čeština (tchèque)

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Ho­diny za­hálky: Filozofická procházka s mnichem Kenkōem

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Klenot pous­tevnické li­te­ra­tu­ry, Ho­diny za­hálky (Tsurezure-gusa)1Od­mítnuté for­my:
Cahier des heu­res oi­sives (Se­šit ho­din za­hálky).
Va­ri­étés sur des mo­ments d’ennui (Roz­mani­tosti o chví­lích nudy).
Va­ri­étés sur des mo­ments de désœuvre­ment (Roz­mani­tosti o chví­lích ne­činnosti).
Réfle­xi­ons lib­res (Volné úvahy).
Écrit dans des mo­ments d’ennui (Psáno ve chví­lích nudy).
Pro­pos des mo­ments per­dus (Řeči ztra­cených chvil).
Les Her­bes de l’ennui (Trávy nudy).
Les Divers Mo­ments de loi­sirs (Různé chvíle volna).
Tsourézouré Gouça.
Tsure-dzure-gusa.
Tsouré-dzouré-gousa. jsou nad­ča­sovým po­zváním k za­chy­cení pr­chavé krásy světa dříve, než uschne „rosa na pláních Adaši“ a než se roz­plynou „dýmy hory To­ribe“ (kap. VII)2Pláně Adaši, na­cháze­jící se seve­ro­zá­padně od Kjóta, kdysi slou­žily jako roz­sáhlý hřbi­tov, kde se těla po­ne­chávala živlům. Hora To­ri­be, ležící na ji­hový­cho­dě, byla zase mís­tem kre­ma­cí.. Au­tor, Urabe Kenkō ne­boli mnich Kenkō (1283–1350)3Od­mítnuté for­my:
Urabe Kaneyoshi.
Yoshida Kaneyoshi.
Yoshida Kenkō.
Yoshida Kennkō.
opat Kenko.
bonz Kenkō.
cti­hodný Kenkō.
Kenkō hōši.
Kennkō hōši.
Kenkō-bōši.
Kenkō bō­ci., ne­byl ani přísným as­ke­tou, ani zbožným mu­žem v úz­kém slova smys­lu. Jako dů­stojník stráže po­vě­řený do­pro­vo­dem cí­saře Go-Udy se roz­hodl vstou­pit do řádu až po smrti svého ochrán­ce, a uči­nil tak pro­to, aby mohl po­zo­rovat své sou­časníky z od­stu­pu. V do­bě, kdy „vá­lečníci z Kantō“, ne­vzdě­laní vo­já­ci, su­žovali dvůr „způ­so­bem života vzdá­leným vší lid­skosti, bližším spíše zví­řa­tům“ (kap. LXXX), dokázal Kenkō uchovat to pod­statné: sta­ro­bylý vkus.

„Kenkō […] je opož­děný kla­sik. […] jeho eseje při­po­mínají zdvo­ři­lou konverzaci světáka a vy­zna­čují se onou pro­s­to­tou a lehkostí vy­já­d­ření, které jsou ve sku­tečnosti vý­sledkem doko­nalého umění.

Pro po­čá­teční stu­dium staré japon­ské li­te­ra­tury nelze uči­nit lepší volbu než Ho­diny za­hálky.“

As­t­on, Wil­liam Ge­orge. Lit­téra­ture japo­naise (Japon­ská li­te­ra­tura), přel. z ang­lič­tiny Henry Du­ran­d-Davray. Pa­ris: A. Co­lin, ed. „His­toi­res des lit­téra­tu­re­s“, 1902. (Bib­li­o­thèque nati­o­nale de France (BnF)).

Při zkou­mání to­hoto díla bo­ha­tého na dů­věrná sdě­lení lze u Kenkōa ro­ze­znat dvě pro­ti­kladné osobnos­ti: aris­tokrata a mni­cha. Hlásá sice budd­his­tické odpoutání, ale při­znává, že „člověk bez smyslu pro mi­lostný život“ by se po­do­bal „křiš­ťá­lové čí­ši, které by chybělo dno“ (kap. III). Kri­tizuje lpění na hmotných stat­cích, ale po­ciťuje „vždy bu­šení srdce“ (kap. VIII), když si vzpo­mene na vý­zdobu palá­ce, do­plňky k oděvům či nád­heru ob­řa­dů. Od­su­zuje hrubé opil­ství, ale při­pouš­tí, že sklenka saké sdí­lená mezi „dů­věrnými přá­teli u ohně“ (kap. CLXXV) za sně­hové noci je jedním z pů­vabů exis­ten­ce. Tyto dvě stránky jeho po­vahy se spo­jují a „vy­tvá­řejí typ starého mlá­dence [sku­tečně] sympa­tického, který se stává ještě sympa­tič­tějším, když v klidu roz­jí­máme nad myš­len­kami a ra­dami tak hlu­boké moud­ros­ti, ji­miž je vy­plněna většina jeho spisu“, vy­svět­luje Mi­chel Revon. Poklá­dám ho za nej­většího mo­ra­lis­tu, nej­har­mo­nič­tějšího a nej­čistšího du­cha Japon­ska.

Podstata zuihitsu: Následovat rozmar štětce

„Zuihitsu, „po proudu štět­ce“ […]. Bonz Kenkō slo­žil nejkrásnější knihu to­hoto druhu. Je mým mi­s­trem. Od­jel jsem do Kjóta, abych pla­kal na mís­tě, kde žil. Je­den bonz mě tam za­ve­dl. […] „Opat Kenkō,“ řekl mi […], „to jsou [ty kvě­ti­ny], které jsou zde!“ Japonci jsou jako roční ob­do­bí; vše se s nimi […] vra­cí. My jsme jako dě­ji­ny; vše s námi umí­rá.“

Quignard, Pas­cal. Pe­tits Trai­tés (Malá po­jednání). Pa­ris: Maeght, 1990; pře­tisk Pa­ris: Gal­li­mard, ed. „Fo­li­o“, 1997.

Ho­diny za­hálky ná­ležejí k onomu tak zvlášt­nímu li­te­rárnímu žánru zuihitsu („po niti štět­ce“)4Od­mítnuté for­my:
„Impre­si­o­nis­tická li­te­ra­tu­ra“.
„Ná­sle­du­jíc ště­tec“.
„Ná­sle­du­jíc roz­mar štět­ce“.
„Spisy po niti štět­ce“.
„Směsi“.
„Eseje“.
„E­sej po niti štět­ce“.
„E­sej po niti pe­ra“.
„Po­známky psané po proudu pe­ra“.
„Po proudu štět­ce“.
„Ne­cháva­jíc jít svůj ště­tec“.
„Podle li­bosti štět­ce“.
Zouï-hitsou., do ně­hož Japonci řadí i Mon­taignovy Eseje. A toto srovnání mezi Kenkōem a na­ším fran­couz­ským šlech­ti­cem, byť kon­venční, není o nic méně správné. U obou na­cházíme ten­týž jistý a jemný vkus, tu­též me­lan­cho­lii, která nikdy není zoufal­stvím, to­též hu­manis­tické nadšení nikoli to­lik pro An­tiku jako spíše pro an­tickou ctnost, tu­též vůli ko­nečně malovat sebe sama při malování druhých. Žádný pravi­delný plán, žádný sys­tém, který by spoutal du­cha; nic než roz­mar štět­ce, z ně­hož vy­vstává „změť úvah, anekdot a maxim na­házených bez ladu a skladu na papír po [něko­lik] let, ko­lem roku 1335“, za­hrada dojmů, kde divoká tráva sou­sedí se vzácným kvě­tem. Slavný in­cipit udává tón této in­te­lek­tuální pro­cház­ce:

„Podle li­bosti svých ho­din za­hálky (Tsu­rezure naru mama ni), od rána do ve­če­ra, před svým psa­cím stolkem, za­pi­suji bez ur­či­tého zá­měru ma­li­chernos­ti, je­jichž pr­chavý od­raz pro­chází mou mys­lí. Po­divná blou­dění!“

Urabe, Kenkō. Les Heu­res oi­sives (Ho­diny za­hálky) (Tsurezure-gusa), přel. z japon­štiny Char­les Grosbois a To­miko Yoshi­da. Pa­ris: Gal­li­mard, ed. „Connaissance de l’O­ri­ent. Série japo­nai­se“, 1987; čás­tečný pře­tisk pod ná­zvem Cahi­ers de l’er­mi­tage (Pous­tevní­kovy se­šity) (před­ml. Zéno Bi­anu), Pa­ris: Gal­li­mard, ed. „Fo­lio Sages­se­s“, 2022.

Poetika nedokončeného

V srdci Ho­din za­hálky tepe pro­ni­kavý po­cit po­mí­jivos­ti. Pro mo­derního člověka je běh času nej­čas­těji zdro­jem úz­kos­ti; pro Kenkōa je sa­motnou pod­mínkou krá­sy. „Jeho po­mí­jivost dává to­muto světu cenu“ (kap. VII), pí­še. Kdyby naše exis­tence měla být věčná, po­ezie světa by se ihned roz­plynu­la. Z této fi­lo­zofie ne­jis­toty vy­chází ryze japon­ská es­te­tika ne­dokon­čeného, která před úplností mě­síce upřednostňuje za­halený lesk upa­da­jí­cího ne­bes­kého tě­le­sa; a před roz­kvet­lým kvě­tem okvětní lístky, které vítr unáší v spě­chu, navzdory nám:

„Ať je před­mět ja­kýko­li, jeho doko­na­lost je va­dou. Nechte věci ne­dokon­čené, tak jak jsou, bez vy­lepšování: shle­dám v tom za­jí­mavost a budu se cí­tit dob­ře. Bylo mi ře­čeno: když se staví cí­sař­ský pří­by­tek, je zvykem ne­chat jedno místo ne­dokon­čené.“

Urabe, Kenkō. Les Heu­res oi­sives (Ho­diny za­hálky) (Tsurezure-gusa), přel. z japon­štiny Char­les Grosbois a To­miko Yoshi­da. Pa­ris: Gal­li­mard, ed. „Connaissance de l’O­ri­ent. Série japo­nai­se“, 1987; čás­tečný pře­tisk pod ná­zvem Cahi­ers de l’er­mi­tage (Pous­tevní­kovy se­šity) (před­ml. Zéno Bi­anu), Pa­ris: Gal­li­mard, ed. „Fo­lio Sages­se­s“, 2022.

Tím, že nás učí, že „lí­tost nad opa­dáváním květů a úbytkem mě­síce“ (kap. CXXXVII) je do­jem­nější než chvála je­jich plného roz­květu, nám Kenkō ne­dává pouze lekci po­e­tiky; na­bízí nám, což je ještě lepší, útě­chu.

  • 8 min
Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

Tristia a Epis­tulae ex Ponto, aneb Řím na břehu Černého moře

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Byl jednou za vlády Augusta je­den muž, který se mohl po­važovat za ob­dařeného všemi mi­lost­mi: Pu­b­lius Ovi­dius Naso, ře­čený Ovi­dius. Módní básník ve slavném sto­letí la­tin­ské po­ezie, lu­sor amo­rum (pě­vec lá­sek), jeho žer­tovné pero si pod­manilo Řím a jeho lehkost ve sklá­dání veršů hrani­čila se zá­zra­kem: „sna­žil jsem se psát pró­zou, ale slova se sklá­dala tak přesně do me­tra, že to, co jsem psal, byly verše“. Jmění, pů­vod, slavní přá­te­lé, dům sou­se­dící s Kapi­to­lem, nic ne­chybělo to­muto řím­skému rytí­ři, který si užíval života jis­tějšího a po­ho­dlnějšího než kdy před­tím.

Přesto jednoho rána roku 8 na­šeho le­topoč­tu, když se Řím pro­bu­dil, rozší­řila se uli­cemi zlověstná zpráva: mi­lá­ček múz, tehdy pa­de­sát­ník, právě ode­šel pod cí­sař­ským do­pro­vo­dem. Ne na ně­jaké zlaté dů­cho­dové po­břeží s mírným podne­bím, ale na relegatio (vy­hnan­ství)1Relegatio (vy­hnan­ství), ač­koli se po­do­balo exilium (exi­lu), se od něj právně li­ši­lo: ne­vedlo ani ke ztrátě ob­čan­ství, ani ke konfis­kaci majetku. Ovi­dius, kte­rému bylo v těchto dvou bo­dech udě­leno omi­lostnění, dbal na to, aby upřesnil, že je mylné, když ho jeho sou­časníci ozna­čují za vy­hnan­ce: quippe re­lega­tus, non exul, di­cor in illo (není ře­čeno, že jsem vy­hnanec, ale pouze vy­po­vě­zený). Ale k čemu do­držovat roz­li­šení, které dě­lal pouze z dů­vodu cti? Sám se od něj osvo­bo­dil: a pa­tria fugi victus et exul ego (já po­ražený a uprch­lík se vi­dím vy­hnaný ze své vlas­ti); exul eram (byl jsem ve vy­hnan­ství). do To­mis2Dnešní Con­stanța v Ru­mun­sku., le­dové osady na nej­vzdá­lenější hranici ří­še, na ne­hos­tinných bře­zích Černého mo­ře.3Při po­sledním pozdravu Kapi­tolu vy­hnanec pro­nesl toto roz­lou­čení, které si Go­ethe osvojí v okamžiku svého vlast­ního od­chodu z Věčného města: „Velcí bo­hové, kteří obýváte tento vzne­šený chrám tak blízko mého domu a které mé oči již nikdy ne­u­vi­dí; […] vy, které mu­sím opus­tit, […] zbavte mě, pro­sím vás, Cae­sa­rovy nenávis­ti; to je je­diná mi­lost, o kte­rou vás při od­chodu žá­dám. Řekněte to­muto bož­skému muži, jaký omyl mě svedl, a dejte mu po­znat, že má chyba ne­byla nikdy zlo­či­nem“.

Záhada nemilosti

Jaká byla pří­čina této relegatio bez sou­du, z pouhé vůle Augusta, a jaký dů­vod měl tento vládce zbavit Řím a svůj dvůr tak velkého básníka a uvěz­nit ho u Gétů? To je to, co ne­víme a co nikdy ne­bu­deme vě­dět. Ovi­dius se zmiňuje o car­men et error (bá­seň a ne­opa­trnost), zá­hadně šep­taje:

„Ach! proč jsem vi­děl to, co jsem vi­dět ne­měl? Proč se mé oči staly vinný­mi? Proč jsem ko­nečně svou ne­opa­trností po­znal to, co jsem nikdy po­znat ne­měl?“

Ovi­de. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (E­legie Ovi­di­ovy z vy­hnan­ství [sv. I, Elegie Tris­tií]), přel. z la­tiny Jean Ma­rin de Kervillars. Pa­říž: d’Houry fils, 1723.

Pokud Umění mi­lovat, vy­dané o de­se­ti­letí dříve, bylo oním carmen nebo ofi­ci­ální zá­minkou, sku­tečný error ne­boli vina zů­stává zá­ha­dou za­pe­če­těnou v básní­kově hrobě:

„Ovi­diův zlo­čin byl ne­po­chybně v tom, že vi­děl něco hanebného v Octavi­ově ro­dině […]. Učenci ne­roz­hod­li, zda vi­děl Augusta s mla­dým chlap­cem […]; nebo zda vi­děl ně­ja­kého štolbu v ná­ručí cí­sa­řovny Livie, kte­rou si Augustus vzal tě­hotnou s ji­ným; nebo zda vi­děl to­hoto cí­saře Augusta za­městnaného se svou dce­rou či vnuč­kou; nebo ko­nečně zda vi­děl to­hoto cí­saře Augusta dě­lat něco horší­ho, torva tuen­ti­bus hi­r­cis [pod divokými po­hledy koz­lů].“

Vol­taire. Œuvres complè­tes de Vol­taire, vol. 45B, […] D’Ovi­de, de So­crate […] (Úplné spisy Vol­tai­rovy, sv. 45B, […] O Ovi­di­ovi, o Sokra­tovi […]). Oxford: Vol­taire Foun­dati­on, 2010.

Za­po­meňme tedy na hypo­tézy stejně po­četné jako po­divné tě­ch, kteří chtějí za kaž­dou cenu uhodnout dvou­ti­sí­ci­leté tajem­ství. Stačí vě­dět, že v mu­kách vy­hnan­ství, ve vzly­cích osamění, Ovi­dius nena­šel jiný zdroj než svou po­ezii a že ji ce­lou po­u­žil k ob­měk­čení cí­saře, je­hož zášť si při­vo­dil. „Bo­hové se někdy ne­chají ob­měk­čit“, říkal si. Od­tud se zro­dily Tristia (Tristia)4Od­mítnuté for­my:
Les Cinq Livres des Tris­tes (Pět knih Tris­tií).
Tris­tium libri quinque (V).
De Tris­ti­bus libri quinque (V). a Epis­tulae ex Ponto (Epis­tulae ex Ponto)5Od­mítnuté for­my:
Let­tres du Pont (Listy z Pon­tu).
Élégies écri­tes dans la pro­vince de Pont (E­legie psané v pro­vin­cii Pon­t).
Les Qua­tre Livres d’épîtres écri­tes dans la pro­vince de Pont (Čtyři knihy epištol psaných v pro­vin­cii Pon­t).
Pon­ti­cae epis­to­lae.
De Ponto libri qua­tuor (IV)..

Kronika věčné zimy: Drama Tomis

Ovi­di­ovy elegie z vy­hnan­ství jsou deníkem muže ztra­ceného daleko od svých blíz­kých, daleko od civi­liza­ce, je­jímž byl kdysi nejpří­jem­nějším před­stavi­te­lem; dlouhý ná­řek ad­re­sovaný jeho manžel­ce, přá­te­lům, kteří zů­stali v Ří­mě, a neú­prosné mo­ci, od níž marně oče­kává mi­lost. To­mis se tu jeví jako „země plná hořkosti“, ne­u­stále bi­čovaná vě­try a krou­pami věčné zi­my, kde i víno, „zka­menělé chla­dem“, tuhne v led, který je třeba se­kat se­ke­rou. Básník se tam cítí jako ab­so­lutní cizi­nec; vě­zeň oduchováva­jící za­po­mínat la­tin­sky upro­střed bar­bar­ských slov a straš­livých vý­křiků Gétů:

„mluví spolu jazykem, který je jim spo­lečný; ale já se ne­mohu do­ro­zu­mět ji­nak než gesty a zna­mení­mi; zdejší lidé mě po­važují za bar­bara a [ti­to] drzí Gé­tové se smějí la­tin­ským slovům.“

Ovi­de. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (E­legie Ovi­di­ovy z vy­hnan­ství [sv. I, Elegie Tris­tií]), přel. z la­tiny Jean Ma­rin de Kervillars. Pa­říž: d’Houry fils, 1723.

Tváří v tvář protivenství

Kde Ovi­dius čerpal od­vahu po­třebnou k to­mu, aby snesl tak kru­tou pro­ti­ven­ství? V psaní:

„[Ptá­te-li se mě], co zde dě­lám, řeknu vám, že se za­bývám stu­di­emi zdán­livě málo uži­tečný­mi, které však mají svou uži­tečnost pro mě; a kdyby slou­žily jen k to­mu, aby mě ne­chaly za­po­menout na mé ne­štěs­tí, ne­byla by to malá vý­ho­da: pří­liš šťastný, když-li z pěs­tování tak ne­plodného pole zís­kám ale­spoň ně­jaké ovo­ce.“

Ovi­de. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil, t. II, Élégies pon­tiques (E­legie Ovi­di­ovy z vy­hnan­ství, sv. II, Pont­ské elegie), přel. z la­tiny Jean Ma­rin de Kervillars. Pa­říž: d’Houry, 1726.

Ostatně, bývalý řím­ský dandy úplně ne­zmizel: elegan­ce, vy­tří­bené ry­sy, srovnání spíše dů­my­slná než pevná pře­trváva­jí, někdy až do pře­mí­ry. Už Quin­ti­li­anus ho sou­dil méně za­městnaného vlast­ními ne­štěs­tími než jako ama­tor ingenii sui (mi­lovníka vlast­ního géni­a). Podle Seneky star­šího Ovi­dius znal „to, co bylo v jeho verších pře­bujelé“, ale vy­rovnával se s tím: „Říkal, že tvář je někdy uči­něna mno­hem hezčí znaménkem krásy“. Tato stá­lost v tom, dávat svým myš­lenkám ně­jaký ob­rat, ně­jaké „znaménko krásy“, po fran­couz­ském způ­sobu – „řeklo by se téměř, že se na­ro­dil mezi námi“, po­zna­menává pře­kla­da­tel Jean Ma­rin de Kervillars – je po­sledním zna­kem jeho osobnos­ti, při­znaným od­mítnu­tím ne­chat vzdá­lenost od hlavního města zni­čit uměl­ce. A po­té, co tak často po­psal toto od­lou­čení jako druh smr­ti, na­ko­nec na­jde Řím na břehu Černého moře a uzaví­rá: „ze­mě, kam mě osud umís­til, mi musí na­hra­dit Řím. Má ne­šťastná múza se spoko­juje s tímto jeviš­těm […]: ta­ková je li­bovůle mocného Bo­ha.“6Více rezignovaný než roz­hodný, ne­šel tak dale­ko, aby na­psal na práh svých dve­ří, jak to udělá Hugo, EXI­LIUM VITA EST (VY­HNAN­STVÍ JE ŽIVOT nebo ŽIVOT JE VY­HNAN­STVÍ).

  • 34 min
Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Říci nevyslovitelné: Letní květy od Hary Tamikiho

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Jsou udá­losti v dě­ji­nách lid­stva, které jako by vy­zna­čovaly hranici to­ho, co může jazyk vy­já­d­řit. Pro­past se otevírá a slova, směšná, jako by ustu­po­vala před hrů­zou. Hi­rošima je jednou z těchto pro­pas­tí. Přesto ně­kteří po­ciťovali naléhavou po­vinnost svěd­čit tváří v tvář ne­vy­slovi­telné­mu, ne aby vy­svět­lova­li, ale aby ne­dovo­lili ti­chu dokon­čit dílo zká­zy. V první řadě těchto strážců stojí Hara Ta­miki (1905-1951), přeživší, je­hož po­vídky shro­máž­děné pod ná­zvem Letní květy před­stavují je­den ze za­klá­da­jí­cích aktů to­ho, co kri­tika na­zvala „li­te­ra­tu­rou ato­mové bom­by“ (genbaku bungaku)1„Li­te­ra­tura ato­mové bom­by“ ozna­čuje díla zro­zená z trau­matu roku 1945. Ne­sená přeživšími jako Hara Ta­miki a Óta Jóko, tento žánr byl dlouho „po­važován za okrajový, lokální, doku­men­tární“ li­te­rárními kruhy. Jeho síla spo­čívá právě v jeho pokusu zpo­chybnit „hranice jazyka, jeho na­ho­di­los­ti, jeho ne­do­statky“ tváří v tvář hrůze a zá­roveň se snažit je na­pravit, jak zdů­razňuje Cathe­rine Pinguet.
Od­mítnuté for­my:
Li­te­ra­tura ato­mu.
Gem­baku bungaku.. Tri­logie „svě­ta, který ne­pře­stává ho­řet“2Fo­rest, Phi­lippe, „Quelques fle­urs pour Hara Ta­miki“ (Něko­lik květů pro Haru Ta­miki­ho), cit. čl., dílo — složené z Pre­lu­dium ke zkáze (Kai­metsu no jokyoku), Letní květy (Natsu no hana) a Z ruin (Haikyo kara) — vy­práví ve třech ča­sech o tom, co bylo před, bě­hem a po.

Psaní výbuchu

Podle Galy Ma­rie Follaco není Ha­rův styl stylem zvládnu­tého psaní: je to „se­stup do křehké psy­chiky zoufalého muže“ kon­fron­tovaného s dě­sivě zni­čený­mi, téměř ne­roz­po­zna­telnými kra­ji­na­mi, kde se mu zdá ne­možné na­jít stopy svého živo­ta, jak byl ještě před něko­lika okamžiky. Jeho roz­bitý způ­sob psaní, který čtenáře noří do ne­klidu a zma­tení, má za ku­lisu samu Hi­rošimu v cá­rech, „zmize­lou beze stopy — kromě ja­kési plo­ché vrstvy tro­sek, po­pe­la, zkrou­cených, pro­ražených, ro­ze­žraných věcí“, abychom po­u­žili slova Ro­berta Guilla­i­na, prvního Fran­couze na mís­tě. Na tomto plátně zpus­tošení pro­mítá Hara stří­davě útržky pře­ru­šených exis­ten­cí, stří­davě frag­menty paměti vy­plňu­jící prázdnoty roz­tr­hané re­a­li­ty.

Tato de­kon­strukce do­sahuje vr­cholu v po­e­tických vlož­kách, kde Hara sahá po zvláštní formě japon­štiny — ka­ta­kaně obvykle vy­hrazené cizím slovům —, jako by obvyklý jazyk byl ne­schopný:

„Třpy­tící se trosky
/ roz­pro­stí­rají se v roz­lehlé kra­jině
Světlý po­pel
Kdo jsou ta spá­lená těla s ma­sem od­řeným doživa?
Po­divný ryt­mus těl mrtvých lidí
Exis­tovalo to všech­no?
Mohlo to všechno exis­tovat?
Okamžik a zbývá od­řený svět“

Ha­ra, Ta­miki, Hi­roshima : fle­urs d’été : ré­cits (Hi­roši­ma: letní květy: po­vídky), přel. z japon­štiny Brigitte Al­li­oux, Ka­rine Chesneau a Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fayolle, Ar­les : Ac­tes Sud, sb. „Babel“, 2007.

Za­tímco Hara uvnitř výhně pod­stu­po­val tuto dan­tov­skou po­dívanou, ohro­mení in­te­lek­tuá­lové na druhém konci světa se pokou­šeli udá­lost pro­mys­let. 8. srpna 1945 psal Al­bert Ca­mus v Combat: „me­chanická civi­lizace právě do­sáhla svého po­sledního stupně divokos­ti. V blízké či vzdá­lenější bu­doucnosti bude nutno vo­lit mezi ko­lek­tivní se­bevraž­dou nebo in­te­ligent­ním vy­u­ži­tím vě­deckých ob­jevů. Za­tím je dovo­leno mys­let, že je v tom ja­kási ne­slušnost takto oslavovat ob­jev, který se nejprve dává do slu­žeb nej­strašnější zuři­vosti ni­čení, ja­kou člověk pro­kázal“3Ca­mu­sův úvodník byl pu­b­li­kován na ti­tulní straně deníku Combat pouhé dva dny po bom­bar­dování a před bom­bar­dováním Na­ga­sa­ki. Na­bízí přesný opak re­akce velké části tis­ku, jako Le Monde, který téhož dne ti­tul­koval „Vě­decká revo­lu­ce“. Tím, že šel proti do­bovému nadšení, se Ca­mus pro­sazuje jako jedna z nejpo­ho­tovějších a nej­jasno­zři­vějších in­te­ligencí v okamžiku ná­stupu ja­derné éry.. Hara nefi­lo­zofuje, ukazuje; a to, co ukazuje, je právě tato „zuři­vost ni­čení“ za­bodnutá jako čepel do samého masa li­dí.

Několik květů na nejrozlehlejším z hrobů

Ústřední po­vídka, Letní květy, se otevírá in­timním smutkem: „Vy­šel jsem do města a kou­pil květy, pro­tože jsem se roz­hodl jít na hrob své ženy“. Pro Haru za­čal ko­nec světa už o rok dříve. Ztra­til svou ženu Sa­dae — osobu nej­dražší jeho srdci — a s ní nej­čistší rozkoše to­hoto živo­ta. Ka­ta­strofa ze 6. srpna 1945 tedy není trh­li­nou vy­no­ři­vší se z ni­co­ty, ale mon­stróz­ním ze­sí­lením osobního dra­ma­tu, které se mísí s ko­lek­tivním dra­ma­tem obětí ato­mové bomby a pa­ra­doxně se na­ko­nec stává dů­vo­dem bytí, naléhavostí ří­ci. „‚Mu­sím to všechno za­ne­chat pí­semně,’ řekl jsem si sám pro sebe“, do­dávaje si od­vahu žít ještě něko­lik let. Jeho psaní už není jen nářkem upro­střed ruin; pro­měňuje se v památ­ník Hi­roši­my, něko­lik květů po­ložených navěky na nej­roz­leh­lejším z hrobů; také v akt odporu proti ml­čení, ať už vnu­cenému cenzu­rou ame­rických oku­pačních sil4Po kapi­tulaci v roce 1945 ame­rické oku­pační úřady za­vedly Press Co­de, který na něko­lik let za­kázal ší­ření pří­liš sy­rových infor­mací a svě­dec­tví o účin­cích bom­bar­dování, čímž od­dá­lil pu­b­likaci mnoha děl, včetně Ha­rových. „Trpět v ti­chos­ti, tedy“, shrnuje psy­cho­ložka Nayla Chi­diac ve své knize L’Écri­ture qui guérit (Psaní, které lé­čí), která věnuje ce­lou kapi­tolu Ha­rovi., nebo zro­zenému z dis­kri­mi­nace vůči „a­to­mizovaným“ (hibakusha), je­jichž stig­mata vy­vo­lávala strach a od­mí­tání.

Ticho mrtvých, ticho Boha

Ale toto po­slání, které ho udržovalo při živo­tě, ho na­ko­nec roz­dr­ti­lo. V roce 1951 po­de­pi­suje slova na roz­lou­čenou, pro­ná­sle­dován pří­zra­kem nové Hi­rošimy s vy­puknu­tím ko­rej­ské války: „Nyní je čas, abych zmizel v ne­vi­di­telném, ve věčnosti za ním“. Krátce poté se vrhá pod vlak. Jeho po­slední ges­to, jak na­píše no­si­tel No­be­lovy ceny Óe Kenzaburó, bylo po­sledním vý­kři­kem pro­testu „proti slepé hlouposti lid­ského rodu“.

Když hlasy svědků umlknou, paměť se uchyluje do před­mě­tů, které zlo­čin za­ne­chal za se­bou. O de­se­ti­letí poz­ději je to tato hmotná paměť, s níž se kon­fron­tuje kněz Mi­chel Quo­ist při své ná­vštěvě mu­zea ato­mové bom­by. Je za­sažen po­hle­dem na „ho­di­ny, kyva­dlové ho­di­ny, bu­díky“, je­jichž ru­čičky navždy za­mrzly na 8:15: „Čas je po­za­sta­ven“. Tento úchvatný ob­raz je možná nejpřesnější me­tafo­rou Ha­rovy snahy krys­ta­lizovat osu­dový okamžik. Je to ten­týž ob­raz, který in­spi­ruje Quo­ista k lapi­dární básni v doko­nalém souladu s Let­ními květy:

„Pře­ru­šený, vy­mazaný lid
/ prach
/ stín
/ noc
/ ni­cota
Ti­cho mrtvých
Ti­cho Boha

Proč ml­čí­te, mrt­ví? Chci sly­šet váš hlas!
Křičte!
Řvěte!
Řekněte nám, že je to ne­spraved­livé!
Řekněte nám, že jsme bláz­ni! […]
JE NOC NAD HI­ROŠI­MOU“

Quo­ist, Mi­chel, À cœur ou­vert (S otevřeným srd­cem), Pa­říž : Les Édi­ti­ons ou­vrières, 1981.

  • 7 min
Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Úsvit středověkého Japonska v jeho eposech

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Poklidné ob­dobí He­ian (794-1185) skon­čilo ve vše­o­becném požá­ru. Po bitvách vzácné kru­tosti si dva sou­pe­řící ro­dy, Taïra a Mi­na­mo­to, po­stupně pod­manily dvor­skou aris­tokra­cii, která ne­dis­po­novala ani do­sta­tečnou ar­má­dou ani po­li­cií, a způ­so­bily ná­stup feu­dálního reži­mu. Za­číná tak japon­ský stře­dověk. Toto ob­dobí převratů bylo ta­kové, že „bylo by třeba pá­t­rat v ně­meckém stře­dověku, abychom na­šli po­dobný zma­tek“. Rafi­novanosti žen­ské li­te­ra­tury ob­dobí He­ian tak od té doby ná­sle­dovaly mužné pří­běhy plné „vražd“, „lstí“, „po­divuhodných vá­lečných činů“ a „dlouho při­pravovaných po­mst“ – „zdroj roz­paků a zmatku pro his­to­riky“.

S růžencem v ruce a mečem u pasu

Z to­hoto převratu se zro­dily „vá­lečné pří­běhy“ (gunki mo­noga­tari), které se na­cházejí na kři­žovatce his­to­rické kro­niky, ná­rodního eposu a hlu­boké budd­his­tické me­di­ta­ce. Je­jich funkce byla ostatně méně li­te­rární, v tom smys­lu, jak to chápeme my, než pamě­ťová a duchovní: šlo pře­devším o to „uklidnit […] duše vá­lečníků, kteří za­hynuli v bo­jích“ a pro přeživší „hle­dat smysl v chao­tických udá­los­tech, které ukon­čily starý řád“. Tato funkce při­pa­dala „mni­chům s biwou“ (biwa hôshi nebo biwa bôzu), zpě­vákům obecně slepým. Po­dobní na­šim po­tulným pěv­cům z dávných dob pro­cházeli zemí a zpě­vavým hla­sem de­kla­movali slavné činy mi­nu­los­ti. Za­haleni do mniš­ského rou­cha, bez­po­chyby aby se do­stali pod ochranu chrámů a kláš­te­rů, do­pro­vázeli se na svou čtyř­strunnou loutnu, biwu1„Na­ro­zená v per­ském krá­lov­ství a jeho při­leh­lých ob­las­tech, biwa se rozší­řila do vý­chodní Asie po­dél Hed­vábné stez­ky. Zdoko­nalená v Číně, do­stala se na japon­ské souostroví ko­lem 8. sto­letí“. Hyōdō, Hi­ro­mi, „Les mo­i­nes joue­urs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des He­ike“ (Mniši hráči na biwu (biwa hōshi) a Pří­běh rodu He­iké) v Bris­set, Claire-A­kiko, Bro­tons, Arnaud a Struve, Daniel (red.), op. cit., je­jíž akordy pod­tr­hovaly me­lan­cho­lii vy­právění.

V srdci reper­toá­ru, který tito umělci pře­dávali z mi­s­tra na žáka, zá­kladní tri­logie vy­kres­luje bra­t­rovražedné bo­je, které převrá­tily souostroví do nové éry: Pří­běh z Hôgen (Hôgen mo­noga­tari)2Od­mítnuté for­my:
Ré­cit des troubles de l’ère Hogen (Vyprávění o ne­poko­jích éry Hogen).
La Chro­nique des Hogen (Kro­nika z Hogen).
Ré­cit de l’ère Hōgen (Vyprávění z éry Hōgen).
His­toire de la guerre de l’époque Hôgen (Dě­jiny války z ob­dobí Hôgen).
Hôghen mo­noga­tari.
Hôghenn mo­noga­tari., Pří­běh z He­iji (He­iji mo­noga­tari)3Od­mítnuté for­my:
Épo­pée de la rébel­lion de He­iji (Epos o po­vstání He­i­ji).
La Chro­nique des He­igi (Kro­nika z He­igi).
Ré­cit de l’ère He­iji (Vyprávění z éry He­i­ji).
Ré­cits de la guerre de l’ère He­iji (Vyprávění o válce éry He­i­ji).
Heïdji mo­noga­tari.
He­izi mo­noga­tari. a nej­slavnější ze všech, Pří­běh rodu He­iké (He­iké mo­noga­tari)4Od­mítnuté for­my:
Le Dit des He­ikke (Pří­běh rodu He­ikke).
L’A­ven­ture d’He­ike (Dob­ro­druž­ství He­ike).
His­toire des He­ike (Dě­jiny He­ike).
Con­tes du He­ike (Po­vídky o He­ike).
Con­tes des He­ike (Po­vídky He­ike).
La Chro­nique des He­iké (Kro­nika He­iké).
La Chro­nique de He­iké (Kro­nika z He­iké).
Chro­niques du clan He­ike (Kro­niky klanu He­ike).
La Geste de la mai­son des Héï (Činy rodu Héï).
Geste de la fa­mille des Hei (Činy ro­diny He­i).
His­toire de la fa­mille des Hei (Dě­jiny ro­diny He­i).
His­toire de la fa­mille He­iké (Dě­jiny ro­diny He­iké).
His­toire de la mai­son des Taira (Dě­jiny rodu Tai­ra).
His­toire de la fa­mille des Taïra (Dě­jiny ro­diny Taïra).
Ré­cit de l’his­toire des Taira (Vyprávění o dě­ji­nách Tai­ra).
Ro­man des Taira (Ro­mán o Tai­ra).
La Geste des Taïra (Činy rodu Taïra).
Fe­ike no mo­noga­tari.. První dva, i když se mo­hou zdát pro­za­ické v po­pisu to­ho, jak se Taïra a Mi­na­moto po­stupně ve­třeli do vo­jen­ské moci až zís­kali roz­ho­du­jící vliv na dvor­ské zá­leži­tos­ti, nicméně při­pravují bu­doucí drama a již ob­sahují onu „cit­livost k po­mí­jivos­ti“ (mono no aware), která na­jde v Pří­běhu rodu He­iké své nej­doko­na­lejší vy­já­d­ření:

„Svět, v němž ži­jeme
Nemá o nic více exis­tence
Než paprsek mě­síce
Který se od­ráží ve vodě
Nabrané do dlaně.“

Le Dit de Hôgen; Le Dit de He­iji (Pří­běh z Hôgen; Pří­běh z He­i­ji), přel. z japon­štiny René Sieffert, Pa­říž: Pu­b­li­cati­ons ori­en­ta­lis­tes de Fran­ce, 1976; re­e­dice Lagras­se: Ver­dier, edice „Ver­dier po­che“, 2007.

Nestálost jako osud

Mo­nu­men­tální dí­lo, sku­tečná Aeneida vnitřních bojů a zuři­vých vá­lek, které roz­tr­haly oba rody a vy­vr­cho­lily bitvou u Dan-no-ura (25. dubna 1185), Pří­běh rodu He­iké se přesto ra­dikálně odklání od zá­padní tra­di­ce. Místo aby za­čínal, po způ­sobu Vergi­lia, slovy arma vi­rumque (zbraně a muž), japon­ská kro­nika při­po­míná již od svého prvního řádku „ne­stá­lost všech věcí“: „Pyšný za­jisté ne­trvá, právě jako sen jarní noci“. Po­stavy, velké i skrom­né, jsou všechny strženy stejným ví­rem, ne­u­stále ilu­stru­jí­ce, že podle Bos­sue­tovy for­mula­ce:

„Při­jde čas, kdy tento člověk, který se vám zdá tak velký, již ne­bu­de, kdy bude jako dí­tě, které se ještě nena­ro­di­lo, kdy ne­bude ni­čím. […] Při­šel jsem jen pro­to, abych do­plnil po­čet, přesto mě nikdo ne­po­tře­boval; […] když se dívám zblíz­ka, zdá se mi, že je to sen vi­dět se zde, a že vše, co vi­dím, jsou jen marné pře­lu­dy: Prae­e­te­rit enim figura hujus mundi (Ne­boť po­míjí tento svět tak, jak jej vi­dí­me)51 Kor 7,31 (La Bib­le: tra­duction offi­cielle li­turgique / Bib­le: ofi­ci­ální li­tur­gický pře­klad).“.

Bos­suet, Jacques Bénigne, Œuvres complè­tes (Úplná dí­la), sv. IV, Pa­říž: Lefèvre; Fir­min Di­dot frères, 1836.

Tak se Pří­běh rodu He­iké po­dobá ne­u­stá­lému kázá­ní, kde všechny životní pe­ri­pe­tie hr­dinů slouží k ilu­straci to­hoto zá­kona ne­stá­losti (mujô) a marnosti lid­ské slávy. Případ Taïra no Ta­dano­riho (1144-1184) je v tomto ohledu příkladný. Pře­kvapen ne­pří­te­lem, ovládne svého pro­tivníka, ale ja­kýsi sluha toho pro­tivníka za­sáhne a usekne mu pravou ruku těsně u lok­te. Vě­dě, že při­šel jeho ko­nec, Ta­danori se ob­rátí k zá­padu a pevným hla­sem de­setkrát vzývá Budd­hu, než je sťat. K jeho toulci při­pevněna byla nale­zena tato bá­seň na roz­lou­čenou:

„Une­sen temno­tami
Budu no­covat pod
Vět­vemi stro­mu.
Jen květy
Mě dnes ve­čer při­ví­ta­jí.“

Hoff­mann, Yo­el, Poè­mes d’a­dieu japo­nais: an­tho­logie com­men­tée de poè­mes écrits au se­uil de la mort (Japon­ské básně na roz­lou­čenou: ko­men­tovaná an­to­logie básní psaných na prahu smr­ti), přel. z ang­lič­tiny Agnès Ro­ze­nblum, Mala­koff: A. Co­lin, 2023.

Rozpačité dědictví

Tato budd­his­tická cit­livost, která pro­stu­puje i ty nejkrvavější scény, však ne vždy stačí k oži­vení vy­právění, které se duchům for­movaným zá­padní es­te­tikou může zdát po­malé, pravi­delné, jedno­tvárné. Po­dobný zvuku zvonu z Gi­onu je po­chod pří­běhů pravi­delný, až pří­liš pravi­delný, a po­někud mo­no­tónní. Li­tu­ji, že vy­právění tak slavná nena­šla stejně slavného básníka, který by je navždy za­chy­til; že jim chyběl Ho­mér, který by jim dal růz­no­ro­dost a pružnost věčně ob­divovanou.

Jak po­zna­menává Ge­orges Bou­squet, ho­mérští hr­di­nové mají často „po­divné ve­se­losti nebo sla­bos­ti, které nám dávají hma­ta­telně po­cí­tit je­jich lid­skost; ti z rodu Taïra ne­pře­stávají být nikdy kon­venční a chladní“. Za­tímco na­ivní řecký vy­pravěč ne­chává vždy pro­sví­tat ne­ur­čitý a jemný úsměv za slovy, „japon­ský rapsód nikdy ne­opouští epický tón a strnulé držení“. Tam, „kde zní jako fanfára ra­dostná expanze tru­badúra, zde sly­šíme jen me­lan­cho­lický přízvuk za­rmou­ceného budd­his­ty: „Sta­tečný muž [i on] na­ko­nec padne, stejně jako prach ve vě­tru““.

  • 12 min
Mappemonde mettant en évidence le Vietnam.

Kim-Vân-Kiêu, aneb vietnamská duše odhalená

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Jsou dí­la, která v sobě ne­sou chutě a as­pi­race ce­lého ná­ro­da, „od tahače rikši až po nej­vyš­šího man­darína, od po­do­mní ob­chodnice až po nej­větší dámu světa“. Zů­stávají věčně mladá a vi­dí, jak se stří­dají nové gene­race cti­te­lů. Ta­kový je případ Kim-Vân-Kiêu1Od­mítnuté for­my:
Kim, Ven, Kièou.
Le Conte de Kiêu (Pří­běh o Kiêu).
L’His­toire de Kieu (His­to­rie Kie­u).
Le Ro­man de Kiều (Ro­mán o Kiều).
Truyện Kiều.
His­toire de Thuy-Kiêu (His­to­rie Thuy-Kiêu).
Truyên Thuy-Kiêu.
L’His­toire de Kim Vân Kiều (His­to­rie Kim Vân Kiều).
Kim Vân Kiều truyện.
Nou­velle His­toire de Kim, Vân et Kiều (Nová his­to­rie Ki­ma, Vâna a Kiều).
Kim Vân Kiều tân-truyện.
La Nou­velle Voix des cœurs bri­sés (Nový hlas zlo­mených srd­cí).
Nou­veau Chant du destin de malheur (Nová pí­seň osudu ne­štěs­tí).
Nou­ve­aux Ac­cents de doule­urs (Nové ak­centy bo­les­ti).
Nou­veau Chant d’une desti­née malheu­re­use (Nová pí­seň ne­šťastného osu­du).
Nou­veau Chant de souffrance (Nová pí­seň utrpení).
Nou­velle Voix des en­t­railles déchi­rées (Nový hlas roz­tr­haných útrob).
Nou­ve­aux Ac­cents de la douleur (Nové ak­centy bo­les­ti).
Nou­velle Ver­sion des en­t­railles bri­sées (Nová verze zlo­mených útrob).
Le Cœur bri­sé, nou­velle ver­sion (Zlo­mené srd­ce, nová verze).
Đoạn-trường tân-thanh., této básně o více než třech ti­sí­cích veršů, které ukazují vietnam­skou duši v celé její jem­nos­ti, čis­totě a se­be­obě­tování:

„Mu­síme za­držet dech, mu­síme krá­čet opa­trně, abychom byli schopni uchopit krásu tex­tu, [na­to­lik] je pů­vabný (dịu dàng), krásný (thuỳ mị), velko­lepý (tráng lệ), nád­herný (huy hoàng).“

Du­rand, Mau­rice (ed.), Mélanges sur Nguyễn Du (Stu­die o Nguyễn Duovi), Pa­říž: École française d’Ex­trê­me-O­ri­ent, 1966.

Au­tor, Nguyễn Du (1765-1820)2Od­mítnuté for­my:
Nguyên Zou.
Nguyên-Zu.
Hguyen-Du.
Ne­zamě­ňovat s:
Nguyễn Dữ (16. sto­le­tí), je­hož Roz­sáhlý sborník po­divuhodných legend je kri­tikou jeho doby pod zá­vo­jem fan­tas­tič­na., za­ne­chal po­věst me­lan­cho­lického a za­mlk­lého mu­že, je­hož tvr­došíjné ml­čení mu vy­neslo tuto důtku od cí­saře: „Je tře­ba, abyste v ra­dách mlu­vil a dával svůj ná­zor. Proč se takto uzaví­ráte do ti­cha a nikdy ne­od­po­ví­dáte ji­nak než ano či ne?“ Man­darín proti své vů­li, jeho srdce tou­žilo jen po klidu rodných hor. Došel až k pro­kletí sa­motného talen­tu, který ho tím, že ho po­zvedl k nej­vyš­ším úřa­dům, vzdaloval od něj samého, až z toho uči­nil ko­nečnou mo­rálku svého mi­s­trov­ského dí­la: „Ať se tedy ti, kdo mají talent, ne­chlubí svým talen­tem! Slovo „tài“ [talent] se rý­muje se slovem „tai“ [neštěs­tí]“. Věrný sám sobě, od­mítl veš­ke­rou léčbu bě­hem ne­mo­ci, která mu byla osudná, a když se do­zvě­děl, že jeho tělo chladne, při­jal tuto zprávu s po­vzde­chem úlevy. „Dobře!“, za­šep­tal, a toto slovo bylo jeho po­sledním.

Epos bolesti

Bá­seň vy­kres­luje tra­gický osud Kiều, mladé dívky ne­srovna­telné krásy a talen­tu. Za­tímco se jí zdá být slí­bena zá­řivá bu­doucnost po boku její první lás­ky, Ki­ma, osud za­klepe na její dve­ře: aby za­chránila svého otce a bra­tra před ne­spraved­livým obvi­něním, musí se pro­dat. Tehdy pro ni za­číná patnác­ti­leté pu­tování, bě­hem ně­hož bude po­stupně služkou, konku­bínou a pro­sti­tutkou, pr­cha­jící od jednoho ne­štěstí jen aby na­šla horší. Přes­to, jako lo­tos, který kvete na bahně, upro­střed této spros­toty samé si Kiều uchovává „čis­tou vůni své pů­vodní ušlech­ti­losti“, ve­dena ne­o­chvějným pře­svěd­čením:

„[…] pokud těžká karma tíží náš osud, ne­vzpou­zejme se proti nebi a ne­obviňujme ho z ne­sprave­dlnos­ti. Ko­řen dobra spo­čívá v nás samých.“

Nguyễn, Du, Kim-Vân-Kiêu (Ki­m-Vân-Kiều), přel. z vietnamš­tiny Xuân Phúc [Paul Schne­i­der] a Xuân Viêt [Nghiêm Xuân Việt], Pa­říž: Gal­li­mar­d/U­NE­SCO, 1961.

Mezi překladem a tvorbou

Bylo to bě­hem velvy­slanec­tví v Číně, kdy Nguyễn Du ob­jevil ro­mán, který mu měl in­spi­rovat jeho mi­s­trov­ské dí­lo. Z pří­bě­hu, který by někdo mohl po­važovat za banální, dokázal vy­tvo­řit „ne­smr­telnou bá­seň / Je­jíž verše jsou tak sladké, že za­ne­chávají na rtech, / Když byly zpívány, chuť medu“3Dro­in, Alfred, „Ly-Than-Thong“ v La Jonque vic­to­rie­use (Ví­tězná džunka), Pa­říž: E. Fasquelle, 1906.. Tato čín­ská fi­li­ace se však měla stát ja­blkem sváru pro ro­dící se ná­rodní hr­dost. V roz­ru­chu let 1920-1930 vy­zbro­jila kri­tiku nejne­ú­stupnějších na­ci­o­na­lis­tů, je­jichž mluv­čím se stal učenec Ngô Đức Kế:

„Thanh tâm tài nhân [zdroj Kim-Vân-Kiêu] je jen ro­mánem po­hr­daným v Číně a hle, nyní ho Vietnam po­vy­šuje na hodnost kano­nické kni­hy, Bib­le, to je opravdu velká han­ba.“

Phạm, Thị Ngo­ạn, In­tro­duction au Nam-Phong, 1917-1934 (Úvod k Nam-Phong, 1917-1934), Saigon: So­ci­été des étu­des in­do­chi­no­i­ses, 1973.

Ve sku­tečnos­ti, nad rá­mec svých vy­půj­čených či oplz­lých pa­sáží, je Kim-Vân-Kiêu pře­devším ozvěnou ne­sprave­dlnos­tí, které utrpěl vietnam­ský lid. „Písně vesni­čanů mě na­u­čily řeči juty a mo­ruše / Pláč a vzlyky na ven­kově při­po­mínají války a truch­lení“, píše Nguyễn Du v jiné básni4Jedná se o bá­seň „Den čisté jasnos­ti“ („Thanh minh ngẫu hứng“). Svá­tek čisté jasnosti je ten, kdy ro­diny ctí předky tím, že jdou na ven­kov upravit je­jich hrobky.. Po celé epo­peji se ob­jevuje tato vibru­jí­cí, často drá­savá cit­livost básníka, je­hož srdce vibruje v souladu s utrpením, které zma­teně doutnalo v pokorných ma­sách, jak o tom svědčí tato pa­sáž:

„Rákosí tisklo své stejné vr­cholky v chraplavém de­chu seve­ráku. Veš­kerý smu­tek podzimního nebe se zdál být vy­hrazen je­diné by­tosti [Kiều]. Po­dél nočních etap, za­tímco světlo pa­dalo ze zá­vratného ne­bes­kého stropu a dálky se ztrá­cely v oce­ánu ml­hy, mě­síc, který vi­dě­la, jí či­nil hanbu za její pří­sahy před ře­kami a ho­ra­mi.“

Nguyễn, Du, Kim-Vân-Kiêu (Ki­m-Vân-Kiều), přel. z vietnamš­tiny Xuân Phúc [Paul Schne­i­der] a Xuân Viêt [Nghiêm Xuân Việt], Pa­říž: Gal­li­mar­d/U­NE­SCO, 1961.

Zrcadlo pro lid

Úspěch Kim-Vân-Kiêu byl ta­kový, že opus­til ob­last li­te­ra­tury a stal se zr­ca­dlem, ve kte­rém se každý Vietna­mec po­znává. Li­dová pí­seň tak po­výšila jeho četbu na sku­tečné umění ži­tí, ne­od­dě­li­telné od po­tě­šení moud­rého: „Aby byl člověk mu­žem, musí umět hrát „tổ tôm“5Vietnam­ská ka­retní hra pro pět hrá­čů. Velmi ob­lí­bená ve vyšší spo­lečnos­ti, vy­ža­duje údajně hodně paměti a bys­tros­ti., pít yunnan­ský čaj a re­ci­tovat Kiều“ (Làm trai biết đánh tổ tôm, uống trà Mạn hảo, ngâm nôm Thúy Kiều). Po­věra se ho dokonce zmocnila a uči­nila z knihy věštírnu: v okamži­cích ne­jis­toty není vzácné, že ji někdo otevře ná­hodně, aby hle­dal ve verších, které se ob­jeví, od­po­věď osu­du. Tak si bá­seň dokázala uči­nit ne­po­stra­da­telnou od ka­bi­netu učence až po nej­skrom­nější pří­by­tek. Učenci Phạm Quỳnhovi vdě­číme za for­mu­li, která zů­stala slavnou a která shrnuje tento po­cit:

„Čeho se máme bát, z čeho bychom měli být zne­poko­jeni? Dokud zů­stane Kiều, zů­stane náš jazyk; dokud zů­stane náš jazyk, naše země pře­trvá.“

Thái, Bình, „De quelques aspects phi­lo­sophiques et re­ligieux du chef-d’œuvre de la lit­téra­ture vietna­mi­enne : le Kim-Vân-Kiều de Nguyễn Du“ (O ně­kte­rých fi­lo­zofických a ná­božen­ských aspek­tech mi­s­trov­ského díla vietnam­ské li­te­ra­tu­ry: Kim-Vân-Kiều od Nguyễn Dua), Message d’Ex­trê­me-O­ri­ent, č. 1, 1971, s. 25-38; č. 2, 1971, s. 85-97.

  • 15 min
Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Na okraji snů: Přízraky Uedy Akinariho

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Právě na okraji se často ukrývají ti nejpo­zo­ruhodnější gé­ni­ové. Syn ne­zná­mého otce a pří­liš známé matky — kur­tizány ze čtvrti rozkoší —, Ueda Aki­nari (1734-1809)1Od­mítnuté for­my:
Aki­nari Oue­da.
Ueda Tôsa­ku.
Uyeda Aki­na­ri. svou matku spat­řil pouze jednou, když už byl do­spě­lým mu­žem a slavným spi­sova­te­lem. Ado­p­tovaný ob­chodnickou ro­di­nou z Ósa­ky, jeho exis­tence byla po­zna­menána touto pů­vodní han­bou, na kte­rou jeho ne­přá­telé ne­vá­hali úto­čit: „Moji ne­přá­telé o mně ří­ka­jí: je to dítě z hos­tin­ce; ještě hůř, je to ně­jaký vý­ho­nek pře­stár­lého pa­sáka! Na což od­po­ví­dám: […] v kaž­dém případě jsem na své hoře je­di­ným gene­rá­lem a ne­znám si tam rovného“. K tomu se při­dávala vada prstů2Va­du, kte­rou no­sil jako od­znak, když po­de­psal své mi­s­trov­ské dílo pseu­do­ny­mem Senši Ki­džin, to jest Zmrza­čený s defor­movanými prs­ty., která mu bránila v doko­nalé ka­li­grafii a pa­ra­doxně ho, hr­dého mla­dého muže málo na­klo­něného ob­cho­du, vedla k vášnivému in­te­lek­tuálnímu a li­te­rárnímu hle­dání. Z této po­hnuté exis­ten­ce, z této cit­livosti obnažené nado­raz, se zrodí jeho mi­s­trov­ské dí­lo, Pří­běhy deště a mě­síce (Ugetsu mo­noga­tari)3Od­mítnuté for­my:
Con­tes des mois de pluie (Pří­běhy deš­tivých mě­sí­ců).
Con­tes de la lune va­gue après la pluie (Pří­běhy ne­jasného mě­síce po deš­ti).
Con­tes de la lune et de la pluie (Pří­běhy mě­síce a deš­tě).
Con­tes de pluies et de lune (Pří­běhy dešťů a mě­sí­ce).
Con­tes de la lune des pluies (Pří­běhy mě­síce dešťů).
Con­tes de lune et de pluie (Pří­běhy mě­síce a deš­tě).
Con­tes du clair de lune et de la pluie (Pří­běhy mě­síčního svitu a deš­tě).
Uegutsu mo­noga­tari..

O pramenech a snech

Těchto devět fan­tas­tických pří­bě­hů, pu­b­li­kovaných v roce 1776, před­stavuje ob­rat v li­te­ra­tuře ob­dobí Edo. Aki­na­ri, ro­ze­šedší se s „pří­běhy plovou­cího světa“, lehko­my­slným žánrem tehdy v mó­dě, za­hajuje způ­sob yomihon, ne­boli „knihy ke čtení“, která cílí na kul­tivované pu­b­likum, kte­rému na­bízí pro­stor snění a úniku. Ori­gi­na­lita jeho pří­stupu spo­čívá v mi­s­trov­ské syn­téze mezi čín­skými vy­pravěč­skými tra­di­cemi a japon­ským li­te­rárním dě­dic­tvím. Ač­koli hojně čerpá ze sbí­rek fan­tas­tických pří­běhů dynastií Ming a Čching, jako jsou Pří­běhy při zha­sínání svíčky (Ji­an­deng xinhua), nikdy se ne­spokojí s pros­tým pře­kla­dem nebo servilní adap­ta­cí. Každý pří­běh je zcela po­japon­štěn, trans­po­nován do ná­rodního his­to­rického a ge­o­grafického rámce a pře­devším pro­měněn je­di­nečnou me­lan­cho­lií.

Ke kon­ti­nen­tálním pra­menům Aki­nari s doko­na­lým uměním mí­chá re­mi­nis­cence na kla­sickou li­te­ra­turu své ze­mě. Vliv diva­dla nó je všude ci­telný, nejen v ges­tech a fyzi­o­gno­mi­ích — mstivých duchů, přízra­cích vá­lečníků, zoufa­lých mi­len­kách —, ale také v sa­motné kompo­zici pří­bě­hů, které dů­my­slně roz­vr­hují od­lou­čení od světa a dra­ma­tickou gra­daci až k zje­vení nadpři­ro­ze­na. Stejně tak elegantní a květnatá próza (gabun) je živoucí po­ctou zla­tému věku ob­dobí He­i­an, a zejména Pří­běhu prince Gen­džiho (Genji mo­noga­tari).

Přízračné lidství

Co udeří v Pří­bě­zích deště a mě­síce, je to, že svět duchů není nikdy zcela od­říz­nut od světa živých. Aki­na­riho pří­zraky nejsou pouhými mon­stry, jsou ob­dařeny komplexní osobnos­tí, často bo­hatší a ori­gi­nálnější než osobnost li­dí, které při­cházejí strašit. Je­jich zje­vení jsou mo­tivována silně lid­skými ci­ty: věrností až za hrob, zne­u­ctěnou lás­kou, sží­ravou žár­livostí nebo ne­uha­si­telnou nenávis­tí. Pří­zrak je často jen pro­dlou­žením vášně, která se ne­mohla uko­jit nebo uti­šit v po­zem­ském svě­tě. Jeho hlas, při­cháze­jící ze zá­hro­bí, k nám pro­mlouvá se zne­poko­jivou mo­derností o nás samých.

Tak Mi­ja­gi, opuš­těná manželka, která v Domě v rákosí čeká sedm let na ná­vrat svého mu­že, který ode­šel zbo­hatnout. Ze­mřevši vy­čerpá­ním a žalem, zjeví se mu na jednu po­slední noc, než se stane jen po­hřebním pahorkem, na kte­rém se na­jde tato srd­cervoucí bá­seň:

„Tak tomu bylo,
vě­děla jsem to, a přece mé srdce
se ko­lébalo v ilu­zích:
V tomto svě­tě, až do dnešního dne,
byl to tedy život, který jsem ži­la?“

Ue­da, Aki­na­ri. Con­tes de pluie et de lune (Pří­běhy deště a mě­sí­ce) (Ugetsu mo­noga­tari), přel. z japon­štiny René Sieffert. Pa­říž: Gal­li­mard, edice „Connaissance de l’O­ri­ent. Série japo­nai­se“, 1956.

Fan­tas­tično u Aki­na­riho tedy není pouhou pá­kou hrůzy; je zvětšu­jí­cím zr­ca­dlem du­ševních muk. Pří­zraky při­cházejí při­po­mínat živým je­jich po­chybení, mo­rální dů­sledky je­jich či­nů. Po­msta pod­ve­dené manželky nebo lo­aja­lita pří­te­le, který si dává smrt, aby do­držel svůj slib, jsou to­lika po­do­ben­stvími o síle zá­vazků a osu­dovosti vášní.

Cizelér chimér

Aki­na­riho styl je ne­po­chybně tím, co dílu pro­půj­čuje jeho trva­lost. Spo­juje vzne­šenost kla­sického jazyka se smys­lem pro ryt­mus zdě­děným po diva­dle nó, vy­tvá­řeje je­di­nečnou hud­bu, která čtenáře okouz­luje. Sa­motný ná­zev, Ugetsu, „déšť a mě­síc“, převádí tuto okouz­lu­jící me­lo­dii do ob­razu — ob­raz mě­síčního svi­tu, který se za­kaluje šepo­tem jem­ného deš­tě, vy­tvá­řeje ide­ální rá­mec pro pro­jevy nadpři­ro­zena, přízračný svět, kde se hranice mezi snem a re­a­li­tou stí­ra­jí.

Ne­zá­vislý umě­lec, Aki­nari strávil téměř de­set let brou­šením svého mi­s­trov­ského dí­la, což svědčí o dů­leži­tos­ti, kte­rou mu při­klá­dal. In­te­lek­tuální ne­zá­vis­lost, která se pro­jevila také v jeho prudkých po­le­mi­kách s druhým velkým vzdě­lan­cem své do­by, Mo­to­ori No­ri­na­gou, na­ci­o­na­lis­tou před ča­sem. Za­tímco ten druhý po­vy­šoval před­kové mýty Japon­ska na „je­di­nou pravdu“, Aki­nari se to­muto ide­álu vy­smíval tvrzením, že „v každé zemi je duch ná­roda jeho zá­pach“. Tak tento syn kur­tizány dokázal pouhou si­lou svého umění pro­sa­dit se jako ústřední po­stava, „doko­nalý anar­chista“4Vý­raz po­chází od Alfreda Jarryho o Ubuovi, ale mohl by, od­vážnou analogií, cha­rak­te­rizovat du­cha na­prosté ne­zá­vis­losti Aki­na­ri­ho., který si po­hrávaje s kon­ven­ce­mi, po­vznesl fan­tas­tický pří­běh na stu­peň rafi­novanosti bez ob­do­by. Jeho zvláštnos­ti, které vy­ža­dovaly zvláštní od­vahu v japon­ské spo­lečnos­ti, která po­výšila konfor­mitu na nej­vyšší ctnost, ne­mohly ne­okouz­lit Yukio Mishi­mu, který se v Mo­derní Japon­sko a sa­mu­raj­ská etika (Ha­ga­kure nyū­mon) při­znává, že si vzal Aki­na­riho dílo s se­bou „bě­hem bom­bar­dování“ a ob­divoval pře­devším jeho „zá­měrný ana­chro­nis­mus“. Pří­běhy deště a mě­síce nejsou jen an­to­logií žánru; jsou znovuob­je­veným ob­razem vy­právění po japon­sku, kde si po­divuhodné a dě­sivé konku­rují s nej­jem­nější po­ezií, za­ne­cháva­jíce čtenáře v trvalém kouzlu po­divného a nád­herného snu.

  • 7 min
Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

Z Isfahánu do Ménilmontantu: Cesta Aliho Erfana

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Ori­ent se svými tajem­stvími a úz­kostmi od­jakživa živil zá­padní před­stavivost. Ale co sku­tečně víme o sou­časné Per­sii, o této zemi po­ezie, která se stala dě­jiš­těm revo­lu­ce, jež otřásla svě­tovým řá­dem? Okno do to­hoto Íránu plného roz­porů nám otevírá dílo Aliho Erfana, spi­sova­tele a fil­maře1Filmař: Jedna epizoda ilu­struje přímé hrozby, které na umělce do­léhaly a urych­lily jeho exil. Když byl v Íránu pro­mí­tán jeho druhý film, mi­nistr kul­tury pří­tomný v sále na konci pro­hlá­sil: „Je­diná bílá zeď, na kte­rou ještě ne­byla pro­lita krev ne­čis­tých, je fil­mové plátno. Pokud po­pravíme to­hoto zrádce a toto plátno zčer­vená, všichni fil­maři po­chopí, že si nelze za­hrávat se zá­jmy mus­lim­ského lidu“. na­ro­zeného v Isfahánu roku 1946 a od roku 1981 nu­cen žít v exilu ve Fran­cii. Jeho dí­lo, psané ve fran­couz­šti­ně, kte­rou si osvo­jil, je do­jem­ným a vzácně jem­ným svě­dec­tvím o tragé­dii ná­roda a údělu exulan­ta.

Psaní jako odpor

V jeho umění zkou­mat duše zmu­čené tyranií a ab­sur­di­tou fana­tismu mnozí vidí v Alim Erfanovi dů­stojného dě­dice velkého Sa­degha He­dayata2Sa­degh He­dayat: Otec mo­derní írán­ské li­te­ra­tu­ry, po­hřben na Père-La­chaise v Pa­říži.. Jeho psaní, neú­prosně syrové, nás po­noří do tem­ného a tísnivého, téměř kaf­kov­ského světa – světa spo­lečnosti vy­dané te­roru na­sto­leného „halu­ci­novanou fi­lo­zofií imámů“: ať už jsou to pro­ná­sle­dované ženy z Ma femme est une sa­inte (Moje žena je svě­ti­ce), utla­čovaní umělci z Le Dernier Poète du monde (Po­slední básník svě­ta) nebo pro­kleté po­stavy z Les Dam­nées du pa­ra­dis (Za­tra­cené z rá­je). Smrt pro­stu­pu­jící tyto pří­běhy není pouze smrtí sa­motného ná­si­lí, ale to­ta­lit­ního stá­tu, který ji plo­dí, této stav­by, která ke svému vzty­čení po­tře­buje ce­ment z těl. Je to stejný ce­ment, který na­cházíme v Sans om­bre (Bez stínu), mocném svě­dec­tví o írán­sko-i­rácké vál­ce, tomto „straš­livém jat­kách“, srovna­telných se zá­ko­po­vými bitvami Velké války, která vy­pila krev sta­ti­síců mužů:

„Byli tam také dob­rovolní­ci, kteří s myš­lenkou na smrt vy­kopá­vali do země díry jako hro­by, které na­zývali ‚sva­tební kom­na­tou pro Boží mi­len­ce’.

Ale ne­zá­leželo na tom, jaký smysl každý dával svému do­časnému pří­bytku; mu­sel vy­kopat svou díru smě­rem k Mekce a ne ve směru ne­pří­te­le, který byl na­pro­ti.“

Erfan, Ali. Sans om­bre (Bez stínu), La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, edice „Regards cro­i­sés“, 2017.

Pokud Ali Erfan nemá ra­dost z ví­ry, je to jeho va­da, nebo spíše jeho ne­štěs­tí. Ale toto ne­štěstí má velmi vážnou pří­či­nu, totiž zlo­či­ny, které vi­děl páchat ve jménu ná­božen­ství, je­hož při­kázání byla zne­tvo­řena a od­vrá­cena od svého pravého vý­zna­mu, víra se stává ší­len­stvím:

„Bez spě­chu otevřel jednu z tlustých složek, vy­táhl z ní list, pro­hlédl si jej, a najednou vy­křikl:

– Za­vřete tuto ženu do ju­tového pytle a házejte po ní ka­meny, dokud ne­chcípne jako pes. […]

A pokra­čoval, opa­koval stejné ges­to, od­hazoval spis to­ho, kdo od­ces­toval k Bo­hu, chopil se dalšího […]. Ná­hle se vzty­čil, stoje na sto­le, a kři­čel jako ší­lenec:

– Ať otec vlast­níma rukama uškrtí svého syna…“

Erfan, Ali. Le Dernier Poète du monde (Po­slední básník svě­ta), přel. z perš­tiny au­tor a Mi­chèle Cris­tofa­ri, La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, edice „L’Aube po­che“, 1990.

O exilu a paměti

Exil je rána, která se nikdy úplně ne­za­ho­jí. V Adieu Ménil­mon­tant (Sbo­hem Ménil­mon­tant) Ali Erfan na čas opouští svou rodnou Per­sii, aby nám vy­právěl o Fran­cii, své zemi úto­čiš­tě. Ro­mán je po­ctou ulici Ménil­mon­tant, této kos­mopo­litní pa­říž­ské čtvr­ti, kde žil a pra­coval jako fo­to­graf. Je to něžná a někdy krutá kro­nika života „ztra­cenců světa“, těch vy­dě­děnců živo­ta, kteří jako on ztros­ko­tali v tomto úto­čiš­ti. Nicméně ani ve Fran­cii není Írán nikdy dale­ko. Vůně, zvu­ky, tvá­ře, vše při­po­míná ztra­cený Ori­ent. Paměť, která v boji proti za­po­mnění vy­bírá z mi­nu­losti nej­vý­raz­nější ry­sy.

Pokaž­dé, když se pustí do psaní, Ali Erfan hledá čas svého raného mlá­dí. Vy­chutnává ex­tázi vzpo­mínky, po­tě­šení z nalézání ztra­cených a za­po­menutých věcí v rodném jazy­ce. A pro­tože tato znovunale­zená paměť ne­vy­práví věrně, co se stalo, je to ona, kdo je sku­tečným spi­sova­te­lem; a Ali Erfan je je­jím prvním čtená­řem:

„Teď znám její jazyk [fran­couz­šti­nu]. Ale ne­chci mlu­vit. […] Paní říká: ‚Můj drahý, řekni: jasmín’. Ne­chci. Chci vy­slovit jméno kvě­ti­ny, která byla v na­šem do­mě. Jak se jmenovala? Proč si ne­vzpo­mínám? Ta velká kvě­ti­na, která rostla v rohu dvo­ra. Která stou­pala, která se to­či­la. Špl­hala přes dveře na­šeho domu a pa­dala do uli­ce. […] Jak se jmenovala? Vo­něla krásně. Paní znovu říká: ‚Řekni, můj drahý’. Já plá­ču, plá­ču…“

Erfan, Ali. Le Dernier Poète du monde (Po­slední básník svě­ta), přel. z perš­tiny au­tor a Mi­chèle Cris­tofa­ri, La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, edice „L’Aube po­che“, 1990.

Dílo Aliho Erfana, zá­roveň je­di­nečné a univerzální, nás po­noří do tísnivého Ori­en­tu, kde leží olověný příkrov chapadlovité te­okra­cie. Jis­tě, mohli bychom se obávat, že exi­lový spi­sova­tel, navzdory sobě samé­mu, slouží pouze k ži­vení klišé “zá­padní is­la­mofo­bie“ — teze v srdci stu­die “Je exi­lová li­te­ra­tura menši­novou li­te­ra­tu­rou?“ Hessama Noghrehchi­ho. Ale kdo by vi­děl pouze tuto stránku vě­ci, mi­nul by to pod­statné; ne­boť per­ská kul­tura od­jakživa uči­nila ze sepa­race a exilu zdroj své nej­čistší písně. Ta­ková je lekce Rúmího flétny, je­jíž vzne­šená hudba se rodí z je­jího stonku vy­trženého z rodného ráko­sí: “Po­slou­chej ráko­sovou flétnu vy­právět pří­běh; na­říká nad od­lou­čením: ’Od té do­by, co mě od­řízli od ráko­sí, můj ná­řek nutí muže i ženu sténat’“. Hlas Aliho Erfana, jako hlas této flétny, se tedy ne­rodí navzdory trh­li­ně, ale právě skrze ni, pře­měňu­jíc bruta­litu sku­tečnosti v do­jemnou me­lo­dii.

  • 9 min
Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Coups de pi­lon Davida Diopa, neboli Slovo učiněné tělem a hněvem

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Dílo Davida Di­opa (1927-1960)1Od­mítnuté for­my:
David Man­dessi Di­op.
David Léon Man­dessi Di­op.
David Diop Men­des­si.
David Mam­bessi Di­op.
Ne­zamě­ňovat s:
David Diop (1966-…), spi­sova­tel a univerzitní pe­da­gog, lau­reát ceny Gon­court ly­cej­ských stu­dentů v roce 2018 za svůj ro­mán Frère d’âme (Bratr du­še)., stejně krátké jako oslnivé, zů­stává jedním z nejpů­so­bivějších svě­dec­tví po­ezie mi­li­tantní négri­tu­de. Jeho je­diná sbírka, Coups de pi­lon (Údery tlou­kem) (1956), rezo­nuje s ne­po­ru­šenou si­lou, bur­cuje svě­domí a oslavuje ne­o­chvějnou na­ději vzpří­mené Af­riky. Na­ro­zený v Bor­de­aux senegal­skému otci a ka­me­run­ské mat­ce, Diop pro­žíval Af­riku méně skrze zku­šenost delšího po­bytu než skrze sen a dě­dic­tví, což nic ne­u­bírá na síle slova, které dokázalo být ozvěnou utrpení a revolt ce­lého kon­ti­nen­tu.

Poezie vzpoury

Di­o­pova po­ezie je pře­devším kři­kem. Kři­kem od­mítnutí tváří v tvář ko­lo­ni­ální ne­sprave­dlnos­ti, kři­kem bo­lesti tváří v tvář po­nížení svého li­du. Přímým stylem, zba­veným všech po­vrch­ních oz­dob, básník as­sénuje své pravdy jako to­lik „úderů tlou­kem“ ur­čených, podle jeho vlast­ních slov, k to­mu, aby „pro­trhly ušní bu­bínky tě­ch, kdo je ne­chtějí sly­šet, a prás­kaly jako rány bi­čem na ego­ismy a konfor­mismy řádu“. Každá bá­seň je žalo­bou se­stavu­jící krvavou bi­lanci po­ručnické éry. Tak v básni „Su­pi“ praný­řuje pokry­tec­tví civi­lizační mi­se:

„V onom čase
Ranami tlamy civi­lizace
Ranami svě­cené vody na do­mes­ti­kovaná čela
Supi stavěli ve stínu svých spárů
Krvavý mo­nu­ment po­ručnické éry.“

Di­op, David, Coups de pi­lon (Údery tlou­kem), Pa­říž: Présence af­ri­ca­i­ne, 1973.

Ná­silí je všu­dypří­tom­né, nejen v te­ma­ti­ce, ale v sa­motném rytmu věty, stříz­livé a os­tré jako čepel. Slavná a la­ko­nická bá­seň „Čas mu­čednic­tví“ je jeho nejdo­jem­nějším znázorněním, sku­tečnou li­tanií vy­vlastnění a ko­lo­ni­álního zlo­či­nu: „Bě­loch za­bil mého otce / Ne­boť můj otec byl hrdý / Bě­loch zná­silnil mou matku / Ne­boť má matka byla krásná“. Tyto verše bez příkras, do­dáva­jící textu jeho údernou sí­lu, mohly ně­které kri­tiky zmást. Sana Ca­mara v nich na­příklad vidí „jedno­duchost stylu, která se blíží chu­do­bě, i když se básník snaží nás za­ujmout iro­nií udá­lostí“. Přesto je to bez­po­chyby právě v této úspornosti pro­středků, v tomto od­mítnutí umě­los­ti, že bruta­lita vý­po­vědi do­sahuje svého vr­cho­lu.

Afrika v srdci slova

Je-li vzpoura mo­to­rem jeho psaní, Af­rika je jeho du­ší. Je to ide­a­lizovaná ma­teř­ská ze­mě, za­hlédnutá prizma­tem nos­talgie a snu. Úvodní apo­strofa básně „Af­rika“ — „Af­riko, má Af­riko“ — je pro­hlá­šením pří­slušnosti a pří­bu­zen­ství. Tuto Af­riku, při­znává, že ji „nikdy ne­po­znal“, ale jeho po­hled je „plný tvé krve“. Je stří­davě mi­lu­jící a po­haněnou matkou, tanečnicí s tě­lem z „černého pepře“ a mi­lovanou ženou, Ra­mou Kam, je­jíž smy­slná krása je oslavou celé ra­sy.

Právě v této vysněné Af­rice básník čerpá sílu na­dě­je. Na zoufal­ství, které mu vnuká „zá­da, která se ohý­bají / A le­hají pod tí­hou pokory“, od­po­vídá pro­rocký hlas:

„Prudký synu, tento ro­bustní a mladý strom
Tento strom tam dole
Nád­herně osamělý upro­střed bí­lých a zvad­lých květů
To je Af­rika, tvá Af­rika, která znovu raší
Která raší trpě­livě, tvr­došíjně
A je­jíž plody mají po­stupně
Hořkou chuť svo­bo­dy.“

Di­op, David, Coups de pi­lon (Údery tlou­kem), Pa­říž: Présence af­ri­ca­i­ne, 1973.

Militantní humanismus

Re­du­kovat Di­o­povo dílo na „pro­ti­ra­sis­tický ra­sis­mus“2Sar­tre, Je­an-Paul, „Orphée noir“ (Černý Orfe­u­s), před­mluva k l’An­tho­logie de la nou­velle poésie nègre et malgache de langue française (An­to­logie nové černoš­ské a malgaš­ské po­ezie ve fran­couz­ském jazy­ce) L. S. Sengho­ra, Pa­říž: Pres­ses univer­si­taires de Fran­ce, 1948., abychom po­u­žili Sar­trovu for­mu­li, by zna­menalo ne­po­ro­zu­mět jeho univerzálnímu do­sahu. Je-li praný­řování útlaku černo­chů vý­cho­zím bo­dem, Di­opův boj ob­jímá všechny pro­kleté této ze­mě. Jeho po­ezie je vo­láním, které se zvedá „z Af­riky do Ame­rik“ a jeho so­li­da­rita se rozši­řuje na „pří­stavního dělníka ze Suezu a kuli z Hanoje“, na „Vietnamce leží­cího v rýžovišti“ a na „trestance z Konga, bra­tra lyn­čovaného z At­lanty“.

Toto bra­tr­ství v utrpení a boji je známkou hlu­bokého hu­manis­mu. Básník se ne­spoko­juje s pro­klínáním, volá ke ko­lek­tivní ak­ci, k jedno­my­slnému od­mítnutí ztě­lesněnému zá­vě­rečným příkazem básně „Vý­zva sí­le“: „Po­vstaň a křič: NE!“. Ne­boť v ko­nečném dů­sledku, za ná­si­lím slova, je zpěv Davida Di­opa „ve­den pouze lás­kou“, lás­kou ke svo­bodné Af­rice v lůně smí­řeného lid­stva.

Dílo Davida Di­opa, poko­sené v plném roz­květu tra­gickou smr­tí, která nás při­pravila o jeho bu­doucí ru­kopi­sy, si uchovává pal­čivou ak­tuálnost. Léopold Sédar Senghor, jeho bývalý uči­tel, doufal, že s věkem se básník bude „polidšťovat“. Mů­žeme tvr­dit, že tento hu­manis­mus byl již v srdci jeho vzpou­ry. Coups de pi­lon (Údery tlou­kem) zů­stává zá­sadním tex­tem, kla­sickým dí­lem af­rické po­ezie, vi­a­tique pro všechny mladé lidi tou­žící po sprave­dlnosti a svo­bo­dě.

„To je již mnoho pro dílo ko­neckonců dost ome­zené, pro první a — bo­hu­žel — po­slední dí­lo. Ale jsou tex­ty, které jdou k pod­statě věcí a pro­mlou­vají k celé by­tos­ti. Ly­rická, sen­ti­men­tální, vy­já­d­ření osobního poža­davku a hně­vu, tato po­ezie „vržená vážně do útoku na chi­méry“ […] patří k těm, které věčně, abychom plagi­ovali Césai­ra, bu­dou vy­zývat „po­sluhovače řá­du“ [tj. agenty repre­se], k těm, které […] vždy tvr­došíjně bu­dou při­po­mínat, že „dílo člověka teprve za­číná“, že štěstí je třeba stále do­bývat, krásnější a silnější.“

So­ci­été af­ri­ca­ine de cul­ture (ed.), David Di­op, 1927-1960 : té­mo­ignages, étu­des (David Di­op, 1927-1960: svě­dec­tví, stu­die), Pa­říž: Présence af­ri­ca­i­ne, 1983.

  • 6 min