littérature populaire japonaise

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

В полето на сънищата: Призраците на Уеда Акинари

Пре­ве­дено от френ­ски

Именно в по­лето често се под­с­ло­ня­ват най-сво­еоб­раз­ните ге­нии. Син на не­из­вес­тен баща и на твърде из­вес­тна майка — кур­ти­занка от квар­тала на удо­вол­с­т­ви­ята — Уеда Аки­нари (1734-1809)1От­х­вър­лени фор­ми:
Akinari Oueda.
Ueda Tôsaku.
Uyeda Akinari.
видя майка си само вед­нъж, ко­гато вече беше въз­рас­тен мъж и про­чут пи­са­тел. Оси­но­вен от тър­гов­ско се­мейс­тво от Оса­ка, съ­щес­т­ву­ва­нето му беше бе­ля­зано от този пър­во­на­ча­лен срам, за който вра­го­вете му не се све­ня­ваха да го на­па­дат: „Вра­го­вете ми каз­ват за мен: това е дете от хан; още по-ло­шо, това е ня­какво из­дънка на ос­та­рял свод­ник! На ко­ето от­го­ва­рям: […] във всеки слу­чай, аз съм един­с­т­ве­ният ге­не­рал в мо­ята пла­нина и не поз­на­вам ра­вен на себе си“. Към това се до­ба­вяше и не­дъг на пръс­тите2Не­дъг, който ще носи де­мон­с­т­ра­тив­но, под­пис­вайки ше­дьо­въра си с псев­до­нима Senshi Kijin, то­ест Ин­ва­ли­дът с де­фор­ми­рани пръс­ти., който му заб­ра­ня­ваше съ­вър­ше­ната ка­лиг­ра­фия, па­ра­док­сално на­соч­вайки го, гор­дия мла­деж, малко скло­нен към тър­го­вия, към ожес­то­чено ин­те­лек­ту­ално и ли­те­ра­турно тър­се­не. От това бурно съ­щес­т­во­ва­ние, от тази ос­тра чув­с­т­ви­тел­ност, ще се роди не­го­вият ше­дьо­вър, Раз­кази за дъжд и луна (Ugetsu monogatari)3От­х­вър­лени фор­ми:
Contes des mois de pluie (Раз­кази за дъж­дов­ните ме­се­ци).
Contes de la lune vague après la pluie (Раз­кази за не­яс­ната луна след дъж­да).
Contes de la lune et de la pluie (Раз­кази за лу­ната и дъж­да).
Contes de pluies et de lune (Раз­кази за дъж­дове и лу­на).
Contes de la lune des pluies (Раз­кази за лу­ната на дъж­до­ве­те).
Contes de lune et de pluie (Раз­кази за луна и дъж­д).
Contes du clair de lune et de la pluie (Раз­кази за лун­ната свет­лина и дъж­да).
Uegutsu monogatari.
.

За изворите и сънищата

Пуб­ли­ку­вани през 1776 г., тези де­вет фан­тас­тични раз­каза бе­ле­жат пов­ратна точка в ли­те­ра­ту­рата от епо­хата Едо. Аки­на­ри, скъс­вайки с „раз­ка­зите за пла­ва­щия свят“, ле­ко­мис­лен жанр, мо­де­рен по онова вре­ме, въ­вежда ма­ни­ера на йомихон, или „книга за че­тене“, ко­ято е на­со­чена към об­ра­зо­вана пуб­ли­ка, на ко­ято пред­лага прос­т­ран­с­тво за мечти и бяг­с­т­во. Ори­ги­нал­ността на не­го­вия под­ход се със­тои в ма­гис­т­ра­лен син­тез между ки­тайс­ките на­ра­тивни тра­ди­ции и япон­с­кото ли­те­ра­турно нас­лед­с­тво. Ма­кар да черпи обилно от сбор­ни­ците с фан­тас­тични раз­кази от ди­нас­ти­ите Минг и Цин, като Раз­кази при га­сене на свещта (Jiandeng xinhua), той ни­кога не се за­до­во­лява с прост пре­вод или роб­ска адап­та­ция. Всеки раз­каз е из­цяло япо­ни­зи­ран, тран­с­по­ни­ран в на­ци­о­нална ис­то­ри­ческа и ге­ог­раф­ска рамка и, най-ве­че, пре­об­ра­зен от уни­кална ме­лан­хо­лия.

Към кон­ти­нен­тал­ните из­точ­ници Аки­нари при­месва с из­кусно майс­тор­с­тво спо­ме­ните от кла­си­чес­ката ли­те­ра­тура на сво­ята стра­на. Вли­я­ни­ето на те­а­търа но е нав­ся­къде осе­за­е­мо, не само в жес­то­вете и фи­зи­о­но­ми­ите — от­мъс­ти­телни ду­хо­ве, приз­раци на во­и­ни, обе­зу­мели от лю­бов жени — но и в са­мата ком­по­зи­ция на раз­ка­зи­те, ко­ито умело ба­лан­си­рат от­да­ле­ча­ва­нето от света и дра­ма­тич­ната прог­ре­сия до по­я­вата на свръ­хес­тес­т­ве­но­то. По съ­щия на­чин, еле­ган­т­ната и цве­тиста проза (габун) е въл­ну­ващ омаж към злат­ния век на епо­хата Хе­йан, и осо­бено към По­вестта за Ген­джи (Genji monogatari).

Призрачно човечество

Оно­ва, ко­ето по­ра­зява в Раз­кази за дъжд и луна, е, че све­тът на ду­хо­вете ни­кога не е на­пълно от­къс­нат от този на жи­ви­те. Да­леч от това да бъ­дат прости чу­до­ви­ща, приз­ра­ците на Аки­нари при­те­жа­ват сложна лич­ност, често по-бо­гата и по-о­ри­ги­нална от тази на хо­ра­та, ко­ито ид­ват да прес­лед­ват. По­я­вите им са мо­ти­ви­рани от мощни чо­вешки чув­с­т­ва: вяр­ност от­въд смърт­та, по­ру­гана лю­бов, из­га­ряща рев­ност или не­у­га­сима ом­ра­за. Приз­ра­кът често е само про­дъл­же­ние на страст, ко­ято не е могла да бъде за­до­во­лена или ус­по­ко­ена в зем­ния свят. Гла­сът му, до­шъл от от­въд­но­то, ни го­вори със сму­ща­ваща съв­ре­мен­ност за нас са­ми­те.

Така е с Ми­я­ги, изос­та­ве­ната съп­ру­га, ко­ято в Къ­щата в тръс­ти­ките чака се­дем го­дини зав­ръ­ща­нето на съп­руга си, за­ми­нал да търси бо­гат­с­тво. Ум­ряла от из­то­ще­ние и скръб, тя му се явява за пос­ледна нощ, преди да стане само пог­ре­бална мо­ги­ла, върху ко­ято се на­мира тази раз­ди­раща по­е­ма:

Така бе­ше,
Знаех го и все пак сър­цето ми
Се люш­каше в илю­зии:
В този свят, до този ден,
Беше ли това жи­во­тът, който жи­вях?

Ueda, Akinari. Contes de pluie et de lune (Раз­кази за дъжд и лу­на) (Ugetsu monogatari), пре­вод от япон­ски от René Sieffert. Па­риж: Gallimard, по­ре­дица „Connaissance de l’Orient. Série japonaise“, 1956.

Фан­тас­тич­ното при Аки­нари сле­до­ва­телно не е просто ме­ха­ни­зъм за ужас; то е уве­ли­чи­тел­ното ог­ле­дало на ду­шев­ните мъ­ки. Приз­ра­ците ид­ват да на­пом­нят на жи­вите за тех­ните про­ви­не­ния, за мо­рал­ните пос­лед­с­твия от тех­ните дейс­т­вия. От­мъ­ще­ни­ето на из­не­ве­рена съп­руга или ло­ял­ността на при­я­тел, който се са­мо­у­би­ва, за да спази обе­ща­ни­ето си, са тол­кова притчи за си­лата на ан­га­жи­мен­тите и фа­тал­ността на страс­ти­те.

Гравьорът на химери

Сти­лът на Аки­нари е без съм­не­ние то­ва, ко­ето при­дава на твор­бата ней­ната трай­ност. Той съ­че­тава бла­го­род­с­твото на кла­си­чес­кия език с чув­с­тво за ри­тъм, нас­ле­дено от но, съз­да­вайки сво­еоб­разна му­зи­ка, ко­ято ома­гьосва чи­та­те­ля. Са­мото заг­ла­вие, Ugetsu, „дъжд и луна“, пре­вежда тази омай­ваща ме­ло­дия в об­раз — този на лунна свет­ли­на, ко­ято се раз­мива в ше­пота на си­тен дъжд, ус­та­но­вя­вайки иде­ална рамка за про­я­вите на свръ­хес­тес­т­ве­но­то, приз­ра­чен свят, къ­дето гра­ни­ците между съня и ре­ал­ността се раз­ми­ват.

Не­за­ви­сим ху­дож­ник, Аки­нари от­дели близо де­сет го­ди­ни, за да из­лъска своя ше­дьо­вър, знак за важ­ност­та, ко­ято му при­да­ва­ше. Ин­те­лек­ту­ална не­за­ви­си­мост, ко­ято се про­яви също в не­го­вите ожес­то­чени по­ле­мики с дру­гия ве­лик учен от сво­ето вре­ме, Мо­то­ори Но­ри­на­га, на­ци­о­на­лист преди вре­мето си. До­като пос­лед­ният из­ди­гаше ро­до­вите ми­тове на Япо­ния в „един­с­т­вена ис­тина“, Аки­нари се по­диг­ра­ваше на този иде­ал, твър­дейки че „във всяка страна ду­хът на на­ци­ята е ней­ната смрад“. Така този син на кур­ти­занка ус­пя, само със си­лата на сво­ето из­кус­т­во, да се на­ложи като цен­т­рална фи­гу­ра, „съ­вър­шен анар­хист4Из­ра­зът е на Ал­ф­ред Жари за Юбю, но би мо­гъл, чрез смела ана­ло­гия, да ха­рак­те­ри­зира духа на пълна не­за­ви­си­мост на Аки­на­ри., кой­то, иг­ра­ейки си с кон­вен­ци­и­те, из­дигна фан­тас­тич­ния раз­каз до нес­рав­нима сте­пен на из­тън­че­ност. Не­го­вите осо­бе­нос­ти, ко­ито изис­к­ваха осо­бен ку­раж в япон­ско об­щес­т­во, ко­ето из­ди­гаше кон­фор­мизма във вър­ховна доб­ро­де­тел, не мо­жеха да не оча­ро­ват Юкио Ми­ши­ма, който приз­нава в Мо­дерна Япо­ния и са­му­райс­ката етика (Ха­га­куре ню­мон), че е но­сил про­из­ве­де­ни­ето на Аки­нари със себе си „по време на бом­бар­ди­ров­ките“ и най-вече се е въз­хи­ща­вал на не­го­вия „умиш­лен анах­ро­ни­зъм“. Раз­кази за дъжд и луна не са просто ан­то­ло­гия на жан­ра; те са пре­от­к­рит об­раз на раз­каза по япон­ски на­чин, къ­дето чу­дес­ното и ма­каб­ре­ното се със­те­за­ват с най-де­ли­кат­ната по­е­зия, ос­та­вяйки чи­та­теля под трай­ния чар на един стра­нен и ве­ли­ко­ле­пен сън.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Στο περιθώριο των ονείρων: Τα Φαντάσματα του Ueda Akinari

Μεταφρασμένο από τα γαλ­λικά

Εί­ναι στο περιθώριο, συχνά, που φωλιάζουν οι πιο ιδιόμορ­φες ιδιο­φυΐες. Γιος άγνωστου πατέρα και πολύ γνωστής μητέρας — μιας εταί­ρας της συνοι­κίας των απολαύ­σεων —, ο Ueda Akinari (1734-1809)1Απορ­ριφθεί­σες μορ­φές:
Akinari Oueda.
Ueda Tôsaku.
Uyeda Akinari.
είδε τη μητέρα του μόνο μία φορά, όταν ήταν ήδη ώριμος άν­δρας και διάσημος συγ­γραφέας. Υιο­θετημένος από μια εμπορική οι­κογένεια της Οσάκα, η ύπαρξή του σημαδεύ­τηκε από αυ­τήν την αρ­χική ντροπή πάνω στην οποία οι εχθροί του δεν δίσταζαν να τον επιτεθούν: «Οι εχθροί μου λένε για μένα: εί­ναι παιδί παν­δοχεί­ου· ακόμη χει­ρότερα, εί­ναι κάποιος βλαστός υπερήλικου μαστροπού! Στο οποίο απαντώ: […] σε κάθε περίπτωση, εί­μαι στο βουνό μου ο μόνος στρατηγός και δεν αναγνωρίζω εκεί κανέναν ίσο μου». Σε αυτό προστίθετο μια αναπηρία στα δάχτυλα2Αναπηρία την οποία θα φέρει ως παράσημο υπογράφοντας το αριστούρ­γημά του με το ψευ­δώνυμο Senshi Kijin, δηλαδή ο Ανάπηρος με τα Παραμορ­φωμένα Δάχτυλα. που του απαγόρευε την τέλεια καλ­λιγραφία, προσανατολίζοντάς τον παραδόξως, αυ­τόν τον περήφανο νεαρό άν­δρα που δεν είχε κλίση στο εμπόριο, προς μια εμ­μονική πνευ­ματική και λογοτεχνική αναζήτηση. Από αυ­τήν την ταραγ­μένη ύπαρ­ξη, από αυ­τήν την οξεία ευαι­σθησία, θα γεν­νηθεί το αριστούρ­γημά του, τα Παραμύθια βροχής και φεγ­γαριού (Ugetsu monogatari)3Απορ­ριφθεί­σες μορ­φές:
Contes des mois de pluie (Παραμύθια των μηνών της βροχής).
Contes de la lune vague après la pluie (Παραμύθια του ασαφούς φεγ­γαριού μετά τη βροχή).
Contes de la lune et de la pluie (Παραμύθια του φεγ­γαριού και της βροχής).
Contes de pluies et de lune (Παραμύθια βροχών και φεγ­γαριού).
Contes de la lune des pluies (Παραμύθια του φεγ­γαριού των βροχών).
Contes de lune et de pluie (Παραμύθια φεγ­γαριού και βροχής).
Contes du clair de lune et de la pluie (Παραμύθια του σεληνόφωτου και της βροχής).
Uegutsu monogatari.
.

Πηγές και όνειρα

Δημοσιευ­μένες το 1776, αυ­τές οι εν­νέα φανταστικές ιστορίες σηματοδοτούν ένα σημείο καμπής στη λογοτεχνία της εποχής Έντο. Ο Akinari, ρήγνοντας με τις «αφηγήσεις του επιπλέοντος κόσμου», επιπόλαιο εί­δος τότε στη μόδα, εγκαι­νιάζει τον τρόπο του yomihon, ή «βιβλίο ανάγνωσης», που απευ­θύνεται σε ένα καλ­λιερ­γημένο κοι­νό, στο οποίο προσφέρει έναν χώρο ονεί­ρου και απόδρασης. Η πρωτοτυπία της προσέγ­γισής του έγκει­ται σε μια αριστοτεχνική σύν­θεση μεταξύ των κινεζικών αφηγηματικών παραδόσεων και της ια­πωνικής λογοτεχνικής κληρονομιάς. Αν και αντλεί άφθονα από τις συλ­λογές φανταστικών διηγημάτων των δυναστειών Μινγκ και Τσιν­γκ, όπως τα Παραμύθια σβήνοντας το κερί (Jiandeng xinhua), δεν αρ­κεί­ται ποτέ σε μια απλή μετάφραση ή δου­λική προσαρ­μογή. Κάθε αφήγηση εί­ναι εξ ολοκλήρου ια­πωνοποι­ημένη, μεταφερ­μένη σε ένα εθνικό ιστορικό και γεωγραφικό πλαί­σιο και, κυρίως, μεταμορ­φωμένη από μια μοναδική μελαγ­χολία.

Στις ηπει­ρωτικές πηγές, ο Akinari αναμει­γνύει με τελειο­ποι­ημένη τέχνη τις αναμνήσεις της κλασικής λογοτεχνίας της χώρας του. Η επιρ­ροή του θεάτρου νο εί­ναι παντού αι­σθητή, όχι μόνο στις χει­ρονομίες και τις φυσιο­γνωμίες — εκ­δικητικά πνεύ­ματα, φαντάσματα πολεμιστών, απελ­πισμένες ερωτευ­μένες —, αλλά και στην ίδια τη σύν­θεση των παραμυθιών, που διευ­θετούν επιδέξια την απομάκρυνση από τον κόσμο και τη δραματική εξέλιξη μέχρι την εμ­φάνιση του υπερ­φυσικού. Ομοί­ως, η κομψή και αν­θισμένη πεζογραφία (gabun) εί­ναι ένας ζωντανός φόρος τιμής στη χρυσή εποχή της περιόδου Χεϊάν, και ιδιαί­τερα στην Η ιστορία του Γκέν­τζι (Genji monogatari).

Μια φαντασματική ανθρωπότητα

Αυτό που εντυπωσιάζει στα Παραμύθια βροχής και φεγ­γαριού εί­ναι ότι ο κόσμος των πνευ­μάτων δεν εί­ναι ποτέ εντελώς αποκομ­μένος από αυ­τόν των ζωντανών. Μακριά από το να εί­ναι απλά τέρατα, τα φαντάσματα του Akinari εί­ναι προι­κισμένα με μια σύν­θετη προσωπικότητα, συχνά πλου­σιότερη και πιο πρωτότυπη από αυ­τήν των αν­θρώπων που έρ­χονται να στοι­χειώσουν. Οι εμ­φανίσεις τους υποκινού­νται από ισχυρά αν­θρώπινα συναι­σθήματα: η πιστότητα μέχρι τον θάνατο και πέρα από αυ­τόν, ο προδομένος έρωτας, η καταβροχθιστική ζήλια ή το ανεξίτηλο μίσος. Το φάντασμα εί­ναι συχνά μόνο η προέκταση ενός πάθους που δεν μπόρεσε να ικανοποι­ηθεί ή να κατευ­ναστεί στον επίγειο κόσμο. Η φωνή του, που έρ­χεται από τον τάφο, μας μιλά με ανησυχητική νεωτερικότητα για εμάς τους ίδιους.

Έτσι η Miyagi, η εγκαταλελειμ­μένη σύζυγος που, στο Το σπίτι στα καλάμια, περιμένει επτά χρόνια την επιστροφή του συζύγου της που έφυγε να κάνει περιου­σία. Πεθαί­νοντας από εξάντληση και θλίψη, του εμ­φανίζεται μια τελευ­ταία νύχτα πριν γίνει απλώς ένας τάφος πάνω στον οποίο βρίσκουμε αυτό το σπαρακτικό ποί­ημα:

«Έτσι ήταν,
Το ήξερα και όμως η καρ­διά μου
Νανου­ριζόταν με ψευ­δαι­σθήσεις:
Σε αυ­τόν τον κόσμο, μέχρι αυ­τήν την ημέρα,
Ήταν λοι­πόν αυ­τή, η ζωή που έζησα;»

Ueda, Akinari. Contes de pluie et de lune (Παραμύθια βροχής και φεγ­γαριού) (Ugetsu monogatari), μετάφρ. από τα ια­πωνικά René Sieffert. Παρίσι: Gallimard, σειρά «Connaissance de l’Orient. Série japonaise», 1956.

Το φανταστικό στον Akinari δεν εί­ναι λοι­πόν ένα απλό ελατήριο τρόμου· εί­ναι ο μεγεθυντικός καθρέφτης των βασάνων της ψυχής. Τα φαντάσματα έρ­χονται να υπεν­θυμίσουν στους ζωντανούς τις παραλεί­ψεις τους, την ηθική συνέπεια των πράξεών τους. Η εκ­δίκηση μιας απατημένης συζύγου ή η αφοσίωση ενός φίλου που αυ­τοκτονεί για να κρατήσει την υπόσχεσή του εί­ναι τόσες παραβολές για τη δύναμη των δεσμεύ­σεων και τη μοι­ραιότητα των παθών.

Ο Σμιλευτής των χιμαιρών

Το ύφος του Akinari εί­ναι αναμ­φίβολα αυτό που προσ­δίδει στο έργο τη διάρ­κειά του. Συν­δυάζει την ευ­γένεια της κλασικής γλώσ­σας με μια αί­σθηση ρυθ­μού κληρονομημένη από το νο, δημιουρ­γώντας μια ιδιαί­τερη μου­σική που μαγεύει τον αναγνώστη. Ο ίδιος ο τίτλος, Ugetsu, «βροχή και φεγ­γάρι», μεταφράζει αυ­τήν τη μαγευ­τική μελωδία σε μια ει­κόνα — αυ­τήν ενός σεληνόφωτου που θολώνει στον ψίθυρο μιας ψιλής βροχής, δημιουρ­γώντας ένα ιδανικό πλαί­σιο για τις εκ­δηλώσεις του υπερ­φυσικού, έναν φασματικό κόσμο όπου τα σύνορα μεταξύ ονεί­ρου και πραγ­ματικότητας εξαφανίζονται.

Ανεξάρ­τητος καλ­λιτέχνης, ο Akinari χρειάστηκε σχεδόν δέκα χρόνια για να γυα­λίσει το αριστούρ­γημά του, σημάδι της σημασίας που του απέδιδε. Μια πνευ­ματική ανεξαρ­τησία που εκ­δηλώθηκε επίσης στις έντονες πολεμικές του με τον άλλο μεγάλο λόγιο της εποχής του, τον Motoori Norinaga, εθνικιστή πριν την ώρα του. Ενώ ο τελευ­ταίος ανήγαγε τους προγονικούς μύθους της Ια­πωνίας σε «μοναδική αλήθεια», ο Akinari χλεύ­αζε αυτό το ιδεώδες ισχυριζόμενος ότι «σε κάθε χώρα, το πνεύμα του έθνους εί­ναι η δυσωδία του». Έτσι, αυ­τός ο γιος εταί­ρας κατάφερε, με τη μόνη δύναμη της τέχνης του, να επιβληθεί ως κεντρική φιγού­ρα, ένας «τέλειος αναρ­χικός»4Η έκ­φραση εί­ναι του Alfred Jarry για τον Ubu, αλλά θα μπορού­σε, με μια τολ­μηρή αναλογία, να χαρακτηρίσει το πνεύμα πλήρους ανεξαρ­τησίας του Akinari. που, παί­ζοντας με τις συμ­βάσεις, ανύψωσε το φανταστικό παραμύθι σε έναν βαθμό απαράμιλ­λης φινέτσας. Οι ιδιο­μορ­φίες του, που απαι­τού­σαν ιδιαί­τερο θάρ­ρος σε μια ια­πωνική κοι­νωνία που ανήγαγε τη συμ­μόρ­φωση σε υπέρ­τατη αρετή, δεν απέτυχαν να γοη­τεύ­σουν τον Yukio Mishima, ο οποίος εξομολογεί­ται στο Η σύγ­χρονη Ια­πωνία και η σαμου­ράι ηθική (Hagakure nyūmon) ότι είχε πάρει μαζί του το έργο του Akinari «κατά τη διάρ­κεια των βομ­βαρ­δισμών» και θαύ­μαζε πάνω απ’ όλα τον «σκόπιμο αναχρονισμό του». Τα Παραμύθια βροχής και φεγ­γαριού δεν εί­ναι απλώς μια αν­θολογία του εί­δους· εί­ναι μια επανεφευ­ρημένη ει­κόνα της αφήγησης με ια­πωνικό τρόπο, όπου το θαυ­μαστό και το μακάβριο ανταγωνίζονται την πιο λεπτή ποί­ηση, αφήνοντας τον αναγνώστη υπό τη διαρκή γοη­τεία ενός παράξενου και υπέροχου ονεί­ρου.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

স্বপ্নের প্রান্তে : উয়েদা আকিনারির প্রেতাত্মারা

ফরাসি থেকে অনূদিত

প্রায়শই প্রান্তেই লুকিয়ে থাকে সবচেয়ে অনন্য প্রতিভারা। অজ্ঞাত পিতা ও অতি পরিচিত মাতার সন্তান — আনন্দ পল্লীর এক গণিকা —, উয়েদা আকিনারি (১৭৩৪-১৮০৯)1প্রত্যাখ্যাত রূপ:
আকিনারি ওয়েদা।
উয়েদা তোসাকু।
উয়েদা আকিনারি।
তাঁর মাকে মাত্র একবার দেখেছিলেন, যখন তিনি ইতিমধ্যে পূর্ণবয়স্ক ও বিখ্যাত লেখক। ওসাকার এক বণিক পরিবারে দত্তক নেওয়া, তাঁর অস্তিত্ব চিহ্নিত ছিল এই আদি লজ্জায় যা নিয়ে তাঁর শত্রুরা তাঁকে আক্রমণ করতে দ্বিধা করত না: « আমার শত্রুরা আমার সম্পর্কে বলে: এ এক সরাইখানার সন্তান; আরও খারাপ, এ কোনো বয়স্ক দালালের বংশধর! যার উত্তরে আমি বলি: […] যাই হোক, আমি আমার পর্বতে একমাত্র সেনাপতি এবং সেখানে আমার কোনো সমকক্ষ নেই »। এর সাথে যুক্ত হয়েছিল আঙুলের পঙ্গুত্ব2পঙ্গুত্ব যা তিনি গর্বের সাথে বহন করবেন সেনশি কিজিন ছদ্মনামে তাঁর মাস্টারপিস স্বাক্ষর করে, অর্থাৎ বিকৃত আঙুলের পঙ্গু। যা তাঁকে নিখুঁত সুলিপি থেকে বঞ্চিত করেছিল, বিপরীতক্রমে তাঁকে, এই গর্বিত যুবক যিনি ব্যবসায় খুব একটা আগ্রহী ছিলেন না, একটি প্রবল বুদ্ধিবৃত্তিক ও সাহিত্যিক অন্বেষণের দিকে পরিচালিত করেছিল। এই আঘাতপূর্ণ অস্তিত্ব থেকে, এই তীব্র সংবেদনশীলতা থেকে, জন্ম নেবে তাঁর মাস্টারপিস, বৃষ্টি ও চাঁদের গল্প (উগেৎসু মনোগাতারি)3প্রত্যাখ্যাত রূপ:
বৃষ্টির মাসের গল্প
বৃষ্টির পর অস্পষ্ট চাঁদের গল্প
চাঁদ ও বৃষ্টির গল্প
বৃষ্টি ও চাঁদের গল্পগুলি
বৃষ্টির চাঁদের গল্প
চাঁদ ও বৃষ্টির গল্প
চাঁদনী ও বৃষ্টির গল্প
উয়েগুৎসু মনোগাতারি

উৎস ও স্বপ্ন

১৭৭৬ সালে প্রকাশিত, এই নয়টি অলৌকিক গল্প এদো যুগের সাহিত্যে একটি মোড় চিহ্নিত করে। আকিনারি, তখনকার জনপ্রিয় তুচ্ছ ধারা « ভাসমান জগতের গল্প » থেকে বিচ্ছিন্ন হয়ে, ইয়োমিহন বা « পাঠ্যপুস্তক »-এর পদ্ধতি উদ্বোধন করেন, যা শিক্ষিত পাঠকদের লক্ষ্য করে, যাদের তিনি স্বপ্ন ও পলায়নের স্থান প্রদান করেন। তাঁর পদ্ধতির মৌলিকত্ব নিহিত রয়েছে চীনা বর্ণনা ঐতিহ্য ও জাপানি সাহিত্যিক ঐতিহ্যের মধ্যে একটি দক্ষ সংশ্লেষণে। যদিও তিনি মিং ও চিং রাজবংশের অলৌকিক গল্পের সংকলন থেকে প্রচুর উপাদান নেন, যেমন মোমবাতি নিভিয়ে গল্প (জিয়ানদেং শিনহুয়া), তিনি কখনই সাধারণ অনুবাদ বা দাসসুলভ অভিযোজনে সন্তুষ্ট হন না। প্রতিটি গল্প সম্পূর্ণভাবে জাপানীকৃত, জাতীয় ঐতিহাসিক ও ভৌগোলিক কাঠামোতে স্থানান্তরিত এবং, সর্বোপরি, একটি অনন্য বিষণ্ণতায় রূপান্তরিত।

মহাদেশীয় উৎসের সাথে, আকিনারি পরিপূর্ণ শিল্পকলায় তাঁর দেশের ধ্রুপদী সাহিত্যের স্মৃতি মিশ্রিত করেন। নো থিয়েটারের প্রভাব সর্বত্র অনুভূত হয়, কেবল অঙ্গভঙ্গি ও মুখভাবে নয় — প্রতিশোধপরায়ণ আত্মা, যোদ্ধাদের ভূত, হতাশ প্রেমিকা —, বরং গল্পগুলির রচনাতেও, যা বিশ্ব থেকে দূরত্ব এবং অতিপ্রাকৃতের আবির্ভাব পর্যন্ত নাটকীয় অগ্রগতি সুচারুভাবে পরিচালনা করে। একইভাবে, মার্জিত ও অলংকৃত গদ্য (গাবুন) হেইয়ান যুগের স্বর্ণযুগের প্রতি একটি প্রাণবন্ত শ্রদ্ধাঞ্জলি, বিশেষত গেঞ্জির কাহিনী (গেঞ্জি মনোগাতারি) এর প্রতি।

একটি ভৌতিক মানবতা

বৃষ্টি ও চাঁদের গল্প-এ যা আঘাত করে তা হল আত্মাদের জগত কখনই জীবিতদের থেকে সম্পূর্ণ বিচ্ছিন্ন নয়। সাধারণ দানব হওয়া থেকে দূরে, আকিনারির ভূতরা জটিল ব্যক্তিত্বে সমৃদ্ধ, প্রায়শই যে মানুষদের তারা তাড়া করে তাদের চেয়ে আরও সমৃদ্ধ ও মৌলিক। তাদের আবির্ভাব শক্তিশালী মানবিক অনুভূতি দ্বারা প্রেরিত: মৃত্যুর পরেও বিশ্বস্ততা, অপমানিত প্রেম, গ্রাসকারী ঈর্ষা বা অনির্বাণ ঘৃণা। প্রেতাত্মা প্রায়শই এমন একটি আবেগের বিস্তার যা পার্থিব জগতে তৃপ্ত বা প্রশমিত হতে পারেনি। তার কণ্ঠস্বর, পরলোক থেকে আসা, আমাদের নিজেদের সম্পর্কে বিরক্তিকর আধুনিকতায় কথা বলে।

যেমন মিয়াগি, পরিত্যক্ত স্ত্রী যিনি নলখাগড়ার ঘর-এ সাত বছর ধরে ভাগ্য অন্বেষণে যাওয়া স্বামীর ফিরে আসার অপেক্ষা করেন। ক্লান্তি ও দুঃখে মৃত, তিনি তাঁকে শেষ রাতে দেখা দেন কেবল একটি সমাধিটিলা হয়ে যাওয়ার আগে যার উপর এই হৃদয়বিদারক কবিতা পাওয়া যায়:

« এমনই ছিল,
আমি জানতাম তবুও আমার হৃদয়
মায়ায় দোল খেত:
এই জগতে, আজ পর্যন্ত,
এটাই কি তবে জীবন ছিল যা আমি বেঁচেছি? »

উয়েদা, আকিনারি। Contes de pluie et de lune (বৃষ্টি ও চাঁদের গল্প) (উগেৎসু মনোগাতারি), রেনে সিয়েফার্ট কর্তৃক জাপানি থেকে অনূদিত। প্যারিস: গালিমার, « Connaissance de l’Orient. Série japonaise » সংগ্রহ, ১৯৫৬।

সুতরাং আকিনারির কাছে অলৌকিক কেবল ভয়ের একটি সাধারণ স্প্রিং নয়; এটি আত্মার যন্ত্রণার বিবর্ধক দর্পণ। প্রেতাত্মারা জীবিতদের তাদের ত্রুটি, তাদের কর্মের নৈতিক পরিণতি স্মরণ করিয়ে দিতে আসে। প্রতারিত স্ত্রীর প্রতিশোধ বা প্রতিশ্রুতি রক্ষার জন্য আত্মহত্যা করা বন্ধুর আনুগত্য প্রতিশ্রুতির শক্তি এবং আবেগের অনিবার্যতার উপর দৃষ্টান্ত।

কল্পনার খোদাইকার

আকিনারির শৈলী নিঃসন্দেহে কাজটিকে তার স্থায়িত্ব প্রদান করে। এটি ধ্রুপদী ভাষার আভিজাত্যকে নো থেকে উত্তরাধিকারসূত্রে প্রাপ্ত ছন্দের অনুভূতির সাথে একত্রিত করে, একটি অনন্য সঙ্গীত সৃষ্টি করে যা পাঠককে মন্ত্রমুগ্ধ করে। শিরোনাম নিজেই, উগেৎসু, « বৃষ্টি ও চাঁদ », এই মন্ত্রমুগ্ধকর সুরকে একটি চিত্রে অনুবাদ করে — সূক্ষ্ম বৃষ্টির গুঞ্জনে ঝাপসা হয়ে যাওয়া চাঁদের আলো, অতিপ্রাকৃত প্রকাশের জন্য একটি আদর্শ কাঠামো স্থাপন করে, একটি বর্ণালী জগত যেখানে স্বপ্ন ও বাস্তবের মধ্যে সীমানা ম্লান হয়ে যায়।

স্বাধীন শিল্পী আকিনারি তাঁর মাস্টারপিস পালিশ করতে প্রায় দশ বছর সময় নিয়েছিলেন, যা তিনি এতে যে গুরুত্ব দিয়েছিলেন তার চিহ্ন। একটি বুদ্ধিবৃত্তিক স্বাধীনতা যা তাঁর সময়ের অন্য মহান পণ্ডিত মোতোওরি নোরিনাগার সাথে তাঁর তীব্র বিতর্কেও প্রকাশ পেয়েছিল, যিনি ছিলেন আক্ষরিক অর্থের আগে একজন জাতীয়তাবাদী। যেখানে পরবর্তী জন জাপানের পূর্বপুরুষের পৌরাণিক কাহিনীগুলিকে « একমাত্র সত্য » হিসেবে প্রতিষ্ঠা করেছিলেন, আকিনারি এই আদর্শকে উপহাস করেছিলেন বলে দাবি করে যে « প্রতিটি দেশে, জাতির আত্মা তার দুর্গন্ধ »। এইভাবে, এই গণিকার পুত্র কেবল তাঁর শিল্পের শক্তিতে নিজেকে একটি কেন্দ্রীয় ব্যক্তিত্ব হিসেবে প্রতিষ্ঠিত করতে পেরেছিলেন, একজন « নিখুঁত নৈরাজ্যবাদী »4অভিব্যক্তিটি আলফ্রেড জারির উবু সম্পর্কে, কিন্তু এটি একটি সাহসী সাদৃশ্য দ্বারা আকিনারির সম্পূর্ণ স্বাধীনতার চেতনাকে যোগ্যতা দিতে পারে। যিনি সম্মেলনগুলির সাথে খেলা করে অলৌকিক গল্পকে অতুলনীয় পরিশীলনের মাত্রায় নিয়ে গেছেন। তাঁর বিশিষ্টতা, যা জাপানি সমাজে বিশেষ সাহসের প্রয়োজন ছিল যা সামঞ্জস্যকে সর্বোচ্চ গুণ হিসেবে প্রতিষ্ঠা করেছিল, ইউকিও মিশিমাকে মুগ্ধ করতে ব্যর্থ হয়নি, যিনি আধুনিক জাপান ও সামুরাই নীতিশাস্ত্র (হাগাকুরে ন্যুমোন) এ স্বীকার করেন যে তিনি « বোমা হামলার সময় » আকিনারির কাজ সাথে নিয়ে গিয়েছিলেন এবং সর্বোপরি তাঁর « ইচ্ছাকৃত অসামঞ্জস্য » প্রশংসা করেছিলেন। বৃষ্টি ও চাঁদের গল্প কেবল ধারার একটি সংকলন নয়; এগুলি জাপানি ধাঁচের বর্ণনার একটি পুনর্নির্মিত চিত্র, যেখানে বিস্ময়কর ও ভয়াবহ সবচেয়ে সূক্ষ্ম কবিতার সাথে প্রতিযোগিতা করে, পাঠককে একটি অদ্ভুত ও চমৎকার স্বপ্নের স্থায়ী মোহের অধীনে রেখে যায়।

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

На маргінесі снів: Привиди Уеди Акінарі

Пере­кладено з французької

Саме на маргінесі часто гніздяться найсамобутніші генії. Син неві­домого батька й надто ві­домої матері — куртизанки з кварталу насолод — Уеда Акінарі (1734-1809)1Від­кинуті форми:
Акінарі Уеда.
Уеда Тосаку.
Уйеда Акінарі.
побачив свою матір лише один раз, коли вже був дорослим чоловіком і ві­домим письмен­ником. Усиновлений купецькою родиною з Осаки, його існува­ння було по­значене цією первісною ганьбою, якою не соромилися атакувати його вороги: «Мої вороги кажуть про мене: це дитина з за­їжджого двору; ще гірше, це якийсь від­прск старого звідника! На що я від­повід­аю: […] у всякому разі, я у своїй горі єдиний генерал і не знаю собі рівних». До цього додавалася каліцтво пальців2Каліцтво, яке він носитиме як знак гордості, під­писуючи свій шедевр псевдонімом Сенші Кідзін, тобто Каліка зі Скривленими Пальцями., яке забороняло йому досконалу калі­графію, парадоксально спрямовуючи його, гордого юнака, мало схильного до торгівлі, до завзятого інтелектуального та літературного пошуку. З цього бурхливого існува­н­ня, з цієї надчутливої вразливості народиться його шедевр — Оповіда­ння дощу та місяця (Ugetsu monogatari)3Від­кинуті форми:
Contes des mois de pluie (Оповіда­ння дощових місяців).
Contes de la lune vague après la pluie (Оповіда­ння туман­ного місяця після дощу).
Contes de la lune et de la pluie (Оповіда­ння місяця та дощу).
Contes de pluies et de lune (Оповіда­ння дощів та місяця).
Contes de la lune des pluies (Оповіда­ння місяця дощів).
Contes de lune et de pluie (Оповіда­ння місяця та дощу).
Contes du clair de lune et de la pluie (Оповіда­ння місячного світла та дощу).
Uegutsu monogatari.
.

Про джерела та сни

Опубліковані 1776 року, ці дев’ять фантастичних оповідань по­значають поворотний момент у літературі епохи Едо. Акінарі, пориваючи з «оповіда­н­нями плин­ного світу», легковажним жанром, що був тоді в моді, започатковує манеру йоміхон, або «книги для чита­ння», що орієнтується на освічену публіку, якій він пропонує про­стір мрій та втечі. Оригінальність його під­ходу полягає в майстерному синтезі між китайськими оповід­альними традиціями та японською літературною спадщиною. Хоча він рясно черпає зі збірок фантастичних оповідань дина­стій Мін та Цін, як-от Оповіда­н­ня, гасячи свічку (Jiandeng xinhua), він ніколи не задовольняється простим пере­кладом чи рабським наслідува­н­ням. Кожна роз­повідь повністю японізована, пере­несена в національні історичні та гео­графічні рамки і, головне, преображена унікальною меланхолією.

До континентальних джерел Акінарі з довершеним мистецтвом домішує ремінісценції класичної літератури своєї країни. Вплив театру но від­чувається скрізь, не лише в жестах і фізіономіях — духи-месники, привиди воїнів, божевільні від коха­ння жінки — але й у самій композиції оповідань, які майстерно по­єд­нують від­дале­ння від світу та драматичну про­гресію аж до появи над­природного. Так само елегантна та квітчаста проза (ґабун) є яскравим даниною золотому віку епохи Хейан, і особливо Повісті про Ґендзі (Genji monogatari).

Примарне людство

Що вражає в Оповіда­н­нях дощу та місяця, так це те, що світ духів ніколи не є повністю від­окремленим від світу живих. Далекі від того, щоб бути простими монстрами, привиди Акінарі наділені складною особистістю, часто багатшою та оригінальнішою, ніж у людей, яких вони приходять пере­слідувати. Їхні появи мотивовані потужними людськими почу­т­тями: вірність за межами смерті, зневажене коха­н­ня, пожираюча ревність або невгасима ненависть. Привид часто є лише продовже­н­ням пристрасті, яка не змогла втамуватися чи заспокоїтися в земному світі. Його голос, що лунає з того світу, говорить до нас із тривожною сучасністю про нас самих.

Так Міяґі, покинута дружина, яка в Будинку в очеретах сім років чекає поверне­ння свого чоловіка, що по­їхав шукати щастя. Померши від виснаже­ння та горя, вона з’являється йому в останню ніч, перш ніж стати лише могильним пагорбом, на якому знаходять цю роз­ривну поему:

«Так воно було,
Я знала це, і все ж моє серце
Тішилося ілюзіями:
У цьому світі, до цього дня,
Чи це було жи­т­тя, яке я прожила?»

Уеда, Акінарі. Contes de pluie et de lune (Ugetsu monogatari) (Оповіда­ння дощу та місяця), пере­клад з японської Рене Сіф­фера. Париж: Gallimard, серія «Connaissance de l’Orient. Série japonaise», 1956.

Фантастичне в Акінарі, отже, не є про­стою пружиною жаху; воно є збільшувальним дзеркалом душевних мук. Привиди приходять нагадати живим про їхні провини, моральні наслідки їхніх вчинків. Помста зрадженої дружини чи вірність друга, який накладає на себе руки, щоб дотримати обіцянки, — все це притчі про силу зобов’язань і фатальність пристрастей.

Різьбяр химер

Стиль Акінарі, без сумніву, є тим, що надає твору його довговічність. Він по­єд­нує благородство класичної мови з від­чу­т­тям ритму, успадкованим від но, створюючи особливу музику, яка зачаровує читача. Сама на­зва, Ugetsu, «дощ і місяць», пере­кладає цю чарівну мелодію в образ — образ місячного світла, що за­тьмарюється шепотом дрібного дощу, створюючи ідеальні рамки для проявів над­природного, примарний світ, де межі між сном і реальністю стираються.

Незалежний митець, Акінарі витратив майже десять років на шліфува­ння свого шедевра, що свідчить про важливість, яку він йому надавав. Інтелектуальна незалежність, яка також проявилася в його запеклих полеміках з іншим великим літератором свого часу, Мотоорі Норінаґою, націоналістом до свого часу. Тоді як остан­ній під­носив родові міфи Японії як «єдину істину», Акінарі висміював цей ідеал, стверджуючи, що «в кожній країні дух нації — це її сморід». Таким чином, цей син куртизанки зумів лише силою свого мистецтва утвердитися як центральна фігура, «досконалий анархіст»4Вираз належить Альфреду Жаррі щодо Юбю, але він міг би, за сміливою аналогією, характеризувати дух повної незалежності Акінарі., який, граючись з умовностями, під­ніс фантастичне оповіда­ння до нечуваного ступеня витонченості. Його особливості, які вимагали особливої мужності в японському су­спільстві, що зводило конформізм у ранг найвищої чесноти, не змогли не зачарувати Юкіо Місіму, який зі­знається в Сучасна Японія та самурайська етика (Хагакуре нюмон), що взяв твір Акінарі з собою «під час бомбардувань» і понад усе захоплювався його «навмисним анахронізмом». Оповіда­ння дощу та місяця — це не просто антологія жанру; це пере­осмислений образ оповіда­ння в японському стилі, де чудесне та макабричне змагаються з найделікатнішою поезією, залишаючи читача під тривалими чарами дивного та чудового сну.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

ในขอบแห่งความฝัน: ภูตผีปีศาจแห่งอุเอดะ อากินาริ

แปลจากภาษาฝรั่งเศส

มักจะเป็นในขอบ ที่อัจฉริยภาพที่แปลกประหลาดที่สุดซ่อนตัวอยู่ บุตรของบิดาที่ไม่รู้จักและมารดาที่รู้จักดีเกินไป — โสเภณีแห่งย่านแสวงสุข — อุเอดะ อากินาริ (1734-1809)1รูปแบบที่ถูกปฏิเสธ:
Akinari Oueda.
Ueda Tôsaku.
Uyeda Akinari.
พบมารดาของเขาเพียงครั้งเดียว เมื่อเขาเป็นผู้ใหญ่และเป็นนักเขียนที่มีชื่อเสียงแล้ว ได้รับการรับเลี้ยงโดยครอบครัวพ่อค้าในโอซาก้า ชีวิตของเขาถูกกำหนดด้วยความอับอายดั้งเดิมนี้ซึ่งศัตรูของเขาไม่ลังเลที่จะโจมตี: « ศัตรูของข้าพูดถึงข้า: เป็นลูกของโรงเตี๊ยม; ที่แย่กว่านั้น เป็นลูกหลานของแมงดาที่แก่เกินวัย! ซึ่งข้าตอบว่า: […] ไม่ว่าจะอย่างไร ข้าเป็นนายพลคนเดียวในภูเขาของข้า และข้าไม่รู้จักใครเทียบเท่า » นอกจากนี้ยังมีความพิการที่นิ้ว2ความพิการที่เขาจะแบกไว้อย่างภาคภูมิใจโดยการเซ็นผลงานชิ้นเอกของเขาด้วยนามแฝง Senshi Kijin นั่นคือ คนพิการที่มีนิ้วผิดรูป ซึ่งห้ามไม่ให้เขาเขียนอักษรที่สมบูรณ์แบบ ผลักดันเขาอย่างขัดแย้ง เขาผู้เป็นชายหนุ่มที่ภาคภูมิใจและไม่เอนเอียงไปสู่การค้าขาย สู่การแสวงหาทางปัญญาและวรรณกรรมอย่างดุเดือด จากชีวิตที่ขรุขระนี้ จากความอ่อนไหวที่เปิดเผยนี้ ผลงานชิ้นเอกของเขาจะถือกำเนิด นั่นคือ นิทานแห่งฝนและจันทร์ (Ugetsu monogatari)3รูปแบบที่ถูกปฏิเสธ:
Contes des mois de pluie (นิทานแห่งเดือนฝน).
Contes de la lune vague après la pluie (นิทานแห่งจันทร์คลุมเครือหลังฝน).
Contes de la lune et de la pluie (นิทานแห่งจันทร์และฝน).
Contes de pluies et de lune (นิทานแห่งฝนและจันทร์).
Contes de la lune des pluies (นิทานแห่งจันทร์แห่งฝน).
Contes de lune et de pluie (นิทานแห่งจันทร์และฝน).
Contes du clair de lune et de la pluie (นิทานแห่งแสงจันทร์และฝน).
Uegutsu monogatari.

แหล่งที่มาและความฝัน

ตีพิมพ์ในปี 1776 เรื่องเล่าแฟนตาซีทั้งเก้าเรื่องนี้ถือเป็นจุดเปลี่ยนในวรรณกรรมยุคเอโดะ อากินาริ แยกตัวจาก « เรื่องเล่าแห่งโลกที่ลอยน้ำ » ประเภทที่เบาบางที่นิยมในขณะนั้น เริ่มต้นรูปแบบของ โยมิฮง หรือ « หนังสืออ่าน » ที่มุ่งเป้าไปยังผู้อ่านที่มีการศึกษา ซึ่งเขามอบพื้นที่แห่งความฝันและการหลีกหนี ความเป็นต้นฉบับของแนวทางของเขาอยู่ที่การสังเคราะห์อย่างชำนาญระหว่างประเพณีการเล่าเรื่องของจีนและมรดกวรรณกรรมญี่ปุ่น แม้เขาจะดึงเอามาอย่างมากมายจากการรวบรวมนิทานแฟนตาซีของราชวงศ์หมิงและชิง เช่น นิทานเป่าเทียน (Jiandeng xinhua) เขาไม่เคยพอใจกับการแปลธรรมดาหรือการดัดแปลงที่ซื่อสัตย์ ทุกเรื่องเล่าถูกทำให้เป็นญี่ปุ่นโดยสมบูรณ์ ถูกย้ายไปยังกรอบประวัติศาสตร์และภูมิศาสตร์ของชาติ และที่สำคัญที่สุด ถูกแปลงโฉมด้วยความเศร้าโศกที่เป็นเอกลักษณ์

กับแหล่งที่มาจากทวีป อากินาริผสมผสานด้วยศิลปะที่สมบูรณ์แบบกับการระลึกถึงวรรณกรรมคลาสสิกของประเทศของเขา อิทธิพลของละคร โน รู้สึกได้ทุกที่ ไม่เพียงแต่ในท่าทางและรูปลักษณ์ — วิญญาณแก้แค้น ผีของนักรบ คนรักที่สิ้นหวัง — แต่ยังในการประพันธ์ของนิทานเอง ซึ่งจัดการอย่างชาญฉลาดกับการแยกตัวจากโลกและความก้าวหน้าทางละครจนถึงการปรากฏของสิ่งเหนือธรรมชาติ เช่นเดียวกัน ร้อยแก้วที่สง่างามและอลังการ (กาบุน) เป็นการแสดงความเคารพอย่างสดใสต่อยุคทองของสมัยเฮอัน และโดยเฉพาะอย่างยิ่งต่อ เรื่องเล่าของเก็นจิ (Genji monogatari)

มนุษยชาติที่เป็นผี

สิ่งที่โดดเด่นใน นิทานแห่งฝนและจันทร์ คือโลกของวิญญาณไม่เคยถูกตัดขาดจากโลกของคนเป็นโดยสิ้นเชิง ผีของอากินาริไม่ใช่แค่ปีศาจธรรมดา แต่มีบุคลิกภาพที่ซับซ้อน มักจะร่ำรวยและเป็นต้นฉบับมากกว่ามนุษย์ที่พวกเขามาหลอกหลอน การปรากฏตัวของพวกเขาถูกกระตุ้นโดยความรู้สึกที่ทรงพลังอย่างมนุษย์: ความซื่อสัตย์จนถึงนอกเหนือความตาย ความรักที่ถูกทรยศ ความหึงหวงที่กลืนกิน หรือความเกลียดชังที่ไม่อาจดับได้ ผีมักเป็นเพียงการขยายของความหลงใหลที่ไม่สามารถสนองหรือสงบได้ในโลกมนุษย์ เสียงของมันที่มาจากหลุมศพ พูดกับเราด้วยความทันสมัยที่น่าประหลาดใจเกี่ยวกับตัวเราเอง

เช่นเดียวกับมิยางิ ภรรยาที่ถูกทอดทิ้งซึ่งใน บ้านในพงหญ้า รอการกลับมาของสามีเป็นเวลาเจ็ดปีที่ออกไปหาทรัพย์ ตายด้วยความเหนื่อยล้าและความเศร้า เธอปรากฏต่อเขาคืนสุดท้ายก่อนที่จะกลายเป็นเพียงเนินหลุมศพที่พบบทกวีอันแสนเศร้านี้:

« มันเป็นเช่นนั้น,
ข้ารู้แต่หัวใจของข้า
หลอกตัวเองด้วยภาพลวงตา:
ในโลกนี้ จนถึงวันนี้,
นั่นหรือคือชีวิตที่ข้าได้ใช้? »

Ueda, Akinari. Contes de pluie et de lune (นิทานแห่งฝนและจันทร์) (Ugetsu monogatari), แปลจากภาษาญี่ปุ่นโดย René Sieffert. ปารีส: Gallimard, คอลเลกชัน « Connaissance de l’Orient. Série japonaise », 1956.

แฟนตาซีในงานของอากินาริจึงไม่ใช่แค่กลไกของความน่ากลัว; มันเป็นกระจกขยายของความทุกข์ทรมานของจิตวิญญาณ ผีมาเตือนคนเป็นถึงความบกพร่องของพวกเขา ผลทางศีลธรรมของการกระทำของพวกเขา การแก้แค้นของภรรยาที่ถูกหลอกหรือความภักดีของเพื่อนที่ฆ่าตัวตายเพื่อรักษาสัญญาเป็นอุปมาเกี่ยวกับพลังของข้อผูกพันและโชคชะตาของความหลงใหล

ช่างแกะสลักความฝัน

สไตล์ของอากินาริคงเป็นสิ่งที่ทำให้ผลงานคงอยู่ตลอดกาล เขาผสมผสานความสูงส่งของภาษาคลาสสิกกับความรู้สึกของจังหวะที่สืบทอดมาจาก โน สร้างดนตรีที่เป็นเอกลักษณ์ที่สะกดผู้อ่าน ชื่อเรื่องเอง อุเก็ตสึ « ฝนและจันทร์ » แปลเมโลดีที่มีเสน่ห์นี้เป็นภาพ — ภาพแสงจันทร์ที่พร่ามัวในเสียงกระซิบของฝนละเอียด สร้างกรอบที่เหมาะสมสำหรับการแสดงออกของสิ่งเหนือธรรมชาติ โลกของผีที่พรมแดนระหว่างความฝันและความเป็นจริงเลือนลาง

ศิลปินอิสระ อากินาริใช้เวลาเกือบสิบปีขัดเกลาผลงานชิ้นเอกของเขา เป็นสัญญาณของความสำคัญที่เขาให้กับมัน ความเป็นอิสระทางปัญญาที่แสดงออกในการโต้เถียงอย่างรุนแรงกับนักวิชาการผู้ยิ่งใหญ่อีกคนในยุคของเขา โมโตโอริ โนรินางะ นักชาตินิยมก่อนถึงเวลา ในขณะที่คนหลังยกย่องตำนานบรรพบุรุษของญี่ปุ่นเป็น « ความจริงเดียว » อากินาริหัวเราะเยาะอุดมคตินี้โดยยืนยันว่า « ในทุกประเทศ จิตวิญญาณของชาติคือกลิ่นเหม็นของมัน » ดังนั้น บุตรชายของโสเภณีคนนี้สามารถ ด้วยพลังของศิลปะเพียงอย่างเดียว ยืนหยัดเป็นบุคคลสำคัญ « อนาธิปไตยที่สมบูรณ์แบบ »4สำนวนนี้เป็นของอัลเฟรด จาร์รีเกี่ยวกับอูบู แต่อาจใช้โดยการเปรียบเทียบที่กล้าหาญ เพื่ออธิบายจิตวิญญาณแห่งความเป็นอิสระอย่างสมบูรณ์ของอากินาริ ที่โดยการเล่นกับข้อตกลง ได้ยกระดับนิทานแฟนตาซีไปสู่ระดับความประณีตที่ไม่มีใครเทียบได้ ความแปลกประหลาดของเขา ซึ่งต้องใช้ความกล้าหาญพิเศษในสังคมญี่ปุ่นที่ยกย่องความสอดคล้องเป็นคุณธรรมสูงสุด ไม่อาจไม่ทำให้ยูกิโอ มิชิมะหลงใหล ผู้ซึ่งสารภาพใน ญี่ปุ่นสมัยใหม่และจริยธรรมซามูไร (ฮากาคุเระ นิวมง) ว่าได้นำผลงานของอากินาริไปกับเขา « ระหว่างการทิ้งระเบิด » และชื่นชมเหนือสิ่งอื่นใดคือ « ความไม่ตรงกับยุคสมัยโดยเจตนา » ของเขา นิทานแห่งฝนและจันทร์ ไม่ใช่แค่การรวบรวมประเภท; แต่เป็นภาพที่ถูกสร้างใหม่ของการเล่าเรื่องแบบญี่ปุ่น ที่ความมหัศจรรย์และความน่าขนลุกแข่งขันกับบทกวีที่ละเอียดอ่อนที่สุด ทิ้งให้ผู้อ่านอยู่ภายใต้เสน่ห์ที่ยั่งยืนของความฝันที่แปลกประหลาดและงดงาม

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Na okraji snů: Přízraky Uedy Akinariho

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Právě na okraji se často ukrývají ti nejpo­zo­ruhodnější gé­ni­ové. Syn ne­zná­mého otce a pří­liš známé matky — kur­tizány ze čtvrti rozkoší —, Ueda Aki­nari (1734-1809)1Od­mítnuté for­my:
Aki­nari Oue­da.
Ueda Tôsa­ku.
Uyeda Aki­na­ri.
svou matku spat­řil pouze jednou, když už byl do­spě­lým mu­žem a slavným spi­sova­te­lem. Ado­p­tovaný ob­chodnickou ro­di­nou z Ósa­ky, jeho exis­tence byla po­zna­menána touto pů­vodní han­bou, na kte­rou jeho ne­přá­telé ne­vá­hali úto­čit: „Moji ne­přá­telé o mně ří­ka­jí: je to dítě z hos­tin­ce; ještě hůř, je to ně­jaký vý­ho­nek pře­stár­lého pa­sáka! Na což od­po­ví­dám: […] v kaž­dém případě jsem na své hoře je­di­ným gene­rá­lem a ne­znám si tam rovného“. K tomu se při­dávala vada prstů2Va­du, kte­rou no­sil jako od­znak, když po­de­psal své mi­s­trov­ské dílo pseu­do­ny­mem Senši Ki­džin, to jest Zmrza­čený s defor­movanými prs­ty., která mu bránila v doko­nalé ka­li­grafii a pa­ra­doxně ho, hr­dého mla­dého muže málo na­klo­něného ob­cho­du, vedla k vášnivému in­te­lek­tuálnímu a li­te­rárnímu hle­dání. Z této po­hnuté exis­ten­ce, z této cit­livosti obnažené nado­raz, se zrodí jeho mi­s­trov­ské dí­lo, Pří­běhy deště a mě­síce (Ugetsu mo­noga­tari)3Od­mítnuté for­my:
Con­tes des mois de pluie (Pří­běhy deš­tivých mě­sí­ců).
Con­tes de la lune va­gue après la pluie (Pří­běhy ne­jasného mě­síce po deš­ti).
Con­tes de la lune et de la pluie (Pří­běhy mě­síce a deš­tě).
Con­tes de pluies et de lune (Pří­běhy dešťů a mě­sí­ce).
Con­tes de la lune des pluies (Pří­běhy mě­síce dešťů).
Con­tes de lune et de pluie (Pří­běhy mě­síce a deš­tě).
Con­tes du clair de lune et de la pluie (Pří­běhy mě­síčního svitu a deš­tě).
Uegutsu mo­noga­tari.
.

O pramenech a snech

Těchto devět fan­tas­tických pří­bě­hů, pu­b­li­kovaných v roce 1776, před­stavuje ob­rat v li­te­ra­tuře ob­dobí Edo. Aki­na­ri, ro­ze­šedší se s „pří­běhy plovou­cího světa“, lehko­my­slným žánrem tehdy v mó­dě, za­hajuje způ­sob yomihon, ne­boli „knihy ke čtení“, která cílí na kul­tivované pu­b­likum, kte­rému na­bízí pro­stor snění a úniku. Ori­gi­na­lita jeho pří­stupu spo­čívá v mi­s­trov­ské syn­téze mezi čín­skými vy­pravěč­skými tra­di­cemi a japon­ským li­te­rárním dě­dic­tvím. Ač­koli hojně čerpá ze sbí­rek fan­tas­tických pří­běhů dynastií Ming a Čching, jako jsou Pří­běhy při zha­sínání svíčky (Ji­an­deng xinhua), nikdy se ne­spokojí s pros­tým pře­kla­dem nebo servilní adap­ta­cí. Každý pří­běh je zcela po­japon­štěn, trans­po­nován do ná­rodního his­to­rického a ge­o­grafického rámce a pře­devším pro­měněn je­di­nečnou me­lan­cho­lií.

Ke kon­ti­nen­tálním pra­menům Aki­nari s doko­na­lým uměním mí­chá re­mi­nis­cence na kla­sickou li­te­ra­turu své ze­mě. Vliv diva­dla je všude ci­telný, nejen v ges­tech a fyzi­o­gno­mi­ích — mstivých duchů, přízra­cích vá­lečníků, zoufa­lých mi­len­kách —, ale také v sa­motné kompo­zici pří­bě­hů, které dů­my­slně roz­vr­hují od­lou­čení od světa a dra­ma­tickou gra­daci až k zje­vení nadpři­ro­ze­na. Stejně tak elegantní a květnatá próza (gabun) je živoucí po­ctou zla­tému věku ob­dobí He­i­an, a zejména Pří­běhu prince Gen­džiho (Genji mo­noga­tari).

Přízračné lidství

Co udeří v Pří­bě­zích deště a mě­síce, je to, že svět duchů není nikdy zcela od­říz­nut od světa živých. Aki­na­riho pří­zraky nejsou pouhými mon­stry, jsou ob­dařeny komplexní osobnos­tí, často bo­hatší a ori­gi­nálnější než osobnost li­dí, které při­cházejí strašit. Je­jich zje­vení jsou mo­tivována silně lid­skými ci­ty: věrností až za hrob, zne­u­ctěnou lás­kou, sží­ravou žár­livostí nebo ne­uha­si­telnou nenávis­tí. Pří­zrak je často jen pro­dlou­žením vášně, která se ne­mohla uko­jit nebo uti­šit v po­zem­ském svě­tě. Jeho hlas, při­cháze­jící ze zá­hro­bí, k nám pro­mlouvá se zne­poko­jivou mo­derností o nás samých.

Tak Mi­ja­gi, opuš­těná manželka, která v Domě v rákosí čeká sedm let na ná­vrat svého mu­že, který ode­šel zbo­hatnout. Ze­mřevši vy­čerpá­ním a žalem, zjeví se mu na jednu po­slední noc, než se stane jen po­hřebním pahorkem, na kte­rém se na­jde tato srd­cervoucí bá­seň:

Tak tomu bylo,
vě­děla jsem to, a přece mé srdce
se ko­lébalo v ilu­zích:
V tomto svě­tě, až do dnešního dne,
byl to tedy život, který jsem ži­la?

Ue­da, Aki­na­ri. Con­tes de pluie et de lune (Pří­běhy deště a mě­sí­ce) (Ugetsu mo­noga­tari), přel. z japon­štiny René Sieffert. Pa­říž: Gal­li­mard, edice „Connaissance de l’O­ri­ent. Série japo­nai­se“, 1956.

Fan­tas­tično u Aki­na­riho tedy není pouhou pá­kou hrůzy; je zvětšu­jí­cím zr­ca­dlem du­ševních muk. Pří­zraky při­cházejí při­po­mínat živým je­jich po­chybení, mo­rální dů­sledky je­jich či­nů. Po­msta pod­ve­dené manželky nebo lo­aja­lita pří­te­le, který si dává smrt, aby do­držel svůj slib, jsou to­lika po­do­ben­stvími o síle zá­vazků a osu­dovosti vášní.

Cizelér chimér

Aki­na­riho styl je ne­po­chybně tím, co dílu pro­půj­čuje jeho trva­lost. Spo­juje vzne­šenost kla­sického jazyka se smys­lem pro ryt­mus zdě­děným po diva­dle , vy­tvá­řeje je­di­nečnou hud­bu, která čtenáře okouz­luje. Sa­motný ná­zev, Ugetsu, „déšť a mě­síc“, převádí tuto okouz­lu­jící me­lo­dii do ob­razu — ob­raz mě­síčního svi­tu, který se za­kaluje šepo­tem jem­ného deš­tě, vy­tvá­řeje ide­ální rá­mec pro pro­jevy nadpři­ro­zena, přízračný svět, kde se hranice mezi snem a re­a­li­tou stí­ra­jí.

Ne­zá­vislý umě­lec, Aki­nari strávil téměř de­set let brou­šením svého mi­s­trov­ského dí­la, což svědčí o dů­leži­tos­ti, kte­rou mu při­klá­dal. In­te­lek­tuální ne­zá­vis­lost, která se pro­jevila také v jeho prudkých po­le­mi­kách s druhým velkým vzdě­lan­cem své do­by, Mo­to­ori No­ri­na­gou, na­ci­o­na­lis­tou před ča­sem. Za­tímco ten druhý po­vy­šoval před­kové mýty Japon­ska na „je­di­nou pravdu“, Aki­nari se to­muto ide­álu vy­smíval tvrzením, že „v každé zemi je duch ná­roda jeho zá­pach“. Tak tento syn kur­tizány dokázal pouhou si­lou svého umění pro­sa­dit se jako ústřední po­stava, „doko­nalý anar­chista4Vý­raz po­chází od Alfreda Jarryho o Ubuovi, ale mohl by, od­vážnou analogií, cha­rak­te­rizovat du­cha na­prosté ne­zá­vis­losti Aki­na­ri­ho., který si po­hrávaje s kon­ven­ce­mi, po­vznesl fan­tas­tický pří­běh na stu­peň rafi­novanosti bez ob­do­by. Jeho zvláštnos­ti, které vy­ža­dovaly zvláštní od­vahu v japon­ské spo­lečnos­ti, která po­výšila konfor­mitu na nej­vyšší ctnost, ne­mohly ne­okouz­lit Yukio Mishi­mu, který se v Mo­derní Japon­sko a sa­mu­raj­ská etika (Ha­ga­kure nyū­mon) při­znává, že si vzal Aki­na­riho dílo s se­bou „bě­hem bom­bar­dování“ a ob­divoval pře­devším jeho „zá­měrný ana­chro­nis­mus“. Pří­běhy deště a mě­síce nejsou jen an­to­logií žánru; jsou znovuob­je­veným ob­razem vy­právění po japon­sku, kde si po­divuhodné a dě­sivé konku­rují s nej­jem­nější po­ezií, za­ne­cháva­jíce čtenáře v trvalém kouzlu po­divného a nád­herného snu.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

در حاشیه رؤیاها: ارواح اوئدا آکیناری

ترجمه از فرانسوی

اغلب در حاشیه است که نابغه‌های منحصربه‌فرد جای می‌گیرند. اوئدا آکیناری (۱۷۳۴-۱۸۰۹)1اشکال رد شده:
آکیناری اوئدا.
اوئدا توساکو.
اویدا آکیناری.
، فرزند پدری ناشناس و مادری بیش از حد شناخته‌شده — زنی روسپی از محله لذت‌ها — تنها یک‌بار مادرش را دید، آن هم زمانی که دیگر مردی بالغ و نویسنده‌ای مشهور شده بود. او که توسط خانواده‌ای بازرگان در اوزاکا به فرزندخواندگی پذیرفته شد، زندگی‌اش با این ننگ اولیه نشانه‌گذاری شد که دشمنانش از حمله به آن دریغ نمی‌کردند: «دشمنانم درباره من می‌گویند: او فرزند یک مسافرخانه است؛ بدتر از آن، نوه‌ای از یک جاکش پیر! در پاسخ می‌گویم: […] در هر حال، من در کوهستانم تنها ژنرال هستم و همتایی برای خود نمی‌شناسم». به این، نقص انگشتانی2نقصی که او با افتخار به نمایش می‌گذاشت با امضای شاهکارش با نام مستعار سنشی کیجین، یعنی معلول با انگشتان تغییرشکل‌یافته. اضافه می‌شد که خوشنویسی کامل را برایش غیرممکن می‌ساخت و به طرز متناقضی او را، جوان مغروری که تمایلی به تجارت نداشت، به سوی جستجویی سخت‌کوشانه فکری و ادبی سوق داد. از این زندگی پرتلاطم، از این حساسیت زنده، شاهکارش، قصه‌های باران و ماه (اوگتسو مونوگاتاری)3اشکال رد شده:
قصه‌های ماه‌های بارانی.
قصه‌های ماه مبهم پس از باران.
قصه‌های ماه و باران.
قصه‌های باران‌ها و ماه.
قصه‌های ماه باران‌ها.
قصه‌های ماه و باران.
قصه‌های مهتاب و باران.
اوئگوتسو مونوگاتاری.
زاده خواهد شد.

از منابع و رؤیاها

این نه داستان فانتزی که در سال ۱۷۷۶ منتشر شدند، نقطه عطفی در ادبیات دوره ادو محسوب می‌شوند. آکیناری با گسست از «روایت‌های جهان شناور»، ژانر سبکی که در آن زمان مد بود، شیوه یومی‌هون یا «کتاب مطالعه» را آغاز می‌کند که مخاطب تحصیل‌کرده را هدف قرار می‌دهد و به او فضایی برای رؤیا و گریز عرضه می‌کند. اصالت رویکرد او در ترکیبی استادانه میان سنت‌های روایی چینی و میراث ادبی ژاپن نهفته است. اگرچه او به‌وفور از مجموعه‌های قصه‌های فانتزی سلسله‌های مینگ و چینگ، مانند قصه‌هایی در هنگام خاموش کردن شمع (جیاندنگ شین‌هوا) بهره می‌برد، هرگز به ترجمه ساده یا اقتباس کورکورانه بسنده نمی‌کند. هر داستان کاملاً ژاپنی‌سازی شده، به چارچوب تاریخی و جغرافیایی ملی منتقل شده و مهم‌تر از همه، با مالیخولیایی منحصربه‌فرد دگرگون شده است.

آکیناری با هنری تمام، یادآوری‌های ادبیات کلاسیک کشورش را با منابع قاره‌ای درمی‌آمیزد. تأثیر تئاتر نو همه‌جا محسوس است، نه تنها در حرکات و سیماها — ارواح انتقام‌جو، اشباح جنگجویان، عاشقان سرگردان — بلکه در ساختار خود قصه‌ها که به‌طور ماهرانه دوری از جهان و پیشرفت دراماتیک را تا ظهور امر ماوراءطبیعی تنظیم می‌کنند. همچنین، نثر زیبا و گل‌دار (گابون) ادای احترامی پرشور به عصر طلایی دوره هی‌آن و به‌ویژه به حکایت گنجی (گنجی مونوگاتاری) است.

انسانیتی شبح‌وار

آنچه در قصه‌های باران و ماه توجه را جلب می‌کند این است که جهان ارواح هرگز کاملاً از جهان زندگان جدا نیست. ارواح آکیناری، به دور از اینکه صرفاً هیولاهای ساده باشند، دارای شخصیتی پیچیده هستند که اغلب غنی‌تر و اصیل‌تر از انسان‌هایی است که به دیدارشان می‌آیند. ظهورشان از احساسات عمیقاً انسانی نشأت می‌گیرد: وفاداری تا فراسوی مرگ، عشق تحقیرشده، حسادت ویرانگر یا نفرت خاموش‌نشدنی. شبح اغلب تنها ادامه شوری است که نتوانسته در جهان زمینی ارضا یا آرام شود. صدایش، که از ماورای قبر می‌آید، با مدرنیته‌ای آشفته‌کننده از خود ما سخن می‌گوید.

چنین است میاگی، همسر رهاشده که در خانه در میان نی‌زارها هفت سال منتظر بازگشت شوهرش می‌ماند که برای ثروت‌اندوزی رفته است. او که از خستگی و اندوه می‌میرد، یک شب آخر به او ظاهر می‌شود پیش از آنکه چیزی جز تپه‌ای گورستانی نباشد که بر آن این شعر دل‌خراش یافت می‌شود:

«چنین بود،
می‌دانستم و با این حال قلبم
خود را با توهمات می‌فریفت:
در این جهان، تا امروز،
آیا این زندگی‌ای بود که زیسته‌ام؟»

اوئدا، آکیناری. Contes de pluie et de lune (قصه‌های باران و ماه) (اوگتسو مونوگاتاری)، ترجمه از ژاپنی توسط رنه سیفر. پاریس: گالیمار، مجموعه «شناخت شرق. سری ژاپنی»، ۱۹۵۶.

بنابراین فانتزی نزد آکیناری صرفاً ابزاری برای وحشت نیست؛ آینه بزرگ‌نمایی عذاب‌های روح است. ارواح می‌آیند تا به زندگان کوتاهی‌هایشان، پیامد اخلاقی اعمالشان را یادآوری کنند. انتقام همسری خیانت‌دیده یا وفاداری دوستی که برای نگه‌داشتن قولش جان می‌دهد، همه تمثیل‌هایی درباره قدرت تعهدات و سرنوشت محتوم شورها هستند.

قلم‌زن خیال‌پردازی‌ها

سبک آکیناری بی‌شک چیزی است که به اثر ماندگاری می‌بخشد. او شرافت زبان کلاسیک را با حس ریتمی که از نو به ارث برده، ترکیب می‌کند و موسیقی منحصربه‌فردی می‌آفریند که خواننده را مسحور می‌کند. خود عنوان، اوگتسو، «باران و ماه»، این ملودی افسونگر را به تصویری ترجمه می‌کند — تصویر مهتابی که با زمزمه بارانی نرم تار می‌شود، چارچوبی ایده‌آل برای تجلی‌های ماوراءطبیعی برپا می‌کند، جهانی طیفی که در آن مرزهای میان رؤیا و واقعیت محو می‌شوند.

هنرمند مستقل، آکیناری نزدیک به ده سال صرف صیقل دادن شاهکارش کرد، نشانه‌ای از اهمیتی که برایش قائل بود. استقلال فکری که در مجادلات تندش با دیگر ادیب بزرگ زمانش، موتووری نوریناگا، ناسیونالیستی پیش از زمانش، نیز تجلی یافت. در حالی که دومی اسطوره‌های نیاکان ژاپن را به «حقیقت یگانه» تبدیل می‌کرد، آکیناری این آرمان را به تمسخر می‌گرفت و ادعا می‌کرد که «در هر کشوری، روح ملت بوی تعفن آن است». بدین‌سان، این پسر روسپی توانست تنها با نیروی هنرش، خود را به‌عنوان چهره‌ای محوری، «آنارشیستی کامل»4این عبارت از آلفرد ژاری درباره اوبو است، اما می‌تواند با قیاسی جسورانه، روح استقلال کامل آکیناری را توصیف کند. که با بازی با قراردادها، قصه فانتزی را به درجه‌ای بی‌نظیر از ظرافت رساند، تحمیل کند. ویژگی‌های او که از شجاعت خاصی در جامعه ژاپنی که همنوایی را به فضیلت برتر تبدیل کرده بود برخوردار بود، نتوانست یوکیو میشیما را مجذوب نکند، کسی که در ژاپن مدرن و اخلاق سامورایی (هاگاکوره نیومون) اعتراف می‌کند که اثر آکیناری را «در زمان بمباران‌ها» با خود برده بود و بیش از همه «ناهمزمانی عمدی» او را تحسین می‌کرد. قصه‌های باران و ماه تنها گلچینی از این ژانر نیستند؛ تصویری بازآفرینی شده از روایت به سبک ژاپنی هستند که در آن شگفت‌انگیز و مخوف با ظریف‌ترین شاعرانگی رقابت می‌کنند و خواننده را تحت تأثیر پایدار رؤیایی عجیب و باشکوه قرار می‌دهند.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

I drömmarnas marginal: Ueda Akinaris återvändande andar

Över­satt från frans­kan

Det är ofta i mar­gi­na­len som de mest sär­egna ge­ni­erna göm­mer sig. Son till en okänd fa­der och en allt­för känd mo­der — en kur­ti­san från nö­je­s­kvar­te­ren — såg Ueda Akinari (1734-1809)1För­kas­tade for­mer:
Akinari Ou­e­da.
Ueda Tô­saku.
Uy­eda Akina­ri.
sin mor en­dast en gång, då han re­dan var full­vuxen man och be­römd för­fat­ta­re. Ad­op­te­rad av en köp­mans­fa­milj i Osaka präg­la­des hans ex­i­stens av denna ur­sprung­liga skam som hans fi­en­der inte tve­kade att an­gripa ho­nom för: « Mina fi­en­der sä­ger om mig: han är ett värds­hus­barns; ännu vär­re, han är nå­gon ål­der­sti­gen hal­licks av­kom­ma! Varpå jag sva­rar: […] i vil­ket fall som helst är jag den ende ge­ne­ra­len på mitt berg och jag kän­ner ingen jäm­like där ». Till detta kom en miss­bild­ning på fing­rarna2En miss­bild­ning som han bar som en ut­mär­kelse ge­nom att sig­nera sitt mäs­ter­verk med pseu­do­ny­men Senshi Ki­jin, det vill säga Den Han­di­kap­pade med De­for­me­rade Fing­rar. som hind­rade ho­nom från per­fekt kal­li­gra­fi, vil­ket pa­ra­dox­alt nog ledde den stolte unge man­nen, föga be­nä­gen till han­del, mot en häf­tig in­tel­lek­tu­ell och lit­te­rär strä­van. Ur denna kan­tiga till­va­ro, ur denna råa käns­lig­het, skulle hans mäs­ter­verk fö­das: Be­rät­tel­ser om regn och måne (Ugetsu mo­no­ga­tari)3För­kas­tade for­mer:
Con­tes des mois de pluie (Be­rät­tel­ser från regn­må­na­der­na).
Con­tes de la lune va­gue après la pluie (Be­rät­tel­ser om den vaga må­nen ef­ter reg­net).
Con­tes de la lune et de la pluie (Be­rät­tel­ser om må­nen och reg­net).
Con­tes de plu­ies et de lune (Be­rät­tel­ser om regn och må­ne).
Con­tes de la lune des plu­ies (Be­rät­tel­ser om reg­nets må­ne).
Con­tes de lune et de pluie (Be­rät­tel­ser om måne och reg­n).
Con­tes du clair de lune et de la pluie (Be­rät­tel­ser om mån­sken och reg­n).
Uegutsu mo­no­ga­tari.
.

Om källor och drömmar

Pu­bli­ce­rade 1776 mar­ke­rar dessa nio fan­tas­tiska be­rät­tel­ser en vänd­punkt i Edo-pe­ri­o­dens lit­te­ra­tur. Akinari bry­ter med de « be­rät­tel­ser från den fly­tande värl­den », den fri­vola genre som då var på mo­det, och in­vi­ger yomihon-s­ti­len, el­ler « läseböcker », som rik­tar sig till en bil­dad pu­blik vil­ken han er­bju­der ett rum för dröm och flykt. Ori­gi­na­li­te­ten i hans till­vä­ga­gångs­sätt lig­ger i en mäs­ter­lig syn­tes mel­lan ki­ne­siska be­rät­tart­ra­di­tio­ner och det ja­panska lit­te­rära ar­vet. Även om han öser rik­ligt ur sam­lingar av fan­tas­tiska be­rät­tel­ser från Ming- och Qing-dy­nas­ti­er­na, som Be­rät­tel­ser vid släckt ljus (Ji­an­deng xin­hua), nö­jer han sig ald­rig med en­kel över­sätt­ning el­ler sla­visk an­pass­ning. Varje be­rät­telse är helt för­ja­panskad, över­förd till en na­tio­nell his­to­risk och geo­gra­fisk ram och fram­för allt för­kla­rad av en unik me­lan­ko­li.

Till de kon­ti­nen­tala käl­lorna blan­dar Akinari med full­än­dad konst re­mi­ni­scen­ser från sitt lands klas­siska lit­te­ra­tur. Nō-te­a­terns in­fly­tande är över­allt på­tag­ligt, inte bara i ges­terna och fy­si­o­g­no­mi­erna — hämnd­lystna an­dar, kri­ga­res spö­ken, för­tviv­lade äls­ka­rin­nor — utan också i själva be­rät­tel­ser­nas kom­po­si­tion, som skick­ligt ba­lan­se­rar av­stån­det från värl­den och den dra­ma­tiska pro­gres­sio­nen fram till det över­na­tur­li­gas fram­trä­dan­de. På samma sätt är den ele­ganta och blomst­rande pro­san (gabun) en vi­bre­rande hyll­ning till Hei­an-pe­ri­o­dens guld­ål­der, och sär­skilt till Be­rät­tel­sen om Genji (Genji mo­no­ga­tari).

En spöklikt mänsklighet

Det som slår en i Be­rät­tel­ser om regn och måne är att an­dar­nas värld ald­rig är helt av­sku­ren från de le­van­des. Långt ifrån att vara enkla mons­ter är Akina­ris spö­ken be­gå­vade med en kom­plex per­son­lig­het, ofta ri­kare och mer ori­gi­nell än de män­ni­skor de kom­mer för att hem­sö­ka. De­ras fram­trä­dan­den mo­ti­ve­ras av starkt mänsk­liga käns­lor: tro­het bortom dö­den, svi­ken kär­lek, för­tä­rande svart­sjuka el­ler out­släck­ligt hat. Spö­ket är ofta bara för­läng­ningen av en pas­sion som inte kun­nat till­freds­stäl­las el­ler stil­las i den jor­diska värl­den. Dess röst, kom­men från andra si­dan gra­ven, ta­lar till oss med en oro­ande mo­der­ni­tet om oss själ­va.

Så är fal­let med Miy­a­gi, den över­givna hust­run som i Hu­set bland vas­sen vän­tar sju år på sin ma­kes åter­komst ef­ter att han gett sig av för att söka lyck­an. Död av ut­matt­ning och sorg vi­sar hon sig för ho­nom en sista natt in­nan hon inte är mer än en grav­hög på vil­ken man fin­ner denna hjärt­skä­rande dikt:

« Så var det alltså,
Jag visste det och ändå va­gade mitt hjärta
Sig i il­lu­sio­ner:
I denna värld, fram till denna dag,
Var det då det­ta, det liv jag lev­de? »

Ueda, Akina­ri. Con­tes de pluie et de lune (Be­rät­tel­ser om regn och må­ne) (Ugetsu mo­no­ga­tari), övers. från ja­panska av René Si­ef­fert. Pa­ris: Gal­li­mard, sam­lingen « Con­nais­sance de l’­O­ri­ent. Sé­rie ja­po­naise », 1956.

Det fan­tas­tiska hos Akinari är alltså inte bara en me­ka­nism för skräck; det är en för­sto­rande spe­gel för sjä­lens kval. Spö­kena kom­mer för att på­minna de le­vande om de­ras för­sum­mel­ser, de mo­ra­liska kon­se­kven­serna av de­ras hand­ling­ar. En be­dra­gen hust­rus hämnd el­ler lo­ja­li­te­ten hos en vän som tar sitt liv för att hålla sitt löfte är lika många lik­nel­ser om för­plik­tel­ser­nas kraft och pas­sio­ner­nas ödes­be­stämd­het.

Chimärernas ciselör

Akina­ris stil är utan tve­kan det som ger ver­ket dess be­stän­dighet. Den för­enar det klas­siska språ­kets ädel­het med en rytm­känsla ärvd från nō-te­a­tern, och ska­par en sär­eget mu­sik som för­trol­lar lä­sa­ren. Själva ti­teln, Ugetsu, « regn och måne », över­sät­ter denna för­trol­lande me­lodi till en bild — den av ett mån­sken som grum­las av ett fint reg­nets sorl, vil­ket ska­par en ide­a­lisk ram för det över­na­tur­li­gas ma­ni­fes­ta­tio­ner, en spekt­ral värld där grän­serna mel­lan dröm och verk­lig­het sud­das ut.

Som obe­ro­ende konst­när äg­nade Akinari näs­tan tio år åt att po­lera sitt mäs­ter­verk, ett tecken på den vikt han fäste vid det. En in­tel­lek­tu­ell själv­stän­dighet som också ma­ni­fe­ste­rade sig i hans häf­tiga po­le­mi­ker med sin tids andre store lär­de, Mo­to­ori No­ri­na­ga, na­tio­na­list före be­grep­pets tid. Me­dan den se­nare upp­höjde Ja­pans för­fä­desmy­ter till « den enda san­ningen », hå­nade Akinari detta ideal ge­nom att hävda att « i varje land är na­tio­nens ande dess stank ». Så lyck­a­des denna kur­ti­san­son ge­nom en­bart sin konsts kraft eta­blera sig som en cen­tral ge­stalt, en « per­fekt an­ar­kist »4Ut­trycket är Al­fred Jar­rys om Ubu, men det skulle kun­na, ge­nom en djärv ana­lo­gi, be­teckna Akina­ris anda av full­stän­dig själv­stän­dighet. som ge­nom att leka med kon­ven­tio­nerna lyfte den fan­tas­tiska be­rät­tel­sen till en oöver­träf­fad för­fi­nings­grad. Hans sär­drag, som krävde sär­skilt mod i ett ja­panskt sam­hälle som upp­höjde kon­for­mi­tet till högsta dygd, miss­lyck­a­des inte att fa­sci­nera Yukio Mis­hi­ma, som er­kän­ner i Det mo­derna Ja­pan och sa­mu­ra­je­ti­ken (Ha­ga­kure nyū­mon) att ha ta­git med sig Akina­ris verk « un­der bomb­ning­arna » och be­und­rat fram­för allt hans « av­sikt­liga ana­kro­nism ». Be­rät­tel­ser om regn och måne är inte bara en an­to­logi i gen­ren; de är en åter­upp­fun­nen bild av be­rät­tel­sen på ja­panskt vis, där det un­der­bara och det ma­kabra täv­lar med den mest ut­sökta po­e­s­in, och läm­nar lä­sa­ren un­der den be­stå­ende för­troll­ningen av en märk­lig och mag­ni­fik dröm.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

În marginea viselor: Fantomele lui Ueda Akinari

Tra­dus din fran­ceză

În mar­gi­ne, ade­sea, se cui­bă­resc ge­ni­ile cele mai sin­gu­la­re. Fiu de tată ne­cu­nos­cut și de mamă prea cu­nos­cută — o cur­te­zană din car­ti­e­rul plă­ce­ri­lor —, Ueda Aki­nari (1734-1809)1Forme res­pin­se:
Aki­nari Ou­e­da.
Ueda Tô­sa­ku.
Uyeda Aki­nari.
nu și-a vă­zut mama de­cât o sin­gură da­tă, când era deja băr­bat în toată fi­rea și scri­i­tor ce­le­bru. Adop­tat de o fa­mi­lie de ne­gus­tori din Osa­ka, exis­tența sa a fost mar­cată de această ru­șine ori­gi­nară asu­pra că­reia du­ș­ma­nii săi nu se sfi­iau să-l ata­ce: « Du­ș­ma­nii mei spun des­pre mi­ne: e un co­pil de han; ba mai rău, e vreun vlăs­tar de pro­xe­net bă­trân! La care răs­pund: […] în orice caz, sunt în mun­tele meu sin­gu­rul ge­ne­ral și nu-mi cu­nosc egal ». La aceasta se adă­uga o in­fir­mi­tate la de­gete2In­fir­mi­tate pe care o va purta os­ten­ta­tiv sem­nând ca­po­do­pera sa cu pse­u­do­ni­mul Sen­shi Ki­jin, adică In­fir­mul cu De­gete De­for­ma­te. care îi in­ter­zi­cea ca­li­gra­fia per­fec­tă, orien­tân­du-l pa­ra­do­xal, pe el, tâ­nă­rul mân­dru pu­țin în­cli­nat spre ne­goț, că­tre o că­u­tare in­te­lec­tu­ală și li­te­rară în­ver­șu­na­tă. Din această exis­tență zbu­ci­u­ma­tă, din această sen­si­bi­li­tate vie, se va naște ca­po­do­pera sa, Po­ves­tiri de ploaie și lună (Ugetsu mo­no­ga­tari)3Forme res­pin­se:
Con­tes des mois de pluie (Po­ves­tiri ale lu­ni­lor de ploaie).
Con­tes de la lune va­gue après la pluie (Po­ves­tiri ale lu­nii vagi după ploaie).
Con­tes de la lune et de la pluie (Po­ves­tiri ale lu­nii și ploii).
Con­tes de plu­ies et de lune (Po­ves­tiri de ploi și lună).
Con­tes de la lune des plu­ies (Po­ves­tiri ale lu­nii plo­i­lor).
Con­tes de lune et de pluie (Po­ves­tiri de lună și ploaie).
Con­tes du clair de lune et de la pluie (Po­ves­tiri ale cla­ru­lui de lună și ploii).
Ue­gutsu mo­no­ga­tari.
.

Despre izvoare și vise

Pu­bli­cate în 1776, aceste nouă po­ves­tiri fan­tas­tice mar­che­ază o co­ti­tură în li­te­ra­tura epo­cii Edo. Aki­na­ri, ru­pând cu « po­ves­ti­rile lu­mii plu­ti­toare », gen fri­vol pe atunci la mo­dă, inau­gu­re­ază ma­niera yomihon, sau « carte de ci­tit », care vi­ze­ază un pu­blic cul­ti­vat, că­ruia îi oferă un spa­țiu de vis și eva­da­re. Ori­gi­na­li­ta­tea de­mer­su­lui său re­zidă în­tr-o sin­teză ma­gis­trală în­tre tra­di­ți­ile na­ra­tive chi­neze și pa­tri­mo­niul li­te­rar ja­po­nez. Deși se in­spiră abu­n­dent din cu­le­ge­rile de po­ves­tiri fan­tas­tice ale di­nas­ti­i­lor Ming și Qing, pre­cum Po­ves­tiri în timp ce su­fli lu­mâ­na­rea (Ji­an­deng xin­hua), nu se mul­țu­mește nici­o­dată cu o sim­plă tra­du­cere sau o adap­tare ser­vi­lă. Fi­e­care po­ves­tire este în în­tre­gime ja­po­ni­za­tă, transpusă în­tr-un ca­dru is­to­ric și ge­o­gra­fic na­țio­nal și, mai ales, trans­fi­gu­rată de o me­lan­co­lie uni­că.

La iz­voa­rele con­ti­nen­ta­le, Aki­nari ames­tecă cu o artă de­să­vâr­șită re­mi­nis­cen­țele li­te­ra­tu­rii cla­sice din țara sa. In­flu­ența tea­tru­lui este pre­tu­tin­deni sim­ți­tă, nu doar în ges­turi și fi­zio­no­mii — spi­rite răz­bu­nă­toa­re, fan­tome de răz­bo­i­ni­ci, în­dră­gos­tite pier­dute —, ci și în com­po­zi­ția în­săși a po­ves­ti­ri­lor, care ame­na­je­ază sa­vant în­de­păr­ta­rea de lume și pro­gre­sia dra­ma­tică până la apa­ri­ția su­pra­na­tu­ra­lu­lui. De ase­me­nea, proza ele­gantă și în­flo­rită (gabun) este un vi­brant oma­giu adus epo­cii de aur a pe­ri­oa­dei He­ian, și în spe­cial Po­ves­ti­rii lui Genji (Genji mo­no­ga­tari).

O umanitate fantomatică

Ceea ce fra­pe­ază în Po­ves­tiri de ploaie și lună este că lu­mea spi­ri­te­lor nu este nici­o­dată cu to­tul tă­i­ată de cea a vi­i­lor. De­parte de a fi sim­ple monș­tri, fan­to­mele lui Aki­nari sunt în­zes­trate cu o per­so­na­li­tate com­ple­xă, ade­sea mai bo­gată și mai ori­gi­nală de­cât cea a oa­me­ni­lor pe care vin să-i bân­tu­ie. Apa­ri­ți­ile lor sunt mo­ti­vate de sen­ti­mente pu­ter­nic uma­ne: fi­de­li­ta­tea până din­colo de moar­te, iu­bi­rea batjo­co­ri­tă, ge­lo­zia mis­tu­i­toare sau ura de ne­s­tins. Spec­trul nu este ade­sea de­cât pre­lun­gi­rea unei pa­siuni care n-a pu­tut fi sa­tis­fă­cută sau po­to­lită în lu­mea pămân­teas­că. Vo­cea sa, ve­nită de din­colo de mor­mânt, ne vor­bește cu o mo­der­ni­tate tul­bu­ră­toare des­pre noi în­și­ne.

Ast­fel Mi­ya­gi, so­ția pă­ră­sită ca­re, în Casa din tres­tii, aș­teaptă șapte ani în­toar­ce­rea so­țu­lui ple­cat să-și facă ave­re. Moartă de epu­i­zare și du­re­re, ea îi apare o ul­timă noapte îna­inte de a nu mai fi de­cât o mo­vilă fu­ne­rară pe care se gă­sește această po­e­zie sfâși­e­toa­re:

« Așa era,
Știam și to­tuși inima mea
Se le­găna cu ilu­zii:
În această lu­me, până în această zi,
Oare aceasta a fost viața pe care am tră­i­t-o? »

Ue­da, Aki­nari. Con­tes de pluie et de lune (Po­ves­tiri de ploaie și lună) (Ugetsu mo­no­ga­tari), trad. din ja­po­neză de René Si­effert. Pa­ris: Gal­li­mard, col. « Con­nai­s­sance de l’O­rient. Série ja­po­naise », 1956.

Fan­tas­ti­cul la Aki­nari nu este deci un sim­plu re­sort al spai­mei; el este oglinda mă­ri­toare a chi­nu­ri­lor su­fle­tu­lui. Spec­trele vin să le amin­tească ce­lor vii lip­su­rile lor, con­se­cința mo­rală a ac­te­lor lor. Răz­bu­na­rea unei so­ții în­șe­late sau lo­ia­li­ta­tea unui pri­e­ten care se si­nu­cide pen­tru a-și ține pro­mi­siu­nea sunt tot atâ­tea pa­ra­bole des­pre forța an­ga­ja­men­te­lor și fa­ta­li­ta­tea pa­siu­ni­lor.

Cizelorul de himere

Sti­lul lui Aki­nari este fără în­do­ială ceea ce con­feră ope­rei pe­re­ni­ta­tea sa. El ali­ază no­ble­țea lim­bii cla­sice cu un simț al rit­mu­lui moș­te­nit din , cre­ând o mu­zică sin­gu­lară care îl vră­jește pe ci­ti­tor. În­suși ti­tlul, Ugetsu, « ploaie și lună », tra­duce această me­lo­die vră­ji­toare în­tr-o ima­gine — aceea a unui clar de lună care se tul­bură la mur­mura unei ploi fi­ne, in­sta­u­rând un ca­dru ideal ma­ni­fes­tă­ri­lor su­pra­na­tu­ra­lu­lui, o lume spec­trală unde gra­ni­țele din­tre vis și re­a­li­tate se es­to­m­pe­a­ză.

Ar­tist in­de­pen­dent, Aki­nari a pus aproape zece ani să-și șle­fu­iască ca­po­do­pe­ra, semn al im­por­tan­ței pe care i-o acor­da. O in­de­pen­dență in­te­lec­tu­ală care s-a ma­ni­fes­tat de ase­me­nea în vi­ru­len­tele sale po­le­mici cu ce­lă­lalt mare căr­tu­rar al tim­pu­lui său, Mo­to­ori No­ri­na­ga, na­țio­na­list îna­inte de vre­me. În timp ce acesta din urmă ri­dica mi­tu­rile an­ces­trale ale Ja­po­niei la rang de « unică ade­văr », Aki­nari batjo­co­rea acest ideal afir­mând că « în orice ța­ră, spi­ri­tul na­țiu­nii este du­hoa­rea ei ». Ast­fel, acest fiu de cur­te­zană a ști­ut, prin sin­gura forță a ar­tei sa­le, să se im­pună ca o fi­gură cen­tra­lă, un « anar­hist per­fect »4Ex­pre­sia apar­ține lui Al­fred Jarry des­pre Ubu, dar ar pu­tea, prin­tr-o ana­lo­gie în­drăz­nea­ță, să ca­li­fice spi­ri­tul de com­pletă in­de­pen­dență al lui Aki­nari. ca­re, ju­cân­du-se cu con­ven­ți­i­le, a pur­tat po­ves­ti­rea fan­tas­tică la un grad de ra­fi­na­ment ne­e­ga­lat. Sin­gu­la­ri­tă­țile sa­le, care ți­neau de un cu­raj par­ti­cu­lar în­tr-o so­ci­e­tate ja­po­neză care ri­dica con­for­mi­ta­tea la rang de vir­tute su­pre­mă, nu au pu­tut să nu-l fas­ci­neze pe Yu­kio Mis­hi­ma, care măr­tu­ri­sește în Ja­po­nia mo­dernă și Etica sa­mu­ra­i­u­lui (Ha­ga­kure nyū­mon) că a pur­tat cu el opera lui Aki­nari « în tim­pul bom­bar­damen­te­lor » și a ad­mi­rat mai pre­sus de toate « ana­cro­nis­mul său de­li­be­rat ». Po­ves­tiri de ploaie și lună nu sunt doar o an­to­lo­gie a ge­nu­lui; ele sunt o ima­gine re­in­ven­tată a po­ves­ti­rii în stil ja­po­nez, unde mi­nu­na­tul și ma­ca­brul se în­trec cu po­e­zia cea mai de­li­ca­tă, lă­sând ci­ti­to­rul sub far­me­cul du­ra­bil al unui vis ciu­dat și mag­ni­fic.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

꿈의 여백 속에서: 우에다 아키나리의 유령들

프랑스어에서 번역됨

흔히 여백에서야말로 가장 독특한 천재들이 자리를 잡는다. 알려지지 않은 아버지와 너무나 잘 알려진 어머니 — 유곽의 기녀 — 사이에서 태어난 우에다 아키나리(上田秋成, 1734-1809)1거부된 형태들:
Akinari Oueda.
Ueda Tôsaku.
Uyeda Akinari.
는 이미 성인이 되고 유명한 작가가 된 후에야 어머니를 단 한 번 만났다. 오사카의 상인 가문에 입양된 그의 삶은 이 원초적인 수치로 점철되었고, 그의 적들은 이를 빌미로 그를 공격하는 데 주저하지 않았다: “내 적들은 나를 두고 말한다: 저자는 여관집 아이다; 더 나쁘게는, 늙은 포주의 자식이다! 이에 나는 답한다: […] 어쨌든, 나는 내 산속에서 유일한 장군이며 그곳에서 나와 견줄 자를 알지 못한다”. 여기에 더해 손가락의 장애2그가 자신의 걸작에 센시 키진, 즉 손가락이 변형된 불구자라는 필명으로 서명하며 자랑스럽게 내세운 장애.로 완벽한 서예가 불가능했던 그는, 장사에는 별로 관심이 없던 자존심 강한 젊은이였음에도 역설적으로 치열한 지적, 문학적 탐구로 향하게 되었다. 이러한 굴곡진 삶과 예민한 감수성에서 그의 걸작 『비와 달의 이야기』(우게츠 모노가타리)3거부된 형태들:
Contes des mois de pluie (비의 달 이야기).
Contes de la lune vague après la pluie (비 후의 흐릿한 달 이야기).
Contes de la lune et de la pluie (달과 비의 이야기).
Contes de pluies et de lune (비들과 달의 이야기).
Contes de la lune des pluies (비들의 달 이야기).
Contes de lune et de pluie (달과 비 이야기).
Contes du clair de lune et de la pluie (달빛과 비의 이야기).
Uegutsu monogatari.
가 탄생했다.

원천과 꿈들

1776년에 출간된 이 아홉 편의 환상 이야기는 에도 시대 문학의 전환점을 표시한다. 아키나리는 당시 유행하던 경박한 장르인 “부유하는 세계 이야기”와 단절하고, 교양 있는 독자층을 겨냥한 “읽기 책”이라는 뜻의 요미혼의 방식을 개척하여 그들에게 꿈과 일탈의 공간을 제공했다. 그의 접근법의 독창성은 중국 서사 전통과 일본 문학 유산 사이의 탁월한 종합에 있다. 그가 『전등신화』(剪燈新話) 같은 명·청 왕조의 환상 이야기 모음집에서 풍부하게 차용했지만, 결코 단순한 번역이나 굴종적인 각색에 만족하지 않았다. 각 이야기는 완전히 일본화되어 국가적 역사와 지리적 배경으로 옮겨졌고, 무엇보다도 독특한 우수로 변모되었다.

대륙의 원천에 아키나리는 자국 고전 문학의 회상을 능숙한 기술로 혼합한다. 연극의 영향은 곳곳에서 감지되는데, 복수하는 영혼, 무사의 유령, 절망적인 연인들과 같은 몸짓과 표정뿐만 아니라, 세상과의 거리두기와 초자연적 존재의 출현까지 극적 진행을 교묘하게 조절하는 이야기 구성 자체에서도 그러하다. 마찬가지로, 우아하고 화려한 산문(가분)은 헤이안 시대의 황금기, 특히 『겐지 이야기』(겐지 모노가타리)에 대한 생생한 경의이다.

유령 같은 인간성

『비와 달의 이야기』에서 인상적인 것은 영혼의 세계가 결코 산 자들의 세계와 완전히 단절되어 있지 않다는 점이다. 단순한 괴물과는 거리가 먼 아키나리의 유령들은 복잡한 성격을 지니고 있으며, 종종 그들이 나타나는 인간들보다 더 풍부하고 독창적이다. 그들의 출현은 강렬한 인간적 감정에 의해 동기가 부여된다: 죽음을 넘어선 충성, 짓밟힌 사랑, 집어삼키는 질투, 또는 꺼지지 않는 증오. 유령은 종종 현세에서 채워지거나 가라앉을 수 없었던 열정의 연장일 뿐이다. 저승에서 온 그 목소리는 우리 자신에 대해 불안할 정도로 현대적으로 우리에게 말한다.

「갈대 속의 집」에서 재산을 모으러 떠난 남편을 7년간 기다리는 버림받은 아내 미야기가 그러하다. 지치고 슬픔으로 죽은 그녀는 그가 발견한 무덤 위에 이 가슴 아픈 시를 남기고 마지막 밤 그에게 나타난다:

그러했구나,
알고 있었으면서도 내 마음은
환상에 젖어 있었네:
이 세상에서 오늘까지,
그것이 바로 내가 산 삶이었던가?

Ueda, Akinari. 『Contes de pluie et de lune』(『비와 달의 이야기』)(Ugetsu monogatari), 일본어에서 René Sieffert 번역. 파리: Gallimard, « Connaissance de l’Orient. Série japonaise » 총서, 1956.

그러므로 아키나리에게 있어 환상은 단순한 공포의 장치가 아니다; 그것은 영혼의 고통을 확대하는 거울이다. 유령들은 산 자들에게 그들의 잘못과 행동의 도덕적 결과를 상기시키러 온다. 배신당한 아내의 복수나 약속을 지키기 위해 자결하는 친구의 충성은 모두 약속의 힘과 열정의 운명에 대한 우화이다.

환상의 조각가

아키나리의 문체는 의심할 여지 없이 작품에 영속성을 부여하는 것이다. 그것은 고전 언어의 고귀함과 에서 물려받은 리듬 감각을 결합하여 독자를 매혹시키는 독특한 음악을 창조한다. 제목 자체인 우게츠, “비와 달”은 이 매혹적인 멜로디를 하나의 이미지로 번역한다 — 가는 비의 속삭임에 흐려지는 달빛의 이미지로, 초자연적 현상에 이상적인 배경을 조성하고, 꿈과 현실 사이의 경계가 흐려지는 유령 같은 세계를 만든다.

독립적인 예술가였던 아키나리는 거의 10년 동안 자신의 걸작을 다듬었는데, 이는 그가 그것에 부여한 중요성의 표시이다. 지적 독립성은 또한 그 시대의 또 다른 위대한 학자인 모토오리 노리나가와의 격렬한 논쟁에서도 나타났는데, 노리나가는 시대를 앞선 민족주의자였다. 후자가 일본의 조상 신화를 “유일한 진리”로 세우는 동안, 아키나리는 “모든 나라에서 민족의 정신은 그 악취다”라고 주장하며 이 이상을 조롱했다. 이렇게 이 기녀의 아들은 오직 자신의 예술의 힘만으로 중심 인물로 자리매김할 수 있었고, 관습을 조롱하면서 환상 이야기를 비할 데 없는 세련미의 경지로 끌어올린 “완벽한 무정부주의자4이 표현은 알프레드 자리가 위뷔에 대해 한 것이지만, 대담한 유추로 아키나리의 완전한 독립 정신을 형용할 수 있을 것이다.가 되었다. 순응을 최고의 미덕으로 삼는 일본 사회에서 특별한 용기가 필요했던 그의 특이성은 미시마 유키오를 매료시키지 않을 수 없었는데, 그는 『현대 일본과 사무라이 윤리』(하가쿠레 뉴몬)에서 “폭격 중에” 아키나리의 작품을 지니고 다녔으며 무엇보다도 그의 “의도적인 시대착오”를 감탄했다고 고백한다. 『비와 달의 이야기』는 단순한 장르 선집이 아니다; 그것은 일본식 이야기하기의 재창조된 이미지로, 경이로움과 섬뜩함이 가장 섬세한 시와 경쟁하며, 독자를 이상하고 장엄한 꿈의 지속적인 매력 아래 남겨둔다.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Na marginesie snów: Upiory Uedy Akinariego

Prze­tłuma­czone z fran­cu­skiego

To wła­śnie na mar­ginesie często gnież­dżą się naj­dziw­niej­sze ge­niu­sze. Syn nie­zna­nego ojca i zbyt zna­nej matki — kur­ty­zany z dziel­nicy roz­ko­szy — Ueda Aki­nari (1734-1809)1Formy od­rzucone:
Aki­nari Oueda.
Ueda Tôsaku.
Uy­eda Aki­na­ri.
wi­dział swoją matkę tylko raz, gdy był już doj­rzałym męż­czyzną i sław­nym pi­sarzem. Ad­op­to­wany przez kupiecką ro­dzinę z Osaki, jego eg­zysten­cja na­zna­czona była tą pier­wotną hań­bą, którą jego wro­go­wie chęt­nie go atako­wali: „Moi wro­go­wie mówią o mnie: to dziecko z obe­rży; co gor­sza, to ja­kiś po­to­mek pod­starzałego stręczycie­la! Na co od­po­wia­dam: […] w każ­dym razie jestem w swojej górze jedynym ge­nerałem i nie znam so­bie rów­nych“. Do tego do­chodziła ułom­ność pal­ców2Ułom­ność, którą będzie nosił jak sztan­dar, pod­pisując swoje ar­cy­dzieło pseu­donimem Sen­shi Ki­jin, czyli Ka­leka o Zde­for­mo­wanych Pal­cach., która unie­moż­liwiała mu do­sko­nałą ka­ligra­fię, kie­rując go pa­radok­sal­nie, dum­nego młodzieńca mało skłon­nego do han­dlu, ku za­cie­kłemu po­szuki­waniu in­telek­tu­al­nemu i literac­kie­mu. Z tej burz­liwej eg­zysten­cji, z tej ob­na­żonej wraż­liwo­ści, na­ro­dzi się jego ar­cy­dzie­ło, Opo­wie­ści desz­czu i księ­życa (Ugetsu mo­noga­tari)3Formy od­rzucone:
Con­tes des mois de pluie (Opo­wie­ści mie­sięcy desz­czu).
Con­tes de la lune vague après la pluie (Opo­wie­ści o mgliste księ­życu po desz­czu).
Con­tes de la lune et de la pluie (Opo­wie­ści księ­życa i desz­czu).
Con­tes de plu­ies et de lune (Opo­wie­ści desz­czów i księ­życa).
Con­tes de la lune des plu­ies (Opo­wie­ści księ­życa desz­czów).
Con­tes de lune et de pluie (Opo­wie­ści księ­życa i desz­czu).
Con­tes du clair de lune et de la pluie (Opo­wie­ści blasku księ­życa i desz­czu).
Uegutsu mo­noga­tari.
.

O źródłach i snach

Opubliko­wane w 1776 ro­ku, te dzie­więć fan­tastycz­nych opo­wie­ści wy­zna­cza punkt zwrotny w literatu­rze epoki Edo. Aki­na­ri, zrywając z „opo­wie­ściami o płyn­nym świe­cie“, frywol­nym ga­tun­kiem będącym wów­czas w mo­dzie, in­au­guruje spo­sób yomihon, czyli „książki do czytania“, która celuje w wy­kształ­coną publicz­ność, oferując jej prze­strzeń ma­rzeń i uciecz­ki. Oryginal­ność jego po­dej­ścia po­lega na mi­strzow­skiej syn­tezie chiń­skich tra­dycji nar­racyj­nych i ja­poń­skiego dzie­dzic­twa literac­kie­go. Choć ob­fi­cie czer­pie ze zbio­rów opo­wie­ści fan­tastycz­nych dy­na­stii Ming i Qing, ta­kich jak Opo­wie­ści przy zdmu­chi­waniu świecy (Jian­deng xin­hua), ni­gdy nie za­do­wala się pro­stym tłuma­cze­niem czy służal­czą ad­ap­tacją. Każda opo­wieść jest cał­ko­wicie zja­po­nizowana, prze­nie­siona w na­ro­dowe ramy hi­sto­ryczne i geo­gra­ficz­ne, a przede wszyst­kim prze­mie­niona przez unikalną melan­cholię.

Do kon­ty­nen­tal­nych źródeł Aki­nari z nie­zwykłą sztuką mie­sza re­mi­niscen­cje z klasycz­nej literatury swojego kraju. Wpływ te­atru jest wszędzie wy­czuwal­ny, nie tylko w ge­stach i fi­zjonomiach — du­chy mści­cie­li, widma wo­jow­ników, roz­pacz­liwe ko­chanki — ale także w sa­mej kom­po­zycji opo­wie­ści, które umie­jęt­nie aran­żują od­dale­nie od świata i drama­tyczną pro­gresję aż do po­ja­wie­nia się zja­wisk nad­przyro­dzonych. Po­dob­nie ele­gancka i kwie­cista proza (gabun) jest żywym hoł­dem dla zło­tego wieku epoki Heian, a szcze­gól­nie dla Opo­wie­ści o księ­ciu Gen­jim (Genji mo­noga­tari).

Fantomatyczna ludzkość

To, co ude­rza w Opo­wie­ściach desz­czu i księ­życa, to fakt, że świat du­chów ni­gdy nie jest cał­ko­wicie od­cięty od świata żywych. Da­le­kie od by­cia pro­stymi po­tworami, du­chy Aki­na­riego ob­darzone są zło­żoną oso­bo­wo­ścią, często bo­gat­szą i bar­dziej oryginalną niż oso­bo­wość lu­dzi, których na­wie­dzają. Ich po­ja­wie­nia się mo­ty­wowane są przez po­tężne ludz­kie uczucia: wier­ność aż poza śmierć, zdradzona mi­łość, po­żerająca za­zdrość czy nie­uga­szona nie­na­wiść. Widmo jest często tylko prze­dłu­żeniem na­mięt­no­ści, która nie mo­gła się za­spo­koić lub uspo­koić w ziem­skim świe­cie. Jego głos, przy­chodzący zza gro­bu, mówi do nas z nie­po­ko­jącą nowocze­sno­ścią o nas sa­mych.

Tak jest z Miy­agi, opusz­czoną żoną, która w Domu wśród trzcin czeka sie­dem lat na po­wrót męża, który wy­jechał zdobywać for­tu­nę. Zmarła z wy­czer­pa­nia i żalu, uka­zuje mu się ostat­niej nocy, za­nim stanie się tylko gro­bo­wym kop­cem, na którym od­naj­duje się ten roz­dzie­rający wier­sz:

Tak wła­śnie by­ło,
Wie­dzia­łam to, a jed­nak moje serce
Łudziło się złudze­nia­mi:
Na tym świe­cie, aż do dziś,
Czyż to było życie, które prze­żyłam?

Ueda, Aki­na­ri. Con­tes de pluie et de lune (Opo­wie­ści desz­czu i księ­życa), tłum. z ja­poń­skiego René Sief­fert. Pa­ryż: Gal­limard, se­ria „Con­na­is­sance de l’Orient. Série ja­po­na­ise“, 1956.

Fan­tastyka u Aki­na­riego nie jest za­tem pro­stą sprężyną gro­zy; jest po­więk­sza­jącym zwier­cia­dłem udręk du­szy. Widma przy­chodzą przy­po­mi­nać żywym o ich uchybie­nia­ch, o mo­ral­nych kon­se­kwen­cjach ich czynów. Ze­msta zdradzonej żony czy lojal­ność przy­ja­cie­la, który daje so­bie śmierć, by do­trzymać obiet­nicy, to tyle samo przy­po­wie­ści o sile zo­bo­wią­zań i fatal­no­ści na­mięt­no­ści.

Cyzelator chimer

Styl Aki­na­riego jest bez wąt­pie­nia tym, co na­daje dziełu jego trwałość. Łączy szlachet­ność języka klasycz­nego z po­czuciem rytmu odzie­dziczonym po , tworząc oso­bliwą mu­zykę, która oczaro­wuje czytel­nika. Sam ty­tuł, Ugetsu, „deszcz i księ­życ“, prze­kłada tę cza­rującą melodię na ob­raz — świa­tła księ­życa, które za­mglewa się przy szmerze drob­nego desz­czu, ustana­wia­jąc ide­alną scenerię dla ma­nifestacji zja­wisk nad­przyro­dzonych, wid­mowy świat, gdzie gra­nice mię­dzy snem a rze­czywisto­ścią się za­cie­rają.

Nie­zależny ar­ty­sta, Aki­nari po­świę­cił pra­wie dzie­sięć lat na szlifo­wanie swojego ar­cy­dzie­ła, co świad­czy o wadze, jaką do niego przy­wią­zywał. In­telek­tu­alna nie­zależ­ność, która prze­ja­wiała się rów­nież w jego gwał­tow­nych po­le­mi­kach z drugim wiel­kim uczonym jego cza­sów, Mo­to­ori Norina­gą, na­cjona­listą przed swoim cza­sem. Pod­czas gdy ten ostatni wy­nosił mity przod­ków Ja­po­nii do rangi „jedynej prawdy“, Aki­nari kpił z tego ide­ału, twier­dząc, że „w każ­dym kraju duch na­rodu jest jego smro­dem“. Tak oto ten syn kur­ty­zany po­trafił, samą tylko siłą swojej sztu­ki, na­rzucić się jako po­stać cen­tral­na, „do­sko­nały anar­chi­sta4Wy­rażenie na­leży do Al­freda Jar­ry’ego od­nośnie Ubu, ale mo­głoby, przez śmiałą ana­logię, określić du­cha cał­ko­witej nie­zależ­no­ści Aki­na­rie­go., który igra­jąc z kon­wen­cja­mi, wzniósł opo­wieść fan­tastyczną na nie­osią­gnięty sto­pień wy­rafi­nowania. Jego oso­bliwo­ści, które wy­ma­gały szcze­gól­nej od­wagi w ja­poń­skim spo­łeczeń­stwie, które wy­nio­sło kon­for­mizm do rangi naj­wyż­szej cnoty, nie mo­gły nie za­fascynować Yukio Mi­shi­my, który wy­znaje w Współ­cze­sna Ja­po­nia i etyka sa­mu­rajów (Haga­kure nyūmon), że nosił ze sobą dzieło Aki­na­riego „pod­czas bom­bar­dowań“ i po­dzi­wiał przede wszyst­kim jego „celowy ana­chro­nizm“. Opo­wie­ści desz­czu i księ­życa to nie tylko an­to­logia ga­tun­ku; to na nowo wy­na­le­ziony ob­raz opo­wie­ści po ja­poń­sku, gdzie cu­dow­ność i ma­ka­brycz­ność rywalizują z naj­bar­dziej de­likatną po­ezją, po­zostawia­jąc czytel­nika pod trwałym uro­kiem dziw­nego i wspa­nia­łego snu.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Di Pinggir Mimpi: Para Hantu Ueda Akinari

Di­ter­je­mah­kan dari ba­hasa Pran­cis

Se­ring kali di ping­gir­an-lah ber­se­ma­yam para ge­nius yang pa­ling unik. Putra dari ayah tak di­ke­nal dan ibu yang ter­lalu ter­ke­nal — se­o­rang pe­la­cur dari ka­wasan hi­buran —, Ueda Aki­nari (1734-1809)1Ben­tuk yang di­to­lak:
Aki­nari Ou­e­da.
Ueda Tôsa­ku.
Uyeda Aki­na­ri.
ha­nya ber­temu ibu­nya se­kali sa­ja, ke­tika dia su­dah de­wasa dan men­jadi pe­nu­lis ter­ke­nal. Di­a­dopsi oleh ke­lu­arga pe­da­gang di Osa­ka, ke­hi­dup­an­nya di­tan­dai oleh aib asal-u­sul yang se­lalu di­gu­na­kan mu­suh-mu­suh­nya un­tuk me­nye­rang­nya: “Mu­suh-mu­suhku ber­kata ten­tang­ku: dia anak peng­i­nap­an; le­bih bu­ruk la­gi, dia ke­tu­runan germo tua! Yang ku­ja­wab: […] ba­gai­man­a­pun, aku ada­lah sa­tu-sa­tu­nya jen­de­ral di gu­nungku dan aku tak me­nge­nal yang se­tara de­ng­anku”. Di­tam­bah lagi ca­cat pada ja­ri-ja­ri­nya2Ca­cat yang akan dia bang­ga­kan de­ngan me­nan­da­tangani karya agung­nya de­ngan nama sa­maran Sen­shi Ki­jin, ya­itu Si Ca­cat de­ngan Jari Beng­kok. yang me­la­rang­nya me­nu­lis ka­li­grafi sem­pur­na, pa­ra­dok­s­nya meng­a­rah­kan dia, pe­muda yang bangga dan tak ter­ta­rik pada per­da­gang­an, me­nuju pen­ca­rian in­te­lek­tual dan sas­tra yang gi­gih. Dari ke­hi­dupan yang pe­nuh gun­cangan ini, dari ke­pe­kaan yang sa­ngat ta­jam ini, la­hir­lah karya agung­nya, Ki­sah-ki­sah Hu­jan dan Bu­lan (Ugetsu mo­no­ga­tari)3Ben­tuk yang di­to­lak:
Con­tes des mois de pluie (Ki­sah-ki­sah Bu­lan Hu­jan).
Con­tes de la lune va­gue ap­rès la pluie (Ki­sah-ki­sah Bu­lan Sa­mar Se­te­lah Hu­jan).
Con­tes de la lune et de la pluie (Ki­sah-ki­sah Bu­lan dan Hu­jan).
Con­tes de plu­ies et de lune (Ki­sah-ki­sah Hu­jan-hu­jan dan Bu­lan).
Con­tes de la lune des plu­ies (Ki­sah-ki­sah Bu­lan dari Hu­jan).
Con­tes de lune et de pluie (Ki­sah-ki­sah Bu­lan dan Hu­jan).
Con­tes du clair de lune et de la pluie (Ki­sah-ki­sah Ca­haya Bu­lan dan Hu­jan).
Ue­gutsu mo­no­ga­tari.
.

Dari Sumber dan Mimpi

Di­ter­bit­kan ta­hun 1776, se­m­bi­lan ce­rita fan­tas­tis ini me­nan­dai ti­tik ba­lik da­lam sas­tra za­man Edo. Aki­na­ri, me­mu­tus de­ngan “ce­rita du­nia meng­am­bang”, genre ri­ngan yang se­dang po­pu­ler saat itu, me­res­mi­kan gaya yomihon, atau “buku ba­caan”, yang di­tu­ju­kan un­tuk pem­baca ter­pel­a­jar, me­na­war­kan me­reka ru­ang mimpi dan pe­la­ri­an. Ori­si­na­li­tas pen­de­kat­an­nya ter­le­tak pada sin­te­sis yang bri­lian an­tara tra­disi na­ra­tif Ti­ong­kok dan wa­risan sas­tra Je­pang. Mes­ki­pun dia ba­nyak meng­am­bil dari kum­pulan ce­rita fan­tas­tis di­nasti Ming dan Qing, se­perti Ki­sah-ki­sah Saat Me­ma­dam­kan Li­lin (Ji­an­deng xin­hua), dia ti­dak per­nah puas de­ngan se­ka­dar ter­je­mahan atau adap­tasi yang meng­a­b­di. Se­tiap ce­rita se­pe­nuh­nya di­je­pang­kan, di­a­lih­kan ke da­lam la­tar se­ja­rah dan ge­o­gra­fis na­si­o­nal dan, ter­u­ta­ma, di­u­bah oleh me­lan­koli yang unik.

Pada sum­ber-sum­ber kon­ti­nen­tal, Aki­nari de­ngan ke­ah­lian sem­purna me­ma­dukan ke­nangan dari sas­tra kla­sik ne­ga­ra­nya. Pe­nga­ruh te­a­ter te­rasa di ma­na-ma­na, ti­dak ha­nya da­lam ge­rakan dan fi­si­og­nomi — roh pen­den­dam, hantu pra­ju­r­it, ke­ka­sih yang pu­tus asa —, te­tapi juga da­lam kom­po­sisi ce­rita itu sen­di­ri, yang de­ngan cer­mat meng­a­tur ja­rak dari du­nia dan per­kem­bangan dra­ma­tis hingga ke­mun­culan yang su­per­na­tur­al. De­mi­kian pu­la, prosa yang ele­gan dan ber­bu­nga-bu­nga (gabun) ada­lah peng­hor­matan yang hi­dup pada za­man ke­e­masan pe­ri­ode He­i­an, dan khu­sus­nya pada Hi­ka­yat Genji (Genji mo­no­ga­tari).

Kemanusiaan yang Menghantui

Yang men­co­lok da­lam Ki­sah-ki­sah Hu­jan dan Bu­lan ada­lah bahwa du­nia roh ti­dak per­nah be­nar-be­nar ter­pu­tus dari du­nia yang hi­dup. Jauh dari se­ka­dar mon­s­ter, han­tu-hantu Aki­nari me­mi­l­iki ke­pri­ba­dian yang kom­p­leks, se­ring le­bih kaya dan le­bih ori­si­nal da­ri­pada ma­nu­sia yang me­reka han­tui. Pe­nam­pakan me­reka di­mo­ti­vasi oleh pe­ra­saan yang sa­ngat ma­nu­si­a­wi: ke­se­ti­aan hingga me­lam­paui ke­ma­ti­an, cinta yang di­khi­a­nati, ke­cem­bu­r­uan yang me­la­hap, atau ke­ben­cian yang tak bisa pa­dam. Hantu se­ring ha­nya­lah ke­lan­jutan dari has­rat yang ti­dak bisa ter­pu­as­kan atau te­nang di du­nia fa­na. Su­a­ra­nya, da­tang dari alam ba­ka, ber­bi­cara ke­pada kita de­ngan mo­de­r­ni­tas yang meng­ganggu ten­tang diri kita sen­di­ri.

Se­perti Mi­ya­gi, is­tri yang di­ting­gal­kan yang, da­lam Ru­mah di An­tara Alang-a­lang, me­nunggu tu­juh ta­hun ke­pul­angan su­a­mi­nya yang pergi men­cari ke­ka­ya­an. Me­ning­gal ka­rena ke­le­lahan dan ke­se­dih­an, dia mun­cul pa­da­nya satu ma­lam ter­a­khir se­be­lum men­jadi ha­nya gun­du­kan ma­kam di mana di­te­mu­kan pu­isi yang me­nya­yat hati ini:

Me­mang be­gi­tu­lah ada­nya,
Aku tahu na­mun ha­tiku
Ter­buai ilu­si:
Di du­nia ini, hingga hari ini,
Apa­kah itu­lah ke­hi­dupan yang te­lah ku­ja­lani?

Ue­da, Aki­na­ri. Con­tes de pluie et de lune (Ki­sah-ki­sah Hu­jan dan Bu­lan) (Ugetsu mo­no­ga­tari), terj. dari ba­hasa Je­pang oleh René Si­ef­fert. Pa­ris: Gal­li­ma­rd, kol. “Con­nais­sance de l’O­r­i­ent. Série ja­po­nai­se”, 1956.

Fan­tas­tis pada Aki­nari bu­kan­lah se­ka­dar pe­gas ke­nge­ri­an; ia ada­lah cer­min pem­be­sar dari sik­saan ji­wa. Para hantu da­tang meng­i­ng­at­kan yang hi­dup akan ke­ga­galan me­re­ka, kon­se­ku­ensi mo­ral dari tin­dakan me­re­ka. Ba­las den­dam is­tri yang di­khi­a­nati atau ke­se­ti­aan te­man yang bu­nuh diri un­tuk me­ne­pati jan­ji­nya ada­lah per­um­pa­maan ten­tang ke­ku­atan ko­mit­men dan tak­dir has­rat.

Pemahat Khimera

Gaya Aki­nari ti­dak di­r­a­gu­kan lagi ada­lah yang mem­be­ri­kan ke­a­ba­dian pada kar­ya­nya. Dia me­ma­dukan ke­mu­li­aan ba­hasa kla­sik de­ngan rasa ritme yang di­wa­risi dari , men­cip­ta­kan mu­sik unik yang mem­pe­sona pem­ba­ca. Ju­dul itu sen­di­ri, Ugetsu, “hu­jan dan bu­lan”, me­ner­je­mah­kan me­lodi yang mem­pe­sona ini men­jadi se­buah gam­bar — ca­haya bu­lan yang ka­bur oleh bi­sikan hu­jan ha­lus, men­cip­ta­kan la­tar ideal un­tuk ma­ni­fes­tasi su­per­na­tur­al, du­nia spek­tral di mana ba­tas an­tara mimpi dan ke­nya­taan me­mu­dar.

Se­ba­gai se­ni­man in­de­pen­den, Aki­nari mem­bu­tuh­kan ham­pir se­pu­luh ta­hun un­tuk me­mo­les karya agung­nya, tanda pen­ting­nya karya itu ba­gi­nya. Ke­mer­de­kaan in­te­lek­tual yang juga ter­wu­jud da­lam po­le­mik se­rang­an­nya de­ngan sar­jana be­sar lain pada za­man­nya, Mo­to­ori No­r­i­na­ga, se­o­rang na­si­o­na­lis se­be­lum wak­tu­nya. Se­men­tara yang ter­a­khir meng­ang­kat mi­tos le­lu­hur Je­pang se­ba­gai “ke­be­naran tung­gal”, Aki­nari meng­e­jek ideal ini de­ngan me­nya­ta­kan bahwa “di se­tiap ne­ga­ra, jiwa bangsa ada­lah bau bu­suk­nya”. De­mi­ki­an­lah, putra pe­la­cur ini mam­pu, de­ngan ke­ku­atan se­ni­nya sa­ja, me­mak­sa­kan di­r­i­nya se­ba­gai fi­gur sen­tral, se­o­rang “anar­kis sem­purna4Ung­kapan ini dari Al­f­red Jarry ten­tang Ubu, te­tapi bi­sa, de­ngan ana­logi yang be­ra­ni, meng­gam­bar­kan se­ma­ngat ke­mer­de­kaan to­tal Aki­na­ri. yang, de­ngan ber­ma­in-main de­ngan kon­ven­si, te­lah mem­bawa ce­rita fan­tas­tis ke ting­kat ke­ha­lusan yang tak ter­tan­dingi. Ke­u­ni­kan­nya, yang me­mer­lu­kan ke­be­ra­nian khu­sus da­lam ma­sya­ra­kat Je­pang yang men­ja­di­kan kon­for­mi­tas se­ba­gai ke­ba­jikan ter­ting­gi, ti­dak bisa ti­dak me­me­sona Yu­kio Mis­hi­ma, yang meng­aku da­lam Je­pang Mo­dern dan Etika Sa­mu­rai (Ha­ga­kure nyūmon) te­lah mem­bawa karya Aki­nari ber­sa­ma­nya “se­lama pem­boman” dan ter­u­tama me­nga­gumi “ana­kro­nisme yang di­se­ngaja”. Ki­sah-ki­sah Hu­jan dan Bu­lan bu­kan ha­nya an­to­logi gen­re; me­reka ada­lah gam­baran yang di­cip­ta­kan kem­bali dari ce­rita ala Je­pang, di mana yang ajaib dan yang me­nge­ri­kan ber­sa­ing de­ngan pu­isi yang pa­ling ha­lus, me­ning­gal­kan pem­baca da­lam pe­sona abadi dari mimpi yang aneh dan in­dah.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

In de marge van dromen: De Spoken van Ueda Akinari

Ver­taald uit het Frans

Het is in de mar­ge, vaak, dat de meest bij­zon­dere ge­nieën zich nes­te­len. Zoon van een on­be­kende va­der en een te be­kende moe­der — een cour­ti­sane uit de ple­zier­wijk —, zag Ueda Aki­nari (1734-1809)1Ver­wor­pen vor­men:
Aki­nari Ou­e­da.
Ueda Tôsaku.
Uy­eda Aki­na­ri.
zijn moe­der slechts één keer, toen hij al vol­was­sen man en be­roemd schrij­ver was. Ge­a­dop­teerd door een koop­mans­fa­mi­lie uit Os­a­ka, werd zijn be­staan ge­te­kend door deze oor­spron­ke­lijke schande waarop zijn vij­an­den hem niet spaar­den aan te val­len: « Mijn vij­an­den zeg­gen over mij: het is een her­berg­kind; er­ger nog, het is een of an­dere telg van een uit­ge­ran­geerde sou­te­neur! Waarop ik ant­woord: […] in ie­der ge­val ben ik in mijn berg de enige ge­ne­raal en ken ik daar mijns ge­lijke niet ». Daar­bij kwam een mis­vor­ming aan zijn vin­gers2Mis­vor­ming die hij als een ere­te­ken zal dra­gen door zijn mees­ter­werk te on­der­te­ke­nen met het pseu­do­niem Senshi Kij­in, dat wil zeg­gen de Ge­brek­kige met de Mis­vormde Vin­gers. die hem de per­fecte kal­li­gra­fie ver­bood en hem pa­ra­doxaal ge­noeg, hij de trotse jonge man wei­nig ge­neigd tot de han­del, richtte op een on­ver­moei­bare in­tel­lec­tu­ele en li­te­raire zoek­tocht. Uit dit ruwe be­staan, uit deze rauwe ge­voe­lig­heid, zou zijn mees­ter­werk ge­bo­ren wor­den, de Ver­ha­len van re­gen en maan (Ugetsu mo­no­ga­tari)3Ver­wor­pen vor­men:
Con­tes des mois de pluie (Ver­ha­len van de re­gen­maan­den).
Con­tes de la lune va­gue après la pluie (Ver­ha­len van de vage maan na de re­gen).
Con­tes de la lune et de la pluie (Ver­ha­len van de maan en de re­gen).
Con­tes de pluies et de lune (Ver­ha­len van re­gens en maan).
Con­tes de la lune des pluies (Ver­ha­len van de maan der re­gens).
Con­tes de lune et de pluie (Ver­ha­len van maan en re­gen).
Con­tes du clair de lune et de la pluie (Ver­ha­len van de ma­ne­schijn en de re­gen).
Ue­gutsu mo­no­ga­tari.
.

Van bronnen en dromen

Ge­pu­bli­ceerd in 1776, mar­ke­ren deze ne­gen fan­tas­ti­sche ver­ha­len een keer­punt in de li­te­ra­tuur van het Edo-tijd­perk. Aki­na­ri, bre­kend met de « ver­ha­len van de drij­vende we­reld », een fri­vool genre toen in zwang, luidt de stijl in van de yomihon, of « leesboek », dat zich richt op een ont­wik­keld pu­bliek, waar­aan het een ruimte van droom en ver­po­zing biedt. De ori­gi­na­li­teit van zijn aan­pak ligt in een mees­ter­lijke syn­these tus­sen de Chi­nese ver­tel­tra­di­ti­ties en het Ja­panse li­te­raire erf­goed. Hoe­wel hij over­vloe­dig put uit de ver­za­me­lin­gen fan­tas­ti­sche ver­ha­len van de Ming- en Qing-dy­nas­tie­ën, zo­als de Ver­ha­len bij het do­ven van de kaars (Ji­an­deng xin­hua), be­perkt hij zich nooit tot een sim­pele ver­ta­ling of slaafse be­wer­king. Elk ver­haal is vol­le­dig ver­ja­pan­st, ge­trans­po­neerd naar een na­ti­o­naal his­to­risch en ge­o­gra­fisch ka­der en, voor­al, ge­trans­fi­gu­reerd door een unieke me­lan­cho­lie.

Aan de con­ti­nen­tale bron­nen mengt Aki­nari met vol­maakte kunst de re­mi­nis­cen­ties van de klas­sieke li­te­ra­tuur van zijn land. De in­vloed van het -the­a­ter is overal voel­baar, niet al­leen in de ge­ba­ren en fy­si­o­no­miën — wraak­zuch­tige gees­ten, gees­ten van krij­gers, ra­de­loze ver­lief­den —, maar ook in de com­po­si­tie zelf van de ver­ha­len, die kun­dig de ver­wij­de­ring van de we­reld en de dra­ma­ti­sche pro­gres­sie do­se­ren tot aan de ver­schij­ning van het bo­ven­na­tuur­lij­ke. Evenzo is het ele­gante en bloem­rijke proza (gabun) een vi­bre­rende hulde aan de gou­den eeuw van het Hei­an-tijd­perk, en in het bij­zon­der aan het Ver­haal van Genji (Genji mo­no­ga­tari).

Een spookachtige menselijkheid

Wat op­valt in de Ver­ha­len van re­gen en maan, is dat de we­reld van de gees­ten nooit he­le­maal ge­schei­den is van die van de le­ven­den. Verre van sim­pele mon­sters te zijn, zijn de gees­ten van Aki­nari be­gif­tigd met een com­plexe per­soon­lijk­heid, vaak rij­ker en ori­gi­ne­ler dan die van de men­sen die zij ko­men ach­ter­vol­gen. Hun ver­schij­nin­gen wor­den ge­mo­ti­veerd door krach­tige men­se­lijke ge­voe­lens: trouw tot voor­bij de dood, ver­ra­den lief­de, ver­te­rende ja­loe­zie of on­uit­blus­bare haat. Het spook is vaak slechts de ver­len­ging van een pas­sie die zich niet heeft kun­nen be­vre­di­gen of sus­sen in de aardse we­reld. Zijn stem, ko­mend van gene zij­de, spreekt tot ons met een ver­ont­rus­tende mo­der­ni­teit over ons­zelf.

Zo is er Miy­a­gi, de ver­la­ten echt­ge­note die, in Het huis in het riet, ze­ven jaar wacht op de te­rug­keer van haar man die for­tuin ging ma­ken. Ge­stor­ven van uit­put­ting en ver­driet, ver­schijnt zij hem een laat­ste nacht voor­dat zij niets meer is dan een graf­heu­vel waarop men dit hart­ver­scheu­rende ge­dicht vindt:

« Het was dus zo,
Ik wist het en toch wiegde
Mijn hart zich in il­lu­sies:
In deze we­reld, tot op deze dag,
Was dat dan het le­ven dat ik heb ge­leefd? »

Ue­da, Aki­na­ri. Con­tes de pluie et de lune (Ver­ha­len van re­gen en maan) (Ugetsu mo­no­ga­tari), vert. uit het Ja­pans door René Sief­fert. Pa­rijs: Gal­li­mard, coll. « Con­nais­sance de l’O­rient. Sé­rie ja­po­n­aise », 1956.

Het fan­tas­ti­sche bij Aki­nari is dus niet een sim­pele veer van de ver­schrik­king; het is de ver­groot­glas van de kwel­lin­gen van de ziel. De gees­ten ko­men de le­ven­den her­in­ne­ren aan hun te­kort­ko­min­gen, het mo­rele ge­volg van hun da­den. De wraak van een be­dro­gen echt­ge­note of de loy­a­li­teit van een vriend die zich de dood geeft om zijn be­lofte te hou­den zijn even­zo­vele pa­ra­bels over de kracht van ver­bin­te­nis­sen en de nood­lot­tig­heid van pas­sies.

De Ciseleur van chimères

De stijl van Aki­nari is zon­der twij­fel wat het werk zijn duur­zaam­heid ver­leent. Hij ver­e­nigt de adel­dom van de klas­sieke taal met een ge­voel voor ritme ge­ërfd van het , en cre­ëert een bij­zon­dere mu­ziek die de le­zer be­to­vert. De ti­tel zelf, Ugetsu, « re­gen en maan », ver­taalt deze be­to­ve­rende me­lo­die in een beeld — dat van een ma­ne­schijn die ver­troe­belt bij het ge­fluis­ter van een fijne re­gen, een ide­aal ka­der schep­pend voor de ma­ni­fes­ta­ties van het bo­ven­na­tuur­lij­ke, een spec­trale we­reld waar de gren­zen tus­sen droom en wer­ke­lijk­heid ver­va­gen.

On­af­han­ke­lijk kun­ste­naar, be­steedde Aki­nari bijna tien jaar aan het po­lijs­ten van zijn mees­ter­werk, te­ken van het be­lang dat hij er­aan hecht­te. Een in­tel­lec­tu­ele on­af­han­ke­lijk­heid die zich ook ma­ni­fes­teerde in zijn hef­tige po­le­mie­ken met de an­dere grote ge­leerde van zijn tijd, Mo­toori No­ri­na­ga, na­ti­o­na­list avant la let­tre. Ter­wijl deze laat­ste de voor­ou­der­lijke my­then van Ja­pan tot « de enige waar­heid » ver­hief, be­spotte Aki­nari dit ide­aal door te be­we­ren dat « in elk land de geest van de na­tie zijn stank is ». Zo heeft deze zoon van een cour­ti­sa­ne, door de en­kele kracht van zijn kunst, zich we­ten op te drin­gen als een cen­trale fi­guur, een « per­fecte an­ar­chist »4De uit­druk­king is van Al­fred Jarry over Ubu, maar zij zou, door een ge­waagde ana­lo­gie, de geest van vol­le­dige on­af­han­ke­lijk­heid van Aki­nari kun­nen kwa­li­fi­ce­ren. die, door met con­ven­ties te spe­len, het fan­tas­ti­sche ver­haal tot een on­ge­kende graad van ver­fij­ning heeft ge­bracht. Zijn ei­gen­aar­dig­he­den, die van bij­zon­dere moed ge­tuig­den in een Ja­panse sa­men­le­ving die con­for­mi­teit tot hoog­ste deugd ver­hief, kon­den niet an­ders dan Yu­kio Mis­hima fas­ci­ne­ren, die in Het mo­derne Ja­pan en de sa­moe­rai-e­thiek (Ha­gak­ure nyū­mon) be­kent het werk van Aki­nari « tij­dens de bom­bar­de­men­ten » bij zich te heb­ben ge­dra­gen en vooral diens « op­zet­te­lijk ana­chro­nisme » te heb­ben be­won­derd. De Ver­ha­len van re­gen en maan zijn niet al­leen een an­tho­lo­gie van het gen­re; ze zijn een her­ont­dekt beeld van het ver­haal op Ja­panse wij­ze, waar het won­der­baar­lijke en het ma­ca­bere wed­ij­ve­ren met de meest de­li­cate po­ë­zie, de le­zer ach­ter­la­tend on­der de duur­zame be­to­ve­ring van een vreemde en prach­tige droom.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Nei margini dei sogni: I Fantasmi di Ueda Akinari

Tradotto dal fran­cese

È nel mar­gine, spes­so, che si an­nidano i geni più sin­golari. Figlio di padre ignoto e di madre troppo co­nosciuta — una cor­tigiana del quar­tiere dei piaceri —, Ueda Akinari (1734-1809)1Forme rifiuta­te:
Akinari Oueda.
Ueda Tōsaku.
Uyeda Akinari.
vide sua madre una sola vol­ta, quando era già uomo fatto e scrit­tore celebre. Adot­tato da una famiglia mer­can­tile di Osaka, la sua esis­tenza fu segnata da questa ver­gogna originaria sulla quale i suoi nemici non si privavano di at­tac­car­lo: « I miei nemici dicono di me: è un figlio di locan­da; peg­gio an­cora, è qual­che ram­pollo di protet­tore fuori età! Al che ris­pon­do: […] in ogni caso, sono nella mia mon­tagna il solo generale e non mi co­nosco pari ». A ciò si ag­giun­geva un’in­fer­mità alle dita2In­fer­mità che por­terà con os­ten­tazione fir­mando il suo ca­polavoro con lo pseudonimo di Sen­shi Kijin, cioè l’In­fermo dalle Dita Defor­mi. che gli im­pediva la cal­ligrafia per­fet­ta, orien­tan­dolo pa­ra­dos­sal­men­te, lui il fiero giovane poco in­cline al com­mer­cio, verso una ricerca in­tel­let­tuale e let­teraria ac­canita. Da questa esis­tenza travaglia­ta, da questa sen­sibilità a vivo, nascerà il suo ca­polavoro, i Rac­conti di piog­gia e di luna (Ugetsu monoga­tari)3Forme rifiuta­te:
Con­tes des mois de pluie (Rac­conti dei mesi di piog­gia).
Con­tes de la lune vague après la pluie (Rac­conti della luna vaga dopo la piog­gia).
Con­tes de la lune et de la pluie (Rac­conti della luna e della piog­gia).
Con­tes de pluies et de lune (Rac­conti di piogge e di luna).
Con­tes de la lune des pluies (Rac­conti della luna delle piogge).
Con­tes de lune et de pluie (Rac­conti di luna e di piog­gia).
Con­tes du clair de lune et de la pluie (Rac­conti del chiaro di luna e della piog­gia).
Uegutsu monoga­tari.
.

Delle fonti e dei sogni

Pub­blicati nel 1776, questi nove rac­conti fan­tas­tici segnano una svolta nella let­tera­tura del­l’epoca Edo. Akinari, rom­pendo con i « rac­conti del mondo flut­tuante », genere frivolo al­lora in voga, inaugura la maniera dello yomihon, o « libro di let­tura », che mira a un pub­blico col­to, al quale of­fre uno spazio di sogno e di evasione. L’originalità del suo ap­proc­cio risiede in una sin­tesi magis­trale tra le tradizioni nar­ra­tive cinesi e il pa­trimonio let­terario giap­ponese. Se at­tinge ab­bon­dan­temente dalle rac­colte di rac­conti fan­tas­tici delle dinas­tie Ming e Qing, come i Rac­conti spegnendo la can­dela (Jian­deng xin­hua), non si ac­con­tenta mai di una sem­plice traduzione o di un adat­tamento ser­vile. Ogni rac­conto è in­teramente giap­ponesiz­za­to, tras­posto in un quadro storico e geografico nazionale e, soprat­tut­to, trasfigurato da una malin­conia unica.

Alle fonti con­tinen­tali, Akinari mescola con arte con­sumata le reminiscenze della let­tera­tura clas­sica del suo paese. L’in­fluenza del tea­tro è ovun­que sen­sibile, non solo nei gesti e nelle fisionomie — spiriti ven­dica­tori, fan­tasmi di guer­rieri, in­namorate per­dute —, ma an­che nella com­posizione stessa dei rac­con­ti, che ges­tiscono sapien­temente l’al­lon­tanamento dal mondo e la progres­sione dram­ma­tica fino al­l’ap­parizione del sopran­na­turale. Allo stesso modo, la prosa elegante e fiorita (gabun) è un vibrante omag­gio al­l’età del­l’oro del­l’epoca Heian, e par­ticolar­mente alla Storia di Genji (Genji monoga­tari).

Un’umanità fantasmatica

Ciò che col­pisce nei Rac­conti di piog­gia e di luna è che il mondo degli spiriti non è mai com­pletamente separato da quello dei viven­ti. Lungi dal­l’es­sere sem­plici mos­tri, i fan­tasmi di Akinari sono dotati di una per­sonalità com­ples­sa, spesso più ricca e più originale di quella degli umani che ven­gono a per­seguitare. Le loro ap­parizioni sono motivate da sen­timenti poten­temente umani: la fedeltà fino al­l’al­dilà, l’amore ol­trag­gia­to, la gelosia divorante o l’odio ines­tin­guibile. Lo spet­tro non è spesso che il prolun­gamento di una pas­sione che non ha potuto ap­pagarsi o placarsi nel mondo ter­res­tre. La sua voce, venuta dal­l’ol­tretom­ba, ci parla con una tur­bante moder­nità di noi stes­si.

Così di Miyagi, la sposa ab­ban­donata che, ne La Casa nei can­neti, at­tende sette anni il ritorno del marito par­tito a far for­tuna. Morta di sfinimento e di dolore, gli ap­pare un’ul­tima notte prima di non es­sere più che un tumulo funerario sul quale si ritrova questo poema strazian­te:

« Era così,
Lo sapevo ep­pure il mio cuore
Si cul­lava d’il­lusioni:
In questo mon­do, fino a questo gior­no,
Era dun­que là, la vita che ho vis­suto? »

Ueda, Akinari. Con­tes de pluie et de lune (Rac­conti di piog­gia e di luna) (Ugetsu monoga­tari), trad. dal giap­ponese di René Sief­fert. Pa­rigi: Gal­limard, coll. « Con­nais­sance de l’Orient. Série japonaise », 1956.

Il fan­tas­tico in Akinari non è quindi un sem­plice mec­canismo dello spaven­to; è lo spec­chio in­gran­dente dei tor­menti del­l’anima. Gli spet­tri ven­gono a ricor­dare ai viventi le loro man­can­ze, la con­seguenza morale dei loro at­ti. La ven­detta di una sposa tradita o la lealtà di un amico che si dà la morte per man­tenere la sua promessa sono al­tret­tante pa­ra­bole sulla forza degli im­pegni e la fa­talità delle pas­sioni.

Il Cesellatore di chimere

Lo stile di Akinari è senza dub­bio ciò che con­ferisce al­l’opera la sua peren­nità. Unisce la nobiltà della lin­gua clas­sica a un senso del ritmo ereditato dal , creando una musica sin­golare che am­malia il let­tore. Il titolo stes­so, Ugetsu, « piog­gia e luna », traduce questa am­maliante melodia in un’im­magine — quella di un chiaro di luna che si of­fusca al mor­morio di una piog­gia fine, in­staurando un quadro ideale alle manifes­tazioni del sopran­na­turale, un mondo spet­trale dove i con­fini tra il sogno e la realtà si at­tenuano.

Ar­tista in­dipen­den­te, Akinari im­piegò quasi dieci anni a levigare il suo ca­polavoro, segno del­l’im­por­tanza che vi at­tribuiva. Un’in­dipen­denza in­tel­let­tuale che si manifestò an­che nelle sue virulente po­lemiche con l’al­tro grande let­terato del suo tem­po, Motoori Norinaga, nazionalista ante lit­teram. Men­tre ques­t’ul­timo erigeva i miti an­ces­trali del Giap­pone a « unica verità », Akinari derideva questo ideale af­fer­mando che « in ogni paese, lo spirito della nazione è il suo fetore ». Così, questo figlio di cor­tigiana ha saputo, con la sola forza della sua ar­te, im­porsi come una figura cen­trale, un « anar­chico per­fetto »4L’es­pres­sione è di Al­fred Jarry a proposito di Ubu, ma potreb­be, per un’analogia ar­dita, qualificare lo spirito di com­pleta in­dipen­denza di Akinari. che, giocando con le con­ven­zioni, ha por­tato il rac­conto fan­tas­tico a un grado di raf­fina­tezza ineguaglia­to. Le sue sin­golarità, che richiedevano un corag­gio par­ticolare in una società giap­ponese che erigeva la con­for­mità a virtù suprema, non man­carono di af­fascinare Yukio Mis­hima, che con­fida ne Il Giap­pone moderno e l’Etica samurai (Hagakure nyūmon) di aver por­tato con sé l’opera di Akinari « durante i bom­bar­damenti » e di aver am­mirato soprat­tutto il suo « anacronismo deliberato ». I Rac­conti di piog­gia e di luna non sono sol­tanto un’an­tologia del genere; sono un’im­magine rein­ven­tata del rac­conto alla giap­ponese, dove il meraviglioso e il macabro si con­ten­dono con la poesia più delica­ta, lasciando il let­tore sotto il fascino durevole di un sogno strano e magnifico.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

सपनों के हाशिये में: उएदा अकिनारी के प्रेतात्माएं

फ्रांसीसी से अनुवादित

अक्सर हाशिये में ही सबसे विलक्षण प्रतिभाएं छुपी होती हैं। अज्ञात पिता और अति-प्रसिद्ध माता - आनंद क्वार्टर की एक गणिका - के पुत्र, उएदा अकिनारी (1734-1809)1अस्वीकृत रूप:
अकिनारी ओउएदा।
उएदा तोसाकु।
उयेदा अकिनारी।
ने अपनी माता को केवल एक बार देखा, जब वे पहले से ही एक प्रसिद्ध लेखक बन चुके थे। ओसाका के एक व्यापारी परिवार द्वारा गोद लिए गए, उनका अस्तित्व इस मूल शर्म से चिह्नित था जिस पर उनके शत्रु उन पर हमला करने से नहीं चूकते थे: “मेरे शत्रु मेरे बारे में कहते हैं: यह एक सराय का बच्चा है; इससे भी बुरा, यह किसी बूढ़े दलाल की संतान है! जिसका मैं उत्तर देता हूं: […] किसी भी हाल में, मैं अपने पहाड़ में एकमात्र सेनापति हूं और मैं वहां अपना कोई समकक्ष नहीं जानता”। इसके अतिरिक्त उंगलियों में एक विकलांगता2विकलांगता जिसे वे अपनी कृति पर सेन्शी किजिन के छद्म नाम से हस्ताक्षर करके गर्व से धारण करेंगे, अर्थात विकृत उंगलियों वाला विकलांग। थी जो उन्हें परिपूर्ण सुलेख से वंचित करती थी, विरोधाभासपूर्ण रूप से उन्हें, गर्वीले युवक जो व्यापार के प्रति कम झुकाव रखते थे, एक प्रबल बौद्धिक और साहित्यिक खोज की ओर ले गई। इस कठिन अस्तित्व से, इस तीव्र संवेदनशीलता से, उनकी कृति वर्षा और चंद्रमा की कथाएं (उगेत्सु मोनोगातारी)3अस्वीकृत रूप:
Contes des mois de pluie (वर्षा के महीनों की कथाएं)।
Contes de la lune vague après la pluie (वर्षा के बाद अस्पष्ट चंद्रमा की कथाएं)।
Contes de la lune et de la pluie (चंद्रमा और वर्षा की कथाएं)।
Contes de pluies et de lune (वर्षाओं और चंद्रमा की कथाएं)।
Contes de la lune des pluies (वर्षाओं के चंद्रमा की कथाएं)।
Contes de lune et de pluie (चंद्रमा और वर्षा की कथाएं)।
Contes du clair de lune et de la pluie (चांदनी और वर्षा की कथाएं)।
उएगुत्सु मोनोगातारी
का जन्म होगा।

स्रोत और स्वप्न

1776 में प्रकाशित, ये नौ काल्पनिक कहानियां एदो काल के साहित्य में एक मोड़ को चिह्नित करती हैं। अकिनारी, उस समय प्रचलित तुच्छ शैली “तैरती दुनिया की कहानियों” से अलग होकर, योमिहोन, या “पठन पुस्तक” की शैली का उद्घाटन करते हैं, जो एक शिक्षित दर्शक वर्ग को लक्षित करती है, जिसे वे स्वप्न और पलायन का स्थान प्रदान करते हैं। उनके दृष्टिकोण की मौलिकता चीनी कथा परंपराओं और जापानी साहित्यिक विरासत के बीच एक उत्कृष्ट संश्लेषण में निहित है। यदि वे मिंग और किंग राजवंशों के काल्पनिक कहानी संग्रहों से प्रचुर मात्रा में उधार लेते हैं, जैसे कि मोमबत्ती बुझाते समय की कहानियां (जियानडेंग ज़िन्हुआ), वे कभी भी एक साधारण अनुवाद या दास्य अनुकूलन से संतुष्ट नहीं होते। प्रत्येक कहानी पूर्ण रूप से जापानीकृत है, एक राष्ट्रीय ऐतिहासिक और भौगोलिक ढांचे में स्थानांतरित है और, सबसे महत्वपूर्ण, एक अद्वितीय उदासी से रूपांतरित है।

महाद्वीपीय स्रोतों में, अकिनारी अपने देश के शास्त्रीय साहित्य की स्मृतियों को उत्तम कला के साथ मिलाते हैं। नो रंगमंच का प्रभाव हर जगह स्पष्ट है, न केवल इशारों और शारीरिक रूपों में - प्रतिशोधी आत्माएं, योद्धाओं के भूत, व्याकुल प्रेमिकाएं - बल्कि कहानियों की संरचना में भी, जो कुशलता से दुनिया से दूरी और अलौकिक की उपस्थिति तक नाटकीय प्रगति का प्रबंध करती है। इसी तरह, सुरुचिपूर्ण और अलंकृत गद्य (गाबुन) हेइआन काल के स्वर्ण युग, और विशेष रूप से गेंजी की कथा (गेंजी मोनोगातारी) को एक जीवंत श्रद्धांजलि है।

एक भूतिया मानवता

वर्षा और चंद्रमा की कथाओं में जो प्रभावशाली है, वह यह है कि आत्माओं की दुनिया कभी भी जीवितों की दुनिया से पूरी तरह अलग नहीं है। साधारण राक्षसों से दूर, अकिनारी के भूत एक जटिल व्यक्तित्व से संपन्न हैं, अक्सर उन मनुष्यों से अधिक समृद्ध और मौलिक जिन्हें वे सताने आते हैं। उनकी उपस्थिति शक्तिशाली मानवीय भावनाओं से प्रेरित है: मृत्यु के पार तक की निष्ठा, अपमानित प्रेम, भस्म करने वाली ईर्ष्या या अमिट घृणा। भूत अक्सर केवल एक ऐसे जुनून का विस्तार है जो सांसारिक दुनिया में तृप्त या शांत नहीं हो सका। परलोक से आने वाली उसकी आवाज़ हमसे अपने बारे में एक विचलित करने वाली आधुनिकता के साथ बात करती है।

जैसे कि मियागी, त्यागी गई पत्नी जो, नरकटों में घर में, धन कमाने गए अपने पति की वापसी के लिए सात साल प्रतीक्षा करती है। थकान और दुःख से मर गई, वह उसे एक आखिरी रात दिखाई देती है इससे पहले कि वह केवल एक कब्र का टीला बन जाए जिस पर यह हृदयविदारक कविता मिलती है:

ऐसा ही था,
मैं जानती थी और फिर भी मेरा हृदय
भ्रम में था:
इस संसार में, आज तक,
क्या यही वह जीवन था जो मैंने जिया?

उएदा, अकिनारी। Contes de pluie et de lune (वर्षा और चंद्रमा की कथाएं) (उगेत्सु मोनोगातारी), जापानी से अनुवाद रेने सीफर्ट द्वारा। पेरिस: गैलिमार्ड, संग्रह “पूर्व का ज्ञान। जापानी श्रृंखला”, 1956।

इसलिए अकिनारी में काल्पनिक केवल भय का एक साधारण तंत्र नहीं है; यह आत्मा की पीड़ाओं का आवर्धक दर्पण है। भूत जीवितों को उनकी कमियों, उनके कार्यों के नैतिक परिणाम की याद दिलाने आते हैं। धोखा खाई पत्नी का प्रतिशोध या एक मित्र की निष्ठा जो अपना वचन निभाने के लिए आत्महत्या कर लेता है, प्रतिबद्धताओं की शक्ति और जुनून की नियति पर उतने ही दृष्टांत हैं।

कल्पनाओं का शिल्पकार

अकिनारी की शैली निस्संदेह वह है जो कृति को उसकी स्थायित्व प्रदान करती है। यह शास्त्रीय भाषा की गरिमा को नो से विरासत में मिली लय की भावना के साथ जोड़ती है, एक अनोखा संगीत बनाती है जो पाठक को मोहित कर लेती है। शीर्षक स्वयं, उगेत्सु, “वर्षा और चंद्रमा”, इस मंत्रमुग्ध करने वाली धुन को एक छवि में अनुवादित करता है - एक चांदनी की जो एक महीन बारिश की फुसफुसाहट में धुंधली हो जाती है, अलौकिक की अभिव्यक्तियों के लिए एक आदर्श ढांचा स्थापित करती है, एक भूतिया दुनिया जहां सपने और वास्तविकता के बीच की सीमाएं धुंधली हो जाती हैं।

एक स्वतंत्र कलाकार, अकिनारी ने अपनी कृति को चमकाने में लगभग दस साल लगाए, जो उस महत्व का संकेत है जो वे इसे देते थे। एक बौद्धिक स्वतंत्रता जो अपने समय के दूसरे महान विद्वान, मोतोओरी नोरिनागा के साथ उनके कटु विवादों में भी प्रकट हुई, जो अपने समय से पहले के राष्ट्रवादी थे। जबकि उत्तरार्द्ध ने जापान के पूर्वज मिथकों को “एकमात्र सत्य” के रूप में स्थापित किया, अकिनारी ने इस आदर्श का उपहास करते हुए कहा कि “हर देश में, राष्ट्र की आत्मा उसकी दुर्गंध है”। इस प्रकार, इस गणिका के पुत्र ने, केवल अपनी कला की शक्ति से, खुद को एक केंद्रीय व्यक्तित्व के रूप में स्थापित करने में सक्षम रहे, एक “परिपूर्ण अराजकतावादी4अभिव्यक्ति अल्फ्रेड जैरी की उबू के बारे में है, लेकिन यह एक साहसिक सादृश्य द्वारा, अकिनारी की पूर्ण स्वतंत्रता की भावना को वर्णित कर सकती है। जिन्होंने, परंपराओं से खेलते हुए, काल्पनिक कहानी को परिष्कार की एक अद्वितीय ऊंचाई तक पहुंचाया। उनकी विशिष्टताएं, जो जापानी समाज में एक विशेष साहस की मांग करती थीं जो अनुरूपता को सर्वोच्च गुण मानता था, युकिओ मिशिमा को मोहित करने में विफल नहीं हुईं, जो आधुनिक जापान और समुराई नैतिकता (हागाकुरे न्यूमोन) में स्वीकार करते हैं कि वे “बमबारी के दौरान” अकिनारी के काम को अपने साथ ले गए थे और विशेष रूप से उनके “जानबूझकर किए गए कालभ्रम” की प्रशंसा की थी। वर्षा और चंद्रमा की कथाएं केवल शैली का एक संकलन नहीं हैं; वे जापानी शैली में कहानी कहने की एक पुनः आविष्कृत छवि हैं, जहां अद्भुत और भयावह सबसे नाजुक कविता से प्रतिस्पर्धा करते हैं, पाठक को एक अजीब और शानदार सपने के स्थायी आकर्षण में छोड़ देते हैं।

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Na Margem dos Sonhos: Os Espectros de Ueda Akinari

Tra­du­zido do fran­cês

É na mar­gem, fre­quen­te­men­te, que se ani­nham os gé­nios mais sin­gu­la­res. Fi­lho de pai des­co­nhe­cido e de mãe de­ma­si­ado co­nhe­cida — uma cor­tesã do bairro dos pra­ze­res —, Ueda Aki­nari (1734-1809)1For­mas re­jei­ta­das:
Aki­nari Ou­e­da.
Ueda Tô­sa­ku.
Uyeda Aki­na­ri.
viu a sua mãe ape­nas uma vez, quando já era ho­mem feito e es­cri­tor cé­le­bre. Adop­tado por uma fa­mí­lia mer­cante de Osa­ka, a sua exis­tên­cia foi mar­cada por esta ver­go­nha ori­gi­nal so­bre a qual os seus ini­mi­gos não se pri­va­vam de o ata­car: «Os meus ini­mi­gos di­zem de mim: é uma cri­ança de es­ta­la­gem; pior ain­da, é al­gum re­bento de pro­xe­neta fora de ida­de! Ao que res­pon­do: […] em todo o ca­so, sou na mi­nha mon­ta­nha o único ge­ne­ral e não me co­nheço par». A isto jun­ta­va-se uma en­fer­mi­dade nos de­dos2En­fer­mi­dade que os­ten­tará as­si­nando a sua obra-prima com o pseu­dó­nimo de Senshi Ki­jin, isto é, o In­vá­lido dos De­dos De­for­ma­dos. que lhe proi­bia a ca­li­gra­fia per­fei­ta, ori­en­tan­do-o pa­ra­do­xal­men­te, ele o jo­vem or­gu­lhoso pouco in­cli­nado ao ne­gó­cio, para uma busca in­te­lec­tual e li­te­rá­ria obs­ti­na­da. Desta exis­tên­cia con­tur­ba­da, desta sen­si­bi­li­dade em carne vi­va, nas­cerá a sua obra-pri­ma, os Con­tos de Chuva e de Lua (Ugetsu mo­no­ga­tari)3For­mas re­jei­ta­das:
Con­tes des mois de pluie (Con­tos dos Me­ses de Chuva).
Con­tes de la lune va­gue après la pluie (Con­tos da Lua Vaga após a Chuva).
Con­tes de la lune et de la pluie (Con­tos da Lua e da Chuva).
Con­tes de pluies et de lune (Con­tos de Chu­vas e de Lua).
Con­tes de la lune des pluies (Con­tos da Lua das Chu­vas).
Con­tes de lune et de pluie (Con­tos de Lua e de Chuva).
Con­tes du clair de lune et de la pluie (Con­tos do Luar e da Chuva).
Ue­gutsu mo­no­ga­tari.
.

Das Fontes e dos Sonhos

Pu­bli­ca­dos em 1776, es­tes nove re­la­tos fan­tás­ti­cos mar­cam uma vi­ra­gem na li­te­ra­tura da época de Edo. Aki­na­ri, rom­pendo com os «re­la­tos do mundo flu­tu­ante», gé­nero frí­volo en­tão em vo­ga, inau­gura a ma­neira do yomihon, ou «li­vro de lei­tura», que visa um pú­blico cul­to, ao qual ofe­rece um es­paço de so­nho e de eva­são. A ori­gi­na­li­dade da sua abor­da­gem re­side numa sín­tese ma­gis­tral en­tre as tra­di­ções nar­ra­ti­vas chi­ne­sas e o pa­tri­mó­nio li­te­rá­rio ja­po­nês. Se bebe abun­dan­te­mente nas co­lec­tâ­neas de con­tos fan­tás­ti­cos das di­nas­tias Ming e Qing, como os Con­tos ao Apa­gar a Vela (Ji­an­deng xi­nhua), nunca se con­tenta com uma sim­ples tra­du­ção ou uma adap­ta­ção ser­vil. Cada re­lato é in­tei­ra­mente ja­po­ni­za­do, trans­posto para um qua­dro his­tó­rico e ge­o­grá­fico na­ci­o­nal e, so­bre­tu­do, trans­fi­gu­rado por uma me­lan­co­lia úni­ca.

Às fon­tes con­ti­nen­tais, Aki­nari mis­tura com uma arte con­su­mada as re­mi­nis­cên­cias da li­te­ra­tura clás­sica do seu país. A in­fluên­cia do te­a­tro é em toda a parte sen­sí­vel, não ape­nas nos ges­tos e nas fi­si­o­no­mias — es­pí­ri­tos vin­ga­do­res, fan­tas­mas de guer­rei­ros, apai­xo­na­das per­di­das —, mas tam­bém na pró­pria com­po­si­ção dos con­tos, que ge­rem sa­bi­a­mente o afas­ta­mento do mundo e a pro­gres­são dra­má­tica até à apa­ri­ção do so­bre­na­tu­ral. Do mesmo mo­do, a prosa ele­gante e flo­rida (gabun) é uma vi­brante ho­me­na­gem à idade de ouro da época de Hei­an, e par­ti­cu­lar­mente ao Ro­mance de Genji (Genji mo­no­ga­tari).

Uma Humanidade Fantasmagórica

O que im­pres­si­ona nos Con­tos de Chuva e de Lua é que o mundo dos es­pí­ri­tos nunca está com­ple­ta­mente se­pa­rado do dos vi­vos. Longe de se­rem sim­ples mons­tros, os fan­tas­mas de Aki­nari são do­ta­dos de uma per­so­na­li­dade com­ple­xa, fre­quen­te­mente mais rica e mais ori­gi­nal que a dos hu­ma­nos que vêm as­som­brar. As suas apa­ri­ções são mo­ti­va­das por sen­ti­men­tos po­de­ro­sa­mente hu­ma­nos: a fi­de­li­dade até para além da mor­te, o amor ul­tra­ja­do, o ciúme de­vo­ra­dor ou o ódio inex­tin­guí­vel. O es­pec­tro é fre­quen­te­mente ape­nas o pro­lon­ga­mento de uma pai­xão que não pôde sa­ci­ar-se ou apa­zi­guar-se no mundo ter­res­tre. A sua voz, vinda de além-tú­mu­lo, fa­la-nos com uma per­tur­bante mo­der­ni­dade de nós mes­mos.

As­sim de Miya­gi, a es­posa aban­do­nada que, em A Casa nos Jun­cos, es­pera sete anos o re­gresso do seu ma­rido par­tido para fa­zer for­tu­na. Morta de exaus­tão e de des­gos­to, apa­re­ce-lhe uma úl­tima noite an­tes de não ser mais que um mon­tí­culo fu­ne­rá­rio so­bre o qual se en­con­tra este po­ema di­la­ce­ran­te:

«As­sim era,
Eu sa­bi­a-o e con­tudo o meu co­ra­ção
Em­ba­la­va-se em ilu­sões:
Neste mun­do, até este dia,
Era en­tão esta a vida que vi­vi?»

Ue­da, Aki­na­ri. Con­tes de pluie et de lune (Con­tos de Chuva e de Lua) (Ugetsu mo­no­ga­tari), trad. do ja­po­nês por René Si­ef­fert. Pa­ris: Gal­li­mard, col. «Con­nais­sance de l’O­ri­ent. Sé­rie ja­po­nai­se», 1956.

O fan­tás­tico em Aki­nari não é por­tanto um sim­ples me­ca­nismo do ter­ror; é o es­pe­lho am­pli­a­dor dos tor­men­tos da al­ma. Os es­pec­tros vêm lem­brar aos vi­vos as suas fa­lhas, a con­sequên­cia mo­ral dos seus ac­tos. A vin­gança de uma es­posa traída ou a le­al­dade de um amigo que se mata para cum­prir a sua pro­messa são ou­tras tan­tas pa­rá­bo­las so­bre a força dos com­pro­mis­sos e a fa­ta­li­dade das pai­xões.

O Cinzelador de Quimeras

O es­tilo de Aki­nari é sem dú­vida o que con­fere à obra a sua pe­re­ni­da­de. Alia a no­breza da lín­gua clás­sica a um sen­tido do ritmo her­dado do , cri­ando uma mú­sica sin­gu­lar que en­fei­tiça o lei­tor. O pró­prio tí­tu­lo, Ugetsu, «chuva e lua», tra­duz esta me­lo­dia en­can­ta­dora numa ima­gem — a de um luar que se turva ao mur­mú­rio de uma chuva fi­na, ins­tau­rando um qua­dro ideal às ma­ni­fes­ta­ções do so­bre­na­tu­ral, um mundo es­pec­tral onde as fron­tei­ras en­tre o so­nho e a re­a­li­dade se es­fu­mam.

Ar­tista in­de­pen­den­te, Aki­nari le­vou quase dez anos a po­lir a sua obra-pri­ma, si­nal da im­por­tân­cia que lhe atri­buía. Uma in­de­pen­dên­cia in­te­lec­tual que se ma­ni­fes­tou igual­mente nas suas vi­ru­len­tas po­lé­mi­cas com o ou­tro grande le­trado do seu tem­po, Mo­to­ori No­ri­na­ga, na­ci­o­na­lista avant la let­tre. En­quanto este úl­timo eri­gia os mi­tos an­ces­trais do Ja­pão em «única ver­dade», Aki­nari es­car­ne­cia deste ideal afir­mando que «em qual­quer país, o es­pí­rito da na­ção é o seu fe­dor». As­sim, este fi­lho de cor­tesã sou­be, pela força única da sua ar­te, im­por-se como uma fi­gura cen­tral, um «anar­quista per­feito»4A ex­pres­são é de Al­fred Jarry a pro­pó­sito de Ubu, mas po­de­ria, por uma ana­lo­gia ou­sa­da, qua­li­fi­car o es­pí­rito de com­pleta in­de­pen­dên­cia de Aki­na­ri. que, brin­cando com as con­ven­ções, ele­vou o conto fan­tás­tico a um grau de re­fi­na­mento ini­gua­la­do. As suas sin­gu­la­ri­da­des, que pro­vi­nham de uma co­ra­gem par­ti­cu­lar numa so­ci­e­dade ja­po­nesa que eri­gia a con­for­mi­dade em vir­tude su­pre­ma, não dei­xa­ram de fas­ci­nar Yu­kio Mishi­ma, que con­fessa em O Ja­pão mo­derno e a Ética sa­mu­rai (Ha­ga­kuré nyū­mon) ter le­vado con­sigo a obra de Aki­nari «du­rante os bom­bar­de­a­men­tos» e ad­mi­rado so­bre­tudo o seu «ana­cro­nismo de­li­be­rado». Os Con­tos de Chuva e de Lua não são ape­nas uma an­to­lo­gia do gé­ne­ro; são uma ima­gem rein­ven­tada da nar­ra­tiva à ja­po­ne­sa, onde o ma­ra­vi­lhoso e o ma­ca­bro dis­pu­tam com a po­e­sia mais de­li­ca­da, dei­xando o lei­tor sob o en­canto du­ra­douro de um so­nho es­tra­nho e mag­ní­fi­co.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

夢の余白に:上田秋成の亡霊たち

フランス語からの翻訳

最も特異な天才は、しばしば余白に潜んでいる。父は知れず、母はあまりにも知られすぎた遊郭の遊女の子として生まれた上田秋成(1734-1809)1異形:
上田秋成。
上田藤作。
植田秋成。
は、すでに成人し著名な作家となってから、母に一度だけ会った。大坂の商家に養子として迎えられた彼の生涯は、敵対者たちが攻撃を躊躇しなかったこの原初の恥辱によって刻印されていた:「私の敵は私について言う:あれは宿屋の子だ。いや、もっと悪い、年老いた女衒の落とし子だ!それに対して私は答える:[…]いずれにせよ、私は私の山中で唯一の将軍であり、そこに私と並ぶ者を知らない」。これに加えて、完璧な書道を妨げる指の障害2彼は傑作に「剪枝畸人」、すなわち「指の変形した障害者」という筆名で署名することで、この障害を誇示することになる。があり、商売に向かない誇り高い青年だった彼を、逆説的に熱心な知的・文学的探求へと向かわせた。この波乱に満ちた生涯から、この生々しい感受性から、彼の傑作『雨月物語』3異形:
『雨の月の物語』。
『雨後朦朧の月の物語』。
『月と雨の物語』。
『雨と月の物語』。
『雨月の物語』。
『月雨物語』。
『月光と雨の物語』。
『雨月物語』。
が生まれることになる。

源泉と夢

1776年に出版されたこれら九つの幻想譚は、江戸時代の文学における転換点を示している。秋成は、当時流行していた軽薄な「浮世物語」と決別し、教養ある読者を対象とし、夢と逃避の空間を提供する「読本」という様式を創始した。彼のアプローチの独創性は、中国の物語伝統と日本の文学遺産との見事な総合にある。明朝や清朝の幻想譚集、例えば『剪灯新話』から豊富に取材しているが、単純な翻訳や隷属的な翻案に甘んじることは決してない。各物語は完全に日本化され、国内の歴史的・地理的枠組みに移され、何よりも独特の憂愁によって変容されている。

大陸の源泉に、秋成は自国の古典文学の追憶を巧みに混ぜ合わせる。能楽の影響は至る所に感じられ、身振りや容貌だけでなく―復讐する霊、武士の亡霊、狂おしい恋人たち―、物語の構成そのものにも現れている。世界からの遠ざかりと超自然の出現までの劇的進行を巧みに配置している。同様に、優雅で華麗な文体(雅文)は、平安時代の黄金期、特に『源氏物語』への熱烈なオマージュである。

幽霊的な人間性

『雨月物語』で印象的なのは、霊の世界が生者の世界から完全に切り離されていないことである。単なる怪物ではなく、秋成の幽霊たちは複雑な人格を持ち、しばしば彼らが取り憑く人間よりも豊かで独創的である。彼らの出現は、強烈に人間的な感情によって動機づけられている:死を越えた忠誠、踏みにじられた愛、焼き尽くすような嫉妬、あるいは消えることのない憎しみ。亡霊はしばしば、この世で満たされることも鎮められることもできなかった情念の延長に過ぎない。彼岸から来たその声は、不気味なほど現代的に私たち自身について語りかける。

例えば『浅茅が宿』の宮木は、富を求めて旅立った夫の帰りを七年間待つ見捨てられた妻である。疲労と悲しみで死んだ彼女は、墳墓となる前の最後の夜に夫に現れ、そこには胸を引き裂くような歌が見つかる:

さりともと
思ふ心に侮られて
年月を
すごしてけりな身をこそは
うらみめ

上田秋成『雨月物語』、ルネ・シフェール仏訳。パリ:ガリマール社、「東洋の知識。日本シリーズ」叢書、1956年。

したがって秋成における幻想は単なる恐怖の仕掛けではない。それは魂の苦悩を拡大する鏡である。亡霊たちは生者に彼らの過失、彼らの行為の道徳的結果を思い出させるために現れる。裏切られた妻の復讐や、約束を守るために自害する友の忠誠は、約束の力と情念の宿命についての寓話なのである。

幻想の彫刻師

秋成の文体こそが、作品に永続性を与えているものであることは間違いない。彼は古典語の高貴さと能から受け継いだリズム感を結合させ、読者を魅了する独特の音楽を創り出している。タイトル自体、『雨月』、「雨と月」は、この魅惑的な旋律を一つのイメージに翻訳している―細い雨のつぶやきでぼやける月光のイメージ、超自然の顕現に理想的な枠組み、夢と現実の境界がぼやける幽霊的な世界を設定している。

独立した芸術家として、秋成は傑作を磨き上げるのに十年近くを費やした。これは彼がそれに付与した重要性の証である。知的独立性は、彼の時代のもう一人の偉大な文人、本居宣長との激しい論争にも現れた。宣長は時代に先駆けた国粋主義者であった。後者が日本の祖先の神話を「唯一の真実」として掲げたのに対し、秋成はこの理想を嘲笑し、「どの国でも、国家の精神はその悪臭である」と主張した。こうして、この遊女の息子は、その芸術の力だけで、中心的人物として、慣習を弄ぶことで幻想譚を比類なき洗練の度合いに高めた「完全なアナーキスト4この表現はアルフレッド・ジャリがユビュについて述べたものだが、大胆な類推によって、秋成の完全な独立精神を形容することができるだろう。として自らを確立することができた。順応を至上の美徳とする日本社会において特別な勇気を要した彼の特異性は、三島由紀夫を魅了せずにはおかなかった。三島は『葉隠入門』において、「空襲の間」秋成の作品を携えていたこと、そして何より彼の「意図的な時代錯誤」を賞賛していたことを告白している。『雨月物語』は単なるジャンルのアンソロジーではない。それは日本式の物語の再創造されたイメージであり、そこでは驚異と不気味さが最も繊細な詩情と競い合い、読者を奇妙で壮大な夢の持続的な魅力の下に置くのである。

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Am Rande der Träume: Die Wiedergänger des Ueda Akinari

Aus dem Fran­zö­si­schen über­setzt

Es ist oft am Ran­de, wo sich die ei­gen­tüm­lichs­ten Ge­nies ein­nis­ten. Als Sohn ei­nes un­be­kann­ten Va­ters und ei­ner allzu be­kann­ten Mut­ter – ei­ner Kur­ti­sane aus dem Ver­gnü­gungs­vier­tel – sah Ueda Aki­nari (1734-1809)1Ver­wor­fene For­men:
Aki­nari Ou­e­da.
Ueda Tôsa­ku.
Uy­eda Aki­na­ri.
seine Mut­ter nur ein ein­zi­ges Mal, als er be­reits ein er­wach­se­ner Mann und be­rühm­ter Schrift­stel­ler war. Von ei­ner Kauf­manns­fa­mi­lie aus Osaka ad­op­tiert, war seine Exis­tenz von die­ser ur­sprüng­li­chen Schande ge­prägt, über die seine Feinde sich nicht scheu­ten, ihn an­zu­grei­fen: „Meine Feinde sa­gen von mir: Er ist ein Gast­hof­kind; noch schlim­mer, er ist ir­gend­ein Spross ei­nes über­al­ter­ten Zu­häl­ters! Wor­auf ich ant­wor­te: […] je­den­falls bin ich in mei­nem Berg der ein­zige Ge­ne­ral und kenne mir dort kei­nen Eben­bür­ti­gen“. Dazu kam eine Be­hin­de­rung an den Fin­gern2Eine Be­hin­de­rung, die er zur Schau tra­gen wird, in­dem er sein Meis­ter­werk mit dem Pseud­onym Senshi Ki­jin un­ter­schreibt, das heißt der Be­hin­derte mit den de­for­mier­ten Fin­gern., die ihm die per­fekte Kal­li­gra­phie ver­wehrte und ihn pa­ra­do­xer­wei­se, den stol­zen jun­gen Mann, der we­nig zum Han­del neig­te, zu ei­ner hart­nä­cki­gen in­tel­lek­tu­el­len und li­te­ra­ri­schen Su­che führ­te. Aus die­ser zer­rüt­te­ten Exis­tenz, aus die­ser wun­den Sen­si­bi­li­tät, wird sein Meis­ter­werk ent­ste­hen, die Ge­schich­ten von Re­gen und Mond (Ugetsu mo­no­ga­tari)3Ver­wor­fene For­men:
Con­tes des mois de pluie (Ge­schich­ten der Re­gen­mo­na­te).
Con­tes de la lune vague après la pluie (Ge­schich­ten vom ver­schwom­me­nen Mond nach dem Re­gen).
Con­tes de la lune et de la pluie (Ge­schich­ten vom Mond und vom Re­gen).
Con­tes de pluies et de lune (Ge­schich­ten von Re­gen und Mon­d).
Con­tes de la lune des pluies (Ge­schich­ten vom Mond der Re­gen).
Con­tes de lune et de pluie (Ge­schich­ten von Mond und Re­gen).
Con­tes du clair de lune et de la pluie (Ge­schich­ten vom Mond­schein und vom Re­gen).
Ue­gutsu mo­no­ga­tari.
.

Von Quellen und Träumen

Diese neun fan­tas­ti­schen Er­zäh­lun­gen, 1776 ver­öf­fent­licht, mar­kie­ren einen Wen­de­punkt in der Li­te­ra­tur der Edo-Zeit. Aki­na­ri, der mit den „Er­zäh­lun­gen der flie­ßen­den Welt“ bricht, ei­nem da­mals in Mode be­find­li­chen fri­vo­len Gen­re, be­grün­det die Ma­nier des yomihon, oder „Lesebuch“, das sich an ein ge­bil­de­tes Pu­bli­kum rich­tet, dem er einen Raum für Träume und Flucht bie­tet. Die Ori­gi­na­li­tät sei­nes An­sat­zes liegt in ei­ner meis­ter­haf­ten Syn­these zwi­schen den chi­ne­si­schen Er­zähl­tra­di­ti­o­nen und dem ja­pa­ni­schen li­te­ra­ri­schen Er­be. Ob­wohl er reich­lich aus den fan­tas­ti­schen Ge­schich­ten­samm­lun­gen der Ming- und Qing-Dy­nas­tien schöpft, wie den Ge­schich­ten beim Lö­schen der Kerze (Ji­an­deng xin­hua), be­gnügt er sich nie­mals mit ei­ner ein­fa­chen Über­set­zung oder ei­ner ser­vi­len Ad­ap­ti­on. Jede Er­zäh­lung ist voll­stän­dig ja­pa­ni­siert, in einen na­ti­o­na­len his­to­ri­schen und geo­gra­fi­schen Rah­men trans­po­niert und vor al­lem durch eine ein­zig­ar­tige Me­lan­cho­lie ver­klärt.

Zu den kon­ti­nen­ta­len Quel­len mischt Aki­nari mit voll­en­de­ter Kunst die Re­mi­nis­zen­zen der klas­si­schen Li­te­ra­tur sei­nes Lan­des. Der Ein­fluss des -The­a­ters ist über­all spür­bar, nicht nur in den Ges­ten und Phy­sio­gno­mien – rach­süch­tige Geis­ter, Geis­ter von Krie­gern, ver­zwei­felte Lie­bende –, son­dern auch in der Kom­po­si­tion der Ge­schich­ten selbst, die kunst­voll die Ent­fer­nung von der Welt und die dra­ma­ti­sche Stei­ge­rung bis zur Er­schei­nung des Über­na­tür­li­chen ar­ran­gie­ren. Ebenso ist die ele­gante und blu­mige Prosa (gabun) eine vi­brie­rende Hom­mage an das gol­dene Zeit­al­ter der Hei­an-Zeit und be­son­ders an die Ge­schichte vom Prin­zen Genji (Genji mo­no­ga­tari).

Eine geisterhafte Menschlichkeit

Was bei den Ge­schich­ten von Re­gen und Mond auf­fällt, ist, dass die Welt der Geis­ter nie­mals ganz von der der Le­ben­den ge­trennt ist. Weit da­von ent­fernt, ein­fa­che Mons­ter zu sein, sind Aki­na­ris Ge­spens­ter mit ei­ner kom­ple­xen Per­sön­lich­keit aus­ge­stat­tet, oft rei­cher und ori­gi­nel­ler als die der Men­schen, die sie heim­su­chen. Ihre Er­schei­nun­gen wer­den durch kraft­voll mensch­li­che Ge­fühle mo­ti­viert: Treue über den Tod hin­aus, ver­höhnte Lie­be, ver­zeh­rende Ei­fer­sucht oder un­aus­lösch­li­cher Hass. Das Ge­spenst ist oft nur die Ver­län­ge­rung ei­ner Lei­den­schaft, die sich in der ir­di­schen Welt nicht be­frie­di­gen oder be­ru­hi­gen konn­te. Seine Stim­me, aus dem Jen­seits kom­mend, spricht mit ei­ner be­un­ru­hi­gen­den Mo­der­ni­tät zu uns über uns selbst.

So wie Miya­gi, die ver­las­sene Ehe­frau, die in Das Haus im Schilf sie­ben Jahre auf die Rü­ck­kehr ih­res Man­nes war­tet, der fort­ge­gan­gen ist, um sein Glück zu ma­chen. An Er­schöp­fung und Kum­mer ge­stor­ben, er­scheint sie ihm eine letzte Nacht, be­vor sie nur noch ein Grab­hü­gel ist, auf dem man die­ses herz­zer­rei­ßende Ge­dicht fin­det:

So war es al­so,
Ich wusste es und den­noch wiegte sich mein Herz
In Il­lu­si­o­nen:
In die­ser Welt, bis zu die­sem Tag,
War es also das, das Le­ben, das ich ge­lebt ha­be?

Ue­da, Aki­na­ri. Con­tes de pluie et de lune (Ge­schich­ten von Re­gen und Mond) (Ugetsu mo­no­ga­tari), übers. aus dem Ja­pa­ni­schen von René Sief­fert. Pa­ris: Gal­li­mard, Reihe „Con­nais­sance de l’O­ri­ent. Série ja­po­nai­se“, 1956.

Das Fan­tas­ti­sche bei Aki­nari ist also nicht ein ein­fa­cher Me­cha­nis­mus des Schre­ckens; es ist der Ver­grö­ße­rungs­spie­gel der See­len­qua­len. Die Ge­spens­ter kom­men, um die Le­ben­den an ihre Ver­säum­nisse zu er­in­nern, an die mo­ra­li­schen Kon­se­quen­zen ih­rer Ta­ten. Die Ra­che ei­ner be­tro­ge­nen Ehe­frau oder die Loy­a­li­tät ei­nes Freun­des, der sich das Le­ben nimmt, um sein Ver­spre­chen zu hal­ten, sind ebenso viele Pa­ra­beln über die Kraft der Ver­pflich­tun­gen und die Fa­ta­li­tät der Lei­den­schaf­ten.

Der Ziseleur der Chimären

Aki­na­ris Stil ist zwei­fel­los das, was dem Werk seine Be­stän­dig­keit ver­leiht. Er ver­bin­det die No­blesse der klas­si­schen Spra­che mit ei­nem vom ge­erb­ten Rhyth­mus­ge­fühl und schafft eine ein­zig­ar­tige Mu­sik, die den Le­ser ver­zau­bert. Schon der Ti­tel, Ugetsu, „Re­gen und Mond“, über­setzt diese be­zau­bernde Me­lo­die in ein Bild – das ei­nes Mond­scheins, der sich im Mur­meln ei­nes fei­nen Re­gens trübt und einen ide­a­len Rah­men für die Ma­ni­fes­ta­ti­o­nen des Über­na­tür­li­chen schafft, eine ge­spens­ti­sche Welt, in der die Gren­zen zwi­schen Traum und Wirk­lich­keit ver­schwim­men.

Als un­ab­hän­gi­ger Künst­ler brauchte Aki­nari fast zehn Jah­re, um sein Meis­ter­werk zu po­lie­ren, ein Zei­chen für die Be­deu­tung, die er ihm bei­maß. Eine in­tel­lek­tu­elle Un­ab­hän­gig­keit, die sich auch in sei­nen hef­ti­gen Po­le­mi­ken mit dem an­de­ren gro­ßen Ge­lehr­ten sei­ner Zeit, Mo­toori No­ri­na­ga, ma­ni­fes­tier­te, ei­nem Na­ti­o­na­lis­ten avant la lettre. Wäh­rend letz­te­rer die Ah­nen­my­then Ja­pans zur „ein­zi­gen Wahr­heit“ er­hob, ver­spot­tete Aki­nari die­ses Ide­al, in­dem er be­haup­te­te, dass „in je­dem Land der Geist der Na­tion ihr Ge­stank ist“. So hat die­ser Sohn ei­ner Kur­ti­sane es ver­stan­den, al­lein durch die Kraft sei­ner Kunst sich als zen­trale Fi­gur durch­zu­set­zen, ein „per­fek­ter An­a­r­chist4Der Aus­druck stammt von Al­fred Jarry über Ubu, könnte aber durch eine ge­wagte Ana­lo­gie den Geist der voll­stän­di­gen Un­ab­hän­gig­keit Aki­na­ris qua­li­fi­zie­ren., der, in­dem er mit den Kon­ven­ti­o­nen spiel­te, die fan­tas­ti­sche Er­zäh­lung zu ei­nem un­er­reich­ten Grad der Ver­fei­ne­rung ge­bracht hat. Seine Ei­gen­hei­ten, die in ei­ner ja­pa­ni­schen Ge­sell­schaft, die Kon­for­mi­tät zur höchs­ten Tu­gend er­hob, be­son­de­ren Mut er­for­der­ten, konn­ten nicht um­hin, Yu­kio Mis­hima zu fas­zi­nie­ren, der in Das mo­derne Ja­pan und die Sa­mu­rai-Ethik (Haga­kure nyū­mon) ge­steht, Aki­na­ris Werk „wäh­rend der Bom­bar­die­run­gen“ bei sich ge­tra­gen und vor al­lem sei­nen „be­wuss­ten Ana­chro­nis­mus“ be­wun­dert zu ha­ben. Die Ge­schich­ten von Re­gen und Mond sind nicht nur eine An­tho­lo­gie des Gen­res; sie sind ein neu er­fun­de­nes Bild der Er­zäh­lung auf ja­pa­ni­sche Art, wo das Wun­der­bare und das Ma­ka­bre mit der de­li­ka­tes­ten Po­e­sie wett­ei­fern und den Le­ser un­ter dem dau­e­r­haf­ten Bann ei­nes selt­sa­men und präch­ti­gen Traums las­sen.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

На полях грёз: Призраки Уэды Акинари

Пе­ре­ве­дено с фран­цуз­ского

Именно на по­лях ча­сто гнез­дятся са­мые са­мо­быт­ные ге­нии. Сын не­из­вест­ного отца и слиш­ком из­вест­ной ма­тери — кур­ти­занки из квар­тала удо­воль­ствий — Уэда Аки­нари (1734-1809)1От­верг­ну­тые фор­мы:
Аки­нари Оу­эда.
Уэда То­са­ку.
Уеда Аки­на­ри.
ви­дел свою мать лишь од­на­жды, ко­гда уже был взрос­лым муж­чи­ной и про­слав­лен­ным пи­са­те­лем. Усы­но­влён­ный ку­пе­че­ской семьёй из Оса­ки, его су­ще­ство­ва­ние было от­ме­чено этим пер­во­род­ным по­зо­ром, ко­то­рый его враги не стес­ня­лись ис­поль­зо­вать про­тив не­го: «Мои враги го­во­рят обо мне: это дитя по­сто­я­лого дво­ра; что ещё ху­же, это ка­кой-то от­прыск пре­ста­ре­лого су­тенёра! На что я от­ве­чаю: […] в лю­бом слу­чае, я в своей горе един­ствен­ный ге­не­рал и не знаю себе рав­ных». К этому до­бав­ля­лось уве­чье паль­цев2Уве­чье, ко­то­рое он бу­дет но­сить как знак от­ли­чия, под­пи­сав свой ше­девр псев­до­ни­мом Сэнси Кид­зин, то есть Ка­лека с Де­фор­ми­ро­ван­ными Паль­ца­ми., ко­то­рое не поз­во­ляло ему до­стичь со­вер­шен­ства в кал­ли­гра­фии, па­ра­док­саль­ным об­ра­зом на­прав­ляя его, гор­дого юно­шу, мало склон­ного к тор­го­вле, к упор­ным ин­тел­лек­ту­аль­ным и ли­те­ра­тур­ным по­ис­кам. Из этой не­спо­кой­ной жиз­ни, из этой оголён­ной чув­стви­тель­но­сти ро­дится его ше­девр — Ска­за­ния до­ждя и луны (Ugetsu monogatari)3От­верг­ну­тые фор­мы:
Contes des mois de pluie (Ска­за­ния дожд­ли­вых ме­ся­цев).
Contes de la lune vague après la pluie (Ска­за­ния о ту­ман­ной луне по­сле до­ждя).
Contes de la lune et de la pluie (Ска­за­ния луны и до­ждя).
Contes de pluies et de lune (Ска­за­ния до­ждей и луны).
Contes de la lune des pluies (Ска­за­ния луны до­ждей).
Contes de lune et de pluie (Ска­за­ния луны и до­ждя).
Contes du clair de lune et de la pluie (Ска­за­ния лун­ного света и до­ждя).
Uegutsu monogatari.
.

Об источниках и грёзах

Опуб­ли­ко­ван­ные в 1776 го­ду, эти де­вять фан­та­сти­че­ских рас­ска­зов зна­ме­нуют по­во­рот­ный мо­мент в ли­те­ра­туре эпохи Эдо. Аки­на­ри, по­ры­вая с «рас­ска­зами о плы­ву­щем мире», лег­ко­мыс­лен­ным жан­ром, быв­шим то­гда в мо­де, от­кры­вает ма­неру ёмихон, или «книги для чте­ния», ко­то­рая на­це­лена на об­ра­зо­ван­ную пуб­ли­ку, пред­ла­гая ей про­стран­ство мечты и бег­ства от действи­тель­но­сти. Ори­ги­наль­ность его под­хода за­клю­ча­ется в ма­стер­ском син­тезе ки­тайских по­вест­во­ва­тель­ных тра­ди­ций и япон­ского ли­те­ра­тур­ного на­сле­дия. Хотя он обильно чер­пает из сбор­ни­ков фан­та­сти­че­ских рас­ска­зов ди­на­стий Мин и Цин, та­ких как Рас­сказы при свете свечи (Jiandeng xinhua), он ни­ко­гда не до­воль­ству­ется про­стым пе­ре­во­дом или раб­ской адап­та­ци­ей. Каж­дый рас­сказ пол­но­стью япо­ни­зи­ро­ван, пе­ре­несён в на­ци­о­наль­ные ис­то­ри­че­ские и гео­гра­фи­че­ские рамки и, глав­ное, пре­об­ражён уни­каль­ной ме­лан­хо­ли­ей.

К кон­ти­нен­таль­ным ис­точ­ни­кам Аки­нари с со­вер­шен­ным ис­кус­ством при­ме­ши­вает ре­ми­нис­цен­ции клас­си­че­ской ли­те­ра­туры своей стра­ны. Вли­я­ние те­атра но ощу­ща­ется по­всю­ду, не только в же­стах и фи­зио­но­миях — мсти­тель­ные ду­хи, при­зраки во­и­нов, обе­зу­мев­шие от лю­бви жен­щины — но и в са­мой ком­по­зи­ции рас­ска­зов, ко­то­рые ис­кусно вы­стра­и­вают от­стра­не­ние от мира и дра­ма­ти­че­ское раз­ви­тие вплоть до по­яв­ле­ния сверх­ъесте­ствен­но­го. Точно так же эле­гант­ная и цве­ти­стая проза (габун) яв­ля­ется тре­пет­ным по­свя­ще­нием зо­ло­тому веку эпохи Хэйан, и осо­бенно По­ве­сти о Гэн­дзи (Genji monogatari).

Призрачная человечность

Что по­ра­жает в Ска­за­ниях до­ждя и луны, так это то, что мир ду­хов ни­ко­гда не бы­вает пол­но­стью от­ре­зан от мира жи­вых. Далёкие от то­го, чтобы быть про­стыми чу­до­ви­ща­ми, при­зраки Аки­нари на­де­лены слож­ной лич­но­стью, ча­сто бо­лее бо­га­той и ори­ги­наль­ной, чем у лю­дей, ко­то­рых они при­хо­дят пре­сле­до­вать. Их по­яв­ле­ния мо­ти­ви­ро­ваны мощ­ными че­ло­ве­че­скими чув­ства­ми: вер­ность за гра­нью смер­ти, по­ру­ган­ная лю­бовь, по­жи­ра­ю­щая рев­ность или не­уга­си­мая не­на­висть. При­зрак ча­сто яв­ля­ется лишь про­дол­же­нием стра­сти, ко­то­рая не смогла уто­литься или успо­ко­иться в зем­ном ми­ре. Его го­лос, при­шед­ший из-за гро­ба, го­во­рит с нами с тре­вож­ной со­вре­мен­но­стью о нас са­мих.

Так об­стоит дело с Ми­я­гой, по­ки­ну­той же­ной, ко­то­рая в Доме в трост­ни­ках семь лет ждёт воз­вра­ще­ния му­жа, уехав­шего ис­кать сча­стья. Умер­шая от ис­то­ще­ния и го­ря, она яв­ля­ется ему в по­след­нюю ночь, прежде чем стать лишь мо­гиль­ным хол­мом, на ко­то­ром на­хо­дят это раз­ди­ра­ю­щее сти­хо­тво­ре­ние:

«Так это и бы­ло,
Я зна­ла, и всё же моё сердце
Уба­ю­ки­вало себя ил­лю­зи­я­ми:
В этом ми­ре, до сего дня,
Не­ужели та­кой была жизнь, ко­то­рую я про­жи­ла?»

Уэда Аки­на­ри. Contes de pluie et de lune (Ска­за­ния до­ждя и луны) (Ugetsu monogatari), пер. с япон­ского Рене Сиф­фе­ра. Па­риж: Гал­ли­мар, се­рия «Connaissance de l’Orient. Série japonaise» («­По­зна­ние Вос­то­ка. Япон­ская се­ри­я»), 1956.

Та­ким об­ра­зом, фан­та­сти­че­ское у Аки­нари — это не про­сто пру­жина ужа­са; это уве­ли­чи­тель­ное зер­кало ду­шев­ных мук. При­зраки при­хо­дят на­по­мнить жи­вым об их про­ступ­ках, о мо­раль­ных по­след­ствиях их по­ступ­ков. Месть об­ма­ну­той жены или вер­ность дру­га, ко­то­рый ли­шает себя жиз­ни, чтобы сдер­жать обе­ща­ние, — всё это притчи о силе обя­за­тельств и фа­таль­но­сти стра­стей.

Гравёр химер

Стиль Аки­на­ри, не­со­мнен­но, при­даёт про­из­ве­де­нию его дол­го­веч­ность. Он со­че­тает бла­го­род­ство клас­си­че­ского языка с чув­ством рит­ма, уна­сле­до­ван­ным от но, со­зда­вая осо­бую му­зы­ку, ко­то­рая за­во­ра­жи­вает чи­та­те­ля. Само на­зва­ние, Ugetsu, «дождь и луна», пе­ре­во­дит эту ча­ру­ю­щую ме­ло­дию в об­раз — об­раз лун­ного све­та, ко­то­рый за­ту­ма­ни­ва­ется под шё­пот мел­кого до­ждя, со­зда­вая иде­аль­ную об­ста­новку для про­яв­ле­ний сверх­ъесте­ствен­но­го, при­зрач­ный мир, где гра­ницы между сном и ре­аль­но­стью сти­ра­ют­ся.

Не­за­ви­си­мый ху­дож­ник, Аки­нари по­тра­тил по­чти де­сять лет на шли­фовку сво­его ше­де­вра, что сви­де­тель­ствует о важ­но­сти, ко­то­рую он ему при­да­вал. Ин­тел­лек­ту­аль­ная не­за­ви­си­мость, ко­то­рая также про­яви­лась в его ярост­ной по­ле­мике с дру­гим ве­ли­ким учё­ным сво­его вре­ме­ни, Мо­то­ори Но­ри­на­гой, на­ци­о­на­ли­стом до сво­его вре­ме­ни. В то время как по­след­ний воз­во­дил ро­до­вые мифы Япо­нии в «един­ствен­ную ис­тину», Аки­нари вы­сме­и­вал этот иде­ал, утвер­ждая, что «в лю­бой стране дух на­ции — это её зло­во­ние». Так, этот сын кур­ти­занки су­мел од­ной лишь си­лой сво­его ис­кус­ства утвер­диться как цен­траль­ная фи­гу­ра, «со­вер­шен­ный анар­хист»4Вы­ра­же­ние при­над­ле­жит Аль­фреду Жарри об Юбю, но оно могло бы, по сме­лой ана­ло­гии, оха­рак­те­ри­зо­вать дух пол­ной не­за­ви­си­мо­сти Аки­на­ри., ко­то­рый, иг­рая с услов­но­стя­ми, довёл фан­та­сти­че­ский рас­сказ до бес­пре­це­дент­ной сте­пени утон­чён­но­сти. Его осо­бен­но­сти, ко­то­рые тре­бо­вали осо­бого му­же­ства в япон­ском об­ще­стве, воз­во­див­шем кон­фор­мизм в выс­шую до­бро­де­тель, не могли не оча­ро­вать Юкио Ми­си­му, ко­то­рый при­знаётся в Со­вре­мен­ная Япо­ния и са­му­райская этика (Ха­га­курэ ню­мон), что взял про­из­ве­де­ние Аки­нари с со­бой «во время бом­бар­ди­ро­вок» и вос­хи­щался прежде всего его «на­ме­рен­ным ана­хро­низ­мом». Ска­за­ния до­ждя и луны — это не про­сто ан­то­ло­гия жан­ра; это пе­ре­осмыс­лен­ный об­раз по­вест­во­ва­ния по-я­пон­ски, где чу­дес­ное и жут­кое со­пер­ни­чают с са­мой изыс­кан­ной по­э­зи­ей, остав­ляя чи­та­теля под не­про­хо­дя­щим оча­ро­ва­нием стран­ного и ве­ли­ко­леп­ного сна.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

في هامش الأحلام: أشباح أويدا أكيناري

مترجم من الفرنسية

في الهامش، غالباً، تعشش العبقريات الأكثر تفرّداً. ابن أبٍ مجهول وأمٍ مشهورة أكثر من اللازم — محظية من حي الملذات —، لم يرَ أويدا أكيناري (1734-1809)1أشكال مرفوضة:
أكيناري أويدا.
أويدا توساكو.
أوييدا أكيناري.
أمه إلا مرة واحدة، حين كان رجلاً ناضجاً وكاتباً مشهوراً. تبنّته عائلة تجارية من أوساكا، وقد طُبعت حياته بهذا العار الأصلي الذي لم يتوانَ أعداؤه عن مهاجمته به: «يقول عني أعدائي: إنه ابن حانة؛ بل أسوأ، إنه نسل قوّاد طاعن في السن! فأجيبهم: […] على أي حال، أنا في جبلي القائد الوحيد ولا أعرف لي نظيراً». أضف إلى ذلك عاهة في أصابعه2عاهة سيحملها كوشاح بتوقيعه تحفته باسم مستعار سينشي كيجين، أي المعاق ذو الأصابع المشوهة. كانت تحرمه من الخط المثالي، موجّهة إياه بشكل متناقض، هو الشاب الفخور القليل الميل للتجارة، نحو سعي فكري وأدبي محموم. من هذا الوجود المضطرب، من هذه الحساسية الحادة، ستولد تحفته، حكايات المطر والقمر (أوغيتسو مونوغاتاري)3أشكال مرفوضة:
حكايات أشهر المطر.
حكايات القمر الغامض بعد المطر.
حكايات القمر والمطر.
حكايات الأمطار والقمر.
حكايات قمر الأمطار.
حكايات القمر والمطر.
حكايات ضوء القمر والمطر.
أويغوتسو مونوغاتاري.
.

من المصادر والأحلام

نُشرت هذه الحكايات التسع الخيالية عام 1776، وهي تمثل نقطة تحول في أدب عصر إيدو. أكيناري، قاطعاً مع «حكايات العالم الطافي»، النوع التافه الرائج آنذاك، يدشن أسلوب يوميهون، أو «كتاب القراءة»، الذي يستهدف جمهوراً مثقفاً، يقدم له فضاءً للحلم والهروب. تكمن أصالة منهجه في توليفة بارعة بين التقاليد السردية الصينية والتراث الأدبي الياباني. فإن كان ينهل بغزارة من مجموعات الحكايات الخيالية لسلالتي مينغ وتشينغ، مثل حكايات عند إطفاء الشمعة (جياندينغ شينهوا)، فإنه لا يكتفي أبداً بترجمة بسيطة أو اقتباس خانع. كل حكاية مُيَبْنَنَة بالكامل، منقولة إلى إطار تاريخي وجغرافي وطني، وفوق كل شيء، متحولة بكآبة فريدة.

إلى المصادر القارية، يمزج أكيناري بفن بالغ ذكريات الأدب الكلاسيكي لبلده. تأثير مسرح النو محسوس في كل مكان، ليس فقط في الإيماءات والملامح — أرواح منتقمة، أشباح محاربين، عاشقات يائسات —، بل أيضاً في تكوين الحكايات نفسه، الذي يرتب ببراعة الابتعاد عن العالم والتقدم الدرامي حتى ظهور الخارق للطبيعة. كذلك، النثر الأنيق المزهر (غابون) هو تحية نابضة للعصر الذهبي لعصر هييان، وخاصة حكاية غينجي (غينجي مونوغاتاري).

إنسانية شبحية

ما يلفت النظر في حكايات المطر والقمر هو أن عالم الأرواح ليس منقطعاً تماماً عن عالم الأحياء. بعيداً عن كونها مجرد وحوش، أشباح أكيناري موهوبة بشخصية معقدة، غالباً أكثر ثراءً وأصالة من شخصية البشر الذين يأتون لمطاردتهم. ظهورهم مدفوع بمشاعر إنسانية قوية: الوفاء حتى ما وراء الموت، الحب المهان، الغيرة الملتهمة أو الكراهية التي لا تُطفأ. الشبح غالباً ما يكون مجرد امتداد لعاطفة لم تستطع أن تُشبع أو تهدأ في العالم الأرضي. صوته، القادم من وراء القبر، يحدثنا بحداثة مقلقة عن أنفسنا.

كذلك مياغي، الزوجة المهجورة التي، في البيت في القصب، تنتظر سبع سنوات عودة زوجها الذي ذهب ليجمع ثروة. ماتت من الإنهاك والحزن، تظهر له ليلة أخيرة قبل أن تصبح مجرد تل جنائزي يُعثر عليه هذه القصيدة المفجعة:

«هكذا كان الأمر،
كنت أعلم ومع ذلك قلبي
كان يهدهد نفسه بالأوهام:
في هذا العالم، حتى هذا اليوم،
أكانت هذه إذن، الحياة التي عشتها؟»

أويدا، أكيناري. Contes de pluie et de lune (حكايات المطر والقمر) (أوغيتسو مونوغاتاري)، ترجمة من اليابانية رينيه سييفير. باريس: غاليمار، سلسلة «معرفة الشرق. السلسلة اليابانية»، 1956.

الخيالي عند أكيناري إذن ليس مجرد نابض للرعب؛ إنه المرآة المكبرة لعذابات الروح. الأشباح تأتي لتذكّر الأحياء بتقصيرهم، بالعواقب الأخلاقية لأفعالهم. انتقام زوجة مخدوعة أو وفاء صديق يقتل نفسه ليفي بوعده هي أمثال عن قوة الالتزامات وقدرية العواطف.

صائغ الأوهام

أسلوب أكيناري هو بلا شك ما يمنح العمل ديمومته. إنه يجمع بين نبل اللغة الكلاسيكية وحس الإيقاع الموروث من النو، خالقاً موسيقى فريدة تسحر القارئ. العنوان نفسه، أوغيتسو، «مطر وقمر»، يترجم هذا اللحن الساحر إلى صورة — صورة ضوء قمر يتعكر بهمس مطر ناعم، مؤسساً إطاراً مثالياً لتجليات الخارق للطبيعة، عالماً طيفياً حيث تتلاشى الحدود بين الحلم والواقع.

فنان مستقل، استغرق أكيناري قرابة عشر سنوات لصقل تحفته، دليل على الأهمية التي كان يوليها لها. استقلالية فكرية تجلت أيضاً في جدالاته العنيفة مع العالِم الكبير الآخر في عصره، موتووري نوريناغا، القومي قبل أوانه. بينما كان الأخير يرفع أساطير أسلاف اليابان إلى «الحقيقة الوحيدة»، كان أكيناري يسخر من هذا المثال الأعلى مؤكداً أن «في كل بلد، روح الأمة هي نتانتها». هكذا استطاع هذا الابن لمحظية، بقوة فنه وحده، أن يفرض نفسه كشخصية محورية، «فوضوي مثالي»4التعبير لألفريد جاري عن أوبو، لكنه يمكن، بقياس جريء، أن يصف روح الاستقلال التام لأكيناري. الذي، بلعبه على الأعراف، رفع الحكاية الخيالية إلى درجة من الرقي لا مثيل لها. خصوصياته، التي كانت تتطلب شجاعة خاصة في مجتمع ياباني كان يرفع المطابقة إلى مرتبة الفضيلة العليا، لم تفشل في سحر يوكيو ميشيما، الذي يعترف في اليابان الحديثة وأخلاق الساموراي (هاغاكوره نيومون) بأنه حمل عمل أكيناري معه «أثناء القصف» وأعجب فوق كل شيء بـ«عدم تزامنه المتعمد». حكايات المطر والقمر ليست مجرد مختارات من النوع؛ إنها صورة مُعاد اختراعها للسرد على الطريقة اليابانية، حيث يتنازع العجيب والمروع مع الشعر الأكثر رقة، تاركاً القارئ تحت سحر دائم لحلم غريب ورائع.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

En el margen de los sueños: Los Aparecidos de Ueda Akinari

Tra­ducido del fran­cés

Es en el mar­gen, a me­nu­do, donde ani­dan los ge­nios más sin­gula­res. Hijo de pa­dre des­co­no­cido y de ma­dre de­ma­siado co­no­cida —una cor­te­sana del ba­rrio de los pla­ce­res—, Ueda Aki­nari (1734-1809)1For­mas re­cha­za­das:
Aki­nari Oue­da.
Ueda Tōs­aku.
Uyeda Aki­na­ri.
no vio a su ma­dre más que una sola vez, cuando ya era hom­bre he­cho y es­critor célebre. Adop­tado por una fa­mi­lia mer­cante de Osaka, su exis­ten­cia es­tuvo mar­cada por esta ver­güenza origi­nal so­bre la cual sus ene­migos no se priva­ban de ata­car­lo: «Mis ene­migos di­cen de mí: es un niño de po­sa­da; peor aún, ¡es al­gún re­toño de proxe­neta fuera de edad! A lo que res­pon­do: […] en todo ca­so, soy en mi mon­taña el único ge­ne­ral y no me co­nozco par al­guno». A esto se aña­día una en­fer­me­dad en los de­dos2En­fer­me­dad que lle­vará en ban­do­lera al fir­mar su obra ma­es­tra con el seudó­nimo de Senshi Ki­jin, es de­cir el In­vá­lido de De­dos Defor­ma­dos. que le im­pe­día la ca­li­gra­fía per­fec­ta, orien­tán­dolo pa­ra­dóji­ca­men­te, a él, el or­gu­lloso joven poco in­cli­nado al ne­gocio, ha­cia una bús­queda in­telec­tual y lite­ra­ria en­car­niza­da. De esta exis­ten­cia ac­ciden­ta­da, de esta sen­sibi­li­dad a flor de piel, na­cerá su obra ma­es­tra, los Cuen­tos de lluvia y de luna (Uge­tsu mo­no­ga­tari)3For­mas re­cha­za­das:
Con­tes des mois de pluie (Cuen­tos de los me­ses de lluvia).
Con­tes de la lune vague après la pluie (Cuen­tos de la luna vaga des­pués de la lluvia).
Con­tes de la lune et de la pluie (Cuen­tos de la luna y de la lluvia).
Con­tes de pluies et de lune (Cuen­tos de lluvias y de luna).
Con­tes de la lune des pluies (Cuen­tos de la luna de las lluvias).
Con­tes de lune et de pluie (Cuen­tos de luna y de lluvia).
Con­tes du clair de lune et de la pluie (Cuen­tos del claro de luna y de la lluvia).
Ue­gutsu mo­no­ga­tari.
.

De las fuentes y los sueños

Pu­bli­ca­dos en 1776, es­tos nueve rela­tos fan­tás­ti­cos mar­can un punto de in­fle­xión en la lite­ra­tura de la época de Edo. Aki­na­ri, rom­piendo con los «rela­tos del mundo flotante», gé­nero frívolo en­ton­ces en bo­ga, inaugura la ma­nera del yomihon, o «libro de lec­tura», que apunta a un público cul­ti­va­do, al cual ofrece un es­pa­cio de sueño y eva­sión. La origi­na­li­dad de su en­foque re­side en una sín­te­sis magis­tral en­tre las tra­di­cio­nes na­rra­ti­vas chi­nas y el pa­trimo­nio lite­ra­rio ja­po­nés. Si bien bebe abun­dante­mente de las re­co­pi­la­cio­nes de cuen­tos fan­tás­ti­cos de las di­n­as­tías Ming y Qing, como los Cuen­tos apagando la vela (Jian­deng xi­nhua), nunca se con­tenta con una sim­ple tra­duc­ción o una adap­ta­ción ser­vil. Cada relato está en­te­ra­mente ja­po­niza­do, trans­puesto en un marco his­tórico y geo­gráfico na­cio­nal y, so­bre to­do, trans­figurado por una melan­co­lía úni­ca.

A las fuen­tes con­ti­nen­ta­les, Aki­nari mez­cla con un arte con­sumado las re­mi­nis­cen­cias de la lite­ra­tura clá­sica de su país. La in­fluen­cia del tea­tro es en to­das par­tes sen­sible, no so­la­mente en los ges­tos y las fi­so­no­mías —es­píritus ven­ga­do­res, fan­tas­mas de gue­rre­ros, ena­mo­ra­das per­di­da­s—, sino tam­bién en la com­po­si­ción misma de los cuen­tos, que dis­po­nen sa­bia­mente el aleja­miento del mundo y la progre­sión dra­má­tica hasta la apa­ri­ción de lo so­bre­na­tural. Del mismo mo­do, la prosa ele­gante y florida (gabun) es un vibrante ho­me­naje a la edad de oro de la época de Heian, y par­ti­cular­mente al Ro­mance de Genji (Genji mo­no­ga­tari).

Una humanidad fantasmal

Lo que im­pre­siona en los Cuen­tos de lluvia y de luna es que el mundo de los es­píritus nunca está com­ple­ta­mente sepa­rado del de los vivos. Lejos de ser sim­ples mons­truos, los fan­tas­mas de Aki­nari es­tán do­ta­dos de una per­so­na­li­dad com­pleja, a me­nudo más rica y más origi­nal que la de los hu­ma­nos a los que vie­nen a ace­char. Sus apa­ri­cio­nes es­tán mo­ti­va­das por sen­ti­mien­tos po­de­rosa­mente hu­ma­nos: la fideli­dad hasta más allá de la muer­te, el amor ul­traja­do, los celos devo­ra­do­res o el odio inextin­guible. El es­pec­tro no es a me­nudo más que la pro­lon­ga­ción de una pa­sión que no ha po­dido saciarse o apa­ciguarse en el mundo te­rres­tre. Su voz, ve­nida de ul­tra­tum­ba, nos ha­bla con una tur­ba­dora mo­der­ni­dad de no­so­t­ros mis­mos.

Así Miyagi, la es­posa aban­do­nada que, en La Casa en­tre los jun­cos, es­pera siete años el re­greso de su ma­rido par­tido a ha­cer for­tu­na. Muerta de agota­miento y de pe­na, se le apa­rece una úl­tima no­che an­tes de no ser más que un túmulo fu­ne­ra­rio so­bre el cual se en­cuen­tra este poema des­ga­rra­dor:

«Así era,
Lo sa­bía y sin em­bargo mi co­ra­zón
Se me­cía con ilu­sio­nes:
En este mun­do, hasta este día,
¿Era pues esa, la vida que he vivi­do?»

Ue­da, Aki­na­ri. Con­tes de pluie et de lune (Cuen­tos de lluvia y de luna) (Uge­tsu mo­no­ga­tari), trad. del ja­po­nés por René Sieffert. Pa­rís: Ga­llimard, col. «Con­naiss­ance de l’Orient. Sé­rie ja­po­nai­se», 1956.

Lo fan­tás­tico en Aki­nari no es por tanto un sim­ple re­sorte del es­pan­to; es el es­pejo am­plifi­ca­dor de los tor­men­tos del al­ma. Los es­pec­tros vie­nen a re­cor­dar a los vivos sus fal­tas, la con­se­cuen­cia mo­ral de sus ac­tos. La ven­ganza de una es­posa trai­cio­nada o la leal­tad de un amigo que se da muerte para cum­plir su pro­mesa son ot­ras tan­tas pa­rábo­las so­bre la fuerza de los com­promi­sos y la fa­ta­li­dad de las pa­sio­nes.

El Cincelador de quimeras

El es­tilo de Aki­nari es sin duda lo que con­fiere a la obra su pe­ren­ni­dad. Alía la no­bleza de la len­gua clá­sica a un sen­tido del ritmo he­re­dado del , creando una mú­sica sin­gular que he­chiza al lec­tor. El tí­tulo mis­mo, Ugetsu, «lluvia y luna», tra­duce esta he­chizante melodía en una imagen —la de un claro de luna que se em­paña al mur­mu­llo de una lluvia fi­na, ins­taurando un marco ideal para las ma­nifes­ta­cio­nes de lo so­bre­na­tural, un mundo es­pec­tral donde las fron­te­ras en­tre el sueño y la rea­li­dad se des­dibujan.

Ar­tista in­depen­dien­te, Aki­nari tardó cerca de diez años en pulir su obra ma­es­tra, signo de la im­por­tan­cia que le atribuía. Una in­depen­den­cia in­telec­tual que se ma­nifestó igual­mente en sus vi­rulen­tas po­lémi­cas con el otro gran le­trado de su tiem­po, Mo­toori No­ri­naga, na­cio­na­lista avant la le­tt­re. Mien­tras este úl­timo erigía los mitos an­ces­tra­les de Japón en «única ver­dad», Aki­nari bur­laba este ideal afir­mando que «en todo país, el es­píritu de la na­ción es su he­dor». Así, este hijo de cor­te­sana supo, por la sola fuerza de su ar­te, im­po­nerse como una figura cen­tral, un «anar­quista per­fecto»4La expre­sión es de Al­fred Ja­rry a pro­pó­sito de Ubú, pero po­dría, por una ana­lo­gía osa­da, ca­lifi­car el es­píritu de com­pleta in­depen­den­cia de Aki­na­ri. que, bur­lán­dose de las con­ven­cio­nes, ha llevado el cuento fan­tás­tico a un grado de refi­na­miento sin igual. Sus sin­gula­ri­da­des, que re­que­rían de un co­raje par­ti­cular en una so­cie­dad ja­po­nesa que erigía la con­for­mi­dad en vir­tud supre­ma, no deja­ron de fas­ci­nar a Yukio Mis­hima, quien con­fiesa en El Japón mo­derno y la Ética samurái (Hagakuré nyūmon) ha­ber llevado con­sigo la obra de Aki­nari «du­rante los bom­bar­deos» y ad­mi­rado so­bre todo su «ana­cro­nismo delibe­rado». Los Cuen­tos de lluvia y de luna no son so­la­mente una an­to­logía del gé­ne­ro; son una imagen rein­ven­tada del relato a la ja­po­nesa, donde lo ma­ravi­lloso y lo ma­ca­bro dis­putan con la poesía más deli­ca­da, dejando al lec­tor bajo el en­canto du­ra­dero de un sueño ext­raño y mag­nífi­co.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

梦境边缘:上田秋成的幽魂

译自法文

往往是在边缘之处,栖息着最独特的天才。父不详,母太过出名——一位欢乐街的花魁——上田秋成(1734-1809)1其他形式:
秋成上田。
上田东作。
植田秋成。
一生只见过母亲一次,那时他已成年且是著名作家。被大阪一个商人家庭收养,他的人生被这原初的耻辱所标记,他的敌人毫不吝于以此攻击他:“我的敌人说我:这是个客栈的孩子;更糟的是,这是某个过气皮条客的私生子!对此我回答:[…]无论如何,我在我的山中是唯一的将军,在那里我不认识任何同僚”。除此之外,他手指的残疾2他将这残疾作为标志,在其杰作上署名“剪枝畸人”,即手指畸形的残疾人。使他无法写出完美的书法,却矛盾地引导这位高傲且不善经商的年轻人走向执着的知识和文学追求。从这坎坷的人生,从这敏感至极的心灵,诞生了他的杰作《雨月物语》3其他形式:
《雨月的故事》(Contes des mois de pluie)。
《雨后朦胧月的故事》(Contes de la lune vague après la pluie)。
《月与雨的故事》(Contes de la lune et de la pluie)。
《雨与月的故事》(Contes de pluies et de lune)。
《雨月的故事》(Contes de la lune des pluies)。
《月和雨的故事》(Contes de lune et de pluie)。
《月光与雨的故事》(Contes du clair de lune et de la pluie)。
《雨月物语》(Uegutsu monogatari)。

源流与梦境

这九篇奇幻故事于1776年出版,标志着江户时代文学的转折点。秋成打破了当时流行的轻浮体裁“浮世物语”,开创了“读本”(yomihon)的风格,即“供阅读之书”,面向有教养的读者,为他们提供梦想和逃避的空间。他创作的独特之处在于中国叙事传统与日本文学遗产的精妙综合。虽然他大量汲取明清两朝的志怪小说集,如《剪灯新话》,但他从不满足于简单的翻译或奴性的改编。每个故事都完全日本化,转置到本国的历史和地理框架中,最重要的是,被一种独特的忧郁所升华。

秋成以精湛的技艺将大陆的源流与本国古典文学的回忆相融合。能剧的影响处处可见,不仅体现在动作和面貌上——复仇的幽灵、武士的亡魂、痴情的恋人——还体现在故事的构成本身,巧妙地营造出远离尘世的氛围和戏剧性的推进,直至超自然的显现。同样,优雅华丽的文体(gabun)是对平安时代黄金时期的热烈致敬,特别是对《源氏物语》的致敬。

幽灵般的人性

《雨月物语》令人印象深刻的是,灵界从未完全与生者的世界隔绝。秋成笔下的幽灵远非简单的怪物,他们拥有复杂的个性,往往比他们所缠扰的人类更丰富、更独特。他们的出现源于强烈的人类情感:至死不渝的忠诚、被背叛的爱情、吞噬一切的嫉妒或无法熄灭的仇恨。幽灵往往只是在尘世无法满足或平息的激情的延续。它来自彼岸的声音,以令人不安的现代性向我们诉说着我们自己。

比如《浅茅宿》中的宫木,这位被遗弃的妻子等了七年,等待外出谋生的丈夫归来。因疲惫和悲伤而死的她,在变成坟冢之前最后一次向丈夫显现,坟上留下了这首撕心裂肺的诗:

事已至此,
我早已知晓,然而我的心
仍沉醉于幻想:
在这世间,直到今日,
这难道就是我所活过的人生?

上田秋成《雨月物语》(Contes de pluie et de lune),René Sieffert译自日文。巴黎:Gallimard出版社,“东方知识·日本系列”丛书,1956年。

因此,秋成笔下的奇幻并非简单的恐怖手段;它是灵魂痛苦的放大镜。幽灵来提醒生者他们的过失,他们行为的道德后果。被背叛的妻子的复仇或为履行承诺而自尽的朋友的忠诚,都是关于承诺的力量和激情的宿命的寓言。

幻想的雕刻师

秋成的文风无疑赋予了作品永恒的生命力。他将古典语言的高贵与源自能剧的节奏感相结合,创造出一种迷醉读者的独特音乐。标题本身“雨月”(Ugetsu),“雨和月”,将这迷人的旋律转化为一个意象——月光在细雨的低语中变得朦胧,为超自然的显现营造理想的背景,一个梦与现实边界模糊的幽灵世界。

独立的艺术家,秋成花了近十年时间打磨他的杰作,这表明了他对此作的重视。这种知识上的独立也体现在他与当时另一位大学者本居宣长的激烈论战中,后者是先于时代的民族主义者。当宣长将日本的祖先神话奉为“唯一真理”时,秋成却嘲笑这种理想,声称“在每个国家,民族精神就是其恶臭”。这样,这位花魁之子凭借其艺术的力量,成功地确立了自己作为核心人物的地位,一个“完美的无政府主义者4这个表达来自阿尔弗雷德·雅里对于乌布的描述,但通过大胆的类比,它可以形容秋成完全独立的精神。,通过打破常规,将奇幻故事提升到无与伦比的精致程度。他的独特性在一个将顺从奉为至高美德的日本社会中需要特殊的勇气,这不能不吸引三岛由纪夫,后者在《现代日本与武士道》(叶隐入门)中承认“在轰炸期间”携带着秋成的作品,并尤其钦佩其“刻意的时代错置”。《雨月物语》不仅仅是该体裁的选集;它们是日本式叙事的重新诠释,其中奇妙与恐怖与最精致的诗意相争,让读者持久地沉浸在一个奇异而壮丽的梦境的魅力之中。

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

In the Margins of Dreams: The Ghosts of Ueda Akinari

Trans­lated from French

It is of­ten in the mar­gins that the most sin­gu­lar ge­niuses nes­tle. Son of an un­known fa­ther and an al­l-too-known moth­er—a cour­te­san from the plea­sure quar­ter­s—Ueda Ak­i­nari (1734-1809)1Re­jected forms:
Ak­i­nari Oue­da.
Ueda Tôsaku.
Uyeda Ak­i­nari.
saw his mother only on­ce, when he was al­ready a grown man and cel­e­brated writ­er. Adopted by a mer­chant fam­ily in Os­aka, his ex­is­tence was marked by this orig­i­nal shame upon which his en­e­mies never hes­i­tated to at­tack him: “My en­e­mies say of me: he is a tav­ern child; worse still, he is some off­spring of an aged pimp! To which I re­ply: […] in any case, I am in my moun­tain the sole gen­eral and I know no peer there”. Added to this was an in­fir­mity of the fin­gers2An in­fir­mity he would wear as a badge by sign­ing his mas­ter­piece with the pseu­do­nym Sen­shi Ki­jin, that is, the Crip­ple with De­formed Fin­gers. that pre­vented him from per­fect cal­lig­ra­phy, para­dox­i­cally ori­ent­ing him, the proud young man lit­tle in­clined to com­merce, to­ward a re­lent­less in­tel­lec­tual and lit­er­ary quest. From this trou­bled ex­is­tence, from this raw sen­si­tiv­i­ty, would be born his mas­ter­piece, the Tales of Rain and Moon (Ugetsu mono­gatari)3Re­jected forms:
Con­tes des mois de pluie (Tales of Rainy Month­s).
Con­tes de la lune vague après la pluie (Tales of the Vague Moon Af­ter Rain).
Con­tes de la lune et de la pluie (Tales of Moon and Rain).
Con­tes de pluies et de lune (Tales of Rains and Moon).
Con­tes de la lune des pluies (Tales of the Moon of Rain­s).
Con­tes de lune et de pluie (Tales of Moon and Rain).
Con­tes du clair de lune et de la pluie (Tales of Moon­light and Rain).
Uegutsu mono­gatari.
.

Of Sources and Dreams

Pub­lished in 1776, these nine fan­tas­tic tales mark a turn­ing point in the lit­er­a­ture of the Edo pe­ri­od. Ak­i­nari, break­ing with the “tales of the float­ing world”, a friv­o­lous genre then in vogue, in­au­gu­rates the man­ner of the yomihon, or “read­ing book”, aimed at a cul­ti­vated pub­lic to whom he of­fers a space of dream and es­cape. The orig­i­nal­ity of his ap­proach lies in a mas­ter­ful syn­the­sis be­tween Chi­nese nar­ra­tive tra­di­tions and Ja­pa­nese lit­er­ary her­itage. While he draws abun­dantly from col­lec­tions of fan­tas­tic tales from the Ming and Qing dy­nas­ties, such as the Tales by Can­dle­light (Jian­deng xin­hua), he never con­tents him­self with a sim­ple trans­la­tion or servile adap­ta­tion. Each tale is en­tirely Japanized, trans­posed into a na­tional his­tor­i­cal and ge­o­graph­i­cal frame­work and, above all, trans­fig­ured by a unique melan­choly.

To con­ti­nen­tal sources, Ak­i­nari blends with con­sum­mate art the rem­i­nis­cences of his coun­try’s clas­si­cal lit­er­a­ture. The in­flu­ence of the­ater is ev­ery­where per­cep­ti­ble, not only in the ges­tures and phys­iog­nomies—venge­ful spir­its, war­rior ghosts, des­per­ate lover­s—but also in the very com­po­si­tion of the tales, which skill­fully ar­range the dis­tanc­ing from the world and the dra­matic pro­gres­sion up to the ap­pear­ance of the su­per­nat­u­ral. Sim­i­lar­ly, the el­e­gant and flow­ery prose (gabun) is a vi­brant homage to the golden age of the Heian pe­ri­od, and par­tic­u­larly to the Tale of Genji (Genji mono­gatari).

A Ghostly Humanity

What strikes in the Tales of Rain and Moon is that the world of spir­its is never en­tirely cut off from that of the liv­ing. Far from be­ing sim­ple mon­sters, Ak­i­nar­i’s ghosts are en­dowed with a com­plex per­son­al­i­ty, of­ten richer and more orig­i­nal than that of the hu­mans they come to haunt. Their ap­pear­ances are mo­ti­vated by pow­er­fully hu­man feel­ings: fi­delity be­yond death, scorned love, de­vour­ing jeal­ousy, or in­ex­tin­guish­able ha­tred. The specter is of­ten merely the ex­ten­sion of a pas­sion that could not be sat­is­fied or ap­peased in the earthly world. Its voice, com­ing from be­yond the grave, speaks to us with trou­bling moder­nity about our­selves.

Thus with Miyagi, the aban­doned wife who, in The House Among the Reeds, waits seven years for the re­turn of her hus­band who left to seek his for­tune. Dead from ex­haus­tion and sor­row, she ap­pears to him one last night be­fore be­com­ing noth­ing more than a burial mound upon which this heart­break­ing poem is found:

So it was,
I knew it and yet my heart
Lulled it­self with il­lu­sions:
In this world, un­til this day,
Was this, then, the life I have lived?

Ueda, Ak­i­nari. Con­tes de pluie et de lune (Ugetsu mono­gatari) (Tales of Rain and Moon), trans. from Ja­pa­nese by René Sief­fert. Paris: Gal­li­mard, coll. “Con­nais­sance de l’Ori­ent. Série japon­aise”, 1956.

The fan­tas­tic in Ak­i­nari is there­fore not a sim­ple mech­a­nism of hor­ror; it is the mag­ni­fy­ing mir­ror of the soul’s tor­ments. Specters come to re­mind the liv­ing of their fail­ings, the moral con­se­quence of their acts. The vengeance of a be­trayed wife or the loy­alty of a friend who takes his own life to keep his prom­ise are so many para­bles about the force of com­mit­ments and the fa­tal­ity of pas­sions.

The Chiseler of Chimeras

Ak­i­nar­i’s style is un­doubt­edly what con­fers upon the work its per­ma­nence. He com­bines the no­bil­ity of clas­si­cal lan­guage with a sense of rhythm in­her­ited from , cre­at­ing a sin­gu­lar mu­sic that be­witches the read­er. The very ti­tle, Ugetsu, “rain and moon”, trans­lates this be­witch­ing melody into an im­age—that of moon­light blur­ring in the mur­mur of fine rain, es­tab­lish­ing an ideal set­ting for su­per­nat­u­ral man­i­fes­ta­tions, a spec­tral world where the bound­aries be­tween dream and re­al­ity fade.

An in­de­pen­dent artist, Ak­i­nari took nearly ten years to pol­ish his mas­ter­piece, a sign of the im­por­tance he at­tached to it. An in­tel­lec­tual in­de­pen­dence that also man­i­fested it­self in his vir­u­lent polemics with the other great scholar of his time, Mo­toori Nori­na­ga, a na­tion­al­ist be­fore his time. While the lat­ter erected Japan’s an­ces­tral myths as “the only truth”, Ak­i­nari mocked this ideal by as­sert­ing that “in any coun­try, the spirit of the na­tion is its stench”. Thus, this son of a cour­te­san knew how, through the sole force of his art, to es­tab­lish him­self as a cen­tral fig­ure, a “per­fect an­ar­chist4The ex­pres­sion is Al­fred Jar­ry’s about Ubu, but it could, by a dar­ing anal­o­gy, qual­ify Ak­i­nar­i’s spirit of com­plete in­de­pen­dence. who, by play­ing with con­ven­tions, brought the fan­tas­tic tale to an un­equaled de­gree of re­fine­ment. His sin­gu­lar­i­ties, which re­quired par­tic­u­lar courage in a Ja­pa­nese so­ci­ety that erected con­form­ity as the supreme virtue, did not fail to fas­ci­nate Yukio Mishi­ma, who con­fesses in Mod­ern Japan and the Samu­rai Ethics (Ha­gakure nyū­mon) to hav­ing car­ried Ak­i­nar­i’s work with him “dur­ing the bomb­ings” and ad­mired above all his “de­lib­er­ate anachro­nism”. The Tales of Rain and Moon are not merely an an­thol­ogy of the gen­re; they are a rein­vented im­age of sto­ry­telling in the Ja­pa­nese man­ner, where the mar­velous and the macabre com­pete with the most del­i­cate po­et­ry, leav­ing the reader un­der the last­ing charm of a strange and mag­nif­i­cent dream.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Dans la marge des songes : Les Revenants d’Ueda Akinari

C’est dans la mar­ge, sou­vent, que se nichent les gé­nies les plus sin­gu­liers. Fils de père in­connu et de mère trop connue — une cour­ti­sane du quar­tier des plai­sirs —, Ueda Aki­nari (1734-1809)1Formes reje­tées :
Aki­nari Oue­da.
Ueda Tô­sa­ku.
Uyeda Aki­na­ri.
ne vit sa mère qu’une seule fois, alors qu’il était déjà homme fait et écri­vain cé­lèbre. Adopté par une fa­mille mar­chande d’Osa­ka, son exis­tence fut marquée par cette honte ori­gi­nelle sur laquelle ses en­ne­mis ne se pri­vaient pas de l’at­taquer : « Mes en­ne­mis disent de moi : c’est un en­fant d’au­berge ; bien pis, c’est quelque reje­ton de sou­te­neur hors d’âge ! À quoi je ré­ponds : […] en tout cas, je suis dans ma mon­tagne le seul gé­né­ral et je ne m’y connais point de pair ». À cela s’ajou­tait une in­fir­mité aux doigts2In­fir­mité qu’il por­tera en sau­toir en si­gnant son chef-d’œuvre du pseu­do­nyme de Sen­shi Kijin, c’est-à-dire l’In­firme aux Doigts Dé­for­més. qui lui in­ter­di­sait la cal­li­gra­phie par­fai­te, l’orien­tant pa­ra­doxa­le­ment, lui le fier jeune homme peu en­clin au né­go­ce, vers une quête in­tel­lec­tuelle et lit­té­raire achar­née. De cette exis­tence heur­tée, de cette sen­si­bi­lité à vif, naî­tra son chef-d’œu­vre, les Contes de pluie et de lune (Ugetsu mo­no­ga­tari)3Formes reje­tées :
Contes des mois de pluie.
Contes de la lune vague après la pluie.
Contes de la lune et de la pluie.
Contes de pluies et de lune.
Contes de la lune des pluies.
Contes de lune et de pluie.
Contes du clair de lune et de la pluie.
Ue­gutsu mo­no­ga­tari.
.

Des sources et des songes

Pu­bliés en 1776, ces neuf ré­cits fan­tas­tiques marquent un tour­nant dans la lit­té­ra­ture de l’époque d’Edo. Aki­na­ri, rom­pant avec les « ré­cits du monde flot­tant », genre fri­vole alors en vo­gue, inau­gure la ma­nière du yomihon, ou « livre de lec­ture », qui vise un pu­blic culti­vé, auquel il offre un es­pace de rêve et d’éva­sion. L’ori­gi­na­lité de sa dé­marche ré­side dans une syn­thèse ma­gis­trale entre les tra­di­tions nar­ra­tives chi­noises et le pa­tri­moine lit­té­raire ja­po­nais. S’il puise abon­dam­ment dans les re­cueils de contes fan­tas­tiques des dy­nas­ties Ming et Qing, comme les Contes en mou­chant la chan­delle (Jian­deng xin­hua), il ne se contente ja­mais d’une simple tra­duc­tion ou d’une adap­ta­tion ser­vile. Chaque ré­cit est en­tiè­re­ment ja­po­ni­sé, trans­posé dans un cadre his­to­rique et géo­gra­phique na­tio­nal et, sur­tout, trans­fi­guré par une mé­lan­co­lie unique.

Aux sources conti­nen­ta­les, Aki­nari mêle avec un art consommé les ré­mi­nis­cences de la lit­té­ra­ture clas­sique de son pays. L’in­fluence du théâtre est par­tout sen­si­ble, non seule­ment dans les gestes et les phy­sio­no­mies — es­prits ven­geurs, fan­tômes de guer­riers, amou­reuses éper­dues —, mais aussi dans la com­po­si­tion même des contes, qui mé­nagent sa­vam­ment l’éloi­gne­ment du monde et la pro­gres­sion dra­ma­tique jusqu’à l’ap­pa­ri­tion du sur­na­tu­rel. De mê­me, la prose élé­gante et fleu­rie (gabun) est un vi­brant hom­mage à l’âge d’or de l’époque d’Heian, et par­ti­cu­liè­re­ment au Dit du Genji (Genji mo­no­ga­tari).

Une humanité fantomatique

Ce qui frappe dans les Contes de pluie et de lune, c’est que le monde des es­prits n’est ja­mais tout à fait coupé de ce­lui des vi­vants. Loin d’être de simples mons­tres, les fan­tômes d’Aki­nari sont doués d’une per­son­na­lité com­plexe, sou­vent plus riche et plus ori­gi­nale que celle des hu­mains qu’ils viennent han­ter. Leurs ap­pa­ri­tions sont mo­ti­vées par des sen­ti­ments puis­sam­ment hu­mains : la fi­dé­lité jusqu’au-delà de la mort, l’amour ba­foué, la ja­lou­sie dé­vo­rante ou la haine in­ex­tin­guible. Le spectre n’est sou­vent que le pro­lon­ge­ment d’une pas­sion qui n’a pu s’as­sou­vir ou s’apai­ser dans le monde ter­restre. Sa voix, ve­nue d’outre-tom­be, nous parle avec une trou­blante mo­der­nité de nous-mêmes.

Ainsi de Miya­gi, l’épouse dé­lais­sée qui, dans La Mai­son dans les ro­seaux, at­tend sept ans le re­tour de son mari parti faire for­tune. Morte d’épui­se­ment et de cha­grin, elle lui ap­pa­raît une der­nière nuit avant de n’être plus qu’un tertre fu­né­raire sur lequel on re­trouve ce poème dé­chi­rant :

« Il en était ain­si,
Je le sa­vais et pour­tant mon cœur
Se berçait d’illu­sions :
En ce mon­de, jusqu’à ce jour,
Était-ce donc là, la vie que j’ai vé­cue ? »

Ue­da, Aki­na­ri. Contes de pluie et de lune (Ugetsu mo­no­ga­tari), trad. du ja­po­nais par René Sief­fert. Pa­ris : Gal­li­mard, coll. « Connais­sance de l’Orient. Sé­rie ja­po­naise », 1956.

Le fan­tas­tique chez Aki­nari n’est donc pas un simple res­sort de l’épou­vante ; il est le mi­roir gros­sis­sant des tour­ments de l’âme. Les spectres viennent rap­pe­ler aux vi­vants leurs manque­ments, la consé­quence mo­rale de leurs actes. La ven­geance d’une épouse trom­pée ou la loyauté d’un ami qui se donne la mort pour te­nir sa pro­messe sont au­tant de pa­ra­boles sur la force des en­ga­ge­ments et la fa­ta­lité des pas­sions.

Le Ciseleur de chimères

Le style d’Aki­nari est sans doute ce qui confère à l’œuvre sa pé­ren­ni­té. Il al­lie la no­blesse de la langue clas­sique à un sens du rythme hé­rité du , créant une mu­sique sin­gu­lière qui en­voûte le lec­teur. Le titre mê­me, Ugetsu, « pluie et lune », tra­duit cette en­voû­tante mé­lo­die en une image — celle d’un clair de lune qui se brouille au mur­mure d’une pluie fi­ne, ins­tau­rant un cadre idéal aux ma­ni­fes­ta­tions du sur­na­tu­rel, un monde spec­tral où les fron­tières entre le rêve et la réa­lité s’es­tompent.

Ar­tiste in­dé­pen­dant, Aki­nari mit près de dix ans à po­lir son chef-d’œu­vre, signe de l’im­por­tance qu’il y at­ta­chait. Une in­dé­pen­dance in­tel­lec­tuelle qui se ma­ni­festa éga­le­ment dans ses vi­ru­lentes po­lé­miques avec l’autre grand let­tré de son temps, Mo­toori No­ri­na­ga, na­tio­na­liste avant la lettre. Alors que ce der­nier éri­geait les mythes an­ces­traux du Ja­pon en « unique vé­rité », Aki­nari tour­nait en dé­ri­sion cet idéal en af­fir­mant que « dans tout pays, l’es­prit de la na­tion est sa puan­teur ». Ain­si, ce fils de cour­ti­sane a su, par la seule force de son art, s’im­po­ser comme une fi­gure cen­tra­le, un « anar­chiste par­fait »4L’ex­pres­sion est d’Al­fred Jarry à pro­pos d’Ubu, mais elle pour­rait, par une ana­lo­gie osée, qua­li­fier l’es­prit de com­plète in­dé­pen­dance d’Aki­na­ri. qui, en se jouant des conven­tions, a porté le conte fan­tas­tique à un de­gré de raf­fi­ne­ment in­éga­lé. Ses sin­gu­la­ri­tés, qui te­naient d’un cou­rage par­ti­cu­lier dans une so­ciété ja­po­naise qui éri­geait la confor­mité en vertu su­prê­me, ne manquèrent pas de fas­ci­ner Yu­kio Mi­shi­ma, qui confie dans Le Ja­pon mo­derne et l’Éthique sa­mou­raï (Ha­ga­kuré nyū­mon) avoir em­porté l’œuvre d’Aki­nari avec lui « pen­dant les bom­bar­de­ments » et ad­miré par-des­sus tout son « ana­chro­nisme dé­li­béré ». Les Contes de pluie et de lune ne sont pas seule­ment une an­tho­lo­gie du genre ; ils sont une image ré­in­ven­tée du ré­cit à la ja­po­nai­se, où le mer­veilleux et le ma­cabre le dis­putent à la poé­sie la plus dé­li­ca­te, lais­sant le lec­teur sous le charme du­rable d’un songe étrange et ma­gni­fique.