navires

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

Небесният корабокрушенец: Емил Нелиган

Пре­ве­дено от френ­ски

«Не­ли­ган е ле­ген­да­рен. Кве­бек­с­кият на­род сам по себе си е сво­еоб­разна мечта — въ­об­ра­жа­е­ма, ма­кар и ре­ал­на, не­си­гур­на, ма­кар и упо­ри­та, и в крайна сметка — кой знае? — може би спа­се­на, може би из­гу­бе­на. Съ­щес­т­вува връзка между тези две ле­ген­ди.»

Vadeboncoeur, Pierre. «Émile Nelligan (1879-1941), poète» (Е­мил Не­ли­ган (1879-1941), по­ет), в En quelques traits (В ня­колко щри­ха), Мон­ре­ал: Fides, 1978.

Нужно ли е да на­пом­ня­ме, че ка­над­с­ко-френ­с­ката ли­те­ра­тура има едва два века съ­щес­т­ву­ва­не; че тя едва е из­лязла от дет­с­твото си? Все още бедна на ли­те­ра­турни ве­ли­чия, тя при­те­жава ед­но, ко­ето об­раз­цово въп­лъ­щава соб­с­т­ве­ната ѝ мла­дост. Това ве­ли­чие е Емил Не­ли­ган1От­х­вър­лени фор­ми:
Émil Nellighan.
Émile Kovar.
: юноша на се­дем­на­де­сет го­ди­ни, почти де­те. Но чрез тра­гично пре­об­ръ­щане на ес­тес­т­ве­ния ред, на тази па­лава въз­раст, ко­ято спо­ред Бо­сюе «ся­каш е съз­да­дена един­с­т­вено за ра­дост и удо­вол­с­т­вия» и ко­ято «раз­пъва платна нав­ся­къде към на­деж­дата», Не­ли­ган вече не се на­дява на ни­що; той е в дрейф:

«Черна ми е ду­ша­та: на­къде вър­вя? Де съм?
На­деж­дите ѝ в леда са зас­ти­на­ли:
Нор­ве­гия нова съм — сту­ден, без­мъл­вен дом,
От­къ­дето свет­лите не­беса са се из­гу­би­ли.»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (Пълни по­е­зи­и), пред­го­вор от Claude Beausoleil и Louis Dantin, Мон­ре­ал: Typo, ко­лек­ция «Typo Poésie», 1998.

И не само в тези сти­хо­ве, под въз­дейс­т­ви­ето на ня­какво ми­мо­летно ра­зо­ча­ро­ва­ние, той из­питва това ра­зо­ма­гьос­ва­не. А из це­лите му Poésies complètes (Пълни по­е­зи­и), бла­го­родни меч­та­ния на един про­къл­нат ан­гел, ос­та­нал чужд на ком­п­ро­ми­си­те, ко­ито жи­во­тът на­ла­га.

Прокълнатият ангел

На една зна­ме­нита снимка този тъ­нък уче­ник с бледо лице и ро­шава коса оча­рова с го­ле­мите си теч­ни, без­к­райни очи; очи, ко­ито се про­ме­ня­ха, ко­ито раз­би­ра­ха, ко­ито меч­та­е­ха. Той хо­деше с из­ца­пани с мас­тило пръс­ти, с раз­х­вър­ляна ре­дин­гота и сред всичко това — с горд вид. «Чу­дато момче е това», каз­ваха ед­ни; «малко по­зьор», смя­таха дру­ги. Но не­го­вата гор­дост беше само фа­са­да, зад ко­ято се кри­еше една раз­д­раз­нена чув­с­т­ви­тел­ност, ту пре­ли­ваща от ен­ту­си­а­зъм, ту по­тъм­няла от сви­репа и зап­ла­ши­телна ме­лан­хо­лия:

«Цар­с­т­вото е на гор­чив смях и на ярост —
Да зна­еш, че си поет и обект на през­ре­ние,
Да зна­еш, че имаш сърце — без раз­би­ра­не, без уте­ше­ние,
Раз­б­ран само от лу­ната и бу­рите в тях­ната сви­ре­пост!»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (Пълни по­е­зи­и), пред­го­вор от Claude Beausoleil и Louis Dantin, Мон­ре­ал: Typo, ко­лек­ция «Typo Poésie», 1998.

Об­к­ръ­жа­ва­щото не­раз­би­ране и нощ­ните бде­ния, пре­ка­рани в пи­сане на трес­кави сти­хо­ве, къ­дето «още то­га­ва, сред блес­тящи чер­ти, лу­достта по­каз­ваше от­в­ра­ти­тел­ния си но­кът»2За­бе­леж­ката за «от­в­ра­ти­тел­ния но­кът» е на Луи Дан­тен в не­го­вия текст «Émile Nelligan et son Œuvre» (Е­мил Не­ли­ган и твор­чес­т­вото му), пуб­ли­ку­ван в се­дем части във вес­т­ник Les Débats (Де­ба­ти­те) (1902) и скоро пре­вър­нал се в този ми­ти­чен пред­го­вор (1903), който раз­кри не само един от най-доб­рите по­ети на френ­с­ко­е­зична Ка­нада (Не­ли­ган), но и един от най-доб­рите ѝ ес­тети (Дан­тен). в крайна сметка под­ко­паха преж­дев­ре­менно здра­вето му. Той умря два пъ­ти: първо — ин­те­лек­ту­ална смърт или лу­дост на де­вет­на­де­сет го­ди­ни; после — те­лесна смърт на пет­де­сет и се­дем.

Смехът и ридаенето

Няма съм­не­ние, че Не­ли­ган страда жес­токо от това не­раз­би­ра­не. Той, който меч­та­еше само за Па­риж, твър­де­ше, че сти­хо­вете му един ден ще от­ле­тят до­там, за да се вър­нат като кра­сива кни­га. По­добна ам­би­ция, мла­дежка и пла­мен­на, пред­с­тав­ля­ваше лесна плячка за зло­на­ме­ре­ната кри­ти­ка. Най-я­рос­т­ната атака дойде от Le Monde illustré (И­люс­т­ри­ра­ният свят), от пе­рото на ня­ка­къв слу­чаен жур­на­лист на прес­той в Мон­реал — De Marchy или De Marchi — чи­ето име ис­то­ри­ята е заб­ра­ви­ла. С лесна иро­ния и дреб­нава ог­ра­ни­че­ност този цен­зор се по­дигра с ори­ги­нал­ността на юно­ша­та, сти­гайки до­там да му пред­ложи с тон на съ­чув­с­т­вие да на­пише «една малка теза в обик­но­вена проза», за да до­каже зас­лу­гите си, като ко­варно до­ба­ви: «за­щото ние на­сър­ча­ваме мла­дите пи­са­тели».

Дъл­боко на­ра­нен, Не­ли­ган не за­късня да от­го­вори на па­мет­ната се­сия на Мон­ре­ал­с­ката ли­те­ра­турна школа на 26 май 1899 г. Тази ве­чер, из­п­ра­вен срещу сво­ите ху­ли­те­ли, тези «мъже с мрачни че­ла, / Ко­ито пре­зи­раха жи­вота м[у] и от­б­лъс­к­ваха ръ­ката м[у]», мла­де­жът се на­диг­на. С раз­вяна гри­ва, с плам­нал пог­лед, той из­рече на един дъх ос­т­рата си реп­лика — «La romance du vin» (Ро­манс за ви­но­то) — ко­ято на­кара за­лата да по­лу­дее. Това беше ед­нов­ре­менно не­го­вият три­умф и не­го­вото сбо­гу­ва­не:

«Кам­ба­ните из­пя­ха; ве­чер­ният вя­тър ухае слад­ко…
И до­като ви­ното струи във ве­сел по­рой,
Тол­кова съм ве­сел в звън­кия си смях, тъй яр­ко,
О! тъй яр­ко, че в ри­да­ния ще из­бухна с вой!»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (Пълни по­е­зи­и), пред­го­вор от Claude Beausoleil и Louis Dantin, Мон­ре­ал: Typo, ко­лек­ция «Typo Poésie», 1998.

«Le vaisseau d’or» (Златният кораб)

Про­дукт на една не­ве­ро­ятна ал­хи­мия, Не­ли­ган се оказва бли­зък до По чрез ма­каб­рес­ко­то, до Ере­дия чрез изящ­ния си стих, до Нер­вал чрез они­ри­чес­ките си нос­тал­гии, но също и до Ро­ден­бах чрез мъг­лите и до Шо­пен чрез му­зи­ката на ду­ша­та. Той кул­ти­вира с гор­дост «нев­ро­зите си», приз­на­вай­ки: «Ще умра луд… като Бод­лер». Под на­пора на ня­каква нат­рап­чива меч­та, на ня­каква до­ми­ни­раща идея, той се ус­т­ре­мява към аб­со­люта с «ця­лото уси­лие, ця­лата кръв на ду­шата», ко­ето кара Луи Дан­тен да ка­же: «Дори да при­е­мем, че чо­ве­кът и твор­бата са само ски­ца, трябва да приз­на­ем, че това е скица на ге­ний».

Тази скица на ге­ний има пла­ше­щата осъз­на­тост на «то­ва, [ко­е­то] древ­ните на­ри­чаха на ла­тин­ски „vates“, га­да­те­лят, яс­но­ви­де­цът, про­ро­кът, по­е­тът, вдъх­но­вен от бо­го­вете»3Claude La Charité.. Роже Фур­ние спо­ме­нава «ужа­ся­ва­щия мо­мент», в който ар­тис­тът вижда своя край, преди да го пре­жи­вее. Това пред­чув­с­т­вие се въп­лъ­щава в «Le vaisseau d’or» (Злат­ният ко­раб), най-сим­во­лич­ният му со­нет. В него Не­ли­ган ри­сува ве­ли­ко­ле­пи­ето на един три­ум­фа­лен ко­раб, «из­ваян от ма­сивно злато», пла­ващ по не­поз­нати мо­ре­та. Но тази славна кар­тина е там само за да бъде уни­що­же­на. В тра­ги­чен об­рат ко­ра­бът се блъска в скала и по­тъ­ва, ос­та­вяйки само бо­гати ос­тан­ки. Чи­та­те­лят раз­бира то­гава с ужас, че става дума за са­мия по­ет, про­ро­ку­ващ соб­с­т­ве­ното си ко­ра­бок­ру­ше­ние:

«Какво стана със сър­цето ми, изос­та­вен ко­раб?
Уви! То по­тъна в без­д­ната на съ­ня…»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (Пълни по­е­зи­и), пред­го­вор от Claude Beausoleil и Louis Dantin, Мон­ре­ал: Typo, ко­лек­ция «Typo Poésie», 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

Ο Ουράνιος Ναυαγός: Émile Nelligan

Μεταφρασμένο από τα γαλ­λικά

«Ο Nelligan εί­ναι θρυλικός. Ο λαός του Κεμπέκ εί­ναι κι αυ­τός, κατά κάποιον τρόπο, ένα όνει­ρο, φανταστικό αν και πραγ­ματικό, αβέβαιο αν και επίμονο, και τελικά — ποιος ξέρει; — ίσως σωσμένο, ίσως χαμένο. Υπάρ­χει επικοι­νωνία μεταξύ αυ­τών των δύο θρύλων.»

Vadeboncoeur, Pierre. «Émile Nelligan (1879-1941), poète» (Émile Nelligan (1879-1941), ποι­ητής), στο En quelques traits (Με λίγες γραμ­μές), Μόντρεαλ: Fides, 1978.

Χρειάζεται άραγε να υπεν­θυμίσουμε ότι τα καναδικά-γαλ­λόφωνα γράμ­ματα μετρούν μόλις δύο αιώνες ύπαρ­ξης· ότι μόλις βγαί­νουν από την παι­δική ηλικία; Ακόμη φτωχά σε λογοτεχνικές δόξες, κατέχουν ωστόσο μία, που εν­σαρ­κώνει υποδειγ­ματικά τη δική τους νεότητα. Αυτή η δόξα εί­ναι ο Émile Nelligan1Απορ­ριφθεί­σες μορ­φές:
Émil Nellighan.
Émile Kovar.
: ένας έφηβος δεκαεπτά ετών, σχεδόν παι­δί. Αλλά με μια τραγική ανατροπή της φυσικής τάξης, σε αυτή την αυ­θόρ­μητη ηλικία που, σύμ­φωνα με τον Bossuet, «φαί­νεται να εί­ναι πλασμένη μόνο για τη χαρά και τις απολαύ­σεις» και που «απλώνει πανιά προς κάθε κατεύ­θυνση στην ελ­πίδα», ο Nelligan δεν ελ­πίζει πια τίποτα· εί­ναι στη μοίρα του:

«Μαύρη η ψυχή μου: πού ζω; Πού πορεύ­ομαι;
Οι ελ­πίδες της κεί­τονται παγωμένες, θαμ­μένες:
Εί­μαι η νέα Νορ­βηγία που υποφέρω και κλαίω
απ’ όπου οι ξαν­θοί ου­ρανοί πέταξαν μακριά, ξεχασμένες.»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (Πλήρη Ποι­ήματα), πρόλογος του Claude Beausoleil και του Louis Dantin, Μόντρεαλ: Typo, συλλ. «Typo Poésie», 1998.

Και δεν εί­ναι μόνο σε αυ­τούς τους στίχους, υπό το κράτος μιας παροδικής απογοήτευ­σης, που δοκιμάζει αυτή την απομάγευ­ση. Εί­ναι σε όλα τα Πλήρη Ποι­ήματά του, ευ­γενικές ονει­ροπολήσεις ενός καταραμένου αγ­γέλου, που έμεινε ξένος στους συμ­βιβασμούς που επιβάλ­λει η ζωή.

Ο Καταραμένος Άγγελος

Σε μια διάσημη φωτογραφία, αυ­τός ο λεπτός μαθητής με το χλωμό πρόσωπο και τα ανακατεμένα μαλ­λιά γοη­τεύει με τα μεγάλα υγρά μάτια του, απέραντα· μάτια που άλ­λαζαν, που καταλάβαι­ναν, που ονει­ρεύ­ονταν. Περ­πατούσε με τα δάχτυλα λερωμένα από μελάνι, τη ρεντιγκότα ακατάστατη, και μέσα σε όλα αυ­τά, με περήφανο ύφος. «Εί­ναι ένα παράξενο αγόρι», έλεγαν οι μεν· «λίγο επιτηδευ­μένος», έβρισκαν οι άλ­λοι. Αλλά η περηφάνια του ήταν μόνο μια πρόσοψη που έκρυβε άσχημα μια εξαγριω­μένη ευαι­σθησία, άλ­λοτε ξεχει­λίζοντας από εν­θου­σια­σμό, άλ­λοτε σκοτει­νια­σμένη από μια άγρια και απει­λητική μελαγ­χολία:

«Εί­ναι βασιλεία πικρού γέλιου και θυέλ­λης
να ξέρεις πως εί­σαι ποι­ητής, περιφρονημένος,
να ξέρεις πως έχεις καρ­διά, κι εί­σαι παρεξηγημένος
παρά μόνο απ’ το φεγ­γαρόφως και τις νύχτες της φουρ­τού­νας!»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (Πλήρη Ποι­ήματα), πρόλογος του Claude Beausoleil και του Louis Dantin, Μόντρεαλ: Typo, συλλ. «Typo Poésie», 1998.

Η περιβάλ­λουσα αδυναμία κατανόη­σης και οι αγρύπνιες που περ­νούσε χαράζοντας πυρετώδεις στίχους όπου «ήδη, ανάμεσα σε λαμπερά χαρακτηριστικά, η παραφροσύνη έδει­χνε το απαί­σιο νύχι της»2Η αναφορά στο «απαί­σιο νύχι» εί­ναι του Louis Dantin στο «Émile Nelligan et son Œuvre» (Ο Émile Nelligan και το Έργο του) που δημοσιεύ­τηκε σε επτά συνέχειες στην εφημερίδα Les Débats (1902) και έγινε σύντομα αυ­τός ο μυθικός πρόλογος (1903) που αποκάλυψε όχι μόνο έναν από τους καλύτερους ποι­ητές του γαλ­λόφωνου Καναδά (Nelligan), αλλά και έναν από τους καλύτερους αι­σθητικούς του (Dantin). κατέληξαν να υπονομεύ­σουν την υγεία του πρόωρα. Πέθανε δύο φορές: πρώτα, από πνευ­ματικό θάνατο ή τρέλα στα δεκαεν­νέα· έπει­τα, από σωματικό θάνατο στα πενήντα επτά.

Το Γέλιο και οι Λυγμοί

Δεν υπάρ­χει αμ­φιβολία ότι ο Nelligan υπέφερε σκληρά από αυτή την αδυναμία κατανόη­σης. Αυ­τός που ονει­ρευόταν μόνο το Παρίσι, ισχυριζόταν ότι οι στίχοι του θα πετού­σαν εκεί μια μέρα, για να επιστρέψουν σε όμορφο βιβλίο. Μια τέτοια φιλοδοξία, νεανική και δονού­μενη, πρόσφερε εύ­κολη λεία στην κακόβουλη κριτική. Η πιο βίαιη επίθεση ήρθε από το Monde illustré, από την πένα ενός ασαφούς δημοσιο­γράφου περαστικού από το Μόντρεαλ, De Marchy ή De Marchi, του οποίου η ιστορία ξέχασε το μικρό όνομα. Με εύ­κολη ει­ρωνεία και μικρόψυχη στενομυα­λιά, αυ­τός ο κριτικός χλεύ­ασε την πρωτοτυπία του εφήβου, φτάνοντας να του προτεί­νει, με τόνο συμπόνιας, να γράψει «μια μικρή δια­τριβή σε απλή πρόζα» για να αποδεί­ξει την αξία του, προσθέτοντας ύπου­λα: «γιατί εν­θαρ­ρύνουμε τους νέους συγ­γραφείς».

Πληγωμένος, ο Nelligan δεν άρ­γησε να απαντήσει κατά τη διάρ­κεια μιας αξέχαστης συνεδρίασης της Λογοτεχνικής Σχολής του Μόντρεαλ, στις 26 Μαΐου 1899. Εκείνο το βράδυ, απέναντι στους επικριτές του, αυ­τούς τους «αν­θρώπους με τα σκυθρωπά μέτωπα / Που περιφρονού­σαν τη ζωή [του] και απέρ­ριπταν το χέρι [του]», ο νεαρός σηκώθηκε. Με τη χαίτη στον άνεμο, το βλέμμα φλεγόμενο, εκτόξευσε μονορούφι την καυ­στική απάντησή του, «Η ρομάν­τσα του κρασιού», που έκανε την αί­θουσα να παραληρήσει. Ήταν ταυ­τόχρονα ο θρίαμ­βός του και το αντίο του:

«Οι καμπάνες ηχήσαν· ευω­διάζει η βραδιά…
Κι ενώ το κρασί σε χαρού­μενα ρυάκια κυλά,
εί­μαι τόσο χαρού­μενος με γέλιο ηχηρό, λαμπρό,
Ω! τόσο χαρού­μενος, που φοβάμαι μη κλάψω πικρά!»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (Πλήρη Ποι­ήματα), πρόλογος του Claude Beausoleil και του Louis Dantin, Μόντρεαλ: Typo, συλλ. «Typo Poésie», 1998.

«Το χρυσό πλοίο»

Προ­ϊόν μιας απίθανης αλ­χημεί­ας, ο Nelligan φαί­νεται κοντά στον Poe μέσω του μακάβριου, στον Heredia μέσω του σμιλεμένου λόγου του, στον Nerval μέσω των ονει­ρικών νοσταλ­γιών του, αλλά και στον Rodenbach μέσω των ομιχλών και στον Chopin μέσω μιας μου­σικής της ψυχής. Καλ­λιερ­γεί με υπερηφάνεια «τις νευ­ρώσεις του», εξομολογού­μενος: «Θα πεθάνω τρελός… όπως ο Baudelaire». Υπό την επίθεση κάποιου εμ­μονικού ονεί­ρου, κάποιας κυρίαρ­χης ιδέας, ορμά προς το απόλυτο με «όλη την προσπάθεια, όλο το αίμα της ψυχής», κάτι που κάνει τον Louis Dantin να πει: «Αν δεχτούμε ότι ο άν­θρωπος και το έργο εί­ναι μόνο ένα σκίτσο, πρέπει να βεβαιώσουμε ότι εί­ναι ένα σκίτσο ιδιο­φυΐας».

Αυτό το σκίτσο ιδιο­φυΐας έχει τις τρομακτικές διαυ­γείς στιγ­μές «αυ­τού [που] οι Αρ­χαίοι αποκαλού­σαν στα λατινικά “vates”, τον μάντη, τον οραματιστή, τον προφήτη, τον ποι­ητή εμπνευ­σμένο από τους θεούς»3Claude La Charité.. Ο Roger Fournier αναφέρει τη «τρομερή στιγμή» όπου ο καλ­λιτέχνης βλέπει το τέλος του πριν το ζήσει. Αυτή η προαί­σθηση εν­σαρ­κώνεται στο «Το χρυσό πλοί­ο», το πιο εμ­βληματικό σονέτο του. Ο Nelligan ζωγραφίζει εκεί τη μεγαλοπρέπεια ενός θριαμ­βευ­τικού πλοί­ου, «σκαλισμένου σε συμπαγή χρυσό», πλέοντας σε άγνωστες θάλασ­σες. Αλλά αυ­τός ο έν­δοξος πίνακας εί­ναι εκεί μόνο για να καταστραφεί καλύτερα. Σε μια τραγική κατάληξη, το πλοίο χτυπά στον ύφαλο και βυθίζεται, αφήνοντας μόνο πλού­σια ναυάγια. Ο αναγνώστης καταλαβαί­νει τότε, με τρόμο, ότι πρόκει­ται για τον ίδιο τον ποι­ητή, που προφητεύει το δικό του ναυάγιο:

«Τι απέγινε η καρ­διά μου, πλοίο παρατημένο;
Αλίμονο! στου ονεί­ρου την άβυσ­σο, βυθισμένο…»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (Πλήρη Ποι­ήματα), πρόλογος του Claude Beausoleil και του Louis Dantin, Μόντρεαλ: Typo, συλλ. «Typo Poésie», 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

স্বর্গীয় জাহাজডুবি : এমিল নেলিগঁ

ফরাসি থেকে অনূদিত

«নেলিগঁ কিংবদন্তি। কুইবেক জাতি নিজেই এক অর্থে একটি স্বপ্ন, বাস্তব হলেও কল্পিত, অনিশ্চিত হলেও অবিচল, এবং শেষ পর্যন্ত — কে জানে? — হয়তো রক্ষা পাবে, হয়তো হারিয়ে যাবে। এই দুই কিংবদন্তির মধ্যে যোগাযোগ আছে।»

Vadeboncoeur, Pierre. «Émile Nelligan (1879-1941), poète» (এমিল নেলিগঁ (১৮৭৯-১৯৪১), কবি), En quelques traits (কয়েকটি রেখায়)-এ, মন্ট্রিয়ল : Fides, ১৯৭৮।

এই কথা কি মনে করিয়ে দেওয়ার দরকার আছে যে ফরাসি-কানাডীয় সাহিত্যের বয়স মাত্র দুই শতাব্দী; যে এটি সবে শৈশব পেরিয়েছে? সাহিত্যিক গৌরবে এখনও দরিদ্র হলেও, এর একটি গৌরব আছে যা তার নিজের যৌবনকে আদর্শভাবে মূর্ত করে। এই গৌরব হলেন এমিল নেলিগঁ1বর্জিত রূপ :
Émil Nellighan।
Émile Kovar।
: সতেরো বছরের এক কিশোর, প্রায় শিশুই বলা যায়। কিন্তু প্রকৃতির স্বাভাবিক নিয়মের এক করুণ বিপর্যয়ে, এই চপল বয়সে যা, বসুয়েটের মতে, «আনন্দ ও সুখের জন্যই যেন তৈরি» এবং যা «আশার পাল চারদিকে উড়িয়ে দেয়», নেলিগঁ তখনই আর কিছু আশা করেন না; তিনি ভাসমান :

«আমার আত্মা কালো : কোথায় থাকি? কোথায় যাই?
সব আশা তার বরফে জমে গেছে :
আমি সেই নতুন নরওয়ে দেশ, হায়,
যেখান থেকে সোনালি আকাশ চলে গেছে।»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (সম্পূর্ণ কবিতাসমগ্র), Claude Beausoleil ও Louis Dantin-এর ভূমিকা সহ, মন্ট্রিয়ল : Typo, «Typo Poésie» সংকলন, ১৯৯৮।

এবং শুধু এই পঙ্ক্তিগুলিতেই নয়, কোনো ক্ষণিক হতাশার মুহূর্তে, তিনি এই মোহভঙ্গ অনুভব করেন। এটি তাঁর সমগ্র Poésies complètes (সম্পূর্ণ কবিতাসমগ্র) জুড়ে আছে, এক অভিশপ্ত দেবদূতের মহৎ স্বপ্ন, যিনি জীবনের আপসগুলির কাছে চিরকাল অপরিচিত থেকে গেছেন।

অভিশপ্ত দেবদূত

একটি বিখ্যাত আলোকচিত্রে, এই রোগা স্কুলছাত্র তার ফ্যাকাসে মুখ ও এলোমেলো চুল নিয়ে মুগ্ধ করে তার বড় তরল, অসীম চোখ দিয়ে; যে চোখ বদলে যেত, বুঝত, স্বপ্ন দেখত। তিনি কালিমাখা আঙুলে ঘুরে বেড়াতেন, কোট এলোমেলো, এবং এই সবের মধ্যে, গর্বিত ভাব। «অদ্ভুত ছেলে», বলত কেউ কেউ; «একটু লোক দেখানো», ভাবত অন্যরা। কিন্তু তাঁর গর্ব ছিল কেবল একটি মুখোশ যা একটি উত্তেজিত সংবেদনশীলতাকে খারাপভাবে লুকাত, কখনও উৎসাহে উদ্বেলিত, কখনও এক হিংস্র ও ভয়ংকর বিষাদে অন্ধকার :

«এই তিক্ত হাসি ও ক্রোধের রাজ্য,
কবি হয়েও অবজ্ঞার পাত্র হওয়া,
হৃদয় থাকলেও বোঝা শুধু পাওয়া
জ্যোৎস্নায় ও ঝড়ো সন্ধ্যায়!»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (সম্পূর্ণ কবিতাসমগ্র), Claude Beausoleil ও Louis Dantin-এর ভূমিকা সহ, মন্ট্রিয়ল : Typo, «Typo Poésie» সংকলন, ১৯৯৮।

চারপাশের বোধহীনতা এবং জ্বরাতুর পঙ্ক্তি লেখার রাত জাগা, যেখানে «ইতিমধ্যে, উজ্জ্বল রেখাগুলির মধ্যে, উন্মাদনা তার ভয়ংকর নখর দেখাচ্ছিল»2«ভয়ংকর নখর» সম্পর্কে মন্তব্যটি লুই দাঁতাঁর, তাঁর «Émile Nelligan et son Œuvre» (এমিল নেলিগঁ ও তাঁর রচনা) থেকে যা সাত কিস্তিতে Les Débats পত্রিকায় (১৯০২) প্রকাশিত হয় এবং শীঘ্রই সেই কিংবদন্তি ভূমিকায় (১৯০৩) পরিণত হয় যা কেবল ফরাসি কানাডার অন্যতম শ্রেষ্ঠ কবিকেই (নেলিগঁ) নয়, তার অন্যতম শ্রেষ্ঠ সৌন্দর্যবিদকেও (দাঁতাঁ) প্রকাশ করেছে।, অবশেষে তাঁর স্বাস্থ্য সময়ের আগেই ভেঙে দিল। তিনি দুবার মারা গেলেন : প্রথমে, বুদ্ধিবৃত্তিক মৃত্যু বা উন্মাদনায় উনিশ বছরে; তারপর, শারীরিক মৃত্যুতে সাতান্ন বছরে।

হাসি ও কান্না

নিঃসন্দেহে নেলিগঁ এই বোধহীনতায় ভীষণ কষ্ট পেয়েছিলেন। তিনি যিনি কেবল প্যারিসের স্বপ্ন দেখতেন, দাবি করতেন যে তাঁর কবিতা একদিন সেখানে উড়ে যাবে, সুন্দর বই হয়ে ফিরে আসবে। এমন উচ্চাকাঙ্ক্ষা, তরুণ ও স্পন্দনশীল, বিদ্বেষপূর্ণ সমালোচনার সহজ শিকার ছিল। সবচেয়ে তীব্র আক্রমণ এসেছিল Le Monde illustré থেকে, মন্ট্রিয়লে ভ্রমণরত একজন অস্পষ্ট সাংবাদিক দ্য মার্শি বা দ্য মার্কির কলমে, যার প্রথম নাম ইতিহাস ভুলে গেছে। সস্তা ব্যঙ্গ ও সংকীর্ণ মানসিকতায়, এই সমালোচক কিশোরের মৌলিকত্বকে উপহাস করলেন, এমনকি করুণার সুরে তাঁকে তাঁর যোগ্যতা প্রমাণ করতে «সাধারণ গদ্যে একটি ছোট প্রবন্ধ» লিখতে বললেন, বিদ্বেষপূর্ণভাবে যোগ করলেন : «কারণ আমরা তরুণ লেখকদের উৎসাহিত করি»।

ক্ষুব্ধ নেলিগঁ শীঘ্রই উত্তর দিলেন মন্ট্রিয়লের সাহিত্য স্কুলের এক স্মরণীয় সভায়, ২৬ মে ১৮৯৯। সেই সন্ধ্যায়, তাঁর সমালোচকদের সামনে, সেই «বিষণ্ণ কপালের মানুষেরা / যারা [তাঁর] জীবনকে অবজ্ঞা করত ও [তাঁর] হাত ফিরিয়ে দিত», যুবক উঠে দাঁড়ালেন। কেশর বাতাসে উড়িয়ে, চোখ জ্বলজ্বল করে, তিনি একটানে তাঁর তীক্ষ্ণ উত্তর ছুড়ে দিলেন, «La romance du vin» (মদের রোমান্স), যা সভাকে উন্মত্ত করে দিল। এটি ছিল তাঁর বিজয় ও বিদায় একসাথে :

«ঘণ্টা গেয়েছে; সন্ধ্যার বাতাস সুরভিত…
আর মদ যখন আনন্দে বয়ে যায়,
আমার হাসি এত উচ্চ, এত প্রশস্ত,
ওহ! এত খুশি, যে ভয় হয় কান্নায় ভেঙে যায়!»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (সম্পূর্ণ কবিতাসমগ্র), Claude Beausoleil ও Louis Dantin-এর ভূমিকা সহ, মন্ট্রিয়ল : Typo, «Typo Poésie» সংকলন, ১৯৯৮।

«Le vaisseau d’or» (সোনার জাহাজ)

এক অসম্ভব রসায়নের ফল, নেলিগঁ পো-র কাছে ভৌতিকতায়, এরেদিয়ার কাছে শিল্পিত ভাষায়, নের্ভালের কাছে স্বপ্নিল নস্টালজিয়ায়, কিন্তু রোদেনবাখের কাছে কুয়াশায় ও শোপাঁর কাছে আত্মার সংগীতে নিকটবর্তী। তিনি গর্বের সাথে «তাঁর স্নায়বিক রোগ» লালন করেন, বলেন : «আমি পাগল হয়ে মরব… বোদলেয়ারের মতো»। কোনো আচ্ছন্ন স্বপ্নের, কোনো আধিপত্যশীল ধারণার আক্রমণে, তিনি «সমস্ত প্রচেষ্টা, আত্মার সমস্ত রক্ত» নিয়ে পরমের দিকে ধাবিত হন, যা লুই দাঁতাঁকে বলতে বাধ্য করে : «মেনে নিলেও যে মানুষ ও রচনা কেবল একটি খসড়া, বলতেই হবে এটি প্রতিভার খসড়া»।

এই প্রতিভার খসড়ায় আছে «প্রাচীনরা লাতিনে যাকে “vates” বলত, দৈববক্তা, দ্রষ্টা, ভবিষ্যদ্বক্তা, দেবতাদের দ্বারা অনুপ্রাণিত কবি»3ক্লোদ লা শারিতে।-এর ভয়ংকর স্বচ্ছদৃষ্টি। রজে ফুর্নিয়ে সেই «ভয়ংকর মুহূর্ত»-এর কথা বলেন যখন শিল্পী তাঁর শেষ দেখেন বাঁচার আগেই। এই পূর্বাভাস মূর্ত হয়েছে «Le vaisseau d’or» (সোনার জাহাজ)-এ, তাঁর সবচেয়ে প্রতীকী সনেট। নেলিগঁ সেখানে একটি বিজয়ী জাহাজের জাঁকজমক আঁকেন, «খাঁটি সোনায় খোদাই করা», অজানা সমুদ্রে ভেসে যাচ্ছে। কিন্তু এই গৌরবময় চিত্র কেবল ধ্বংস হওয়ার জন্যই আছে। এক করুণ পতনে, জাহাজ প্রবালে ধাক্কা খায় ও ডুবে যায়, কেবল সমৃদ্ধ ধ্বংসাবশেষ রেখে। পাঠক তখন আতঙ্কের সাথে বুঝতে পারে যে এটি কবি নিজেই, তাঁর নিজের জাহাজডুবির ভবিষ্যদ্বাণী করছেন :

«আমার হৃদয়ের কী হল, পরিত্যক্ত জাহাজ?
হায়! এটি স্বপ্নের অতলে ডুবে গেছে…»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (সম্পূর্ণ কবিতাসমগ্র), Claude Beausoleil ও Louis Dantin-এর ভূমিকা সহ, মন্ট্রিয়ল : Typo, «Typo Poésie» সংকলন, ১৯৯৮।

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

Небесний потерпілий: Еміль Неліган

Пере­кладено з французької

«Неліган — легендарний. Квебекський народ сам по собі є свого роду мрією, уявною, хоча й реальною, непевною, хоча й стійкою, і зрештою — хто зна? — можливо, врятованою, можливо, втраченою. Між цими двома легендами існує зв’язок.»

Вадбонкер, П’єр. «Émile Nelligan (1879-1941), poète» («Еміль Неліган (1879-1941), поет»), у En quelques traits (Кількома штрихами), Монреаль: Fides, 1978.

Чи потрібно нагадувати, що канадсько-французькій літературі ледве два столі­ття існува­н­ня; що вона щойно ви­йшла з дитинства? Ще бідна на літературні слави, вона все ж має одну, яка зразково втілює її власну молодість. Ця слава — Еміль Неліган1Від­кинуті форми:
Émil Nellighan.
Émile Kovar.
: під­літок сімнадцяти років, майже дитина. Але через трагічне поруше­ння природного порядку, у цьому жит­тєрадісному віці, який, за Бос­сюе, «здається створеним лише для радості та насолод» і який «роз­правляє вітрила з усіх боків назу­стріч надії», Неліган уже ні на що не сподівається; він пливе за течією:

«Чорна душа моя: куди йду? де я є?
Надії всі закуті в льодяній пітьмі:
Я — нова Норвегія, що в тузі живе,
Звідки ясні небеса зникли у зимі.»

Неліган, Еміль. Poésies complètes (Повне зі­бра­ння поезій), перед­мова Клода Босолея та Луї Дантена, Монреаль: Typo, серія «Typo Poésie», 1998.

І не лише в цих рядках, під впливом минущого роз­чарува­н­ня, він від­чуває цю втрату ілюзій. Це від­бувається впродовж усіх його Poésies complètes (Повного зі­бра­ння поезій), шляхетних мрій проклятого ангела, що залишився чужим ком­промісам, які нав’язує жи­т­тя.

Проклятий ангел

На знаменитій фото­графії цей худорлявий школяр з блідим облич­чям і ску­йовдженим волос­сям зачаровує своїми великими вологими, без­межними очима; очима, що змінювалися, що ро­зуміли, що мріяли. Він ходив із пальцями, за­брудненими чорнилом, у роз­хри­станому сурдуті, і по­при все це — з гордим ви­глядом. «Це дивний хлопець», — казали одні; «трохи позер», — вважали інші. Але його гордість була лише фасадом, що погано приховував загострену чутливість, то пере­повнену ентузіазмом, то за­тьмарену дикою й за­гроз­ливою меланхолією:

«Це царство гіркого сміху й шаленства,
Коли себе поетом знаєш — та зневажений при тім,
Коли від­чуваєш серце — й зро­зумілий лиш нічним
Сяйвом місяця й грозою у величі вселенства!»

Неліган, Еміль. Poésies complètes (Повне зі­бра­ння поезій), перед­мова Клода Босолея та Луї Дантена, Монреаль: Typo, серія «Typo Poésie», 1998.

Навколишнє неро­зумі­ння та ночі, проведені за гарячковим писа­н­ням віршів, де «вже серед блискучих рядків божеві­лля показувало свій потворний кіготь»2Вислів про «потворний кіготь» належить Луї Дантену з його «Émile Nelligan et son Œuvre» («Еміль Неліган та його творчість»), опублікованого сімома частинами в газеті Les Débats (1902), що незабаром стала тією міфічною перед­мовою (1903), яка від­крила не лише одного з найкращих поетів франкомовної Канади (Нелігана), а й одного з її найкращих естетів (Дантена)., зрештою перед­часно пі­дірвали його здоров’я. Він помер двічі: спершу інтелектуальною смертю, або божеві­л­лям, у дев’ятнадцять років; потім тілесною смертю — у п’ятдесят сім.

Сміх і ридання

Без­сумнівно, Неліган жорстоко страждав від цього неро­зумі­н­ня. Він, що мріяв лише про Париж, стверджував, що його вірші одного дня полетять туди, щоб повернутися гарною книгою. Така амбіція, юнацька й палка, була легкою здобиччю для злісної критики. Найлютіша атака при­йшла з Le Monde illustré, з-під пера якогось невиразного журналіста, що про­їздом був у Монреалі, Де Марші чи Де Маркі, ім’я якого історія забула. З легкою іронією та дріб’язковою вузькістю по­глядів цей цензор висміяв оригінальність під­літка, ді­йшовши навіть до того, щоб за­пропонувати йому, тоном спів­чу­т­тя, написати «маленьку дисертацію про­стою прозою», аби довести свої заслуги, під­ступно додавши: «бо ми за­охочуємо молодих письмен­ників».

Уражений, Неліган незабаром від­повів під час пам’ятного засі­да­ння Монреальської літературної школи 26 травня 1899 року. Того вечора, перед своїми хулителями, тими «людьми з похмурими чолами, / Які зневажали [й]ого жи­ття і від­штовхували [й]ого руку», юнак під­нявся. З роз­віяною гривою, з палаючим по­глядом, він одним духом кинув свою різку від­повідь, «La romance du vin» («Романс про вино»), яка привела залу в ек­стаз. Це був водночас його тріумф і проща­н­ня:

«Дзвони спів­али; вечір пахне солодко…
І вино ллється радісним потоком,
Я так веселий, сміюсь так дзвінко,
О! так, що страх — заплакать раптом з пере­ляком!»

Неліган, Еміль. Poésies complètes (Повне зі­бра­ння поезій), перед­мова Клода Босолея та Луї Дантена, Монреаль: Typo, серія «Typo Poésie», 1998.

«Le vaisseau d’or» («Золотий корабель»)

Продукт не­ймовірної алхімії, Неліган виявляє близькість до По через макабричне, до Ередіа через викарбуване слово, до Нерваля через мрійливі но­стальгії, але також до Роденбаха через тумани та до Шопена через музику душі. Він з гордістю плекає «свої неврози», зі­знаючись: «Я по­мру божевільним… як Бодлер». Під натиском якоїсь нав’язливої мрії, якоїсь домінуючої ідеї він кидається до абсолюту з «усім зуси­л­лям, усією кров’ю душі», що спонукає Луї Дантена сказати: «Ви­знаючи, що людина і твір — лише ескіз, слід стверджувати, що це ескіз генія».

Цей ескіз генія має жахливі про­зрі­ння того, «кого Стародавні називали латиною “vates”, віщуна, ясновидця, пророка, поета, натхнен­ного богами»3Клод Ля Шаріте.. Роже Фурньє згадує про «страшну мить», коли митець бачить свій кінець, перш ніж його пере­жити. Це перед­чу­ття втілюється у «Le vaisseau d’or» («Золотому кораблі»), його найбільш знаковому сонеті. Неліган змальовує там пишноту тріумфуючого корабля, «вирізаного з масивного золота», що пливе неві­домими морями. Але ця славетна картина існує лише для того, щоб бути знищеною. У трагічній роз­в’язці корабель натикається на риф і тоне, залишаючи лише багаті уламки. Читач тоді з жахом ро­зуміє, що йдеться про самого поета, який пророкує власну ката­строфу:

«Чим стало моє серце, покинутий корабель?
На жаль! воно потонуло в бе­зо­дні мрії…»

Неліган, Еміль. Poésies complètes (Повне зі­бра­ння поезій), перед­мова Клода Босолея та Луї Дантена, Монреаль: Typo, серія «Typo Poésie», 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

ผู้แตกหักแห่งฟากฟ้า : เอมีล เนลลีกอง

แปลจากภาษาฝรั่งเศส

«เนลลีกองเป็นตำนาน ชาวเกแบกเองก็เป็นเสมือนความฝันอย่างหนึ่ง ถูกจินตนาการขึ้นแม้จะเป็นจริง ไม่แน่นอนแม้จะยืนหยัด และในที่สุด — ใครจะรู้? — อาจรอดพ้น หรืออาจสูญสิ้น มีความเชื่อมโยงระหว่างตำนานทั้งสองนี้»

Vadeboncoeur, Pierre. «Émile Nelligan (1879-1941), poète» (เอมีล เนลลีกอง (1879-1941) กวี), ใน En quelques traits (ในบางลักษณะ), มงเรอัล : Fides, 1978.

จำเป็นหรือที่ต้องย้ำว่าวรรณกรรมแคนาดา-ฝรั่งเศสมีอายุเพียงสองศตวรรษเศษ และเพิ่งพ้นวัยเยาว์? แม้ยังขาดแคลนความรุ่งโรจน์ทางวรรณกรรม แต่ก็มีอยู่หนึ่งที่เป็นตัวแทนอันดีเยี่ยมของความเยาว์วัยนั้นเอง ความรุ่งโรจน์นั้นคือเอมีล เนลลีกอง1รูปแบบที่ปฏิเสธ :
Émil Nellighan
Émile Kovar
: เด็กหนุ่มอายุสิบเจ็ดปี เกือบจะเป็นเด็กน้อย แต่ด้วยการพลิกผันอันน่าเศร้าของธรรมชาติ ในวัยที่ร่าเริงซึ่งตามที่บอสซูเอต์กล่าวว่า «ดูเหมือนถูกสร้างมาเพื่อความสุขและความเพลิดเพลินเท่านั้น» และ «กางใบเรือทุกผืนสู่ความหวัง» เนลลีกองกลับไม่หวังสิ่งใดอีกแล้ว เขาล่องลอยไร้จุดหมาย :

«จิตข้ามืดมิด : อยู่ไหน? ไปไหน?
ความหวังทั้งหลายแข็งเย็นอยู่ใต้หิมะ :
ข้าคือนอร์เวย์ใหม่ที่หนาวสะท้าน
ที่ฟ้าทองผ่านไป ไม่หวนกลับมา»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (บทกวีฉบับสมบูรณ์), คำนำโดย Claude Beausoleil และ Louis Dantin, มงเรอัล : Typo, คอลเลกชัน «Typo Poésie», 1998.

และมิใช่เพียงในบทกวีเหล่านี้ ภายใต้ความผิดหวังชั่วคราว ที่เขาสัมผัสความท้อแท้นี้ แต่ตลอดทั้ง Poésies complètes (บทกวีฉบับสมบูรณ์) ของเขา — ความฝันอันสูงส่งของเทวดาที่ถูกสาป ผู้ยังคงเป็นคนแปลกหน้าต่อการประนีประนอมที่ชีวิตบังคับ

เทวดาที่ถูกสาป

ในภาพถ่ายอันโด่งดัง นักเรียนผอมบางใบหน้าซีดและผมยุ่งเหยิงผู้นี้ดึงดูดใจด้วยดวงตาใหญ่ใส ไร้ที่สิ้นสุด — ดวงตาที่เปลี่ยนแปลง ที่เข้าใจ ที่ฝัน เขาเดินไปด้วยนิ้วเปื้อนหมึก เสื้อคลุมยับยู่ยี่ และท่ามกลางทั้งหมดนั้น ท่าทางภาคภูมิ «เป็นเด็กประหลาด» บางคนว่า «ชอบวางมาด» คนอื่นคิด แต่ความภาคภูมิของเขาเป็นเพียงหน้ากากที่ซ่อนความอ่อนไหวเกินเหตุไว้ไม่มิด บางครั้งล้นปรี่ด้วยความกระตือรือร้น บางครั้งมืดมนด้วยความเศร้าโศกอันดุร้ายและคุกคาม :

«นี่คือยุคแห่งหัวเราะขมและโกรธแค้น
ที่รู้ว่าเป็นกวี แต่ถูกเหยียดหยาม
รู้ว่ามีหัวใจ แต่ไร้ผู้เข้าใจความ
นอกจากแสงจันทร์และค่ำคืนพายุแสน!»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (บทกวีฉบับสมบูรณ์), คำนำโดย Claude Beausoleil และ Louis Dantin, มงเรอัล : Typo, คอลเลกชัน «Typo Poésie», 1998.

ความไม่เข้าใจจากรอบข้างและคืนที่อดตาเพื่อเขียนบทกวีอันเร่าร้อน ซึ่ง «ท่ามกลางลายเส้นอันเจิดจรัส ความวิกลจริตได้แสดงกรงเล็บอันน่าเกลียดแล้ว»2วลี «กรงเล็บอันน่าเกลียด» มาจากหลุยส์ ดองแต็ง ในบทความ «Émile Nelligan et son Œuvre» (เอมีล เนลลีกอง และผลงานของเขา) ซึ่งตีพิมพ์เป็นเจ็ดตอนในหนังสือพิมพ์ Les Débats (1902) และไม่ช้าก็กลายเป็นคำนำอันเป็นตำนาน (1903) ที่เผยให้เห็นไม่เพียงหนึ่งในกวีที่ดีที่สุดของแคนาดาฝรั่งเศส (เนลลีกอง) แต่ยังรวมถึงหนึ่งในนักสุนทรียศาสตร์ที่ดีที่สุด (ดองแต็ง) ในที่สุดก็บั่นทอนสุขภาพของเขาก่อนเวลาอันควร เขาตายสองครั้ง : ครั้งแรกตายทางปัญญาหรือเป็นบ้าเมื่ออายุสิบเก้าปี จากนั้นตายทางกายเมื่ออายุห้าสิบเจ็ดปี

เสียงหัวเราะและน้ำตา

ไม่ต้องสงสัยเลยว่าเนลลีกองทุกข์ทรมานอย่างสาหัสจากความไม่เข้าใจนี้ เขาผู้ฝันแต่เรื่องปารีส อ้างว่าบทกวีของเขาจะบินไปที่นั่นสักวัน แล้วกลับมาเป็นหนังสือสวยงาม ความทะเยอทะยานเช่นนี้ เยาว์วัยและเปี่ยมพลัง เป็นเหยื่อง่ายแก่การวิจารณ์ร้ายกาจ การโจมตีรุนแรงที่สุดมาจาก Le Monde illustré จากปากกาของนักข่าวไร้ชื่อที่ผ่านมามงเรอัล ชื่อเดอ มาร์ชี หรือ เดอ มาร์คี ซึ่งประวัติศาสตร์ลืมชื่อต้นไปแล้ว ด้วยการเยาะเย้ยง่ายๆ และความคับแคบใจอันต่ำต้อย ผู้ตัดสินคนนี้เหยียดหยามความคิดสร้างสรรค์ของเด็กหนุ่ม ถึงขั้นแนะนำเขาด้วยน้ำเสียงสมเพชว่าให้เขียน «วิทยานิพนธ์เล็กๆ เป็นร้อยแก้วธรรมดา» เพื่อพิสูจน์คุณค่า พร้อมเสริมอย่างร้ายกาจ : «เพราะเราสนับสนุนนักเขียนหนุ่ม»

เจ็บช้ำ เนลลีกองไม่รอช้าที่จะตอบโต้ในการประชุมอันน่าจดจำของสำนักวรรณกรรมมงเรอัล วันที่ 26 พฤษภาคม 1899 คืนนั้น ต่อหน้าผู้โจมตี พวก «คนหน้ามุ่ย / ผู้ดูถูกชีวิต[ของเขา]และผลักไส[มือของเขา]» ชายหนุ่มลุกขึ้นยืน ผมปลิวไสว สายตาลุกโชน เขาเปล่งเสียงตอบโต้อันแหลมคมรวดเดียวจบ — «La romance du vin» (โรมานซ์แห่งไวน์) — ทำให้ห้องโห่ร้องคลั่งไคล้ นั่นเป็นทั้งชัยชนะและคำลาของเขา :

«ระฆังขับขาน ลมค่ำหอมกรุ่นละมุน…
และขณะไวน์ไหลรินอย่างสำราญ
ข้าสุขสันต์นัก ในหัวเราะกังวานอบอุ่น
โอ้! สุขสันต์นัก จนเกรงจะร่ำไห้ระทมนาน!»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (บทกวีฉบับสมบูรณ์), คำนำโดย Claude Beausoleil และ Louis Dantin, มงเรอัล : Typo, คอลเลกชัน «Typo Poésie», 1998.

«Le vaisseau d’or» (เรือทองคำ)

ผลผลิตจากการเล่นแร่แปรธาตุอันไม่น่าเป็นไปได้ เนลลีกองใกล้ชิดโพด้วยความมืดมน ใกล้ชิดเอเรเดียด้วยถ้อยคำอันประณีต ใกล้ชิดแนร์วาลด้วยความคิดถึงอันฝันหวาน แต่ยังใกล้ชิดโรเดนบาคด้วยหมอกควัน และโชแปงด้วยดนตรีแห่งจิตวิญญาณ เขาบ่มเพาะ «โรคประสาทของตน» อย่างภาคภูมิ สารภาพว่า : «ข้าจะตายอย่างคนบ้า… เหมือนโบดแลร์» ภายใต้แรงกดดันของความฝันอันครอบงำ ของความคิดที่ครองใจ เขาพุ่งเข้าหาสิ่งสัมบูรณ์ด้วย «ความพยายามทั้งหมด โลหิตทั้งหมดของจิตวิญญาณ» ซึ่งทำให้หลุยส์ ดองแต็งกล่าวว่า : «แม้ยอมรับว่ามนุษย์และผลงานเป็นเพียงร่างแรก ก็ต้องยืนยันว่าเป็นร่างแรกของอัจฉริยะ»

ร่างแรกของอัจฉริยะนี้มีความหยั่งรู้อันน่าสะพรึงของ «สิ่งที่ชาวโรมันโบราณเรียกในภาษาละตินว่า “vates” — ผู้ทำนาย ผู้มองเห็น ศาสดา กวีผู้ได้รับแรงบันดาลใจจากเทพเจ้า»3โกลด ลา ชาริเต โรเจร์ ฟูร์นิเยร์กล่าวถึง «ช่วงเวลาอันน่าสะพรึง» ที่ศิลปินเห็นจุดจบของตนก่อนจะมีชีวิต ลางสังหรณ์นี้ปรากฏใน «Le vaisseau d’or» (เรือทองคำ) — บทซอนเน็ตที่เป็นสัญลักษณ์ที่สุดของเขา เนลลีกองวาดภาพความงดงามของเรือผู้พิชิต «แกะสลักจากทองคำแท้» แล่นไปบนทะเลที่ไม่มีใครรู้จัก แต่ภาพอันรุ่งโรจน์นี้มีอยู่เพียงเพื่อถูกทำลาย ในตอนจบอันน่าเศร้า เรือชนโขดหินและจมลง ทิ้งไว้เพียงซากอันมั่งคั่ง ผู้อ่านจึงเข้าใจด้วยความสะพรึงว่านี่คือตัวกวีเอง ผู้ทำนายการแตกหักของตนเอง :

«หัวใจข้าเป็นไฉน เรือร้างไร้คนขับ?
อนิจจา! มันจมดิ่งในห้วงฝันอันมืดดับ…»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (บทกวีฉบับสมบูรณ์), คำนำโดย Claude Beausoleil และ Louis Dantin, มงเรอัล : Typo, คอลเลกชัน «Typo Poésie», 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

Nebeský trosečník: Émile Nelligan

Pře­loženo z fran­couz­štiny

«Nel­ligan je legen­dární. Que­becký lid je sám o sobě ja­kýmsi snem, ima­gi­nárním, a přesto sku­tečným, ne­jis­tým, avšak vy­trva­lým, a na­ko­nec – kdo ví? – možná za­chráněným, možná ztra­ceným. Mezi tě­mito dvěma legen­dami exis­tuje spo­jení.»

Va­de­bon­co­eur, Pierre. «É­mile Nel­ligan (1879-1941), poè­te» (É­mile Nel­ligan (1879-1941), básník), in En quelques traits (Něko­lika tahy), Mon­tréal: Fi­des, 1978.

Je třeba při­po­mínat, že kanad­sko-fran­couz­ská li­te­ra­tura exis­tuje sotva dvě sto­le­tí; že právě vy­chází z dět­ství? Do­sud chudá na li­te­rární slávu, přece jen jednu má, která příkladně ztě­lesňuje její vlastní mlá­dí. Touto slávou je Émile Nel­ligan1Od­mítnuté for­my:
Émil Nel­lighan.
Émile Kovar.
: se­dm­nác­ti­letý mla­dík, téměř dí­tě. Ale tra­gickým zvra­tem při­ro­zeného řádu v tomto bez­sta­rostném věku, který podle Bos­sueta «ja­koby byl stvo­řen jen pro ra­dost a rozkoše» a který «na­píná plachty ze všech stran k na­ději», Nel­ligan již v nic ne­doufá; je ztra­cen:

«Má duše je černá: kde jsem? Kam mí­řím v té tmě?
Všechny její na­děje leží zmrazené:
Jsem novým Nor­skem, kde vládne jen stín po mně,
z ně­hož plavá nebe jsou již ztra­cené.»

Nel­ligan, Émi­le. Poésies complè­tes (Sou­borné básně), před­mluva Claude Be­au­so­leil a Louis Dan­tin, Mon­tréal: Typo, edice «Typo Poésie», 1998.

A není to jen v těchto verších, pod vlivem po­mí­jivého zklamání, kdy pro­žívá toto roz­ča­rování. Je to v celé jeho sbírce Poésies complè­tes (Sou­borné básně), vzne­šených snech pro­kle­tého an­dě­la, jenž zů­stal cizin­cem vůči kompro­mi­sům, které život vy­ža­duje.

Prokletý anděl

Na slavné fo­to­grafii tento štíhlý ško­lák s ble­dou tváří a roz­cu­chanými vlasy fas­ci­nuje svýma velkýma vlhký­ma, ne­ko­nečnýma oči­ma; oči­ma, které se měni­ly, které chápaly, které sni­ly. Cho­dil s prsty po­třísněnými inkous­tem, v ne­u­pra­vené re­dingo­tě, a přesto s hr­dým vý­razem. «Je to po­divný chlapec», říkali jedni; «tro­chu pózer», usu­zovali dru­zí. Ale jeho hr­dost byla jen fa­sádou, za níž se špatně skrývala pře­pjatá cit­livost, tu pře­kypu­jící nadšením, tu za­stíněná divokou a hro­zivou me­lan­cho­lií:

«Je to vláda hořkého smí­chu, zuři­vos­ti,
vě­dět, že jsem básník, a být jen v opo­vržení,
vě­dět, že mám srd­ce, a ne­mít po­chopení
než od luny a bouřných ve­čerů v tem­nos­ti!»

Nel­ligan, Émi­le. Poésies complè­tes (Sou­borné básně), před­mluva Claude Be­au­so­leil a Louis Dan­tin, Mon­tréal: Typo, edice «Typo Poésie», 1998.

Okolní ne­po­chopení a noci strá­vené ho­rečna­tým psaním veršů, kde «již mezi zá­ři­vými rysy ukazovalo ší­len­ství svůj ohyzdný spár»2Vý­raz o «ohyzdném spáru» je od Louise Dan­tina v jeho «É­mile Nel­ligan et son Œuvre» (É­mile Nel­ligan a jeho dí­lo), pu­b­li­kovaném v sedmi pokra­čováních v novi­nách Les Débats (1902) a brzy se stal onou my­tickou před­mluvou (1903), která od­ha­lila nejen jednoho z nej­lepších básníků fran­kofonní Kanady (Nel­ligana), ale také jednoho z je­jích nej­lepších es­te­tiků (Dan­ti­na)., na­ko­nec před­časně pod­lo­mily jeho zdraví. Ze­mřel dva­krát: nejprve in­te­lek­tuální smrtí či ší­len­stvím v deva­tenácti le­tech; poté tě­lesnou smrtí v pa­de­sáti sedmi le­tech.

Smích a vzlyky

Není po­chyb, že Nel­ligan krutě trpěl tímto ne­po­chopením. On, který snil jen o Pa­říži, tvr­dil, že jeho verše tam jednoho dne od­le­tí, aby se vrá­tily v krásné knize. Ta­ková am­bi­ce, mla­distvá a vibru­jí­cí, na­bízela snadnou ko­řist zlo­my­slné kri­ti­ce. Nejprudší útok při­šel z Monde illustré, z pera ja­kéhosi ne­u­r­či­tého novi­náře pro­jíž­dě­jí­cího Mon­tréalem, De Mar­chy či De Mar­chi, je­hož křestní jméno his­to­rie za­po­mně­la. S po­vrchní iro­nií a ma­li­chernou ome­zeností tento cenzor ze­směš­ňoval ori­gi­na­litu mla­díka, a dokonce mu blaho­sklonným tónem navr­hoval, aby na­psal «malou tezi v prosté próze» a dokázal tak své zá­sluhy, při­čemž zá­keřně do­dával: «ne­boť my po­vzbu­zujeme mladé spi­sova­tele».

Do­tčen do hloubi du­še, Nel­ligan ne­vá­hal od­po­vě­dět bě­hem památného za­se­dání Li­te­rární školy mon­tre­al­ské 26. května 1899. Toho ve­če­ra, tváří v tvář svým odpůr­cům, těm «mužům s po­nurými če­ly, / kteří po­hr­dali [je­ho] živo­tem a od­mí­tali [je­ho] ruku», mla­dík vstal. S vla­jící hřívou a planou­cím po­hle­dem přednesl jedním de­chem svou štiplavou od­po­věď, «La ro­mance du vin» (Ro­mance vína), která při­vedla sál do vy­tržení. Byl to zá­roveň jeho tri­umf i roz­lou­čení:

«Zvony zpívaly; ve­černí vítr voní tak slad­ce…
A za­tímco víno proudí v ra­dostném toku,
jsem tak ve­se­lý, tak ve­se­lý, směji se hlad­ce,
ó! tak ve­se­lý, že se bo­jím pro­puknout ve vzlyku!»

Nel­ligan, Émi­le. Poésies complè­tes (Sou­borné básně), před­mluva Claude Be­au­so­leil a Louis Dan­tin, Mon­tréal: Typo, edice «Typo Poésie», 1998.

«Le vaisseau d’or» (Zlatá loď)

Pro­dukt ne­prav­dě­po­dobné al­chy­mie, Nel­ligan se při­bli­žuje Po­eovi v makabroznos­ti, He­re­di­ovi v cize­lovaném verši, Nervalovi v oni­rických nos­talgi­ích, ale také Ro­denbachovi v ml­hách a Chopi­novi v hudbě du­še. S pý­chou pěs­tuje «své ne­u­rózy» a svě­řuje se: «Ze­mřu ší­lený… jako Bau­de­laire». Pod ná­po­rem ně­ja­kého ob­se­dant­ního snu, ně­jaké do­mi­nantní myš­lenky se vrhá k ab­so­lutnu s «veš­ke­rým úsi­lím, veš­ke­rou krví duše», což vede Louise Dan­tina k pro­hlá­šení: «Při­pus­tí­me-li, že člověk i dílo jsou pouze ná­čr­tem, mu­síme tvr­dit, že je to ná­črt génia».

Tento ná­črt génia má dě­sivou jasnovidnost «to­ho, [co] staří v la­tině na­zývali ‚va­te­s’, věšt­ce, vi­dou­cí­ho, pro­roka, básníka in­spi­rovaného bohy»3Claude La Cha­ri­té.. Roger Fournier evo­kuje «hro­zivý okamžik», kdy umě­lec vidí svůj ko­nec dříve, než ho pro­ži­je. Tato před­tu­cha se vtě­luje do «Le vais­seau d’or» (Zlatá loď), jeho nejem­be­ma­tič­tějšího so­ne­tu. Nel­ligan v něm maluje nád­heru tri­umfu­jící lo­di, «te­sané z masivního zlata», plu­jící po ne­zná­mých mo­řích. Ale tento slavný ob­raz je tu jen pro­to, aby byl lépe zni­čen. V tra­gickém pádu loď na­ráží na útes a po­tápí se, za­ne­cháva­jíc jen bo­haté trosky. Čtenář pak s hrů­zou chápe, že jde o básníka sa­motného, pro­ro­ku­jí­cího vlastní ztros­ko­tání:

«Co se stalo s mým srd­cem, opuš­těnou lo­dí?
Bě­da! po­no­řilo se do pro­pasti snu…»

Nel­ligan, Émi­le. Poésies complè­tes (Sou­borné básně), před­mluva Claude Be­au­so­leil a Louis Dan­tin, Mon­tréal: Typo, edice «Typo Poésie», 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

غریق آسمانی: امیل نلیگان

ترجمه از فرانسوی

«نلیگان اسطوره‌ای است. ملت کبکی خود نیز به نوعی رؤیایی است، خیالی اما واقعی، نامطمئن اما پایدار، و سرانجام — چه کسی می‌داند؟ — شاید نجات‌یافته، شاید از دست‌رفته. میان این دو اسطوره پیوندی هست.»

Vadeboncoeur, Pierre. «Émile Nelligan (1879-1941), poète» (امیل نلیگان (۱۸۷۹-۱۹۴۱)، شاعر), dans En quelques traits (در چند خط), Montréal : Fides, 1978.

آیا لازم است یادآوری کنیم که ادبیات کانادایی-فرانسوی به‌ندرت دو قرن قدمت دارد؛ و تازه از دوران کودکی بیرون آمده است؟ هنوز فقیر از افتخارات ادبی، با این حال یکی را دارد که به‌خوبی جوانی خودش را تجسم می‌بخشد. این افتخار، امیل نلیگان1صورت‌های مردود:
Émil Nellighan.
Émile Kovar.
است: نوجوانی هفده‌ساله، تقریباً کودکی. اما با واژگونی تراژیک نظم طبیعی، در این سن سرزنده که به گفته‌ی بوسوئه «گویی تنها برای شادی و لذت آفریده شده» و «بادبان‌های امید را به همه سو می‌گشاید»، نلیگان دیگر به هیچ امیدی نیست؛ او سرگردان است:

«روحم سیاه است: کجایم؟ کجا می‌روم؟
امیدهایش همه یخ‌زده و فسرده:
نروژ تازه‌ام من در این تیره‌بوم
که آسمان‌های روشنش رفته از پرده.»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (اشعار کامل), préface de Claude Beausoleil et celle de Louis Dantin, Montréal : Typo, coll. «Typo Poésie», 1998.

و نه تنها در این ابیات، زیر ضربه‌ی ناامیدی گذرا، این سرخوردگی را احساس می‌کند. بلکه در سراسر اشعار کاملاش، رؤیاهای نجیب فرشته‌ای نفرین‌شده، که بیگانه با سازش‌هایی که زندگی تحمیل می‌کند باقی مانده است.

فرشته‌ی نفرین‌شده

در عکسی مشهور، این دانش‌آموز لاغراندام با چهره‌ای رنگ‌پریده و موهای ژولیده با چشمان درشت مایع و بی‌انتهایش مجذوب می‌کند؛ چشمانی که تغییر می‌کردند، درک می‌کردند، رؤیا می‌دیدند. با انگشتانی لکه‌دار از جوهر می‌رفت، ردنگوتی نامرتب، و در میان همه‌ی اینها، هوایی مغرور. «پسر عجیبی است»، برخی می‌گفتند؛ «کمی متظاهر»، دیگران می‌یافتند. اما غرورش تنها نمایی بود که حساسیتی تشدیدشده را به‌سختی پنهان می‌کرد، گاه سرشار از شور، گاه تیره از اندوهی وحشی و تهدیدآمیز:

«این است سلطنت خنده‌ی تلخ و خشم بی‌مهار
دانستن که شاعری و هدف تحقیر و کین،
دانستن که قلب داری و کس نیست همزبان و قرین
جز مهتاب و شب‌های بزرگ توفان و غبار!»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (اشعار کامل), préface de Claude Beausoleil et celle de Louis Dantin, Montréal : Typo, coll. «Typo Poésie», 1998.

بی‌فهمی محیط و شب‌زنده‌داری‌هایی که به نوشتن ابیات تب‌آلود گذشت، جایی که «از همان آغاز، در میان خطوط درخشان، دیوانگی چنگال زشتش را نشان می‌داد»2عبارت «چنگال زشت» از لویی دانتن است در «امیل نلیگان و اثرش» که در هفت قسمت در روزنامه‌ی Les Débats (مناظره‌ها) (۱۹۰۲) منتشر شد و به‌زودی همان پیشگفتار اسطوره‌ای (۱۹۰۳) شد که نه‌تنها یکی از بهترین شاعران کانادای فرانسوی‌زبان (نلیگان) را آشکار کرد، بلکه یکی از بهترین زیبایی‌شناسانش (دانتن) را نیز.، سرانجام سلامتش را پیش از موعد فرسود. او دو بار مُرد: نخست، مرگ فکری یا جنون در نوزده‌سالگی؛ سپس، مرگ جسمانی در پنجاه‌وهفت‌سالگی.

خنده و گریه

بی‌گمان نلیگان از این بی‌فهمی به‌شدت رنج برد. او که جز پاریس رؤیایی نداشت، ادعا می‌کرد که روزی اشعارش به آنجا پرواز خواهند کرد تا در کتابی زیبا بازگردند. چنین جاه‌طلبی‌ای، جوانانه و پرشور، طعمه‌ای آسان برای نقد بدخواهانه بود. تندترین حمله از Le Monde illustré آمد، به قلم روزنامه‌نگاری مبهم و در حال عبور از مونترئال، دو مارشی یا دو مارکی، که تاریخ نام کوچکش را فراموش کرده است. با کنایه‌ای آسان و تنگ‌نظری حقیرانه، این منتقد اصالت نوجوان را به تمسخر گرفت، و حتی با لحنی دلسوزانه به او پیشنهاد کرد که «یک رساله‌ی کوچک به نثر ساده» بنویسد تا شایستگی‌اش را ثابت کند، و با نیش‌زبانی افزود: «زیرا ما نویسندگان جوان را تشویق می‌کنیم».

آزرده، نلیگان دیری نپایید که در جلسه‌ای به‌یادماندنی از مدرسه‌ی ادبی مونترئال، در ۲۶ مه ۱۸۹۹، پاسخ داد. آن شب، رو در روی منتقدانش، آن «مردان با پیشانی‌های عبوس / که زندگی [ام] را خوار می‌شمردند و دستم را پس می‌زدند»، جوان برخاست. یال در باد، نگاهی شعله‌ور، پاسخ گزنده‌اش را یکجا پرتاب کرد، «رومانس شراب»، که سالن را به هیجان درآورد. این هم پیروزی‌اش بود و هم وداعش:

«ناقوس‌ها سروده‌اند؛ نسیم شب عطرآگین…
و شراب به شادی جاری و روان،
چنان شادم، شاد، در خنده‌ام پرطنین،
آه! چنان شاد که بترسم از گریان!»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (اشعار کامل), préface de Claude Beausoleil et celle de Louis Dantin, Montréal : Typo, coll. «Typo Poésie», 1998.

«کشتی زرین»

محصول کیمیایی نامحتمل، نلیگان به پو نزدیک است از نظر هولناکی، به هردیا از نظر کلام تراشیده، به نروال از نظر نوستالژی‌های رؤیایی، اما همچنین به رودنباخ از نظر مه‌ها و به شوپن از نظر موسیقی روح. با غرور «روان‌پریشی‌هایش» را می‌پروراند و اعتراف می‌کند: «دیوانه خواهم مرد… مثل بودلر». زیر هجوم رؤیایی وسواسی، اندیشه‌ای مسلط، با «تمام تلاش، تمام خون روح» به‌سوی مطلق می‌شتابد، که لویی دانتن را واداشت بگوید: «با پذیرفتن اینکه مرد و اثر جز طرحی نیستند، باید گفت که این طرحی از نبوغ است».

این طرح نبوغ روشنایی‌های وحشتناک «آنچه قدما به لاتین “vates” می‌نامیدند، غیب‌گو، بینا، پیامبر، شاعر الهام‌یافته از خدایان»3کلود لا شاریته. را دارد. روژه فورنیه از «لحظه‌ی هولناک»ی سخن می‌گوید که هنرمند پایانش را پیش از زیستنش می‌بیند. این پیش‌آگاهی در «کشتی زرین»، نمادین‌ترین غزلش، تجسم می‌یابد. نلیگان در آن شکوه کشتی‌ای پیروزمند را می‌نگارد، «از زر ناب تراشیده»، که بر دریاهای ناشناخته می‌راند. اما این تابلوی باشکوه تنها برای نابودی بهتر آنجاست. در سقوطی تراژیک، کشتی به صخره می‌خورد و غرق می‌شود، و جز بقایای گرانبها چیزی نمی‌گذارد. خواننده آنگاه با وحشت درمی‌یابد که این خود شاعر است، که غرق خویش را پیشگویی می‌کند:

«دلم کجاست، آن کشتی رها و تنها؟
افسوس! فرو رفت در اعماق رؤیا…»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (اشعار کامل), préface de Claude Beausoleil et celle de Louis Dantin, Montréal : Typo, coll. «Typo Poésie», 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

Den himmelske skeppsbrutne: Émile Nelligan

Över­satt från franska

«Nel­li­gan är le­gen­da­risk. Det que­beck­iska fol­ket är självt på sätt och vis en dröm, in­bil­lad fast verk­lig, osä­ker fast ut­hål­lig, och till sist – vem vet? – kanske räd­dat, kanske för­lo­rat. Det finns en för­bin­delse mel­lan dessa två le­gen­der.»

Va­de­bon­co­eur, Pi­er­re. «É­mile Nel­li­gan (1879-1941), poè­te» (É­mile Nel­li­gan (1879-1941), po­et), i En quel­ques traits (I några drag), Montré­al: Fi­des, 1978.

Be­hö­ver man på­minna om att den fransk­ka­na­den­siska lit­te­ra­tu­ren knappt har två se­kel på nack­en; att den just har läm­nat barn­do­men bakom sig? Ännu fat­tig på lit­te­rära stor­he­ter äger den dock en som på ett ex­em­pla­riskt sätt för­kropps­li­gar dess egen ung­dom. Denna stor­het är Émile Nel­li­gan1För­kas­tade for­mer:
Émil Nel­lig­han.
Émile Ko­var.
: en sjut­ton­årig yng­ling, näs­tan ett barn. Men ge­nom en tra­gisk om­kast­ning av den na­tur­liga ord­ning­en, i denna sprit­tande ål­der som en­ligt Bos­suet «tycks vara ska­pad en­dast för glädje och nö­jen» och som «his­sar se­gel åt alla håll mot hop­pet», hop­pas Nel­li­gan re­dan inte på nå­got mer; han dri­ver för vin­den:

«Min själ är svart: var le­ver jag? Vart går jag?
Alla dess för­hopp­ningar lig­ger frus­na:
Jag är det nya Norge
var­i­från de ljusa him­larna har flytt.»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plè­tes (Sam­lade dik­ter), för­ord av Claude Beau­so­leil och Louis Dan­tin, Montré­al: Ty­po, se­rien «Typo Poé­si­e», 1998.

Och det är inte en­dast i dessa ver­ser, un­der in­trycket av en över­gå­ende be­svi­kel­se, som han er­far denna des­il­lu­sion. Det är ge­nom hela hans Poé­sies com­plè­tes (Sam­lade dik­ter), ädla dröm­me­rier av en för­ban­nad äng­el, som för­bli­vit främ­mande för de kom­pro­mis­ser som li­vet på­tving­ar.

Den förbannade ängeln

På ett be­römt fo­to­grafi fa­sci­ne­rar denne smäckra skol­pojke med sitt bleka an­sikte och sitt ruf­siga hår med sina sto­ra, fly­tan­de, oänd­liga ögon; ögon som skif­ta­de, som för­stod, som dröm­de. Han gick om­kring med bläck­fläck­ade fing­rar, bon­jou­ren i oord­ning, och mitt i allt det­ta, en stolt min. «Det är en lus­tig grabb», sade som­li­ga; «lite till­gjord», tyckte and­ra. Men hans stolt­het var bara en fa­sad som då­ligt dolde en ex­al­te­rad käns­lig­het, stundom sval­lande av en­tu­si­asm, stundom för­mör­kad av en vild och hot­full me­lan­ko­li:

«Det är det bittra skrat­tets och ra­se­ri­ets välde
Att veta sig poet och vara fö­re­mål för för­akt,
Att veta sig ha ett hjärta och att för­stås
En­dast av mån­lju­set och de stora stor­miga kväl­lar­na!»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plè­tes (Sam­lade dik­ter), för­ord av Claude Beau­so­leil och Louis Dan­tin, Montré­al: Ty­po, se­rien «Typo Poé­si­e», 1998.

Om­giv­ning­ens oför­stå­else och de ge­nom­va­kade nät­terna då han klott­rade feb­rila ver­ser där «re­dan, bland gnist­rande drag, van­vet­tet vi­sade sin av­sky­värda klo»2Ut­trycket om den «av­sky­värda klon» är av Louis Dan­tin i hans «É­mile Nel­li­gan et son Œuv­re» (É­mile Nel­li­gan och hans verk) pu­bli­ce­rad i sju de­lar i tid­ningen Les Débats (1902) och som snart blev detta my­tiska för­ord (1903) som inte bara av­slö­jade en av fransk­ka­na­den­siska Ka­na­das bästa po­e­ter (Nel­li­gan), utan också en av dess bästa es­te­ti­ker (Dan­tin). slu­tade med att bryta ned hans hälsa i för­tid. Han dog två gång­er: för­st, en in­tel­lek­tu­ell död el­ler ga­len­skap vid nit­ton års ål­der; se­dan, en kropps­lig död vid fem­tio­sju års ål­der.

Skrattet och snyftningarna

Det rå­der inget tvi­vel om att Nel­li­gan led grymt av detta oför­stånd. Han som en­dast drömde om Pa­ris på­stod att hans ver­ser en dag skulle flyga dit för att åter­vända som en vacker bok. En så­dan am­bi­tion, ung­dom­lig och vi­bre­ran­de, er­bjöd ett lätt byte för ill­vil­lig kri­tik. Det mest vi­ru­lenta an­grep­pet kom från Le Monde il­lustré, ur pen­nan på en obe­tyd­lig jour­na­list på gen­om­resa i Montré­al, De Mar­chy el­ler De Mar­chi, vars för­namn his­to­rien har glömt. Med bil­lig ironi och små­sint trång­synt­het hå­nade denne cen­sor yng­ling­ens ori­gi­na­li­tet och gick så långt som att fö­re­slå ho­nom, på en ton av med­li­dan­de, att skriva «en li­ten av­hand­ling i en­kel prosa» för att be­visa sin för­tjänst, och tillade per­fidt: «ty vi upp­munt­rar unga för­fat­tare».

Så­rad till det yt­tersta dröjde Nel­li­gan inte med att svara un­der en min­nes­värd sam­man­komst med Montré­als lit­te­rära skola den 26 maj 1899. Den kväl­len reste sig den unge man­nen in­för sina be­lack­a­re, dessa «män med dystra pan­nor / som för­ak­tade [hans] liv och stötte bort [hans] hand». Med ma­nen va­jande i vin­den och blicken flam­mande slung­ade han i ett enda an­de­tag sin bi­tande re­plik, «La ro­mance du vin» (Vi­nets ro­mans), som för­satte sa­len i ex­tas. Det var på samma gång hans tri­umf och hans far­väl:

«Klock­orna har sjung­it; af­ton­vin­den dof­tar…
Och me­dan vi­net ström­mar i glada flö­den,
Är jag så glad, så glad, i mitt kling­ande skratt,
Å! så glad, att jag fruk­tar att brista i gråt!»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plè­tes (Sam­lade dik­ter), för­ord av Claude Beau­so­leil och Louis Dan­tin, Montré­al: Ty­po, se­rien «Typo Poé­si­e», 1998.

«Le vaisseau d’or» (Guldskeppet)

Pro­dukt av en osan­no­lik al­kemi vi­sar sig Nel­li­gan be­släk­tad med Poe ge­nom det ma­kab­ra, med He­re­dia ge­nom sitt ci­se­le­rade språk, med Ner­val ge­nom sina oni­riska nos­tal­gi­er, men också med Ro­den­bach ge­nom dim­morna och med Cho­pin ge­nom sjä­lens mu­sik. Han od­lar med stolt­het «sina nev­ro­ser» och an­för­tror: «Jag kom­mer att dö som då­re… som Bau­delaire». Un­der an­fal­let av nå­gon be­satt dröm, nå­gon do­mi­ne­rande idé, stör­tar han sig mot det ab­so­luta med «all an­sträng­ning, allt sjä­lens blod», vil­ket får Louis Dan­tin att säga: «Om man med­ger att man­nen och ver­ket en­dast är en skiss, måste man hävda att det är en ge­ni­ets skiss».

Denna ge­ni­ets skiss har de skräm­mande klar­sy­nerna hos «det som de gamla kal­lade på la­tin “va­tes”, si­a­ren, den se­en­de, pro­fe­ten, den av gu­darna in­spi­re­rade po­e­ten»3Claude La Cha­ri­té.. Ro­ger Four­nier fram­ma­nar det «fruk­tans­värda ögon­blick» då konst­nä­ren ser sitt slut in­nan han le­ver det. Denna för­känsla tar ge­stalt i «Le vais­seau d’or» (Guld­skep­pet), hans mest em­ble­ma­tiska so­nett. Nel­li­gan må­lar där prak­ten hos ett tri­um­fe­rande skepp, «hug­get ur mas­sivt guld», som seg­lar på okända hav. Men denna äro­rika tavla finns en­dast där för att bättre kunna för­stö­ras. I ett tra­giskt fall stö­ter skep­pet mot re­vet och går un­der och läm­nar en­dast rika vraks­pill­ror ef­ter sig. Lä­sa­ren för­står då, med fa­sa, att det hand­lar om po­e­ten själv, som pro­fe­te­rar sitt eget skepps­brott:

«Vad har bli­vit av mitt hjär­ta, över­gi­vet skepp?
Ack! det har sjun­kit i dröm­mens av­grund…»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plè­tes (Sam­lade dik­ter), för­ord av Claude Beau­so­leil och Louis Dan­tin, Montré­al: Ty­po, se­rien «Typo Poé­si­e», 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

Naufragiatul ceresc: Émile Nelligan

Tra­dus din fran­ceză

«Nel­li­gan este le­gen­dar. Po­po­rul québécois este el în­su­și, în­tr-un fel, un vis, ima­gi­nat deși re­al, ne­si­gur cu toate că per­sis­tent, și în cele din urmă – cine știe? – poate sal­vat, poate pier­dut. Există o co­mu­ni­care în­tre aceste două le­gen­de.»

Va­de­bon­co­e­ur, Pier­re. «É­mile Nel­li­gan (1879-1941), poète» (É­mile Nel­li­gan (1879-1941), po­e­t), în En qu­el­ques traits (În câ­teva tră­să­tu­ri), Montréal: Fi­des, 1978.

Este oare ne­voie să amin­tim că li­te­ra­tura can­a­dia­nă-fran­ceză nu­mără abia două se­cole de exis­ten­ță; că abia a ie­șit din co­pi­lă­rie? Încă să­racă în glo­rii li­te­ra­re, ea po­sedă to­tuși una, care în­tru­chi­pe­ază în mod exem­plar pro­pria ei ti­ne­re­țe. Această glo­rie este Émile Nel­li­gan1Forme res­pin­se:
Émil Nel­li­ghan.
Émile Ko­var.
: un ado­les­cent de șap­te­spre­zece ani, aproape un co­pil. Dar prin­tr-o tra­gică răs­tur­nare a or­di­nii na­tu­ra­le, la această vâr­stă a spon­ta­ne­i­tă­ții ca­re, după Bos­su­et, «pare a fi cre­ată doar pen­tru bu­cu­rie și plă­ceri» și care «în­tinde pân­zele din toate păr­țile spre spe­ranță», Nel­li­gan nu mai speră deja ni­mic; el este în de­ri­vă:

«Su­fle­tul meu e ne­gru: unde tră­iesc? Unde merg?
Toate spe­ran­țele sale zac în­ghe­ța­te:
Sunt noua Nor­ve­gie
De unde ce­ru­rile blonde au ple­cat.»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plètes (Po­e­zii com­ple­te), pre­față de Cla­ude Bea­u­so­leil și cea a lui Lo­uis Dan­tin, Montréal: Ty­po, col. «Typo Poé­si­e», 1998.

Și nu doar în aceste ver­su­ri, sub lo­vi­tura unei dez­a­mă­giri tre­că­toa­re, își ex­primă el această dez­a­mă­gi­re. Aceasta răz­bate de-a lun­gul în­tre­gii sale opere Poé­sies com­plètes (Po­e­zii com­ple­te), no­bile re­ve­rii ale unui în­ger bles­te­mat, ră­mas străin de com­pro­mi­su­rile pe care viața le im­pu­ne.

Îngerul blestemat

În­tr-o fo­to­gra­fie ce­le­bră, acest sub­țire elev cu chi­pul pa­lid și pă­rul zbu­r­lit fas­ci­ne­ază prin ochii săi mari și li­chi­zi, in­fi­ni­ți; ochi care se schim­bau, care în­țe­le­geau, care vi­sau. Um­bla cu de­ge­tele pă­tate de cer­ne­a­lă, re­din­gota în dez­or­di­ne, și prin­tre toate aces­tea, cu un aer mân­dru. «E un bă­iat ciu­dat», spu­neau unii; «pu­țin afec­tat», gă­seau al­ții. Dar mân­dria lui nu era de­cât o fa­țadă care as­cun­dea cu greu o sen­si­bi­li­tate exas­pe­ra­tă, când de­bor­dând de en­tu­zi­asm, când în­tu­ne­cată de o săl­ba­tică și ame­nin­ță­toare me­lan­co­lie:

«E domnia râ­su­lui amar și a fu­riei
De a te ști poet și obiect al dis­pre­țu­lui,
De a te ști cu inimă și de a nu fi în­țe­les
De­cât de lu­mina lu­nii și de ma­rile seri de furt­u­nă!»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plètes (Po­e­zii com­ple­te), pre­față de Cla­ude Bea­u­so­leil și cea a lui Lo­uis Dan­tin, Montréal: Ty­po, col. «Typo Poé­si­e», 1998.

Ne­în­țe­le­ge­rea am­bi­antă și nop­țile pe­tre­cute scri­je­lind ver­suri fe­brile unde «de­ja, prin­tre tră­să­turi stră­lu­ci­toa­re, ne­bu­nia își arăta ghe­ara hi­doasă»2Ob­ser­va­ția des­pre «ghe­ara hi­doasă» este a lui Lo­uis Dan­tin în «É­mile Nel­li­gan et son Œu­vre» (É­mile Nel­li­gan și opera sa) apă­rut în șapte epi­soade în zia­rul Les Débats (1902) și de­ve­nit cu­rând acea mi­tică pre­față (1903) care a re­ve­lat nu doar unul din­tre cei mai buni po­eți ai Can­a­dei fran­ceze (Nel­li­gan), ci și unul din­tre cei mai buni es­teți ai săi (Dan­tin). i-au mi­nat în cele din urmă să­nă­ta­tea îna­inte de vre­me. A mu­rit de două ori: în­tâi, de moarte in­te­lec­tu­ală sau de ne­bu­nie la no­uă­spre­zece ani; apoi, de moarte cor­po­rală la cinci­zeci și șapte de ani.

Râsul și Suspinele

Nu există nicio în­do­ială că Nel­li­gan a su­fe­rit crunt din ca­uza aces­tei ne­în­țe­le­geri. El, care nu visa de­cât la Pa­ris, pre­tin­dea că ver­su­rile sale vor zbura în­tr-o zi aco­lo, pen­tru a se în­toarce sub formă de carte fru­moa­să. O ase­me­nea am­bi­ție, ju­ve­nilă și vi­bran­tă, ofe­rea o pradă ușoară cri­ti­cii ră­u­vo­itoa­re. Ata­cul cel mai vi­ru­lent a ve­nit din par­tea re­vis­tei Le Monde il­lus­tré, sub pana unui vag jur­na­list aflat în tre­cere prin Montréal, De Mar­chy sau De Mar­chi, al că­rui pre­nume is­to­ria l-a ui­tat. Cu o iro­nie fa­cilă și o mes­chină în­gus­time de spi­rit, acest cen­zor a batjo­co­rit ori­gi­na­li­ta­tea ado­les­cen­tu­lui, mer­gând până la a-i su­ge­ra, pe un ton de com­pă­ti­mi­re, să scrie «o mică teză în sim­plă proză» pen­tru a-și do­vedi me­ri­tul, adă­u­gând per­fid: «căci noi în­cu­ra­jăm ti­ne­rii scri­i­tori».

Ul­ce­rat, Nel­li­gan nu a în­târ­ziat să răs­pundă în­tr-o șe­dință me­mo­ra­bilă a Șco­lii li­te­rare din Montréal, la 26 mai 1899. În acea sea­ră, în fața de­trac­to­ri­lor săi, acești «oa­meni cu frun­țile mo­ho­râte / Care dis­pre­țu­iau viața [s]a și res­pin­geau mâna [s]a», tâ­nă­rul s-a ri­di­cat. Cu coama în vânt, pri­vi­rea aprin­să, el și-a lan­sat din­tr-o su­flare re­plica tă­i­oa­să, «La ro­mance du vin» (Ro­manța vi­nu­lui), care a fă­cut sala să de­li­re­ze. A fost în ace­lași timp tri­um­ful și adi­o-ul său:

«Clo­po­tele au cân­tat; vân­tul se­rii e par­fu­mat…
Și în timp ce vi­nul curge în șu­voaie ve­se­le,
Sunt atât de ve­sel, atât de ve­sel, în râ­sul meu so­nor,
Oh! atât de ve­sel, că mi-e teamă să nu iz­bu­c­nesc în sus­pi­ne!»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plètes (Po­e­zii com­ple­te), pre­față de Cla­ude Bea­u­so­leil și cea a lui Lo­uis Dan­tin, Montréal: Ty­po, col. «Typo Poé­si­e», 1998.

«Le vaisseau d’or» (Corabia de aur)

Pro­dus al unei im­pro­ba­bile al­chi­mii, Nel­li­gan se arată apro­piat de Poe prin ma­ca­bru, de He­re­dia prin ver­bul său ci­ze­lat, de Ner­val prin nos­tal­gi­ile sale oni­ri­ce, dar și de Ro­den­bach prin ceață și de Cho­pin prin­tr-o mu­zică a su­fle­tu­lui. El își cul­tivă cu mân­drie «nevrozele», măr­tu­ri­sind: «Voi muri ne­bun… ca Ba­u­de­laire». Sub asal­tul vre­u­nui vis ob­se­dant, al vre­u­nei idei do­mi­na­toa­re, el se pre­ci­pită spre ab­so­lut cu «tot efor­tul, tot sân­gele su­fle­tu­lui», ceea ce îl face pe Lo­uis Dan­tin să spu­nă: «Ad­mițând că omul și opera nu sunt de­cât o schi­ță, tre­buie afir­mat că este o schiță de ge­niu».

Această schiță de ge­niu are lu­ci­di­tăți în­fri­co­șătoare ale «ceea [ce] An­ti­cii nu­meau în la­tină „va­tes“, ghi­ci­to­rul, vă­ză­to­rul, pro­fe­tul, po­e­tul in­spi­rat de zei»3Cla­ude La Cha­ri­té.. Ro­ger Fo­ur­nier evocă «mo­men­tul te­ri­bil» în care ar­tis­tul își vede sfâr­și­tul îna­inte de a-l trăi. Această pre­mo­n­i­ție se în­tru­pe­ază în «Le vai­s­seau d’or» (Co­ra­bia de au­r), so­ne­tul său cel mai em­ble­ma­tic. Nel­li­gan pic­tează aici splen­doa­rea unei nave tri­um­fă­toa­re, «cio­plită în aur ma­siv», na­vi­gând pe mări ne­cu­nos­cu­te. Dar acest ta­blou glo­rios nu este acolo de­cât pen­tru a fi mai bine dis­trus. În­tr-o că­dere tra­gi­că, nava lo­vește stânca și se scu­fun­dă, ne­lă­sând de­cât bo­gate epa­ve. Ci­ti­to­rul în­țe­lege atun­ci, cu spai­mă, că este vorba de po­e­tul în­su­și, pro­fe­țin­du-și pro­priul nau­fra­giu:

«Ce s-a în­tâm­plat cu inima mea, co­ra­bie pă­ră­si­tă?
Vai! s-a scu­fun­dat în abi­sul vi­su­lui…»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plètes (Po­e­zii com­ple­te), pre­față de Cla­ude Bea­u­so­leil și cea a lui Lo­uis Dan­tin, Montréal: Ty­po, col. «Typo Poé­si­e», 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

천상의 난파자: 에밀 넬리강

프랑스어에서 번역됨

«넬리강은 전설적이다. 퀘벡 민족 자체도 어떤 의미에서 꿈과 같다. 실재하지만 상상된 것이고, 불확실하지만 끈질기게 지속되며, 결국에는 — 누가 알겠는가? — 구원받을 수도, 잃어버려질 수도 있다. 이 두 전설 사이에는 교감이 있다.»

Vadeboncoeur, Pierre. «Émile Nelligan (1879-1941), poète» (에밀 넬리강 (1879-1941), 시인), En quelques traits (몇 가지 특징들) 수록, 몬트리올: Fides, 1978.

캐나다 프랑스어권 문학이 겨우 2세기의 역사를 가지고 있다는 것, 이제 막 유년기를 벗어났다는 것을 새삼 상기할 필요가 있을까? 아직 문학적 영광이 빈약한 이 문학에도 그 고유한 젊음을 모범적으로 구현하는 영광이 하나 있다. 그 영광이 바로 에밀 넬리강1기각된 형태:
Émil Nellighan.
Émile Kovar.
이다: 열일곱 살의 청소년, 거의 어린아이라 해도 좋을. 그러나 자연의 질서가 비극적으로 뒤집혀, 보쉬에의 말대로 «오직 기쁨과 쾌락을 위해 만들어진 것 같고» «사방으로 희망의 돛을 펼치는» 이 발랄한 나이에, 넬리강은 이미 아무것도 희망하지 않는다. 그는 표류하고 있다:

«내 영혼은 어둡다: 나는 어디에 사는가? 어디로 가는가?
그 모든 희망은 얼어붙어 쓰러져 있다:
나는 새로운 노르웨이,
금빛 하늘이 모두 떠나버린 곳이다.»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (시 전집), Claude Beausoleil과 Louis Dantin의 서문 수록, 몬트리올: Typo, «Typo Poésie» 총서, 1998.

그리고 이러한 환멸은 일시적인 실망의 순간에 쓴 이 시구에서만 느껴지는 것이 아니다. 그것은 삶이 강요하는 타협과는 무관하게 남아 있던 저주받은 천사의 고귀한 몽상인 그의 시 전집 전체에 걸쳐 나타난다.

저주받은 천사

유명한 사진 속에서, 창백한 얼굴과 덥수룩한 머리카락을 한 이 마른 학생은 크고 촉촉하며 끝없이 깊은 눈동자로 보는 이를 매혹한다. 변화무쌍하고, 이해력 있고, 꿈꾸는 듯한 눈. 그는 잉크로 더러워진 손가락, 흐트러진 프록코트 차림으로 다녔고, 그 모든 것 속에서도 당당한 모습이었다. «이상한 녀석이야»라고 어떤 이들은 말했고, «좀 잘난 척해»라고 다른 이들은 생각했다. 그러나 그의 당당함은 때로는 열정으로 넘치고 때로는 사납고 위협적인 우울로 어두워지는 극도로 예민한 감수성을 잘 숨기지 못하는 가면에 불과했다:

«쓴웃음과 분노의 지배,
시인임을 알면서도 멸시의 대상이 됨을,
마음을 가졌으면서도 이해받는 것은
달빛과 폭풍우 치는 밤뿐임을 아는 것!»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (시 전집), Claude Beausoleil과 Louis Dantin의 서문 수록, 몬트리올: Typo, «Typo Poésie» 총서, 1998.

주변의 몰이해와 «이미 번뜩이는 재능 사이로 광기가 그 추악한 발톱을 드러내고 있던»2«추악한 발톱»에 관한 언급은 루이 당탱이 레 데바 신문에 일곱 차례 연재한 (1902) «에밀 넬리강과 그의 작품»에서 온 것으로, 이는 곧 캐나다 프랑스어권의 가장 뛰어난 시인(넬리강)뿐 아니라 가장 뛰어난 비평가(당탱) 중 한 명을 세상에 알린 전설적인 서문(1903)이 되었다. 열병 같은 시구들을 끄적이며 보낸 밤샘의 날들이 결국 그의 건강을 일찍 무너뜨렸다. 그는 두 번 죽었다: 먼저 열아홉에 지적인 죽음, 즉 광기로; 그다음 쉰일곱에 육체적 죽음으로.

웃음과 흐느낌

넬리강이 이러한 몰이해로 크게 고통받았음은 의심할 여지가 없다. 오직 파리만을 꿈꾸던 그는 자신의 시가 언젠가 그곳으로 날아가 아름다운 책이 되어 돌아오리라 믿었다. 이렇게 젊고 열정적인 야망은 악의적인 비평의 쉬운 먹잇감이 되었다. 가장 신랄한 공격은 르 몽드 일뤼스트레에서 왔는데, 몬트리올을 지나가던 어느 무명 기자 드 마르시 또는 드 마르키의 펜에 의한 것이었고, 역사는 그의 이름조차 잊어버렸다. 이 비평가는 얄팍한 아이러니와 옹졸한 편협함으로 청소년의 독창성을 조롱하며, 동정하는 어조로 «간단한 산문으로 작은 논문»을 써서 재능을 증명해 보라고 제안하기까지 했고, 교활하게 덧붙였다: «우리는 젊은 작가들을 격려하니까요».

격분한 넬리강은 1899년 5월 26일 몬트리올 문학학교의 기념비적인 모임에서 즉시 응수했다. 그날 저녁, 자신을 비방하는 자들, «우울한 이마를 한 사람들 / [그의] 삶을 업신여기고 [그의] 손을 밀쳐냈던» 이들 앞에서, 젊은이가 일어섰다. 바람에 휘날리는 갈기 같은 머리, 불타는 눈빛으로, 그는 단숨에 신랄한 반격인 «포도주의 로망스»를 낭송했고, 청중은 열광했다. 그것은 그의 승리이자 작별이었다:

«종들이 노래했다; 저녁 바람은 향기롭고…
그리고 포도주가 기쁘게 넘쳐흐르는 동안,
나는 너무나 유쾌하다, 내 낭랑한 웃음 속에서,
오! 너무나 유쾌해서, 흐느낌으로 터질까 두렵다!»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (시 전집), Claude Beausoleil과 Louis Dantin의 서문 수록, 몬트리올: Typo, «Typo Poésie» 총서, 1998.

«황금 범선»

기이한 연금술의 산물인 넬리강은 괴기스러움에서는 포에, 정교한 언어에서는 에레디아, 몽환적 향수에서는 네르발과 가깝고, 또한 안개에서는 로덴바흐, 영혼의 음악에서는 쇼팽과 닮아 있다. 그는 자랑스럽게 «자신의 신경증»을 가꾸며, «나는 미쳐서 죽을 것이다… 보들레르처럼»이라고 고백했다. 어떤 집요한 꿈, 어떤 지배적인 관념의 습격을 받으면, 그는 «모든 노력, 영혼의 모든 피»를 다해 절대를 향해 돌진했고, 이에 대해 루이 당탱은 이렇게 말했다: «이 사람과 작품이 단지 스케치에 불과하다 해도, 그것은 천재의 스케치라고 단언해야 한다».

이 천재의 스케치는 «고대인들이 라틴어로 ’vates’, 즉 점쟁이, 예언자, 선지자, 신들에게 영감받은 시인이라 불렀던»3클로드 라 샤리테. 자의 무시무시한 명철함을 지녔다. 로제 푸르니에는 예술가가 자신의 종말을 살기 전에 보는 «끔찍한 순간»을 언급한다. 이 예감은 그의 가장 상징적인 소네트인 «황금 범선»에서 구현된다. 넬리강은 그 속에서 미지의 바다를 항해하는 «순금으로 깎은» 승리의 배의 화려함을 그린다. 그러나 이 영광스러운 그림은 더 철저히 파괴되기 위해 존재할 뿐이다. 비극적인 결말에서, 배는 암초에 부딪혀 침몰하고, 오직 풍요로운 잔해만 남긴다. 독자는 그때 경악 속에서 그것이 자신의 난파를 예언하는 시인 자신임을 깨닫는다:

«내 마음, 버려진 배는 어찌 되었는가?
아아! 그것은 꿈의 심연에 가라앉았다…»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (시 전집), Claude Beausoleil과 Louis Dantin의 서문 수록, 몬트리올: Typo, «Typo Poésie» 총서, 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

Niebiański rozbitek: Émile Nelligan

Prze­tłuma­czone z fran­cu­skiego

«Nel­ligan jest le­gen­dą. Na­ród quebecki sam w so­bie jest po­nie­kąd ma­rze­niem, wy­obrażonym choć rze­czywistym, nie­pew­nym choć trwałym, a ostatecz­nie – kto wie? – może oca­lonym, może straconym. Mię­dzy tymi dwiema le­gen­dami ist­nieje łącz­ność.»

Vade­bon­coeur, Pier­re. «Émile Nel­ligan (1879-1941), po­ète» (Émile Nel­ligan (1879-1941), po­eta), w: En quelques tra­its (Kil­koma kreska­mi), Mon­tréal: Fi­des, 1978.

Czy trzeba przy­po­mi­nać, że literatura ka­na­dyj­sko-fran­cu­ska liczy so­bie za­le­d­wie dwa wieki ist­nie­nia; że do­piero co wy­szła z okresu dzie­ciń­stwa? Jesz­cze uboga w chwały literac­kie, po­siada jed­nak jed­ną, która wzor­cowo ucie­le­śnia jej wła­sną młodość. Tą chwałą jest Émile Nel­ligan1Formy od­rzucone:
Émil Nel­lighan.
Émile Ko­var.
: sie­dem­na­sto­letni młodzie­niec, nie­mal dziec­ko. Lecz przez tra­giczne od­wrócenie na­tu­ral­nego po­rząd­ku, w tym żywio­łowym wie­ku, który we­dług Bos­sueta «zdaje się być stworzony jedynie dla rado­ści i przy­jem­no­ści» i który «roz­po­ściera żagle na wszyst­kie strony ku na­dziei», Nel­ligan już ni­czego nie ocze­kuje; dryfuje:

«Moja du­sza jest czar­na: gdzie żyję? Do­kąd zmie­rzam?
Wszyst­kie jej na­dzieje leżą za­mar­z­nię­te:
Jestem nową Nor­we­gią,
Skąd ja­sne nie­biosa ode­szły.»

Nel­ligan, Émi­le. Po­ésies com­plètes (Po­ezje ze­brane), przed­mowa Clau­de’a Be­au­so­leil i Louis Dan­tina, Mon­tréal: Ty­po, se­ria «Typo Po­ésie», 1998.

I nie tylko w tych wer­sach, pod wpływem prze­lot­nego roz­czaro­wania, do­świad­cza on tego znie­chęcenia. Tak jest przez całe jego Po­ésies com­plètes (Po­ezje ze­brane), szlachetne ma­rze­nia prze­klętego anio­ła, który po­został obcy kom­pro­mi­som na­rzuca­nym przez życie.

Przeklęty anioł

Na słyn­nej fo­to­gra­fii ten szczupły uczeń o bladej twarzy i roz­czochranych wło­sach fascynuje wiel­ki­mi, płyn­nymi, nie­skoń­czonymi oczami; oczami, które się zmie­nia­ły, które ro­zu­mia­ły, które ma­rzyły. Chodził z pal­cami ubrudzonymi atramen­tem, w nie­ładzie sur­du­ta, a po­śród tego wszyst­kiego – z dumną mi­ną. «To dziwny chłopiec», mówili jed­ni; «tro­chę po­zuje», uważali in­ni. Ale jego duma była tylko fasadą, słabo skrywającą prze­sadną wraż­liwość, raz prze­peł­nioną en­tu­zja­zmem, in­nym razem przy­ćmioną dziką i groźną melan­cholią:

«Oto pa­nowanie gorz­kiego śmie­chu i wście­kło­ści
Z wie­dzy, że jest się po­etą i przed­mio­tem po­gar­dy,
Z wie­dzy, że ma się serce i jest się ro­zu­mia­nym
Tylko przez świa­tło księ­życa i wiel­kie bu­rzowe wie­czory!»

Nel­ligan, Émi­le. Po­ésies com­plètes (Po­ezje ze­brane), przed­mowa Clau­de’a Be­au­so­leil i Louis Dan­tina, Mon­tréal: Ty­po, se­ria «Typo Po­ésie», 1998.

Otaczające nie­zro­zumie­nie i noce spędzone na go­rącz­ko­wym kreśle­niu wer­sów, gdzie «już, po­śród błysko­tliwych rysów, obłęd uka­zywał swój ohydny pa­zur»2Uwaga o «ohyd­nym pa­zurze» po­chodzi od Louis Dan­tina z jego «Émile Nel­ligan et son Œuvre» (Émile Nel­ligan i jego dzie­ło), opubliko­wanego w sied­miu od­cin­kach w ga­ze­cie Les Débats (1902), który wkrótce stał się tą mi­tyczną przed­mową (1903), która ob­ja­wiła nie tylko jed­nego z naj­lep­szych po­etów fran­cu­sko­języcz­nej Ka­nady (Nel­liga­n), ale także jed­nego z jej naj­lep­szych es­tety­ków (Dan­tin)., przed­wcze­śnie pod­ko­pały jego zdro­wie. Umarł dwukrot­nie: naj­pierw śmier­cią in­telek­tu­al­ną, czyli sza­leń­stwem w wieku dzie­więt­na­stu lat; po­tem śmier­cią cie­le­sną w wieku pięć­dzie­się­ciu sied­miu lat.

Śmiech i szlochy

Nie ulega wąt­pliwo­ści, że Nel­ligan okrut­nie cier­piał z po­wodu tego nie­zro­zumie­nia. On, który ma­rzył tylko o Pa­ryżu, twier­dził, że jego wier­sze pew­nego dnia tam po­le­cą, by wrócić jako piękna książ­ka. Taka am­bi­cja, młodzień­cza i wi­brująca, stanowiła łatwą zdobycz dla zło­śliwej kryty­ki. Naj­bar­dziej zja­dliwy atak przy­szedł z Le Monde il­lu­stré, spod pióra ja­kie­goś ni­ja­kiego dzien­nika­rza prze­jeż­dżającego przez Mon­tréal, De Mar­chy’ego lub De Mar­chie­go, którego imie­nia hi­sto­ria za­po­mnia­ła. Z łatwą iro­nią i ma­łost­kową cia­snotą umysłu, ten cen­zor wy­śmie­wał oryginal­ność młodzień­ca, po­suwając się na­wet do za­sugero­wania mu to­nem współ­czucia, by na­pisał «małą roz­prawkę zwykłą prozą» dla udowod­nie­nia swoich za­sług, do­dając per­fid­nie: «gdyż za­chęcamy młodych pi­sarzy».

Do­tknięty do żywe­go, Nel­ligan wkrótce od­po­wie­dział pod­czas pa­mięt­nego po­sie­dze­nia École lit­téraire de Mon­tréal, 26 maja 1899 ro­ku. Tego wie­czoru, twarzą w twarz ze swoimi oszczer­ca­mi, tymi «ludźmi o po­nurych czołach / Którzy gar­dzili [jego] życiem i od­pychali [jego] rękę», młody człowiek po­wstał. Z grzywą roz­wianą na wie­trze, z płonącym spoj­rze­niem, wy­rzucił jed­nym tchem swoją ciętą ripo­stę, «La ro­mance du vin» (Ro­mans wi­na), która wprawiła salę w sza­leń­stwo. Był to za­razem jego triumf i jego po­żegna­nie:

«Dzwony za­śpie­wały; wie­czorny wiatr pach­nie…
A pod­czas gdy wino płynie radosnymi strumie­nia­mi,
Jestem tak we­so­ły, tak we­soły w moim dźwięcz­nym śmie­chu,
Och! tak we­so­ły, że boję się wy­buch­nąć szlochem!»

Nel­ligan, Émi­le. Po­ésies com­plètes (Po­ezje ze­brane), przed­mowa Clau­de’a Be­au­so­leil i Louis Dan­tina, Mon­tréal: Ty­po, se­ria «Typo Po­ésie», 1998.

«Le vaisseau d’or» (Złoty okręt)

Pro­dukt nie­praw­dopo­dob­nej al­chemii, Nel­ligan oka­zuje się bliski Po­emu przez ma­ka­brę, Heredii przez swój cyze­lowany język, Ne­rvalowi przez oniryczne nostal­gije, ale także Ro­den­bachowi przez mgły i Chopinowi przez mu­zykę du­szy. Pie­lęgnuje z dumą «swoje neu­rozy», wy­zna­jąc: «Umrę sza­lony… jak Bau­de­laire». Pod na­po­rem ja­kie­goś ob­se­syj­nego snu, ja­kiejś do­mi­nującej idei, rzuca się ku ab­so­lu­towi z «ca­łym wy­sił­kiem, całą krwią du­szy», co skłania Louis Dan­tina do stwier­dze­nia: «Przyj­mu­jąc, że człowiek i dzieło są tylko szki­cem, trzeba stwier­dzić, że jest to szkic ge­niu­szu».

Ten szkic ge­niu­szu po­siada prze­rażające ja­snowidz­twa «te­go, [co] Staro­żytni na­zywali po łacinie „vates“, wiesz­cz, ja­snowidz, pro­rok, po­eta na­tchniony przez bo­gów»3Claude La Charité.. Ro­ger Fo­ur­nier wspo­mina «strasz­liwy mo­ment», gdy ar­ty­sta wi­dzi swój ko­niec za­nim go prze­żyje. Ta prze­po­wied­nia ucie­le­śnia się w «Le vais­seau d’or» (Złoty okręt), jego naj­bar­dziej em­ble­ma­tycz­nym so­necie. Nel­ligan ma­luje w nim wspa­nia­łość trium­fującego okrętu, «wy­kutego z litego złota», żeglu­jącego po nie­zna­nych mo­rzach. Ale ten chwalebny ob­raz jest tu tylko po to, by zo­stać tym le­piej znisz­czonym. W tra­gicz­nym fi­nale okręt ude­rza w rafę i to­nie, po­zostawia­jąc jedynie bo­gate szcząt­ki. Czytel­nik poj­muje wów­czas z prze­rażeniem, że chodzi o sa­mego po­etę, prze­po­wia­dającego wła­sne roz­bi­cie:

«Cóż się stało z moim ser­cem, opusz­czonym okrętem?
Ach! za­to­nęło w ot­chłani ma­rze­nia…»

Nel­ligan, Émi­le. Po­ésies com­plètes (Po­ezje ze­brane), przed­mowa Clau­de’a Be­au­so­leil i Louis Dan­tina, Mon­tréal: Ty­po, se­ria «Typo Po­ésie», 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

Sang Karam dari Angkasa: Émile Nelligan

Di­ter­je­mah­kan dari ba­hasa Pran­cis

«Nel­li­gan ada­lah le­gen­da. Rak­yat Québec sen­di­ri, da­lam arti ter­ten­tu, ada­lah se­buah mim­pi, ter­ba­yang­kan mes­ki­pun nya­ta, ti­dak pasti mes­ki­pun ber­ta­han, dan pada akhir­nya — si­apa ta­hu? — mung­kin se­la­mat, mung­kin hi­lang. Ada ko­mu­ni­kasi an­tara ke­dua le­genda ini.»

Va­de­bon­co­e­ur, Pi­er­re. «Émile Nel­li­gan (1879-1941), poète» («Émile Nel­li­gan (1879-1941), pe­nya­ir­»), da­lam En qu­el­ques tra­its (Da­lam Be­be­rapa Go­resan), Mon­tréal: Fi­des, 1978.

Per­lu­kah di­i­ng­at­kan bahwa sas­tra Ka­na­da-Pran­cis baru ber­u­sia dua abad; bahwa sas­tra itu baru saja ke­luar dari masa ka­nak-ka­nak? Ma­sih mis­kin akan ke­mu­li­aan sas­tra, na­mun me­reka me­mi­l­iki satu ke­mu­li­aan yang se­cara te­la­dan me­wu­jud­kan ke­re­ma­jaan me­reka sen­di­ri. Ke­mu­li­aan itu ada­lah Émile Nel­li­gan1Ben­tuk yang di­to­lak:
Émil Nel­lighan.
Émile Ko­var.
: se­o­rang re­maja ber­u­sia tu­juh be­las ta­hun, ham­pir se­o­rang anak. Na­mun oleh pem­ba­li­kan tra­gis dari ta­t­anan alam, pada usia yang pe­nuh se­ma­ngat ini yang, me­nu­rut Bos­su­et, «se­o­lah-o­lah ha­nya di­cip­ta­kan un­tuk ke­gem­bi­raan dan ke­se­nangan» dan yang «mem­ben­tang­kan la­yar ke se­gala arah me­nuju ha­rapan», Nel­li­gan su­dah ti­dak meng­ha­rap­kan apa pun la­gi; ia ter­om­bang-am­bing:

«Ji­waku ke­lam: di mana ku hi­dup? Ke mana ku per­gi?
Se­mua ha­rapan mem­beku da­lam su­nyi:
Aku Nor­we­gia baru yang sepi
La­ngit pi­rang­nya te­lah lari per­gi.»

Nel­li­gan, Émi­le. Poésies com­p­lètes (Pu­isi Leng­kap), pr­a­kata oleh Claude Be­a­us­o­leil dan Lo­uis Dan­tin, Mon­tréal: Ty­po, kol. «T­ypo Poési­e», 1998.

Dan bu­kan ha­nya da­lam ba­it-bait ini, di ba­wah te­kanan ke­ke­ce­waan se­sa­at, ia me­ra­sa­kan ke­ke­ce­waan ini. Ini ter­jadi se­pan­jang Poésies com­p­lètes-nya, la­munan mu­lia se­o­rang ma­lai­kat ter­ku­tuk, yang te­tap asing ter­ha­dap kom­pro­mi-kom­promi yang di­pak­sa­kan ke­hi­dup­an.

Sang Malaikat Terkutuk

Da­lam se­buah foto ter­ke­nal, mu­rid ku­rus ber­wa­jah pu­cat dan be­ram­but be­ran­takan ini mem­pe­sona de­ngan mata be­sar­nya yang ber­a­ir, tak ter­ba­tas; mata yang be­ru­bah, yang me­ma­hami, yang ber­mim­pi. Ia ber­ja­lan de­ngan ja­ri-jari ber­noda tin­ta, man­tel pan­jang be­ran­tak­an, dan di an­tara se­mua itu, tam­pak bang­ga. «Dia bo­cah yang aneh», kata se­ba­gian orang; «agak suka ber­gaya», pi­kir yang la­in. Na­mun ke­bang­ga­an­nya ha­nya­lah fa­sad yang me­nyem­bu­nyi­kan de­ngan bu­ruk ke­pe­kaan yang me­lu­ap-lu­ap, ka­dang pe­nuh an­tu­si­as­me, ka­dang di­ge­lap­kan oleh me­lan­koli yang ga­nas dan meng­an­cam:

«Ini­lah masa tawa pa­hit dan ama­rah yang ber­ko­bar
Me­nge­ta­hui diri pe­nya­ir, sa­saran ce­mooh dan hi­na­an,
Me­nge­ta­hui diri pu­nya hati tanpa se­o­rang ka­wan
Se­lain si­nar rem­bu­lan dan ma­lam ba­dai yang gem­bar!»

Nel­li­gan, Émi­le. Poésies com­p­lètes (Pu­isi Leng­kap), pr­a­kata oleh Claude Be­a­us­o­leil dan Lo­uis Dan­tin, Mon­tréal: Ty­po, kol. «T­ypo Poési­e», 1998.

Ke­ti­dak­pa­haman di se­ki­tar­nya dan ma­lam-ma­lam yang di­ha­bis­kan un­tuk men­co­r­et-co­ret ba­it-bait yang ge­li­sah di mana «su­dah, di an­tara go­res­an-go­resan yang ber­ki­lau­an, ke­gi­laan me­nun­juk­kan ca­kar­nya yang me­nge­ri­kan»2Ung­kapan ten­tang «ca­kar yang me­nge­ri­kan» ada­lah dari Lo­uis Dan­tin da­lam «Émile Nel­li­gan et son Œuv­re» («Émile Nel­li­gan dan Kar­ya­nya») yang di­ter­bit­kan da­lam tu­juh ba­gian di su­rat ka­bar Les Débats (1902) dan se­gera men­jadi pr­a­kata mi­to­lo­gis (1903) yang meng­ung­kap­kan ti­dak ha­nya sa­lah satu pe­nyair ter­baik Ka­nada ber­ba­hasa Pran­cis (Nel­li­gan), te­tapi juga sa­lah satu es­tet­nya yang ter­baik (Dan­tin). akhir­nya me­ru­sak ke­se­hat­an­nya se­be­lum wak­tu­nya. Ia mati dua ka­li: per­ta­ma, ke­ma­tian in­te­lek­tual atau ke­gi­laan pada usia se­m­bi­lan be­las ta­hun; ke­mu­di­an, ke­ma­tian ra­gawi pada usia lima pu­luh tu­juh ta­hun.

Tawa dan Isak Tangis

Ti­dak di­r­a­gu­kan lagi bahwa Nel­li­gan men­de­rita de­ngan ke­jam aki­bat ke­ti­dak­pa­haman ini. Dia yang ha­nya ber­mimpi ten­tang Pa­ris, ia meng­k­laim bahwa ba­it-ba­it­nya su­atu hari akan ter­bang ke sa­na, un­tuk kem­bali se­ba­gai buku yang in­dah. Am­bisi se­perti itu, muda dan ber­ge­tar, me­na­war­kan mangsa yang mu­dah bagi kri­tik yang ja­hat. Se­rangan pa­ling ga­nas da­tang dari Le Monde il­lus­tré, dari pena se­o­rang jur­na­lis tak je­las yang ke­be­tulan ber­ada di Mon­tréal, De Mar­chy atau De Mar­c­hi, yang nama de­pan­nya te­lah di­lu­pa­kan se­ja­rah. De­ngan ir­oni yang mu­dah dan ke­sem­pitan pi­ki­ran yang pi­cik, sen­sor ini meng­e­jek ori­si­na­li­tas sang re­ma­ja, bah­kan me­nya­ran­kan­nya, de­ngan nada be­las ka­sih­an, un­tuk me­nu­lis «se­buah te­sis ke­cil da­lam prosa se­der­hana» un­tuk mem­buk­ti­kan ke­la­yak­an­nya, sam­bil me­nam­bah­kan de­ngan li­cik: «ka­rena kami men­do­r­ong para pe­nu­lis muda».

Ter­lu­ka, Nel­li­gan se­gera me­res­pons da­lam se­buah sesi yang ber­se­ja­rah di École lit­tér­a­ire de Mon­tréal, pada 26 Mei 1899. Ma­lam itu, meng­ha­dapi para pen­ce­la-nya, «orang-o­rang ber­dahi mu­ram / Yang me­re­meh­kan hi­dupku dan me­no­lak ta­nganku», pe­muda itu ber­di­ri. Ram­but ter­tiup angin, ta­tapan ber­a­pi-a­pi, ia me­lon­tar­kan se­ka­li­gus ba­las­an­nya yang ta­jam, «La ro­mance du vin» («Ro­mansa Ang­gur­»), yang mem­buat aula meng­gi­la. Itu ada­lah ke­me­nangan se­ka­li­gus per­pi­sah­an­nya:

«Lon­ceng ber­nya­nyi; angin sore me­ngem­bang ha­rum…
Se­men­tara ang­gur meng­a­lir da­lam arus ri­ang,
Aku be­gitu gem­bira da­lam ta­waku yang ga­rang,
Oh! be­gitu gem­bi­ra, hingga ta­kut pe­cah da­lam ta­ngis yang su­r­am!»

Nel­li­gan, Émi­le. Poésies com­p­lètes (Pu­isi Leng­kap), pr­a­kata oleh Claude Be­a­us­o­leil dan Lo­uis Dan­tin, Mon­tréal: Ty­po, kol. «T­ypo Poési­e», 1998.

«Le vaisseau d’or» («Kapal Emas»)

Pro­duk dari al­ki­mia yang tak ter­du­ga, Nel­li­gan me­nun­juk­kan ke­de­katan de­ngan Poe me­la­lui yang ma­ka­ber, de­ngan Here­dia me­la­lui ka­ta-ka­ta­nya yang ter­pa­hat, de­ngan Ner­val me­la­lui nos­tal­gia mim­pi­nya, te­tapi juga de­ngan Ro­den­bach me­la­lui ka­but dan de­ngan Cho­pin me­la­lui mu­sik ji­wa. Ia me­me­li­hara de­ngan bangga «neurosis-neurosisnya», meng­a­ku: «Aku akan mati gi­la… se­perti Ba­u­de­la­ire». Di ba­wah se­rangan mimpi ob­se­sif, ide do­mi­nan ter­ten­tu, ia ber­ge­gas me­nuju yang ab­so­lut de­ngan «se­lu­ruh upa­ya, se­lu­ruh da­rah jiwa», yang mem­buat Lo­uis Dan­tin ber­ka­ta: «De­ngan meng­a­kui bahwa pria dan kar­ya­nya ha­nya­lah se­buah sket­sa, ha­rus di­te­gas­kan bahwa itu ada­lah sketsa ke­je­ni­u­san».

Sketsa ke­je­ni­u­san ini me­mi­l­iki ke­jer­nihan yang me­na­kut­kan dari «apa yang orang-o­rang Kuno se­but da­lam ba­hasa La­tin “va­tes”, sang du­kun, sang peng­li­hat­an, sang na­bi, sang pe­nyair yang di­il­hami oleh para dewa»3Claude La Cha­rité.. Ro­ger Fo­ur­nier me­nye­but «mo­men me­nge­ri­kan» ke­tika sang se­ni­man me­li­hat akhir­nya se­be­lum men­ja­lan­i­nya. Fi­ra­sat ini ter­wu­jud da­lam «Le vais­seau d’or» («Ka­pal Emas»), so­ne­ta­nya yang pa­ling em­b­le­ma­tik. Nel­li­gan me­lu­kis­kan ke­me­gahan ka­pal yang ber­ja­ya, «di­pa­hat dari emas murni», ber­la­yar di la­utan yang tak di­ke­nal. Na­mun lu­kisan yang ge­mi­l­ang ini ha­nya ada un­tuk di­han­cur­kan de­ngan le­bih ba­ik. Da­lam ke­ja­tuhan yang tra­gis, ka­pal itu me­nab­rak ka­rang dan teng­ge­lam, ha­nya me­nyi­sa­kan re­run­tuhan yang ka­ya. Pem­baca ke­mu­dian me­ma­hami, de­ngan nge­ri, bahwa itu ada­lah sang pe­nyair sen­di­ri, yang me­nu­bu­at­kan ka­ram­nya sen­di­ri:

«Apa ja­di­nya ha­ti­ku, ka­pal yang ter­lan­tar?
Sa­yang! ia teng­ge­lam da­lam ju­rang mimpi yang ke­lam pe­kat…»

Nel­li­gan, Émi­le. Poésies com­p­lètes (Pu­isi Leng­kap), pr­a­kata oleh Claude Be­a­us­o­leil dan Lo­uis Dan­tin, Mon­tréal: Ty­po, kol. «T­ypo Poési­e», 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

De hemelse schipbreukeling: Émile Nelligan

Ver­taald uit het Frans

«Nel­li­gan is le­gen­da­risch. Het Qué­becse volk is zelf in ze­kere zin een droom, in­ge­beeld hoe­wel wer­ke­lijk, on­ze­ker hoe­wel vol­har­dend, en uit­ein­de­lijk – wie weet? – mis­schien ge­red, mis­schien ver­lo­ren. Er is een ver­bin­ding tus­sen deze twee le­gen­des.»

Va­de­bon­coeur, Pier­re. «É­mile Nel­li­gan (1879-1941), poè­te» («É­mile Nel­li­gan (1879-1941), dich­ter»), in En quelques traits (In en­kele trek­ken), Montre­al: Fi­des, 1978.

Is het no­dig te her­in­ne­ren dat de Frans-Ca­na­dese let­te­ren nau­we­lijks twee eeu­wen be­staan; dat zij nog maar net uit de kin­der­schoe­nen zijn? Nog arm aan li­te­raire roem, be­zit­ten zij er toch één die hun ei­gen jeugd voor­beel­dig be­li­chaamt. Deze roem is Émile Nel­li­gan1Af­ge­we­zen vor­men:
Émil Nel­lighan.
Émile Ko­var.
: een ado­les­cent van ze­ven­tien jaar, bijna nog een kind. Maar door een tra­gi­sche om­ke­ring van de na­tuur­lijke or­de, in deze on­be­zorgde leef­tijd die, vol­gens Bos­suet, «slechts ge­vormd lijkt voor vreugde en ge­noe­gens» en die «overal de zei­len hijst naar de hoop», hoopt Nel­li­gan reeds op niets meer; hij is op drift:

«Mijn ziel is zwart: waar leef ik? Waar reis ik heen?
Al haar hoop ligt be­vro­ren, ver­stomd:
Ik ben het nieuwe Noor­we­gen, al­leen,
Waar­uit de blonde he­mel niet meer komt.»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plè­tes (Vol­le­dige ge­dich­ten), voor­woord van Claude Beau­so­leil en van Louis Dan­tin, Montre­al: Ty­po, coll. «Typo Poé­sie», 1998.

En het is niet al­leen in deze ver­zen, on­der de in­druk van een voor­bij­gaande te­leur­stel­ling, dat hij deze ont­to­ve­ring er­vaart. Het is door­heen zijn ge­hele Poé­sies com­plè­tes (Vol­le­dige ge­dich­ten), edele dro­me­rijen van een ver­vloekte en­gel, vreemd ge­ble­ven aan de com­pro­mis­sen die het le­ven op­legt.

De vervloekte Engel

Op een be­roemde foto fas­ci­neert deze ma­gere scho­lier met het bleke ge­zicht en het war­rige haar door zijn gro­te, vloei­ba­re, on­ein­dige ogen; ogen die ver­an­der­den, die be­gre­pen, die droom­den. Hij liep met inkt­be­vlekte vin­gers, de jas in wan­or­de, en te mid­den van dit al­les een trotse blik. «Het is een vreemde jon­gen», zei­den som­mi­gen; «een beetje aan­stel­le­rig», von­den an­de­ren. Maar zijn trots was slechts een façade die een ge­prik­kelde ge­voe­lig­heid slecht ver­hul­de, nu eens over­loop­end van en­thou­si­as­me, dan weer ver­duis­terd door een woeste en drei­gende me­lan­cho­lie:

«Het is het heer­sen van bit­tere lach en ra­zer­nij,
Te we­ten dich­ter en voor­werp van ver­ach­ting te zijn,
Te we­ten een hart te heb­ben en be­gre­pen, zo fijn,
Slechts door het maan­licht en de storm­avond, zo vrij!»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plè­tes (Vol­le­dige ge­dich­ten), voor­woord van Claude Beau­so­leil en van Louis Dan­tin, Montre­al: Ty­po, coll. «Typo Poé­sie», 1998.

Het om­rin­gende on­be­grip en de door­waakte nach­ten be­steed aan het neer­krab­be­len van koort­sige ver­zen waarin «reeds, te­mid­den van schit­te­rende trek­ken, de waan­zin zijn af­schu­we­lijke klauw toonde»2De uit­druk­king over de «af­schu­we­lijke klauw» is van Louis Dan­tin in zijn «É­mile Nel­li­gan et son Œu­vre» («É­mile Nel­li­gan en zijn werk») ver­sche­nen in ze­ven af­le­ve­rin­gen in de krant Les Dé­bats (1902) en wel­dra ge­wor­den tot dat my­thi­sche voor­woord (1903) dat niet al­leen een van de beste dich­ters van Frans-Ca­nada (Nel­li­gan) ont­hul­de, maar ook een van zijn beste este­ten (Dan­tin). on­der­mijn­den voor­tij­dig zijn ge­zond­heid. Hij stierf twee­maal: eer­st, een in­tel­lec­tu­ele dood of waan­zin op ne­gen­tien­ja­rige leef­tijd; ver­vol­gens, een li­cha­me­lijke dood op ze­ven­en­vijf­tig­ja­rige leef­tijd.

De Lach en de Snikken

On­ge­twij­feld leed Nel­li­gan wreed on­der dit on­be­grip. Hij die slechts van Pa­rijs droom­de, be­weerde dat zijn ver­zen er op een dag naar­toe zou­den vlie­gen, om te­rug te ke­ren als een mooi boek. Een der­ge­lijke am­bi­tie, jeug­dig en le­ven­dig, bood een ge­mak­ke­lijke prooi voor kwaad­wil­lige kri­tiek. De meest vi­ru­lente aan­val kwam van Le Monde il­lu­stré, uit de pen van een vage jour­na­list op door­reis in Montre­al, De Mar­chy of De Mar­chi, wiens voor­naam de ge­schie­de­nis is ver­ge­ten. Met ge­mak­ke­lijke iro­nie en be­krom­pen klein­gees­tig­heid be­spotte deze cen­sor de ori­gi­na­li­teit van de ado­les­cent, en ging zelfs zo­ver hem op een toon van me­de­lij­den voor te stel­len «een kleine the­sis in een­vou­dig proza» te schrij­ven om zijn ver­dien­ste te be­wij­zen, en voegde er per­fide aan toe: «want wij moe­di­gen jonge schrij­vers aan».

Diep ge­kwetst, aar­zelde Nel­li­gan niet te ant­woor­den tij­dens een ge­denk­waar­dige bij­een­komst van de École lit­té­raire de Mon­tré­al, op 26 mei 1899. Die avond, te­gen­over zijn be­la­gers, deze «man­nen met som­bere voor­hoof­den / Die [z]ijn le­ven min­acht­ten en [z]ijn hand af­we­zen», stond de jon­ge­man op. Met wap­pe­rende haar­dos en vlam­mende blik, de­cla­meerde hij in één adem zijn vlij­mende re­pliek, «La ro­mance du vin» («Het wij­ne­pos»), die de zaal in ver­voe­ring bracht. Het was te­ge­lijk zijn tri­omf en zijn af­scheid:

«De klok­ken zon­gen; de avond­wind is zo zoet…
Ter­wijl de wijn in vro­lijke stro­men vloeit, zo vrij,
Ben ik zo vro­lijk, zo vro­lijk, vol over­moed,
Oh! zo vro­lijk, dat ik vrees in snik­ken te bar­sten – wee mij!»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plè­tes (Vol­le­dige ge­dich­ten), voor­woord van Claude Beau­so­leil en van Louis Dan­tin, Montre­al: Ty­po, coll. «Typo Poé­sie», 1998.

«Le vaisseau d’or» («Het gouden schip»)

Pro­duct van een on­waar­schijn­lijke al­che­mie, toont Nel­li­gan zich ver­want aan Poe door het ma­ca­be­re, aan He­re­dia door zijn ge­ci­se­leerd woord, aan Ner­val door zijn dro­me­rige nos­tal­gie­ën, maar ook aan Ro­den­bach door de ne­vels en aan Cho­pin door een mu­ziek van de ziel. Hij cul­ti­veert met trots «zijn neu­ro­ses», en ver­trouwt toe: «Ik zal waan­zin­nig ster­ven… zo­als Bau­de­laire». On­der de aan­val van een of an­dere ob­se­de­rende droom, van een of an­der over­heer­send idee, stort hij zich naar het ab­so­lute met «alle in­span­ning, al het bloed van de ziel», waar­door Louis Dan­tin zegt: «Aan­ge­no­men dat de mens en het werk slechts een schets zijn, moet men vast­stel­len dat het een schets van ge­ni­a­li­teit is».

Deze schets van ge­ni­a­li­teit be­zit de angst­aan­ja­gende hel­der­heid van «wat de Ou­den in het La­tijn “va­tes” noem­den, de waar­zeg­ger, de zie­ner, de pro­feet, de door de go­den geïn­spi­reerde dich­ter»3Claude La Cha­ri­té.. Ro­ger Four­nier roept het «ver­schrik­ke­lijke mo­ment» op waarin de kun­ste­naar zijn einde ziet vóór hij het be­leeft. Deze voor­ge­voel be­li­chaamt zich in «Le vais­seau d’or» («Het gou­den schip»), zijn meest em­ble­ma­ti­sche son­net. Nel­li­gan schil­dert er de pracht van een ze­ge­vie­rend schip, «uit mas­sief goud ge­sne­den», va­rend over on­be­kende zee­ën. Maar dit glo­ri­euze ta­fe­reel is er slechts om be­ter ver­nie­tigd te wor­den. In een tra­gi­sche val raakt het schip de klip en zinkt, slechts rijke wrak­stuk­ken ach­ter­la­tend. De le­zer be­grijpt dan, met ont­zet­ting, dat het om de dich­ter zelf gaat, die zijn ei­gen schip­breuk voor­spelt:

«Wat werd van mijn hart, ver­la­ten schip, zo al­leen?
He­laas! het zonk in de af­grond van de droom, ver­dween…»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plè­tes (Vol­le­dige ge­dich­ten), voor­woord van Claude Beau­so­leil en van Louis Dan­tin, Montre­al: Ty­po, coll. «Typo Poé­sie», 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

Il Naufrago celeste: Émile Nelligan

Tradotto dal fran­cese

«Nel­ligan è leg­gen­dario. Il popolo quebec­chese è esso stesso in qual­che modo un sogno, im­maginato ben­ché reale, in­certo seb­bene per­sis­ten­te, e in­fine – chi lo sa? – forse sal­va­to, forse per­duto. Vi è comunicazione tra queste due leg­gen­de.»

Vadebon­coeur, Pier­re. «Émile Nel­ligan (1879-1941), poète» («Émile Nel­ligan (1879-1941), poeta»), in En quel­ques traits (In pochi tratti), Mon­tréal: Fides, 1978.

È forse neces­sario ricor­dare che le let­tere canadesi-fran­cesi con­tano ap­pena due secoli di esis­ten­za; che escono ap­pena dal­l’in­fan­zia? An­cora povere di glorie let­terarie, ne pos­siedono una, tut­tavia, che in­carna esem­plar­mente la loro stessa giovinez­za. Questa gloria è Émile Nel­ligan1Forme rifiuta­te:
Émil Nel­lighan.
Émile Kovar.
: un adolescente di dicias­sette an­ni, quasi un fan­ciul­lo. Ma per un tragico rovesciamento del­l’or­dine na­turale, a quel­l’età spen­sierata che, secondo Bos­suet, «sem­bra non es­sere for­mata che per la gioia e per i piaceri» e che «tende le vele da ogni parte alla speranza», Nel­ligan non spera già più nul­la; è alla deriva:

«L’anima mia è nera: dove vivo? dove vado?
Tutte le speranze giac­ciono gela­te:
Son la Nor­vegia nuova dal cielo desolato
Da cui le luci bionde se ne sono an­da­te.»

Nel­ligan, Émile. Poésies com­plètes (Poesie com­plete), pre­fazione di Claude Beausoleil e di Louis Dan­tin, Mon­tréal: Typo, coll. «Typo Poésie», 1998.

E non è sol­tanto in questi ver­si, sotto il colpo di una delusione pas­seg­gera, che egli prova questo di­sin­can­to. È lungo tutte le sue Poésies com­plètes (Poesie com­plete), nobili sogni di un an­gelo maledet­to, rimasto es­traneo ai com­promessi che la vita im­pone.

L’Angelo maledetto

In una celebre fotografia, questo esile scolaro dal viso pal­lido e dai ca­pelli ar­ruf­fati af­fascina con i suoi grandi oc­chi liquidi, in­finiti; oc­chi che mutavano, che com­pren­devano, che sognavano. An­dava con le dita mac­chiate d’in­chios­tro, la redin­gote in di­sor­dine, e in tutto ciò, l’aria fiera. «È un ragazzo strano», dicevano gli uni; «un po’ poseur», trovavano gli al­tri. Ma la sua fierezza non era che una fac­ciata che dis­simulava male una sen­sibilità esas­pera­ta, ora traboc­cante d’en­tusiasmo, ora oscurata da una feroce e minac­ciosa malin­conia:

«È il regno del riso amaro e della tem­pesta
Di sapersi poeta e og­getto di di­sprez­zo,
Di sapersi un cuore e non trovare ap­prezzo
Che nel chiar di luna e nelle notti funes­te!»

Nel­ligan, Émile. Poésies com­plètes (Poesie com­plete), pre­fazione di Claude Beausoleil e di Louis Dan­tin, Mon­tréal: Typo, coll. «Typo Poésie», 1998.

L’in­com­pren­sione cir­cos­tante e le veglie trascorse a scaraboc­chiare versi feb­brili dove «già, tra tratti scin­til­lan­ti, la fol­lia mos­trava il suo ar­tiglio or­rendo»2Il tratto sul­l’«ar­tiglio or­rendo» è di Louis Dan­tin nel suo «Émile Nel­ligan et son Œuvre» («Émile Nel­ligan e la sua Opera») ap­parso in sette pun­tate nel gior­nale Les Débats (1902) e divenuto ben pre­sto quella mitica pre­fazione (1903) che ha rivelato non sol­tanto uno dei migliori poeti del Canada fran­cese (Nel­ligan), ma an­che uno dei suoi migliori es­teti (Dan­tin). finirono per minare la sua salute an­zitem­po. Morì due vol­te: prima, di morte in­tel­let­tuale o di fol­lia a dician­nove an­ni; poi, di morte cor­porale a cin­quan­tasette an­ni.

Il Riso e i Singhiozzi

Non v’è dub­bio che Nel­ligan sof­frì crudel­mente di questa in­com­pren­sione. Lui che non sognava che Pa­rigi, pre­ten­deva che i suoi versi vi sareb­bero volati un gior­no, per tor­narne in bel libro. Una tale am­bizione, giovanile e vibran­te, of­friva una preda facile alla critica malevola. L’at­tacco più virulento venne dal Monde il­lus­tré, dalla penna di un vago gior­nalista di pas­sag­gio a Mon­tréal, De Mar­chy o De Mar­chi, di cui la storia ha dimen­ticato il nome di bat­tesimo. Con un’ironia facile e una meschina ris­tret­tezza di spirito, questo cen­sore derise l’originalità del­l’adolescen­te, giun­gendo fino a sug­gerir­gli, con tono di com­miserazione, di scrivere «una pic­cola tesi in sem­plice prosa» per provare il suo merito, ag­giun­gendo per­fidamen­te: «poiché noi in­corag­giamo i giovani scrit­tori».

Ferito nel vivo, Nel­ligan non tardò a ris­pon­dere durante una seduta memorabile del­l’École lit­téraire de Mon­tréal, il 26 mag­gio 1899. Quella sera, di fronte ai suoi detrat­tori, quegli «uomini dalle fronti morose / Che di­sdegnavano la [sua] vita e res­pin­gevano la [sua] mano», il giovane si al­zò. Chioma al ven­to, lo sguardo in­fiam­ma­to, lan­ciò tutto d’un fiato la sua replica taglien­te, «La romance du vin» («La romanza del vino»), che fece delirare la sala. Fu al con­tempo il suo trionfo e il suo ad­dio:

«Han can­tato le cam­pane; olezza il vento della sera…
E men­tre il vino scorre a gio­iosi tor­ren­ti,
Son così ga­io, ga­io, nel riso mio che im­pera,
Oh! così ga­io, che temo scop­piare in lamen­ti!»

Nel­ligan, Émile. Poésies com­plètes (Poesie com­plete), pre­fazione di Claude Beausoleil e di Louis Dan­tin, Mon­tréal: Typo, coll. «Typo Poésie», 1998.

«Le vaisseau d’or» («Il vascello d’oro»)

Prodotto di un’im­probabile al­chimia, Nel­ligan si mos­tra vicino a Poe per il macabro, a Heredia per il suo verbo cesel­la­to, a Ner­val per le sue nos­tal­gie oniriche, ma an­che a Roden­bach per le brume e a Chopin per una musica del­l’anima. Col­tiva con or­goglio «le sue nevrosi», con­fidan­do: «Morirò fol­le… come Baudelaire». Sotto l’as­salto di qual­che sogno os­ses­sionan­te, di qual­che idea domina­trice, si pre­cipita verso l’as­soluto con «tutto lo sfor­zo, tutto il san­gue del­l’anima», il che fa dire a Louis Dan­tin: «Am­met­tendo che l’uomo e l’opera non siano che un ab­boz­zo, bisogna af­fer­mare che è un ab­bozzo di genio».

Questo ab­bozzo di genio ha le lucidità spaven­tose di «ciò [che] gli An­ti­chi chiamavano in la­tino “va­tes”, l’in­dovino, il veg­gen­te, il profeta, il poeta is­pirato dagli dèi»3Claude La Charité.. Roger Four­nier evoca il «ter­ribile momento» in cui l’ar­tista vede la sua fine prima di viver­la. Questa pre­monizione si in­carna in «Le vais­seau d’or» («Il vascello d’oro»), il suo sonetto più em­blema­tico. Nel­ligan vi dipinge lo splen­dore di una nave trion­fan­te, «in­tagliata nel­l’oro mas­sic­cio», che naviga su mari sconosciuti. Ma questo quadro glorioso è là solo per es­sere meglio di­strut­to. In una caduta tragica, la nave urta lo scoglio e af­fon­da, lasciando solo ric­chi relit­ti. Il let­tore com­prende al­lora, con sgomen­to, che si tratta del poeta stes­so, che profetizza il proprio naufragio:

«Che n’è del mio cuore, vascello ab­ban­dona­to?
Ahimè! è naufragato nel­l’abisso del sogno…»

Nel­ligan, Émile. Poésies com­plètes (Poesie com­plete), pre­fazione di Claude Beausoleil e di Louis Dan­tin, Mon­tréal: Typo, coll. «Typo Poésie», 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

खगोलीय जलपोतभंग : एमिल नेलिगाँ

फ्रांसीसी से अनुवादित

«नेलिगाँ एक किंवदंती हैं। क्यूबेक की जनता स्वयं एक प्रकार से एक स्वप्न है, काल्पनिक होते हुए भी वास्तविक, अनिश्चित होते हुए भी स्थायी, और अंततः — कौन जाने? — शायद बचा लिया जाए, शायद खो दिया जाए। इन दो किंवदंतियों के बीच एक संवाद है।»

Vadeboncoeur, Pierre. «Émile Nelligan (1879-1941), poète» (एमिल नेलिगाँ (1879-1941), कवि), dans En quelques traits (कुछ रेखाचित्रों में), Montréal : Fides, 1978.

क्या यह याद दिलाने की आवश्यकता है कि कनाडाई-फ्रांसीसी साहित्य का अस्तित्व मुश्किल से दो शताब्दियों का है; कि यह अभी-अभी बचपन से बाहर निकला है? साहित्यिक गौरवों में अभी भी निर्धन, फिर भी इसके पास एक गौरव है, जो इसकी अपनी युवावस्था का आदर्श प्रतीक है। यह गौरव एमिल नेलिगाँ1अस्वीकृत रूप :
Émil Nellighan.
Émile Kovar.
हैं : सत्रह वर्ष का एक किशोर, लगभग एक बालक। परंतु प्राकृतिक व्यवस्था के एक दुखद उलटफेर से, इस चंचल आयु में जो, बॉस्युए के अनुसार, «मानो केवल आनंद और सुखों के लिए बनी है» और जो «आशा की ओर सभी पाल फैला देती है», नेलिगाँ अब कुछ भी आशा नहीं करते; वे बहाव में हैं :

«अंधेरी है आत्मा मेरी : कहाँ रहूँ? किधर जाऊँ?
आशाएँ जमी हैं, हिम में दबी सारी :
नया नॉर्वे हूँ जहाँ से गए आकाश स्वर्ण, क्या पाऊँ?
छोड़ गई मुझे वह किरण प्यारी।»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (संपूर्ण कविताएँ), préface de Claude Beausoleil et celle de Louis Dantin, Montréal : Typo, coll. «Typo Poésie», 1998.

और यह केवल इन पंक्तियों में नहीं है, किसी क्षणिक निराशा के प्रभाव में, कि वे इस मोहभंग का अनुभव करते हैं। यह उनकी पूरी Poésies complètes (संपूर्ण कविताओं) में है, एक शापित देवदूत की उदात्त कल्पनाएँ, जो जीवन द्वारा थोपे गए समझौतों से अजनबी रहा।

शापित देवदूत

एक प्रसिद्ध छायाचित्र में, यह दुबला-पतला छात्र अपने पीले चेहरे और उलझे बालों के साथ अपनी बड़ी तरल, अनंत आँखों से मोहित करता है; ऐसी आँखें जो बदलती थीं, समझती थीं, स्वप्न देखती थीं। वह स्याही से सनी उँगलियों, अस्त-व्यस्त कोट के साथ चलता था, और इन सबके बीच, गर्वीला दिखता था। «यह एक अजीब लड़का है», कुछ कहते थे; «थोड़ा दिखावटी», दूसरे सोचते थे। परंतु उसका गर्व केवल एक मुखौटा था जो एक उत्तेजित संवेदनशीलता को मुश्किल से छिपाता था, कभी उत्साह से उफनती, कभी एक उग्र और भयावह विषाद से घिरी :

«यह है कड़वी हँसी और क्रोध का राज
कवि होना और तिरस्कार का पात्र होना,
हृदय होना और समझे न जाना
सिवा चाँदनी और तूफानी रातों के साज!»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (संपूर्ण कविताएँ), préface de Claude Beausoleil et celle de Louis Dantin, Montréal : Typo, coll. «Typo Poésie», 1998.

चारों ओर की अबोधता और ज्वरग्रस्त पंक्तियाँ लिखने में बिताई रातें, जहाँ «पहले से ही, चमकीले लक्षणों के बीच, पागलपन अपना भयानक पंजा दिखा रहा था»2«भयानक पंजे» वाला वाक्यांश लुई दँतां का है, उनके «Émile Nelligan et son Œuvre» (एमिल नेलिगाँ और उनकी कृति) से, जो Les Débats पत्रिका में सात किस्तों में प्रकाशित हुआ (1902) और शीघ्र ही वह पौराणिक प्रस्तावना (1903) बन गया जिसने न केवल फ्रांसीसी कनाडा के सर्वश्रेष्ठ कवियों में से एक (नेलिगाँ) को प्रकट किया, बल्कि उसके सर्वश्रेष्ठ सौंदर्यशास्त्रियों में से एक (दँतां) को भी।, ने समय से पहले उनके स्वास्थ्य को क्षीण कर दिया। वे दो बार मरे : पहले, उन्नीस वर्ष की आयु में बौद्धिक मृत्यु या पागलपन से; फिर, सत्तावन वर्ष की आयु में शारीरिक मृत्यु से।

हँसी और सिसकियाँ

इसमें कोई संदेह नहीं कि नेलिगाँ ने इस अबोधता से गहरी पीड़ा झेली। वे जो केवल पेरिस का स्वप्न देखते थे, दावा करते थे कि उनकी कविताएँ एक दिन वहाँ उड़कर जाएँगी, और एक सुंदर पुस्तक बनकर लौटेंगी। ऐसी महत्वाकांक्षा, किशोर और जीवंत, दुर्भावनापूर्ण आलोचना के लिए आसान शिकार थी। सबसे तीखा आक्रमण Le Monde illustré से आया, मॉन्ट्रियल में गुजरते एक अस्पष्ट पत्रकार, दे मार्शी या दे मार्की की कलम से, जिसका पहला नाम इतिहास ने भुला दिया है। सस्ती विडंबना और संकीर्ण मानसिकता के साथ, इस समालोचक ने किशोर की मौलिकता का उपहास किया, यहाँ तक कि सहानुभूति के स्वर में उसे «सरल गद्य में एक छोटा निबंध» लिखने का सुझाव दिया ताकि वह अपनी योग्यता सिद्ध कर सके, छल से जोड़ते हुए : «क्योंकि हम युवा लेखकों को प्रोत्साहित करते हैं»।

आहत होकर, नेलिगाँ ने शीघ्र ही एक यादगार संध्या में उत्तर दिया, मॉन्ट्रियल के साहित्यिक विद्यालय की एक बैठक में, 26 मई 1899 को। उस शाम, अपने आलोचकों के सामने, उन «उदास माथे वाले पुरुषों / जिन्होंने [उसके] जीवन का तिरस्कार किया और [उसका] हाथ ठुकरा दिया», युवक खड़ा हुआ। बाल हवा में लहराते, आँखें जलती हुईं, उसने एक ही साँस में अपना तीखा उत्तर दिया, «La romance du vin» (मदिरा का गीत), जिसने सभागार को मंत्रमुग्ध कर दिया। यह उसकी विजय और विदाई दोनों थी :

«घंटियाँ गाईं; संध्या पवन सुगंध लाई…
मदिरा बहती आनंद की धार :
इतना प्रसन्न हूँ, हँसी गूँजती है, भाई,
ओह! इतना कि डर है — फूटूँगा रुदन की बौछार!»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (संपूर्ण कविताएँ), préface de Claude Beausoleil et celle de Louis Dantin, Montréal : Typo, coll. «Typo Poésie», 1998.

«Le vaisseau d’or» (स्वर्ण पोत)

एक असंभव रसायन का उत्पाद, नेलिगाँ पो के निकट हैं भयावहता में, हेरेडिया के निकट अपनी तराशी हुई भाषा में, नेर्वाल के निकट अपनी स्वप्निल उदासीनताओं में, लेकिन रोडेनबाख के भी धुंध में और शोपाँ के आत्मा के संगीत में। वे गर्व से अपनी «विक्षिप्तताओं» को पालते हैं, विश्वास करते हुए : «मैं पागल मरूँगा… बोदलेयर की तरह»। किसी जुनूनी स्वप्न के, किसी प्रभुत्वशाली विचार के आक्रमण में, वे «सारे प्रयास, आत्मा के सारे रक्त» के साथ परम की ओर दौड़ पड़ते हैं, जिससे लुई दँतां कहते हैं : «मानते हुए कि मनुष्य और कृति केवल एक रेखाचित्र हैं, यह कहना होगा कि यह प्रतिभा का रेखाचित्र है»।

प्रतिभा के इस रेखाचित्र में उन भयावह अंतर्दृष्टियाँ हैं जो «प्राचीनों ने लातिन में जिसे “vates” कहा, भविष्यवक्ता, दृष्टा, पैगंबर, देवताओं द्वारा प्रेरित कवि»3क्लॉद ला शारिते। में होती हैं। रोजे फूर्नियर उस «भयानक क्षण» का उल्लेख करते हैं जब कलाकार अपना अंत जीने से पहले देखता है। यह पूर्वाभास «Le vaisseau d’or» (स्वर्ण पोत) में मूर्त होता है, उनका सबसे प्रतीकात्मक सॉनेट। नेलिगाँ यहाँ एक विजयी जहाज की भव्यता चित्रित करते हैं, «ठोस सोने में तराशा हुआ», अज्ञात समुद्रों पर तैरता हुआ। परंतु यह गौरवशाली चित्र केवल इसलिए है कि इसे बेहतर ढंग से नष्ट किया जा सके। एक दुखद पतन में, जहाज चट्टान से टकराता है और डूब जाता है, केवल समृद्ध मलबा छोड़कर। तब पाठक भय से समझता है कि यह स्वयं कवि है, अपने ही जलपोतभंग की भविष्यवाणी करते हुए :

«क्या हुआ मेरा हृदय, वह परित्यक्त जहाज?
हाय! डूब गया स्वप्न की अतल में आज…»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (संपूर्ण कविताएँ), préface de Claude Beausoleil et celle de Louis Dantin, Montréal : Typo, coll. «Typo Poésie», 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

O Náufrago Celeste: Émile Nelligan

Tra­du­zido do fran­cês

«Nel­li­gan é len­dá­rio. O povo que­be­quense é ele pró­prio, de certo mo­do, um so­nho, ima­gi­nado em­bora re­al, in­certo ainda que per­sis­ten­te, e a prazo — quem sa­be? — tal­vez sal­vo, tal­vez per­di­do. Há co­mu­ni­ca­ção en­tre es­tas duas len­das.»

Va­de­bon­co­eur, Pi­er­re. «É­mile Nel­li­gan (1879-1941), poè­te» («É­mile Nel­li­gan (1879-1941), po­e­ta»), em En quel­ques traits (Em al­guns tra­ços), Mon­tre­al: Fi­des, 1978.

Será ne­ces­sá­rio re­cor­dar que as le­tras ca­na­di­a­no-fran­ce­sas con­tam ape­nas dois sé­cu­los de exis­tên­cia; que mal saí­ram da in­fân­cia? Ainda po­bres em gló­rias li­te­rá­ri­as, pos­suem to­da­via uma que en­carna exem­plar­mente a sua pró­pria ju­ven­tu­de. Esta gló­ria é Émile Nel­li­gan1For­mas re­jei­ta­das:
Émil Nel­lighan.
Émile Ko­var.
: um ado­les­cente de de­zas­sete anos, quase uma cri­an­ça. Mas por uma trá­gica in­ver­são da or­dem na­tu­ral, nesta idade es­pon­tâ­nea que, se­gundo Bos­su­et, «pa­rece ter sido for­mada ape­nas para a ale­gria e para os pra­ze­res» e que «es­tende as ve­las de to­dos os la­dos à es­pe­rança», Nel­li­gan já nada es­pe­ra; está à de­ri­va:

«Ne­gra é mi­nha al­ma: onde es­tou? Aonde vou?
To­das as es­pe­ran­ças ja­zem ge­la­das:
Sou a No­ru­ega no­va, aban­do­na­da,
De onde os lou­ros céus par­ti­ram — não vol­tou.»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plè­tes (Po­e­sias com­ple­tas), pre­fá­cio de Claude Be­au­so­leil e de Louis Dan­tin, Mon­tre­al: Ty­po, col. «Typo Poé­si­e», 1998.

E não é ape­nas nes­tes ver­sos, sob o efeito de uma de­si­lu­são pas­sa­gei­ra, que ele ex­pe­ri­menta este de­sen­can­to. É ao longo de to­das as suas Poé­sies com­plè­tes (Po­e­sias com­ple­tas), no­bres de­va­neios de um anjo mal­di­to, que per­ma­ne­ceu alheio aos com­pro­mis­sos que a vida im­põe.

O Anjo Maldito

Numa cé­le­bre fo­to­gra­fia, este ma­gro es­tu­dante de rosto pá­lido e ca­be­los des­gre­nha­dos fas­cina pe­los seus gran­des olhos lí­qui­dos, in­fi­ni­tos; olhos que mu­da­vam, que com­pre­en­di­am, que so­nha­vam. An­dava com os de­dos man­cha­dos de tin­ta, a so­bre­ca­saca em de­sor­dem, e em tudo is­to, um ar al­ti­vo. «É um ra­paz es­tra­nho», di­ziam uns; «um pouco pre­ten­si­oso», acha­vam ou­tros. Mas o seu or­gu­lho era ape­nas uma fa­chada que mal dis­si­mu­lava uma sen­si­bi­li­dade exas­pe­ra­da, ora trans­bor­dante de en­tu­si­as­mo, ora en­som­brada por uma fe­roz e ame­a­ça­dora me­lan­co­lia:

«É o reino do riso amargo e do tor­mento
De se sa­ber po­eta e alvo de des­pre­zo,
De se sa­ber um co­ra­ção e vi­ver preso
Só com­pre­en­dido pelo luar e o ven­to!»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plè­tes (Po­e­sias com­ple­tas), pre­fá­cio de Claude Be­au­so­leil e de Louis Dan­tin, Mon­tre­al: Ty­po, col. «Typo Poé­si­e», 1998.

A in­com­pre­en­são am­bi­ente e as vi­gí­lias pas­sa­das a ra­bis­car ver­sos fe­bris onde «já, en­tre tra­ços cin­ti­lan­tes, a des­ra­zão mos­trava a sua garra he­di­onda»2O traço so­bre a «garra he­di­onda» é de Louis Dan­tin no seu «É­mile Nel­li­gan et son Œu­vre» («É­mile Nel­li­gan e a sua Obra») pu­bli­cado em sete nú­me­ros no jor­nal Les Dé­bats (Os De­ba­tes) (1902) e tor­nado logo o mí­tico pre­fá­cio (1903) que re­ve­lou não ape­nas um dos me­lho­res po­e­tas do Ca­nadá fran­cês (Nel­li­gan), mas tam­bém um dos seus me­lho­res es­te­tas (Dan­tin). aca­ba­ram por mi­nar a sua saúde an­tes do tem­po. Mor­reu duas ve­zes: pri­mei­ro, de morte in­te­lec­tual ou de lou­cura aos de­za­nove anos; de­pois, de morte cor­po­ral aos cin­quenta e sete anos.

O Riso e os Soluços

Não há dú­vida de que Nel­li­gan so­freu cru­el­mente com esta in­com­pre­en­são. Ele, que só so­nhava com Pa­ris, afir­mava que os seus ver­sos vo­a­riam até lá um dia, para re­gres­sa­rem em belo li­vro. Tal am­bi­ção, ju­ve­nil e vi­bran­te, ofe­re­cia uma presa fá­cil à crí­tica ma­le­vo­len­te. O ata­que mais vi­ru­lento veio do Monde il­lus­tré, pela pena de um vago jor­na­lista de pas­sa­gem por Mon­tre­al, De Mar­chy ou De Mar­chi, cujo nome pró­prio a his­tó­ria es­que­ceu. Com uma iro­nia fá­cil e uma mes­qui­nha es­trei­teza de es­pí­ri­to, este cen­sor ri­di­cu­la­ri­zou a ori­gi­na­li­dade do ado­les­cen­te, che­gando a su­ge­rir-lhe, num tom de co­mi­se­ra­ção, que es­cre­vesse «uma pe­quena tese em sim­ples prosa» para pro­var o seu mé­ri­to, acres­cen­tando per­fi­da­men­te: «pois en­co­ra­ja­mos os jo­vens es­cri­to­res».

Ul­ce­ra­do, Nel­li­gan não tar­dou a res­pon­der du­rante uma ses­são me­mo­rá­vel da École lit­té­raire de Mon­tréal, a 26 de Maio de 1899. Nessa noi­te, pe­rante os seus de­trac­to­res, es­ses «ho­mens de fron­tes mo­ro­sas / Que des­de­nha­vam a [sua] vida e re­pe­liam a [sua] mão», o jo­vem er­gueu-se. Crina ao ven­to, o olhar in­fla­ma­do, lan­çou de um só fô­lego a sua ré­plica cor­tan­te, «La ro­mance du vin» («O ro­mance do vi­nho»), que fez de­li­rar a sa­la. Foi si­mul­ta­ne­a­mente o seu triunfo e a sua des­pe­di­da:

«Os si­nos can­ta­ram; e a brisa da tarde odo­ra…
E en­quanto o vi­nho jorra em ale­gre tor­ren­te,
Es­tou tão ale­gre, ale­gre, no meu riso ar­den­te,
Oh! tão ale­gre, que em pranto temo ex­plo­dir ago­ra!»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plè­tes (Po­e­sias com­ple­tas), pre­fá­cio de Claude Be­au­so­leil e de Louis Dan­tin, Mon­tre­al: Ty­po, col. «Typo Poé­si­e», 1998.

«Le vaisseau d’or» («O navio de ouro»)

Pro­duto de uma im­pro­vá­vel al­qui­mia, Nel­li­gan re­ve­la-se pró­ximo de Poe pelo ma­ca­bro, de He­re­dia pelo seu verbo cin­ze­la­do, de Ner­val pe­las suas nos­tal­gias oní­ri­cas, mas tam­bém de Ro­den­bach pe­las bru­mas e de Cho­pin por uma mú­sica da al­ma. Cul­tiva com or­gu­lho «as suas neu­ro­ses», con­fi­den­ci­an­do: «Mor­re­rei lou­co… como Bau­de­laire». Sob o as­salto de al­gum so­nho ob­si­di­an­te, de al­guma ideia do­mi­na­do­ra, pre­ci­pi­ta-se para o ab­so­luto com «todo o es­for­ço, todo o san­gue da alma», o que leva Louis Dan­tin a di­zer: «Ad­mi­tindo que o ho­mem e a obra não se­jam mais que um es­bo­ço, é ne­ces­sá­rio afir­mar que é um es­boço de gé­nio».

Este es­boço de gé­nio pos­sui as lu­ci­de­zes as­sus­ta­do­ras de «o [que] os An­ti­gos cha­ma­vam em la­tim “va­tes”, o adi­vi­nho, o vi­den­te, o pro­fe­ta, o po­eta ins­pi­rado pe­los deu­ses»3Claude La Cha­ri­té.. Ro­ger Four­nier evoca o «ter­rí­vel mo­mento» em que o ar­tista vê o seu fim an­tes de o vi­ver. Esta pre­mo­ni­ção en­car­na-se em «Le vais­seau d’or» («O na­vio de ou­ro»), o seu so­neto mais em­ble­má­ti­co. Nel­li­gan pinta aí o es­plen­dor de um na­vio triun­fan­te, «ta­lhado em ouro ma­ciço», na­ve­gando por ma­res des­co­nhe­ci­dos. Mas este qua­dro glo­ri­oso está lá ape­nas para ser me­lhor des­truí­do. Numa queda trá­gi­ca, o na­vio em­bate no re­cife e afun­da, dei­xando ape­nas ri­cas re­lí­qui­as. O lei­tor com­pre­ende en­tão, com pa­vor, que se trata do pró­prio po­e­ta, pro­fe­ti­zando o seu pró­prio nau­frá­gio:

«Que foi feito do meu co­ra­ção, na­vio de­ser­ta­do?
Ai de mim! afun­dou no abismo do so­nho…»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plè­tes (Po­e­sias com­ple­tas), pre­fá­cio de Claude Be­au­so­leil e de Louis Dan­tin, Mon­tre­al: Ty­po, col. «Typo Poé­si­e», 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

天上の漂流者:エミール・ネリガン

フランス語からの翻訳

ネリガンは伝説である。ケベックの民もまた、ある意味で夢のような存在であり、想像上のものでありながら現実であり、不確かでありながら持続し、そしていつの日か——誰が知ろう?——救われるか、あるいは失われるかもしれない。この二つの伝説の間には、通じ合うものがある。

ヴァドボンクール、ピエール。「Émile Nelligan (1879-1941), poète(エミール・ネリガン〔1879-1941〕、詩人)」、En quelques traits(いくつかの素描)所収、モントリオール:フィデス社、1978年。

カナダ=フランス語文学がわずか二世紀の歴史しか持たず、まだ幼年期を脱したばかりであることを、改めて思い起こす必要があろうか。文学的栄光に乏しいこの文学も、しかし、その若さを模範的に体現する一つの栄光を有している。それがエミール・ネリガン1却下された形式:
エミル・ネリガン。
エミール・コヴァル。
である——十七歳の少年、ほとんど子供と言ってよい。しかし、自然の摂理の悲劇的な逆転によって、ボシュエが「喜びと快楽のためにのみ造られたかのように見える」と語り、「あらゆる方角に希望の帆を広げる」はずのこの快活な年齢において、ネリガンはすでに何も望んではいなかった。彼は漂流していたのである:

わが魂は暗し:いずこへ向かうか
望みはすべて凍てついて
われは新たなノルウェーか
金の空は遠く消えて

ネリガン、エミール。Poésies complètes(詩全集)、クロード・ボーソレイユおよびルイ・ダンタンの序文付き、モントリオール:ティポ社、「ティポ詩集」叢書、1998年。

そして、この詩句においてのみ、一時的な失望のもとでこの幻滅を味わったのではない。彼のPoésies complètes(詩全集)の全編を通じて——呪われた天使の気高い夢想であり、人生の強いる妥協に無縁のままであった——このことは言える。

呪われた天使

有名な写真の中で、青白い顔と乱れた髪のこの痩せた学生は、その大きく潤んだ無限の瞳で人を魅了する。変化し、理解し、夢見る眼差しであった。彼はインクで汚れた指、乱れた上着のまま歩き、そのすべての中に誇り高い様子があった。「変わった少年だ」とある者たちは言い、「少し気取っている」と他の者たちは思った。しかし、その誇りは仮面に過ぎず、極度に昂った感受性を隠しきれてはいなかった。時に熱狂にあふれ、時に獰猛で不穏な憂鬱に沈んだ:

苦き笑いと怒りの世を生きる
詩人と知りつつ蔑まれ
心ありながら解されぬ身は
月と嵐の夜のみぞ知る!

ネリガン、エミール。Poésies complètes(詩全集)、クロード・ボーソレイユおよびルイ・ダンタンの序文付き、モントリオール:ティポ社、「ティポ詩集」叢書、1998年。

周囲の無理解と、「すでに、きらめく筆致の中に、狂気がその醜い爪を見せていた2醜い爪」に関する表現は、ルイ・ダンタンがLes Débats(レ・デバ)紙(1902年)に七回にわたって連載した「Émile Nelligan et son Œuvre(エミール・ネリガンとその作品)」に由来し、やがてカナダ・フランス語圏最高の詩人の一人(ネリガン)のみならず、最高の批評家の一人(ダンタン)をも世に知らしめたあの神話的な序文(1903年)となった。熱病のような詩句を書き連ねた夜更かしが、ついに彼の健康を早くから蝕んだ。彼は二度死んだ:まず、十九歳で知的な死、すなわち狂気として。次に、五十七歳で肉体の死として。

笑いと嗚咽

ネリガンがこの無理解に苦しんだことは疑いない。パリのことしか夢見なかった彼は、自分の詩がいつの日かそこへ飛び立ち、美しい本となって戻ってくると主張していた。このような若々しく熱烈な野心は、悪意ある批評の格好の餌食となった。最も激しい攻撃はLe Monde illustré(ル・モンド・イリュストレ)紙から来た。モントリオールを通りすがった無名のジャーナリスト、ドゥ・マルシーあるいはドゥ・マルキという男の筆によるもので、歴史はその名さえ忘れてしまった。安易な皮肉と卑小な偏狭さをもって、この検閲官は少年の独創性を嘲笑い、「簡潔な散文で小さな論文を」書いてその価値を証明するよう、憐れみの口調で勧めさえし、陰険にこう付け加えた:「なぜなら我々は若い作家を奨励するからです」。

激怒したネリガンは、1899年5月26日のモントリオール文学学校の記念すべき会合で、すぐさま応答した。その夜、彼を貶める者たち、「陰気な額の男たち、私の人生を蔑み、私の手を退けた者たち」を前にして、青年は立ち上がった。たてがみを風になびかせ、眼差しを燃やして、彼は一息に痛烈な反撃「葡萄酒のロマンス」を投げかけ、会場を熱狂させた。それは彼の勝利であると同時に、別れでもあった:

鐘は歌い、夕風薫る……
葡萄酒は歓びに溢れ
響く笑いにわれは踊る
ああ!嗚咽に崩れそうで怖れ!

ネリガン、エミール。Poésies complètes(詩全集)、クロード・ボーソレイユおよびルイ・ダンタンの序文付き、モントリオール:ティポ社、「ティポ詩集」叢書、1998年。

「黄金の船」

ありえぬ錬金術の産物として、ネリガンはポーに怪奇趣味で、エレディアに彫琢された言葉で、ネルヴァルに夢幻的な郷愁で、さらにローデンバッハに霧で、ショパンに魂の音楽で近づく。彼は誇りをもって「己のノイローゼ」を培い、こう打ち明けた:「私は狂って死ぬだろう……ボードレールのように」。何らかの執拗な夢、何らかの支配的な観念の猛攻のもとで、彼は「魂のあらゆる努力、あらゆる血」をもって絶対に向かって突進する。ルイ・ダンタンはこう言っている:「人と作品が素描に過ぎないとしても、それは天才の素描であると断言せねばならない」。

この天才の素描は、「古代人がラテン語で『ヴァテス』、すなわち占い師、予言者、預言者、神々に霊感を受けた詩人と呼んだもの3クロード・ラ・シャリテ。の恐ろしい明晰さを持っている。ロジェ・フルニエは、芸術家が生きる前にその終わりを見る「恐るべき瞬間」を喚起する。この予感は、彼の最も象徴的なソネット「黄金の船」に具現化されている。ネリガンはそこに、「純金で彫られた」勝利の船が未知の海を航行する壮麗さを描く。しかし、この栄光に満ちた光景は、より完全に破壊されるためにのみ存在する。悲劇的な結末において、船は暗礁にぶつかり沈没し、豊かな残骸だけを残す。読者はそこで戦慄とともに理解する——これは詩人自身であり、己の難破を予言しているのだと:

わが心はいかになったか、見捨てられた船は?
ああ!それは夢の深淵に沈んでしまった……

ネリガン、エミール。Poésies complètes(詩全集)、クロード・ボーソレイユおよびルイ・ダンタンの序文付き、モントリオール:ティポ社、「ティポ詩集」叢書、1998年。

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

Der himmlische Schiffbrüchige: Émile Nelligan

Aus dem Fran­zö­si­schen über­setzt

«Nel­li­gan ist le­gen­där. Das Volk von Qué­bec ist selbst ge­wis­ser­ma­ßen ein Traum, ein­ge­bil­det und doch wirk­lich, un­ge­wiss und den­noch be­harr­lich, und am Ende – wer weiß? – viel­leicht ge­ret­tet, viel­leicht ver­lo­ren. Zwi­schen die­sen bei­den Le­gen­den be­steht eine Ver­bin­dung.»

Va­de­bon­coeur, Pi­erre. «É­mile Nel­li­gan (1879-1941), poète» (É­mile Nel­li­gan (1879-1941), Dich­ter), in En quel­ques traits (In ei­ni­gen Zü­gen), Mon­tréal: Fi­des, 1978.

Muss man daran er­in­nern, dass die ka­na­disch-fran­zö­si­sche Li­te­ra­tur kaum zwei Jahr­hun­derte be­steht und ge­rade erst der Kind­heit ent­wach­sen ist? Noch arm an li­te­ra­ri­schen Ruh­mes­ge­stal­ten, be­sitzt sie den­noch ei­ne, die ihre ei­gene Ju­gend bei­spiel­haft ver­kör­pert. Die­ser Ruhm ist Émile Nel­li­gan1Ver­wor­fene For­men:
Émil Nel­lighan.
Émile Ko­var.
: ein Ju­gend­li­cher von sieb­zehn Jah­ren, fast noch ein Kind. Doch durch eine tra­gi­sche Um­keh­rung der na­tür­li­chen Ord­nung hofft Nel­li­gan in die­sem un­be­schwer­ten Al­ter, das nach Bos­suet «nur für Freude und Ver­gnü­gen ge­schaf­fen scheint» und das «die Se­gel der Hoff­nung nach al­len Sei­ten spannt», be­reits auf nichts mehr; er treibt da­hin:

«Schwarz ist meine See­le: Wo leb ich? Auf wel­chen We­gen?
All ihre Hoff­nun­gen lie­gen er­fro­ren:
Ich bin das neue Nor­we­gen,
Draus die lich­ten Him­mel ver­lo­ren.»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plètes (Sämt­li­che Ge­dich­te), Vor­wort von Claude Be­au­so­leil und Louis Dan­tin, Mon­tréal: Ty­po, Reihe «Typo Poé­sie», 1998.

Und nicht nur in die­sen Ver­sen, un­ter dem Ein­druck ei­ner vor­über­ge­hen­den Ent­täu­schung, emp­fin­det er diese Er­nüch­te­rung. Es zieht sich durch seine ge­sam­ten Poé­sies com­plètes (Sämt­li­che Ge­dich­te), edle Träu­me­reien ei­nes ver­fluch­ten En­gels, der den Kom­pro­mis­sen, die das Le­ben auf­er­legt, fremd ge­blie­ben ist.

Der verfluchte Engel

Auf ei­ner be­rühm­ten Fo­to­gra­fie fas­zi­niert die­ser schmäch­tige Schü­ler mit blas­sem Ge­sicht und zer­zaus­tem Haar durch seine gro­ßen, feuch­ten, un­end­li­chen Au­gen; Au­gen, die sich wan­del­ten, die ver­stan­den, die träum­ten. Er ging mit tin­ten­be­fleck­ten Fin­gern um­her, den Geh­rock in Un­ord­nung, und bei al­le­dem mit stol­zer Mie­ne. «Das ist ein selt­sa­mer Junge», sag­ten die einen; «ein we­nig af­fek­tiert», fan­den die an­de­ren. Doch sein Stolz war nur eine Fas­sa­de, die eine über­spannte Emp­find­sam­keit schlecht ver­barg, bald über­schäu­mend vor Be­geis­te­rung, bald ver­düs­tert von ei­ner wil­den und be­droh­li­chen Me­lan­cho­lie:

«Es herrscht das bit­tere La­chen, es herrscht die Wut,
Sich Dich­ter zu wis­sen, ein Ziel der Ver­ach­tung,
Ein Herz zu ha­ben, das fin­det nur Be­ach­tung
Beim Mond­schein und Ge­wit­tern in stür­mi­scher Glut!»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plètes (Sämt­li­che Ge­dich­te), Vor­wort von Claude Be­au­so­leil und Louis Dan­tin, Mon­tréal: Ty­po, Reihe «Typo Poé­sie», 1998.

Das all­ge­meine Un­ver­ständ­nis und die durch­wach­ten Näch­te, in de­nen er fie­ber­haft Verse krit­zel­te, in de­nen «be­reits zwi­schen fun­keln­den Zü­gen der Wahn­sinn seine scheuß­li­che Klaue zeigte»2Die Be­mer­kung über die «scheuß­li­che Klaue» stammt von Louis Dan­tin in sei­nem «É­mile Nel­li­gan et son Œu­vre» (É­mile Nel­li­gan und sein Werk), das in sie­ben Fol­gen in der Zei­tung Les Dé­bats (1902) er­schien und bald zu je­nem my­thi­schen Vor­wort (1903) wur­de, das nicht nur einen der bes­ten Dich­ter des fran­zö­si­schen Ka­nada (Nel­li­gan), son­dern auch einen sei­ner bes­ten Äs­the­ten (Dan­tin) of­fen­bar­te., zer­rüt­te­ten schließ­lich vor­zei­tig seine Ge­sund­heit. Er starb zwei­mal: zu­nächst den geis­ti­gen Tod oder den Wahn­sinn mit neun­zehn Jah­ren; dann den kör­per­li­chen Tod mit sie­ben­und­fünf­zig Jah­ren.

Das Lachen und die Schluchzer

Zwei­fel­los litt Nel­li­gan grau­sam un­ter die­sem Un­ver­ständ­nis. Er, der nur von Pa­ris träum­te, be­haup­te­te, seine Verse wür­den ei­nes Ta­ges dort­hin flie­gen, um als schö­nes Buch zu­rück­zu­keh­ren. Ein sol­cher Ehr­geiz, ju­gend­lich und lei­den­schaft­lich, bot der übel­wol­len­den Kri­tik eine leichte Beu­te. Der hef­tigste An­griff kam vom Monde il­lus­tré, aus der Fe­der ei­nes ob­sku­ren Jour­na­lis­ten auf der Durch­reise in Mon­tréal, De Ma­r­chy oder De Ma­r­chi, des­sen Vor­na­men die Ge­schichte ver­ges­sen hat. Mit bil­li­ger Iro­nie und klein­li­cher Eng­stir­nig­keit ver­spot­tete die­ser Zen­sor die Ori­gi­na­li­tät des Jüng­lings und ging so weit, ihm in mit­lei­di­gem Ton vor­zu­schla­gen, «eine kleine Ab­hand­lung in schlich­ter Prosa» zu schrei­ben, um sein Ver­dienst zu be­wei­sen, wo­bei er hin­ter­häl­tig hin­zu­füg­te: «denn wir för­dern junge Schrift­stel­ler».

Tief ge­trof­fen, ant­wor­tete Nel­li­gan bald dar­auf bei ei­ner denk­wür­di­gen Sit­zung der École lit­téraire de Mon­tréal am 26. Mai 1899. An je­nem Abend er­hob sich der junge Mann sei­nen Kri­ti­kern ge­gen­über, die­sen «Män­nern mit fins­te­ren Stir­nen, / Die [s]ein Le­ben ver­ach­te­ten und [s]eine Hand zu­rück­wie­sen». Mit we­hen­der Mähne und flam­men­dem Blick schleu­derte er in ei­nem Zug seine schnei­dende Er­wi­de­rung, «La ro­mance du vin» (Die Ro­manze des Weins), die den Saal in Be­geis­te­rung ver­setz­te. Es war zu­gleich sein Tri­umph und sein Ab­schied:

«Die Glo­cken san­gen; der Abend­wind duf­tet so lind…
Und wäh­rend der Wein in fröh­li­chen Strö­men fließt,
Bin ich so fröh­lich, so fröh­lich, ein la­chen­des Kind,
Oh! so fröh­lich, dass Schluch­zen mir bald ent­sprießt!»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plètes (Sämt­li­che Ge­dich­te), Vor­wort von Claude Be­au­so­leil und Louis Dan­tin, Mon­tréal: Ty­po, Reihe «Typo Poé­sie», 1998.

«Le vaisseau d’or» (Das goldene Schiff)

Pro­dukt ei­ner un­wahr­schein­li­chen Al­che­mie, zeigt sich Nel­li­gan Poe nahe durch das Ma­ka­b­re, Here­dia durch sein ge­mei­ßel­tes Wort, Ner­val durch seine traum­haf­ten Sehn­süch­te, aber auch Ro­den­bach durch die Ne­bel und Cho­pin durch eine Mu­sik der See­le. Er pflegt mit Stolz «seine Neu­ro­sen» und ver­traut an: «Ich werde wahn­sin­nig ster­ben… wie Bau­de­laire». Un­ter dem An­sturm ei­nes ob­ses­si­ven Traums, ei­ner be­herr­schen­den Idee, stürzt er sich auf das Ab­so­lute mit «al­ler An­stren­gung, al­lem Blut der Seele», was Louis Dan­tin sa­gen lässt: «Selbst wenn man zu­gibt, dass der Mensch und das Werk nur ein Ent­wurf sind, muss man be­haup­ten, dass es ein Ent­wurf des Ge­nies ist».

Die­ser Ent­wurf des Ge­nies be­sitzt die er­schre­cken­den Ein­sich­ten des­sen, «was die Al­ten im La­tei­ni­schen ‚va­tes’ nann­ten, den Se­her, den Weis­sa­ger, den Pro­phe­ten, den von den Göt­tern in­spi­rier­ten Dich­ter»3Claude La Cha­rité.. Ro­ger Four­nier be­schwört den «schreck­li­chen Au­gen­blick» her­auf, in dem der Künst­ler sein Ende sieht, be­vor er es er­lebt. Diese Vor­ah­nung ver­kör­pert sich in «Le vais­seau d’or» (Das gol­dene Schiff), sei­nem em­ble­ma­tischs­ten So­nett. Nel­li­gan malt darin die Pracht ei­nes tri­um­phie­ren­den Schif­fes, «aus mas­si­vem Gold ge­hauen», das auf un­be­kann­ten Mee­ren se­gelt. Doch die­ses glor­rei­che Bild ist nur da, um umso bes­ser zer­stört zu wer­den. In ei­nem tra­gi­schen Fall stößt das Schiff auf das Riff und ver­sinkt, nur rei­che Trüm­mer zu­rück­las­send. Der Le­ser be­greift dann mit Schau­dern, dass es sich um den Dich­ter selbst han­delt, der sei­nen ei­ge­nen Schiff­bruch pro­phe­zeit:

«Was ist aus mei­nem Her­zen ge­wor­den, die­sem ver­las­se­nen Schiff?
Ach! Es ist ver­sun­ken im Ab­grund des Traums…»

Nel­li­gan, Émi­le. Poé­sies com­plètes (Sämt­li­che Ge­dich­te), Vor­wort von Claude Be­au­so­leil und Louis Dan­tin, Mon­tréal: Ty­po, Reihe «Typo Poé­sie», 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

Небесный потерпевший кораблекрушение: Эмиль Неллиган

Пе­ре­ве­дено с фран­цуз­ского

«Не­л­ли­ган — ле­ген­да. Кве­бек­ский на­род сам по себе в не­ко­то­ром роде меч­та: во­об­ра­жа­е­мая, хотя и ре­аль­ная, не­опре­делён­ная, хотя и устой­чи­вая, и в ко­неч­ном счёте — кто зна­ет? — быть мо­жет, спасён­ная, а быть мо­жет, и по­гиб­шая. Между этими двумя ле­ген­дами су­ще­ствует связь.»

Вад­бон­кёр, Пьер. «Эмиль Не­л­ли­ган (1879–1941), по­эт», в En quelques traits (Не­сколь­кими штри­хами), Монре­аль: Fides, 1978.

Нужно ли на­по­ми­нать, что фран­ко-ка­над­ская сло­вес­ность на­счи­ты­вает едва два сто­ле­тия су­ще­ство­ва­ния и лишь не­давно вы­шла из мла­ден­че­ства? Ещё бед­ная ли­те­ра­тур­ными сла­ва­ми, она всё же об­ла­дает од­ной, об­раз­цово во­пло­ща­ю­щей её соб­ствен­ную юность. Эта слава — Эмиль Не­л­ли­ган1От­верг­ну­тые фор­мы:
Эмиль Ко­вар.
: сем­на­дца­ти­лет­ний юно­ша, по­чти ребёнок. Но по тра­ги­че­скому из­вра­ще­нию есте­ствен­ного по­рядка в этом по­ры­ви­стом воз­ра­сте, ко­то­рый, по сло­вам Бос­сюэ, «ка­жется со­здан­ным лишь для ра­до­сти и на­сла­жде­ний» и «рас­пус­кает па­руса на­встречу на­де­жде», Не­л­ли­ган уже ни на что не на­де­ет­ся; он дрейфу­ет:

«Моя душа чер­на: живу где? и ку­да?
На­де­жды все за­ле­де­не­ли:
Я — Нор­ве­гия, где на­все­гда
Зла­тые не­беса ис­тле­ли.»

Не­л­ли­ган, Эмиль. Poésies complètes (Пол­ное со­бра­ние сти­хо­тво­ре­ний), пре­ди­сло­вия Клода Бо­со­лей и Луи Дан­те­на, Монре­аль: Typo, се­рия «Typo Poésie», 1998.

И не только в этих стро­ках, под вли­я­нием ми­молёт­ного разо­ча­ро­ва­ния, он ис­пы­ты­вает это уны­ние. Оно про­ни­зы­вает всё его Пол­ное со­бра­ние сти­хо­тво­ре­ний — бла­го­род­ные грёзы про­кля­того ан­ге­ла, остав­ше­гося чуж­дым ком­про­мис­сам, ко­то­рые на­вя­зы­вает жизнь.

Проклятый ангел

На зна­ме­ни­той фо­то­гра­фии этот ху­до­ща­вый школь­ник с блед­ным ли­цом и взлох­ма­чен­ными во­ло­сами за­во­ра­жи­вает сво­ими боль­шими влаж­ны­ми, без­дон­ными гла­зами — гла­за­ми, ко­то­рые ме­ня­лись, по­ни­ма­ли, гре­зи­ли. Он хо­дил с паль­ца­ми, ис­пач­кан­ными чер­ни­лами, в растрёпан­ном сюр­ту­ке, и при всём этом — с гор­дым ви­дом. «Стран­ный маль­чик», — го­во­рили од­ни; «не­много по­зёр», — счи­тали дру­гие. Но его гор­дость была лишь фа­са­дом, плохо скры­вав­шим об­острён­ную чув­стви­тель­ность, то пе­ре­пол­нен­ную вос­тор­гом, то ом­рачён­ную ди­кой и гроз­ной ме­лан­хо­ли­ей:

«То цар­ство горь­кого смеха и ярост­ной то­ски —
Себя по­этом знать и быть пред­ме­том пре­зи­ра­нья,
Иметь и сердце знать, но быть лишён­ным по­ни­ма­нья,
Лишь лун­ный свет да гром в часы ве­ли­кой му­ки!»

Не­л­ли­ган, Эмиль. Poésies complètes (Пол­ное со­бра­ние сти­хо­тво­ре­ний), пре­ди­сло­вия Клода Бо­со­лей и Луи Дан­те­на, Монре­аль: Typo, се­рия «Typo Poésie», 1998.

Окру­жа­ю­щее не­по­ни­ма­ние и но­чи, про­ведён­ные за ли­хо­ра­доч­ным со­чи­не­нием сти­хов, где «уже среди свер­ка­ю­щих черт без­умие по­ка­зы­вало свой от­вра­ти­тель­ный ко­готь»2Об­раз «от­вра­ти­тель­ного когтя» при­над­ле­жит Луи Дан­тену в его ста­тье «Эмиль Не­л­ли­ган и его твор­че­ство», вы­шед­шей се­мью вы­пус­ками в га­зете Les Débats (1902) и вскоре став­шей тем ми­фи­че­ским пре­ди­сло­вием (1903), ко­то­рое от­крыло не только од­ного из луч­ших по­этов фран­ко­языч­ной Ка­нады (Нел­ли­га­на), но и од­ного из её луч­ших эсте­тов (Дан­те­на)., в конце кон­цов преж­де­вре­менно по­до­рвали его здо­ро­вье. Он умер два­жды: сна­чала ин­тел­лек­ту­аль­ной смер­тью, или без­уми­ем, в де­вят­на­дцать лет; за­тем те­лес­ной смер­тью в пять­де­сят семь лет.

Смех и рыдания

Не­со­мнен­но, Не­л­ли­ган же­стоко стра­дал от этого не­по­ни­ма­ния. Он, меч­тав­ший только о Па­ри­же, утвер­ждал, что его стихи од­на­жды уле­тят ту­да, чтобы вер­нуться пре­крас­ной кни­гой. Та­кое че­сто­лю­бие, юно­ше­ское и пыл­кое, пред­став­ляло лёг­кую до­бычу для зло­на­ме­рен­ной кри­ти­ки. Са­мая ярост­ная атака по­сле­до­вала из Le Monde illustré из-под пера не­ко­его про­ез­жего жур­на­ли­ста в Монре­а­ле, Де Марши или Де Мар­ки, чьё имя ис­то­рия за­бы­ла. С дешёвой иро­нией и ме­лоч­ной узо­стью взгля­дов этот цен­зор вы­смеял ори­ги­наль­ность юно­ши, дойдя до то­го, что снис­хо­ди­тельно пред­ло­жил ему на­пи­сать «не­боль­шую дис­сер­та­цию про­стой про­зой», чтобы до­ка­зать свои до­сто­ин­ства, ко­варно до­ба­вив: «ибо мы по­ощряем мо­ло­дых пи­са­те­лей».

Уяз­влён­ный, Не­л­ли­ган не за­мед­лил от­ве­тить на па­мят­ном за­се­да­нии Монре­аль­ской ли­те­ра­тур­ной школы 26 мая 1899 го­да. В тот ве­чер, ли­цом к лицу со сво­ими ху­ли­те­ля­ми, этими «людьми с мрач­ными че­ла­ми, / Ко­то­рые пре­зи­рали [е­го] жизнь и от­тал­ки­вали [е­го] руку», юноша под­нял­ся. С раз­ве­ва­ю­щейся гри­вой во­лос, с пы­ла­ю­щим взгля­дом, он еди­ным ду­хом бро­сил свой хлёст­кий от­вет — «Ро­манс ви­на», при­вед­ший зал в ис­ступ­ле­ние. Это был од­но­вре­менно его три­умф и его про­ща­ние:

«Поют ко­ло­ко­ла; бла­го­ухает ве­чер…
Вино стру­ит­ся, ра­до­стью пол­но,
Я ве­сел так, что смех мой зво­нок, бес­пе­чен,
О! так я ве­сел — страш­но: вдруг за­ры­даю всё рав­но!»

Не­л­ли­ган, Эмиль. Poésies complètes (Пол­ное со­бра­ние сти­хо­тво­ре­ний), пре­ди­сло­вия Клода Бо­со­лей и Луи Дан­те­на, Монре­аль: Typo, се­рия «Typo Poésie», 1998.

«Золотой корабль»

Плод не­ве­ро­ят­ной ал­хи­мии, Не­л­ли­ган бли­зок к По своим ма­ка­бром, к Эре­диа че­кан­ным сло­гом, к Нервалю грёз­ными но­сталь­ги­я­ми, но также к Ро­ден­баху ту­ма­нами и к Шо­пену му­зы­кой ду­ши. Он с гор­до­стью куль­ти­ви­рует «свои нев­розы», при­зна­ва­ясь: «Я умру без­ум­ным… как Бод­лер». Под на­тис­ком на­вяз­чи­вого сно­ви­де­ния, вла­ды­че­ству­ю­щей идеи он устрем­ля­ется к аб­со­люту со «всем уси­ли­ем, всей кро­вью души», что за­став­ляет Луи Дан­тена ска­зать: «До­пус­кая, что че­ло­век и тво­ре­ние — лишь на­бро­сок, сле­дует утвер­ждать, что это на­бро­сок ге­ния».

Этот на­бро­сок ге­ния об­ла­дает пу­га­ю­щей яс­но­стью то­го, «кого древ­ние на­зы­вали по-ла­тин­ски „vates“ — про­ри­ца­тель, про­ви­дец, про­рок, по­эт, вдох­но­влён­ный бо­гами»3Клод Ля Ша­ри­те.. Роже Фур­нье вспо­ми­нает «ужас­ный мо­мент», ко­гда ху­дож­ник ви­дит свой ко­нец преж­де, чем его пе­ре­жить. Это пред­чув­ствие во­пло­ща­ется в «Зо­ло­том ко­ра­бле», его са­мом зна­ме­ни­том со­не­те. Не­л­ли­ган изоб­ра­жает там ве­ли­ко­ле­пие три­ум­фаль­ного ко­раб­ля, «вы­се­чен­ного из чи­стого зо­лота», плы­ву­щего по не­ве­до­мым мо­рям. Но эта слав­ная кар­тина су­ще­ствует лишь для то­го, чтобы быть уни­что­жен­ной. В тра­ги­че­ской раз­вязке ко­рабль на­тал­ки­ва­ется на риф и то­нет, остав­ляя лишь бо­га­тые об­лом­ки. Чи­та­тель с ужа­сом по­ни­мает то­гда, что речь идёт о са­мом по­эте, про­ро­че­ству­ю­щем о соб­ствен­ном ко­ра­бле­кру­ше­нии:

«Где серд­це? Где ко­рабль, по­ки­ну­тый дав­но?
Увы! В пу­чину грёз оно по­гру­же­но…»

Не­л­ли­ган, Эмиль. Poésies complètes (Пол­ное со­бра­ние сти­хо­тво­ре­ний), пре­ди­сло­вия Клода Бо­со­лей и Луи Дан­те­на, Монре­аль: Typo, се­рия «Typo Poésie», 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

الغريق السماوي: إميل نيليغان

مترجم من الفرنسية

«نيليغان أسطورة. والشعب الكيبيكي هو نفسه، بشكلٍ ما، حُلمٌ، مُتخيَّلٌ وإن كان حقيقيًا، غامضٌ وإن كان مُستديمًا، وفي نهاية المطاف — مَن يدري؟ — ربما يُنقَذ، وربما يضيع. ثمة تواصلٌ بين هاتين الأسطورتين.»

Vadeboncoeur, Pierre. « Émile Nelligan (1879-1941), poète » (إميل نيليغان (1879-1941)، شاعر)، في En quelques traits (في سماتٍ قليلة)، مونتريال: Fides، 1978.

هل من حاجةٍ للتذكير بأن الآداب الكندية-الفرنسية لا يتجاوز عمرها قرنين من الزمان؛ وأنها بالكاد خرجت من مرحلة الطفولة؟ وإن كانت لا تزال فقيرةً في أمجادها الأدبية، فإنها تملك مع ذلك مجدًا واحدًا يُجسِّد شبابها خير تجسيد. هذا المجد هو إميل نيليغان1الأشكال المرفوضة:
إميل كوفار.
: مراهقٌ في السابعة عشرة من عمره، يكاد يكون طفلًا. لكن بانقلابٍ مأساوي للنظام الطبيعي، في هذا السن المُفعَم بالحيوية الذي، وفقًا لبوسويه، «يبدو وكأنه لم يُخلَق إلا للفرح والمُتع» والذي «يَنشر أشرعته في كل اتجاهٍ نحو الأمل»، لم يعد نيليغان يأمل في شيء؛ إنه تائهٌ في بحر الضياع:

«روحي سوداء: أين أعيش؟ وإلى أين أمضي؟
كل آمالها راقدةٌ مُتجمِّدة:
أنا النرويج الجديدة
التي رحلت عنها السماوات الشقراء.»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (الأشعار الكاملة)، تقديم كلود بوسوليي ولوي دانتان، مونتريال: Typo، سلسلة « Typo Poésie »، 1998.

وليس في هذه الأبيات وحدها، تحت وطأة خيبةٍ عابرة، يشعر بهذا الإحباط. بل على امتداد أشعاره الكاملة، تلك الأحلام النبيلة لملاكٍ ملعون، ظلَّ غريبًا عن التنازلات التي تفرضها الحياة.

الملاك الملعون

في صورةٍ فوتوغرافية شهيرة، يَأسر هذا التلميذ النحيف ذو الوجه الشاحب والشعر الأشعث بعينيه الواسعتين اللامعتين، اللانهائيتين؛ عينان كانتا تتغيَّران، وتَفهمان، وتَحلُمان. كان يسير بأصابع مُلطَّخة بالحبر، ومعطف مُبعثَر، ومع كل ذلك، بمظهرٍ فَخور. «إنه فتىً غريب»، كان يقول البعض؛ «مُتصنِّعٌ قليلًا»، كان يرى الآخرون. لكن كبرياءه لم يكن سوى واجهةٍ تُخفي بصعوبةٍ حساسيةً مُفرطة، تفيض حماسًا تارةً، وتغرق في كآبةٍ شرسةٍ ومُهدِّدة تارةً أخرى:

«إنه عهد الضحك المُرّ والغضب
من معرفة أنك شاعرٌ وموضع ازدراء،
من معرفة أنك تملك قلبًا ولا يفهمك
سوى ضوء القمر والأماسي العاصفة العظيمة!»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (الأشعار الكاملة)، تقديم كلود بوسوليي ولوي دانتان، مونتريال: Typo، سلسلة « Typo Poésie »، 1998.

إن عدم الفهم المُحيط والسهر الطويل في رسم أبياتٍ محمومة حيث «كان الجنون يُظهر مخلبه البشع وسط سماتٍ متألقة»2العبارة عن «المخلب البشع» هي للوي دانتان في مقاله « Émile Nelligan et son Œuvre » (إميل نيليغان وأعماله) الذي نُشر في سبع حلقات في جريدة Les Débats (1902) وأصبح سريعًا تلك المقدمة الأسطورية (1903) التي كشفت ليس فقط عن أحد أفضل شعراء كندا الفرنسية (نيليغان)، بل أيضًا عن أحد أفضل نقَّادها الجماليين (دانتان). انتهى بتقويض صحته قبل الأوان. مات مرتين: أولًا، موتًا فكريًا أو جنونًا في التاسعة عشرة؛ ثم موتًا جسديًا في السابعة والخمسين.

الضحك والنحيب

لا شك أن نيليغان عانى معاناةً قاسية من عدم الفهم هذا. هو الذي لم يحلم إلا بباريس، كان يدَّعي أن أشعاره ستُحلِّق يومًا إلى هناك، لتعود منها في كتابٍ جميل. مثل هذا الطموح، الشبابي والنابض، كان فريسةً سهلة للنقد الحاقد. جاء الهجوم الأعنف من Le Monde illustré، بقلم صحفي غامض عابرٍ في مونتريال، دو مارشي أو دي ماركي، نسي التاريخ اسمه الأول. بسخريةٍ رخيصة وضيق أفقٍ حقير، سخر هذا الرقيب من أصالة المراهق، بل ذهب إلى حدِّ اقتراح أن يكتب، بنبرة شفقة، «أطروحةً صغيرة بنثرٍ بسيط» لإثبات جدارته، مُضيفًا بخُبث: «لأننا نُشجِّع الكُتَّاب الشباب».

مجروحًا، لم يتأخر نيليغان في الرد خلال جلسةٍ تاريخية للمدرسة الأدبية في مونتريال، في 26 مايو 1899. في تلك الليلة، أمام منتقديه، هؤلاء «الرجال ذوي الجباه العابسة / الذين احتقروا حياتي ورفضوا يدي»، نهض الشاب. بشعره المُنسدل في الريح ونظراته المُلتهبة، أطلق دفعةً واحدة ردَّه اللاذع، «رومانس النبيذ»، الذي أثار جنون القاعة. كان ذلك انتصاره ووداعه في آنٍ واحد:

«رنَّت الأجراس؛ وعبير نسيم المساء…
وبينما يتدفق النبيذ سيولًا بهيجة،
أنا مرحٌ جدًا، مرحٌ جدًا، في ضحكتي الرنَّانة،
آه! مرحٌ جدًا، حتى أخشى أن أنفجر بكاءً!»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (الأشعار الكاملة)، تقديم كلود بوسوليي ولوي دانتان، مونتريال: Typo، سلسلة « Typo Poésie »، 1998.

«سفينة الذهب»

نتاج خيمياء مُستبعَدة، يبدو نيليغان قريبًا من بو في المكابر، ومن هيريديا في فعله المنحوت، ومن نرفال في حنينه الحُلُمي، وأيضًا من رودنباخ في الضباب ومن شوبان في موسيقى الروح. كان يُنمِّي بفخرٍ «عُصاباته»، مُعترفًا: «سأموت مجنونًا… مثل بودلير». تحت وطأة حُلمٍ مُلِحٍّ، أو فكرةٍ مُهيمنة، كان يندفع نحو المُطلَق بـ«كل الجهد، كل دم الروح»، مما جعل لوي دانتان يقول: «حتى لو سلَّمنا بأن الإنسان والعمل ليسا سوى مسوَّدة، يجب أن نُؤكِّد أنها مسوَّدة عبقرية».

هذه المسوَّدة العبقرية تملك صفاء الرؤية المُرعب لـ«ما كان القدماء يُسمُّونه باللاتينية “vates”، العرَّاف، الرائي، النبي، الشاعر المُلهَم من الآلهة»3كلود لا شاريتيه.. يستحضر روجيه فورنييه تلك «اللحظة الرهيبة» حين يرى الفنان نهايته قبل أن يعيشها. تتجسَّد هذه الرؤية المُسبَقة في «سفينة الذهب»، سونيته الأكثر رمزية. يرسم نيليغان فيها روعة سفينةٍ منتصرة، «منحوتة من الذهب الخالص»، تُبحر في بحارٍ مجهولة. لكن هذا المشهد المجيد ليس موجودًا إلا ليُدمَّر بشكلٍ أفضل. في سقوطٍ مأساوي، تصطدم السفينة بالصخرة وتغرق، تاركةً وراءها حُطامًا ثمينًا. يُدرك القارئ حينها، بفزع، أن الأمر يتعلق بالشاعر نفسه، يتنبَّأ بغرقه الخاص:

«ماذا حلَّ بقلبي، سفينةٌ مهجورة؟
واحسرتاه! لقد غرق في هاوية الحُلم…»

Nelligan, Émile. Poésies complètes (الأشعار الكاملة)، تقديم كلود بوسوليي ولوي دانتان، مونتريال: Typo، سلسلة « Typo Poésie »، 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

El Náufrago celeste: Émile Nelligan

Tra­ducido del fran­cés

«Ne­lli­gan es le­gen­da­rio. El pueblo quebe­quense es él mis­mo, en cierto mo­do, un sueño, imagi­nado aun­que real, in­cierto aun­que per­sis­ten­te, y a la pos­tre —¿quién sa­be?— quizá sal­va­do, quizá per­di­do. Existe co­mu­ni­ca­ción en­tre es­tas dos leyen­das.»

Va­debon­coeur, Pie­rre. «Émile Ne­lli­gan (1879-1941), po­ète» («Émile Ne­lli­gan (1879-1941), poe­ta»), en En quel­ques traits (En al­gu­nos tra­zos), Montreal: Fides, 1978.

¿Es ne­ce­sa­rio re­cor­dar que las le­tras ca­na­dien­ses fran­ce­sas cuen­tan ape­nas dos siglos de exis­ten­cia; que aca­ban de salir de la in­fan­cia? Aún po­bres en glorias lite­ra­rias, po­seen una, sin em­bar­go, que en­carna ejem­plar­mente su pro­pia juven­tud. Esta gloria es Émile Ne­lli­gan1For­mas re­cha­za­das:
Émil Ne­lli­ghan.
Émile Ko­var.
: un ado­les­cente de die­ci­siete años, casi un niño. Pero por un trágico tras­torno del or­den na­tural, a esa edad primave­ral que, se­gún Bo­s­suet, «pa­rece no es­tar for­mada sino para la ale­g­ría y los pla­ce­res» y que «des­pliega las velas por do­quier ha­cia la es­pe­ranza», Ne­lli­gan ya no es­pera na­da; está a la de­riva:

«Mi alma es ne­gra: ¿dónde es­toy? ¿A­dónde voy?
Hela­das ya­cen ya to­das sus es­pe­ran­zas:
Soy la nueva No­ruega de hoy
De donde huye­ron los cielos en lon­ta­nan­zas.»

Ne­lli­gan, Émi­le. Po­é­sies com­plètes (Poesías com­ple­tas), prefa­cio de Claude Beau­so­leil y de Louis Dantin, Montreal: Typo, col. «Typo Po­é­sie», 1998.

Y no es so­la­mente en es­tos ver­sos, bajo el efecto de una de­cep­ción pa­saje­ra, donde expe­ri­menta este des­en­can­to. Es a lo largo de sus Po­é­sies com­plètes (Poesías com­ple­tas), no­bles en­so­ña­cio­nes de un án­gel mal­dito, que per­ma­ne­ció ajeno a los com­promi­sos que la vida im­po­ne.

El Ángel maldito

En una célebre fotogra­fía, este del­gado es­co­lar de ros­tro pá­lido y ca­be­llos revuel­tos fas­cina por sus gran­des ojos líqui­dos, in­fi­nitos; ojos que cam­bia­ban, que com­pren­dían, que so­ña­ban. An­daba con los de­dos man­cha­dos de tin­ta, la levita en de­sor­den, y en­tre todo aque­llo, un aire or­gu­llo­so. «Es un mu­cha­cho ext­raño», de­cían unos; «un poco afec­tado», opi­na­ban ot­ros. Pero su or­gu­llo no era sino una fa­chada que di­simulaba mal una sen­sibi­li­dad exas­pe­ra­da, ora des­bor­dante de en­tu­sias­mo, ora en­som­bre­cida por una fe­roz y ame­na­zante melan­co­lía:

«Es el reino de la risa amarga y del furor
De sa­berse poeta y ob­jeto del des­pre­cio,
De sa­berse un co­ra­zón y no ha­llar apre­cio
Sino en el claro de luna y en las no­ches de tem­blor!»

Ne­lli­gan, Émi­le. Po­é­sies com­plètes (Poesías com­ple­tas), prefa­cio de Claude Beau­so­leil y de Louis Dantin, Montreal: Typo, col. «Typo Po­é­sie», 1998.

La in­com­pren­sión cir­cun­dante y las vela­das pa­sa­das ga­ra­ba­teando ver­sos febri­les donde «ya, en­tre ras­gos cen­te­llean­tes, la sin­ra­zón mos­traba su ga­rra ho­rrenda»2El rasgo so­bre la «ga­rra ho­rrenda» es de Louis Dantin en su «Émile Ne­lli­gan et son Œuvre» («Émile Ne­lli­gan y su Obra») pu­bli­cado en siete en­tre­gas en el pe­riódico Les Débats (1902) y con­ver­tido pronto en ese mítico prefa­cio (1903) que reveló no solo a uno de los mejores poe­tas del Ca­nadá fran­cés (Ne­lli­gan), sino tam­bién a uno de sus mejores es­te­tas (Danti­n). aca­ba­ron por mi­nar su salud an­tes de tiem­po. Murió dos ve­ces: pri­me­ro, de muerte in­telec­tual o de locura a los die­ci­nueve años; lue­go, de muerte cor­po­ral a los cin­cuenta y sie­te.

La Risa y los Sollozos

No cabe duda de que Ne­lli­gan sufrió cruel­mente por esta in­com­pren­sión. Él, que solo so­ñaba con Pa­rís, pre­ten­día que sus ver­sos vo­la­rían allí un día, para re­gre­sar con­ver­ti­dos en be­llo libro. Tal am­bi­ción, juve­nil y vibran­te, ofre­cía una presa fácil a la crítica ma­lin­ten­cio­na­da. El ata­que más vi­rulento vino de Le Monde illus­tré, bajo la pluma de un vago pe­rio­dista de paso por Montreal, De Mar­chy o De Mar­chi, cuyo nom­bre de pila la his­toria ha ol­vi­da­do. Con una iro­nía fácil y una mezquina es­tre­chez de mi­ras, este cen­sor se burló de la origi­na­li­dad del ado­les­cen­te, lle­gando in­cluso a suge­rir­le, con tono de con­mi­se­ra­ción, que es­cribiera «una pe­queña te­sis en sim­ple prosa» para probar su mé­rito, aña­diendo pér­fi­da­men­te: «pues no­so­t­ros alen­ta­mos a los jóve­nes es­critores».

Ul­ce­ra­do, Ne­lli­gan no tardó en res­pon­der du­rante una se­sión me­mo­ra­ble de la Es­cuela lite­ra­ria de Montreal, el 26 de mayo de 1899. Aque­lla no­che, frente a sus de­trac­tores, aque­llos «hom­bres de fren­tes som­brías / Que des­deña­ban [s]u vida y re­cha­za­ban [s]u mano», el joven se levan­tó. Melena al vien­to, la mi­rada en­cen­di­da, lanzó de un ti­rón su réplica tajan­te, «La ro­mance du vin» («El ro­mance del vi­no­»), que hizo deli­rar a la sa­la. Fue a la vez su triunfo y su adiós:

«Las cam­pa­nas can­ta­ron; el viento es olor ves­per­ti­no…
Y mien­tras co­rre el vino en ale­gres rau­da­les,
Es­toy tan ale­gre, tan ale­gre, en mi reír cris­ta­li­no,
¡Oh! tan ale­gre, que temo es­ta­llar en llan­tos to­rren­cia­les!»

Ne­lli­gan, Émi­le. Po­é­sies com­plètes (Poesías com­ple­tas), prefa­cio de Claude Beau­so­leil y de Louis Dantin, Montreal: Typo, col. «Typo Po­é­sie», 1998.

«Le vaisseau d’or» («El navío de oro»)

Producto de una im­proba­ble al­quimia, Ne­lli­gan se mues­tra cer­cano a Poe por lo ma­ca­bro, a He­re­dia por su verbo cin­cela­do, a Ner­val por sus nos­tal­gias oníri­cas, pero tam­bién a Rodenbach por las brumas y a Cho­pin por una mú­sica del al­ma. Cul­tiva con or­gu­llo «sus neuro­sis», con­fe­san­do: «Mo­riré loco… como Baudelaire». Bajo el asalto de al­gún sueño ob­se­sivo, de al­guna idea do­mi­na­do­ra, se pre­cipita ha­cia el ab­so­luto con «todo el es­fuer­zo, toda la san­gre del alma», lo que hace de­cir a Louis Dantin: «Ad­mitiendo que el hom­bre y la obra no sean sino un es­bo­zo, hay que afir­mar que es un es­bozo de ge­nio».

Este es­bozo de ge­nio tiene las lucide­ces es­pan­tosas de «lo [que] los An­ti­guos lla­ma­ban en la­tín “va­tes”, el adivi­no, el viden­te, el profe­ta, el poeta ins­pi­rado por los dio­ses»3Claude La Cha­rité.. Roger Four­nier evoca el «te­rrible mo­mento» en que el ar­tista ve su fin an­tes de vivir­lo. Esta pre­mo­ni­ción se en­carna en «Le vais­seau d’or» («El na­vío de oro»), su so­neto más em­ble­má­ti­co. Ne­lli­gan pinta allí el es­plen­dor de un na­vío triun­fan­te, «ta­llado en oro ma­cizo», na­ve­gando por ma­res des­co­no­ci­dos. Pero este cua­dro glorioso solo está ahí para ser mejor des­trui­do. En una caída trági­ca, el na­vío choca contra el es­co­llo y se hun­de, dejando solo ri­cos des­po­jos. El lec­tor com­prende en­ton­ces, con es­pan­to, que se trata del poeta mis­mo, profe­tizando su pro­pio naufragio:

«¿Qué ha sido de mi co­ra­zón, na­vío aban­do­na­do?
¡Ay! se ha hun­dido en el abismo del sueño…»

Ne­lli­gan, Émi­le. Po­é­sies com­plètes (Poesías com­ple­tas), prefa­cio de Claude Beau­so­leil y de Louis Dantin, Montreal: Typo, col. «Typo Po­é­sie», 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

天空的遇难者:埃米尔·奈利冈

译自法文

«奈利冈是一个传奇。魁北克民族本身也是某种梦想,虽虚幻却真实,虽飘摇却坚韧,最终——谁知道呢?——或许得救,或许沉沦。这两个传奇之间,存在着深刻的共鸣。»

Vadeboncoeur, Pierre. «Émile Nelligan (1879-1941), poète»(埃米尔·奈利冈(1879-1941),诗人), 载于 En quelques traits(寥寥数笔), 蒙特利尔:Fides, 1978。

是否需要提醒诸位,加拿大法语文学至今不过两个世纪的历史,才刚刚走出童年?虽然文学荣耀尚属稀缺,却已拥有一位典范,完美地体现了这一文学传统的青春年华。这位荣耀,便是埃米尔·奈利冈1异名形式:
Émil Nellighan。
Émile Kovar。
:一个年仅十七岁的少年,几乎还是个孩子。然而,命运却残酷地颠覆了自然的秩序。在这个本应如博须埃所言«似乎只为欢乐与愉悦而生»、«向希望张开所有风帆»的年纪,奈利冈却已不再抱有任何希望;他正在漂流:

«我的灵魂漆黑:身何处?去何归?
它所有的希望都已成灰:
我是那新的挪威
金色的天空已然远飞。»

Nelligan, Émile. Poésies complètes(诗歌全集), Claude Beausoleil 与 Louis Dantin 序, 蒙特利尔:Typo, «Typo Poésie» 丛书, 1998。

这种幻灭感并非只在这几行诗中、在某次短暂的失意之下才有所流露。贯穿他的《诗歌全集》始终,那是一位被诅咒的天使高贵的遐想,一个与生活强加的妥协格格不入的异乡人。

被诅咒的天使

在一张著名的照片上,这个消瘦的学童,苍白的面庞,蓬乱的头发,以他那双深邃、无垠、如水般清澈的大眼睛令人着迷;那是会变化的眼睛,能理解的眼睛,会做梦的眼睛。他总是手指沾满墨迹,长礼服凌乱不堪,却在这一切之中透着骄傲。«这是个古怪的男孩»,有人这样说;«有点做作»,另一些人则认为。但他的骄傲不过是一层外壳,掩饰着一颗极度敏感的心灵——时而热情洋溢,时而被一种狂野而危险的忧郁所笼罩:

«这是苦笑与狂怒的统领
知道自己是诗人却遭人轻蔑,
知道自己有颗心却无人体贴,
唯有月光与暴风雨夜能倾听!»

Nelligan, Émile. Poésies complètes(诗歌全集), Claude Beausoleil 与 Louis Dantin 序, 蒙特利尔:Typo, «Typo Poésie» 丛书, 1998。

周围的不解,以及那些在夜晚狂热地涂写诗句的彻夜不眠——在那些诗句中,«已然,在闪耀的才华之间,疯狂露出了它狰狞的爪牙»2关于«狰狞的爪牙»的描述出自路易·丹坦,见其发表于《辩论报》(1902年) 的七期连载文章«埃米尔·奈利冈及其作品»,该文不久后成为那篇传奇性的序言 (1903年),不仅揭示了加拿大法语区最杰出的诗人之一(奈利冈),也揭示了其最杰出的美学家之一(丹坦)。——最终过早地摧毁了他的健康。他死了两次:首先是在十九岁时智识的死亡,或者说疯狂;然后是在五十七岁时肉体的死亡。

欢笑与泪水

毫无疑问,奈利冈深受这种不被理解之苦的折磨。他只梦想着巴黎,他宣称自己的诗句终有一天会飞向那里,以精美书籍的形式归来。如此年轻而炽热的抱负,为恶意的批评提供了绝佳的靶子。最猛烈的攻击来自《画报世界》,出自一位途经蒙特利尔的无名记者之手,德·马尔希或德·马尔基,历史已遗忘了他的名字。这位审查者以廉价的讽刺和狭隘的心胸嘲弄这位少年的独创性,甚至以怜悯的口吻建议他写一篇«简单散文的小论文»来证明自己的才能,并阴险地补充道:«因为我们鼓励年轻作家»。

怒火中烧的奈利冈很快便在蒙特利尔文学社1899年5月26日那场令人难忘的聚会上作出了回应。那晚,面对他的贬低者——那些«阴沉着额头的人们/轻视[他]的生命并推开[他]的手»——年轻人站了起来。乱发飞扬,目光如炬,他一气呵成地抛出了他尖锐的回击——《酒之浪漫曲》——令全场陷入狂热。这既是他的胜利,也是他的告别:

«钟声已唱响;晚风送来芬芳……
当美酒欢快地流淌,
我如此欢畅,笑声如此嘹亮,
哦!如此欢畅,我怕泪水夺眶!»

Nelligan, Émile. Poésies complètes(诗歌全集), Claude Beausoleil 与 Louis Dantin 序, 蒙特利尔:Typo, «Typo Poésie» 丛书, 1998。

«金船»

奈利冈是一种不可思议的炼金术的产物:他因诡异而接近坡,因雕琢的语言而接近埃雷迪亚,因梦幻般的乡愁而接近奈瓦尔,也因迷雾而接近罗登巴赫,因灵魂的音乐而接近肖邦。他骄傲地培育着自己的«神经症»,坦言:«我将像波德莱尔一样疯狂而死……»。在某种执念的梦想、某种主宰一切的念头的驱使下,他以«全部的努力,灵魂的全部热血»冲向绝对,使路易·丹坦不禁感叹:«即便承认这个人和他的作品只是一份草稿,也必须承认这是一份天才的草稿»。

这份天才的草稿拥有«古人用拉丁语所称的“vates”——预言者、先知、受神灵启示的诗人»3克劳德·拉·夏里泰。那令人恐惧的洞察力。罗杰·富尼耶曾提及那个«可怕的时刻»,即艺术家在亲历自己的结局之前便已预见到它。这种预感体现在他最具代表性的十四行诗《金船》中。奈利冈在诗中描绘了一艘凯旋之船的辉煌,«以纯金雕琢»,航行在未知的海洋上。但这幅荣耀的画面只是为了更好地被摧毁。在悲剧性的结局中,船只撞上礁石沉没,只留下华丽的残骸。读者于是惊恐地意识到,这说的正是诗人自己,预言着他自己的沉船:

«我的心,那被遗弃的船只,它怎样了?
唉!它已沉入梦的深渊……»

Nelligan, Émile. Poésies complètes(诗歌全集), Claude Beausoleil 与 Louis Dantin 序, 蒙特利尔:Typo, «Typo Poésie» 丛书, 1998。

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

The Celestial Shipwreck: Émile Nelligan

Trans­lated from French

Nel­li­gan is leg­endary. The Québé­cois peo­ple are them­selves, in a sense, a dream—imag­ined though re­al, un­cer­tain yet per­sis­tent, and ul­ti­mate­ly—who knows?—per­haps saved, per­haps lost. There is a com­mu­nion be­tween these two leg­ends.

Vadebon­coeur, Pierre. “Émile Nel­li­gan (1879-1941), poète” (“Émile Nel­li­gan (1879-1941), Po­et­”), in En quelques traits (In a Few Strokes), Mon­tre­al: Fides, 1978.

Need one be re­minded that French-Cana­dian let­ters are scarcely two cen­turies old; that they have only just emerged from in­fan­cy? Still poor in lit­er­ary glo­ries, they pos­sess one, how­ev­er, that ex­em­pli­fies their own youth. This glory is Émile Nel­li­gan1Re­jected forms:
Émil Nel­lighan.
Émile Ko­var.
: an ado­les­cent of sev­en­teen, al­most a child. But through a tragic re­ver­sal of the nat­u­ral or­der, at this im­pul­sive age which, ac­cord­ing to Bossuet, “seems formed only for joy and plea­sures” and which “spreads its sails in all di­rec­tions to­ward hope,” Nel­li­gan no longer hopes for any­thing; he is adrift:

My soul is black: where do I dwell? Where do I go?
All of its hopes lie frozen through:
I am that new Nor­way of snow
From which the fair skies with­drew.

Nel­li­gan, Émile. Poésies com­plètes (Com­plete Po­ems), pref­ace by Claude Beau­soleil and Louis Dantin, Mon­tre­al: Ty­po, “Typo Poésie” col­lec­tion, 1998.

And it is not only in these vers­es, un­der the blow of some pass­ing dis­ap­point­ment, that he ex­pe­ri­ences this dis­en­chant­ment. It is through­out his Poésies com­plètes (Com­plete Po­ems), no­ble rever­ies of a cursed an­gel, who re­mained a stranger to the com­pro­mises that life im­pos­es.

The Cursed Angel

In a fa­mous pho­tograph, this slen­der school­boy with a pale face and di­sheveled hair fas­ci­nates with his large, liq­uid, in­fi­nite eye­s—eyes that changed, that un­der­stood, that dreamed. He went about with ink-s­tained fin­gers, his frock coat in dis­ar­ray, and amid all this, a proud air. “He’s an odd fel­low,” some said; “a bit of a poser,” oth­ers found. But his pride was only a fa­cade, poorly con­ceal­ing an ex­as­per­ated sen­si­bil­i­ty, now over­flow­ing with en­thu­si­asm, now dark­ened by a fierce and threat­en­ing melan­choly:

This is the reign of bit­ter laugh­ter and of rage,
To know one­self a poet scorned and set apart,
To know one­self pos­sessed of an un­com­pre­hended heart
Grasped only by the moon and storms upon night’s stage!

Nel­li­gan, Émile. Poésies com­plètes (Com­plete Po­ems), pref­ace by Claude Beau­soleil and Louis Dantin, Mon­tre­al: Ty­po, “Typo Poésie” col­lec­tion, 1998.

The am­bi­ent in­com­pre­hen­sion and the vig­ils spent scrib­bling fever­ish verses where “al­ready, among daz­zling strokes, mad­ness showed its hideous claw2The re­mark on the “hideous claw” is from Louis Dantin in his “Émile Nel­li­gan et son Œu­vre” (“Émile Nel­li­gan and His Work”), pub­lished in seven in­stall­ments in the news­pa­per Les Dé­bats (1902) and soon be­com­ing that myth­i­cal pref­ace (1903) which re­vealed not only one of the finest po­ets of French Canada (Nel­li­gan), but also one of its finest aes­thetes (Dantin). even­tu­ally un­der­mined his health be­fore its time. He died twice: first, an in­tel­lec­tual death, or mad­ness, at nine­teen; then, a bod­ily death at fifty-sev­en.

Laughter and Sobs

There is no doubt that Nel­li­gan suf­fered cru­elly from this in­com­pre­hen­sion. He who dreamed only of Paris claimed that his verses would one day fly there, only to re­turn as a beau­ti­ful book. Such an am­bi­tion, youth­ful and vi­brant, of­fered easy prey to ma­li­cious crit­i­cism. The most vir­u­lent at­tack came from Le Monde il­lus­tré, from the pen of some ob­scure jour­nal­ist pass­ing through Mon­tre­al, De Marchy or De Marchi, whose first name his­tory has for­got­ten. With facile irony and petty nar­row-mind­ed­ness, this cen­sor mocked the ado­les­cen­t’s orig­i­nal­i­ty, go­ing so far as to sug­gest, in a tone of com­mis­er­a­tion, that he write “a lit­tle the­sis in sim­ple prose” to prove his mer­it, adding per­fid­i­ous­ly: “for we en­cour­age young writ­ers.”

Stung, Nel­li­gan was not slow to re­spond at a mem­o­rable ses­sion of the École lit­téraire de Mon­tréal on May 26, 1899. That evening, fac­ing his de­trac­tors, those “men with mo­rose brows / Who dis­dained [his] life and re­jected [his] hand,” the young man rose. Mane flow­ing in the wind, his gaze aflame, he launched in one breath his sting­ing re­ply, “La ro­mance du vin” (“The Ro­mance of Wine”), which sent the room into delir­i­um. It was at once his tri­umph and his farewell:

The bells have sung; the fra­grant evening sighs…
And while the wine in joy­ous tor­rents flows,
I am so gay, so gay, be­neath the ring­ing skies,
Oh! so gay, that I fear I shall break into woes!

Nel­li­gan, Émile. Poésies com­plètes (Com­plete Po­ems), pref­ace by Claude Beau­soleil and Louis Dantin, Mon­tre­al: Ty­po, “Typo Poésie” col­lec­tion, 1998.

“Le vaisseau d’or” (“The Ship of Gold”)

Prod­uct of an im­prob­a­ble alche­my, Nel­li­gan shows him­self close to Poe through the macabre, to Here­dia through his chis­eled verse, to Ner­val through his dream­like nos­tal­gias, but also to Ro­den­bach through the mists and to Chopin through a mu­sic of the soul. He cul­ti­vates with pride “his neu­roses,” con­fid­ing: “I shall die mad… like Baude­laire.” Un­der the as­sault of some ob­ses­sive dream, some dom­i­nat­ing idea, he rushes to­ward the ab­so­lute with “all the ef­fort, all the blood of the soul,” which leads Louis Dantin to say: “Ad­mit­ting that the man and the work are but a sketch, one must af­firm that it is the sketch of a ge­nius.”

This sketch of ge­nius pos­sesses the fright­en­ing lu­cidi­ties of “what the An­cients called in Latin ’vates,’ the di­vin­er, the seer, the prophet, the poet in­spired by the gods3Claude La Char­ité.. Roger Fournier evokes the “ter­ri­ble mo­ment” when the artist sees his end be­fore liv­ing it. This pre­mo­ni­tion is em­bod­ied in “Le vais­seau d’or” (“The Ship of Gold”), his most em­blem­atic son­net. Nel­li­gan paints the splen­dor of a tri­umphant ves­sel, “carved from solid gold,” sail­ing on un­known seas. But this glo­ri­ous tableau is there only to be de­stroyed. In a tragic fall, the ship strikes the reef and sinks, leav­ing only rich wreck­age. The reader then un­der­stands, with dread, that it is the poet him­self, proph­esy­ing his own ship­wreck:

What has be­come of my heart, a de­serted ship?
Alas! it has sunk into the abyss of dream…

Nel­li­gan, Émile. Poésies com­plètes (Com­plete Po­ems), pref­ace by Claude Beau­soleil and Louis Dantin, Mon­tre­al: Ty­po, “Typo Poésie” col­lec­tion, 1998.

Mappemonde mettant en évidence le Canada et la France.

Le Naufragé céleste : Émile Nelligan

« Nel­li­gan est lé­gen­daire. Le peuple qué­bé­cois est lui-même en quelque sorte un rê­ve, ima­giné bien que réel, in­cer­tain quoique per­sis­tant, et à terme — qui sait ? — peut-être sau­vé, peut-être per­du. Il y a com­mu­ni­ca­tion entre ces deux lé­gendes. »

Va­de­bon­coeur, Pierre. « Émile Nel­li­gan (1879-1941), poète », dans En quelques traits, Mont­réal : Fi­des, 1978.

Est-il be­soin de rap­pe­ler que les lettres ca­na­diennes-françaises comptent à peine deux siècles d’exis­tence ; qu’elles sortent tout juste de l’en­fance ? En­core pauvres en gloires lit­té­rai­res, elles en pos­sèdent une, pour­tant, qui in­carne exem­plai­re­ment leur propre jeu­nesse. Cette gloi­re, c’est Émile Nel­li­gan1Formes reje­tées :
Émil Nel­li­ghan.
Émile Ko­var.
 : un ado­les­cent de dix-sept ans, presque un en­fant. Mais par un tra­gique ren­ver­se­ment de l’ordre na­tu­rel, à cet âge pri­me­sau­tier qui, se­lon Bos­suet, « semble n’être formé que pour la joie et pour les plai­sirs » et qui « tend les voiles de toutes parts à l’es­pé­rance », Nel­li­gan n’es­père déjà plus rien ; il est à la dé­rive :

« Mon âme est noire : où vis-je ? Où vais-je ?
Tous ses es­poirs gisent ge­lés :
Je suis la nou­velle Nor­vège
D’où les blonds ciels s’en sont al­lés. »

Nel­li­gan, Émile. Poé­sies com­plètes, pré­face de Claude Beau­so­leil et celle de Louis Dan­tin, Mont­réal : Ty­po, coll. « Typo Poé­sie », 1998.

Et ce n’est pas seule­ment dans ces vers, sous le coup d’une dé­cep­tion pas­sa­gè­re, qu’il éprouve ce désen­chan­te­ment. C’est tout au long de ses Poé­sies com­plètes, nobles rê­ve­ries d’un ange mau­dit, de­meuré étran­ger aux com­pro­mis que la vie im­pose.

L’Ange maudit

Sur une cé­lèbre pho­to­gra­phie, ce mince éco­lier à la fi­gure pâle et aux che­veux en brous­saille fas­cine par ses grands yeux liqui­des, in­fi­nis ; des yeux qui chan­geaient, qui com­pre­naient, qui rê­vaient. Il al­lait les doigts souillés d’en­cre, la re­din­gote en désor­dre, et parmi tout ce­la, l’air fier. « C’est un drôle de garçon », di­saient les uns ; « un peu po­seur », trou­vaient les autres. Mais sa fierté n’était qu’une façade dis­si­mu­lant mal une sen­si­bi­lité exas­pé­rée, tan­tôt dé­bor­dante d’en­thou­sias­me, tan­tôt as­som­brie d’une fa­rouche et me­naçante mé­lan­co­lie :

« C’est le règne du rire amer et de la rage
De se sa­voir poète et l’objet du mé­pris,
De se sa­voir un cœur et de n’être com­pris
Que par le clair de lune et les grands soirs d’orage ! »

Nel­li­gan, Émile. Poé­sies com­plètes, pré­face de Claude Beau­so­leil et celle de Louis Dan­tin, Mont­réal : Ty­po, coll. « Typo Poé­sie », 1998.

L’in­com­pré­hen­sion am­biante et les veilles pas­sées à crayon­ner des vers fé­briles où « déjà, parmi des traits étin­ce­lants, la dé­rai­son mon­trait sa griffe hi­deuse »2Le trait sur la « griffe hi­deuse » est de Louis Dan­tin dans son « Émile Nel­li­gan et son Œuvre » paru en sept li­vrai­sons dans le jour­nal Les Dé­bats (1902) et de­venu bien­tôt cette my­thique pré­face (1903) qui a ré­vélé non seule­ment l’un des meilleurs poètes du Ca­nada français (Nel­li­gan), mais aussi l’un de ses meilleurs es­thètes (Dan­tin). fi­nirent par mi­ner sa santé avant l’­heure. Il mou­rut deux fois : d’abord, de mort in­tel­lec­tuelle ou de fo­lie à dix-neuf ans ; puis, de mort cor­po­relle à cinquante-sept ans.

Le Rire et les Sanglots

Nul doute que Nel­li­gan souf­frit cruel­le­ment de cette in­com­pré­hen­sion. Lui qui ne rê­vait que de Pa­ris, il pré­ten­dait que ses vers s’y en­vo­le­raient un jour, pour en re­ve­nir en beau livre. Une telle am­bi­tion, ju­vé­nile et vi­bran­te, of­frait une proie fa­cile à la cri­tique mal­veillante. L’at­taque la plus vi­ru­lente vint du Monde illus­tré, sous la plume d’un vague jour­na­liste de pas­sage à Mont­réal, De Mar­chy ou De Mar­chi, dont l’­his­toire a ou­blié le pré­nom. Avec une iro­nie fa­cile et une mesquine étroi­tesse d’es­prit, ce cen­seur railla l’ori­gi­na­lité de l’ado­les­cent, al­lant jusqu’à lui sug­gé­rer, sur un ton de com­mi­sé­ra­tion, d’écrire « une pe­tite thèse en simple prose » pour prou­ver son mé­ri­te, ajou­tant per­fi­de­ment : « car nous en­cou­ra­geons les jeunes écri­vains ».

Ul­cé­ré, Nel­li­gan ne tarda pas à ré­pondre lors d’une séance mé­mo­rable de l’École lit­té­raire de Mont­réal, le 26 mai 1899. Ce soir-là, face à ses dé­trac­teurs, ces « hommes aux fronts mo­roses / Qui dé­dai­gnaient [s]a vie et re­pous­saient [s]a main », le jeune homme se le­va. Cri­nière au vent, le re­gard en­flam­mé, il lança tout d’un trait sa ré­plique cin­glan­te, « La ro­mance du vin », qui fit dé­li­rer la salle. Ce fut à la fois son triomphe et son adieu :

« Les cloches ont chanté ; le vent du soir odo­re…
Et pen­dant que le vin ruis­selle à joyeux flots,
Je suis si gai, si gai, dans mon rire so­no­re,
Oh ! si gai, que j’ai peur d’écla­ter en san­glots ! »

Nel­li­gan, Émile. Poé­sies com­plètes, pré­face de Claude Beau­so­leil et celle de Louis Dan­tin, Mont­réal : Ty­po, coll. « Typo Poé­sie », 1998.

« Le vaisseau d’or »

Pro­duit d’une im­pro­bable al­chi­mie, Nel­li­gan se montre proche de Poe par le ma­ca­bre, de He­re­dia par son verbe ci­se­lé, de Ner­val par ses nos­tal­gies oni­riques, mais aussi de Ro­den­bach par les brumes et de Cho­pin par une mu­sique de l’âme. Il cultive avec or­gueil « ses né­vroses », confiant : « Je mour­rai fou… comme Bau­de­laire ». Sous l’as­saut de quelque songe ob­sé­dant, de quelque idée do­mi­na­tri­ce, il se pré­ci­pite vers l’ab­solu avec « tout l’ef­fort, tout le sang de l’âme », ce qui fait dire à Louis Dan­tin : « En ad­met­tant que l’­homme et l’œuvre ne soient qu’une ébau­che, il faut af­fir­mer que c’est une ébauche de gé­nie ».

Cette ébauche de gé­nie a les lu­ci­di­tés ef­frayantes de « ce [que] les An­ciens ap­pe­laient en la­tin “va­tes”, le de­vin, le voyant, le pro­phè­te, le poète ins­piré par les dieux »3Claude La Cha­ri­té.. Ro­ger Four­nier évoque le « ter­rible mo­ment » où l’ar­tiste voit sa fin avant de la vivre. Cette pré­mo­ni­tion s’in­carne dans « Le vais­seau d’or », son son­net le plus em­blé­ma­tique. Nel­li­gan y peint la splen­deur d’un na­vire triom­phant, « taillé dans l’or mas­sif », vo­guant sur des mers in­con­nues. Mais ce ta­bleau glo­rieux n’est là que pour mieux être dé­truit. Dans une chute tra­gique, le na­vire heurte l’écueil et som­bre, ne lais­sant que de riches épaves. Le lec­teur com­prend alors, avec ef­froi, qu’il s’agit du poète lui-mê­me, pro­phé­ti­sant son propre nau­frage :

« Qu’est de­venu mon cœur, na­vire dé­serté ?
Hé­las ! il a som­bré dans l’abîme du rê­ve… »

Nel­li­gan, Émile. Poé­sies com­plètes, pré­face de Claude Beau­so­leil et celle de Louis Dan­tin, Mont­réal : Ty­po, coll. « Typo Poé­sie », 1998.