culte

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

Златото на сикхите: Блясък и универсалност на Грантх

Пре­ве­дено от френ­ски

Един от све­ще­ните во­до­еми на Ин­дия е „е­зе­рото на без­смър­ти­е­то“ (Ам­рита Са­ра), в Ам­рит­сар1От­х­вър­лени фор­ми:
„Локва на без­смър­ти­е­то“.
„Е­зерце на без­смър­ти­е­то“.
„Ба­сейн на без­смър­ти­е­то“.
„Ба­сейн на на­пит­ката на без­смър­ти­е­то“.
„Ба­сейн на нек­та­ра“.
„Е­зеро на нек­та­ра“.
„Пре­въз­ходна ам­б­ро­зи­я“.
Amrita Saras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
, къ­дето бие сър­цето на сик­х­с­ката вя­ра. Все­ки, който отиде там, бива пов­ле­чен от чо­вешка тълпа с аро­мати на цветя и та­мян и прис­тига за­едно с нея пред едно чу­до: зла­тен храм, из­диг­нат като скъ­по­це­нен ка­мък сред во­ди­те. Очак­ваш да бъ­деш оча­ро­ван, а би­ваш сма­ян. Не­о­пи­су­ема на­ва­лица от път­ни­ци, пок­лон­ници и лю­бо­питни от „всички раси на Ин­дия“ се тълпи и се пре­виква „на звучни ди­а­лек­ти, ко­ито уд­рят ухото като тръ­бен звук“, до­като де­ца, ти­чай­ки, оби­ка­лят мра­мор­ните ке­йо­ве. Този храм при­ема всички без раз­лика на пол и ве­ро­из­по­ве­да­ние. Вътре няма ни­какви идо­ли. Един­с­т­ве­ният пред­мет на пок­ло­не­ние, по­ло­жен в го­ля­мата зала под бал­да­хин от бро­кат, е Грантх, със­та­вен пър­во­на­чално от Ар­джан, пе­тия гу­ру, и вер­ния му пи­сар Бхай Гур­дас. „Де­нем и но­щем, без пре­къс­ва­не, ся­каш за да осъ­щес­т­вят ня­какво неп­рес­танно пок­ло­не­ние, грантхи [слу­жи­те­ли] пеят под тези по­чи­тани сво­дове от­къси от све­ще­ната кни­га, аком­па­ни­райки се на струнни ин­с­т­ру­мен­ти.

Половин хилядолетие разпръсната поезия

Сик­хите на­зо­ва­ват све­ще­ната си книга Ади Грантх (Пър­вата Книга) или Шри Гуру Грантх Са­хиб (По­чи­та­ната Кни­га-У­чи­тел)2От­х­вър­лени фор­ми:
Sri Guru Granth Saheb.
Siri Guru Granth Sahid.
Shri Guru Grant Sahib.
Śrī Guru Grantha Sāhib.
, но още по-често с не­оп­ре­де­ле­ното на­и­ме­но­ва­ние Грантх (Книгата)3От­х­вър­лени фор­ми:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
, както и хрис­ти­я­ните на­ри­чат сво­ята Библия (Книгите). А Грантх е про­из­ве­де­ние съв­сем уни­кално в срав­не­ние с ка­но­ните на дру­гите ре­ли­гии: оча­ро­ва­телна по­е­ти­ческа ан­то­ло­гия, ко­ято съ­държа не само хим­ните и пес­но­пе­ни­ята на сво­ите гу­ру, но и тези на по-ранни мис­ти­ци, като шейх Фа­ри­дуд­дин, на­ре­чен Баба Фа­рид, ро­ден около 1175 го­ди­на. Са­мите гуру са жи­вели между 1469 и 1708 г. — ето по­ло­вин хи­ля­до­ле­тие раз­п­ръс­ната ин­дийска по­е­зия, чи­ето неп­ре­къс­нато ре­ци­ти­ране (ак­ханд патх) изис­ква два дни и две нощи от грантхи, сме­нящи се един друг без по­чив­ка. Ето защо на смър­т­ния си одър де­се­тият и пос­ле­ден гу­ру, Го­бинд Син­гх, вместо да наз­начи нас­лед­ник, пос­та­но­ви, че този сбор­ник ще бъде от­сега на­та­тък веч­ният во­дач на ду­ши­те: „След мо­ята смърт, вие трябва при всяко об­с­то­я­тел­с­тво да се об­ръ­щате към Грантх Са­хиб; именно той ще бъде ва­шият гу­ру; всич­ко, ко­ето го по­пи­та­те, той ще ви по­каже“.

Общата кухня на братството

Фи­ло­со­фи­ята на Грантх е въз­пи­та­ние в лю­бов и доб­ро­же­ла­тел­ност, хвър­лено между ин­ду­ис­т­кия и мю­сюл­ман­с­кия свят. От пър­вия тя въз­п­ри­ема пре­да­ността (бхакти) без идо­лите и хо­мота на кас­ти­те. От вто­рия — мо­но­те­изма и су­фийс­кия по­рив без ше­ри­а­та. Слу­жейки си с ви­со­ката по­е­зия, тя дава пред­с­тава за това какво може да бъде жи­во­тът, дос­тоен да бъде жи­вян, ис­тин­с­кият жи­вот; ко­ето я из­дига до ранга на уни­вер­сална ре­ли­гия. Мо­лит­вата ѝ за­вър­шва не­из­менно с тези по­же­ла­ния за ця­лото чо­ве­чес­т­во: „Нека Тво­ята во­ля, о Гос­по­ди, до­несе мир и щас­тие на всеки и на всички по це­лия свят“. Бхай Гур­дас, вече спо­ме­нат, обяс­ня­ва:

Той [сик­хът] жи­вее на­ис­тина жи­вот на са­мо­жер­т­ва, жи­вот на раб на Гос­по­да, ко­гото оби­ча. […] В лю­бовта си той заб­равя глад и сън. Ръ­цете му са неп­рес­танно за­ети да по­ма­гат на нуж­да­е­щите се и да уте­ша­ват от­ча­я­ни­те. […] Ве­ли­ко­ду­шен, тър­пе­лив и спо­ко­ен, той жи­вее, за да служи на чо­ве­чес­т­во­то.

Ladame, Paul-Alexis, « Les Sikhs » (Сик­хи­те), Cahiers d’études cathares (Тет­радки за ка­тар­ски из­след­ва­ни­я), nº 147, есен 1995, с. 3-38.

Гу­ру­тата са про­по­вяд­вали аб­со­лютно ра­вен­с­т­во, ко­ето на­мира най-кон­к­рет­ния си из­раз в лангар. Тази дума оз­на­чава тра­пе­за­ри­я­та, при­ле­жаща към хра­мо­ве­те, и об­щата тра­пе­за, ко­ято се сер­вира там, от­во­рена за всич­ки. „Лангар, въ­ве­ден от пър­вия гу­ру, […] На­нак, беше осо­бено ори­ги­на­лен и ра­ди­ка­лен в Ин­дия, къ­дето в про­дъл­же­ние на ве­кове […] има­ше, и все още има, заб­рани от­носно хо­ра­та, с ко­ито се яде“. Раз­казва се, че са­мият им­пе­ра­тор Ак­бар, най-то­ле­ран­т­ният от мо­гол­с­ките вла­де­те­ли, се под­чини на това бе­зус­ловно гос­топ­ри­ем­с­т­во, като седна сред ре­ди­ците на бед­ни­те, за да спо­дели хляб с тях4Спо­ред малко си­гурно пре­да­ние този епи­зод нап­ра­вил та­кова впе­чат­ле­ние на мо­нар­ха, че той да­рил те­ре­на, на който сик­хите щели да из­ко­паят „е­зе­рото на без­смър­ти­е­то“..

Пос­т­рой сала на съ­зер­ца­ни­е­то, върху него ще преп­ла­ваш без пре­пят­с­твие,
И няма да се блъс­неш нито в оке­а­на, нито в при­ли­ва. […]
Който ук­ро­тява егото си, се съб­лича от „аз­“-а и се раз­к­ра­сява по този на­чин. […]
Не се раз­де­ляме по­ве­че, ако на­ис­тина се съ­е­ди­ним с Гос­по­да.
То­гава ид­ва­нето и оти­ва­нето свър­шва и чо­век съ­зира нав­ся­къде Гос­по­да.“5Sri Gourou Granth Sahib (Шри Гуру Грантх Са­хиб), т. III, прев. от пен­джаб­с­ки, хин­ди, пер­сийски и ня­колко ин­дийски ди­а­лекта от Джар­наил Син­гх, с. 869.

С много сим­во­ли­чен език, това сти­хот­во­ре­ние пре­въз­ходно обоб­щава [сик­х­с­ко­то] уче­ние. Егото (хаумай, „аз-аз“) на чо­века […] е зат­вор­ник на ма­те­ри­ал­ния жи­вот и на не­го­вите гре­хо­ве, оли­цет­во­рени от оке­ана и при­ли­ва. По­ради тях […] той не може да дос­тигне дру­гия бряг, този на край­ното ос­во­бож­де­ние (нирвану) […]. Чо­ве­кът трябва сле­до­ва­телно да пре­чисти ду­хов­ната си същ­ност (ману), да я ос­во­боди от об­вив­ката на „аз-аз“ и да стане по този на­чин уго­ден на Бо­га.

Matringe, Denis, Les Sikhs : histoire et tradition des « Lions du Panjab » (Сик­хи­те: ис­то­рия и тра­ди­ция на „Лъ­во­вете на Пен­джаб­“), Па­риж: Albin Michel, по­ре­дица « Planète Inde » (Пла­нета Ин­ди­я), 2008.

Един земен Йерусалим

Ве­черта пада над Пен­джаб и злат­ният храм се увен­чава с огър­лици от мас­лени кан­ди­ла, „чи­ито от­ра­же­ния във во­дата го ка­рат да трепти с бле­щу­ка­ния на сък­ро­вище“ (Мирча Ели­а­де). Съ­зер­ца­те­лят по­мисля то­га­ва, че това място е много по­ве­че, от­кол­кото из­г­леж­да. Това е ви­де­ни­ето на град, ви­наги „блес­тящ […], пред­с­та­вящ бла­го­родно пред пог­ле­дите […] хи­ля­дите си си­яйни ку­по­ли, върху ко­ито свет­ли­ната […] пада и от­с­кача в ос­ле­пи­телни из­па­ре­ния“ (Ла­мар­тин). Това е обе­ща­ни­ето за град, който по­ми­рява чо­века с ближ­ния му, както и със са­мия себе си, и от който пър­во­на­чал­ният Йе­ру­са­лим ми се стру­ва, че се от­да­ле­чава с всеки из­ми­нал ден все по­ве­че:

За един хрис­ти­я­нин хра­мът на Ам­рит­сар ся­каш пре­доб­ра­зява не­бес­ния Йе­ру­са­лим, град, за който От­к­ро­ве­ни­ето каз­ва, че пор­тите му ни­кога няма да бъ­дат зат­во­ре­ни, за да при­е­мат всички на­роди6Et ambulabunt gentes in lumine ejus, et reges terræ afferent gloriam suam et honorem in illam. Et portæ ejus non claudentur per diem; nox enim non erit illic (На­ро­дите ще хо­дят в свет­ли­ната му и ца­рете на зе­мята ще при­не­сат в него сла­вата и честта си. Ден след ден пор­тите му ни­кога не ще бъ­дат зат­во­ре­ни; за­щото нощ не ще има там). Откр. 21, 24-25 (La Bible : traduction officielle liturgique / Биб­ли­я­та: офи­ци­а­лен ли­тур­ги­чен пре­вод). пред прес­тола на Бога и на Аг­не­ца. На­ис­ти­на, на това място се съ­държа пред­вес­ти­ето на едно при­ми­рено чо­ве­чес­т­во, тол­кова по-въл­ну­ва­що, ко­гато поз­на­ваме бо­лез­не­ната ис­то­рия на Пен­джаб и на сик­хиз­ма.

Vagneux, Yann, « Le Temple d’or » (Злат­ният храм), La Croix (Кръс­тът), 12 яну­ари 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

Ο χρυσός των Σιχ: Μεγαλοπρέπεια και οικουμενικότητα του Γκραντχ

Μεταφρασμένο από τα γαλ­λικά

Μία από τις ιε­ρές δεξαμενές της Ιν­δίας εί­ναι η «λίμνη της αθανασίας» (Αμ­ρίτα Σάρα), στο Αμ­ρίτσαρ1Απορ­ριφθεί­σες μορ­φές:
« Mare d’immortalité » (Λιμνούλα αθανασίας).
« Étang de l’immortalité » (Λιμνοθάλασσα αθανασίας).
« Bassin de l’immortalité » (Δεξαμενή αθανασίας).
« Bassin du breuvage de l’immortalité » (Δεξαμενή του ποτού της αθανασίας).
« Bassin du nectar » (Δεξαμενή του νέκταρος).
« Lac du nectar » (Λίμνη του νέκταρος).
« Excellente ambroisie » (Εξαί­ρετη αμ­βροσία).
Amrita Saras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
, όπου χτυπά η καρ­διά της σιχικής πίστης. Όποιος πηγαί­νει εκεί παρασύρεται από ένα αν­θρώπινο πλήθος με αρώματα λου­λου­διών και λιβανιού και φτάνει μαζί του μπροστά σε ένα θαύ­μα: έναν χρυσό ναό που δεσπόζει, σαν πολύτιμο κόσμημα, στη μέση των νερών. Κανείς περιμένει να γοη­τευ­τεί και αντ’ αυ­τού θαμπώνεται. Ένας αδια­νόη­τος συνωστισμός ταξιδιω­τών, προσκυνητών και περίερ­γων «απ’ όλες τις φυλές της Ιν­δίας» συνωθεί­ται και φωνάζει «σε ηχηρές δια­λέκτους που χτυπούν το αυτί σαν ήχος φαν­φαρών», ενώ παι­διά, τρέχοντας, κάνουν τον γύρο των μαρ­μάρινων αποβαθρών. Αυ­τός ο ναός υποδέχεται χωρίς διάκριση φύλου ή θρησκεύ­ματος. Στο εσωτερικό, κανένα εί­δωλο. Το μοναδικό αντικεί­μενο λατρεί­ας, τοποθετημένο στη μεγάλη αί­θουσα κάτω από ένα βελού­δινο χρυσοΰφαντο κάλυμ­μα, εί­ναι το Γκραντχ, που συνέταξε αρ­χικά ο Αρ­τζάν, ο πέμ­πτος γκου­ρού, και ο πιστός γραφέας του Μπάι Γκουρ­ντάς. «Μέρα και νύχτα ακατάπαυ­στα, σαν να πραγ­ματώνεται ένα εί­δος αέναης λατρεί­ας, γκράντχι [λει­τουρ­γοί] ψάλ­λουν, κάτω από αυ­τούς τους σεβαστούς θόλους, αποσπάσματα του ιε­ρού βιβλίου συνοδευόμενοι από έγ­χορδα όρ­γανα.»

Μισή χιλιετία σκόρπιας ποίησης

Οι Σιχ αποκαλούν το ιερό τους βιβλίο Άντι Γκραντχ (το Πρώτο Βιβλίο) ή Σρι Γκου­ρού Γκραντχ Σάχιμπ (το Σεβαστό Βιβλίο Διδάσκαλος)2Απορ­ριφθεί­σες μορ­φές:
Sri Guru Granth Saheb.
Siri Guru Granth Sahid.
Shri Guru Grant Sahib.
Śrī Guru Grantha Sāhib.
, αλλά συχνότερα ακόμα με το αόριστο όνομα Γκραντχ (το Βιβλίο)3Απορ­ριφθεί­σες μορ­φές:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
, όπως και οι χριστια­νοί αποκαλούν το δικό τους τη Βίβλο (τα Βιβλία). Ωστόσο, το Γκραντχ εί­ναι ένα έργο εντελώς μοναδικό σε σχέση με τους κανόνες των άλ­λων θρησκειών: μια συναρ­παστική ποι­ητική αν­θολογία που δεν περιέχει μόνο τους ύμνους και τα ψαλ­μικά άσματα των γκου­ρού του, αλλά και εκείνα προγενέστερων μυστικών, όπως ο σεΐχης Φαριντου­ντίν, αποκαλού­μενος Μπαμπά Φαρίντ, γεν­νημένος γύρω στο 1175. Οι γκου­ρού, από την πλευρά τους, έζησαν μεταξύ 1469 και 1708· ιδού λοι­πόν μισή χιλιε­τία σκόρ­πιας ιν­δικής ποί­ησης, της οποίας η αδιάκοπη απαγ­γελία (ακ­χάντ παθ) απαι­τεί δύο μέρες και δύο νύχτες από τους γκράντχι που εναλ­λάσ­σονται αδιάλει­πτα. Γι’ αυ­τό, στο νεκροκρέβατό του, ο δέκατος και τελευ­ταίος γκου­ρού, Γκόμπιντ Σιν­γκ, αντί να ορίσει διάδοχο, δια­κήρυξε ότι αυτή η συλ­λογή θα ήταν πλέον ο αιώνιος οδηγός ψυχών: «Μετά τον θάνατό μου, θα πρέπει σε κάθε περίσταση να απευ­θύνεστε στο Γκραντχ Σάχιμπ· αυτό θα εί­ναι ο γκου­ρού σας· ό,τι του ζητήσετε, θα σας το δεί­ξει».

Η Κοινή Κουζίνα της αδελφοσύνης

Η φιλοσοφία του Γκραντχ εί­ναι μια παι­δεία αγάπης και καλοσύνης, ριγ­μένη ανάμεσα στον ιν­δουι­στικό κόσμο και τον μου­σουλ­μανικό κόσμο. Από τον πρώτο, υιο­θετεί την αφοσίωση (μπάκτι) χωρίς τα εί­δωλα ούτε τον ζυγό των καστών. Από τον δεύ­τερο — τον μονοθεϊσμό και τη σου­φική ορμή χωρίς τη σαρία. Χρησιμοποιώντας την υψηλή ποί­ηση, δίνει την ιδέα του τι μπορεί να εί­ναι μια ζωή που αξίζει να ζηθεί, μια αληθινή ζωή· αυτό που την ανυψώνει στο επίπεδο οι­κου­μενικής θρησκεί­ας. Η προσευχή της ολοκληρώνεται αμετάβλητα με αυ­τές τις ευ­χές για ολόκληρη την αν­θρωπότητα: «Είθε το θέλημά Σου, ω Κύριε, να φέρει την ει­ρήνη και την ευ­τυχία σε καθέναν και σε όλους, στον κόσμο ολόκληρο». Ο Μπάι Γκουρ­ντάς, ήδη μνημονευ­θείς, εξηγεί:

«Αυ­τός [ο Σιχ] ζει πραγ­ματικά μια ζωή θυσίας, τη ζωή ενός δού­λου του Κυρίου που αγαπά. […] Μέσα στην αγάπη του, ξεχνά πείνα και ύπνο. Τα χέρια του εί­ναι αδιάκοπα απασχολημένα να βοη­θούν όσους βρίσκονται σε ανάγκη και να παρηγορούν όσους εί­ναι καταβεβλημένοι. […] Μεγαλόψυχος, ανεκτικός και γαλήνιος, ζει για να υπηρετεί την αν­θρωπότητα.»

Ladame, Paul-Alexis, « Les Sikhs » (Οι Σιχ), Cahiers d’études cathares (Τετράδια καθαρικών σπου­δών), αρ. 147, φθινόπωρο 1995, σ. 3-38.

Οι γκου­ρού κήρυξαν μια απόλυτη ισότητα, που βρίσκει την πιο συγκεκριμένη της έκ­φραση στο λάνγκαρ. Αυτή η λέξη ορίζει την τραπεζαρία προσαρ­τημένη στους ναούς και το κοινό γεύμα που σερ­βίρεται εκεί, ανοι­χτό σε όλους. «Το λάνγκαρ, που ξεκίνησε ο πρώτος γκου­ρού, […] Νάνακ, ήταν ιδιαί­τερα πρωτότυπο και ριζοσπαστικό στην Ιν­δία, όπου, επί αιώνες, […] υπήρ­χαν, και εξακολου­θούν να υπάρ­χουν, απαγορεύ­σεις σχετικά με τα πρόσωπα με τα οποία τρώει κανείς». Λέγεται ότι ο ίδιος ο αυ­τοκράτορας Ακ­μπάρ, ο πιο ανεκτικός από τους σουλ­τάνους Μογ­γόλους, υπέκυψε σε αυτή την ανεπιφύλακτη φιλοξενία, καθήμενος στις σει­ρές των ταπει­νών για να μοι­ραστεί μαζί τους το ψωμί4Σύμ­φωνα με μια ανεπιβεβαί­ωτη παράδοση, αυτό το επει­σόδιο προκάλεσε τόσο μεγάλη εντύπωση στον μονάρχη ώστε δώρισε το οι­κόπεδο όπου οι Σιχ θα έσκαβαν τη «λίμνη της αθανασίας»..

«“Χτίσε τη σχεδία του στοχασμού, πάνω της θα δια­σχίσεις ανεμπόδιστα,
Και δεν θα σκοντάψεις ούτε στον ωκεανό ούτε στην παλίρ­ροια. […]
Εκεί­νος που δαμάζει τον εγωισμό του, απογυμνώνεται από το ”εγώ“ και ομορ­φαί­νει με αυ­τόν τον τρόπο. […]
Δεν χωρίζει κανείς πια αν ενωθεί αληθινά με τον Κύριο.
Τότε, η πηγαι­νέλα τελειώνει, και αντιλαμ­βάνεται κανείς παντού τον Κύριο.”5Sri Gourou Granth Sahib (Σρι Γκου­ρού Γκραντχ Σάχιμπ), τ. ΙΙΙ, μτ­φρ. από τα παν­τζαμπικά, τα χίντι, τα περ­σικά και πολ­λές ιν­δικές δια­λέκτους από τον Jarnail Singh, σ. 869.

Σε μια πολύ συμ­βολική γλώσ­σα, αυτό το ποί­ημα συνοψίζει θαυ­μάσια τη [σιχική] διδασκαλία. Ο εγωισμός (χαουμάι, “εγώ-ο ίδιο­ς”) του αν­θρώπου […] εί­ναι φυλακισμένος της υλικής ζωής και των σφαλ­μάτων του, που αναπαρίστανται από τον ωκεανό και την παλίρ­ροια. Εξαι­τίας τους, […] δεν μπορεί να φτάσει στην άλλη όχθη, εκείνη της τελικής χει­ραφέτησης (νιρβάνου) […]. Ο άν­θρωπος πρέπει λοι­πόν να εξαγνίσει την πνευ­ματική του ου­σία (μάνου), να την απελευ­θερώσει από το κέλυφος του “εγώ-ο ίδιος” και να γίνει μ’ αυ­τόν τον τρόπο αρεστός στον Θεό»

Matringe, Denis, Les Sikhs : histoire et tradition des « Lions du Panjab » (Οι Σιχ: ιστορία και παράδοση των «Λεόντων του Παν­τζάμπ»), Παρίσι: Albin Michel, σειρά « Planète Inde » (Πλανήτης Ιν­δία), 2008.

Μια επίγεια Ιερουσαλήμ

Το βράδυ πέφτει πάνω από το Παν­τζάμπ, και ο χρυσός ναός στεφανώνεται με κολιέ από λαδοκάντηλα «των οποίων οι αντανακλάσεις στο νερό τον κάνουν να τρεμοσβήνει με λαμπυρίσματα θησαυ­ρού» (Μίρ­τσεα Ελιάντε). Ο θεατής σκέφτεται τότε ότι αυ­τός ο τόπος εί­ναι πολύ περισ­σότερα από ό,τι φαί­νεται. Εί­ναι το όραμα μιας πόλης πάντα «λαμπρής […] που παρου­σιάζει ευ­γενικά στα βλέμ­ματα […] τους χιλιάδες θόλους της αστραφτερούς, πάνω στους οποί­ους το φως […] πέφτει και αναπηδά σε εκ­θαμ­βωτική ομίχλη» (Λαμαρ­τίνος). Εί­ναι η υπόσχεση μιας πόλης που συμ­φιλιώνει τον άν­θρωπο με τον ομοίο του, όπως και με τον εαυτό του, και από την οποία η αρ­χική Ιε­ρου­σαλήμ μου φαί­νεται να απομακρύνεται μέρα με τη μέρα:

«Για έναν χριστια­νό, ο ναός του Αμ­ρίτσαρ φαί­νεται να προει­κονίζει την ου­ράνια Ιε­ρου­σαλήμ, πόλη για την οποία η Αποκάλυψη λέει ότι οι πύλες της δεν θα κλεί­σουν ποτέ ώστε να υποδεχθούν όλους τους λαούς6Et ambulabunt gentes in lumine ejus, et reges terræ afferent gloriam suam et honorem in illam. Et portæ ejus non claudentur per diem ; nox enim non erit illic (Τα έθνη θα βαδίσουν στο φως της, και οι βασιλείς της γης θα φέρουν σ’ αυ­τήν τη δόξα τους. Μέρα με τη μέρα, ποτέ οι πύλες δεν θα κλεί­σουν· διότι νύχτα δεν θα υπάρ­χει πια εκεί). Αποκ 21, 24-25 (La Bible : traduction officielle liturgique (Η Βίβλος: επίσημη λει­τουρ­γική μετάφραση)). ενώπιον του θρόνου του Θεού και του Αμνού. Πράγ­ματι, βρίσκεται σε αυ­τόν τον τόπο η αγ­γελία μιας συμ­φιλιω­μένης αν­θρωπότητας, τόσο πιο συγκλονιστική όταν γνωρίζει κανείς την οδυνηρή ιστορία του Παν­τζάμπ και του σιχισμού.»

Vagneux, Yann, « Le Temple d’or » (Ο Χρυσός Ναός), La Croix (Ο Σταυ­ρός), 12 Ια­νουα­ρίου 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

শিখদের স্বর্ণ : গ্রন্থের জাঁকজমক ও সার্বজনীনতা

ফরাসি থেকে অনূদিত

ভারতের পবিত্র সরোবরগুলোর মধ্যে একটি হলো অমৃতসরের1প্রত্যাখ্যাত রূপসমূহ :
« Mare d’immortalité » (অমরত্বের ডোবা)।
« Étang de l’immortalité » (অমরত্বের পুকুর)।
« Bassin de l’immortalité » (অমরত্বের জলাধার)।
« Bassin du breuvage de l’immortalité » (অমরত্বের পানীয়ের জলাধার)।
« Bassin du nectar » (অমৃতের জলাধার)।
« Lac du nectar » (অমৃতের হ্রদ)।
« Excellente ambroisie » (উৎকৃষ্ট অমৃত)।
Amrita Saras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
“অমৃত হ্রদ” (অমৃত সর), যেখানে শিখ বিশ্বাসের হৃদস্পন্দন অনুভূত হয়। যে কেউ সেখানে যান, তিনি ফুল ও ধূপের সুগন্ধমাখা মানবস্রোতে টানা পড়ে এক বিস্ময়ের সামনে এসে দাঁড়ান: জলের মাঝখানে মূল্যবান রত্নের মতো বিরাজমান একটি স্বর্ণমন্দির। মুগ্ধ হওয়ার প্রত্যাশায় যান, আর চোখ ধাঁধিয়ে যায়। পর্যটক, তীর্থযাত্রী ও কৌতূহলী মানুষদের এক অবর্ণনীয় ভিড় — “ভারতের সমস্ত জাতির” লোকজন — সেখানে ঠেলাঠেলি করে ও পরস্পরকে ডাকে “সুরেলা সব উপভাষায়, যা কানে এসে বাজে শিঙার ধ্বনির মতো”, আর শিশুরা দৌড়ে দৌড়ে মর্মর পাথরের ঘাটের চারপাশ প্রদক্ষিণ করে। এই মন্দির লিঙ্গ বা ধর্মনির্বিশেষে সকলকে গ্রহণ করে। ভেতরে কোনো মূর্তি নেই। একমাত্র পূজনীয় বস্তু, ব্রোকেডের চাঁদোয়ার নিচে বড় ঘরে রাখা, সেটি হলো গ্রন্থ, যা মূলত পঞ্চম গুরু অর্জন ও তাঁর বিশ্বস্ত লিপিকার ভাই গুরদাসের সংকলন। “দিনরাত অবিরাম, এক ধরনের চিরন্তন আরাধনা সম্পন্ন করতে, গ্রন্থীরা [পুরোহিতগণ] এই পবিত্র খিলানের নিচে তন্ত্রীবাদ্যের সঙ্গতে পবিত্র গ্রন্থের অংশবিশেষ গেয়ে চলেন।

অর্ধ-সহস্রাব্দব্যাপী বিক্ষিপ্ত কবিতা

শিখরা তাঁদের পবিত্র গ্রন্থকে আদি গ্রন্থ (প্রথম গ্রন্থ) বা শ্রী গুরু গ্রন্থ সাহিব (পূজনীয় গুরু গ্রন্থ)2প্রত্যাখ্যাত রূপসমূহ :
Sri Guru Granth Saheb.
Siri Guru Granth Sahid.
Shri Guru Grant Sahib.
Śrī Guru Grantha Sāhib.
বলে অভিহিত করেন, তবে প্রায়শই শুধু গ্রন্থ (পুস্তক)3প্রত্যাখ্যাত রূপসমূহ :
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
নামে ডাকেন, যেমন খ্রিস্টানরা তাঁদের গ্রন্থকে ডাকেন বাইবেল (পুস্তকসমূহ)। তবে গ্রন্থ অন্যান্য ধর্মের ধর্মগ্রন্থের তুলনায় সম্পূর্ণ অনন্য একটি রচনা: এক মোহনীয় কাব্যসংকলন যেখানে কেবল গুরুদের স্তোত্র ও ভজন নেই, বরং তাঁদের পূর্ববর্তী রহস্যবাদীদের রচনাও আছে, যেমন শেখ ফরিদউদ্দিন, যিনি বাবা ফরিদ নামে পরিচিত, আনুমানিক ১১৭৫ সালে জন্মগ্রহণ করেন। গুরুগণ ১৪৬৯ থেকে ১৭০৮ সালের মধ্যে জীবিত ছিলেন — এভাবে অর্ধ-সহস্রাব্দের বিক্ষিপ্ত ভারতীয় কবিতা, যার অবিচ্ছিন্ন পাঠ (অখণ্ড পাঠ) সম্পন্ন করতে পালাক্রমে পাঠরত গ্রন্থীদের দুই দিন দুই রাত লাগে। এই কারণেই দশম ও শেষ গুরু গোবিন্দ সিং মৃত্যুশয্যায় উত্তরাধিকারী মনোনয়নের পরিবর্তে ঘোষণা করলেন যে এই সংকলনই হবে চিরকালের আত্মার পথপ্রদর্শক: “আমার মৃত্যুর পর তোমাদের সকল পরিস্থিতিতে গ্রন্থ সাহিব-এর কাছে যেতে হবে; তিনিই হবেন তোমাদের গুরু; তোমরা যা কিছু তাঁর কাছে জানতে চাইবে, তিনি তোমাদের তা দেখিয়ে দেবেন”।

ভ্রাতৃত্বের সাধারণ রান্নাঘর

গ্রন্থের দর্শন হলো প্রেম ও সদয়তার শিক্ষা, হিন্দু জগৎ ও মুসলিম জগতের মাঝখানে নিক্ষিপ্ত। প্রথমটি থেকে এটি গ্রহণ করেছে ভক্তি (ভক্তি) — মূর্তি বা জাতিভেদের জোয়াল ছাড়া। দ্বিতীয়টি থেকে — একেশ্বরবাদ ও সুফি প্রেরণা, শরিয়া ছাড়া। উচ্চ কবিতার মাধ্যমে এটি বেঁচে থাকার যোগ্য একটি জীবন কেমন হতে পারে তার ধারণা দেয়, একটি সত্যিকারের জীবন; যা একে সার্বজনীন ধর্মের মর্যাদায় উন্নীত করে। এর প্রার্থনা সর্বদা সমগ্র মানবজাতির জন্য এই কামনায় শেষ হয়: “তোমার ইচ্ছা, হে প্রভু, সারা বিশ্বে প্রত্যেকের ও সকলের জন্য শান্তি ও সুখ বয়ে আনুক”। পূর্বে উল্লিখিত ভাই গুরদাস ব্যাখ্যা করেন:

সে [শিখ] সত্যিই আত্মত্যাগের জীবন যাপন করে, সেই প্রভুর দাসের জীবন যাঁকে সে ভালোবাসে। […] তার ভালোবাসায় সে ক্ষুধা ও ঘুম ভুলে যায়। তার হাত সর্বদা অভাবগ্রস্তদের সাহায্য ও ভেঙে পড়াদের সান্ত্বনায় ব্যস্ত। […] মহানুভব, সহনশীল ও প্রশান্ত, সে মানবতার সেবায় জীবন যাপন করে।

Ladame, Paul-Alexis, « Les Sikhs » (শিখরা), Cahiers d’études cathares (ক্যাথার অধ্যয়ন পত্রিকা), nº 147, automne 1995, p. 3-38.

গুরুগণ এক পরম সাম্যের বাণী প্রচার করেছেন, যার সবচেয়ে বাস্তব প্রকাশ পাওয়া যায় লঙ্গরে। এই শব্দটি মন্দিরের সংলগ্ন ভোজনকক্ষ এবং সেখানে পরিবেশিত সাম্প্রদায়িক আহারকে বোঝায়, যা সকলের জন্য উন্মুক্ত। “লঙ্গর, প্রথম গুরু […] নানক কর্তৃক প্রবর্তিত, ভারতে বিশেষভাবে মৌলিক ও বৈপ্লবিক ছিল, যেখানে শতাব্দীর পর শতাব্দী ধরে […] কার সাথে খাওয়া যাবে তা নিয়ে নিষেধাজ্ঞা ছিল, এবং এখনো আছে”। বলা হয় যে স্বয়ং সম্রাট আকবর, মোগল শাসকদের মধ্যে সবচেয়ে সহনশীল, এই নিঃশর্ত আতিথেয়তায় সম্মত হয়ে সাধারণ মানুষের সারিতে বসে তাদের সাথে আহার ভাগ করে নিয়েছিলেন4একটি অনিশ্চিত ঐতিহ্য অনুসারে, এই ঘটনা সম্রাটের ওপর এতটাই গভীর প্রভাব ফেলেছিল যে তিনি সেই জমি দান করেন যেখানে শিখরা “অমৃত হ্রদ” খনন করবেন।

ধ্যানের ভেলা নির্মাণ করো, তাতে চড়ে তুমি বাধাহীনভাবে পার হবে,
এবং তুমি মহাসাগর বা জোয়ারে আটকাবে না। […]
যে নিজের অহংকে দমন করে, ’আমি’-কে ত্যাগ করে এবং এভাবে নিজেকে সুন্দর করে। […]
যদি প্রভুর সাথে সত্যিই মিলিত হওয়া যায়, তবে আর বিচ্ছেদ হয় না।
তখন যাওয়া-আসা শেষ হয়, এবং সর্বত্র প্রভুকে দেখা যায়।”5Sri Gourou Granth Sahib, t. III (শ্রী গুরু গ্রন্থ সাহিব, খণ্ড ৩), trad. du pendjabi, du hindi, du persan et de plusieurs dialectes indiens par Jarnail Singh, p. 869.

অত্যন্ত প্রতীকী ভাষায় এই কবিতাটি [শিখ] শিক্ষাকে চমৎকারভাবে সংক্ষেপিত করে। মানুষের অহং (হউমৈ, “আমি-আমি”) বস্তুজগৎ ও তার পাপের বন্দী, যা মহাসাগর ও জোয়ার দ্বারা প্রতীকায়িত। এগুলোর কারণে, […] সে অপর তীরে পৌঁছাতে পারে না — চূড়ান্ত মুক্তির (নির্বাণু) তীরে। […] মানুষকে তাই তার আত্মিক সত্তাকে (মনু) শুদ্ধ করতে হবে, “আমি-আমি”-র আবরণ থেকে মুক্ত করতে হবে এবং এভাবে ঈশ্বরের কাছে প্রিয় হতে হবে

Matringe, Denis, Les Sikhs : histoire et tradition des « Lions du Panjab » (শিখরা : “পাঞ্জাবের সিংহদের” ইতিহাস ও ঐতিহ্য), Paris : Albin Michel, coll. « Planète Inde », 2008.

এক পার্থিব জেরুজালেম

সন্ধ্যা নামে পাঞ্জাবে, এবং স্বর্ণমন্দির তেলের প্রদীপের মালায় মণ্ডিত হয়ে ওঠে, “যার জলে প্রতিফলন একে কম্পিত করে তোলে, ধনভাণ্ডারের ঝিলমিলির মতো” (মির্চা এলিয়াদে)। তখন ধ্যানমগ্ন দর্শক ভাবেন যে এই স্থান যতটা মনে হয় তার চেয়ে অনেক বেশি কিছু। এটি সেই নগরের দর্শন — সর্বদা “উজ্জ্বল […] গর্বিতভাবে দৃষ্টির কাছে উপস্থাপন করছে […] তার সহস্র সহস্র দীপ্তিমান গম্বুজ, যার ওপর আলো […] পতিত হয় ও ঝলমলে বাষ্পের মতো প্রতিফলিত হয়” (লামার্তিন)। এটি সেই নগরের প্রতিশ্রুতি যা মানুষকে তার সমগোত্রের সাথে এবং নিজের সাথে পুনর্মিলিত করে — আর আমার মনে হয়, মূল জেরুজালেম এই আদর্শ থেকে দিনে দিনে আরও দূরে সরে যাচ্ছে:

একজন খ্রিস্টানের কাছে, অমৃতসরের মন্দিরকে স্বর্গীয় জেরুজালেমের পূর্বাভাস মনে হয়, সেই নগর যার সম্পর্কে প্রকাশিত বাক্য বলে যে ঈশ্বর ও মেষশাবকের সিংহাসনের সামনে সকল জাতিকে গ্রহণ করতে তার দ্বারসমূহ কখনো বন্ধ হবে না6Et ambulabunt gentes in lumine ejus, et reges terræ afferent gloriam suam et honorem in illam. Et portæ ejus non claudentur per diem ; nox enim non erit illic (জাতিসমূহ তাঁর আলোয় চলবে, এবং পৃথিবীর রাজারা তাদের গৌরব বহন করে আনবে। দিনের পর দিন, কখনো তার দ্বারসমূহ বন্ধ হবে না; কেননা সেখানে আর রাত্রি থাকবে না)। প্রকাশিত বাক্য ২১, ২৪-২৫ (La Bible : traduction officielle liturgique / বাইবেল : আনুষ্ঠানিক উপাসনামূলক অনুবাদ)।। প্রকৃতপক্ষে, এই স্থানে এক পুনর্মিলিত মানবতার ঘোষণা রয়েছে, যা আরও বেশি হৃদয়বিদারক হয়ে ওঠে যখন পাঞ্জাব ও শিখধর্মের যন্ত্রণাদায়ক ইতিহাস জানা থাকে।

Vagneux, Yann, « Le Temple d’or » (স্বর্ণমন্দির), La Croix, 12 janvier 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

Золото сикхів: пишність і універсальність Ґрантга

Пере­кладено з французької

Одне зі священ­них озер Індії — це «озеро без­смертя» (Амріта Сара) в Амрітсарі1Від­хилені форми:
« Mare d’immortalité » (Калюжа без­смертя).
« Étang de l’immortalité » (Ставок без­смертя).
« Bassin de l’immortalité » (Басейн без­смертя).
« Bassin du breuvage de l’immortalité » (Басейн напою без­смертя).
« Bassin du nectar » (Басейн нектару).
« Lac du nectar » (Озеро нектару).
« Excellente ambroisie » (Чудова амброзія).
Amrita Saras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
, де б’ється серце сикхської віри. Кожен, хто туди прибуває, захоплюється людським потоком, що пахне квітами й ла­даном, і разом із ним опиняється перед дивом: золотим храмом, що височить, наче дорогоцін­ний самоцвіт, посеред вод. Очікуєш бути зачарованим — а буваєш осліпленим. Не­ймовірний натовп мандрівників, прочан і цікавих «усіх рас Індії» товпиться й пере­гукується «гучними діалектами, що б’ють по вухах, наче звуки фанфар», тоді як діти бігцем обходять мармурові набережні. Цей храм при­ймає без роз­різне­ння статі чи віро­сповіда­н­ня. Усередині немає жодного ідола. Єдиний предмет поклоні­н­ня, покладений у великій залі під балдахіном із парчі, — це Ґрантг, спочатку скомпільований Арджаном, п’ятим ґуру, та його вірним писарем Бгаї Ґурдасом. «Вдень і вночі без­перервно, ніби задля здійсне­ння свого роду без­упин­ного поклоні­н­ня, ґрантгі [священ­нослужителі] спів­ають під цими шанованими склепі­н­нями уривки зі священ­ної книги, акомпануючи собі на струн­них інструментах.»

Півтисячоліття розрізненої поезії

Сикхи називають свою священну книгу Аді Ґрантг (Перша Книга) або Шрі Ґуру Ґрантг Сагіб (Шановний Учитель Книга)2Від­хилені форми:
Sri Guru Granth Saheb.
Siri Guru Granth Sahid.
Shri Guru Grant Sahib.
Śrī Guru Grantha Sāhib.
, але ще частіше — роз­пливчастим ім’ям Ґрантг (Книга)3Від­хилені форми:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
, так само як християни називають свою Біблією (Книгами). Однак Ґрантг — це твір цілком унікальний порівняно з канонами інших релігій: захоплива поетична антологія, що містить не лише гімни й пісні своїх ґуру, а й твори попередніх містиків, як-от шейха Фарідуд­діна, ві­домого як Баба Фарід, народженого близько 1175 року. Самі ґуру жили між 1469 і 1708 роками — ось пів­тисячолі­ття роз­різненої індійської поезії, без­перервна рецитація якої (акганд патг) потребує двох днів і двох ночей від ґрантгі, що змінюють один одного без пере­починку. Ось чому на смертному одрі десятий і остан­ній ґуру, Ґобінд Сінґг, замість того щоб при­значити на­ступника, по­становив, що цей збірник від­тепер буде вічним провід­ником душ: «Після моєї смерті ви повинні за будь-яких об­ставин звертатися до Ґрантг Сагіба; саме він буде вашим ґуру; усе, що ви в нього по­просите, він вам покаже».

Спільна кухня братерства

Філософія Ґрантга — це вихова­ння любов’ю і доброзичливістю, кинуте між інду­їстським і мусульманським світами. Від першого вона пере­йняла від­даність (бгакті) без ідолів і без ярма каст. Від другого — монотеїзм і суфійський порив без шаріату. Послуговуючись високою поезією, вона дає уявле­ння про те, яким може бути гідне жи­т­тя, справжнє жи­т­тя; що під­носить її до рангу універсальної релігії. Її молитва не­змінно завершується такими побажа­н­нями для всього людства: «Нехай Твоя воля, о Господи, принесе мир і щастя кожному і всім у цілому світі». Бгаї Ґурдас, уже зга­даний, пояснює:

«Він [сикх] справді живе жи­т­тям жертви, жи­т­тям раба Господа, якого любить. […] У своїй любові він забуває голод і сон. Його руки без­пере­станку зайняті допомогою тим, хто в нужді, і роз­радою тих, хто пригнічений. […] Великодушний, терпимий і спокійний, він живе, щоб служити людству.»

Ladame, Paul-Alexis, « Les Sikhs » (Сикхи), Cahiers d’études cathares (Зошити катарських студій), nº 147, automne 1995, p. 3-38.

Ґуру проповід­ували абсолютну рівність, що знаходить свій найконкретніший вираз у ланґарі. Це слово по­значає їдальню при храмах і спільну трапезу, яка там подається і від­крита для всіх. «Ланґар, за­проваджений першим ґуру, […] Нанаком, був особливо оригінальним і радикальним в Індії, де протягом століть […] існували і досі існують заборони щодо осіб, з якими їдять». Кажуть, що сам імператор Акбар, найтерпиміший із моґольських володарів, під­корився цій без­умовній гостин­ності, сівши в ряди простолюдинів, аби пере­ломити з ними хліб4Згідно з малодостовірною традицією, цей епізод справив на монарха таке враже­н­ня, що він подарував ділянку землі, на якій сикхи мали викопати «озеро без­смертя»..

«“Збудуй пліт спо­гля­да­н­ня, на ньому ти пере­правишся без пере­шкод,
І не натрапиш ні на океан, ні на приплив. […]
Той, хто приборкує своє его, по­збувається ”я“ й прикрашається в такий спосіб. […]
Не роз­лучаються більше, якщо справді з’­єд­нуються з Господом.
Тоді блука­ння припиняється, і скрізь помічаєш Господа.”5Sri Gourou Granth Sahib (Шрі Ґуру Ґрантг Сагіб), т. III, trad. du pendjabi, du hindi, du persan et de plusieurs dialectes indiens par Jarnail Singh, p. 869.

Дуже символічною мовою ця поема чудово під­сумовує [сикхське] вче­н­ня. Его (гаумай, “я-сам”) людини […] є в’язнем матеріального жи­ття й своїх провин, уособлених океаном і припливом. Через них […] воно не може досягти іншого берега, берега остаточного визволе­ння (нірвану) […]. Людина мусить очистити свою духовну сутність (ману), вивільнити її з оболонки “я-самого” і стати завдяки цьому приємною Богові»

Matringe, Denis, Les Sikhs : histoire et tradition des « Lions du Panjab » (Сикхи: історія і традиція «Левів Панджабу»), Paris : Albin Michel, coll. « Planète Inde » (Планета Індія), 2008.

Земний Єрусалим

Вечір спускається на Панджаб, і золотий храм огортається намистом масляних лампадок, «від­блиски яких у воді змушують його тремтіти мерехті­н­ням скарбів» (Мірча Еліаде). Спо­глядач замислюється тоді, що це місце є набагато більшим, ніж здається. Це баче­ння міста завжди «сяйливого, […] що шляхетно являє по­глядам […] свої тисячі осяйних куполів, на які світло […] падає й від­бивається осліплюючим серпанком» (Ламартін). Це обітниця міста, що примирює людину з ближнім, як і з самою собою, і від якої первісний Єрусалим, як мені здається, щодня все більше від­даляється:

«Для християнина храм Амрітсара, здається, пере­двіщає небесний Єрусалим — місто, про яке Апокаліпсис каже, що його ворота ніколи не будуть зачинені, аби прийняти всі народи6Et ambulabunt gentes in lumine ejus, et reges terræ afferent gloriam suam et honorem in illam. Et portæ ejus non claudentur per diem ; nox enim non erit illic (Народи ходитимуть у його світлі, і царі земні принесуть до нього свою славу. Удень і вночі ворота його ніколи не зачиняться; бо ночі там більше не буде). Об. 21, 24-25 (La Bible : traduction officielle liturgique (Біблія: офіційний літургійний пере­клад)). перед престолом Бога й Агнця. Справді, тут є пере­двістя примиреного людства, тим більше зворушливе, коли знаєш болісну історію Панджабу й сикхізму.»

Vagneux, Yann, « Le Temple d’or » (Золотий храм), La Croix (Хрест), 12 janvier 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

ทองคำแห่งซิกข์ : ความวิจิตรและความเป็นสากลของ คัมภีร์คฺรันถ์

แปลจากภาษาฝรั่งเศส

หนึ่งในสระศักดิ์สิทธิ์ของอินเดีย คือ « ทะเลสาบแห่งอมฤต » (Amrita Sara) ณ เมืองอมฤตสระ1รูปที่ไม่ใช้ :
« Mare d’immortalité » (« บึงแห่งอมฤต »)
« Étang de l’immortalité » (« สระแห่งอมฤต »)
« Bassin de l’immortalité » (« อ่างแห่งอมฤต »)
« Bassin du breuvage de l’immortalité » (« อ่างแห่งน้ำอมฤต »)
« Bassin du nectar » (« อ่างแห่งน้ำทิพย์ »)
« Lac du nectar » (« ทะเลสาบแห่งน้ำทิพย์ »)
« Excellente ambroisie » (« อมฤตอันเลิศ »)
Amrita Saras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
อันเป็นที่สถิตแห่งหัวใจของศรัทธาซิกข์ ผู้ใดก็ตามที่เดินทางไปถึงที่นั่น จะถูกพัดพาไปพร้อมกับกระแสฝูงชนที่อบอวลด้วยกลิ่นดอกไม้และกำยาน แล้วมาถึงเบื้องหน้าสิ่งมหัศจรรย์ : วิหารทองคำตั้งตระหง่านดุจอัญมณีล้ำค่ากลางผืนน้ำ คนเราคาดว่าจะตื่นตาตื่นใจ แต่กลับตะลึงงันจนพูดไม่ออก ฝูงชนนักเดินทาง ผู้แสวงบุญ และผู้มาเยือนจาก « ทุกเชื้อชาติในอินเดีย » เบียดเสียดและร้องเรียกกัน « ด้วยสำเนียงท้องถิ่นอันกังวาน กระทบโสตประสาทดุจเสียงแตรวง » ขณะที่เด็ก ๆ วิ่งเล่นรอบท่าหินอ่อน วิหารแห่งนี้ต้อนรับทุกคนโดยไม่แบ่งแยกเพศหรือศาสนา ภายในไม่มีรูปเคารพใด ๆ สิ่งเดียวที่เป็นที่สักการะ วางอยู่ในห้องโถงใหญ่ใต้ม่านผ้าไหมปักทอง คือ คัมภีร์คฺรันถ์ ที่รวบรวมขึ้นโดยอรชุน คุรุองค์ที่ห้า และ ภาอี คุรทาส อาลักษณ์ผู้ซื่อสัตย์ของท่าน « ทั้งวันทั้งคืนไม่หยุดหย่อน ประหนึ่งจะบรรลุถึงการสักการะอันเป็นนิรันดร์ บรรดา คฺรันถี [ผู้ประกอบพิธี] ขับขานบทจากคัมภีร์ศักดิ์สิทธิ์ภายใต้โค้งเพดานอันเป็นที่เคารพบูชา พร้อมบรรเลงเครื่องสาย »

ครึ่งสหัสวรรษแห่งบทกวีกระจัดกระจาย

ชาวซิกข์เรียกคัมภีร์ศักดิ์สิทธิ์ของตนว่า อาทิ คฺรันถ์ (คัมภีร์ปฐม) หรือ ศฺรี คุรุ คฺรันถ์ สาหิบ (คัมภีร์คุรุผู้เป็นที่เคารพ)2รูปที่ไม่ใช้ :
Sri Guru Granth Saheb.
Siri Guru Granth Sahid.
Shri Guru Grant Sahib.
Śrī Guru Grantha Sāhib.
แต่บ่อยครั้งยิ่งกว่านั้น เรียกเพียงชื่อกว้าง ๆ ว่า คฺรันถ์ (คัมภีร์)3รูปที่ไม่ใช้ :
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
เช่นเดียวกับที่ชาวคริสต์เรียกคัมภีร์ของตนว่า ไบเบิล (หนังสือ) ทว่า คฺรันถ์ เป็นผลงานที่มีลักษณะเฉพาะตัวอย่างยิ่งเมื่อเทียบกับพระคัมภีร์ของศาสนาอื่น : เป็นรวมบทกวีอันน่าหลงใหลซึ่งไม่เพียงบรรจุบทสวดและบทขับร้องของบรรดาคุรุเท่านั้น แต่ยังรวมถึงบทของนักพรตในยุคก่อน อาทิ เชคฟะรีดุดดีน หรือที่เรียกว่า บาบา ฟะรีด ผู้ถือกำเนิดราว ค.ศ. 1175 ส่วนบรรดาคุรุนั้นมีชีวิตอยู่ระหว่าง ค.ศ. 1469 ถึง 1708 นับเป็นบทกวีอินเดียกระจัดกระจายกว่าครึ่งสหัสวรรษ ซึ่งการสวดต่อเนื่องไม่ขาดสาย (อขัณฑ์ ปาฐ) ต้องใช้เวลาสองวันสองคืนโดยบรรดา คฺรันถี ผลัดเปลี่ยนกันไม่หยุดพัก ด้วยเหตุนี้ บนเตียงมรณะ คุรุองค์ที่สิบและองค์สุดท้าย โคบินท์ สิงห์ แทนที่จะแต่งตั้งผู้สืบทอด กลับประกาศว่าคัมภีร์รวมเล่มนี้จะเป็นผู้นำทางจิตวิญญาณชั่วนิรันดร์ : « หลังจากข้าตายไปแล้ว เจ้าต้องหันไปหา คฺรันถ์ สาหิบ ในทุกกรณี คัมภีร์นี้จะเป็นคุรุของเจ้า ทุกสิ่งที่เจ้าขอจากคัมภีร์ คัมภีร์จะชี้ทางให้ »

ครัวหมู่แห่งภราดรภาพ

ปรัชญาของ คฺรันถ์ คือการศึกษาแห่งความรักและเมตตาจิต อันวางอยู่ระหว่างโลกฮินดูและโลกมุสลิม จากโลกแรก ปรัชญานี้รับเอาความภักดี (ภักติ) โดยปราศจากรูปเคารพและแอกแห่งวรรณะ จากโลกที่สอง — รับเอาเอกเทวนิยมและแรงบันดาลใจแห่งลัทธิซูฟีโดยปราศจากชะรีอะฮ์ ด้วยการใช้บทกวีชั้นสูง ปรัชญานี้ให้ภาพของชีวิตที่ควรค่าแก่การดำเนิน ชีวิตที่แท้จริง อันยกระดับให้เป็นศาสนาสากล บทสวดจบลงเสมอด้วยคำอธิษฐานเพื่อมนุษยชาติทั้งมวล : « ขอพระประสงค์ของพระองค์ โอ้พระผู้เป็นเจ้า นำมาซึ่งสันติสุขและความผาสุกแก่ทุกคนและปวงชนทั่วโลก » ภาอี คุรทาส ที่กล่าวถึงแล้ว อธิบายว่า :

« เขา [ซิกข์] ดำเนินชีวิตแห่งการเสียสละอย่างแท้จริง ชีวิตของผู้รับใช้พระผู้เป็นเจ้าที่เขารัก […] ในความรักของเขา เขาลืมความหิวโหยและการหลับนอน มือของเขาไม่หยุดหย่อนที่จะช่วยเหลือผู้ตกทุกข์และปลอบโยนผู้ระทมทุกข์ […] ใจกว้าง อดทน และสงบ เขาดำรงชีวิตเพื่อรับใช้มนุษยชาติ »

Ladame, Paul-Alexis, « Les Sikhs » (« ซิกข์ »), Cahiers d’études cathares (สมุดศึกษาคาธาร์), nº 147, ฤดูใบไม้ร่วง 1995, น. 3-38.

บรรดาคุรุได้เทศนาเรื่องความเสมอภาคอย่างสมบูรณ์ ซึ่งพบการแสดงออกที่เป็นรูปธรรมที่สุดใน ลังการ์ คำนี้หมายถึงโรงอาหารที่ต่อเนื่องกับวิหาร และอาหารหมู่ที่เสิร์ฟในนั้น เปิดให้ทุกคน « ลังการ์ ริเริ่มโดยคุรุองค์แรก […] นานัก เป็นสิ่งที่แปลกใหม่และรุนแรงเป็นพิเศษในอินเดีย ที่ซึ่งตลอดหลายศตวรรษ […] มีและยังคงมีข้อห้ามเกี่ยวกับบุคคลที่รับประทานอาหารร่วมกัน » มีเรื่องเล่าว่าจักรพรรดิอักบัรเอง ผู้ทรงขันติธรรมที่สุดในบรรดากษัตริย์โมกุล ทรงยอมรับการต้อนรับอันไม่มีเงื่อนไขนี้ โดยประทับนั่งในแถวร่วมกับผู้ต่ำต้อยเพื่อรับประทานอาหารด้วยกัน4ตามธรรมเนียมที่ไม่ค่อยแน่ชัด เหตุการณ์นี้สร้างความประทับใจแก่กษัตริย์อย่างยิ่ง จนพระองค์พระราชทานที่ดินที่ชาวซิกข์จะขุด « ทะเลสาบแห่งอมฤต »

« “จงสร้างแพแห่งการเพ่งพินิจ บนแพนั้นเจ้าจะข้ามไปอย่างไร้อุปสรรค
และเจ้าจะไม่ชนทั้งมหาสมุทรและกระแสน้ำ […]
ผู้ใดเอาชนะอัตตา ถอดถอน ’ตัวกู’ และเสริมแต่งตนเองด้วยวิถีนี้ […]
เราจะไม่พลัดพรากอีก หากเราหลอมรวมกับพระผู้เป็นเจ้าอย่างแท้จริง
เมื่อนั้น การเวียนว่ายก็สิ้นสุด และเราตระหนักถึงพระผู้เป็นเจ้าทุกหนแห่ง”5Sri Gourou Granth Sahib (ศฺรี คุรุ คฺรันถ์ สาหิบ), เล่ม 3, แปลจากภาษาปัญจาบ ฮินดี เปอร์เซีย และหลายภาษาถิ่นอินเดีย โดย Jarnail Singh, น. 869.

ด้วยภาษาที่เปี่ยมสัญลักษณ์ บทกวีนี้สรุปคำสอน [ซิกข์] ได้อย่างน่าอัศจรรย์ อัตตา (เหามัย, “ตัวกู-ของกู”) ของมนุษย์ […] ถูกจองจำในชีวิตทางวัตถุและความผิดพลาดของตน อันเปรียบเสมือนมหาสมุทรและกระแสน้ำ เพราะสิ่งเหล่านี้ […] เขาไม่อาจไปถึงฝั่งตรงข้าม คือฝั่งแห่งการหลุดพ้นขั้นสุดท้าย (นิรวาณุ) […] มนุษย์จึงต้องชำระสารัตถะทางจิตวิญญาณ (มนุ) ของตน ปลดปล่อยจากเปลือกแห่ง “ตัวกู-ของกู” และทำให้ตนเป็นที่พอพระทัยของพระเจ้า »

Matringe, Denis, Les Sikhs : histoire et tradition des « Lions du Panjab » (ซิกข์ : ประวัติศาสตร์และจารีตของ « สิงห์แห่งปัญจาบ »), ปารีส : Albin Michel, ชุด « Planète Inde » (« ดาวเคราะห์อินเดีย »), 2008.

เยรูซาเล็มแห่งโลกนี้

ค่ำลงบนแผ่นดินปัญจาบ และวิหารทองคำก็เปล่งประกายด้วยพวงมาลัยตะเกียงน้ำมัน « ที่เงาสะท้อนในน้ำทำให้วิหารสั่นไหวด้วยประกายดุจขุมทรัพย์ » (มีร์เชอา เอลีอาเด) ผู้พินิจจึงรำลึกว่าสถานที่นี้ยิ่งใหญ่กว่าที่ปรากฏ มันคือภาพแห่งนคร « เจิดจ้า […] เผยให้เห็นอย่างสง่างาม […] โดมนับพันอันเรืองรอง ที่แสง […] ตกกระทบและสะท้อนเป็นไอแห่งความเจิดจรัส » (ลามาร์ตีน) มันคือคำสัญญาแห่งนครที่ปรองดองมนุษย์กับเพื่อนมนุษย์ และกับตัวเอง อันเป็นนครที่เยรูซาเล็มดั้งเดิมดูจะเหินห่างออกไปทุกวัน :

« สำหรับคริสตชน วิหารแห่งอมฤตสระดูเป็นภาพล่วงหน้าของนครเยรูซาเล็มสวรรค์ นครที่วิวรณ์บอกว่าประตูจะไม่มีวันปิดเพื่อต้อนรับปวงชนทั้งปวง6Et ambulabunt gentes in lumine ejus, et reges terræ afferent gloriam suam et honorem in illam. Et portæ ejus non claudentur per diem ; nox enim non erit illic (นานาชาติจะเดินในแสงสว่างของนคร และกษัตริย์แห่งโลกจะนำเกียรติยศของตนเข้ามา ประตูนครจะไม่มีวันปิดตลอดวัน เพราะจะไม่มีกลางคืนอีกต่อไป) วว 21, 24-25 (La Bible : traduction officielle liturgique (พระคัมภีร์ไบเบิล : ฉบับแปลทางการสำหรับพิธีกรรม)) เบื้องหน้าพระที่นั่งของพระเจ้าและพระเมษโปดก แท้จริงแล้ว ณ สถานที่นี้ มีสารแห่งมนุษยชาติที่ปรองดองกันแล้ว อันสะเทือนใจยิ่งนัก เมื่อรู้ถึงประวัติศาสตร์อันเจ็บปวดของปัญจาบและศาสนาซิกข์ »

Vagneux, Yann, « Le Temple d’or » (« วิหารทองคำ »), La Croix (กางเขน), 12 มกราคม 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

Zlato sikhů: Nádhera a univerzálnost Granthu

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Jedním ze sva­tých vodních ploch In­die je „je­zero ne­smr­telnos­ti“ (Amrita Sa­ra) v Amrit­saru1Od­mítnuté tva­ry:
« Mare d’i­m­mor­ta­lité » (Tůň ne­smr­telnos­ti).
« Étang de l’i­m­mor­ta­lité » (Rybník ne­smr­telnos­ti).
« Bas­sin de l’i­m­mor­ta­lité » (Ná­drž ne­smr­telnos­ti).
« Bas­sin du bre­u­vage de l’i­m­mor­ta­lité » (Ná­drž ná­poje ne­smr­telnos­ti).
« Bas­sin du ne­ctar » (Ná­drž nek­ta­ru).
« Lac du ne­ctar » (Je­zero nek­ta­ru).
« Ex­cellente am­bro­i­sie » (Vy­ni­ka­jící am­bro­zie).
Amrita Sa­ras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
, kde bije srdce sikhské ví­ry. Kaž­dý, kdo se tam vy­dá, je stržen davem lidí v zá­vanech kvě­tin a ka­di­dla a do­spěje s ním před zá­zrak: zlatý chrám trůnící jako draho­cenný klenot upro­střed vod. Člověk oče­kává, že bude okouz­len, a je oslněn. Ne­po­psa­telná tla­čenice ces­tova­te­lů, pout­níků a zvě­davců „všech in­dických ras“ se tam mačká a pře­kři­kuje „v zvučných ná­ře­čích, jež uchu znějí jako hřmění fanfár“, za­tímco děti v běhu obí­hají mra­mo­rová ná­břeží. Tento chrám při­jímá bez roz­dílu po­hlaví či vy­znání. Uvnitř žádná mod­la. Je­diný před­mět uctívání, uložený ve velkém sále pod bal­dachýnem z broká­tu, je Granth, pů­vodně se­sta­vený Ar­džanem, pá­tým gu­ruem, a jeho věrným pí­sařem bháím Gur­dá­sem. „Ve dne v noci bez ustání, jako by se usku­teč­ňovalo ja­kési věčné klanění, zpívají granthíové [duchovní] pod tě­mito po­svátnými klenbami úryvky ze svaté knihy za do­pro­vodu strunných ná­stro­jů.

Půl tisíciletí rozptýlené poezie

Sikhové ozna­čují svou po­svátnou knihu jako Ádí Granth (První kniha) nebo Šrí Gurú Granth Sáhib (Cti­hodná kniha Mi­s­tra)2Od­mítnuté tva­ry:
Sri Guru Granth Saheb.
Siri Guru Granth Sahid.
Shri Guru Grant Sahib.
Śrī Guru Gran­tha Sāhib.
, avšak ještě čas­těji ne­u­r­či­tým jménem Granth (Kniha)3Od­mítnuté tva­ry:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
, stejně jako křesťané na­zývají tu svou Bible (Knihy). Při­tom je Granth dí­lem zcela je­di­nečným ve srovnání s kánony ostat­ních ná­božen­ství: fas­ci­nu­jící básnická an­to­logie, jež ne­ob­sahuje pouze hymny a zpěvy svých gu­ruů, ný­brž i hymny dřívějších mystiků, jako je šajch Farí­dud­dín, zvaný Bábá Faríd, na­ro­zený ko­lem roku 1175. Gu­ruové sami žili mezi lety 1469 a 1708 — je to tedy půl ti­sí­ci­letí roz­ptý­lené in­dické po­ezie, je­jíž ne­pře­tržitá re­ci­tace (akhand path) vy­ža­duje dva dny a dvě noci od granthíů stří­da­jí­cích se bez pře­stávky. Proto na smr­telné po­steli de­sátý a po­slední guru Gó­bind Singh, místo aby jmenoval ná­stup­ce, roz­hodl, že tento sborník bude na­dále věčným vůd­cem du­ší: „Po mé smrti se mu­síte za všech okolností ob­ra­cet ke Granth Sáhibu; on bude vaším gu­ruem; vše, oč ho požá­dá­te, vám ukáže.

Společná kuchyně bratrství

Fi­lo­sofie Granthu je vý­chovou k lásce a las­kavos­ti, vrženou mezi svět hin­duis­tický a svět mus­lim­ský. Z prvního pře­jímá od­danost (bhakti) bez mo­del a bez jha kast. Z druhého — mo­no­te­is­mus a súfij­ský vzlet bez šaríi. Pro­střednic­tvím vzne­šené po­ezie dává před­stavu o tom, jaký může být život hodný ži­tí, pravý život; což ji po­vy­šuje na úroveň univerzálního ná­božen­ství. Její mod­litba končí vždy tě­mito přáními pro celé lid­stvo: „Kéž Tvá vů­le, ó Pane, při­nese mír a štěstí kaž­dému a všem na ce­lém svě­tě.Bhái Gur­dás, již zmíněný, vy­svět­lu­je:

On [sikh] sku­tečně žije živo­tem obě­ti, živo­tem ot­roka Pá­na, je­hož mi­lu­je. […] Ve své lásce za­po­míná na hlad i spá­nek. Jeho ruce jsou ne­u­stále za­městnány po­mocí těm, kdo jsou v nou­zi, a útě­chou těm, kdo jsou sklí­čeni. […] Velko­my­slný, sná­šen­livý a klidný ži­je, aby slou­žil lid­stvu.

La­da­me, Paul-Ale­xis, « Les Sikhs » (Sikhové), Cahi­ers d’étu­des catha­res (Se­šity ka­tar­ských stu­dií), č. 147, podzim 1995, s. 3–38.

Gu­ruové hlá­sali na­pros­tou rovnost, jež na­chází svůj nejkonkrétnější vý­raz v langaru. Toto slovo ozna­čuje jí­delnu při­členěnou k chrámům a spo­lečný pokrm, jenž se tam po­dává, otevřený všem. „Langar, za­ve­dený prvním gu­ruem, […] Ná­na­kem, byl zvláště ori­gi­nální a ra­dikální v In­dii, kde po staletí […] exis­tovaly, a stále exis­tu­jí, zá­kazy tý­ka­jící se osob, s ni­miž se sto­luje.“ Říká se, že sám cí­sař Akbar, nej­sná­šen­livější z mughal­ských panovníků, se podro­bil této bez­pod­mínečné po­hos­tinnosti a usedl do řad prostých li­dí, aby s nimi lá­mal chléb4Podle ne­jisté tra­dice tento pří­běh uči­nil na panovníka ta­kový do­jem, že da­roval po­ze­mek, na němž měli sikhové vy­kopat „je­zero ne­smr­telnos­ti“..

Po­stav vor roz­jí­mání, na něm beze všech pře­kážek pře­pluješ
a nena­razíš ani na oce­án, ani na pří­liv. […]
Ten, kdo zkrotí své ego, svlékne ze sebe ‚já’ a takto se okrášlí. […]
Už se ne­roz­chází­me, sjedno­tí­me-li se opravdu s Pá­nem.
Tehdy se končí při­cházení a od­cházení a všude spat­říme Pá­na.“5Sri Gou­rou Granth Sahib (Šrí Gurú Granth Sáhi­b), sv. III, přel. z paňdžábšti­ny, hind­šti­ny, perš­tiny a něko­lika in­dických di­alektů Jarnail Singh, s. 869.

Velmi sym­bo­lickým jazykem tato bá­seň ob­divuhodně shrnuje sikhské učení. Ego (haumai, „já-já“) člověka […] je za­jat­cem hmotného života a jeho chyb, před­stavovaných oce­ánem a pří­livem. Kvůli nim […] ne­může do­sáh­nout druhého bře­hu, břehu ko­nečného osvo­bo­zení (nirvanu) […]. Člověk tedy musí očis­tit svou duchovní pod­statu (manu), vy­pros­tit ji ze slupky „já-já“ a stát se tak mi­lým Bo­hu.

Ma­t­ringe, Denis, Les Sikhs : his­toire et tra­di­tion des « Li­ons du Pan­jab » (Sikhové: dě­jiny a tra­dice „Lvů Paňdžá­bu“), Pa­ris : Al­bin Mi­chel, ed. « Planète Inde » (Planeta In­die), 2008.

Pozemský Jeruzalém

Na Paňdžáb se snáší ve­čer a zlatý chrám se halí do věnců ole­jových lampek, „je­jichž od­lesky na vodě se chvějí třpy­tem pokladu“ (Mi­r­cea Eli­a­de). Po­zo­rova­tel si pak uvě­do­mí, že toto místo je mno­hem víc, než se zdá. Je to vize města ne­u­stále „zá­ři­vého, […] ušlech­tile vy­stavu­jí­cího po­hle­dům […] ti­síce svých skvou­cích kupo­lí, na něž světlo […] do­padá a od­ráží se oslnivou ml­hou“ (La­mar­ti­ne). Je to pří­slib města, jež smi­řuje člověka s bližním i se se­bou samým, a je­hož pů­vodní Je­ruzalém se mi zdá den ode dne vzdalovat:

Pro křesťana chrám v Amrit­saru jako by před­zna­menával ne­beský Je­ruzalém, měs­to, o je­hož branách Apokalypsa říká, že nikdy ne­bu­dou uzavřeny, aby při­jalo všechny ná­rody6Et am­bulabunt gen­tes in lu­mine ej­us, et reges terræ affe­rent glo­riam suam et ho­no­rem in illam. Et portæ ejus non clau­den­tur per diem ; nox enim non erit il­lic (Ná­rody bu­dou krá­čet v jeho světle a krá­lové země do něj vne­sou svou slávu. Dnem i nocí jeho brány ne­bu­dou nikdy uzavřeny; ne­boť tam ne­bude no­ci). Zj 21, 24–25 (La Bible : tra­duction offi­cielle li­turgique (Bib­le: ofi­ci­ální li­tur­gický pře­klad)). před trůnem Boha a Be­ránka. Vskutku je na tomto místě zvěst o smí­řeném lid­stvu, tím více do­jem­ná, zná-li člověk bo­lestné dě­jiny Paňdžábu a sikhis­mu.

Vagne­ux, Yann, « Le Temple d’or » (Zlatý chrám), La Croix, 12. ledna 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

زرّ سیک‌ها: شکوه و جهان‌شمولی گرنت

ترجمه از فرانسوی

یکی از حوض‌های مقدس هند «دریاچهٔ جاودانگی» (اَمریتا سارا) در اَمریتسار1صورت‌های مردود:
«حوضچهٔ جاودانگی».
«آبگیر جاودانگی».
«حوض جاودانگی».
«حوض نوشابهٔ جاودانگی».
«حوض شهد».
«دریاچهٔ شهد».
«امبروزیای عالی».
Amrita Saras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
است، جایی که قلب آیین سیک می‌تپد. هر کس بدان‌جا رود، در میان انبوهی از مردمان با عطر گل‌ها و بخور همراه می‌شود و با ایشان در برابر شگفتی‌ای می‌ایستد: معبدی از طلا که چون گوهری گران‌بها بر فراز آب‌ها جلوس کرده است. انتظار آن را داری که افسون‌ات کند، اما خیره‌ات می‌سازد. ازدحامی وصف‌ناپذیر از مسافران، زائران و کنجکاوانِ «همهٔ نژادهای هند» در آن‌جا یکدیگر را هُل می‌دهند و صدا می‌زنند، «به لهجه‌های پُرطنینی که چون غریو شیپورها بر گوش می‌نشیند»، حال آن‌که کودکان دوان‌دوان اسکله‌های مرمرین را دور می‌زنند. این معبد بی‌هیچ تبعیض جنسیتی یا دینی پذیرای همگان است. در درون آن هیچ بُتی نیست. تنها شیء مورد ستایش، که در تالار بزرگ زیر سایبانی از دیبای زربفت نهاده شده، گرنت است، گردآوری‌شده در اصل به دست اَرجَن، گوروی پنجم، و کاتب وفادارش بهایی گورداس. «شب و روز بی‌وقفه، گویی برای تحقق نوعی نیایش جاودانه، گرنتهی‌ها [خادمان معبد] در زیر این طاق‌های مقدس پاره‌هایی از کتاب مقدس را با همراهی سازهای زهی می‌خوانند.»

نیم‌هزاره شعر پراکنده

سیک‌ها کتاب مقدس خود را آدی گرنت (کتاب نخستین) یا سری گوروُ گرنت صاحب (کتابِ استادِ بزرگوار)2صورت‌های مردود:
Sri Guru Granth Saheb.
Siri Guru Granth Sahid.
Shri Guru Grant Sahib.
Śrī Guru Grantha Sāhib.
می‌نامند، اما بیشتر آن را به نام مبهم گرنت (کتاب)3صورت‌های مردود:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
می‌خوانند، همچنان‌که مسیحیان کتاب خود را بایبِل (کتاب‌ها) می‌نامند. اما گرنت در مقایسه با متون مقدس ادیان دیگر اثری یکتاست: گلچینی شگفت‌انگیز شاعرانه که نه‌تنها سرودها و تسبیحات گوروهایش را در بر دارد، بلکه اشعار عارفان پیشین را نیز، همچون شیخ فریدالدین، ملقب به بابا فرید، زاده حدود ۱۱۷۵ میلادی. خودِ گوروها میان ۱۴۶۹ و ۱۷۰۸ زیسته‌اند؛ بدین‌سان نیم‌هزاره‌ای از شعر پراکندهٔ هندی گرد آمده که تلاوت بی‌وقفه‌اش (اَکهَند پات) دو شبانه‌روز وقت گرنتهی‌هایی را می‌گیرد که پی‌درپی جای یکدیگر را پر می‌کنند. از همین روست که گوروی دهم و واپسین، گوبیند سینگ، بر بستر مرگ، به جای آن‌که جانشینی برگزیند، فرمان داد که این مجموعه از آن پس راهنمای جاودانهٔ روح باشد: «پس از مرگ من، باید در هر حال به گرنت صاحب رجوع کنید؛ اوست که گوروی شما خواهد بود؛ هر چه از او بخواهید، او به شما نشان خواهد داد.»

آشپزخانهٔ همگانی برادری

فلسفهٔ گرنت تربیتی است از عشق و نیکخواهی، افکنده‌شده میان جهان هندو و جهان مسلمان. از نخستین، عبادت عاشقانه (بهَکتی) را بر می‌گیرد بی‌بُت و بی‌یوغ طبقات اجتماعی. از دومین — توحید و شور صوفیانه را بی‌شریعت. با بهره‌گیری از شعر والا، تصویری به دست می‌دهد از آنچه زندگی شایستهٔ زیستن تواند بود، زندگی‌ای حقیقی؛ و همین آن را به مرتبهٔ دینی جهان‌شمول بر می‌کشد. دعایش همواره با این آرزوها برای همهٔ بشریت به پایان می‌رسد: «ای پروردگار، ارادهٔ تو آرامش و سعادت را به یکایک و همگان در سراسر جهان ارزانی دارد.» بهایی گورداس، که پیش‌تر نامش رفت، چنین می‌گوید:

«او [سیک] به‌راستی زندگیِ فداکاری را می‌زید، زندگیِ بنده‌ای عاشق خداوندش. […] در عشقش، گرسنگی و خواب را از یاد می‌برد. دستانش پیوسته در یاری‌رسانی به نیازمندان و تسلّی‌بخشی به شکستگان مشغول است. […] بزرگوار، بردبار و آرام، برای خدمت به بشریت می‌زید.»

Ladame, Paul-Alexis, « Les Sikhs » (سیک‌ها), Cahiers d’études cathares (دفترهای مطالعات کاتاری), nº 147, automne 1995, p. 3-38.

گوروها برابری مطلق را موعظه کرده‌اند، و ملموس‌ترین بیان آن لَنگَر است. این واژه هم به نهارخانهٔ وابسته به معابد اطلاق می‌شود و هم به خوراک جمعی‌ای که در آن‌جا به همگان عرضه می‌گردد. «لنگر، بنیان‌نهاده به دست نخستین گورو، […] نانَک، در هند که قرن‌ها […] محظوراتی دربارهٔ افرادی که با آنان غذا می‌خورند وجود داشت، و هنوز هم دارد، ابتکاری بس نوآورانه و ریشه‌ای بود.» گفته می‌شود که خود امپراتور اکبر، بردبارترین فرمانروایان مغول، تن به این مهمان‌نوازی بی‌قیدوشرط داد و در میان مردم فروتن نشست تا با ایشان لقمه‌ای بشکند4بنا بر روایتی نه‌چندان موثق، این رویداد چنان بر شاه اثر گذاشت که زمینی را به سیک‌ها بخشید، همان‌جا که «دریاچهٔ جاودانگی» را حفر کردند..

«“بساز کشتیِ تأمل را، بر آن بی‌مانع از آب خواهی گذشت،
و نه به اقیانوس برخواهی خورد و نه به موج. […]
آن‌که نَفْسش را رام کند، از «من» تهی شود و بدین‌سان خویش را بیاراید. […]
دیگر جدایی نباشد اگر به‌راستی با خداوند یکی شوی.
آن‌گاه آمدوشد پایان یابد، و خداوند را همه‌جا دریابی.”5Sri Gourou Granth Sahib (سری گوروُ گرنت صاحب), t. III, trad. du pendjabi, du hindi, du persan et de plusieurs dialectes indiens par Jarnail Singh (ترجمه از پنجابی، هندی، فارسی و چند گویش هندی به قلم جرنیل سینگ), p. 869.

در زبانی بس نمادین، این شعر آموزه‌های [سیک] را به‌نیکی خلاصه می‌کند. نَفْسِ انسان (هَومَی، «من‌ـ‌خود») […] اسیر زندگی مادّی و خطاهای اوست که اقیانوس و موج نمایندهٔ آنهایند. به سبب آنها، […] نمی‌تواند به ساحل دیگر، ساحل رهایی نهایی (نیروانو) […] دست یابد. پس انسان باید جوهر روحانی‌اش (مَنو) را پاک سازد، از پوستهٔ «من‌ـ‌خود» برهاندش و بدین‌سان خویش را خوشایند خداوند گرداند.»

Matringe, Denis, Les Sikhs : histoire et tradition des « Lions du Panjab » (سیک‌ها: تاریخ و سنت «شیران پنجاب»), Paris : Albin Michel, coll. « Planète Inde » (سیارهٔ هند), 2008.

اورشلیمی زمینی

شامگاه بر پنجاب فرو می‌افتد و معبد طلا هاله‌ای از گردنبندهای چراغ‌دان‌های روغنی بر خود می‌گیرد «که بازتابشان در آب آن را با درخشش‌های گنجینه‌ای به لرزه درمی‌آورد» (میرچا الیاده). آن‌گاه تأمل‌گر در می‌یابد که این مکان بسی بیش از آن است که می‌نماید. چشم‌اندازی است از شهری همواره «درخشنده […] که با شکوه هزاران گنبد تابناکش را به نظرها عرضه می‌دارد، […] گنبدهایی که نور […] بر آنها فرو می‌بارد و به بخاری خیره‌کننده بازمی‌تابد» (لامارتین). وعده‌ای است از شهری که انسان را با همنوعش و با خویشتنش آشتی می‌دهد، و بیت‌المقدس اصلی را هر روز بیشتر از آن دور می‌بینم:

«برای یک مسیحی، معبد اَمریتسار پیش‌نمود اورشلیم آسمانی به نظر می‌رسد، شهری که مکاشفه دربارهٔ آن می‌گوید دروازه‌هایش هرگز بسته نخواهد شد تا همهٔ اقوام را در برابر تخت خداوند و برّه بپذیرد6Et ambulabunt gentes in lumine ejus, et reges terræ afferent gloriam suam et honorem in illam. Et portæ ejus non claudentur per diem ; nox enim non erit illic (اقوام در نور آن گام بردارند و پادشاهان زمین شکوه و عزّت خویش بدان‌جا آورند. روز به روز، هرگز دروازه‌هایش بسته نشود؛ چه شبی در آن‌جا نخواهد بود). مکا ۲۱، ۲۴-۲۵ (La Bible : traduction officielle liturgique / کتاب مقدس: ترجمهٔ رسمی آیینی).. به‌راستی، در این مکان نوید بشریتی آشتی‌یافته هست، نویدی که وقتی تاریخ دردناک پنجاب و آیین سیک را بشناسی، بیش از پیش تکان‌دهنده می‌شود.»

Vagneux, Yann, « Le Temple d’or » (معبد طلا), La Croix (صلیب), 12 janvier 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

Sikhernas guld: Granths prakt och universalitet

Över­satt från frans­kan

En av In­di­ens he­liga dam­mar är “o­död­lig­he­tens sjö” (Am­rita Sa­ra), i Am­rit­sar1För­kas­tade for­mer:
« Mare d’im­mor­ta­lité ».
« Étang de l’im­mor­ta­lité ».
« Bas­sin de l’im­mor­ta­lité ».
« Bas­sin du breu­vage de l’im­mor­ta­lité ».
« Bas­sin du nectar ».
« Lac du nectar ».
« Ex­cel­lente amb­ro­i­sie ».
Am­rita Saras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
, där den sik­hiska trons hjärta slår. Den som be­ger sig dit dras med av en män­ni­sko­ström, dof­tande av blom­mor och rö­kel­se, och an­län­der med den fram­för ett un­der­verk: ett gyl­lene tem­pel som tro­nar, likt en dyr­bar ju­vel, mitt i vatt­net. Man vän­tar sig att bli för­trol­lad och blir blän­dad. En obe­skriv­lig träng­sel av re­san­de, pil­gri­mer och ny­fikna av “alla In­di­ens ra­ser” knuf­fas och ro­par till var­andra “på klang­fulla dia­lek­ter som träf­far örat som ett fan­far­ljud”, me­dan barn springer runt ka­jerna av mar­mor. Temp­let tar emot alla utan åt­skill­nad på kön el­ler re­li­gi­on. In­uti finns inga av­gu­dar. Det enda fö­re­må­let för vörd­nad, pla­ce­rat i den stora sa­len un­der ett bal­da­k­in­tyg av bro­kad, är Granth, ur­sprung­li­gen sam­man­ställd av Ar­jan, den femte gu­run, och hans trogne skri­vare Bhai Gur­das. “Dag och natt utan uppe­håll, som för att för­verk­liga en slags evig till­bed­jan, sjunger granthi [of­fici­an­ter] un­der dessa vör­dade valv stycken ur den he­liga bo­ken, ac­kom­pan­je­rade av strän­g­in­stru­ment.

Ett halvt årtusende av spridd poesi

Sik­herna be­teck­nar sin he­liga bok som Adi Granth (Den första bo­ken) el­ler Sri Gourou Granth Sa­hib (Den vör­dade mästar­bo­ken)2För­kas­tade for­mer:
Sri Guru Granth Sa­heb.
Siri Guru Granth Sa­hid.
Shri Guru Grant Sa­hib.
Śrī Guru Grantha Sāhib.
, men ännu of­tare un­der det svä­vande nam­net Granth (Boken)3För­kas­tade for­mer:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
, på samma sätt som de kristna kal­lar sin bok Bibeln (Böckerna). Granth är dock ett helt unikt verk jäm­fört med andra re­li­gi­o­ners ka­no­niska skrif­ter: en fa­sci­ne­rande po­e­tisk an­to­logi som inte bara in­ne­hål­ler dess gu­rurs hym­ner och psal­mer, utan även äldre mys­ti­kers, som shej­ken Fa­ri­dud­din, kal­lad Baba Fa­rid, född om­kring 1175. Gu­rerna å sin sida levde mel­lan 1469 och 1708 — det rör sig alltså om ett halvt år­tu­sende av spridd in­disk po­e­si, vars oav­brutna re­ci­ta­tion (ak­hand path) krä­ver två da­gar och två nät­ter av granthi som av­lö­ser var­andra utan rast. Det är där­för den ti­onde och siste gu­run, Go­bind Singh, på sin döds­bädd, i stäl­let för att utse en ef­ter­trä­da­re, för­kla­rade att denna sam­ling hä­dan­ef­ter skulle vara den evige sjä­la­le­da­ren: “Ef­ter min död skall ni un­der alla om­stän­dighe­ter vända er till Granth Sa­hib; det är han som skall vara er gu­ru; allt ni frå­gar ho­nom skall han visa er.

Broderskapets gemensamma kök

Granths fi­lo­sofi är en upp­fost­ran i kär­lek och väl­vil­ja, kas­tad mel­lan den hin­du­iska och den mus­limska värl­den. Från den förra an­tar den hän­gi­ven­he­ten (bhakti) utan av­gu­darna el­ler kast­vä­sen­dets ok. Från den se­nare — mo­no­te­is­men och den su­fiska im­pul­sen utan sha­ria. Med hjälp av den höga po­e­sin ger den en fö­re­ställ­ning om vad ett liv värt att leva kan va­ra, ett sant liv; vil­ket hö­jer den till rang av uni­ver­sell re­li­gi­on. Dess bön av­slu­tas all­tid med dessa önsk­ningar för hela mänsk­lig­he­ten: “Må Din vil­ja, o Her­re, bringa frid och lycka åt var och en och al­la, i hela värl­den.Bhai Gur­das, re­dan nämnd, för­kla­rar:

Han [sik­hen] le­ver verk­li­gen ett liv i upp­off­ring, li­vet som en slav åt Her­ren som han äls­kar. […] I sin kär­lek glöm­mer han hunger och sömn. Hans hän­der är stän­digt sys­sel­satta med att hjälpa dem som är i nöd och trösta dem som är ned­slag­na. […] Stor­sint, to­le­rant och lugn le­ver han för att tjäna mänsk­lig­he­ten.

La­da­me, Pa­ul-A­lex­is, « Les Sikhs » (Sikherna), Ca­hi­ers d’é­tu­des cat­ha­res, nº 147, hös­ten 1995, s. 3–38.

Gu­rerna pre­di­kade en ab­so­lut jäm­lik­het, som fin­ner sitt mest kon­kreta ut­tryck i langar. Detta ord be­teck­nar den mat­sal som är knu­ten till temp­len och den ge­men­samma mål­tid som ser­ve­ras där, öp­pen för al­la. “Langar, grun­dad av den förste gu­run, […] Nanak, var sär­skilt ori­gi­nell och ra­di­kal i In­dien där det un­der år­hun­dra­den, […] fanns, och fort­fa­rande finns, för­bud gäl­lande vilka per­so­ner man äter med.” Det sägs att kej­sar Ak­bar själv, den mest to­le­rante av mo­gul­härs­kar­na, fo­gade sig ef­ter denna vill­kors­lösa gäst­frihet ge­nom att sätta sig bland de öd­mjuka för att bryta bröd med dem4En­ligt en föga till­för­lit­lig tra­di­tion gjorde detta till­fälle ett så­dant in­tryck på mo­nar­ken att han skänkte den mark där sik­herna skulle gräva ut “o­död­lig­he­tens sjö”..

Bygg kon­temp­la­tio­nens flot­te, på den skall du korsa utan hin­der,
Och du skall stöta emot var­ken ha­vet el­ler tid­vatt­net. […]
Den som ku­var sitt ego, av­klär sig sitt ’jag’ och för­skö­nars på detta sätt. […]
Man skiljs inte mer om man verk­li­gen för­enas med Her­ren.
Då upp­hör allt kom­mande och gå­en­de, och man ser Her­ren över­allt.”5Sri Gourou Granth Sa­hib, t. III (bd. III), övers. från pun­ja­bi, hin­di, per­siska och flera in­diska dia­lek­ter av Jar­nail Singh, s. 869.

Med ett mycket sym­bo­liskt språk sam­man­fat­tar denna dikt be­und­rans­värt den [sik­his­ka] un­der­vis­ning­en. Män­ni­skans ego (haumai, “jag-mig”) […] är fånge i det ma­te­ri­ella li­vet och dess syn­der, fram­ställda som ha­vet och tid­vatt­net. På grund av dem […] kan hon inte nå den andra stran­den, den slut­liga be­fri­el­sens (nirvanu) strand. […] Män­ni­skan måste alltså rena sin and­liga es­sens (manu), be­fria den från “jag-mi­gets” skal och där­i­ge­nom göra sig be­hag­lig in­för Gud.

Ma­tringe, De­nis, Les Sikhs : his­toire et tra­di­tion des « Li­ons du Pan­jab » (Sik­her­na: ”Pun­jabs le­jons“ his­to­ria och tra­di­tion), Pa­ris: Al­bin Mi­chel, sam­lingen ”Planète In­de“, 2008.

Ett jordiskt Jerusalem

Kväl­len fal­ler över Pun­jab, och det gyl­lene temp­let om­ges av kran­sar av ol­je­lam­por ”vars speg­lingar i vatt­net får det att dallra med skatt­glim­mande blänk“ (Mircea Eli­a­de). Be­trak­ta­ren tän­ker då att denna plats är långt mer än vad den sy­nes va­ra. Det är vi­sio­nen av en stad som all­tid är ”strå­lande […] som ädelt vi­sar sig för blick­arna […] med sina tu­sen­tals glän­sande ku­po­ler, på vilka lju­set […] fal­ler och stud­sar till­baka i blän­dande dunst“ (La­marti­ne). Det är löf­tet om en stad som för­so­nar män­ni­skan med sin med­män­ni­ska, lik­som med sig själv, och vars ur­sprung­liga Je­ru­sa­lem tycks mig av­lägsna sig för var dag som går:

För en kris­ten tycks temp­let i Am­rit­sar fö­re­båda det him­melska Je­ru­sa­lem, sta­den vars por­tar en­ligt Uppen­ba­rel­se­bo­ken ald­rig skall stängas för att väl­komna alla folk6Et am­bu­la­bunt gen­tes in lu­mine ejus, et re­ges terræ af­fe­rent glo­riam suam et ho­no­rem in il­lam. Et portæ ejus non clau­den­tur per diem; nox enim non erit il­lic (Fol­ken skall vandra i dess ljus, och jor­dens kungar skall bära dit sin här­lig­het. Dag ef­ter dag skall por­tarna ald­rig stäng­as; ty det skall inte längre fin­nas nå­gon natt). Upp 21, 24–25 (La Bible : traduc­tion of­fi­ci­elle li­tur­gi­que). in­för Guds och Lam­mets tron. Ty det finns på denna plats till­kän­na­gi­van­det av en för­so­nad mänsk­lig­het, desto mer gri­pande när man kän­ner Pun­jabs och sik­his­mens smärt­samma his­to­ria.

Vag­neux, Yann, « Le Temple d’or » (Det gyl­lene temp­let), La Croix, 12 ja­nu­ari 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

Aurul sikhilor: Fastul și universalitatea Granth-ului

Tra­dus din fran­ceză

Unul din­tre la­cu­rile sfinte ale In­diei este „la­cul ne­mu­ri­rii“ (Am­rita Sa­ra), la Am­rit­sar1Forme res­pin­se:
« Mare d’im­mor­ta­lité » (Balta ne­mu­ri­rii).
« Étang de l’im­mor­ta­lité » (Ia­zul ne­mu­ri­rii).
« Bas­sin de l’im­mor­ta­lité » (Ba­zi­nul ne­mu­ri­rii).
« Bas­sin du bre­u­vage de l’im­mor­ta­lité » (Ba­zi­nul bă­u­tu­rii ne­mu­ri­rii).
« Bas­sin du nec­tar » (Ba­zi­nul nec­ta­ru­lui).
« Lac du nec­tar » (La­cul nec­ta­ru­lui).
« Ex­cel­lente am­bro­i­sie » (Ex­ce­lentă am­bro­zi­e).
Am­rita Sa­ras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
, unde bate inima cre­din­ței sik­he. Ori­cine ajunge acolo este pur­tat de o mul­țime umană cu mi­resme de flori și tămâie și ajunge îm­pre­ună cu ea în fața unei mi­nu­nă­ții: un tem­plu de aur tronând, pre­cum un giu­va­ier pre­ți­os, în mij­lo­cul ape­lor. Te aș­tepți să fii fer­me­cat și ești or­bit. O îm­bu­l­ze­ală de ne­des­cris de că­lă­to­ri, pe­le­rini și cu­ri­oși de „toate ra­sele In­diei“ se în­ghe­suie și se strigă „în di­a­lecte so­nore care lo­vesc ure­chea ca un zgo­mot de fan­fare“, în timp ce co­pi­ii, aler­gând, fac tu­rul che­iu­ri­lor de mar­mu­ră. Acest tem­plu pri­mește fără de­o­se­bire de sex sau de re­li­gie. Înă­un­tru, nicio sta­tu­ie. Sin­gu­rul obiect de ve­ne­ra­ție, așe­zat în sala mare sub un bal­da­chin de bro­cat, este Granth-ul, com­pi­lat la ori­gine de Ar­jan, al cin­ci­lea gu­ru, și cre­din­cio­sul său scrib Bhai Gu­r­das. „Zi și noap­te, fără în­tre­ru­pe­re, ca pen­tru a re­a­liza un fel de ado­ra­ție per­pe­tuă, granthi [o­fi­ci­an­ți] cân­tă, sub aceste bolți ve­ne­ra­te, frag­mente din car­tea sfân­tă, acom­pa­ni­in­du-se cu in­stru­mente cu coar­de.

Un jumătate de mileniu de poezie risipită

Sik­hii își nu­mesc car­tea sa­cră Adi Granth (Prima Carte) sau Sri Go­u­rou Granth Sa­hib (Ve­ne­rata Carte Ma­es­tru)2Forme res­pin­se:
Sri Guru Granth Sa­heb.
Siri Guru Granth Sa­hid.
Shri Guru Grant Sa­hib.
Śrī Guru Gran­tha Sāhib.
, dar și mai ade­sea sub nu­mele vag de Granth (Cartea)3Forme res­pin­se:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
, la fel cum creș­ti­nii o nu­mesc pe a lor Biblia (Cărțile). Or, Granth-ul este o operă cu to­tul unică în ra­port cu ca­noa­nele ce­lor­lalte re­li­gii: o fas­ci­nantă an­to­lo­gie po­e­tică ce nu con­ține doar im­nu­rile și cân­te­cele gu­ru­i­lor săi, ci și pe cele ale unor mis­tici an­te­ri­o­ri, pre­cum șei­cul Fa­ri­dud­din, zis Baba Fa­rid, năs­cut pe la 1175. Gu­ruii, la rân­dul lor, tră­ind în­tre 1469 și 1708, iată o ju­mă­tate de mi­le­niu de po­e­zie in­diană ri­si­pi­tă, a că­rei re­ci­tare ne­în­tre­ruptă (ak­hand path) cere două zile și două nopți ofi­ci­an­ți­lor granthi care se suc­ced fără ră­gaz. De ace­ea, pe pa­tul de moar­te, al ze­ce­lea și ul­ti­mul gu­ru, Go­bind Sin­gh, în loc să nu­me­ască un suc­ce­sor, a de­cre­tat că această cu­le­gere va fi de acum îna­inte eter­nul că­lă­u­zi­tor de su­fle­te: „După moar­tea mea, va tre­bui să vă adre­sați în orice îm­pre­ju­rare lui Granth Sa­hib; el va fi gu­rual vos­tru; tot ce îi veți ce­re, el vă va arăta“.

Bucătăria comună a fraternității

Fi­lo­so­fia Granth-u­lui este o edu­ca­ție a iu­bi­rii și a bu­nă­vo­in­ței, arun­cată în­tre lu­mea hin­dusă și lu­mea mu­sul­ma­nă. De la pri­ma, adoptă de­vo­ta­men­tul (bhakti) fără idoli și fără ju­gul cas­te­lor. De la a doua — mo­no­te­is­mul și ela­nul su­fit fără sha­ria. Fo­lo­sin­du-se de îna­lta po­e­zie, ea dă ideea a ceea ce poate fi o viață demnă de a fi tră­i­tă, o viață ade­vă­ra­tă; ceea ce o ri­dică la ran­gul de re­li­gie uni­ver­sa­lă. Ru­gă­ciu­nea sa se în­cheie in­va­ri­a­bil cu aceste urări pen­tru în­tre­aga ome­ni­re: „Fie ca vo­ința Ta, o Doam­ne, să aducă pa­cea și fe­ri­ci­rea fi­e­că­ruia și tu­tu­ror, în lu­mea în­tre­agă“. Bhai Gu­r­das, deja men­țio­nat, ex­pli­că:

El [sik­hul] tră­iește cu ade­vă­rat o viață de sa­cri­fi­ciu, viața unui sclav al Dom­nu­lui pe care îl iu­beș­te. […] În iu­bi­rea sa, uită foa­mea și som­nul. Mâi­nile sale sunt ne­în­ce­tat ocu­pate să ajute pe cei în ne­voie și să-i mân­gâie pe cei do­bo­râți. […] Mag­na­nim, to­le­rant și se­nin, el tră­iește pen­tru a sluji ome­ni­rea.

La­dame, Pa­ul-A­le­xis, « Les Sikhs » (Sik­hii), Ca­hi­ers d’étu­des catha­res (Ca­iete de stu­dii ca­ta­re), nº 147, toamna 1995, p. 3-38.

Gu­ruii au pre­di­cat o ega­li­tate ab­so­lu­tă, care își gă­sește ex­pre­sia cea mai con­cretă în langar. Acest cu­vânt de­sem­ne­ază re­fec­to­riul ali­pit tem­ple­lor și masa co­mu­ni­tară care se ser­vește aco­lo, des­chisă tu­tu­ror. „Langar-ul, lan­sat de pri­mul gu­ru, […] Na­nak, era de­o­se­bit de ori­gi­nal și ra­di­cal în In­dia, un­de, de-a lun­gul se­co­le­lor, […] exis­tau, și există în­că, in­ter­dic­ții pri­vind per­soa­nele cu care mă­nânci“. Se spune că în­suși îm­pă­ra­tul Ak­bar, cel mai to­le­rant din­tre su­ve­ra­nii mo­gu­li, s-a su­pus aces­tei os­pi­ta­li­tăți ne­con­di­țio­na­te, așe­zân­du-se în rân­du­rile umi­li­lor pen­tru a rupe pâi­nea cu ei4Po­tri­vit unei tra­di­ții pu­țin si­gu­re, acest epi­sod a pro­dus o ase­me­nea im­pre­sie asu­pra mo­nar­hu­lui în­cât acesta a dă­ruit te­re­nul unde sik­hii aveau să sape „la­cul ne­mu­ri­rii“..

„Con­stru­iește pluta con­tem­pla­ți­ei, pe ea vei tra­versa fără pie­di­ci,
Și nu te vei izbi nici de ocean, nici de ma­ree. […]
Cel care își su­pune ego­ul, se dez­brăcă de „eu“ și se în­fru­mu­se­țe­ază în acest fel. […]
Nu ne mai des­păr­țim dacă ne unim cu ade­vă­rat cu Dom­nul.
Atun­ci, du­sul și ve­ni­tul se ter­mi­nă, și Îl ză­rim pe Domn pre­tu­tin­deni.“5Sri Go­u­rou Granth Sa­hib, t. III, trad. din pun­ja­bi, hin­di, per­sană și din mai multe di­a­lecte in­diene de Jar­nail Sin­gh, p. 869.

În­tr-un lim­baj foarte sim­bo­lic, acest poem re­zumă ad­mi­ra­bil în­vă­ță­tura [sik­hă]. Egoul (haumai, „e­u-e­ul“) omu­lui […] este pri­zo­ni­e­rul vie­ții ma­te­ri­ale și al gre­șe­li­lor sa­le, re­pre­zen­tate de ocean și de ma­ree. Din ca­uza lor, […] nu poate atinge ce­lă­lalt țărm, cel al eman­ci­pă­rii fi­nale (nirvanu) […]. Omul tre­buie deci să-și pu­ri­fice esența spi­ri­tu­ală (manu), s-o de­ga­jeze din zgura „e­u-e­u­lui“ și să se facă ast­fel plă­cut lui Dum­ne­zeu

Ma­trin­ge, De­nis, Les Sikhs : his­to­ire et tra­di­tion des « Li­ons du Pan­jab » (Sik­hii: is­to­rie și tra­di­ție a „Le­i­lor din Pun­ja­b“), Pa­ris : Al­bin Mi­chel, col. « Planète Inde » (Pla­neta In­di­a), 2008.

Un Ierusalim pământesc

Seara cade peste Pun­jab, și tem­plul de aur se au­re­o­lează cu ghir­lande de lu­mâ­nări de ulei „ale că­ror re­fle­xii în apă îl fac să fre­mete cu scân­te­ieri de co­moară“ (Mir­cea Eli­a­de). Con­tem­pla­to­rul se gân­dește atunci că acest loc este cu mult mai mult de­cât pa­re. Este vi­ziu­nea unui oraș me­reu „stră­lu­ci­tor […] în­fă­țișând cu no­blețe pri­vi­ri­lor […] mi­ile sale de cu­pole res­plen­den­te, pe care lu­mina […] cade și se re­varsă în aburi or­bi­toare“ (La­mar­ti­ne). Este fă­gă­du­ința unui oraș care îm­pacă omul cu se­me­nul său, ca și cu sine în­su­și, și al că­rui Ie­ru­sa­lim ori­gi­nar mi se pare că se în­de­păr­tează pe zi ce tre­ce:

Pen­tru un creș­tin, tem­plul din Am­rit­sar pare a pre­fi­gura Ie­ru­sa­li­mul ce­resc, oraș des­pre care Apo­ca­lipsa spune că por­țile sale nu vor fi nici­o­dată în­chise pen­tru a primi toate po­poa­rele6Et am­bu­la­bunt gen­tes in lu­mine ejus, et re­ges terræ affe­rent glo­riam suam et ho­no­rem in il­lam. Et portæ ejus non cla­u­den­tur per diem ; nox enim non erit il­lic (Ne­a­mu­rile vor um­bla în lu­mina lui, și re­gii pămân­tu­lui își vor aduce slava în el. Zi după zi, nici­o­dată por­țile nu vor fi în­chi­se; căci nu va mai fi noap­te). Ap 21, 24-25 (La Bi­ble : tra­duc­tion offi­cielle li­tur­gi­que (Bi­blia: tra­du­cere ofi­ci­ală li­tur­gi­că­)). îna­in­tea tro­nu­lui lui Dum­ne­zeu și al Mie­lu­lui. În­tr-a­de­văr, se află în acest loc ves­ti­rea unei ome­niri re­con­ci­li­a­te, cu atât mai tul­bu­ră­toare când cu­noști is­to­ria du­re­roasă a Pun­ja­bu­lui și a sik­his­mu­lui.

Vag­ne­ux, Yann, « Le Tem­ple d’or » (Tem­plul de au­r), La Croix, 12 ia­nu­a­rie 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

시크교도의 황금 : 그란트의 장엄함과 보편성

프랑스어에서 번역됨

인도의 성스러운 연못 가운데 하나는 암리차르1배제된 형태 :
« Mare d’immortalité » (「불멸의 웅덩이」).
« Étang de l’immortalité » (「불멸의 연못」).
« Bassin de l’immortalité » (「불멸의 수반」).
« Bassin du breuvage de l’immortalité » (「불멸의 음료의 수반」).
« Bassin du nectar » (「감로의 수반」).
« Lac du nectar » (「감로의 호수」).
« Excellente ambroisie » (「훌륭한 암브로시아」).
Amrita Saras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
에 있는 「불멸의 호수」(아므리타 사라)로, 이곳에서 시크교 신앙의 심장이 뛴다. 그곳에 가는 이는 꽃과 향의 향기에 휩싸인 인파에 이끌려 하나의 경이로운 광경 앞에 도달한다 : 물 위에 귀중한 보석처럼 우뚝 솟은 황금 사원이다. 매혹될 것이라 예상하지만, 실로 눈이 부시게 된다. 여행자, 순례자, 호기심 많은 이들로 이루어진 형용할 수 없는 군중이 — 「인도의 모든 인종」으로 구성된 — 서로 밀치며 「귀를 팡파르 소리처럼 때리는 울림 좋은 방언들로」 서로를 부르고, 아이들은 뛰어다니며 대리석 부두를 한 바퀴 돈다. 이 사원은 성별이나 종교의 구별 없이 모든 이를 맞아들인다. 내부에는 어떤 우상도 없다. 유일한 경배의 대상은, 원래 다섯 번째 구루인 아르잔과 그의 충실한 서기 바이 구르다스가 편찬한 그란트로, 비단 천개 아래 대전에 놓여 있다. 「밤낮 쉬지 않고, 일종의 영구적 예배를 실현하듯, 그란티[사제]들이 이 숭배받는 아치 아래에서 현악기 반주에 맞추어 성서의 단편들을 노래한다.

반천년에 걸친 흩어진 시

시크교도들은 자신들의 성서를 아디 그란트(첫 번째 책)나 스리 구루 그란트 사히브(존경받는 스승 책)2배제된 형태 :
Sri Guru Granth Saheb.
Siri Guru Granth Sahid.
Shri Guru Grant Sahib.
Śrī Guru Grantha Sāhib.
라고 부르지만, 더 흔히는 막연히 그란트()3배제된 형태 :
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
라고 부른다. 이는 마치 기독교인들이 자신들의 성서를 성경(책들)이라고 부르는 것과 같다. 그런데 그란트는 다른 종교의 정전에 비해 전혀 독특한 작품이다 : 구루들의 찬가와 성가뿐 아니라, 1175년경에 태어난 셰이크 파리뒷딘, 일명 바바 파리드 같은 이전 시대의 신비주의자들의 찬가까지 담고 있는 매혹적인 시 선집인 것이다. 구루들은 1469년에서 1708년 사이에 살았으니, 이는 반천년에 걸친 인도의 흩어진 시로, 교대로 쉬지 않고 이어가는 그란티들의 중단 없는 낭송(아칸드 파트)에는 이틀 밤낮이 걸린다. 이러한 이유로 열 번째이자 마지막 구루인 고빈드 싱은 임종의 자리에서 후계자를 지명하는 대신, 이 선집이 이제부터 영원한 영혼의 인도자가 될 것임을 선포하였다 : 「나의 죽음 후에, 너희는 모든 상황에서 그란트 사히브에게 향해야 한다 ; 그가 너희의 구루가 될 것이니 ; 너희가 그에게 청하는 모든 것을, 그가 보여줄 것이다」.

형제애의 공동 부엌

그란트의 철학은 힌두 세계와 이슬람 세계 사이에 놓인 사랑과 자비의 교육이다. 전자에서는 우상도 카스트의 멍에도 없는 헌신(박티)을 취하고, 후자에서는 샤리아 없는 유일신론과 수피의 열정을 취한다. 고귀한 시를 활용하여, 살 만한 가치가 있는 삶, 진정한 삶이 어떤 것인지를 보여주며, 이로써 보편적 종교의 반열에 오른다. 그 기도는 언제나 인류 전체를 위한 다음과 같은 소원으로 끝맺는다 : 「오 주님, 당신의 뜻이 온 세상의 모든 이에게 평화와 행복을 가져다주시기를」. 앞서 언급한 바이 구르다스는 이렇게 설명한다 :

그[시크교도]는 진실로 희생의 삶, 자신이 사랑하는 주님의 종으로서의 삶을 산다. […] 그의 사랑 속에서 그는 배고픔도 잠도 잊는다. 그의 손은 끊임없이 도움이 필요한 이들을 돕고 낙담한 이들을 위로하는 데 바쁘다. […] 너그럽고, 관대하며, 평온하게 그는 인류를 위해 봉사하며 산다.

Ladame, Paul-Alexis, « Les Sikhs » (「시크교도」), Cahiers d’études cathares (카타리 연구 논집), nº 147, 1995년 가을, p. 3-38.

구루들은 절대적 평등을 설파하였으며, 그 가장 구체적인 표현이 랑가르이다. 이 말은 사원에 부속된 식당과 그곳에서 모든 이에게 개방되어 제공되는 공동 식사를 가리킨다. 「랑가르는 첫 번째 구루인 나낙에 의해 시작되었으며, 수 세기 동안 함께 식사하는 사람에 대한 금기가 있었고 지금도 여전히 있는 인도에서 특히 독창적이고 급진적이었다」. 전해지는 바에 따르면, 무굴 군주 가운데 가장 관대했던 아크바르 황제 자신이 이 무조건적 환대에 따라, 겸손한 이들의 줄에 앉아 함께 식사를 나누었다고 한다4확실하지 않은 전승에 따르면, 이 일화가 군주에게 깊은 인상을 주어 시크교도들이 「불멸의 호수」를 파게 될 부지를 기증하였다고 한다..

“관조의 뗏목을 지어라, 그 위에서 너는 장애 없이 건널 것이니,
바다에도 조류에도 부딪히지 않으리라. […]
자아를 정복하고, ’나’를 벗어던지며, 그렇게 자신을 아름답게 하는 자. […]
주님과 진정으로 합일하면 더는 헤어지지 않는다.
그러면 오고 감이 끝나고, 어디서나 주님을 알아보게 된다.”5Sri Gourou Granth Sahib (스리 구루 그란트 사히브), t. III, 자르나일 싱이 펀자브어, 힌디어, 페르시아어 및 여러 인도 방언에서 번역, p. 869.

매우 상징적인 언어로, 이 시는 [시크교의] 가르침을 훌륭하게 요약한다. 인간의 자아(하우마이, “나-나”)는 바다와 조류로 대표되는 물질적 삶과 그 허물의 포로이다. 그것들 때문에 인간은 최종적 해방(니르바누)의 저편에 도달할 수 없다. 따라서 인간은 자신의 영적 본질(마누)을 정화하고, “나-나”의 껍질에서 벗겨내어 신에게 합당한 존재가 되어야 한다.

Matringe, Denis, Les Sikhs : histoire et tradition des « Lions du Panjab » (시크교도 : 「펀자브의 사자들」의 역사와 전통), Paris : Albin Michel, coll. « Planète Inde » (「인도 행성」 총서), 2008.

지상의 예루살렘

펀자브에 저녁이 내리고, 황금 사원은 기름 등잔의 목걸이로 후광을 두른다. 「물 위에 비친 그 반사가 보물의 반짝임으로 떨리게 하는」 (미르체아 엘리아데) 등잔들이다. 그때 관조하는 이는 이 장소가 겉보기보다 훨씬 더한 것임을 깨닫는다. 그것은 언제나 「찬란하고 […] 그 수천 개의 빛나는 돔을 시선에 고귀하게 내보이며, 그 위로 빛이 내리쬐었다가 눈부신 안개로 되튀는」 (라마르틴) 도시의 환상이다. 그것은 인간을 동료와, 또한 자기 자신과 화해시키는 도시의 약속이며, 그 원래의 예루살렘은 날마다 점점 더 멀어져 가는 듯하다 :

기독교인에게 암리차르의 사원은 천상의 예루살렘을 예시하는 듯하다. 요한묵시록은 이 도시의 문이 모든 민족을 맞아들이기 위해6Et ambulabunt gentes in lumine ejus, et reges terræ afferent gloriam suam et honorem in illam. Et portæ ejus non claudentur per diem ; nox enim non erit illic (민족들이 그 빛 안에서 걸을 것이며, 세상의 왕들이 그 안에 영광을 가져올 것이다. 낮이면 문은 결코 닫히지 않을 것이니 ; 거기에는 밤이 없을 것이기 때문이다). 묵시 21, 24-25 (La Bible : traduction officielle liturgique (성경 : 전례 공식 번역)). 하느님과 어린 양의 옥좌 앞에서 결코 닫히지 않을 것이라고 말한다. 실로 이곳에는 화해된 인류의 예고가 있으며, 펀자브와 시크교의 고통스러운 역사를 아는 이에게는 더욱 가슴 벅찬 것이다.

Vagneux, Yann, « Le Temple d’or » (「황금 사원」), La Croix (십자가), 2024년 1월 12일.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

Złoto Sikhów: przepych i uniwersalność Granthu

Prze­tłuma­czone z fran­cu­skiego

Jed­nym ze świę­tych zbior­ników wod­nych In­dii jest „jezioro nie­śmier­tel­no­ści“ (Am­rita Sa­ra) w Am­rit­sarze1Formy od­rzucone:
« Mare d’im­mor­talité » (Ka­łuża nie­śmier­tel­no­ści).
« Étang de l’im­mor­talité » (Staw nie­śmier­tel­no­ści).
« Bas­sin de l’im­mor­talité » (Basen nie­śmier­tel­no­ści).
« Bas­sin du breu­vage de l’im­mor­talité » (Basen na­poju nie­śmier­tel­no­ści).
« Bas­sin du nec­tar » (Basen nek­taru).
« Lac du nec­tar » (Jezioro nek­taru).
« Excel­lente am­bro­isie » (Dosko­nała am­bro­zja).
Am­rita Sa­ras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
, gdzie bije serce wiary si­khij­skiej. Kto­kol­wiek się tam udaje, zo­staje po­rwany przez ludzki tłum wśród za­pa­chów kwia­tów i ka­dzidła, i do­ciera wraz z nim przed cu­downy wi­dok: złotą świą­ty­nię, kró­lu­jącą ni­czym dro­go­cenny klej­not po­środku wód. Spo­dzie­wamy się za­chwytu, a do­zna­jemy olśnie­nia. Nie­opisany ścisk po­dróż­nych, piel­grzymów i cie­kaw­skich „ze wszyst­kich ras In­dii“ tłoczy się i na­wołuje „w dźwięcz­nych dia­lek­tach, które ude­rzają w ucho ni­czym huk fan­far“, pod­czas gdy dzieci w biegu okrążają mar­mu­rowe na­brze­ża. Świą­ty­nia ta przyj­muje wszyst­ki­ch, bez względu na płeć czy wy­zna­nie. W jej wnętrzu nie ma żad­nego boż­ka. Jedynym przed­mio­tem czci, spo­czywającym w wiel­kiej sali pod bal­dachi­mem z bro­ka­tu, jest Granth, skom­pilowany pier­wot­nie przez Ar­dżana, pią­tego guru, i jego wier­nego skrybę Bhai Gur­dasa. „Dniem i nocą, bez wy­tchnie­nia, jakby dla urze­czywist­nie­nia swoistej ad­o­racji wie­czystej, granthi [cele­bran­si] śpie­wają pod tymi czcigod­nymi skle­pie­niami frag­menty świę­tej księ­gi, akom­pa­niu­jąc so­bie na in­strumen­tach strunowych.

Pół tysiąclecia rozproszonej poezji

Si­khowie określają swoją świętą księgę jako Adi Granth (Pierw­sza Księga) lub Sri Guru Granth Sa­hib (Czcigodna Księ­ga-Mistrz)2Formy od­rzucone:
Sri Guru Granth Sa­heb.
Siri Guru Granth Sa­hid.
Shri Guru Grant Sa­hib.
Śrī Guru Gran­tha Sāhib.
, lecz jesz­cze czę­ściej po­sługują się mglistą na­zwą Granth (Księga)3Formy od­rzucone:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
, po­dob­nie jak chrze­ści­ja­nie na­zywają swoją Biblią (Księgi). Otóż Granth jest dzie­łem zupeł­nie wy­jąt­ko­wym na tle ka­nonów in­nych re­ligii: fascynującą an­to­logią po­etyc­ką, która za­wiera nie tylko hymny i pie­śni swoich guru, ale także utwory wcze­śniej­szych mi­sty­ków, jak szejk Faridud­din, zwany Babą Faridem, uro­dzony około 1175 ro­ku. Guru żyli na­to­miast mię­dzy 1469 a 1708 ro­kiem — oto pięć stu­leci roz­pro­szonej po­ezji in­dyj­skiej, której nie­prze­rwana re­cytacja (akhand path) wy­maga od zmie­nia­jących się bez ustanku granthich dwóch dni i dwóch nocy. Dlatego też dzie­siąty i ostatni guru, Go­bind Sin­gh, na łożu śmier­ci, za­miast wy­zna­czyć na­stęp­cę, ogłosił, że od­tąd ten zbiór będzie wiecz­nym prze­wod­ni­kiem du­sz: „Po mo­jej śmierci mu­sicie w każ­dych oko­licz­no­ściach zwracać się do Granth Sa­hiba; to on będzie waszym guru; o cokol­wiek go po­pro­sicie, on wam to ukaże“.

Wspólna Kuchnia braterstwa

Fi­lozofia Granthu jest na­uką mi­ło­ści i życz­liwo­ści, rzuconą mię­dzy świat hin­du­ski a świat mu­zuł­mań­ski. Od pierw­szego przej­muje po­boż­ność (bhakti) bez boż­ków i jarzma ka­sto­we­go. Od drugiego — mo­noteizm i su­ficki po­ryw bez sza­ria­tu. Po­sługując się wznio­słą po­ezją, daje wy­obrażenie o tym, czym może być życie warte prze­życia, życie praw­dziwe; co wy­nosi ją do rangi re­ligii uniwer­sal­nej. Jej mo­dlitwa koń­czy się nie­zmien­nie życze­niami skie­ro­wanymi do ca­łej ludz­ko­ści: „Niech Twoja wo­la, o Pa­nie, przy­nie­sie po­kój i szczę­ście każ­demu i wszyst­kim na ca­łym świe­cie“. Wspo­mniany już Bhai Gur­das wy­ja­śnia:

On [sikh] żyje praw­dziwie życiem ofia­ry, życiem nie­wol­nika Pa­na, którego mi­łuje. […] W swojej mi­ło­ści za­po­mina o głodzie i śnie. Jego ręce nie­ustan­nie za­jęte są po­ma­ga­niem po­trze­bu­jącym i po­cie­sza­niem upa­dłych na du­chu. […] Wiel­ko­dusz­ny, to­le­ran­cyjny i po­god­ny, żyje, by służyć ludz­ko­ści.

Ladame, Pau­l-Ale­xis, « Les Si­khs » (Sikhowie), Ca­hiers d’étu­des ca­thares (Ze­szyty stu­diów ka­tar­ski­ch), nr 147, jesień 1995, s. 3–38.

Guru głosili rów­ność ab­so­lut­ną, która znaj­duje swój naj­bar­dziej kon­kretny wy­raz w langarze. Słowo to ozna­cza re­fek­tarz przy­le­ga­jący do świą­tyń oraz po­siłek wspól­notowy tam po­da­wany, otwarty dla wszyst­kich. „Langar, za­po­cząt­ko­wany przez pierw­szego guru, […] Na­na­ka, był szcze­gól­nie oryginalny i radykalny w In­dia­ch, gdzie przez wieki […] ist­niały i na­dal ist­nieją za­kazy do­ty­czące osób, z którymi wolno wspól­nie spo­żywać po­siłki“. Mówi się, że sam cesarz Ak­bar, naj­bar­dziej to­le­ran­cyjny z wład­ców mo­gol­ski­ch, pod­dał się tej bez­warun­ko­wej go­ścin­no­ści, za­sia­dając w sze­regach pro­stych lu­dzi, by z nimi łamać chleb4We­dług mało pew­nej tra­dycji epizod ten wy­warł na mo­nar­sze tak wiel­kie wrażenie, że ofia­ro­wał te­ren, na którym Si­khowie mieli wy­ko­pać „jezioro nie­śmier­tel­no­ści“..

Zbu­duj tra­twę kon­tem­placji, na niej prze­płyniesz bez prze­szkód,
I nie zde­rzysz się ani z oceanem, ani z przy­pływem. […]
Ten, kto ujarz­mia swoje ego, wy­zbywa się „ja“ i w ten spo­sób się upięk­sza. […]
Nie roz­stajemy się już, jeśli praw­dziwie zjed­noczymy się z Pa­nem.
Wtedy ustaje chodze­nie tam i z po­wro­tem i do­strze­gamy Pana wszędzie.“5Sri Gou­rou Granth Sa­hib (Sri Guru Granth Sa­hi­b), t. III, tłum. z pen­dżab­skie­go, hin­di, per­skiego i kilku dia­lek­tów in­dyj­skich Jar­nail Sin­gh, s. 869.

W języku bar­dzo sym­bo­licz­nym ten wiersz zna­ko­mi­cie stresz­cza na­ukę [sikhij­ską]. Ego (haumai, „ja-ja“) człowieka […] jest więź­niem życia ma­terial­nego i jego win, sym­bo­lizowanych przez ocean i przy­pływ. Z ich po­wodu […] nie może do­trzeć na drugi brzeg, brzeg ostatecz­nego wy­zwole­nia (nirvanu) […]. Człowiek musi więc oczy­ścić swoją istotę du­chową (manu), wy­dobyć ją z osłony „ja-ja“ i w ten spo­sób stać się mi­łym Bo­gu.

Ma­trin­ge, De­nis, Les Si­khs : hi­sto­ire et tra­dition des « Lions du Pan­jab » (Sikhowie: hi­sto­ria i tra­dycja „L­wów Pen­dżabu­“), Pa­ryż: Al­bin Mi­chel, se­ria „Planète In­de“, 2008.

Ziemska Jerozolima

Wie­czór za­pada nad Pen­dżabem, a złota świą­ty­nia otacza się gir­lan­dami oliw­nych lam­pek, „których od­bi­cia w wo­dzie sprawia­ją, że drży ona mi­go­tliwymi blaskami skarbu“ (Mir­cea Elia­de). Kon­tem­plator myśli wów­czas, że miej­sce to jest czymś znacz­nie wię­cej, niż się wy­daje. To wi­zja mia­sta wiecz­nie „lśnią­cego […], uka­zującego do­stoj­nie oczom […] swoje ty­siące olśnie­wających ko­puł, na które świa­tło […] spada i od­bija się ośle­pia­jącą mgłą“ (Lamar­tine). To obiet­nica mia­sta, które go­dzi człowieka z bliź­nim i z sa­mym so­bą, a którego pier­wotna Jero­zolima zdaje mi się z każ­dym dniem coraz bar­dziej od­dalać:

Dla chrze­ści­ja­nina świą­ty­nia w Am­rit­sarze zdaje się za­po­wia­dać nie­biań­ską Jero­zolimę, mia­sto, którego bramy, jak mówi Apo­ka­lip­sa, ni­gdy nie zo­staną za­mknię­te, by przy­jąć wszyst­kie ludy6Et am­bu­labunt gen­tes in lu­mine ejus, et re­ges terræ af­ferent gloriam suam et honorem in il­lam. Et portæ ejus non clau­den­tur per diem; nox enim non erit il­lic (Na­rody będą chodziły w jego świe­tle, a kró­lowie ziemi wniosą doń swoją chwałę. Dzień po dniu bramy jego nie będą za­myka­ne; bo nocy tam nie będzie). Ap 21, 24–25 (La Bi­ble : tra­duc­tion of­fi­cielle litur­gique / Bi­blia: ofi­cjalne tłuma­cze­nie litur­gicz­ne). przed tro­nem Boga i Baran­ka. Rze­czywi­ście, jest w tym miej­scu za­po­wiedź ludz­ko­ści po­jed­na­ne, tym bar­dziej wstrząsająca, gdy zna się bo­le­sną hi­sto­rię Pen­dżabu i si­khi­zmu.

Vagneux, Yann, « Le Tem­ple d’or » (Złota Świą­ty­nia), La Croix, 12 stycz­nia 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

Emas Kaum Sikh: Kemegahan dan Universalitas Granth

Di­ter­je­mah­kan dari ba­hasa Pran­cis

Sa­lah satu ko­lam suci In­dia ada­lah “da­nau ke­a­ba­di­an” (Am­rita Sa­ra), di Am­rit­sar1Ben­tuk yang di­to­lak:
« Mare d’im­mor­ta­lité » (Ko­lam ke­a­ba­di­an).
« Étang de l’im­mor­ta­lité » (Te­laga ke­a­ba­di­an).
« Bas­sin de l’im­mor­ta­lité » (Ce­kungan ke­a­ba­di­an).
« Bas­sin du bre­u­vage de l’im­mor­ta­lité » (Ce­kungan mi­numan ke­a­ba­di­an).
« Bas­sin du nec­tar » (Ce­kungan nek­tar).
« Lac du nec­tar » (Da­nau nek­tar).
« Excel­lente am­b­ro­i­sie » (Am­b­ro­sia yang luar bi­a­sa).
Am­rita Sa­ras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
, tem­pat jan­tung iman Sikh ber­de­tak. Si­apa pun yang pergi ke sana akan ter­bawa oleh ke­ru­munan ma­nu­sia de­ngan aroma bu­nga dan du­pa, lalu tiba ber­sa­ma­nya di ha­dapan se­buah ke­a­ja­ib­an: se­buah kuil emas yang ber­takh­ta, bak per­mata ber­har­ga, di te­ngah-te­ngah per­a­ir­an. Kita ber­ha­rap akan ter­pe­so­na, na­mun jus­tru si­lau di­bu­at­nya. Ke­ru­munan yang tak ter­pe­ri­kan dari para pe­lan­cong, pe­zi­a­rah, dan orang-o­rang yang pe­na­saran dari “se­gala ras In­dia” ber­de­sak-de­sakan dan sa­ling ber­seru “da­lam di­a­lek-di­a­lek nya­ring yang me­nyen­tuh te­li­nga ba­gai den­tuman fan­fare”, se­men­tara anak-a­nak ber­la­rian me­nge­li­lingi der­ma­ga-der­maga mar­mer. Kuil ini me­nyam­but tanpa mem­be­da­kan je­nis ke­la­min ma­u­pun aga­ma. Di da­lam­nya, tak ada ber­ha­la. Sa­tu-sa­tu­nya ob­jek pe­mu­ja­an, di­le­tak­kan di aula be­sar di ba­wah ti­rai bro­kat, ada­lah Granth, yang pada mu­la­nya di­kom­pi­lasi oleh Ar­jan, guru ke­li­ma, dan juru tu­lis­nya yang se­tia, Bhai Gur­das. “Si­ang dan ma­lam tanpa hen­ti, se­o­lah-o­lah un­tuk me­wu­jud­kan se­ma­cam ado­rasi aba­di, para granthi [para pe­la­yan iba­dah] me­nya­nyi­kan, di ba­wah leng­kung-leng­kung suci ini, peng­gal­an-peng­galan ki­tab suci de­ngan iringan alat mu­sik da­wai.

Setengah Milenium Puisi yang Terserak

Kaum Sikh me­nye­but ki­tab suci me­reka se­ba­gai Adi Gr­anth (Ki­tab Per­tama) atau Sri Go­u­rou Gr­anth Sa­hib (Ki­tab Guru yang Di­mu­l­i­a­kan)2Ben­tuk yang di­to­lak:
Sri Guru Gr­anth Sa­heb.
Siri Guru Gr­anth Sa­hid.
Shri Guru Gr­ant Sa­hib.
Śrī Guru Gr­an­tha Sāhib.
, te­tapi le­bih se­ring lagi de­ngan nama yang se­der­ha­na, Granth (Kitab)3Ben­tuk yang di­to­lak:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
, se­ba­gai­mana umat Kris­ten me­na­mai ki­tab me­reka Alkitab. Na­mun, Granth ada­lah karya yang sung­guh unik di­ban­ding­kan ka­non aga­ma-a­gama la­in: se­buah an­to­logi pu­i­tis yang me­mu­kau, yang ti­dak ha­nya me­muat himne dan ki­dung para gu­ru­nya, te­tapi juga karya para mis­ti­kus yang le­bih tua, se­perti Syekh Fa­ri­dud­din, yang di­ju­luki Baba Fa­rid, la­hir se­ki­tar ta­hun 1175. Ada­pun para gu­ru, yang hi­dup an­tara ta­hun 1469 dan 1708, maka ter­him­pun­lah se­te­ngah mi­l­e­nium pu­isi In­dia yang ter­se­rak, yang pem­ba­caan tak ter­pu­tus­nya (akhand path) me­mer­lu­kan dua hari dua ma­lam bagi para granthi yang ber­gan­tian tanpa je­da. Itu­lah se­bab­nya, di ran­jang ke­ma­ti­an­nya, guru ke­se­pu­luh dan ter­a­khir, Go­bind Singh, alih-a­lih me­nun­juk pe­ne­rus, me­ne­tap­kan bahwa kum­pulan ini akan men­jadi pem­bim­bing jiwa yang ke­kal: “Se­te­lah ke­ma­ti­an­ku, ka­lian ha­rus da­lam se­gala ke­a­daan me­mo­hon ke­pada Gr­anth Sa­hib; di­a­lah yang akan men­jadi guru ka­li­an; apa pun yang ka­lian ta­nya­kan ke­pa­da­nya, ia akan me­nun­juk­kan­nya ke­pada ka­li­an.

Dapur Bersama Persaudaraan

Fi­lo­sofi Granth ada­lah pen­di­dikan cinta dan ke­ba­ikan ha­ti, di­lem­par­kan di an­tara du­nia Hindu dan du­nia Mus­lim. Dari yang per­ta­ma, ia meng­am­bil de­vosi (bhakti) tanpa ber­hala ma­u­pun be­lenggu kas­ta. Dari yang ke­dua — mo­no­te­isme dan gairah sufi tanpa sya­ri­at. De­ngan me­man­fa­at­kan pu­isi yang lu­hur, ia mem­be­ri­kan gam­baran ten­tang ba­gai­mana se­ha­rus­nya ke­hi­dupan yang la­yak di­ja­lani, ke­hi­dupan yang se­ja­ti; yang meng­ang­kat­nya ke de­ra­jat agama uni­ver­sal. Do­a­nya se­nan­ti­asa di­a­khiri de­ngan ha­rap­an-ha­rapan bagi se­lu­ruh umat ma­nu­sia: “Se­moga ke­hen­dak-Mu, ya Tu­han, mem­bawa ke­da­maian dan ke­ba­ha­gi­aan bagi se­tiap orang dan se­mua orang, di se­lu­ruh du­nia.Bhai Gur­das, yang te­lah di­se­but­kan se­be­lum­nya, men­je­las­kan:

Ia [o­rang Sikh] be­nar-be­nar men­ja­lani ke­hi­dupan pe­ngor­ban­an, ke­hi­dupan se­o­rang hamba Tu­han yang di­cin­ta­i­nya. […] Da­lam cin­ta­nya, ia me­lu­pa­kan la­par dan kan­tuk. Ta­ngan­nya tak hen­ti-hen­ti­nya si­buk me­no­long me­reka yang mem­bu­tuh­kan dan meng­hi­bur me­reka yang ter­pu­r­uk. […] Ber­jiwa be­sar, to­le­ran, dan ten­te­ram, ia hi­dup un­tuk me­la­yani umat ma­nu­sia.

La­da­me, Paul-A­lexis, « Les Sikhs » (Kaum Sikh), Ca­hi­ers d’étu­des cat­ha­res (Buku Ca­tatan Ka­jian Cat­har), nº 147, mu­sim gu­gur 1995, hal. 3-38.

Para guru te­lah meng­khot­bah­kan ke­se­ta­raan mut­lak, yang me­ne­mu­kan ung­kapan pa­ling nya­ta­nya da­lam langar. Kata ini me­nun­juk ru­ang ma­kan yang me­le­kat pada ku­il-kuil dan ma­kanan ber­sama yang di­sa­ji­kan di sa­na, ter­buka bagi se­mua orang. “Langar, yang di­r­in­tis oleh guru per­ta­ma, […] Na­nak, sa­ngat­lah ori­si­nal dan ra­di­kal di In­dia, di mana se­lama ber­a­bad-a­bad, […] ter­da­pat, dan ma­sih ter­da­pat, la­rang­an-la­rangan me­nge­nai orang-o­rang yang bo­leh di­a­jak ma­kan ber­sa­ma.” Di­ki­sah­kan bahwa Kai­sar Ak­bar sen­di­ri, pe­ngu­asa Mughal yang pa­ling to­le­ran, tun­duk pada ke­ra­mahan tanpa sya­rat ini, de­ngan du­duk di ba­risan orang-o­rang se­der­hana un­tuk ma­kan ber­sama me­reka4Me­nu­rut se­buah tra­disi yang ku­rang da­pat di­per­ca­ya, pe­ris­tiwa ini se­de­mi­kian me­nge­san­kan sang raja se­hingga ia meng­ha­di­ah­kan ta­nah tem­pat kaum Sikh ke­mu­dian meng­gali “da­nau ke­a­ba­di­an”..

Ba­ngun­lah ra­kit kon­tem­pla­si, di atas­nya eng­kau akan me­nye­be­rang tanpa rin­tang­an,
Dan eng­kau tak­kan ter­ben­tur la­utan ma­u­pun pa­sang. […]
Si­apa yang me­nun­duk­kan ego­nya, me­nang­gal­kan ’a­ku’ dan meng­hias di­r­i­nya de­ngan cara de­mi­ki­an. […]
Orang tak lagi ber­pi­sah jika be­nar-be­nar ber­satu de­ngan Tu­han.
Ma­ka, per­gi-da­tang pun ber­a­khir, dan Tu­han tam­pak di ma­na-ma­na.”5Sri Go­u­rou Gr­anth Sa­hib, jil. III, terj. dari ba­hasa Pun­ja­bi, Hin­di, Per­sia, dan be­be­rapa di­a­lek In­dia oleh Jar­nail Singh, hal. 869.

Da­lam ba­hasa yang sa­ngat sim­bo­lis, pu­isi ini me­rang­kum de­ngan me­nga­gum­kan ajaran [Sikh]. Ego (haumai, “a­ku-i­ni”) ma­nu­sia […] ter­be­lenggu oleh ke­hi­dupan ma­te­rial dan se­gala ke­sal­ah­an­nya, yang di­lam­bang­kan oleh la­utan dan pa­sang. Ka­rena itu­lah, […] ia tak mampu men­ca­pai tepi se­be­rang, ya­itu eman­si­pasi akhir (nirvanu) […]. Maka ma­nu­sia ha­rus me­nyu­ci­kan esensi spi­r­i­tu­al­nya (manu), mem­be­bas­kan­nya dari ke­rak “a­ku-i­ni” dan de­ngan de­mi­kian men­ja­di­kan di­r­i­nya ber­ke­nan di ha­dapan Tu­han.

Mat­ringe, De­nis, Les Sikhs : his­to­ire et tra­di­tion des « Li­ons du Pan­jab » (Kaum Sikh: Se­ja­rah dan Tra­disi ”Si­nga-Si­nga Pun­jab“), Pa­ris : Al­bin Mic­hel, seri « Planète Inde » (Pla­net In­di­a), 2008.

Yerusalem Duniawi

Ma­lam tu­run di Pun­jab, dan kuil emas ber­mah­ko­takan ka­lung-ka­lung pe­lita mi­nyak ”yang pan­tul­an­nya di air mem­bu­at­nya ber­ge­tar de­ngan ki­lauan harta ka­run“ (Mir­cea Eli­a­de). Sang pe­re­nung­lah yang ke­mu­dian me­nya­dari bahwa tem­pat ini jauh le­bih dari se­ka­dar pe­nam­pak­an­nya. Ia ada­lah visi se­buah kota yang se­nan­ti­asa ”ber­si­nar-si­nar […] me­nam­pil­kan de­ngan ang­gun ke­pada pan­dangan mata […] ri­buan ku­bah­nya yang ber­ki­lau­an, yang ca­haya […] ja­tuh me­nim­panya dan me­man­tul kem­bali da­lam uap yang me­nyi­lau­kan“ (La­mar­ti­ne). Ia ada­lah janji se­buah kota yang men­da­mai­kan ma­nu­sia de­ngan se­sa­ma­nya, se­ba­gai­mana de­ngan di­r­i­nya sen­di­ri, dan yang Ye­ru­sa­lem as­li­nya tam­pak se­ma­kin men­jauh se­tiap ha­ri:

Bagi se­o­rang Kris­ten, kuil Am­rit­sar tam­pak se­o­lah mem­ba­yang-ba­yang­kan Ye­ru­sa­lem sur­ga­wi, kota yang me­nu­rut Wahyu pin­tu­nya tak akan per­nah di­tu­tup un­tuk me­nyam­but se­mua bangsa6Et am­bu­la­bunt gen­tes in lu­mine ejus, et re­ges terræ af­fe­rent glo­riam suam et ho­no­rem in il­lam. Et portæ ejus non clau­den­tur per diem ; nox enim non erit il­lic (Bang­sa-bangsa akan ber­ja­lan da­lam te­rang­nya, dan ra­ja-raja di bumi akan mem­bawa ke­mu­li­aan me­reka ke da­lam­nya. Hari demi ha­ri, pin­tu­nya tak akan per­nah di­tu­tup; se­bab di sana tak akan ada lagi ma­lam). Why 21, 24-25 (Al­ki­tab: ter­je­mahan resmi li­tur­gis). di ha­dapan takhta Al­lah dan Anak Dom­ba. Me­mang, di tem­pat ini ter­da­pat per­tanda umat ma­nu­sia yang di­da­mai­kan, yang se­ma­kin meng­ha­ru­kan ke­tika kita me­nge­ta­hui se­ja­rah yang me­nya­kit­kan dari Pun­jab dan Sikhis­me.

Vag­ne­ux, Yann, « Le Tem­ple d’or » (Kuil Emas), La Croix (Sa­lib), 12 Ja­nu­ari 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

Het Goud van de sikhs: Pracht en universaliteit van de Granth

Ver­taald uit het Frans

Een van de hei­lige vij­vers van In­dia is het « meer van de on­ster­fe­lijk­heid » (Am­rita Sa­ra), in Am­ritsar1Ver­wor­pen vor­men:
« Meer van de on­ster­fe­lijk­heid ».
« Vij­ver van de on­ster­fe­lijk­heid ».
« Bas­sin van de on­ster­fe­lijk­heid ».
« Bas­sin van de on­ster­fe­lijk­heids­drank ».
« Bas­sin van de nec­tar ».
« Meer van de nec­tar ».
« Voor­tref­fe­lijke am­bro­zijn ».
Am­rita Sa­ras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
, waar het hart van het sikh­ge­loof klopt. Wie er­heen gaat, wordt mee­ge­voerd door een men­sen­me­nigte in geu­ren van bloe­men en wie­rook en komt met haar aan bij een won­der: een gou­den tem­pel die als een kost­baar ju­weel troont te mid­den van de wa­te­ren. Men ver­wacht er­door be­koord te wor­den en men wordt er­door ver­blind. Een on­be­schrijf­lijk ge­drang van rei­zi­gers, pel­grims en nieuws­gie­ri­gen van « alle ras­sen van In­dia » ver­dringt zich er en roept el­kaar toe « in klank­rijke dia­lec­ten die het oor tref­fen als een fan­fa­re­geschal », ter­wijl kin­de­ren al ren­nend de mar­me­ren ka­den rond­gaan. Deze tem­pel ver­wel­komt ie­der­een zon­der on­der­scheid van ge­slacht of ge­loof. Bin­nenin geen en­kel af­gods­beeld. Het enige voor­werp van ver­e­ring, neer­ge­legd in de grote zaal on­der een bal­da­kijn van bro­kaat, is de Granth, oor­spron­ke­lijk sa­men­ge­steld door Ar­jan, de vijfde goe­roe, en zijn trouwe schrij­ver Bhai Gur­das. « Dag en nacht zon­der op­hou­den, als om een soort van eeu­wig­du­rende aan­bid­ding te ver­we­zen­lij­ken, zin­gen granthi [of­fi­ci­an­ten] on­der deze eer­bied­waar­dige ge­wel­ven frag­men­ten uit het hei­lige boek, be­ge­leid door snaar­in­stru­men­ten. »

Een half millennium van verspreide poëzie

De sikhs dui­den hun hei­lig boek aan als de Adi Granth (het Eer­ste Boek) of de Sri Gourou Granth Sa­hib (het Eer­bied­waar­dige Mees­ter Boek)2Ver­wor­pen vor­men:
Sri Guru Granth Sa­heb.
Siri Guru Granth Sa­hid.
Shri Guru Grant Sa­hib.
Śrī Guru Gran­tha Sāhib.
, maar nog va­ker on­der de vage naam Granth (het Boek)3Ver­wor­pen vor­men:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
, zo­als de chris­te­nen het hunne de Bijbel (de Boeken) noe­men. Wel­nu, de Granth is een vol­strekt uniek werk in ver­ge­lij­king met de ca­nons van an­dere gods­dien­sten: een fas­ci­ne­rende po­ë­ti­sche bloem­le­zing die niet al­leen de hym­nen en ge­zan­gen van zijn goe­roes be­vat, maar ook die van vroe­gere mys­ti­ci, zo­als sjeik Fa­ri­dud­din, ge­naamd Baba Fa­rid, ge­bo­ren om­streeks 1175. De goe­roes zelf leef­den tus­sen 1469 en 1708 — dat maakt een half mil­len­nium van ver­spreide In­di­ase po­ë­zie, waar­van de on­on­der­bro­ken re­ci­ta­tie (ak­hand path) twee da­gen en twee nach­ten vergt van de granthi die el­kaar zon­der rust af­los­sen. Daarom be­paalde de tiende en laat­ste goe­roe, Go­bind Singh, op zijn sterf­bed, in plaats van een op­vol­ger te be­noe­men, dat deze bun­del voort­aan de eeu­wige zie­len­leids­man zou zijn: « Na mijn dood moet gij u in alle om­stan­dig­he­den tot de Granth Sa­hib wen­den; hij zal uw goe­roe zijn; al­les wat gij hem vraagt, zal hij u to­nen ».

De Gemeenschappelijke Keuken van de broederschap

De fi­lo­so­fie van de Granth is een op­voe­ding van liefde en wel­wil­lend­heid, ge­wor­pen tus­sen de hin­doe­we­reld en de is­la­mi­ti­sche we­reld. Van de eer­ste neemt zij de de­vo­tie (bhakti) over zon­der de af­go­den noch het juk van de kas­ten. Van de tweede — het mo­no­theïsme en het soefi-e­lan zon­der de sha­ria. Door zich van de hoge po­ë­zie te be­die­nen, geeft zij een beeld van wat een le­ven kan zijn dat het waard is ge­leefd te wor­den, een waar le­ven; wat haar ver­heft tot de rang van uni­ver­sele gods­dienst. Haar ge­bed ein­digt stee­vast met deze wen­sen voor de ge­hele mens­heid: « Moge Uw wil, o Heer, een­ie­der en al­len vrede en ge­luk bren­gen, in de hele we­reld ». Bhai Gur­das, reeds ge­noemd, legt uit:

« Hij [de sikh] leeft waar­lijk een le­ven van op­of­fe­ring, het le­ven van een slaaf van de Heer die hij lief­heeft. […] In zijn liefde ver­geet hij hon­ger en slaap. Zijn han­den zijn on­op­hou­de­lijk be­zig met het hel­pen van hen die in nood ver­ke­ren en het troos­ten van hen die ter­neer­ge­sla­gen zijn. […] Groot­moe­dig, ver­draag­zaam en se­reen, leeft hij om de mens­heid te die­nen. »

Lad­a­me, Paul-A­lexis, « Les Sikhs » (« De sikhs »), Ca­hiers d’é­tu­des ca­tha­res, nr. 147, herfst 1995, p. 3-38.

De goe­roes heb­ben een ab­so­lute ge­lijk­heid ge­pre­dikt, die haar meest con­crete uit­druk­king vindt in de langar. Dit woord duidt de eet­zaal aan die bij de tem­pels hoort en de ge­meen­schap­pe­lijke maal­tijd die er wordt ge­ser­veerd, open voor ie­der­een. « De langar, in­ge­steld door de eer­ste goe­roe, […] Na­nak, was bij­zon­der ori­gi­neel en ra­di­caal in In­dia waar er eeu­wen­lang […] ver­bo­den gol­den, en nog steeds gel­den, be­tref­fende de per­so­nen met wie men eet ». Men zegt dat kei­zer Ak­bar in ei­gen per­soon, de ver­draag­zaamste van de Mo­gol­heer­sers, zich naar deze on­voor­waar­de­lijke gast­vrij­heid voeg­de, door plaats te ne­men in de rijen der ge­rin­gen om met hen de maal­tijd te de­len4Vol­gens een wei­nig be­trouw­bare over­le­ve­ring maakte deze epi­sode zulk een in­druk op de vorst dat hij het ter­rein schonk waar de sikhs het « meer van de on­ster­fe­lijk­heid » zou­den gra­ven..

« “Bouw het vlot van de con­tem­pla­tie, erop zul je on­ge­hin­derd over­ste­ken,
En je zult noch op de oce­aan noch op het ge­tij stui­ten. […]
Hij die zijn ego be­dwingt, zich van het ’ik’ ont­doet en zich op die wijze ver­rijkt. […]
Men scheidt niet meer als men zich waar­lijk met de Heer ver­e­nigt.
Dan houdt het ko­men en gaan op, en men ont­waart overal de Heer.”5Sri Gourou Granth Sa­hib, dl. III, vert. uit het Pend­ja­bi, het Hin­di, het Per­zisch en ver­schei­dene In­di­ase dia­lec­ten door Jar­nail Singh, p. 869.

In een zeer sym­bo­li­sche taal vat dit ge­dicht op be­won­de­rens­waar­dige wijze de [sik­h-]leer sa­men. Het ego (haumai, “ik-zelf”) van de mens […] is ge­van­gen in het ma­te­ri­ële le­ven en zijn fou­ten, voor­ge­steld door de oce­aan en het ge­tij. Daar­door […] kan hij de an­dere oe­ver niet be­rei­ken, die van de uit­ein­de­lijke be­vrij­ding (nirvanu) […]. De mens moet dus zijn gees­te­lijke es­sen­tie (manu) zui­ve­ren, haar los­ma­ken uit het om­hul­sel van het “ik-zelf” en zich daar­door aan­ge­naam ma­ken voor God »

Ma­trin­ge, De­nis, Les Sikhs : his­toire et tra­di­tion des « Li­ons du Pan­jab » (De sikhs: ge­schie­de­nis en tra­di­tie van de « Leeu­wen van de Pan­jab »), Pa­rijs: Al­bin Mi­chel, coll. « Planète Inde », 2008.

Een aards Jeruzalem

De avond valt over de Pend­jab, en de gou­den tem­pel om­ringt zich met snoe­ren van olie­lamp­jes « waar­van de weer­spie­ge­lin­gen in het wa­ter hem doen hui­ve­ren met het ge­flon­ker van een schat » (Mir­cea Eli­a­de). De be­schou­wer be­denkt dan dat deze plek veel meer is dan zij lijkt. Het is het vi­si­oen van een stad die al­tijd « schit­te­rend […] haar dui­zen­den stra­lende koe­pels edel aan de blik­ken aan­biedt […] waarop het licht […] valt en te­rug­kaatst in een ver­blin­dende ne­vel » (La­m­ar­ti­ne). Het is de be­lofte van een stad die de mens met zijn me­de­mens ver­zoent, zo­als met zichzelf, en waar­van het oor­spron­ke­lijke Je­ru­za­lem mij elke dag ver­der ver­wij­derd lijkt te ra­ken:

« Voor een chris­ten lijkt de tem­pel van Am­ritsar een voor­af­beel­ding van het he­melse Je­ru­za­lem, de stad waar­van de Open­ba­ring zegt dat haar poor­ten nooit ge­slo­ten zul­len wor­den om alle vol­ke­ren te ont­van­gen6Et am­bu­la­bunt gen­tes in lu­mine ejus, et re­ges terræ af­fe­rent glo­riam suam et ho­no­rem in il­lam. Et portæ ejus non clau­den­tur per diem; nox enim non erit il­lic (De vol­ke­ren zul­len in zijn licht wan­de­len, en de ko­nin­gen der aarde zul­len er hun glo­rie bren­gen. Dag na dag zul­len de poor­ten nooit ge­slo­ten wor­den, want er zal geen nacht meer zijn). Openb. 21, 24-25 (La Bi­ble : tra­duc­tion of­fi­cielle li­tur­gique). voor de troon van God en het Lam. In­der­daad is er op deze plek de aan­kon­di­ging van een ver­zoende mens­heid, des te aan­grij­pen­der wan­neer men de pijn­lijke ge­schie­de­nis van de Pend­jab en het sik­hisme kent. »

Va­gneux, Yann, « Le Tem­ple d’or » (« De Gou­den Tem­pel »), La Croix, 12 ja­nu­ari 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

L’Oro dei sikh: Fasto e universalità del Granth

Tradotto dal fran­cese

Uno degli stagni sacri del­l’In­dia è il «lago del­l’im­mor­talità» (Am­rita Sara), ad Am­ritsar1Forme rifiuta­te:
«Mare d’im­mor­talité» (Mare del­l’im­mor­talità).
«Étang de l’im­mor­talité» (S­tagno del­l’im­mor­talità).
«Bas­sin de l’im­mor­talité» (Bacino del­l’im­mor­talità).
«Bas­sin du breuvage de l’im­mor­talité» (Bacino della bevanda del­l’im­mor­talità).
«Bas­sin du nec­tar» (Bacino del net­tare).
«Lac du nec­tar» (Lago del net­tare).
«Ex­cel­lente am­broisie» (Ec­cel­lente am­brosia).
Am­rita Saras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
, dove batte il cuore della fede sikh. Chiun­que vi si rechi è trascinato da una folla umana dai sen­tori di fiori e d’in­censo e giunge con essa davanti a una meraviglia: un tem­pio d’oro troneg­gian­te, come un pre­zioso gio­iel­lo, in mezzo alle ac­que. Ci si as­petta di es­serne in­can­tati e se ne è ab­baglia­ti. Una calca in­descrivibile di viag­gia­tori, pel­legrini e curiosi di «tutte le razze del­l’In­dia» vi si ac­calca e vi si in­ter­pella «in dialetti sonori che col­piscono l’orec­chio come un fragore di fan­fare», men­tre dei bam­bini, cor­ren­do, fanno il giro delle ban­chine di mar­mo. Questo tem­pio ac­coglie senza di­stin­zione di sesso né di religione. Al­l’in­ter­no, nes­sun idolo. L’unico og­getto di venerazione, posato nella grande sala sotto un velario di broc­ca­to, è il Granth, com­pilato in origine da Arjan, il quinto guru, e il suo fedele scriba Bhai Gur­das. «Giorno e notte senza posa, come per realiz­zare una sorta di adorazione per­petua, dei granthi [degli of­fician­ti] can­tano, sotto quelle volte venera­te, fram­menti del libro sacro ac­com­pagnan­dosi con strumenti a cor­de.»

Un mezzo millennio di poesia sparsa

I sikh designano il loro libro sacro come l’Adi Granth (il Primo Libro) o il Sri Gourou Granth Sahib (il Venerato Maes­tro Libro)2Forme rifiuta­te:
Sri Guru Granth Saheb.
Siri Guru Granth Sahid.
Shri Guru Grant Sahib.
Śrī Guru Gran­tha Sāhib.
, ma più spesso an­cora con il vago nome di Granth (il Libro)3Forme rifiuta­te:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
, così come i cris­tiani chiamano il loro la Bibbia (i Libri). Ora, il Granth è un’opera del tutto unica ris­petto ai canoni delle al­tre religioni: un’af­fascinante an­tologia poetica che non con­tiene sol­tanto gli inni e i can­tici dei suoi guru, ma quelli di mis­tici an­teriori, quale lo sceicco Faridud­din, detto Baba Farid, nato verso il 1175. I guru, dal canto loro, es­sendo vis­suti tra il 1469 e il 1708, ecco un mezzo mil­len­nio di poesia in­diana spar­sa, la cui recitazione inin­ter­rotta (akhand path) richiede due giorni e due notti ai granthi che si danno il cam­bio senza sos­ta. Ecco per­ché, sul letto di mor­te, il decimo e ul­timo guru, Gobind Sin­gh, piut­tosto che nominare un suc­ces­sore, decretò che quella rac­colta sarebbe stata or­mai l’eterno diret­tore d’anime: «Dopo la mia mor­te, dovrete in ogni cir­cos­tanza rivol­gervi al Granth Sahib; è lui che sarà il vos­tro guru; tutto ciò che gli chiederete, egli ve lo mos­trerà».

La Cucina comune della fraternità

La filosofia del Granth è un’educazione d’amore e di benevolen­za, get­tata tra il mondo indù e il mondo musul­mano. Dal primo, adotta la devozione (bhakti) senza gli idoli né il giogo delle cas­te. Dal secondo — il monoteismo e lo slan­cio sufi senza la sha­ria. Ser­ven­dosi del­l’alta poesia, dà l’idea di ciò che può es­sere una vita degna d’es­sere vis­suta, una vera vita; il che la eleva al rango di religione univer­sale. La sua pre­ghiera si con­clude in­variabil­mente con questi voti per l’umanità in­tera: «Che la Tua volon­tà, o Signore, porti la pace e la felicità a ciascuno e a tut­ti, nel mondo in­tero». Bhai Gur­das, già men­ziona­to, spiega:

«Egli [il sikh] vive veramente una vita di sacrificio, la vita di uno schiavo del Signore che ama. […] Nel suo amore, dimen­tica fame e son­no. Le sue mani sono in­ces­san­temente oc­cupate ad aiutare coloro che sono nel bisogno e a con­for­tare coloro che sono ab­bat­tuti. […] Magnanimo, tol­lerante e sereno, vive per ser­vire l’umanità.»

Ladame, Paul-Alexis, «Les Sikhs» (I Sikh), Cahiers d’études ca­thares, n° 147, autunno 1995, p. 3-38.

I guru hanno pre­dicato un’uguaglianza as­soluta, che trova la sua es­pres­sione più con­creta nel langar. Questa pa­rola designa il refet­torio an­nesso ai tem­pli e il pasto comunitario che vi è ser­vito, aperto a tut­ti. «Il langar, av­viato dal primo guru, […] Nanak, era par­ticolar­mente originale e radicale in In­dia dove, per secoli, […] vi erano, e vi sono tut­tora, divieti riguar­danti le per­sone con le quali si man­gia». Si narra che l’im­pera­tore Akbar in per­sona, il più tol­lerante dei sovrani moghul, si piegò a questa os­pitalità in­con­diziona­ta, seden­dosi tra le file degli umili per spez­zare il pane con loro4Secondo una tradizione poco sicura, questo episodio produsse una tale im­pres­sione sul monarca che egli fece dono del ter­reno dove i Sikh avreb­bero scavato il «lago del­l’im­mor­talità»..

«“Cos­truisci la zat­tera della con­tem­plazione, su di essa at­traver­serai senza os­tacoli,
E non ur­terai né l’oceano né la marea. […]
Colui che doma il proprio ego, si spoglia del­l’”io“ e si ab­bel­lisce in tal modo. […]
Non ci si separa più se ci si unisce dav­vero con il Signore.
Al­lora, l’an­dirivieni finisce, e si scorge ovun­que il Signore.”5Sri Gourou Granth Sahib, t. III, trad. dal punjabi, dal­l’hin­di, dal per­siano e da diversi dialetti in­diani di Jar­nail Sin­gh, p. 869.

In un lin­guag­gio molto sim­bolico, questo poema rias­sume mirabil­mente l’in­segnamento [sikh]. L’ego (haumai, “io-me”) del­l’uomo […] è prigioniero della vita ma­teriale e dei suoi er­rori, rap­presen­tati dal­l’oceano e dalla marea. A causa di es­si, […] non può rag­giun­gere l’al­tra riva, quella del­l’eman­cipazione finale (nirvanu) […]. L’uomo deve dun­que purificare la propria es­senza spirituale (manu), liberarla dalla ganga del­l’“io-me” e ren­dersi così gradito a Dio»

Ma­trin­ge, Denis, Les Sikhs : his­toire et tradition des « Lions du Panjab » (I Sikh: storia e tradizione dei «Leoni del Punjab»), Pa­rigi: Al­bin Michel, coll. «Planète In­de», 2008.

Una Gerusalemme terrestre

La sera cala sul Punjab, e il tem­pio d’oro si aureola di col­lane di lumini a olio «i cui riflessi nel­l’ac­qua lo fanno fremere con scin­til­lii di tesoro» (Mir­cea Eliade). Il con­tem­pla­tore pensa al­lora che quel luogo è ben più di quanto ap­pa­ia. È la visione di una città sem­pre «bril­lante […] che pre­senta nobil­mente agli sguardi […] le sue migliaia di cupole ris­plen­den­ti, sulle quali la luce […] cade e risalta in vapore ab­bagliante» (Lamar­tine). È la promessa di una città che ricon­cilia l’uomo con il suo simile, come con sé stes­so, e la cui Gerusalemme originaria mi sem­bra al­lon­tanarsi ogni giorno di più:

«Per un cris­tiano, il tem­pio di Am­ritsar sem­bra pre­figurare la Gerusalemme celes­te, città di cui l’Apocalisse dice che le sue porte non saranno mai chiuse per ac­cogliere tutti i popoli6Et am­bulabunt gen­tes in lumine ejus, et reges terræ af­ferent gloriam suam et honorem in il­lam. Et portæ ejus non clauden­tur per diem; nox enim non erit il­lic (Le nazioni cam­mineranno nella sua luce, e i re della terra vi por­teranno la loro gloria. Giorno dopo gior­no, mai le porte saranno chiuse; poiché non vi sarà più not­te). Ap 21, 24-25 (La Bible: traduc­tion of­ficielle litur­gique / La Bib­bia: traduzione uf­ficiale litur­gica). davanti al trono di Dio e del­l’Agnel­lo. In ef­fet­ti, vi è in questo luogo l’an­nun­cio di un’umanità ricon­cilia­ta, tanto più com­movente quando si co­nosce la storia dolorosa del Punjab e del sikhismo.»

Vagneux, Yann, «Le Tem­ple d’or» (Il Tem­pio d’oro), La Croix, 12 gen­naio 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

सिखों का स्वर्ण : ग्रंथ की भव्यता और सार्वभौमिकता

फ्रांसीसी से अनुवादित

भारत के पवित्र सरोवरों में से एक है « अमृत सरोवर » (अमृता सरा), अमृतसर1अस्वीकृत रूप :
« अमरत्व का तालाब »।
« अमरत्व का सरोवर »।
« अमरत्व का कुंड »।
« अमृत पेय का कुंड »।
« अमृत का कुंड »।
« अमृत की झील »।
« उत्कृष्ट अमृत »।
Amrita Saras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
में, जहाँ सिख आस्था का हृदय धड़कता है। जो भी वहाँ जाता है, वह फूलों और अगरबत्ती की सुगंध से भरी मानव भीड़ में बह जाता है और उसके साथ एक अद्भुत दृश्य के सामने पहुँचता है : जल के मध्य एक बहुमूल्य रत्न की भाँति विराजमान एक स्वर्ण मंदिर। व्यक्ति उससे मोहित होने की अपेक्षा करता है, किंतु चकाचौंध हो जाता है। यात्रियों, तीर्थयात्रियों और जिज्ञासुओं की एक अवर्णनीय भीड़, « भारत की समस्त जातियों » की, वहाँ धक्का-मुक्की करती है और एक-दूसरे को पुकारती है « ऐसी ध्वनिमय बोलियों में जो कानों पर नरसिंघों की गूँज-सी पड़ती हैं », जबकि बच्चे दौड़ते हुए संगमरमर के घाटों की परिक्रमा करते हैं। यह मंदिर बिना लिंग या धर्म के भेदभाव के सबका स्वागत करता है। भीतर कोई मूर्ति नहीं। पूजा की एकमात्र वस्तु, जो ज़री के चंदोवे के नीचे बड़े कक्ष में रखी है, वह है ग्रंथ, जिसका मूल संकलन अर्जन, पाँचवें गुरु, और उनके विश्वस्त लिपिकार भाई गुरदास ने किया था। « दिन-रात बिना रुके, एक प्रकार की शाश्वत आराधना को साकार करते हुए, ग्रंथी [पुजारी] इन पूजनीय गुम्बदों के नीचे तंतुवाद्यों की संगत में पवित्र ग्रंथ के अंश गाते रहते हैं। »

आधी सहस्राब्दी की बिखरी कविता

सिख अपने पवित्र ग्रंथ को आदि ग्रंथ (प्रथम ग्रंथ) या श्री गुरु ग्रंथ साहिब (पूज्य गुरु ग्रंथ)2अस्वीकृत रूप :
Sri Guru Granth Saheb.
Siri Guru Granth Sahid.
Shri Guru Grant Sahib.
Śrī Guru Grantha Sāhib.
कहते हैं, परंतु प्रायः इसे अस्पष्ट नाम ग्रंथ (पुस्तक)3अस्वीकृत रूप :
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
से ही संबोधित करते हैं, ठीक वैसे ही जैसे ईसाई अपनी पुस्तक को बाइबल (पुस्तकें) कहते हैं। अब, ग्रंथ अन्य धर्मों के धर्मग्रंथों की तुलना में एक सर्वथा अनूठी रचना है : एक मनोहर काव्य-संकलन जिसमें न केवल अपने गुरुओं के भजन और कीर्तन हैं, अपितु पूर्ववर्ती रहस्यवादियों के भी हैं, जैसे शेख़ फ़रीदुद्दीन, जिन्हें बाबा फ़रीद कहा जाता है, जिनका जन्म लगभग 1175 में हुआ। गुरु स्वयं 1469 और 1708 के बीच जीवित रहे — यह भारतीय कविता की आधी सहस्राब्दी है, जिसका अखंड पाठ (अखंड पाठ) बिना रुके बारी-बारी से पढ़ने वाले ग्रंथियों को दो दिन और दो रातें लगती हैं। इसीलिए, अपनी मृत्युशय्या पर, दसवें और अंतिम गुरु, गोबिंद सिंह ने किसी उत्तराधिकारी को नामित करने के बजाय यह आदेश दिया कि यह संकलन अब से शाश्वत आत्मा-मार्गदर्शक होगा : « मेरी मृत्यु के पश्चात्, आपको हर परिस्थिति में ग्रंथ साहिब की शरण लेनी होगी; वही आपके गुरु होंगे; जो कुछ भी आप उनसे पूछेंगे, वे आपको दिखाएँगे »।

बंधुत्व की सामुदायिक रसोई

ग्रंथ का दर्शन प्रेम और सद्भावना की शिक्षा है, जो हिंदू जगत और मुस्लिम जगत के बीच फेंकी गई है। पहले से, यह भक्ति को अपनाता है — बिना मूर्तियों के और बिना जाति के बंधन के। दूसरे से — एकेश्वरवाद और सूफ़ी उत्साह, बिना शरीयत के। उच्च काव्य का सहारा लेकर, यह इस बात का बोध कराता है कि एक सार्थक जीवन, एक सच्चा जीवन क्या हो सकता है; जो इसे एक सार्वभौमिक धर्म के पद पर प्रतिष्ठित करता है। इसकी प्रार्थना सदैव समस्त मानवता के लिए इन शुभकामनाओं से समाप्त होती है : « हे प्रभु, तेरी इच्छा संपूर्ण संसार में प्रत्येक को और सबको शांति और आनंद प्रदान करे »। पहले से उल्लिखित भाई गुरदास समझाते हैं :

« वह [सिख] सत्यतः त्याग का जीवन जीता है, उस प्रभु के दास का जीवन जिसे वह प्रेम करता है। […] अपने प्रेम में, वह भूख और नींद भूल जाता है। उसके हाथ निरंतर ज़रूरतमंदों की सहायता और निराशों को सांत्वना देने में लगे रहते हैं। […] उदार, सहिष्णु और शांत, वह मानवता की सेवा के लिए जीता है। »

Ladame, Paul-Alexis, « Les Sikhs » (« सिख »), Cahiers d’études cathares (कैथर अध्ययन पत्रिकाएँ), nº 147, शरद 1995, पृ. 3-38.

गुरुओं ने एक परम समानता का उपदेश दिया, जिसकी सबसे ठोस अभिव्यक्ति लंगर में मिलती है। यह शब्द मंदिरों से संलग्न भोजनालय और वहाँ परोसे जाने वाले सामुदायिक भोजन को इंगित करता है, जो सबके लिए खुला है। « लंगर, जिसकी शुरुआत प्रथम गुरु, […] नानक ने की थी, भारत में विशेष रूप से मौलिक और क्रांतिकारी था जहाँ सदियों से, […] उन व्यक्तियों के विषय में निषेध थे और आज भी हैं, जिनके साथ भोजन किया जाता है »। कहा जाता है कि स्वयं सम्राट अकबर, मुग़ल शासकों में सबसे सहिष्णु, इस बिना शर्त आतिथ्य के समक्ष झुके और विनम्र जनों की पंक्तियों में बैठकर उनके साथ भोजन किया4एक अनिश्चित परंपरा के अनुसार, इस प्रसंग ने सम्राट पर ऐसा प्रभाव डाला कि उन्होंने उस भूमि का दान कर दिया जहाँ सिखों ने « अमृत सरोवर » खोदा।

« “चिंतन का बेड़ा बना, उस पर तू बिना बाधा पार करेगा,
और न सागर से टकराएगा, न ज्वार से। […]
जो अपने अहंकार को वश में करता है, ’मैं’ को त्यागता है और इस प्रकार सुशोभित होता है। […]
यदि सच्चे अर्थ में प्रभु से मिलन हो जाए तो फिर वियोग नहीं होता।
तब, आवागमन समाप्त होता है, और सर्वत्र प्रभु के दर्शन होते हैं।”5Sri Gourou Granth Sahib (श्री गुरु ग्रंथ साहिब), खंड III, पंजाबी, हिंदी, फ़ारसी और अनेक भारतीय बोलियों से अनू. जरनैल सिंह, पृ. 869.

अत्यंत प्रतीकात्मक भाषा में, यह कविता [सिख] शिक्षा का अद्भुत सारांश प्रस्तुत करती है। मनुष्य का अहंकार (हउमै, “मैं-मैं”) […] भौतिक जीवन और उसके दोषों का बंदी है, जिन्हें सागर और ज्वार द्वारा प्रतीकित किया गया है। इनके कारण, […] वह दूसरे तट तक नहीं पहुँच सकता, अंतिम मुक्ति (निर्वाणु) के तट तक […]। अतः मनुष्य को अपने आध्यात्मिक सार (मनु) को शुद्ध करना चाहिए, उसे “मैं-मैं” के आवरण से मुक्त करना चाहिए और इससे स्वयं को ईश्वर के योग्य बनाना चाहिए »

Matringe, Denis, Les Sikhs : histoire et tradition des « Lions du Panjab » (सिख : « पंजाब के सिंहों » का इतिहास और परंपरा), पेरिस : Albin Michel, संग्रह « Planète Inde », 2008.

एक धरती पर यरूशलेम

पंजाब पर संध्या उतरती है, और स्वर्ण मंदिर तेल की दीपमालाओं की हारों से घिर जाता है « जिनकी जल में प्रतिछाया उसे किसी ख़ज़ाने की दमक से काँपने लगती है » (मिर्चा एलियाडे)। तब चिंतनशील व्यक्ति सोचता है कि यह स्थान जितना दिखता है उससे कहीं अधिक है। यह एक ऐसे नगर का दर्शन है जो सदा « चमकता हुआ […] गर्व से दृष्टि के समक्ष प्रस्तुत करता है […] अपने सहस्रों दीप्तिमान गुम्बद, जिन पर प्रकाश […] गिरता है और चकाचौंध भाप में उछलता है » (लामार्तीन)। यह एक ऐसे नगर का वचन है जो मनुष्य को उसके समान से, और स्वयं से, पुनः मिलाता है, और जिसकी मूल यरूशलेम मुझे प्रतिदिन दूर होती जान पड़ती है :

« एक ईसाई के लिए, अमृतसर का मंदिर स्वर्गीय यरूशलेम की पूर्व-छवि प्रतीत होता है, वह नगर जिसके विषय में प्रकाशित-वाक्य कहता है कि उसके द्वार सब जातियों के स्वागत हेतु कभी बंद नहीं किए जाएँगे6Et ambulabunt gentes in lumine ejus, et reges terræ afferent gloriam suam et honorem in illam. Et portæ ejus non claudentur per diem ; nox enim non erit illic (राष्ट्र उसके प्रकाश में चलेंगे, और पृथ्वी के राजा अपनी महिमा वहाँ ले आएँगे। दिन-प्रतिदिन, उसके द्वार कभी बंद न किए जाएँगे; क्योंकि वहाँ रात्रि न होगी)। प्रकाशित-वाक्य 21, 24-25 (La Bible : traduction officielle liturgique (बाइबल : आधिकारिक धर्मविधि अनुवाद)). ईश्वर और मेमने के सिंहासन के समक्ष। वास्तव में, इस स्थान पर एक पुनर्मिलित मानवता की घोषणा है, जो और भी अधिक मर्मस्पर्शी है जब हम पंजाब और सिख धर्म के दुखद इतिहास को जानते हैं। »

Vagneux, Yann, « Le Temple d’or » (« स्वर्ण मंदिर »), La Croix, 12 जनवरी 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

O Ouro dos siques: Fausto e universalidade do Granth

Tra­du­zido do fran­cês

Um dos tan­ques sa­gra­dos da Ín­dia é o «lago da imor­ta­li­da­de» (Am­rita Sa­ra), em Am­rit­sar1For­mas re­jei­ta­das:
«Mare d’im­mor­ta­li­té» («­Charco da imor­ta­li­da­de»).
«É­tang de l’im­mor­ta­li­té» («­Tan­que da imor­ta­li­da­de»).
«Bas­sin de l’im­mor­ta­li­té» («­Ba­cia da imor­ta­li­da­de»).
«Bas­sin du breu­vage de l’im­mor­ta­li­té» («­Ba­cia da be­bida da imor­ta­li­da­de»).
«Bas­sin du nec­tar» («­Ba­cia do néc­tar»).
«Lac du nec­tar» («­Lago do néc­tar»).
«Ex­cel­lente am­broi­sie» («Ex­ce­lente am­bró­si­a»).
Am­rita Sa­ras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
, onde bate o co­ra­ção da fé si­que. Quem quer que ali se di­rija é ar­ras­tado por uma mul­ti­dão hu­mana com fra­grân­cias de flo­res e de in­censo e chega com ela di­ante de uma ma­ra­vi­lha: um tem­plo de ouro en­tro­ni­za­do, como uma joia pre­ci­o­sa, no meio das águas. Es­pe­ra­mos fi­car en­can­ta­dos e fi­ca­mos des­lum­bra­dos. Uma turba in­des­cri­tí­vel de vi­a­jan­tes, pe­re­gri­nos e cu­ri­o­sos de «to­das as ra­ças da Ín­dia» aco­to­ve­la-se e in­ter­pe­la-se «em di­a­le­tos so­no­ros que fe­rem o ou­vido como um ruído de fan­far­ras», en­quanto cri­an­ças, a cor­rer, con­tor­nam os cais de már­mo­re. Este tem­plo aco­lhe sem dis­tin­ção de sexo nem de re­li­gião. No in­te­ri­or, ne­nhum ído­lo. O único ob­jeto de ve­ne­ra­ção, pou­sado na grande sala sob um ve­lá­rio de bro­ca­do, é o Granth, com­pi­lado ori­gi­nal­mente por Ar­jan, o quinto gu­ru, e o seu fiel es­criba Bhai Gur­das. «Dia e noite sem des­can­so, como para re­a­li­zar uma es­pé­cie de ado­ra­ção per­pé­tua, granthi [o­fi­ci­an­tes] can­tam, sob es­tas abó­ba­das ve­ne­ra­das, frag­men­tos do li­vro santo acom­pa­nhan­do-se de ins­tru­men­tos de cor­da.»

Meio milénio de poesia dispersa

Os si­ques de­sig­nam o seu li­vro sa­grado como o Adi Granth (o Pri­meiro Li­vro) ou o Sri Gou­rou Granth Sahib (o Ve­ne­rado Mes­tre Li­vro)2For­mas re­jei­ta­das:
Sri Guru Granth Saheb.
Siri Guru Granth Sahid.
Shri Guru Grant Sahib.
Śrī Guru Grantha Sāhib.
, mas mais fre­quen­te­mente ainda sob o vago nome de Granth (o Livro)3For­mas re­jei­ta­das:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
, do mesmo modo que os cris­tãos cha­mam ao seu a Bíblia (os Livros). Ora, o Granth é uma obra ab­so­lu­ta­mente única em re­la­ção aos câ­no­nes das ou­tras re­li­giões: uma fas­ci­nante an­to­lo­gia poé­tica que não con­tém ape­nas os hi­nos e cân­ti­cos dos seus gu­rus, mas os de mís­ti­cos an­te­ri­o­res, tal como o xe­que Fa­ri­dud­din, dito Baba Fa­rid, nas­cido por volta de 1175. Os gu­rus, por sua vez, tendo vi­vido en­tre 1469 e 1708, eis meio mi­lé­nio de po­e­sia in­di­ana dis­per­sa, cuja re­ci­ta­ção inin­ter­rupta (akhand path) exige dois dias e duas noi­tes aos granthi que se re­ve­zam sem tré­guas. É por isso que, no seu leito de mor­te, o dé­cimo e úl­timo gu­ru, Go­bind Singh, em vez de no­mear um su­ces­sor, de­cre­tou que esta com­pi­la­ção se­ria do­ra­vante o eterno di­re­tor de al­mas: «Após a mi­nha mor­te, de­ve­reis em to­das as cir­cuns­tân­cias di­ri­gir-vos ao Granth Sahib; é ele que será o vosso gu­ru; tudo o que lhe per­gun­tar­des, ele vo-lo mos­trará».

A Cozinha comum da fraternidade

A fi­lo­so­fia do Granth é uma edu­ca­ção de amor e de be­ne­vo­lên­cia, lan­çada en­tre o mundo hindu e o mundo mu­çul­ma­no. Do pri­mei­ro, adota a de­vo­ção (bhakti) sem os ído­los nem o jugo das cas­tas. Do se­gundo — o mo­no­teísmo e o élan sufi sem a cha­ria. Ser­vin­do-se da alta po­e­sia, dá a ideia do que pode ser uma vida digna de ser vi­vi­da, uma ver­da­deira vi­da; o que a eleva ao es­ta­tuto de re­li­gião uni­ver­sal. A sua ora­ção ter­mina in­va­ri­a­vel­mente com es­tes vo­tos para a hu­ma­ni­dade in­tei­ra: «Que a Tua von­ta­de, ó Se­nhor, traga a paz e a fe­li­ci­dade a cada um e a to­dos, no mundo in­teiro». Bhai Gur­das, já men­ci­o­na­do, ex­pli­ca:

«Ele [o si­que] vive ver­da­dei­ra­mente uma vida de sa­cri­fí­cio, a vida de um es­cravo do Se­nhor que ama. […] No seu amor, es­quece fome e so­no. As suas mãos es­tão in­ces­san­te­mente ocu­pa­das a aju­dar os ne­ces­si­ta­dos e a re­con­for­tar os aba­ti­dos. […] Mag­nâ­ni­mo, to­le­rante e se­re­no, vive para ser­vir a hu­ma­ni­da­de.»

La­da­me, Paul-A­le­xis, « Les Sikhs » (Os Si­ques), Cahi­ers d’é­tu­des catha­res, nº 147, ou­tono de 1995, p. 3-38.

Os gu­rus pre­ga­ram uma igual­dade ab­so­lu­ta, que en­con­tra a sua ex­pres­são mais con­creta no langar. Esta pa­la­vra de­signa o re­fei­tó­rio ad­junto aos tem­plos e a re­fei­ção co­mu­ni­tá­ria que ali é ser­vi­da, aberta a to­dos. «O langar, lan­çado pelo pri­meiro gu­ru, […] Na­nak, era par­ti­cu­lar­mente ori­gi­nal e ra­di­cal na Ín­dia on­de, du­rante sé­cu­los, […] ha­via, e ainda há, proi­bi­ções re­la­ti­vas às pes­soas com as quais se come». Diz-se que o pró­prio im­pe­ra­dor Ak­bar, o mais to­le­rante dos so­be­ra­nos mo­góis, se su­jei­tou a esta hos­pi­ta­li­dade in­con­di­ci­o­nal, sen­tan­do-se nas fi­lei­ras dos hu­mil­des para co­mer com eles4Se­gundo uma tra­di­ção pouco se­gu­ra, este epi­só­dio pro­du­ziu uma tal im­pres­são no mo­narca que este fez do­a­ção do ter­reno onde os si­ques iriam es­ca­var o «lago da imor­ta­li­da­de»..

«“Cons­trói a jan­gada da con­tem­pla­ção, nela atra­ves­sa­rás sem obs­tá­cu­lo,
E não te cho­ca­rás nem com o oce­ano nem com a ma­ré. […]
Aquele que doma o seu ego, se des­poja do ’eu’ e se em­be­leza dessa ma­nei­ra. […]
Já não nos se­pa­ra­mos se nos unir­mos ver­da­dei­ra­mente com o Se­nhor.
En­tão, o vai­vém ter­mi­na, e aper­ce­be­mo-nos do Se­nhor por toda a par­te.”5Sri Gou­rou Granth Sahib, t. III, trad. do pan­ja­bi, do hin­di, do persa e de vá­rios di­a­le­tos in­di­a­nos por Jar­nail Singh, p. 869.

Numa lin­gua­gem muito sim­bó­li­ca, este po­ema re­sume ad­mi­ra­vel­mente o en­si­na­mento [si­que]. O ego (haumai, “eu-eu”) do ho­mem […] é pri­si­o­neiro da vida ma­te­rial e das suas fal­tas, re­pre­sen­ta­das pelo oce­ano e pela ma­ré. Por causa de­las, […] não pode al­can­çar a ou­tra mar­gem, a da eman­ci­pa­ção fi­nal (nirvanu) […]. O ho­mem deve por­tanto pu­ri­fi­car a sua es­sên­cia es­pi­ri­tual (manu), li­ber­tá-la da ganga do “eu-eu” e tor­nar-se por esse meio agra­dá­vel a Deus»

Ma­trin­ge, De­nis, Les Sikhs : his­toire et tra­di­tion des « Li­ons du Pan­jab » (Os Si­ques: his­tó­ria e tra­di­ção dos «Leões do Pan­jab»), Pa­ris: Al­bin Mi­chel, col. «Planète In­de», 2008.

Uma Jerusalém terrestre

A noite cai so­bre o Pend­jab, e o tem­plo de ouro au­re­o­la-se de co­la­res de lam­pa­ri­nas a azeite «cu­jos re­fle­xos na água o fa­zem fre­mir com cin­ti­la­ções de te­souro» (Mir­cea Eli­a­de). O con­tem­pla­dor so­nha en­tão que este lu­gar é muito mais do que pa­re­ce. É a vi­são de uma ci­dade sem­pre «bri­lhante […] apre­sen­tando no­bre­mente aos olha­res […] os seus mi­lha­res de cú­pu­las res­plan­de­cen­tes, so­bre as quais a luz […] cai e res­salta em va­por des­lum­brante» (La­mar­ti­ne). É a pro­messa de uma ci­dade que re­con­ci­lia o ho­mem com o seu se­me­lhan­te, como con­sigo mes­mo, e cuja Je­ru­sa­lém ori­gi­nal me pa­rece afas­tar-se a cada dia:

«Para um cris­tão, o tem­plo de Am­rit­sar pa­rece pre­fi­gu­rar a Je­ru­sa­lém ce­les­te, ci­dade cu­jas por­tas, se­gundo o Apo­ca­lip­se, ja­mais se­rão fe­cha­das a fim de aco­lher to­dos os po­vos6Et am­bu­la­bunt gen­tes in lu­mine ejus, et re­ges terræ af­fe­rent glo­riam suam et ho­no­rem in il­lam. Et portæ ejus non clau­den­tur per di­em; nox enim non erit il­lic (As na­ções ca­mi­nha­rão à sua luz, e os reis da terra tra­rão a ela a sua gló­ria. Dia após dia, ja­mais as por­tas se­rão fe­cha­das; pois não ha­verá mais noi­te). Ap 21, 24-25 (A Bí­blia: tra­du­ção ofi­cial li­túr­gica). di­ante do trono de Deus e do Cor­dei­ro. Com efei­to, há neste lu­gar o anún­cio de uma hu­ma­ni­dade re­con­ci­li­a­da, tanto mais co­mo­vente quando se co­nhece a his­tó­ria do­lo­rosa do Pend­jab e do si­quis­mo.»

Vag­neux, Yann, « Le Tem­ple d’or » (O Tem­plo de ou­ro), La Croix, 12 de ja­neiro de 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

シク教徒の黄金:グラントの壮麗さと普遍性

フランス語からの翻訳

インドの聖なる池のひとつに、シク教の信仰の中心が脈打つアムリトサル1却下された表記:
« Mare d’immortalité ».
« Étang de l’immortalité ».
« Bassin de l’immortalité ».
« Bassin du breuvage de l’immortalité ».
« Bassin du nectar ».
« Lac du nectar ».
« Excellente ambroisie ».
Amrita Saras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
の「不死の湖」(アムリタ・サラ)がある。そこを訪れる者は、花と香の薫りに包まれた人の群れに引き込まれ、やがてその群れとともに一つの驚異の前にたどり着く。水の中央に、貴い宝石のごとく鎮座する黄金の寺院である。魅了されるだろうと思いきや、目が眩むほどの輝きに圧倒される。旅人、巡礼者、好奇心に駆られた「インドのあらゆる人種」の人々が、形容しがたい雑踏の中で押し合い、「ファンファーレのように耳を打つ響き渡る方言」で呼び交わし合い、子供たちは走りながら大理石の岸壁を一周する。この寺院は性別も宗教も問わず、すべての人を迎え入れる。内部には偶像は一切ない。唯一の崇拝の対象は、錦の天蓋の下、大広間に安置されたグラントであり、もともと第五代グル、アルジャンとその忠実な書記バーイー・グルダースによって編纂されたものである。「昼も夜も休むことなく、永遠の礼拝を実現するかのように、グランティー(司祭たち)がこの崇められた丸天井の下で、弦楽器の伴奏に合わせて聖典の一節を歌い続けている。

半千年にわたる散在する詩

シク教徒は自らの聖典をアーディ・グラント最初の書)またはスリー・グル・グラント・サーヒブ崇められし師なる書2却下された表記:
Sri Guru Granth Saheb.
Siri Guru Granth Sahid.
Shri Guru Grant Sahib.
Śrī Guru Grantha Sāhib.
と呼ぶが、キリスト教徒が自らの聖典をバイブル諸書)と呼ぶように、より漠然とグラント3却下された表記:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
という名で呼ぶことのほうが多い。ところで、グラントは他の宗教の正典と比べてまったく独自の作品である。グルたちの讃歌や聖歌だけでなく、1175年頃に生まれたシェイフ・ファリードゥッディーン、通称ババ・ファリードのような、それ以前の神秘家たちの讃歌をも含む、魅惑的な詩のアンソロジーなのである。グルたちは1469年から1708年の間に生きた人々であり、こうして半千年にわたるインドの散在する詩が集められ、その途切れることのない朗誦(アカンド・パート)には、交代で休みなく読み続けるグランティーたちが二昼夜を要する。それゆえ、第十代にして最後のグル、ゴービンド・シングは、臨終の床で後継者を指名する代わりに、この選集を永遠の魂の導き手と定めたのである。「私の死後、あなた方はいかなる場合にもグラント・サーヒブに語りかけなければならない。それがあなた方のグルとなるのだ。あなた方が求めるすべてのことを、それが示してくれるであろう。

友愛の共同食堂

グラントの哲学は、ヒンドゥー世界とイスラーム世界の間に投げかけられた、愛と慈悲の教えである。前者からは偶像崇拝もカーストの軛もなき信愛(バクティ)を取り入れ、後者からはシャリーアなきイスラームの一神教とスーフィーの飛翔を取り入れた。高い詩の力を借りて、生きるに値する生、真の生とはいかなるものかという理念を示し、それによって普遍的宗教の域にまで高められている。その祈りは常に、全人類に向けた次の願いで締めくくられる。「主よ、御心のままに、世界中のすべての人に、一人残らず、平和と幸福をもたらしたまえ。」すでに言及したバーイー・グルダースは次のように説明している。

彼(シク教徒)は真に犠牲の生を生きる。愛する主の僕としての生を。[…]その愛の中で、飢えも眠りも忘れる。その手は絶えず困窮する者を助け、打ちひしがれた者を慰めることに費やされる。[…]寛大にして寛容、穏やかなる彼は、人類に仕えるために生きる。

ラダム、ポール=アレクシス「シク教徒」(Les Sikhs)『カタリ派研究ノート』(Cahiers d’études cathares)第147号、1995年秋、3-38頁。

グルたちは絶対的な平等を説き、その最も具体的な表現がランガルに見出される。この語は寺院に併設された食堂と、そこで提供される共同の食事を指し、すべての人に開かれている。「ランガルは初代グル[…]ナーナクによって始められたものであり、何世紀にもわたって[…]食事を共にしてよい相手に関する禁忌が存在し、今なお存在するインドにおいて、とりわけ独創的かつ急進的なものであった。」ムガル帝国の君主の中で最も寛容であった皇帝アクバル自身がこの無条件の歓待に従い、身分の低い人々の列に座って共に食事をしたと伝えられている4あまり確かでない伝承によれば、この逸話は皇帝に深い感銘を与え、シク教徒が「不死の湖」を掘ることになる土地を下賜したという。

“瞑想の筏を造れ、その上に乗れば障害なく渡ることができる、
大洋にも潮流にもぶつかることはない。[…]
自我を制する者、”私“を脱ぎ捨て、そのようにして己を飾る者。[…]
主と真に結ばれたならば、もはや離れることはない。
そのとき往来は終わり、至る所に主を見出すのだ。”5『スリー・グル・グラント・サーヒブ』(Sri Gourou Granth Sahib)第三巻、パンジャーブ語、ヒンディー語、ペルシア語および複数のインド方言よりジャルナイル・シング訳、869頁。

極めて象徴的な言葉で、この詩は(シクの)教えを見事に要約している。人間の自我(ハウマイ、“私―我”)は[…]物質的な生とその過ちの虜であり、それは大洋と潮流に象徴されている。そのために[…]彼岸、すなわち最終的な解脱(ニルヴァーヌ)の岸に到達することができない[…]。人間はゆえに自らの霊的本質(マヌ)を浄化し、“私―我”という殻からそれを解き放ち、かくして神の御心に適う者とならねばならない。

マトランジュ、ドニ『シク教徒:「パンジャーブの獅子たち」の歴史と伝統』(Les Sikhs : histoire et tradition des « Lions du Panjab »)パリ:アルバン・ミシェル、「惑星インド」叢書、2008年。

地上のエルサレム

夕暮れがパンジャーブに降り、黄金寺院は油の灯明の連なりに包まれ、「水面に映るその光が、宝物のきらめきのように寺院を震わせる」(ミルチャ・エリアーデ)。その時、瞑想する者はこの場所が見かけ以上のものであることに思いを馳せる。それは常に「輝かしく[…]見る者の目に気高く[…]数千の燦然たる丸屋根を掲げ、その上に光が[…]降り注ぎ、眩い霞となって跳ね返る」都の幻影である(ラマルティーヌ)。それは人間を同胞と、そして自分自身と和解させる都の約束であり、本来のエルサレムはこの和解の理想から日に日に遠ざかっているように私には思われる。

キリスト教徒にとって、アムリトサルの寺院は天上のエルサレムを予示しているかのようである。黙示録がその門は決して閉ざされることなく、すべての民を神と子羊の御座の前に迎え入れると述べたあの都を6Et ambulabunt gentes in lumine ejus, et reges terræ afferent gloriam suam et honorem in illam. Et portæ ejus non claudentur per diem ; nox enim non erit illic(諸国の民はその光の中を歩み、地の王たちはその栄光と誉れを携えてそこに入る。その門は昼の間、決して閉ざされることがない。そこにはもはや夜がないからである)。黙示録 21章24-25節(『聖書:典礼公式訳』(La Bible : traduction officielle liturgique))。。確かにこの地には、和解した人類の告知がある。パンジャーブとシク教の苦難の歴史を知る者にとって、それはいっそう心を揺さぶるものである。

ヴァニュー、ヤン「黄金寺院」(Le Temple d’or)『ラ・クロワ』(La Croix)2024年1月12日。

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

Das Gold der Sikhs: Pracht und Universalität des Granth

Aus dem Fran­zö­si­schen über­setzt

Ei­ner der hei­li­gen Tei­che In­di­ens ist der „See der Un­s­terb­lich­keit“ (Am­rita Sa­ra) in Am­ritsar1Ver­wor­fene For­men:
„Mare d’im­mor­ta­lité“ („Tüm­pel der Un­s­terb­lich­keit“).
„Étang de l’im­mor­ta­lité“ („Teich der Un­s­terb­lich­keit“).
„Bas­sin de l’im­mor­ta­lité“ („­Be­cken der Un­s­terb­lich­keit“).
„Bas­sin du breu­vage de l’im­mor­ta­lité“ („­Be­cken des Un­s­terb­lich­keit­s­tranks“).
„Bas­sin du nec­tar“ („­Nekta­r­be­cken“).
„Lac du nec­tar“ („­Nek­tar­see“).
„Ex­cel­lente am­bro­i­sie“ („Vor­treff­li­che Am­bro­sia“).
Am­rita Sa­ras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
, wo das Herz des Sik­h-Glau­bens schlägt. Wer dort­hin ge­langt, wird von ei­ner Men­schen­menge mit­ge­ris­sen, die nach Blu­men und Weih­rauch duf­tet, und ge­langt mit ihr vor ein Wun­der­werk: einen gol­de­nen Tem­pel, der wie ein kost­ba­res Ju­wel in­mit­ten der Was­ser thront. Man er­war­tet, da­von be­zau­bert zu wer­den, und wird da­von ge­blen­det. Ein un­be­schreib­li­ches Ge­dränge von Rei­sen­den, Pil­gern und Neu­gie­ri­gen „al­ler Ras­sen In­di­ens“ drängt und ruft sich dort zu „in klang­vol­len Di­a­lek­ten, die ans Ohr schla­gen wie Fan­fa­ren­klänge“, wäh­rend Kin­der im Lauf die Mar­mor­quais um­run­den. Die­ser Tem­pel emp­fängt ohne Un­ter­schied des Ge­schlechts oder der Re­li­gi­on. Im In­ne­ren keine Göt­zen­bil­der. Der ein­zige Ge­gen­stand der Ver­eh­rung, in der gro­ßen Halle un­ter ei­nem Bro­kat­balda­chin auf­ge­stellt, ist der Granth, ur­sprüng­lich zu­sam­men­ge­stellt von Ar­jan, dem fünf­ten Gu­ru, und sei­nem treuen Schrei­ber Bhai Gur­das. „Tag und Nacht ohne Un­ter­lass, als wollte man eine Art ewige An­be­tung ver­wirk­li­chen, sin­gen Granthi [Geist­li­che] un­ter die­sen ver­ehr­ten Ge­wöl­ben Ab­schnitte des hei­li­gen Bu­ches und be­glei­ten sich da­bei auf Sai­ten­in­stru­men­ten.

Ein halbes Jahrtausend verstreuter Dichtung

Die Sikhs be­zeich­nen ihr hei­li­ges Buch als Adi Granth (das Erste Buch) oder Sri Gou­rou Granth Sa­hib (das Ver­ehrte Meis­ter-Buch)2Ver­wor­fene For­men:
Sri Guru Granth Sa­heb.
Siri Guru Granth Sa­hid.
Shri Guru Grant Sa­hib.
Śrī Guru Gran­tha Sāhib.
, doch häu­fi­ger noch un­ter dem schlich­ten Na­men Granth (das Buch)3Ver­wor­fene For­men:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
, ebenso wie die Chris­ten das ihre die Bibel (die Bücher) nen­nen. Nun ist der Granth ein ganz ein­zig­ar­ti­ges Werk im Ver­gleich zu den Ka­n­ons an­de­rer Re­li­gi­o­nen: eine fas­zi­nie­rende po­e­ti­sche An­tho­lo­gie, die nicht nur die Hym­nen und Lob­ge­sänge sei­ner Gu­rus ent­hält, son­dern auch jene frü­he­rer Mys­ti­ker, wie des Scheichs Fa­ri­dud­din, ge­nannt Baba Fa­rid, ge­bo­ren um 1175. Die Gu­rus selbst leb­ten zwi­schen 1469 und 1708 — so um­fasst die­ses Werk ein hal­bes Jahr­tau­send ver­streu­ter in­di­scher Dich­tung, de­ren un­un­ter­bro­chene Re­zi­ta­tion (ak­hand path) die sich ab­wech­seln­den Granthi zwei Tage und zwei Nächte ohne Rast be­an­sprucht. Darum ver­fügte der zehnte und letzte Gu­ru, Go­bind Sin­gh, auf sei­nem Ster­be­bett, an­statt einen Nach­fol­ger zu er­nen­nen, dass diese Samm­lung fortan der ewige See­len­füh­rer sein sol­le: „Nach mei­nem Tod müsst ihr euch un­ter al­len Um­stän­den an den Granth Sa­hib wen­den; er wird euer Guru sein; al­les, was ihr ihn fragt, wird er euch zei­gen.

Die Gemeinschaftsküche der Brüderlichkeit

Die Phi­lo­so­phie des Granth ist eine Er­zie­hung zur Liebe und zum Wohl­wol­len, ge­wor­fen zwi­schen die hin­du­is­ti­sche und die mus­li­mi­sche Welt. Von der ers­ten über­nimmt sie die Hin­gabe (bhakti) ohne die Göt­zen und ohne das Joch der Kas­ten. Von der zwei­ten — den Mo­no­the­is­mus und den su­fi­schen Schwung ohne die Scha­ria. In­dem sie sich der ho­hen Dicht­kunst be­dient, ver­mit­telt sie die Vor­stel­lung da­von, was ein le­bens­wer­tes Le­ben sein kann, ein wah­res Le­ben; was sie in den Rang ei­ner uni­ver­sel­len Re­li­gion er­hebt. Ihr Ge­bet en­det stets mit die­sen Wün­schen für die ge­samte Mensch­heit: „Möge Dein Wil­le, o Herr, Frie­den und Glück ei­nem je­den und al­len brin­gen, in der gan­zen Welt.Bhai Gur­das, be­reits er­wähnt, er­läu­tert:

Er [der Sikh] lebt wahr­haf­tig ein Le­ben des Op­fers, das Le­ben ei­nes Knech­tes des Herrn, den er liebt. […] In sei­ner Liebe ver­gisst er Hun­ger und Schlaf. Seine Hände sind un­ab­läs­sig da­mit be­schäf­tigt, de­nen zu hel­fen, die in Not sind, und die­je­ni­gen zu trös­ten, die nie­der­ge­schla­gen sind. […] Groß­mü­tig, duld­sam und ge­las­sen, lebt er, um der Mensch­heit zu die­nen.

La­da­me, Paul-A­le­xis, « Les Sikhs » (Die Sik­hs), Ca­hiers d’étu­des ca­tha­res, Nr. 147, Herbst 1995, S. 3–38.

Die Gu­rus ha­ben eine ab­so­lute Gleich­heit ge­pre­digt, die ih­ren kon­kre­tes­ten Aus­druck im Langar fin­det. Die­ses Wort be­zeich­net den an die Tem­pel an­ge­schlos­se­nen Spei­se­saal und die dort ge­reichte Ge­mein­schafts­mahl­zeit, die al­len of­fen­steht. „Der Langar, ein­ge­führt vom ers­ten Gu­ru, […] Nanak, war be­son­ders ori­gi­nell und ra­di­kal in In­di­en, wo es seit Jahr­hun­der­ten […] Ver­bote gab und im­mer noch gibt, die fest­le­gen, mit wel­chen Per­so­nen man zu­sam­men spei­sen darf.“ Man er­zählt, dass Kai­ser Ak­bar per­sön­lich, der to­le­ran­teste der Mo­gul­herr­scher, sich die­ser be­din­gungs­lo­sen Gast­freund­schaft füg­te, in­dem er sich in die Rei­hen der Ein­fa­chen setz­te, um mit ih­nen das Brot zu bre­chen4Ei­ner we­nig ge­si­cher­ten Über­lie­fe­rung zu­folge machte diese Be­ge­ben­heit einen sol­chen Ein­druck auf den Mon­a­r­chen, dass er das Ge­lände stif­te­te, auf dem die Sikhs den „See der Un­s­terb­lich­keit“ aus­he­ben soll­ten..

Baue das Floß der Kon­tem­pla­ti­on, auf ihm wirst du un­ge­hin­dert über­set­zen,
Und du wirst we­der auf den Ozean noch auf die Flut sto­ßen. […]
Wer sein Ego be­zwingt, sich des ‚Ich’ ent­le­digt und sich auf diese Weise ver­schö­nert. […]
Man trennt sich nicht mehr, wenn man sich wahr­haft mit dem Herrn ver­eint.
Dann en­det das Kom­men und Ge­hen, und man er­blickt über­all den Herrn.“5Sri Gou­rou Granth Sa­hib, Bd. III, übers. aus dem Pand­scha­bi, Hin­di, Per­si­schen und meh­re­ren in­di­schen Di­a­lek­ten von Jar­nail Sin­gh, S. 869.

In ei­ner sehr sym­bo­li­schen Spra­che fasst die­ses Ge­dicht be­wun­derns­wert die [Sik­h-]­Lehre zu­sam­men. Das Ego (haumai, „Ich-Selbst“) des Men­schen […] ist Ge­fan­ge­ner des ma­te­ri­el­len Le­bens und sei­ner Ver­feh­lun­gen, dar­ge­stellt durch den Ozean und die Flut. Ih­ret­we­gen […] kann er das an­dere Ufer nicht er­rei­chen, je­nes der end­gül­ti­gen Be­frei­ung (nirvanu) […]. Der Mensch muss also seine geis­tige Es­senz (manu) läu­tern, sie aus der Kruste des „Ich-Selbst“ her­aus­lö­sen und sich da­durch Gott wohl­ge­fäl­lig ma­chen.

Ma­trin­ge, De­nis, Les Sikhs : hi­s­to­ire et tra­di­tion des « Li­ons du Pan­jab » (Die Sik­hs: Ge­schichte und Tra­di­tion der „Lö­wen des Pand­schab“), Pa­ris: Al­bin Mi­chel, Reihe „Planète In­de“, 2008.

Ein irdisches Jerusalem

Der Abend senkt sich über den Pand­schab, und der Gol­dene Tem­pel um­kränzt sich mit Ket­ten von Öl­lämp­chen, „de­ren Spie­ge­lun­gen im Was­ser ihn er­zit­tern las­sen in ei­nem Fun­keln wie von ei­nem Schatz“ (Mir­cea Elia­de). Der Be­trach­tende sinnt dann dar­über nach, dass die­ser Ort weit mehr ist, als er scheint. Es ist die Vi­sion ei­ner Stadt, stets „strah­lend […], die dem Blick edel dar­bie­tet […] ihre Tau­sende glän­zen­der Kup­peln, auf die das Licht […] fällt und als blen­den­der Dunst zu­rück­prallt“ (La­mar­ti­ne). Es ist die Ver­hei­ßung ei­ner Stadt, die den Men­schen mit sei­nes­glei­chen ver­söhnt, wie auch mit sich selbst, und von der sich das ur­sprüng­li­che Je­ru­sa­lem mir mit je­dem Tag wei­ter zu ent­fer­nen scheint:

Für einen Chris­ten scheint der Tem­pel von Am­ritsar das himm­li­sche Je­ru­sa­lem vor­weg­zu­neh­men, jene Stadt, von der die Of­fen­ba­rung sagt, dass ihre Tore nie­mals ge­schlos­sen wer­den, um alle Völ­ker6Et am­bu­la­bunt gen­tes in lu­mine ejus, et re­ges terræ af­fe­rent glo­riam suam et ho­no­rem in il­lam. Et portæ ejus non clau­den­tur per diem; nox enim non erit il­lic (Die Völ­ker wer­den in sei­nem Licht wan­deln, und die Kö­nige der Erde wer­den ihre Herr­lich­keit dort­hin brin­gen. Tag für Tag wer­den die Tore nie­mals ge­schlos­sen; denn es wird dort keine Nacht mehr ge­ben). Offb 21, 24–25 (La Bi­ble: tra­duc­tion of­fi­ci­elle li­tur­gi­que (Die Bi­bel: of­fi­zi­elle li­tur­gi­sche Über­set­zung)). vor dem Thron Got­tes und des Lam­mes zu emp­fan­gen. Denn es ist an die­sem Ort die An­kün­di­gung ei­ner ver­söhn­ten Mensch­heit, umso er­schüt­tern­der, wenn man die schmerz­volle Ge­schichte des Pand­schab und des Sik­his­mus kennt.

Va­gneux, Yann, « Le Tem­ple d’or » (Der Gol­dene Tem­pel), La Croix, 12. Ja­nuar 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

Золото сикхов: великолепие и универсальность Грантха

Пе­ре­ве­дено с фран­цуз­ского

Один из свя­щен­ных во­доёмов Ин­дии — «о­зеро бес­смер­тия» (Амрита Са­ра) в Амрит­саре1От­верг­ну­тые фор­мы:
«Пруд бес­смер­ти­я».
«Во­доём бес­смер­ти­я».
«Бас­сейн бес­смер­ти­я».
«Бас­сейн на­питка бес­смер­ти­я».
«Бас­сейн нек­та­ра».
«О­зеро нек­та­ра».
«Пре­вос­ход­ная ам­бро­зи­я».
Amrita Saras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
, где бьётся сердце сикх­ской ве­ры. Вся­кий, кто туда при­хо­дит, увле­ка­ется люд­ской тол­пой, бла­го­уха­ю­щей цве­тами и бла­го­во­ни­я­ми, и вме­сте с нею ока­зы­ва­ется пе­ред чу­дом: зо­ло­тым хра­мом, вос­се­да­ю­щим, по­добно дра­го­цен­ной жем­чу­жи­не, по­среди вод. Ожи­да­ешь быть оча­ро­ван­ным — и ока­зы­ва­ешься ослеплён­ным. Не­опи­су­е­мая тол­чея пу­те­ше­ствен­ни­ков, па­лом­ни­ков и лю­бо­пыт­ных «всех рас Ин­дии» тес­нится и пе­ре­кли­ка­ется «на звуч­ных на­ре­чи­ях, по­ра­жа­ю­щих слух, словно рас­каты фан­фар», в то время как де­ти, бе­гая, об­хо­дят мра­мор­ные на­бе­реж­ные. Этот храм при­ни­мает всех без раз­ли­чия пола и ве­ро­ис­по­ве­да­ния. Вну­три — ни еди­ного идо­ла. Един­ствен­ный пред­мет по­кло­не­ния, воз­ло­жен­ный в боль­шом зале под бал­да­хи­ном из пар­чи, — это Грантх, со­став­лен­ный из­на­чально Ар­джа­ном, пя­тым гу­ру, и его вер­ным пис­цом Бхаи Гур­да­сом. «День и ночь, без уста­ли, словно свер­шая не­кое не­пре­стан­ное по­кло­не­ние, грантхи [свя­щен­но­слу­жи­те­ли] поют под этими по­чи­та­е­мыми сво­дами от­рывки из свя­щен­ной книги в со­про­во­жде­нии струн­ных ин­стру­мен­тов.»

Полтысячелетия разрозненной поэзии

Сикхи име­нуют свою свя­щен­ную книгу Ади Грантх (Пер­вая Книга) или Шри Гуру Грантх Са­хиб (По­чтен­ная Кни­га-На­став­ник)2От­верг­ну­тые фор­мы:
Sri Guru Granth Saheb.
Siri Guru Granth Sahid.
Shri Guru Grant Sahib.
Śrī Guru Grantha Sāhib.
, но чаще всего — рас­плыв­ча­тым име­нем Грантх (Книга)3От­верг­ну­тые фор­мы:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
, по­добно тому как хри­сти­ане на­зы­вают свою — Библией (Книгами). Между тем Грантх — про­из­ве­де­ние со­вер­шенно уни­каль­ное по срав­не­нию с ка­но­нами дру­гих ре­ли­гий: это за­хва­ты­ва­ю­щая по­э­ти­че­ская ан­то­ло­гия, со­дер­жа­щая не только гимны и пес­но­пе­ния его гу­ру, но и со­чи­не­ния бо­лее ран­них ми­сти­ков, та­ких как шейх Фа­ри­дуд­дин, из­вест­ный как Баба Фа­рид, ро­див­шийся около 1175 го­да. Гуру же жили между 1469 и 1708 го­дами — вот пол­ты­ся­че­ле­тия раз­роз­нен­ной ин­дийской по­э­зии, не­пре­рыв­ное чте­ние ко­то­рой (ак­ханд патх) за­ни­мает двое су­ток у грантхи, сме­ня­ю­щих друг друга без пе­ре­дыш­ки. Вот по­чему на смерт­ном одре де­ся­тый и по­след­ний гу­ру, Го­бинд Син­гх, вме­сто того чтобы на­зна­чить пре­ем­ни­ка, по­ста­но­вил, что от­ныне этот сбор­ник бу­дет веч­ным на­став­ни­ком душ: «По­сле моей смерти вы должны при всех об­сто­я­тель­ствах об­ра­щаться к Грантх Са­хибу; он бу­дет ва­шим гу­ру; обо всём, что вы у него спро­си­те, он вам по­ве­дает».

Общая кухня братства

Фи­ло­со­фия Грантха — это вос­пи­та­ние лю­бо­вью и бла­го­же­ла­тель­но­стью, бро­шен­ное между ин­ду­ист­ским и му­суль­ман­ским ми­ра­ми. От пер­вого она за­им­ствует пре­дан­ность (бхакти) — без идо­лов и без ига каст. От вто­рого — еди­но­бо­жие и су­фийский по­рыв — без ша­ри­а­та. При­бе­гая к вы­со­кой по­э­зии, она даёт пред­став­ле­ние о том, ка­кой мо­жет быть жизнь, до­стой­ная то­го, чтобы быть про­жи­той, — под­лин­ная жизнь; что воз­вы­шает её до уровня уни­вер­саль­ной ре­ли­гии. Её мо­литва не­из­менно за­вер­ша­ется по­же­ла­ни­ями всему че­ло­ве­че­ству: «Да при­несёт Твоя во­ля, о Гос­по­ди, мир и сча­стье каж­дому и всем во всём мире». Бхаи Гур­дас, уже упо­мя­ну­тый, разъ­яс­ня­ет:

«Он [сикх] по­ис­тине живёт жиз­нью са­мо­по­жерт­во­ва­ния, жиз­нью раба Гос­по­да, ко­то­рого он лю­бит. […] В своей лю­бви он за­бы­вает го­лод и сон. Руки его не­пре­станно за­няты по­мо­щью ну­жда­ю­щимся и уте­ше­нием со­крушён­ных. […] Ве­ли­ко­душ­ный, тер­пи­мый и без­мя­теж­ный, он живёт, чтобы слу­жить че­ло­ве­че­ству.»

Ladame, Paul-Alexis, « Les Sikhs » (Сик­хи), Cahiers d’études cathares (Тет­ради ка­тар­ских ис­сле­до­ва­ний), nº 147, automne 1995, p. 3-38.

Гуру про­по­ве­до­вали аб­со­лют­ное ра­вен­ство, наи­бо­лее кон­крет­ным вы­ра­же­нием ко­то­рого стал лангар. Это слово обо­зна­чает тра­пез­ную при хра­мах и об­щин­ную тра­пе­зу, ко­то­рая там по­даётся и от­крыта для всех. «Лангар, осно­ван­ный пер­вым гу­ру, […] На­на­ком, был осо­бенно ори­ги­на­лен и ра­ди­ка­лен в Ин­дии, где на про­тя­же­нии ве­ков […] су­ще­ство­вали и по сей день су­ще­ствуют за­пре­ты, ка­са­ю­щи­еся тех, с кем можно раз­де­лить тра­пезу». Го­во­рят, что сам им­пе­ра­тор Ак­бар, са­мый тер­пи­мый из Ве­ли­ких Мо­го­лов, под­чи­нился этому без­ого­во­роч­ному го­сте­при­им­ству, усев­шись в ря­дах сми­рен­ных, чтобы раз­де­лить с ними тра­пезу4Со­гласно не вполне до­сто­вер­ному пре­да­нию, этот эпи­зод про­из­вёл столь силь­ное впе­чат­ле­ние на мо­нар­ха, что он по­жа­ло­вал зем­лю, на ко­то­рой сикхи впо­след­ствии вы­ко­пали «о­зеро бес­смер­ти­я»..

«“По­строй плот со­зер­ца­ния, на нём ты пе­ре­пра­вишься бес­пре­пят­ствен­но,
И не столк­нёшься ни с оке­а­ном, ни с при­ли­вом. […]
Тот, кто обуз­дает своё эго, из­ба­вится от ”я“ и тем укра­сит се­бя. […]
Больше не раз­лу­ча­ют­ся, если во­ис­тину со­еди­ни­лись с Гос­по­дом.
То­гда кру­го­во­рот пре­кра­ща­ет­ся, и по­всюду узришь Гос­по­да.”5Sri Gourou Granth Sahib (Шри Гуру Грантх Са­хиб), т. III, trad. du pendjabi, du hindi, du persan et de plusieurs dialectes indiens par Jarnail Singh, p. 869.

В весьма сим­во­ли­че­ском языке это сти­хо­тво­ре­ние пре­вос­ходно ре­зю­ми­рует [сикх­ское] уче­ние. Эго (хаумаи, “я-сам”) че­ло­века […] — плен­ник ма­те­ри­аль­ной жизни и её пре­гре­ше­ний, пред­став­лен­ных оке­а­ном и при­ли­вом. Из-за них […] он не мо­жет до­стичь дру­гого бе­рега — бе­рега окон­ча­тель­ного осво­бо­жде­ния (нирвану) […]. Че­ло­век дол­жен, стало быть, очи­стить свою ду­хов­ную сущ­ность (ману), из­влечь её из обо­лочки “я-сам” и тем са­мым стать угод­ным Богу»

Matringe, Denis, Les Sikhs : histoire et tradition des « Lions du Panjab » (Сик­хи: ис­то­рия и тра­ди­ция «Львов Пан­джа­ба»), Paris : Albin Michel, coll. « Planète Inde » (Пла­нета Ин­ди­я), 2008.

Земной Иерусалим

Ве­чер опус­ка­ется на Пен­джаб, и зо­ло­той храм об­ле­ка­ется оже­ре­льями мас­ля­ных лам­пад, «чьи от­ра­же­ния в воде за­став­ляют его тре­пе­тать мер­ца­нием со­кро­вища» (Мирча Эли­а­де). Со­зер­ца­тель то­гда по­мыш­ля­ет, что это ме­сто — го­раздо боль­ше, чем ка­жет­ся. Это ви­де­ние го­ро­да, вечно «си­я­ю­щего […], бла­го­родно яв­ля­ю­щего взо­рам […] свои ты­сячи ве­ли­ко­леп­ных ку­по­лов, на ко­то­рые свет […] па­дает и от­ра­жа­ется осле­пи­тель­ным ма­ре­вом» (Ла­мар­тин). Это обе­то­ва­ние го­ро­да, при­ми­ря­ю­щего че­ло­века с ближ­ним, как и с са­мим со­бой, от ко­то­рого из­на­чаль­ный Иеру­са­лим, мне ка­жет­ся, от­да­ля­ется с каж­дым днём:

«Для хри­сти­а­нина Амрит­сар­ский храм словно предвоз­ве­щает Не­бес­ный Иеру­са­лим — го­род, о ко­то­ром Апо­ка­лип­сис го­во­рит, что врата его ни­ко­гда не бу­дут за­тво­ре­ны, дабы при­нять все на­роды6Et ambulabunt gentes in lumine ejus, et reges terræ afferent gloriam suam et honorem in illam. Et portæ ejus non claudentur per diem ; nox enim non erit illic (И на­роды бу­дут хо­дить во свете его, и цари зем­ные при­не­сут в него славу свою. Врата его не бу­дут за­пи­раться днём; а ночи там не бу­дет). Откр 21, 24–25 (La Bible : traduction officielle liturgique (Би­блия: офи­ци­аль­ный ли­тур­ги­че­ский пе­ре­вод)). пред пре­сто­лом Бога и Агн­ца. И впрямь, это ме­сто воз­ве­щает о при­мирён­ном че­ло­ве­че­стве, и весть эта тем бо­лее по­тря­са­ю­ща, ко­гда зна­ешь скорб­ную ис­то­рию Пен­джаба и сик­хиз­ма.»

Vagneux, Yann, « Le Temple d’or » (Зо­ло­той храм), La Croix (Крест), 12 janvier 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

ذهب السيخ: بهاء وعالمية الغرانث

مترجم من الفرنسية

إنّ أحد البرك المقدسة في الهند هو «بحيرة الخلود» (أمريتا سارا)، في أمريتسار1صيغ مرفوضة:
« Mare d’immortalité » (بركة الخلود).
« Étang de l’immortalité » (مستنقع الخلود).
« Bassin de l’immortalité » (حوض الخلود).
« Bassin du breuvage de l’immortalité » (حوض شراب الخلود).
« Bassin du nectar » (حوض الرحيق).
« Lac du nectar » (بحيرة الرحيق).
« Excellente ambroisie » (الأمبروسيا الفاخرة).
Amrita Saras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
، حيث ينبض قلب العقيدة السيخية. فمن يقصدها يجرفه حشدٌ بشريّ تفوح منه روائح الأزهار والبخور، ويصل معه أمام أعجوبة: معبدٌ من ذهب يتربّع، كجوهرة ثمينة، وسط المياه. يتوقّع المرء أن يُفتتن به فإذا به يُبهر. جمهور لا يوصف من المسافرين والحجاج والفضوليين من «جميع أعراق الهند» يتزاحم ويتنادى «بلهجات رنّانة تقرع الأذن كدويّ الأبواق»، بينما يركض الأطفال حول الأرصفة الرخامية. يستقبل هذا المعبد الجميع دون تمييز في الجنس أو الدين. في داخله، لا صنم. فالشيء الوحيد المُبجَّل، الموضوع في القاعة الكبرى تحت مظلّة من الديباج، هو الغرانث، الذي جمعه في الأصل أرجن، الغورو الخامس، وكاتبه الأمين بهائي غورداس. «ليلَ نهارَ بلا انقطاع، كأنّما لتحقيق عبادة دائمة، يُنشد غرانثيّون [قرّاء مُرتّلون] تحت هذه الأقبية المُبجَّلة مقاطع من الكتاب المقدس على وقع آلات وتريّة.»

نصف ألفيّة من الشعر المتناثر

يُسمّي السيخ كتابهم المقدس آدي غرانث (الكتاب الأول) أو سري غورو غرانث صاحب (الكتاب المعلّم المُبجَّل)2صيغ مرفوضة:
Sri Guru Granth Saheb.
Siri Guru Granth Sahid.
Shri Guru Grant Sahib.
Śrī Guru Grantha Sāhib.
، لكنهم في الغالب يكتفون بالاسم المبهم غرانث (الكتاب)3صيغ مرفوضة:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
، كما يسمّي المسيحيون كتابهم البيبليا (الكتب). غير أنّ الغرانث عملٌ فريد تمامًا مقارنة بالأسفار المقدسة في الديانات الأخرى: مختارات شعرية آسرة لا تضمّ تراتيل غوروهم وأناشيدهم فحسب، بل أيضًا تراتيل متصوّفين سابقين، كالشيخ فريد الدين، المعروف بـبابا فريد، المولود نحو عام 1175. أمّا الغوروهم فقد عاشوا بين عامَي 1469 و1708، فتلك إذن نصف ألفيّة من الشعر الهندي المتناثر، تستغرق تلاوته المتواصلة (أكهاند باث) يومين وليلتين من الغرانثيّين المتناوبين دون هوادة. ولذلك، على فراش الموت، لم يُعيّن الغورو العاشر والأخير، غوبند سنغ، خلفًا له، بل قضى بأن يكون هذا الديوان مرشدَ الأرواح الأبدي: «بعد مماتي، عليكم في كل الأحوال أن تتوجّهوا إلى غرانث صاحب؛ فهو سيكون غوروكم؛ وكل ما تسألونه إيّاه سيُريكم إيّاه.»

مطبخ الأخوّة المشترك

فلسفة الغرانث تربيةٌ على المحبة والرأفة، أُلقيت بين العالم الهندوسي والعالم الإسلامي. من الأول، تتبنّى التعبّد (بهاكتي) دون الأصنام ولا نير الطبقات. ومن الثاني — التوحيد والوَجد الصوفي دون الشريعة. وباستخدام الشعر الرفيع، تُعطي فكرة عمّا يمكن أن تكون عليه حياة جديرة بأن تُعاش، حياة حقيقية؛ وهو ما يرفعها إلى مرتبة الدين العالمي. وتُختتم صلاتها دومًا بهذه الأمنيات للبشرية جمعاء: «لتأتِ مشيئتُكَ، يا ربّ، بالسلام والسعادة لكلّ فرد وللجميع، في العالم أجمع.» بهائي غورداس، المذكور آنفًا، يشرح:

«إنّه [السيخي] يحيا حقًّا حياة تضحية، حياة عبدٍ للربّ الذي يُحبّه. […] في حبّه، ينسى الجوع والنوم. يداه مشغولتان أبدًا بمساعدة المحتاجين وبمواساة المكسورين. […] كريمٌ متسامحٌ هادئ، يحيا لخدمة الإنسانية.»

Ladame, Paul-Alexis, « Les Sikhs » (السيخ), Cahiers d’études cathares (دفاتر الدراسات الكاثارية), nº 147, automne 1995, p. 3-38.

لقد بشّر الغوروهم بمساواة مطلقة، تجد تعبيرها الأكثر واقعية في اللانغار. وهذه الكلمة تعني المطعم الملحق بالمعابد والوجبة الجماعية التي تُقدَّم فيه، مفتوحة للجميع. «إنّ اللانغار، الذي أطلقه الغورو الأول، […] ناناك، كان أصيلًا وجذريًّا بشكل خاص في الهند حيث، طوال قرون، […] كانت هناك، ولا تزال، محظورات تتعلق بالأشخاص الذين يُؤكَل معهم.» يُقال إنّ الإمبراطور أكبر بنفسه، أكثر السلاطين المغول تسامحًا، امتثل لهذه الضيافة غير المشروطة، بجلوسه بين صفوف البسطاء ليتقاسم معهم الطعام4وفقًا لرواية غير موثوقة، أحدثت هذه الواقعة في نفس الملك أثرًا بالغًا حتى إنّه تبرّع بالأرض التي سيحفر فيها السيخ «بحيرة الخلود»..

«“ابنِ طوف التأمّل، عليه تعبر بلا عائق،
ولا تصطدم بالمحيط ولا بالمدّ. […]
من يروّض أناه، ويتجرّد من ’ذاتيّته’ يتزيّن بهذا النحو. […]
لا يفترق المرء إن اتّحد حقًّا بالربّ.
عندئذٍ ينتهي الذهاب والإياب، ويرى المرءُ الربَّ في كلّ مكان.”5Sri Gourou Granth Sahib (سري غورو غرانث صاحب), t. III, trad. du pendjabi, du hindi, du persan et de plusieurs dialectes indiens par Jarnail Singh (ترجمة من البنجابية والهندية والفارسية وعدة لهجات هندية بقلم جرنيل سنغ), p. 869.

بلغة رمزية للغاية، يلخّص هذا الشعر تلخيصًا بديعًا التعليم [السيخي]. إنّ أنا (هَوْمَيْ، “أنا-ذاتي”) الإنسان […] أسيرُ الحياة المادية وزلّاتها، التي يمثّلها المحيط والمدّ. وبسببها، […] لا يستطيع بلوغ الضفة الأخرى، ضفة التحرّر النهائي (نيرفانو) […]. لذا على الإنسان أن يطهّر جوهره الروحي (مانو)، ويخلّصه من قشرة “الأنا-الذاتي” ويصير بذلك مرضيًّا عند الله.»

Matringe, Denis, Les Sikhs : histoire et tradition des « Lions du Panjab » (السيخ: تاريخ وتقاليد «أسود البنجاب»), Paris : Albin Michel, coll. « Planète Inde » (كوكب الهند), 2008.

أورشليم أرضيّة

يهبط المساء على البنجاب، ويتوّج المعبد الذهبي بعقود من مصابيح الزيت «تنعكس في الماء فتجعله يرتعش ببريق كنز» (ميرتشا إلياده). يخطر عندئذٍ ببال المتأمّل أنّ هذا المكان أعظم ممّا يبدو. إنّه رؤية مدينة دائمًا «متألّقة […] تعرض بنُبل على الأنظار […] آلاف قبابها المشعّة، يسقط عليها الضوء […] وينعكس بخارًا مبهرًا» (لامارتين). إنّه وعد مدينة تصالح الإنسان مع أخيه الإنسان، كما مع ذاته، وأحسب أنّ أورشليم الأصلية تبتعد عنها يومًا بعد يوم:

«بالنسبة لمسيحيّ، يبدو معبد أمريتسار وكأنّه يُبشّر بأورشليم السماوية، المدينة التي يقول سِفر الرؤيا إنّ أبوابها لن تُغلَق أبدًا لاستقبال جميع الشعوب6Et ambulabunt gentes in lumine ejus, et reges terræ afferent gloriam suam et honorem in illam. Et portæ ejus non claudentur per diem ; nox enim non erit illic (وتمشي الأمم في نوره، وملوك الأرض يحملون إليها مجدهم. ولن تُغلق أبوابها نهارًا، لأنّ ليلًا لن يكون هناك). رؤ 21، 24-25 (La Bible : traduction officielle liturgique / الكتاب المقدس: الترجمة الرسمية الليتورجية). أمام عرش الله والحَمَل. فعلًا، في هذا المكان بشارة بإنسانية متصالحة، أشدّ ما تكون مؤثّرة حين نعرف تاريخ البنجاب والسيخية المؤلم.»

Vagneux, Yann, « Le Temple d’or » (المعبد الذهبي), La Croix (الصليب), 12 janvier 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

El Oro de los sijs: Fasto y universalidad del Granth

Tra­ducido del fran­cés

Uno de los es­tan­ques san­tos de la In­dia es el «lago de la in­mor­ta­li­dad» (A­mrita Sa­ra), en Amritsar1For­mas re­cha­za­das:
«Charca de in­mor­ta­li­da­d».
«Es­tan­que de la in­mor­ta­li­da­d».
«Pi­leta de la in­mor­ta­li­da­d».
«Pi­leta del brebaje de la in­mor­ta­li­da­d».
«Pi­leta del néc­ta­r».
«Lago del néc­ta­r».
«Excelente am­brosía».
Amrita Sa­ras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
, donde late el co­ra­zón de la fe sij. Quien se di­rige allí es arras­trado por una mu­che­dum­bre hu­mana con aro­mas de flores e in­cienso y llega con ella ante una ma­ravi­lla: un tem­plo de oro que se al­za, como una pre­ciosa joya, en me­dio de las aguas. Uno es­pera que­dar en­can­tado y queda des­lum­bra­do. Un gen­tío in­des­crip­tible de viaje­ros, pe­re­gri­nos y curio­sos de «to­das las ra­zas de la In­dia» se em­puja y se in­ter­pela «en dia­lec­tos so­no­ros que hie­ren el oído como un fragor de fan­fa­rrias», mien­tras los niños, co­rrien­do, dan la vuelta a los mue­lles de már­mol. Este tem­plo acoge sin dis­tin­ción de sexo ni de reli­gión. En su in­te­rior, nin­gún ído­lo. El único ob­jeto de ve­ne­ra­ción, depo­sitado en la gran sala bajo un vela­rio de broca­do, es el Granth, com­pi­lado origi­nal­mente por Ar­jan, el quinto gurú, y su fiel es­criba Bhai Gur­das. «Día y no­che sin des­can­so, como para rea­li­zar una suerte de ado­ra­ción per­pe­tua, unos granthi [ofi­cian­tes] can­tan, bajo es­tas bóve­das ve­ne­ra­das, frag­men­tos del libro santo acom­pa­ñán­dose de ins­tru­men­tos de cuer­da.»

Medio milenio de poesía dispersa

Los sijs de­sig­nan su libro sagrado como el Adi Granth (el Pri­mer Libro) o el Sri Gourou Granth Sahib (el Ve­ne­rado Ma­es­tro Libro)2For­mas re­cha­za­das:
Sri Guru Granth Saheb.
Siri Guru Granth Sahid.
Shri Guru Grant Sahib.
Śrī Guru Gran­tha Sāhib.
, pero más a me­nudo to­davía bajo el vago nom­bre de Granth (el Libro)3For­mas re­cha­za­das:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
, del mismo modo que los cris­tia­nos lla­man al suyo la Biblia (los Libros). Ahora bien, el Granth es una obra del todo sin­gular en rela­ción con los cá­no­nes de las de­más reli­gio­nes: una fas­ci­nante an­to­logía po­ética que no con­tiene so­la­mente los him­nos y cánti­cos de sus gurús, sino los de mís­ti­cos an­te­rio­res, como el je­que Fa­riduddin, lla­mado Baba Fa­rid, na­cido ha­cia 1175. Los gurús, por su par­te, ha­biendo vivido en­tre 1469 y 1708, he aquí me­dio mi­le­nio de poesía in­dia dis­per­sa, cuya re­cita­ción inin­te­rrum­pida (akhand path) re­quiere dos días y dos no­ches a los granthi que se relevan sin des­can­so. Por eso, en su le­cho de muer­te, el décimo y úl­timo gurú, Gobind Sin­gh, en lugar de nom­brar un suce­sor, de­cretó que esta re­co­pi­la­ción se­ría en adelante el eterno di­rec­tor de al­mas: «Des­pués de mi muer­te, debe­réis en toda cir­cuns­tan­cia di­rigi­ros al Granth Sahib; él será vues­tro gurú; todo lo que le pidáis, él os lo mos­trará».

La Cocina comunitaria de la fraternidad

La fi­lo­so­fía del Granth es una educa­ción de amor y be­nevo­len­cia, ten­dida en­tre el mundo hindú y el mundo mu­sul­mán. Del pri­mero adopta la devo­ción (bhakti) sin los ído­los ni el yugo de las cas­tas. Del se­gun­do, el mo­no­teísmo y el im­pulso sufí sin la sha­ría. Sir­vién­dose de la alta poesía, da la idea de lo que puede ser una vida digna de ser vivi­da, una vida ver­da­de­ra; lo cual la eleva al rango de reli­gión univer­sal. Su ora­ción se cie­rra in­va­ria­ble­mente con es­tos de­seos para la hu­ma­ni­dad en­te­ra: «Que Tu vo­lun­tad, oh Señor, traiga la paz y la feli­ci­dad a cada uno y a to­dos, en el mundo en­tero». Bhai Gur­das, ya men­cio­na­do, exp­li­ca:

«Él [el sij] vive ver­da­de­ra­mente una vida de sa­crifi­cio, la vida de un es­clavo del Señor al que ama. […] En su amor, ol­vida ham­bre y sueño. Sus ma­nos es­tán sin ce­sar ocupa­das en ayu­dar a quie­nes es­tán ne­ce­sita­dos y en re­con­for­tar a quie­nes es­tán aba­ti­dos. […] Mag­ná­nimo, to­le­rante y se­re­no, vive para ser­vir a la hu­ma­ni­dad.»

La­da­me, Paul-A­le­xis, « Les Sikhs » (Los si­js), Cahiers d’études ca­tha­res, nº 147, otoño de 1995, p. 3-38.

Los gurús pre­di­ca­ron una igual­dad ab­so­luta, que en­cuen­tra su expre­sión más con­creta en el langar. Esta pa­la­bra de­signa el refec­torio ad­junto a los tem­plos y la co­mida co­mu­nita­ria que en él se sir­ve, abierta a to­dos. «El langar, ini­ciado por el pri­mer gurú, […] Na­nak, era par­ti­cular­mente origi­nal y ra­di­cal en la In­dia don­de, du­rante siglos, […] ha­bía, y sigue ha­bien­do, prohibi­cio­nes rela­ti­vas a las per­so­nas con las que se come». Se dice que el em­pe­ra­dor Akbar en per­so­na, el más to­le­rante de los so­be­ra­nos mo­go­les, se so­me­tió a esta hos­pita­li­dad in­con­di­cio­nal, sen­tán­dose en­tre las fi­las de los humil­des para com­par­tir el pan con ellos4Se­gún una tra­di­ción poco se­gura, este epi­so­dio causó una im­pre­sión tal en el mo­narca que donó el te­rreno donde los sijs iban a exca­var el «lago de la in­mor­ta­li­da­d»..

«“Cons­truye la balsa de la con­tem­pla­ción, so­bre ella cruza­rás sin obs­táculo,
Y no cho­ca­rás ni con el océano ni con la ma­rea. […]
Aquel que doma su ego, se des­poja del ’yo’ y se em­be­llece de este mo­do. […]
Ya no se separa quien se une ver­da­de­ra­mente con el Señor.
En­ton­ces, el ir y ve­nir ter­mi­na, y se per­cibe por do­quier al Señor.”5Sri Gourou Granth Sahib, t. III, trad. del pun­ya­bí, del hin­di, del persa y de va­rios dia­lec­tos in­dios por Jar­nail Sin­gh, p. 869.

En un len­guaje muy sim­bóli­co, este poema re­sume ad­mi­ra­ble­mente la en­señanza [si­j]. El ego (haumai, “yo-yo”) del hom­bre […] es pri­sio­nero de la vida ma­te­rial y de sus fal­tas, repre­sen­ta­das por el océano y la ma­rea. A causa de ellas, […] no puede al­can­zar la otra ori­lla, la de la eman­cipa­ción fi­nal (nirvanu) […]. El hom­bre debe pues purifi­car su es­en­cia es­pi­ritual (manu), des­po­jarla de la ganga del “yo-yo” y ha­cerse así agra­da­ble a Dios»

Ma­trin­ge, De­nis, Les Sikhs : his­toire et tra­dition des « Lions du Pan­jab » (Los si­js: his­toria y tra­di­ción de los «Leo­nes del Pun­ya­b»), Pa­rís: Al­bin Mi­chel, col. « Planète Inde », 2008.

Una Jerusalén terrenal

Cae la tarde so­bre el Pun­yab, y el tem­plo de oro se aureola de co­lla­res de lam­pa­ri­llas de aceite «cuyos reflejos en el agua lo ha­cen es­tre­me­cerse con cen­te­llean­tes des­te­llos de te­soro» (Mir­cea Elia­de). El con­tem­pla­dor piensa en­ton­ces que este lugar es mu­cho más de lo que pa­re­ce. Es la vi­sión de una ciu­dad siem­pre «bri­llante […] pre­sen­tando no­ble­mente a las mi­ra­das […] sus mi­les de cúpulas res­plan­de­cien­tes, so­bre las cua­les la luz […] cae y re­surge en vapor des­lum­brante» (La­mar­ti­ne). Es la pro­mesa de una ciu­dad que re­con­ci­lia al hom­bre con su se­mejan­te, como con­sigo mis­mo, y de la cual la Je­ru­sa­lén origi­na­ria me pa­rece alejarse cada día un poco más:

«Para un cris­tia­no, el tem­plo de Amritsar pa­rece prefigurar la Je­ru­sa­lén celes­te, ciu­dad de la que el Apo­ca­lip­sis dice que sus puer­tas nunca se­rán ce­rra­das a fin de aco­ger a to­dos los pueblos6Et am­bula­bunt gen­tes in lumine ejus, et re­ges te­rræ affe­rent gloriam suam et ho­no­rem in illam. Et portæ ejus non clauden­tur per diem; nox enim non erit illic (Las na­cio­nes ca­mi­na­rán a su luz, y los reyes de la tie­rra lle­va­rán a ella su gloria. Día tras día, ja­más las puer­tas se­rán ce­rra­das; pues no ha­brá más no­che). Ap 21, 24-25 (La Bible : tra­duc­tion offi­cie­lle litur­giqueLa Biblia: tra­duc­ción ofi­cial litúr­gica). ante el trono de Dios y del Cor­de­ro. En efec­to, hay en este lugar el anun­cio de una hu­ma­ni­dad re­con­ci­lia­da, tanto más con­mo­ve­dor cuanto se co­noce la his­toria do­lorosa del Pun­yab y del si­jis­mo.»

Vag­neux, Yann, « Le Tem­ple d’or » (El Tem­plo de oro), La Croix, 12 de enero de 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

锡克之金:《格兰特》的庄严与普世性

译自法文

印度的圣池之一,乃阿姆利则1弃用形式:
« Mare d’immortalité ».
« Étang de l’immortalité ».
« Bassin de l’immortalité ».
« Bassin du breuvage de l’immortalité ».
« Bassin du nectar ».
« Lac du nectar ».
« Excellente ambroisie ».
Amrita Saras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
的“不死之湖”(Amrita Sara)——锡克信仰的心脏在此跳动。凡到此处者,皆被人流裹挟,花香与熏香交织,随众而至,便见一座奇观:一座金殿高踞水中央,宛如一枚珍贵的宝石。人本期待被其迷醉,却为之目眩。一群难以描述的旅人、朝圣者和好奇之人,来自“印度各族”,在此拥挤推搡,互相呼唤,“操着各种响亮的方言,声震于耳,犹如号角齐鸣”,而孩童们奔跑着绕行大理石码头。此殿不分性别、不论信仰,一律接纳。殿内无一偶像。唯一的崇拜对象,安放于大殿锦缎华盖之下,便是《格兰特》——最初由第五代古鲁阿尔琼及其忠实抄写员巴伊·古尔达斯编纂而成。“日夜不息,仿佛要实现一种永恒的礼拜,格兰提(即司仪)在这些崇圣的穹顶之下,以弦乐伴奏,吟唱圣书的篇章。

半千年的散落诗篇

锡克教徒称其圣书为《原初格兰特》(Adi Granth,即《第一书》)或《圣师格兰特·萨希卜》(Sri Gourou Granth Sahib,即《尊贵的师书》)2弃用形式:
Sri Guru Granth Saheb.
Siri Guru Granth Sahid.
Shri Guru Grant Sahib.
Śrī Guru Grantha Sāhib.
,但更常以《格兰特》(Granth,即《书》)3弃用形式:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
这一笼统之名称之,正如基督徒称其经典为《圣经》(Bible,即《众书》)。然而,《格兰特》相较于其他宗教的经典,实为独一无二之作:一部令人叹为观止的诗歌选集,不仅收录了历代古鲁的赞歌与圣咏,更汇集了更早期的神秘主义者之作,如谢赫·法里杜丁——人称巴巴·法里德,约生于1175年。诸古鲁则活跃于1469年至1708年间——如此半千年的印度散落诗篇,其不间断的诵读(akhand path)需格兰提们昼夜轮替,历时两天两夜方可完成。正因如此,第十代亦即末代古鲁戈宾德·辛格在临终之际,并未指定继承人,而是宣布此书从此成为永恒的灵魂导师:“在我死后,你们须在一切情况下求教于《格兰特·萨希卜》;它将是你们的古鲁;凡你们向它所求的,它都会为你们指明。

兄弟情谊的公共厨房

《格兰特》的哲学是一种爱与仁慈的教化,横跨印度教世界与伊斯兰世界之间。它采纳了前者的虔信(bhakti),却摒弃了偶像崇拜与种姓桎梏;取用了后者的一神论与苏非的精神激昂,却不受沙里亚律法的约束。它借助崇高的诗歌,为人们描绘出一种值得过的生活——一种真正的生活;这使其升华为一种普世的宗教。其祈祷总以如下对全人类的祝愿作结:“愿您的旨意,主啊,为世间每一个人、所有人带来和平与幸福。” 前文已提及的巴伊·古尔达斯如此解释:

他(锡克教徒)真正过着一种奉献的生活,一种他所爱之主的仆人的生活。[……]在他的爱中,他忘却了饥饿与睡眠。他的双手不停地帮助困苦中的人,安慰沮丧之人。[……]宽宏、包容而宁静,他活着是为了服务人类。

Ladame, Paul-Alexis, « Les Sikhs »(《锡克教徒》), Cahiers d’études cathares(《卡特里研究丛刊》), nº 147, automne 1995, p. 3-38.

历代古鲁宣扬了一种绝对的平等,其最具体的体现便是朗格尔。这个词既指附设于寺庙的食堂,也指在其中供应的公共膳食,向所有人开放。“朗格尔,由第一代古鲁[……]那纳克创立,在印度尤为独创和激进,因为几个世纪以来,[……]关于与何人共餐,一直存在——且至今仍存在——种种禁忌”。据说,阿克巴大帝本人——莫卧儿王朝中最宽容的君主——也曾遵从这种无条件的待客之道,与卑微之人同席而坐,共进粗茶淡饭4据一则不甚可靠的传说,此事令这位君主印象极深,他遂将一块土地赠予锡克教徒,他们后来便在那里挖掘了“不死之湖”。

搭建冥想之筏,乘之你将畅行无阻,
既不撞上大洋,也不被潮汐阻挡。[……]
谁若征服了自我,摒弃了’我执’,便以此法庄严了自身。[……]
若与主真正合一,便不再分离。
于是,来来去去终止,处处皆见主。5Sri Gourou Granth Sahib(《圣师格兰特·萨希卜》), t. III, trad. du pendjabi, du hindi, du persan et de plusieurs dialectes indiens par Jarnail Singh, p. 869.

以极富象征性的语言,此诗精妙地概括了(锡克教的)教义。人的自我(haumai,即“我执”)[……]被囚于物质生活及其过失之中,以大洋和潮汐为象征。因此,[……]他无法抵达彼岸——那终极解脱(nirvanu)之岸[……]。故人必须净化其精神本质(manu),将其从“我执”的尘垢中解放出来,从而使自己为上帝所悦纳。

Matringe, Denis, Les Sikhs : histoire et tradition des « Lions du Panjab »(《锡克教徒:「旁遮普之狮」的历史与传统》), Paris : Albin Michel, coll. « Planète Inde », 2008.

人间的耶路撒冷

暮色降临旁遮普,金殿被一串串油灯环绕,“倒映水中,光影颤动,闪烁如宝藏”(米尔恰·伊利亚德)。沉思者遂意识到,此地远非表面所见。这是一座城市的愿景,它“辉煌灿烂[……]高贵地呈现于目前[……]千座穹顶光芒四射,光芒[……]倾泻而下,化作耀目的光雾反射而起”(拉马丁)。这是一座使人与同胞和解、亦使人与自身和解的城市的许诺——而原初的耶路撒冷,在我看来,正日益远离这个许诺:

对于一个基督徒而言,阿姆利则金殿似乎预示了天上的耶路撒冷——《启示录》所说的那座城,其门永不关闭,以迎接万民6Et ambulabunt gentes in lumine ejus, et reges terræ afferent gloriam suam et honorem in illam. Et portæ ejus non claudentur per diem ; nox enim non erit illic(列国将在其光中行走,地上的君王将把他们的荣耀带入其中。白昼其门永不关闭;因那里不再有黑夜)。《启示录》21:24-25(《圣经:官方礼仪译本》)。来到上帝与羔羊的宝座前。的确,在这个地方,有着一种人类和解的启示,当人们了解旁遮普和锡克教的苦难历史时,这启示更加令人动容。

Vagneux, Yann, « Le Temple d’or »(《金殿》), La Croix(《十字架报》), 12 janvier 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

The Gold of the Sikhs: Splendor and Universality of the Granth

Trans­lated from French

One of the holy ponds of In­dia is the “lake of im­mor­tal­i­ty” (Am­rita Sara), at Am­rit­sar1Re­jected forms:
“Pool of im­mor­tal­i­ty.”
“Pond of im­mor­tal­i­ty.”
“Basin of im­mor­tal­i­ty.”
“Basin of the draught of im­mor­tal­i­ty.”
“Basin of nec­tar.”
“Lake of nec­tar.”
“Ex­cel­lent am­brosi­a.”
Am­rita Saras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
, where the heart of the Sikh faith beats. Who­ever goes there is swept along by a hu­man crowd amid the scents of flow­ers and in­cense and ar­rives with it be­fore a mar­vel: a golden tem­ple en­throned, like a pre­cious jew­el, in the midst of the wa­ters. One ex­pects to be charmed and is daz­zled in­stead. An in­de­scrib­able throng of trav­el­ers, pil­grims, and cu­ri­ous on­look­ers of “all the races of In­dia” jos­tles and calls out “in sonorous di­alects that strike the ear like a blare of fan­fares,” while chil­dren, run­ning, make the cir­cuit of the mar­ble quays. This tem­ple wel­comes all with­out dis­tinc­tion of sex or re­li­gion. In­side, no idol. The sole ob­ject of ven­er­a­tion, set in the great hall be­neath a canopy of bro­cade, is the Granth, orig­i­nally com­piled by Ar­jan, the fifth Gu­ru, and his faith­ful scribe Bhai Gur­das. “Day and night with­out respite, as if to achieve a kind of per­pet­ual ado­ra­tion, granthi [of­fi­ciants] sing, be­neath these revered vaults, pas­sages from the holy book, ac­com­pa­ny­ing them­selves on stringed in­stru­ments.

Half a Millennium of Scattered Poetry

The Sikhs des­ig­nate their sa­cred book as the Adi Granth (the First Book) or the Sri Guru Granth Sahib (the Ven­er­ated Mas­ter Book)2Re­jected forms:
Sri Guru Granth Sa­heb.
Siri Guru Granth Sahid.
Shri Guru Grant Sahib.
Śrī Guru Grantha Sāhib.
, but more of­ten still by the vague name of Granth (the Book)3Re­jected forms:
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
, just as Chris­tians call theirs the Bible (the Books). Now, the Granth is a work en­tirely unique com­pared to the canons of other re­li­gions: a fas­ci­nat­ing po­etic an­thol­ogy con­tain­ing not only the hymns and can­ti­cles of its Gu­rus, but those of ear­lier mys­tics, such as Sheikh Faridud­din, known as Baba Farid, born around 1175. The Gu­rus them­selves hav­ing lived be­tween 1469 and 1708, here is half a mil­len­nium of scat­tered In­dian po­et­ry, whose un­in­ter­rupted recita­tion (ak­hand path) re­quires two days and two nights of granthi re­lay­ing one an­other with­out rest. That is why, on his deathbed, the tenth and last Gu­ru, Gob­ind Singh, rather than nam­ing a suc­ces­sor, de­creed that this col­lec­tion would hence­forth be the eter­nal di­rec­tor of souls: “Af­ter my death, you must in all cir­cum­stances ad­dress your­selves to the Granth Sahib; it is he who shall be your Gu­ru; what­ever you ask of him, he will show you.

The Common Kitchen of Brotherhood

The phi­los­o­phy of the Granth is an ed­u­ca­tion of love and benev­o­lence, cast be­tween the Hindu world and the Mus­lim world. From the first, it adopts de­vo­tion (bhakti) with­out idols or the yoke of castes. From the sec­ond — monothe­ism and the Sufi im­pulse with­out the sharia. By avail­ing it­self of high po­et­ry, it gives the idea of what a life worth liv­ing can be, a true life; which raises it to the rank of a uni­ver­sal re­li­gion. Its prayer in­vari­ably closes with these wishes for all hu­man­i­ty: “May Thy will, O Lord, bring peace and hap­pi­ness to each and to all, through­out the world.Bhai Gur­das, al­ready men­tioned, ex­plains:

He [the Sikh] truly lives a life of sac­ri­fice, the life of a slave of the Lord whom he loves. […] In his love, he for­gets hunger and sleep. His hands are cease­lessly oc­cu­pied in help­ing those in need and in com­fort­ing those who are cast down. […] Mag­nan­i­mous, tol­er­ant, and serene, he lives to serve hu­man­i­ty.

Ladame, Paul-Alex­is, « Les Sikhs » (The Sikhs), Cahiers d’é­tudes cathares, no. 147, Au­tumn 1995, pp. 3–38.

The Gu­rus preached an ab­so­lute equal­i­ty, which finds its most con­crete ex­pres­sion in the langar. This word des­ig­nates the re­fec­tory ad­joined to the tem­ples and the com­mu­nal meal served there, open to all. “The langar, launched by the first Gu­ru, […] Nanak, was par­tic­u­larly orig­i­nal and rad­i­cal in In­dia where, for cen­turies, […] there were, and still are, pro­hi­bi­tions con­cern­ing the per­sons with whom one eats.” It is said that Em­peror Ak­bar him­self, the most tol­er­ant of the Mughal sovereigns, sub­mit­ted to this un­con­di­tional hos­pi­tal­i­ty, sit­ting in the ranks of the hum­ble to break bread with them4Ac­cord­ing to an un­re­li­able tra­di­tion, this episode pro­duced such an im­pres­sion upon the monarch that he do­nated the land where the Sikhs would dig the “lake of im­mor­tal­i­ty.”.

Build the raft of con­tem­pla­tion; upon it you shall cross with­out ob­struc­tion,
And you shall strike nei­ther the ocean nor the tide. […]
He who sub­dues his ego, strips him­self of the ’self,’ and adorns him­self in this fash­ion. […]
One parts no more if one truly unites with the Lord.
Then, the com­ing and go­ing ceas­es, and one per­ceives the Lord ev­ery­where.”5Sri Gourou Granth Sahib (Sri Guru Granth Sahib), vol. III, trans. from Pun­jabi, Hindi, Per­sian, and sev­eral In­dian di­alects by Jar­nail Singh, p. 869.

In highly sym­bolic lan­guage, this poem ad­mirably sum­ma­rizes the [Sikh] teach­ing. Man’s ego (haumai, “me-I”) […] is pris­oner of ma­te­rial life and its faults, rep­re­sented by the ocean and the tide. Be­cause of them, […] he can­not reach the other shore, that of fi­nal eman­ci­pa­tion (nirvanu) […]. Man must there­fore pu­rify his spir­i­tual essence (manu), free it from the gangue of the “me-I,” and thereby ren­der him­self pleas­ing to God.

Ma­tringe, Denis, Les Sikhs : his­toire et tra­di­tion des « Li­ons du Pan­jab » (The Sikhs: His­tory and Tra­di­tion of the ”Lions of the Pun­jab“), Paris: Al­bin Michel, ”Planète In­de“ se­ries, 2008.

An Earthly Jerusalem

Evening falls over the Pun­jab, and the golden tem­ple is haloed with gar­lands of oil lamps ”whose re­flec­tions in the wa­ter make it shim­mer with the scin­til­la­tions of a trea­sure“ (Mircea Eli­ade). The con­tem­pla­tor then muses that this place is far more than it ap­pears. It is the vi­sion of a city ever ”bril­liant […] nobly pre­sent­ing to the gaze […] its thou­sands of re­splen­dent domes, upon which the light […] falls and re­bounds in daz­zling va­por“ (La­martine). It is the prom­ise of a city that rec­on­ciles man with his fel­low, as with him­self, and from which the orig­i­nal Jerusalem seems to me to drift fur­ther with each pass­ing day:

For a Chris­tian, the tem­ple of Am­rit­sar seems to pre­fig­ure the heav­enly Jerusalem, a city whose gates, the Book of Rev­e­la­tion says, shall never be closed, so as to wel­come all peo­ples6Et am­bu­la­bunt gentes in lu­mine ejus, et reges terræ af­fer­ent glo­riam suam et hon­orem in il­lam. Et portæ ejus non clau­den­tur per diem; nox enim non erit il­lic (The na­tions shall walk in its light, and the kings of the earth shall bring their glory into it. Day af­ter day, the gates shall never be closed; for there shall be no night there). Rev. 21:24–25 (La Bible : tra­duc­tion of­fi­cielle liturgique (The Bible: Of­fi­cial Litur­gi­cal Trans­la­tion)). be­fore the throne of God and of the Lamb. In­deed, there is in this place the her­ald of a rec­on­ciled hu­man­i­ty, all the more mov­ing when one knows the painful his­tory of the Pun­jab and of Sikhism.

Vagneux, Yann, « Le Tem­ple d’or » (The Golden Tem­ple), La Croix, Jan­u­ary 12, 2024.

Mappemonde mettant en évidence l’Inde et le Pakistan.

L’Or des sikhs : Faste et universalité du Granth

L’un des étangs saints de l’Inde est le « lac de l’im­mor­ta­lité » (Am­rita Sa­ra), à Am­rit­sar1Formes reje­tées :
« Mare d’im­mor­ta­lité ».
« Étang de l’im­mor­ta­lité ».
« Bas­sin de l’im­mor­ta­lité ».
« Bas­sin du breu­vage de l’im­mor­ta­lité ».
« Bas­sin du nec­tar ».
« Lac du nec­tar ».
« Ex­cel­lente am­broi­sie ».
Am­rita Sa­ras.
Umrita-sara.
Umritsar.
Umritsir.
Umretsir.
Amretsir.
Amritsir.
Umbritsir.
Amritsur.
Umritsur.
Umritzer.
Umbritzir.
Amretseyr.
, où bat le cœur de la foi si­khe. Qui­conque s’y rend est en­traîné par une foule hu­maine aux sen­teurs de fleurs et d’en­cens et ar­rive avec elle de­vant une mer­veille : un temple d’or trô­nant, comme un pré­cieux joyau, au mi­lieu des eaux. On s’at­tend à en être charmé et on en est ébloui. Une co­hue in­des­crip­tible de voya­geurs, pè­le­rins et cu­rieux de « toutes les races de l’Inde » s’y bous­cule et s’y in­ter­pelle « en dia­lectes so­nores qui frappent l’oreille comme un bruit de fan­fares », tan­dis que des en­fants, en cou­rant, font le tour des quais de marbre. Ce temple ac­cueille sans dis­tinc­tion de sexe ni de re­li­gion. À l’in­té­rieur, au­cune idole. Le seul objet de vé­né­ra­tion, posé dans la grande salle sous un vé­lum de bro­cart, c’est le Granth, com­pilé à l’ori­gine par Arjan, le cinquième gou­rou, et son fi­dèle scribe Bhai Gur­das. « Jour et nuit sans désem­pa­rer, comme pour réa­li­ser une sorte d’ado­ra­tion per­pé­tuel­le, des granthi [des of­fi­ciants] chan­tent, sous ces voûtes ré­vé­rées, des frag­ments du livre saint en s’ac­com­pa­gnant d’ins­tru­ments à cordes. »

Un demi-millénaire de poésie éparse

Les si­khs dé­si­gnent leur livre sa­cré comme l’Adi Granth (le Pre­mier Livre) ou le Sri Gou­rou Granth Sa­hib (le Vé­néré Maître Livre)2Formes reje­tées :
Sri Guru Granth Sa­heb.
Siri Guru Granth Sa­hid.
Shri Guru Grant Sa­hib.
Śrī Guru Gran­tha Sā­hib.
, mais plus sou­vent en­core sous le vague nom de Granth (le Livre)3Formes reje­tées :
Grantha.
Grant.
Grântah.
Grandth.
, de même que les chré­tiens nomment le leur la Bible (les Livres). Or, le Granth est une œuvre tout à fait unique par rap­port aux ca­nons des autres re­li­gions : une fas­ci­nante an­tho­lo­gie poé­tique qui ne contient pas seule­ment les hymnes et can­tiques de ses gou­rous, mais ceux de mys­tiques an­té­rieurs, tel le cheikh Fa­ri­dud­din, dit Baba Fa­rid, né vers 1175. Les gou­rous, eux, ayant vécu entre 1469 et 1708, voilà un de­mi-mil­lé­naire de poé­sie in­dienne épar­se, dont la ré­ci­ta­tion in­in­ter­rom­pue (akhand path) de­mande deux jours et deux nuits aux granthi se re­layant sans re­lâche. C’est pourquoi, sur son lit de mort, le dixième et der­nier gou­rou, Go­bind Singh, plu­tôt que de nom­mer un suc­ces­seur, dé­créta que ce re­cueil se­rait dé­sor­mais l’éter­nel di­rec­teur d’âme : « Après ma mort, vous de­vrez en toute cir­cons­tance vous adres­ser au Granth Sa­hib ; c’est lui qui sera votre gou­rou ; tout ce que vous lui de­man­de­rez, il vous le mon­trera ».

La Cuisine commune de la fraternité

La phi­lo­so­phie du Granth est une édu­ca­tion d’amour et de bien­veillan­ce, je­tée entre le monde hin­dou et le monde mu­sul­man. Du pre­mier, elle adopte la dé­vo­tion (bhakti) sans les idoles ni le joug des castes. Du se­cond — le mo­no­théisme et l’élan soufi sans la cha­ria. En se ser­vant de la haute poé­sie, elle donne l’idée de ce que peut être une vie digne d’être vé­cue, une vraie vie ; ce qui l’élève au rang de re­li­gion uni­ver­selle. Sa prière s’achève in­va­ria­ble­ment par ces sou­haits pour l’­hu­ma­nité tout en­tière : « Que Ta vo­lon­té, ô Sei­gneur, ap­porte la paix et le bon­heur à cha­cun et à tous, dans le monde en­tier ». Bhai Gur­das, déjà men­tion­né, ex­plique :

« Il [le si­kh] vit vé­ri­ta­ble­ment une vie de sa­cri­fi­ce, la vie d’un es­clave du Sei­gneur qu’il aime. […] Dans son amour, il ou­blie faim et som­meil. Ses mains sont sans cesse oc­cu­pées à ai­der ceux qui sont dans le be­soin et à ré­con­for­ter ceux qui sont abat­tus. […] Ma­gna­ni­me, to­lé­rant et se­rein, il vit pour ser­vir l’­hu­ma­ni­té. »

La­da­me, Paul-Alexis, « Les Si­khs », Ca­hiers d’études ca­thares, nº 147, au­tomne 1995, p. 3-38.

Les gou­rous ont prê­ché une éga­lité ab­so­lue, qui trouve son ex­pres­sion la plus concrète dans le langar. Ce mot dé­signe le ré­fec­toire adjoint aux temples et le re­pas com­mu­nau­taire qui y est ser­vi, ou­vert à tous. « Le langar, lancé par le pre­mier gou­rou, […] Na­nak, était par­ti­cu­liè­re­ment ori­gi­nal et ra­di­cal en Inde où, pen­dant des siè­cles, […] il y avait, et il y a toujours, des in­ter­dits concer­nant les per­sonnes avec lesquelles on mange ». On dit que l’em­pe­reur Ak­bar en per­son­ne, le plus to­lé­rant des sou­ve­rains mo­ghols, se plia à cette hos­pi­ta­lité in­con­di­tion­nel­le, en s’as­seyant dans les rangs des humbles pour cas­ser la croûte avec eux4Se­lon une tra­di­tion peu sû­re, cet épi­sode pro­dui­sit une telle im­pres­sion sur le mo­narque qu’il fit don du ter­rain où les Si­khs al­laient creu­ser le « lac de l’im­mor­ta­lité »..

« “Bâ­tis le ra­deau de la contem­pla­tion, sur lui tu tra­ver­se­ras sans obs­truc­tion,
Et tu ne te heur­te­ras ni à l’océan ni à la ma­rée. […]
Ce­lui qui mate son ego, se dé­pouille du ‘moi’ et s’em­bel­lit de cette façon. […]
On ne se sé­pare plus si l’on s’unit vrai­ment avec le Sei­gneur.
Alors, le va-et-vient se ter­mi­ne, et on s’aperçoit par­tout du Sei­gneur.”5Sri Gou­rou Granth Sa­hib, t. III, trad. du pendja­bi, du hin­di, du per­san et de plu­sieurs dia­lectes in­diens par Jar­nail Singh, p. 869.

Dans un lan­gage très sym­bo­lique, ce poème ré­sume ad­mi­ra­ble­ment l’en­sei­gne­ment [si­kh]. L’ego (haumai, “moi-je”) de l’­homme […] est pri­son­nier de la vie ma­té­rielle et de ses fau­tes, re­pré­sen­tées par l’océan et la ma­rée. À cause d’el­les, […] il ne peut at­teindre l’autre ri­ve, celle de l’éman­ci­pa­tion fi­nale (nirvanu) […]. L’­homme doit donc pu­ri­fier son es­sence spi­ri­tuelle (manu), la dé­ga­ger de la gangue du “moi-je” et se rendre par là agréable à Dieu »

Ma­trin­ge, De­nis, Les Si­khs : his­toire et tra­di­tion des « Lions du Panjab », Pa­ris : Al­bin Mi­chel, coll. « Pla­nète Inde », 2008.

Une Jérusalem terrestre

Le soir tombe sur le Pendjab, et le temple d’or s’au­réole de col­liers de veilleuses à l’­huile « dont les re­flets dans l’eau le font fré­mir avec des scin­tille­ments de tré­sor » (Mir­cea Elia­de). Le contem­pla­teur songe alors que ce lieu est bien plus qu’il n’y pa­raît. C’est la vi­sion d’une ville toujours « brillante […] pré­sen­tant no­ble­ment aux re­gards […] ses mil­liers de dômes res­plen­dis­sants, sur lesquels la lu­mière […] tombe et rejaillit en va­peur éblouis­sante » (La­mar­ti­ne). C’est la pro­messe d’une ville qui ré­con­ci­lie l’­homme avec son sem­bla­ble, comme avec lui-mê­me, et dont la Jé­ru­sa­lem ori­gi­nelle me semble s’éloi­gner chaque jour da­van­tage :

« Pour un chré­tien, le temple d’Am­rit­sar semble pré­fi­gu­rer la Jé­ru­sa­lem cé­les­te, ville dont l’Apo­ca­lypse dit que ses portes ne se­ront ja­mais fer­mées afin d’ac­cueillir tous les peuples6Et am­bu­la­bunt gentes in lu­mine ejus, et reges terræ af­ferent glo­riam suam et ho­no­rem in illam. Et portæ ejus non clau­den­tur per diem ; nox enim non erit illic (Les na­tions mar­che­ront à sa lu­miè­re, et les rois de la terre y por­te­ront leur gloire. Jour après jour, ja­mais les portes ne se­ront fer­mées ; car il n’y aura plus de nuit). Ap 21, 24-25 (La Bible : tra­duc­tion of­fi­cielle li­tur­gique). de­vant le trône de Dieu et de l’Agneau. En ef­fet, il est en ce lieu l’an­nonce d’une hu­ma­nité ré­con­ci­liée, d’au­tant plus bou­le­ver­sante quand on connaît l’­his­toire dou­lou­reuse du Pendjab et du si­khisme. »

Va­gneux, Yann, « Le Temple d’or », La Croix, 12 jan­vier 2024.