persan

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

От Исфахан до Менилмонтан: Пътят на Али Ерфан

Пре­ве­дено от френ­ски

Ори­ен­тът, със сво­ите мис­те­рии и тер­за­ния, ви­наги е под­х­ран­вал за­пад­ното въ­об­ра­же­ние. Но какво на­ис­тина знаем за съв­ре­менна Пер­сия, за тази земя на по­е­зи­я­та, пре­вър­нала се в те­а­тър на ре­во­лю­ция, ко­ято раз­търси све­тов­ния ред? Про­зо­рец към този Иран, из­пъл­нен с про­ти­во­ре­чия, ни от­варя твор­чес­т­вото на Али Ер­фан, пи­са­тел и ки­но­ре­жи­сьор1Кинорежисьор: Един епи­зод илюс­т­рира ди­рек­т­ните зап­ла­хи, ко­ито са те­жали върху ар­тиста и са ус­ко­рили не­го­вото из­г­на­ние. Ко­гато вто­рият му филм е бил про­жек­ти­ран в Иран, ми­нис­тъ­рът на кул­ту­ра­та, при­със­т­ващ в за­ла­та, за­я­вил нак­рая: „Един­с­т­ве­ната бяла сте­на, върху ко­ято още не е про­лята кръвта на не­чис­ти­те, е ки­но­ек­ра­нът. Ако ек­зе­ку­ти­раме този пре­да­тел и този ек­ран стане чер­вен, всички ки­но­ре­жи­сьори ще раз­бе­рат, че не може да се иг­рае с ин­те­ре­сите на мю­сюл­ман­с­кия на­род“., ро­ден в Ис­фа­хан през 1946 г. и при­ну­ден да жи­вее в из­г­на­ние във Фран­ция от 1981 г. Не­го­вото твор­чес­т­во, на­пи­сано на френ­ски език, който той е нап­ра­вил свой, е тро­га­телно сви­де­тел­с­тво с рядка фи­нес за тра­ге­ди­ята на един на­род и за със­то­я­ни­ето на из­г­на­ни­ка.

Писането като съпротива

В из­кус­т­вото му да сон­дира ду­ши, из­мъч­вани от ти­ра­ни­ята и аб­сур­д­ността на фа­на­тиз­ма, мно­зина виж­дат в Али Ер­фан дос­той­ния нас­лед­ник на ве­ли­кия Са­дег Хе­даят2Са­дег Хе­даят: Баща на съв­ре­мен­ната иран­ска ли­те­ра­ту­ра, пог­ре­бан в Пер Ла­шез, Па­риж.. Не­го­вото пи­са­не, с без­ми­лос­тна су­ро­вост, ни по­тапя в мра­чен и по­тис­кащ, почти каф­ки­ан­ски свят – този на об­щес­т­во, пре­да­дено на те­ро­ра, ус­та­но­вен от „ха­лю­ци­ни­ра­щата фи­ло­со­фия на има­мите“: били те прес­лед­ва­ните жени от Ma femme est une sainte (Мо­ята жена е све­ти­ца), по­тис­на­тите ар­тисти от Le Dernier Poète du monde (Пос­лед­ният поет на све­та) или про­къл­на­тите фи­гури от Les Damnées du paradis (Про­къл­на­тите на ра­я). Смърт­та, ко­ято про­пива тези раз­ка­зи, не е само тази на на­си­ли­е­то, а на то­та­ли­тар­ната дър­жа­ва, ко­ято го по­раж­да, тази сгра­да, ко­ято за да се из­диг­не, се нуж­дае от ци­мент от те­ла. Съ­щият този ци­мент от­к­ри­ваме в Sans ombre (Без сян­ка), мощно сви­де­тел­с­тво за ира­но-и­рак­с­ката вой­на, този „ужа­ся­ващ гро­би­щен ров“, срав­ним с окоп­ните битки от Пър­вата све­товна вой­на, който е из­пил кръвта на сто­тици хи­ляди мъ­же:

Имаше и доб­ро­вол­ци, ко­ито с иде­ята да ум­рат, из­ко­па­ваха зе­мя­та, за да пра­вят дупки като гро­бо­ве, ко­ито на­ри­чаха „брачна стая за влю­бе­ните в Бо­га“.

Но ня­маше зна­че­ние ка­къв сми­съл всеки при­да­ваше на сво­ето пре­ходно жи­ли­ще; той тряб­ваше да из­ко­пае дуп­ката си в по­сока Ме­ка, а не в за­ви­си­мост от вра­га, който беше от­с­ре­ща.

Ер­фан, Али. Sans ombre (Без сян­ка), Ла Тур д’Ег: Еди­сион дьо л’Об, ко­лек­ция „Regards croisés“, 2017.

Ако Али Ер­фан няма ра­достта да вяр­ва, това е не­гов не­дос­та­тък или по-скоро не­гово не­щас­тие. Но това не­щас­тие се дължи на много се­ри­озна при­чина – прес­тъп­ле­ни­я­та, ко­ито е ви­дял да се из­вър­ш­ват в името на ре­ли­гия, чи­ито пред­пи­са­ния са били изо­па­чени и от­к­ло­нени от ис­тин­с­кото им зна­че­ние, вя­рата пре­вър­нала се в лу­дост:

Той от­вори без бър­зане едно от де­бе­лите до­си­е­та, из­вади лист, раз­г­леда го и из­вед­нъж из­ви­ка:

– Зат­во­рете тази жена в чу­вал от зебло и я за­ме­рете с ка­мъ­ни, до­като не из­дъхне като ку­че. […]

И про­дъл­жи, пов­та­ряйки съ­щия жест, раз­мах­вайки пи­са­ни­ето на он­зи, който беше пъ­ту­вал към Бо­га, хва­щайки друго […]. Из­п­рави се ряз­ко, прав върху ма­са­та, и из­вика като луд:

– Нека ба­щата удуши сина си със соб­с­т­ве­ните си ръ­це…

Ер­фан, Али. Le Dernier Poète du monde (Пос­лед­ният поет на све­та), пре­вод от пер­сийски от ав­тора и Ми­шел Крис­то­фа­ри, Ла Тур д’Ег: Еди­сион дьо л’Об, ко­лек­ция „L’Aube poche“, 1990.

За изгнанието и паметта

Из­г­на­ни­ето е ра­на, ко­ято ни­кога не се зат­варя на­пъл­но. В Adieu Ménilmontant (Сбо­гом, Ме­нил­мон­тан) Али Ер­фан на­пуска за из­вес­тно време род­ната си Пер­сия, за да ни раз­каже за Фран­ция, зе­мята на сво­ето убе­жи­ще. Ро­ма­нът е по­чит към улица Ме­нил­мон­тан, този кос­мо­по­ли­тен квар­тал на Па­риж, къ­дето е жи­вял и уп­раж­ня­вал про­фе­си­ята фо­тог­раф. Това е нежна и по­ня­кога жес­тока хро­ника на жи­вота на „из­гу­бе­ните на света“, на тези па­рии на жи­во­та, ко­ито като него са се озо­вали в това убе­жи­ще. Въп­реки то­ва, дори във Фран­ция, Иран ни­кога не е да­леч. Ми­риз­ми­те, зву­ци­те, ли­цата – всичко на­помня за из­гу­бе­ния Ори­ент. Па­мет, ко­ято за да се бори със заб­ра­ва­та, из­бира от ми­на­лото най-яр­ките чер­ти.

Всеки път, ко­гато се за­ема да пи­ше, Али Ер­фан търси вре­мето на сво­ята ранна мла­дост. Той вкусва ек­с­таза на спо­ме­на, удо­вол­с­т­ви­ето да от­к­рие от­ново из­гу­бе­ните и заб­ра­вени неща в род­ния език. И тъй като тази въз­ста­но­вена па­мет не раз­казва вярно то­ва, ко­ето се е слу­чи­ло, тя е ис­тин­с­кият пи­са­тел; а Али Ер­фан е ней­ният пръв чи­та­тел:

Сега поз­на­вам не­го­вия език [френ­с­ки­я]. Но не ис­кам да го­во­ря. […] Гос­по­жата каз­ва: „Скъпи мой, ка­жи: жас­мин“. Не ис­кам. Ис­кам да про­из­неса името на цве­те­то, ко­ето беше в на­шата къ­ща. Как се каз­ва­ше? Защо не си спом­ням? Това го­лямо цве­те, ко­ето рас­теше в ъгъла на дво­ра. Ко­ето се из­ди­га­ше, ко­ето се вър­те­ше. То се ка­те­реше над вра­тата на на­шата къща и па­даше на ули­ца­та. […] Как се каз­ва­ше? Ми­ри­шеше ху­ба­во. Гос­по­жата казва от­но­во: „Ка­жи, скъпи мой“. Аз пла­ча, пла­ча…

Ер­фан, Али. Le Dernier Poète du monde (Пос­лед­ният поет на све­та), пре­вод от пер­сийски от ав­тора и Ми­шел Крис­то­фа­ри, Ла Тур д’Ег: Еди­сион дьо л’Об, ко­лек­ция „L’Aube poche“, 1990.

Твор­чес­т­вото на Али Ер­фан, ед­нов­ре­менно уни­кално и уни­вер­сал­но, ни по­тапя в един по­тис­кащ Ори­ент, къ­дето тежи олов­ният пох­лу­пак на една пи­па­леста те­ок­ра­ция. Раз­бира се, може да се опа­ся­ва­ме, че пи­са­те­лят в из­г­на­ние, въп­реки себе си, служи само за под­х­ран­ване на кли­ше­тата на “за­пад­ната ис­ля­мо­фо­бия“ — теза в сър­цето на “Ли­те­ра­ту­рата на из­г­на­ни­ето ми­норна ли­те­ра­тура ли е?“ на Хе­сам Ног­рех­чи. Но който би ви­дял само тази страна на не­ща­та, би про­пус­нал съ­щес­т­ве­но­то; за­щото пер­сийс­ката кул­тура ви­наги е прев­ръ­щала раз­дя­лата и из­г­на­ни­ето в из­точ­ник на най-чис­тата си пе­сен. Та­къв е уро­кът на флей­тата на Ру­ми, чи­ято въз­ви­шена му­зика се ражда от ней­ната стъб­ло, от­къс­нато от род­ната тръс­ти­ка: “Слу­шай тръс­ти­ко­вата флейта да раз­казва ис­то­рия; тя се оп­лаква от раз­дя­ла­та: ’От­както ме от­ря­заха от тръс­ти­ка­та, мо­ята жалба кара мъжа и же­ната да сте­нат’“. Гла­сът на Али Ер­фан, като този на тази флей­та, сле­до­ва­телно не се ражда въпреки пук­на­ти­на­та, а именно чрез нея, пре­об­ра­зя­вайки бру­тал­ността на ре­ал­ното в тро­га­телна ме­ло­пея.

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

Από το Ισπαχάν στο Μενιλμοντάν: Η Διαδρομή του Ali Erfan

Μεταφρασμένο από τα γαλ­λικά

Η Ανατολή, με τα μυστήριά της και τα βάσανά της, ανέκαθεν τροφοδοτούσε τη δυτική φαντασία. Αλλά τι γνωρίζουμε πραγ­ματικά για τη σύγ­χρονη Περ­σία, για αυτή τη γη της ποί­ησης που έγινε το θέατρο μιας επανάστασης που ανέτρεψε την τάξη του κόσμου; Ένα παράθυρο σε αυτό το Ιράν γεμάτο αντιφάσεις μας ανοί­γει το έργο του Ali Erfan, συγ­γραφέα και κινηματογραφιστή1Κινηματογραφιστής: Ένα επει­σόδιο απει­κονίζει τις άμεσες απει­λές που βάρυναν τον καλ­λιτέχνη και επίσπευ­σαν την εξορία του. Όταν η δεύ­τερη ται­νία του προβλήθηκε στο Ιράν, ο υπουρ­γός Πολιτισμού, παρών στην αί­θου­σα, δήλωσε στο τέλος: «Ο μόνος λευ­κός τοί­χος στον οποίο δεν έχουμε ακόμη χύσει το αίμα των ακάθαρ­των, εί­ναι η οθόνη του κινηματογράφου. Αν εκτελέσουμε αυ­τόν τον προδότη και αυτή η οθόνη γίνει κόκ­κινη, όλοι οι κινηματογραφιστές θα καταλάβουν ότι δεν μπορεί κανείς να παί­ζει με τα συμ­φέροντα του μου­σουλ­μανικού λαού». που γεν­νήθηκε στο Ισπαχάν το 1946, και αναγκάστηκε σε εξορία στη Γαλ­λία από το 1981. Το έργο του, γραμ­μένο σε μια γαλ­λική γλώσσα που την έκανε δική του, εί­ναι μια συγκλονιστική μαρ­τυρία σπάνιας λεπτότητας για την τραγωδία ενός λαού και την κατάσταση του εξόριστου.

Η Γραφή ως αντίσταση

Στην τέχνη του να εξετάζει τις ψυχές που βασανίζονται από την τυραν­νία και την παραλογία του φανατισμού, πολ­λοί βλέπουν στον Ali Erfan τον άξιο κληρονόμο του μεγάλου Sadegh Hedayat2Sadegh Hedayat: Πατέρας των σύγ­χρονων ιρανικών γραμ­μάτων, θαμ­μένος στο Père-Lachaise, στο Παρίσι.. Η γραφή του, αμεί­λικτα ωμή, μας βυθίζει σε ένα σκοτεινό και καταπιε­στικό σύμπαν, σχεδόν καφ­κικό — αυτό μιας κοι­νωνίας παραδομένης στον τρόμο που εγκαθίδρυσε η «παραι­σθησιο­γόνος φιλοσοφία των ιμάμηδων»: είτε πρόκει­ται για τις διω­κόμενες γυναί­κες του Ma femme est une sainte (Η γυναίκα μου εί­ναι αγία), τους καταπιε­σμένους καλ­λιτέχνες του Dernier Poète du monde (Ο Τελευ­ταίος Ποι­ητής του κόσμου) ή τις καταραμένες μορ­φές των Damnées du paradis (Οι Καταραμένες του παραδεί­σου). Ο θάνατος που δια­ποτίζει αυ­τές τις αφηγήσεις δεν εί­ναι μόνο αυ­τός της βίας, αλλά του ολοκληρωτικού Κράτους που τη γεν­νά, αυτό το οι­κοδόμημα που, για να υψωθεί, χρειάζεται ένα τσιμέντο από σώματα. Εί­ναι το ίδιο τσιμέντο που βρίσκουμε στο Sans ombre (Χωρίς σκιά), μια ισχυρή μαρ­τυρία για τον πόλεμο Ιράν-Ιράκ, αυτό το «φρικτό σφαγείο», συγκρίσιμο με τις μάχες των χαρακωμάτων του Μεγάλου Πολέμου, που ήπιε το αίμα εκατοντάδων χιλιάδων αν­δρών:

«Υπήρ­χαν επίσης εθελοντές που, με την ιδέα να πεθάνουν, έσκαβαν το έδαφος για να κάνουν τρύπες σαν τάφους, που τις αποκαλού­σαν “νυφικό θάλαμο για τους εραστές του Θεού”.

Αλλά δεν είχε σημασία το νόημα που ο καθένας έδινε στην προσωρινή του κατοι­κία· έπρεπε να σκάψει την τρύπα του προς την κατεύ­θυνση της Μέκ­κας και όχι σε σχέση με τον εχθρό που ήταν απέναντι.»

Erfan, Ali. Sans ombre (Χωρίς σκιά), La Tour-d’Aigues: Éditions de l’Aube, coll. «Regards croisés», 2017.

Αν ο Ali Erfan δεν έχει τη χαρά να πιστεύ­ει, αυτό εί­ναι το ελάτ­τωμά του, ή μάλ­λον η δυστυχία του. Αλλά αυτή η δυστυχία οφεί­λεται σε μια πολύ σοβαρή αι­τία, θέλω να πω τα εγκλήματα που είδε να δια­πράτ­τονται στο όνομα μιας θρησκείας της οποίας οι διδασκαλίες έχουν δια­στρεβλωθεί και εκτραπεί από το αληθινό τους νόη­μα, με την πίστη να γίνεται τρέλα:

«Άνοιξε χωρίς βια­σύνη έναν από τους χοντρούς φακέλους, έβγαλε ένα φυλ­λάδιο, το εξέτασε, και ξαφ­νικά φώναξε:

— Κλεί­στε αυτή τη γυναίκα σε ένα σάκο από λινάτσα, και πετάξτε της πέτρες μέχρι να ψοφήσει σαν σκυλί. […]

Και συνέχισε, επαναλαμ­βάνοντας την ίδια χει­ρονομία, πετώντας το γραπτό εκεί­νου που είχε ταξιδέψει προς το Θεό, αρ­πάζοντας ένα άλλο […]. Σηκώθηκε απότομα, όρ­θιος πάνω στο τραπέζι, και φώναξε σαν τρελός:

— Να στραγ­γαλίσει ο πατέρας τον γιο του με τα ίδια του τα χέρια…»

Erfan, Ali. Le Dernier Poète du monde (Ο Τελευ­ταίος Ποι­ητής του κόσμου), μετάφρ. από τα περ­σικά από τον συγ­γραφέα και τη Michèle Cristofari, La Tour-d’Aigues: Éditions de l’Aube, coll. «L’Aube poche», 1990.

Περί εξορίας και μνήμης

Η εξορία εί­ναι μια πληγή που ποτέ δεν κλεί­νει εντελώς. Στο Adieu Ménilmontant (Αντίο Μενιλ­μοντάν), ο Ali Erfan εγκαταλεί­πει για λίγο τη γενέτειρα Περ­σία του για να μας μιλήσει για τη Γαλ­λία, τη γη που τον υποδέχτηκε. Το μυθιστόρημα εί­ναι ένας φόρος τιμής στην οδό Μενιλ­μοντάν, αυτή την κοσμοπολίτικη συνοι­κία του Παρισιού όπου έζησε και άσκησε το επάγ­γελμα του φωτογράφου. Εί­ναι ένα τρυφερό και μερικές φορές σκληρό χρονικό της ζωής των «χαμένων του κόσμου», αυ­τών των παριών της ζωής που, όπως κι εκεί­νος, προσάραξαν σε αυτό το καταφύγιο. Ωστόσο, ακόμη και στη Γαλ­λία, το Ιράν δεν εί­ναι ποτέ μακριά. Οι μυρωδιές, οι ήχοι, τα πρόσωπα, όλα θυμίζουν τη χαμένη Ανατολή. Μια μνήμη που, για να παλέψει ενάντια στη λήθη, επιλέγει από το παρελ­θόν τα πιο εξέχοντα χαρακτηριστικά.

Κάθε φορά που αναλαμ­βάνει να γράψει, ο Ali Erfan αναζητά τον χρόνο της πρώτης του νιότης. Γεύ­εται την έκ­σταση της ανάμνησης, την ευ­χαρίστηση να ξαναβρίσκει τα χαμένα και ξεχασμένα πράγ­ματα στη μητρική γλώσ­σα. Και, καθώς αυτή η ανακτημένη μνήμη δεν αφηγεί­ται πιστά αυτό που συνέβη, αυτή εί­ναι ο πραγ­ματικός συγ­γραφέας· και ο Ali Erfan εί­ναι ο πρώτος της αναγνώστης:

«Τώρα, γνωρίζω τη γλώσσα της [τα γαλ­λικά]. Αλλά δεν θέλω να μιλήσω. […] Η κυρία λέει: “Αγάπη μου, πες: για­σεμί”. Δεν θέλω. Θέλω να προφέρω το όνομα του λου­λου­διού που ήταν στο σπίτι μας. Πώς το έλεγαν; Γιατί δεν θυμάμαι; Αυτό το μεγάλο λου­λούδι που φύτρωνε στη γωνία της αυ­λής. Που ανέβαι­νε, που γύριζε. Σκαρ­φάλωνε πάνω από την πόρτα του σπιτιού μας, και έπεφτε στον δρόμο. […] Πώς το έλεγαν; Μύριζε ωραία. Η κυρία λέει ξανά: “Πες, αγάπη μου”. Εγώ, κλαίω, κλαίω…»

Erfan, Ali. Le Dernier Poète du monde (Ο Τελευ­ταίος Ποι­ητής του κόσμου), μετάφρ. από τα περ­σικά από τον συγ­γραφέα και τη Michèle Cristofari, La Tour-d’Aigues: Éditions de l’Aube, coll. «L’Aube poche», 1990.

Το έργο του Ali Erfan, ταυ­τόχρονα μοναδικό και οι­κου­μενικό, μας βυθίζει σε μια καταπιε­στική Ανατολή, όπου βαραί­νει το μολύβδινο καπάκι μιας πλοκαμώδους θεοκρατίας. Βέβαια, θα μπορούσε κανείς να φοβηθεί ότι ο συγ­γραφέας της εξορίας, παρά τη θέλησή του, χρησιμεύει μόνο στο να τρέφει τα στερεότυπα της “δυτικής ισλαμοφοβίας” — μια θέση στην καρ­διά του “Εί­ναι η λογοτεχνία της εξορίας μια ελάσ­σων λογοτεχνία;” του Hessam Noghrehchi. Αλλά όποιος θα έβλεπε μόνο αυτή την πλευρά των πραγ­μάτων θα έχανε το ου­σιώδες· διότι ανέκαθεν, ο περ­σικός πολιτισμός έκανε τον χωρισμό και την εξορία πηγή του πιο αγνού του τραγου­διού. Αυτό εί­ναι το μάθημα του φλάου­του του Ρου­μί, του οποίου η υπέροχη μου­σική γεν­νιέται από το στέλεχός του που ξεριζώθηκε από τον γενέθλιο καλαμώνα του: “Άκουσε το καλάμινο φλάουτο να διηγεί­ται μια ιστορία· θρηνεί για τον χωρισμό: ’Από τότε που με έκοψαν από τον καλαμώνα, το παράπονό μου κάνει τον άν­δρα και τη γυναίκα να στενάζουν’”. Η φωνή του Ali Erfan, όπως αυ­τού του φλάου­του, δεν γεν­νιέται λοι­πόν παρά το ρήγ­μα, αλλά ακριβώς μέσω αυ­τού, μετου­σιώνοντας τη βαναυ­σότητα του πραγ­ματικού σε μια συγκινητική μελωδία.

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

ইস্পাহান থেকে মেনিলমঁতাঁ পর্যন্ত: আলি এরফানের যাত্রাপথ

ফরাসি থেকে অনূদিত

প্রাচ্য, তার রহস্য ও যন্ত্রণা সহ, সর্বদা পশ্চিমা কল্পনাকে পুষ্ট করেছে। কিন্তু সমসাময়িক পারস্য সম্পর্কে আমরা সত্যিই কী জানি, কবিতার এই ভূমি সম্পর্কে যা একটি বিপ্লবের মঞ্চ হয়ে উঠেছিল যা বিশ্ব শৃঙ্খলাকে উল্টে দিয়েছিল? দ্বন্দ্বে পূর্ণ এই ইরানের উপর একটি জানালা খুলে দেন আলি এরফানের রচনা, লেখক ও চলচ্চিত্রকার1চলচ্চিত্রকার: একটি পর্ব শিল্পীর উপর যে সরাসরি হুমকি ছিল এবং তার নির্বাসনকে ত্বরান্বিত করেছিল তা চিত্রিত করে। যখন তার দ্বিতীয় চলচ্চিত্র ইরানে প্রদর্শিত হয়েছিল, সংস্কৃতি মন্ত্রী, হলে উপস্থিত, শেষে ঘোষণা করেছিলেন: “একমাত্র সাদা দেয়াল যেখানে এখনও অপবিত্রদের রক্ত ঢালা হয়নি, তা হল সিনেমার পর্দা। যদি আমরা এই বিশ্বাসঘাতককে মৃত্যুদণ্ড দিই এবং এই পর্দা লাল হয়ে যায়, সমস্ত চলচ্চিত্রকার বুঝবে যে মুসলিম জনগণের স্বার্থ নিয়ে খেলা করা যায় না।” যিনি ১৯৪৬ সালে ইস্পাহানে জন্মগ্রহণ করেন এবং ১৯৮১ সাল থেকে ফ্রান্সে নির্বাসনে বাধ্য হন। তাঁর রচনা, ফরাসি ভাষায় লেখা যা তিনি নিজের করে নিয়েছেন, একটি জনগোষ্ঠীর ট্র্যাজেডি এবং নির্বাসিতের অবস্থার উপর একটি মর্মস্পর্শী এবং বিরল সূক্ষ্মতার সাক্ষ্য।

প্রতিরোধ হিসেবে লেখা

স্বৈরাচার ও ধর্মান্ধতার অযৌক্তিকতায় যন্ত্রণাগ্রস্ত আত্মাদের অনুসন্ধানের শিল্পে, অনেকেই আলি এরফানকে মহান সাদেক হেদায়াতের2সাদেক হেদায়াত: আধুনিক ইরানি সাহিত্যের জনক, প্যারিসের পের-লাশেজ কবরস্থানে সমাহিত। যোগ্য উত্তরাধিকারী হিসেবে দেখেন। তাঁর লেখা, নির্মম কঠোরতায়, আমাদের একটি অন্ধকার ও দমবন্ধকর জগতে নিমজ্জিত করে, প্রায় কাফকাবাদী - “ইমামদের হ্যালুসিনেটেড দর্শন” দ্বারা প্রতিষ্ঠিত সন্ত্রাসের কাছে সমর্পিত একটি সমাজের জগত: তা Ma femme est une sainte (আমার স্ত্রী একজন সাধ্বী)-এর নির্যাতিত নারীরা হোক, Le Dernier Poète du monde (পৃথিবীর শেষ কবি)-এর নিপীড়িত শিল্পীরা হোক বা Les Damnées du paradis (স্বর্গের অভিশপ্তরা)-এর অভিশপ্ত চরিত্ররা হোক। এই গল্পগুলিতে যে মৃত্যু ছড়িয়ে আছে তা শুধুমাত্র সহিংসতার নয়, বরং সর্বগ্রাসী রাষ্ট্রের যা এটি সৃষ্টি করে, এই কাঠামো যা নিজেকে দাঁড় করাতে দেহের সিমেন্ট প্রয়োজন। একই সিমেন্ট আমরা পাই Sans ombre (ছায়াহীন)-এ, ইরান-ইরাক যুদ্ধের উপর একটি শক্তিশালী সাক্ষ্য, এই “ভয়ঙ্কর গণকবর”, প্রথম বিশ্বযুদ্ধের পরিখা যুদ্ধের তুলনীয়, যা লক্ষ লক্ষ মানুষের রক্ত পান করেছিল:

“সেখানে স্বেচ্ছাসেবকরাও ছিল যারা, মরার ধারণায়, কবরের মতো গর্ত করার জন্য মাটি খুঁড়ত, যাকে তারা ’ঈশ্বরের প্রেমিকদের জন্য বিবাহকক্ষ’ বলত।

কিন্তু প্রত্যেকে তার অস্থায়ী বাসস্থানকে যে অর্থ দিত তা গুরুত্বপূর্ণ ছিল না; তাকে মক্কার দিকে তার গর্ত খুঁড়তে হত এবং সামনে যে শত্রু ছিল তার দিকে নয়।”

Erfan, Ali. Sans ombre (ছায়াহীন), La Tour-d’Aigues: Éditions de l’Aube, coll. «Regards croisés», 2017.

যদি আলি এরফান বিশ্বাসের আনন্দ না পান, তবে এটি তাঁর ত্রুটি, বা বরং তাঁর দুর্ভাগ্য। কিন্তু এই দুর্ভাগ্য একটি অত্যন্ত গুরুতর কারণ থেকে উদ্ভূত, আমি বলতে চাই যে অপরাধগুলি তিনি একটি ধর্মের নামে সংঘটিত হতে দেখেছেন যার নীতিগুলি বিকৃত এবং তাদের প্রকৃত অর্থ থেকে বিচ্যুত করা হয়েছে, বিশ্বাস পাগলামিতে পরিণত হয়েছে:

“তিনি অবসরে একটি মোটা ফাইল খুললেন, একটি পাতা বের করলেন, পরীক্ষা করলেন, এবং হঠাৎ চিৎকার করে উঠলেন:

— এই মহিলাকে একটি চটের বস্তায় বন্দী করো, এবং কুকুরের মতো মরে না যাওয়া পর্যন্ত তার উপর পাথর ছুড়ো। […]

এবং তিনি চালিয়ে গেলেন, একই অঙ্গভঙ্গি পুনরাবৃত্তি করে, যিনি ঈশ্বরের কাছে ভ্রমণ করেছিলেন তার লেখা দুলিয়ে, অন্য একটি ধরে […]. তিনি হঠাৎ উঠে দাঁড়ালেন, টেবিলের উপর দাঁড়িয়ে, এবং পাগলের মতো চিৎকার করলেন:

— বাবা তার নিজের হাতে তার ছেলেকে শ্বাসরোধ করুক…”

Erfan, Ali. Le Dernier Poète du monde (পৃথিবীর শেষ কবি), লেখক ও মিশেল ক্রিস্তোফারি কর্তৃক ফার্সি থেকে অনূদিত, La Tour-d’Aigues: Éditions de l’Aube, coll. «L’Aube poche», 1990.

নির্বাসন ও স্মৃতি সম্পর্কে

নির্বাসন এমন একটি ক্ষত যা কখনো পুরোপুরি বন্ধ হয় না। Adieu Ménilmontant (বিদায় মেনিলমঁতাঁ)-এ, আলি এরফান সাময়িকভাবে তাঁর জন্মভূমি পারস্য ছেড়ে আমাদের ফ্রান্স সম্পর্কে বলতে আসেন, তাঁর আশ্রয়ভূমি। উপন্যাসটি মেনিলমঁতাঁ রাস্তার প্রতি শ্রদ্ধাঞ্জলি, প্যারিসের এই বহুজাতিক পাড়া যেখানে তিনি বাস করতেন এবং ফটোগ্রাফার হিসেবে কাজ করতেন। এটি “পৃথিবীর হারিয়ে যাওয়া মানুষদের” জীবনের একটি কোমল এবং কখনও নিষ্ঠুর বর্ণনা, জীবনের এই পরিত্যক্তদের যারা, তাঁর মতো, এই আশ্রয়ে এসে পৌঁছেছে। তবে, এমনকি ফ্রান্সেও, ইরান কখনো দূরে নয়। গন্ধ, শব্দ, মুখগুলি, সবকিছু হারানো প্রাচ্যের কথা মনে করিয়ে দেয়। একটি স্মৃতি যা, বিস্মৃতির বিরুদ্ধে লড়াই করার জন্য, অতীত থেকে সবচেয়ে প্রধান বৈশিষ্ট্যগুলি নির্বাচন করে।

প্রতিবার যখন তিনি লিখতে শুরু করেন, আলি এরফান তাঁর প্রথম যৌবনের সময় খোঁজেন। তিনি স্মরণের আনন্দ উপভোগ করেন, মাতৃভাষায় হারানো এবং ভুলে যাওয়া জিনিসগুলি খুঁজে পাওয়ার আনন্দ। এবং, যেহেতু এই পুনরুদ্ধারকৃত স্মৃতি বিশ্বস্তভাবে যা ঘটেছিল তা বর্ণনা করে না, এটিই প্রকৃত লেখক; এবং আলি এরফান তার প্রথম পাঠক:

“এখন, আমি তার ভাষা [ফরাসি] জানি। কিন্তু আমি কথা বলতে চাই না। […] ম্যাডাম বলেন: ’আমার প্রিয়, বলো: জেসমিন’। আমি চাই না। আমি সেই ফুলের নাম উচ্চারণ করতে চাই যা আমাদের বাড়িতে ছিল। তার নাম কী ছিল? কেন আমি মনে করতে পারছি না? সেই বড় ফুল যা উঠানের কোণে জন্মাত। যা উঠত, ঘুরত। এটি আমাদের বাড়ির দরজার উপর দিয়ে উঠত, এবং রাস্তায় পড়ত। […] তার নাম কী ছিল? এটি সুগন্ধযুক্ত ছিল। ম্যাডাম আবার বলেন: ’বলো, আমার প্রিয়’। আমি কাঁদছি, আমি কাঁদছি…”

Erfan, Ali. Le Dernier Poète du monde (পৃথিবীর শেষ কবি), লেখক ও মিশেল ক্রিস্তোফারি কর্তৃক ফার্সি থেকে অনূদিত, La Tour-d’Aigues: Éditions de l’Aube, coll. «L’Aube poche», 1990.

আলি এরফানের রচনা, একইসাথে অনন্য এবং সর্বজনীন, আমাদের একটি নিপীড়নমূলক প্রাচ্যে নিমজ্জিত করে, যেখানে একটি শুঁড়যুক্ত ধর্মতন্ত্রের সীসার ঢাকনা ভার করে। অবশ্যই, কেউ আশঙ্কা করতে পারে যে নির্বাসনের লেখক, নিজের সত্ত্বেও, কেবল “পশ্চিমা ইসলামোফোবিয়া”-র স্টেরিওটাইপগুলি পুষ্ট করতে কাজ করে — হেসাম নোগরেহচির “নির্বাসনের সাহিত্য কি একটি ছোট সাহিত্য?” এর কেন্দ্রে একটি থিসিস। কিন্তু যে শুধু এই দিকটি দেখবে সে মূল বিষয়টি মিস করবে; কারণ সর্বদা, ফার্সি সংস্কৃতি বিচ্ছেদ এবং নির্বাসনকে তার সবচেয়ে বিশুদ্ধ গানের উৎস করেছে। এটি রুমির বাঁশির শিক্ষা, যার মহৎ সঙ্গীত তার কাণ্ড থেকে জন্ম নেয় যা তার জন্মস্থান নলখাগড়া থেকে ছিঁড়ে ফেলা হয়েছে: “নলের বাঁশি একটি গল্প বলতে শোন; সে বিচ্ছেদের জন্য বিলাপ করে: ’যখন থেকে আমাকে নলখাগড়া থেকে কেটে ফেলা হয়েছে, আমার অভিযোগ পুরুষ ও নারীকে কাঁদায়’”। আলি এরফানের কণ্ঠ, এই বাঁশির মতো, তাই ফাটল সত্ত্বেও নয়, বরং এর মাধ্যমে জন্ম নেয়, বাস্তবতার নিষ্ঠুরতাকে একটি মর্মস্পর্শী সুরে রূপান্তরিত করে।

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

З Ісфагану до Менільмонтану: Шлях Алі Ерфана

Пере­кладено з французької

Схід з його таємницями та муками споконвіку живив західну уяву. Але що ми на­справді знаємо про сучасну Персію, про цю землю поезії, що стала театром революції, яка сколихнула світовий порядок? Саме вікно в цей Іран, сповнений суперечностей, від­криває нам творчість Алі Ерфана, письмен­ника та кінорежисера1Кінорежисер: Один епізод ілюструє прямі за­грози, що тяжіли над митцем і при­скорили його ви­гна­н­ня. Коли його другий фільм показували в Ірані, міністр культури, присутній у залі, заявив на­прикінці: «Єдина біла стіна, на яку ще не пролили кров нечистих, — це кіноекран. Якщо ми стратимо цього зрадника і цей екран стане червоним, усі кінемато­графісти зро­зуміють, що не можна грати з інтересами мусульманського народу»., народженого в Ісфагані 1946 року та змушеного до ви­гна­ння у Франції з 1981 року. Його твори, написані французькою мовою, яку він зробив своєю, є зворушливим свідче­н­ням рідкісної витонченості про трагедію народу та долю ви­гнанця.

Письмо як опір

У його мистецтві зондува­ння душ, змучених тиранією та абсурдністю фанатизму, багато хто бачить в Алі Ерфані гідного спадкоємця великого Садека Хедаята2Садек Хедаят: Батько сучасної іранської літератури, похований на кладовищі Пер-Лашез у Парижі.. Його письмо без­жальної суворості занурює нас у темний і гнітючий, майже кафкіанський світ — світ су­спільства, від­даного терору, встановленому «галюцинаторною філософією імамів»: чи то пере­слідувані жінки з Ma femme est une sainte (Моя дружина — свята), пригноблені митці з Le Dernier Poète du monde (О­стан­ній поет світу) чи прокляті по­статі з Les Damnées du paradis (Прокляті раю). Смерть, що просочує ці оповіда­н­ня, — це не лише смерть від насильства, а смерть від тоталітарної держави, яка її породжує, цієї споруди, що для свого зведе­ння потребує цементу з тіл. Це той самий цемент, який ми знаходимо в Sans ombre (Без тіні), потужному свідченні про ірано-іракську війну, цю «жахливу бійню», порівнянну з окопними битвами Великої війни, що випила кров сотень тисяч людей:

«Були також добровольці, які з думкою про смерть вигрібали землю, щоб робити ями, схожі на могили, які вони називали “шлюбною кімнатою для закоханих у Бога”.

Але не мало значе­н­ня, який сенс кожен надавав своїй тимчасовій оселі; він мав копати свою яму в напрямку Мек­ки, а не в залежності від ворога, що був нав­проти.»

Ерфан, Алі. Sans ombre (Без тіні), Ла-Тур-д’Ег: Видавництво де л’Об, серія «Regards croisés», 2017.

Якщо Алі Ерфан не має радості вірити, то це його вада, чи радше його нещастя. Але це нещастя має дуже сер­йозну причину, я маю на увазі злочини, які він бачив вчиненими в ім’я релігії, чиї заповіді були спотворені та від­хилені від їхнього справжнього значе­н­ня, коли віра стає божеві­л­лям:

«Він без по­спіху від­крив одну з товстих папок, витягнув аркуш, роз­глянув його і раптом вигукнув:

— Закрийте цю жінку в мішок з грубої тканини і кидайте в неї камі­н­ням, поки вона не здохне, як собака. […]

І він продовжував, по­вторюючи той самий жест, від­кидаючи писа­ння того, хто подорожував до Бога, беручи інше […]. Він раптово під­нявся, стоячи на столі, і кричав як божевільний:

— Нехай батько задушить сина власними руками…»

Ерфан, Алі. Le Dernier Poète du monde (О­стан­ній поет світу), пере­клад з перської автором та Мішель Крістофарі, Ла-Тур-д’Ег: Видавництво де л’Об, серія «L’Aube poche», 1990.

Про вигнання та пам’ять

Ви­гна­ння — це рана, що ніколи повністю не загоюється. В Adieu Ménilmontant (Прощавай, Менільмонтан) Алі Ерфан на час залишає свою рідну Персію, щоб роз­повісти нам про Францію, свою землю притулку. Роман є даниною поваги вулиці Менільмонтан, цьому космополітичному кварталу Парижа, де він жив і працював фото­графом. Це ніжна, а іноді жорстока хроніка жи­ття «заблуканих світу», цих парій жи­т­тя, які, як і він, опинилися в цьому притулку. Однак навіть у Франції Іран ніколи не далеко. Запахи, звуки, обличчя — все нагадує про втрачений Схід. Пам’ять, яка для боротьби із забу­т­тям від­бирає з минулого най­яскравіші риси.

Кожного разу, коли він береться писати, Алі Ерфан шукає час своєї ран­ньої юності. Він смакує ек­стаз спогаду, задоволе­ння від знаходже­ння втрачених і забутих речей у рідній мові. І оскільки ця від­новлена пам’ять не роз­повідає правдиво про те, що сталося, саме вона є справжнім письмен­ником; а Алі Ерфан — її першим читачем:

«Тепер я знаю її мову [французьку]. Але я не хочу говорити. […] Мадам каже: “Мій дорогий, скажи: жасмин”. Я не хочу. Я хочу вимовити на­зву квітки, що була в нашому домі. Як вона називалася? Чому я не пам’ятаю? Ця велика квітка, що росла в кутку двору. Що під­німалася, що оберталася. Вона під­німалася над дверима нашого дому і падала на вулицю. […] Як вона називалася? Вона приємно пахла. Мадам знову каже: “Скажи, мій дорогий”. А я плачу, я плачу…»

Ерфан, Алі. Le Dernier Poète du monde (О­стан­ній поет світу), пере­клад з перської автором та Мішель Крістофарі, Ла-Тур-д’Ег: Видавництво де л’Об, серія «L’Aube poche», 1990.

Творчість Алі Ерфана, водночас унікальна й універсальна, занурює нас у гнітючий Схід, де тяжіє свинцева мантія щупальцеподібної теократії. Звісно, можна було б побоюватися, що письмен­ник-ви­гнанець служить, по­при себе самого, лише для підживле­ння кліше « західної ісламофобії » — теза, що лежить в основі праці Хес­сама Ногрехчі «Чи є література ви­гна­ння другорядною літературою?». Але хто бачив би лише цю сторону речей, пропустив би головне; адже перська культура споконвіку робила з роз­луки та ви­гна­ння джерело свого найчистішого співу. Такий урок флейти Румі, чия під­несена музика народжується зі стебла, вирваного з рідного очерету: « Слухай, як очеретяна флейта роз­повідає історію; вона оплакує роз­луку: “Відколи мене зрізали в очереті, мій плач змушує стогнати чоловіка й жінку” ». Голос Алі Ерфана, як голос цієї флейти, народжується не попри тріщину, а саме через неї, пере­творюючи жорстокість реальності на зворушливу мелопею.

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

จากอิสฟาฮานสู่เมนิลมงตองต์: เส้นทางของอาลี แอร์ฟาน

แปลจากภาษาฝรั่งเศส

ตะวันออกพร้อมกับความลึกลับและความทุกข์ทรมานได้หล่อเลี้ยงจินตนาการของชาวตะวันตกมาโดยตลอด แต่เรารู้อะไรจริงๆ เกี่ยวกับเปอร์เซียร่วมสมัย ดินแดนแห่งบทกวีที่กลายเป็นเวทีของการปฏิวัติที่พลิกโฉมระเบียบโลก? ผลงานของอาลี แอร์ฟาน นักเขียนและผู้สร้างภาพยนตร์1ผู้สร้างภาพยนตร์: เหตุการณ์หนึ่งแสดงให้เห็นถึงภัยคุกคามโดยตรงที่กดดันศิลปินและเร่งให้เขาลี้ภัย เมื่อภาพยนตร์เรื่องที่สองของเขาฉายในอิหร่าน รัฐมนตรีวัฒนธรรมที่อยู่ในโรงพูดตอนจบว่า: “กำแพงสีขาวเพียงแห่งเดียวที่ยังไม่ได้หลั่งเลือดของผู้ไม่บริสุทธิ์คือจอภาพยนตร์ หากเราประหารคนทรยศนี้และจอนี้กลายเป็นสีแดง ผู้สร้างภาพยนตร์ทุกคนจะเข้าใจว่าไม่สามารถเล่นกับผลประโยชน์ของประชาชนมุสลิมได้ เกิดที่อิสฟาฮานในปี 1946 และถูกบังคับให้ลี้ภัยในฝรั่งเศสตั้งแต่ปี 1981 เปิดหน้าต่างสู่อิหร่านที่เต็มไปด้วยความขัดแย้งนี้ให้เราได้เห็น ผลงานของเขาที่เขียนด้วยภาษาฝรั่งเศสที่เขาทำให้เป็นของตัวเอง เป็นคำพยานที่เจ็บปวดและละเอียดอ่อนอย่างหาได้ยากเกี่ยวกับโศกนาฏกรรมของประชาชนและสภาพของผู้ลี้ภัย

การเขียนในฐานะการต่อต้าน

ในศิลปะการสำรวจจิตวิญญาณที่ถูกทรมานด้วยการปกครองแบบเผด็จการและความไร้เหตุผลของลัทธิคลั่งศาสนา หลายคนมองว่าอาลี แอร์ฟานเป็นทายาทที่สมควรของซาเดก เฮดายัต2ซาเดก เฮดายัต: บิดาแห่งวรรณกรรมอิหร่านสมัยใหม่ ฝังที่สุสาน Père-Lachaise ในปารีส ผู้ยิ่งใหญ่ งานเขียนของเขาที่ดิบและไม่ปรานี พาเราดำดิ่งสู่จักรวาลที่มืดมนและกดดัน เกือบจะคาฟคาเอสก์ - จักรวาลของสังคมที่ถูกปล่อยให้ตกอยู่ในความหวาดกลัวที่สร้างขึ้นโดย “ปรัชญาหลอนประสาทของอิหม่าม”: ไม่ว่าจะเป็นผู้หญิงที่ถูกข่มเหงใน Ma femme est une sainte (ภรรยาของฉันเป็นนักบุญ) ศิลปินที่ถูกกดขี่ใน Le Dernier Poète du monde (กวีคนสุดท้ายของโลก) หรือบุคคลที่ถูกสาปใน Les Damnées du paradis (ผู้ถูกสาปแห่งสวรรค์) ความตายที่ซึมซับในเรื่องเล่าเหล่านี้ไม่ใช่ความตายจากความรุนแรงเพียงอย่างเดียว แต่เป็นความตายจากรัฐเผด็จการที่สร้างมันขึ้น โครงสร้างที่ต้องการซีเมนต์จากร่างกายเพื่อสร้างตัวเอง ซีเมนต์เดียวกันนี้พบได้ใน Sans ombre (ไร้เงา) คำพยานอันทรงพลังเกี่ยวกับสงครามอิหร่าน-อิรัก “สุสานอันน่าสะพรึงกลัว” นี้ เปรียบได้กับการรบในสนามเพลาะของสงครามโลกครั้งที่หนึ่ง ที่ดื่มเลือดของผู้คนหลายแสนคน:

มีอาสาสมัครที่คิดจะตาย ขุดดินเพื่อทำหลุมเหมือนหลุมศพ ที่พวกเขาเรียกว่า ’ห้องหอสำหรับคนรักของพระเจ้า’

แต่ไม่สำคัญว่าแต่ละคนจะให้ความหมายอะไรกับที่พักชั่วคราวของตน เขาต้องขุดหลุมในทิศทางของเมกกะ ไม่ใช่ตามศัตรูที่อยู่ข้างหน้า

Erfan, Ali. Sans ombre (ไร้เงา), La Tour-d’Aigues: Éditions de l’Aube, coll. “Regards croisés”, 2017.

หากอาลี แอร์ฟานไม่มีความสุขในการเชื่อ นั่นคือข้อบกพร่องของเขา หรือมากกว่านั้นคือความทุกข์ของเขา แต่ความทุกข์นี้มีสาเหตุที่ร้ายแรงมาก ฉันหมายถึงอาชญากรรมที่เขาเห็นถูกกระทำในนามของศาสนาที่หลักคำสอนถูกบิดเบือนและเบี่ยงเบนจากความหมายที่แท้จริง ศรัทธากลายเป็นความบ้าคลั่ง:

เขาเปิดแฟ้มหนาเล่มหนึ่งอย่างไม่รีบร้อน หยิบกระดาษแผ่นหนึ่งออกมา ตรวจดู และทันใดนั้นก็ร้องขึ้น:

— ขังผู้หญิงคนนี้ไว้ในกระสอบปอ และขว้างหินใส่เธอจนเธอตายเหมือนสุนัข […]

และเขาทำต่อไป ทำท่าเดิมซ้ำๆ โยนงานเขียนของผู้ที่เดินทางไปหาพระเจ้า หยิบอันอื่น […] เขาลุกขึ้นยืนบนโต๊ะทันที และตะโกนเหมือนคนบ้า:

— ให้พ่อบีบคอลูกชายด้วยมือของตัวเอง…

Erfan, Ali. Le Dernier Poète du monde (กวีคนสุดท้ายของโลก), แปลจากภาษาเปอร์เซียโดยผู้เขียนและ Michèle Cristofari, La Tour-d’Aigues: Éditions de l’Aube, coll. “L’Aube poche”, 1990.

เกี่ยวกับการลี้ภัยและความทรงจำ

การลี้ภัยเป็นบาดแผลที่ไม่มีวันหายสนิท ใน Adieu Ménilmontant (ลาก่อนเมนิลมงตองต์) อาลี แอร์ฟานละทิ้งเปอร์เซียบ้านเกิดชั่วคราวเพื่อพูดถึงฝรั่งเศส ดินแดนที่ให้ที่พักพิงแก่เขา นวนิยายเป็นการยกย่องถนนเมนิลมงตองต์ ย่านนานาชาติของปารีสที่เขาอาศัยและประกอบอาชีพช่างภาพ เป็นบันทึกที่อ่อนโยนและบางครั้งโหดร้ายเกี่ยวกับชีวิตของ “ผู้หลงทางของโลก” คนจรจัดแห่งชีวิตเหล่านั้นที่เหมือนเขา มาตกหล่นอยู่ในที่หลบภัยนี้ อย่างไรก็ตาม แม้ในฝรั่งเศส อิหร่านก็ไม่เคยอยู่ไกล กลิ่น เสียง ใบหน้า ทุกอย่างทำให้นึกถึงตะวันออกที่สูญเสียไป ความทรงจำที่เพื่อต่อสู้กับการลืม คัดเลือกลักษณะที่โดดเด่นที่สุดจากอดีต

ทุกครั้งที่เขาเริ่มเขียน อาลี แอร์ฟานแสวงหาเวลาแห่งวัยหนุ่มแรกรุ่นของเขา เขาลิ้มรสความปีติยินดีของการระลึกถึง ความสุขในการพบสิ่งที่สูญหายและถูกลืมในภาษาแม่ และเนื่องจากความทรงจำที่ฟื้นคืนนี้ไม่ได้เล่าอย่างซื่อสัตย์ถึงสิ่งที่เกิดขึ้น มันจึงเป็นนักเขียนที่แท้จริง และอาลี แอร์ฟานคือผู้อ่านคนแรกของมัน:

ตอนนี้ ฉันรู้ภาษาของเธอ [ฝรั่งเศส] แต่ฉันไม่อยากพูด […] มาดามพูดว่า: ’ที่รัก พูดว่า: มะลิ’ ฉันไม่อยาก ฉันอยากออกเสียงชื่อของดอกไม้ที่อยู่ในบ้านเรา มันชื่ออะไร? ทำไมฉันจำไม่ได้? ดอกไม้ใหญ่ที่งอกที่มุมสนาม ที่ปีนขึ้น ที่หมุน มันไต่ข้ามประตูบ้านเรา และร่วงลงมาบนถนน […] มันชื่ออะไร? มันมีกลิ่นหอม มาดามพูดอีก: ’พูดสิ ที่รัก’ ฉันร้องไห้ ฉันร้องไห้…

Erfan, Ali. Le Dernier Poète du monde (กวีคนสุดท้ายของโลก), แปลจากภาษาเปอร์เซียโดยผู้เขียนและ Michèle Cristofari, La Tour-d’Aigues: Éditions de l’Aube, coll. “L’Aube poche”, 1990.

ผลงานของอาลี แอร์ฟาน ที่ทั้งเป็นเอกลักษณ์และสากล พาเราดำดิ่งสู่ตะวันออกที่กดดัน ที่ซึ่งผ้าคลุมตะกั่วของระบอบเทวาธิปไตยที่มีหนวดแขนงทับถมอยู่ แน่นอนว่าเราอาจกลัวว่านักเขียนแห่งการลี้ภัยจะรับใช้ แม้จะขัดกับตัวเขาเอง เพียงเพื่อหล่อเลี้ยงภาพตายตัวของ « อิสลามโมโฟเบียตะวันตก » — ทฤษฎีที่เป็นหัวใจของ « วรรณกรรมแห่งการลี้ภัยเป็นวรรณกรรมรองหรือไม่? » ของเฮสซาม โนกเรห์ชี แต่ใครที่มองเห็นเพียงด้านนี้ของสิ่งต่างๆ จะพลาดสิ่งสำคัญ เพราะวัฒนธรรมเปอร์เซียได้ทำให้การแยกจากและการลี้ภัยเป็นที่มาของเพลงที่บริสุทธิ์ที่สุดมาโดยตลอด นี่คือบทเรียนของขลุ่ยของรูมี ซึ่งดนตรีอันงดงามเกิดจากลำต้นที่ถูกดึงออกจากพงหญ้าบ้านเกิด: « ฟังขลุ่ยไม้อ้อเล่าเรื่องราว มันครวญถึงการพลัดพราก: “ตั้งแต่ข้าถูกตัดจากพงอ้อ คำร่ำไห้ของข้าทำให้ชายและหญิงคร่ำครวญ” » เสียงของอาลี แอร์ฟาน เช่นเดียวกับขลุ่ยนี้ จึงไม่ได้เกิด แม้จะมี รอยร้าว แต่เกิด ผ่าน มัน เปลี่ยนความโหดร้ายของความจริงให้เป็นท่วงทำนองที่เศร้าโศก

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

Z Isfahánu do Ménilmontantu: Cesta Aliho Erfana

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Ori­ent se svými tajem­stvími a úz­kostmi od­jakživa živil zá­padní před­stavivost. Ale co sku­tečně víme o sou­časné Per­sii, o této zemi po­ezie, která se stala dě­jiš­těm revo­lu­ce, jež otřásla svě­tovým řá­dem? Okno do to­hoto Íránu plného roz­porů nám otevírá dílo Aliho Erfana, spi­sova­tele a fil­maře1Filmař: Jedna epizoda ilu­struje přímé hrozby, které na umělce do­léhaly a urych­lily jeho exil. Když byl v Íránu pro­mí­tán jeho druhý film, mi­nistr kul­tury pří­tomný v sále na konci pro­hlá­sil: „Je­diná bílá zeď, na kte­rou ještě ne­byla pro­lita krev ne­čis­tých, je fil­mové plátno. Pokud po­pravíme to­hoto zrádce a toto plátno zčer­vená, všichni fil­maři po­chopí, že si nelze za­hrávat se zá­jmy mus­lim­ského lidu“. na­ro­zeného v Isfahánu roku 1946 a od roku 1981 nu­cen žít v exilu ve Fran­cii. Jeho dí­lo, psané ve fran­couz­šti­ně, kte­rou si osvo­jil, je do­jem­ným a vzácně jem­ným svě­dec­tvím o tragé­dii ná­roda a údělu exulan­ta.

Psaní jako odpor

V jeho umění zkou­mat duše zmu­čené tyranií a ab­sur­di­tou fana­tismu mnozí vidí v Alim Erfanovi dů­stojného dě­dice velkého Sa­degha He­dayata2Sa­degh He­dayat: Otec mo­derní írán­ské li­te­ra­tu­ry, po­hřben na Père-La­chaise v Pa­říži.. Jeho psaní, neú­prosně syrové, nás po­noří do tem­ného a tísnivého, téměř kaf­kov­ského světa – světa spo­lečnosti vy­dané te­roru na­sto­leného „halu­ci­novanou fi­lo­zofií imámů“: ať už jsou to pro­ná­sle­dované ženy z Ma femme est une sa­inte (Moje žena je svě­ti­ce), utla­čovaní umělci z Le Dernier Poète du monde (Po­slední básník svě­ta) nebo pro­kleté po­stavy z Les Dam­nées du pa­ra­dis (Za­tra­cené z rá­je). Smrt pro­stu­pu­jící tyto pří­běhy není pouze smrtí sa­motného ná­si­lí, ale to­ta­lit­ního stá­tu, který ji plo­dí, této stav­by, která ke svému vzty­čení po­tře­buje ce­ment z těl. Je to stejný ce­ment, který na­cházíme v Sans om­bre (Bez stínu), mocném svě­dec­tví o írán­sko-i­rácké vál­ce, tomto „straš­livém jat­kách“, srovna­telných se zá­ko­po­vými bitvami Velké války, která vy­pila krev sta­ti­síců mužů:

Byli tam také dob­rovolní­ci, kteří s myš­lenkou na smrt vy­kopá­vali do země díry jako hro­by, které na­zývali ‚sva­tební kom­na­tou pro Boží mi­len­ce’.

Ale ne­zá­leželo na tom, jaký smysl každý dával svému do­časnému pří­bytku; mu­sel vy­kopat svou díru smě­rem k Mekce a ne ve směru ne­pří­te­le, který byl na­pro­ti.

Erfan, Ali. Sans om­bre (Bez stínu), La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, edice „Regards cro­i­sés“, 2017.

Pokud Ali Erfan nemá ra­dost z ví­ry, je to jeho va­da, nebo spíše jeho ne­štěs­tí. Ale toto ne­štěstí má velmi vážnou pří­či­nu, totiž zlo­či­ny, které vi­děl páchat ve jménu ná­božen­ství, je­hož při­kázání byla zne­tvo­řena a od­vrá­cena od svého pravého vý­zna­mu, víra se stává ší­len­stvím:

Bez spě­chu otevřel jednu z tlustých složek, vy­táhl z ní list, pro­hlédl si jej, a najednou vy­křikl:

– Za­vřete tuto ženu do ju­tového pytle a házejte po ní ka­meny, dokud ne­chcípne jako pes. […]

A pokra­čoval, opa­koval stejné ges­to, od­hazoval spis to­ho, kdo od­ces­toval k Bo­hu, chopil se dalšího […]. Ná­hle se vzty­čil, stoje na sto­le, a kři­čel jako ší­lenec:

– Ať otec vlast­níma rukama uškrtí svého syna…

Erfan, Ali. Le Dernier Poète du monde (Po­slední básník svě­ta), přel. z perš­tiny au­tor a Mi­chèle Cris­tofa­ri, La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, edice „L’Aube po­che“, 1990.

O exilu a paměti

Exil je rána, která se nikdy úplně ne­za­ho­jí. V Adieu Ménil­mon­tant (Sbo­hem Ménil­mon­tant) Ali Erfan na čas opouští svou rodnou Per­sii, aby nám vy­právěl o Fran­cii, své zemi úto­čiš­tě. Ro­mán je po­ctou ulici Ménil­mon­tant, této kos­mopo­litní pa­říž­ské čtvr­ti, kde žil a pra­coval jako fo­to­graf. Je to něžná a někdy krutá kro­nika života „ztra­cenců světa“, těch vy­dě­děnců živo­ta, kteří jako on ztros­ko­tali v tomto úto­čiš­ti. Nicméně ani ve Fran­cii není Írán nikdy dale­ko. Vůně, zvu­ky, tvá­ře, vše při­po­míná ztra­cený Ori­ent. Paměť, která v boji proti za­po­mnění vy­bírá z mi­nu­losti nej­vý­raz­nější ry­sy.

Pokaž­dé, když se pustí do psaní, Ali Erfan hledá čas svého raného mlá­dí. Vy­chutnává ex­tázi vzpo­mínky, po­tě­šení z nalézání ztra­cených a za­po­menutých věcí v rodném jazy­ce. A pro­tože tato znovunale­zená paměť ne­vy­práví věrně, co se stalo, je to ona, kdo je sku­tečným spi­sova­te­lem; a Ali Erfan je je­jím prvním čtená­řem:

Teď znám její jazyk [fran­couz­šti­nu]. Ale ne­chci mlu­vit. […] Paní říká: ‚Můj drahý, řekni: jasmín’. Ne­chci. Chci vy­slovit jméno kvě­ti­ny, která byla v na­šem do­mě. Jak se jmenovala? Proč si ne­vzpo­mínám? Ta velká kvě­ti­na, která rostla v rohu dvo­ra. Která stou­pala, která se to­či­la. Špl­hala přes dveře na­šeho domu a pa­dala do uli­ce. […] Jak se jmenovala? Vo­něla krásně. Paní znovu říká: ‚Řekni, můj drahý’. Já plá­ču, plá­ču…

Erfan, Ali. Le Dernier Poète du monde (Po­slední básník svě­ta), přel. z perš­tiny au­tor a Mi­chèle Cris­tofa­ri, La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, edice „L’Aube po­che“, 1990.

Dílo Aliho Erfana, zá­roveň je­di­nečné a univerzální, nás po­noří do tísnivého Ori­en­tu, kde leží olověný příkrov chapadlovité te­okra­cie. Jis­tě, mohli bychom se obávat, že exi­lový spi­sova­tel, navzdory sobě samé­mu, slouží pouze k ži­vení klišé “zá­padní is­la­mofo­bie“ — teze v srdci stu­die “Je exi­lová li­te­ra­tura menši­novou li­te­ra­tu­rou?“ Hessama Noghrehchi­ho. Ale kdo by vi­děl pouze tuto stránku vě­ci, mi­nul by to pod­statné; ne­boť per­ská kul­tura od­jakživa uči­nila ze sepa­race a exilu zdroj své nej­čistší písně. Ta­ková je lekce Rúmího flétny, je­jíž vzne­šená hudba se rodí z je­jího stonku vy­trženého z rodného ráko­sí: “Po­slou­chej ráko­sovou flétnu vy­právět pří­běh; na­říká nad od­lou­čením: ’Od té do­by, co mě od­řízli od ráko­sí, můj ná­řek nutí muže i ženu sténat’“. Hlas Aliho Erfana, jako hlas této flétny, se tedy ne­rodí navzdory trh­li­ně, ale právě skrze ni, pře­měňu­jíc bruta­litu sku­tečnosti v do­jemnou me­lo­dii.

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

از اصفهان تا منیل‌مونتان: مسیر علی عرفان

ترجمه از فرانسوی

شرق، با رازها و عذاب‌هایش، همواره تخیل غرب را تغذیه کرده است. اما ما واقعاً از ایران معاصر، از این سرزمین شعر که صحنه انقلابی شد که نظم جهان را دگرگون کرد، چه می‌دانیم؟ دریچه‌ای به این ایران سرشار از تناقضات را آثار علی عرفان، نویسنده و فیلمساز1فیلمساز: یک رویداد تهدیدات مستقیمی را که بر هنرمند وارد شده و تبعید او را تسریع کرده، نشان می‌دهد. وقتی فیلم دومش در ایران نمایش داده شد، وزیر فرهنگ که در سالن حضور داشت، در پایان اعلام کرد: «تنها دیوار سفیدی که هنوز خون ناپاکان بر آن ریخته نشده، پرده سینماست. اگر این خائن را اعدام کنیم و این پرده قرمز شود، همه فیلمسازان خواهند فهمید که نمی‌توان با منافع مردم مسلمان بازی کرد». متولد ۱۹۴۶ در اصفهان که از سال ۱۹۸۱ مجبور به تبعید در فرانسه شده، به روی ما می‌گشاید. آثار او که به زبان فرانسوی‌ای نوشته شده که آن را از آن خود کرده است، شهادتی دردناک و با ظرافتی نادر از تراژدی یک ملت و وضعیت تبعیدی است.

نوشتن به مثابه مقاومت

در هنر کاوش در روان‌های عذاب‌دیده توسط استبداد و پوچی تعصب، بسیاری علی عرفان را وارث شایسته صادق هدایت بزرگ2صادق هدایت: پدر ادبیات مدرن ایران، در گورستان پر لاشز پاریس دفن شده است. می‌دانند. نوشتار او، با صراحتی بی‌رحمانه، ما را در جهانی تاریک و خفقان‌آور، تقریباً کافکایی فرو می‌برد - جهان جامعه‌ای که به وحشت برقرار شده توسط «فلسفه توهم‌آمیز امامان» سپرده شده است: چه زنان آزار دیده در همسرم قدیسه است (Ma femme est une sainte)، چه هنرمندان سرکوب شده در آخرین شاعر جهان (Le Dernier Poète du monde) یا چهره‌های ملعون محکومان بهشت (Les Damnées du paradis). مرگی که این روایات را در بر می‌گیرد، نه تنها مرگ ناشی از خشونت، بلکه مرگ دولت توتالیتری است که آن را می‌آفریند، این بنایی که برای برپایی خود نیاز به ملاطی از اجساد دارد. همین ملاط را در بی‌سایه (Sans ombre) می‌یابیم، شهادتی قدرتمند درباره جنگ ایران و عراق، این «گورستان هولناک»، قابل مقایسه با نبردهای سنگری جنگ بزرگ، که خون صدها هزار انسان را نوشید:

«داوطلبانی هم بودند که با فکر مردن، زمین را می‌کندند تا حفره‌هایی مثل قبر بسازند که آن‌ها را “حجله عاشقان خدا” می‌نامیدند.

اما مهم نبود که هرکس چه معنایی به مسکن موقت خود می‌داد؛ او باید گودال خود را در جهت مکه می‌کند و نه در جهت دشمنی که روبرو بود.»

عرفان، علی. بی‌سایه (Sans ombre)، لا تور دگ: انتشارات اوب، مجموعه «نگاه‌های متقاطع»، ۲۰۱۷.

اگر علی عرفان شادی ایمان را ندارد، این نقص اوست، یا بهتر بگوییم بدبختی او. اما این بدبختی به علتی بسیار جدی برمی‌گردد، یعنی جنایاتی که به نام دینی دیده که احکامش تحریف و از معنای حقیقی‌اش منحرف شده، ایمان به جنون تبدیل شده است:

«او بدون عجله یکی از پرونده‌های ضخیم را گشود، برگه‌ای بیرون آورد، آن را بررسی کرد، و ناگهان فریاد زد:

— این زن را در گونی بگذارید و آنقدر سنگ به او بزنید تا مثل سگ بمیرد. […]

و ادامه داد، همان حرکت را تکرار می‌کرد، نوشته کسی را که به سوی خدا سفر کرده بود می‌انداخت، دیگری را برمی‌داشت […]. ناگهان برخاست، روی میز ایستاد، و مثل دیوانه فریاد زد:

— پدر باید پسرش را با دستان خودش خفه کند…»

عرفان، علی. آخرین شاعر جهان (Le Dernier Poète du monde)، ترجمه از فارسی توسط نویسنده و میشل کریستوفاری، لا تور دگ: انتشارات اوب، مجموعه «اوب جیبی»، ۱۹۹۰.

از تبعید و حافظه

تبعید زخمی است که هرگز کاملاً التیام نمی‌یابد. در وداع منیل‌مونتان (Adieu Ménilmontant)، علی عرفان برای مدتی ایران زادگاهش را ترک می‌کند تا از فرانسه، سرزمین پناهش، برایمان بگوید. این رمان ادای احترامی است به خیابان منیل‌مونتان، این محله کاسموپولیت پاریس که در آن زندگی کرده و شغل عکاسی داشته است. این گزارشی مهربان و گاه بی‌رحمانه از زندگی «گمشدگان جهان» است، این منفوران زندگی که مثل او در این پناهگاه سرگردان شده‌اند. با این حال، حتی در فرانسه، ایران هرگز دور نیست. بوها، صداها، چهره‌ها، همه چیز شرق گمشده را یادآوری می‌کند. حافظه‌ای که برای مبارزه با فراموشی، از گذشته برجسته‌ترین ویژگی‌ها را انتخاب می‌کند.

هر بار که علی عرفان دست به نوشتن می‌زند، زمان جوانی اولش را جستجو می‌کند. او از لذت یادآوری، از لذت بازیافتن چیزهای گمشده و فراموش شده در زبان مادری لذت می‌برد. و چون این حافظه بازیافته صادقانه آنچه را که گذشته بازگو نمی‌کند، خود اوست که نویسنده واقعی است؛ و علی عرفان اولین خواننده اوست:

«حالا زبانش [فرانسه] را می‌دانم. اما نمی‌خواهم حرف بزنم. […] خانم می‌گوید: “عزیزم، بگو: یاسمین”. نمی‌خواهم. می‌خواهم اسم گلی را که در خانه‌مان بود تلفظ کنم. اسمش چه بود؟ چرا یادم نمی‌آید؟ آن گل بزرگی که گوشه حیاط می‌رویید. که بالا می‌رفت، می‌پیچید. از بالای در خانه‌مان بالا می‌رفت و در خیابان می‌افتاد. […] اسمش چه بود؟ بوی خوبی می‌داد. خانم دوباره می‌گوید: “بگو عزیزم”. من گریه می‌کنم، گریه می‌کنم…»

عرفان، علی. آخرین شاعر جهان (Le Dernier Poète du monde)، ترجمه از فارسی توسط نویسنده و میشل کریستوفاری، لا تور دگ: انتشارات اوب، مجموعه «اوب جیبی»، ۱۹۹۰.

آثار علی عرفان، هم منحصر به فرد و هم جهانی، ما را در شرقی خفقان‌آور غرق می‌کند، جایی که سرپوش سربی یک حکومت دینی چنبره‌ای سنگینی می‌کند. البته، می‌توان نگران بود که نویسنده تبعیدی، برخلاف میلش، تنها به تغذیه کلیشه‌های «اسلام‌هراسی غربی» خدمت کند — تزی که در قلب «آیا ادبیات تبعید یک ادبیات کوچک است؟» حسام نقره‌چی قرار دارد. اما کسی که فقط این جنبه را ببیند، نکته اصلی را از دست می‌دهد؛ زیرا فرهنگ ایرانی همواره جدایی و تبعید را سرچشمه ناب‌ترین آوازش کرده است. این درس نی مولانا است که موسیقی والایش از ساقه‌ای که از نیستان زادگاهش کنده شده، متولد می‌شود: «بشنو از نی چون حکایت می‌کند / از جدایی‌ها شکایت می‌کند / کز نیستان تا مرا ببریده‌اند / از نفیرم مرد و زن نالیده‌اند». صدای علی عرفان، مانند این نی، نه علی‌رغم شکاف، بلکه به واسطه آن متولد می‌شود و خشونت واقعیت را به نوایی دلخراش تبدیل می‌کند.

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

Från Isfahan till Ménilmontant: Ali Erfans väg

Över­satt från franska

Ori­en­ten, med sina mys­te­rier och plå­gor, har all­tid närt den väs­ter­ländska fan­ta­sin. Men vad vet vi egent­li­gen om det sam­tida Per­si­en, om detta po­e­tiska land som bli­vit skå­de­plats för en re­vo­lu­tion som om­kull­kas­tat världs­ord­ning­en? Det är ett föns­ter mot detta av mot­sä­gel­ser ge­nom­sy­rade Iran som Ali Er­fans verk öpp­nar för oss – för­fat­tare och film­ska­pare1Filmskapare: En epi­sod il­lu­stre­rar de di­rekta hot som vi­lade över konst­nä­ren och på­skyn­dade hans ex­il. När hans andra film vi­sa­des i Iran för­kla­rade kul­tur­mi­nis­tern, när­va­rande i sa­len, i slu­tet: “Den enda vita väg­gen där man ännu inte spillt de ore­nas blod, det är bio­du­ken. Om man av­rät­tar denna för­rä­dare och denna duk blir röd, kom­mer alla film­ska­pare att för­stå att man inte kan leka med det mus­limska fol­kets in­tres­sen”. född i Is­fa­han 1946, tvingad i exil i Frank­rike se­dan 1981. Hans verk, skri­vet på ett franskt språk som han gjort till sitt, är ett gri­pande vitt­nes­börd av säll­synt fin­käns­lig­het om ett folks tra­gedi och ex­i­lens vill­kor.

Skrivandet som motstånd

I sin konst att ut­forska sjä­lar plå­gade av ty­ranni och fa­na­tis­mens ab­sur­di­tet, ser många i Ali Er­fan den vär­dige arv­ta­ga­ren till den store Sa­degh He­dayat2Sa­degh He­dayat: Den mo­derna iranska lit­te­ra­tu­rens fa­der, be­gravd på Pè­re-Lachaise i Pa­ris.. Hans skri­van­de, av obe­vek­lig rå­het, kas­tar oss in i en mörk och tryck­ande värld, näs­tan kaf­ka­lik – den av ett sam­hälle ut­läm­nat åt ter­rorn in­stif­tad av “i­ma­mer­nas hal­lu­ci­ne­rade fi­lo­so­fi”: vare sig det är de för­följda kvin­norna i Ma femme est une sa­inte (Min hustru är ett hel­gon), de för­tryckta konst­nä­rerna i Le Der­nier Poète du monde (Värl­dens siste po­et) el­ler de för­ban­nade ge­stal­terna i Les Dam­nées du pa­ra­dis (Pa­ra­di­sets för­döm­da). Dö­den som ge­nom­sy­rar dessa be­rät­tel­ser är inte bara vål­det självt, utan den to­ta­li­tära stat som fö­der den, denna bygg­nad som för att resa sig be­hö­ver ett ce­ment av krop­par. Det är samma ce­ment man åter­fin­ner i Sans om­bre (U­tan skug­ga), ett kraft­fullt vitt­nes­börd om Iran-I­rak-kri­get, detta “fruk­tans­värda mass­grav”, jäm­för­bart med första världs­kri­gets skyt­te­gravskrig, som druckit hun­dra­tu­sen­tals mäns blod:

“Det fanns också fri­vil­liga som, i tan­ken att dö, grävde ut jor­den för att göra hål som gra­var, som de kal­lade ’brud­kam­mare för Guds äls­ka­re’.

Men det spe­lade ingen roll vil­ken me­ning var och en gav sin till­fäl­liga bo­ning; han måste gräva sitt hål i rikt­ning mot Mecka och inte i för­hål­lande till fi­en­den som var fram­för.”

Er­fan, Ali. Sans om­bre (U­tan skug­ga), La Tour-d’Ai­gu­es: Édi­tions de l’Au­be, coll. “Re­gards cro­i­sés”, 2017.

Om Ali Er­fan inte har gläd­jen att tro, är det hans brist, el­ler sna­rare hans olycka. Men denna olycka be­ror på en mycket all­var­lig or­sak, jag me­nar de brott han sett be­gås i nam­net av en re­li­gion vars lä­ror för­vri­dits och av­letts från sin sanna be­ty­del­se, tron blir till van­sin­ne:

“Han öpp­nade utan brådska en av de tjocka dos­si­e­rer­na, tog fram ett blad, grans­kade det, och plöts­ligt ut­ro­pa­de:

– Stäng in denna kvinna i en ju­te­säck och kasta ste­nar på henne tills hon kre­pe­rar som en hund. […]

Och han fort­sat­te, upp­re­pade samma gest, svängde skrif­ten från den som hade rest mot Gud, grep tag i en an­nan […]. Han reste sig plöts­ligt, stå­ende på bor­det, och skrek som en gal­ning:

– Låt fa­dern strypa sin son med sina egna hän­der…”

Er­fan, Ali. Le Der­nier Poète du monde (Värl­dens siste po­et), övers. från per­siska av för­fat­ta­ren och Mi­chèle Cristo­fa­ri, La Tour-d’Ai­gu­es: Édi­tions de l’Au­be, coll. “L’Aube poche”, 1990.

Om exil och minne

Ex­i­len är ett sår som ald­rig helt lä­ker. I Adieu Mé­nil­mon­tant (Far­väl Mé­nil­mon­tant) läm­nar Ali Er­fan för en tid sitt hem­land Per­sien för att tala till oss om Frank­ri­ke, sitt till­flykt­land. Ro­ma­nen är en hyll­ning till rue de Mé­nil­mon­tant, detta kos­mo­po­li­tiska kvar­ter i Pa­ris där han levt och ar­be­tat som fo­to­graf. Det är en öm och ibland grym krö­nika om li­vet för “värl­dens vil­se­gång­na”, dessa li­vets pa­ria som, lik­som han, stran­dat i denna till­flykt. Men även i Frank­rike är Iran ald­rig långt bor­ta. Dof­ter­na, lju­den, an­sik­te­na, allt på­min­ner om det för­lo­rade Ori­en­ten. Ett minne som, för att kämpa mot glöms­kan, väl­jer ut de mest fram­trä­dande dra­gen från det för­flut­na.

Varje gång han tar sig för att skriva sö­ker Ali Er­fan sin ti­di­gaste ung­doms tid. Han sma­kar min­nets ex­tas, gläd­jen att åter­finna för­lo­rade och glömda ting i mo­ders­må­let. Och ef­ter­som detta åter­funna minne inte tro­get be­rät­tar vad som hänt, är det själva för­fat­ta­ren; och Ali Er­fan är dess förste lä­sa­re:

“Nu kan jag dess språk [frans­kan]. Men jag vill inte ta­la. […] Frun sä­ger: ’Min älsk­ling, säg: jas­min’. Jag vill in­te. Jag vill ut­tala nam­net på blom­man som fanns i vårt hus. Vad hette den? Var­för minns jag in­te? Denna stora blomma som växte i hör­net av går­den. Som steg, som vred sig. Den klätt­rade över dör­ren till vårt hus, och föll ner på ga­tan. […] Vad hette den? Den dof­tade gott. Frun sä­ger igen: ’Säg, min älsk­ling’. Jag grå­ter, jag grå­ter…”

Er­fan, Ali. Le Der­nier Poète du monde (Värl­dens siste po­et), övers. från per­siska av för­fat­ta­ren och Mi­chèle Cristo­fa­ri, La Tour-d’Ai­gu­es: Édi­tions de l’Au­be, coll. “L’Aube poche”, 1990.

Ali Er­fans verk, på en gång sär­präg­lat och uni­ver­sellt, kas­tar oss in i ett tryck­ande Ori­ent, där en ten­ta­kel­lik te­o­kra­tis blytunga ok vi­lar tungt. Visst kunde man frukta att ex­il­för­fat­ta­ren, trots sig själv, bara tjä­nar till att nära kly­schorna om “den väs­ter­ländska isla­mo­fo­bin” — en tes som står i cen­trum för Hes­sam Noghre­hchis “Är ex­il­lit­te­ra­tu­ren en mindre lit­te­ra­tur?”. Men den som bara ser denna sida av sa­ken mis­sar det vä­sent­li­ga; ty den per­siska kul­tu­ren har i alla ti­der gjort se­pa­ra­tio­nen och ex­i­len till käl­lan för sin re­naste sång. Detta är lär­do­men från Ru­mis flöjt, vars sub­lima mu­sik föds ur dess stjälk som ryckts från sin hem­liga vass­bädd: “Lyssna till vass­flöj­ten be­rätta en his­to­ria; den kla­gar över se­pa­ra­tio­nen: ’Se­dan man skar mig från vass­bäd­den får min kla­gan man och kvinna att stö­na’”. Ali Er­fans röst, lik­som denna flöjt, föds alltså inte trots sprick­an, utan just genom den, och för­vand­lar verk­lig­he­tens bru­ta­li­tet till en gri­pande me­lo­di.

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

Din Isfahan la Ménilmontant: Itinerarul lui Ali Erfan

Tra­dus din fran­ceză

Orien­tul, cu mis­te­rele și frămân­tă­rile sa­le, a hră­nit din­tot­dea­una ima­gi­na­rul oc­ci­den­tal. Dar ce știm cu ade­vă­rat des­pre Per­sia con­tem­po­ra­nă, des­pre acest pământ al po­e­ziei de­ve­nit tea­trul unei re­vo­lu­ții care a bu­l­ver­sat or­di­nea lu­mii? Este o fe­re­as­tră că­tre acest Iran frămân­tat de con­tra­dic­ții pe care ne-o des­chide opera lui Ali Er­fan, scri­i­tor și ci­ne­ast1Cineast: Un epi­sod ilus­tre­ază ame­nin­ță­rile di­recte care au apă­sat asu­pra ar­tis­tu­lui și au pre­ci­pi­tat exi­lul său. Când al doi­lea său film a fost pro­iec­tat în Iran, mi­nis­trul Cul­tu­rii, pre­zent în sa­lă, a de­cla­rat la fi­nal: «Sin­gu­rul pe­rete alb pe care nu s-a văr­sat încă sân­gele ne­cu­ra­ți­lor este ecra­nul de ci­ne­ma. Dacă exe­cu­tăm acest tră­dă­tor și acest ecran de­vine ro­șu, toți ci­ne­aș­tii vor în­țe­lege că nu se poate juca cu in­te­re­sele po­po­ru­lui mu­sul­man». năs­cut la Is­fa­han în 1946 și con­strâns la exil în Franța din 1981. Opera sa, scrisă în­tr-o limbă fran­ceză pe care și-a în­su­și­t-o, este o măr­tu­rie sfâși­e­toare și de o rară fi­nețe des­pre tra­ge­dia unui po­por și con­di­ția exi­la­tu­lui.

Scrierea ca rezistență

În arta sa de a sonda su­fle­tele chi­nu­ite de ti­ra­nie și ab­sur­di­ta­tea fa­na­tis­mu­lui, mulți îl văd pe Ali Er­fan drept dem­nul moș­te­ni­tor al ma­re­lui Sa­degh He­da­yat2Sa­degh He­da­yat: Pă­rin­tele li­te­re­lor ira­niene mo­der­ne, în­mor­mân­tat la Père-La­chai­se, la Pa­ris.. Scri­e­rea sa, de o cru­di­tate im­pla­ca­bi­lă, ne cu­fundă în­tr-un uni­vers în­tu­ne­cat și apă­să­tor, aproape kafkian – cel al unei so­ci­e­tăți pre­date te­ro­rii in­sta­u­rate de «fi­lo­so­fia ha­lu­ci­nată a ima­mi­lor»: fie că sunt fe­me­ile per­se­cu­tate din Ma femme est une sainte (So­ția mea este o sfân­tă), ar­tiș­tii opri­mați din Le Der­nier Poète du monde (Ul­ti­mul poet al lu­mii) sau fi­gu­rile bles­te­mate din Les Dam­nées du pa­ra­dis (Dam­na­tele pa­ra­di­su­lui). Moar­tea care im­preg­ne­ază aceste po­ves­tiri nu este doar cea a vi­o­len­ței, ci a Sta­tu­lui to­ta­li­tar care o ge­ne­re­a­ză, acest edi­fi­ciu ca­re, pen­tru a se ri­di­ca, are ne­voie de un ci­ment din cor­puri. Este ace­lași ci­ment pe care îl re­gă­sim în Sans om­bre (Fără um­bră), o măr­tu­rie pu­ter­nică des­pre răz­bo­iul Iran-I­rak, acest «în­gro­zi­tor aba­tor», com­pa­ra­bil cu bă­tă­li­ile din tran­șee ale Ma­re­lui Răz­boi, care a băut sân­gele a sute de mii de oa­me­ni:

«Erau și vo­lun­tari ca­re, cu gân­dul la moar­te, ex­ca­vau so­lul pen­tru a face gropi ca niște mor­min­te, pe care le nu­meau „ca­meră nup­ți­ală pen­tru în­dră­gos­ti­ții de Dum­ne­ze­u“.

Dar nu conta sen­sul pe care fi­e­care îl dă­dea lo­cu­in­ței sale tre­că­toa­re; tre­buia să-și sape groapa în di­rec­ția Mec­căi și nu în func­ție de ina­mi­cul care era în fa­ță.»

Er­fan, Ali. Sans om­bre (Fără um­bră), La To­u­r-d’Ai­gu­es: Édi­tions de l’Au­be, col. «Re­gards cro­isés», 2017.

Dacă Ali Er­fan nu are bu­cu­ria de a cre­de, aceasta este de­fec­tul său, sau mai de­grabă ne­no­ro­ci­rea sa. Dar această ne­no­ro­cire ține de o ca­uză foarte gra­vă, vreau să spun cri­mele pe care le-a vă­zut co­mise în nu­mele unei re­li­gii ale că­rei pre­cepte au fost de­na­tu­rate și de­tur­nate de la ade­vă­rata lor sem­ni­fi­ca­ție, cre­dința de­ve­nind ne­bu­nie:

«Des­chise fără grabă unul din­tre do­sa­rele groa­se, scoase o foa­ie, o exa­mină și deo­dată stri­gă:

– În­chi­deți această fe­meie în­tr-un sac de iută și arun­ca­ți-i cu pie­tre până când crăpă ca un câi­ne. […]

Și con­ti­nuă, re­pe­tând ace­lași gest, ba­lansând scri­sul ce­lui care că­lă­to­rise că­tre Dum­ne­zeu, apu­când al­tul […]. Se ri­dică brusc, în pi­cioare pe ma­să, și strigă ca un ne­bun:

– Să-și su­grume ta­tăl fiul cu pro­pri­ile mâi­ni…»

Er­fan, Ali. Le Der­nier Poète du monde (Ul­ti­mul poet al lu­mii), trad. din per­sană de au­tor și Mi­chèle Cris­to­fa­ri, La To­u­r-d’Ai­gu­es: Édi­tions de l’Au­be, col. «L’Aube po­che», 1990.

Despre exil și memorie

Exi­lul este o rană care nu se în­chide nici­o­dată cu to­tul. În Adieu Mé­nil­montant (A­dio Mé­nil­montan­t), Ali Er­fan pă­ră­sește pen­tru un timp Per­sia na­tală pen­tru a ne vorbi des­pre Fran­ța, pămân­tul său de adop­ție. Ro­ma­nul este un oma­giu adus stră­zii Mé­nil­montant, acest car­tier cos­mo­po­lit din Pa­ris unde a trăit și a exer­ci­tat me­se­ria de fo­to­graf. Este o cro­nică tan­dră și une­ori crudă a vie­ții «ră­tă­ci­ți­lor lu­mii», a aces­tor pa­ria ai vie­ții ca­re, ca și el, au eșuat în acest re­fu­giu. Cu toate aces­tea, chiar și în Fran­ța, Ira­nul nu este nici­o­dată de­par­te. Mi­ro­su­ri­le, su­ne­te­le, fe­țe­le, to­tul amin­tește de Orien­tul pier­dut. O me­mo­rie ca­re, pen­tru a lupta îm­po­triva ui­tă­rii, se­lec­tează din tre­cut tră­să­tu­rile cele mai preg­nan­te.

De fi­e­care dată când în­tre­prinde să scrie, Ali Er­fan ca­ută tim­pul pri­mei sale ti­ne­reți. Gustă ex­ta­zul amin­ti­rii, plă­ce­rea de a re­găsi lu­cru­rile pier­dute și ui­tate în limba na­ta­lă. Și, cum această me­mo­rie re­gă­sită nu po­ves­tește fi­del ceea ce s-a în­tâm­plat, ea este ade­vă­ra­tul scri­i­tor; iar Ali Er­fan este pri­mul său ci­ti­tor:

«Acum, cu­nosc limba ei [fran­ce­za]. Dar nu vreau să vor­besc. […] Doamna spu­ne: „Dra­gul meu, spu­ne: ia­so­mi­e“. Nu vreau. Vreau să pro­nunț nu­mele flo­rii care era în casa noas­tră. Cum se nu­mea? De ce nu-mi amin­tesc? Acea floare mare care creș­tea în col­țul cur­ții. Care ur­ca, care se în­vâr­tea. Se că­țăra peste poarta ca­sei noas­tre și că­dea în stra­dă. […] Cum se nu­mea? Mi­ro­sea fru­mos. Doamna spune din nou: „S­pu­ne, dra­gul me­u“. Eu plâng, plâng…»

Er­fan, Ali. Le Der­nier Poète du monde (Ul­ti­mul poet al lu­mii), trad. din per­sană de au­tor și Mi­chèle Cris­to­fa­ri, La To­u­r-d’Ai­gu­es: Édi­tions de l’Au­be, col. «L’Aube po­che», 1990.

Opera lui Ali Er­fan, în ace­lași timp sin­gu­lară și uni­ver­sa­lă, ne cu­fundă în­tr-un Orient opre­siv, unde apasă man­taua de plumb a unei te­o­cra­ții ten­ta­cu­la­re. De­si­gur, s-ar pu­tea teme că scri­i­to­rul exi­lu­lui ser­veș­te, în ciuda sa, doar pen­tru a ali­menta cli­șe­ele « isla­mo­fo­biei oc­ci­den­tale » — o teză în cen­trul lu­cră­rii « Li­te­ra­tura exi­lu­lui este o li­te­ra­tură mi­no­ră? » de Hes­sam No­ghrehchi. Dar cine ar ve­dea doar această la­tură a lu­cru­ri­lor ar pierde esen­ți­a­lul; căci din­tot­dea­u­na, cul­tura per­sană a fă­cut din se­pa­rare și exil sursa cân­tu­lui său cel mai pur. Aceasta este lec­ția flau­tu­lui lui Rû­mî, a că­rui mu­zică su­blimă se naște din tul­pina smulsă din stu­fă­ri­șul na­tal: « As­cultă flau­tul de tres­tie po­ves­tind o is­to­rie; el se tân­guie de se­pa­ra­re: “De când am fost tă­iat din stu­fă­riș, plân­ge­rea mea face să ge­amă băr­ba­tul și fe­me­ia“ ». Vo­cea lui Ali Er­fan, ca cea a aces­tui flaut, nu se naște deci în ciuda fi­su­rii, ci toc­mai prin ea, trans­mu­tând bru­ta­li­ta­tea re­a­lu­lui în­tr-o sfâși­e­toare me­lo­pee.

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

이스파한에서 메닐몽탕까지: 알리 에르판의 여정

프랑스어에서 번역됨

동양은 그 신비와 고뇌로 언제나 서구의 상상력을 자극해왔다. 그러나 우리는 현대 페르시아, 시의 땅이었다가 세계 질서를 뒤흔든 혁명의 무대가 된 이 땅에 대해 진정으로 무엇을 알고 있는가? 1946년 이스파한에서 태어나 1981년부터 프랑스 망명을 강요받은 작가이자 영화감독1영화감독: 예술가에게 가해진 직접적인 위협과 그의 망명을 촉진한 한 에피소드가 있다. 그의 두 번째 영화가 이란에서 상영되었을 때, 극장에 있던 문화부 장관이 끝에 선언했다: “불순한 자들의 피를 아직 흘리지 않은 유일한 흰 벽은 영화 스크린이다. 이 반역자를 처형하고 이 스크린이 빨간색이 되면, 모든 영화 제작자들은 무슬림 민중의 이익을 가지고 장난칠 수 없다는 것을 이해할 것이다”. 알리 에르판의 작품이 우리에게 열어주는 것은 바로 이 모순으로 가득한 이란을 향한 창이다. 그가 자신의 것으로 만든 프랑스어로 쓰인 그의 작품은 한 민족의 비극과 망명자의 조건에 대한 감동적이고 드물게 섬세한 증언이다.

저항으로서의 글쓰기

독재와 광신의 부조리로 고통받는 영혼들을 탐구하는 그의 예술에서, 많은 이들이 알리 에르판을 위대한 사데크 헤다야트2사데크 헤다야트: 현대 이란 문학의 아버지, 파리 페르 라셰즈 묘지에 묻혔다.의 정당한 계승자로 본다. 그의 글쓰기는 무자비한 날것 그대로, 우리를 어둡고 억압적인, 거의 카프카적인 세계 - “이맘들의 환각적 철학”이 만들어낸 공포가 지배하는 사회 속으로 빠뜨린다: Ma femme est une sainte(나의 아내는 성녀다)의 박해받는 여성들이든, Le Dernier Poète du monde(세상의 마지막 시인)의 억압받는 예술가들이든, Les Damnées du paradis(낙원의 저주받은 자들)의 저주받은 인물들이든. 이 이야기들에 스며든 죽음은 폭력 그 자체의 죽음이 아니라, 그것을 낳는 전체주의 국가의 죽음, 스스로를 세우기 위해 시체의 시멘트가 필요한 그 건축물의 죽음이다. 이란-이라크 전쟁에 대한 강력한 증언인 Sans ombre(그림자 없이)에서도 같은 시멘트를 발견할 수 있다. 이 “끔찍한 집단 묘지”는 1차 세계대전의 참호전에 비견할 만하며, 수십만 명의 피를 마셨다:

신의 연인들을 위한 신방이라고 부르는, 무덤 같은 구멍을 파기 위해 죽음을 생각하며 땅을 파는 자원병들도 있었다.

그러나 각자가 자신의 임시 거처에 부여하는 의미는 중요하지 않았다; 그는 앞에 있는 적이 아니라 메카 방향으로 구멍을 파야 했다.

Erfan, Ali. Sans ombre(그림자 없이), La Tour-d’Aigues: Éditions de l’Aube, coll. «Regards croisés», 2017.

알리 에르판에게 믿을 기쁨이 없다면, 그것은 그의 결점이거나 오히려 그의 불행이다. 그러나 이 불행은 매우 심각한 원인에서 비롯된다. 즉, 진정한 의미에서 왜곡되고 변질된 교리를 가진 종교의 이름으로 저질러진 범죄들을 그가 목격했기 때문이며, 신앙이 광기가 되었기 때문이다:

그는 서두르지 않고 두꺼운 서류철 중 하나를 열어 한 장을 꺼내 살펴보더니 갑자기 외쳤다:

— 이 여자를 삼베 자루에 넣고 개처럼 죽을 때까지 돌을 던져라. […]

그리고 그는 계속했다. 같은 동작을 반복하며 신에게 여행을 떠난 자의 글을 흔들고 다른 것을 잡았다 […]. 그는 갑자기 일어나 탁자 위에 서서 미친 사람처럼 외쳤다:

— 아버지가 자신의 손으로 아들을 목 졸라 죽이게 하라…

Erfan, Ali. Le Dernier Poète du monde(세상의 마지막 시인), 저자와 미셸 크리스토파리의 페르시아어 번역, La Tour-d’Aigues: Éditions de l’Aube, coll. «L’Aube poche», 1990.

망명과 기억에 대하여

망명은 결코 완전히 아물지 않는 상처다. Adieu Ménilmontant(안녕 메닐몽탕)에서 알리 에르판은 잠시 고향 페르시아를 떠나 그의 피난처인 프랑스에 대해 이야기한다. 이 소설은 그가 살고 사진작가로 일했던 파리의 코스모폴리탄 지역인 메닐몽탕 거리에 대한 헌사다. 그것은 그처럼 이 피난처에 좌초한 “세계의 방황자들”, 삶의 버림받은 자들의 다정하고 때로는 잔인한 연대기다. 그러나 프랑스에서도 이란은 결코 멀지 않다. 냄새, 소리, 얼굴들, 모든 것이 잃어버린 동양을 떠올리게 한다. 망각과 싸우기 위해 과거에서 가장 두드러진 특징들을 선택하는 기억.

글을 쓸 때마다 알리 에르판은 그의 첫 젊음의 시간을 찾는다. 그는 회상의 황홀경, 모국어 속에서 잃어버리고 잊혀진 것들을 되찾는 기쁨을 맛본다. 그리고 이 되찾은 기억이 일어난 일을 충실하게 이야기하지 않기 때문에, 그것이야말로 진정한 작가이며, 알리 에르판은 그 첫 번째 독자다:

이제 나는 그 언어[프랑스어]를 안다. 그러나 나는 말하고 싶지 않다. […] 부인이 말한다: ’내 사랑, 말해봐: 자스민’. 나는 원하지 않는다. 나는 우리 집에 있던 꽃의 이름을 발음하고 싶다. 그것의 이름이 무엇이었나? 왜 기억이 나지 않는가? 마당 구석에서 자라던 그 큰 꽃. 올라가고, 돌고 있던. 우리 집 문 위로 기어올라 거리로 떨어지던. […] 그것의 이름이 무엇이었나? 좋은 냄새가 났다. 부인이 다시 말한다: ’말해봐, 내 사랑’. 나는 운다, 나는 운다…

Erfan, Ali. Le Dernier Poète du monde(세상의 마지막 시인), 저자와 미셸 크리스토파리의 페르시아어 번역, La Tour-d’Aigues: Éditions de l’Aube, coll. «L’Aube poche», 1990.

알리 에르판의 작품은 독특하면서도 보편적으로, 촉수처럼 뻗친 신정체제의 납덩이 같은 망토가 무겁게 짓누르는 억압적인 동양으로 우리를 빠뜨린다. 물론 망명 작가가 자신의 의지와는 달리 “서구 이슬람 혐오증”의 진부한 표현을 강화하는 데만 기여할까 우려할 수도 있다 — 이는 헤삼 노그레흐치의 「망명 문학은 소수 문학인가?」의 핵심 명제다. 그러나 이 측면만을 보는 사람은 본질을 놓칠 것이다. 페르시아 문화는 언제나 이별과 망명을 가장 순수한 노래의 원천으로 삼아왔기 때문이다. 이것이 바로 루미의 피리가 주는 교훈이며, 그 숭고한 음악은 고향 갈대밭에서 뽑혀 나온 줄기에서 태어난다: “갈대 피리가 이야기를 들려주는 것을 들어보라. 그것은 이별을 한탄한다: ’갈대밭에서 잘려나간 이후로, 나의 탄식은 남자와 여자를 신음하게 만든다’”. 알리 에르판의 목소리는 이 피리처럼 균열에도 불구하고 태어나는 것이 아니라, 바로 그 균열을 통해 태어나며, 현실의 잔혹함을 가슴 아픈 선율로 변화시킨다.

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

Z Isfahanu do Ménilmontant: Droga Ali Erfana

Prze­tłuma­czone z fran­cu­skiego

Orient, ze swoimi ta­jem­nicami i udręka­mi, od za­wsze za­silał wy­obraź­nię za­chod­nią. Ale co na­prawdę wiemy o współ­cze­snej Per­sji, o tej ziemi po­ezji, która stała się te­atrem re­wolu­cji, która wstrząsnęła po­rząd­kiem świa­ta? To okno na ten Iran pe­łen sprzecz­no­ści otwiera nam dzieło Ali Er­fana, pi­sarza i fil­mowca1Filmowiec: Jeden epizod ilu­struje bez­po­śred­nie za­gro­żenia, które cią­żyły nad ar­ty­stą i przy­spie­szyły jego wy­gna­nie. Kiedy jego drugi film zo­stał wy­świe­tlony w Iranie, mi­nister kul­tu­ry, obecny na sa­li, oświad­czył na koń­cu: «Jedyna biała ścia­na, na której jesz­cze nie prze­lano krwi nie­czysty­ch, to ekran ki­nowy. Jeśli stracą tego zdrajcę i ten ekran stanie się czer­wony, wszy­scy fil­mowcy zro­zu­mie­ją, że nie można igrać z in­teresami mu­zuł­mań­skiego ludu». uro­dzonego w Is­fahanie w 1946 ro­ku, zmu­szonego do wy­gna­nia we Fran­cji od 1981 ro­ku. Jego twór­czość, pi­sana w języku fran­cu­skim, który uczynił swoim, jest przej­mu­jącym świa­dec­twem nie­zwykłej sub­tel­no­ści o tra­gedii na­rodu i kon­dycji wy­gnań­ca.

Pisanie jako opór

W jego sztuce son­dowania dusz dręczonych przez ty­ranię i ab­sur­dal­ność fana­ty­zmu, wielu wi­dzi w Ali Er­fanie god­nego spad­ko­biercę wiel­kiego Sa­de­gha Heday­ata2Sa­degh Hedayat: Oj­ciec współ­cze­snej literatury irań­skiej, po­chowany na cmen­tarzu Père-Lachaise w Pa­ryżu.. Jego pi­sar­stwo, o nie­ubłaga­nej su­ro­wo­ści, za­nurza nas w mrocz­nym i opre­syj­nym świe­cie, nie­mal kaf­kow­skim – świe­cie spo­łeczeń­stwa wy­danego na pa­stwę ter­roru ustanowio­nego przez «halu­cyna­cyjną fi­lozofię ima­mów»: czy to prze­śladowane ko­biety z Ma femme est une sa­inte (Moja żona jest świę­tą), uciskani ar­ty­ści z Le Der­nier Po­ète du monde (Ostatni po­eta świa­ta) czy prze­klęte po­stacie z Les Dam­nées du pa­radis (Po­tępione raju). Śmierć prze­nika­jąca te opo­wie­ści nie jest śmier­cią sa­mej prze­mo­cy, ale to­talitar­nego pań­stwa, które ją ro­dzi, tej bu­dow­li, która aby się wznie­ść, po­trze­buje cementu z ciał. To ten sam cement znaj­du­jemy w Sans ombre (Bez cie­nia), po­tęż­nym świa­dec­twie o woj­nie irac­ko-irań­skiej, tej «strasz­liwej jatce», po­rów­nywal­nej do bi­tew oko­po­wych Wiel­kiej Woj­ny, która wy­piła krew se­tek ty­sięcy lu­dzi:

«Byli też ochot­nicy, którzy w myśli o śmierci wy­ko­pywali zie­mię, by ro­bić dziury jak gro­by, które na­zywali „kom­natą we­selną dla ko­chan­ków Bo­ga“.

Ale nie­ważne było zna­cze­nie, ja­kie każdy nada­wał swojemu tym­czaso­wemu miesz­ka­niu; mu­siał ko­pać swoją dziurę w kie­runku Mek­ki, a nie w stronę wro­ga, który był na­prze­ciw­ko.»

Er­fan, Ali. Sans ombre (Bez cie­nia), La To­ur-d’Aigues: Éditions de l’Au­be, kol. «Regards cro­isés», 2017.

Jeśli Ali Er­fan nie ma rado­ści wia­ry, to jest to jego wada, czy raczej jego nie­szczę­ście. Ale to nie­szczę­ście wy­nika z bar­dzo po­waż­nej przy­czyny, mam na myśli zbrod­nie, które wi­dział po­peł­niane w imię re­ligii, której przy­ka­zania zo­stały znie­kształ­cone i od­wrócone od ich praw­dziwego zna­cze­nia, wiara stająca się sza­leń­stwem:

«Otworzył bez po­śpie­chu jedną z gru­bych te­czek, wy­jął z niej kart­kę, zbadał ją i na­gle wy­krzyk­nął:

– Za­mknij­cie tę ko­bietę w juto­wym worku i rzucaj­cie w nią ka­mie­nia­mi, aż zdech­nie jak pies. […]

I kon­ty­nuował, po­wtarzając ten sam ge­st, ma­chając pi­smem te­go, który po­dró­żował do Bo­ga, chwytając na­stępne […]. Na­gle wstał, sto­jąc na sto­le, i krzyczał jak sza­le­niec:

– Niech oj­ciec udusi syna wła­snymi ręka­mi…»

Er­fan, Ali. Le Der­nier Po­ète du monde (Ostatni po­eta świa­ta), tłum. z per­skiego au­tor i Mi­chèle Cristo­fari, La To­ur-d’Aigues: Éditions de l’Au­be, kol. «L’Aube po­che», 1990.

O wygnaniu i pamięci

Wy­gna­nie to rana, która ni­gdy się cał­ko­wicie nie za­myka. W Adieu Ménil­mon­tant (Żegnaj Ménil­mon­tant) Ali Er­fan na chwilę opusz­cza swoją ro­dzinną Per­sję, by opo­wie­dzieć nam o Fran­cji, swojej ziemi schro­nie­nia. Po­wieść jest hoł­dem dla ulicy Ménil­mon­tant, tej ko­smo­po­li­tycz­nej dziel­nicy Pa­ryża, gdzie miesz­kał i wy­ko­nywał za­wód fo­to­gra­fa. To czuła, a cza­sem okrutna kro­nika życia «za­gubio­nych świata», tych pa­ria­sów życia, którzy jak on zna­leźli się w tym schro­nie­niu. Jed­nak na­wet we Fran­cji Iran ni­gdy nie jest da­le­ko. Za­pa­chy, dźwię­ki, twarze, wszystko przy­po­mina utracony Orient. Pa­mięć, która aby wal­czyć z za­po­mnie­niem, wy­biera z prze­szło­ści naj­bar­dziej wy­raziste cechy.

Za każ­dym razem, gdy po­dej­muje pi­sanie, Ali Er­fan szuka czasu swojej pierw­szej młodo­ści. Sma­kuje eks­tazę wspo­mnie­nia, przy­jem­ność od­naj­dywania rze­czy utraconych i za­po­mnia­nych w oj­czystym języku. A po­nie­waż ta od­na­le­ziona pa­mięć nie opo­wiada wier­nie te­go, co się wy­darzyło, to ona jest praw­dziwym pi­sarzem; a Ali Er­fan jest jej pierw­szym czytel­nikiem:

«Te­raz znam jej język [fran­cu­ski]. Ale nie chcę mówić. […] Pani mówi: „Mój dro­gi, po­wie­dz: ja­śmi­n“. Nie chcę. Chcę wy­mówić na­zwę kwia­tu, który był w na­szym do­mu. Jak się na­zywał? Dlaczego nie pa­mię­tam? Ten wielki kwiat, który rósł w rogu po­dwó­rza. Który się wznosił, który się ob­ra­cał. Wspinał się po­nad drzwi na­szego domu i opa­dał na ulicę. […] Jak się na­zywał? Pięk­nie pach­niał. Pani znowu mówi: „Po­wie­dz, mój dro­gi“. A ja pła­czę, pła­czę…»

Er­fan, Ali. Le Der­nier Po­ète du monde (Ostatni po­eta świa­ta), tłum. z per­skiego au­tor i Mi­chèle Cristo­fari, La To­ur-d’Aigues: Éditions de l’Au­be, kol. «L’Aube po­che», 1990.

Dzieło Ali Er­fana, jed­nocze­śnie oso­bliwe i uniwer­sal­ne, za­nurza nas w opre­syj­nym Orien­cie, gdzie ciąży ołowiana czapa mac­ko­watej teo­kracji. Oczywi­ście, można by się obawiać, że pi­sarz wy­gna­nia służy, wbrew so­bie sa­memu, jedynie kar­mie­niu klisz « za­chod­niej is­lamo­fo­bii » — tezy będącej w cen­trum « Czy literatura wy­gna­nia jest literaturą drugo­rzęd­ną? » Hes­sama Nogh­reh­chie­go. Ale kto wi­działby tylko tę stronę rze­czy, prze­ga­piłby to, co naj­waż­niej­sze; bo od za­wsze kul­tura per­ska czyniła z roz­stania i wy­gna­nia źródło swojej naj­czyst­szej pie­śni. Taka jest lek­cja fletu Rumie­go, którego wznio­sła mu­zyka ro­dzi się z łodygi wy­rwanej z ro­dzimych si­to­wi: « Słuchaj, jak flet­nia trzcinowa opo­wiada hi­sto­rię; lamen­tuje nad roz­staniem: “Od kiedy od­cięto mnie od si­to­wia, mój płacz sprawia, że męż­czyzna i ko­bieta jęczą“ ». Głos Ali Er­fana, jak głos tego fle­tu, nie ro­dzi się za­tem pomimo pęk­nię­cia, ale wła­śnie przez nie, prze­mie­nia­jąc brutal­ność rze­czywisto­ści w przej­mu­jącą melopeję.

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

Dari Ispahan ke Ménilmontant: Perjalanan Ali Erfan

Di­ter­je­mah­kan dari ba­hasa Pran­cis

Ti­mur, de­ngan se­gala mis­teri dan pen­de­ri­ta­an­nya, se­jak da­hulu kala te­lah me­nyu­bur­kan ima­ji­nasi Ba­rat. Na­mun apa yang be­nar-be­nar kita ke­ta­hui ten­tang Per­sia kon­tem­po­r­er, ten­tang ta­nah pu­isi yang te­lah men­jadi pang­gung re­vo­lusi yang meng­gun­cang ta­t­anan du­nia? Ali Er­fan, pe­nu­lis dan si­neas1Sineas: Se­buah epi­sode meng­gam­bar­kan an­caman lang­sung yang me­nimpa se­ni­man ini dan mem­per­ce­pat peng­a­singan­nya. Ke­tika film ke­du­a­nya di­pu­tar di Iran, Men­teri Ke­bu­da­ya­an, yang ha­dir di ru­ang­an, me­nya­ta­kan di akhir: “Sa­tu-sa­tu­nya din­ding pu­tih yang be­lum di­si­ram da­rah orang-o­rang na­jis ada­lah la­yar bi­o­skop. Jika kita me­ngek­se­kusi peng­khi­a­nat ini dan la­yar ini men­jadi me­rah, se­mua si­neas akan meng­erti bahwa me­reka ti­dak bisa ber­ma­in-main de­ngan ke­pen­tingan umat Mus­lim”. yang la­hir di Is­pa­han pada ta­hun 1946 dan ter­paksa meng­a­sing­kan diri di Pran­cis se­jak 1981, mem­buka jen­dela bagi kita un­tuk me­li­hat Iran yang pe­nuh kon­tra­diksi ini. Kar­ya­nya, yang di­tu­lis da­lam ba­hasa Pran­cis yang te­lah men­jadi mi­l­ik­nya, me­ru­pa­kan ke­sak­sian yang meng­ha­ru­kan dan langka ten­tang tra­gedi se­buah bangsa dan kon­disi peng­a­singan.

Menulis sebagai Perlawanan

Da­lam se­ni­nya me­nye­lami ji­wa-jiwa yang ter­siksa oleh ti­rani dan ab­su­r­d­i­tas fa­na­tis­me, ba­nyak yang me­li­hat Ali Er­fan se­ba­gai pe­wa­ris sah dari Sa­degh He­da­yat2Sa­degh He­da­yat: Ba­pak sas­tra Iran mo­de­rn, di­ma­kam­kan di Père-Lac­hai­se, Pa­ris. yang agung. Tu­lis­an­nya, de­ngan ke­ka­saran yang tak ke­nal am­pun, meng­ha­nyut­kan kita ke da­lam du­nia yang ge­lap dan men­ce­kam, ham­pir se­perti Kafka — du­nia ma­sya­ra­kat yang di­se­rah­kan pada te­ror yang di­cip­ta­kan oleh “fi­lo­sofi ha­lus­i­nasi para imam”: baik itu pe­rem­pu­an-pe­rem­puan yang di­a­ni­aya da­lam Ma femme est une sainte (Is­triku ada­lah Orang Su­ci), se­ni­man-se­ni­man yang ter­tin­das da­lam Le De­r­nier Poète du monde (Pe­nyair Ter­a­khir di Du­ni­a), atau fi­gur-fi­gur ter­ku­tuk da­lam Les Dam­nées du pa­ra­dis (Yang Ter­ku­tuk dari Sur­ga). Ke­ma­tian yang me­ra­suki ce­ri­ta-ce­rita ini bu­kan ha­nya ke­ke­ra­san se­ma­ta, te­tapi dari Ne­gara to­ta­li­ter yang me­la­hir­kan­nya, ba­ngu­nan yang un­tuk ber­diri mem­bu­tuh­kan se­men dari tu­buh-tu­buh ma­nu­sia. Se­men yang sama ini kita te­mu­kan da­lam Sans om­bre (Tanpa Ba­yang­an), se­buah ke­sak­sian kuat ten­tang pe­rang Iran-I­rak, “ku­buran mas­sal yang me­nge­ri­kan” ini, yang da­pat di­ban­ding­kan de­ngan per­tem­puran pa­rit Pe­rang Du­nia Per­ta­ma, yang te­lah me­mi­num da­rah ra­tusan ribu ma­nu­sia:

Ada juga para su­ka­re­la­wan yang, de­ngan pi­ki­ran un­tuk ma­ti, meng­gali ta­nah un­tuk mem­buat lu­bang se­perti ku­bur, yang me­reka se­but ’ka­mar pe­ngan­tin bagi para pe­cinta Tu­han’.

Na­mun ti­dak pe­duli makna apa yang di­be­ri­kan se­tiap orang pada tem­pat ting­gal se­men­ta­ra­nya; dia ha­rus meng­gali lu­bang­nya meng­ha­dap Me­kah dan bu­kan meng­ha­dap mu­suh yang ada di de­pan.

Er­fan, Ali. Sans om­bre (Tanpa Ba­yang­an), La To­ur-d’Ai­gu­es: Édi­ti­ons de l’Au­be, kol. “Re­gards cro­isés”, 2017.

Jika Ali Er­fan ti­dak me­mi­l­iki ke­gem­bi­raan un­tuk per­ca­ya, itu­lah ke­ku­rang­an­nya, atau le­bih te­pat­nya ke­ma­lang­an. Na­mun ke­ma­langan ini ber­a­sal dari se­bab yang sa­ngat se­ri­us, ya­itu ke­ja­hat­an-ke­ja­hatan yang te­lah dia sak­si­kan di­la­ku­kan atas nama agama yang ajar­an-a­jar­an­nya te­lah di­r­u­sak dan di­sim­pang­kan dari makna se­ja­ti­nya, iman men­jadi ke­gi­la­an:

Dia mem­buka sa­lah satu ber­kas te­bal tanpa ter­ge­sa-ge­sa, me­nge­lu­ar­kan se­lem­bar ker­tas, me­me­rik­sa­nya, dan ti­ba-tiba ber­te­ri­ak:

— Ku­rung pe­rem­puan ini da­lam ka­rung go­ni, dan lem­pari dia de­ngan batu sam­pai dia mati se­perti an­jing. […]

Dan dia me­lan­jut­kan, meng­u­langi ge­rakan yang sa­ma, meng­a­yun­kan tu­lisan orang yang te­lah me­la­ku­kan per­ja­lanan ke­pada Tu­han, meng­am­bil yang lain […]. Dia ti­ba-tiba ber­di­ri, di atas me­ja, dan ber­te­riak se­perti orang gi­la:

— Bi­ar­kan ayah men­ce­kik anak­nya de­ngan ta­ngan­nya sen­di­ri…

Er­fan, Ali. Le De­r­nier Poète du monde (Pe­nyair Ter­a­khir di Du­ni­a), terj. dari ba­hasa Per­sia oleh pe­nu­lis dan Mic­hèle Cris­to­fa­ri, La To­ur-d’Ai­gu­es: Édi­ti­ons de l’Au­be, kol. “L’Aube poc­he”, 1990.

Tentang Pengasingan dan Ingatan

Peng­a­singan ada­lah luka yang ti­dak per­nah be­nar-be­nar se­m­buh. Da­lam Adieu Ménil­mon­tant (Se­la­mat Ting­gal Ménil­mon­tan­t), Ali Er­fan un­tuk se­men­tara me­ning­gal­kan Per­sia asal­nya un­tuk ber­bi­cara ten­tang Pran­cis, ta­nah tem­pat­nya ber­lin­dung. No­vel ini ada­lah peng­hor­matan ke­pada ja­lan Ménil­mon­tant, ka­wasan kos­mo­po­li­tan Pa­ris tem­pat dia ting­gal dan be­kerja se­ba­gai fo­to­gra­fer. Ini ada­lah kro­nik yang lem­but dan ter­ka­dang ke­jam ten­tang ke­hi­dupan “orang-o­rang ter­se­sat di du­nia”, para pa­ria ke­hi­dupan yang, se­perti di­r­i­nya, ter­dam­par di tem­pat per­lin­dungan ini. Na­mun, bah­kan di Pran­cis, Iran ti­dak per­nah ja­uh. Aro­ma, su­a­ra, wa­jah, se­mu­a­nya meng­i­ng­at­kan pada Ti­mur yang hi­lang. Ing­atan yang, un­tuk me­la­wan lu­pa, me­mi­lih ci­r­i-ciri pa­ling me­non­jol dari masa la­lu.

Se­tiap kali dia mu­lai me­nu­lis, Ali Er­fan men­cari waktu masa mu­da­nya yang per­ta­ma. Dia me­ra­sa­kan eks­tase ke­nang­an, ke­se­nangan me­ne­mu­kan kem­bali hal-hal yang hi­lang dan ter­lu­pa­kan da­lam ba­hasa as­li. Dan, ka­rena ing­atan yang di­te­mu­kan kem­bali ini ti­dak men­ce­ri­ta­kan de­ngan se­tia apa yang te­lah ter­ja­di, di­a­lah pe­nu­lis se­ja­ti; dan Ali Er­fan ada­lah pem­baca per­ta­ma­nya:

Se­ka­rang, saya tahu ba­ha­sa­nya [Pran­cis]. Tapi saya ti­dak mau bi­ca­ra. […] Nyo­nya ber­ka­ta: ’Sa­yang­ku, ucap­kan: me­la­ti’. Saya ti­dak mau. Saya ingin meng­u­cap­kan nama bu­nga yang ada di ru­mah ka­mi. Apa na­ma­nya? Meng­apa saya ti­dak ing­at? Bu­nga be­sar yang tum­buh di su­dut ha­laman. Yang na­ik, yang ber­pu­tar. Dia me­man­jat me­le­wati pintu ru­mah ka­mi, dan ja­tuh ke ja­lan. […] Apa na­ma­nya? Bau­nya ha­rum. Nyo­nya ber­kata la­gi: ’Ka­ta­kan, sa­yang­ku’. Saya me­na­ngis, saya me­na­ngis…

Er­fan, Ali. Le De­r­nier Poète du monde (Pe­nyair Ter­a­khir di Du­ni­a), terj. dari ba­hasa Per­sia oleh pe­nu­lis dan Mic­hèle Cris­to­fa­ri, La To­ur-d’Ai­gu­es: Édi­ti­ons de l’Au­be, kol. “L’Aube poc­he”, 1990.

Karya Ali Er­fan, yang se­ka­li­gus unik dan uni­ver­sal, meng­ha­nyut­kan kita ke da­lam Ti­mur yang me­nin­das, di mana ju­bah tim­bal te­okrasi ten­tak­u­ler mem­be­ba­ni. Tentu sa­ja, orang da­pat kha­wa­tir bahwa pe­nu­lis peng­a­singan me­la­yani, mes­ki­pun ber­ten­tangan de­ngan di­r­i­nya sen­di­ri, ha­nya un­tuk mem­beri ma­kan klise “Is­lam­o­fo­bia Ba­rat” — se­buah te­sis yang men­jadi inti dari “A­pa­kah Sas­tra Peng­a­singan ada­lah Sas­tra Mi­nor?” karya Hes­sam Nogh­reh­c­hi. Te­tapi si­apa pun yang ha­nya me­li­hat sisi ini akan ke­hi­langan hal yang esen­si­al; ka­rena se­jak da­hu­lu, bu­daya Per­sia te­lah men­ja­di­kan per­pi­sahan dan peng­a­singan se­ba­gai sum­ber nya­nyian pa­ling mur­ni­nya. Ini­lah pel­a­jaran dari se­ru­ling Rûmî, yang mu­sik­nya yang agung la­hir dari ba­tang­nya yang ter­ca­but dari rum­pun bu­luh asal­nya: “De­ng­ar­lah se­ru­ling bu­luh men­ce­ri­ta­kan se­buah ki­sah; ia me­ra­tapi per­pi­sah­an: ’Se­jak aku di­po­tong dari rum­pun bu­luh, ke­luh­anku mem­buat pria dan wa­nita meng­e­rang’”. Su­ara Ali Er­fan, se­perti su­ara se­ru­ling ini, de­ngan de­mi­kian ti­dak la­hir meskipun ada re­tak­an, te­tapi jus­tru melalui re­takan itu, men­tran­s­mu­tas­i­kan ke­bru­talan re­a­li­tas men­jadi me­lodi yang me­mi­l­u­kan.

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

Van Isfahan naar Ménilmontant: Het Parcours van Ali Erfan

Ver­taald uit het Frans

Het Oos­ten, met zijn mys­te­ries en kwel­lin­gen, heeft van ouds­her de wes­terse ver­beel­ding ge­voed. Maar wat we­ten we wer­ke­lijk van het he­den­daagse Per­zië, van dit land van po­ë­zie dat het to­neel werd van een re­vo­lu­tie die de we­reld­orde heeft ver­stoord? Het is een ven­ster op dit Iran vol te­gen­strij­dig­he­den dat het werk van Ali Erfan ons opent, schrij­ver en ci­ne­ast1Cineast: Een epi­sode il­lu­streert de di­recte be­drei­gin­gen die op de kun­ste­naar heb­ben ge­wo­gen en zijn bal­ling­schap heb­ben ver­sneld. Toen zijn tweede film in Iran werd ver­toond, ver­klaarde de mi­nis­ter van Cul­tuur, aan­we­zig in de zaal, aan het eind: “De enige witte muur waarop nog niet het bloed van de on­rei­nen is ver­go­ten, is het bios­coop­scherm. Als we deze ver­ra­der exe­cu­te­ren en dit scherm rood wordt, zul­len alle ci­ne­as­ten be­grij­pen dat je niet kunt spe­len met de be­lan­gen van het mos­lim­volk”. ge­bo­ren in Is­fahan in 1946, en ge­dwon­gen tot bal­ling­schap in Frank­rijk sinds 1981. Zijn werk, ge­schre­ven in een Franse taal die hij zich ei­gen heeft ge­maakt, is een aan­grij­pende ge­tui­ge­nis van zeld­zame fi­nesse over de tra­ge­die van een volk en de con­di­tie van de ban­ne­ling.

Het Schrijven als verzet

In zijn kunst om de zie­len te pei­len die ge­kweld wor­den door ti­ran­nie en de ab­sur­di­teit van fa­na­tis­me, zien ve­len in Ali Erfan de waar­dige erf­ge­naam van de grote Sa­degh He­dayat2Sa­degh He­dayat: Va­der van de mo­derne Iraanse let­te­ren, be­gra­ven op Père-Lachai­se, in Pa­rijs.. Zijn schrijf­stijl, van een mee­do­gen­loze rauw­heid, dom­pelt ons on­der in een don­ker en be­klem­mend uni­ver­sum, bijna Kaf­ka­ësk — dat van een sa­men­le­ving over­ge­le­verd aan de ter­reur in­ge­steld door de “hal­lu­ci­ne­rende fi­lo­so­fie van de imams”: of het nu de ver­volgde vrou­wen zijn van Ma femme est une sainte (Mijn vrouw is een hei­li­ge), de on­der­drukte kun­ste­naars van Le Der­nier Poète du monde (De Laat­ste Dich­ter van de we­reld) of de ver­vloekte fi­gu­ren van Les Dam­nées du pa­ra­dis (De Ver­doem­den van het pa­ra­dijs). De dood die deze ver­ha­len door­dringt is niet al­leen die van het ge­weld, maar van de to­ta­li­taire Staat die het voort­brengt, dit bouw­werk dat, om zich op te rich­ten, een ce­ment van li­cha­men no­dig heeft. Het is dit­zelfde ce­ment dat we te­rug­vin­den in Sans om­bre (Zon­der scha­duw), een krach­tige ge­tui­ge­nis over de Iran-I­rak oor­log, dit “ver­schrik­ke­lijke mas­sa­graf”, ver­ge­lijk­baar met de loop­gra­ven­ge­vech­ten van de Grote Oor­log, die het bloed van hon­derd­dui­zen­den man­nen heeft ge­dron­ken:

Er wa­ren ook vrij­wil­li­gers die, met het idee om te ster­ven, de grond uit­groe­ven om ga­ten te ma­ken als gra­ven, die ze ’bruids­kar­ner voor de ge­lief­den van God’ noem­den.

Maar het deed er wei­nig toe welke be­te­ke­nis ie­der­een aan zijn tij­de­lijke ver­blijf­plaats gaf; hij moest zijn gat gra­ven in de rich­ting van Mekka en niet in func­tie van de vij­and die te­gen­over hem stond.

Erfan, Ali. Sans om­bre (Zon­der scha­duw), La Tour-d’Ai­gues: Édi­ti­ons de l’Au­be, coll. “Re­gards croi­sés”, 2017.

Als Ali Erfan niet de vreugde heeft om te ge­lo­ven, is dat zijn ge­brek, of lie­ver zijn on­ge­luk. Maar dit on­ge­luk heeft een zeer ern­stige oor­zaak, ik be­doel de mis­da­den die hij heeft zien ple­gen in naam van een re­li­gie waar­van de voor­schrif­ten zijn ge­de­na­tu­reerd en af­ge­wend van hun ware be­te­ke­nis, het ge­loof dat waan­zin wordt:

Hij opende zon­der haast een van de dikke dos­siers, haalde er een blad uit, be­keek het, en riep plot­se­ling uit:

— Stop deze vrouw in een ju­te­zak, en gooi haar met ste­nen tot ze cre­peeert als een hond. […]

En hij ging door, de­zelfde be­we­ging her­ha­lend, het ge­schrift weg­wer­pend van de­gene die naar God was ge­reisd, een an­der grij­pend […]. Hij stond plot­se­ling op, rechtop op de ta­fel, en schreeuwde als een gek:

— Laat de va­der zijn zoon wur­gen met zijn ei­gen han­den…

Erfan, Ali. Le Der­nier Poète du monde (De Laat­ste Dich­ter van de we­reld), vert. uit het Per­zisch door de au­teur en Michèle Cri­s­tof­a­ri, La Tour-d’Ai­gues: Édi­ti­ons de l’Au­be, coll. “L’Aube po­che”, 1990.

Over ballingschap en herinnering

Bal­ling­schap is een wond die nooit he­le­maal heelt. In Adieu Mé­nilmon­tant (Vaar­wel Mé­nilmon­tant) ver­laat Ali Erfan voor een tijd zijn ge­boor­te-Per­zië om ons over Frank­rijk te ver­tel­len, zijn land van toe­vlucht. De ro­man is een eer­be­toon aan de rue de Mé­nilmon­tant, die kos­mo­po­li­ti­sche wijk van Pa­rijs waar hij heeft ge­woond en het be­roep van fo­to­graaf heeft uit­ge­oe­fend. Het is een te­dere en soms wrede kro­niek van het le­ven van de “ver­dwaal­den van de we­reld”, van deze pa­ri­a’s van het le­ven die, zo­als hij, in deze toe­vlucht zijn ge­strand. Ech­ter, zelfs in Frank­rijk is Iran nooit ver weg. De geu­ren, de ge­lui­den, de ge­zich­ten, al­les her­in­nert aan het ver­lo­ren Oos­ten. Een her­in­ne­ring die, om te­gen het ver­ge­ten te vech­ten, uit het ver­le­den de meest op­val­lende trek­ken se­lec­teert.

Tel­kens wan­neer hij be­gint te schrij­ven, zoekt Ali Erfan de tijd van zijn eer­ste jeugd. Hij proeft de ex­tase van de her­in­ne­ring, het ple­zier om ver­lo­ren en ver­ge­ten din­gen te­rug te vin­den in de moe­der­taal. En om­dat deze her­von­den her­in­ne­ring niet ge­trouw ver­telt wat er is ge­beurd, is zij de ware schrij­ver; en Ali Erfan is haar eer­ste le­zer:

Nu ken ik zijn taal [het Frans]. Maar ik wil niet spre­ken. […] Me­vrouw zegt: ’Mijn schat, zeg: jas­mijn’. Ik wil niet. Ik wil de naam uit­spre­ken van de bloem die in ons huis was. Hoe heette ze? Waarom her­in­ner ik me het niet? Die grote bloem die in de hoek van de bin­nen­plaats groei­de. Die om­hoog ging, die draai­de. Ze klom over de deur van ons huis, en viel te­rug in de straat. […] Hoe heette ze? Ze rook lek­ker. Me­vrouw zegt weer: ’Zeg het, mijn scha­t’. Ik huil, ik huil…

Erfan, Ali. Le Der­nier Poète du monde (De Laat­ste Dich­ter van de we­reld), vert. uit het Per­zisch door de au­teur en Michèle Cri­s­tof­a­ri, La Tour-d’Ai­gues: Édi­ti­ons de l’Au­be, coll. “L’Aube po­che”, 1990.

Het werk van Ali Erfan, te­ge­lijk uniek en uni­ver­seel, dom­pelt ons on­der in een be­klem­mend Oos­ten, waar de lo­den man­tel van een tenta­cu­laire the­o­cra­tie zwaar weegt. Ze­ker, men zou kun­nen vre­zen dat de schrij­ver van de bal­ling­schap, on­danks zichzelf, al­leen maar dient om de cli­chés van de « wes­terse is­la­mo­fo­bie » te voe­den — een stel­ling die cen­traal staat in « Is de li­te­ra­tuur van de bal­ling­schap een kleine li­te­ra­tuur? » van Hes­sam Nog­hre­hchi. Maar wie al­leen deze kant van de zaak zou zien, zou het es­sen­ti­ële mis­sen; want de Per­zi­sche cul­tuur heeft van ouds­her schei­ding en bal­ling­schap tot de bron van haar zui­verste lied ge­maakt. Dit is de les van Rûmî’s fluit, wiens su­blieme mu­ziek ge­bo­ren wordt uit zijn sten­gel die uit zijn ge­boor­te­rie­ten is ge­rukt: « Luis­ter naar de riet­fluit die een ver­haal ver­telt; zij treurt om de schei­ding: “S­inds ik uit het riet­veld ben ge­sne­den, doet mijn klacht man en vrouw kreu­nen” ». De stem van Ali Erfan, zo­als die van deze fluit, wordt dus niet ge­bo­ren ondanks de barst, maar juist door haar, waar­bij de bru­ta­li­teit van de wer­ke­lijk­heid wordt ge­trans­mu­teerd in een aan­grij­pende me­lo­pee.

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

Da Isfahan a Ménilmontant: L’Itinerario di Ali Erfan

Tradotto dal fran­cese

L’Orien­te, con i suoi mis­teri e i suoi tor­men­ti, ha da sem­pre nutrito l’im­maginario oc­ciden­tale. Ma cosa sap­piamo real­mente della Per­sia con­tem­poranea, di questa terra di poesia divenuta tea­tro di una rivoluzione che ha scon­volto l’or­dine del mon­do? È una fines­tra su questo Iran in­triso di con­trad­dizioni che ci apre l’opera di Ali Er­fan, scrit­tore e cineasta1Cineasta: Un episodio il­lus­tra le minacce dirette che hanno pesato sul­l’ar­tista e hanno pre­cipitato il suo esilio. Quando il suo secondo film è stato pro­iet­tato in Iran, il minis­tro della Cul­tura, pre­sente in sala, ha dichiarato alla fine: «L’unico muro bianco sul quale non si è an­cora ver­sato il san­gue degli im­puri, è lo schermo del cinema. Se si gius­tizia questo traditore e questo schermo diventa ros­so, tutti i cineasti ca­piranno che non si può giocare con gli in­teressi del popolo musul­mano». nato a Isfahan nel 1946, e cos­tretto al­l’esilio in Fran­cia dal 1981. La sua opera, scritta in una lin­gua fran­cese che ha fatto propria, è una tes­timonianza com­movente e di rara finezza sulla tragedia di un popolo e sulla con­dizione del­l’esilia­to.

La Scrittura come resistenza

Nella sua arte di son­dare le anime tor­men­tate dalla tiran­nia e dal­l’as­sur­dità del fana­tismo, molti vedono in Ali Er­fan il degno erede del grande Sadegh Heda­yat2Sadegh Heda­yat: Padre delle let­tere iraniane moder­ne, sepolto al Père-Lachaise, a Pa­rigi.. La sua scrit­tura, di una crudezza im­placabile, ci im­merge in un universo oscuro e op­primen­te, quasi kafkiano — quello di una società in balia del ter­rore in­staurato dalla «filosofia al­lucinata degli imam»: che si tratti delle donne per­seguitate di Ma femme est une sainte (Mia moglie è una san­ta), degli ar­tisti op­pressi de Le Der­nier Poète du monde (L’ul­timo poeta del mon­do) o delle figure maledette de Les Dam­nées du pa­ra­dis (Le dan­nate del pa­ra­diso). La morte che im­pregna questi rac­conti non è quella della sola violen­za, ma dello Stato totalitario che la genera, quel­l’edificio che, per eriger­si, ha bisogno di un cemento di cor­pi. È questo stesso cemento che ritroviamo in Sans om­bre (Senza om­bra), una potente tes­timonianza sulla guerra Iran-Iraq, questo «spaven­toso car­naio», pa­ra­gonabile alle bat­taglie di trin­cea della Grande Guer­ra, che ha bevuto il san­gue di cen­tinaia di migliaia di uomini:

«C’erano an­che volon­tari che, nel­l’idea di morire, scavavano il suolo per fare buchi come tom­be, che chiamavano “camera nuziale per gli amanti di Dio”.

Ma poco im­por­tava il senso che ciascuno dava alla sua dimora pas­seg­gera; doveva scavare il suo buco in direzione della Mecca e non in fun­zione del nemico che era di fron­te.»

Er­fan, Ali. Sans om­bre (Senza om­bra), La Tour-d’Aigues: Éditions de l’Aube, coll. «Regards croisés», 2017.

Se Ali Er­fan non ha la gioia di credere, è questo il suo difet­to, o piut­tosto la sua sven­tura. Ma questa sven­tura deriva da una causa molto grave, voglio dire i crimini che ha visto com­met­tere in nome di una religione i cui pre­cetti sono stati sna­turati e deviati dal loro vero significa­to, la fede divenuta fol­lia:

«Aprì senza fretta uno dei grossi fascicoli, ne es­trasse un foglio, lo esaminò, e al­l’im­prov­viso esclamò:

— Rin­chiudete questa donna in un sacco di iuta, e lan­cia­tele pietre fin­ché non crepi come un cane. […]

E con­tinuò, ripetendo lo stesso ges­to, get­tando lo scritto di colui che aveva viag­giato verso Dio, af­fer­ran­done un al­tro […]. Si alzò bruscamen­te, in piedi sul tavolo, e gridò come un fol­le:

— Che il padre stran­goli suo figlio con le proprie mani…»

Er­fan, Ali. Le Der­nier Poète du monde (L’ul­timo poeta del mon­do), trad. dal per­siano del­l’autore e Michèle Cris­tofari, La Tour-d’Aigues: Éditions de l’Aube, coll. «L’Aube poche», 1990.

Dell’esilio e della memoria

L’esilio è una ferita che non si rimar­gina mai del tut­to. In Adieu Ménil­mon­tant (Ad­dio Ménil­mon­tan­t), Ali Er­fan lascia per un tempo la sua Per­sia na­tale per par­larci della Fran­cia, la sua terra d’ac­coglien­za. Il romanzo è un omag­gio alla rue de Ménil­mon­tant, quel quar­tiere cosmopolita di Pa­rigi dove ha vis­suto ed eser­citato il mes­tiere di fotografo. È una cronaca tenera e tal­volta crudele della vita degli «smar­riti del mondo», di questi pa­ria della vita che, come lui, sono ap­prodati in questo rifugio. Tut­tavia, an­che in Fran­cia, l’Iran non è mai lon­tano. Gli odori, i suoni, i vol­ti, tutto ricorda l’Oriente per­duto. Una memoria che, per lot­tare con­tro l’oblio, seleziona dal pas­sato i tratti più salien­ti.

Ogni volta che in­traprende a scrivere, Ali Er­fan cerca il tempo della sua prima giovinez­za. Gusta l’es­tasi del ricor­do, il piacere di ritrovare le cose per­dute e dimen­ticate nella lin­gua na­tale. E, poiché questa memoria ritrovata non rac­conta fedel­mente ciò che è ac­caduto, è essa il vero scrit­tore; e Ali Er­fan è il suo primo let­tore:

«Ora, co­nosco la sua lin­gua [il fran­cese]. Ma non voglio par­lare. […] La signora dice: “Caro mio, di’: gel­somino”. Non voglio. Voglio pronun­ciare il nome del fiore che era nella nos­tra casa. Come si chiamava? Per­ché non me lo ricor­do? Quel grande fiore che cresceva nel­l’an­golo del cor­tile. Che saliva, che girava. Si ar­ram­picava sopra la porta di casa nos­tra, e ricadeva nella strada. […] Come si chiamava? Profumava. La signora dice an­cora: “Di’, caro mio”. Io pian­go, pian­go…»

Er­fan, Ali. Le Der­nier Poète du monde (L’ul­timo poeta del mon­do), trad. dal per­siano del­l’autore e Michèle Cris­tofari, La Tour-d’Aigues: Éditions de l’Aube, coll. «L’Aube poche», 1990.

L’opera di Ali Er­fan, al tempo stesso sin­golare e univer­sale, ci im­merge in un Oriente op­primen­te, dove pesa la cappa di piombo di una teocrazia ten­tacolare. Cer­to, si potrebbe temere che lo scrit­tore del­l’esilio, suo mal­grado, serva solo ad alimen­tare i cliché del­l’“islamofobia oc­ciden­tale” — una tesi al cuore di “La let­tera­tura d’esilio è una let­tera­tura minore?” di Hes­sam Nogh­rehchi. Ma chi vedesse solo questo lato delle cose man­cherebbe l’es­sen­ziale; poiché da sem­pre, la cul­tura per­siana ha fatto della separazione e del­l’esilio la fonte del suo canto più puro. Tale è la lezione del flauto di Rumi, la cui musica su­blime nasce dal suo stelo strap­pato al suo can­neto na­tale: “Ascolta il flauto di canna rac­con­tare una storia; si lamenta della separazione: ’Da quando mi hanno tagliato dal can­neto, il mio lamento fa gemere l’uomo e la don­na’”. La voce di Ali Er­fan, come quella di questo flauto, non nasce dun­que malgrado la crepa, ma proprio attraverso di es­sa, trasmutando la brutalità del reale in una strug­gente melopea.

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

इस्पहान से मेनिलमोंतां तक: अली एरफान की यात्रा

फ्रांसीसी से अनुवादित

पूर्व, अपने रहस्यों और अपनी पीड़ाओं के साथ, हमेशा से पश्चिमी कल्पना को पोषित करता रहा है। लेकिन हम समकालीन फारस के बारे में वास्तव में क्या जानते हैं, कविता की इस भूमि के बारे में जो एक क्रांति का रंगमंच बन गई जिसने विश्व व्यवस्था को उलट दिया? विरोधाभासों से भरे इस ईरान पर एक खिड़की हमारे लिए अली एरफान का कार्य खोलता है, एक लेखक और फिल्मकार1फिल्मकार: एक प्रसंग कलाकार पर पड़े प्रत्यक्ष खतरों को दर्शाता है और उनके निर्वासन को तेज़ किया। जब उनकी दूसरी फिल्म ईरान में दिखाई गई, हॉल में उपस्थित संस्कृति मंत्री ने अंत में घोषणा की: “एकमात्र सफेद दीवार जिस पर अशुद्धों का खून अभी तक नहीं बहाया गया है, वह सिनेमा स्क्रीन है। यदि हम इस गद्दार को फांसी देते हैं और यह स्क्रीन लाल हो जाती है, तो सभी फिल्मकार समझ जाएंगे कि मुस्लिम लोगों के हितों के साथ खेला नहीं जा सकता”। जो 1946 में इस्पहान में पैदा हुए और 1981 से फ्रांस में निर्वासन के लिए मजबूर हैं। उनका कार्य, फ्रांसीसी भाषा में लिखा गया जिसे उन्होंने अपनाया है, एक लोगों की त्रासदी और निर्वासित की स्थिति पर एक मार्मिक और दुर्लभ सूक्ष्मता की गवाही है।

प्रतिरोध के रूप में लेखन

अत्याचार और कट्टरता की बेतुकेपन से पीड़ित आत्माओं की जांच करने की अपनी कला में, कई लोग अली एरफान को महान सादेक हेदायत2सादेक हेदायत: आधुनिक ईरानी साहित्य के पिता, पेरिस में पेर-लाशेज़ में दफनाए गए। के योग्य उत्तराधिकारी के रूप में देखते हैं। उनका लेखन, एक निर्मम कठोरता का, हमें एक अंधेरे और दमनकारी ब्रह्मांड में डुबो देता है, लगभग काफ्काई - “इमामों के मतिभ्रमित दर्शन” द्वारा स्थापित आतंक के हवाले एक समाज का: चाहे वह Ma femme est une sainte (मेरी पत्नी एक संत है) की सताई गई महिलाएं हों, Le Dernier Poète du monde (दुनिया का अंतिम कवि) के उत्पीड़ित कलाकार हों या Les Damnées du paradis (स्वर्ग की अभिशप्त) की शापित आकृतियां हों। इन कहानियों में व्याप्त मृत्यु केवल हिंसा की नहीं है, बल्कि उस अधिनायकवादी राज्य की है जो इसे उत्पन्न करता है, वह इमारत जो खड़ी होने के लिए शरीरों के सीमेंट की आवश्यकता है। यही सीमेंट हम Sans ombre (बिना छाया) में पाते हैं, ईरान-इराक युद्ध पर एक शक्तिशाली गवाही, यह “भयावह कत्लखाना”, महान युद्ध की खाई लड़ाइयों के समान, जिसने सैकड़ों हजारों लोगों का खून पिया:

वहाँ स्वयंसेवक भी थे जो, मरने के विचार में, जमीन खोदकर कब्रों जैसे गड्ढे बनाते थे, जिन्हें वे ’ईश्वर के प्रेमियों के लिए दुल्हन कक्ष’ कहते थे।

लेकिन इससे कोई फर्क नहीं पड़ता था कि प्रत्येक अपने अस्थायी निवास को क्या अर्थ देता था; उसे अपना गड्ढा मक्का की दिशा में खोदना था न कि सामने वाले दुश्मन की दिशा में।

एरफान, अली। Sans ombre (बिना छाया), ला तूर-डेग: एडिसियों दे लॉब, कॉल. “रिगार्ड क्रोआसे”, 2017।

यदि अली एरफान को विश्वास करने की खुशी नहीं है, तो यह उनकी कमी है, या बल्कि उनका दुर्भाग्य है। लेकिन यह दुर्भाग्य एक बहुत गंभीर कारण से है, मेरा मतलब है वे अपराध जो उन्होंने एक धर्म के नाम पर किए जाते देखे हैं जिसके सिद्धांतों को विकृत कर दिया गया है और उनके वास्तविक अर्थ से भटका दिया गया है, विश्वास पागलपन बन गया है:

उसने बिना जल्दी के एक मोटी फाइल खोली, एक पत्रक निकाला, उसकी जांच की, और अचानक चिल्लाया:

— इस महिला को जूट के बोरे में बंद करो, और उस पर पत्थर फेंको जब तक कि वह कुत्ते की तरह मर न जाए। […]

और वह जारी रखा, वही इशारा दोहराते हुए, उसके लेखन को हिलाते हुए जो ईश्वर की ओर यात्रा कर चुका था, दूसरे को पकड़ते हुए […]. वह अचानक उठा, मेज पर खड़ा हुआ, और पागल की तरह चिल्लाया:

— पिता अपने बेटे को अपने हाथों से गला घोंटे…

एरफान, अली। Le Dernier Poète du monde (दुनिया का अंतिम कवि), लेखक और मिशेल क्रिस्टोफारी द्वारा फारसी से अनुवादित, ला तूर-डेग: एडिसियों दे लॉब, कॉल. “लॉब पोश”, 1990।

निर्वासन और स्मृति के बारे में

निर्वासन एक घाव है जो कभी पूरी तरह से नहीं भरता। Adieu Ménilmontant (अलविदा मेनिलमोंतां) में, अली एरफान अपने मूल फारस को कुछ समय के लिए छोड़कर हमसे फ्रांस के बारे में बात करते हैं, उनकी शरण भूमि। उपन्यास मेनिलमोंतां सड़क को श्रद्धांजलि है, पेरिस का यह बहुसांस्कृतिक क्वार्टर जहाँ वे रहे और फोटोग्राफर का काम किया। यह “दुनिया के भटके हुए लोगों” की एक कोमल और कभी-कभी क्रूर कालक्रम है, जीवन के इन बहिष्कृतों की जो, उनकी तरह, इस शरण में विफल हुए हैं। हालांकि, फ्रांस में भी, ईरान कभी दूर नहीं है। गंध, आवाज़ें, चेहरे, सब कुछ खोए हुए पूर्व की याद दिलाता है। एक स्मृति जो, विस्मृति से लड़ने के लिए, अतीत से सबसे प्रमुख विशेषताओं का चयन करती है।

जब भी वे लिखने का काम करते हैं, अली एरफान अपनी पहली जवानी के समय की तलाश करते हैं। वे स्मरण के आनंद का स्वाद लेते हैं, मातृभाषा में खोई और भूली हुई चीजों को फिर से खोजने का सुख। और, चूंकि यह पुनः प्राप्त स्मृति वफादारी से यह नहीं बताती कि क्या हुआ था, यह वास्तविक लेखक है; और अली एरफान इसके पहले पाठक हैं:

अब, मैं उसकी भाषा [फ्रांसीसी] जानता हूं। लेकिन मैं बोलना नहीं चाहता। […] मैडम कहती है: ’मेरे प्रिय, कहो: जैस्मीन’। मैं नहीं चाहता। मैं उस फूल का नाम बोलना चाहता हूं जो हमारे घर में था। उसका नाम क्या था? मुझे याद क्यों नहीं है? वह बड़ा फूल जो आंगन के कोने में उगता था। जो चढ़ता था, जो घूमता था। वह हमारे घर के दरवाजे के ऊपर से चढ़ता था, और सड़क में गिरता था। […] उसका नाम क्या था? वह अच्छी खुशबू देता था। मैडम फिर कहती है: ’कहो, मेरे प्रिय’। मैं रोता हूं, मैं रोता हूं…

एरफान, अली। Le Dernier Poète du monde (दुनिया का अंतिम कवि), लेखक और मिशेल क्रिस्टोफारी द्वारा फारसी से अनुवादित, ला तूर-डेग: एडिसियों दे लॉब, कॉल. “लॉब पोश”, 1990।

अली एरफान का कार्य, एक साथ विशिष्ट और सार्वभौमिक, हमें एक दमघोंटू पूर्व में डुबो देता है, जहाँ एक जालीदार धर्मतंत्र का सीसे का ढक्कन भारी है। निश्चित रूप से, कोई डर सकता है कि निर्वासन का लेखक, अपने बावजूद, केवल “पश्चिमी इस्लामोफोबिया” के रूढ़िवादी विचारों को पोषित करने का काम करता है — हेसाम नोघ्रेहची के “क्या निर्वासन साहित्य एक छोटा साहित्य है?” के केंद्र में एक थीसिस। लेकिन जो केवल इस पक्ष को देखेगा वह मुख्य बात चूक जाएगा; क्योंकि हमेशा से, फारसी संस्कृति ने अलगाव और निर्वासन को अपने सबसे शुद्ध गीत का स्रोत बनाया है। यह रूमी की बांसुरी का पाठ है, जिसका उदात्त संगीत उसके तने से पैदा होता है जो उसके जन्मस्थान के सरकंडे से उखाड़ा गया है: “सरकंडे की बांसुरी को एक कहानी सुनाते हुए सुनो; वह अलगाव की शिकायत करती है: ’जब से मुझे सरकंडे से काटा गया है, मेरी शिकायत पुरुष और स्त्री को कराहने पर मजबूर करती है’”। अली एरफान की आवाज़, इस बांसुरी की तरह, दरार के बावजूद नहीं, बल्कि इसके माध्यम से पैदा होती है, वास्तविकता की क्रूरता को एक मार्मिक राग में बदल देती है।

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

De Ispaão a Ménilmontant: O Itinerário de Ali Erfan

Tra­du­zido do fran­cês

O Ori­en­te, com os seus mis­té­rios e os seus tor­men­tos, sem­pre ali­men­tou o ima­gi­ná­rio oci­den­tal. Mas que sa­be­mos re­al­mente da Pér­sia con­tem­po­râ­nea, dessa terra de po­e­sia que se tor­nou o te­a­tro de uma re­vo­lu­ção que per­tur­bou a or­dem do mun­do? É uma ja­nela so­bre este Irão im­preg­nado de con­tra­di­ções que nos abre a obra de Ali Er­fan, es­cri­tor e ci­ne­asta1Cineasta: Um epi­só­dio ilus­tra as ame­a­ças di­re­tas que pe­sa­ram so­bre o ar­tista e pre­ci­pi­ta­ram o seu exí­lio. Quando o seu se­gundo filme foi pro­je­tado no Irão, o mi­nis­tro da Cul­tu­ra, pre­sente na sa­la, de­cla­rou no fim: «O único muro branco so­bre o qual ainda não se ver­teu o san­gue dos im­pu­ros, é o ecrã de ci­ne­ma. Se exe­cu­tar­mos este trai­dor e esse ecrã fi­car ver­me­lho, to­dos os ci­ne­as­tas com­pre­en­de­rão que não se pode brin­car com os in­te­res­ses do povo mu­çul­mano». nas­cido em Is­paão em 1946, e for­çado ao exí­lio em França desde 1981. A sua obra, es­crita numa lín­gua fran­cesa que fez sua, é um tes­te­mu­nho co­mo­vente e de rara fi­neza so­bre a tra­gé­dia de um povo e a con­di­ção do exi­la­do.

A Escrita como resistência

Na sua arte de son­dar as al­mas ator­men­ta­das pela ti­ra­nia e pelo ab­surdo do fa­na­tis­mo, mui­tos são os que veem em Ali Er­fan o digno her­deiro do grande Sa­degh He­dayat2Sa­degh He­dayat: Pai das le­tras ira­ni­a­nas mo­der­nas, en­ter­rado no Pè­re-La­chai­se, em Pa­ris.. A sua es­cri­ta, de uma cru­eza im­pla­cá­vel, mer­gu­lha-nos num uni­verso som­brio e opres­si­vo, quase kaf­ki­ano — o de uma so­ci­e­dade en­tre­gue ao ter­ror ins­tau­rado pela «fi­lo­so­fia alu­ci­nada dos imãs»: se­jam as mu­lhe­res per­se­gui­das de Ma femme est une sainte (A mi­nha mu­lher é uma san­ta), os ar­tis­tas opri­mi­dos de Le Der­nier Poète du monde (O Úl­timo Po­eta do mun­do) ou as fi­gu­ras mal­di­tas de Les Dam­nées du pa­ra­dis (As Da­na­das do pa­raí­so). A morte que im­pregna es­tes re­la­tos não é ape­nas a da vi­o­lên­cia, mas a do Es­tado to­ta­li­tá­rio que a en­gen­dra, esse edi­fí­cio que, para se er­guer, ne­ces­sita de um ci­mento de cor­pos. É esse mesmo ci­mento que en­con­tra­mos em Sans om­bre (Sem som­bra), um tes­te­mu­nho po­de­roso so­bre a guerra Irão-I­ra­que, esse «es­pan­toso os­sá­rio», com­pa­rá­vel às ba­ta­lhas de trin­chei­ras da Grande Guer­ra, que be­beu o san­gue de cen­te­nas de mi­lha­res de ho­mens:

«Ha­via tam­bém vo­lun­tá­rios que, com a ideia de mor­rer, es­ca­va­vam o solo para fa­zer bu­ra­cos como tú­mu­los, a que cha­ma­vam “câ­mara nup­cial para os apai­xo­na­dos de Deus”.

Mas pouco im­por­tava o sen­tido que cada um dava à sua mo­rada pas­sa­gei­ra; de­via ca­var o seu bu­raco na di­re­ção de Meca e não em fun­ção do ini­migo que es­tava em fren­te.»

Er­fan, Ali. Sans om­bre (Sem som­bra), La Tour-d’Ai­gues: Édi­ti­ons de l’Au­be, col. «Re­gards croi­sés», 2017.

Se Ali Er­fan não tem a ale­gria de crer, é esse o seu de­fei­to, ou an­tes o seu in­for­tú­nio. Mas este in­for­tú­nio de­ve-se a uma causa muito gra­ve, quero di­zer os cri­mes que viu co­me­ter em nome de uma re­li­gião cu­jos pre­cei­tos fo­ram des­na­tu­ra­dos e des­vi­a­dos do seu ver­da­deiro sig­ni­fi­ca­do, a fé tor­nan­do-se lou­cu­ra:

«Abriu sem pressa um dos es­pes­sos dos­si­ês, re­ti­rou uma fo­lha, exa­mi­nou-a, e de re­pente ex­cla­mou:

— Fe­chem esta mu­lher num saco de ju­ta, e ati­rem-lhe pe­dras até que morra como um cão. […]

E con­ti­nu­ou, re­pe­tindo o mesmo ges­to, ba­lan­çando o es­crito da­quele que ti­nha vi­a­jado para Deus, pe­gando nou­tro […]. Le­van­tou-se brus­ca­men­te, de pé so­bre a me­sa, e gri­tou como um lou­co:

— Que o pai es­tran­gule o fi­lho com as pró­prias mãos…»

Er­fan, Ali. Le Der­nier Poète du monde (O Úl­timo Po­eta do mun­do), trad. do persa pelo au­tor e Mi­chèle Cris­to­fa­ri, La Tour-d’Ai­gues: Édi­ti­ons de l’Au­be, col. «L’Aube po­che», 1990.

Do exílio e da memória

O exí­lio é uma fe­rida que nunca se fe­cha com­ple­ta­men­te. Em Adieu Mé­nil­mon­tant (A­deus Mé­nil­mon­tant), Ali Er­fan deixa por um tempo a sua Pér­sia na­tal para nos fa­lar da Fran­ça, a sua terra de aco­lhi­men­to. O ro­mance é uma ho­me­na­gem à rue de Mé­nil­mon­tant, esse bairro cos­mo­po­lita de Pa­ris onde vi­veu e exer­ceu o ofí­cio de fo­tó­gra­fo. É uma cró­nica terna e por ve­zes cruel da vida dos «per­di­dos do mundo», des­ses pá­rias da vida que, como ele, nau­fra­ga­ram neste re­fú­gio. No en­tan­to, mesmo em Fran­ça, o Irão nunca está lon­ge. Os odo­res, os sons, os ros­tos, tudo re­corda o Ori­ente per­di­do. Uma me­mó­ria que, para lu­tar con­tra o es­que­ci­men­to, se­le­ci­ona do pas­sado os tra­ços mais sa­li­en­tes.

Cada vez que em­pre­ende es­cre­ver, Ali Er­fan pro­cura o tempo da sua pri­meira ju­ven­tu­de. Sa­bo­reia o êx­tase da re­cor­da­ção, o pra­zer de re­en­con­trar as coi­sas per­di­das e es­que­ci­das na lín­gua na­tal. E, como esta me­mó­ria re­en­con­trada não conta fi­el­mente o que se pas­sou, é ela o ver­da­deiro es­cri­tor; e Ali Er­fan é o seu pri­meiro lei­tor:

«Ago­ra, co­nheço a sua lín­gua [o fran­cês]. Mas não quero fa­lar. […] A se­nhora diz: “Meu que­ri­do, diz: jas­mim”. Não que­ro. Quero pro­nun­ciar o nome da flor que es­tava na nossa ca­sa. Como se cha­ma­va? Por­que é que não me lem­bro? Aquela grande flor que cres­cia ao canto do pá­tio. Que su­bia, que gi­ra­va. Tre­pava por cima da porta da nossa ca­sa, e caía na rua. […] Como se cha­ma­va? Chei­rava bem. A se­nhora diz ain­da: “Diz, meu que­ri­do”. Eu cho­ro, eu cho­ro…»

Er­fan, Ali. Le Der­nier Poète du monde (O Úl­timo Po­eta do mun­do), trad. do persa pelo au­tor e Mi­chèle Cris­to­fa­ri, La Tour-d’Ai­gues: Édi­ti­ons de l’Au­be, col. «L’Aube po­che», 1990.

A obra de Ali Er­fan, ao mesmo tempo sin­gu­lar e uni­ver­sal, mer­gu­lha-nos num Ori­ente opres­si­vo, onde pesa a capa de chumbo de uma te­o­cra­cia ten­ta­cu­lar. Cer­ta­men­te, po­der-se-ia te­mer que o es­cri­tor do exí­lio sir­va, ape­sar de si mes­mo, ape­nas para ali­men­tar os cli­chés da « is­la­mo­fo­bia oci­den­tal » — uma tese no cen­tro de « A li­te­ra­tura de exí­lio é uma li­te­ra­tura me­nor? » de Hes­sam Nogh­reh­chi. Mas quem não visse esse lado das coi­sas per­de­ria o es­sen­ci­al; pois desde sem­pre, a cul­tura persa fez da se­pa­ra­ção e do exí­lio a fonte do seu canto mais pu­ro. Esta é a li­ção da flauta de Rûmî, cuja mú­sica su­blime nasce da sua haste ar­ran­cada ao seu jun­cal na­tal: « Es­cuta a flauta de bambu con­tar uma his­tó­ria; ela la­men­ta-se da se­pa­ra­ção: “Desde que me cor­ta­ram do jun­cal, a mi­nha queixa faz ge­mer o ho­mem e a mu­lher” ». A voz de Ali Er­fan, como a dessa flau­ta, não nasce por­tanto apesar da fis­su­ra, mas sim por ela, trans­mu­tando a bru­ta­li­dade do real numa co­mo­vente me­lo­peia.

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

イスパハンからメニルモンタンへ:アリ・エルファンの軌跡

フランス語からの翻訳

東洋は、その神秘と苦悩をもって、常に西洋の想像力を養ってきた。しかし、現代ペルシャについて、詩の大地でありながら世界の秩序を覆した革命の舞台となったこの地について、我々は本当に何を知っているだろうか。1946年にイスパハンで生まれ、1981年以来フランスへの亡命を余儀なくされた作家・映画監督1映画監督:芸術家に直接かかった脅威と彼の亡命を早めた出来事を示すエピソードがある。彼の2作目の映画がイランで上映されたとき、会場にいた文化大臣は最後にこう宣言した:「不純な者たちの血がまだ流されていない唯一の白い壁は、映画のスクリーンだ。この裏切り者を処刑してこのスクリーンが赤くなれば、すべての映画監督はイスラム教徒の人々の利益を弄ぶことはできないと理解するだろう」。アリ・エルファンの作品は、矛盾に満ちたこのイランへの窓を開いてくれる。彼が自らのものとしたフランス語で書かれた彼の作品は、一つの民族の悲劇と亡命者の条件について、胸を打つ稀有な繊細さを持った証言である。

抵抗としての執筆

専制政治と狂信主義の不条理によって苦しめられた魂を探る彼の芸術において、多くの人々がアリ・エルファンを偉大なサーデグ・ヘダーヤト2サーデグ・ヘダーヤト:現代イラン文学の父、パリのペール・ラシェーズ墓地に埋葬されている。の正統な後継者と見なしている。容赦のない生々しさを持つ彼の文体は、我々を暗く抑圧的な、ほとんどカフカ的な世界——「イマームたちの幻覚的哲学」によって確立された恐怖に委ねられた社会——へと投げ込む。『Ma femme est une sainte』(私の妻は聖女)の迫害される女性たち、『Le Dernier Poète du monde』(世界最後の詩人)の抑圧された芸術家たち、あるいは『Les Damnées du paradis』(楽園の呪われた女たち)の呪われた人物たちがそうである。これらの物語に浸透している死は、暴力だけの死ではなく、それを生み出す全体主義国家の死であり、自らを建設するために死体のセメントを必要とする建造物の死である。このセメントは、イラン・イラク戦争についての力強い証言である『Sans ombre』(影なき者)にも見出される。この「恐るべき大量墓地」は、第一次世界大戦の塹壕戦に匹敵し、何十万もの人々の血を飲み込んだ:

死ぬことを考えて、墓のような穴を作るために地面を掘り起こす志願兵たちもいた。彼らはそれを「神を愛する者たちの新婚部屋」と呼んでいた。

しかし、それぞれが自分の一時的な住まいに与える意味など重要ではなかった。彼は正面の敵に向かってではなく、メッカの方向に向かって穴を掘らなければならなかった。

エルファン、アリ『Sans ombre』(影なき者)、ラ・トゥール・デーグ:エディション・ド・ローブ、「Regards croisés」叢書、2017年。

アリ・エルファンに信じる喜びがないとすれば、それは彼の欠点、むしろ不幸である。しかし、この不幸は非常に重大な原因による。つまり、彼が目撃した、教義が歪められ本来の意味から逸脱した宗教の名のもとに犯された犯罪であり、信仰が狂気となったのである:

彼はゆっくりと厚いファイルの一つを開き、一枚の紙を取り出し、それを調べ、突然叫んだ:

——この女を麻袋に入れ、犬のようにくたばるまで石を投げつけろ。[…]

そして彼は続けた。同じ動作を繰り返し、神のもとへ旅立った者の書き物を振り回し、別のものを掴んで[…]。彼は突然立ち上がり、テーブルの上に立って、狂人のように叫んだ:

——父親が自らの手で息子を絞め殺すように…

エルファン、アリ『Le Dernier Poète du monde』(世界最後の詩人)、著者とミシェル・クリストファリによるペルシャ語からの翻訳、ラ・トゥール・デーグ:エディション・ド・ローブ、「L’Aube poche」叢書、1990年。

亡命と記憶について

亡命は決して完全に癒えることのない傷である。『Adieu Ménilmontant』(さらばメニルモンタン)で、アリ・エルファンは一時的に生まれ故郷のペルシャを離れ、彼の避難地であるフランスについて語る。この小説は、彼が住み写真家として働いたパリのコスモポリタンな地区、メニルモンタン通りへのオマージュである。それは「世界の迷える者たち」の、彼のようにこの避難所に流れ着いた人生の追放者たちの、優しくも時に残酷な年代記である。しかし、フランスにいても、イランは決して遠くない。匂い、音、顔、すべてが失われた東洋を思い起こさせる。忘却と戦うために、過去から最も顕著な特徴を選び出す記憶。

執筆に取り組むたびに、アリ・エルファンは自分の青春時代を探し求める。彼は回想の恍惚を味わい、母語の中で失われ忘れられたものを見つける喜びを味わう。そして、この取り戻された記憶が起こったことを忠実に語らないので、それこそが真の作家なのである。そしてアリ・エルファンはその最初の読者である:

今、私は彼女の言語[フランス語]を知っている。しかし私は話したくない。[…]マダムは言う:「私の愛しい人、言って:ジャスミン」。私は言いたくない。私は我が家にあった花の名前を言いたい。それは何という名前だったか?なぜ思い出せないのか?中庭の隅に生えていたあの大きな花。登って、回っていた。我が家の門の上を這い上がり、通りに垂れ下がっていた。[…]何という名前だったか?良い香りがした。マダムはまた言う:「言って、私の愛しい人」。私は泣く、泣く…

エルファン、アリ『Le Dernier Poète du monde』(世界最後の詩人)、著者とミシェル・クリストファリによるペルシャ語からの翻訳、ラ・トゥール・デーグ:エディション・ド・ローブ、「L’Aube poche」叢書、1990年。

アリ・エルファンの作品は、特異でありながら普遍的であり、触手のような神権政治の鉛の蓋が重くのしかかる、息苦しい東洋へと我々を投げ込む。確かに、亡命作家が自らの意に反して「西洋のイスラモフォビア」の決まり文句を育てることにしか役立たないのではないかと恐れることもできよう——ヘサム・ノグレフチの「亡命文学はマイナー文学なのか?」の中心にある論題である。しかし、物事のこの側面だけを見る者は本質を見逃すだろう。なぜならペルシャ文化は常に、分離と亡命を最も純粋な歌の源としてきたからだ。これがルーミーの笛の教えであり、その崇高な音楽は、生まれ故郷の葦原から引き抜かれた茎から生まれる:「葦笛が物語を語るのを聞け。それは分離を嘆いている:『葦原から切り離されて以来、私の嘆きは男も女も呻かせる』」。アリ・エルファンの声は、この笛のように、亀裂にかかわらずではなく、まさにそれを通して生まれ、現実の残酷さを心を打つ旋律へと変容させるのである。

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

Von Isfahan nach Ménilmontant: Die Reise des Ali Erfan

Aus dem Fran­zö­si­schen über­setzt

Der Ori­ent mit sei­nen Ge­heim­nis­sen und Qua­len hat seit je­her die west­li­che Vor­stel­lungs­kraft ge­nährt. Aber was wis­sen wir wirk­lich über das zeit­ge­nös­si­sche Per­si­en, über die­ses Land der Po­e­sie, das zum Schau­platz ei­ner Re­vo­lu­tion wur­de, die die Welt­ord­nung er­schüt­ter­te? Ein Fens­ter zu die­sem von Wi­der­sprü­chen durch­drun­ge­nen Iran öff­net uns das Werk von Ali Er­fan, Schrift­stel­ler und Fil­me­ma­cher1Filmemacher: Eine Epi­sode ver­an­schau­licht die di­rek­ten Be­dro­hun­gen, die auf dem Künst­ler las­te­ten und sein Exil be­schleu­nig­ten. Als sein zwei­ter Film im Iran ge­zeigt wur­de, er­klärte der an­we­sende Kul­tur­mi­nis­ter am Ende im Saal: „Die ein­zige weiße Wand, auf die noch nicht das Blut der Un­rei­nen ver­gos­sen wur­de, ist die Ki­no­le­in­wand. Wenn man die­sen Ver­rä­ter hin­rich­tet und diese Lein­wand rot wird, wer­den alle Fil­me­ma­cher ver­ste­hen, dass man nicht mit den In­ter­es­sen des mus­li­mi­schen Vol­kes spie­len kann“., ge­bo­ren 1946 in Is­fahan und seit 1981 zum Exil in Frank­reich ge­zwun­gen. Sein Werk, ge­schrie­ben in ei­ner fran­zö­si­schen Spra­che, die er sich zu ei­gen ge­macht hat, ist ein er­grei­fen­des Zeug­nis von sel­te­ner Fein­heit über die Tra­gö­die ei­nes Vol­kes und die Lage des Exilan­ten.

Das Schreiben als Widerstand

In sei­ner Kunst, die von Ty­ran­nei und der Ab­sur­di­tät des Fa­na­tis­mus ge­quäl­ten See­len zu er­grün­den, se­hen viele in Ali Er­fan den wür­di­gen Er­ben des gro­ßen Sa­degh He­da­yat2Sa­degh He­da­yat: Va­ter der mo­der­nen ira­ni­schen Li­te­ra­tur, be­gra­ben auf dem Père-Lachaise in Pa­ris.. Sein Schrei­ben von un­er­bitt­li­cher Roh­heit taucht uns in eine düs­tere und be­drü­cken­de, fast kaf­ka­eske Welt ein – die ei­ner Ge­sell­schaft, die dem Ter­ror aus­ge­lie­fert ist, der durch die „hal­lu­zi­nierte Phi­lo­so­phie der Imame“ er­rich­tet wur­de: seien es die ver­folg­ten Frauen in Ma femme est une sainte (Meine Frau ist eine Hei­li­ge), die un­ter­drück­ten Künst­ler in Le Der­nier Poète du monde (Der letzte Dich­ter der Welt) oder die ver­fluch­ten Ge­stal­ten der Damnées du pa­ra­dis (Die Ver­damm­ten des Pa­ra­die­ses). Der Tod, der diese Er­zäh­lun­gen durch­dringt, ist nicht nur der der Ge­walt al­lein, son­dern der des to­ta­li­tä­ren Staa­tes, der sie her­vor­bringt, die­ses Ge­bäu­de, das, um sich zu er­he­ben, einen Ze­ment aus Kör­pern be­nö­tigt. Es ist der­selbe Ze­ment, den wir in Sans om­bre (Ohne Schat­ten) fin­den, ei­nem kraft­vol­len Zeug­nis über den Iran-I­rak-Krieg, die­ses „ent­setz­li­che Mas­sen­grab“, ver­gleich­bar mit den Gra­ben­kämp­fen des Ers­ten Welt­kriegs, das das Blut Hun­dert­tau­sen­der Men­schen ge­trun­ken hat:

Es gab auch Frei­wil­li­ge, die in der Ab­sicht zu ster­ben den Bo­den aus­ho­ben, um Lö­cher wie Grä­ber zu ma­chen, die sie ‚Braut­ge­mach für die Lie­ben­den Got­tes’ nann­ten.

Aber es spielte keine Rol­le, wel­chen Sinn je­der sei­ner vor­über­ge­hen­den Be­hau­sung gab; er musste sein Loch in Rich­tung Mekka gra­ben und nicht in Rich­tung des Fein­des, der ge­gen­über war.

Er­fan, Ali. Sans om­bre (Ohne Schat­ten), La Tour-d’Ai­gues: Édi­ti­ons de l’Au­be, Reihe „Re­gards cro­i­sés“, 2017.

Wenn Ali Er­fan nicht die Freude des Glau­bens hat, so ist das sein Man­gel, oder viel­mehr sein Un­g­lück. Aber die­ses Un­g­lück hat eine sehr ernste Ur­sa­che, näm­lich die Ver­bre­chen, die er im Na­men ei­ner Re­li­gion hat be­ge­hen se­hen, de­ren Ge­bote ent­stellt und von ih­rer wah­ren Be­deu­tung ab­ge­lenkt wur­den, wo­bei der Glaube zum Wahn­sinn wur­de:

Er öff­nete ohne Eile eine der di­cken Ak­ten, ent­nahm ihr ein Blatt, prüfte es und rief plötz­lich:

– Sperrt diese Frau in einen Ju­te­sack und werft Steine auf sie, bis sie wie ein Hund kre­piert. […]

Und er fuhr fort, wie­der­holte die­selbe Ge­ste, schwenkte die Schrift des­sen, der zu Gott ge­reist war, er­griff eine an­dere […]. Er er­hob sich plötz­lich, stand auf dem Tisch und schrie wie ein Ver­rück­ter:

– Der Va­ter soll sei­nen Sohn mit sei­nen ei­ge­nen Hän­den er­wür­gen…

Er­fan, Ali. Le Der­nier Poète du monde (Der letzte Dich­ter der Welt), aus dem Per­si­schen über­setzt vom Au­tor und Michèle Cri­s­to­fa­ri, La Tour-d’Ai­gues: Édi­ti­ons de l’Au­be, Reihe „L’Aube po­che“, 1990.

Vom Exil und von der Erinnerung

Das Exil ist eine Wun­de, die sich nie­mals ganz schließt. In Adieu Mé­nil­mon­tant (Le­be­wohl Mé­nil­mon­tant) ver­lässt Ali Er­fan für eine Zeit sein hei­mat­li­ches Per­si­en, um uns von Frank­reich zu er­zäh­len, sei­nem Zu­fluchts­land. Der Ro­man ist eine Hom­mage an die Rue de Mé­nil­mon­tant, die­ses kos­mo­po­li­ti­sche Vier­tel von Pa­ris, wo er ge­lebt und als Fo­to­graf ge­ar­bei­tet hat. Es ist eine zärt­li­che und manch­mal grau­same Chro­nik vom Le­ben der „Ver­irr­ten der Welt“, die­ser Pa­rias des Le­bens, die wie er in die­ser Zu­flucht ge­stran­det sind. Doch selbst in Frank­reich ist der Iran nie­mals fern. Die Ge­rü­che, die Klän­ge, die Ge­sich­ter, al­les er­in­nert an den ver­lo­re­nen Ori­ent. Eine Er­in­ne­rung, die im Kampf ge­gen das Ver­ges­sen die her­vor­ste­chends­ten Merk­male der Ver­gan­gen­heit aus­wählt.

Je­des Mal, wenn er zu schrei­ben be­ginnt, sucht Ali Er­fan die Zeit sei­ner ers­ten Ju­gend. Er kos­tet die Ek­stase der Er­in­ne­rung, das Ver­gnü­gen, die ver­lo­re­nen und ver­ges­se­nen Dinge in der Mut­ter­spra­che wie­der­zu­fin­den. Und da diese wie­der­ge­fun­dene Er­in­ne­rung nicht ge­treu er­zählt, was ge­sche­hen ist, ist sie der wahre Schrift­stel­ler; und Ali Er­fan ist ihr ers­ter Le­ser:

Jetzt kenne ich ihre Spra­che [das Fran­zö­si­sche]. Aber ich will nicht spre­chen. […] Ma­dame sagt: ‚Mein Lieb­ling, sag: Jas­min’. Ich will nicht. Ich will den Na­men der Blume aus­spre­chen, die in un­se­rem Haus war. Wie hieß sie? Warum er­in­nere ich mich nicht? Diese große Blu­me, die in der Ecke des Ho­fes wuchs. Die hoch­stieg, sich dreh­te. Sie klet­terte über die Tür un­se­res Hau­ses und fiel auf die Straße hin­ab. […] Wie hieß sie? Sie duf­tete gut. Ma­dame sagt wie­der: ‚Sag, mein Lieb­ling’. Ich wei­ne, ich wei­ne…

Er­fan, Ali. Le Der­nier Poète du monde (Der letzte Dich­ter der Welt), aus dem Per­si­schen über­setzt vom Au­tor und Michèle Cri­s­to­fa­ri, La Tour-d’Ai­gues: Édi­ti­ons de l’Au­be, Reihe „L’Aube po­che“, 1990.

Das Werk von Ali Er­fan, zu­gleich ein­zig­ar­tig und uni­ver­sal, taucht uns in einen be­drü­cken­den Ori­ent ein, wo die Blei­kappe ei­ner ten­ta­kel­ar­ti­gen Theo­kra­tie las­tet. Ge­wiss könnte man be­fürch­ten, dass der Exil­schrift­stel­ler, trotz sei­ner selbst, nur dazu dient, die Kli­schees der “west­li­chen Is­la­mo­pho­bie“ zu näh­ren — eine These im Zen­trum von Hes­sam No­ghreh­chis “Ist die Exil­li­te­ra­tur eine kleine Li­te­ra­tur?“. Aber wer nur diese Seite der Dinge sä­he, würde das We­sent­li­che ver­pas­sen; denn die per­si­sche Kul­tur hat seit je­her die Tren­nung und das Exil zur Quelle ih­res reins­ten Ge­sangs ge­macht. Dies ist die Lek­tion der Flöte Ru­mis, de­ren er­ha­bene Mu­sik aus ih­rem Stän­gel ge­bo­ren wird, der aus sei­nem hei­mat­li­chen Schilf­rohr ge­ris­sen wur­de: “Höre die Schilf­rohr­flöte eine Ge­schichte er­zäh­len; sie klagt über die Tren­nung: ’Seit man mich vom Schilf­rohr ab­ge­schnit­ten hat, lässt meine Klage Mann und Frau stöh­nen’“. Die Stimme Ali Er­fans wird al­so, wie die die­ser Flö­te, nicht trotz des Ris­ses ge­bo­ren, son­dern ge­rade durch ihn, und ver­wan­delt die Bru­ta­li­tät des Re­a­len in eine er­grei­fende Me­lo­pöe.

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

Из Исфахана в Менильмонтан: Путь Али Эрфана

Пе­ре­ве­дено с фран­цуз­ского

Вос­ток с его тайнами и му­че­ни­ями все­гда пи­тал за­пад­ное во­об­ра­же­ние. Но что мы действи­тельно знаем о со­вре­мен­ной Пер­сии, об этой земле по­э­зии, став­шей те­ат­ром ре­во­лю­ции, ко­то­рая по­тря­сла ми­ро­вой по­ря­док? Именно окно в этот Иран, про­ни­зан­ный про­ти­во­ре­чи­я­ми, от­кры­вает нам твор­че­ство Али Эр­фа­на, пи­са­теля и ки­но­ре­жис­сёра1Кинорежиссёр: Один эпи­зод ил­лю­стри­рует пря­мые угро­зы, ко­то­рые на­ви­сли над ху­дож­ни­ком и уско­рили его из­гна­ние. Ко­гда его вто­рой фильм был по­ка­зан в Ира­не, ми­нистр куль­ту­ры, при­сут­ство­вав­ший в за­ле, за­явил в кон­це: «Един­ствен­ная бе­лая сте­на, на ко­то­рую ещё не про­лили кровь не­чи­стых, — это ки­но­экран. Если каз­нить этого пре­да­теля и этот экран ста­нет крас­ным, все ки­не­ма­то­гра­фи­сты поймут, что не­льзя иг­рать с ин­те­ре­сами му­суль­ман­ского на­рода»., ро­див­ше­гося в Ис­фа­хане в 1946 году и вы­ну­жден­ного жить в из­гна­нии во Фран­ции с 1981 го­да. Его про­из­ве­де­ния, на­пи­сан­ные на фран­цуз­ском язы­ке, ко­то­рый он сде­лал сво­им, яв­ля­ются прон­зи­тель­ным и ред­ким по тон­ко­сти сви­де­тель­ством о тра­ге­дии на­рода и уча­сти из­гнан­ни­ка.

Письмо как сопротивление

В его ис­кус­стве зон­ди­ро­ва­ния душ, тер­за­емых ти­ра­нией и аб­сурд­но­стью фа­на­тиз­ма, мно­гие ви­дят в Али Эр­фане до­стойного на­след­ника ве­ли­кого Са­дека Хе­да­ята2Са­дек Хе­даят: Отец со­вре­мен­ной иран­ской ли­те­ра­ту­ры, по­хо­ро­нен на клад­бище Пер-Ла­шез в Па­ри­же.. Его пись­мо, бес­по­щадно от­кро­вен­ное, по­гру­жает нас в мрач­ную и гне­ту­щую, по­чти каф­ки­ан­скую все­лен­ную — все­лен­ную об­ще­ства, от­дан­ного во власть тер­ро­ра, уста­нов­лен­ного «гал­лю­ци­ни­ру­ю­щей фи­ло­со­фией има­мов»: будь то пре­сле­ду­е­мые жен­щины из Ma femme est une sainte (Моя жена — свя­та­я), угнетён­ные ху­дож­ники из Le Dernier Poète du monde (По­след­ний поэт ми­ра) или про­кля­тые фи­гуры из Les Damnées du paradis (Про­кля­тые ра­я). Смерть, про­пи­ты­ва­ю­щая эти рас­ска­зы, — это не только смерть от на­си­лия, но смерть от то­та­ли­тар­ного го­су­дар­ства, ко­то­рое её по­ро­жда­ет, этого зда­ния, ко­то­рому для воз­ве­де­ния ну­жен це­мент из тел. Это тот же са­мый це­мент, ко­то­рый мы на­хо­дим в Sans ombre (Без те­ни), мощ­ном сви­де­тель­стве об ира­но-и­рак­ской войне, этом «ужа­са­ю­щем брат­ском клад­бище», срав­ни­мом с окоп­ными бит­вами Пер­вой ми­ро­вой вой­ны, ко­то­рое вы­пило кровь со­тен ты­сяч лю­дей:

«Были также до­бро­воль­цы, ко­то­рые, с мыс­лью о смер­ти, рас­ка­пы­вали зем­лю, чтобы де­лать ямы, по­хо­жие на мо­ги­лы, ко­то­рые они на­зы­вали “брач­ным по­коем для влю­блён­ных в Бо­га”.

Но не важно бы­ло, ка­кой смысл каж­дый вкла­ды­вал в своё вре­мен­ное жи­ли­ще; он дол­жен был ко­пать свою яму в на­прав­ле­нии Мек­ки, а не в сто­рону вра­га, ко­то­рый был на­про­тив.»

Эр­фан, Али. Sans ombre (Без те­ни), Ла-Тур-д’Эг: Из­да­тель­ство де л’Об, се­рия «Regards croisés», 2017.

Если Али Эр­фан не имеет ра­до­сти ве­ры, то это его не­до­ста­ток, или ско­рее его не­сча­стье. Но это не­сча­стье имеет весьма серьёз­ную при­чи­ну, я имею в виду пре­ступ­ле­ния, ко­то­рые он ви­дел со­вер­шён­ными во имя ре­ли­гии, чьи за­по­веди были ис­ка­жены и от­вра­щены от их ис­тин­ного зна­че­ния, вера пре­вра­ти­лась в без­умие:

«Он без спешки от­крыл одну из тол­стых па­пок, вы­нул ли­сток, осмот­рел его и вдруг вос­клик­нул:

— За­прите эту жен­щину в джу­то­вый ме­шок и бро­сайте в неё кам­ни, пока она не сдох­нет как со­ба­ка. […]

И он про­дол­жал, по­вто­ряя тот же жест, рас­ка­чи­вая письмо то­го, кто от­пра­вился к Бо­гу, хва­тая дру­гое […]. Он вне­запно встал, стоя на сто­ле, и за­кри­чал как без­ум­ный:

— Пусть отец за­ду­шит сво­его сына соб­ствен­ными ру­ка­ми…»

Эр­фан, Али. Le Dernier Poète du monde (По­след­ний поэт ми­ра), пер. с пер­сид­ского ав­то­ром и Ми­шель Кри­сто­фа­ри, Ла-Тур-д’Эг: Из­да­тель­ство де л’Об, се­рия «L’Aube poche», 1990.

Об изгнании и памяти

Из­гна­ние — это ра­на, ко­то­рая ни­ко­гда пол­но­стью не за­кры­ва­ет­ся. В Adieu Ménilmontant (Про­щай, Ме­ниль­мон­тан) Али Эр­фан на время остав­ляет свою род­ную Пер­сию, чтобы рас­ска­зать нам о Фран­ции, своей при­ю­тив­шей его зем­ле. Ро­ман — это дань ува­же­ния улице Ме­ниль­мон­тан, этому кос­мо­по­ли­тич­ному квар­талу Па­ри­жа, где он жил и ра­бо­тал фо­то­гра­фом. Это неж­ная и по­рой же­сто­кая хро­ника жизни «за­блуд­ших мира», этих па­рий жиз­ни, ко­то­рые, как и он, ока­за­лись в этом убе­жи­ще. Од­нако даже во Фран­ции Иран ни­ко­гда не бы­вает да­ле­ко. За­па­хи, зву­ки, лица — всё на­по­ми­нает о по­те­рян­ном Вос­то­ке. Па­мять, ко­то­рая, чтобы бо­роться с за­бве­ни­ем, от­би­рает из про­шлого наи­бо­лее яр­кие чер­ты.

Каж­дый раз, ко­гда он берётся пи­сать, Али Эр­фан ищет время своей ран­ней юно­сти. Он вку­шает экс­таз вос­по­ми­на­ния, удо­воль­ствие от об­ре­те­ния по­те­рян­ных и за­бы­тых ве­щей в род­ном язы­ке. И по­скольку эта об­ретён­ная па­мять не рас­ска­зы­вает точно то, что про­изо­шло, именно она яв­ля­ется на­сто­я­щим пи­са­те­лем; а Али Эр­фан — её пер­вый чи­та­тель:

«Те­перь я знаю его язык [фран­цуз­ский]. Но я не хочу го­во­рить. […] Ма­дам го­во­рит: “Мой до­ро­гой, ска­жи: жас­мин”. Я не хо­чу. Я хочу про­из­не­сти имя цвет­ка, ко­то­рый был в на­шем до­ме. Как он на­зы­вал­ся? По­чему я не по­мню? Этот боль­шой цве­ток, ко­то­рый рос в углу дво­ра. Ко­то­рый под­ни­мал­ся, ко­то­рый вил­ся. Он взби­рался над две­рью на­шего дома и сви­сал на ули­цу. […] Как он на­зы­вал­ся? Он хо­рошо пах. Ма­дам снова го­во­рит: “Ска­жи, мой до­ро­гой”. А я пла­чу, я пла­чу…»

Эр­фан, Али. Le Dernier Poète du monde (По­след­ний поэт ми­ра), пер. с пер­сид­ского ав­то­ром и Ми­шель Кри­сто­фа­ри, Ла-Тур-д’Эг: Из­да­тель­ство де л’Об, се­рия «L’Aube poche», 1990.

Твор­че­ство Али Эр­фа­на, од­но­вре­менно един­ствен­ное и уни­вер­саль­ное, по­гру­жает нас в гне­ту­щий Вос­ток, где тяж­ким гру­зом ле­жит свин­цо­вая ман­тия щу­паль­це­вид­ной те­окра­тии. Ко­неч­но, можно было бы опа­сать­ся, что пи­са­тель-из­гнан­ник слу­жит, во­преки са­мому се­бе, лишь для под­питки клише « за­пад­ной исла­мо­фо­бии » — те­зис, ле­жа­щий в основе ра­боты Хес­сама Но­грехчи «Яв­ля­ется ли ли­те­ра­тура из­гна­ния ма­лой ли­те­ра­ту­рой?». Но тот, кто ви­дел бы только эту сто­рону ве­щей, упу­стил бы глав­ное; ведь пер­сид­ская куль­тура ис­по­кон ве­ков де­лала из раз­луки и из­гна­ния ис­точ­ник своей чи­стейшей пес­ни. Та­ков урок флейты Ру­ми, чья воз­вы­шен­ная му­зыка ро­жда­ется из стеб­ля, вы­рван­ного из род­ных ка­мы­шей: « Слу­шай, как трост­ни­ко­вая флейта рас­ска­зы­вает ис­то­рию; она се­тует на раз­лу­ку: “С тех пор как меня сре­зали в ка­мы­шах, мой плач за­став­ляет сто­нать муж­чину и жен­щи­ну” ». Го­лос Али Эр­фа­на, как го­лос этой флейты, ро­жда­ется не вопреки тре­щи­не, а именно через неё, пре­вра­щая же­сто­кость ре­аль­но­сти в прон­зи­тель­ную ме­ло­пею.

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

من أصفهان إلى مينيلمونتان: مسيرة علي عرفان

مترجم من الفرنسية

لطالما غذّى الشرق، بأسراره وعذاباته، المخيال الغربي. لكن ماذا نعرف حقاً عن بلاد فارس المعاصرة، عن تلك الأرض الشاعرية التي أصبحت مسرحاً لثورة قلبت نظام العالم؟ إنها نافذة على هذه الإيران المعجونة بالتناقضات يفتحها لنا عمل علي عرفان، الكاتب والسينمائي1سينمائي: حادثة توضح التهديدات المباشرة التي ثقلت على الفنان وعجّلت بمنفاه. عندما عُرض فيلمه الثاني في إيران، أعلن وزير الثقافة، الحاضر في القاعة، في النهاية: «الجدار الأبيض الوحيد الذي لم نسكب عليه بعد دم النجسين، هو شاشة السينما. إذا أعدمنا هذا الخائن وأصبحت هذه الشاشة حمراء، سيفهم كل السينمائيين أنه لا يمكن اللعب بمصالح الشعب المسلم». المولود في أصفهان عام 1946، والمضطر إلى المنفى في فرنسا منذ عام 1981. عمله، المكتوب بلغة فرنسية جعلها لغته، شهادة مؤثرة ونادرة الرقة على مأساة شعب وحال المنفي.

الكتابة كمقاومة

في فنه في سبر أغوار النفوس المعذبة بالطغيان وعبثية التعصب، يرى كثيرون في علي عرفان الوريث الجدير للعظيم صادق هدايت2صادق هدايت: أبو الآداب الإيرانية الحديثة، مدفون في مقبرة بير لاشيز، في باريس.. كتابته، ذات الصراحة القاسية، تغمرنا في عالم مظلم وخانق، كافكاوي تقريباً - عالم مجتمع مسلَّم للرعب الذي أرسته «الفلسفة الهلوسية للأئمة»: سواء كانت النساء المضطهدات في Ma femme est une sainte (زوجتي قديسة)، أو الفنانون المقموعون في Le Dernier Poète du monde (آخر شاعر في العالم) أو الشخصيات الملعونة في Les Damnées du paradis (ملعونات الجنة). الموت الذي يتخلل هذه الحكايات ليس موت العنف وحده، بل موت الدولة الشمولية التي تولده، ذلك الصرح الذي يحتاج، كي يُشيَّد، إلى إسمنت من الأجساد. إنه نفس الإسمنت الذي نجده في Sans ombre (بلا ظل)، شهادة قوية عن الحرب الإيرانية العراقية، تلك «المقبرة الجماعية المروعة»، المشابهة لمعارك الخنادق في الحرب العظمى، التي شربت دماء مئات الآلاف من الرجال:

«كان هناك أيضاً متطوعون، في فكرة الموت، كانوا يحفرون الأرض ليصنعوا حفراً كالقبور، كانوا يسمونها “غرفة الزفاف لعشاق الله”.

لكن لم يكن مهماً المعنى الذي يعطيه كل واحد لمسكنه العابر؛ كان عليه أن يحفر حفرته باتجاه مكة وليس بحسب العدو الذي كان في المواجهة.»

عرفان، علي. Sans ombre (بلا ظل)، لا تور ديغ: منشورات الأوب، سلسلة «نظرات متقاطعة»، 2017.

إذا لم يكن لعلي عرفان فرح الإيمان، فهذا عيبه، أو بالأحرى شقاؤه. لكن هذا الشقاء يعود إلى سبب جسيم جداً، أقصد الجرائم التي رآها تُرتكب باسم دين حُرّفت تعاليمه وصُرفت عن معناها الحقيقي، فأصبح الإيمان جنوناً:

«فتح دون عجلة أحد الملفات السميكة، أخرج منه ورقة، فحصها، وفجأة صرخ:

— احبسوا هذه المرأة في كيس من الخيش، وارموا عليها الحجارة حتى تنفق كالكلب. […]

واستمر، مكرراً نفس الحركة، يرمي كتابة من سافر إلى الله، متناولاً آخر […]. نهض فجأة، واقفاً على الطاولة، وصرخ كمجنون:

— ليخنق الأب ابنه بيديه…»

عرفان، علي. Le Dernier Poète du monde (آخر شاعر في العالم)، ترجمة من الفارسية بقلم المؤلف وميشيل كريستوفاري، لا تور ديغ: منشورات الأوب، سلسلة «الأوب جيب»، 1990.

عن المنفى والذاكرة

المنفى جرح لا يلتئم أبداً تماماً. في Adieu Ménilmontant (وداعاً مينيلمونتان)، يترك علي عرفان لبعض الوقت بلاد فارس مسقط رأسه ليحدثنا عن فرنسا، أرض ملجئه. الرواية تحية لشارع مينيلمونتان، ذلك الحي الكوزموبوليتاني في باريس حيث عاش ومارس مهنة التصوير الفوتوغرافي. إنها سجل حنون وأحياناً قاسٍ لحياة «تائهي العالم»، أولئك المنبوذين من الحياة الذين، مثله، جنحوا إلى هذا الملاذ. ومع ذلك، حتى في فرنسا، إيران ليست بعيدة أبداً. الروائح، الأصوات، الوجوه، كل شيء يذكّر بالشرق المفقود. ذاكرة، كي تحارب النسيان، تختار من الماضي السمات الأبرز.

كلما شرع في الكتابة، يبحث علي عرفان عن زمن شبابه الأول. يتذوق نشوة التذكر، لذة العثور على الأشياء المفقودة والمنسية في اللغة الأم. وبما أن هذه الذاكرة المستعادة لا تروي بأمانة ما حدث، فهي الكاتب الحقيقي؛ وعلي عرفان هو قارئها الأول:

«الآن، أعرف لغتها [الفرنسية]. لكنني لا أريد أن أتكلم. […] السيدة تقول: “حبيبي، قل: ياسمين”. لا أريد. أريد أن أنطق اسم الزهرة التي كانت في بيتنا. ماذا كان اسمها؟ لماذا لا أتذكر؟ تلك الزهرة الكبيرة التي كانت تنمو في زاوية الفناء. التي كانت تصعد، تدور. كانت تتسلق فوق باب بيتنا، وتسقط في الشارع. […] ماذا كان اسمها؟ كانت رائحتها طيبة. السيدة تقول مرة أخرى: “قل، حبيبي”. أنا أبكي، أبكي…»

عرفان، علي. Le Dernier Poète du monde (آخر شاعر في العالم)، ترجمة من الفارسية بقلم المؤلف وميشيل كريستوفاري، لا تور ديغ: منشورات الأوب، سلسلة «الأوب جيب»، 1990.

عمل علي عرفان، الفريد والعالمي في آن واحد، يغمرنا في شرق خانق، حيث يثقل غطاء الرصاص لثيوقراطية مجسّة. بالتأكيد، يمكن للمرء أن يخشى أن يخدم كاتب المنفى، رغماً عنه، فقط في تغذية الصور النمطية لـ“الإسلاموفوبيا الغربية” — أطروحة في قلب “هل أدب المنفى أدب ثانوي؟” لحسام نقرهچي. لكن من يرى هذا الجانب فقط من الأمور سيفوت الجوهر؛ لأن الثقافة الفارسية جعلت دائماً من الفراق والمنفى مصدر أنقى أغنياتها. هذا هو درس ناي الرومي، الذي تولد موسيقاه السامية من ساقه المقتلع من أحراش القصب الأصلية: “استمع إلى الناي يحكي قصة؛ إنه يشكو من الفراق: ’منذ أن قُطعت من أحراش القصب، شكواي تجعل الرجل والمرأة ينوحان’”. صوت علي عرفان، مثل هذا الناي، لا يولد إذن رغم الصدع، بل من خلاله، محولاً وحشية الواقع إلى لحن مؤثر.

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

De Isfahán a Ménilmontant: El itinerario de Ali Erfan

Tra­ducido del fran­cés

Orien­te, con sus mis­te­rios y tor­men­tos, ha nu­t­rido desde siem­pre el imagi­na­rio oc­ciden­tal. Pero ¿qué sa­be­mos real­mente de la Per­sia con­tem­po­rá­nea, de esa tie­rra de poesía con­ver­tida en el tea­tro de una revo­lución que tras­tornó el or­den del mun­do? Es una ven­tana so­bre este Irán lleno de contra­dic­cio­nes la que nos abre la obra de Ali Er­fan, es­critor y ci­neasta1Cineasta: Un epi­so­dio ilus­tra las ame­na­zas di­rec­tas que pe­sa­ron so­bre el ar­tista y pre­cipita­ron su exi­lio. Cuando su se­gunda película fue proyec­tada en Irán, el mi­nis­tro de Cul­tura, pre­sente en la sa­la, de­claró al fi­nal: «El único muro blanco so­bre el que aún no se ha ver­tido la san­gre de los im­puros, es la pan­ta­lla de ci­ne. Si eje­cuta­mos a este trai­dor y esa pan­ta­lla se vuelve roja, to­dos los ci­neas­tas com­pren­de­rán que no se puede jugar con los in­te­re­ses del pueblo mu­sul­mán». na­cido en Is­fahán en 1946, y obli­gado al exi­lio en Fran­cia desde 1981. Su obra, es­crita en una len­gua fran­cesa que ha he­cho suya, es un tes­ti­mo­nio con­mo­ve­dor y de una rara fi­neza so­bre la trage­dia de un pueblo y la con­di­ción del exi­lia­do.

La escritura como resistencia

En su arte de son­dear las al­mas ator­men­ta­das por la ti­ra­nía y el ab­surdo del fa­na­tis­mo, mu­chos ven en Ali Er­fan al digno he­re­dero del gran Sadegh He­da­yat2Sadegh He­da­yat: Pa­dre de las le­tras ira­níes mo­der­nas, en­te­rrado en el Père-La­chai­se, en Pa­rís.. Su es­critura, de una crudeza im­pla­ca­ble, nos su­merge en un universo som­brío y opre­sivo, casi ka­fkiano — el de una so­cie­dad en­tre­gada al te­rror ins­taurado por la «fi­lo­so­fía aluci­nada de los ima­nes»: ya sean las muje­res per­se­gui­das de Ma fe­mme est une sainte (Mi mujer es una san­ta), los ar­tis­tas oprimi­dos de Le Der­nier Po­ète du monde (El úl­timo poeta del mun­do) o las figuras mal­ditas de Les Dam­nées du pa­ra­dis (Las con­de­na­das del pa­raí­so). La muerte que im­pregna es­tos rela­tos no es solo la de la vio­len­cia, sino la del Es­tado tota­lita­rio que la en­gen­dra, ese edi­fi­cio que, para erigir­se, ne­ce­sita un ce­mento de cuer­pos. Es ese mismo ce­mento el que en­contra­mos en Sans om­bre (Sin som­bra), un tes­ti­mo­nio po­de­roso so­bre la gue­rra Irán-I­rak, ese «es­pan­toso osa­rio», com­pa­ra­ble a las ba­ta­llas de trin­che­ras de la Gran Gue­rra, que be­bió la san­gre de cien­tos de mi­les de hom­bres:

«Tam­bién ha­bía vo­lun­ta­rios que, con la idea de mo­rir, excava­ban el suelo para ha­cer aguje­ros como tum­bas, que lla­ma­ban “cámara nup­cial para los aman­tes de Dio­s”.

Pero poco im­por­taba el sen­tido que cada uno daba a su mo­rada pa­saje­ra; debía ca­var su agujero en di­rec­ción a La Meca y no en fun­ción del ene­migo que es­taba en­fren­te.»

Er­fan, Ali. Sans om­bre (Sin som­bra), La Tour-d’Aigues: Éditions de l’Au­be, col. «Re­gards croi­sé­s», 2017.

Si Ali Er­fan no tiene la ale­g­ría de creer, ese es su defec­to, o más bien su des­gra­cia. Pero esta des­gra­cia se debe a una causa muy grave, quiero de­cir los crí­me­nes que ha visto co­me­ter en nom­bre de una reli­gión cuyos pre­cep­tos han sido des­na­tura­li­za­dos y des­via­dos de su ver­da­dero sig­nifi­ca­do, la fe con­vir­tién­dose en locura:

«Abrió sin prisa uno de los grue­sos expe­dien­tes, sacó una hoja, la exa­mi­nó, y de repente excla­mó:

—En­cie­rren a esta mujer en un saco de yute, y arró­jenle pie­dras hasta que reviente como un pe­rro. […]

Y con­ti­nuó, repitiendo el mismo ges­to, ba­lan­ceando el es­crito de aquel que ha­bía viajado ha­cia Dios, apo­de­rán­dose de otro […]. Se levantó brus­ca­men­te, de pie so­bre la me­sa, y gritó como un loco:

—Que el pa­dre es­tran­gule a su hijo con sus pro­pias ma­nos…»

Er­fan, Ali. Le Der­nier Po­ète du monde (El úl­timo poeta del mun­do), trad. del persa por el autor y Mi­chèle Cris­tofa­ri, La Tour-d’Aigues: Éditions de l’Au­be, col. «L’Aube po­che», 1990.

Del exilio y de la memoria

El exi­lio es una he­rida que nunca se cie­rra del to­do. En Adieu Mé­nil­mon­tant (A­diós Mé­nil­mon­tan­t), Ali Er­fan deja por un tiempo su Per­sia na­tal para ha­blar­nos de Fran­cia, su tie­rra de aco­gi­da. La no­vela es un ho­me­naje a la ca­lle de Mé­nil­mon­tant, ese ba­rrio cos­mo­po­lita de Pa­rís donde ha vivido y ejer­cido el ofi­cio de fotógra­fo. Es una cró­nica tierna y a ve­ces cruel de la vida de los «ext­ravia­dos del mundo», de esos pa­rias de la vida que, como él, han en­ca­llado en este refugio. Sin em­bar­go, in­cluso en Fran­cia, Irán nunca está lejos. Los olores, los so­ni­dos, los ros­tros, todo re­cuerda al Oriente per­di­do. Una me­mo­ria que, para lu­char contra el ol­vi­do, se­lec­ciona del pa­sado los ras­gos más so­bre­salien­tes.

Cada vez que em­prende la es­critura, Ali Er­fan busca el tiempo de su pri­mera juven­tud. Sa­bo­rea el éxta­sis del re­cuer­do, el pla­cer de reen­con­trar las co­sas per­di­das y ol­vi­da­das en la len­gua na­tal. Y, como esta me­mo­ria re­cupe­rada no cuenta fiel­mente lo que pa­só, es ella el ver­da­dero es­critor; y Ali Er­fan es su pri­mer lec­tor:

«Ahora, co­nozco su len­gua [el fran­cé­s]. Pero no quiero ha­blar. […] La señora di­ce: “Mi que­ri­do, di: jaz­mí­n”. No quie­ro. Quiero pro­nun­ciar el nom­bre de la flor que es­taba en nues­tra ca­sa. ¿Cómo se lla­ma­ba? ¿Por qué no me acuer­do? Esa gran flor que cre­cía en la es­quina del pa­tio. Que su­bía, que gi­ra­ba. Trepaba por en­cima de la puerta de nues­tra ca­sa, y caía en la ca­lle. […] ¿Cómo se lla­ma­ba? Olía bien. La señora dice otra vez: “Di, mi que­ri­do”. Yo lloro, lloro…»

Er­fan, Ali. Le Der­nier Po­ète du monde (El úl­timo poeta del mun­do), trad. del persa por el autor y Mi­chèle Cris­tofa­ri, La Tour-d’Aigues: Éditions de l’Au­be, col. «L’Aube po­che», 1990.

La obra de Ali Er­fan, a la vez sin­gular y univer­sal, nos su­merge en un Oriente opre­sivo, donde pesa la capa de plomo de una teo­c­ra­cia ten­ta­cu­lar. Cier­ta­men­te, se po­dría te­mer que el es­critor del exi­lio sir­va, a pe­sar de sí mis­mo, solo para ali­men­tar los cli­chés de la « is­la­mo­fobia oc­ciden­tal » — una te­sis en el cen­tro de « ¿Es la lite­ra­tura del exi­lio una lite­ra­tura me­nor? » de He­ssam No­ghreh­chi. Pero quien no viera ese lado de las co­sas per­de­ría lo es­en­cial; pues desde siem­pre, la cul­tura persa ha he­cho de la sepa­ra­ción y del exi­lio la fuente de su canto más puro. Esta es la lec­ción de la flauta de Rûmî, cuya mú­sica su­blime nace de su ta­llo arran­cado de su jun­cal na­tal: « Es­cu­cha la flauta de caña con­tar una his­toria; se la­menta de la sepa­ra­ción: “Desde que me cor­ta­ron del jun­cal, mi queja hace ge­mir al hom­bre y a la mujer” ». La voz de Ali Er­fan, como la de esa flauta, no nace en­ton­ces a pe­sar de la fi­sura, sino pre­ci­sa­mente por ella, trans­mutando la bruta­li­dad de lo real en una des­ga­rra­dora melo­pea.

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

从伊斯法罕到美尼蒙当:阿里·埃尔凡的旅程

译自法文

东方,连同它的神秘与苦难,自古以来就滋养着西方的想象力。但我们对当代波斯究竟了解多少?对这片诗歌之地——如今已成为撼动世界秩序的革命舞台——我们又知晓几何?阿里·埃尔凡的作品为我们打开了一扇窗,让我们得以窥见这个充满矛盾的伊朗。埃尔凡是一位作家兼电影导演1电影导演:一个事件说明了这位艺术家所面临的直接威胁并加速了他的流亡。当他的第二部电影在伊朗放映时,在场的文化部长在结束时宣布:“唯一还没有洒上不洁者鲜血的白墙就是电影银幕。如果我们处决这个叛徒,让这个银幕变红,所有电影制作人都会明白不能玩弄穆斯林人民的利益”。,1946年生于伊斯法罕,自1981年起被迫流亡法国。他用法语——这门他已熟练掌握的语言——创作的作品,是对一个民族悲剧和流亡者处境的感人见证,其细腻程度实属罕见。

写作即抵抗

在探索那些被暴政和狂热主义的荒谬所折磨的灵魂这一艺术上,许多人将阿里·埃尔凡视为伟大的萨德克·赫达亚特2萨德克·赫达亚特:现代伊朗文学之父,葬于巴黎拉雪兹神父公墓。的当之无愧的继承者。他的文字冷酷无情,将我们带入一个黑暗压抑、近乎卡夫卡式的世界——一个被“伊玛目们的幻觉哲学”所建立的恐怖统治的社会:无论是《我的妻子是圣女》中受迫害的女性,《世界上最后的诗人》中被压迫的艺术家,还是《天堂的诅咒者》中的受诅咒人物。渗透在这些故事中的死亡不仅仅是暴力本身的死亡,更是产生暴力的极权国家的死亡,这座需要用尸体作水泥才能建立起来的大厦。我们在《无影》中也能找到同样的水泥,这是一部关于两伊战争的有力见证,那场“可怕的屠场”,堪比第一次世界大战的壕沟战,吞噬了数十万人的鲜血:

还有一些志愿者,抱着赴死的念头,挖掘土地造洞,像坟墓一样,他们称之为’上帝恋人的洞房’。

但无论每个人赋予自己临时居所什么意义,他都必须朝着麦加的方向挖洞,而不是面向对面的敌人。

埃尔凡,阿里。《无影》(Sans ombre),拉图尔代格:黎明出版社,“交叉视角”丛书,2017年。

如果说阿里·埃尔凡没有信仰的喜悦,这是他的缺陷,或者说是他的不幸。但这种不幸源于一个极其严重的原因,我是说他目睹了以宗教名义犯下的罪行,而这些宗教的教义已被扭曲和偏离了其真正的意义,信仰变成了疯狂:

他不慌不忙地打开一份厚厚的档案,取出一页纸,审视着,突然喊道:

——把这个女人装进麻袋里,向她投石头,直到她像狗一样死去。[…]

他继续着,重复同样的动作,挥舞着那些已经去见上帝的人的文字,抓起另一份[…]。他突然站起来,站在桌子上,像疯子一样喊叫:

——让父亲亲手勒死自己的儿子……

埃尔凡,阿里。《世界上最后的诗人》(Le Dernier Poète du monde),作者与米歇尔·克里斯托法里合译自波斯语,拉图尔代格:黎明出版社,“黎明口袋书”丛书,1990年。

关于流亡与记忆

流亡是一道永远无法完全愈合的伤口。在《再见美尼蒙当》中,阿里·埃尔凡暂时离开他的故乡波斯,向我们讲述法国——他的避难之地。这部小说是对美尼蒙当街的致敬,这个巴黎的世界性街区,他曾在此生活并从事摄影师工作。这是一部关于“世界迷失者”生活的温柔而时而残酷的编年史,讲述那些像他一样在这个避难所搁浅的社会弃儿。然而,即使在法国,伊朗也从未远离。气味、声音、面孔,一切都让人想起失落的东方。一种为了对抗遗忘而从过去中选择最突出特征的记忆。

每次开始写作时,阿里·埃尔凡都在寻找他早年青春的时光。他品尝着回忆的狂喜,重新找到那些在母语中失落和遗忘的事物的快乐。而且,由于这种重新找回的记忆并不忠实地叙述发生的事情,它才是真正的作家;阿里·埃尔凡是它的第一位读者:

现在,我懂得它的语言[法语]。但我不想说话。[…]夫人说:’亲爱的,说:茉莉花’。我不想。我想说出我们家里那朵花的名字。它叫什么?为什么我记不起来?那朵长在院子角落的大花。它爬升着,旋转着。它爬过我们家的门,垂落到街上。[…]它叫什么?它很香。夫人又说:’说吧,亲爱的’。我哭了,我哭了……

埃尔凡,阿里。《世界上最后的诗人》(Le Dernier Poète du monde),作者与米歇尔·克里斯托法里合译自波斯语,拉图尔代格:黎明出版社,“黎明口袋书”丛书,1990年。

阿里·埃尔凡的作品,既独特又普遍,将我们投入一个令人窒息的东方,那里压着触手般神权政治的铅盖。当然,人们可能担心流亡作家尽管违背自己的意愿,却只是在滋养“西方伊斯兰恐惧症”的陈词滥调——这是赫萨姆·诺格雷赫奇《流亡文学是次要文学吗?》的核心论题。但只看到事物这一面的人会错过本质;因为波斯文化一直以来都将分离和流亡作为其最纯净歌声的源泉。这就是鲁米笛子的教训,其崇高的音乐诞生于从故乡芦苇丛中拔出的茎:“聆听芦笛讲述一个故事;它为分离而哀叹:’自从我被从芦苇丛中砍下,我的哀怨让男人和女人呻吟’”。阿里·埃尔凡的声音,就像这支笛子,不是尽管有裂缝而诞生,而是通过裂缝而诞生,将现实的残酷转化为动人的旋律。

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

From Isfahan to Ménilmontant: The Journey of Ali Erfan

Trans­lated from French

The Ori­ent, with its mys­ter­ies and tor­ments, has al­ways nour­ished the West­ern imag­i­na­tion. But what do we re­ally know about con­tem­po­rary Per­sia, about this land of po­etry that be­came the the­ater of a rev­o­lu­tion that dis­rupted the world or­der? It is a win­dow onto this Iran, steeped in con­tra­dic­tions, that the work of Ali Er­fan opens for us—writer and film­maker1Filmmaker: An episode il­lus­trates the di­rect threats that weighed on the artist and pre­cip­i­tated his ex­ile. When his sec­ond film was screened in Iran, the Min­is­ter of Cul­ture, present in the room, de­clared at the end: “The only white wall on which the blood of the im­pure has not yet been shed is the cin­ema screen. If we ex­e­cute this traitor and this screen be­comes red, all film­mak­ers will un­der­stand that one can­not play with the in­ter­ests of the Mus­lim peo­ple.” born in Is­fa­han in 1946, and forced into ex­ile in France since 1981. His work, writ­ten in a French lan­guage he has made his own, is a poignant tes­ti­mony of rare fi­nesse about the tragedy of a peo­ple and the con­di­tion of ex­ile.

Writing as Resistance

In his art of prob­ing souls tor­mented by tyranny and the ab­sur­dity of fa­nati­cism, many see in Ali Er­fan the wor­thy heir of the great Sadegh He­dayat2Sadegh He­dayat: Fa­ther of mod­ern Ira­nian let­ters, buried at Père-Lachaise, in Paris.. His writ­ing, of im­pla­ca­ble raw­ness, plunges us into a dark and op­pres­sive uni­verse, al­most Kafkaesque—that of a so­ci­ety de­liv­ered to the ter­ror es­tab­lished by the “hal­lu­ci­na­tory phi­los­o­phy of the imams”: whether it be the per­se­cuted women of Ma femme est une sainte (My Wife Is a Sain­t), the op­pressed artists of Le Dernier Poète du monde (The Last Poet of the World), or the cursed fig­ures of Les Damnées du par­adis (The Damned of Par­adis­e). The death that per­me­ates these sto­ries is not that of vi­o­lence alone, but of the to­tal­i­tar­ian State that en­gen­ders it, this ed­i­fice that, to erect it­self, needs a ce­ment of bod­ies. It is this same ce­ment that we find in Sans om­bre (With­out Shad­ow), a pow­er­ful tes­ti­mony about the Iran-I­raq War, this “ap­palling char­nel house,” com­pa­ra­ble to the trench bat­tles of the Great War, which drank the blood of hun­dreds of thou­sands of men:

There were also vol­un­teers who, with the idea of dy­ing, ex­ca­vated the ground to make holes like graves, which they called ’bri­dal cham­ber for the lovers of God.’

But it mat­tered lit­tle what mean­ing each gave to his tem­po­rary dwelling; he had to dig his hole in the di­rec­tion of Mecca and not in re­la­tion to the en­emy who was fac­ing him.

Er­fan, Ali. Sans om­bre (With­out Shad­ow), La Tour-d’Aigues: Édi­tions de l’Aube, coll. “Re­gards croisés,” 2017.

If Ali Er­fan does not have the joy of be­liev­ing, that is his de­fect, or rather his mis­for­tune. But this mis­for­tune stems from a very grave cause, I mean the crimes he has seen com­mit­ted in the name of a re­li­gion whose pre­cepts have been dis­torted and di­verted from their true mean­ing, faith be­com­ing mad­ness:

He opened one of the thick files with­out haste, re­moved a sheet, ex­am­ined it, and sud­denly cried out:

—Lock this woman in a burlap sack, and throw stones at her un­til she dies like a dog. […]

And he con­tin­ued, re­peat­ing the same ges­ture, toss­ing aside the writ­ing of one who had trav­eled to God, seiz­ing an­other […]. He sud­denly stood up, stand­ing on the table, and cried like a mad­man:

—Let the fa­ther stran­gle his son with his own hands…

Er­fan, Ali. Le Dernier Poète du monde (The Last Poet of the World), trans. from Per­sian by the au­thor and Michèle Cristo­fari, La Tour-d’Aigues: Édi­tions de l’Aube, coll. “L’Aube poche,” 1990.

Of Exile and Memory

Ex­ile is a wound that never quite clos­es. In Adieu Ménil­montant (Farewell Ménil­montan­t), Ali Er­fan leaves his na­tive Per­sia for a time to speak to us of France, his land of refuge. The novel is a trib­ute to the rue de Ménil­montant, that cos­mopoli­tan quar­ter of Paris where he lived and worked as a pho­tog­ra­pher. It is a ten­der and some­times cruel chron­i­cle of the life of the “lost souls of the world,” those pari­ahs of life who, like him, have washed up in this refuge. How­ev­er, even in France, Iran is never far away. The smells, the sounds, the faces, ev­ery­thing re­calls the lost Ori­ent. A mem­ory that, to fight against obliv­ion, se­lects from the past the most salient fea­tures.

Each time he un­der­takes to write, Ali Er­fan seeks the time of his early youth. He tastes the ec­stasy of rec­ol­lec­tion, the plea­sure of find­ing lost and for­got­ten things in his na­tive lan­guage. And, as this re­cov­ered mem­ory does not faith­fully re­count what hap­pened, it is the true writer; and Ali Er­fan is its first read­er:

Now, I know its lan­guage [French]. But I don’t want to speak. […] Madame says: ’My dear, say: jas­mine.’ I don’t want to. I want to pro­nounce the name of the flower that was in our house. What was it called? Why don’t I re­mem­ber? That large flower that grew in the cor­ner of the court­yard. That climbed, that turned. It climbed over the door of our house, and it fell into the street. […] What was it called? It smelled good. Madame says again: ’Say, my dear.’ I cry, I cry…

Er­fan, Ali. Le Dernier Poète du monde (The Last Poet of the World), trans. from Per­sian by the au­thor and Michèle Cristo­fari, La Tour-d’Aigues: Édi­tions de l’Aube, coll. “L’Aube poche,” 1990.

The work of Ali Er­fan, at once sin­gu­lar and uni­ver­sal, plunges us into an op­pres­sive Ori­ent, where the leaden cloak of a ten­tac­u­lar theoc­racy weighs heavy. Cer­tain­ly, one might fear that the writer of ex­ile serves, de­spite him­self, only to feed the clichés of “West­ern Is­lam­o­pho­bia” — a the­sis at the heart of “Is Ex­ile Lit­er­a­ture a Mi­nor Lit­er­a­ture?” by Hes­sam Noghre­hchi. But who­ever saw only this side of things would miss the es­sen­tial point; for Per­sian cul­ture has al­ways made sep­a­ra­tion and ex­ile the source of its purest song. Such is the les­son of Rûmî’s flute, whose sub­lime mu­sic is born from its stem torn from its na­tive reed bed: “Lis­ten to the reed flute tell a sto­ry; it laments the sep­a­ra­tion: ’S­ince I was cut from the reed bed, my com­plaint makes man and woman groan’”. The voice of Ali Er­fan, like that of this flute, is thus born not despite the crack, but in­deed through it, trans­mut­ing the bru­tal­ity of re­al­ity into a poignant melody.

Mappemonde mettant en évidence l’Iran et la France.

D’Ispahan à Ménilmontant : L’Itinéraire d’Ali Erfan

L’Orient, avec ses mys­tères et ses tour­ments, a de tout temps nourri l’ima­gi­naire oc­ci­den­tal. Mais que sa­vons-nous réel­le­ment de la Perse contem­po­rai­ne, de cette terre de poé­sie de­ve­nue le théâtre d’une ré­vo­lu­tion qui a bou­le­versé l’ordre du monde ? C’est une fe­nêtre sur cet Iran pé­tri de contra­dic­tions que nous ouvre l’œuvre d’Ali Er­fan, écri­vain et ci­néaste1Cinéaste : Un épi­sode illustre les me­naces di­rectes qui ont pesé sur l’ar­tiste et ont pré­ci­pité son exil. Quand son deuxième film a été projeté en Iran, le mi­nistre de la Cultu­re, pré­sent dans la sal­le, a dé­claré à la fin : « Le seul mur blanc sur lequel on n’a pas en­core versé le sang des im­purs, c’est l’écran de ci­né­ma. Si on exé­cute ce traître et que cet écran de­vient rou­ge, tous les ci­néastes com­pren­dront qu’on ne peut pas jouer avec les in­té­rêts du peuple mu­sul­man ». né à Is­pa­han en 1946, et contraint à l’exil en France de­puis 1981. Son œu­vre, écrite dans une langue française qu’il a faite sien­ne, est un té­moi­gnage poi­gnant et d’une rare fi­nesse sur la tra­gé­die d’un peuple et la condi­tion de l’exi­lé.

L’Écriture comme résistance

Dans son art de son­der les âmes tour­men­tées par la ty­ran­nie et l’ab­sur­dité du fa­na­tis­me, nom­breux sont ceux qui voient en Ali Er­fan le digne hé­ri­tier du grand Sa­degh He­dayat2Sa­degh He­dayat : Père des lettres ira­niennes mo­der­nes, en­terré au Père-La­chai­se, à Pa­ris.. Son écri­tu­re, d’une cru­dité im­pla­ca­ble, nous plonge dans un uni­vers sombre et op­pres­sant, presque kaf­kaïen — ce­lui d’une so­ciété li­vrée à la ter­reur ins­tau­rée par la « phi­lo­so­phie hal­lu­ci­née des imams » : que ce soient les femmes per­sé­cu­tées de Ma femme est une sainte, les ar­tistes op­pri­més du Der­nier Poète du monde ou les fi­gures mau­dites des Dam­nées du pa­ra­dis. La mort qui im­prègne ces ré­cits n’est pas celle de la vio­lence seule, mais de l’État to­ta­li­taire qui l’en­gen­dre, cet édi­fice qui, pour s’éri­ger, a be­soin d’un ci­ment de corps. C’est ce même ci­ment que l’on re­trouve dans Sans ombre, un té­moi­gnage puis­sant sur la guerre Iran-Irak, cet « épou­van­table char­nier », com­pa­rable aux ba­tailles de tran­chées de la Grande Guer­re, qui a bu le sang de cen­taines de mil­liers d’hommes :

« Il y avait aussi des vo­lon­taires qui, dans l’idée de mou­rir, ex­ca­vaient le sol pour faire des trous comme des tom­bes, qu’ils ap­pe­laient “chambre nup­tiale pour les amou­reux de Dieu”.

Mais peu im­por­tait le sens que cha­cun don­nait à sa de­meure pas­sa­gère ; il de­vait creu­ser son trou dans la di­rec­tion de La Mecque et non pas en fonc­tion de l’en­nemi qui était en face. »

Er­fan, Ali. Sans ombre, La Tour-d’Aigues : Édi­tions de l’Au­be, coll. « Re­gards croi­sés », 2017.

Si Ali Er­fan n’a pas la joie de croi­re, c’est là son dé­faut, ou plu­tôt son mal­heur. Mais ce mal­heur tient à une cause fort gra­ve, je veux dire les crimes qu’il a vu com­mettre au nom d’une re­li­gion dont les pré­ceptes ont été dé­na­tu­rés et dé­tour­nés de leur vé­ri­table si­gni­fi­ca­tion, la foi de­ve­nant fo­lie :

« Il ou­vrit sans hâte l’un des épais dos­siers, en re­tira un feuillet, l’exa­mi­na, et tout d’un coup s’écria :

— En­fer­mez cette femme dans un sac de ju­te, et je­tez-lui des pierres jusqu’à ce qu’elle crève comme un chien. […]

Et il conti­nua, ré­pé­tant le même ges­te, ba­lançant l’écrit de ce­lui qui avait voyagé vers Dieu, se sai­sis­sant d’un autre […]. Il se dressa brusque­ment, de­bout sur la ta­ble, et cria comme un fou :

— Que le père étrangle son fils de ses propres mains… »

Er­fan, Ali. Le Der­nier Poète du monde, trad. du per­san par l’au­teur et Mi­chèle Cris­to­fa­ri, La Tour-d’Aigues : Édi­tions de l’Au­be, coll. « L’Aube poche », 1990.

De l’exil et de la mémoire

L’exil est une bles­sure qui ne se re­ferme ja­mais tout à fait. Dans Adieu Mé­nil­mon­tant, Ali Er­fan quitte pour un temps sa Perse na­tale pour nous par­ler de la Fran­ce, sa terre d’ac­cueil. Le ro­man est un hom­mage à la rue de Mé­nil­mon­tant, ce quar­tier cos­mo­po­lite de Pa­ris où il a vécu et exercé le mé­tier de pho­to­graphe. C’est une chro­nique tendre et par­fois cruelle de la vie des « éga­rés du monde », de ces pa­rias de la vie qui, comme lui, ont échoué dans ce re­fuge. Ce­pen­dant, même en Fran­ce, l’Iran n’est ja­mais loin. Les odeurs, les sons, les vi­sa­ges, tout rap­pelle l’Orient per­du. Une mé­moire qui, pour lut­ter contre l’ou­bli, sé­lec­tionne du passé les traits les plus saillants.

Chaque fois qu’il en­tre­prend d’écri­re, Ali Er­fan cherche le temps de sa pre­mière jeu­nesse. Il goûte l’ex­tase du res­sou­ve­nir, le plai­sir de re­trou­ver les choses per­dues et ou­bliées dans la langue na­tale. Et, comme cette mé­moire re­trou­vée ne ra­conte pas fi­dè­le­ment ce qui s’est pas­sé, c’est elle le vé­ri­table écri­vain ; et Ali Er­fan est son pre­mier lec­teur :

« Main­te­nant, je connais sa langue [le français]. Mais je ne veux pas par­ler. […] Ma­dame dit : “Mon ché­ri, dis : jas­min”. Je ne veux pas. Je veux pro­non­cer le nom de la fleur qui était dans notre mai­son. Com­ment s’ap­pe­lait-elle ? Pourquoi est-ce que je ne me sou­viens pas ? Cette grande fleur qui pous­sait au coin de la cour. Qui mon­tait, qui tour­nait. Elle grim­pait par-des­sus la porte de notre mai­son, et elle re­tom­bait dans la rue. […] Com­ment s’ap­pe­lait-elle ? Elle sen­tait bon. Ma­dame dit en­core : “Dis, mon ché­ri”. Moi, je pleu­re, je pleu­re… »

Er­fan, Ali. Le Der­nier Poète du monde, trad. du per­san par l’au­teur et Mi­chèle Cris­to­fa­ri, La Tour-d’Aigues : Édi­tions de l’Au­be, coll. « L’Aube poche », 1990.

L’œuvre d’Ali Er­fan, à la fois sin­gu­lière et uni­ver­sel­le, nous plonge dans un Orient op­pres­sant, où pèse la chape de plomb d’une théo­cra­tie ten­ta­cu­laire. Cer­tes, on pour­rait craindre que l’écri­vain de l’exil ne ser­ve, en dé­pit de lui-mê­me, qu’à nour­rir les cli­chés de « l’is­la­mo­pho­bie oc­ci­den­tale » — une thèse au cœur de « La lit­té­ra­ture d’exil est-elle une lit­té­ra­ture mi­neure ? » de Hes­sam Nogh­reh­chi. Mais qui ne ver­rait que ce côté des choses manque­rait l’es­sen­tiel ; car de tout temps, la culture per­sane a fait de la sé­pa­ra­tion et de l’exil la source de son chant le plus pur. Telle est la leçon de la flûte de Roû­mî, dont la mu­sique su­blime naît de sa tige ar­ra­chée à sa jon­chaie na­tale : « Écoute la flûte de ro­seau ra­con­ter une his­toire ; elle se la­mente de la sé­pa­ra­tion : “De­puis qu’on m’a cou­pée de la jon­chaie, ma plainte fait gé­mir l’­homme et la fem­me” ». La voix d’Ali Er­fan, comme celle de cette flû­te, ne naît donc pas malgré la fê­lu­re, mais bien par el­le, trans­muant la bru­ta­lité du réel en une poi­gnante mé­lo­pée.