francophonie

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Coups de pilon на Давид Диоп, или Словото, превърнато в плът и гняв

Пре­ве­дено от френ­ски

Твор­чес­т­вото на Да­вид Диоп (1927-1960)1От­х­вър­лени фор­ми:
Да­вид Ман­деси Ди­оп.
Да­вид Леон Ман­деси Ди­оп.
Да­вид Диоп Мен­де­си.
Да­вид Мам­беси Ди­оп.
Да не се бърка с:
Да­вид Диоп (1966-…), пи­са­тел и уни­вер­си­тет­ски пре­по­да­ва­тел, ла­у­реат на наг­ра­дата Гон­кур на ли­це­ис­тите през 2018 г. за ро­мана си Frère d’âme (Брат­ска ду­ша).
, тол­кова крат­ко, кол­кото и ос­ле­пи­тел­но, ос­тава едно от най-по­ра­зи­тел­ните сви­де­тел­с­тва за по­е­зи­ята на войн­с­т­ве­ната нег­ри­тюд. Не­го­вата един­с­т­вена сти­хос­бир­ка, Coups de pilon (У­дари с чу­ка­ло) (1956), отеква с не­по­кът­ната си­ла, раз­тър­с­вайки съ­вес­тите и въз­пя­вайки не­по­ко­ле­би­мата на­дежда на една из­п­ра­вена Аф­ри­ка. Ро­ден в Бордо от се­не­гал­ски баща и ка­ме­рун­ска май­ка, Диоп пре­жи­вява Аф­рика не тол­кова чрез опита на про­дъл­жи­те­лен прес­той, кол­кото чрез съня и нас­лед­с­тво­то, ко­ето по ни­ка­къв на­чин не на­ма­лява си­лата на едно сло­во, ко­ето ус­пява да стане ехо на стра­да­ни­ята и бун­то­вете на цял кон­ти­нент.

Поезия на бунта

По­е­зи­ята на Диоп е преди всичко вик. Вик на от­каз пред ко­ло­ни­ал­ната нес­п­ра­вед­ли­вост, вик на болка пред уни­же­ни­ето на не­го­вия на­род. В ди­рек­тен стил, ли­шен от вся­какви из­лишни ук­ра­ше­ния, по­е­тът на­лага сво­ите ис­тини като тол­кова „у­дари с чу­ка­ло“, пред­наз­на­че­ни, спо­ред соб­с­т­ве­ните му ду­ми, да „спу­кат тъ­пан­че­тата на оне­зи, ко­ито не ис­кат да чу­ят, и да плю­щят като удари с кам­шик върху его­из­мите и кон­фор­миз­мите на ус­та­но­ве­ния ред“. Всяко сти­хот­во­ре­ние е об­ви­ни­те­лен акт, със­та­вящ кър­ва­вия ба­ланс на опе­кун­с­ката ера. Така в „Ле­шо­я­ди­те“ той ра­зоб­ли­чава ли­це­ме­ри­ето на ци­ви­ли­за­тор­с­ката ми­сия:

В онова време
С удари на ци­ви­ли­за­тор­ска паст
С удари на све­тена вода върху опи­то­ме­ните чела
Ле­шо­я­дите стро­яха в сян­ката на сво­ите нокти
Кър­ва­вия па­мет­ник на опе­кун­с­ката ера.

Ди­оп, Да­вид, Coups de pilon (У­дари с чу­ка­ло), Па­риж: Présence africaine, 1973.

На­си­ли­ето е нав­ся­къде – не само в те­ма­ти­ка­та, но и в са­мия ри­тъм на фра­за­та, трезва и ос­тра като ос­т­рие. Про­чу­тото и ла­ко­нично сти­хот­во­ре­ние „Вре­мето на мъ­че­ни­чес­т­во­то“ е най-тро­га­тел­ната илюс­т­ра­ция, ис­тин­ска ли­та­ния на ли­ша­ва­нето от соб­с­т­ве­ност и ко­ло­ни­ал­ното прес­тъп­ле­ние: „Бе­лият уби баща ми / За­щото баща ми беше горд / Бе­лият из­на­сили майка ми / За­щото майка ми беше кра­сива“. Тези сти­хове без прик­ри­тия, при­да­ващи на тек­ста не­го­вата про­бивна си­ла, са могли да обър­кат ня­кои кри­ти­ци. Сана Ка­мара вижда в тях нап­ри­мер „прос­тота на сти­ла, ко­ято гра­ничи с бед­ност, дори ако по­е­тът се опитва да ни плени с иро­ни­ята на съ­би­ти­ята“. И все пак, именно в тази ико­но­мия на сред­с­тва­та, в този от­каз от из­кус­т­ве­ност, бру­тал­ността на из­каза дос­тига своя връх.

Африка в сърцето на словото

Ако бун­тът е дви­га­те­лят на не­го­вото пи­са­не, Аф­рика е не­го­вата ду­ша. Тя е тази иде­а­ли­зи­рана родна зе­мя, съз­ряна през приз­мата на нос­тал­ги­ята и съ­ня. На­чал­ното об­ръ­ще­ние на сти­хот­во­ре­ни­ето „Аф­ри­ка“ – „Аф­ри­ка, моя Аф­рика“ – е дек­ла­ра­ция за при­над­леж­ност и про­из­ход. Тази Аф­ри­ка, той приз­на­ва, че „ни­кога не е поз­на­вал“, но пог­ле­дът му е „пъ­лен с тво­ята кръв“. Тя е ту лю­бя­щата и ос­кър­бена май­ка, ту тан­цьор­ката с тяло от „че­рен пи­пер“, ту лю­би­мата же­на, Рама Кам, чи­ято чув­с­т­вена кра­сота е въз­х­вала на ця­лата ра­са.

Именно в тази меч­тана Аф­рика по­е­тът черпи си­лата на на­деж­да­та. На от­ча­я­ни­е­то, ко­ето му вдъхва „гър­бът, който се пре­гъва / И ляга под те­жестта на сми­ре­ни­ето“, от­го­варя един глас, про­ро­чес­ки:

Пла­менни си­не, това здраво и младо дърво
Това дърво там
Ве­ли­ко­лепно са­мотно сред бели и по­вех­нали цветя
Това е Аф­ри­ка, тво­ята Аф­ри­ка, ко­ято от­ново никне
Ко­ято никне тър­пе­ли­во, упо­рито
И чи­ито пло­дове пос­те­пенно при­до­би­ват
Гор­чи­вия вкус на сво­бо­да­та.

Ди­оп, Да­вид, Coups de pilon (У­дари с чу­ка­ло), Па­риж: Présence africaine, 1973.

Войнстващ хуманизъм

Да све­дем твор­чес­т­вото на Диоп до „ан­ти­ра­сис­тки ра­си­зъм2Сар­тр, Жан-Пол, „Orphée noir“ (Чер­ният Ор­фей), пред­го­вор към l’Anthologie de la nouvelle poésie nègre et malgache de langue française (Ан­то­ло­гия на но­вата не­гър­ска и мал­гашка по­е­зия на френ­ски език) на Л. С. Сен­гор, Па­риж: Presses universitaires de France, 1948., из­пол­з­вайки фор­му­лата на Сар­тр, би оз­на­ча­вало да не раз­поз­наем не­го­вия уни­вер­са­лен об­х­ват. Ако осъж­да­нето на по­тис­ни­чес­т­вото на чер­но­ко­жия е от­п­равна точ­ка, бор­бата на Диоп об­г­ръща всички про­къл­нати на зе­мя­та. Не­го­вата по­е­зия е зов, който се из­дига „от Аф­рика до Аме­ри­ките“, и со­ли­дар­ността му се прос­тира до „до­кера от Суец и ку­лито от Ха­ной“, до „ви­ет­на­ме­ца, пад­нал в ори­зи­щето“ и „ка­тор­ж­ника от Кон­го, брат на лин­чу­ва­ния от Ат­ланта“.

Това брат­с­тво в стра­да­ни­ето и бор­бата е бе­ле­гът на дъл­бок ху­ма­ни­зъм. По­е­тът не се за­до­во­лява само да прок­ли­на, той при­зо­вава към ко­лек­тивно дейс­т­вие, към еди­но­ду­шен от­каз, въп­лъ­тен в фи­нал­ната за­по­вед на „Пре­диз­ви­ка­тел­с­тво към си­ла­та“: „Из­п­рави се и из­ви­кай: НЕ!“. За­щото в крайна смет­ка, от­въд на­си­ли­ето на сло­во­то, пе­сента на Да­вид Диоп е „во­дена един­с­т­вено от лю­бовта“, лю­бовта към една сво­бодна Аф­рика в ло­ното на по­ми­рено чо­ве­чес­т­во.

Твор­чес­т­вото на Да­вид Ди­оп, по­ко­сено в раз­ц­вета си от тра­гична смърт, ко­ято ни лиши от бъ­де­щите му ръ­ко­пи­си, за­пазва го­ряща ак­ту­ал­ност. Ле­о­полд Се­дар Сен­гор, не­го­вият бивш учи­тел, се на­дя­ва­ше, че с въз­растта по­е­тът ще се „очовечи“. Мо­жем да твър­дим, че този ху­ма­ни­зъм вече беше в сър­цето на не­го­вия бунт. Coups de pilon (У­дари с чу­ка­ло) ос­тава ос­но­вен тек­ст, кла­си­ческо про­из­ве­де­ние на аф­ри­кан­с­ката по­е­зия, на­път­с­твие за всички мла­де­жи, жадни за спра­вед­ли­вост и сво­бо­да.

Това вече е много за едно все пак доста ог­ра­ни­чено про­из­ве­де­ние, за първо и — уви — пос­ледно тво­ре­ние. Но има тек­с­то­ве, ко­ито оти­ват до дъ­ното на не­щата и го­во­рят на ця­лото съ­щес­т­во. Ли­рич­на, сан­ти­мен­тал­на, из­раз на лично изис­к­ване и гняв, тази по­е­зия „хвър­лена се­ри­озно в атака срещу хи­ме­ри­те“ […] е от оне­зи, ко­ито веч­но, за да пе­риф­ра­зи­раме Се­зер, ще пре­диз­вик­ват „слу­гите на ре­да“ [то­ест аген­тите на реп­ре­си­я­та], от оне­зи, ко­ито […] ви­наги упо­рито ще на­пом­нят, че „де­лото на чо­века едва за­поч­ва“, че щас­ти­ето ви­наги трябва да се за­во­ю­ва, по-кра­сиво и по-сил­но.

Société africaine de culture (ред­.), David Diop, 1927-1960 : témoignages, études (Да­вид Ди­оп, 1927-1960: сви­де­тел­с­т­ва, из­след­ва­ни­я), Па­риж: Présence africaine, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Coups de pilon του David Diop, ή ο Λόγος που έγινε σάρκα και οργή

Μεταφρασμένο από τα γαλ­λικά

Το έργο του David Diop (1927-1960)1Απορ­ριφθεί­σες μορ­φές:
David Mandessi Diop.
David Léon Mandessi Diop.
David Diop Mendessi.
David Mambessi Diop.
Να μην συγ­χέεται με:
David Diop (1966-…), συγ­γραφέας και πανεπιστημια­κός, κάτοχος του βραβείου Goncourt των λυκείων το 2018 για το μυθιστόρημά του Frère d’âme (Αδελφή ψυχή).
, τόσο σύντομο όσο και εκ­θαμ­βωτικό, παραμένει μία από τις πιο συγκλονιστικές μαρ­τυρίες της ποί­ησης της μαχητικής négritude. Η μοναδική του συλ­λογή, Coups de pilon (Χτυπήματα γου­δοχεριού) (1956), αντηχεί με αμεί­ωτη δύναμη, σφυροκοπώντας τις συνει­δήσεις και εξυμνώντας την ακλόνητη ελ­πίδα μιας όρ­θιας Αφρικής. Γεν­νημένος στο Μπορ­ντό από Σενεγαλέζο πατέρα και Καμερου­νέζα μητέρα, ο Diop έζησε την Αφρική λιγότερο μέσω της εμπει­ρίας μιας παρατεταμένης δια­μονής παρά μέσω του ονεί­ρου και της κληρονομιάς, κάτι που δεν αφαι­ρεί τίποτα από τη δύναμη ενός λόγου που κατάφερε να γίνει η ηχώ των βασάνων και των εξεγέρ­σεων ολόκληρης ηπεί­ρου.

Μια ποίηση της εξέγερσης

Η ποί­ηση του Diop εί­ναι πρωτίστως μια κραυ­γή. Μια κραυγή άρ­νησης απέναντι στην αποι­κιακή αδικία, μια κραυγή πόνου απέναντι στην ταπεί­νωση του λαού του. Με άμεσο ύφος, απογυμνωμένο από κάθε περιττό στολίδι, ο ποι­ητής εκτοξεύει τις αλήθειες του σαν «χτυπήματα γου­δοχεριού» προορισμένα, σύμ­φωνα με τα ίδια του τα λόγια, να «σκίσουν τα τύμπανα εκεί­νων που δεν θέλουν να ακού­σουν και να χτυπήσουν σαν μαστιγώματα πάνω στους εγωισμούς και τους κομ­φορ­μισμούς της τάξης». Κάθε ποί­ημα εί­ναι ένα κατηγορητήριο που καταγράφει τον αι­ματηρό απολογισμό της κηδεμονικής εποχής. Έτσι, στους «Γύπες», καταγ­γέλ­λει την υποκρισία της πολιτιστικής αποστολής:

«Εκεί­νον τον καιρό
Με χτυπήματα στόματος πολιτισμού
Με χτυπήματα αγια­σμού στα εξημερωμένα μέτωπα
Οι γύπες έχτιζαν στη σκιά των νυχιών τους
Το αι­ματηρό μνημείο της κηδεμονικής εποχής.»

Diop, David, Coups de pilon (Χτυπήματα γου­δοχεριού), Παρίσι: Présence africaine, 1973.

Η βία εί­ναι πανταχού παρού­σα, όχι μόνο στη θεματική, αλλά και στον ίδιο τον ρυθμό της φράσης, νηφάλιο και κοφτερό σαν λεπίδα. Το διάσημο και λακωνικό ποί­ημα «Ο Και­ρός του Μαρ­τυρίου» εί­ναι η πιο συγκινητική απει­κόνισή της, πραγ­ματική λιτανεία της αποστέρησης και του αποι­κια­κού εγκλήματος: «Ο Λευ­κός σκότωσε τον πατέρα μου / Γιατί ο πατέρας μου ήταν περήφανος / Ο Λευ­κός βίασε τη μητέρα μου / Γιατί η μητέρα μου ήταν όμορφη». Αυ­τοί οι στίχοι χωρίς επιτήδευ­ση, που δίνουν στο κεί­μενο τη δια­περαστική του δύναμη, μπόρεσαν να αποπροσανατολίσουν ορισμένους κριτικούς. Ο Sana Camara βλέπει για παράδειγμα μια «απλότητα του ύφους που αγ­γίζει τη φτώχεια, ακόμη κι αν ο ποι­ητής προσπαθεί να μας αιχ­μαλωτίσει με την ει­ρωνεία των γεγονότων». Ωστόσο, εί­ναι αναμ­φίβολα σε αυτή την οι­κονομία μέσων, αυτή την άρ­νηση του τεχνάσματος, που η βιαιότητα του λόγου φτάνει στο αποκορύφωμά της.

Η Αφρική στην καρδιά του λόγου

Αν η εξέγερση εί­ναι ο κινητήρας της γραφής του, η Αφρική εί­ναι η ψυχή της. Εί­ναι αυτή η εξιδανικευ­μένη μητέρα γη, που δια­κρίνεται μέσα από το πρίσμα της νοσταλ­γίας και του ονεί­ρου. Η εναρ­κτήρια αποστροφή του ποι­ήματος «Αφρική» — «Αφρική, Αφρική μου» — εί­ναι μια δια­κήρυξη ανήκειν και καταγωγής. Αυτή την Αφρική, ομολογεί ότι δεν την έχει «ποτέ γνωρίσει», αλλά το βλέμμα του εί­ναι «γεμάτο από το αίμα σου». Εί­ναι εναλ­λάξ η αγαπημένη και προσβεβλημένη μητέρα, η χορεύ­τρια με το σώμα από «μαύρη πιπεριά», και η αγαπημένη γυναί­κα, η Rama Kam, της οποίας η αι­σθησιακή ομορ­φιά εί­ναι εξύμνηση ολόκληρης της φυλής.

Εί­ναι σε αυτή την ονει­ρευτή Αφρική που ο ποι­ητής αντλεί τη δύναμη της ελ­πίδας. Στην απελ­πισία που του εμπνέει η «πλάτη που κυρ­τώνει / Και ξαπλώνει κάτω από το βάρος της ταπει­νότητας», μια φωνή απαντά, προφητική:

«Ορ­μητικέ γιε, αυτό το δέντρο το γερό και νέο
Αυτό το δέντρο εκεί κάτω
Υπέροχα μόνο στη μέση των λευ­κών και μαραμένων λου­λου­διών
Εί­ναι η Αφρική, η Αφρική σου που ξαναφυτρώνει
Που ξαναφυτρώνει υπομονετικά πει­σματικά
Και της οποίας οι καρ­ποί έχουν σιγά σιγά
Την πικρή γεύση της ελευ­θερίας.»

Diop, David, Coups de pilon (Χτυπήματα γου­δοχεριού), Παρίσι: Présence africaine, 1973.

Ένας μαχητικός ανθρωπισμός

Το να περιο­ρίσουμε το έργο του Diop σε έναν «αντιρατσιστικό ρατσισμό»2Sartre, Jean-Paul, «Orphée noir» (Μαύ­ρος Ορ­φέας), πρόλογος στην Anthologie de la nouvelle poésie nègre et malgache de langue française (Αν­θολογία της νέας νέγρικης και μαλ­γασικής ποί­ησης γαλ­λικής έκ­φρασης) του L. S. Senghor, Παρίσι: Presses universitaires de France, 1948., για να χρησιμοποι­ήσουμε τη φράση του Sartre, θα σήμαινε να παραγνωρίσουμε την παγκόσμια εμ­βέλειά του. Αν η καταγ­γελία της καταπίεσης του Μαύ­ρου εί­ναι το σημείο εκ­κίνησης, ο αγώνας του Diop αγκαλιάζει όλους τους καταραμένους της γης. Η ποί­ησή του εί­ναι μια κραυγή που υψώνεται «από την Αφρική στις Αμερικές» και η αλ­ληλεγ­γύη του εκτεί­νεται στον «λιμενερ­γάτη του Σουέζ και τον κούλι του Ανόι», στον «Βιετ­ναμέζο ξαπλωμένο στον ορυζώνα» και στον «κατάδικο του Κον­γκό αδελφό του λυν­τσαρισμένου της Ατλάντα».

Αυτή η αδελ­φοσύνη στη δυστυχία και τον αγώνα εί­ναι το σημάδι ενός βαθιού αν­θρωπισμού. Ο ποι­ητής δεν αρ­κεί­ται στο να καταριέται, καλεί σε συλ­λογική δράση, στην ομόφωνη άρ­νηση που εν­σαρ­κώνει η τελική προσταγή του «Πρόκληση στη δύναμη»: «Σήκω και φώναξε: ΟΧΙ!». Για­τί, τελικά, πέρα από τη βία του λόγου, το τραγούδι του David Diop «καθοδηγεί­ται μόνο από την αγάπη», την αγάπη μιας ελεύ­θερης Αφρικής μέσα σε μια συμ­φιλιω­μένη αν­θρωπότητα.

Το έργο του David Diop, που κόπηκε στην ακμή του από έναν τραγικό θάνατο που μας στέρησε τα μελ­λοντικά του χει­ρόγραφα, δια­τηρεί μια καυτή επικαι­ρότητα. Ο Léopold Sédar Senghor, ο παλιός του δάσκαλος, ήλ­πιζε ότι με την ηλικία, ο ποι­ητής θα πήγαινε «εξανθρωπιζόμενος». Μπορούμε να βεβαιώσουμε ότι αυ­τός ο αν­θρωπισμός ήταν ήδη στην καρ­διά της εξέγερ­σής του. Το Coups de pilon (Χτυπήματα γου­δοχεριού) παραμένει ένα ου­σιώδες κεί­μενο, ένα κλασικό έργο της αφρικανικής ποί­ησης, ένα εφόδιο για όλες τις νεολαίες που διψούν για δικαιο­σύνη και ελευ­θερία.

«Αυτό εί­ναι ήδη πολύ για ένα έργο εν τέλει αρ­κετά περιο­ρισμένο, για ένα πρώτο και — αλίμονο — τελευ­ταίο έρ­γο. Αλλά υπάρ­χουν κεί­μενα που πηγαί­νουν στο βάθος των πραγ­μάτων και μιλούν σε ολόκληρο το εί­ναι. Λυρική, συναι­σθηματική, έκ­φραση μιας προσωπικής απαί­τησης και ορ­γής, αυτή η ποί­ηση „εκτοξευ­μένη σοβαρά στην επίθεση των χιμαι­ρών“ […] εί­ναι από εκεί­νες που, αιω­νίως, για να λογοκλοπήσουμε τον Césaire, θα προκαλούν „τους δου­λοπρεπείς της τάξης“ [δηλαδή τους πράκτορες της καταστολής], από εκεί­νες που […] πάντα πει­σματικά, θα υπεν­θυμίζουν ότι „το έργο του αν­θρώπου μόλις αρ­χίζει“, ότι η ευ­τυχία εί­ναι πάντα προς κατάκτηση, πιο όμορφη και πιο δυνατή.»

Société africaine de culture (επιμ.), David Diop, 1927-1960 : témoignages, études (David Diop, 1927-1960: μαρ­τυρίες, μελέτες), Παρίσι: Présence africaine, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

ডেভিড ডিওপের Coups de pilon (পিলনের আঘাত), অথবা মাংস ও ক্রোধে পরিণত শব্দ

ফরাসি থেকে অনূদিত

ডেভিড ডিওপের (১৯২৭-১৯৬০)1প্রত্যাখ্যাত রূপগুলি:
David Mandessi Diop.
David Léon Mandessi Diop.
David Diop Mendessi.
David Mambessi Diop.
বিভ্রান্ত করবেন না:
David Diop (১৯৬৬-…), লেখক এবং বিশ্ববিদ্যালয়ের শিক্ষক, ২০১৮ সালে তাঁর উপন্যাস Frère d’âme (আত্মার ভাই) এর জন্য গঁকুর দেস লিসেঁ পুরস্কার বিজয়ী।
কাজ, যতটা সংক্ষিপ্ত ততটাই উজ্জ্বল, নেগ্রিচুড আন্দোলনের জঙ্গী কবিতার সবচেয়ে আকর্ষণীয় সাক্ষ্যগুলির মধ্যে একটি হয়ে রয়েছে। তাঁর একমাত্র সংকলন, Coups de pilon (পিলনের আঘাত) (১৯৫৬), অক্ষত শক্তি নিয়ে অনুরণিত হয়, বিবেককে আঘাত করে এবং দাঁড়িয়ে থাকা আফ্রিকার অদম্য আশা উদযাপন করে। বোর্দোতে জন্মগ্রহণকারী, সেনেগালিজ পিতা এবং ক্যামেরুনিয়ান মাতার সন্তান, ডিওপ আফ্রিকাকে দীর্ঘ অবস্থানের অভিজ্ঞতার মাধ্যমে কম, বরং স্বপ্ন এবং উত্তরাধিকারের মাধ্যমে বেশি অনুভব করেছিলেন, যা একটি সম্পূর্ণ মহাদেশের দুঃখকষ্ট এবং বিদ্রোহের প্রতিধ্বনি হতে সক্ষম একটি শব্দের শক্তি থেকে কিছুই কেড়ে নেয় না।

বিদ্রোহের কবিতা

ডিওপের কবিতা সর্বপ্রথম একটি চিৎকার। ঔপনিবেশিক অন্যায়ের বিরুদ্ধে প্রত্যাখ্যানের চিৎকার, তাঁর জনগণের অপমানের মুখে বেদনার চিৎকার। সরাসরি শৈলীতে, সমস্ত অতিরিক্ত অলংকার থেকে মুক্ত, কবি তাঁর সত্যগুলি “পিলনের আঘাত” হিসাবে প্রদান করেন যা তাঁর নিজের ভাষায়, “যারা শুনতে চায় না তাদের কানের পর্দা ফাটানোর জন্য এবং শৃঙ্খলার স্বার্থপরতা ও গতানুগতিকতার উপর চাবুকের আঘাতের মতো ঝাঁপিয়ে পড়ার জন্য”। প্রতিটি কবিতা একটি অভিযোগপত্র যা অভিভাবকত্বের যুগের রক্তাক্ত ভারসাম্য তুলে ধরে। এইভাবে, “শকুনেরা”-তে, তিনি সভ্যতার মিশনের ভণ্ডামি নিন্দা করেন:

সেই সময়ে
সভ্যতার গর্জন দিয়ে
পোষ মানা কপালে পবিত্র জলের আঘাতে
শকুনেরা তাদের নখরের ছায়ায় নির্মাণ করছিল
অভিভাবকত্বের যুগের রক্তাক্ত স্মৃতিস্তম্ভ।

Diop, David, Coups de pilon (পিলনের আঘাত), Paris : Présence africaine, 1973.

সহিংসতা সর্বব্যাপী, শুধুমাত্র বিষয়বস্তুতে নয়, বাক্যের ছন্দেই, ব্লেডের মতো সংক্ষিপ্ত এবং ধারালো। বিখ্যাত এবং সংক্ষিপ্ত কবিতা “শহীদের সময়” এর সবচেয়ে মর্মস্পর্শী চিত্র, বঞ্চনা এবং ঔপনিবেশিক অপরাধের প্রকৃত লিটানি: “শ্বেতাঙ্গ আমার বাবাকে হত্যা করেছে / কারণ আমার বাবা গর্বিত ছিলেন / শ্বেতাঙ্গ আমার মাকে ধর্ষণ করেছে / কারণ আমার মা সুন্দরী ছিলেন”। এই নির্ভেজাল পংক্তিগুলি, পাঠ্যকে তার আঘাতকারী শক্তি প্রদান করে, কিছু সমালোচককে বিভ্রান্ত করতে পারে। সানা কামারা এতে দেখেন উদাহরণস্বরূপ একটি “শৈলীর সরলতা যা দারিদ্র্যের কাছাকাছি, যদিও কবি ঘটনাগুলির বিড়ম্বনা দিয়ে আমাদের মুগ্ধ করার চেষ্টা করেন”। তবুও, সম্ভবত এই সাধনের অর্থনীতিতে, কৃত্রিমতার এই প্রত্যাখ্যানে, বিষয়ের নৃশংসতা তার চরমে পৌঁছায়।

শব্দের কেন্দ্রে আফ্রিকা

যদি বিদ্রোহ তাঁর লেখার চালিকা শক্তি হয়, আফ্রিকা তার আত্মা। এটি সেই আদর্শায়িত মাতৃভূমি, নস্টালজিয়া এবং স্বপ্নের প্রিজমের মাধ্যমে দেখা। “আফ্রিকা” কবিতার প্রারম্ভিক সম্বোধন - “আফ্রিকা, আমার আফ্রিকা” - অন্তর্ভুক্তি এবং বংশানুক্রমের একটি ঘোষণা। এই আফ্রিকা, তিনি স্বীকার করেন যে তিনি “কখনও জানেননি”, কিন্তু তাঁর দৃষ্টি “তোমার রক্তে পূর্ণ”। এটি পর্যায়ক্রমে প্রেমময় এবং অপমানিত মা, “কালো মরিচের” দেহের নর্তকী, এবং প্রিয় নারী, রামা কাম, যার কামুক সৌন্দর্য সমগ্র জাতির উদযাপন।

এই স্বপ্নের আফ্রিকাতেই কবি আশার শক্তি খুঁজে পান। “পিঠ যা বাঁকে / এবং নম্রতার ভারে শুয়ে পড়ে” তাঁকে যে হতাশা অনুপ্রাণিত করে, একটি কণ্ঠ উত্তর দেয়, ভবিষ্যদ্বাণীপূর্ণ:

আবেগপ্রবণ পুত্র, এই দৃঢ় এবং তরুণ গাছ
সেখানে সেই গাছ
সাদা এবং মলিন ফুলের মাঝে চমৎকারভাবে একা
এটি আফ্রিকা, তোমার আফ্রিকা যা পুনরায় বৃদ্ধি পাচ্ছে
যা ধৈর্যশীলভাবে জেদীভাবে পুনরায় বৃদ্ধি পাচ্ছে
এবং যার ফলগুলি ধীরে ধীরে
স্বাধীনতার তিক্ত স্বাদ পায়।

Diop, David, Coups de pilon (পিলনের আঘাত), Paris : Présence africaine, 1973.

একটি জঙ্গী মানবতাবাদ

সার্ত্রের সূত্র ধার করে2Sartre, Jean-Paul, « Orphée noir » (কালো অর্ফিয়াস), এল. এস. সেংঘরের l’Anthologie de la nouvelle poésie nègre et malgache de langue française (ফরাসি ভাষায় নতুন নিগ্রো এবং মালাগাসি কবিতার সংকলন) এর ভূমিকা, Paris : Presses universitaires de France, 1948., ডিওপের কাজকে একটি “বর্ণবাদ-বিরোধী বর্ণবাদ” হিসাবে সীমাবদ্ধ করা তার সার্বজনীন পরিসরকে ভুল বোঝা হবে। যদি কৃষ্ণাঙ্গ নিপীড়নের নিন্দা শুরুর বিন্দু হয়, ডিওপের সংগ্রাম পৃথিবীর সমস্ত অভিশপ্তদের আলিঙ্গন করে। তাঁর কবিতা একটি চিৎকার যা “আফ্রিকা থেকে আমেরিকা পর্যন্ত” উঠে আসে এবং তাঁর সংহতি “সুয়েজের ডক শ্রমিক এবং হ্যানয়ের কুলি”, “ধানক্ষেতে শায়িত ভিয়েতনামী” এবং “আটলান্টার লিঞ্চিং-এর শিকার ভাইয়ের কঙ্গোর বন্দী” পর্যন্ত বিস্তৃত।

দুঃখকষ্ট এবং সংগ্রামে এই ভ্রাতৃত্ব একটি গভীর মানবতাবাদের চিহ্ন। কবি শুধু অভিশাপ দিয়ে সন্তুষ্ট নন, তিনি সম্মিলিত কর্মের আহ্বান জানান, “শক্তির প্রতি চ্যালেঞ্জ”-এর চূড়ান্ত আদেশ দ্বারা মূর্ত সর্বসম্মত প্রত্যাখ্যান: “উঠে দাঁড়াও এবং চিৎকার করো: না!”। কারণ, শেষ পর্যন্ত, শব্দের সহিংসতার বাইরে, ডেভিড ডিওপের গান “শুধুমাত্র ভালোবাসা দ্বারা পরিচালিত”, পুনর্মিলিত মানবতার মধ্যে একটি মুক্ত আফ্রিকার ভালোবাসা।

ডেভিড ডিওপের কাজ, একটি দুর্ঘটনাজনিত মৃত্যু দ্বারা পূর্ণ বিকাশে কেটে ফেলা যা আমাদের তাঁর আসন্ন পাণ্ডুলিপি থেকে বঞ্চিত করেছে, একটি জ্বলন্ত সাম্প্রতিকতা সংরক্ষণ করে। লিওপোল্ড সেদার সেংঘর, তাঁর প্রাক্তন শিক্ষক, আশা করেছিলেন যে বয়সের সাথে সাথে কবি “আরও মানবিক হয়ে উঠবেন”। আমরা নিশ্চিত করতে পারি যে এই মানবতাবাদ ইতিমধ্যে তাঁর বিদ্রোহের কেন্দ্রে ছিল। Coups de pilon (পিলনের আঘাত) একটি অপরিহার্য পাঠ্য, আফ্রিকান কবিতার একটি ক্লাসিক কাজ, ন্যায়বিচার এবং স্বাধীনতার প্রতি আগ্রহী সমস্ত যুবকদের জন্য একটি পথপ্রদর্শক হয়ে রয়েছে।

সব মিলিয়ে যথেষ্ট সীমিত একটি কাজের জন্য, একটি প্রথম এবং — হায় — শেষ কাজের জন্য এটি ইতিমধ্যে অনেক। কিন্তু কিছু পাঠ্য আছে যা জিনিসের গভীরে যায় এবং সম্পূর্ণ সত্তার সাথে কথা বলে। গীতিময়, আবেগপ্রবণ, একটি ব্যক্তিগত দাবি এবং ক্রোধের অভিব্যক্তি, এই কবিতা ”কল্পনার বিরুদ্ধে গুরুতর আক্রমণে নিক্ষিপ্ত“ […] সেইগুলির মধ্যে একটি যা চিরকাল, সেজেয়ারকে নকল করতে, ”শৃঙ্খলার দাসদের“ [অর্থাৎ দমনের এজেন্ট] চ্যালেঞ্জ করবে, যেগুলি […] সর্বদা দৃঢ়ভাবে মনে করিয়ে দেবে যে ”মানুষের কাজ সবেমাত্র শুরু হয়েছে“, যে সুখ সর্বদা জয় করতে হবে, আরও সুন্দর এবং শক্তিশালী।

Société africaine de culture (dir.), David Diop, 1927-1960 : témoignages, études (ডেভিড ডিওপ, ১৯২৭-১৯৬০: সাক্ষ্য, গবেষণা), Paris : Présence africaine, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Coups de pilon Давида Діопа, або Слово, що стало плоттю і гнівом

Пере­кладено з французької

Творчість Давида Діопа (1927-1960)1Від­хилені форми:
Давид Мандессі Діоп.
Давид Леон Мандессі Діоп.
Давид Діоп Мендес­сі.
Давид Мамбессі Діоп.
Не плутати з:
Давидом Діопом (1966-…), письмен­ником та університетським викладачем, лауреатом премії Гонкурівських ліце­їстів 2018 року за роман Frère d’âme (Брат душі).
, така ж коротка, як і блискуча, залишається одним з найвражаючих свідчень поезії во­йовничого негритюду. Його єдина збірка Coups de pilon (Удари товкача, 1956) резонує з не­змін­ною силою, вражаючи сві­домість і прославляючи непохитну надію Африки, що під­німається. Народжений у Бордо від батька-сенегальця та матері-камерунки, Діоп пі­знав Африку не стільки через досвід тривалого пере­бува­н­ня, скільки через мрію та спадщину, що анітрохи не применшує потужності слова, яке зуміло стати від­лу­н­ням страж­дань і пов­стань цілого континенту.

Поезія повстання

Поезія Діопа — це перед­усім крик. Крик від­мови перед облич­чям колоніальної не­справедливості, крик болю перед приниже­н­ням свого народу. У прямому стилі, по­збавленому будь-яких зайвих прикрас, поет викладає свої істини як ті самі «удари товкача», при­значені, за його власними словами, «пробити барабанні пере­тинки тих, хто не хоче чути, і вдарити, як батоги, по егоїзмах та конформізмах порядку». Кожен вірш — це обвинувальний акт, що під­биває кривавий під­сумок опікунської ери. Так, у «Стерв’ятниках» він викриває лицемірство цивілізаторської місії:

«У той час
Ударами пащі цивілізації
Ударами святої води по приручених чолах
Стерв’ятники будували в тіні своїх кігтів
Кривавий монумент опікунської ери.»

Діоп, Давид, Coups de pilon (Удари товкача), Париж: Présence africaine, 1973.

Насильство всюдисуще, не тільки в тематиці, але й у самому ритмі фрази, стриманої та го­строї, як лезо. Знаменитий і лаконічний вірш «Час мучеництва» є най­зворушливішою ілюстрацією цього, справжня літанія по­збавле­ння та колоніального злочину: «Білий убив мого батька / Бо мій батько був гордий / Білий зґвалтував мою матір / Бо моя мати була красива». Ці вірші без прикрас, що надають тексту вражаючої сили, могли збентежити деяких критиків. Сана Камара бачить у цьому, на­приклад, «простоту стилю, що межує з убогістю, навіть якщо поет намагається захопити нас іронією подій». Однак саме в цій економії засобів, у цій від­мові від штучності брутальність висловлюва­ння досягає свого апогею.

Африка в серці слова

Якщо пов­ста­ння є двигуном його письма, то Африка — його душа. Вона є тією ідеалізованою землею-матір’ю, побаченою крізь призму но­стальгії та мрії. Вступне зверта­ння вірша «Африка» — «Африко, моя Африко» — це декларація приналежності та спорідненості. Цю Африку він зі­знається, що «ніколи не знав», але його по­гляд «повний твоєї крові». Вона по черзі — люблена й зневажена мати, танцівниця з тілом «чорного перцю» і кохана жінка, Рама Кам, чия чут­тєва краса є прославле­н­ням усієї раси.

Саме в цій омріяній Африці поет черпає силу надії. На від­чай, який йому навіює «спина, що згинається / І лягає під вагою покори», від­повідає пророчий голос:

«Нетерплячий сину, це міцне й молоде дерево
Це дерево там
Чудово самотнє посеред білих і зів’ялих квітів
Це Африка, твоя Африка, що знову проро­стає
Що проро­стає терпляче, наполегливо
І чиї плоди по­ступово набувають
Гіркого смаку свободи.»

Діоп, Давид, Coups de pilon (Удари товкача), Париж: Présence africaine, 1973.

Войовничий гуманізм

Звести твір Діопа до «антирасистського расизму»2Сартр, Жан-Поль, «Orphée noir» («Чорний Орфей»), перед­мова до l’Anthologie de la nouvelle poésie nègre et malgache de langue française (Антології нової негритянської та малагасійської поезії французькою мовою) Л. С. Сенгора, Париж: Presses universitaires de France, 1948., використовуючи формулу Сартра, означало б не ви­знати його універсального значе­н­ня. Якщо викри­ття гнобле­ння чорних є від­правною точкою, боротьба Діопа охоплює всіх знедолених землі. Його поезія — це клич, що лунає «від Африки до Америк», і його солідарність поширюється на «докера з Суеца та кулі з Ханоя», на «в’єтнамця, що лежить у рисовому полі» та «каторжника з Конго, брата лінчованого з Атланти».

Це братерство в страж­данні та боротьбі є ознакою глибокого гуманізму. Поет не задовольняється прокля­т­тями, він закликає до колективної дії, до одно­стайної від­мови, втіленої в остан­ньому заклику «Виклику силі»: «Під­німайся і кричи: НІ!». Бо, зрештою, поза насильством слова, спів Давида Діопа «керується лише любов’ю», любов’ю до вільної Африки в лоні примиреного людства.

Творчість Давида Діопа, обірвана в роз­квіті трагічною смертю, що по­збавила нас його майбутніх рукописів, зберігає пекучу актуальність. Леопольд Седар Сенгор, його колишній учитель, сподівався, що з віком поет стане «більш людяним». Можна стверджувати, що цей гуманізм уже був у серці його пов­ста­н­ня. Coups de pilon (Удари товкача) залишається важливим текс­том, класичним твором африканської поезії, путівником для всієї молоді, що прагне справедливості та свободи.

«Це вже багато для твору загалом досить обмеженого, для першого і — на жаль — остан­нього твору. Але є текс­ти, які йдуть до суті речей і промовляють до всієї істоти. Лірична, сентиментальна, вираз особистої вимогливості та гніву, ця поезія „кинута сер­йозно на штурм химер“ […] належить до тих, які вічно, пере­фразовуючи Сезера, кидатимуть виклик „прислужникам порядку“ [тобто агентам ре­пресій], до тих, які […] завжди вперто нагадуватимуть, що „праця людини тільки починається“, що щастя завжди треба заво­йовувати, прекрасніше і сильніше.»

Société africaine de culture (ред.), David Diop, 1927-1960 : témoignages, études (Давид Діоп, 1927-1960: свідче­н­ня, дослідже­ння), Париж: Présence africaine, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Coups de pilon ของดาวิด ดิอ็อป หรือคำกลายเป็นเนื้อหนังและความโกรธ

แปลจากภาษาฝรั่งเศส

ผลงานของดาวิด ดิอ็อป (1927-1960)1รูปแบบที่ถูกปฏิเสธ:
David Mandessi Diop.
David Léon Mandessi Diop.
David Diop Mendessi.
David Mambessi Diop.
อย่าสับสนกับ:
David Diop (1966-…) นักเขียนและนักวิชาการ ผู้ได้รับรางวัล prix Goncourt des lycéens ในปี 2018 สำหรับนวนิยาย Frère d’âme (พี่น้องร่วมวิญญาณ).
แม้จะสั้นแต่เปล่งประกาย ยังคงเป็นหนึ่งในประจักษ์พยานที่น่าประทับใจที่สุดของบทกวีแห่งขบวนการนิโกรจูด (négritude) ที่ต่อสู้เพื่ออุดมการณ์ หนังสือรวมบทกวีเล่มเดียวของเขา Coups de pilon (ฟาดด้วยสาก) (1956) ยังคงดังก้องด้วยพลังที่ไม่เสื่อมคลาย ทุบตีจิตสำนึกและเฉลิมฉลองความหวังที่ไม่มีวันสิ้นสุดของแอฟริกาที่ลุกขึ้นยืน เกิดที่บอร์โดซ์จากบิดาชาวเซเนกัลและมารดาชาวคาเมรูน ดิอ็อปใช้ชีวิตกับแอฟริกาไม่ใช่ผ่านประสบการณ์การพำนักที่ยาวนาน แต่ผ่านความฝันและมรดก ซึ่งไม่ได้ลดทอนพลังของคำพูดที่สามารถสะท้อนความทุกข์ทรมานและการลุกฮือของทั้งทวีป

บทกวีแห่งการปฏิวัติ

บทกวีของดิอ็อปเป็นเสียงร้องก่อนอื่นใด เสียงร้องปฏิเสธต่อหน้าความอยุติธรรมของอาณานิคม เสียงร้องแห่งความเจ็บปวดต่อหน้าการดูหมิ่นประชาชนของเขา ด้วยรูปแบบที่ตรงไปตรงมา ปราศจากการตกแต่งที่ไม่จำเป็น กวีฟาดความจริงของเขาเหมือน “ฟาดด้วยสาก” ที่มุ่งหมาย ตามคำพูดของเขาเอง เพื่อ “ทำลายแก้วหูของผู้ที่ไม่ต้องการได้ยินและดังปานฟาดด้วยแส้บนความเห็นแก่ตัวและความยึดติดกับระเบียบเดิม” บทกวีแต่ละบทเป็นคำฟ้องที่แสดงบัญชีเลือดของยุคอาณานิคม ดังนั้น ใน “Les Vautours” (แร้ง) เขาประณามความหน้าซื่อใจคดของภารกิจอารยธรรม:

ในเวลานั้น
ด้วยการตะโกนถึงอารยธรรม
ด้วยน้ำศักดิ์สิทธิ์บนหน้าผากที่ถูกปราบ
แร้งสร้างในเงาของกรงเล็บพวกมัน
อนุสาวรีย์เลือดแห่งยุคอาณานิคม

Diop, David, Coups de pilon (ฟาดด้วยสาก), Paris : Présence africaine, 1973.

ความรุนแรงปรากฏอยู่ทุกหนแห่ง ไม่เพียงแต่ในหัวข้อ แต่ในจังหวะของประโยคเอง เรียบง่ายและคมเหมือนใบมีด บทกวีที่มีชื่อเสียงและกระชับ “Le Temps du Martyre” (เวลาแห่งการพลีชีพ) เป็นภาพประกอบที่เจ็บปวดที่สุด บทสวดที่แท้จริงของการถูกริบและอาชญากรรมอาณานิคม: “คนขาวฆ่าพ่อของฉัน / เพราะพ่อของฉันภูมิใจ / คนขาวข่มขืนแม่ของฉัน / เพราะแม่ของฉันสวยงาม” บทกวีที่ไร้การตกแต่งเหล่านี้ ให้พลังที่กระทบใจแก่ข้อความ อาจทำให้นักวิจารณ์บางคนสับสน ซานา คามารา มองว่าเป็น “ความเรียบง่ายของรูปแบบที่เกือบจะยากจน แม้ว่ากวีจะพยายามดึงดูดเราด้วยความขัดแย้งของเหตุการณ์” อย่างไรก็ตาม อาจเป็นในความประหยัดของวิธีการนี้ การปฏิเสธความประดิดประดอย ที่ความโหดร้ายของเนื้อหาถึงจุดสูงสุด

แอฟริกาในหัวใจของคำพูด

หากการปฏิวัติเป็นตัวขับเคลื่อนการเขียนของเขา แอฟริกาก็เป็นจิตวิญญาณ เธอคือแผ่นดินแม่ในอุดมคติ ที่มองผ่านปริซึมของความคิดถึงและความฝัน คำเรียกขานเปิดฉากของบทกวี “Afrique” (แอฟริกา) — “แอฟริกา แอฟริกาของฉัน” — เป็นการประกาศความเป็นเจ้าของและสายสัมพันธ์ แอฟริกานี้ เขายอมรับว่า “ไม่เคยรู้จัก” แต่สายตาของเขา “เต็มไปด้วยเลือดของเธอ” เธอสลับกันเป็นแม่ที่รักและถูกดูหมิ่น นักเต้นรำที่มีร่างกาย “พริกไทยดำ” และหญิงที่รัก รามา คัม ที่ความงามอันเย้ายวนเป็นการเฉลิมฉลองเชื้อชาติทั้งหมด

ในแอฟริกาที่ฝันถึงนี้เอง กวีได้รับพลังแห่งความหวัง ต่อความสิ้นหวังที่ “หลังที่โค้งงอ / และนอนลงภายใต้น้ำหนักของความถ่อมตน” ทำให้เขาได้รับแรงบันดาลใจ เสียงหนึ่งตอบกลับอย่างทำนาย:

ลูกชายที่หุนหันพลันแล่น ต้นไม้ที่แข็งแรงและอ่อนเยาว์นี้
ต้นไม้ต้นนั้น
โดดเดี่ยวอย่างงดงามท่ามกลางดอกไม้สีขาวและเหี่ยวเฉา
คือแอฟริกา แอฟริกาของเจ้าที่งอกขึ้นมาใหม่
ที่งอกขึ้นมาอย่างอดทน อย่างดื้อรั้น
และผลของมันค่อยๆ มี
รสขมของเสรีภาพ

Diop, David, Coups de pilon (ฟาดด้วยสาก), Paris : Présence africaine, 1973.

มนุษยนิยมที่ต่อสู้

การลดทอนผลงานของดิอ็อปให้เป็น “การเหยียดผิวต่อต้านการเหยียดผิว2Sartre, Jean-Paul, « Orphée noir » (ออร์เฟอุสผิวดำ), คำนำใน l’Anthologie de la nouvelle poésie nègre et malgache de langue française (กวีนิพนธ์นิโกรและมาลากาซีภาษาฝรั่งเศสร่วมสมัย) ของ L. S. Senghor, Paris : Presses universitaires de France, 1948. ตามสำนวนของซาร์ตร์ จะเป็นการมองข้ามขอบเขตสากลของมัน หากการประณามการกดขี่คนผิวดำเป็นจุดเริ่มต้น การต่อสู้ของดิอ็อปโอบกอดผู้ถูกสาปแช่งทั้งหมดบนโลก บทกวีของเขาเป็นเสียงโห่ร้องที่ดังขึ้น “จากแอฟริกาถึงอเมริกา” และความเป็นน้ำหนึ่งใจเดียวกันของเขาขยายไปถึง “คนงานท่าเรือที่สุเอซและกุลีที่ฮานอย” ถึง “ชาวเวียดนามที่นอนในนาข้าว” และ “นักโทษในคองโก พี่น้องของผู้ถูกรุมทำร้ายในแอตแลนตา

ภราดรภาพในความทุกข์ทรมานและการต่อสู้นี้เป็นเครื่องหมายของมนุษยนิยมที่ลึกซึ้ง กวีไม่เพียงแต่สาปแช่ง แต่เรียกร้องให้มีการกระทำร่วมกัน การปฏิเสธเป็นเอกฉันท์ที่ปรากฏในคำสั่งสุดท้ายของ “Défi à la force” (ท้าทายพลัง): “ลุกขึ้นและตะโกน: ไม่!” เพราะในที่สุด นอกเหนือจากความรุนแรงของคำพูด เพลงของดาวิด ดิอ็อป “นำทางด้วยความรักเพียงอย่างเดียว” ความรักต่อแอฟริกาที่เป็นอิสระในมนุษยชาติที่คืนดีกัน

ผลงานของดาวิด ดิอ็อป ที่ถูกตัดขาดกลางคันด้วยความตายอันน่าเศร้าที่ทำให้เราสูญเสียต้นฉบับที่จะมาถึง ยังคงรักษาความร่วมสมัยที่ร้อนแรง เลโอโปลด์ เซดาร์ แซงกอร์ อาจารย์เก่าของเขา หวังว่าเมื่ออายุมากขึ้น กวีจะ “มีมนุษยธรรมมากขึ้น” เราสามารถยืนยันได้ว่ามนุษยนิยมนี้อยู่ในหัวใจของการปฏิวัติของเขาแล้ว Coups de pilon (ฟาดด้วยสาก) ยังคงเป็นข้อความที่สำคัญ ผลงานคลาสสิกของบทกวีแอฟริกัน เครื่องนำทางสำหรับเยาวชนทุกคนที่รักความยุติธรรมและเสรีภาพ

«นี่ก็มากพอแล้วสำหรับงานที่ค่อนข้างจำกัด สำหรับผลงานชิ้นแรกและ — น่าเสียดาย — ชิ้นสุดท้าย แต่มีบทความที่ลงลึกถึงแก่นของสิ่งต่างๆ และพูดกับทั้งตัวตน บทกวีที่เป็นเพลง อ่อนไหว แสดงออกถึงข้อเรียกร้องและความโกรธส่วนตัว บทกวีนี้ “ถูกส่งอย่างจริงจังเพื่อโจมตีสิ่งเพ้อฝัน” […] เป็นหนึ่งในบทกวีที่จะท้าทาย “ข้ารับใช้ของระเบียบ” [คือตัวแทนของการปราบปราม] ตลอดกาล เพื่อลอกเลียนแบบเซแซร์ เป็นหนึ่งในบทกวีที่ […] จะเตือนอย่างดื้อรั้นเสมอว่า “งานของมนุษย์เพิ่งเริ่มต้น” ว่าความสุขต้องพิชิตเสมอ ให้งดงามและแข็งแกร่งยิ่งขึ้น»

Société africaine de culture (dir.), David Diop, 1927-1960 : témoignages, études (ดาวิด ดิอ็อป 1927-1960: คำให้การ การศึกษา), Paris : Présence africaine, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Coups de pi­lon Davida Diopa, neboli Slovo učiněné tělem a hněvem

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Dílo Davida Di­opa (1927-1960)1Od­mítnuté for­my:
David Man­dessi Di­op.
David Léon Man­dessi Di­op.
David Diop Men­des­si.
David Mam­bessi Di­op.
Ne­zamě­ňovat s:
David Diop (1966-…), spi­sova­tel a univerzitní pe­da­gog, lau­reát ceny Gon­court ly­cej­ských stu­dentů v roce 2018 za svůj ro­mán Frère d’âme (Bratr du­še).
, stejně krátké jako oslnivé, zů­stává jedním z nejpů­so­bivějších svě­dec­tví po­ezie mi­li­tantní négri­tu­de. Jeho je­diná sbírka, Coups de pi­lon (Údery tlou­kem) (1956), rezo­nuje s ne­po­ru­šenou si­lou, bur­cuje svě­domí a oslavuje ne­o­chvějnou na­ději vzpří­mené Af­riky. Na­ro­zený v Bor­de­aux senegal­skému otci a ka­me­run­ské mat­ce, Diop pro­žíval Af­riku méně skrze zku­šenost delšího po­bytu než skrze sen a dě­dic­tví, což nic ne­u­bírá na síle slova, které dokázalo být ozvěnou utrpení a revolt ce­lého kon­ti­nen­tu.

Poezie vzpoury

Di­o­pova po­ezie je pře­devším kři­kem. Kři­kem od­mítnutí tváří v tvář ko­lo­ni­ální ne­sprave­dlnos­ti, kři­kem bo­lesti tváří v tvář po­nížení svého li­du. Přímým stylem, zba­veným všech po­vrch­ních oz­dob, básník as­sénuje své pravdy jako to­lik „úderů tlou­kem“ ur­čených, podle jeho vlast­ních slov, k to­mu, aby „pro­trhly ušní bu­bínky tě­ch, kdo je ne­chtějí sly­šet, a prás­kaly jako rány bi­čem na ego­ismy a konfor­mismy řádu“. Každá bá­seň je žalo­bou se­stavu­jící krvavou bi­lanci po­ručnické éry. Tak v básni „Su­pi“ praný­řuje pokry­tec­tví civi­lizační mi­se:

V onom čase
Ranami tlamy civi­lizace
Ranami svě­cené vody na do­mes­ti­kovaná čela
Supi stavěli ve stínu svých spárů
Krvavý mo­nu­ment po­ručnické éry.

Di­op, David, Coups de pi­lon (Údery tlou­kem), Pa­říž: Présence af­ri­ca­i­ne, 1973.

Ná­silí je všu­dypří­tom­né, nejen v te­ma­ti­ce, ale v sa­motném rytmu věty, stříz­livé a os­tré jako čepel. Slavná a la­ko­nická bá­seň „Čas mu­čednic­tví“ je jeho nejdo­jem­nějším znázorněním, sku­tečnou li­tanií vy­vlastnění a ko­lo­ni­álního zlo­či­nu: „Bě­loch za­bil mého otce / Ne­boť můj otec byl hrdý / Bě­loch zná­silnil mou matku / Ne­boť má matka byla krásná“. Tyto verše bez příkras, do­dáva­jící textu jeho údernou sí­lu, mohly ně­které kri­tiky zmást. Sana Ca­mara v nich na­příklad vidí „jedno­duchost stylu, která se blíží chu­do­bě, i když se básník snaží nás za­ujmout iro­nií udá­lostí“. Přesto je to bez­po­chyby právě v této úspornosti pro­středků, v tomto od­mítnutí umě­los­ti, že bruta­lita vý­po­vědi do­sahuje svého vr­cho­lu.

Afrika v srdci slova

Je-li vzpoura mo­to­rem jeho psaní, Af­rika je jeho du­ší. Je to ide­a­lizovaná ma­teř­ská ze­mě, za­hlédnutá prizma­tem nos­talgie a snu. Úvodní apo­strofa básně „Af­rika“ — „Af­riko, má Af­riko“ — je pro­hlá­šením pří­slušnosti a pří­bu­zen­ství. Tuto Af­riku, při­znává, že ji „nikdy ne­po­znal“, ale jeho po­hled je „plný tvé krve“. Je stří­davě mi­lu­jící a po­haněnou matkou, tanečnicí s tě­lem z „černého pepře“ a mi­lovanou ženou, Ra­mou Kam, je­jíž smy­slná krása je oslavou celé ra­sy.

Právě v této vysněné Af­rice básník čerpá sílu na­dě­je. Na zoufal­ství, které mu vnuká „zá­da, která se ohý­bají / A le­hají pod tí­hou pokory“, od­po­vídá pro­rocký hlas:

Prudký synu, tento ro­bustní a mladý strom
Tento strom tam dole
Nád­herně osamělý upro­střed bí­lých a zvad­lých květů
To je Af­rika, tvá Af­rika, která znovu raší
Která raší trpě­livě, tvr­došíjně
A je­jíž plody mají po­stupně
Hořkou chuť svo­bo­dy.

Di­op, David, Coups de pi­lon (Údery tlou­kem), Pa­říž: Présence af­ri­ca­i­ne, 1973.

Militantní humanismus

Re­du­kovat Di­o­povo dílo na „pro­ti­ra­sis­tický ra­sis­mus2Sar­tre, Je­an-Paul, „Orphée noir“ (Černý Orfe­u­s), před­mluva k l’An­tho­logie de la nou­velle poésie nègre et malgache de langue française (An­to­logie nové černoš­ské a malgaš­ské po­ezie ve fran­couz­ském jazy­ce) L. S. Sengho­ra, Pa­říž: Pres­ses univer­si­taires de Fran­ce, 1948., abychom po­u­žili Sar­trovu for­mu­li, by zna­menalo ne­po­ro­zu­mět jeho univerzálnímu do­sahu. Je-li praný­řování útlaku černo­chů vý­cho­zím bo­dem, Di­opův boj ob­jímá všechny pro­kleté této ze­mě. Jeho po­ezie je vo­láním, které se zvedá „z Af­riky do Ame­rik“ a jeho so­li­da­rita se rozši­řuje na „pří­stavního dělníka ze Suezu a kuli z Hanoje“, na „Vietnamce leží­cího v rýžovišti“ a na „trestance z Konga, bra­tra lyn­čovaného z At­lanty“.

Toto bra­tr­ství v utrpení a boji je známkou hlu­bokého hu­manis­mu. Básník se ne­spoko­juje s pro­klínáním, volá ke ko­lek­tivní ak­ci, k jedno­my­slnému od­mítnutí ztě­lesněnému zá­vě­rečným příkazem básně „Vý­zva sí­le“: „Po­vstaň a křič: NE!“. Ne­boť v ko­nečném dů­sledku, za ná­si­lím slova, je zpěv Davida Di­opa „ve­den pouze lás­kou“, lás­kou ke svo­bodné Af­rice v lůně smí­řeného lid­stva.

Dílo Davida Di­opa, poko­sené v plném roz­květu tra­gickou smr­tí, která nás při­pravila o jeho bu­doucí ru­kopi­sy, si uchovává pal­čivou ak­tuálnost. Léopold Sédar Senghor, jeho bývalý uči­tel, doufal, že s věkem se básník bude „polidšťovat“. Mů­žeme tvr­dit, že tento hu­manis­mus byl již v srdci jeho vzpou­ry. Coups de pi­lon (Údery tlou­kem) zů­stává zá­sadním tex­tem, kla­sickým dí­lem af­rické po­ezie, vi­a­tique pro všechny mladé lidi tou­žící po sprave­dlnosti a svo­bo­dě.

To je již mnoho pro dílo ko­neckonců dost ome­zené, pro první a — bo­hu­žel — po­slední dí­lo. Ale jsou tex­ty, které jdou k pod­statě věcí a pro­mlou­vají k celé by­tos­ti. Ly­rická, sen­ti­men­tální, vy­já­d­ření osobního poža­davku a hně­vu, tato po­ezie „vržená vážně do útoku na chi­méry“ […] patří k těm, které věčně, abychom plagi­ovali Césai­ra, bu­dou vy­zývat „po­sluhovače řá­du“ [tj. agenty repre­se], k těm, které […] vždy tvr­došíjně bu­dou při­po­mínat, že „dílo člověka teprve za­číná“, že štěstí je třeba stále do­bývat, krásnější a silnější.

So­ci­été af­ri­ca­ine de cul­ture (ed.), David Di­op, 1927-1960 : té­mo­ignages, étu­des (David Di­op, 1927-1960: svě­dec­tví, stu­die), Pa­říž: Présence af­ri­ca­i­ne, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Coups de pilon (ضربات هاون) اثر دیوید دیوپ، یا کلام که جسم و خشم می‌شود

ترجمه از فرانسوی

آثار دیوید دیوپ (۱۹۲۷-۱۹۶۰)1اشکال رد شده:
دیوید ماندسی دیوپ.
دیوید لئون ماندسی دیوپ.
دیوید دیوپ مندسی.
دیوید مامبسی دیوپ.
نباید اشتباه گرفت با:
دیوید دیوپ (۱۹۶۶-…)، نویسنده و استاد دانشگاه، برنده‌ی جایزه‌ی گنکور دبیرستانی‌ها در ۲۰۱۸ برای رمانش Frère d’âme (برادر روح).
، به همان اندازه که کوتاه است درخشان نیز هست و یکی از تکان‌دهنده‌ترین گواهی‌های شعر نگریتود مبارز باقی مانده است. تنها مجموعه‌ی او، Coups de pilon (ضربات هاون) (۱۹۵۶)، با قدرتی دست‌نخورده طنین‌انداز است، وجدان‌ها را می‌کوبد و امید تزلزل‌ناپذیر آفریقای سرپا را می‌ستاید. دیوپ که در بوردو از پدری سنگالی و مادری کامرونی متولد شد، آفریقا را نه از طریق تجربه‌ی اقامتی طولانی، بلکه از خلال رؤیا و میراث زیست کرد، و این امر چیزی از قدرت کلامی که توانست بازتاب رنج‌ها و شورش‌های تمام قاره‌ای باشد، نمی‌کاهد.

شعری از سر شورش

شعر دیوپ پیش از هر چیز فریادی است. فریاد امتناع در برابر بی‌عدالتی استعماری، فریاد درد در برابر تحقیر قومش. در سبکی مستقیم و عاری از هر زیور سطحی، شاعر حقایقش را همچون «ضربات هاونی» فرود می‌آورد که به قول خودش قرار است «پرده‌ی گوش کسانی را که نمی‌خواهند بشنوند بدرد و همچون ضربات شلاق بر خودخواهی‌ها و همنوایی‌های نظم موجود فرود آید». هر شعر کیفرخواستی است که ترازنامه‌ی خونین عصر قیمومت را ترسیم می‌کند. بدین‌سان، در «کرکس‌ها»، ریاکاری مأموریت متمدن‌سازی را افشا می‌کند:

«در آن زمان
با ضربات فریاد تمدن
با ضربات آب مقدس بر پیشانی‌های رام‌شده
کرکس‌ها در سایه‌ی چنگال‌هایشان
بنای خونین عصر قیمومت را می‌ساختند.»

Diop, David, Coups de pilon (ضربات هاون), پاریس: Présence africaine، ۱۹۷۳.

خشونت همه‌جا حاضر است، نه تنها در موضوع، بلکه در خودِ ریتم جمله که ساده و برنده است چون تیغی. شعر مشهور و موجز «زمان شهادت» نافذترین نمونه‌ی آن است، ورد حقیقی محرومیت و جنایت استعماری: «سفیدپوست پدرم را کشت / زیرا پدرم مغرور بود / سفیدپوست مادرم را تجاوز کرد / زیرا مادرم زیبا بود». این ابیات بی‌پیرایه که به متن قدرت کوبنده‌اش را می‌دهند، برخی منتقدان را سردرگم کرده است. سانا کامارا مثلاً در آن «سادگی سبکی می‌بیند که به فقر می‌گراید، حتی اگر شاعر بکوشد با طنز رویدادها ما را مجذوب کند». با این حال، بی‌شک در همین صرفه‌جویی در ابزار، در همین امتناع از تصنع است که خشونت کلام به اوج خود می‌رسد.

آفریقا در قلب کلام

اگر شورش موتور نوشتنش است، آفریقا روح آن است. آفریقا همان سرزمین مادری آرمانی‌شده است که از منشور نوستالژی و رؤیا دیده می‌شود. خطاب آغازین شعر «آفریقا» — «آفریقا، آفریقای من» — اعلام تعلق و نسب است. این آفریقا را، او اعتراف می‌کند که «هرگز نشناخته»، اما نگاهش «پر از خون توست». آفریقا گاه مادر دوست‌داشتنی و تحقیرشده است، گاه رقاصه‌ای با بدنی از «فلفل سیاه»، و گاه زن محبوب، راما کام، که زیبایی حسّانی‌اش ستایش تمام نژاد است.

در این آفریقای رؤیایی است که شاعر نیروی امید را می‌یابد. به یأسی که «پشتی که خم می‌شود / و زیر بار فروتنی می‌خوابد» در او برمی‌انگیزد، صدایی پیامبرانه پاسخ می‌دهد:

«پسر شتابزده، این درخت نیرومند و جوان
این درخت آنجا
که با شکوه تنها در میان گل‌های سفید و پژمرده ایستاده
آفریقاست، آفریقای تو که دوباره می‌روید
که صبورانه و سرسختانه دوباره می‌روید
و میوه‌هایش اندک اندک
طعم تلخ آزادی را می‌یابند.»

Diop, David, Coups de pilon (ضربات هاون), پاریس: Présence africaine، ۱۹۷۳.

انسان‌گرایی مبارز

کاستن اثر دیوپ به «نژادپرستی ضد نژادپرستی»2Sartre, Jean-Paul, « Orphée noir » (اورفئوس سیاه), پیشگفتار بر l’Anthologie de la nouvelle poésie nègre et malgache de langue française (گلچین شعر نو زنگی و مالگاشی به زبان فرانسه) اثر L. S. Senghor، پاریس: Presses universitaires de France، ۱۹۴۸.، به تعبیر سارتر، نادیده گرفتن دامنه‌ی جهانی آن خواهد بود. اگر محکومیت ستم بر سیاه‌پوست نقطه‌ی آغاز است، مبارزه‌ی دیوپ همه‌ی محکومان زمین را در بر می‌گیرد. شعر او فریادی است که «از آفریقا تا قاره‌ی آمریکا» برمی‌خیزد و همبستگی‌اش به «بارانداز سوئز و کولی هانوی»، به «ویتنامی خوابیده در شالیزار» و به «اسیر کنگو برادر سیاه‌پوست لینچ‌شده‌ی آتلانتا» می‌رسد.

این برادری در رنج و مبارزه نشان انسان‌گرایی عمیقی است. شاعر به لعنت‌کردن بسنده نمی‌کند، او به کنش جمعی فرامی‌خواند، به امتناع همگانی که در امر نهایی «چالش با زور» تجسم می‌یابد: «برخیز و فریاد بزن: نه!». زیرا در نهایت، فراتر از خشونت کلام، سرود دیوید دیوپ «تنها با عشق هدایت می‌شود»، عشق به آفریقایی آزاد در دل بشریتی آشتی‌یافته.

اثر دیوید دیوپ که با مرگی تراژیک در اوج شکوفایی قطع شد و ما را از دست‌نوشته‌های آینده‌اش محروم کرد، حدّت و تازگی سوزانی را حفظ کرده است. لئوپولد سدار سنگور، معلم سابقش، امیدوار بود که با افزایش سن، شاعر «انسانی‌تر» شود. می‌توان گفت که این انسان‌گرایی از پیش در قلب شورشش بود. Coups de pilon (ضربات هاون) متنی اساسی باقی می‌ماند، اثری کلاسیک از شعر آفریقایی، توشه‌ای برای همه‌ی جوانانی که شیفته‌ی عدالت و آزادی‌اند.

«این برای اثری که در مجموع محدود است، برای اولین و — افسوس — آخرین اثر، از پیش بسیار است. اما متونی هستند که به عمق چیزها می‌روند و با تمام وجود سخن می‌گویند. غنایی، احساساتی، بیان یک خواسته و خشم شخصی، این شعر “جدی به سوی حمله به خیالات پرتاب شده” […] از آن دسته است که تا ابد، برای تقلید از سزر، “نوکران نظم” [یعنی عوامل سرکوب] را به چالش می‌کشد، از آن دسته که […] همیشه سرسختانه یادآوری می‌کند که “کار انسان تازه شروع شده”، که خوشبختی همیشه باید فتح شود، زیباتر و قوی‌تر.»

Société africaine de culture (ویراستار), David Diop, 1927-1960 : témoignages, études (دیوید دیوپ، ۱۹۲۷-۱۹۶۰: شهادت‌ها، مطالعات), پاریس: Présence africaine، ۱۹۸۳.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Co­ups de pi­lon av David Diop, eller Ordet som blev kött och vrede

Över­satt från franska

Da­vid Diops (1927-1960)1För­kas­tade for­mer:
Da­vid Man­dessi Diop.
Da­vid Léon Man­dessi Diop.
Da­vid Diop Men­des­si.
Da­vid Mam­bessi Diop.
Ska inte för­väx­las med:
Da­vid Diop (1966-…), för­fat­tare och uni­ver­si­tets­lä­ra­re, mot­ta­gare av prix Gon­court des ly­cé­ens 2018 för sin ro­man Frère d’âme (Själs­bror).
verk, lika kort­li­vat som blän­dan­de, för­blir ett av de mest gri­pande vitt­nes­bör­den om den mi­li­tanta né­gri­tu­de-po­e­sin. Hans enda dikt­sam­ling, Co­ups de pi­lon (Ham­mar­slag) (1956), gen­lju­der med oför­mins­kad kraft, ham­rande på sam­ve­tena och hyl­lande det orubb­liga hop­pet om ett upp­rest Af­ri­ka. Född i Bor­de­aux av en se­ne­ga­le­sisk far och en ka­me­runsk mor, upp­levde Diop Af­rika mindre ge­nom er­fa­ren­he­ten av en längre vis­telse än ge­nom dröm­men och ar­vet, vil­ket inte tar nå­got ifrån kraf­ten i en röst som kunde göra sig till eko av en hel kon­ti­nents li­dan­den och re­vol­ter.

En revoltens poesi

Diops po­esi är fram­för allt ett skri. Ett skri av väg­ran in­för den ko­lo­ni­ala orätt­vi­san, ett skri av smärta in­för sitt folks för­ned­ring. I en di­rekt stil, be­friad från all över­flö­dig ut­smyck­ning, ut­de­lar po­e­ten sina san­ningar som lika många “ham­mar­slag” av­sed­da, en­ligt hans egna ord, att “spränga trum­hin­norna på dem som inte vill höra och smälla som pisk­rapp på ego­is­merna och kon­for­mis­merna i ord­ningen”. Varje dikt är en an­kla­gel­se­akt som drar upp den blo­diga ba­lans­räk­ningen för för­myn­dar­ti­dens era. Så­le­des för­dö­mer han i “Ga­mar­na” (Les Vau­tours) hyck­le­riet i den ci­vi­li­se­rande mis­sio­nen:

På den ti­den
Med ci­vi­li­sa­tio­nens skrik
Med vig­vat­ten på tämjda pan­nor
Byggde ga­marna i skug­gan av sina klor
För­myn­dar­ti­dens blo­diga mo­nu­ment.

Diop, Da­vid, Co­ups de pi­lon (Ham­mar­slag), Pa­ris: Pré­sence af­ri­cai­ne, 1973.

Vål­det är al­le­stä­des när­va­ran­de, inte bara i te­ma­ti­ken, utan i själva fra­sens rytm, en­kel och skarp som ett blad. Den be­römda och la­ko­niska dik­ten “Mar­ty­ri­ets tid” (Le Temps du Mar­ty­re) är den mest gri­pande il­lust­ra­tio­nen, en verk­lig li­ta­nia över be­sitt­nings­för­lust och ko­lo­ni­alt brott: “Den vite dö­dade min far / Ty min far var stolt / Den vite våld­tog min mor / Ty min mor var vacker”. Dessa nakna ver­ser, som ger tex­ten dess slå­ende kraft, har kun­nat för­virra vissa kri­ti­ker. Sana Ca­mara ser till ex­em­pel i dem en “sti­lens en­kel­het som grän­sar till fat­tig­dom, även om po­e­ten för­sö­ker fängsla oss med hän­del­ser­nas ironi”. Ändå är det utan tvi­vel i denna spar­sam­het med me­del, denna väg­ran av konst­lade grepp, som för­sla­gets bru­ta­li­tet når sin kul­men.

Afrika i ordets hjärta

Om re­vol­ten är mo­torn i hans skri­van­de, är Af­rika dess själ. Hon är detta ide­a­li­se­rade mo­der­land, skym­tat ge­nom nos­tal­gi­ens och dröm­mens pris­ma. Den in­le­dande apo­stro­fen i dik­ten “Af­ri­ka” — “Af­ri­ka, mitt Af­rika” — är en för­kla­ring om till­hö­rig­het och här­stam­ning. Detta Af­ri­ka, er­kän­ner han att han “ald­rig känt”, men hans blick är “full av ditt blod”. Hon är om­väx­lande den äls­kande och för­ned­rade mo­dern, dan­sers­kan med “svart pep­par”-kropp, och den äls­kade kvin­nan, Rama Kam, vars sen­su­ella skön­het är ett hyl­lande av hela ra­sen.

Det är i detta drömda Af­rika som po­e­ten häm­tar hop­pets kraft. Till för­tviv­lan som “ryg­gen som bö­jer sig / Och läg­ger sig un­der öd­mjuk­he­tens tyngd” in­spi­re­rar ho­nom, sva­rar en röst, pro­fe­tisk:

Häf­tige son, detta ro­busta och unga träd
Detta träd där borta
Prakt­fullt en­samt mitt bland vita och vissna blom­mor
Det är Af­ri­ka, ditt Af­rika som växer upp igen
Som växer upp tål­mo­digt en­vist
Och vars fruk­ter grad­vis har
Frihe­tens bittra smak.

Diop, Da­vid, Co­ups de pi­lon (Ham­mar­slag), Pa­ris: Pré­sence af­ri­cai­ne, 1973.

En militant humanism

Att re­du­cera Diops verk till en “an­ti­ra­sis­tisk ra­sism2Sar­t­re, Jean-Pa­ul, “Orp­hée noir” (Svart Or­feu­s), för­ord till l’Ant­ho­lo­gie de la nou­velle poé­sie nègre et mal­gache de lan­gue française (An­to­lo­gin över den nya fransk­språ­kiga ne­ger- och ma­da­gas­kiska po­e­s­in) av L. S. Seng­hor, Pa­ris: Pres­ses uni­ver­si­tai­res de Fran­ce, 1948., för att an­vända Sar­t­res for­mu­le­ring, vore att miss­känna dess uni­ver­sella räck­vidd. Om för­dö­man­det av den svar­tes för­tryck är ut­gångs­punk­ten, om­fat­tar Diops kamp alla jor­dens för­döm­da. Hans po­esi är ett rop som höjs “från Af­rika till Ame­rika” och hans so­li­da­ri­tet sträcker sig till “ham­n­ar­be­ta­ren i Suez och ku­lien i Ha­noi”, till “vi­et­na­me­sen som lig­ger i ris­fäl­tet” och till “straf­fången i Kongo bror till den lyn­chade i At­lanta”.

Detta bro­der­skap i li­dande och kamp är mär­ket för en djup hu­ma­nism. Po­e­ten nö­jer sig inte med att för­ban­na, han upp­ma­nar till kol­lek­tiv hand­ling, till den en­häl­liga väg­ran som för­kropps­li­gas av den slut­liga upp­ma­ningen i “Ut­ma­ning mot kraf­ten” (Défi à la for­ce): “Res dig upp och skrik: NEJ!”. Ty i slutän­dan, bortom ord­ets våld, är Da­vid Diops sång “en­dast väg­ledd av kär­le­ken”, kär­le­ken till ett fritt Af­rika inom en för­so­nad mänsk­lig­het.

Da­vid Diops verk, som slogs ned i full blomst­ring av en tra­gisk död som be­rö­vade oss hans kom­mande ma­nu­skript, be­va­rar en brän­nande ak­tu­a­li­tet. Lé­o­pold Sé­dar Seng­hor, hans före detta lä­ra­re, hop­pa­des att po­e­ten med ål­dern skulle gå “mot att hu­ma­ni­se­ras”. Man kan hävda att denna hu­ma­nism re­dan fanns i hjär­tat av hans re­volt. Co­ups de pi­lon (Ham­mar­slag) för­blir en vä­sent­lig text, ett klas­siskt verk inom af­ri­kansk po­e­si, ett vi­a­ti­kum för all ung­dom som brin­ner för rätt­visa och frihet.

Det är re­dan mycket för ett verk som trots allt är ganska be­grän­sat, för ett första och — ty­värr — sista verk. Men det finns tex­ter som går till bot­ten av sa­ker och ta­lar till hela va­rel­sen. Ly­risk, sen­ti­men­tal, ut­tryck för ett per­son­ligt krav och en per­son­lig vre­de, denna po­esi ”kas­tad all­var­ligt till storms mot chi­mä­rer­na“ […] hör till dem som evigt, för att pla­gi­era Cé­sa­i­re, kom­mer att ut­mana ”ord­ning­ens la­ke­jer“ [det vill säga för­tryck­ets ag­en­ter], till dem som […] all­tid en­vist kom­mer att på­minna om att ”män­ni­skans verk bara har bör­jat“, att lyckan all­tid måste er­öv­ras, vack­rare och star­ka­re.

So­ci­été af­ri­caine de cul­ture (red.), Da­vid Diop, 1927-1960 : té­mo­igna­ges, étu­des (Da­vid Diop, 1927-1960: vitt­nes­börd, stu­di­er), Pa­ris: Pré­sence af­ri­cai­ne, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Co­ups de pi­lon de David Diop, sau Verbul făcut trup și mânie

Tra­dus din fran­ceză

Opera lui Da­vid Diop (1927-1960)1Forme res­pin­se:
Da­vid Man­dessi Di­op.
Da­vid Léon Man­dessi Di­op.
Da­vid Diop Men­des­si.
Da­vid Mam­bessi Di­op.
A nu se con­funda cu:
Da­vid Diop (1966-…), scri­i­tor și uni­ver­si­tar, la­u­reat al pre­mi­u­lui Go­n­co­urt al li­ce­e­ni­lor în 2018 pen­tru ro­ma­nul său Frère d’âme (Frate de su­fle­t).
, la fel de scurtă pe cât de ful­ge­ră­toa­re, rămâne una din­tre cele mai im­pre­sio­nante măr­tu­rii ale po­e­ziei ne­gri­tu­di­nii mi­li­tan­te. Unica sa cu­le­ge­re, Co­ups de pi­lon (Lo­vi­turi de pi­să­log) (1956), ră­sună cu o forță in­tac­tă, lo­vind con­ști­in­țele și ce­le­brând spe­ranța ne­stră­mu­tată a unei Africi în pi­cioa­re. Năs­cut la Bor­deaux din­tr-un tată se­n­e­ga­lez și o mamă ca­me­ru­ne­ză, Diop a trăit Africa mai pu­țin prin ex­pe­riența unei șe­deri pre­lun­gi­te, cât prin vis și moș­te­ni­re, ceea ce nu di­mi­nu­e­ază cu ni­mic pu­te­rea unui verb care a știut să se facă ecoul su­fe­rin­țe­lor și re­vol­te­lor unui în­treg con­ti­nent.

O poezie a revoltei

Po­e­zia lui Diop este îna­inte de toate un stri­găt. Un stri­găt de re­fuz în fața ine­chi­tă­ții co­lo­ni­a­le, un stri­găt de du­rere în fața umi­li­rii po­po­ru­lui său. În­tr-un stil di­rect, lip­sit de orice or­na­ment su­per­fluu, po­e­tul asestează ade­vă­ru­rile sale ca tot atâ­tea „lo­vi­turi de pi­să­log“ des­ti­na­te, după pro­priii săi ter­me­ni, să „spargă tim­pa­nele ce­lor care nu vor să audă și să poc­ne­ască pre­cum lo­vi­tu­rile de bici peste ego­isme și con­for­mis­mele or­di­nii“. Fi­e­care poem este un re­chi­zi­to­riu care pre­zintă bi­lan­țul sân­ge­ros al erei tu­te­la­re. Ast­fel, în „Vul­tu­rii“, de­nunță ipo­cri­zia mi­siu­nii ci­vi­li­za­toa­re:

În acel timp
Cu lo­vi­turi de bot de ci­vi­li­za­ție
Cu lo­vi­turi de apă sfin­țită pe frun­țile do­mes­ti­cite
Vul­tu­rii con­stru­iau la um­bra ghe­a­re­lor lor
Mo­nu­men­tul sân­ge­ros al erei tu­te­la­re.

Di­op, Da­vid, Co­ups de pi­lon (Lo­vi­turi de pi­să­lo­g), Pa­ris: Pré­sence afri­cai­ne, 1973.

Vi­o­lența este omni­pre­zen­tă, nu doar în te­ma­ti­că, ci în în­suși rit­mul fra­zei, so­bru și tă­ios ca o la­mă. Ce­le­brul și la­co­ni­cul poem „Tim­pul Mar­ti­ri­u­lui“ este ilus­tra­rea cea mai sfâși­e­toa­re, ade­vă­rată li­ta­nie a de­po­se­dă­rii și a cri­mei co­lo­ni­a­le: „Al­bul l-a ucis pe ta­tăl meu / Căci ta­tăl meu era mân­dru / Al­bul a vi­o­la­t-o pe mama mea / Căci mama mea era fru­moasă“. Aceste ver­suri fără ar­ti­fi­cii, care dau tex­tu­lui forța sa per­cu­tan­tă, au pu­tut de­ruta anu­miți cri­tici. Sana Ca­mara vede ai­ci, de exem­plu, o „sim­pli­tate a sti­lu­lui care se apro­pie de să­ră­cie, chiar dacă po­e­tul în­cearcă să ne cap­ti­veze prin iro­nia eve­ni­men­te­lor“. To­tuși, este fără în­do­ială în această eco­no­mie de mij­loa­ce, în acest re­fuz al ar­ti­fi­ci­u­lui, că bru­ta­li­ta­tea dis­cur­su­lui atinge pa­ro­xis­mul.

Africa în inima verbului

Dacă re­volta este mo­to­rul scri­i­tu­rii sa­le, Africa îi este su­fle­tul. Ea este acea ța­ră-mamă ide­a­li­za­tă, în­tre­ză­rită prin prisma nos­tal­giei și vi­su­lui. Apos­trofa li­mi­nară a po­e­mu­lui „A­fri­ca“ — „Afri­ca, Africa mea“ — este o de­cla­ra­ție de apar­te­nență și fi­li­a­ție. Această Afri­că, el măr­tu­ri­sește că nu a „cu­nos­cu­t-o nici­o­dată“, dar pri­vi­rea sa este „plină de sân­gele tău“. Ea este pe rând mama iu­bi­toare și batjo­co­ri­tă, dan­sa­toa­rea cu trup de „ar­dei ne­gru“, și fe­meia iu­bi­tă, Rama Kam, a că­rei fru­mu­sețe sen­zu­ală este o ce­le­brare a în­tre­gii ra­se.

Din această Africă vi­sată po­e­tul ex­trage forța spe­ran­ței. La dis­pe­ra­rea pe care i-o in­spiră „spa­tele care se în­co­voaie / Și se culcă sub gre­u­ta­tea umi­lin­ței“, o voce răs­pun­de, pro­fe­ti­că:

Fiu nă­val­nic, acest co­pac ro­bust și tâ­năr
Acest co­pac de acolo
Splen­did de sin­gur în mij­lo­cul flo­ri­lor albe și ofi­lite
Este Afri­ca, Africa ta care re­naște
Care re­naște răb­dă­tor, obs­ti­nat
Și ai că­rei fructe au în­ce­tul cu în­ce­tul
Sa­voa­rea amară a li­ber­tă­ții.

Di­op, Da­vid, Co­ups de pi­lon (Lo­vi­turi de pi­să­lo­g), Pa­ris: Pré­sence afri­cai­ne, 1973.

Un umanism militant

A re­duce opera lui Diop la un „ra­sism an­ti­ra­sist2Sar­tre, Je­an-Pa­ul, „Or­phée no­ir“ (Or­feu ne­gru), pre­față la l’An­tho­lo­gie de la no­u­velle poé­sie nègre et mal­ga­che de lan­gue française (An­to­lo­gia noii po­e­zii ne­gre și mal­gașe de limbă fran­ce­ză) de L. S. Sen­ghor, Pa­ris: Pres­ses uni­ver­si­tai­res de Fran­ce, 1948., pen­tru a re­lua for­mula lui Sar­tre, ar în­semna să-i ne­cu­noaș­tem an­ver­gura uni­ver­sa­lă. Dacă de­nun­ța­rea opre­siu­nii Ne­gru­lui este punc­tul de ple­ca­re, lupta lui Diop îm­bră­ți­șe­ază toți dam­na­ții pămân­tu­lui. Po­e­zia sa este o che­mare care se ri­dică „din Africa până în Ame­rici“ și so­li­da­ri­ta­tea sa se ex­tinde la „do­che­rul din Suez și culi­e-ul din Ha­noi“, la „vi­et­na­mezul cul­cat în ore­ză­rie“ și la „oc­na­șul din Con­go, frate al lin­șa­tu­lui din Atlanta“.

Această fra­ter­ni­tate în su­fe­rință și luptă este marca unui uma­nism pro­fund. Po­e­tul nu se mul­țu­mește să bles­te­me, el che­amă la ac­țiune co­lec­ti­vă, la re­fu­zul una­nim în­car­nat de în­dem­nul fi­nal din „Sfi­dare la for­ță“: „Ri­di­că-te și stri­gă: NU!“. Căci, în de­fi­ni­tiv, din­colo de vi­o­lența ver­bu­lui, cân­tul lui Da­vid Diop este „ghi­dat doar de iu­bire“, iu­bi­rea unei Africi li­bere în sâ­nul unei uma­ni­tăți re­con­ci­li­a­te.

Opera lui Da­vid Di­op, se­ce­rată în plină în­flo­rire de o moarte tra­gică care ne-a pri­vat de ma­nu­scri­sele sale vi­i­toa­re, păs­tre­ază o ac­tu­a­li­tate ar­ză­toa­re. Léo­pold Sédar Sen­ghor, fos­tul său pro­fe­sor, spera că odată cu vâr­sta, po­e­tul va merge „umanizându-se“. Pu­tem afirma că acest uma­nism era deja în inima re­vol­tei sa­le. Co­ups de pi­lon (Lo­vi­turi de pi­să­log) rămâne un text esen­ți­al, o operă cla­sică a po­e­ziei afri­ca­ne, un vi­a­ti­cum pen­tru toate ti­ne­re­țile în­se­tate de drep­tate și li­ber­ta­te.

Este deja mult pen­tru o operă în de­fi­ni­tiv des­tul de res­trân­să, pen­tru o primă și — vai — ul­timă ope­ră. Dar sunt texte care merg la fun­dul lu­cru­ri­lor și vor­besc în­tre­gii fi­in­țe. Li­ri­că, sen­ti­men­ta­lă, ex­pre­sie a unei exi­gențe și a unei mâ­nii per­so­na­le, această po­e­zie „lan­sată grav la asal­tul hi­me­re­lor“ […] este din­tre ace­lea ca­re, etern, pen­tru a-l pla­gia pe Cé­sai­re, vor sfida „slu­goii or­di­nii“ [a­dică agen­ții re­pre­siu­nii], din­tre ace­lea care […] me­reu obs­ti­nat, vor aminti că „o­pera omu­lui abia în­ce­pe“, că fe­ri­ci­rea este me­reu de cu­ce­rit, mai fru­moasă și mai pu­ter­ni­că.

So­ci­été afri­caine de cul­ture (dir.), Da­vid Di­op, 1927-1960 : té­mo­ig­na­ges, étu­des (Da­vid Di­op, 1927-1960: măr­tu­rii, stu­dii), Pa­ris: Pré­sence afri­cai­ne, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

다비드 디오프의 Coups de pilon, 또는 육체와 분노가 된 말씀

프랑스어에서 번역됨

다비드 디오프(David Diop, 1927-1960)1거부된 형태:
David Mandessi Diop.
David Léon Mandessi Diop.
David Diop Mendessi.
David Mambessi Diop.
혼동하지 말 것:
다비드 디오프(David Diop, 1966-…), 작가이자 대학교수, 소설 Frère d’âme(영혼의 형제)로 2018년 공쿠르 고등학생상 수상.
의 작품은 짧지만 눈부신 것으로, 전투적 네그리튀드 시의 가장 충격적인 증언 중 하나로 남아 있다. 그의 유일한 시집 Coups de pilon(몽둥이질, 1956)은 온전한 힘으로 울려 퍼지며, 양심을 두드리고 일어선 아프리카의 불굴의 희망을 찬양한다. 세네갈인 아버지와 카메룬인 어머니 사이에서 보르도에서 태어난 디오프는 장기간의 체류 경험보다는 꿈과 유산을 통해 아프리카를 살았지만, 이는 대륙 전체의 고통과 반란의 메아리가 된 말씀의 힘을 조금도 손상시키지 않았다.

반란의 시

디오프의 시는 무엇보다도 외침이다. 식민지적 불의에 대한 거부의 외침, 그의 민족의 굴욕에 대한 고통의 외침이다. 모든 피상적인 장식을 벗어버린 직접적인 스타일로, 시인은 자신의 표현에 따르면 “듣기를 원하지 않는 이들의 고막을 찢고 질서의 이기주의와 순응주의를 채찍질하는” “몽둥이질”처럼 그의 진실을 내리친다. 각 시는 후견 시대의 피비린내 나는 결산을 세우는 고발장이다. 따라서 “독수리들”에서 그는 문명화 사명의 위선을 고발한다:

그 시절에
문명의 고함소리로
길들여진 이마에 성수를 뿌리며
독수리들은 그들의 발톱 그늘에
후견 시대의 피비린내 나는 기념비를 세웠다.

Diop, David, Coups de pilon (몽둥이질), Paris : Présence africaine, 1973.

폭력은 주제뿐만 아니라 칼날처럼 간결하고 날카로운 문장의 리듬 자체에도 편재한다. 유명하고 간결한 시 “순교의 시간”은 식민지적 박탈과 범죄의 진정한 연도로서 가장 가슴 아픈 예시이다: “백인이 내 아버지를 죽였다 / 내 아버지가 자랑스러웠기 때문에 / 백인이 내 어머니를 강간했다 / 내 어머니가 아름다웠기 때문에”. 텍스트에 충격적인 힘을 주는 이 꾸밈없는 구절들은 일부 비평가들을 당황시켰다. 사나 카마라(Sana Camara)는 예를 들어 “시인이 사건의 아이러니로 우리를 사로잡으려 해도 빈곤에 가까운 스타일의 단순함”을 본다. 그러나 의심할 여지없이 이러한 수단의 절약, 인위성의 거부에서 발언의 잔혹성이 절정에 달한다.

말씀의 중심에 있는 아프리카

반란이 그의 글쓰기의 원동력이라면, 아프리카는 그 영혼이다. 그녀는 향수와 꿈의 프리즘을 통해 엿본 이상화된 어머니 대지이다. “아프리카” 시의 서두 호격 — “아프리카, 나의 아프리카” — 는 소속과 혈통의 선언이다. 이 아프리카를 그는 “한 번도 알지 못했다”고 고백하지만, 그의 시선은 “당신의 피로 가득 차 있다”. 그녀는 차례로 사랑받고 모욕당한 어머니, “검은 고추” 몸을 가진 무용수, 그리고 사랑하는 여인 라마 캄(Rama Kam)이며, 그녀의 관능적인 아름다움은 인종 전체의 찬양이다.

시인이 희망의 힘을 길어내는 곳은 바로 이 꿈꾸는 아프리카에서이다. “굴욕의 무게 아래 / 구부러지고 눕는 등”이 그에게 불러일으키는 절망에, 예언적인 목소리가 대답한다:

성급한 아들아, 이 튼튼하고 젊은 나무
저기 저 나무
하얗고 시든 꽃들 한가운데 화려하게 홀로 서 있는
그것은 아프리카다, 다시 자라나는 너의 아프리카
참을성 있게 완고하게 다시 자라나는
그리고 그 열매는 조금씩
자유의 쓴 맛을 가지고 있다.

Diop, David, Coups de pilon (몽둥이질), Paris : Présence africaine, 1973.

전투적 휴머니즘

디오프의 작품을 사르트르의 표현을 빌려 “반인종주의적 인종주의2Sartre, Jean-Paul, « Orphée noir » (검은 오르페우스), L. S. Senghor의 l’Anthologie de la nouvelle poésie nègre et malgache de langue française (프랑스어 흑인 및 마다가스카르 신시 선집) 서문, Paris : Presses universitaires de France, 1948.로 축소하는 것은 그의 보편적 범위를 오해하는 것이다. 흑인 억압의 고발이 출발점이라면, 디오프의 투쟁은 지상의 모든 저주받은 자들을 포용한다. 그의 시는 “아프리카에서 아메리카까지” 울려 퍼지는 함성이며, 그의 연대는 “수에즈의 부두 노동자와 하노이의 쿨리”, “논에 누운 베트남인”과 “애틀랜타의 린치 당한 자의 형제인 콩고의 죄수”에게까지 확장된다.

고통과 투쟁 속의 이 형제애는 깊은 휴머니즘의 표시이다. 시인은 저주하는 것에 만족하지 않고, “힘에 대한 도전”의 마지막 명령으로 구현된 집단 행동, 만장일치의 거부를 요구한다: “일어나서 외쳐라: 아니오!”. 왜냐하면 결국 말씀의 폭력을 넘어, 다비드 디오프의 노래는 “오직 사랑에 의해서만 인도되기” 때문이며, 화해된 인류 속에서 자유로운 아프리카에 대한 사랑이기 때문이다.

앞으로 나올 원고를 빼앗아간 비극적인 죽음으로 전성기에 꺾인 다비드 디오프의 작품은 타오르는 현재성을 유지하고 있다. 그의 옛 스승 레오폴드 세다르 셍고르(Léopold Sédar Senghor)는 나이가 들면서 시인이 “더 인간적이 되어갈” 것이라고 희망했다. 우리는 이 휴머니즘이 이미 그의 반란의 중심에 있었다고 단언할 수 있다. Coups de pilon은 필수적인 텍스트, 아프리카 시의 고전 작품, 정의와 자유를 사랑하는 모든 젊은이들을 위한 노자로 남아 있다.

결국 상당히 제한적인 작품, 첫 번째이자 — 아아 — 마지막 작품치고는 이미 많은 것입니다. 그러나 사물의 근원으로 가서 존재 전체에게 말하는 텍스트들이 있습니다. 서정적이고, 감상적이며, 개인적 요구와 분노의 표현인 이 시는 “환상을 향해 엄숙하게 던져진” […] 시로서, 세제르를 표절하자면, 영원히 “질서의 하수인들” [즉 탄압의 대리인들]에게 도전할 것이며, […] 항상 완고하게 “인간의 작업은 이제 막 시작되었을 뿐”이고, 행복은 항상 정복해야 할 것이며, 더 아름답고 더 강하다는 것을 상기시킬 시들 중 하나입니다.

Société africaine de culture (dir.), David Diop, 1927-1960 : témoignages, études (다비드 디오프, 1927-1960: 증언, 연구), Paris : Présence africaine, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Coups de pi­lon Davida Diopa, czyli Słowo uczynione ciałem i gniewem

Prze­tłuma­czone z fran­cu­skiego

Dzieło Da­vida Diopa (1927-1960)1Formy od­rzucone:
Da­vid Man­dessi Diop.
Da­vid Léon Man­dessi Diop.
Da­vid Diop Men­des­si.
Da­vid Mam­bessi Diop.
Nie mylić z:
Da­vid Diop (1966-…), pi­sarz i wy­kładowca uniwer­sy­tec­ki, lau­reat na­grody Gon­cour­tów licealistów w 2018 roku za po­wieść Frère d’âme (Brat du­szy).
, rów­nie krót­kie co błysko­tliwe, po­zostaje jed­nym z naj­bar­dziej po­rusza­jących świa­dectw po­ezji wo­jującej négritu­de. Jego jedyny to­mik, Coups de pi­lon (Ude­rze­nia tłucz­ka) (1956), brzmi z nie­zmienną si­łą, wbi­ja­jąc się w su­mie­nia i sławiąc nie­zachwianą na­dzieję Afryki sto­jącej wy­pro­sto­wanej. Uro­dzony w Bor­de­aux z ojca Se­negal­czyka i matki Ka­merun­ki, Diop prze­żywał Afrykę nie tyle po­przez do­świad­cze­nie dłu­giego po­bytu, co po­przez ma­rze­nie i dzie­dzic­two, co w ni­czym nie umniej­sza mocy słowa, które po­trafiło stać się echem cier­pień i bun­tów ca­łego kon­ty­nen­tu.

Poezja buntu

Po­ezja Diopa jest przede wszyst­kim krzykiem. Krzykiem od­mowy wo­bec ko­lonial­nej nie­sprawie­dliwo­ści, krzykiem bólu wo­bec upo­ko­rze­nia swojego lu­du. W stylu bez­po­śred­nim, po­zbawio­nym wszel­kich zbęd­nych ozdób, po­eta wy­głasza swoje prawdy ni­czym „ude­rze­nia tłucz­ka“ prze­zna­czone, we­dług jego wła­snych słów, do „prze­bi­cia bęben­ków usznych ty­ch, którzy nie chcą słyszeć i ude­rze­nia jak baty po ego­izmach i kon­for­mi­zmach po­rządku“. Każdy wiersz jest ak­tem oskar­żenia spo­rządzającym krwawy bi­lans ery kurateli. Tak więc w „Sępa­ch“ de­ma­skuje hi­po­kryzję mi­sji cywilizacyj­nej:

W tym cza­sie
Ude­rze­niami pasz­czy cywilizacji
Ude­rze­niami wody świę­conej na udomo­wio­nych czołach
Sępy bu­dowały w cie­niu swoich szpo­nów
Krwawy po­mnik ery kurateli.

Diop, Da­vid, Coups de pi­lon (Ude­rze­nia tłucz­ka), Pa­ryż: Présence africa­ine, 1973.

Prze­moc jest wszech­obec­na, nie tylko w te­ma­ty­ce, ale w sa­mym ryt­mie frazy, oszczęd­nej i ostrej jak ostrze. Słynny i lako­niczny wiersz „Czas Męczeń­stwa“ jest tego naj­bar­dziej przej­mu­jącą ilu­stracją, praw­dziwą litanią wy­własz­cze­nia i zbrodni ko­lonial­nej: „Biały za­bił mo­jego ojca / Bo mój oj­ciec był dumny / Biały zgwał­cił moją matkę / Bo moja matka była piękna“. Te wier­sze bez upięk­szeń, na­da­jące tek­stowi jego ude­rza­jącą si­łę, mo­gły zdez­orien­to­wać nie­których kryty­ków. Sana Ca­mara wi­dzi w nich na przy­kład „pro­stotę stylu ocie­rającą się o ubóstwo, na­wet jeśli po­eta próbuje nas urzec iro­nią wy­darzeń“. Jed­nakże to wła­śnie w tej oszczęd­no­ści środ­ków, tym od­rzuceniu sztucz­no­ści, brutal­ność prze­kazu osiąga swoje apo­geum.

Afryka w sercu słowa

Jeśli bunt jest mo­to­rem jego pi­sar­stwa, to Afryka jest jego du­szą. Jest tą wy­ide­alizowaną zie­mią-mat­ką, do­strze­ganą przez pryzmat nostal­gii i ma­rze­nia. Apo­strofa otwie­rająca wiersz „Afryka“ — „Afryko, moja Afryko“ — jest de­klaracją przy­na­leż­no­ści i po­krewień­stwa. Tej Afryki, jak wy­zna­je, „ni­gdy nie znał“, ale jego spoj­rze­nie jest „pełne twojej krwi“. Jest ona na prze­mian ko­chającą i po­hań­bioną mat­ką, tan­cerką o ciele z „czar­nego pie­przu“ i uko­chaną ko­bie­tą, Ramą Kam, której zmysłowe piękno jest cele­bracją ca­łej rasy.

To wła­śnie w tej wy­ma­rzonej Afryce po­eta czer­pie siłę na­dziei. Na roz­pa­cz, którą wzbu­dza w nim „ple­cy, które się gar­bią / I kładą pod cię­żarem po­kory“, od­po­wiada głos, pro­ro­czy:

Po­ryw­czy sy­nu, to drzewo mocne i młode
To drzewo tam
Wspa­niale sa­motne po­śród bia­łych i zwię­dłych kwia­tów
To Afryka, twoja Afryka, która od­ra­sta
Która od­ra­sta cier­pliwie upar­cie
I której owoce mają stop­niowo
Gorzki smak wol­no­ści.

Diop, Da­vid, Coups de pi­lon (Ude­rze­nia tłucz­ka), Pa­ryż: Présence africa­ine, 1973.

Wojujący humanizm

Spro­wadzanie dzieła Diopa do „rasizmu an­ty­rasistow­skiego2Sar­tre, Jean-Paul, « Or­phée noir » (Czarny Or­fe­usz), przed­mowa do l’An­thologie de la nouvelle po­ésie nègre et mal­ga­che de lan­gue française (An­to­logii nowej po­ezji mu­rzyń­skiej i mal­ga­skiej w języku fran­cu­skim) L. S. Sen­ghora, Pa­ryż: Pres­ses univer­sitaires de Fran­ce, 1948., by użyć for­muły Sar­tre’a, ozna­czałoby nie­roz­po­zna­nie jego uniwer­sal­nego za­się­gu. Jeśli de­nun­cja­cja ucisku Czar­nego jest punk­tem wyj­ścia, walka Diopa obej­muje wszyst­kich prze­klętych zie­mi. Jego po­ezja jest wrzawą, która wznosi się „z Afryki do Ameryk“, a jego so­lidar­ność roz­ciąga się na „do­kerów z Su­ezu i kulisów z Hanoi“, na „Wiet­nam­czyka le­żącego w polu ryżowym“ i „ka­torż­nika z Konga brata lin­cza z Atlanty“.

To brater­stwo w cier­pie­niu i walce jest zna­kiem głębo­kiego hu­ma­nizmu. Po­eta nie za­do­wala się prze­klina­niem, wzywa do zbio­ro­wego dzia­łania, do jed­nomyśl­nej od­mowy ucie­le­śnio­nej przez koń­cowy na­kaz „Wyzwania si­ły“: „Po­wstań i krzycz: NIE!“. Al­bo­wiem ostatecz­nie, poza prze­mocą słowa, pieśń Da­vida Diopa jest „kie­ro­wana jedynie mi­ło­ścią“, mi­ło­ścią wol­nej Afryki w łonie po­jed­na­nej ludz­ko­ści.

Dzieło Da­vida Dio­pa, ścięte w peł­nym roz­kwicie przez tra­giczną śmierć, która po­zbawiła nas jego przy­szłych ręko­pisów, za­chowuje pa­lącą ak­tu­al­ność. Léopold Sédar Sen­ghor, jego dawny na­uczyciel, miał na­dzie­ję, że z wie­kiem po­eta będzie się „uczłowieczał“. Można stwier­dzić, że ten hu­ma­nizm był już w sercu jego bun­tu. Coups de pi­lon (Ude­rze­nia tłucz­ka) po­zostaje tek­stem za­sad­ni­czym, klasycz­nym dzie­łem po­ezji afrykań­skiej, wia­ty­kiem dla ca­łej młodzieży spragnio­nej sprawie­dliwo­ści i wol­no­ści.

To już wiele jak na dzieło w su­mie dość ogra­niczone, na pierw­sze i — nie­stety — ostat­nie dzie­ło. Ale są tek­sty, które się­gają sedna rze­czy i prze­ma­wiają do ca­łej isto­ty. Lirycz­na, sen­ty­men­tal­na, wy­raz oso­bi­stego wy­ma­ga­nia i gnie­wu, ta po­ezja „rzucona po­waż­nie do szturmu na chi­mery“ […] na­leży do ty­ch, które wiecz­nie, by splagia­to­wać Césaire’a, będą rzucać wy­zwanie „sługusom po­rząd­ku“ [czyli agen­tom re­pre­sji], do ty­ch, które […] za­wsze upar­cie będą przy­po­mi­nać, że „dzieło człowieka do­piero się za­czyna“, że szczę­ście trzeba wciąż zdobywać, pięk­niej­sze i sil­niej­sze.

So­ciété africa­ine de cul­ture (red.), Da­vid Diop, 1927-1960 : témo­igna­ges, étu­des (David Diop, 1927-1960: świa­dec­twa, stu­dia), Pa­ryż: Présence africa­ine, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Co­ups de pi­lon karya David Diop, atau Kata yang Menjadi Daging dan Amarah

Di­ter­je­mah­kan dari ba­hasa Pran­cis

Karya Da­vid Diop (1927-1960)1Ben­tuk yang di­to­lak:
Da­vid Man­dessi Di­op.
Da­vid Léon Man­dessi Di­op.
Da­vid Diop Men­des­si.
Da­vid Mam­bessi Di­op.
Ja­ngan ke­liru de­ng­an:
Da­vid Diop (1966-…), pe­nu­lis dan aka­de­mi­si, pe­me­nang prix Gon­co­urt des ly­céens ta­hun 2018 un­tuk no­vel­nya Frère d’âme (Sau­dara Ji­wa).
, yang se­sing­kat ki­la­tan pe­tir, te­tap men­jadi sa­lah satu ke­sak­sian pa­ling men­ceng­ke­ram dari pu­isi négri­tude mi­l­i­tan. Sa­tu-sa­tu­nya kum­pulan pu­i­si­nya, Co­ups de pi­lon (Pu­kulan Alu) (1956), ber­gema de­ngan ke­ku­atan yang utuh, meng­han­tam ke­sa­daran dan mera­ya­kan ha­rapan tak ter­go­yah­kan akan Af­rika yang ber­diri te­gak. La­hir di Bor­de­aux dari ayah Se­ne­gal dan ibu Ka­me­run, Diop meng­ha­yati Af­rika bu­kan me­la­lui peng­a­laman ting­gal yang lama me­la­in­kan me­la­lui mimpi dan wa­ris­an, yang ti­dak me­ngu­rangi ke­ku­atan ka­ta-kata yang mampu men­jadi gema pen­de­ri­taan dan pem­be­ron­takan se­lu­ruh be­nua.

Puisi Pemberontakan

Pu­isi Diop ada­lah per­ta­ma-tama se­buah te­ri­ak­an. Te­ri­akan pe­no­lakan ter­ha­dap ke­ti­dak­a­dilan ko­lo­ni­al, te­ri­akan ke­sa­kitan meng­ha­dapi peng­hi­naan ter­ha­dap bang­sa­nya. Da­lam gaya yang lang­sung, te­lan­jang dari se­gala or­na­men ber­le­bih­an, pe­nyair meng­han­tam­kan ke­be­nar­an-ke­be­nar­an­nya se­perti “pu­kulan alu” yang di­mak­sud­kan, me­nu­rut ka­ta-ka­ta­nya sen­di­ri, un­tuk “me­me­cah­kan gen­dang te­li­nga me­reka yang ti­dak mau men­de­ngar dan me­nam­par se­perti cam­bukan pada ego­isme dan kon­for­misme ta­t­anan”. Se­tiap pu­isi ada­lah dak­waan yang me­ma­par­kan ne­raca ber­da­rah era per­wa­li­an. De­mi­ki­an­lah, da­lam “Les Vau­to­urs” (Bu­rung Na­sar), ia me­nge­cam ke­mu­na­fikan misi per­a­dab­an:

Pada masa itu
De­ngan te­ri­akan per­a­daban
De­ngan air suci di da­hi-dahi yang di­ji­nak­kan
Para bu­rung na­sar mem­ba­ngun di ba­wah ba­yang-ba­yang ca­kar me­reka
Mo­nu­men ber­da­rah era per­wa­li­an.

Di­op, Da­vid, Co­ups de pi­lon (Pu­kulan Alu), Pa­ris: Prése­nce af­ri­cai­ne, 1973.

Ke­ke­ra­san ha­dir di ma­na-ma­na, ti­dak ha­nya da­lam te­ma, te­tapi da­lam irama ka­li­mat itu sen­di­ri, se­der­hana dan ta­jam se­perti pi­sau. Pu­isi yang ter­ke­nal dan ring­kas “Le Temps du Mar­t­y­re” (Masa Ke­mar­ti­ran) ada­lah ilus­trasi pa­ling me­nyen­tuh, li­tani se­jati pe­ram­pasan dan ke­ja­hatan ko­lo­ni­al: “Si Pu­tih te­lah mem­bu­nuh ayahku / Ka­rena ayahku bangga / Si Pu­tih te­lah mem­per­kosa ibuku / Ka­rena ibuku can­tik”. Ba­it-bait tanpa hi­asan ini, yang mem­be­ri­kan ke­ku­atan me­nu­suk pada teks, mung­kin mem­bi­ngung­kan be­be­rapa kri­ti­kus. Sana Ca­mara mi­sal­nya me­li­hat di da­lam­nya “ke­se­der­ha­naan gaya yang ham­pir mis­kin, mes­ki­pun pe­nyair ber­u­saha me­mi­kat kita de­ngan ir­oni pe­ris­tiwa”. Na­mun, mung­kin jus­tru da­lam eko­nomi sa­rana ini, pe­no­lakan ter­ha­dap ke­pal­su­an, ke­bru­talan pe­san men­ca­pai pun­cak­nya.

Afrika di Jantung Kata

Jika pem­be­ron­takan ada­lah mo­tor tu­lis­an­nya, Af­rika ada­lah ji­wa­nya. Ia ada­lah ta­nah ibu yang di­i­de­al­kan, di­li­hat me­la­lui prisma nos­tal­gia dan mim­pi. Sa­paan pem­buka pu­isi “Af­ri­que” (Af­ri­ka) — “Af­ri­ka, Af­ri­kaku” — ada­lah per­nya­taan ke­pe­mi­l­ikan dan ke­tu­run­an. Af­rika ini, ia meng­aku “ti­dak per­nah me­nge­nal­nya”, te­tapi pan­dang­an­nya “pe­nuh de­ngan da­rahmu”. Ia ber­gan­tian men­jadi ibu yang pe­nuh ka­sih dan ter­hi­na, pe­nari de­ngan tu­buh “lada hi­tam”, dan wa­nita ter­cin­ta, Rama Kam, yang ke­in­dahan sen­su­al­nya ada­lah pe­ra­yaan se­lu­ruh ras.

Dari Af­rika yang di­im­pi­kan ini­lah pe­nyair meng­am­bil ke­ku­atan ha­rap­an. Pada ke­pu­tus­a­saan yang di­tim­bul­kan oleh “pung­gung yang mem­bung­kuk / Dan ber­ba­ring di ba­wah be­ban ke­ren­dahan hati”, se­buah su­ara men­ja­wab, ber­si­fat nu­bu­at:

Anak yang ber­a­pi-a­pi, po­hon yang ko­koh dan muda ini
Po­hon itu di sana
Me­gah sen­di­r­ian di te­ngah bu­nga-bu­nga pu­tih dan layu
Itu­lah Af­ri­ka, Af­ri­kamu yang tum­buh kem­bali
Yang tum­buh kem­bali de­ngan sa­bar dan ke­ras ke­pala
Dan yang bu­ah­nya se­di­kit demi se­di­kit
Me­mi­l­iki rasa pa­hit ke­be­bas­an.

Di­op, Da­vid, Co­ups de pi­lon (Pu­kulan Alu), Pa­ris: Prése­nce af­ri­cai­ne, 1973.

Humanisme Militan

Me­re­duksi karya Diop men­jadi “ra­sisme an­ti-ra­sis2Sar­tre, Je­an-Paul, “Or­p­hée no­ir” (Or­feus Hi­tam), kata peng­an­tar un­tuk l’An­t­ho­lo­gie de la no­u­velle poésie nègre et mal­gache de langue française (An­to­logi Pu­isi Baru Negro dan Ma­la­gasi Ber­ba­hasa Pran­cis) karya L. S. Seng­hor, Pa­ris: Pres­ses uni­ver­si­ta­ires de Fran­ce, 1948., me­min­jam ru­musan Sar­tre, akan sa­lah me­ma­hami jang­kauan uni­ver­sal­nya. Jika ke­ca­man ter­ha­dap pe­nin­dasan orang Hi­tam ada­lah ti­tik awal, per­ju­angan Diop me­rang­kul se­mua ter­ku­tuk di bu­mi. Pu­i­si­nya ada­lah te­ri­akan yang bang­kit “dari Af­rika ke Ame­rika” dan so­li­da­ri­tas­nya me­luas ke “bu­ruh pe­la­buhan Suez dan kuli Ha­noi”, ke “orang Vi­et­nam yang ter­ba­ring di sa­wah” dan ke “ta­hanan paksa Kongo sau­dara kor­ban hu­kuman gan­tung At­lanta”.

Per­sau­da­raan da­lam pen­de­ri­taan dan per­ju­angan ini ada­lah tanda hu­ma­nisme yang men­da­lam. Pe­nyair ti­dak puas ha­nya me­ngu­tuk, ia me­nye­ru­kan aksi ko­lek­tif, pe­no­lakan bu­lat yang di­wu­jud­kan oleh pe­rin­tah akhir “Défi à la for­ce” (Tan­tangan ter­ha­dap Ke­ku­at­an): “Bang­kit­lah dan ber­te­ri­ak: TI­DAK!”. Ka­re­na, pada akhir­nya, di ba­lik ke­ke­ra­san ka­ta-ka­ta, nya­nyian Da­vid Diop “ha­nya di­pandu oleh cinta”, cinta pada Af­rika yang be­bas da­lam ke­ma­nu­si­aan yang ber­da­mai.

Karya Da­vid Di­op, yang ter­po­tong da­lam per­kem­bangan pe­nuh oleh ke­ma­tian tra­gis yang me­ram­pas ma­nus­krip-ma­nus­krip masa de­pan­nya dari ki­ta, mem­per­ta­han­kan ak­tu­a­li­tas yang mem­ba­kar. Léo­pold Sédar Seng­hor, man­tan gu­ru­nya, ber­ha­rap bahwa se­i­ring ber­tam­bah­nya usia, pe­nyair akan “se­ma­kin ma­nu­si­awi”. Da­pat kita te­gas­kan bahwa hu­ma­nisme ini su­dah ber­ada di jan­tung pem­be­ron­tak­an­nya. Co­ups de pi­lon (Pu­kulan Alu) te­tap men­jadi teks esen­si­al, karya kla­sik pu­isi Af­ri­ka, be­kal un­tuk se­mua ge­ne­rasi muda yang haus akan ke­a­dilan dan ke­be­bas­an.

Itu su­dah ba­nyak un­tuk se­buah karya yang se­be­nar­nya cu­kup ter­ba­tas, un­tuk karya per­tama dan—sa­yang­nya—ter­a­khir. Te­tapi ada tek­s-teks yang ma­suk ke inti per­so­alan dan ber­bi­cara ke­pada se­lu­ruh ke­ber­a­da­an. Li­ris, sen­ti­men­tal, ung­kapan tun­tutan dan ke­ma­rahan pri­ba­di, pu­isi yang ”di­lun­cur­kan de­ngan se­rius un­tuk me­nye­rang kha­yal­an“ ini […] me­mang ter­ma­suk yang akan se­la­ma­nya, un­tuk men­jip­lak Césa­ire, me­nan­tang ”kaki ta­ngan ta­t­an­an“ [ya­itu agen-a­gen pe­nin­das­an], dari me­reka yang […] se­lalu de­ngan ke­ras ke­pala akan meng­i­ng­at­kan bahwa ”karya ma­nu­sia baru saja di­mu­lai“, bahwa ke­ba­ha­gi­aan se­lalu ha­rus di­tak­luk­kan, le­bih in­dah dan le­bih ku­at.

So­ciété af­ri­caine de cul­ture (di­r­.), Da­vid Di­op, 1927-1960 : témo­ig­na­ges, étu­des (Da­vid Di­op, 1927-1960: Ke­sak­si­an, Ka­ji­an), Pa­ris: Prése­nce af­ri­cai­ne, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Coups de pi­lon van David Diop, of het Woord dat vlees en woede werd

Ver­taald uit het Frans

Het werk van Da­vid Diop (1927-1960)1Ver­wor­pen vor­men:
Da­vid Man­dessi Di­op.
Da­vid Léon Man­dessi Di­op.
Da­vid Diop Men­des­si.
Da­vid Mam­bessi Di­op.
Niet te ver­war­ren met:
Da­vid Diop (1966-…), schrij­ver en uni­ver­si­tair do­cent, lau­re­aat van de prix Gon­court des ly­céens in 2018 voor zijn ro­man Frère d’âme (Zie­len­broe­der).
, even kort als schit­te­rend, blijft een van de meest aan­grij­pende ge­tui­ge­nis­sen van de mi­li­tante né­gri­tu­de-po­ë­zie. Zijn enige bun­del, Coups de pi­lon (1956), re­so­neert met on­ver­min­derde kracht, ha­mert op de ge­we­tens en be­zingt de on­wan­kel­bare hoop van een recht­op­staand Afri­ka. Ge­bo­ren in Bor­deaux uit een Se­ne­ga­lese va­der en een Ka­meroense moe­der, be­leefde Diop Afrika min­der door de er­va­ring van een lang­du­rig ver­blijf dan door de droom en het erf­goed, wat niets af­doet aan de kracht van een woord dat de echo werd van het lij­den en de op­stand van een heel con­ti­nent.

Een poëzie van de opstand

De po­ë­zie van Diop is bo­venal een schreeuw. Een schreeuw van wei­ge­ring te­gen­over het ko­lo­ni­ale on­recht, een schreeuw van pijn te­gen­over de ver­ne­de­ring van zijn volk. In een di­recte stijl, ont­daan van alle over­bo­dige ver­sie­ring, deelt de dich­ter zijn waar­he­den uit als even­zo­vele “ha­mer­sla­gen” be­doeld om, vol­gens zijn ei­gen woor­den, “de trom­mel­vlie­zen te door­bre­ken van hen die het niet wil­len ho­ren en te klap­pen als zweep­sla­gen op het ego­ïsme en con­for­misme van de orde”. Elk ge­dicht is een re­qui­si­toir dat de bloe­dige ba­lans op­maakt van het voog­dij­schap­pe­lijke tijd­perk. Zo he­kelt hij in “Les Vau­tours” (De Gie­ren) de hy­po­cri­sie van de be­scha­vings­mis­sie:

In die tijd
Met schreeu­wen van be­scha­ving
Met wij­wa­ter op de ge­temde voor­hoof­den
Bouw­den de gie­ren in de scha­duw van hun klau­wen
Het bloe­dige mo­nu­ment van het voog­dij­schap­pe­lijke tijd­perk.

Di­op, Da­vid, Coups de pi­lon, Pa­rijs: Pré­sence af­ri­cai­ne, 1973.

Het ge­weld is al­om­te­gen­woor­dig, niet al­leen in de the­ma­tiek, maar in het ritme zelf van de zin, so­ber en scherp als een lem­met. Het be­roemde en la­co­nieke ge­dicht “Le Temps du Mar­ty­re” (De Tijd van het Mar­te­laar­schap) is daar­van de meest aan­grij­pende il­lu­stra­tie, een ware li­ta­nie van ont­ei­ge­ning en ko­lo­ni­ale mis­daad: “De Blanke heeft mijn va­der ge­dood / Want mijn va­der was trots / De Blanke heeft mijn moe­der ver­kracht / Want mijn moe­der was mooi”. Deze on­ver­bloemde ver­zen, die de tekst zijn door­sto­tende kracht ge­ven, heb­ben som­mige cri­tici kun­nen ver­bijs­te­ren. Sana Ca­mara ziet er bij­voor­beeld een “een­voud van stijl die aan ar­moede grenst, zelfs als de dich­ter ons pro­beert te boeien met de iro­nie van de ge­beur­te­nis­sen”. Toch is het on­ge­twij­feld in deze zui­nig­heid met mid­de­len, deze wei­ge­ring van kunst­gre­pen, dat de bru­ta­li­teit van het be­toog zijn hoog­te­punt be­reikt.

Afrika in het hart van het woord

Als de op­stand de mo­tor van zijn schrij­ven is, dan is Afrika er de ziel van. Het is dat geï­de­a­li­seerde moe­der­land, waar­ge­no­men door het prisma van nos­tal­gie en droom. De in­lei­dende apo­strofe van het ge­dicht “Afri­ka” — “Afri­ka, mijn Afrika” — is een ver­kla­ring van toe­be­ho­ren en af­stam­ming. Dit Afri­ka, hij be­kent het “nooit ge­kend” te heb­ben, maar zijn blik is “vol van jouw bloed”. Het is beur­te­lings de lief­heb­bende en be­le­digde moe­der, de dan­se­res met het li­chaam van “zwarte pe­per”, en de ge­liefde vrouw, Rama Kam, wier sen­su­ele schoon­heid een vie­ring is van het hele ras.

Het is in dit ge­droomde Afrika dat de dich­ter de kracht van de hoop put. Op de wan­hoop die hem in­spi­reert bij het zien van de “rug die zich buigt / En zich neer­legt on­der het ge­wicht van de ne­de­rig­heid”, ant­woordt een stem, pro­fe­tisch:

On­stui­mige zoon, deze ro­buuste en jonge boom
Deze boom daar
Schit­te­rend al­leen te mid­den van witte en ver­welkte bloe­men
Dat is Afri­ka, jouw Afrika dat weer op­schiet
Dat ge­dul­dig kop­pig weer op­schiet
En waar­van de vruch­ten beetje bij beetje
De bit­tere smaak van de vrij­heid heb­ben.

Di­op, Da­vid, Coups de pi­lon, Pa­rijs: Pré­sence af­ri­cai­ne, 1973.

Een militant humanisme

Het werk van Diop re­du­ce­ren tot een “an­ti­ra­cis­tisch ra­cisme2Sart­re, Je­an-Paul, « Orp­hée noir » (Zwarte Orp­heus), voor­woord bij l’An­tho­lo­gie de la nou­velle poé­sie nè­gre et malga­che de lan­gue française (An­tho­lo­gie van de nieuwe ne­ger- en Ma­lag­as­si­sche po­ë­zie in de Franse taal) van L. S. Seng­hor, Pa­rijs: Pres­ses uni­ver­si­tai­res de Fran­ce, 1948., om de for­mule van Sar­tre te ge­brui­ken, zou de uni­ver­sele draag­wijdte er­van mis­ken­nen. Als de aan­klacht te­gen de on­der­druk­king van de Zwarte het uit­gangs­punt is, om­vat de strijd van Diop alle ver­doem­den der aar­de. Zijn po­ë­zie is een ge­roep dat op­stijgt “van Afrika naar de Ame­ri­ka’s” en zijn so­li­da­ri­teit strekt zich uit tot de “dok­wer­ker van Suez en de koe­lie van Ha­noi”, tot de “Viet­na­mese neer­lig­gend in de rijst­vel­den” en de “dwang­ar­bei­der van Congo broe­der van de ge­lynchte van At­lanta”.

Deze broe­der­schap in het lij­den en de strijd is het ken­merk van een diep hu­ma­nis­me. De dich­ter be­perkt zich niet tot ver­vloe­ken, hij roept op tot col­lec­tieve ac­tie, tot de una­nieme wei­ge­ring be­li­chaamd door het slot­be­vel van “Défi à la for­ce” (Uit­da­ging aan de kracht): “Sta op en schreeuw: NEE!”. Want uit­ein­de­lijk, voor­bij het ge­weld van het woord, wordt het lied van Da­vid Diop “al­leen ge­leid door de liefde”, de liefde voor een vrij Afrika bin­nen een ver­zoende mens­heid.

Het werk van Da­vid Di­op, in volle bloei weg­ge­rukt door een tra­gi­sche dood die ons van zijn toe­kom­stige ma­nu­scrip­ten heeft be­roofd, be­houdt een bran­dende ac­tu­a­li­teit. Léo­pold Sé­dar Seng­hor, zijn vroe­gere le­raar, hoopte dat de dich­ter met de leef­tijd “men­se­lij­ker zou wor­den”. Men kan stel­len dat dit hu­ma­nisme al in het hart van zijn op­stand lag. Coups de pi­lon blijft een es­sen­ti­ële tekst, een klas­siek werk van de Afri­kaanse po­ë­zie, een vi­a­ti­cum voor alle jeugd die naar ge­rech­tig­heid en vrij­heid streeft.

Dat is al veel voor een werk dat al­les bij el­kaar ge­no­men vrij be­perkt is, voor een eer­ste en — he­laas — laat­ste werk. Maar er zijn tek­sten die tot de kern der din­gen gaan en tot het hele we­zen spre­ken. Ly­risch, sen­ti­men­teel, uit­druk­king van een per­soon­lijke eis en woe­de, deze po­ë­zie ”ern­stig ge­wor­pen in de aan­val op de her­sen­schim­men“ […] be­hoort tot die welke eeu­wig, om Cé­saire te pla­gi­ë­ren, ”de knech­ten van de or­de“ [dat wil zeg­gen de agen­ten van de on­der­druk­king] zul­len uit­da­gen, tot die welke […] al­tijd kop­pig zul­len her­in­ne­ren dat ”het werk van de mens pas be­gon­nen is“, dat het ge­luk al­tijd ver­o­verd moet wor­den, mooier en ster­ker.

So­ci­été af­ri­caine de cul­ture (red.), Da­vid Di­op, 1927-1960 : té­moig­na­ges, étu­des (Da­vid Di­op, 1927-1960: ge­tui­ge­nis­sen, stu­dies), Pa­rijs: Pré­sence af­ri­cai­ne, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Coups de pilon di David Diop, o il Verbo fatto carne e collera

Tradotto dal fran­cese

L’opera di David Diop (1927-1960)1Forme rifiuta­te:
David Man­dessi Diop.
David Léon Man­dessi Diop.
David Diop Men­des­si.
David Mam­bessi Diop.
Da non con­fon­dere con:
David Diop (1966-…), scrit­tore e univer­sitario, vin­citore del pre­mio Gon­court dei liceali nel 2018 per il suo romanzo Frère d’âme (Fra­tello d’anima).
, tanto breve quanto fol­goran­te, rimane una delle tes­timonianze più scon­vol­genti della poesia della negritudine militan­te. La sua unica rac­col­ta, Coups de pilon (1956), risuona con una forza in­tat­ta, mar­tel­lando le coscienze e celebrando la speranza in­defet­tibile di un’Africa in piedi. Nato a Bor­deaux da padre senegalese e madre camerunese, Diop visse l’Africa meno at­traverso l’es­perienza di un sog­giorno prolun­gato che at­traverso il sogno e l’eredità, il che non toglie nulla alla potenza di un verbo che seppe farsi eco delle sof­ferenze e delle rivolte di un in­tero con­tinen­te.

Una poesia della rivolta

La poesia di Diop è in­nan­zitutto un grido. Un grido di rifiuto di fronte al­l’iniquità coloniale, un grido di dolore di fronte al­l’umiliazione del suo popolo. In uno stile diret­to, spogliato di ogni or­namento super­fluo, il poeta as­sesta le sue verità come al­tret­tanti «colpi di pes­tel­lo» des­tina­ti, secondo le sue stesse pa­role, a «crepare i tim­pani di coloro che non vogliono in­ten­dere e schioc­care come colpi di verga sugli egoismi e i con­for­mismi del­l’or­dine». Ogni poema è una requisitoria che trac­cia il bilan­cio san­guinoso del­l’era tutelare. Così, ne «Gli Av­vol­toi», denun­cia l’ipocrisia della mis­sione civiliz­za­trice:

«In quel tempo
A colpi di grida di civiltà
A colpi d’ac­qua benedetta sulle fronti ad­domes­ticate
Gli av­vol­toi cos­truivano al­l’om­bra dei loro ar­tigli
Il san­guinoso monumento del­l’era tutelare.»

Diop, David, Coups de pilon (Colpi di pes­tel­lo), Pa­rigi: Présence africaine, 1973.

La violenza è on­nipresen­te, non sol­tanto nella tema­tica, ma nel ritmo stesso della frase, sobria e tagliente come una lama. Il celebre e laconico poema «Il Tempo del Mar­tirio» ne è l’il­lus­trazione più strug­gen­te, vera litania della spoliazione e del crimine coloniale: «Il Bianco ha uc­ciso mio padre / Per­ché mio padre era fiero / Il Bianco ha violen­tato mia madre / Per­ché mia madre era bella». Questi versi senza or­pel­li, che danno al testo la sua forza per­cus­siva, hanno potuto di­sorien­tare certi critici. Sana Camara vi vede per esem­pio una «sem­plicità dello stile che sfiora la pover­tà, an­che se il poeta tenta di cat­tivarci con l’ironia degli eventi». Tut­tavia, è senza dub­bio in questa economia di mez­zi, questo rifiuto del­l’ar­tificio, che la brutalità del proposito rag­giunge il suo pa­ros­sismo.

L’Africa al cuore del verbo

Se la rivolta è il motore della sua scrit­tura, l’Africa ne è l’anima. Essa è questa terra madre idealiz­za­ta, in­travista at­traverso il prisma della nos­tal­gia e del sogno. L’apos­trofe liminare del poema «Africa» — «Africa, mia Africa» — è una dichiarazione di ap­par­tenenza e di filiazione. Ques­t’Africa, egli con­fessa di non averla «mai co­nosciuta», ma il suo sguardo è «pieno del tuo san­gue». Essa è a turno la madre amante e ol­trag­gia­ta, la dan­za­trice dal corpo di «pepe nero», e la donna ama­ta, Rama Kam, la cui bel­lezza sen­suale è una celebrazione della razza in­tera.

È in ques­t’Africa sognata che il poeta at­tinge la forza della speran­za. Alla di­sperazione che gli is­pira la «schiena che si curva / E si corica sotto il peso del­l’umiltà», una voce ris­pon­de, profetica:

«Figlio im­petuoso, ques­t’al­bero robusto e giovane
Ques­t’al­bero lag­giù
Splen­didamente solo in mezzo a fiori bian­chi e ap­pas­siti
È l’Africa, la tua Africa che ricresce
Che ricresce pazien­temente os­tina­tamente
E i cui frutti hanno poco a poco
L’amaro sapore della liber­tà.»

Diop, David, Coups de pilon (Colpi di pes­tel­lo), Pa­rigi: Présence africaine, 1973.

Un umanesimo militante

Ridurre l’opera di Diop a un «raz­zismo an­ti­raz­zista»2Sar­tre, Jean-Paul, «Or­phée noir» (Or­feo nero), pre­fazione all’An­thologie de la nouvelle poésie nègre et mal­gache de lan­gue fra­nçaise (An­tologia della nuova poesia negra e mal­gascia di lin­gua fran­cese) di L. S. Sen­ghor, Pa­rigi: Pres­ses univer­sitaires de Fran­ce, 1948., per ripren­dere la for­mula di Sar­tre, sarebbe misconoscere la sua por­tata univer­sale. Se la denun­cia del­l’op­pres­sione del Nero è il punto di par­ten­za, la bat­taglia di Diop ab­brac­cia tutti i dan­nati della ter­ra. La sua poesia è un clamore che si leva «dal­l’Africa alle Americhe» e la sua solidarietà si es­tende al «por­tuale di Suez e il coolie di Hanoi», al «viet­namita coricato nella risaia» e al «for­zato del Congo fra­tello del lin­ciato di Atlanta».

Questa fra­tel­lanza nella sof­ferenza e nella lotta è il segno di un umanesimo profon­do. Il poeta non si ac­con­tenta di maledire, chiama al­l’azione col­let­tiva, al rifiuto unanime in­car­nato dal­l’in­giun­zione finale di «Sfida alla for­za»: «Rial­zati e grida: NO!». Per­ché, in definitiva, al di là della violenza del ver­bo, il canto di David Diop è «guidato solo dal­l’amore», l’amore di un’Africa libera in seno a un’umanità ricon­cilia­ta.

L’opera di David Diop, fal­ciata in pieno slan­cio da una morte tragica che ci ha privati dei suoi manoscritti futuri, con­serva un’at­tualità brucian­te. Léopold Sédar Sen­ghor, il suo an­tico profes­sore, sperava che con l’età, il poeta sarebbe an­dato «umanizzandosi». Si può af­fer­mare che questo umanesimo era già al cuore della sua rivol­ta. Coups de pilon rimane un testo es­sen­ziale, un’opera clas­sica della poesia africana, un via­tico per tutte le gioventù as­setate di gius­tizia e di liber­tà.

«È già molto per un’opera tutto som­mato piut­tosto ris­tret­ta, per una prima e — ahimè — ul­tima opera. Ma vi sono testi che vanno al fondo delle cose e par­lano al­l’es­sere in­tero. Lirica, sen­timen­tale, es­pres­sione di un’esigenza e di una col­lera per­sonale, questa poesia “lan­ciata grave al­l’as­salto delle chimere” […] è proprio di quelle che, eter­namen­te, per plagiare Césaire, sfideranno “i lac­chè del­l’or­dine” [cioè gli agenti di repres­sione], di quelle che […] sem­pre os­tina­tamen­te, ricor­deranno che “l’opera del­l’uomo è ap­pena comin­cia­ta”, che la felicità è sem­pre da con­quis­tare, più bella e più for­te.»

Société africaine de cul­ture (dir.), David Diop, 1927-1960 : témoignages, études (David Diop, 1927-1960: tes­timonian­ze, studi), Pa­rigi: Présence africaine, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

डेविड डिओप का Coups de pilon (कूप्स दे पिलों), या देह और क्रोध बना शब्द

फ्रांसीसी से अनुवादित

डेविड डिओप (1927-1960)1अस्वीकृत रूप:
डेविड मंदेसी डिओप।
डेविड लेओं मंदेसी डिओप।
डेविड डिओप मेंदेसी।
डेविड मंबेसी डिओप।
भ्रमित न करें:
डेविड डिओप (1966-…), लेखक और विश्वविद्यालय के प्रोफेसर, 2018 में अपने उपन्यास Frère d’âme (भाई की आत्मा) के लिए गोंकूर देस लिसेएं पुरस्कार के विजेता।
का कार्य, जितना संक्षिप्त उतना ही प्रखर, नेग्रिट्यूड आंदोलनकारी कविता की सबसे मार्मिक गवाहियों में से एक बना हुआ है। उनका एकमात्र संग्रह, Coups de pilon (कूप्स दे पिलों) (1956), अटूट शक्ति के साथ गूंजता है, चेतनाओं पर प्रहार करता है और खड़े अफ्रीका की अडिग आशा का उत्सव मनाता है। बोर्डो में एक सेनेगाली पिता और कैमरूनी माता से जन्मे, डिओप ने अफ्रीका को लंबे प्रवास के अनुभव से कम और स्वप्न तथा विरासत के माध्यम से अधिक जिया, जो उस शब्द की शक्ति से कुछ नहीं छीनता जो पूरे महाद्वीप की पीड़ाओं और विद्रोहों की प्रतिध्वनि बनना जानता था।

विद्रोह की कविता

डिओप की कविता सबसे पहले एक चीख है। औपनिवेशिक अन्याय के सामने इनकार की चीख, अपने लोगों के अपमान के सामने दर्द की चीख। प्रत्यक्ष शैली में, सभी अनावश्यक अलंकरणों से रहित, कवि अपने सत्यों को उतने ही “कूप्स दे पिलों” (पिलों के प्रहार) की तरह प्रहार करता है जो, उनके अपने शब्दों के अनुसार, “उन लोगों के कानों के पर्दे फाड़ने के लिए हैं जो सुनना नहीं चाहते और स्वार्थ तथा व्यवस्था की रूढ़िवादिता पर कोड़े की तरह फटकारने के लिए हैं”। प्रत्येक कविता संरक्षक युग के रक्तरंजित संतुलन को दर्शाने वाला एक अभियोग पत्र है। इस प्रकार, “Les Vautours” (गिद्ध) में, वे सभ्य मिशन के पाखंड की निंदा करते हैं:

उस समय में
सभ्यता के गर्जना के प्रहारों से
पालतू बनाए गए माथों पर पवित्र जल के प्रहारों से
गिद्ध अपने पंजों की छाया में निर्माण कर रहे थे
संरक्षक युग का रक्तरंजित स्मारक।

डिओप, डेविड, Coups de pilon (कूप्स दे पिलों), पेरिस: प्रेजेंस अफ्रिकेन, 1973।

हिंसा सर्वव्यापी है, न केवल विषय में, बल्कि वाक्य की लय में भी, जो एक ब्लेड की तरह सरल और तीक्ष्ण है। प्रसिद्ध और संक्षिप्त कविता “Le Temps du Martyre” (शहादत का समय) इसका सबसे मार्मिक उदाहरण है, वंचना और औपनिवेशिक अपराध की वास्तविक स्तुति: “गोरे ने मेरे पिता को मार डाला / क्योंकि मेरे पिता गर्वीले थे / गोरे ने मेरी माँ का बलात्कार किया / क्योंकि मेरी माँ सुंदर थी”। ये निर्भीक पंक्तियाँ, पाठ को उसकी प्रहारक शक्ति देते हुए, कुछ आलोचकों को भ्रमित कर सकती थीं। सना कामारा इसमें उदाहरण के लिए एक “शैली की सरलता देखते हैं जो गरीबी की सीमा को छूती है, भले ही कवि घटनाओं की विडंबना से हमें मोहित करने का प्रयास करता हो”। फिर भी, निस्संदेह इसी साधनों की मितव्ययिता में, कृत्रिमता के इस इनकार में, प्रस्ताव की क्रूरता अपने चरमोत्कर्ष पर पहुंचती है।

शब्द के हृदय में अफ्रीका

यदि विद्रोह उनके लेखन का इंजन है, तो अफ्रीका इसकी आत्मा है। वह वो मातृभूमि है जो आदर्शीकृत है, पुरानी यादों और स्वप्न के प्रिज्म के माध्यम से देखी गई। “Afrique” (अफ्रीका) कविता का प्रारंभिक संबोधन — “अफ्रीका, मेरा अफ्रीका” — अपनेपन और वंशावली की घोषणा है। इस अफ्रीका को, वे स्वीकार करते हैं कि उन्होंने “कभी नहीं जाना”, लेकिन उनकी दृष्टि “तुम्हारे रक्त से भरी है”। वह बारी-बारी से प्यारी और अपमानित माँ है, “काली मिर्च” के शरीर वाली नर्तकी है, और प्रिय स्त्री, रामा काम है, जिसकी कामुक सुंदरता पूरी जाति का उत्सव है।

इसी सपनों के अफ्रीका में कवि आशा की शक्ति पाता है। “विनम्रता के भार के नीचे झुकती और लेटती पीठ” से प्रेरित निराशा को, एक आवाज़ उत्तर देती है, भविष्यवाणी करते हुए:

उद्दंड पुत्र, यह मज़बूत और युवा वृक्ष
वह वृक्ष वहाँ
सफेद और मुरझाए फूलों के बीच शानदार रूप से अकेला
यह अफ्रीका है, तुम्हारा अफ्रीका जो फिर से उग रहा है
जो धैर्यपूर्वक जिद्दी रूप से फिर से उग रहा है
और जिसके फल धीरे-धीरे
स्वतंत्रता का कड़वा स्वाद रखते हैं।

डिओप, डेविड, Coups de pilon (कूप्स दे पिलों), पेरिस: प्रेजेंस अफ्रिकेन, 1973।

एक आंदोलनकारी मानवतावाद

डिओप के कार्य को एक “नस्लवाद-विरोधी नस्लवाद2सार्त्र, ज्यां-पॉल, “Orphée noir” (काला ऑर्फियस), एल. एस. सेंघोर के l’Anthologie de la nouvelle poésie nègre et malgache de langue française (फ्रेंच भाषा में नई नीग्रो और मालागासी कविता का संकलन) की प्रस्तावना, पेरिस: प्रेसेस यूनिवर्सिटेयर दे फ्रांस, 1948। तक सीमित करना, सार्त्र के वाक्यांश को उधार लेते हुए, इसकी सार्वभौमिक पहुंच को गलत समझना होगा। यदि काले व्यक्ति के उत्पीड़न की निंदा प्रस्थान बिंदु है, तो डिओप का संघर्ष पृथ्वी के सभी शापितों को गले लगाता है। उनकी कविता एक कोलाहल है जो “अफ्रीका से अमेरिका तक” उठता है और उनकी एकजुटता “स्वेज़ के डॉकर और हनोई के कुली”, “चावल के खेत में लेटे वियतनामी” और “अटलांटा के लिंच किए गए भाई कांगो के कैदी” तक फैली है।

पीड़ा और संघर्ष में यह भाईचारा एक गहन मानवतावाद का चिह्न है। कवि केवल शाप देने से संतुष्ट नहीं है, वह सामूहिक कार्रवाई का आह्वान करता है, “Défi à la force” (शक्ति को चुनौती) के अंतिम आदेश द्वारा मूर्त रूप दिए गए सर्वसम्मत इनकार का: “उठो और चिल्लाओ: नहीं!”। क्योंकि, अंततः, शब्द की हिंसा से परे, डेविड डिओप का गीत “केवल प्रेम द्वारा निर्देशित” है, एक मुक्त अफ्रीका का प्रेम एक सुलझी हुई मानवता के भीतर।

डेविड डिओप का कार्य, एक दुखद मृत्यु द्वारा पूर्ण विकास में काटा गया जिसने हमें उनकी आने वाली पांडुलिपियों से वंचित कर दिया, एक जलती हुई सामयिकता बनाए रखता है। लेओपोल्ड सेदार सेंघोर, उनके पूर्व शिक्षक, आशा करते थे कि उम्र के साथ, कवि “मानवीय होता जाएगा”। हम पुष्टि कर सकते हैं कि यह मानवतावाद पहले से ही उनके विद्रोह के केंद्र में था। Coups de pilon (कूप्स दे पिलों) एक आवश्यक पाठ बना हुआ है, अफ्रीकी कविता का एक क्लासिक कार्य, न्याय और स्वतंत्रता के प्रेमी सभी युवाओं के लिए एक मार्गदर्शक।

«यह एक ऐसे कार्य के लिए पहले से ही बहुत है जो कुल मिलाकर काफी सीमित है, पहले और — अफसोस — अंतिम कार्य के लिए। लेकिन ऐसे पाठ हैं जो चीजों की गहराई में जाते हैं और पूरे अस्तित्व से बात करते हैं। गीतात्मक, भावुक, व्यक्तिगत मांग और क्रोध की अभिव्यक्ति, यह कविता “कल्पनाओं पर गंभीरता से हमला करने के लिए छोड़ी गई” […] वास्तव में उन कविताओं में से है जो, सेज़ेर की नकल करते हुए, शाश्वत रूप से “व्यवस्था के गुलामों” [अर्थात दमन के एजेंटों] को चुनौती देंगी, उनमें से जो […] हमेशा जिद्दी तरीके से याद दिलाएंगी कि “मनुष्य का काम अभी शुरू हुआ है”, कि खुशी हमेशा जीतनी है, अधिक सुंदर और अधिक मजबूत।»

सोसिएटे अफ्रिकेन दे कल्चर (निर्देशक), David Diop, 1927-1960 : témoignages, études (डेविड डिओप, 1927-1960: गवाहियाँ, अध्ययन), पेरिस: प्रेजेंस अफ्रिकेन, 1983।

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Coups de pi­lon de David Diop, ou o Verbo feito carne e cólera

Tra­du­zido do fran­cês

A obra de Da­vid Diop (1927-1960)1For­mas re­jei­ta­das:
Da­vid Man­dessi Di­op.
Da­vid Léon Man­dessi Di­op.
Da­vid Diop Men­des­si.
Da­vid Mam­bessi Di­op.
Não con­fun­dir com:
Da­vid Diop (1966-…), es­cri­tor e uni­ver­si­tá­rio, lau­re­ado com o pré­mio Gon­court dos li­ceus em 2018 pelo seu ro­mance Frère d’âme (Ir­mão de al­ma).
, tão breve quanto ful­gu­ran­te, per­ma­nece um dos tes­te­mu­nhos mais im­pres­si­o­nan­tes da po­e­sia da ne­gri­tude mi­li­tan­te. A sua única co­le­tâ­nea, Coups de pi­lon (Gol­pes de pi­lão) (1956), res­soa com uma força in­tac­ta, mar­te­lando as cons­ci­ên­cias e ce­le­brando a es­pe­rança in­de­fe­tí­vel de uma África de pé. Nas­cido em Bor­déus de pai se­ne­ga­lês e mãe ca­ma­ro­ne­sa, Diop vi­veu a África me­nos atra­vés da ex­pe­ri­ên­cia de uma es­ta­dia pro­lon­gada do que atra­vés do so­nho e da he­ran­ça, o que nada re­tira à po­tên­cia de um verbo que soube fa­zer-se eco dos so­fri­men­tos e das re­vol­tas de todo um con­ti­nen­te.

Uma poesia da revolta

A po­e­sia de Diop é an­tes de mais um gri­to. Um grito de re­cusa face à ini­qui­dade co­lo­ni­al, um grito de dor face à hu­mi­lha­ção do seu po­vo. Num es­tilo di­re­to, des­po­jado de todo o or­na­mento su­pér­fluo, o po­eta pro­fere as suas ver­da­des como tan­tos “gol­pes de pi­lão” des­ti­na­dos, se­gundo os seus pró­prios ter­mos, a “fu­rar os tím­pa­nos da­que­les que não o que­rem ou­vir e es­ta­lar como gol­pes de chi­cote so­bre os egoís­mos e os con­for­mis­mos da or­dem”. Cada po­ema é um re­qui­si­tó­rio que faz o ba­lanço san­grento da era tu­te­lar. As­sim, em “Les Vau­tours” (Os Abu­tres), de­nun­cia a hi­po­cri­sia da mis­são ci­vi­li­za­do­ra:

Na­quele tempo
A gol­pes de ber­ros de ci­vi­li­za­ção
A gol­pes de água benta nas fron­tes do­mes­ti­ca­das
Os abu­tres cons­truíam à som­bra das suas gar­ras
O san­grento mo­nu­mento da era tu­te­lar.

Di­op, Da­vid, Coups de pi­lon (Gol­pes de pi­lão), Pa­ris: Pré­sence afri­cai­ne, 1973.

A vi­o­lên­cia é om­ni­pre­sen­te, não ape­nas na te­má­ti­ca, mas no pró­prio ritmo da fra­se, só­bria e cor­tante como uma lâ­mi­na. O cé­le­bre e la­có­nico po­ema “Le Temps du Marty­re” (O Tempo do Mar­tí­rio) é a sua ilus­tra­ção mais pun­gen­te, ver­da­deira li­ta­nia da de­sa­pro­pri­a­ção e do crime co­lo­ni­al: “O Branco ma­tou o meu pai / Por­que o meu pai era or­gu­lhoso / O Branco vi­o­lou a mi­nha mãe / Por­que a mi­nha mãe era bela”. Es­tes ver­sos sem ar­ti­fí­ci­os, que dão ao texto a sua força per­cu­tan­te, pu­de­ram des­con­cer­tar cer­tos crí­ti­cos. Sana Ca­mara vê ne­les, por exem­plo, uma “sim­pli­ci­dade do es­tilo que roça a po­bre­za, mesmo se o po­eta tenta ca­ti­var-nos pela iro­nia dos acon­te­ci­men­tos”. No en­tan­to, é sem dú­vida nesta eco­no­mia de mei­os, nesta re­cusa do ar­ti­fí­cio, que a bru­ta­li­dade do pro­pó­sito atinge o seu pa­ro­xis­mo.

A África no coração do verbo

Se a re­volta é o mo­tor da sua es­cri­ta, a África é a sua al­ma. Ela é essa ter­ra-mãe ide­a­li­za­da, en­tre­vista atra­vés do prisma da nos­tal­gia e do so­nho. A após­trofe li­mi­nar do po­ema “A­fri­que” (Á­fri­ca) — “Áfri­ca, mi­nha África” — é uma de­cla­ra­ção de per­tença e de fi­li­a­ção. Esta Áfri­ca, con­fessa nunca a ter “conhecido”, mas o seu olhar está “cheio do teu san­gue”. Ela é al­ter­na­da­mente a mãe amante e ul­tra­ja­da, a dan­ça­rina de corpo de “pi­menta ne­gra”, e a mu­lher ama­da, Rama Kam, cuja be­leza sen­sual é uma ce­le­bra­ção de toda a ra­ça.

É nesta África so­nhada que o po­eta ex­trai a força da es­pe­ran­ça. Ao de­ses­pero que lhe ins­pira as “cos­tas que se cur­vam / E se dei­tam sob o peso da hu­mil­dade”, uma voz res­pon­de, pro­fé­ti­ca:

Fi­lho im­pe­tu­o­so, esta ár­vore ro­busta e jo­vem
Esta ár­vore ali
Es­plen­di­da­mente só no meio de flo­res bran­cas e fa­na­das
É a Áfri­ca, a tua África que re­brota
Que re­brota pa­ci­en­te­mente obs­ti­na­da­mente
E cu­jos fru­tos têm pouco a pouco
O sa­bor amargo da li­ber­da­de.

Di­op, Da­vid, Coups de pi­lon (Gol­pes de pi­lão), Pa­ris: Pré­sence afri­cai­ne, 1973.

Um humanismo militante

Re­du­zir a obra de Diop a um “ra­cismo an­tir­ra­cista2Sar­tre, Je­an-Paul, “Orphée noir” (Or­feu ne­gro), pre­fá­cio à l’Antho­lo­gie de la nou­velle poé­sie nè­gre et mal­ga­che de lan­gue fran­çaise (An­to­lo­gia da nova po­e­sia ne­gra e mal­gaxe de lín­gua fran­ce­sa) de L. S. Senghor, Pa­ris: Pres­ses uni­ver­si­tai­res de Fran­ce, 1948., para re­to­mar a fór­mula de Sar­tre, se­ria des­co­nhe­cer o seu al­cance uni­ver­sal. Se a de­nún­cia da opres­são do Ne­gro é o ponto de par­ti­da, o com­bate de Diop abraça to­dos os con­de­na­dos da ter­ra. A sua po­e­sia é um cla­mor que se eleva “de África às Amé­ri­cas” e a sua so­li­da­ri­e­dade es­ten­de-se ao “es­ti­va­dor de Suez e ao cule de Ha­nói”, ao “vi­et­na­mita dei­tado no ar­ro­zal” e ao “for­çado do Congo ir­mão do lin­chado de Atlanta”.

Esta fra­ter­ni­dade no so­fri­mento e na luta é a marca de um hu­ma­nismo pro­fun­do. O po­eta não se con­tenta em amal­di­ço­ar, ele apela à ação co­le­ti­va, à re­cusa unâ­nime en­car­nada pela in­jun­ção fi­nal de “Défi à la for­ce” (De­sa­fio à for­ça): “Le­van­ta-te e gri­ta: NÃO!”. Por­que, em de­fi­ni­ti­vo, para além da vi­o­lên­cia do ver­bo, o canto de Da­vid Diop é “gui­ado ape­nas pelo amor”, o amor de uma África li­vre no seio de uma hu­ma­ni­dade re­con­ci­li­a­da.

A obra de Da­vid Di­op, cei­fada em pleno de­sen­vol­vi­mento por uma morte trá­gica que nos pri­vou dos seus ma­nus­cri­tos vin­dou­ros, con­serva uma atu­a­li­dade ar­den­te. Léo­pold Sé­dar Senghor, seu an­tigo pro­fes­sor, es­pe­rava que com a ida­de, o po­eta fosse “humanizando-se”. Po­de­mos afir­mar que este hu­ma­nismo já es­tava no co­ra­ção da sua re­vol­ta. Coups de pi­lon (Gol­pes de pi­lão) per­ma­nece um texto es­sen­ci­al, uma obra clás­sica da po­e­sia afri­ca­na, um viá­tico para to­das as ju­ven­tu­des ávi­das de jus­tiça e de li­ber­da­de.

«É já muito para uma obra no fim de con­tas bas­tante res­tri­ta, para uma pri­meira e — in­fe­liz­mente — úl­tima obra. Mas há tex­tos que vão ao fundo das coi­sas e fa­lam ao ser in­tei­ro. Lí­ri­ca, sen­ti­men­tal, ex­pres­são de uma exi­gên­cia e de uma có­lera pes­so­al, esta po­e­sia “lan­çada grave ao as­salto das qui­me­ras” […] é bem da­que­las que, eter­na­men­te, para pla­giar Cé­sai­re, de­sa­fi­a­rão “os la­caios da or­dem” [isto é, os agen­tes de re­pres­são], da­que­las que […] sem­pre obs­ti­na­da­men­te, lem­bra­rão que “a obra do ho­mem ape­nas co­me­çou”, que a fe­li­ci­dade está sem­pre por con­quis­tar, mais bela e mais for­te.»

So­ciété afri­caine de cul­ture (dir.), Da­vid Di­op, 1927-1960 : té­moig­na­ges, étu­des (Da­vid Di­op, 1927-1960: tes­te­mu­nhos, es­tu­dos), Pa­ris: Pré­sence afri­cai­ne, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

ダヴィッド・ディオプ『Coups de pilon』、あるいは肉体と怒りとなった言葉

フランス語からの翻訳

ダヴィッド・ディオプ(1927-1960)1拒否される形式:
David Mandessi Diop.
David Léon Mandessi Diop.
David Diop Mendessi.
David Mambessi Diop.
混同しないこと:
David Diop(1966年〜)、作家・大学教員、小説『Frère d’âme(魂の兄弟)』で2018年高校生ゴンクール賞受賞。
の作品は、その短さと同じく稲妻のような輝きを放ち、戦闘的ネグリチュード詩の最も衝撃的な証言の一つとして残っている。彼の唯一の詩集『Coups de pilon(杵の一撃)』(1956年)は、今なお変わらぬ力強さで響き渡り、人々の良心を打ち砕き、立ち上がるアフリカの揺るぎない希望を讃えている。セネガル人の父とカメルーン人の母を持ち、ボルドーで生まれたディオプは、長期滞在の経験を通してよりも、夢と遺産を通してアフリカを生きた。しかし、そのことは、大陸全体の苦しみと反乱の木霊となることを知った言葉の力を少しも損なうものではない。

反乱の詩

ディオプの詩は何よりもまず叫びである。植民地の不正義に対する拒絶の叫び、自らの民族の屈辱に対する苦痛の叫びである。余分な装飾をすべて取り払った直接的な文体で、詩人は自身の真実を「杵の一撃」のように打ち付ける。彼自身の言葉によれば、それは「聞きたくない者たちの鼓膜を破り、秩序のエゴイズムと順応主義に鞭のように打ち付ける」ためのものである。各詩篇は、後見時代の血塗られた決算書を突きつける告発状となっている。こうして「禿鷹たち」において、彼は文明化の使命の偽善を糾弾する:

その時代に
文明という怒号で
飼い慣らされた額への聖水で
禿鷹たちは自らの爪の陰で建設していた
後見時代の血塗られた記念碑を

Diop, David, Coups de pilon(杵の一撃), Paris : Présence africaine, 1973.

暴力は主題においてのみならず、刃物のように簡潔で鋭い文章のリズムそのものにも遍在している。有名で簡潔な詩「殉教の時」は、その最も痛切な例証であり、収奪と植民地犯罪の真の連祷となっている:「白人は私の父を殺した/なぜなら私の父は誇り高かったから/白人は私の母を犯した/なぜなら私の母は美しかったから」。文章に衝撃的な力を与えるこれらの飾り気のない詩句は、一部の批評家を当惑させることがあった。サナ・カマラは例えば、「詩人が出来事の皮肉によって私たちを魅了しようとしても、貧困に近い文体の単純さ」を見出している。しかし、まさにこの節約された手段、作為の拒絶においてこそ、主題の残虐性が頂点に達するのだろう。

言葉の中心にあるアフリカ

反乱が彼の執筆の原動力であるとすれば、アフリカはその魂である。アフリカは、郷愁と夢のプリズムを通して垣間見られる、理想化された母なる大地である。詩「アフリカ」の冒頭の呼びかけ——「アフリカ、私のアフリカ」——は、帰属と系譜の宣言である。このアフリカを、彼は「一度も知らなかった」と告白するが、彼の眼差しは「お前の血で満ちている」。アフリカは、愛され蔑まれた母であり、「黒い唐辛子」の身体を持つ踊り子であり、愛する女性ラマ・カムであり、その官能的な美しさは種族全体の賛歌となっている。

詩人が希望の力を汲み取るのは、この夢見られたアフリカにおいてである。「屈辱の重みの下で曲がり/横たわる背中」が彼に呼び起こす絶望に、預言的な声が答える:

激しい息子よ、この逞しく若い木
あそこのあの木
白く萎れた花々の真ん中に見事に孤立している
それはアフリカだ、お前のアフリカが再び芽吹いている
辛抱強く執拗に再び芽吹いている
そしてその果実は少しずつ
自由の苦い味を持つようになる

Diop, David, Coups de pilon(杵の一撃), Paris : Présence africaine, 1973.

戦闘的ヒューマニズム

ディオプの作品を、サルトルの表現を借りれば「反人種主義的人種主義2Sartre, Jean-Paul, « Orphée noir »(黒いオルフェ), L. S. Senghorの『l’Anthologie de la nouvelle poésie nègre et malgache de langue française(フランス語による新しい黒人およびマダガスカル詩アンソロジー)』への序文, Paris : Presses universitaires de France, 1948.に還元することは、その普遍的な射程を誤解することになろう。黒人の抑圧の告発が出発点であるとしても、ディオプの戦いは地上のすべての呪われた者たちを包含している。彼の詩は「アフリカからアメリカ大陸へ」と立ち上る叫びであり、彼の連帯は「スエズの港湾労働者とハノイのクーリー」、「水田に横たわるベトナム人」、「アトランタのリンチ被害者の兄弟であるコンゴの囚人」にまで及ぶ。

苦しみと闘争におけるこの友愛は、深遠なヒューマニズムの証である。詩人は呪うだけでは満足せず、「力への挑戦」の最後の命令「立ち上がって叫べ:ノン!」に体現される集団的行動、全員一致の拒絶を呼びかける。なぜなら、究極的には、言葉の暴力を超えて、ダヴィッド・ディオプの歌は「ただ愛によってのみ導かれている」からだ。和解した人類の中で自由なアフリカへの愛によって。

来るべき原稿を私たちから奪った悲劇的な死によって開花の最中に刈り取られたダヴィッド・ディオプの作品は、今なお焼けつくような現代性を保っている。彼の元教師レオポルド・セダール・サンゴールは、年齢とともに詩人が「より人間的になっていく」ことを望んでいた。このヒューマニズムはすでに彼の反乱の中心にあったと断言できる。『Coups de pilon(杵の一撃)』は本質的な文書であり続け、アフリカ詩の古典的作品であり、正義と自由を愛するすべての若者のための道しるべである。

結局のところかなり限られた作品、最初にして――悲しいかな――最後の作品としては、すでに十分すぎるほどです。しかし、物事の本質に迫り、存在全体に語りかけるテキストがあります。叙情的で、感傷的で、個人的な要求と怒りの表現であるこの詩は、「幻想に向かって重々しく放たれた」[…] 詩であり、まさに永遠に、セゼールを剽窃するならば、「秩序の手先」[つまり弾圧の代理人]に挑戦し続け、[…] いつも頑固に、「人間の仕事はまだ始まったばかり」であり、幸福は常により美しく、より強く征服されるべきものであることを思い出させ続ける詩なのです。

Société africaine de culture (dir.), David Diop, 1927-1960 : témoignages, études(ダヴィッド・ディオプ、1927-1960年:証言、研究), Paris : Présence africaine, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Coups de pi­lon von David Diop, oder das Wort, das zu Fleisch und Zorn wird

Aus dem Fran­zö­si­schen über­setzt

Das Werk von Da­vid Diop (1927-1960)1Ver­wor­fene For­men:
Da­vid Man­dessi Diop.
Da­vid Léon Man­dessi Diop.
Da­vid Diop Mendes­si.
Da­vid Mam­bessi Diop.
Nicht zu ver­wech­seln mit:
Da­vid Diop (1966-…), Schrift­stel­ler und Uni­ver­si­täts­do­zent, Preis­trä­ger des Prix Gon­court des ly­céens 2018 für sei­nen Ro­man Frère d’âme (See­len­bru­der).
, so kurz wie ful­mi­nant, bleibt ei­nes der er­grei­fends­ten Zeug­nisse der Po­e­sie der mi­li­tan­ten Né­gri­tu­de. Seine ein­zige Samm­lung, Coups de pi­lon (Stö­ßel­schlä­ge) (1956), hallt mit un­ge­bro­che­ner Kraft wi­der, häm­mert auf die Ge­wis­sen ein und fei­ert die un­er­schüt­te­r­li­che Hoff­nung ei­nes auf­rech­ten Afri­kas. Ge­bo­ren in Bor­deaux von ei­nem se­ne­ga­le­si­schen Va­ter und ei­ner ka­me­ru­ni­schen Mut­ter, er­lebte Diop Afrika we­ni­ger durch die Er­fah­rung ei­nes län­ge­ren Auf­ent­halts als viel­mehr durch Traum und Er­be, was der Macht ei­nes Wor­tes, das sich zum Echo der Lei­den und Re­vol­ten ei­nes gan­zen Kon­tin­ents zu ma­chen wuss­te, nichts nimmt.

Eine Poesie der Revolte

Die Po­e­sie Di­ops ist vor al­lem ein Schrei. Ein Schrei der Ver­wei­ge­rung an­ge­sichts der ko­lo­ni­a­len Un­ge­rech­tig­keit, ein Schmer­zens­schrei an­ge­sichts der De­mü­ti­gung sei­nes Vol­kes. In ei­nem di­rek­ten, von al­lem über­f­lüs­si­gen Schmuck be­frei­ten Stil schleu­dert der Dich­ter seine Wahr­hei­ten wie ebenso viele „Stö­ßel­schlä­ge“ her­aus, die nach sei­nen ei­ge­nen Wor­ten dazu be­stimmt sind, „die Trom­mel­felle de­rer zu durch­boh­ren, die es nicht hö­ren wol­len, und wie Peit­schen­hiebe auf die Ego­is­men und Kon­for­mis­men der Ord­nung zu knal­len“. Je­des Ge­dicht ist eine An­kla­ge­schrift, die die blu­tige Bi­lanz der Vor­mund­schaft­sära zieht. So pran­gert er in „Die Gei­er“ die Heu­che­lei der Zi­vi­li­sie­rungs­mis­sion an:

In je­ner Zeit
Mit Ge­brüll von Zi­vi­li­sa­tion
Mit Weih­was­ser auf do­mes­ti­zier­ten Stir­nen
Bau­ten die Geier im Schat­ten ih­rer Kral­len
Das blu­tige Mo­nu­ment der Vor­mund­schaft­sära.

Diop, Da­vid, Coups de pi­lon (Stö­ßel­schlä­ge), Pa­ris: Pré­sence af­ri­cai­ne, 1973.

Die Ge­walt ist all­ge­gen­wär­tig, nicht nur in der The­ma­tik, son­dern im Rhyth­mus des Sat­zes selbst, nüch­tern und schnei­dend wie eine Klin­ge. Das be­rühmte und la­ko­ni­sche Ge­dicht „Die Zeit des Mar­ty­ri­ums“ ist die er­grei­fendste Il­lus­tra­tion da­von, eine wahre Li­ta­nei der Ent­eig­nung und des ko­lo­ni­a­len Ver­bre­chens: „Der Weiße hat mei­nen Va­ter ge­tö­tet / Denn mein Va­ter war stolz / Der Weiße hat meine Mut­ter ver­ge­wal­tigt / Denn meine Mut­ter war schön“. Diese schmuck­lo­sen Ver­se, die dem Text seine durch­schla­gende Kraft ver­lei­hen, ha­ben man­che Kri­ti­ker ver­wir­ren kön­nen. Sana Ca­mara sieht darin bei­spiels­weise eine „Ein­fach­heit des Stils, die an Ar­mut grenzt, auch wenn der Dich­ter ver­sucht, uns durch die Iro­nie der Er­eig­nisse zu fes­seln“. Doch ist es zwei­fel­los in die­ser Öko­no­mie der Mit­tel, die­ser Ver­wei­ge­rung des Künst­li­chen, dass die Bru­ta­li­tät der Aus­sage ih­ren Hö­he­punkt er­reicht.

Afrika im Herzen des Wortes

Wenn die Re­volte der Mo­tor sei­nes Schrei­bens ist, so ist Afrika des­sen See­le. Sie ist je­nes ide­a­li­sierte Mut­ter­land, er­blickt durch das Prisma von Nost­al­gie und Traum. Die ein­lei­tende Apo­stro­phe des Ge­dichts „Afri­ka“ — „Afri­ka, mein Afrika“ — ist eine Er­klä­rung der Zu­ge­hö­rig­keit und Ab­stam­mung. Die­ses Afri­ka, er ge­steht, es „nie­mals ge­kannt“ zu ha­ben, aber sein Blick ist „vol­ler dei­nes Blu­tes“. Es ist ab­wech­selnd die lie­bende und ge­schmähte Mut­ter, die Tän­ze­rin mit dem Kör­per aus „schwa­r­zem Pfef­fer“, und die ge­liebte Frau, Rama Kam, de­ren sinn­li­che Schön­heit eine Feier der gan­zen Rasse ist.

In die­sem er­träum­ten Afrika schöpft der Dich­ter die Kraft der Hoff­nung. Auf die Ver­zweif­lung, die ihm der „Rü­cken, der sich beugt / Und sich nie­der­legt un­ter dem Ge­wicht der De­mut“ ein­flößt, ant­wor­tet eine Stim­me, pro­phe­tisch:

Un­ge­stü­mer Sohn, die­ser ro­buste und junge Baum
Die­ser Baum dort drü­ben
Herr­lich al­lein in­mit­ten wei­ßer und ver­welk­ter Blu­men
Das ist Afri­ka, dein Afri­ka, das nach­wächst
Das ge­dul­dig hart­nä­ckig nach­wächst
Und des­sen Früchte nach und nach
Den bit­te­ren Ge­schmack der Frei­heit ha­ben.

Diop, Da­vid, Coups de pi­lon (Stö­ßel­schlä­ge), Pa­ris: Pré­sence af­ri­cai­ne, 1973.

Ein militanter Humanismus

Das Werk Di­ops auf einen „an­ti­ras­sis­ti­schen Ras­sis­mus2Sar­tre, Jean-Paul, « Or­phée noir » (Schwa­r­zer Or­pheus), Vor­wort zu l’An­tho­lo­gie de la nou­velle poé­sie nè­gre et mal­ga­che de langue française (An­tho­lo­gie der neuen fran­zö­sisch­spra­chi­gen Ne­ger- und ma­da­gas­si­schen Dich­tung) von L. S. Seng­hor, Pa­ris: Pres­ses uni­ver­si­tai­res de Fran­ce, 1948. zu re­du­zie­ren, um Sar­tres For­mu­lie­rung auf­zu­grei­fen, hieße seine uni­ver­selle Trag­weite zu ver­ken­nen. Wenn die An­pran­ge­rung der Un­ter­drü­ckung des Schwa­r­zen der Aus­gangs­punkt ist, um­fasst Di­ops Kampf alle Ver­damm­ten die­ser Er­de. Seine Po­e­sie ist ein Ge­schrei, das sich „von Afrika bis zu den Ame­ri­kas“ er­hebt, und seine So­li­da­ri­tät er­streckt sich auf den „Ha­fe­n­a­r­bei­ter von Suez und den Kuli von Ha­noi“, auf den „in der Reis­feld lie­gen­den Vi­et­na­me­sen“ und den „Zwangs­a­r­bei­ter vom Kon­go, Bru­der des Ge­lynch­ten von At­lanta“.

Diese Brü­der­lich­keit im Lei­den und im Kampf ist das Zei­chen ei­nes tie­fen Hu­ma­nis­mus. Der Dich­ter be­gnügt sich nicht da­mit zu ver­flu­chen, er ruft zum kol­lek­ti­ven Han­deln auf, zur ein­mü­ti­gen Ver­wei­ge­rung, ver­kör­pert durch die ab­schlie­ßende Auf­for­de­rung von „Her­aus­for­de­rung an die Ge­wal­t“: „Er­hebe dich und schreie: NEIN!“. Denn letzt­end­lich, jen­seits der Ge­walt des Wor­tes, ist der Ge­sang Da­vid Di­ops „al­lein von der Liebe ge­lei­tet“, der Liebe zu ei­nem freien Afrika in­mit­ten ei­ner ver­söhn­ten Mensch­heit.

Das Werk Da­vid Di­ops, in vol­ler Blüte durch einen tra­gi­schen Tod da­hin­ge­rafft, der uns sei­ner kom­men­den Ma­nu­skripte be­raub­te, be­wahrt eine bren­nende Ak­tu­a­li­tät. Léo­pold Sédar Seng­hor, sein ehe­ma­li­ger Leh­rer, hoff­te, dass der Dich­ter mit dem Al­ter „mensch­li­cher wer­den“ wür­de. Man kann be­haup­ten, dass die­ser Hu­ma­nis­mus be­reits im Her­zen sei­ner Re­volte war. Coups de pi­lon (Stö­ßel­schlä­ge) bleibt ein we­sent­li­cher Text, ein klas­si­sches Werk der afri­ka­ni­schen Po­e­sie, ein Via­ti­kum für alle nach Ge­rech­tig­keit und Frei­heit stre­ben­den Ju­gend­en.

Das ist schon viel für ein im Grunde ge­nom­men recht be­grenz­tes Werk, für ein ers­tes und — lei­der — letz­tes Werk. Aber es gibt Tex­te, die zum Kern der Dinge vor­drin­gen und zum gan­zen We­sen spre­chen. Ly­risch, ge­fühl­voll, Aus­druck ei­ner per­sön­li­chen For­de­rung und ei­nes per­sön­li­chen Zorns, ist diese „schwer ge­gen die Chi­mä­ren ge­schleu­der­te“ Po­e­sie […] wirk­lich eine von de­nen, die ewig, um Cé­saire zu pla­gi­ie­ren, „die La­kaien der Ord­nung“ [das heißt die Agen­ten der Un­ter­drü­ckung] her­aus­for­dern wer­den, von de­nen, die […] im­mer hart­nä­ckig daran er­in­nern wer­den, dass „das Werk des Men­schen ge­rade erst be­gon­nen hat“, dass das Glück im­mer zu er­obern ist, schö­ner und stär­ker.

So­ciété af­ri­caine de cul­ture (Hrs­g.), Da­vid Diop, 1927-1960 : té­moi­g­na­ges, étu­des (Da­vid Diop, 1927-1960: Zeug­nis­se, Stu­dien), Pa­ris: Pré­sence af­ri­cai­ne, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Coups de pilon Давида Диопа, или Слово, ставшее плотью и гневом

Пе­ре­ве­дено с фран­цуз­ского

Твор­че­ство Да­вида Ди­опа (1927-1960)1От­верг­ну­тые фор­мы:
Да­вид Ман­десси Ди­оп.
Да­вид Леон Ман­десси Ди­оп.
Да­вид Диоп Мен­дес­си.
Да­вид Мам­бесси Ди­оп.
Не пу­тать с:
Да­ви­дом Ди­о­пом (1966-…), пи­са­те­лем и пре­по­да­ва­те­лем уни­вер­си­те­та, ла­у­ре­а­том пре­мии Гон­ку­ров ли­це­и­стов в 2018 году за ро­ман Frère d’âme («Брат по ду­ше»).
, столь же крат­кое, сколь и осле­пи­тель­ное, оста­ется од­ним из са­мых по­тря­са­ю­щих сви­де­тельств по­э­зии во­ин­ству­ю­щего не­гри­тю­да. Его един­ствен­ный сбор­ник, Coups de pilon («У­дары пе­стом», 1956), зву­чит с не­осла­бе­ва­ю­щей си­лой, мо­ло­том бьет по со­зна­нию и вос­пе­вает не­по­ко­ле­би­мую на­де­жду Аф­ри­ки, под­няв­шейся с ко­лен. Ро­див­шийся в Бордо от от­ца-се­не­гальца и ма­те­ри-ка­ме­рун­ки, Диоп по­зна­вал Аф­рику не столько че­рез опыт дли­тель­ного пре­бы­ва­ния там, сколько че­рез грезы и на­сле­дие, что ни­сколько не ума­ляет мощи сло­ва, су­мев­шего стать эхом стра­да­ний и вос­ста­ний це­лого кон­ти­нен­та.

Поэзия восстания

По­э­зия Ди­опа — это прежде всего крик. Крик от­каза пе­ред ли­цом ко­ло­ни­аль­ной не­спра­вед­ли­во­сти, крик боли пе­ред уни­же­нием сво­его на­ро­да. В пря­мом сти­ле, ли­шен­ном вся­ких из­лиш­них укра­ше­ний, поэт об­ру­ши­вает свои ис­тины как «у­дары пе­стом», пред­на­зна­чен­ные, по его соб­ствен­ным сло­вам, «про­бить ба­ра­бан­ные пе­ре­понки тех, кто не хо­чет слы­шать, и хлест­нуть, как удары кну­та, по эго­изму и кон­фор­мизму уста­нов­лен­ного по­рядка». Каж­дое сти­хо­тво­ре­ние — это об­ви­ни­тель­ный акт, под­во­дя­щий кро­ва­вый итог опе­кун­ской эпо­хи. Так, в «Стер­вят­ни­ках» он об­ли­чает ли­це­ме­рие ци­ви­ли­за­тор­ской мис­сии:

«В то время
Вы­кри­ками о ци­ви­ли­за­ции
Свя­той во­дой на при­ру­чен­ные лбы
Стер­вят­ники стро­или в тени своих ког­тей
Кро­ва­вый па­мят­ник опе­кун­ской эры.»

Diop, David, Coups de pilon («У­дары пе­стом»), Па­риж: Présence africaine, 1973.

На­си­лие вез­де­суще не только в те­ма­ти­ке, но и в са­мом ритме фра­зы, трез­вой и острой, как лез­вие. Зна­ме­ни­тое и ла­ко­нич­ное сти­хо­тво­ре­ние «Время му­че­ни­че­ства» яв­ля­ется са­мой прон­зи­тель­ной ил­лю­стра­цией этого — на­сто­я­щая ли­та­ния ли­ше­ния соб­ствен­но­сти и ко­ло­ни­аль­ного пре­ступ­ле­ния: «Бе­лый убил мо­его отца / Ибо мой отец был горд / Бе­лый из­на­си­ло­вал мою мать / Ибо моя мать была пре­красна». Эти стихи без при­крас, при­да­ю­щие тек­сту его удар­ную си­лу, могли оза­да­чить не­ко­то­рых кри­ти­ков. Сана Ка­мара ви­дит в них, на­при­мер, «про­стоту сти­ля, гра­ни­ча­щую с бед­но­стью, даже если поэт пы­та­ется пле­нить нас иро­нией со­бы­тий». Од­нако именно в этой эко­но­мии сред­ств, в этом от­казе от ис­кус­ствен­но­сти же­сто­кость вы­ска­зы­ва­ния до­сти­гает сво­его апо­гея.

Африка в сердце слова

Если вос­ста­ние — дви­га­тель его пись­ма, то Аф­рика — его ду­ша. Она — та иде­а­ли­зи­ро­ван­ная зем­ля-мать, уви­ден­ная сквозь призму но­сталь­гии и меч­ты. На­чаль­ное об­ра­ще­ние сти­хо­тво­ре­ния «А­ф­ри­ка» — «Аф­ри­ка, моя Аф­рика» — это де­кла­ра­ция при­над­леж­но­сти и род­ства. Эту Аф­рику он при­зна­ется «ни­ко­гда не знав­шим», но его взгляд «по­лон твоей крови». Она по­оче­редно лю­бя­щая и оскорб­лен­ная мать, тан­цов­щица с те­лом из «чер­ного перца» и лю­би­мая жен­щи­на, Рама Кам, чья чув­ствен­ная кра­сота — это про­слав­ле­ние всей ра­сы.

Именно в этой во­об­ра­жа­е­мой Аф­рике поэт чер­пает силу на­де­жды. На от­ча­я­ние, ко­то­рое вну­шает ему «спи­на, что сги­ба­ется / И ло­жится под тя­же­стью сми­ре­ния», от­ве­чает про­ро­че­ский го­лос:

«Пыл­кий сын, это креп­кое и мо­ло­дое де­рево
Это де­рево там
Ве­ли­ко­лепно оди­но­кое среди бе­лых и увяд­ших цве­тов
Это Аф­ри­ка, твоя Аф­ри­ка, что про­рас­тает
Что про­рас­тает тер­пе­ли­во, упорно
И чьи плоды ма­ло-по­малу об­ре­тают
Горь­кий вкус сво­бо­ды.»

Diop, David, Coups de pilon («У­дары пе­стом»), Па­риж: Présence africaine, 1973.

Воинствующий гуманизм

Сво­дить твор­че­ство Ди­опа к «ан­ти­ра­сист­скому ра­сизму»2Sartre, Jean-Paul, « Orphée noir » («Чер­ный Ор­фей»), пре­ди­сло­вие к l’Anthologie de la nouvelle poésie nègre et malgache de langue française («Ан­то­ло­гии но­вой не­гри­тян­ской и маль­гаш­ской по­э­зии на фран­цуз­ском язы­ке») Л. С. Сен­го­ра, Па­риж: Presses universitaires de France, 1948., ис­поль­зуя фор­мулу Сар­тра, озна­чало бы не при­зна­вать его уни­вер­саль­ное зна­че­ние. Если осу­жде­ние угне­те­ния чер­ного че­ло­века яв­ля­ется от­прав­ной точ­кой, борьба Ди­опа охва­ты­вает всех про­кля­тых зем­ли. Его по­э­зия — это клич, под­ни­ма­ю­щийся «от Аф­рики до Аме­рик», и его со­ли­дар­ность рас­про­стра­ня­ется на «до­кера из Су­эца и кули из Ха­ноя», на «вьет­нам­ца, ле­жа­щего в ри­со­вом поле» и «ка­торж­ника из Кон­го, брата лин­че­ван­ного в Ат­ланте».

Это брат­ство в стра­да­нии и борьбе — знак глу­бо­кого гу­ма­низ­ма. Поэт не до­воль­ству­ется про­кля­ти­я­ми, он при­зы­вает к кол­лек­тив­ному действию, к еди­но­душ­ному от­ка­зу, во­пло­щен­ному в фи­наль­ном при­зыве «Вы­зова си­ле»: «Под­ни­мись и кри­чи: НЕТ!». Ибо, в ко­неч­ном сче­те, за пре­де­лами на­си­лия сло­ва, песнь Да­вида Ди­опа «ве­дома только лю­бо­вью», лю­бо­вью к сво­бод­ной Аф­рике в лоне при­ми­рен­ного че­ло­ве­че­ства.

Твор­че­ство Да­вида Ди­о­па, ско­шен­ное в са­мом рас­цвете тра­ги­че­ской смер­тью, ли­шив­шей нас его бу­ду­щих ру­ко­пи­сей, со­хра­няет жгу­чую ак­ту­аль­ность. Лео­польд Се­дар Сен­гор, его быв­ший учи­тель, на­де­ял­ся, что с воз­рас­том поэт бу­дет «ста­но­виться бо­лее че­ло­веч­ным». Можно утвер­ждать, что этот гу­ма­низм уже был в сердце его вос­ста­ния. Coups de pilon («У­дары пе­стом») оста­ется важ­нейшим тек­стом, клас­си­че­ским про­из­ве­де­нием аф­ри­кан­ской по­э­зии, на­пут­ствием для всей мо­ло­де­жи, жа­жду­щей спра­вед­ли­во­сти и сво­бо­ды.

«Это уже много для про­из­ве­де­ния в об­щем-то до­вольно огра­ни­чен­но­го, для пер­вого и — увы — по­след­него тво­ре­ния. Но есть тек­сты, ко­то­рые идут к сути ве­щей и го­во­рят со всем су­ще­ством. Ли­ри­че­ская, сен­ти­мен­таль­ная, вы­ра­же­ние лич­ного тре­бо­ва­ния и лич­ного гне­ва, эта по­э­зия, «се­рьезно бро­шен­ная на штурм хи­мер» […], действи­тельно из тех, ко­то­рые веч­но, пе­ре­фра­зи­руя Се­зе­ра, бу­дут бро­сать вы­зов «ла­кеям по­ряд­ка» [то есть аген­там ре­прес­сий], из тех, ко­то­рые […] все­гда упорно бу­дут на­по­ми­нать, что «дело че­ло­века только на­ча­лось», что сча­стье все­гда нужно за­во­е­вы­вать, бо­лее пре­крас­ное и бо­лее силь­ное.»

Société africaine de culture (ред.), David Diop, 1927-1960 : témoignages, études («Да­вид Ди­оп, 1927-1960: сви­де­тель­ства, ис­сле­до­ва­ни­я»), Па­риж: Présence africaine, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

ضربات المدقّ لديفيد ديوب، أو الكلمة التي صارت جسداً وغضباً

مترجم من الفرنسية

يبقى عمل ديفيد ديوب (1927-1960)1أشكال مرفوضة:
ديفيد مانديسي ديوب.
ديفيد ليون مانديسي ديوب.
ديفيد ديوب مينديسي.
ديفيد مامبيسي ديوب.
لا تخلط مع:
ديفيد ديوب (1966-…)، كاتب وأكاديمي، حائز على جائزة غونكور للثانويات في 2018 عن روايته Frère d’âme (أخ الروح).
، القصير بقدر ما هو متوهج، واحداً من أكثر الشهادات إثارة لشعر الزنوجة المناضلة. ديوانه الوحيد، Coups de pilon (ضربات المدقّ) (1956)، يتردد صداه بقوة لم تنقص، يطرق الضمائر ويحتفي بالأمل الذي لا يتزعزع لأفريقيا واقفة. وُلد في بوردو لأب سنغالي وأم كاميرونية، عاش ديوب أفريقيا ليس من خلال تجربة إقامة طويلة بقدر ما عاشها من خلال الحلم والإرث، وهذا لا ينتقص شيئاً من قوة كلمة عرفت كيف تكون صدى لمعاناة وثورات قارة بأكملها.

شعر الثورة

شعر ديوب هو قبل كل شيء صرخة. صرخة رفض في وجه الظلم الاستعماري، صرخة ألم في وجه إذلال شعبه. بأسلوب مباشر، مجرد من كل زخرفة زائدة، يوجه الشاعر حقائقه مثل “ضربات المدقّ” المتعددة المخصصة، حسب تعبيره، لـ“ثقب طبلات آذان من لا يريدون سماعه والصفع مثل ضربات السوط على الأنانيات والامتثاليات للنظام”. كل قصيدة هي لائحة اتهام ترسم الحصيلة الدموية للعصر الوصائي. هكذا، في “النسور”، يندد بنفاق المهمة الحضارية:

في ذلك الزمان
بضربات صراخ الحضارة
بضربات الماء المقدس على الجباه المُدجَّنة
كانت النسور تبني في ظل مخالبها
النصب الدموي للعصر الوصائي.

Diop, David, Coups de pilon (ضربات المدقّ), باريس: Présence africaine، 1973.

العنف حاضر في كل مكان، ليس فقط في الموضوع، ولكن في إيقاع الجملة نفسها، الرصين والحاد كالنصل. القصيدة الشهيرة والموجزة “زمن الاستشهاد” هي أكثر الأمثلة إثارة، تراتيل حقيقية للنهب والجريمة الاستعمارية: “الأبيض قتل أبي / لأن أبي كان فخوراً / الأبيض اغتصب أمي / لأن أمي كانت جميلة”. هذه الأبيات بدون تزويق، التي تمنح النص قوته الصادمة، قد أربكت بعض النقاد. يرى فيها سانا كامارا مثلاً “بساطة في الأسلوب تكاد تلامس الفقر، حتى لو حاول الشاعر أن يأسرنا بسخرية الأحداث”. ومع ذلك، فإنه بلا شك في هذا الاقتصاد في الوسائل، هذا الرفض للتصنع، تصل وحشية الخطاب إلى ذروتها.

أفريقيا في قلب الكلمة

إذا كانت الثورة هي محرك كتابته، فإن أفريقيا هي روحها. إنها تلك الأرض الأم المثالية، المُلمحة من خلال منظور الحنين والحلم. النداء الافتتاحي لقصيدة “أفريقيا” - “أفريقيا، أفريقيتي” - هو إعلان انتماء وبنوة. هذه الأفريقيا، يعترف بأنه “لم يعرفها أبداً”، لكن نظرته “مليئة بدمك”. إنها بالتناوب الأم المحبة والمُهانة، الراقصة ذات جسد “الفلفل الأسود”، والمرأة المحبوبة، راما كام، التي جمالها الحسي هو احتفال بالعرق بأكمله.

في هذه الأفريقيا المحلوم بها يستمد الشاعر قوة الأمل. لليأس الذي يلهمه “الظهر الذي ينحني / ويستلقي تحت ثقل التواضع”، يجيب صوت نبوي:

أيها الابن المندفع، هذه الشجرة القوية والفتية
تلك الشجرة هناك
الوحيدة بروعة وسط أزهار بيضاء وذابلة
إنها أفريقيا، أفريقيتك التي تنبت من جديد
التي تنبت بصبر وعناد
والتي ثمارها لها شيئاً فشيئاً
الطعم المر للحرية.

Diop, David, Coups de pilon (ضربات المدقّ), باريس: Présence africaine، 1973.

إنسانية مناضلة

اختزال عمل ديوب إلى “عنصرية معادية للعنصرية2Sartre, Jean-Paul, « Orphée noir » (أورفيوس الأسود), مقدمة لـ l’Anthologie de la nouvelle poésie nègre et malgache de langue française (أنطولوجيا الشعر الزنجي والملغاشي الجديد باللغة الفرنسية) لـ L. S. Senghor، باريس: Presses universitaires de France، 1948.، لاستخدام صيغة سارتر، سيكون إساءة فهم لمداه العالمي. إذا كان التنديد بقمع الأسود هو نقطة الانطلاق، فإن نضال ديوب يحتضن جميع ملاعين الأرض. شعره هو صيحة ترتفع “من أفريقيا إلى الأمريكتين” وتضامنه يمتد إلى “عامل الرصيف في السويس والكولي في هانوي”، إلى “الفيتنامي المستلقي في حقل الأرز” و“الأشغال الشاقة في الكونغو أخ المُعدم شنقاً في أتلانتا”.

هذه الأخوة في المعاناة والنضال هي علامة إنسانية عميقة. الشاعر لا يكتفي باللعن، بل يدعو إلى العمل الجماعي، إلى الرفض الجماعي المتجسد في الأمر الختامي لـ“تحدٍ للقوة”: “انهض واصرخ: لا!”. لأنه، في النهاية، وراء عنف الكلمة، غناء ديفيد ديوب “موجه بالحب وحده”، حب أفريقيا حرة في قلب إنسانية متصالحة.

عمل ديفيد ديوب، الذي قطعه موت مأساوي في أوج ازدهاره وحرمنا من مخطوطاته القادمة، يحتفظ بحضور ملتهب. ليوبولد سيدار سنغور، أستاذه السابق، كان يأمل أنه مع التقدم في العمر، سيذهب الشاعر “نحو المزيد من الإنسانية”. يمكننا أن نؤكد أن هذه الإنسانية كانت بالفعل في قلب ثورته. Coups de pilon (ضربات المدقّ) يبقى نصاً أساسياً، عملاً كلاسيكياً من الشعر الأفريقي، زاداً لكل الشباب المتعطش للعدالة والحرية.

«هذا كثير بالفعل لعمل محدود في نهاية المطاف، لعمل أول و— للأسف — أخير. لكن هناك نصوص تذهب إلى عمق الأشياء وتخاطب الكائن بأكمله. غنائي، عاطفي، تعبير عن مطلب وغضب شخصيين، هذا الشعر “المنطلق بجدية لمهاجمة الأوهام” […] هو بالفعل من تلك التي ستتحدى أبديًا، لاقتباس سيزير، “خدم النظام” [أي عملاء القمع]، من تلك التي […] ستذكر دائمًا بعناد أن “عمل الإنسان قد بدأ للتو”، أن السعادة يجب دائمًا أن تُكتسب، أكثر جمالاً وأكثر قوة.»

Société africaine de culture (محرر), David Diop, 1927-1960 : témoignages, études (ديفيد ديوب، 1927-1960: شهادات، دراسات)، باريس: Présence africaine، 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Co­ups de pi­lon de David Diop, o el Verbo hecho carne y cólera

Tra­ducido del fran­cés

La obra de David Diop (1927-1960)1For­mas re­cha­za­das:
David Man­de­ssi Diop.
David Léon Man­de­ssi Diop.
David Diop Men­de­s­si.
David Mam­be­ssi Diop.
No con­fun­dir con:
David Diop (1966-…), es­critor y univer­sita­rio, laureado con el pre­mio Gon­co­urt des lycéens en 2018 por su no­vela Frère d’âme (Her­mano de al­ma).
, tan breve como ful­guran­te, sigue siendo uno de los tes­ti­mo­nios más im­pac­tan­tes de la poesía de la ne­gritud mi­litan­te. Su único poe­ma­rio, Co­ups de pi­lon (Gol­pes de pi­lón) (1956), re­suena con una fuerza in­tac­ta, mar­ti­llando las con­cien­cias y celebrando la es­pe­ranza in­quebran­ta­ble de un África en pie. Na­cido en Bur­deos de pa­dre sene­ga­lés y ma­dre ca­me­ru­nesa, Diop vivió África me­nos a través de la expe­rien­cia de una es­tan­cia pro­lon­gada que a través del sueño y la he­ren­cia, lo que no resta nada a la po­ten­cia de un verbo que supo ha­cerse eco de los sufri­mien­tos y las revuel­tas de todo un con­ti­nen­te.

Una poesía de la revuelta

La poesía de Diop es ante todo un grito. Un grito de re­chazo frente a la iniqui­dad co­lo­nial, un grito de do­lor frente a la humi­lla­ción de su pueblo. En un es­tilo di­rec­to, des­po­jado de todo or­na­mento super­fluo, el poeta asesta sus ver­da­des como tan­tos «gol­pes de pi­lón» des­ti­na­dos, se­gún sus pro­pios tér­mi­nos, a «reven­tar los tím­pa­nos de quie­nes no quie­ren es­cu­charlo y res­ta­llar como gol­pes de lá­tigo so­bre los egoís­mos y los con­for­mis­mos del or­den». Cada poema es un re­qui­sitorio que es­ta­blece el ba­lance san­griento de la era tutelar. Así, en «Los Buit­res», de­nun­cia la hipo­c­resía de la mi­sión civi­liza­do­ra:

«En aquel tiempo
A gol­pes de boca de civi­liza­ción
A gol­pes de agua ben­dita so­bre las fren­tes do­mes­ti­ca­das
Los buit­res cons­truían a la som­bra de sus ga­rras
El san­griento mo­nu­mento de la era tutelar.»

Diop, David, Co­ups de pi­lon (Gol­pes de pi­lón), Pa­rís: Pré­sence afri­cai­ne, 1973.

La vio­len­cia es om­nipre­sen­te, no solo en la te­má­ti­ca, sino en el ritmo mismo de la fra­se, so­bria y cor­tante como una hoja. El célebre y la­có­nico poema «El Tiempo del Mar­ti­rio» es su ilus­tra­ción más con­mo­ve­do­ra, ver­da­dera le­ta­nía de la des­po­se­sión y del cri­men co­lo­nial: «El Blanco mató a mi pa­dre / Por­que mi pa­dre era or­gu­lloso / El Blanco violó a mi ma­dre / Por­que mi ma­dre era be­lla». Es­tos ver­sos sin ador­nos, que dan al texto su fuerza per­cutan­te, han po­dido des­con­cer­tar a al­gu­nos críti­cos. Sana Ca­mara ve en ellos, por ejem­plo, una «sim­pli­ci­dad del es­tilo que roza la po­breza, aun­que el poeta in­tente cauti­var­nos con la iro­nía de los acon­te­ci­mien­tos». Sin em­bar­go, es sin duda en esta eco­no­mía de me­dios, en este re­chazo del ar­ti­fi­cio, donde la bruta­li­dad del pro­pó­sito al­canza su pa­ro­xis­mo.

África en el corazón del verbo

Si la revuelta es el mo­tor de su es­critura, África es su al­ma. Es esa tie­rra ma­dre idea­li­za­da, en­trevista a través del prisma de la nos­tal­gia y el sueño. El apos­trofe limi­nar del poema «Áfri­ca» — «Áfri­ca, mi África» — es una de­cla­ra­ción de per­te­nen­cia y fi­lia­ción. Esta Áfri­ca, con­fiesa no ha­berla «co­no­cido nunca», pero su mi­rada está «llena de tu san­gre». Es al­ter­na­ti­va­mente la ma­dre amante y ul­traja­da, la bai­la­rina de cuerpo de «pi­mienta ne­gra», y la mujer ama­da, Rama Kam, cuya be­lleza sen­sual es una celebra­ción de la raza en­te­ra.

Es en esta África so­ñada donde el poeta ex­t­rae la fuerza de la es­pe­ran­za. A la des­es­pe­ra­ción que le ins­pira la «es­palda que se do­bla / Y se acuesta bajo el peso de la humil­dad», una voz res­pon­de, proféti­ca:

«Hijo im­pe­tuo­so, ese ár­bol robusto y joven
Ese ár­bol allá
Es­plén­di­da­mente solo en me­dio de flores blan­cas y mar­chitas
Es Áfri­ca, tu África que rebrota
Que rebrota pa­cien­te­mente obs­ti­na­da­mente
Y cuyos frutos tie­nen poco a poco
El amargo sa­bor de la liber­tad.»

Diop, David, Co­ups de pi­lon (Gol­pes de pi­lón), Pa­rís: Pré­sence afri­cai­ne, 1973.

Un humanismo militante

Re­ducir la obra de Diop a un «ra­cismo anti­rra­cista»2Sar­tre, Jean-Paul, «Or­phée no­ir» (Or­feo ne­gro), prefa­cio a l’An­tho­logie de la no­uve­lle po­é­sie nègre et mal­ga­che de lan­gue française (An­to­logía de la nueva poesía ne­gra y mal­ga­che de len­gua fran­ce­sa) de L. S. Sen­ghor, Pa­rís: Pres­ses univer­sitai­res de Fran­ce, 1948., para re­tomar la fór­mula de Sar­tre, se­ría des­co­no­cer su al­cance univer­sal. Si la de­nun­cia de la opre­sión del Ne­gro es el punto de par­ti­da, el com­bate de Diop abraza a to­dos los con­de­na­dos de la tie­rra. Su poesía es un cla­mor que se eleva «de África a las Amé­ri­cas» y su so­li­da­ri­dad se extiende al «es­tiba­dor de Suez y el culí de Ha­nói», al «vie­tna­mita acos­tado en el arro­zal» y al «for­zado del Congo her­mano del lin­chado de Atlanta».

Esta fra­ter­ni­dad en el sufri­miento y la lu­cha es la marca de un hu­ma­nismo profun­do. El poeta no se con­tenta con mal­de­cir, llama a la ac­ción co­lec­ti­va, al re­chazo uná­nime en­car­nado por la or­den fi­nal de «De­sa­fío a la fuer­za»: «¡Leván­tate y grita: NO!». Por­que, en defi­niti­va, más allá de la vio­len­cia del ver­bo, el canto de David Diop está «guiado solo por el amor», el amor de un África libre en el seno de una hu­ma­ni­dad re­con­ci­lia­da.

La obra de David Diop, se­gada en pleno de­sa­rro­llo por una muerte trágica que nos privó de sus ma­nus­critos por ve­nir, con­serva una ac­tua­li­dad ar­dien­te. Léo­pold Sé­dar Sen­ghor, su an­ti­guo profe­sor, es­pe­raba que con la edad, el poeta iría «humanizándose». Po­de­mos afir­mar que este hu­ma­nismo ya es­taba en el co­ra­zón de su revuel­ta. Co­ups de pi­lon (Gol­pes de pi­lón) sigue siendo un texto es­en­cial, una obra clá­sica de la poesía afri­ca­na, un viá­tico para to­das las juven­tudes ena­mo­ra­das de la jus­ti­cia y la liber­tad.

«Es ya mu­cho para una obra en suma bas­tante res­trin­gi­da, para una pri­mera y —¡a­y!— úl­tima obra. Pero hay textos que van al fondo de las co­sas y ha­blan al ser en­te­ro. Líri­ca, sen­ti­men­tal, expre­sión de una exigen­cia y de una cólera per­so­nal, esta poesía “lan­zada grave al asalto de las qui­me­ras” […] es cier­ta­mente de aque­llas que, eter­na­men­te, para pla­giar a Cé­sai­re, de­sa­fia­rán a “los la­ca­yos del or­den” [es de­cir, los agen­tes de repre­sión], de aque­llas que […] siem­pre obs­ti­na­da­men­te, re­cor­da­rán que “la obra del hom­bre acaba de co­men­za­r”, que la feli­ci­dad siem­pre está por con­quis­tar, más be­lla y más fuer­te.»

So­ciété afri­caine de cul­ture (di­r.), David Diop, 1927-1960 : témo­ig­nages, études (David Diop, 1927-1960: tes­ti­mo­nios, es­tudio­s), Pa­rís: Pré­sence afri­cai­ne, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

大卫·迪奥普的《捣杵之击》,或化为血肉与愤怒的言语

译自法文

大卫·迪奥普(David Diop,1927-1960)1被拒绝的形式:
大卫·曼德西·迪奥普。
大卫·莱昂·曼德西·迪奥普。
大卫·迪奥普·门德西。
大卫·曼贝西·迪奥普。
不要与以下人物混淆:
大卫·迪奥普(1966-…),作家和大学教授,2018年凭借小说《灵魂兄弟》(Frère d’âme)获得龚古尔高中生奖。
的作品虽短暂却辉煌,至今仍是黑人性战斗诗歌最震撼人心的见证之一。他唯一的诗集《捣杵之击》(Coups de pilon,1956)以完整的力量回响着,敲击着良知,歌颂着一个站立的非洲不可磨灭的希望。迪奥普生于波尔多,父亲是塞内加尔人,母亲是喀麦隆人,他对非洲的体验更多来自梦想和传承,而非长期居住的经历,但这丝毫不减弱他那能够回响整个大陆苦难与反抗之声的言语力量。

反抗的诗歌

迪奥普的诗歌首先是一声呐喊。一声面对殖民不公的拒绝之声,一声面对人民屈辱的痛苦之声。以直接的风格,剥去一切多余的装饰,诗人如同一记记“捣杵之击”般抛出他的真理,用他自己的话说,是为了“刺破那些不愿倾听者的耳膜,像鞭子一样抽打利己主义和秩序的墨守成规”。每一首诗都是一份控诉书,记录着监护时代的血腥账单。因此,在《秃鹫》中,他谴责文明使命的虚伪:

在那个时代
用文明的咆哮
用圣水洒在驯服的额头上
秃鹫在它们爪子的阴影下建造
监护时代的血腥纪念碑。

迪奥普,大卫,《捣杵之击》(Coups de pilon),巴黎:非洲出版社,1973年。

暴力无处不在,不仅在主题中,更在句子的节奏本身中,简洁而锋利如刀刃。著名而简洁的诗歌《殉难的时代》是最感人的例证,真正的剥夺和殖民罪行的祷文:“白人杀死了我的父亲/因为我的父亲很骄傲/白人强奸了我的母亲/因为我的母亲很美丽”。这些毫不掩饰的诗句赋予文本穿透力,可能让一些批评家感到困惑。萨纳·卡马拉(Sana Camara)例如认为这是一种“接近贫乏的风格简单性,即使诗人试图通过事件的讽刺来吸引我们”。然而,正是在这种手段的节约、对矫饰的拒绝中,表达的残酷达到了顶峰。

言语核心的非洲

如果反抗是他写作的动力,那么非洲就是其灵魂。她是那片通过怀旧和梦想的棱镜看到的理想化的母亲大地。诗歌《非洲》的开篇呼唤——“非洲,我的非洲”——是一份归属和血脉的宣言。这个非洲,他承认“从未认识”,但他的目光“充满了你的血液”。她时而是慈爱而受辱的母亲,时而是“黑胡椒”身体的舞者,时而是被爱的女人拉玛·卡姆(Rama Kam),她感性的美是对整个种族的颂扬。

正是在这个梦想的非洲中,诗人汲取希望的力量。面对“弯曲的背/在谦卑的重压下躺下”给他带来的绝望,一个预言般的声音回应道:

冲动的儿子,这棵强壮而年轻的树
那边的那棵树
在白色枯萎的花朵中辉煌地独立
那是非洲,你的非洲在重新生长
耐心地、固执地重新生长
它的果实渐渐地
有了自由的苦涩味道。

迪奥普,大卫,《捣杵之击》(Coups de pilon),巴黎:非洲出版社,1973年。

战斗的人道主义

将迪奥普的作品简化为萨特所说的“反种族主义的种族主义2萨特,让-保罗,《黑色奥菲欧》(“Orphée noir”),L. S. 桑戈尔《法语黑人和马达加斯加新诗选集》(l’Anthologie de la nouvelle poésie nègre et malgache de langue française)序言,巴黎:法国大学出版社,1948年。,将是误解其普世意义。如果对黑人压迫的谴责是起点,迪奥普的斗争拥抱了地球上所有的受难者。他的诗歌是一声从“非洲到美洲”升起的呐喊,他的团结延伸到“苏伊士的码头工人和河内的苦力”,到“躺在稻田里的越南人”和“刚果的苦役犯,亚特兰大被私刑处死者的兄弟”。

这种在苦难和斗争中的兄弟情谊是深刻人道主义的标志。诗人不满足于诅咒,他呼吁集体行动,呼吁《向力量挑战》最后命令所体现的一致拒绝:“站起来喊:不!”。因为,归根结底,在言语的暴力之外,大卫·迪奥普的歌声“仅由爱引导”,对一个自由的非洲在和解的人类中的爱。

大卫·迪奥普的作品,被悲剧性的死亡在盛年时夺走,使我们失去了他未来的手稿,但仍保持着炽热的现实性。他的前老师利奥波德·塞达尔·桑戈尔(Léopold Sédar Senghor)希望随着年龄的增长,诗人会“更加人性化”。我们可以肯定,这种人道主义已经在他的反抗核心。《捣杵之击》仍然是一部重要的文本,非洲诗歌的经典作品,是所有渴望正义和自由的青年的指南。

对于一部总体而言相当有限的作品,对于第一部也是——唉——最后一部作品来说,这已经很多了。但有些文本能够深入事物的本质,与整个存在对话。抒情的、感伤的、个人要求和愤怒的表达,这种“庄严地向幻想发起攻击”的诗歌[…]确实属于那些永恒地——借用塞泽尔的话——将挑战“秩序的走狗”[即镇压的代理人]的诗歌,属于那些[…]总是固执地提醒人们“人的事业才刚刚开始”,幸福永远需要去征服,更美好、更强大。

非洲文化协会(主编),《大卫·迪奥普,1927-1960:见证、研究》(David Diop, 1927-1960 : témoignages, études),巴黎:非洲出版社,1983年。

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Coups de pi­lon by David Diop, or the Word Made Flesh and Fury

Trans­lated from French

The work of David Diop (1927-1960)1Re­jected forms:
David Man­dessi Diop.
David Léon Man­dessi Diop.
David Diop Mendessi.
David Mambessi Diop.
Not to be con­fused with:
David Diop (1966-…), writer and aca­demic, win­ner of the Goncourt des ly­céens prize in 2018 for his novel Frère d’âme (Soul Brother).
, as brief as it was bril­liant, re­mains one of the most grip­ping tes­ti­monies of mil­i­tant negri­tude po­et­ry. His sole col­lec­tion, Coups de pi­lon (Ham­mer Blows, 1956), res­onates with undi­min­ished force, ham­mer­ing con­sciences and cel­e­brat­ing the in­de­fati­ga­ble hope of an Africa stand­ing tall. Born in Bor­deaux to a Sene­galese fa­ther and a Cameroo­nian moth­er, Diop ex­pe­ri­enced Africa less through pro­longed res­i­dence than through dream and her­itage, which takes noth­ing away from the power of a voice that knew how to echo the suf­fer­ings and re­volts of an en­tire con­ti­nent.

A Poetry of Revolt

Diop’s po­etry is above all a cry. A cry of re­fusal in the face of colo­nial in­iq­ui­ty, a cry of pain in the face of his peo­ple’s hu­mil­i­a­tion. In a di­rect style, stripped of all su­per­flu­ous or­na­ment, the poet de­liv­ers his truths like so many “ham­mer blows” in­tend­ed, in his own words, to “burst the eardrums of those who do not want to hear and crack like whip strokes on the ego­isms and con­formisms of or­der”. Each poem is an in­dict­ment draw­ing up the bloody bal­ance sheet of the tute­lary era. Thus, in “The Vul­tures,” he de­nounces the hypocrisy of the civ­i­liz­ing mis­sion:

In those days
With shouts of civ­i­liza­tion
With holy wa­ter on do­mes­ti­cated brows
The vul­tures built in the shadow of their talons
The bloody mon­u­ment of the tute­lary era.

Diop, David, Coups de pi­lon (Ham­mer Blows), Paris: Présence africaine, 1973.

Vi­o­lence is om­nipresent, not only in the the­me, but in the very rhythm of the phrase, sober and sharp as a blade. The fa­mous and la­conic poem “The Time of Mar­tyr­dom” is the most poignant il­lus­tra­tion, a ver­i­ta­ble litany of dis­pos­ses­sion and colo­nial crime: “The White killed my fa­ther / For my fa­ther was proud / The White raped my mother / For my mother was beau­ti­ful”. These un­adorned vers­es, giv­ing the text its strik­ing force, have dis­con­certed some crit­ics. Sana Ca­mara sees in them, for ex­am­ple, a “sim­plic­ity of style that bor­ders on pover­ty, even if the poet at­tempts to cap­ti­vate us with the irony of events”. Yet it is un­doubt­edly in this econ­omy of means, this re­fusal of ar­ti­fice, that the bru­tal­ity of the sub­ject reaches its parox­ysm.

Africa at the Heart of the Word

If re­volt is the en­gine of his writ­ing, Africa is its soul. She is that ide­al­ized moth­er­land, glimpsed through the prism of nos­tal­gia and dream. The open­ing apos­tro­phe of the poem “Africa” — “Africa, my Africa” — is a dec­la­ra­tion of be­long­ing and fil­i­a­tion. This Africa, he ad­mits to hav­ing “never known”, but his gaze is “full of your blood”. She is by turns the lov­ing and scorned moth­er, the dancer with a body of “black pep­per”, and the beloved wom­an, Rama Kam, whose sen­sual beauty is a cel­e­bra­tion of the en­tire race.

It is in this dreamed Africa that the poet draws the strength of hope. To the de­spair in­spired by the “back that bends / And lies down un­der the weight of hu­mil­ity”, a voice re­sponds, prophet­ic:

Im­petu­ous son, that ro­bust and young tree
That tree over there
Splen­didly alone in the midst of white and with­ered flow­ers
Is Africa, your Africa that grows again
That grows again pa­tiently ob­sti­nately
And whose fruits grad­u­ally have
The bit­ter taste of free­dom.

Diop, David, Coups de pi­lon (Ham­mer Blows), Paris: Présence africaine, 1973.

A Militant Humanism

To re­duce Diop’s work to an “an­ti-racist racism2Sartre, Jean-Paul, “Or­phée noir” (“Black Or­pheus”), pref­ace to l’An­tholo­gie de la nou­velle poésie nè­gre et mal­gache de langue française (An­thol­ogy of New Ne­gro and Mala­gasy Po­etry in French) by L. S. Sen­ghor, Paris: Presses uni­ver­si­taires de France, 1948., to bor­row Sartre’s for­mu­la, would be to mis­un­der­stand its uni­ver­sal scope. If the de­nun­ci­a­tion of Black op­pres­sion is the start­ing point, Diop’s strug­gle em­braces all the wretched of the earth. His po­etry is a clamor that rises “from Africa to the Amer­i­cas” and his sol­i­dar­ity ex­tends to the “docker of Suez and the coolie of Hanoi”, to the “Viet­namese ly­ing in the rice field” and the “con­vict of the Congo brother of the lynched of At­lanta”.

This fra­ter­nity in suf­fer­ing and strug­gle is the mark of a pro­found hu­man­ism. The poet does not con­tent him­self with curs­ing, he calls for col­lec­tive ac­tion, for unan­i­mous re­fusal em­bod­ied by the fi­nal in­junc­tion of “Chal­lenge to Force”: “Stand up and cry: NO!”. For, ul­ti­mate­ly, be­yond the vi­o­lence of the word, David Diop’s song is “guided only by love”, the love of a free Africa within a rec­on­ciled hu­man­i­ty.

The work of David Diop, cut down in full bloom by a tragic death that de­prived us of his forth­com­ing manuscripts, re­tains a burn­ing rel­e­vance. Léopold Sé­dar Sen­ghor, his for­mer teacher, hoped that with age, the poet would go “hu­man­iz­ing him­self”. One can af­firm that this hu­man­ism was al­ready at the heart of his re­volt. Coups de pi­lon (Ham­mer Blows) re­mains an es­sen­tial text, a clas­sic work of African po­et­ry, a vi­aticum for all youth yearn­ing for jus­tice and free­dom.

That is al­ready a lot for a work that is, all things con­sid­ered, quite lim­it­ed, for a first and—alas—last work. But there are texts that go to the heart of things and speak to the en­tire be­ing. Lyri­cal, sen­ti­men­tal, ex­pres­sion of a per­sonal de­mand and anger, this po­etry ”launched gravely to as­sault chimeras“ […] is in­deed one of those that will eter­nal­ly, to pla­gia­rize Cé­saire, defy ”the lack­eys of or­der“ [that is, the agents of re­pres­sion], one of those that […] will al­ways ob­sti­nately re­mind us that ”the work of man has only just be­gun“, that hap­pi­ness is al­ways to be con­quered, more beau­ti­ful and stronger.

So­ciété africaine de cul­ture (ed.), David Diop, 1927-1960 : té­moignages, études (David Diop, 1927-1960: Tes­ti­monies, Stud­ies), Paris: Présence africaine, 1983.

Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Coups de pi­lon de David Diop, ou le Verbe fait chair et colère

L’œuvre de Da­vid Diop (1927-1960)1Formes reje­tées :
Da­vid Man­dessi Diop.
Da­vid Léon Man­dessi Diop.
Da­vid Diop Men­des­si.
Da­vid Mam­bessi Diop.
Ne pas confondre avec :
Da­vid Diop (1966-…), écri­vain et uni­ver­si­tai­re, lau­réat du prix Gon­court des ly­céens en 2018 pour son ro­man Frère d’âme.
, aussi brève que ful­gu­ran­te, de­meure l’un des té­moi­gnages les plus sai­sis­sants de la poé­sie de la né­gri­tude mi­li­tante. Son unique re­cueil, Coups de pi­lon (1956), ré­sonne avec une force in­tac­te, mar­te­lant les consciences et cé­lé­brant l’es­poir in­dé­fec­tible d’une Afrique de­bout. Né à Bor­deaux d’un père sé­né­ga­lais et d’une mère ca­me­rou­nai­se, Diop vé­cut l’Afrique moins à tra­vers l’ex­pé­rience d’un séjour pro­longé qu’à tra­vers le songe et l’­hé­ri­ta­ge, ce qui n’ôte rien à la puis­sance d’un verbe qui sut se faire l’écho des souf­frances et des ré­voltes de tout un conti­nent.

Une poésie de la révolte

La poé­sie de Diop est avant tout un cri. Un cri de re­fus face à l’ini­quité co­lo­nia­le, un cri de dou­leur face à l’­hu­mi­lia­tion de son peuple. Dans un style di­rect, dé­pouillé de tout or­ne­ment su­per­flu, le poète as­sène ses vé­ri­tés comme au­tant de « coups de pi­lon » des­ti­nés, se­lon ses propres ter­mes, à « cre­ver les tym­pans de ceux qui ne veulent pas l’en­tendre et claquer comme des coups de verge sur les égoïsmes et les confor­mismes de l’ordre ». Chaque poème est un ré­qui­si­toire dres­sant le bi­lan san­glant de l’ère tu­té­laire. Ain­si, dans « Les Vau­tours », dé­nonce-t-il l’­hy­po­cri­sie de la mis­sion ci­vi­li­sa­trice :

« En ce temps-là
À coups de gueule de ci­vi­li­sa­tion
À coups d’eau bé­nite sur les fronts do­mes­tiqués
Les vau­tours construi­saient à l’ombre de leurs serres
Le san­glant mo­nu­ment de l’ère tu­té­laire. »

Diop, Da­vid, Coups de pi­lon, Pa­ris : Pré­sence afri­cai­ne, 1973.

La vio­lence est om­ni­pré­sen­te, non seule­ment dans la thé­ma­tique, mais dans le rythme même de la phra­se, sobre et tran­chante comme une lame. Le cé­lèbre et la­co­nique poème « Le Temps du Mar­tyre » en est l’illus­tra­tion la plus poi­gnan­te, vé­ri­table li­ta­nie de la dé­pos­ses­sion et du crime co­lo­nial : « Le Blanc a tué mon père / Car mon père était fier / Le Blanc a violé ma mère / Car ma mère était belle ». Ces vers sans fard, don­nant au texte sa force per­cu­tan­te, ont pu dé­rou­ter cer­tains cri­tiques. Sana Ca­mara y voit par exemple une « sim­pli­cité du style qui frôle la pau­vre­té, même si le poète tente de nous cap­ti­ver par l’iro­nie des évé­ne­ments ». Pour­tant, c’est sans doute dans cette éco­no­mie de moyens, ce re­fus de l’ar­ti­fi­ce, que la bru­ta­lité du pro­pos at­teint son pa­roxysme.

L’Afrique au cœur du verbe

Si la ré­volte est le mo­teur de son écri­tu­re, l’Afrique en est l’âme. Elle est cette terre mère idéa­li­sée, en­tre­vue à tra­vers le prisme de la nos­tal­gie et du rêve. L’apos­trophe li­mi­naire du poème « Afrique » — « Afrique, mon Afrique » — est une dé­cla­ra­tion d’ap­par­te­nance et de fi­lia­tion. Cette Afrique, il avoue ne l’avoir « ja­mais connue », mais son re­gard est « plein de ton sang ». Elle est tour à tour la mère ai­mante et ba­fouée, la dan­seuse au corps de « pi­ment noir », et la femme ai­mée, Rama Kam, dont la beauté sen­suelle est une cé­lé­bra­tion de la race tout en­tière.

C’est dans cette Afrique rê­vée que le poète puise la force de l’es­poir. Au déses­poir que lui ins­pire le « dos qui se courbe / Et se couche sous le poids de l’­hu­mi­lité », une voix ré­pond, pro­phé­tique :

« Fils im­pé­tueux, cet arbre ro­buste et jeune
Cet arbre là-bas
Splen­di­de­ment seul au mi­lieu de fleurs blanches et fa­nées
C’est l’Afrique, ton Afrique qui re­pousse
Qui re­pousse pa­tiem­ment obs­ti­né­ment
Et dont les fruits ont peu à peu
L’amère sa­veur de la li­ber­té. »

Diop, Da­vid, Coups de pi­lon, Pa­ris : Pré­sence afri­cai­ne, 1973.

Un humanisme militant

Ré­duire l’œuvre de Diop à un « ra­cisme an­ti­ra­ciste »2Sar­tre, Jean-Paul, « Or­phée noir », pré­face à l’An­tho­lo­gie de la nou­velle poé­sie nègre et mal­gache de langue française de L. S. Sen­ghor, Pa­ris : Presses uni­ver­si­taires de Fran­ce, 1948., pour re­prendre la for­mule de Sar­tre, se­rait mé­con­naître sa por­tée uni­ver­selle. Si la dé­non­cia­tion de l’op­pres­sion du Noir est le point de dé­part, le com­bat de Diop em­brasse tous les dam­nés de la terre. Sa poé­sie est une cla­meur qui s’élève « d’Afrique aux Amé­riques » et sa so­li­da­rité s’étend au « do­cker de Suez et le coo­lie d’Ha­noï », au « Viet­na­mien cou­ché dans la ri­zière » et au « forçat du Congo frère du lyn­ché d’At­lanta ».

Cette fra­ter­nité dans la souf­france et la lutte est la marque d’un hu­ma­nisme pro­fond. Le poète ne se contente pas de mau­di­re, il ap­pelle à l’ac­tion col­lec­ti­ve, au re­fus una­nime in­carné par l’injonc­tion fi­nale de « Défi à la force » : « Re­lève-toi et crie : NON ! ». Car, en dé­fi­ni­ti­ve, au-delà de la vio­lence du ver­be, le chant de Da­vid Diop est « guidé seul par l’amour », l’amour d’une Afrique libre au sein d’une hu­ma­nité ré­con­ci­liée.

L’œuvre de Da­vid Diop, fau­chée en plein es­sor par une mort tra­gique qui nous a pri­vés de ses ma­nus­crits à ve­nir, conserve une ac­tua­lité brû­lante. Léo­pold Sé­dar Sen­ghor, son an­cien pro­fes­seur, es­pé­rait qu’avec l’âge, le poète irait « s’humanisant ». On peut af­fir­mer que cet hu­ma­nisme était déjà au cœur de sa ré­volte. Coups de pi­lon de­meure un texte es­sen­tiel, une œuvre clas­sique de la poé­sie afri­cai­ne, un via­tique pour toutes les jeu­nesses éprises de jus­tice et de li­ber­té.

« C’est déjà beau­coup pour un ou­vrage somme toute as­sez res­treint, pour une pre­mière et — hé­las — der­nière œuvre. Mais il est des textes qui vont au fond des choses et parlent à l’être tout en­tier. Ly­rique, sen­ti­men­ta­le, ex­pres­sion d’une exi­gence et d’une co­lère per­son­nel­le, cette poé­sie “lan­cée grave à l’as­saut des chi­mè­res” […] est bien de celles qui, éter­nel­le­ment, pour pla­gier Cé­sai­re, dé­fie­ront “les lar­bins de l’or­dre” [c’est-à-dire les agents de ré­pres­sion], de celles qui, […] toujours obs­ti­né­ment, rap­pel­le­ront que “l’œuvre de l’­homme vient seule­ment de com­men­cer”, que le bon­heur est toujours à conqué­rir, plus beau et plus fort. »

So­ciété afri­caine de culture (dir.), Da­vid Diop, 1927-1960 : té­moi­gna­ges, études, Pa­ris : Pré­sence afri­cai­ne, 1983.