čeština (tchèque)

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

Rekviem ainuského lidu

Pře­loženo z fran­couz­štiny •

Po­dobně jako u ame­rických in­di­án­ských ná­ro­dů, to, co dnes zbývá z ai­nus­kého li­du, kdysi tak po­zo­ruhodného a tak vroucně od­daného svo­bo­dě, je ubo­hým způ­so­bem stěs­náno do něko­lika do­mo­ro­dých vesnic. Tiše vy­ha­síná, po­ne­chán osu­du, je­hož si ni­jak ne­za­sluhuje. Před japon­skou hege­mo­nií se při­tom jeho ne­smírné území roz­klá­dalo na způ­sob majestát­ního stro­mu. Velký os­t­rov Hokkaidó — tehdy zvaný Ezo — tvo­řil mo­hutný kmen, z ně­hož vy­rážely dvě od­lišné vět­ve. Jedna, na­klo­něná k seve­ro­zá­pa­du, ne­byla ni­čím ji­ným než os­t­rovem Sa­cha­lin — Ki­ta-Ezo ne­boli „Severní Ezo“; druhá, smě­řu­jící k seve­rový­cho­du, vy­kres­lovala ře­těz Ku­ril — Oku-Ezo ne­boli „Ezo na konci svě­ta“ — navle­čený až k hrotu Kam­čatky.

Na okraji známého světa

Po téměř celé ti­sí­ci­letí ne­mělo Japon­sko žádné vážné po­vě­domí o těchto os­t­rovech, ukrytých pod my­to­lo­gickými ml­ha­mi. To má­lo, co o nich vě­dě­lo, mu při­cházelo ze zvlášt­ního zboží, jež při­jí­malo pro­střednic­tvím směnného ob­chodu — žraločí olej, orlí pe­ra, lé­čivý li­šejník, po­divné oděvy šité z kůry v létě, z tuleních kůží v zimě —, anebo z dál­kových, ne­spo­leh­livých do­slechů, které po­pi­sovaly os­t­rovní ná­čelníky jako obry „velmi zlé a od­dané magii“, schopné dle své vůle „při­vo­lávat déšť a roz­poutávat bouře“1Matsumae-ši (Po­pis Macu­mae) od Macu­mae Hi­ro­nagy, 1781, ve fran­couz­štině ne­vy­dáno.. Teprve roku 1604 byl v Macu­mae do­sazen dai­mjó; ten se však spoko­joval, abychom tak ře­kli, s hlí­dáním brá­ny.

„Ne­pa­trné a pře­hlížené“, tyto os­t­rovy byly rovněž je­di­nou částí Pa­cifiku, jež unikla neú­navné činnosti kapi­tána Cooka. A z to­hoto dů­vodu vzbu­dily zvě­davost La Pérou­sea, který od svého od­jezdu z Fran­cie ho­řel ne­trpě­livos­tí, aby byl prvním, kdo na nich při­stane. Roku 1787 za­kot­vily fregaty pod jeho ve­lením před Sa­cha­li­nem a Fran­cou­zi, kteří se­stou­pili na břeh, navázali styk s „ra­sou lidí od­lišnou od Japon­ců, Číňanů, Kam­ča­dalů i Ta­ta­rů, od nichž je od­dě­luje pouze prů­liv“. Uchvá­cen je­jich jem­nými a bez­pro­středními způ­soby stejně jako je­jich vzácnou in­te­ligen­cí, La Pérouse ne­vá­hal srovnat je s nej­lépe vzdě­lanými Ev­ropa­ny. S úža­sem vy­práví, jak je­den os­t­rovní do­mo­ro­dec, po­chopiv jeho žá­dosti, uchopil tužku, aby na papír na­kres­lil přesnou mapu a na­zna­čil „čár­kami po­čet dnů cesty v pi­rogách“.

Při­šla re­stau­race Me­i­dži, která měla roz­vrá­tit od­věkou rovnováhu v Ezu snad ještě více než rovnováhu sa­motného Japon­ska. Pro­střednic­tvím brutální po­li­tiky mý­cení a ko­lo­niza­ce, zhoršené au­to­ri­ta­tivním vy­vlast­ňováním, podro­bila cen­t­rální správa Ai­nuy po­ručnic­tví ma­ceš­ské po­vahy, které mazalo i sa­motný ná­zev je­jich ze­mě. V tomto nu­ceném od­su­nutí na okraj se je­jich bo­hatá ústní li­te­ra­tu­ra, pře­dávaná z poko­lení na poko­lení v úto­čišti je­jich pamě­ti, vy­tra­ti­la, až z ní zbyly jen vzpo­mínky pra­ro­di­čů. Za­po­menuty byly zpěvy za­svě­cené předkům (ainu-jukar)2Z praxe těchto veršovaných vy­právění (jukar) se do­chovalo jen málo svě­dec­tví: „Má­me-li vě­řit jedné japon­ské kresbě ze 17. sto­le­tí, re­ci­tá­tor (jukar-kur) pů­vodně pa­trně předná­šel svůj text vleže u ohniš­tě, při­čemž udával takt poklepy na bři­cho. Po­slední svě­dec­tví […] ukazují re­ci­tá­to­ra, ve sku­tečnosti nej­čas­těji ženu, se­dící se zkříženýma no­hama na kraji ohniš­tě, udáva­jící takt úde­rem hůlky o okraj topeniš­tě. Po­slu­chači činí to­též a pravi­delně vy­dávají do­pro­váze­jící pokřiky“., bož­ské eposy (kamuj-jukar) a pří­běhy (uwepeker), v nichž ožívala ne­u­r­čitě zo­sobněná pří­ro­da: Mo­ře, které živí, Les, který pří­střeší dává, Med­vídě vy­chovávané ve vesnici s ne­ko­nečnou pé­čí… Jak si stýská Ku­bo­dera Icuhiko: „Kromě něko­lika starců Ai­nuové již svůj jazyk ne­po­u­žíva­jí. Mluví japon­sky“.

Obětavá horlivost Čiri Jukie

Právě pro­to, aby za­žeh­nala tento osud, se zjevila Čiri Jukie. Zmí­tána mezi svým mo­derním japon­ským vzdě­láním a dě­dic­tvím svých ba­bi­ček, slavných re­ci­tá­to­rek, vě­doma si, že je od­sou­zena ne­mo­cí, věnovala tato Ai­nuska svůj velmi krátký život pře­pisu tři­nácti bož­ských eposů do la­tinky a je­jich pře­kladu do japon­šti­ny, čímž se stala „dívkou, která chytala bohy“ ja­kožto „dar svým li­dem“3Abychom převzali krásnou for­mulaci ba­da­tele Marvina Nauen­dorffa.. Její srdce pře­stalo bít ve věku deva­tenácti let, pouhých něko­lik ho­din po dokon­čení ru­kopisu Ainu šin’jó-šú (Sbírka ai­nus­kých zpěvů)4Od­mítnuté po­do­by:
Chants des dieux aïnous (Zpěvy ai­nus­kých bohů).
Mytho­logie ainu (Ai­nuská my­to­logie).
Ainu shin’yo­oshuu.
Ainu shi­nyoushu.. Její te­ta, Ime­kanu5Od­mítnuté po­do­by:
Imekano.
Kannari Macu., a její bra­tr, Čiri Maši­ho, poté převzali po­cho­deň a vy­dali ob­jemná pokra­čování. Ve své před­mluvě, zně­jící jako odkaz, in­to­nuje Čiri Jukie žalo­zpěv „tě­ch, kteří jsou od­sou­zeni k zá­niku“ (ho­ro­bi­juku mono):

« Kam se po­děli všichni ti li­dé, kteří pokojně žili v ho­rách a na pláních? Pří­ro­da, jež exis­tovala od pra­dávných ča­sů, po­stupně mizí. Těch něko­lik málo z nás, kteří ještě zbýva­jí, ot­vírá v úžasu doko­řán oči před pro­měnami svě­ta. […] Ó, ža­lostná si­lu­e­to, jež umí­ráš a jsi nu­cena upínat se k mi­lo­sr­den­ství druhých! »

Cu­ši­ma, Júko (ed.), Tom­bent, tom­bent les gout­tes d’argent : Chants du pe­u­ple aïnou (Pa­da­jí, pa­dají stří­brné kapky: Zpěvy ai­nus­kého lidu), přel. z japon­štiny Flore Cou­mauová, Ro­dolphe Di­ot, Cathe­rine Van­sin­tejanová, Pau­line Veyová a Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fayolle­ová, Pa­říž: Gal­li­mard, ed. „L’Aube des pe­u­ple­s“, 1996.

Odpor duchem u Nukišio Kizó

V doko­nalém pro­ti­kladu k to­muto po­smrtnému chvalo­ře­čení od­mítá Nuki­šio Kizó6Od­mítnuté po­do­by:
Nuki­šio Hó­čin.
Nuki­šio Hó­ma­ku. pro­roc­tví o vy­hynutí. Pro­střednic­tvím svého manifestu z roku 1934, Asi­mi­lace a po­zůstatky Ai­nuů (Ainu no dóka to senšó), oživuje hr­dost na ai­nuské jméno, které v jazyce jeho lidu zna­mená „lid­ská by­tost“. Praný­řuje „oby­čejného člověka“ (ningen), oslepeného osobními zá­jmy, a volá po pří­chodu „ctnostného člověka“ (hito, 人). V tomto ide­ogra­mu, je­hož dvě čárky se navzá­jem podpí­ra­jí, aby si za­bránily padnout, čte sa­motnou alego­rii naší „po­třeby ener­gické a stálé vzá­jemné opo­ry, aby se člověk udržel na no­hou“. Tak jako Konfu­cius roz­li­šoval „ušlech­ti­lého mu­že“ (junzi) od „malého člověka“, právě v či­no­rodé blahovů­li, po­výšené na ctnost, spat­řuje in­te­lek­tuál na­ději na ko­nečně usmí­řenou spo­lečnost, kde „ctnostní lidé ctí moc pří­rody“.

Hledání uletělých duší

Tak jako zmizel starý Ezo, s tě­mito Ai­nuy — bra­try hu­kotu bys­třin a nářku vě­tru v listí — hrozí rovněž vy­mazání „lesní a bar­bar­ské te­ofagie“; „mystického spo­le­čen­ství s ne­vi­di­telnem“; divokých pus­tin obyd­lených slavnými vzpo­mín­kami a bohy kamuj; ko­nečně „prapů­vodních in­tui­cí, je­jichž stře­dem je idea ramat — du­cha, tajného nit­ra, srdce člověka a věcí“7Tak vý­stižně po­psané Foscem Ma­ra­i­nim.. Ztrá­címe svůj vlastní díl ani­mismu ve světě pří­ro­dy, který se ne­pře­stává zmenšovat. Je naléhavé poku­sit se jej znovu zís­kat, tak jako oní ša­mani dávných dob, kteří se vr­hali do hle­dání, aby za­chy­tili ule­tělé duše umí­ra­jí­cích dříve, než se navždy roz­plynou.

Číst více
  • 13 min
Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

Zlato sikhů: Nádhera a univerzálnost Granthu

Pře­loženo z fran­couz­štiny •

Jedním ze sva­tých vodních ploch In­die je „je­zero ne­smr­telnos­ti“ (Amrita Sa­ra) v Amrit­saru1Od­mítnuté tva­ry:
« Mare d’i­m­mor­ta­lité » (Tůň ne­smr­telnos­ti).
« Étang de l’i­m­mor­ta­lité » (Rybník ne­smr­telnos­ti).
« Bas­sin de l’i­m­mor­ta­lité » (Ná­drž ne­smr­telnos­ti).
« Bas­sin du bre­u­vage de l’i­m­mor­ta­lité » (Ná­drž ná­poje ne­smr­telnos­ti).
« Bas­sin du ne­ctar » (Ná­drž nek­ta­ru).
« Lac du ne­ctar » (Je­zero nek­ta­ru).
« Ex­cellente am­bro­i­sie » (Vy­ni­ka­jící am­bro­zie).
Amrita Sa­ras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr., kde bije srdce sikhské ví­ry. Kaž­dý, kdo se tam vy­dá, je stržen davem lidí v zá­vanech kvě­tin a ka­di­dla a do­spěje s ním před zá­zrak: zlatý chrám trůnící jako draho­cenný klenot upro­střed vod. Člověk oče­kává, že bude okouz­len, a je oslněn. Ne­po­psa­telná tla­čenice ces­tova­te­lů, pout­níků a zvě­davců „všech in­dických ras“ se tam mačká a pře­kři­kuje „v zvučných ná­ře­čích, jež uchu znějí jako hřmění fanfár“, za­tímco děti v běhu obí­hají mra­mo­rová ná­břeží. Tento chrám při­jímá bez roz­dílu po­hlaví či vy­znání. Uvnitř žádná mod­la. Je­diný před­mět uctívání, uložený ve velkém sále pod bal­dachýnem z broká­tu, je Granth, pů­vodně se­sta­vený Ar­džanem, pá­tým gu­ruem, a jeho věrným pí­sařem bháím Gur­dá­sem. „Ve dne v noci bez ustání, jako by se usku­teč­ňovalo ja­kési věčné klanění, zpívají granthíové [duchovní] pod tě­mito po­svátnými klenbami úryvky ze svaté knihy za do­pro­vodu strunných ná­stro­jů.“

Půl tisíciletí rozptýlené poezie

Sikhové ozna­čují svou po­svátnou knihu jako Ádí Granth (První kniha) nebo Šrí Gurú Granth Sáhib (Cti­hodná kniha Mi­s­tra)2Od­mítnuté tva­ry:
Sri Guru Granth Saheb.
Siri Guru Granth Sahid.
Shri Guru Grant Sahib.
Śrī Guru Gran­tha Sāhib., avšak ještě čas­těji ne­u­r­či­tým jménem Granth (Kniha)3Od­mítnuté tva­ry:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth., stejně jako křesťané na­zývají tu svou Bible (Knihy). Při­tom je Granth dí­lem zcela je­di­nečným ve srovnání s kánony ostat­ních ná­božen­ství: fas­ci­nu­jící básnická an­to­logie, jež ne­ob­sahuje pouze hymny a zpěvy svých gu­ruů, ný­brž i hymny dřívějších mystiků, jako je šajch Farí­dud­dín, zvaný Bábá Faríd, na­ro­zený ko­lem roku 1175. Gu­ruové sami žili mezi lety 1469 a 1708 — je to tedy půl ti­sí­ci­letí roz­ptý­lené in­dické po­ezie, je­jíž ne­pře­tržitá re­ci­tace (akhand path) vy­ža­duje dva dny a dvě noci od granthíů stří­da­jí­cích se bez pře­stávky. Proto na smr­telné po­steli de­sátý a po­slední guru Gó­bind Singh, místo aby jmenoval ná­stup­ce, roz­hodl, že tento sborník bude na­dále věčným vůd­cem du­ší: „Po mé smrti se mu­síte za všech okolností ob­ra­cet ke Granth Sáhibu; on bude vaším gu­ruem; vše, oč ho požá­dá­te, vám ukáže.“

Společná kuchyně bratrství

Fi­lo­sofie Granthu je vý­chovou k lásce a las­kavos­ti, vrženou mezi svět hin­duis­tický a svět mus­lim­ský. Z prvního pře­jímá od­danost (bhakti) bez mo­del a bez jha kast. Z druhého — mo­no­te­is­mus a súfij­ský vzlet bez šaríi. Pro­střednic­tvím vzne­šené po­ezie dává před­stavu o tom, jaký může být život hodný ži­tí, pravý život; což ji po­vy­šuje na úroveň univerzálního ná­božen­ství. Její mod­litba končí vždy tě­mito přáními pro celé lid­stvo: „Kéž Tvá vů­le, ó Pane, při­nese mír a štěstí kaž­dému a všem na ce­lém svě­tě.“ Bhái Gur­dás, již zmíněný, vy­svět­lu­je:

„On [sikh] sku­tečně žije živo­tem obě­ti, živo­tem ot­roka Pá­na, je­hož mi­lu­je. […] Ve své lásce za­po­míná na hlad i spá­nek. Jeho ruce jsou ne­u­stále za­městnány po­mocí těm, kdo jsou v nou­zi, a útě­chou těm, kdo jsou sklí­čeni. […] Velko­my­slný, sná­šen­livý a klidný ži­je, aby slou­žil lid­stvu.“

La­da­me, Paul-Ale­xis, « Les Sikhs » (Sikhové), Cahi­ers d’étu­des catha­res (Se­šity ka­tar­ských stu­dií), č. 147, podzim 1995, s. 3–38.

Gu­ruové hlá­sali na­pros­tou rovnost, jež na­chází svůj nejkonkrétnější vý­raz v langaru. Toto slovo ozna­čuje jí­delnu při­členěnou k chrámům a spo­lečný pokrm, jenž se tam po­dává, otevřený všem. „Langar, za­ve­dený prvním gu­ruem, […] Ná­na­kem, byl zvláště ori­gi­nální a ra­dikální v In­dii, kde po staletí […] exis­tovaly, a stále exis­tu­jí, zá­kazy tý­ka­jící se osob, s ni­miž se sto­luje.“ Říká se, že sám cí­sař Akbar, nej­sná­šen­livější z mughal­ských panovníků, se podro­bil této bez­pod­mínečné po­hos­tinnosti a usedl do řad prostých li­dí, aby s nimi lá­mal chléb4Podle ne­jisté tra­dice tento pří­běh uči­nil na panovníka ta­kový do­jem, že da­roval po­ze­mek, na němž měli sikhové vy­kopat „je­zero ne­smr­telnos­ti“..

„Po­stav vor roz­jí­mání, na něm beze všech pře­kážek pře­pluješ
a nena­razíš ani na oce­án, ani na pří­liv. […]
Ten, kdo zkrotí své ego, svlékne ze sebe ‚já’ a takto se okrášlí. […]
Už se ne­roz­chází­me, sjedno­tí­me-li se opravdu s Pá­nem.
Tehdy se končí při­cházení a od­cházení a všude spat­říme Pá­na.“5Sri Gou­rou Granth Sahib (Šrí Gurú Granth Sáhi­b), sv. III, přel. z paňdžábšti­ny, hind­šti­ny, perš­tiny a něko­lika in­dických di­alektů Jarnail Singh, s. 869.

Velmi sym­bo­lickým jazykem tato bá­seň ob­divuhodně shrnuje sikhské učení. Ego (haumai, „já-já“) člověka […] je za­jat­cem hmotného života a jeho chyb, před­stavovaných oce­ánem a pří­livem. Kvůli nim […] ne­může do­sáh­nout druhého bře­hu, břehu ko­nečného osvo­bo­zení (nirvanu) […]. Člověk tedy musí očis­tit svou duchovní pod­statu (manu), vy­pros­tit ji ze slupky „já-já“ a stát se tak mi­lým Bo­hu.“

Ma­t­ringe, Denis, Les Sikhs : his­toire et tra­di­tion des « Li­ons du Pan­jab » (Sikhové: dě­jiny a tra­dice „Lvů Paňdžá­bu“), Pa­ris : Al­bin Mi­chel, ed. « Planète Inde » (Planeta In­die), 2008.

Pozemský Jeruzalém

Na Paňdžáb se snáší ve­čer a zlatý chrám se halí do věnců ole­jových lampek, „je­jichž od­lesky na vodě se chvějí třpy­tem pokladu“ (Mi­r­cea Eli­a­de). Po­zo­rova­tel si pak uvě­do­mí, že toto místo je mno­hem víc, než se zdá. Je to vize města ne­u­stále „zá­ři­vého, […] ušlech­tile vy­stavu­jí­cího po­hle­dům […] ti­síce svých skvou­cích kupo­lí, na něž světlo […] do­padá a od­ráží se oslnivou ml­hou“ (La­mar­ti­ne). Je to pří­slib města, jež smi­řuje člověka s bližním i se se­bou samým, a je­hož pů­vodní Je­ruzalém se mi zdá den ode dne vzdalovat:

„Pro křesťana chrám v Amrit­saru jako by před­zna­menával ne­beský Je­ruzalém, měs­to, o je­hož branách Apokalypsa říká, že nikdy ne­bu­dou uzavřeny, aby při­jalo všechny ná­rody6Et am­bulabunt gen­tes in lu­mine ej­us, et reges terræ affe­rent glo­riam suam et ho­no­rem in illam. Et portæ ejus non clau­den­tur per diem ; nox enim non erit il­lic (Ná­rody bu­dou krá­čet v jeho světle a krá­lové země do něj vne­sou svou slávu. Dnem i nocí jeho brány ne­bu­dou nikdy uzavřeny; ne­boť tam ne­bude no­ci). Zj 21, 24–25 (La Bible : tra­duction offi­cielle li­turgique (Bib­le: ofi­ci­ální li­tur­gický pře­klad)). před trůnem Boha a Be­ránka. Vskutku je na tomto místě zvěst o smí­řeném lid­stvu, tím více do­jem­ná, zná-li člověk bo­lestné dě­jiny Paňdžábu a sikhis­mu.“

Vagne­ux, Yann, « Le Temple d’or » (Zlatý chrám), La Croix, 12. ledna 2024.

Číst více
  • 9 min
Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

Ten, kdo hledal sám sebe: velikost a samota Hérakleita

Pře­loženo z fran­couz­štiny •

Héra­klei­tos z Efesu k nám do­léhá z hlu­bin věků pro­střednic­tvím zlomků svitku uloženého v 5. sto­letí př. n. l. v chrámu Ar­te­mi­dy. Dodnes se ve­dou spory o to, zda tento svi­tek byl sou­vis­lým po­jednáním, nebo zda se­stával z osa­mo­cených myš­lenek, ja­kých se nám uchoval ná­hodný vý­běr ci­ta­cí. Héra­klei­tos se v něm kaž­do­pádně vy­ja­d­řoval si­byl­ským, sevřeným slo­hem, způ­so­bi­lým udivovat; užíval zá­roveň tón pro­roka i jazyk fi­lo­sofa. Od­tud ono příz­visko Temný či Za­halený (Σκοτεινός), tak často při­po­jované k jeho jménu, jež mi nicméně při­padá pře­hnané: « Za­jisté [je­ho] četba je drsná a ne­snadná. Noc je tem­ná, tma hus­tá. Ne­chá-li tě však vést za­svě­cenec, uvi­díš v této knize jasněji než za plného slunce » (Řecká an­to­logie, podle pala­tin­ského ru­kopisu). Zábles­ky, jež se nám z jeho učení do­chovaly, jsou jako blesky bouře, která se tajemně vzdá­lila a roz­ráží před­sókra­tov­skou noc ohněm ne­srovna­telným s žádným ji­ným. Hegel, sle­du­jící vy­trysknutí « světla myš­lenky », spat­řuje v Héra­klei­tovi nejzá­ři­vější ústřední po­stavu. Hei­degger ještě při­sazuje: « Héra­klei­tos je pře­zdíván „Tem­ný“. Při­tom je jasný. Ne­boť říká to, co osvět­lu­je, a pokouší se po­zvat jeho svět­lo, aby vstou­pilo do jazyka myš­lenky »1Hei­degger, Mar­tin, Essais et Conféren­ces (Eseje a přednášky), přel. z něm­činy An­dré Préau, před­ml. Jean Be­aufret, Pa­ris: Gal­li­mard, edice « Les Essais », 1958..

Královský odmítavec

K této zdán­livé tem­nosti se u Héra­kleita při­dával sklon k hr­dosti a opo­vržení bližní­mi. Ne­boť když je fi­lo­sof hr­dý, není jím nikdy na­půl. Jako ná­sledník trůnu přene­chal bez vá­hání krá­lov­skou hodnost bra­t­rovi a poté od­mítl dávat zá­kony ob­ci, kte­rou poklá­dal za nena­pravi­telně « v po­dručí špatného zřízení » (πονηρᾷ πολιτείᾳ). A tak se uchý­lil do sva­tyně Ar­te­mi­dy, kde hrál s dětmi kostky. Tla­čili se ko­lem něj zvě­dav­ci? Od­sekl jim:

« Proč se diví­te, ni­če­mové? Copak není lepší to­hle dě­lat, než s vámi vést ob­čan­ský život? » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

Di­ogenés Laërt­ský, Kniha IX, přel. z řečtiny Jacques Brun­schwig, in Vies et Doctri­nes des phi­lo­sophes illustres (Životy a učení slavných fi­lo­sofů), přel. pod ve­dením Ma­rie-O­dile Goule­t-Cazé, Pa­ris: Lib­rai­rie générale françai­se, edice « La Po­cho­thèque », 1999.

Tento mudrc nikoho ne­po­tře­boval a po­hr­dal i spo­lečností učen­ců. Přesto to ne­byl člověk ne­cit­livý; a když truch­lil nad bě­da­mi, z nichž je upře­dena lid­ská exis­ten­ce, vstu­po­valy mu do očí sl­zy. « Hle­dal jsem sám sebe » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), při­znává, jako by on je­diný sku­tečně na­plnil delfský příkaz « Po­znej sám sebe ». Ni­e­tz­sche po­cítí po­svátnou hrůzu z této soběstačnos­ti: « nelze ani tu­šit », řekne fi­lo­sof vůle k mo­ci, « jaký to byl po­cit sa­mo­ty, jenž pro­nikal efe­s­ského pous­tevníka z chrámu Ar­te­mi­dy, pokud se člověk sám ne­o­citne zka­menělý hrů­zou na nejpus­tějším a nejdivo­čejším po­hoří »2Ni­e­tz­s­che, Fried­ri­ch, La Phi­lo­sophie à l’époque tragique des Grecs (Fi­lo­sofie v tra­gickém ob­dobí Řeků), přel. z něm­činy Mi­chel Haar a Marc de Launay, in Œuvres (Dílo). I, přel. pod ve­dením Marca de Launay, Pa­ris: Gal­li­mard, edice « Bib­li­o­thèque de la Pléi­ade », 2000..

Závratné plynování všehomíra

Za­tímco na druhém konci řeckého světa elej­ská škola uzamykala jsoucno v le­dové ne­hybnos­ti, Héra­klei­tos po­jímá jednotu jako řeku v ne­u­stá­lém po­hybu, která zů­stává táž, tře­baže je stále ji­ná, ne­boť nové vlny bez ustání ženou ty staré před se­bou3Tímto ob­razem Héra­klei­tos ne­říká jen, že exis­tence je vy­dána ná­hodným zvra­tům a úpadkům, ný­brž že žádná věc není tím či oním: ona se tím stává. Svět se po­dobá kykeónu (κυκεών), onomu směsi vína, na­strouhaného sýra a ječné mou­ky, je­jíž hustá konzis­tence drží po­hro­madě jen díky mí­chání. Jakmile ono ustane, složky se od­dě­lí, těžké klesne ke dnu a tento ri­tuální ná­poj pře­stane být. Po­hyb se tak ukazuje jako kon­sti­tu­tivní prvek jednoty pro­ti­kla­dů: « I kykeón se roz­klá­dá, jestliže se ne­mí­chá » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. Proti obecné iluzi stá­losti nic není pevné: « Vše plyne » (Πάντα ῥεῖ), « Vše je stáváním se » (Hegel), « Všechny věci […] se ustavičně ko­lébají […]. Ne­maluji bytí. Maluji pře­chod » (Mon­taigne).

Plynování všech věcí má za ná­sle­dek, že se vše převrací ve svůj pro­ti­klad. Jestliže jsoucno exis­tuje jen ve změně, je nutně stře­dem mezi dvěma pro­ti­leh­lými póly; v kaž­dém okamžiku jsme v pří­tom­nosti oné ne­za­chy­ti­telné hrani­ce, kde se do­tý­kají dvě pro­ti­kladné vlastnos­ti. Hro­zivý zá­kon, který platí i pro lid­skou by­tost sa­motnou, je­jíž každý věk je smrtí před­cho­zí­ho:

« Což ne­zmizelo ne­mluvně v dí­těti a dítě v chlap­ci, ji­noch v mla­díku, mla­dík v mla­dém muži a poté […] do­spělý muž ve starci […]? Snad […] nás pří­roda po­ti­chu učí ne­bát se ko­nečné smr­ti? »

Fi­lón Ale­xan­drij­ský, De Io­sepho (O Jo­sefovi), přel. z řečtiny Jean Lapor­te, Pa­ris: Édi­ti­ons du Cerf, edice « Les Œuvres de Phi­lon d’Alexan­drie », 1964.

Estetika kosmické hry

Ve snaze o tra­gické při­ta­kání životu učiní Ni­e­tz­sche z efe­s­ského pous­tevníka svého nej­bližšího předka. « Svět ve své věčné po­třebě pravdy má […] věčně za­po­třebí Héra­kleita », pro­hlá­sí. A jin­de:

« […] po­bývání s Héra­klei­tem mi při­náší větší po­hodu a útě­chu než cokoli ji­ného. Při­ta­kání po­mí­jivosti a ničení; „ano“ ře­čené pro­ti­kladu a vál­ce; stávání se, za­hrnu­jící od­mítnutí sa­motného pojmu „bytí“ — v tom mu­sím roz­po­znat […] myš­lenku nej­bližší té mé, jaká kdy byla po­ja­ta. »

Ni­e­tz­s­che, Fried­ri­ch, L’Antéchrist (Antikrist), do­plněno o Ecce homo, přel. z něm­činy Je­an-C­laude Hé­me­ry, Pa­ris: Gal­li­mard, edice « Fo­lio », 1974.

To, co tam ně­mecký fi­lo­sof nalezne pře­devším, je pro­ti­látka proti schopenhauer­skému pe­si­mis­mu. Daleka to­ho, aby se skláněla pod jhem do­mně­lých vin, ne­sprave­dlnos­tí, roz­po­rů, utrpení, sku­tečnost se osvo­bo­zuje od vší mo­rálky: je « dí­tě­tem, které si hraje, po­souvá kamínky: krá­lov­stvím dí­těte » (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). Jestliže se Héra­klei­tos mí­sil do hry hlučných dětí ve sva­tyni Ar­te­mi­dy, pak pro­to, že tam už roz­jí­mal o « hře velkého dí­tě­te-světa », totiž Bo­ha. Vůle k moci se tu v Ni­e­tz­schově du­chu rý­suje: umě­lecká sí­la, která bu­duje a ničí se vzne­šenou ne­vinností dí­tě­te, které tu a tam pokládá ob­lázky nebo staví kupky pís­ku, aby je znovu sbo­ři­lo, mimo dobro a zlo. Právě ve stopách Tem­ného se Ni­e­tz­sche « chystá stát se Antikristem, to jest tím, kdo za­vr­huje mo­rální smysl světa ».

Číst více
  • 15 min
Mappemonde mettant en évidence la Corée du Sud et la Corée du Nord.

Mnohý hlas lidu: Pí­seň věrné Čchunhjang

Pře­loženo z fran­couz­štiny •

Je třeba brát ná­zev do­slova: Pí­seň o Čchunhjang (Chunhyangga)1Od­mítnuté for­my:
Le Dit de Chunhyang (Vy­právění o Čchunhjang).
Ch’un-hyang ka.
Choon Hyang Ga.
Ččunhjangga. je pře­devším zpěv. Abyste po­chopili její pod­sta­tu, za­vřete oči a před­stavte si holé jeviš­tě, na němž vy­stu­puje zpě­vák s vě­jí­řem a bu­beník. Toto duo stačí k ztě­lesnění pansori, au­ten­ticky ko­rej­ského umění, které Serge Ka­gan­ski si­tuuje „na kři­žovatku diva­dla, ope­ry, perfor­man­ce, go­spelu a two-man-show“. Bu­ben za­duní a chraplavý hlas se vze­pne, ryt­mizován vě­jí­řem, jenž se ro­ze­vírá a skládá se suchým klapnu­tím udáva­jí­cím takt. Stržené pu­b­likum re­a­guje jedno­my­slně jako „bap­tis­tický sbor“ v in­tenzivním spo­le­čen­ství hrani­čí­cím s tran­sem.

Tato ly­rická pí­seň, zro­zená tedy na prknech jeviš­tě, se stala vy­právěním a pu­tovala, ne­sena ústní tra­di­cí. V prů­běhu staletí ji obo­ha­tila ne­sčetná řada ano­nymních au­to­rů, kteří do ní při­dávali další pří­běhy o krá­lov­ských in­spek­to­rech a za­po­vě­zených lás­kách. Z této živé hmoty se na­ko­nec usa­di­ly, vrstva za vrst­vou, ustá­lené tex­ty, au­to­ri­ta­tivní li­te­rární edi­ce, z nichž nej­slavnější jsou Pří­běh o Čchunhjang (Chunhyangjeon)2Od­mítnuté for­my:
His­toire de Tchoun Hyang (Pří­běh o Čchun Hjang).
His­toire de Tchyoun hyang (Pří­běh o Čchjun Hjang).
His­toire de Tchun-hyang (Pří­běh o Čchun-Hjang).
Tchoun-Hyang-Djun.
Tchyoun hyang tjyen.
Tchun-Hyang Chòn.
Tchun-hyang djŏn.
Ch’unhyangdyŏn.
Ch’unhyangjŏn.
Choon Hyang Jun.
Choon-hyang-chon.
Choon Hyang Jon.
Chun-hyang-jon.
Ch’un-hyang Chŏn.
Chun-hyang-chun.
Chun-chyang-chun.
Czhun-hiang dzon.
Ččunhjangdžŏn., ne­boli edice gyeongpan, a Pí­seň věrné Čchunhjang (Ye­olnyeo Chunhyang Suje­olga)3Od­mítnuté for­my:
L’His­toire de la con­stance de Chunhyang, femme fi­dèle (Pří­běh o vy­trva­losti Čchunhjang, věrné ženy).
Yo­l-nyo Ch’un-hyang Su-jeol Ga.
Ye­olnye Chunhyang Suje­olga.
Yeollyeo-Chunhyang-Sujeolga., ne­boli edice wanpan.

Jarní idyla

Zá­pletka vy­práví o lásce mezi Čchunhjang („Vo­nící ja­ro“), dce­rou bývalé kur­tizá­ny, a Mongn­jongem („­Sen o dra­kovi“)4V ně­kte­rých pra­menech je hr­dina ozna­čován spíše než svým křest­ním jménem Mong-rjong oslo­vením I Torjong. Tato forma spo­juje jeho pří­jmení I a zdvo­ři­lostní ti­tul torjong, udě­lovaný ne­se­zdanému synovi šlech­ti­ce. Ve sku­tečnosti jedno­duše zna­mená „mladý pan I, mladý I“.
Od­mítnuté for­my:
Ye Toh Ryung.
I-Toreng.
Ri To ryeng.
Lee Do­ryong., synem uro­zeného gu­verné­ra. V Namwo­nu, v pro­vin­cii Čolla, v do­bě, kdy květy za­čínají roz­kvé­tat, opouští mladý učenec ot­covu kni­hovnu, aby se pro­šel na čer­stvém vzdu­chu. Tam spatří Čchunhjang, jak se houpe na hou­pač­ce. Toto první se­tkání je vy­kres­leno s jem­ností nejkrásnějších dřevo­ry­tů:

„Uchopila pro­vaz svýma út­lýma ruka­ma, vstou­pila na prkénko a vznesla se. […] Listí stromů do­pro­vázelo její po­hyb tam a zpět. Červeň její sukně tvo­řila šťastnou skvrnu na okolní ze­leni. […] Ze­předu byla vlaš­tovkou, jež se střemhlav vr­há, aby za letu za­chy­tila okvětní lís­tek broskvového květu klouza­jící k ze­mi. Ze­zadu vy­pa­dala jako pes­t­ro­ba­revný mo­týl vzdalu­jící se při hle­dání své družky.“

Le Chant de la fi­dèle Chunhyang (Pí­seň věrné Čchunhjang), přel. z ko­rej­štiny Choi Mikyung a Je­an-Noël Ju­t­tet, Ca­de­i­lhan: Zul­ma, 1999; do­tisk Pa­říž; Ve­ule­s-le­s-Ro­ses: Zul­ma, ed. „Z/a“, 2025.

Lás­ka, bles­ková a okamži­tá, při­měje mla­dého šlech­tice vzdo­rovat kon­ven­cím. Vydá se k ní v no­ci. Jakmile pře­kročí práh její kom­na­ty, tato dívka z lidu se ukáže neméně vzdě­laná a kul­tivovaná než on: po­hled těká po básních z její ruky za­vě­šených nad pra­covním sto­lem, po ka­li­grafi­ích, po mal­bách. V tomto pro­středí si mi­lenci vy­měňují sli­by, zpe­čeťu­jíce svazek, který do­sud uchovávají v tajnos­ti, od­dě­leni pů­vo­dem a jměním.

Zkouška vytrvalosti

Mezi­tím je Mongn­jongův otec od­vo­lán do Han­jangu (Soulu); mladý muž ho musí ná­sle­dovat, aby dokon­čil stu­dia a slo­žil man­darín­ské zkouš­ky. Za­ne­chává za se­bou za­mi­lovanou a věrnou manželku, jež – nová Péne­lopé če­ka­jící na ná­vrat svého Odys­sea – pří­sahá, že za­chová „pří­sahu ti­síckrát cennější než zla­to, ti­síckrát krásnější než nef­rit“.

Drama se za­uzlí s pří­cho­dem ná­stupce na post gu­vernéra, Pjon Hak­ta, člověka zhý­ralého a kru­tého. Po­té, co se do­sle­chl o kráse Čchunhjang, poža­duje, aby vstou­pila do jeho slu­žeb. Pre­zence kisaengů je rabe­lai­sov­sky barvi­tá, plná suges­tivních jmen jako slečna „Tajemná ml­ha“, „Me­ruň­kový květ“ nebo „Říční ví­la“. Pouze Čchunhjang na vy­vo­lání ne­chy­bí. Před­ve­dena před tyrana, od­váží se mu vzdo­rovat s tím, že ctnostná žena ne­může slou­žit dvěma manže­lům, byť by byla níz­kého pů­vo­du:

„Má ctnost, věrnost něco spo­lečného se spo­le­čen­ským po­sta­vením?“

Le Chant de la fi­dèle Chunhyang (Pí­seň věrné Čchunhjang), přel. z ko­rej­štiny Choi Mikyung a Je­an-Noël Ju­t­tet, Ca­de­i­lhan: Zul­ma, 1999; do­tisk Pa­říž; Ve­ule­s-le­s-Ro­ses: Zul­ma, ed. „Z/a“, 2025.

Za tuto drzost je podro­bena mu­čení. Každý úder bi­če, jenž na ni do­pa­dá, se stává pří­leži­tostí k písni odpo­ru, bo­lestnou li­tanií, v níž znovu a znovu po­tvrzuje svou věrnost. „I kdyby mě za­bili de­se­ti­ti­síckrát,“ pro­hlašuje, „lás­ka, jež pře­bývá v mém srd­ci, lás­ka, jež spo­juje šest ti­síc kloubů mého tě­la, tato láska se ne­změní.“

O ro­zuz­lení ne­pro­zra­dím nic, kromě to­ho, že je šťastné.

Pomsta srdcí proti krutostem zvůle

Pí­seň věrné Čchunhjang ob­jímá ce­lou spo­le­čen­skou stupnici starého reži­mu, od nej­vyšší pro Mongon­jonga po nejnižší pro Čchunhjang. Její úspěch tkví v tom, že „se od­vá­žila na­hlas mlu­vit o lásce v ze­mi, kde mladá srdce du­sila pod au­to­ri­tou“ a kde sňa­tek, zá­leži­tost ro­zu­mu, se vy­jednával chladně, aniž by mladí lidé měli slovo. Tato in­timní eman­cipace se pojí s po­li­tickým od­sou­zením zlo­řádů a ko­rup­ce, jež převlá­daly mezi vládnou­cí­mi.

Při­znávám, že vy­právění místy trpí růz­nými ná­no­sy, které při­táh­lo; Bulle­tin cri­tique du livre en français (Kri­tický bulle­tin fran­couz­ské knihy) v něm na­chází „ně­které ne­srovna­los­ti, ne­ob­ratná osprave­dlnění, […] na­ivitu a sen­ti­men­ta­litu“. Přes­to, po­dobně jako mušle, jež vy­dává šum oce­ánu, uchovává pod tím vším „šepot a ja­kési hlu­boké, ti­ché hu­čení: velký ne­ko­nečný a mnohý hlas“ li­dových básníků, kteří všude ko­lem zpívají5Ci­tát z Hippo­lyta Ta­ina a jeho mi­s­trov­ské Phi­lo­sophie de l’art (Fi­lo­zofie umění).. Je­jich vroucí du­še, je­jich dobré a čisté city pro­vedly toto dílo stale­tí­mi; oživují je ještě dnes na velkém fes­tivalu v Namwo­nu, kde sou­peří nej­lepší myeongchangové (mistři zpě­vu). Lee Me­e-Je­ong uvá­dí, že ně­kteří z nich cvičí s ta­kovou hor­livos­tí, „aby do­dali svému hlasu doko­na­lost vý­razu, že dokonce plivají krev“. Je­jich oběť není marná, je oceněna pu­b­likem, jež vstává k po­tlesku se slzami v očích. A „tyto slzy sou­časných diváků jsou stejně do­jemné jako strasti a shle­dání mi­lenců z fikce“.

Číst více
  • 9 min
Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

Nebeský trosečník: Émile Nelligan

Pře­loženo z fran­couz­štiny •

«Nel­ligan je legen­dární. Que­becký lid je sám o sobě ja­kýmsi snem, ima­gi­nárním, a přesto sku­tečným, ne­jis­tým, avšak vy­trva­lým, a na­ko­nec – kdo ví? – možná za­chráněným, možná ztra­ceným. Mezi tě­mito dvěma legen­dami exis­tuje spo­jení.»

Va­de­bon­co­eur, Pierre. «É­mile Nel­ligan (1879-1941), poè­te» (É­mile Nel­ligan (1879-1941), básník), in En quelques traits (Něko­lika tahy), Mon­tréal: Fi­des, 1978.

Je třeba při­po­mínat, že kanad­sko-fran­couz­ská li­te­ra­tura exis­tuje sotva dvě sto­le­tí; že právě vy­chází z dět­ství? Do­sud chudá na li­te­rární slávu, přece jen jednu má, která příkladně ztě­lesňuje její vlastní mlá­dí. Touto slávou je Émile Nel­ligan1Od­mítnuté for­my:
Émil Nel­lighan.
Émile Kovar.: se­dm­nác­ti­letý mla­dík, téměř dí­tě. Ale tra­gickým zvra­tem při­ro­zeného řádu v tomto bez­sta­rostném věku, který podle Bos­sueta «ja­koby byl stvo­řen jen pro ra­dost a rozkoše» a který «na­píná plachty ze všech stran k na­ději», Nel­ligan již v nic ne­doufá; je ztra­cen:

«Má duše je černá: kde jsem? Kam mí­řím v té tmě?
Všechny její na­děje leží zmrazené:
Jsem novým Nor­skem, kde vládne jen stín po mně,
z ně­hož plavá nebe jsou již ztra­cené.»

Nel­ligan, Émi­le. Poésies complè­tes (Sou­borné básně), před­mluva Claude Be­au­so­leil a Louis Dan­tin, Mon­tréal: Typo, edice «Typo Poésie», 1998.

A není to jen v těchto verších, pod vlivem po­mí­jivého zklamání, kdy pro­žívá toto roz­ča­rování. Je to v celé jeho sbírce Poésies complè­tes (Sou­borné básně), vzne­šených snech pro­kle­tého an­dě­la, jenž zů­stal cizin­cem vůči kompro­mi­sům, které život vy­ža­duje.

Prokletý anděl

Na slavné fo­to­grafii tento štíhlý ško­lák s ble­dou tváří a roz­cu­chanými vlasy fas­ci­nuje svýma velkýma vlhký­ma, ne­ko­nečnýma oči­ma; oči­ma, které se měni­ly, které chápaly, které sni­ly. Cho­dil s prsty po­třísněnými inkous­tem, v ne­u­pra­vené re­dingo­tě, a přesto s hr­dým vý­razem. «Je to po­divný chlapec», říkali jedni; «tro­chu pózer», usu­zovali dru­zí. Ale jeho hr­dost byla jen fa­sádou, za níž se špatně skrývala pře­pjatá cit­livost, tu pře­kypu­jící nadšením, tu za­stíněná divokou a hro­zivou me­lan­cho­lií:

«Je to vláda hořkého smí­chu, zuři­vos­ti,
vě­dět, že jsem básník, a být jen v opo­vržení,
vě­dět, že mám srd­ce, a ne­mít po­chopení
než od luny a bouřných ve­čerů v tem­nos­ti!»

Nel­ligan, Émi­le. Poésies complè­tes (Sou­borné básně), před­mluva Claude Be­au­so­leil a Louis Dan­tin, Mon­tréal: Typo, edice «Typo Poésie», 1998.

Okolní ne­po­chopení a noci strá­vené ho­rečna­tým psaním veršů, kde «již mezi zá­ři­vými rysy ukazovalo ší­len­ství svůj ohyzdný spár»2Vý­raz o «ohyzdném spáru» je od Louise Dan­tina v jeho «É­mile Nel­ligan et son Œuvre» (É­mile Nel­ligan a jeho dí­lo), pu­b­li­kovaném v sedmi pokra­čováních v novi­nách Les Débats (1902) a brzy se stal onou my­tickou před­mluvou (1903), která od­ha­lila nejen jednoho z nej­lepších básníků fran­kofonní Kanady (Nel­ligana), ale také jednoho z je­jích nej­lepších es­te­tiků (Dan­ti­na)., na­ko­nec před­časně pod­lo­mily jeho zdraví. Ze­mřel dva­krát: nejprve in­te­lek­tuální smrtí či ší­len­stvím v deva­tenácti le­tech; poté tě­lesnou smrtí v pa­de­sáti sedmi le­tech.

Smích a vzlyky

Není po­chyb, že Nel­ligan krutě trpěl tímto ne­po­chopením. On, který snil jen o Pa­říži, tvr­dil, že jeho verše tam jednoho dne od­le­tí, aby se vrá­tily v krásné knize. Ta­ková am­bi­ce, mla­distvá a vibru­jí­cí, na­bízela snadnou ko­řist zlo­my­slné kri­ti­ce. Nejprudší útok při­šel z Monde illustré, z pera ja­kéhosi ne­u­r­či­tého novi­náře pro­jíž­dě­jí­cího Mon­tréalem, De Mar­chy či De Mar­chi, je­hož křestní jméno his­to­rie za­po­mně­la. S po­vrchní iro­nií a ma­li­chernou ome­zeností tento cenzor ze­směš­ňoval ori­gi­na­litu mla­díka, a dokonce mu blaho­sklonným tónem navr­hoval, aby na­psal «malou tezi v prosté próze» a dokázal tak své zá­sluhy, při­čemž zá­keřně do­dával: «ne­boť my po­vzbu­zujeme mladé spi­sova­tele».

Do­tčen do hloubi du­še, Nel­ligan ne­vá­hal od­po­vě­dět bě­hem památného za­se­dání Li­te­rární školy mon­tre­al­ské 26. května 1899. Toho ve­če­ra, tváří v tvář svým odpůr­cům, těm «mužům s po­nurými če­ly, / kteří po­hr­dali [je­ho] živo­tem a od­mí­tali [je­ho] ruku», mla­dík vstal. S vla­jící hřívou a planou­cím po­hle­dem přednesl jedním de­chem svou štiplavou od­po­věď, «La ro­mance du vin» (Ro­mance vína), která při­vedla sál do vy­tržení. Byl to zá­roveň jeho tri­umf i roz­lou­čení:

«Zvony zpívaly; ve­černí vítr voní tak slad­ce…
A za­tímco víno proudí v ra­dostném toku,
jsem tak ve­se­lý, tak ve­se­lý, směji se hlad­ce,
ó! tak ve­se­lý, že se bo­jím pro­puknout ve vzlyku!»

Nel­ligan, Émi­le. Poésies complè­tes (Sou­borné básně), před­mluva Claude Be­au­so­leil a Louis Dan­tin, Mon­tréal: Typo, edice «Typo Poésie», 1998.

«Le vaisseau d’or» (Zlatá loď)

Pro­dukt ne­prav­dě­po­dobné al­chy­mie, Nel­ligan se při­bli­žuje Po­eovi v makabroznos­ti, He­re­di­ovi v cize­lovaném verši, Nervalovi v oni­rických nos­talgi­ích, ale také Ro­denbachovi v ml­hách a Chopi­novi v hudbě du­še. S pý­chou pěs­tuje «své ne­u­rózy» a svě­řuje se: «Ze­mřu ší­lený… jako Bau­de­laire». Pod ná­po­rem ně­ja­kého ob­se­dant­ního snu, ně­jaké do­mi­nantní myš­lenky se vrhá k ab­so­lutnu s «veš­ke­rým úsi­lím, veš­ke­rou krví duše», což vede Louise Dan­tina k pro­hlá­šení: «Při­pus­tí­me-li, že člověk i dílo jsou pouze ná­čr­tem, mu­síme tvr­dit, že je to ná­črt génia».

Tento ná­črt génia má dě­sivou jasnovidnost «to­ho, [co] staří v la­tině na­zývali ‚va­te­s’, věšt­ce, vi­dou­cí­ho, pro­roka, básníka in­spi­rovaného bohy»3Claude La Cha­ri­té.. Roger Fournier evo­kuje «hro­zivý okamžik», kdy umě­lec vidí svůj ko­nec dříve, než ho pro­ži­je. Tato před­tu­cha se vtě­luje do «Le vais­seau d’or» (Zlatá loď), jeho nejem­be­ma­tič­tějšího so­ne­tu. Nel­ligan v něm maluje nád­heru tri­umfu­jící lo­di, «te­sané z masivního zlata», plu­jící po ne­zná­mých mo­řích. Ale tento slavný ob­raz je tu jen pro­to, aby byl lépe zni­čen. V tra­gickém pádu loď na­ráží na útes a po­tápí se, za­ne­cháva­jíc jen bo­haté trosky. Čtenář pak s hrů­zou chápe, že jde o básníka sa­motného, pro­ro­ku­jí­cího vlastní ztros­ko­tání:

«Co se stalo s mým srd­cem, opuš­těnou lo­dí?
Bě­da! po­no­řilo se do pro­pasti snu…»

Nel­ligan, Émi­le. Poésies complè­tes (Sou­borné básně), před­mluva Claude Be­au­so­leil a Louis Dan­tin, Mon­tréal: Typo, edice «Typo Poésie», 1998.

Číst více
  • 9 min
Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Ho­diny za­hálky: Filozofická procházka s mnichem Kenkōem

Pře­loženo z fran­couz­štiny •

Klenot pous­tevnické li­te­ra­tu­ry, Ho­diny za­hálky (Tsurezure-gusa)1Od­mítnuté for­my:
Cahier des heu­res oi­sives (Se­šit ho­din za­hálky).
Va­ri­étés sur des mo­ments d’ennui (Roz­mani­tosti o chví­lích nudy).
Va­ri­étés sur des mo­ments de désœuvre­ment (Roz­mani­tosti o chví­lích ne­činnosti).
Réfle­xi­ons lib­res (Volné úvahy).
Écrit dans des mo­ments d’ennui (Psáno ve chví­lích nudy).
Pro­pos des mo­ments per­dus (Řeči ztra­cených chvil).
Les Her­bes de l’ennui (Trávy nudy).
Les Divers Mo­ments de loi­sirs (Různé chvíle volna).
Tsourézouré Gouça.
Tsure-dzure-gusa.
Tsouré-dzouré-gousa. jsou nad­ča­sovým po­zváním k za­chy­cení pr­chavé krásy světa dříve, než uschne „rosa na pláních Adaši“ a než se roz­plynou „dýmy hory To­ribe“ (kap. VII)2Pláně Adaši, na­cháze­jící se seve­ro­zá­padně od Kjóta, kdysi slou­žily jako roz­sáhlý hřbi­tov, kde se těla po­ne­chávala živlům. Hora To­ri­be, ležící na ji­hový­cho­dě, byla zase mís­tem kre­ma­cí.. Au­tor, Urabe Kenkō ne­boli mnich Kenkō (1283–1350)3Od­mítnuté for­my:
Urabe Kaneyoshi.
Yoshida Kaneyoshi.
Yoshida Kenkō.
Yoshida Kennkō.
opat Kenko.
bonz Kenkō.
cti­hodný Kenkō.
Kenkō hōši.
Kennkō hōši.
Kenkō-bōši.
Kenkō bō­ci., ne­byl ani přísným as­ke­tou, ani zbožným mu­žem v úz­kém slova smys­lu. Jako dů­stojník stráže po­vě­řený do­pro­vo­dem cí­saře Go-Udy se roz­hodl vstou­pit do řádu až po smrti svého ochrán­ce, a uči­nil tak pro­to, aby mohl po­zo­rovat své sou­časníky z od­stu­pu. V do­bě, kdy „vá­lečníci z Kantō“, ne­vzdě­laní vo­já­ci, su­žovali dvůr „způ­so­bem života vzdá­leným vší lid­skosti, bližším spíše zví­řa­tům“ (kap. LXXX), dokázal Kenkō uchovat to pod­statné: sta­ro­bylý vkus.

„Kenkō […] je opož­děný kla­sik. […] jeho eseje při­po­mínají zdvo­ři­lou konverzaci světáka a vy­zna­čují se onou pro­s­to­tou a lehkostí vy­já­d­ření, které jsou ve sku­tečnosti vý­sledkem doko­nalého umění.

Pro po­čá­teční stu­dium staré japon­ské li­te­ra­tury nelze uči­nit lepší volbu než Ho­diny za­hálky.“

As­t­on, Wil­liam Ge­orge. Lit­téra­ture japo­naise (Japon­ská li­te­ra­tura), přel. z ang­lič­tiny Henry Du­ran­d-Davray. Pa­ris: A. Co­lin, ed. „His­toi­res des lit­téra­tu­re­s“, 1902. (Bib­li­o­thèque nati­o­nale de France (BnF)).

Při zkou­mání to­hoto díla bo­ha­tého na dů­věrná sdě­lení lze u Kenkōa ro­ze­znat dvě pro­ti­kladné osobnos­ti: aris­tokrata a mni­cha. Hlásá sice budd­his­tické odpoutání, ale při­znává, že „člověk bez smyslu pro mi­lostný život“ by se po­do­bal „křiš­ťá­lové čí­ši, které by chybělo dno“ (kap. III). Kri­tizuje lpění na hmotných stat­cích, ale po­ciťuje „vždy bu­šení srdce“ (kap. VIII), když si vzpo­mene na vý­zdobu palá­ce, do­plňky k oděvům či nád­heru ob­řa­dů. Od­su­zuje hrubé opil­ství, ale při­pouš­tí, že sklenka saké sdí­lená mezi „dů­věrnými přá­teli u ohně“ (kap. CLXXV) za sně­hové noci je jedním z pů­vabů exis­ten­ce. Tyto dvě stránky jeho po­vahy se spo­jují a „vy­tvá­řejí typ starého mlá­dence [sku­tečně] sympa­tického, který se stává ještě sympa­tič­tějším, když v klidu roz­jí­máme nad myš­len­kami a ra­dami tak hlu­boké moud­ros­ti, ji­miž je vy­plněna většina jeho spisu“, vy­svět­luje Mi­chel Revon. Poklá­dám ho za nej­většího mo­ra­lis­tu, nej­har­mo­nič­tějšího a nej­čistšího du­cha Japon­ska.

Podstata zuihitsu: Následovat rozmar štětce

„Zuihitsu, „po proudu štět­ce“ […]. Bonz Kenkō slo­žil nejkrásnější knihu to­hoto druhu. Je mým mi­s­trem. Od­jel jsem do Kjóta, abych pla­kal na mís­tě, kde žil. Je­den bonz mě tam za­ve­dl. […] „Opat Kenkō,“ řekl mi […], „to jsou [ty kvě­ti­ny], které jsou zde!“ Japonci jsou jako roční ob­do­bí; vše se s nimi […] vra­cí. My jsme jako dě­ji­ny; vše s námi umí­rá.“

Quignard, Pas­cal. Pe­tits Trai­tés (Malá po­jednání). Pa­ris: Maeght, 1990; pře­tisk Pa­ris: Gal­li­mard, ed. „Fo­li­o“, 1997.

Ho­diny za­hálky ná­ležejí k onomu tak zvlášt­nímu li­te­rárnímu žánru zuihitsu („po niti štět­ce“)4Od­mítnuté for­my:
„Impre­si­o­nis­tická li­te­ra­tu­ra“.
„Ná­sle­du­jíc ště­tec“.
„Ná­sle­du­jíc roz­mar štět­ce“.
„Spisy po niti štět­ce“.
„Směsi“.
„Eseje“.
„E­sej po niti štět­ce“.
„E­sej po niti pe­ra“.
„Po­známky psané po proudu pe­ra“.
„Po proudu štět­ce“.
„Ne­cháva­jíc jít svůj ště­tec“.
„Podle li­bosti štět­ce“.
Zouï-hitsou., do ně­hož Japonci řadí i Mon­taignovy Eseje. A toto srovnání mezi Kenkōem a na­ším fran­couz­ským šlech­ti­cem, byť kon­venční, není o nic méně správné. U obou na­cházíme ten­týž jistý a jemný vkus, tu­též me­lan­cho­lii, která nikdy není zoufal­stvím, to­též hu­manis­tické nadšení nikoli to­lik pro An­tiku jako spíše pro an­tickou ctnost, tu­též vůli ko­nečně malovat sebe sama při malování druhých. Žádný pravi­delný plán, žádný sys­tém, který by spoutal du­cha; nic než roz­mar štět­ce, z ně­hož vy­vstává „změť úvah, anekdot a maxim na­házených bez ladu a skladu na papír po [něko­lik] let, ko­lem roku 1335“, za­hrada dojmů, kde divoká tráva sou­sedí se vzácným kvě­tem. Slavný in­cipit udává tón této in­te­lek­tuální pro­cház­ce:

„Podle li­bosti svých ho­din za­hálky (Tsu­rezure naru mama ni), od rána do ve­če­ra, před svým psa­cím stolkem, za­pi­suji bez ur­či­tého zá­měru ma­li­chernos­ti, je­jichž pr­chavý od­raz pro­chází mou mys­lí. Po­divná blou­dění!“

Urabe, Kenkō. Les Heu­res oi­sives (Ho­diny za­hálky) (Tsurezure-gusa), přel. z japon­štiny Char­les Grosbois a To­miko Yoshi­da. Pa­ris: Gal­li­mard, ed. „Connaissance de l’O­ri­ent. Série japo­nai­se“, 1987; čás­tečný pře­tisk pod ná­zvem Cahi­ers de l’er­mi­tage (Pous­tevní­kovy se­šity) (před­ml. Zéno Bi­anu), Pa­ris: Gal­li­mard, ed. „Fo­lio Sages­se­s“, 2022.

Poetika nedokončeného

V srdci Ho­din za­hálky tepe pro­ni­kavý po­cit po­mí­jivos­ti. Pro mo­derního člověka je běh času nej­čas­těji zdro­jem úz­kos­ti; pro Kenkōa je sa­motnou pod­mínkou krá­sy. „Jeho po­mí­jivost dává to­muto světu cenu“ (kap. VII), pí­še. Kdyby naše exis­tence měla být věčná, po­ezie světa by se ihned roz­plynu­la. Z této fi­lo­zofie ne­jis­toty vy­chází ryze japon­ská es­te­tika ne­dokon­čeného, která před úplností mě­síce upřednostňuje za­halený lesk upa­da­jí­cího ne­bes­kého tě­le­sa; a před roz­kvet­lým kvě­tem okvětní lístky, které vítr unáší v spě­chu, navzdory nám:

„Ať je před­mět ja­kýko­li, jeho doko­na­lost je va­dou. Nechte věci ne­dokon­čené, tak jak jsou, bez vy­lepšování: shle­dám v tom za­jí­mavost a budu se cí­tit dob­ře. Bylo mi ře­čeno: když se staví cí­sař­ský pří­by­tek, je zvykem ne­chat jedno místo ne­dokon­čené.“

Urabe, Kenkō. Les Heu­res oi­sives (Ho­diny za­hálky) (Tsurezure-gusa), přel. z japon­štiny Char­les Grosbois a To­miko Yoshi­da. Pa­ris: Gal­li­mard, ed. „Connaissance de l’O­ri­ent. Série japo­nai­se“, 1987; čás­tečný pře­tisk pod ná­zvem Cahi­ers de l’er­mi­tage (Pous­tevní­kovy se­šity) (před­ml. Zéno Bi­anu), Pa­ris: Gal­li­mard, ed. „Fo­lio Sages­se­s“, 2022.

Tím, že nás učí, že „lí­tost nad opa­dáváním květů a úbytkem mě­síce“ (kap. CXXXVII) je do­jem­nější než chvála je­jich plného roz­květu, nám Kenkō ne­dává pouze lekci po­e­tiky; na­bízí nám, což je ještě lepší, útě­chu.

Číst více
  • 8 min
Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

Tristia a Epis­tulae ex Ponto, aneb Řím na břehu Černého moře

Pře­loženo z fran­couz­štiny •

Byl jednou za vlády Augusta je­den muž, který se mohl po­važovat za ob­dařeného všemi mi­lost­mi: Pu­b­lius Ovi­dius Naso, ře­čený Ovi­dius. Módní básník ve slavném sto­letí la­tin­ské po­ezie, lu­sor amo­rum (pě­vec lá­sek), jeho žer­tovné pero si pod­manilo Řím a jeho lehkost ve sklá­dání veršů hrani­čila se zá­zra­kem: „sna­žil jsem se psát pró­zou, ale slova se sklá­dala tak přesně do me­tra, že to, co jsem psal, byly verše“. Jmění, pů­vod, slavní přá­te­lé, dům sou­se­dící s Kapi­to­lem, nic ne­chybělo to­muto řím­skému rytí­ři, který si užíval života jis­tějšího a po­ho­dlnějšího než kdy před­tím.

Přesto jednoho rána roku 8 na­šeho le­topoč­tu, když se Řím pro­bu­dil, rozší­řila se uli­cemi zlověstná zpráva: mi­lá­ček múz, tehdy pa­de­sát­ník, právě ode­šel pod cí­sař­ským do­pro­vo­dem. Ne na ně­jaké zlaté dů­cho­dové po­břeží s mírným podne­bím, ale na relegatio (vy­hnan­ství)1Relegatio (vy­hnan­ství), ač­koli se po­do­balo exilium (exi­lu), se od něj právně li­ši­lo: ne­vedlo ani ke ztrátě ob­čan­ství, ani ke konfis­kaci majetku. Ovi­dius, kte­rému bylo v těchto dvou bo­dech udě­leno omi­lostnění, dbal na to, aby upřesnil, že je mylné, když ho jeho sou­časníci ozna­čují za vy­hnan­ce: quippe re­lega­tus, non exul, di­cor in illo (není ře­čeno, že jsem vy­hnanec, ale pouze vy­po­vě­zený). Ale k čemu do­držovat roz­li­šení, které dě­lal pouze z dů­vodu cti? Sám se od něj osvo­bo­dil: a pa­tria fugi victus et exul ego (já po­ražený a uprch­lík se vi­dím vy­hnaný ze své vlas­ti); exul eram (byl jsem ve vy­hnan­ství). do To­mis2Dnešní Con­stanța v Ru­mun­sku., le­dové osady na nej­vzdá­lenější hranici ří­še, na ne­hos­tinných bře­zích Černého mo­ře.3Při po­sledním pozdravu Kapi­tolu vy­hnanec pro­nesl toto roz­lou­čení, které si Go­ethe osvojí v okamžiku svého vlast­ního od­chodu z Věčného města: „Velcí bo­hové, kteří obýváte tento vzne­šený chrám tak blízko mého domu a které mé oči již nikdy ne­u­vi­dí; […] vy, které mu­sím opus­tit, […] zbavte mě, pro­sím vás, Cae­sa­rovy nenávis­ti; to je je­diná mi­lost, o kte­rou vás při od­chodu žá­dám. Řekněte to­muto bož­skému muži, jaký omyl mě svedl, a dejte mu po­znat, že má chyba ne­byla nikdy zlo­či­nem“.

Záhada nemilosti

Jaká byla pří­čina této relegatio bez sou­du, z pouhé vůle Augusta, a jaký dů­vod měl tento vládce zbavit Řím a svůj dvůr tak velkého básníka a uvěz­nit ho u Gétů? To je to, co ne­víme a co nikdy ne­bu­deme vě­dět. Ovi­dius se zmiňuje o car­men et error (bá­seň a ne­opa­trnost), zá­hadně šep­taje:

„Ach! proč jsem vi­děl to, co jsem vi­dět ne­měl? Proč se mé oči staly vinný­mi? Proč jsem ko­nečně svou ne­opa­trností po­znal to, co jsem nikdy po­znat ne­měl?“

Ovi­de. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (E­legie Ovi­di­ovy z vy­hnan­ství [sv. I, Elegie Tris­tií]), přel. z la­tiny Jean Ma­rin de Kervillars. Pa­říž: d’Houry fils, 1723.

Pokud Umění mi­lovat, vy­dané o de­se­ti­letí dříve, bylo oním carmen nebo ofi­ci­ální zá­minkou, sku­tečný error ne­boli vina zů­stává zá­ha­dou za­pe­če­těnou v básní­kově hrobě:

„Ovi­diův zlo­čin byl ne­po­chybně v tom, že vi­děl něco hanebného v Octavi­ově ro­dině […]. Učenci ne­roz­hod­li, zda vi­děl Augusta s mla­dým chlap­cem […]; nebo zda vi­děl ně­ja­kého štolbu v ná­ručí cí­sa­řovny Livie, kte­rou si Augustus vzal tě­hotnou s ji­ným; nebo zda vi­děl to­hoto cí­saře Augusta za­městnaného se svou dce­rou či vnuč­kou; nebo ko­nečně zda vi­děl to­hoto cí­saře Augusta dě­lat něco horší­ho, torva tuen­ti­bus hi­r­cis [pod divokými po­hledy koz­lů].“

Vol­taire. Œuvres complè­tes de Vol­taire, vol. 45B, […] D’Ovi­de, de So­crate […] (Úplné spisy Vol­tai­rovy, sv. 45B, […] O Ovi­di­ovi, o Sokra­tovi […]). Oxford: Vol­taire Foun­dati­on, 2010.

Za­po­meňme tedy na hypo­tézy stejně po­četné jako po­divné tě­ch, kteří chtějí za kaž­dou cenu uhodnout dvou­ti­sí­ci­leté tajem­ství. Stačí vě­dět, že v mu­kách vy­hnan­ství, ve vzly­cích osamění, Ovi­dius nena­šel jiný zdroj než svou po­ezii a že ji ce­lou po­u­žil k ob­měk­čení cí­saře, je­hož zášť si při­vo­dil. „Bo­hové se někdy ne­chají ob­měk­čit“, říkal si. Od­tud se zro­dily Tristia4Od­mítnuté for­my:
Les Cinq Livres des Tris­tes (Pět knih Tris­tií).
Tris­tium libri quinque (V).
De Tris­ti­bus libri quinque (V). a Epis­tulae ex Ponto5Od­mítnuté for­my:
Let­tres du Pont (Listy z Pon­tu).
Élégies écri­tes dans la pro­vince de Pont (E­legie psané v pro­vin­cii Pon­t).
Les Qua­tre Livres d’épîtres écri­tes dans la pro­vince de Pont (Čtyři knihy epištol psaných v pro­vin­cii Pon­t).
Pon­ti­cae epis­to­lae.
De Ponto libri qua­tuor (IV)..

Kronika věčné zimy: Drama Tomis

Ovi­di­ovy elegie z vy­hnan­ství jsou deníkem muže ztra­ceného daleko od svých blíz­kých, daleko od civi­liza­ce, je­jímž byl kdysi nejpří­jem­nějším před­stavi­te­lem; dlouhý ná­řek ad­re­sovaný jeho manžel­ce, přá­te­lům, kteří zů­stali v Ří­mě, a neú­prosné mo­ci, od níž marně oče­kává mi­lost. To­mis se tu jeví jako „země plná hořkosti“, ne­u­stále bi­čovaná vě­try a krou­pami věčné zi­my, kde i víno, „zka­menělé chla­dem“, tuhne v led, který je třeba se­kat se­ke­rou. Básník se tam cítí jako ab­so­lutní cizi­nec; vě­zeň oduchováva­jící za­po­mínat la­tin­sky upro­střed bar­bar­ských slov a straš­livých vý­křiků Gétů:

„mluví spolu jazykem, který je jim spo­lečný; ale já se ne­mohu do­ro­zu­mět ji­nak než gesty a zna­mení­mi; zdejší lidé mě po­važují za bar­bara a [ti­to] drzí Gé­tové se smějí la­tin­ským slovům.“

Ovi­de. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (E­legie Ovi­di­ovy z vy­hnan­ství [sv. I, Elegie Tris­tií]), přel. z la­tiny Jean Ma­rin de Kervillars. Pa­říž: d’Houry fils, 1723.

Tváří v tvář protivenství

Kde Ovi­dius čerpal od­vahu po­třebnou k to­mu, aby snesl tak kru­tou pro­ti­ven­ství? V psaní:

„[Ptá­te-li se mě], co zde dě­lám, řeknu vám, že se za­bývám stu­di­emi zdán­livě málo uži­tečný­mi, které však mají svou uži­tečnost pro mě; a kdyby slou­žily jen k to­mu, aby mě ne­chaly za­po­menout na mé ne­štěs­tí, ne­byla by to malá vý­ho­da: pří­liš šťastný, když-li z pěs­tování tak ne­plodného pole zís­kám ale­spoň ně­jaké ovo­ce.“

Ovi­de. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil, t. II, Élégies pon­tiques (E­legie Ovi­di­ovy z vy­hnan­ství, sv. II, Pont­ské elegie), přel. z la­tiny Jean Ma­rin de Kervillars. Pa­říž: d’Houry, 1726.

Ostatně, bývalý řím­ský dandy úplně ne­zmizel: elegan­ce, vy­tří­bené ry­sy, srovnání spíše dů­my­slná než pevná pře­trváva­jí, někdy až do pře­mí­ry. Už Quin­ti­li­anus ho sou­dil méně za­městnaného vlast­ními ne­štěs­tími než jako ama­tor ingenii sui (mi­lovníka vlast­ního géni­a). Podle Seneky star­šího Ovi­dius znal „to, co bylo v jeho verších pře­bujelé“, ale vy­rovnával se s tím: „Říkal, že tvář je někdy uči­něna mno­hem hezčí znaménkem krásy“. Tato stá­lost v tom, dávat svým myš­lenkám ně­jaký ob­rat, ně­jaké „znaménko krásy“, po fran­couz­ském způ­sobu – „řeklo by se téměř, že se na­ro­dil mezi námi“, po­zna­menává pře­kla­da­tel Jean Ma­rin de Kervillars – je po­sledním zna­kem jeho osobnos­ti, při­znaným od­mítnu­tím ne­chat vzdá­lenost od hlavního města zni­čit uměl­ce. A po­té, co tak často po­psal toto od­lou­čení jako druh smr­ti, na­ko­nec na­jde Řím na břehu Černého moře a uzaví­rá: „ze­mě, kam mě osud umís­til, mi musí na­hra­dit Řím. Má ne­šťastná múza se spoko­juje s tímto jeviš­těm […]: ta­ková je li­bovůle mocného Bo­ha.“6Více rezignovaný než roz­hodný, ne­šel tak dale­ko, aby na­psal na práh svých dve­ří, jak to udělá Hugo, EXI­LIUM VITA EST (VY­HNAN­STVÍ JE ŽIVOT nebo ŽIVOT JE VY­HNAN­STVÍ).

Číst více
  • 34 min
Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Říci nevyslovitelné: Letní květy od Hary Tamikiho

Pře­loženo z fran­couz­štiny •

Jsou udá­losti v dě­ji­nách lid­stva, které jako by vy­zna­čovaly hranici to­ho, co může jazyk vy­já­d­řit. Pro­past se otevírá a slova, směšná, jako by ustu­po­vala před hrů­zou. Hi­rošima je jednou z těchto pro­pas­tí. Přesto ně­kteří po­ciťovali naléhavou po­vinnost svěd­čit tváří v tvář ne­vy­slovi­telné­mu, ne aby vy­svět­lova­li, ale aby ne­dovo­lili ti­chu dokon­čit dílo zká­zy. V první řadě těchto strážců stojí Hara Ta­miki (1905-1951), přeživší, je­hož po­vídky shro­máž­děné pod ná­zvem Letní květy před­stavují je­den ze za­klá­da­jí­cích aktů to­ho, co kri­tika na­zvala „li­te­ra­tu­rou ato­mové bom­by“ (genbaku bungaku)1„Li­te­ra­tura ato­mové bom­by“ ozna­čuje díla zro­zená z trau­matu roku 1945. Ne­sená přeživšími jako Hara Ta­miki a Óta Jóko, tento žánr byl dlouho „po­važován za okrajový, lokální, doku­men­tární“ li­te­rárními kruhy. Jeho síla spo­čívá právě v jeho pokusu zpo­chybnit „hranice jazyka, jeho na­ho­di­los­ti, jeho ne­do­statky“ tváří v tvář hrůze a zá­roveň se snažit je na­pravit, jak zdů­razňuje Cathe­rine Pinguet.
Od­mítnuté for­my:
Li­te­ra­tura ato­mu.
Gem­baku bungaku.. Tri­logie „svě­ta, který ne­pře­stává ho­řet“2Fo­rest, Phi­lippe, „Quelques fle­urs pour Hara Ta­miki“ (Něko­lik květů pro Haru Ta­miki­ho), cit. čl., dílo — složené z Pre­lu­dium ke zkáze (Kai­metsu no jokyoku), Letní květy (Natsu no hana) a Z ruin (Haikyo kara) — vy­práví ve třech ča­sech o tom, co bylo před, bě­hem a po.

Psaní výbuchu

Podle Galy Ma­rie Follaco není Ha­rův styl stylem zvládnu­tého psaní: je to „se­stup do křehké psy­chiky zoufalého muže“ kon­fron­tovaného s dě­sivě zni­čený­mi, téměř ne­roz­po­zna­telnými kra­ji­na­mi, kde se mu zdá ne­možné na­jít stopy svého živo­ta, jak byl ještě před něko­lika okamžiky. Jeho roz­bitý způ­sob psaní, který čtenáře noří do ne­klidu a zma­tení, má za ku­lisu samu Hi­rošimu v cá­rech, „zmize­lou beze stopy — kromě ja­kési plo­ché vrstvy tro­sek, po­pe­la, zkrou­cených, pro­ražených, ro­ze­žraných věcí“, abychom po­u­žili slova Ro­berta Guilla­i­na, prvního Fran­couze na mís­tě. Na tomto plátně zpus­tošení pro­mítá Hara stří­davě útržky pře­ru­šených exis­ten­cí, stří­davě frag­menty paměti vy­plňu­jící prázdnoty roz­tr­hané re­a­li­ty.

Tato de­kon­strukce do­sahuje vr­cholu v po­e­tických vlož­kách, kde Hara sahá po zvláštní formě japon­štiny — ka­ta­kaně obvykle vy­hrazené cizím slovům —, jako by obvyklý jazyk byl ne­schopný:

„Třpy­tící se trosky
/ roz­pro­stí­rají se v roz­lehlé kra­jině
Světlý po­pel
Kdo jsou ta spá­lená těla s ma­sem od­řeným doživa?
Po­divný ryt­mus těl mrtvých lidí
Exis­tovalo to všech­no?
Mohlo to všechno exis­tovat?
Okamžik a zbývá od­řený svět“

Ha­ra, Ta­miki, Hi­roshima : fle­urs d’été : ré­cits (Hi­roši­ma: letní květy: po­vídky), přel. z japon­štiny Brigitte Al­li­oux, Ka­rine Chesneau a Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fayolle, Ar­les : Ac­tes Sud, sb. „Babel“, 2007.

Za­tímco Hara uvnitř výhně pod­stu­po­val tuto dan­tov­skou po­dívanou, ohro­mení in­te­lek­tuá­lové na druhém konci světa se pokou­šeli udá­lost pro­mys­let. 8. srpna 1945 psal Al­bert Ca­mus v Combat: „me­chanická civi­lizace právě do­sáhla svého po­sledního stupně divokos­ti. V blízké či vzdá­lenější bu­doucnosti bude nutno vo­lit mezi ko­lek­tivní se­bevraž­dou nebo in­te­ligent­ním vy­u­ži­tím vě­deckých ob­jevů. Za­tím je dovo­leno mys­let, že je v tom ja­kási ne­slušnost takto oslavovat ob­jev, který se nejprve dává do slu­žeb nej­strašnější zuři­vosti ni­čení, ja­kou člověk pro­kázal“3Ca­mu­sův úvodník byl pu­b­li­kován na ti­tulní straně deníku Combat pouhé dva dny po bom­bar­dování a před bom­bar­dováním Na­ga­sa­ki. Na­bízí přesný opak re­akce velké části tis­ku, jako Le Monde, který téhož dne ti­tul­koval „Vě­decká revo­lu­ce“. Tím, že šel proti do­bovému nadšení, se Ca­mus pro­sazuje jako jedna z nejpo­ho­tovějších a nej­jasno­zři­vějších in­te­ligencí v okamžiku ná­stupu ja­derné éry.. Hara nefi­lo­zofuje, ukazuje; a to, co ukazuje, je právě tato „zuři­vost ni­čení“ za­bodnutá jako čepel do samého masa li­dí.

Několik květů na nejrozlehlejším z hrobů

Ústřední po­vídka, Letní květy, se otevírá in­timním smutkem: „Vy­šel jsem do města a kou­pil květy, pro­tože jsem se roz­hodl jít na hrob své ženy“. Pro Haru za­čal ko­nec světa už o rok dříve. Ztra­til svou ženu Sa­dae — osobu nej­dražší jeho srdci — a s ní nej­čistší rozkoše to­hoto živo­ta. Ka­ta­strofa ze 6. srpna 1945 tedy není trh­li­nou vy­no­ři­vší se z ni­co­ty, ale mon­stróz­ním ze­sí­lením osobního dra­ma­tu, které se mísí s ko­lek­tivním dra­ma­tem obětí ato­mové bomby a pa­ra­doxně se na­ko­nec stává dů­vo­dem bytí, naléhavostí ří­ci. „‚Mu­sím to všechno za­ne­chat pí­semně,’ řekl jsem si sám pro sebe“, do­dávaje si od­vahu žít ještě něko­lik let. Jeho psaní už není jen nářkem upro­střed ruin; pro­měňuje se v památ­ník Hi­roši­my, něko­lik květů po­ložených navěky na nej­roz­leh­lejším z hrobů; také v akt odporu proti ml­čení, ať už vnu­cenému cenzu­rou ame­rických oku­pačních sil4Po kapi­tulaci v roce 1945 ame­rické oku­pační úřady za­vedly Press Co­de, který na něko­lik let za­kázal ší­ření pří­liš sy­rových infor­mací a svě­dec­tví o účin­cích bom­bar­dování, čímž od­dá­lil pu­b­likaci mnoha děl, včetně Ha­rových. „Trpět v ti­chos­ti, tedy“, shrnuje psy­cho­ložka Nayla Chi­diac ve své knize L’Écri­ture qui guérit (Psaní, které lé­čí), která věnuje ce­lou kapi­tolu Ha­rovi., nebo zro­zenému z dis­kri­mi­nace vůči „a­to­mizovaným“ (hibakusha), je­jichž stig­mata vy­vo­lávala strach a od­mí­tání.

Ticho mrtvých, ticho Boha

Ale toto po­slání, které ho udržovalo při živo­tě, ho na­ko­nec roz­dr­ti­lo. V roce 1951 po­de­pi­suje slova na roz­lou­čenou, pro­ná­sle­dován pří­zra­kem nové Hi­rošimy s vy­puknu­tím ko­rej­ské války: „Nyní je čas, abych zmizel v ne­vi­di­telném, ve věčnosti za ním“. Krátce poté se vrhá pod vlak. Jeho po­slední ges­to, jak na­píše no­si­tel No­be­lovy ceny Óe Kenzaburó, bylo po­sledním vý­kři­kem pro­testu „proti slepé hlouposti lid­ského rodu“.

Když hlasy svědků umlknou, paměť se uchyluje do před­mě­tů, které zlo­čin za­ne­chal za se­bou. O de­se­ti­letí poz­ději je to tato hmotná paměť, s níž se kon­fron­tuje kněz Mi­chel Quo­ist při své ná­vštěvě mu­zea ato­mové bom­by. Je za­sažen po­hle­dem na „ho­di­ny, kyva­dlové ho­di­ny, bu­díky“, je­jichž ru­čičky navždy za­mrzly na 8:15: „Čas je po­za­sta­ven“. Tento úchvatný ob­raz je možná nejpřesnější me­tafo­rou Ha­rovy snahy krys­ta­lizovat osu­dový okamžik. Je to ten­týž ob­raz, který in­spi­ruje Quo­ista k lapi­dární básni v doko­nalém souladu s Let­ními květy:

„Pře­ru­šený, vy­mazaný lid
/ prach
/ stín
/ noc
/ ni­cota
Ti­cho mrtvých
Ti­cho Boha

Proč ml­čí­te, mrt­ví? Chci sly­šet váš hlas!
Křičte!
Řvěte!
Řekněte nám, že je to ne­spraved­livé!
Řekněte nám, že jsme bláz­ni! […]
JE NOC NAD HI­ROŠI­MOU“

Quo­ist, Mi­chel, À cœur ou­vert (S otevřeným srd­cem), Pa­říž : Les Édi­ti­ons ou­vrières, 1981.

Číst více
  • 7 min
Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Úsvit středověkého Japonska v jeho eposech

Pře­loženo z fran­couz­štiny •

Poklidné ob­dobí He­ian (794-1185) skon­čilo ve vše­o­becném požá­ru. Po bitvách vzácné kru­tosti si dva sou­pe­řící ro­dy, Taïra a Mi­na­mo­to, po­stupně pod­manily dvor­skou aris­tokra­cii, která ne­dis­po­novala ani do­sta­tečnou ar­má­dou ani po­li­cií, a způ­so­bily ná­stup feu­dálního reži­mu. Za­číná tak japon­ský stře­dověk. Toto ob­dobí převratů bylo ta­kové, že „bylo by třeba pá­t­rat v ně­meckém stře­dověku, abychom na­šli po­dobný zma­tek“. Rafi­novanosti žen­ské li­te­ra­tury ob­dobí He­ian tak od té doby ná­sle­dovaly mužné pří­běhy plné „vražd“, „lstí“, „po­divuhodných vá­lečných činů“ a „dlouho při­pravovaných po­mst“ – „zdroj roz­paků a zmatku pro his­to­riky“.

S růžencem v ruce a mečem u pasu

Z to­hoto převratu se zro­dily „vá­lečné pří­běhy“ (gunki mo­noga­tari), které se na­cházejí na kři­žovatce his­to­rické kro­niky, ná­rodního eposu a hlu­boké budd­his­tické me­di­ta­ce. Je­jich funkce byla ostatně méně li­te­rární, v tom smys­lu, jak to chápeme my, než pamě­ťová a duchovní: šlo pře­devším o to „uklidnit […] duše vá­lečníků, kteří za­hynuli v bo­jích“ a pro přeživší „hle­dat smysl v chao­tických udá­los­tech, které ukon­čily starý řád“. Tato funkce při­pa­dala „mni­chům s biwou“ (biwa hôshi nebo biwa bôzu), zpě­vákům obecně slepým. Po­dobní na­šim po­tulným pěv­cům z dávných dob pro­cházeli zemí a zpě­vavým hla­sem de­kla­movali slavné činy mi­nu­los­ti. Za­haleni do mniš­ského rou­cha, bez­po­chyby aby se do­stali pod ochranu chrámů a kláš­te­rů, do­pro­vázeli se na svou čtyř­strunnou loutnu, biwu1„Na­ro­zená v per­ském krá­lov­ství a jeho při­leh­lých ob­las­tech, biwa se rozší­řila do vý­chodní Asie po­dél Hed­vábné stez­ky. Zdoko­nalená v Číně, do­stala se na japon­ské souostroví ko­lem 8. sto­letí“. Hyōdō, Hi­ro­mi, „Les mo­i­nes joue­urs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des He­ike“ (Mniši hráči na biwu (biwa hōshi) a Pří­běh rodu He­iké) v Bris­set, Claire-A­kiko, Bro­tons, Arnaud a Struve, Daniel (red.), op. cit., je­jíž akordy pod­tr­hovaly me­lan­cho­lii vy­právění.

V srdci reper­toá­ru, který tito umělci pře­dávali z mi­s­tra na žáka, zá­kladní tri­logie vy­kres­luje bra­t­rovražedné bo­je, které převrá­tily souostroví do nové éry: Pří­běh z Hôgen (Hôgen mo­noga­tari)2Od­mítnuté for­my:
Ré­cit des troubles de l’ère Hogen (Vyprávění o ne­poko­jích éry Hogen).
La Chro­nique des Hogen (Kro­nika z Hogen).
Ré­cit de l’ère Hōgen (Vyprávění z éry Hōgen).
His­toire de la guerre de l’époque Hôgen (Dě­jiny války z ob­dobí Hôgen).
Hôghen mo­noga­tari.
Hôghenn mo­noga­tari., Pří­běh z He­iji (He­iji mo­noga­tari)3Od­mítnuté for­my:
Épo­pée de la rébel­lion de He­iji (Epos o po­vstání He­i­ji).
La Chro­nique des He­igi (Kro­nika z He­igi).
Ré­cit de l’ère He­iji (Vyprávění z éry He­i­ji).
Ré­cits de la guerre de l’ère He­iji (Vyprávění o válce éry He­i­ji).
Heïdji mo­noga­tari.
He­izi mo­noga­tari. a nej­slavnější ze všech, Pří­běh rodu He­iké (He­iké mo­noga­tari)4Od­mítnuté for­my:
Le Dit des He­ikke (Pří­běh rodu He­ikke).
L’A­ven­ture d’He­ike (Dob­ro­druž­ství He­ike).
His­toire des He­ike (Dě­jiny He­ike).
Con­tes du He­ike (Po­vídky o He­ike).
Con­tes des He­ike (Po­vídky He­ike).
La Chro­nique des He­iké (Kro­nika He­iké).
La Chro­nique de He­iké (Kro­nika z He­iké).
Chro­niques du clan He­ike (Kro­niky klanu He­ike).
La Geste de la mai­son des Héï (Činy rodu Héï).
Geste de la fa­mille des Hei (Činy ro­diny He­i).
His­toire de la fa­mille des Hei (Dě­jiny ro­diny He­i).
His­toire de la fa­mille He­iké (Dě­jiny ro­diny He­iké).
His­toire de la mai­son des Taira (Dě­jiny rodu Tai­ra).
His­toire de la fa­mille des Taïra (Dě­jiny ro­diny Taïra).
Ré­cit de l’his­toire des Taira (Vyprávění o dě­ji­nách Tai­ra).
Ro­man des Taira (Ro­mán o Tai­ra).
La Geste des Taïra (Činy rodu Taïra).
Fe­ike no mo­noga­tari.. První dva, i když se mo­hou zdát pro­za­ické v po­pisu to­ho, jak se Taïra a Mi­na­moto po­stupně ve­třeli do vo­jen­ské moci až zís­kali roz­ho­du­jící vliv na dvor­ské zá­leži­tos­ti, nicméně při­pravují bu­doucí drama a již ob­sahují onu „cit­livost k po­mí­jivos­ti“ (mono no aware), která na­jde v Pří­běhu rodu He­iké své nej­doko­na­lejší vy­já­d­ření:

„Svět, v němž ži­jeme
Nemá o nic více exis­tence
Než paprsek mě­síce
Který se od­ráží ve vodě
Nabrané do dlaně.“

Le Dit de Hôgen; Le Dit de He­iji (Pří­běh z Hôgen; Pří­běh z He­i­ji), přel. z japon­štiny René Sieffert, Pa­říž: Pu­b­li­cati­ons ori­en­ta­lis­tes de Fran­ce, 1976; re­e­dice Lagras­se: Ver­dier, edice „Ver­dier po­che“, 2007.

Nestálost jako osud

Mo­nu­men­tální dí­lo, sku­tečná Aeneida vnitřních bojů a zuři­vých vá­lek, které roz­tr­haly oba rody a vy­vr­cho­lily bitvou u Dan-no-ura (25. dubna 1185), Pří­běh rodu He­iké se přesto ra­dikálně odklání od zá­padní tra­di­ce. Místo aby za­čínal, po způ­sobu Vergi­lia, slovy arma vi­rumque (zbraně a muž), japon­ská kro­nika při­po­míná již od svého prvního řádku „ne­stá­lost všech věcí“: „Pyšný za­jisté ne­trvá, právě jako sen jarní noci“. Po­stavy, velké i skrom­né, jsou všechny strženy stejným ví­rem, ne­u­stále ilu­stru­jí­ce, že podle Bos­sue­tovy for­mula­ce:

„Při­jde čas, kdy tento člověk, který se vám zdá tak velký, již ne­bu­de, kdy bude jako dí­tě, které se ještě nena­ro­di­lo, kdy ne­bude ni­čím. […] Při­šel jsem jen pro­to, abych do­plnil po­čet, přesto mě nikdo ne­po­tře­boval; […] když se dívám zblíz­ka, zdá se mi, že je to sen vi­dět se zde, a že vše, co vi­dím, jsou jen marné pře­lu­dy: Prae­te­rit enim figura hujus mundi (Ne­boť po­míjí tento svět tak, jak jej vi­dí­me)51 Kor 7,31 (La Bib­le: tra­duction offi­cielle li­turgique / Bib­le: ofi­ci­ální li­tur­gický pře­klad).“.

Bos­suet, Jacques Bénigne, Œuvres complè­tes (Úplná dí­la), sv. IV, Pa­říž: Lefèvre; Fir­min Di­dot frères, 1836.

Tak se Pří­běh rodu He­iké po­dobá ne­u­stá­lému kázá­ní, kde všechny životní pe­ri­pe­tie hr­dinů slouží k ilu­straci to­hoto zá­kona ne­stá­losti (mujô) a marnosti lid­ské slávy. Případ Taïra no Ta­dano­riho (1144-1184) je v tomto ohledu příkladný. Pře­kvapen ne­pří­te­lem, ovládne svého pro­tivníka, ale ja­kýsi sluha toho pro­tivníka za­sáhne a usekne mu pravou ruku těsně u lok­te. Vě­dě, že při­šel jeho ko­nec, Ta­danori se ob­rátí k zá­padu a pevným hla­sem de­setkrát vzývá Budd­hu, než je sťat. K jeho toulci při­pevněna byla nale­zena tato bá­seň na roz­lou­čenou:

„Une­sen temno­tami
Budu no­covat pod
Vět­vemi stro­mu.
Jen květy
Mě dnes ve­čer při­ví­ta­jí.“

Hoff­mann, Yo­el, Poè­mes d’a­dieu japo­nais: an­tho­logie com­men­tée de poè­mes écrits au se­uil de la mort (Japon­ské básně na roz­lou­čenou: ko­men­tovaná an­to­logie básní psaných na prahu smr­ti), přel. z ang­lič­tiny Agnès Ro­ze­nblum, Mala­koff: A. Co­lin, 2023.

Rozpačité dědictví

Tato budd­his­tická cit­livost, která pro­stu­puje i ty nejkrvavější scény, však ne vždy stačí k oži­vení vy­právění, které se duchům for­movaným zá­padní es­te­tikou může zdát po­malé, pravi­delné, jedno­tvárné. Po­dobný zvuku zvonu z Gi­onu je po­chod pří­běhů pravi­delný, až pří­liš pravi­delný, a po­někud mo­no­tónní. Li­tu­ji, že vy­právění tak slavná nena­šla stejně slavného básníka, který by je navždy za­chy­til; že jim chyběl Ho­mér, který by jim dal růz­no­ro­dost a pružnost věčně ob­divovanou.

Jak po­zna­menává Ge­orges Bou­squet, ho­mérští hr­di­nové mají často „po­divné ve­se­losti nebo sla­bos­ti, které nám dávají hma­ta­telně po­cí­tit je­jich lid­skost; ti z rodu Taïra ne­pře­stávají být nikdy kon­venční a chladní“. Za­tímco na­ivní řecký vy­pravěč ne­chává vždy pro­sví­tat ne­ur­čitý a jemný úsměv za slovy, „japon­ský rapsód nikdy ne­opouští epický tón a strnulé držení“. Tam, „kde zní jako fanfára ra­dostná expanze tru­badúra, zde sly­šíme jen me­lan­cho­lický přízvuk za­rmou­ceného budd­his­ty: „Sta­tečný muž [i on] na­ko­nec padne, stejně jako prach ve vě­tru““.

Číst více
  • 12 min
Mappemonde mettant en évidence le Vietnam.

Kim-Vân-Kiêu, aneb vietnamská duše odhalená

Pře­loženo z fran­couz­štiny •

Jsou dí­la, která v sobě ne­sou chutě a as­pi­race ce­lého ná­ro­da, „od tahače rikši až po nej­vyš­šího man­darína, od po­do­mní ob­chodnice až po nej­větší dámu světa“. Zů­stávají věčně mladá a vi­dí, jak se stří­dají nové gene­race cti­te­lů. Ta­kový je případ Kim-Vân-Kiêu1Od­mítnuté for­my:
Kim, Ven, Kièou.
Le Conte de Kiêu (Pří­běh o Kiêu).
L’His­toire de Kieu (His­to­rie Kie­u).
Le Ro­man de Kiều (Ro­mán o Kiều).
Truyện Kiều.
His­toire de Thuy-Kiêu (His­to­rie Thuy-Kiêu).
Truyên Thuy-Kiêu.
L’His­toire de Kim Vân Kiều (His­to­rie Kim Vân Kiều).
Kim Vân Kiều truyện.
Nou­velle His­toire de Kim, Vân et Kiều (Nová his­to­rie Ki­ma, Vâna a Kiều).
Kim Vân Kiều tân-truyện.
La Nou­velle Voix des cœurs bri­sés (Nový hlas zlo­mených srd­cí).
Nou­veau Chant du destin de malheur (Nová pí­seň osudu ne­štěs­tí).
Nou­ve­aux Ac­cents de doule­urs (Nové ak­centy bo­les­ti).
Nou­veau Chant d’une desti­née malheu­re­use (Nová pí­seň ne­šťastného osu­du).
Nou­veau Chant de souffrance (Nová pí­seň utrpení).
Nou­velle Voix des en­t­railles déchi­rées (Nový hlas roz­tr­haných útrob).
Nou­ve­aux Ac­cents de la douleur (Nové ak­centy bo­les­ti).
Nou­velle Ver­sion des en­t­railles bri­sées (Nová verze zlo­mených útrob).
Le Cœur bri­sé, nou­velle ver­sion (Zlo­mené srd­ce, nová verze).
Đoạn-trường tân-thanh., této básně o více než třech ti­sí­cích veršů, které ukazují vietnam­skou duši v celé její jem­nos­ti, čis­totě a se­be­obě­tování:

„Mu­síme za­držet dech, mu­síme krá­čet opa­trně, abychom byli schopni uchopit krásu tex­tu, [na­to­lik] je pů­vabný (dịu dàng), krásný (thuỳ mị), velko­lepý (tráng lệ), nád­herný (huy hoàng).“

Du­rand, Mau­rice (ed.), Mélanges sur Nguyễn Du (Stu­die o Nguyễn Duovi), Pa­říž: École française d’Ex­trê­me-O­ri­ent, 1966.

Au­tor, Nguyễn Du (1765-1820)2Od­mítnuté for­my:
Nguyên Zou.
Nguyên-Zu.
Hguyen-Du.
Ne­zamě­ňovat s:
Nguyễn Dữ (16. sto­le­tí), je­hož Roz­sáhlý sborník po­divuhodných legend je kri­tikou jeho doby pod zá­vo­jem fan­tas­tič­na., za­ne­chal po­věst me­lan­cho­lického a za­mlk­lého mu­že, je­hož tvr­došíjné ml­čení mu vy­neslo tuto důtku od cí­saře: „Je tře­ba, abyste v ra­dách mlu­vil a dával svůj ná­zor. Proč se takto uzaví­ráte do ti­cha a nikdy ne­od­po­ví­dáte ji­nak než ano či ne?“ Man­darín proti své vů­li, jeho srdce tou­žilo jen po klidu rodných hor. Došel až k pro­kletí sa­motného talen­tu, který ho tím, že ho po­zvedl k nej­vyš­ším úřa­dům, vzdaloval od něj samého, až z toho uči­nil ko­nečnou mo­rálku svého mi­s­trov­ského dí­la: „Ať se tedy ti, kdo mají talent, ne­chlubí svým talen­tem! Slovo „tài“ [talent] se rý­muje se slovem „tai“ [neštěs­tí]“. Věrný sám sobě, od­mítl veš­ke­rou léčbu bě­hem ne­mo­ci, která mu byla osudná, a když se do­zvě­děl, že jeho tělo chladne, při­jal tuto zprávu s po­vzde­chem úlevy. „Dobře!“, za­šep­tal, a toto slovo bylo jeho po­sledním.

Epos bolesti

Bá­seň vy­kres­luje tra­gický osud Kiều, mladé dívky ne­srovna­telné krásy a talen­tu. Za­tímco se jí zdá být slí­bena zá­řivá bu­doucnost po boku její první lás­ky, Ki­ma, osud za­klepe na její dve­ře: aby za­chránila svého otce a bra­tra před ne­spraved­livým obvi­něním, musí se pro­dat. Tehdy pro ni za­číná patnác­ti­leté pu­tování, bě­hem ně­hož bude po­stupně služkou, konku­bínou a pro­sti­tutkou, pr­cha­jící od jednoho ne­štěstí jen aby na­šla horší. Přes­to, jako lo­tos, který kvete na bahně, upro­střed této spros­toty samé si Kiều uchovává „čis­tou vůni své pů­vodní ušlech­ti­losti“, ve­dena ne­o­chvějným pře­svěd­čením:

„[…] pokud těžká karma tíží náš osud, ne­vzpou­zejme se proti nebi a ne­obviňujme ho z ne­sprave­dlnos­ti. Ko­řen dobra spo­čívá v nás samých.“

Nguyễn, Du, Kim-Vân-Kiêu (Ki­m-Vân-Kiều), přel. z vietnamš­tiny Xuân Phúc [Paul Schne­i­der] a Xuân Viêt [Nghiêm Xuân Việt], Pa­říž: Gal­li­mar­d/U­NE­SCO, 1961.

Mezi překladem a tvorbou

Bylo to bě­hem velvy­slanec­tví v Číně, kdy Nguyễn Du ob­jevil ro­mán, který mu měl in­spi­rovat jeho mi­s­trov­ské dí­lo. Z pří­bě­hu, který by někdo mohl po­važovat za banální, dokázal vy­tvo­řit „ne­smr­telnou bá­seň / Je­jíž verše jsou tak sladké, že za­ne­chávají na rtech, / Když byly zpívány, chuť medu“3Dro­in, Alfred, „Ly-Than-Thong“ v La Jonque vic­to­rie­use (Ví­tězná džunka), Pa­říž: E. Fasquelle, 1906.. Tato čín­ská fi­li­ace se však měla stát ja­blkem sváru pro ro­dící se ná­rodní hr­dost. V roz­ru­chu let 1920-1930 vy­zbro­jila kri­tiku nejne­ú­stupnějších na­ci­o­na­lis­tů, je­jichž mluv­čím se stal učenec Ngô Đức Kế: „Thanh tâm tài nhân [zdroj Kim-Vân-Kiêu] je jen ro­mánem po­hr­daným v Číně a hle, nyní ho Vietnam po­vy­šuje na hodnost kano­nické kni­hy, Bib­le, to je opravdu velká hanba“.

Ve sku­tečnosti by to bylo jako vy­čí­tat La Fon­ta­i­novi, že na­po­do­boval Ezopa či Fai­dra; zna­menalo by to za­po­menout, že nad rá­mec vý­půj­ček ze za­hraničí se zde pro­sazuje svr­chované ztě­lesnění ná­rodního génia: „Písně vesni­čanů mě na­u­čily řeči juty a mo­ruše / Pláč a vzlyky na ven­kově při­po­mínají války a truch­lení“, píše Nguyễn Du v jiné básni4Jedná se o bá­seň „Den čisté jasnos­ti“ („Thanh minh ngẫu hứng“). Svá­tek čisté jasnosti je ten, kdy ro­diny ctí předky tím, že jdou na ven­kov upravit je­jich hrobky.. Po celé epo­peji pro­svítá tato chvě­jivá, často drá­savá cit­livost básníka, je­hož srdce vibruje v souladu s utrpením, které zma­teně doutnalo v pokorných ma­sách:

„Rákosí tisklo své stejné vr­cholky v chraplavém de­chu seve­ráku. Veš­kerý smu­tek podzimního nebe se zdál být vy­hrazen je­diné by­tosti [Kiều]. Po­dél nočních etap, za­tímco světlo pa­dalo ze zá­vratného ne­bes­kého stropu a dálky se ztrá­cely v oce­ánu ml­hy, mě­síc, který vi­dě­la, jí či­nil hanbu za její pří­sahy před ře­kami a ho­ra­mi.“

Nguyễn, Du, Kim-Vân-Kiêu (Ki­m-Vân-Kiều), přel. z vietnamš­tiny Xuân Phúc [Paul Schne­i­der] a Xuân Viêt [Nghiêm Xuân Việt], Pa­říž: Gal­li­mar­d/U­NE­SCO, 1961.

Zrcadlo pro lid

Úspěch Kim-Vân-Kiêu byl ta­kový, že opus­til ob­last li­te­ra­tury a stal se zr­ca­dlem, ve kte­rém se každý Vietna­mec po­znává. Li­dová pí­seň tak po­výšila jeho četbu na sku­tečné umění ži­tí, ne­od­dě­li­telné od po­tě­šení moud­rého: „Aby byl člověk mu­žem, musí umět hrát „tổ tôm“5Vietnam­ská ka­retní hra pro pět hrá­čů. Velmi ob­lí­bená ve vyšší spo­lečnos­ti, vy­ža­duje údajně hodně paměti a bys­tros­ti., pít yunnan­ský čaj a re­ci­tovat Kiều“ (Làm trai biết đánh tổ tôm, uống trà Mạn hảo, ngâm nôm Thúy Kiều). Po­věra se ho dokonce zmocnila a uči­nila z knihy věštírnu: v okamži­cích ne­jis­toty není vzácné, že ji někdo otevře ná­hodně, aby hle­dal ve verších, které se ob­jeví, od­po­věď osu­du. Tak si bá­seň dokázala uči­nit ne­po­stra­da­telnou od ka­bi­netu učence až po nej­skrom­nější pří­by­tek. Učenci Phạm Quỳnhovi vdě­číme za for­mu­li, která zů­stala slavnou a která shrnuje tento po­cit:

„Čeho se máme bát, z čeho bychom měli být zne­poko­jeni? Dokud zů­stane Kiều, zů­stane náš jazyk; dokud zů­stane náš jazyk, naše země pře­trvá.“

Thái, Bình, „De quelques aspects phi­lo­sophiques et re­ligieux du chef-d’œuvre de la lit­téra­ture vietna­mi­enne : le Kim-Vân-Kiều de Nguyễn Du“ (O ně­kte­rých fi­lo­zofických a ná­božen­ských aspek­tech mi­s­trov­ského díla vietnam­ské li­te­ra­tu­ry: Kim-Vân-Kiều od Nguyễn Dua), Message d’Ex­trê­me-O­ri­ent, č. 1, 1971, s. 25-38; č. 2, 1971, s. 85-97.

Číst více
  • 15 min
Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Na okraji snů: Přízraky Uedy Akinariho

Pře­loženo z fran­couz­štiny •

Právě na okraji se často ukrývají ti nejpo­zo­ruhodnější gé­ni­ové. Syn ne­zná­mého otce a pří­liš známé matky — kur­tizány ze čtvrti rozkoší —, Ueda Aki­nari (1734-1809)1Od­mítnuté for­my:
Aki­nari Oue­da.
Ueda Tôsa­ku.
Uyeda Aki­na­ri. svou matku spat­řil pouze jednou, když už byl do­spě­lým mu­žem a slavným spi­sova­te­lem. Ado­p­tovaný ob­chodnickou ro­di­nou z Ósa­ky, jeho exis­tence byla po­zna­menána touto pů­vodní han­bou, na kte­rou jeho ne­přá­telé ne­vá­hali úto­čit: „Moji ne­přá­telé o mně ří­ka­jí: je to dítě z hos­tin­ce; ještě hůř, je to ně­jaký vý­ho­nek pře­stár­lého pa­sáka! Na což od­po­ví­dám: […] v kaž­dém případě jsem na své hoře je­di­ným gene­rá­lem a ne­znám si tam rovného“. K tomu se při­dávala vada prstů2Va­du, kte­rou no­sil jako od­znak, když po­de­psal své mi­s­trov­ské dílo pseu­do­ny­mem Senši Ki­džin, to jest Zmrza­čený s defor­movanými prs­ty., která mu bránila v doko­nalé ka­li­grafii a pa­ra­doxně ho, hr­dého mla­dého muže málo na­klo­něného ob­cho­du, vedla k vášnivému in­te­lek­tuálnímu a li­te­rárnímu hle­dání. Z této po­hnuté exis­ten­ce, z této cit­livosti obnažené nado­raz, se zrodí jeho mi­s­trov­ské dí­lo, Pří­běhy deště a mě­síce (Ugetsu mo­noga­tari)3Od­mítnuté for­my:
Con­tes des mois de pluie (Pří­běhy deš­tivých mě­sí­ců).
Con­tes de la lune va­gue après la pluie (Pří­běhy ne­jasného mě­síce po deš­ti).
Con­tes de la lune et de la pluie (Pří­běhy mě­síce a deš­tě).
Con­tes de pluies et de lune (Pří­běhy dešťů a mě­sí­ce).
Con­tes de la lune des pluies (Pří­běhy mě­síce dešťů).
Con­tes de lune et de pluie (Pří­běhy mě­síce a deš­tě).
Con­tes du clair de lune et de la pluie (Pří­běhy mě­síčního svitu a deš­tě).
Uegutsu mo­noga­tari..

O pramenech a snech

Těchto devět fan­tas­tických pří­bě­hů, pu­b­li­kovaných v roce 1776, před­stavuje ob­rat v li­te­ra­tuře ob­dobí Edo. Aki­na­ri, ro­ze­šedší se s „pří­běhy plovou­cího světa“, lehko­my­slným žánrem tehdy v mó­dě, za­hajuje způ­sob yomihon, ne­boli „knihy ke čtení“, která cílí na kul­tivované pu­b­likum, kte­rému na­bízí pro­stor snění a úniku. Ori­gi­na­lita jeho pří­stupu spo­čívá v mi­s­trov­ské syn­téze mezi čín­skými vy­pravěč­skými tra­di­cemi a japon­ským li­te­rárním dě­dic­tvím. Ač­koli hojně čerpá ze sbí­rek fan­tas­tických pří­běhů dynastií Ming a Čching, jako jsou Pří­běhy při zha­sínání svíčky (Ji­an­deng xinhua), nikdy se ne­spokojí s pros­tým pře­kla­dem nebo servilní adap­ta­cí. Každý pří­běh je zcela po­japon­štěn, trans­po­nován do ná­rodního his­to­rického a ge­o­grafického rámce a pře­devším pro­měněn je­di­nečnou me­lan­cho­lií.

Ke kon­ti­nen­tálním pra­menům Aki­nari s doko­na­lým uměním mí­chá re­mi­nis­cence na kla­sickou li­te­ra­turu své ze­mě. Vliv diva­dla nó je všude ci­telný, nejen v ges­tech a fyzi­o­gno­mi­ích — mstivých duchů, přízra­cích vá­lečníků, zoufa­lých mi­len­kách —, ale také v sa­motné kompo­zici pří­bě­hů, které dů­my­slně roz­vr­hují od­lou­čení od světa a dra­ma­tickou gra­daci až k zje­vení nadpři­ro­ze­na. Stejně tak elegantní a květnatá próza (gabun) je živoucí po­ctou zla­tému věku ob­dobí He­i­an, a zejména Pří­běhu prince Gen­džiho (Genji mo­noga­tari).

Přízračné lidství

Co udeří v Pří­bě­zích deště a mě­síce, je to, že svět duchů není nikdy zcela od­říz­nut od světa živých. Aki­na­riho pří­zraky nejsou pouhými mon­stry, jsou ob­dařeny komplexní osobnos­tí, často bo­hatší a ori­gi­nálnější než osobnost li­dí, které při­cházejí strašit. Je­jich zje­vení jsou mo­tivována silně lid­skými ci­ty: věrností až za hrob, zne­u­ctěnou lás­kou, sží­ravou žár­livostí nebo ne­uha­si­telnou nenávis­tí. Pří­zrak je často jen pro­dlou­žením vášně, která se ne­mohla uko­jit nebo uti­šit v po­zem­ském svě­tě. Jeho hlas, při­cháze­jící ze zá­hro­bí, k nám pro­mlouvá se zne­poko­jivou mo­derností o nás samých.

Tak Mi­ja­gi, opuš­těná manželka, která v Domě v rákosí čeká sedm let na ná­vrat svého mu­že, který ode­šel zbo­hatnout. Ze­mřevši vy­čerpá­ním a žalem, zjeví se mu na jednu po­slední noc, než se stane jen po­hřebním pahorkem, na kte­rém se na­jde tato srd­cervoucí bá­seň:

„Tak tomu bylo,
vě­děla jsem to, a přece mé srdce
se ko­lébalo v ilu­zích:
V tomto svě­tě, až do dnešního dne,
byl to tedy život, který jsem ži­la?“

Ue­da, Aki­na­ri. Con­tes de pluie et de lune (Pří­běhy deště a mě­sí­ce) (Ugetsu mo­noga­tari), přel. z japon­štiny René Sieffert. Pa­říž: Gal­li­mard, edice „Connaissance de l’O­ri­ent. Série japo­nai­se“, 1956.

Fan­tas­tično u Aki­na­riho tedy není pouhou pá­kou hrůzy; je zvětšu­jí­cím zr­ca­dlem du­ševních muk. Pří­zraky při­cházejí při­po­mínat živým je­jich po­chybení, mo­rální dů­sledky je­jich či­nů. Po­msta pod­ve­dené manželky nebo lo­aja­lita pří­te­le, který si dává smrt, aby do­držel svůj slib, jsou to­lika po­do­ben­stvími o síle zá­vazků a osu­dovosti vášní.

Cizelér chimér

Aki­na­riho styl je ne­po­chybně tím, co dílu pro­půj­čuje jeho trva­lost. Spo­juje vzne­šenost kla­sického jazyka se smys­lem pro ryt­mus zdě­děným po diva­dle nó, vy­tvá­řeje je­di­nečnou hud­bu, která čtenáře okouz­luje. Sa­motný ná­zev, Ugetsu, „déšť a mě­síc“, převádí tuto okouz­lu­jící me­lo­dii do ob­razu — ob­raz mě­síčního svi­tu, který se za­kaluje šepo­tem jem­ného deš­tě, vy­tvá­řeje ide­ální rá­mec pro pro­jevy nadpři­ro­zena, přízračný svět, kde se hranice mezi snem a re­a­li­tou stí­ra­jí.

Ne­zá­vislý umě­lec, Aki­nari strávil téměř de­set let brou­šením svého mi­s­trov­ského dí­la, což svědčí o dů­leži­tos­ti, kte­rou mu při­klá­dal. In­te­lek­tuální ne­zá­vis­lost, která se pro­jevila také v jeho prudkých po­le­mi­kách s druhým velkým vzdě­lan­cem své do­by, Mo­to­ori No­ri­na­gou, na­ci­o­na­lis­tou před ča­sem. Za­tímco ten druhý po­vy­šoval před­kové mýty Japon­ska na „je­di­nou pravdu“, Aki­nari se to­muto ide­álu vy­smíval tvrzením, že „v každé zemi je duch ná­roda jeho zá­pach“. Tak tento syn kur­tizány dokázal pouhou si­lou svého umění pro­sa­dit se jako ústřední po­stava, „doko­nalý anar­chista“4Vý­raz po­chází od Alfreda Jarryho o Ubuovi, ale mohl by, od­vážnou analogií, cha­rak­te­rizovat du­cha na­prosté ne­zá­vis­losti Aki­na­ri­ho., který si po­hrávaje s kon­ven­ce­mi, po­vznesl fan­tas­tický pří­běh na stu­peň rafi­novanosti bez ob­do­by. Jeho zvláštnos­ti, které vy­ža­dovaly zvláštní od­vahu v japon­ské spo­lečnos­ti, která po­výšila konfor­mitu na nej­vyšší ctnost, ne­mohly ne­okouz­lit Mishimu Yukio, který se v Mo­derní Japon­sko a sa­mu­raj­ská etika (Ha­ga­kure nyū­mon) při­znává, že si vzal Aki­na­riho dílo s se­bou „bě­hem bom­bar­dování“ a ob­divoval pře­devším jeho „zá­měrný ana­chro­nis­mus“. Pří­běhy deště a mě­síce nejsou jen an­to­logií žánru; jsou znovuob­je­veným ob­razem vy­právění po japon­sku, kde si po­divuhodné a dě­sivé konku­rují s nej­jem­nější po­ezií, za­ne­cháva­jíce čtenáře v trvalém kouzlu po­divného a nád­herného snu.

Číst více
  • 7 min
Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

Z Isfahánu do Ménilmontantu: Cesta Aliho Erfana

Pře­loženo z fran­couz­štiny •

Ori­ent se svými tajem­stvími a úz­kostmi od­jakživa živil zá­padní před­stavivost. Ale co sku­tečně víme o sou­časné Per­sii, o této zemi po­ezie, která se stala dě­jiš­těm revo­lu­ce, jež otřásla svě­tovým řá­dem? Okno do to­hoto Íránu plného roz­porů nám otevírá dílo Aliho Erfana, spi­sova­tele a fil­maře1Filmař: Jedna epizoda ilu­struje přímé hrozby, které na umělce do­léhaly a urych­lily jeho exil. Když byl v Íránu pro­mí­tán jeho druhý film, mi­nistr kul­tury pří­tomný v sále na konci pro­hlá­sil: „Je­diná bílá zeď, na kte­rou ještě ne­byla pro­lita krev ne­čis­tých, je fil­mové plátno. Pokud po­pravíme to­hoto zrádce a toto plátno zčer­vená, všichni fil­maři po­chopí, že si nelze za­hrávat se zá­jmy mus­lim­ského lidu“. na­ro­zeného v Isfahánu roku 1946 a od roku 1981 nu­cen žít v exilu ve Fran­cii. Jeho dí­lo, psané ve fran­couz­šti­ně, kte­rou si osvo­jil, je do­jem­ným a vzácně jem­ným svě­dec­tvím o tragé­dii ná­roda a údělu exulan­ta.

Psaní jako odpor

V jeho umění zkou­mat duše zmu­čené tyranií a ab­sur­di­tou fana­tismu mnozí vidí v Alim Erfanovi dů­stojného dě­dice velkého Sa­degha He­dayata2Sa­degh He­dayat: Otec mo­derní írán­ské li­te­ra­tu­ry, po­hřben na Père-La­chaise v Pa­říži.. Jeho psaní, neú­prosně syrové, nás po­noří do tem­ného a tísnivého, téměř kaf­kov­ského světa – světa spo­lečnosti vy­dané te­roru na­sto­leného „halu­ci­novanou fi­lo­zofií imámů“: ať už jsou to pro­ná­sle­dované ženy z Ma femme est une sa­inte (Moje žena je svě­ti­ce), utla­čovaní umělci z Le Dernier Poète du monde (Po­slední básník svě­ta) nebo pro­kleté po­stavy z Les Dam­nées du pa­ra­dis (Za­tra­cené z rá­je). Smrt pro­stu­pu­jící tyto pří­běhy není pouze smrtí sa­motného ná­si­lí, ale to­ta­lit­ního stá­tu, který ji plo­dí, této stav­by, která ke svému vzty­čení po­tře­buje ce­ment z těl. Je to stejný ce­ment, který na­cházíme v Sans om­bre (Bez stínu), mocném svě­dec­tví o írán­sko-i­rácké vál­ce, tomto „straš­livém jat­kách“, srovna­telných se zá­ko­po­vými bitvami Velké války, která vy­pila krev sta­ti­síců mužů:

„Byli tam také dob­rovolní­ci, kteří s myš­lenkou na smrt vy­kopá­vali do země díry jako hro­by, které na­zývali ‚sva­tební kom­na­tou pro Boží mi­len­ce’.

Ale ne­zá­leželo na tom, jaký smysl každý dával svému do­časnému pří­bytku; mu­sel vy­kopat svou díru smě­rem k Mekce a ne ve směru ne­pří­te­le, který byl na­pro­ti.“

Erfan, Ali. Sans om­bre (Bez stínu), La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, edice „Regards cro­i­sés“, 2017.

Pokud Ali Erfan nemá ra­dost z ví­ry, je to jeho va­da, nebo spíše jeho ne­štěs­tí. Ale toto ne­štěstí má velmi vážnou pří­či­nu, totiž zlo­či­ny, které vi­děl páchat ve jménu ná­božen­ství, je­hož při­kázání byla zne­tvo­řena a od­vrá­cena od svého pravého vý­zna­mu, víra se stává ší­len­stvím:

„Bez spě­chu otevřel jednu z tlustých složek, vy­táhl z ní list, pro­hlédl si jej, a najednou vy­křikl:

– Za­vřete tuto ženu do ju­tového pytle a házejte po ní ka­meny, dokud ne­chcípne jako pes. […]

A pokra­čoval, opa­koval stejné ges­to, od­hazoval spis to­ho, kdo od­ces­toval k Bo­hu, chopil se dalšího […]. Ná­hle se vzty­čil, stoje na sto­le, a kři­čel jako ší­lenec:

– Ať otec vlast­níma rukama uškrtí svého syna…“

Erfan, Ali. Le Dernier Poète du monde (Po­slední básník svě­ta), přel. z perš­tiny au­tor a Mi­chèle Cris­tofa­ri, La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, edice „L’Aube po­che“, 1990.

O exilu a paměti

Exil je rána, která se nikdy úplně ne­za­ho­jí. V Adieu Ménil­mon­tant (Sbo­hem Ménil­mon­tant) Ali Erfan na čas opouští svou rodnou Per­sii, aby nám vy­právěl o Fran­cii, své zemi úto­čiš­tě. Ro­mán je po­ctou ulici Ménil­mon­tant, této kos­mopo­litní pa­říž­ské čtvr­ti, kde žil a pra­coval jako fo­to­graf. Je to něžná a někdy krutá kro­nika života „ztra­cenců světa“, těch vy­dě­děnců živo­ta, kteří jako on ztros­ko­tali v tomto úto­čiš­ti. Nicméně ani ve Fran­cii není Írán nikdy dale­ko. Vůně, zvu­ky, tvá­ře, vše při­po­míná ztra­cený Ori­ent. Paměť, která v boji proti za­po­mnění vy­bírá z mi­nu­losti nej­vý­raz­nější ry­sy.

Pokaž­dé, když se pustí do psaní, Ali Erfan hledá čas svého raného mlá­dí. Vy­chutnává ex­tázi vzpo­mínky, po­tě­šení z nalézání ztra­cených a za­po­menutých věcí v rodném jazy­ce. A pro­tože tato znovunale­zená paměť ne­vy­práví věrně, co se stalo, je to ona, kdo je sku­tečným spi­sova­te­lem; a Ali Erfan je je­jím prvním čtená­řem:

„Teď znám její jazyk [fran­couz­šti­nu]. Ale ne­chci mlu­vit. […] Paní říká: ‚Můj drahý, řekni: jasmín’. Ne­chci. Chci vy­slovit jméno kvě­ti­ny, která byla v na­šem do­mě. Jak se jmenovala? Proč si ne­vzpo­mínám? Ta velká kvě­ti­na, která rostla v rohu dvo­ra. Která stou­pala, která se to­či­la. Špl­hala přes dveře na­šeho domu a pa­dala do uli­ce. […] Jak se jmenovala? Vo­něla krásně. Paní znovu říká: ‚Řekni, můj drahý’. Já plá­ču, plá­ču…“

Erfan, Ali. Le Dernier Poète du monde (Po­slední básník svě­ta), přel. z perš­tiny au­tor a Mi­chèle Cris­tofa­ri, La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, edice „L’Aube po­che“, 1990.

Dílo Aliho Erfana, zá­roveň je­di­nečné a univerzální, nás po­noří do tísnivého Ori­en­tu, kde leží olověný příkrov chapadlovité te­okra­cie. Jis­tě, mohli bychom se obávat, že exi­lový spi­sova­tel, navzdory sobě samé­mu, slouží pouze k ži­vení klišé “zá­padní is­la­mofo­bie“ — teze v srdci stu­die “Je exi­lová li­te­ra­tura menši­novou li­te­ra­tu­rou?“ Hessama Noghrehchi­ho. Ale kdo by vi­děl pouze tuto stránku vě­ci, mi­nul by to pod­statné; ne­boť per­ská kul­tura od­jakživa uči­nila ze sepa­race a exilu zdroj své nej­čistší písně. Ta­ková je lekce Rúmího flétny, je­jíž vzne­šená hudba se rodí z je­jího stonku vy­trženého z rodného ráko­sí: “Po­slou­chej ráko­sovou flétnu vy­právět pří­běh; na­říká nad od­lou­čením: ’Od té do­by, co mě od­řízli od ráko­sí, můj ná­řek nutí muže i ženu sténat’“. Hlas Aliho Erfana, jako hlas této flétny, se tedy ne­rodí navzdory trh­li­ně, ale právě skrze ni, pře­měňu­jíc bruta­litu sku­tečnosti v do­jemnou me­lo­dii.

Číst více
  • 9 min
Mappemonde mettant en évidence le Sénégal, la France, le Cameroun et la Guinée.

Coups de pi­lon Davida Diopa, neboli Slovo učiněné tělem a hněvem

Pře­loženo z fran­couz­štiny •

Dílo Davida Di­opa (1927-1960)1Od­mítnuté for­my:
David Man­dessi Di­op.
David Léon Man­dessi Di­op.
David Diop Men­des­si.
David Mam­bessi Di­op.
Ne­zamě­ňovat s:
David Diop (1966-…), spi­sova­tel a univerzitní pe­da­gog, lau­reát ceny Gon­court ly­cej­ských stu­dentů v roce 2018 za svůj ro­mán Frère d’âme (Bratr du­še)., stejně krátké jako oslnivé, zů­stává jedním z nejpů­so­bivějších svě­dec­tví po­ezie mi­li­tantní négri­tu­de. Jeho je­diná sbírka, Coups de pi­lon (Údery tlou­kem) (1956), rezo­nuje s ne­po­ru­šenou si­lou, bur­cuje svě­domí a oslavuje ne­o­chvějnou na­ději vzpří­mené Af­riky. Na­ro­zený v Bor­de­aux senegal­skému otci a ka­me­run­ské mat­ce, Diop pro­žíval Af­riku méně skrze zku­šenost delšího po­bytu než skrze sen a dě­dic­tví, což nic ne­u­bírá na síle slova, které dokázalo být ozvěnou utrpení a revolt ce­lého kon­ti­nen­tu.

Poezie vzpoury

Di­o­pova po­ezie je pře­devším kři­kem. Kři­kem od­mítnutí tváří v tvář ko­lo­ni­ální ne­sprave­dlnos­ti, kři­kem bo­lesti tváří v tvář po­nížení svého li­du. Přímým stylem, zba­veným všech po­vrch­ních oz­dob, básník as­sénuje své pravdy jako to­lik „úderů tlou­kem“ ur­čených, podle jeho vlast­ních slov, k to­mu, aby „pro­trhly ušní bu­bínky tě­ch, kdo je ne­chtějí sly­šet, a prás­kaly jako rány bi­čem na ego­ismy a konfor­mismy řádu“. Každá bá­seň je žalo­bou se­stavu­jící krvavou bi­lanci po­ručnické éry. Tak v básni „Su­pi“ praný­řuje pokry­tec­tví civi­lizační mi­se:

„V onom čase
Ranami tlamy civi­lizace
Ranami svě­cené vody na do­mes­ti­kovaná čela
Supi stavěli ve stínu svých spárů
Krvavý mo­nu­ment po­ručnické éry.“

Di­op, David, Coups de pi­lon (Údery tlou­kem), Pa­říž: Présence af­ri­ca­i­ne, 1973.

Ná­silí je všu­dypří­tom­né, nejen v te­ma­ti­ce, ale v sa­motném rytmu věty, stříz­livé a os­tré jako čepel. Slavná a la­ko­nická bá­seň „Čas mu­čednic­tví“ je jeho nejdo­jem­nějším znázorněním, sku­tečnou li­tanií vy­vlastnění a ko­lo­ni­álního zlo­či­nu: „Bě­loch za­bil mého otce / Ne­boť můj otec byl hrdý / Bě­loch zná­silnil mou matku / Ne­boť má matka byla krásná“. Tyto verše bez příkras, do­dáva­jící textu jeho údernou sí­lu, mohly ně­které kri­tiky zmást. Sana Ca­mara v nich na­příklad vidí „jedno­duchost stylu, která se blíží chu­do­bě, i když se básník snaží nás za­ujmout iro­nií udá­lostí“. Přesto je to bez­po­chyby právě v této úspornosti pro­středků, v tomto od­mítnutí umě­los­ti, že bruta­lita vý­po­vědi do­sahuje svého vr­cho­lu.

Afrika v srdci slova

Je-li vzpoura mo­to­rem jeho psaní, Af­rika je jeho du­ší. Je to ide­a­lizovaná ma­teř­ská ze­mě, za­hlédnutá prizma­tem nos­talgie a snu. Úvodní apo­strofa básně „Af­rika“ — „Af­riko, má Af­riko“ — je pro­hlá­šením pří­slušnosti a pří­bu­zen­ství. Tuto Af­riku, při­znává, že ji „nikdy ne­po­znal“, ale jeho po­hled je „plný tvé krve“. Je stří­davě mi­lu­jící a po­haněnou matkou, tanečnicí s tě­lem z „černého pepře“ a mi­lovanou ženou, Ra­mou Kam, je­jíž smy­slná krása je oslavou celé ra­sy.

Právě v této vysněné Af­rice básník čerpá sílu na­dě­je. Na zoufal­ství, které mu vnuká „zá­da, která se ohý­bají / A le­hají pod tí­hou pokory“, od­po­vídá pro­rocký hlas:

„Prudký synu, tento ro­bustní a mladý strom
Tento strom tam dole
Nád­herně osamělý upro­střed bí­lých a zvad­lých květů
To je Af­rika, tvá Af­rika, která znovu raší
Která raší trpě­livě, tvr­došíjně
A je­jíž plody mají po­stupně
Hořkou chuť svo­bo­dy.“

Di­op, David, Coups de pi­lon (Údery tlou­kem), Pa­říž: Présence af­ri­ca­i­ne, 1973.

Militantní humanismus

Re­du­kovat Di­o­povo dílo na „pro­ti­ra­sis­tický ra­sis­mus“2Sar­tre, Je­an-Paul, „Orphée noir“ (Černý Orfe­u­s), před­mluva k l’An­tho­logie de la nou­velle poésie nègre et malgache de langue française (An­to­logie nové černoš­ské a malgaš­ské po­ezie ve fran­couz­ském jazy­ce) L. S. Sengho­ra, Pa­říž: Pres­ses univer­si­taires de Fran­ce, 1948., abychom po­u­žili Sar­trovu for­mu­li, by zna­menalo ne­po­ro­zu­mět jeho univerzálnímu do­sahu. Je-li praný­řování útlaku černo­chů vý­cho­zím bo­dem, Di­opův boj ob­jímá všechny pro­kleté této ze­mě. Jeho po­ezie je vo­láním, které se zvedá „z Af­riky do Ame­rik“ a jeho so­li­da­rita se rozši­řuje na „pří­stavního dělníka ze Suezu a kuli z Hanoje“, na „Vietnamce leží­cího v rýžovišti“ a na „trestance z Konga, bra­tra lyn­čovaného z At­lanty“.

Toto bra­tr­ství v utrpení a boji je známkou hlu­bokého hu­manis­mu. Básník se ne­spoko­juje s pro­klínáním, volá ke ko­lek­tivní ak­ci, k jedno­my­slnému od­mítnutí ztě­lesněnému zá­vě­rečným příkazem básně „Vý­zva sí­le“: „Po­vstaň a křič: NE!“. Ne­boť v ko­nečném dů­sledku, za ná­si­lím slova, je zpěv Davida Di­opa „ve­den pouze lás­kou“, lás­kou ke svo­bodné Af­rice v lůně smí­řeného lid­stva.

Dílo Davida Di­opa, poko­sené v plném roz­květu tra­gickou smr­tí, která nás při­pravila o jeho bu­doucí ru­kopi­sy, si uchovává pal­čivou ak­tuálnost. Léopold Sédar Senghor, jeho bývalý uči­tel, doufal, že s věkem se básník bude „polidšťovat“. Mů­žeme tvr­dit, že tento hu­manis­mus byl již v srdci jeho vzpou­ry. Coups de pi­lon (Údery tlou­kem) zů­stává zá­sadním tex­tem, kla­sickým dí­lem af­rické po­ezie, vi­a­tique pro všechny mladé lidi tou­žící po sprave­dlnosti a svo­bo­dě.

„To je již mnoho pro dílo ko­neckonců dost ome­zené, pro první a — bo­hu­žel — po­slední dí­lo. Ale jsou tex­ty, které jdou k pod­statě věcí a pro­mlou­vají k celé by­tos­ti. Ly­rická, sen­ti­men­tální, vy­já­d­ření osobního poža­davku a hně­vu, tato po­ezie „vržená vážně do útoku na chi­méry“ […] patří k těm, které věčně, abychom plagi­ovali Césai­ra, bu­dou vy­zývat „po­sluhovače řá­du“ [tj. agenty repre­se], k těm, které […] vždy tvr­došíjně bu­dou při­po­mínat, že „dílo člověka teprve za­číná“, že štěstí je třeba stále do­bývat, krásnější a silnější.“

So­ci­été af­ri­ca­ine de cul­ture (ed.), David Di­op, 1927-1960 : té­mo­ignages, étu­des (David Di­op, 1927-1960: svě­dec­tví, stu­die), Pa­říž: Présence af­ri­ca­i­ne, 1983.

Číst více
  • 6 min