politique et littérature

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

تریست‌ها و پونتیک‌ها، یا رُم در کرانۀ دریای سیاه

ترجمه از فرانسوی

روزی روزگاری، در دوران سلطنت آگوستوس، مردی بود که می‌توانست خود را کامیاب بپندارد: پوبلیوس اوویدیوس ناسو، معروف به اووید. شاعری مد روز در عصر زیبای شعر لاتین، lusor amorum (سراینده عشق‌ها)، قلم شوخ‌طبعش رُم را فتح کرده بود و سهولتش در سرودن شعر معجزه‌آسا بود: «می‌کوشیدم به نثر بنویسم، اما کلمات چنان درست در وزن قرار می‌گرفتند که آنچه می‌نوشتم شعر بود». ثروت، اصل و نسب، دوستان برجسته، خانه‌ای در جوار کاپیتول، هیچ چیز برای این شوالیۀ رومی که از زندگی‌ای امن‌تر و راحت‌تر از همیشه بهره‌مند بود، کم نبود.

با این حال، صبحی از سال ۸ میلادی، وقتی رُم از خواب بیدار شد، خبر شومی در خیابان‌ها پیچید: فرزند دلبند الهه‌های شعر، که در آن زمان پنجاه‌ساله بود، تحت اسکورت امپراتوری رفته بود. نه برای بازنشستگی طلایی در ساحلی دلپذیر، بلکه برای relegatio (اقامت اجباری)1relegatio (اقامت اجباری)، اگرچه شبیه exilium (تبعید) بود، از نظر حقوقی متفاوت بود: نه باعث از دست دادن شهروندی می‌شد و نه مصادرۀ اموال. اووید، که در این دو مورد بخشیده شده بود، دقت می‌کرد که مشخص کند به اشتباه معاصرانش او را تبعیدی می‌نامیدند: quippe relegatus, non exul, dicor in illo (گفته نمی‌شود که تبعید شده‌ام، بلکه فقط اقامت اجباری دارم). اما چه فایده‌ای داشت رعایت تمایزی که فقط برای حفظ شرف انجام می‌داد؟ خودش از آن صرف نظر کرد: a patria fugi victus et exul ego (من شکست خورده و فراری، خود را از وطنم تبعید شده می‌بینم)؛ exul eram (در تبعید بودم). در تومِس2کنستانتای کنونی در رومانی.، دهکده‌ای یخ‌زده در دورترین حد امپراتوری، بر کرانه‌های نامهربان دریای سیاه.3هنگام آخرین سلام به کاپیتول، تبعیدی این وداع را که گوته هنگام ترک خود از شهر ابدی آن را خود کرد، بیان کرد: «خدایان بزرگی که در این معبد باشکوه چنین نزدیک به خانۀ من ساکنید، و که چشمانم دیگر هرگز نخواهند دید؛ […] شما که باید ترک کنم، […] التماس می‌کنم مرا از نفرت سزار رها کنید؛ این تنها لطفی است که هنگام رفتن از شما می‌خواهم. به این مرد الهی بگویید چه خطایی مرا فریب داد، و به او بفهمانید که اشتباه من هرگز جنایت نبود».

رمز و راز بی‌مهری

علت این relegatio بدون محاکمه، صرفاً به ارادۀ آگوستوس، چه بود و این شاهزاده چه دلیلی داشت که رُم و دربارش را از چنین شاعر بزرگی محروم کند و او را نزد گِت‌ها محبوس سازد؟ این چیزی است که نمی‌دانیم و همیشه نخواهیم دانست. اووید از carmen et error (شعری و بی‌احتیاطی) یاد می‌کند و به رمز می‌گوید:

«آه! چرا آنچه را نباید می‌دیدم، دیدم؟ چرا چشمانم گناهکار شدند؟ چرا سرانجام، با بی‌احتیاطی‌ام، چیزی را شناختم که هرگز نباید می‌شناختم؟»

Ovide. Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (مرثیه‌های اووید در دوران تبعید [جلد اول، مرثیه‌های تریست])، ترجمه از لاتین توسط Jean Marin de Kervillars. پاریس: d’Houry fils، ۱۷۲۳.

اگر هنر عشق‌ورزی، که یک دهه پیش منتشر شده بود، carmen یا بهانۀ رسمی بود، error یا گناه واقعی معمایی است که در آرامگاه شاعر مُهر شده است:

«جرم اووید بی‌شک دیدن چیزی شرم‌آور در خانوادۀ اکتاو [آگوستوس] بود […]. دانشمندان تصمیم نگرفته‌اند که آیا او آگوستوس را با پسر جوانی دیده بود […]؛ یا اسب‌سواری را در آغوش امپراتریس لیویا دیده بود، که آگوستوس با او که از دیگری باردار بود ازدواج کرده بود؛ یا این امپراتور آگوستوس را با دختر یا نوه‌اش مشغول دیده بود؛ یا سرانجام این امپراتور آگوستوس را دیده بود که کاری بدتر انجام می‌داد، torva tuentibus hircis [زیر نگاه‌های خیرۀ بُزها].»

Voltaire. Œuvres complètes de Voltaire, vol. 45B, […] D’Ovide, de Socrate […] (آثار کامل ولتر، جلد ۴۵B، […] دربارۀ اووید، سقراط […]). آکسفورد: Voltaire Foundation، ۲۰۱۰.

پس فرضیه‌های متعدد و عجیب کسانی را که می‌خواهند به هر قیمتی رازی دو هزار ساله را حدس بزنند، فراموش کنیم. کافی است بدانیم که در رنج‌های تبعید، در هق‌هق انزوا، اووید منبعی جز شعرش نیافت و آن را تماماً برای نرم کردن امپراتوری که خشمش را برانگیخته بود، به کار برد. «خدایان گاهی نرم می‌شوند»، به خود می‌گفت. از اینجا تریست‌ها (Tristia)4اشکال رد شده:
Les Cinq Livres des Tristes (پنج کتاب تریست‌ها).
Tristium libri quinque (V).
De Tristibus libri quinque (V).
و پونتیک‌ها (Epistulæ ex Ponto)5اشکال رد شده:
Lettres du Pont (نامه‌های پونت).
Élégies écrites dans la province de Pont (مرثیه‌های نوشته شده در ایالت پونت).
Les Quatre Livres d’épîtres écrites dans la province de Pont (چهار کتاب نامه‌های نوشته شده در ایالت پونت).
Ponticæ epistolæ.
De Ponto libri quatuor (IV).
زاده شدند.

گزارش زمستانی ابدی: درام تومِس

مرثیه‌های اووید در دوران تبعید، روزنوشت مردی گمشده دور از خویشان، دور از تمدنی است که زمانی دلپذیرترین نمایندۀ آن بود؛ زاری طولانی خطاب به همسرش، به دوستانش که در رُم مانده‌اند و به قدرتی بی‌رحم که بیهوده منتظر بخشایش آن است. تومِس در آنجا به شکل «سرزمینی پر از تلخی» ظاهر می‌شود، همیشه کوبیده شده توسط بادها و تگرگ زمستانی ابدی، و جایی که حتی شراب، «با سرما سنگ شده»، به یخی تبدیل می‌شود که باید با تبر بریده شود. شاعر در آنجا خود را بیگانه‌ای مطلق احساس می‌کند؛ زندانی‌ای که در میان کلمات وحشیانه و فریادهای وحشتناک گِت‌ها، لاتین صحبت کردن را از یاد می‌برد:

«آنها با یکدیگر به زبانی که برایشان مشترک است صحبت می‌کنند؛ اما من نمی‌توانم خودم را جز با حرکات و اشاره‌ها بفهمانم؛ من اینجا وحشی به نظر می‌آیم، و [این] گِت‌های گستاخ به کلمات لاتین می‌خندند.»

Ovide. Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (مرثیه‌های اووید در دوران تبعید [جلد اول، مرثیه‌های تریست])، ترجمه از لاتین توسط Jean Marin de Kervillars. پاریس: d’Houry fils، ۱۷۲۳.

در برابر ناملایمات

اووید از کجا شجاعت لازم برای تحمل چنین سختی بی‌رحمانه‌ای را یافت؟ در نوشتن:

«[اگر از من] بپرسید که اینجا چه می‌کنم، به شما خواهم گفت که به مطالعاتی مشغولم که ظاهراً چندان مفید نیستند، اما با این حال برای من فایده دارند؛ و اگر فقط باعث شوند بدبختی‌هایم را فراموش کنم، مزیت کمی نخواهد بود: چه خوشبخت اگر با کشت زمینی چنین بی‌حاصل، دست‌کم میوه‌ای از آن بردارم.»

Ovide. Les Élégies d’Ovide pendant son exil, t. II, Élégies pontiques (مرثیه‌های اووید در دوران تبعید، جلد دوم، مرثیه‌های پونتیک)، ترجمه از لاتین توسط Jean Marin de Kervillars. پاریس: d’Houry، ۱۷۲۶.

در بقیه، خوش‌پوش رومی سابق کاملاً ناپدید نشده است: ظرافت، ویژگی‌های پیچیده، مقایسه‌هایی که بیشتر هوشمندانه هستند تا استوار، باقی می‌مانند، گاهی تا حد افراط. کوئینتیلیان قبلاً او را کمتر مشغول بدبختی‌های خودش می‌دانست تا amator ingenii sui (عاشق نبوغ خودش). به گفتۀ سنکای پدر، اووید «آنچه را در اشعارش افراطی بود» می‌شناخت، اما با آن کنار می‌آمد: «می‌گفت که گاهی یک خال، چهره را بسیار زیباتر می‌کند». این پایداری در دادن چرخشی به اندیشه‌هایش، «خالی زیبایی»، به شیوۀ فرانسوی - «تقریباً می‌توان گفت که در میان ما زاده شده است»، مترجم Jean Marin de Kervillars یادداشت می‌کند - نشانۀ نهایی شخصیت اوست، امتناع آشکار از اینکه اجازه دهد دوری از پایتخت هنرمند را نابود کند. و پس از اینکه بارها این دوری را نوعی مرگ توصیف کرد، سرانجام رُم را در کرانۀ دریای سیاه می‌یابد و نتیجه می‌گیرد: «کشوری که سرنوشت مرا در آن قرار داده باید جای رُم را برایم بگیرد. الهۀ بدبخت من به این تئاتر قانع است […]: این میل خیر خدایی قدرتمند است.»6بیشتر تسلیم تا مصمم، تا آنجا نرفت که مثل هوگو روی سردر خانه‌اش بنویسد EXILIUM VITA EST (تبعید زندگی است یا زندگی تبعیدی است).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

Tristia och Epis­tulæ ex Ponto, eller Rom vid Svarta havets strand

Över­satt från franska

Det var en gång, un­der Au­gus­tus re­ge­rings­tid, en man som kunde tro sig vara gyn­nad av ödet: Pu­blius Ovi­dius Naso, kal­lad Ovi­di­us. Mo­de­poet un­der den la­tinska po­e­sins gyl­lene tids­ål­der, lu­sor amorum (kär­le­kens sång­a­re), hade hans lek­fulla penna er­öv­rat Rom, och hans för­måga att skriva vers grän­sade till det mi­ra­ku­lö­sa: «jag för­sökte skriva på pro­sa, men or­den föll så na­tur­ligt i vers­mått att det jag skrev blev till vers». För­mö­gen­het, börd, fram­stå­ende vän­ner, ett hus in­till Ca­pi­to­lium – ing­en­ting fat­ta­des denne ro­merske rid­dare som åt­njöt ett liv tryg­gare och be­kvä­mare än nå­gon­sin.

Än­då, en mor­gon år 8 e.Kr., när Rom vak­na­de, spred sig ett dys­tert bud­skap ge­nom ga­tor­na: mu­ser­nas älsk­lings­barn, nu i fem­tio­års­ål­dern, hade just förts bort un­der kej­ser­lig eskort. Inte till en för­gylld re­trätt vid nå­gon mild kust, utan till en relegatio (tvångs­vis­tel­se­ort)1Relegatio (tvångs­vis­tel­se­ort), även om den lik­nade exilium (ex­il), skilde sig ju­ri­diskt: den med­förde var­ken för­lust av med­bor­gar­skap el­ler kon­fis­ke­ring av egen­dom. Ovi­di­us, som hade be­nå­dats på dessa två punk­ter, var noga med att på­peka att det var fel­ak­tigt att hans sam­tida kal­lade ho­nom lands­för­vi­sad: quippe re­le­ga­tus, non ex­ul, di­cor in illo (det sägs inte att jag är lands­för­vi­sad, utan en­dast för­vi­sad). Men var­för iaktta en di­stink­tion som han en­dast gjorde av he­ders­käns­la? Han har själv från­gått den: a pat­ria fugi vic­tus et exul ego (be­seg­rad och flyk­ting ser jag mig lands­för­vi­sad från mitt fos­ter­lan­d); exul eram (jag var i ex­il). i To­mis2Nu­va­rande Con­stanța i Ru­mä­ni­en., en is­kall håla vid im­pe­ri­ets yt­tersta gräns, vid Svarta ha­vets ogäst­vän­liga strän­der.3När han tog ett sista far­väl av Ca­pi­to­lium ut­ta­lade den lands­för­vi­sade dessa av­skeds­ord som Go­ethe skulle göra till sina vid sitt eget av­färd från den eviga sta­den: «Stora Gu­dar som be­bor detta ståt­liga tem­pel så nära mitt hem, och som mina ögon hä­dan­ef­ter ald­rig mer ska skå­da; […] ni som jag måste läm­na, […] be­fria mig, jag bön­fal­ler er, från Cae­sars hat; det är den enda nåd jag ber om vid min av­färd. Säg denne gu­dom­lige man vil­ket miss­tag som för­ledde mig, och låt ho­nom för­stå att mitt fel ald­rig var ett brott».

Onådens mysterium

Vad var or­sa­ken till denna relegatio utan rät­te­gång, en­bart ge­nom Au­gus­tus vil­ja, och var­för be­rö­vade denne furste Rom och dess hov en så stor poet för att för­visa ho­nom till ge­ter­na? Det är nå­got vi inte vet och ald­rig kom­mer att få ve­ta. Ovi­dius ta­lar om ett car­men et er­ror (en dikt och ett miss­tag), och mum­lar gåt­fullt:

«Ack! var­för såg jag det som inte borde ses? Var­för blev mina ögon skyl­di­ga? Var­för fick jag slut­li­gen, ge­nom min oför­sik­tighet, kän­ne­dom om det jag ald­rig borde ha ve­tat?»

Ovi­di­us. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes] (O­vi­dius ele­gier un­der hans exil [bd I, Tristias ele­gi­er]), övers. från la­tin av Jean Ma­rin de Kervil­lars. Pa­ris: d’Houry fils, 1723.

Om Kärlekskonsten, ut­gi­ven ett de­cen­nium ti­di­ga­re, var det carmen el­ler den of­fi­ci­ella fö­re­vänd­ning­en, för­blir det verk­liga error el­ler fe­let en gåta be­seg­lad i po­e­tens grav:

«Ovi­dius brott var otvi­vel­ak­tigt att ha sett nå­got skam­ligt i Octa­vi­a­nus fa­milj […]. De lärda har inte av­gjort om han hade sett Au­gus­tus med en ung pojke […]; el­ler om han hade sett nå­gon stall­mäs­tare i ar­marna på kej­sa­rin­nan Li­via, som denne Au­gus­tus hade äk­tat me­dan hon bar ett an­nat mans barn; el­ler om han hade sett denne kej­sare Au­gus­tus sys­sel­satt med sin dot­ter el­ler son­dot­ter; el­ler slut­li­gen om han hade sett denne kej­sare Au­gus­tus göra nå­got ännu vär­re, torva tu­en­ti­bus hircis [un­der bock­ar­nas bistra blick­ar].»

Vol­tai­re. Œuv­res com­plè­tes de Vol­tai­re, vol. 45B, […] D’O­vi­de, de So­crate […] (Vol­tai­res sam­lade verk, bd 45B, […] Om Ovi­di­us, om So­kra­tes […]). Ox­ford: Vol­taire Foun­da­tion, 2010.

Låt oss där­för glömma de lika tal­rika som märk­liga hy­po­te­ser från dem som till varje pris vill gissa en två­tu­sen­årig hem­lig­het. Det räcker att veta att Ovi­dius i ex­i­lens kval, i en­sam­he­tens snyft­ning­ar, inte fann nå­gon an­nan till­flykt än sin po­e­si, och att han an­vände den helt och hål­let för att blidka en kej­sare vars vrede han hade ådra­git sig. «Gu­darna lå­ter sig ibland be­ve­kas», sade han till sig själv. Därav föd­des Tristia4För­kas­tade for­mer:
Les Cinq Liv­res des Tris­tes (De fem böck­erna av Tristi­a).
Tris­tium li­bri quin­que (V).
De Tris­ti­bus li­bri quin­que (V).
och Epis­tulæ ex Ponto5För­kas­tade for­mer:
Lett­res du Pont (B­rev från Pon­tus).
Élé­gies écri­tes dans la pro­vince de Pont (E­le­gier skrivna i pro­vin­sen Pon­tus).
Les Quatre Liv­res d’é­pît­res écri­tes dans la pro­vince de Pont (De fyra böck­erna med epist­lar skrivna i pro­vin­sen Pon­tus).
Pon­ticæ epi­stolæ.
De Ponto li­bri qua­tuor (IV).
.

Krönika om en evig vinter: Dramat i Tomis

Ovi­dius ele­gier un­der hans exil är dag­bo­ken av en man för­lo­rad långt från de si­na, långt från en ci­vi­li­sa­tion vars mest älsk­värda re­pre­sen­tant han ny­li­gen hade va­rit; en lång kla­gan rik­tad till hans hust­ru, till hans vän­ner som stan­nat i Rom och till en obe­vek­lig makt vars nåd han för­gä­ves vän­tar på. To­mis fram­ställs där som ett «land fullt av bit­ter­het», stän­digt pis­kat av vin­dar och ha­gel från en evig vin­ter, och där vi­net självt, «för­ste­nat av köl­den», stel­nar till is som måste hug­gas med yxa. Po­e­ten kän­ner sig där som en ab­so­lut främ­ling; en fånge som glöm­mer att tala la­tin mitt bland bar­ba­riska ord och ge­ter­nas för­skräck­liga skrik:

«de sam­ta­lar med var­andra på ett språk som är ge­men­samt för dem; men jag kan en­dast göra mig för­stådd ge­nom ges­ter och teck­en; här be­trak­tas jag som bar­bar, och [des­sa] oför­skämda ge­ter skrat­tar åt de la­tinska or­den.»

Ovi­di­us. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes] (O­vi­dius ele­gier un­der hans exil [bd I, Tristias ele­gi­er]), övers. från la­tin av Jean Ma­rin de Kervil­lars. Pa­ris: d’Houry fils, 1723.

Inför motgången

Var­i­från häm­tade Ovi­dius det mod som kräv­des för att ut­härda en så grym mot­gång? Från skri­van­det:

«[Om ni] frå­gar vad jag gör här, ska jag säga er att jag äg­nar mig åt stu­dier som till sy­nes är föga nyt­ti­ga, men som lik­väl har sin nytta för mig; och även om de en­dast tjä­nade till att få mig att glömma mina olyck­or, vore det ingen ringa för­del: lyck­lig om jag, ge­nom att odla en så ofrukt­bar mark, åt­min­stone kan skörda nå­gon frukt.»

Ovi­di­us. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son ex­il, t. II, Élé­gies pon­ti­ques (O­vi­dius ele­gier un­der hans ex­il, bd II, Pon­tiska ele­gi­er), övers. från la­tin av Jean Ma­rin de Kervil­lars. Pa­ris: d’Houry, 1726.

För öv­rigt har den forne ro­merske dan­dyn inte helt för­svun­nit: ele­gans, ut­sökta ut­tryck, jäm­fö­rel­ser mer sinn­rika än so­lida be­står, ibland till över­mått. Re­dan Quin­ti­li­a­nus an­såg ho­nom mindre upp­ta­gen av sina egna olyckor än ama­tor in­ge­nii sui (för­äls­kad i sitt eget ge­ni). En­ligt Se­neca den äldre kände Ovi­dius «det som var över­flö­digt i sina ver­ser», men fann sig i det: «Han sade att ett an­sikte ibland blev mycket vack­rare av ett skön­hets­märke». Denna ut­hål­lig­het i att ge sina tan­kar nå­gon vänd­ning, nå­got «skönhetsmärke», på franskt vis – «man skulle näs­tan kunna tro att han är född bland oss», no­te­rar över­sät­ta­ren Jean Ma­rin de Kervil­lars – är det yt­tersta mär­ket av hans per­son­lig­het, det öppna väg­ran att låta av­skil­jan­det från hu­vud­sta­den för­inta konst­nä­ren. Och ef­ter att så ofta ha be­skri­vit detta av­skil­jande som ett slags död, fin­ner han slut­li­gen Rom vid Svarta ha­vets strand och kon­klu­de­rar: «det land där ödet har pla­ce­rat mig måste tjäna som mitt Rom. Min olyck­liga musa nö­jer sig med denna scen […]: så är en mäk­tig Guds be­hag.»6Mer re­sig­ne­rad än re­so­lut gick han inte så långt som att skriva på sin dörr­post, som Hugo skulle gö­ra, EX­I­LIUM VITA EST (EX­I­LEN ÄR LI­VET el­ler LI­VET ÄR EN EX­IL).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

Tristele și Ponticele, sau Roma pe malul Mării Negre

Tra­dus din fran­ceză

A fost oda­tă, sub domnia lui Au­gus­tus, un om care pu­tea să se cre­adă îm­pli­nit: Pu­blius Ovi­dius Naso, zis Ovi­diu. Poet la modă în fru­mo­sul se­col al po­e­ziei la­ti­ne, lu­sor amo­rum (cân­tă­reț al iu­bi­ri­lo­r), pana sa glu­meață cu­ce­rise Roma și ușu­rința sa de a face ver­suri ți­nea de mi­ra­col: «în­cer­cam să scriu în pro­ză, dar cu­vin­tele ve­neau să se așeze atât de exact la mă­su­ră, în­cât ceea ce scriam erau ver­suri». Ave­re, naș­te­re, pri­e­teni iluș­tri, o casă ală­tu­rată Ca­pi­to­li­u­lui, ni­mic nu-i lip­sea aces­tui ca­va­ler ro­man care se bu­cura de o viață mai si­gură și mai con­for­ta­bilă ca nici­o­da­tă.

To­tuși, în­tr-o di­mi­neață a anu­lui 8 din era noas­tră, când Roma s-a tre­zit, o veste si­nis­tră a stră­bă­tut stră­zi­le: co­pi­lul iu­bit al mu­ze­lor, pe atunci cin­ca­ge­nar, toc­mai ple­case sub es­cortă im­pe­ri­a­lă. Nu pen­tru o re­tra­gere au­rită pe vreo țăr­muri cle­men­te, ci pen­tru o relegatio (do­mi­ci­liu for­țat)1Relegatio (do­mi­ci­liul for­ța­t), deși se­mă­nând cu exilium (e­xi­lul), se dis­tin­gea ju­ri­dic: nu an­trena nici pier­de­rea ce­tă­țe­ni­ei, nici con­fis­ca­rea bu­nu­ri­lor. Ovi­diu, că­ruia i se fă­cuse gra­ție pe aceste două ca­pe­te, avea grijă să pre­ci­zeze că prin abuz con­tem­po­ra­nii săi îl ca­li­fi­cau drept exi­lat: quippe re­le­ga­tus, non exul, di­cor in illo (nu se spune că sunt exi­lat, ci doar re­le­ga­t). Dar la ce bun să ob­ser­văm o dis­tinc­ție pe care nu o fă­cea de­cât din punct de onoa­re? El în­suși s-a eli­be­rat de ea: a pa­tria fugi vic­tus et exul ego (eu în­vins și fu­gar, mă văd exi­lat din pa­tria me­a); exul eram (e­ram în exi­l). la To­mis2Ac­tu­ala Con­stanța în Ro­mâ­nia., târg gla­cial la ex­trema li­mită a im­pe­ri­u­lui, pe ma­lu­rile ne­os­pi­ta­li­ere ale Mă­rii Ne­gre.3Sa­lu­tând o ul­timă dată Ca­pi­to­li­ul, exi­la­tul a ros­tit aceste adi­o-uri pe care Go­ethe le va face ale sale în mo­men­tul pro­priei ple­cări din Ora­șul etern: «Mari Zei care lo­cu­iți acest tem­plu au­gust atât de aproape de casa mea, și pe care ochii mei de acum îna­inte nu-l vor mai ve­dea; […] voi pe care tre­buie să vă pă­ră­sesc, […] des­căr­ca­ți-mă, vă im­plor, de ura Ce­za­ru­lui; aceasta este sin­gura gra­ție pe care v-o cer ple­când. Spu­neți aces­tui om di­vin ce eroare m-a se­dus, și fa­ceți-l să cu­noască că vina mea nu a fost nici­o­dată o crimă».

Misterul disgrației

Care a fost ca­uza aces­tei relegatio fără ju­de­ca­tă, doar prin vo­ința lui Au­gus­tus, și ce mo­tiv a avut acest prinț să pri­veze Roma și cur­tea sa de un poet atât de mare pen­tru a-l con­fina la ge­ți? Iată ce nu știm și ce nu vom ști nici­o­da­tă. Ovi­diu evocă un car­men et er­ror (un poem și o im­pru­den­ță), mur­mu­rând enig­ma­tic:

«Ah! de ce am vă­zut ceea ce nu tre­buia să văd? De ce ochii mei au de­ve­nit vi­no­va­ți? De ce, în sfâr­șit, prin im­pru­dența mea, am cu­nos­cut ceea ce nu tre­buia nici­o­dată să cu­nosc?»

Ovi­diu. Les Élégies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (Ele­gi­ile lui Ovi­diu în tim­pul exi­lu­lui său [t. I, Ele­gi­ile Tris­te­lor]), trad. din la­tină de Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris: d’Ho­ury fils, 1723.

Dacă Arta de a iubi, pu­bli­cată cu un de­ce­niu mai de­vre­me, a fost carmen sau pre­tex­tul ofi­ci­al, error sau vina ade­vă­rată rămâne o enigmă pe­ce­tlu­ită în mor­mân­tul po­e­tu­lui:

«Crima lui Ovi­diu era in­con­tes­ta­bil că a vă­zut ceva ru­și­nos în fa­mi­lia lui Oc­ta­vian […]. În­vă­ța­ții nu au de­cis dacă l-a vă­zut pe Au­gus­tus cu un tâ­năr bă­iat […]; sau dacă a vă­zut vreun scu­tier în­tre bra­țele îm­pă­ră­te­sei Li­via, pe care acest Au­gus­tus o lu­ase de so­ție în­săr­ci­nată de al­tul; sau dacă l-a vă­zut pe acest îm­pă­rat Au­gus­tus ocu­pat cu fiica sau ne­poata sa; sau, în sfâr­șit, dacă l-a vă­zut pe acest îm­pă­rat Au­gus­tus fă­când ceva mai rău, torva tu­en­ti­bus hir­cis [sub pri­vi­rile po­so­mo­râte ale ța­pi­lo­r].»

Vol­tai­re. Œu­vres com­plètes de Vol­tai­re, vol. 45B, […] D’O­vi­de, de So­crate […] (Opere com­plete ale lui Vol­tai­re, vol. 45B, […] Des­pre Ovi­diu, des­pre So­crate […]). Ox­ford: Vol­taire Fo­un­da­tion, 2010.

Să ui­tăm deci ipo­te­zele la fel de nu­me­roase cât de ciu­date ale ce­lor care vor cu orice preț să ghi­cească o taină de două mi­le­nii. E su­fi­cient să știm că, în chi­nu­rile exi­lu­lui, în sus­pi­nele izo­lă­rii, Ovi­diu nu a gă­sit altă re­sursă de­cât po­e­zia sa, și că a fo­lo­si­t-o în în­tre­gime pen­tru a îm­blânzi un îm­pă­rat de la care își atra­sese ran­chiu­na. «Zeii se lasă une­ori în­du­ple­cați», își spu­nea el. De aici s-au năs­cut Tristele (Tristia)4Forme res­pin­se:
Cele Cinci Cărți ale Tris­te­lor.
Tris­tium li­bri qu­in­que (V).
De Tris­ti­bus li­bri qu­in­que (V).
și Ponticele (Epis­tulæ ex Ponto)5Forme res­pin­se:
Scri­sori de la Pont.
Ele­gii scrise în pro­vin­cia Pont.
Cele Pa­tru Cărți de epis­tole scrise în pro­vin­cia Pont.
Pon­ticæ epis­tolæ.
De Ponto li­bri qua­tuor (IV).
.

Cronica unei ierni eterne: Drama de la Tomis

Ele­gi­ile lui Ovi­diu din tim­pul exi­lu­lui sunt jur­na­lul unui om pier­dut de­parte de ai săi, de­parte de o ci­vi­li­za­ție al că­rei re­pre­zen­tant cel mai ama­bil fu­sese odi­ni­oa­ră; o lungă la­men­tare adre­sată so­ției sa­le, pri­e­te­ni­lor ră­mași la Roma și unei pu­teri im­pla­ca­bile de la care aș­teaptă în za­dar cle­men­ța. To­mi­sul se pre­zintă sub as­pec­tul unei «țări pline de amă­ră­ciune», me­reu bă­tută de vân­turi și de grin­dina unei ierni eter­ne, și unde vi­nul în­su­și, «pie­tri­fi­cat de frig», se în­gheață în gheață pe care tre­buie s-o tai cu se­cu­rea. Po­e­tul se simte acolo un străin ab­so­lut; un pri­zo­nier care dez­în­vață să vor­be­ască la­tină în mij­lo­cul cu­vin­te­lor bar­bare și al stri­gă­te­lor în­gro­zi­toare ale ge­ți­lor:

«ei vor­besc în­tre ei în­tr-o limbă care le este co­mu­nă; dar eu, nu pot să mă fac în­țe­les de­cât prin ges­turi și sem­ne; trec aici drept bar­bar, și [a­cești] geți im­per­ti­nenți râd de cu­vin­tele la­ti­ne.»

Ovi­diu. Les Élégies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (Ele­gi­ile lui Ovi­diu în tim­pul exi­lu­lui său [t. I, Ele­gi­ile Tris­te­lor]), trad. din la­tină de Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris: d’Ho­ury fils, 1723.

În fața adversității

De unde a scos Ovi­diu cu­ra­jul ne­ce­sar pen­tru a su­porta o ad­ver­si­tate atât de cru­dă? Din scris:

«[Dacă mă] în­tre­bați ce fac ai­ci, vă voi spune că mă ocup cu stu­dii des­tul de pu­țin utile în apa­ren­ță, și care to­tuși au uti­li­ta­tea lor pen­tru mi­ne; și chiar dacă nu ar servi de­cât să mă facă să uit ne­no­ro­ci­rile me­le, nu ar fi un avan­taj me­di­o­cru: prea fe­ri­cit da­că, cul­ti­vând un câmp atât de ste­ril, scot din el mă­car vreun fruct.»

Ovi­diu. Les Élégies d’O­vide pen­dant son exil, t. II, Élégies pon­ti­ques (Ele­gi­ile lui Ovi­diu în tim­pul exi­lu­lui său, t. II, Ele­gii pon­tice), trad. din la­tină de Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris: d’Ho­u­ry, 1726.

De alt­fel, fos­tul dandy ro­man nu a dis­pă­rut cu to­tul: ele­gan­ță, tră­să­turi că­u­ta­te, com­pa­ra­ții mai in­ge­ni­oase de­cât so­lide per­sis­tă, une­ori până la ex­ces. Qu­in­ti­lian îl ju­deca deja mai pu­țin pre­o­cu­pat de pro­pri­ile ne­no­ro­ci­ri, cât ama­tor in­ge­nii sui (în­dră­gos­tit de pro­priul său ge­niu). După Se­neca ta­tăl, Ovi­diu cu­noș­tea «ceea ce era exu­be­rant în ver­su­rile sale», dar se îm­păca cu as­ta: «Spu­nea că o fi­gură este une­ori fă­cută mult mai fru­moasă de un gră­unte de fru­mu­sețe». Această con­stanță de a da o anu­mită în­tor­să­tură gân­du­ri­lor sa­le, un anu­mit «gră­unte de fru­mu­sețe», în ma­nieră fran­ceză — «s-ar spune aproape că s-a năs­cut prin­tre noi», no­tează tra­du­că­to­rul Jean Ma­rin de Ker­vil­lars — este marca ul­timă a per­so­na­li­tă­ții sa­le, re­fu­zul măr­tu­ri­sit de a lăsa în­de­păr­ta­rea de ca­pi­tală să ani­hi­leze ar­tis­tul. Și după ce a des­cris atât de des această în­de­păr­tare ca pe un fel de moar­te, sfâr­șește prin a găsi Roma pe ma­lul Mă­rii Ne­gre, con­clu­zionând: «țara unde soarta m-a pla­sat tre­buie să-mi țină loc de Ro­ma. Muza mea ne­no­ro­cită se mul­țu­mește cu acest tea­tru […]: aceasta este buna plă­cere a unui Zeu pu­ter­nic.»6Mai re­sem­nat de­cât ho­tă­rât, nu a mers până acolo în­cât să in­scrip­țio­neze pe pra­gul ușii sa­le, cum va face Hu­go, EXI­LIUM VITA EST (E­XI­LUL ESTE VIAȚA sau VIAȚA ESTE UN EXI­L).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

《트리스테스》와 《폰티케스》, 또는 흑해 연안의 로마

프랑스어에서 번역됨

옛날 아우구스투스 치세에 자신이 모든 것을 누린다고 믿을 수 있었던 한 남자가 있었다: 푸블리우스 오비디우스 나소, 즉 오비디우스. 라틴 시의 아름다운 세기에 유행하는 시인이었던 그는 lusor amorum(사랑의 노래꾼)으로서 그의 경쾌한 필치는 로마를 정복했고, 시를 짓는 그의 재능은 경이로움에 가까웠다: “나는 산문으로 쓰려고 노력했으나, 단어들이 너무나 정확한 운율에 맞춰 배치되어, 내가 쓴 것이 시가 되었다”. 재산, 출신, 저명한 친구들, 카피톨리움에 인접한 집, 이 로마 기사에게는 그 어느 때보다 확실하고 안락한 삶을 누리는 데 부족한 것이 없었다.

그러나 서기 8년 어느 아침, 로마가 깨어났을 때, 불길한 소식이 거리를 돌았다: 당시 50세였던 뮤즈의 사랑받는 자녀가 제국 호위대를 따라 떠났다는 것이다. 온화한 해안가의 황금빛 은퇴를 위해서가 아니라, 흑해의 척박한 연안, 제국의 극한 경계에 있는 얼어붙은 마을 토메스1현재 루마니아의 콘스탄차.로의 relegatio(거주 지정)2relegatio(거주 지정)는 exilium(유배)과 유사해 보이지만 법적으로 구별되었다: 시민권 상실이나 재산 몰수를 수반하지 않았다. 오비디우스는 이 두 가지에 대해 은혜를 입었고, 그의 동시대인들이 그를 유배자로 칭하는 것은 남용임을 지적하는 데 신경을 썼다: quippe relegatus, non exul, dicor in illo (그는 유배자가 아니라 단지 거주 지정자라고 말해진다). 그러나 명예의 문제로만 관찰하는 이 구별을 지키는 것이 무슨 소용이 있겠는가? 그 자신도 이로부터 자유로워졌다: a patria fugi victus et exul ego (패배하고 도망친 나는 조국으로부터 유배된 것을 본다); exul eram (나는 유배 중이었다).을 위해서였다.3카피톨리움에 마지막 인사를 하면서, 유배자는 괴테가 영원한 도시를 떠날 때 자신의 것으로 삼을 이 작별 인사를 했다: “내 집에서 너무나 가까운 이 위엄 있는 신전에 거하시는 위대한 신들이여, 그리고 이제 내 눈이 더 이상 보지 못할 신들이여; […] 내가 떠나야 하는 당신들이여, […] 내가 떠나면서 당신들께 구하는 유일한 은혜인, 카이사르의 증오로부터 나를 해방시켜 주소서, 간청합니다. 이 신성한 사람에게 어떤 오류가 나를 유혹했는지 말씀해 주시고, 내 잘못이 결코 범죄가 아니었음을 그에게 알려 주소서”.

실각의 미스터리

아우구스투스의 단독 의지로, 재판 없이 이루어진 이 relegatio의 원인은 무엇이었으며, 이 군주가 로마와 그의 궁정에서 그토록 위대한 시인을 빼앗아 게타이족들 사이에 가두어 둔 이유는 무엇이었는가? 이것은 우리가 모르며 영원히 알 수 없을 것이다. 오비디우스는 carmen et error(시와 경솔함)을 언급하며 수수께끼처럼 속삭인다:

아! 왜 나는 보지 말아야 할 것을 보았는가? 왜 나의 눈은 죄를 지게 되었는가? 왜 결국 나의 경솔함으로 인해, 내가 결코 알아서는 안 될 것을 알게 되었는가?

오비디우스. Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (유배 중 오비디우스의 엘레지 [제1권, 트리스테스의 엘레지]), Jean Marin de Kervillars 라틴어 번역. 파리: d’Houry fils, 1723.

10년 전 출간된 《사랑의 기술》이 carmen 또는 공식적인 구실이었다면, 진짜 잘못인 error는 시인의 무덤에 봉인된 수수께끼로 남아 있다:

오비디우스의 죄는 의심할 여지 없이 옥타비우스 가문에서 부끄러운 무언가를 본 것이었다 […]. 학자들은 그가 아우구스투스를 어린 소년과 함께 본 것인지 […]; 아니면 아우구스투스가 다른 사람의 아이를 임신한 채 결혼한 황후 리비아의 품에 있는 어떤 기마병을 본 것인지; 아니면 황제 아우구스투스가 그의 딸이나 손녀와 함께 있는 것을 본 것인지; 아니면 마침내 황제 아우구스투스가 더 나쁜 일을 하는 것을 본 것인지, torva tuentibus hircis [염소들의 험악한 시선 아래에서] 결정하지 못했다.

볼테르. Œuvres complètes de Voltaire, vol. 45B, […] D’Ovide, de Socrate […] (볼테르 전집, 제45B권, […] 오비디우스에 관하여, 소크라테스에 관하여 […]). 옥스포드: Voltaire Foundation, 2010.

어떤 대가를 치르더라도 2천 년의 비밀을 추측하려는 사람들의 수많고도 기이한 가설들은 잊어버리자. 유배의 고통 속에서, 고립의 흐느낌 속에서, 오비디우스가 그의 시 이외에는 다른 의지처를 찾지 못했고, 자신이 원한을 샀던 황제를 달래기 위해 시를 온전히 사용했다는 것을 아는 것으로 충분하다. “신들도 때로는 마음이 누그러진다”고 그는 스스로에게 말했다. 여기서 《트리스테스》(Tristia)4거부된 형식들:
Les Cinq Livres des Tristes (트리스테스의 다섯 권).
Tristium libri quinque (V).
De Tristibus libri quinque (V).
와 《폰티케스》(Epistulæ ex Ponto)5거부된 형식들:
Lettres du Pont (폰트의 편지들).
Élégies écrites dans la province de Pont (폰트 지방에서 쓴 엘레지).
Les Quatre Livres d’épîtres écrites dans la province de Pont (폰트 지방에서 쓴 서신 네 권).
Ponticæ epistolæ.
De Ponto libri quatuor (IV).
가 탄생했다.

영원한 겨울의 연대기: 토메스의 비극

유배 중 오비디우스의 엘레지는 자신의 가족들로부터, 한때 그가 가장 사랑스러운 대표자였던 문명으로부터 멀리 떨어진 한 남자의 일기이다; 로마에 남은 그의 아내와 친구들, 그리고 헛되이 관용을 기다리는 무자비한 권력에 보내는 긴 탄식이다. 토메스는 “쓰라림으로 가득한 땅”의 모습으로 나타나며, 항상 바람과 영원한 겨울의 우박에 시달리고, 심지어 포도주마저도 “추위에 돌처럼 굳어” 도끼로 잘라야 하는 얼음으로 변한다. 시인은 그곳에서 절대적인 이방인으로 느낀다; 야만적인 말과 게타이족들의 끔찍한 외침 속에서 라틴어 말하기를 잊어가는 포로:

그들은 서로 그들에게 공통된 언어로 대화한다; 하지만 나는 몸짓과 신호로만 내 자신을 이해시킬 수 있다; 나는 여기서 야만인으로 통하고, [이] 무례한 게타이족들은 라틴어 단어를 비웃는다.

오비디우스. Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (유배 중 오비디우스의 엘레지 [제1권, 트리스테스의 엘레지]), Jean Marin de Kervillars 라틴어 번역. 파리: d’Houry fils, 1723.

역경에 맞서며

오비디우스는 어디서 그토록 잔인한 역경을 견딜 용기를 얻었는가? 글쓰기에서였다:

[만약 당신이] 내가 여기서 무엇을 하는지 묻는다면, 나는 겉보기에는 그다지 유용하지 않지만 그럼에도 불구하고 나에게는 유용성이 있는 연구에 몰두하고 있다고 말할 것이다; 그리고 그것이 단지 내 불행을 잊게 해준다 해도, 그것은 작은 이익이 아닐 것이다: 이토록 메마른 밭을 경작하면서, 적어도 어떤 열매라도 거둔다면 너무나 행복하다.

오비디우스. Les Élégies d’Ovide pendant son exil, t. II, Élégies pontiques (유배 중 오비디우스의 엘레지, 제2권, 폰티케스 엘레지), Jean Marin de Kervillars 라틴어 번역. 파리: d’Houry, 1726.

게다가 옛 로마의 댄디는 완전히 사라지지 않았다: 우아함, 정교한 특징들, 견고하기보다는 기발한 비교들이 때로는 과도하게까지 지속된다. 퀸틸리아누스는 이미 그를 자신의 불행보다는 amator ingenii sui(자기 천재성의 연인)에 더 몰두한다고 판단했다. 세네카 아버지에 따르면, 오비디우스는 “그의 시에서 과도한 것”을 알고 있었지만 그것을 받아들였다: “그는 때로는 미인점이 얼굴을 훨씬 더 예쁘게 만든다고 말했다”. 프랑스식으로 자신의 생각에 어떤 전환을, 어떤 “미인점”을 주는 이러한 일관성 — “그가 우리 가운데서 태어난 것 같다”고 번역자 Jean Marin de Kervillars는 주목한다 — 은 그의 개성의 궁극적인 표시이며, 수도로부터의 거리가 예술가를 파괴하도록 놔두기를 거부하는 공언이다. 그리고 이 거리를 일종의 죽음으로 그토록 자주 묘사한 후, 그는 마침내 흑해 연안에서 로마를 발견하며 결론짓는다: “운명이 나를 배치한 나라가 나에게 로마를 대신해야 한다. 나의 불운한 뮤즈는 이 극장에 만족한다 […]: 이것이 강력한 신의 기쁜 뜻이다.6체념했지만 결연하지는 못했던 그는 위고처럼 자신의 문 상인방에 EXILIUM VITA EST (유배는 삶이다 또는 삶은 유배다)라고 새기는 데까지는 가지 않았다.

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

Żale i Listy znad Mo­rza Czar­nego, czyli Rzym nad brzegami Pontu Euksyńskiego

Prze­tłuma­czone z fran­cu­skiego

Był so­bie raz, za pa­nowania Au­gusta, człowiek, który mógł sie­bie uważać za ob­darzonego wszel­kimi łaska­mi: Publius Ovidius Naso, zwany Owidiu­szem. Modny po­eta w pięk­nym wieku po­ezji łaciń­skiej, lu­sor amo­rum (pie­śniarz mi­ło­ści), jego swawolne pióro pod­biło Rzym, a łatwość, z jaką tworzył wier­sze, gra­niczyła z cu­dem: «starałem się pi­sać pro­zą, ale słowa układały się tak do­kład­nie w mia­rę, że to, co pi­sałem, było wier­szem».

For­tu­na, uro­dze­nie, zna­ko­mici przy­ja­cie­le, dom sąsia­du­jący z Ka­pito­lem – ni­czego nie brako­wało temu rzym­skiemu rycerzowi, który cie­szył się życiem pew­niej­szym i wy­god­niej­szym niż kie­dykol­wiek.

A jed­nak pew­nego po­ranka roku 8 na­szej ery, gdy Rzym się obu­dził, po­nura wieść obie­gła ulice: uko­chane dziecko muz, wów­czas pięć­dzie­się­cio­latek, wła­śnie ode­szło pod eskortą cesar­ską. Nie na złotą eme­ryturę nad ja­kimś łagod­nym wy­brze­żem, ale na relegatio (przymu­sowy po­byt)1Relegatio (przymu­sowy po­byt), choć po­dobna do exilium (wygna­nia), róż­niła się od niego praw­nie: nie po­cią­gała za sobą ani utraty obywatel­stwa, ani kon­fi­skaty ma­jąt­ku. Owidiu­sz, któremu da­ro­wano te dwa punk­ty, dbał o to, by za­zna­czyć, że to przez nad­użycie współ­cze­śni na­zywali go wy­gnań­cem: quippe re­le­ga­tus, non exul, dicor in illo (nie mówi się, że jestem wy­gna­ny, ale tylko ze­słany). Ale po co prze­strze­gać roz­róż­nie­nia, które czynił tylko dla punktu honoru? Sam się od niego uwol­nił: a pa­tria fugi vic­tus et exul ego (ja po­ko­nany i ucie­ki­nier, wi­dzę się wy­gnany z mo­jej oj­czyzny); exul eram (byłem na wy­gna­niu). do Tomi2Obecna Kon­stanca w Rumu­nii., lodowatej osady na naj­dal­szych krań­cach im­perium, nad nie­go­ścin­nymi brze­gami Mo­rza Czar­nego.3Żegna­jąc po raz ostatni Ka­pitol, wy­gna­niec wy­po­wie­dział te po­żegna­nia, które Go­ethe uczyni swoimi w mo­men­cie wła­snego odej­ścia z Wiecz­nego Mia­sta: «Wielcy Bo­go­wie, którzy za­miesz­kujecie tę do­stojną świą­ty­nię tak blisko mo­jego domu i których moje oczy już ni­gdy nie zo­baczą; […] wy, których mu­szę opu­ścić, […] uwol­nij­cie mnie, błagam was, od nie­na­wi­ści Cezara; to jedyna łaska, o którą was pro­szę, od­chodząc. Po­wiedz­cie temu bo­skiemu człowie­ko­wi, jaki błąd mnie zwió­dł, i daj­cie mu po­znać, że moja wina ni­gdy nie była zbrod­nią».

Tajemnica upadku

Jaka była przy­czyna tej relegatio bez wy­roku sądowe­go, z sa­mej tylko woli Au­gusta, i jaki po­wód miał ten wład­ca, by po­zbawić Rzym i swój dwór tak wiel­kiego po­ety i ze­słać go do Ge­tów? Tego nie wiemy i ni­gdy się nie do­wie­my. Owidiusz wspo­mina o car­men et er­ror (wiersz i nie­ostroż­ność), szep­cząc enig­ma­tycz­nie:

«Ach! dlaczego zo­baczyłem to, czego nie po­winie­nem był wi­dzieć? Dlaczego moje oczy stały się win­ne? Dlaczego wresz­cie, przez moją nie­ostroż­ność, po­zna­łem to, czego ni­gdy nie po­winie­nem był po­znać?»

Owidiusz. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (Ele­gie Owidiu­sza pod­czas jego wy­gna­nia [t. I, Ele­gie Żalów]), tłum. z łac. Jean Ma­rin de Kervil­lars. Pa­ryż: d’Houry fils, 1723.

Jeśli Sztuka ko­chania, opubliko­wana de­kadę wcze­śniej, była tym carmen czy ofi­cjal­nym pre­tek­stem, to error, czyli praw­dziwa wi­na, po­zostaje za­gadką za­pie­częto­waną w gro­bie po­ety:

«Zbrod­nią Owidiu­sza było nie­wąt­pliwie to, że zo­baczył coś hanieb­nego w ro­dzinie Oktawiana […]. Uczeni nie roz­strzygnęli, czy wi­dział Au­gusta z młodym chłop­cem […]; czy wi­dział ja­kie­goś giermka w ramio­nach cesarzowej Liwii, którą ten Au­gust po­ślu­bił już brze­mienną z in­nym; czy wi­dział te­goż cesarza Au­gusta za­jętego ze swoją córką lub wnucz­ką; czy wresz­cie wi­dział te­goż cesarza Au­gusta czynią­cego coś gor­sze­go, to­rva tu­en­tibus hir­cis [pod su­ro­wymi spoj­rze­niami ko­złów].»

Wol­ter. Œuvres com­plètes de Vol­taire, vol. 45B, […] D’Ovide, de So­crate […] (Dzieła ze­brane Wol­tera, t. 45B, […] O Owidiu­szu, o So­kratesie […]). Oxford: Vol­taire Fo­un­dation, 2010.

Za­po­mnijmy więc o hi­po­tezach rów­nie licz­nych, co dzi­wacz­nych ty­ch, którzy za wszelką cenę chcą od­gad­nąć se­kret sprzed dwóch ty­sięcy lat. Wy­star­czy wie­dzieć, że w udręce wy­gna­nia, wśród szlochów sa­mot­no­ści, Owidiusz nie zna­lazł in­nego schro­nie­nia niż jego po­ezja i że użył jej cał­ko­wicie do ugłaska­nia cesarza, którego urazę na sie­bie ścią­gnął. «Bo­go­wie dają się cza­sem ubłagać», mówił so­bie. Stąd na­ro­dziły się Żale (Tristia)4Formy od­rzucone:
Les Cinq Livres des Tristes (Pięć Ksiąg Żalów).
Tristium libri quinque (V).
De Tristibus libri quinque (V).
i Listy znad Mo­rza Czar­nego (Epistulæ ex Ponto)5Formy od­rzucone:
Let­tres du Pont (Listy z Pon­tu).
Élégies écrites dans la pro­vince de Pont (Ele­gie pi­sane w pro­win­cji Pon­t).
Les Quatre Livres d’épîtres écrites dans la pro­vince de Pont (Cz­tery Księgi listów pi­sanych w pro­win­cji Pon­t).
Pon­ticæ epistolæ.
De Ponto libri quatuor (IV).
.

Kronika wiecznej zimy: Dramat Tomi

Ele­gie Owidiu­sza z okresu wy­gna­nia to dzien­nik człowieka za­gubio­nego z dala od swoich bliski­ch, z dala od cywilizacji, której był nie­gdyś naj­mil­szym przed­stawicie­lem; dłu­gie bia­danie skie­ro­wane do żony, do przy­ja­ciół po­zostałych w Rzymie i do nie­ubłaga­nej wła­dzy, od której na próżno ocze­kuje łaski. Tomi jawi się tam jako «zie­mia pełna go­ryczy», nie­ustan­nie sma­gana wia­trami i gra­dem wiecz­nej zi­my, gdzie na­wet wi­no, «ska­mie­niale z zimna», za­styga w lód, który trzeba rąbać sie­kie­rą. Po­eta czuje się tam ab­so­lut­nym ob­cym; więź­niem od­uczającym się mówić po łacinie po­śród bar­barzyń­skich słów i okrop­nych krzyków Ge­tów:

«roz­ma­wiają mię­dzy sobą w języku, który jest im wspól­ny; ale ja mogę się po­ro­zu­mieć tylko ge­stami i zna­ka­mi; uchodzę tu za bar­barzyń­cę, a [ci] bez­czelni Ge­to­wie śmieją się z łaciń­skich słów.»

Owidiusz. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (Ele­gie Owidiu­sza pod­czas jego wy­gna­nia [t. I, Ele­gie Żalów]), tłum. z łac. Jean Ma­rin de Kervil­lars. Pa­ryż: d’Houry fils, 1723.

W obliczu przeciwności losu

Skąd Owidiusz czer­pał od­wagę po­trzebną do znosze­nia tak okrut­nych prze­ciw­no­ści? Z pi­sania:

«[Jeśli] pytacie mnie, co tu ro­bię, od­po­wiem wam, że zaj­muję się stu­diami po­zor­nie mało użytecz­nymi, które jed­nak mają swoją użytecz­ność dla mnie; a gdyby służyły tylko te­mu, bym za­po­mniał o mo­ich nie­szczę­ścia­ch, nie by­łaby to mała ko­rzyść: zbyt szczęśliwy, jeśli uprawia­jąc tak ja­łowe po­le, wy­cią­gnę z niego przy­naj­mniej ja­kiś owoc.»

Owidiusz. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil, t. II, Élégies pon­tiques (Ele­gie Owidiu­sza pod­czas jego wy­gna­nia, t. II, Ele­gie pon­tyj­skie), tłum. z łac. Jean Ma­rin de Kervil­lars. Pa­ryż: d’Houry, 1726.

Zresztą były rzym­ski ele­gant nie znik­nął cał­ko­wicie: ele­gan­cja, wy­szukane zwro­ty, po­rów­na­nia bar­dziej po­mysłowe niż so­lidne trwają, cza­sem aż do prze­sady. Już Kwin­ty­lian oceniał go jako mniej za­jętego wła­snymi nie­szczę­ściami niż jako ama­tor in­genii sui (zako­chanego we wła­snym ge­niu­szu). We­dług Se­neki Star­szego Owidiusz znał «to, co było nad­mierne w jego wier­szach», ale się z tym go­dził: «Mówił, że twarz bywa cza­sem uczyniona o wiele pięk­niej­szą przez pie­przyk». Ta stałość w nada­waniu pew­nego wdzięku swoim myślom, pew­nego «pieprzyka», na mo­dłę fran­cu­ską – «można by nie­mal po­wie­dzieć, że uro­dził się wśród nas», za­uważa tłumacz Jean Ma­rin de Kervil­lars – jest ostateczną cechą jego oso­bo­wo­ści, jawną od­mową po­zwole­nia, by od­dale­nie od sto­licy unicestwiło ar­ty­stę. I opisaw­szy tak często to od­dale­nie jako ro­dzaj śmier­ci, w końcu od­naj­duje Rzym nad brze­giem Mo­rza Czar­nego, kon­klu­du­jąc: «kraj, w którym los mnie umie­ścił, musi mi za­stąpić Rzym. Moja nie­szczęsna muza za­do­wala się tym te­atrem […]: taka jest do­bra wola po­tęż­nego Bo­ga.»6Bar­dziej zrezygnowany niż zde­cydowany, nie po­sunął się do wy­pisania na nad­prożu swoich drzwi, jak to uczyni Hu­go, EXILIUM VITA EST (WYGNA­NIE TO ŻYCIE lub ŻYCIE JEST WY­GNA­NIE­M).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

Tristes dan Pontiques, atau Roma di Tepi Laut Hitam

Di­ter­je­mah­kan dari ba­hasa Pran­cis

Al­ki­sah, pada masa pe­me­rin­tahan Au­gus­tus, hi­dup­lah se­o­rang pria yang mung­kin meng­ang­gap di­r­i­nya sa­ngat be­run­tung: Pub­lius Ovi­dius Naso, yang di­ke­nal se­ba­gai Ovi­di­us. Pe­nyair po­pu­ler di za­man ke­e­masan pu­isi La­tin, lu­sor amo­rum (pe­nya­nyi cin­ta), pe­na­nya yang je­naka te­lah me­nak­luk­kan Roma dan ke­mu­dah­an­nya da­lam mem­buat syair be­gitu me­nak­jub­kan: “saya ber­u­saha me­nu­lis da­lam pro­sa, te­tapi ka­ta-kata da­tang de­ngan sen­di­r­i­nya se­suai ira­ma, se­hingga apa yang saya tu­lis ada­lah syair”. Ke­ka­ya­an, ke­la­hiran mu­l­ia, sa­ha­bat-sa­ha­bat ter­ke­nal, se­buah ru­mah di de­kat Ka­pit­o­li­um, ti­dak ada yang ku­rang bagi ksat­ria Ro­mawi ini yang me­nik­mati ke­hi­dupan yang le­bih ter­ja­min dan nya­man dari se­be­lum­nya.

Na­mun, pada su­atu pagi di ta­hun 8 Ma­se­hi, ke­tika Roma ter­ba­ngun, ka­bar bu­ruk me­nye­bar di ja­lan­an: anak ke­sa­yangan para mu­sa, yang saat itu ber­u­sia lima pu­luh ta­hun, baru saja be­rang­kat di ba­wah pe­nga­walan ke­kai­sar­an. Bu­kan un­tuk masa pen­siun yang me­nye­nang­kan di pe­si­sir yang ra­mah, me­la­in­kan un­tuk relegatio (peng­a­singan)1Relegatio (peng­a­singan), mes­ki­pun mi­rip de­ngan exilium (pem­bu­ang­an), ber­beda se­cara hu­kum: ti­dak me­nye­bab­kan hi­lang­nya ke­war­ga­ne­ga­raan atau pe­nyi­taan harta ben­da. Ovi­di­us, yang te­lah di­am­puni atas dua hal ini, ber­ha­ti-hati un­tuk me­ne­tap­kan bahwa ada­lah pe­nya­lah­gu­naan bahwa orang-o­rang se­za­man­nya me­nye­but­nya orang bu­ang­an: qu­ippe re­le­ga­tus, non exul, di­cor in illo (di­ka­ta­kan bahwa saya bu­kan orang bu­ang­an, te­tapi ha­nya di­a­sing­kan). Te­tapi apa gu­na­nya meng­a­mati per­be­daan yang dia buat ha­nya demi ke­hor­mat­an? Dia sen­diri te­lah mem­be­bas­kan diri da­ri­nya: a pat­ria fugi vic­tus et exul ego (saya yang di­ka­lah­kan dan me­la­ri­kan di­ri, me­li­hat diri saya di­a­sing­kan dari ta­nah air sa­ya); exul eram (saya ber­ada da­lam pem­bu­ang­an). ke To­mes2Con­s­tanța saat ini di Ru­ma­nia., kota ke­cil yang mem­beku di ujung ke­kai­sar­an, di tepi Laut Hi­tam yang ti­dak ra­mah.3Da­lam mem­be­ri­kan sa­lam ter­a­khir ke­pada Ka­pit­o­li­um, orang bu­angan itu meng­u­cap­kan per­pi­sahan yang akan di­buat Go­ethe sen­diri pada saat ke­per­gi­an­nya sen­diri dari Kota Aba­di: “De­wa-dewa agung yang men­di­ami kuil agung ini yang be­gitu de­kat de­ngan ru­mah sa­ya, dan yang mata saya ti­dak akan per­nah li­hat la­gi; […] Anda yang ha­rus saya ting­gal­kan, […] be­bas­kan sa­ya, saya mo­hon, dari ke­ben­cian Kai­sar; ini ada­lah sa­tu-sa­tu­nya rah­mat yang saya minta saat be­rang­kat. Ka­ta­kan ke­pada pria ilahi itu ke­sal­ahan apa yang te­lah me­nye­sat­kan sa­ya, dan buat dia tahu bahwa ke­sal­ahan saya ti­dak per­nah me­ru­pa­kan ke­ja­hatan”.

Misteri Kejatuhan

Apa pe­nye­bab relegatio tanpa peng­a­dilan ini, ha­nya atas ke­hen­dak Au­gus­tus, dan alasan apa yang di­mi­l­iki pa­nge­ran ini un­tuk me­ram­pas dari Roma dan is­ta­na­nya se­o­rang pe­nyair he­bat un­tuk me­ngu­rung­nya di an­tara bangsa Ge­tes? Ini­lah yang ti­dak di­ke­ta­hui dan ti­dak akan per­nah di­ke­ta­hui. Ovi­dius me­nye­but car­men et er­ror (se­buah pu­isi dan se­buah ke­ce­ro­boh­an), ber­bi­sik pe­nuh te­ka-te­ki:

Ah! meng­apa aku me­li­hat apa yang ti­dak se­ha­rus­nya ku­l­i­hat? Meng­apa ma­taku men­jadi ber­sa­lah? Meng­apa akhir­nya, ka­rena ke­ce­ro­boh­an­ku, aku me­nge­ta­hui apa yang ti­dak bo­leh ku­ke­ta­hui?

Ovi­di­us. Les Élégies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (E­le­gi-e­legi Ovi­dius se­lama Peng­a­singan­nya [ji­lid I, Elegi Tris­tes]), terj. dari ba­hasa La­tin oleh Jean Ma­rin de Ke­r­vil­lars. Pa­ris: d’Ho­ury fils, 1723.

Jika Seni Men­cinta, yang di­ter­bit­kan satu de­kade se­be­lum­nya, ada­lah carmen atau da­lih res­mi, error atau ke­sal­ahan yang se­be­nar­nya te­tap men­jadi te­ka-teki yang ter­se­gel da­lam ma­kam sang pe­nya­ir:

Ke­ja­hatan Ovi­dius ti­dak di­r­a­gu­kan lagi ada­lah me­li­hat se­su­atu yang me­ma­lu­kan da­lam ke­lu­arga Ok­ta­vi­a­nus […]. Para sar­jana be­lum me­mu­tus­kan apa­kah dia me­li­hat Au­gus­tus de­ngan se­o­rang pe­muda […]; atau apa­kah dia me­li­hat se­o­rang pe­nga­wal da­lam pe­lukan Per­mai­suri Li­via, yang di­ni­kahi Au­gus­tus saat se­dang ha­mil dari pria la­in; atau apa­kah dia me­li­hat kai­sar Au­gus­tus ini si­buk de­ngan putri atau cucu pe­rem­pu­an­nya; atau akhir­nya apa­kah dia me­li­hat kai­sar Au­gus­tus ini me­la­ku­kan se­su­atu yang le­bih bu­r­uk, torva tu­en­ti­bus hi­r­cis [di ba­wah ta­tapan su­ram kam­bing-kam­bing jan­tan].

Vol­ta­ire. Œuv­res com­p­lètes de Vol­ta­ire, vol. 45B, […] D’O­vi­de, de Soc­rate […] (Karya Leng­kap Vol­ta­ire, vol. 45B, […] Ten­tang Ovi­di­us, ten­tang So­kra­tes […]). Oxford: Vol­ta­ire Fo­un­da­ti­on, 2010.

Maka lu­pa­kan­lah hi­po­te­sis-hi­po­te­sis yang sama ba­nyak dan aneh­nya dari me­reka yang de­ngan se­gala cara ingin me­ne­bak ra­ha­sia dua mi­l­e­ni­um. Cu­kup un­tuk me­nge­ta­hui bah­wa, da­lam pen­de­ri­taan peng­a­singan, da­lam isak ta­ngis ke­ter­a­singan, Ovi­dius ti­dak me­ne­mu­kan sum­ber daya lain se­lain pu­i­si­nya, dan dia meng­gu­na­kan­nya se­pe­nuh­nya un­tuk me­lu­nak­kan hati se­o­rang kai­sar yang te­lah me­na­rik den­dam da­ri­nya. “Para Dewa ter­ka­dang da­pat di­lem­but­kan”, ka­ta­nya pada di­r­i­nya sen­di­ri. Dari sa­na­lah la­hir Tristes (Tristia)4Ben­tuk yang di­to­lak:
Les Cinq Liv­res des Tris­tes (Lima Buku Tris­tes).
Tris­tium libri qu­in­que (V).
De Tris­ti­bus libri qu­in­que (V).
dan Pontiques (Epis­tulæ ex Ponto)5Ben­tuk yang di­to­lak:
Let­t­res du Pont (Su­rat-su­rat dari Pon­tus).
Élégies éc­ri­tes dans la pro­vince de Pont (E­le­gi-e­legi yang di­tu­lis di pro­vinsi Pon­tus).
Les Qu­atre Liv­res d’épît­res éc­ri­tes dans la pro­vince de Pont (Em­pat Buku su­rat yang di­tu­lis di pro­vinsi Pon­tus).
Pon­ticæ epis­tolæ.
De Ponto libri qu­a­tuor (IV).
.

Kronik Musim Dingin Abadi: Drama Tomes

Ele­gi-e­legi Ovi­dius se­lama peng­a­singan­nya ada­lah jur­nal se­o­rang pria yang ter­se­sat jauh dari ke­lu­ar­ga­nya, jauh dari per­a­daban yang du­lu­nya dia wa­kili de­ngan sa­ngat me­nye­nang­kan; ra­tapan pan­jang yang di­tu­ju­kan ke­pada is­tri­nya, ke­pada te­man-te­man­nya yang ting­gal di Roma dan ke­pada ke­ku­a­saan yang tak ke­nal am­pun yang si­a-sia dia nan­ti­kan be­las ka­sih­an­nya. To­mes tam­pil se­ba­gai “ta­nah pe­nuh ke­pa­hi­tan”, se­lalu di­han­tam angin dan hu­jan es dari mu­sim di­ngin aba­di, dan di mana bah­kan ang­gur, “mem­batu ka­rena di­ngin”, mem­beku men­jadi es yang ha­rus di­po­tong de­ngan ka­pak. Sang pe­nyair me­rasa se­perti orang asing mut­lak; se­o­rang ta­hanan yang me­lu­pa­kan cara ber­bi­cara La­tin di te­ngah ka­ta-kata bar­bar dan te­ri­akan me­nge­ri­kan bangsa Ge­tes:

me­reka ber­bi­cara satu sama lain da­lam ba­hasa yang umum bagi me­re­ka; te­tapi sa­ya, saya ha­nya da­pat mem­buat diri saya di­pa­hami de­ngan ge­rakan dan tan­da; saya di­ang­gap bar­bar di si­ni, dan [pa­ra] Ge­tes yang ti­dak so­pan ini me­ner­ta­wa­kan ka­ta-kata La­tin.

Ovi­di­us. Les Élégies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (E­le­gi-e­legi Ovi­dius se­lama Peng­a­singan­nya [ji­lid I, Elegi Tris­tes]), terj. dari ba­hasa La­tin oleh Jean Ma­rin de Ke­r­vil­lars. Pa­ris: d’Ho­ury fils, 1723.

Menghadapi Kemalangan

Dari mana Ovi­dius men­da­pat­kan ke­be­ra­nian yang di­per­lu­kan un­tuk me­nang­gung ke­ma­langan yang be­gitu ke­jam? Dari me­nu­lis:

[Jika An­da] ber­ta­nya apa yang saya la­ku­kan di si­ni, saya akan mem­be­ri­tahu Anda bahwa saya si­buk de­ngan studi yang tam­pak­nya ti­dak ter­lalu ber­gu­na, na­mun te­tap me­mi­l­iki ke­gu­na­an­nya bagi sa­ya; dan jika me­reka ha­nya ber­fungsi un­tuk mem­buat saya me­lu­pa­kan ke­ma­langan sa­ya, itu bu­kan­lah ke­un­tungan yang ke­cil: ter­lalu ba­ha­gia ji­ka, de­ngan meng­o­lah ta­nah yang be­gitu tan­dus, saya se­ti­dak­nya men­da­pat­kan be­be­rapa bu­ah.

Ovi­di­us. Les Élégies d’O­vide pen­dant son exil, t. II, Élégies pon­ti­ques (E­le­gi-e­legi Ovi­dius se­lama Peng­a­singan­nya, ji­lid II, Elegi Pon­tik), terj. dari ba­hasa La­tin oleh Jean Ma­rin de Ke­r­vil­lars. Pa­ris: d’Ho­ury, 1726.

Se­lain itu, man­tan pe­so­lek Ro­mawi itu be­lum se­pe­nuh­nya hi­lang: ke­ang­gun­an, ci­r­i-ciri yang di­ca­ri, per­ban­dingan yang le­bih cer­dik da­ri­pada so­lid ber­ta­han, ka­dang-ka­dang hingga ber­le­bih­an. Qu­in­ti­li­a­nus su­dah me­ni­la­inya ku­rang si­buk de­ngan ke­ma­langan sen­di­ri, da­ri­pada ama­tor ing­e­nii sui (pe­cinta ke­je­ni­u­san­nya sen­di­r­i). Me­nu­rut Se­neka Tua, Ovi­dius tahu “apa yang ber­le­bihan da­lam sya­ir-sya­ir­nya”, te­tapi dia me­ne­ri­ma­nya: “Dia me­nga­ta­kan bahwa wa­jah ter­ka­dang men­jadi le­bih can­tik de­ngan tahi la­lat”. Ke­te­kunan ini da­lam mem­be­ri­kan sen­tuhan pada pe­mi­ki­ran­nya, be­be­rapa “tahi la­lat ke­can­ti­kan”, de­ngan gaya Pran­cis — “se­o­lah-o­lah dia la­hir di an­tara kita”, ca­tat pe­ner­je­mah Jean Ma­rin de Ke­r­vil­lars — ada­lah tanda ter­a­khir ke­pri­ba­di­an­nya, pe­no­lakan yang di­a­kui un­tuk mem­bi­ar­kan ja­rak dari ibu kota meng­han­cur­kan sang se­ni­man. Dan se­te­lah be­gitu se­ring meng­gam­bar­kan ja­rak ini se­ba­gai se­ma­cam ke­ma­ti­an, dia akhir­nya me­ne­mu­kan Roma di tepi Laut Hi­tam, me­nyim­pul­kan: “ne­gara di mana tak­dir me­nem­pat­kan saya ha­rus meng­gan­ti­kan Roma bagi sa­ya. Musa saya yang ma­lang puas de­ngan te­a­ter ini […]: de­mi­ki­an­lah ke­hen­dak Dewa yang ma­ha­ku­a­sa.6Le­bih pas­rah da­ri­pada te­guh, dia ti­dak sam­pai me­nu­lis di am­bang pin­tu­nya, se­perti yang akan di­la­ku­kan Hu­go, EXI­LIUM VITA EST (PENG­A­SINGAN ADA­LAH KE­HI­DUPAN atau KE­HI­DUPAN ADA­LAH PENG­A­SINGAN).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

त्रिस्तेस और पोंतिक, अथवा काला सागर के तट पर रोम

फ्रांसीसी से अनुवादित

एक बार की बात है, ऑगस्टस के शासनकाल में, एक व्यक्ति था जो स्वयं को धन्य मान सकता था: पब्लियस ओविडियस नासो, जिसे ओविड कहा जाता था। लैटिन कविता के स्वर्ण युग में एक लोकप्रिय कवि, लुसोर अमोरुम (प्रेम का गायक), उसकी चंचल लेखनी ने रोम को जीत लिया था और छंद रचने में उसकी सहजता अद्भुत थी: “मैं गद्य में लिखने का प्रयास करता था, लेकिन शब्द छंद में इतनी सटीकता से आ जाते थे कि जो कुछ मैं लिखता वह कविता बन जाती थी”। धन-संपत्ति, कुलीन जन्म, प्रसिद्ध मित्र, कैपिटोल के निकट एक घर - इस रोमन नाइट के पास कुछ भी कमी नहीं थी जो पहले से कहीं अधिक सुरक्षित और आरामदायक जीवन का आनंद ले रहा था।

फिर भी, हमारी ईस्वी के वर्ष 8 की एक सुबह, जब रोम जागा, तो एक भयावह समाचार गलियों में फैल गया: कलाओं का प्रिय पुत्र, जो तब पचास वर्ष का था, शाही अनुरक्षकों के साथ रवाना हो गया था। किसी सुखद तट पर स्वर्णिम सेवानिवृत्ति के लिए नहीं, बल्कि टोम्स1वर्तमान रोमानिया में कॉन्स्टेंटा। में एक रेलेगाटियो (निवास स्थान निर्धारण)2रेलेगाटियो (निवास स्थान निर्धारण), हालांकि एक्सिलियम (निर्वासन) के समान, कानूनी रूप से इससे भिन्न था: इसमें न तो नागरिकता की हानि होती थी और न ही संपत्ति की जब्ती। ओविड, जिसे इन दो मामलों में माफी दी गई थी, यह स्पष्ट करने का ध्यान रखता था कि उसके समकालीन उसे निर्वासित कहना गलत था: क्विप्पे रेलेगाटस, नॉन एक्सुल, डिकोर इन इलो (यह नहीं कहा जाता कि मैं निर्वासित हूं, बल्कि केवल निर्दिष्ट)। लेकिन एक भेद का पालन करने का क्या लाभ जो वह केवल सम्मान के बिंदु से करता था? वह स्वयं इससे मुक्त हो गया है: ए पेट्रिया फुगी विक्टस एट एक्सुल एगो (पराजित और भगोड़ा, मैं अपनी मातृभूमि से निर्वासित देखता हूं); एक्सुल एराम (मैं निर्वासन में था)। के लिए, जो काला सागर के आतिथ्यहीन तटों पर, साम्राज्य की चरम सीमा पर स्थित एक बर्फीली बस्ती थी।3कैपिटोल को अंतिम बार सलाम करते हुए, निर्वासित ने ये विदाई शब्द कहे जो गोएथे अनन्त शहर से अपने प्रस्थान के समय अपने बनाएगा: “महान देवता जो मेरे घर के इतने निकट इस पवित्र मंदिर में निवास करते हैं, और जिन्हें मेरी आंखें अब कभी नहीं देखेंगी; […] आप जिन्हें मुझे छोड़ना होगा, […] मुझे सीज़र की घृणा से मुक्त करें, मैं आपसे प्रार्थना करता हूं; यह एकमात्र अनुग्रह है जो मैं जाते समय आपसे मांगता हूं। इस दिव्य मनुष्य को बताएं कि किस त्रुटि ने मुझे बहकाया, और उसे बताएं कि मेरी गलती कभी अपराध नहीं थी”।

अनुग्रह से गिरावट का रहस्य

इस रेलेगाटियो का क्या कारण था, जो बिना न्याय के केवल ऑगस्टस की इच्छा से हुआ, और इस राजकुमार का क्या कारण था कि उसने रोम और अपने दरबार को इतने महान कवि से वंचित कर उसे गेट्स के बीच सीमित कर दिया? यह वह है जो अज्ञात है और सदैव अज्ञात रहेगा। ओविड एक कार्मेन एट एरर (एक कविता और एक अविवेक) का उल्लेख करता है, रहस्यमय रूप से फुसफुसाते हुए:

आह! मैंने वह क्यों देखा जो नहीं देखना चाहिए था? मेरी आंखें दोषी क्यों हो गईं? अंततः, अपनी अविवेकता से, मैंने वह क्यों जाना जो मुझे कभी नहीं जानना चाहिए था?

ओविड। Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (निर्वासन के दौरान ओविड की शोकगाथाएं [खंड I, त्रिस्तेस की शोकगाथाएं]), जीन मारिन डे केर्विलार्स द्वारा लैटिन से अनुवाद। पेरिस: डी’होरी फिल्स, 1723।

यदि ल’आर्ट डी’एमेर (प्रेम की कला), जो एक दशक पहले प्रकाशित हुई थी, कार्मेन या आधिकारिक बहाना था, तो एरर या वास्तविक अपराध कवि की कब्र में मुहरबंद एक पहेली बनी हुई है:

ओविड का अपराध निर्विवाद रूप से ऑक्टेव के परिवार में कुछ शर्मनाक देखना था […]. विद्वानों ने यह तय नहीं किया है कि क्या उसने ऑगस्टस को एक युवा लड़के के साथ देखा था […]; या क्या उसने महारानी लिविया की बाहों में किसी अश्वारोही को देखा था, जिससे यह ऑगस्टस ने गर्भवती होने पर विवाह किया था; या क्या उसने इस सम्राट ऑगस्टस को अपनी बेटी या पोती के साथ व्यस्त देखा था; या अंततः क्या उसने इस सम्राट ऑगस्टस को कुछ और भी बुरा करते देखा था, टोर्वा ट्यूएंटिबस हिर्सिस [बकरों की कठोर दृष्टि के तहत]।

वोल्टेयर। Œuvres complètes de Voltaire, vol. 45B, […] D’Ovide, de Socrate […] (वोल्टेयर की संपूर्ण रचनाएं, खंड 45B, […] ओविड के बारे में, सुकरात के बारे में […])। ऑक्सफोर्ड: वोल्टेयर फाउंडेशन, 2010।

तो आइए उन असंख्य और विचित्र परिकल्पनाओं को भूल जाएं जो किसी भी कीमत पर दो सहस्राब्दियों के रहस्य का अनुमान लगाना चाहते हैं। यह जानना पर्याप्त है कि निर्वासन की पीड़ा में, अलगाव की सिसकियों में, ओविड को अपनी कविता के अलावा कोई अन्य सहारा नहीं मिला, और उसने इसका उपयोग पूरी तरह से उस सम्राट को मनाने के लिए किया जिसका क्रोध उसने अर्जित किया था। “देवता कभी-कभी स्वयं को मनाने देते हैं”, वह अपने आप से कहता था। इससे त्रिस्तेस (त्रिस्तिया)4अस्वीकृत रूप:
Les Cinq Livres des Tristes (त्रिस्तेस की पांच पुस्तकें)।
Tristium libri quinque (V) (त्रिस्तियुम लिब्री क्विंक्वे (V))।
De Tristibus libri quinque (V) (डे त्रिस्तिबस लिब्री क्विंक्वे (V))।
और पोंतिक्स (एपिस्तुले एक्स पोंतो)5अस्वीकृत रूप:
Lettres du Pont (पोंत के पत्र)।
Élégies écrites dans la province de Pont (पोंत प्रांत में लिखी गई शोकगाथाएं)।
Les Quatre Livres d’épîtres écrites dans la province de Pont (पोंत प्रांत में लिखे गए पत्रों की चार पुस्तकें)।
Ponticæ epistolæ (पोंतिके एपिस्तोले)।
De Ponto libri quatuor (IV) (डे पोंतो लिब्री क्वाटुओर (IV))।
का जन्म हुआ।

एक शाश्वत शीत की गाथा: टोम्स का नाटक

निर्वासन के दौरान ओविड की शोकगाथाएं अपने प्रियजनों से दूर, उस सभ्यता से दूर खोए हुए एक व्यक्ति की डायरी हैं जिसके वह कभी सबसे प्रिय प्रतिनिधि थे; रोम में रह गई अपनी पत्नी, अपने मित्रों और एक निर्दयी सत्ता को संबोधित एक लंबा विलाप जिससे वह व्यर्थ में दया की प्रतीक्षा करता है। टोम्स स्वयं को एक “कड़वाहट से भरी भूमि” के रूप में प्रस्तुत करता है, हमेशा एक शाश्वत सर्दी की हवाओं और ओलों से पीटा जाता है, और जहां शराब भी, “ठंड से पत्थर बन गई”, बर्फ में जम जाती है जिसे कुल्हाड़ी से काटना पड़ता है। कवि वहां स्वयं को एक पूर्ण विदेशी महसूस करता है; एक कैदी जो बर्बर शब्दों और गेट्स की भयानक चीखों के बीच लैटिन बोलना भूल रहा है:

वे एक-दूसरे से अपनी सामान्य भाषा में बात करते हैं; लेकिन मैं, मैं केवल इशारों और संकेतों से अपनी बात समझा सकता हूं; मैं यहां बर्बर के रूप में जाना जाता हूं, और [ये] अशिष्ट गेट्स लैटिन शब्दों पर हंसते हैं।

ओविड। Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (निर्वासन के दौरान ओविड की शोकगाथाएं [खंड I, त्रिस्तेस की शोकगाथाएं]), जीन मारिन डे केर्विलार्स द्वारा लैटिन से अनुवाद। पेरिस: डी’होरी फिल्स, 1723।

विपत्ति का सामना

ओविड ने इतनी क्रूर विपत्ति को सहने के लिए आवश्यक साहस कहां से प्राप्त किया? लेखन में:

[यदि आप मुझसे] पूछें कि मैं यहां क्या करता हूं, तो मैं आपको बताऊंगा कि मैं स्पष्ट रूप से कम उपयोगी प्रतीत होने वाले अध्ययनों में व्यस्त हूं, और फिर भी वे मेरे लिए अपनी उपयोगिता रखते हैं; और यदि वे केवल मुझे मेरे दुर्भाग्य को भुलाने में मदद करते हैं, तो यह कोई मामूली लाभ नहीं होगा: बहुत खुश यदि, इतनी बंजर भूमि की खेती करते हुए, मैं कम से कम कुछ फल प्राप्त करूं।

ओविड। Les Élégies d’Ovide pendant son exil, t. II, Élégies pontiques (निर्वासन के दौरान ओविड की शोकगाथाएं, खंड II, पोंतिक शोकगाथाएं), जीन मारिन डे केर्विलार्स द्वारा लैटिन से अनुवाद। पेरिस: डी’होरी, 1726।

शेष के लिए, पूर्व रोमन डैंडी पूरी तरह से गायब नहीं हुआ है: लालित्य, परिष्कृत विशेषताएं, ठोस से अधिक कल्पनाशील तुलनाएं बनी रहती हैं, कभी-कभी अतिशय तक। क्विंटिलियन पहले से ही उसे अपने स्वयं के दुर्भाग्य से कम व्यस्त मानता था, बजाय अमाटोर इंजेनी सुई (अपनी प्रतिभा का प्रेमी) के। सेनेका द एल्डर के अनुसार, ओविड जानता था “अपनी कविताओं में क्या अत्यधिक था”, लेकिन इसके साथ समझौता करता था: “वह कहता था कि एक आकृति कभी-कभी एक सौंदर्य के तिल से और भी सुंदर हो जाती है”। अपने विचारों को कुछ मोड़ देने, कुछ “सौंदर्य का दाना” देने की यह निरंतरता, फ्रांसीसी तरीके से - “लगभग ऐसा लगता है जैसे वह हमारे बीच पैदा हुआ हो”, अनुवादक जीन मारिन डे केर्विलार्स नोट करते हैं - उसके व्यक्तित्व की अंतिम छाप है, राजधानी की दूरी को कलाकार को नष्ट करने देने से स्वीकृत इनकार। और इस दूरी को इतनी बार एक प्रकार की मृत्यु के रूप में वर्णित करने के बाद, वह अंततः काला सागर के तट पर रोम पाता है, निष्कर्ष निकालते हुए: “वह देश जहां भाग्य ने मुझे रखा है, मेरे लिए रोम का स्थान लेना चाहिए। मेरी दुर्भाग्यपूर्ण कला इस रंगमंच से संतुष्ट है […]: ऐसी एक शक्तिशाली देवता की इच्छा है।6निर्धारित से अधिक इस्तीफा दिया, वह ह्यूगो की तरह अपने दरवाजे की चौखट पर लिखने तक नहीं गया, एक्सिलियुम विटा एस्ट (निर्वासन ही जीवन है या जीवन एक निर्वासन है)।

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

Os Tristes e as Pônticas, ou Roma à beira do Mar Negro

Tra­du­zido do fran­cês

Era uma vez, sob o rei­nado de Au­gus­to, um ho­mem que po­dia jul­gar-se cu­mu­lado de bens: Pu­blius Ovi­dius Naso, dito Oví­dio. Po­eta em voga no belo sé­culo da po­e­sia la­ti­na, lu­sor amo­rum (can­tor dos amo­res), a sua pena brin­ca­lhona ha­via con­quis­tado Roma e a sua fa­ci­li­dade em fa­zer ver­sos era pro­di­gi­o­sa: «ten­tava es­cre­ver em pro­sa, mas as pa­la­vras vi­nham co­lo­car-se tão jus­ta­mente na me­di­da, que o que eu es­cre­via eram ver­sos». For­tu­na, nas­ci­men­to, ami­gos ilus­tres, uma casa con­tí­gua ao Ca­pi­tó­lio, nada fal­tava a este ca­va­leiro ro­mano que go­zava de uma vida mais se­gura e mais con­for­tá­vel do que nun­ca.

Con­tu­do, numa ma­nhã do ano 8 da nossa era, quando Roma des­per­tou, uma si­nis­tra no­tí­cia per­cor­reu as ru­as: o fi­lho que­rido das mu­sas, en­tão quin­qua­ge­ná­rio, aca­bava de par­tir sob es­colta im­pe­ri­al. Não para um re­tiro dou­rado nal­guma praia cle­men­te, mas para uma relegatio (re­si­dên­cia fi­xa)1A relegatio (re­si­dên­cia fi­xa), em­bora se as­se­me­lhando ao exilium (e­xí­li­o), dis­tin­gui­a-se ju­ri­di­ca­mente de­le: não acar­re­tava nem perda da ci­da­da­nia nem con­fisco dos bens. Oví­dio, a quem ti­nham feito mercê nes­tes dois pon­tos, ti­nha o cui­dado de pre­ci­sar que é por abuso que os seus con­tem­po­râ­neos o qua­li­fi­ca­vam de exi­la­do: quippe re­le­ga­tus, non exul, di­cor in illo (não se diz que eu seja exi­la­do, mas so­mente re­le­ga­do). Mas de que ser­via ob­ser­var uma dis­tin­ção que ele só fa­zia por ponto de hon­ra? Ele mesmo dela se li­ber­tou: a pa­tria fugi vic­tus et exul ego (eu ven­cido e fu­gi­ti­vo, ve­jo-me exi­lado da mi­nha pá­tri­a); exul eram (es­tava no exí­li­o). em To­mos2A ac­tual Cons­tança na Ro­mé­nia., burgo gla­cial no ex­tremo li­mite do im­pé­rio, nas mar­gens inós­pi­tas do Mar Ne­gro.3Ao sau­dar uma úl­tima vez o Ca­pi­tó­lio, o exi­lado pro­nun­ciou es­tes adeu­ses que Go­ethe fará seus no mo­mento da sua pró­pria par­tida da Ci­dade Eter­na: «Gran­des Deu­ses que ha­bi­tais este tem­plo au­gusto tão vi­zi­nho da mi­nha ca­sa, e que os meus olhos do­ra­vante não ve­rão mais; […] vós que te­nho de dei­xar, […] des­car­re­gai-me, su­pli­co-vos, do ódio de Cé­sar; é a única graça que vos peço ao par­tir. Di­zei a este ho­mem di­vino que erro me se­du­ziu, e fa­zei-lhe co­nhe­cer que a mi­nha falta nunca foi um crime».

O Mistério da desgraça

Qual foi a causa desta relegatio sem jul­ga­men­to, pela só von­tade de Au­gus­to, e que ra­zão teve este prín­cipe para pri­var Roma e a sua corte de tão grande po­eta para o con­fi­nar en­tre os Ge­tas? É o que se ig­nora e que se ig­no­rará sem­pre. Oví­dio evoca um car­men et er­ror (um po­ema e uma im­pru­dên­ci­a), mur­mu­rando enig­ma­ti­ca­men­te:

«Ah! porquê vi eu o que não de­via ver? Por­que se tor­na­ram os meus olhos cul­pa­dos? Por­que en­fim, pela mi­nha im­pru­dên­cia, co­nheci o que nunca de­via co­nhe­cer?»

Oví­dio. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes] (As Ele­gias de Oví­dio du­rante o seu exí­lio [t. I, Ele­gias dos Tris­tes]), trad. do la­tim por Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris: d’Houry fils, 1723.

Se A Arte de Amar, pu­bli­cada uma dé­cada an­tes, foi o carmen ou o pre­texto ofi­ci­al, o error ou a falta ver­da­deira per­ma­nece um enigma se­lado no tú­mulo do po­e­ta:

«O crime de Oví­dio era in­con­tes­ta­vel­mente ter visto algo de ver­go­nhoso na fa­mí­lia de Oc­tá­vio […]. Os dou­tos não de­ci­di­ram se ti­nha visto Au­gusto com um jo­vem ra­paz […]; ou se ti­nha visto al­gum es­cu­deiro nos bra­ços da im­pe­ra­triz Lí­via, que este Au­gusto ha­via des­po­sado grá­vida de ou­tro; ou se ti­nha visto este im­pe­ra­dor Au­gusto ocu­pado com a sua fi­lha ou a sua ne­ta; ou en­fim se ti­nha visto este im­pe­ra­dor Au­gusto fa­zendo algo pi­or, torva tu­en­ti­bus hir­cis [sob os olha­res tor­vos dos bo­des].»

Vol­tai­re. Œu­vres com­plè­tes de Vol­tai­re, vol. 45B, […] D’O­vi­de, de So­crate […] (O­bras com­ple­tas de Vol­tai­re, vol. 45B, […] De Oví­dio, de Só­cra­tes […]). Ox­ford: Vol­taire Foun­da­ti­on, 2010.

Es­que­ça­mos por­tanto as hi­pó­te­ses tão nu­me­ro­sas quanto es­tra­nhas da­que­les que que­rem a qual­quer preço adi­vi­nhar um se­gredo de dois mi­lé­ni­os. Basta sa­ber que, nas an­gús­tias do exí­lio, nos so­lu­ços do iso­la­men­to, Oví­dio não en­con­trou ou­tro re­curso se­não a sua po­e­sia, e que a em­pre­gou in­tei­ra­mente a aman­sar um im­pe­ra­dor de quem ha­via atraído o ran­cor. «Os Deu­ses dei­xam-se por ve­zes do­brar», di­zia ele a si mes­mo. Daí nas­ce­ram os Tristes (Tristia)4For­mas re­jei­ta­das:
Les Cinq Li­vres des Tris­tes (Os Cinco Li­vros dos Tris­tes).
Tris­tium li­bri quin­que (V).
De Tris­ti­bus li­bri quin­que (V).
e as Pônticas (Epis­tulæ ex Ponto)5For­mas re­jei­ta­das:
Let­tres du Pont (Car­tas do Pon­to).
Élé­gies écri­tes dans la pro­vince de Pont (E­le­gias es­cri­tas na pro­vín­cia do Pon­to).
Les Qua­tre Li­vres d’épî­tres écri­tes dans la pro­vince de Pont (Os Qua­tro Li­vros de epís­to­las es­cri­tas na pro­vín­cia do Pon­to).
Pon­ticæ epis­tolæ.
De Ponto li­bri qua­tuor (IV).
.

Crónica de um inverno eterno: O Drama de Tomos

As ele­gias de Oví­dio du­rante o seu exí­lio são o diá­rio de um ho­mem per­dido longe dos seus, longe de uma ci­vi­li­za­ção de que foi ou­trora o mais amá­vel re­pre­sen­tan­te; uma longa de­plo­ra­ção di­ri­gida à sua es­po­sa, aos seus ami­gos que fi­ca­ram em Roma e a um po­der im­pla­cá­vel de quem es­pera em vão a cle­mên­cia. To­mos apre­sen­ta-se aí sob o as­pecto de uma «terra cheia de amar­gura», sem­pre ba­tida pe­los ven­tos e pelo gra­nizo de um in­verno eter­no, e onde o pró­prio vi­nho, «pe­tri­fi­cado pelo frio», se so­li­di­fica em gelo que é pre­ciso cor­tar à ma­cha­da­da. O po­eta sen­te-se aí um es­tran­geiro ab­so­lu­to; um pri­si­o­neiro de­sa­pren­dendo a fa­lar la­tim no meio de pa­la­vras bár­ba­ras e de hor­rí­veis gri­tos de Ge­tas:

«eles con­ver­sam uns com os ou­tros numa lín­gua que lhes é co­mum; mas eu, não posso fa­zer-me en­ten­der se­não por ges­tos e si­nais; passo aqui por bár­ba­ro, e [es­tes] Ge­tas im­per­ti­nen­tes ri­em-se das pa­la­vras la­ti­nas.»

Oví­dio. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes] (As Ele­gias de Oví­dio du­rante o seu exí­lio [t. I, Ele­gias dos Tris­tes]), trad. do la­tim por Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris: d’Houry fils, 1723.

Face à adversidade

Onde foi Oví­dio bus­car a co­ra­gem ne­ces­sá­ria para su­por­tar uma ad­ver­si­dade tão cru­el? Na es­cri­ta:

«[Se me] per­gun­tar­des so­bre o que faço aqui, dir-vos-ei que me ocupo com es­tu­dos as­saz pouco úteis em apa­rên­cia, e que não obs­tante têm a sua uti­li­dade para mim; e quando não ser­vis­sem se­não para me fa­zer es­que­cer as mi­nhas des­gra­ças, não se­ria uma me­dío­cre van­ta­gem: de­ma­si­ado fe­liz se, cul­ti­vando um campo tão es­té­ril, dele re­tiro ao me­nos al­gum fru­to.»

Oví­dio. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil, t. II, Élé­gies pon­ti­ques (As Ele­gias de Oví­dio du­rante o seu exí­lio, t. II, Ele­gias pôn­ti­cas), trad. do la­tim por Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris: d’Houry, 1726.

De res­to, o an­tigo dândi ro­mano não de­sa­pa­re­ceu in­tei­ra­men­te: ele­gân­cia, tra­ços re­bus­ca­dos, com­pa­ra­ções mais en­ge­nho­sas que só­li­das per­sis­tem, por ve­zes até ao ex­ces­so. Quin­ti­li­ano já o jul­gava me­nos ocu­pado das suas pró­prias des­gra­ças, que ama­tor in­ge­nii sui (a­mante do seu pró­prio gé­ni­o). Se­gundo Sé­neca o pai, Oví­dio co­nhe­cia «o que ha­via de exu­be­rante nos seus ver­sos», mas aco­mo­da­va-se a is­so: «Di­zia que um rosto era por ve­zes tor­nado bem mais bo­nito por um si­nal de be­leza». Esta cons­tân­cia em dar al­guma volta aos seus pen­sa­men­tos, al­gum «si­nal de be­leza», à ma­neira fran­cesa — «dir-se-ia quase que nas­ceu en­tre nós», nota o tra­du­tor Jean Ma­rin de Ker­vil­lars — é a marca úl­tima da sua per­so­na­li­da­de, a re­cusa con­fes­sada de dei­xar o afas­ta­mento da ca­pi­tal ani­qui­lar o ar­tis­ta. E de­pois de ter tan­tas ve­zes des­crito este afas­ta­mento como uma es­pé­cie de mor­te, acaba por en­con­trar Roma à beira do Mar Ne­gro, con­cluin­do: «o país onde o des­tino me co­lo­cou deve fa­zer-me as ve­zes de Ro­ma. A mi­nha musa in­for­tu­nada con­ten­ta-se com este te­a­tro […]: tal é o bel-pra­zer de um Deus po­de­ro­so.»6Mais re­sig­nado que re­so­lu­to, não foi ao ponto de ins­cre­ver no lin­tel da sua por­ta, como fará Hu­go, EXI­LIUM VITA EST (O EXÍ­LIO É A VIDA ou A VIDA É UM EXÍ­LI­O).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

オウィディウスの『悲歌』と『黒海便り』、または黒海沿岸のローマ

フランス語からの翻訳

昔々、アウグストゥスの治世下に、自分が恵まれていると思える男がいた。プブリウス・オウィディウス・ナソ、通称オウィディウスである。ラテン詩の黄金時代に流行の詩人となり、lusor amorum(恋愛の歌い手)として、その軽妙な筆はローマを征服し、詩を作る彼の才能は驚異的だった。「私は散文で書こうとしたが、言葉は自然と韻律に収まり、私が書いたものは詩になってしまった」。財産、生まれ、著名な友人、カピトリヌスの丘に隣接する家、このローマ騎士階級の男にはかつてないほど確実で快適な生活を楽しむために必要なものは何一つ欠けていなかった。

しかし、紀元8年のある朝、ローマが目覚めたとき、不吉な知らせが街中を駆け巡った。当時五十歳だった詩神の寵児が、皇帝の護衛とともに出発したばかりだというのだ。どこか温暖な海岸での優雅な隠居生活のためではなく、帝国の極限、黒海の不親切な岸辺にある凍てつく町トミス1現在のルーマニアのコンスタンツァ。へのrelegatio(居住指定)2relegatio(居住指定)は、exilium(流刑)に似ているものの、法的に区別されていた:市民権の喪失も財産の没収も伴わなかった。この二つの点で恩赦を受けたオウィディウスは、同時代人が彼を流刑者と呼ぶのは誤用であることを明確にするよう心がけていた:quippe relegatus, non exul, dicor in illo(私は流刑者ではなく、単に追放されたと言われている)。しかし、名誉の点でしかない区別を守ることに何の意味があるだろうか?彼自身もそれから自由になった:a patria fugi victus et exul ego(敗北し逃亡者の私は、祖国から流刑となった);exul eram(私は流刑中だった)。のためだった。3カピトリヌスの丘に最後の挨拶をしながら、流刑者はゲーテが永遠の都からの自身の出発の際に自分のものとする次の別れの言葉を述べた:「私の家にとても近いこの荘厳な神殿に住む偉大な神々よ、私の目がもはや見ることのないもの;[…]私が去らなければならないあなた方、[…]どうか、カエサルの憎しみから私を解放してください;私が去る際にお願いする唯一の恩寵です。この神聖な人に、どのような過ちが私を誘惑したかを伝え、私の過失が決して犯罪ではなかったことを知らせてください」。

失寵の謎

アウグストゥスの意志のみによる、裁判なしのこのrelegatioの原因は何だったのか、そして、この君主がローマとその宮廷からこれほど偉大な詩人を奪い、ゲタエ人の土地に追放する理由は何だったのか?これは誰も知らないし、永遠に知ることはないだろう。オウィディウスはcarmen et error(詩と軽率な行為)について言及し、謎めいた口調でつぶやいている:

ああ!なぜ私は見てはならないものを見たのか?なぜ私の目は罪を犯したのか?なぜ私は軽率にも、決して知るべきでなかったことを知ってしまったのか?

オウィディウス『流刑中のオウィディウスの哀歌[第1巻、悲歌の哀歌]』(Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes])、ジャン・マラン・ド・ケルヴィラール訳、ラテン語より。パリ:ドゥーリー・フィス、1723年。

10年前に出版された『恋愛術』がcarmenすなわち公式の口実だったとしても、errorすなわち真の過ちは詩人の墓に封印された謎のまま残っている:

オウィディウスの罪は間違いなくオクタウィウス[アウグストゥス]の家族の中で何か恥ずべきものを見たことだった[…]。学者たちは、彼がアウグストゥスが若い少年といるのを見たのか[…];それとも、アウグストゥスが他の男の子を身ごもった状態で結婚した皇后リウィアの腕の中で何人かの侍従を見たのか;それとも、皇帝アウグストゥスが娘や孫娘と何かをしているのを見たのか;あるいは、皇帝アウグストゥスがもっと悪いことをしているのを見たのか、torva tuentibus hircis[山羊たちの険しい視線の下で]、決定していない。

ヴォルテール『ヴォルテール全集』第45B巻[…]オウィディウスについて、ソクラテスについて[…](Œuvres complètes de Voltaire, vol. 45B, […] D’Ovide, de Socrate […])。オックスフォード:ヴォルテール財団、2010年。

二千年前の秘密を何としても推測しようとする人々の数多くの奇妙な仮説は忘れよう。流刑の苦しみの中で、孤独の嘆きの中で、オウィディウスは詩以外に頼るものを見つけず、自分に恨みを抱いた皇帝をなだめるために詩を全て使ったことを知れば十分である。「神々は時に心を動かされる」と彼は自分に言い聞かせた。そこから『悲歌』(Tristia4却下された形式:
Les Cinq Livres des Tristes(悲歌の五巻)。
Tristium libri quinque (V)
De Tristibus libri quinque (V)
と『黒海便り』(Epistulæ ex Ponto5却下された形式:
Lettres du Pont(黒海からの手紙)。
Élégies écrites dans la province de Pont(ポントゥス地方で書かれた哀歌)。
Les Quatre Livres d’épîtres écrites dans la province de Pont(ポントゥス地方で書かれた書簡の四巻)。
Ponticæ epistolæ
De Ponto libri quatuor (IV)
が生まれた。

永遠の冬の記録:トミスの悲劇

流刑中のオウィディウスの哀歌は、家族から遠く離れ、かつて最も愛すべき代表者だった文明から遠く離れて失われた男の日記である。ローマに残った妻や友人たち、そして無慈悲な権力に向けた長い嘆きで、その権力から彼は無駄に寛大さを待っている。トミスは「苦さに満ちた土地」として現れ、永遠の冬の風と雹に常に打たれ、ワインでさえ「寒さで石化し」、斧で切らなければならない氷に固まってしまう。詩人はそこで完全な異邦人として感じている。野蛮な言葉とゲタエ人の恐ろしい叫び声の中でラテン語を話すことを忘れつつある囚人:

彼らは互いに共通の言語で話し合うが、私は身振りと合図でしか自分を理解させることができない。私はここで野蛮人として扱われ、[これらの]生意気なゲタエ人はラテン語の言葉を笑う。

オウィディウス『流刑中のオウィディウスの哀歌[第1巻、悲歌の哀歌]』(Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes])、ジャン・マラン・ド・ケルヴィラール訳、ラテン語より。パリ:ドゥーリー・フィス、1723年。

逆境に立ち向かって

オウィディウスはこれほど残酷な逆境に耐えるために必要な勇気をどこから汲み取ったのか?執筆から:

[もしあなたが]私がここで何をしているか尋ねるなら、私は表面的にはあまり有用ではないように見える研究に従事していると答えるでしょう。しかし、それでも私にとっては有用性があります。たとえそれが私の不幸を忘れさせるだけだとしても、それは些細な利点ではありません。これほど不毛な畑を耕いて、少なくとも何か実りを得ることができれば幸せです。

オウィディウス『流刑中のオウィディウスの哀歌、第2巻、黒海の哀歌』(Les Élégies d’Ovide pendant son exil, t. II, Élégies pontiques)、ジャン・マラン・ド・ケルヴィラール訳、ラテン語より。パリ:ドゥーリー、1726年。

さらに、かつてのローマのダンディは完全に消え去ったわけではない。優雅さ、洗練された表現、堅実というより独創的な比較は、時に過度になるまで持続している。クインティリアヌスはすでに彼を自分の不幸よりもamator ingenii sui(自分の天才を愛する者)として判断していた。大セネカによると、オウィディウスは「自分の詩の中で過剰なものを知っていた」が、それを受け入れていた:「彼は、美点が時に顔をより美しくすることがあると言っていた」。自分の思考に何らかの工夫を凝らし、何らかの「美点」を与えるというフランス風のこの一貫性 —「まるで私たちの間に生まれたようだ」と翻訳者ジャン・マラン・ド・ケルヴィラールは記している— は彼の個性の最終的な印であり、首都からの距離が芸術家を滅ぼすことを拒む公然の拒否である。そして、この距離を一種の死として何度も描写した後、彼は最終的に黒海沿岸にローマを見出し、こう結論付ける:「運命が私を置いた国は私にとってローマの代わりとなるべきだ。私の不幸な詩神はこの劇場に満足している[…]:それが強力な神の望みである。6諦めたというより覚悟を決めた彼は、ユゴーがするように、自分の扉の鴨居にEXILIUM VITA EST(流刑は人生である、または人生は流刑である)と刻むまでには至らなかった。

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

Die Tristes und die Pon­ti­schen Briefe, oder Rom am Ufer des Schwarzen Meeres

Aus dem Fran­zö­si­schen über­setzt

Es war ein­mal, un­ter der Herr­schaft des Au­gus­tus, ein Mann, der sich für glü­ck­lich hal­ten konn­te: Pu­blius Ovi­dius Naso, ge­nannt Ovid. Als Mo­de­dich­ter im schö­nen Jahr­hun­dert der la­tei­ni­schen Po­e­sie, lu­sor amorum (Sän­ger der Lieb­schaf­ten), hatte seine scherz­hafte Fe­der Rom er­obert, und seine Leich­tig­keit, Verse zu ma­chen, grenzte ans Wun­der­ba­re: „ich ver­suchte in Prosa zu schrei­ben, aber die Worte füg­ten sich so ge­nau ins Vers­maß, dass das, was ich schrieb, Verse wa­ren“. Ver­mö­gen, Ge­burt, be­rühmte Freun­de, ein Haus ne­ben dem Ka­pi­tol – nichts fehlte die­sem rö­mi­schen Rit­ter, der ein si­che­re­res und be­que­me­res Le­ben ge­noss als je zu­vor.

Den­noch durch­lief ei­nes Mor­gens im Jahr 8 un­se­rer Zeit­rech­nung, als Rom er­wach­te, eine un­heil­volle Nach­richt die Stra­ßen: Das Lieb­lings­kind der Mu­sen, da­mals fünf­zig­jäh­rig, war so­eben un­ter kai­ser­li­cher Es­korte ab­ge­reist. Nicht zu ei­nem gol­de­nen Ru­he­stand an ir­gend­ei­nem mil­den Ge­sta­de, son­dern zu ei­ner relegatio (Ver­ban­nung)1Die relegatio (Ver­ban­nung) un­ter­schied sich, ob­wohl sie dem exilium (E­xil) äh­nel­te, recht­lich da­von: Sie führte we­der zum Ver­lust der Staats­bür­ger­schaft noch zur Be­schlag­nahme der Gü­ter. Ovid, dem man in die­sen bei­den Punk­ten Gnade ge­währt hat­te, ach­tete dar­auf zu prä­zi­sie­ren, dass er nur miss­bräuch­lich von sei­nen Zeit­ge­nos­sen als Exi­lier­ter be­zeich­net wur­de: quippe re­le­ga­tus, non ex­ul, di­cor in illo (es heißt nicht, dass ich ver­bannt bin, son­dern nur re­le­gier­t). Aber wozu eine Un­ter­schei­dung be­ach­ten, die er nur aus Eh­ren­punkt mach­te? Er selbst hat sich da­von be­freit: a pa­tria fugi vic­tus et exul ego (ich Be­sieg­ter und Flücht­ling sehe mich aus mei­nem Va­ter­land ver­bannt); exul eram (ich war im Exil). nach Tomi2Das heu­tige Con­stanța in Ru­mä­ni­en., ei­nem ei­si­gen Städt­chen an der äu­ßers­ten Grenze des Rei­ches, an den un­wirt­li­chen Ufern des Schwa­r­zen Mee­res.3Als er ein letz­tes Mal das Ka­pi­tol grüß­te, sprach der Ver­bannte die­sen Ab­schied aus, den Goe­the sich beim ei­ge­nen Ab­schied von der Ewi­gen Stadt zu ei­gen ma­chen wird: „Große Göt­ter, die ihr die­sen er­ha­be­n­en, mei­nem Haus so na­hen Tem­pel be­wohnt, und den meine Au­gen fortan nicht mehr se­hen wer­den; […] ihr, die ich ver­las­sen muss, […] be­freit mich, ich flehe euch an, vom Hass Cä­sars; das ist die ein­zige Gna­de, die ich von euch beim Ab­schied er­bit­te. Sagt die­sem gött­li­chen Mann, wel­cher Irr­tum mich ver­führt hat, und lasst ihn wis­sen, dass mein Feh­ler nie­mals ein Ver­bre­chen war“.

Das Geheimnis der Ungnade

Was war die Ur­sa­che die­ser relegatio ohne Ur­teil, al­lein durch den Wil­len des Au­gus­tus, und wel­chen Grund hatte die­ser Für­st, Rom und sei­nen Hof ei­nes so gro­ßen Dich­ters zu be­rau­ben, um ihn bei den Ge­ten ein­zu­sper­ren? Das weiß man nicht und wird man nie­mals wis­sen. Ovid er­wähnt ein car­men et er­ror (ein Ge­dicht und eine Un­vor­sich­tig­keit), rät­sel­haft mur­melnd:

Ach! warum habe ich ge­se­hen, was ich nicht se­hen durf­te? Warum sind meine Au­gen schul­dig ge­wor­den? Warum schließ­lich habe ich durch meine Un­vor­sich­tig­keit er­fah­ren, was ich nie­mals hätte wis­sen sol­len?

Ovi­de. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes] (Die Ele­gien Ovids wäh­rend sei­nes Exils [Bd. I, Ele­gien der Tris­tes]), übers. aus dem La­tei­ni­schen von Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris: d’Houry fils, 1723.

Wenn Die Lie­bes­kunst, ein Jahr­zehnt zu­vor ver­öf­fent­licht, das carmen oder der of­fi­zi­elle Vor­wand war, bleibt der error oder die wahre Schuld ein im Grab des Dich­ters ver­sie­gel­tes Rät­sel:

Das Ver­bre­chen Ovids be­stand un­be­streit­bar dar­in, et­was Schänd­li­ches in der Fa­mi­lie des Oc­ta­vius ge­se­hen zu ha­ben […]. Die Ge­lehr­ten ha­ben nicht ent­schie­den, ob er Au­gus­tus mit ei­nem jun­gen Kna­ben ge­se­hen hatte […]; oder ob er ir­gend­ei­nen Stall­knecht in den Ar­men der Kai­se­rin Li­via ge­se­hen hat­te, die die­ser Au­gus­tus schwan­ger von ei­nem an­de­ren ge­hei­ra­tet hat­te; oder ob er die­sen Kai­ser Au­gus­tus mit sei­ner Toch­ter oder En­ke­lin be­schäf­tigt ge­se­hen hat­te; oder schließ­lich, ob er die­sen Kai­ser Au­gus­tus bei et­was Schlim­me­rem ge­se­hen hat­te, torva tu­en­ti­bus hir­cis [un­ter den fins­te­ren Bli­cken der Bö­cke].

Vol­taire. Œu­vres com­plètes de Vol­tai­re, vol. 45B, […] D’O­vi­de, de So­crate […] (Vol­tai­res Ge­samt­wer­ke, Bd. 45B, […] Über Ovid, über So­kra­tes […]). Ox­ford: Vol­taire Foun­da­ti­on, 2010.

Ver­ges­sen wir also die ebenso zahl­rei­chen wie selt­sa­men Hy­po­the­sen de­rer, die um je­den Preis ein zwei­t­au­send­jäh­ri­ges Ge­heim­nis er­ra­ten wol­len. Es ge­nügt zu wis­sen, dass Ovid in den Qua­len des Exils, in den Schluch­zern der Ein­sam­keit, keine an­dere Zu­flucht fand als seine Po­e­sie, und dass er sie ganz dazu ver­wen­de­te, einen Kai­ser zu be­sänf­ti­gen, des­sen Groll er sich zu­ge­zo­gen hat­te. „Die Göt­ter las­sen sich manch­mal er­wei­chen“, sagte er sich. Dar­aus ent­stan­den die Tristes (Tristia)4Ver­wor­fene For­men:
Les Cinq Li­vres des Tris­tes (Die fünf Bü­cher der Tris­tes).
Tris­tium li­bri quin­que (V).
De Tris­ti­bus li­bri quin­que (V).
und die Pon­ti­schen Briefe (Epi­stulæ ex Ponto)5Ver­wor­fene For­men:
Lett­res du Pont (Briefe vom Pon­tus).
Élé­gies écri­tes dans la pro­vince de Pont (In der Pro­vinz Pon­tus ge­schrie­bene Ele­gien).
Les Qua­tre Li­vres d’épîtres écri­tes dans la pro­vince de Pont (Die vier Bü­cher der in der Pro­vinz Pon­tus ge­schrie­be­nen Brie­fe).
Pon­ticæ epis­tolæ.
De Ponto li­bri qua­tuor (IV).
.

Chronik eines ewigen Winters: Das Drama von Tomi

Die Ele­gien Ovids wäh­rend sei­nes Exils sind das Ta­ge­buch ei­nes Man­nes, ver­lo­ren fern der Sei­nen, fern ei­ner Zi­vi­li­sa­ti­on, de­ren lie­bens­wür­digs­ter Ver­tre­ter er einst war; eine lange Kla­ge, ge­rich­tet an seine Gat­tin, an seine in Rom ver­blie­be­nen Freunde und an eine un­er­bitt­li­che Macht, von der er ver­geb­lich Milde er­war­tet. Tomi prä­sen­tiert sich dort als ein „Land vol­ler Bit­ter­keit“, stets ge­schla­gen von den Win­den und vom Ha­gel ei­nes ewi­gen Win­ters, und wo selbst der Wein, „vom Frost ver­stei­nert“, zu Eis er­starrt, das man mit der Axt zer­schla­gen muss. Der Dich­ter fühlt sich dort als ab­so­lu­ter Frem­der; ein Ge­fan­ge­ner, der das La­tein­spre­chen ver­lernt in­mit­ten ba­r­ba­ri­scher Worte und schreck­li­cher Schreie der Ge­ten:

sie un­ter­hal­ten sich un­ter­ein­an­der in ei­ner ih­nen ge­mein­sa­men Spra­che; ich aber kann mich nur durch Ges­ten und Zei­chen ver­ständ­lich ma­chen; ich gelte hier als Ba­r­bar, und [die­se] un­ver­schäm­ten Ge­ten la­chen über die la­tei­ni­schen Wor­te.

Ovi­de. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes] (Die Ele­gien Ovids wäh­rend sei­nes Exils [Bd. I, Ele­gien der Tris­tes]), übers. aus dem La­tei­ni­schen von Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris: d’Houry fils, 1723.

Angesichts der Widrigkeiten

Wo­her nahm Ovid den Mut, der nö­tig war, um ein so grau­sa­mes Un­g­lück zu er­tra­gen? Aus dem Schrei­ben:

[Wenn Sie mich] fra­gen, was ich hier tue, werde ich Ih­nen sa­gen, dass ich mich mit Stu­dien be­schäf­ti­ge, die dem An­schein nach we­nig nütz­lich sind, die aber den­noch ih­ren Nut­zen für mich ha­ben; und wenn sie nur dazu dien­ten, mich mein Un­g­lück ver­ges­sen zu las­sen, wäre das kein ge­rin­ger Vor­teil: nur zu glü­ck­lich, wenn ich durch die Be­a­r­bei­tung ei­nes so un­frucht­ba­ren Fel­des we­nigs­tens ei­nige Früchte dar­aus zie­he.

Ovi­de. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil, t. II, Élé­gies pon­ti­ques (Die Ele­gien Ovids wäh­rend sei­nes Exils, Bd. II, Pon­ti­sche Ele­gien), übers. aus dem La­tei­ni­schen von Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris: d’Hou­ry, 1726.

Im Üb­ri­gen ist der ehe­ma­lige rö­mi­sche Dandy nicht völ­lig ver­schwun­den: Ele­ganz, ge­suchte Wen­dun­gen, mehr geist­rei­che als so­lide Ver­glei­che be­ste­hen fort, manch­mal bis zum Über­maß. Schon Quin­ti­lian ur­teil­te, er sei we­ni­ger mit sei­nen ei­ge­nen Lei­den be­schäf­tigt als ama­tor in­ge­nii sui (ver­liebt in sein ei­ge­nes Ge­ni­e). Laut Se­neca dem Äl­te­ren kannte Ovid „das Über­schwäng­li­che in sei­nen Ver­sen“, ar­ran­gierte sich aber da­mit: „Er sag­te, dass eine Ge­stalt manch­mal durch ein Schön­heits­fleck­chen viel hüb­scher ge­macht werde“. Diese Be­stän­dig­keit, sei­nen Ge­dan­ken eine ge­wisse Wen­dung, ein ge­wis­ses „Schönheitsfleckchen“ zu ge­ben, auf fran­zö­si­sche Art – „man könnte fast sa­gen, er sei un­ter uns ge­bo­ren“, be­merkt der Über­set­zer Jean Ma­rin de Ker­vil­lars – ist das letzte Zei­chen sei­ner Per­sön­lich­keit, die er­klärte Wei­ge­rung, die Ent­fer­nung von der Haupt­stadt den Künst­ler ver­nich­ten zu las­sen. Und nach­dem er diese Ent­fer­nung so oft als eine Art Tod be­schrie­ben hat, fin­det er schließ­lich Rom am Ufer des Schwa­r­zen Mee­res und schließt: „das Land, wo­hin mich das Schick­sal ge­stellt hat, muss mir als Rom gel­ten. Meine un­g­lü­ck­li­che Muse be­gnügt sich mit die­sem The­a­ter […]: so ist der gute Wille ei­nes mäch­ti­gen Got­tes.6Re­si­gnier­ter als ent­schlos­sen ging er nicht so weit, wie Hugo über seine Tür zu schrei­ben: EXI­LIUM VITA EST (DAS EXIL IST DAS LE­BEN oder DAS LE­BEN IST EIN EXIL).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

«Скорбные элегии» и «Понтийские послания», или Рим на берегах Чёрного моря

Пе­ре­ве­дено с фран­цуз­ского

Жил-был во вре­мена прав­ле­ния Ав­гу­ста че­ло­век, ко­то­рый мог счи­тать себя осчаст­лив­лен­ным судь­бой: Publius Ovidius Naso, име­ну­е­мый Ови­ди­ем. Мод­ный поэт в зо­ло­той век ла­тин­ской по­э­зии, lusor amorum (пе­вец лю­бви), его иг­ри­вое перо по­ко­рило Рим, а лёг­кость в сло­же­нии сти­хов гра­ни­чила с чу­дом: «я ста­рался пи­сать про­зой, но слова сами со­бой ло­жи­лись в раз­мер так точ­но, что всё на­пи­сан­ное мною ока­зы­ва­лось сти­хами». Бо­гат­ство, знат­ное про­ис­хо­жде­ние, про­слав­лен­ные дру­зья, дом подле Ка­пи­то­лия — ни­чего не не­до­ста­вало этому рим­скому всад­ни­ку, на­сла­ждав­ше­муся жиз­нью бо­лее обес­пе­чен­ной и ком­форт­ной, чем ко­гда-ли­бо.

И всё же од­на­жды утром 8 года на­шей эры, ко­гда Рим про­бу­дил­ся, по ули­цам раз­не­слась зло­ве­щая весть: лю­би­мец муз, ко­то­рому то­гда ис­пол­ни­лось пять­де­сят, только что от­был под им­пе­ра­тор­ским кон­во­ем. Не для зо­ло­той от­ставки на ка­ком-ни­будь бла­го­дат­ном по­бе­ре­жье, но для relegatio (с­сылки на по­се­ле­ние)1Relegatio (с­сылка на по­се­ле­ни­е), хотя и по­хо­дила на exilium (из­гна­ни­е), юри­ди­че­ски от него от­ли­ча­лась: она не влекла за со­бой ни по­тери гра­ждан­ства, ни кон­фи­ска­ции иму­ще­ства. Ови­дий, ко­то­рому была да­ро­вана ми­лость по этим двум пунк­там, за­бот­ливо уточ­нял, что лишь по зло­упо­треб­ле­нию его со­вре­мен­ники на­зы­вали его из­гнан­ни­ком: quippe relegatus, non exul, dicor in illo (го­во­рится не то, что я из­гнан, но только что со­слан). Но к чему со­блю­дать раз­ли­чие, ко­то­рое он де­лал только ради че­сти? Он сам от него осво­бо­дил­ся: a patria fugi victus et exul ego (я, по­бе­ждён­ный и бег­лец, вижу себя из­гнан­ным из оте­че­ства); exul eram (я был в из­гна­ни­и). в Томы2Ны­неш­няя Кон­станца в Ру­мы­нии., ле­дя­ное за­хо­лу­стье на крайнем ру­беже им­пе­рии, на не­го­сте­при­им­ных бе­ре­гах Чёр­ного мо­ря.3Про­ща­ясь в по­след­ний раз с Ка­пи­то­ли­ем, из­гнан­ник про­изнёс это про­ща­ние, ко­то­рое Гёте сде­лает своим в мо­мент соб­ствен­ного отъезда из Веч­ного го­ро­да: «Ве­ли­кие Бо­ги, оби­та­ю­щие в этом ав­гу­стейшем хра­ме, столь близ­ком к мо­ему до­му, и ко­то­рых мои глаза от­ныне больше не уви­дят; […] вы, ко­то­рых я дол­жен по­ки­нуть, […] осво­бо­дите ме­ня, молю вас, от не­на­ви­сти Це­за­ря; это един­ствен­ная ми­лость, ко­то­рую я прошу у вас, ухо­дя. Ска­жите этому бо­же­ствен­ному му­жу, ка­кое за­блу­жде­ние меня со­блаз­ни­ло, и дайте ему знать, что моя вина ни­ко­гда не была пре­ступ­ле­нием».

Тайна опалы

Ка­кова была при­чина этой relegatio без су­да, по един­ствен­ной воле Ав­гу­ста, и ка­кое осно­ва­ние имел этот пра­ви­тель ли­шить Рим и свой двор столь ве­ли­кого по­эта, чтобы за­то­чить его среди ге­тов? Этого не знают и ни­ко­гда не узна­ют. Ови­дий упо­ми­нает carmen et error (сти­хо­тво­ре­ние и не­осто­рож­ность), за­га­дочно нашёп­ты­вая:

«Ах! за­чем я уви­дел то, что не дол­жен был ви­деть? По­чему мои глаза стали ви­нов­ны­ми? По­че­му, на­ко­нец, по своей не­осто­рож­но­сти я узнал то, что ни­ко­гда не дол­жен был знать?»

Ови­дий. Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (Эле­гии Ови­дия во время его из­гна­ния [т. I, Скорб­ные эле­ги­и]), пер. с лат. Жан Ма­рен де Кер­вийар. Па­риж: д’У­ри-сын, 1723.

Если «На­ука лю­бви», опуб­ли­ко­ван­ная де­ся­ти­ле­тием ра­нее, была carmen или офи­ци­аль­ным пред­ло­гом, то error или ис­тин­ная вина остаётся за­гад­кой, за­пе­ча­тан­ной в мо­гиле по­эта:

«Пре­ступ­ле­ние Ови­дия не­со­мненно за­клю­ча­лось в том, что он уви­дел не­что по­стыд­ное в се­мье Ок­та­вия […]. Учё­ные мужи не ре­ши­ли, ви­дел ли он Ав­гу­ста с юным маль­чи­ком […]; или ви­дел ка­ко­го-то ко­ню­шего в объ­я­тиях им­пе­ра­трицы Ли­вии, на ко­то­рой этот Ав­густ же­нил­ся, ко­гда она была бе­ре­менна от дру­го­го; или ви­дел этого им­пе­ра­тора Ав­гу­ста, за­ня­того со своей до­че­рью или внуч­кой; или, на­ко­нец, ви­дел этого им­пе­ра­тора Ав­гу­ста, де­ла­ю­щего не­что худ­шее, torva tuentibus hircis [под ко­сыми взгля­дами коз­лов].»

Воль­тер. Œuvres complètes de Voltaire, vol. 45B, […] D’Ovide, de Socrate […] (Пол­ное со­бра­ние со­чи­не­ний Воль­те­ра, т. 45B, […] Об Ови­дии, о Со­крате […]). Окс­форд: Voltaire Foundation, 2010.

За­бу­дем же ги­по­те­зы, столь же мно­го­чис­лен­ные, сколь и стран­ные, тех, кто во что бы то ни стало хо­чет раз­га­дать тайну двух ты­ся­че­ле­тий. До­ста­точно знать, что в му­ках из­гна­ния, в ры­да­ниях оди­но­че­ства Ови­дий не нашёл иного при­бе­жи­ща, кроме своей по­э­зии, и что он упо­тре­бил её це­ли­ком на то, чтобы уми­ло­сти­вить им­пе­ра­то­ра, чью злобу он на­влёк на се­бя. «Боги ино­гда поз­во­ляют себя уми­ло­сти­вить», — го­во­рил он се­бе. От­сюда ро­ди­лись «Скорб­ные эле­гии» (Tristia)4От­верг­ну­тые фор­мы:
Les Cinq Livres des Tristes (Пять книг скорб­ных эле­гий).
Tristium libri quinque (V).
De Tristibus libri quinque (V).
и «Пон­тийские по­сла­ния» (Epistulæ ex Ponto)5От­верг­ну­тые фор­мы:
Lettres du Pont (Письма с Пон­та).
Élégies écrites dans la province de Pont (Эле­гии, на­пи­сан­ные в про­вин­ции Пон­т).
Les Quatre Livres d’épîtres écrites dans la province de Pont (Че­тыре книги по­сла­ний, на­пи­сан­ных в про­вин­ции Пон­т).
Ponticæ epistolæ.
De Ponto libri quatuor (IV).
.

Хроника вечной зимы: Драма Том

Эле­гии Ови­дия пе­ри­ода из­гна­ния — это днев­ник че­ло­ве­ка, по­те­рян­ного вдали от своих близ­ких, вдали от ци­ви­ли­за­ции, чьим наи­бо­лее лю­без­ным пред­ста­ви­те­лем он не­ко­гда был; дол­гий плач, об­ра­щён­ный к су­пру­ге, к дру­зьям, остав­шимся в Ри­ме, и к не­умо­ли­мой вла­сти, от ко­то­рой он тщетно ждёт ми­ло­сер­дия. Томы пред­стают в них как «зем­ля, пол­ная го­речи», вечно из­би­ва­е­мая вет­рами и гра­дом веч­ной зи­мы, где даже ви­но, «ока­ме­нев­шее от хо­лода», за­сты­вает во льду, ко­то­рый при­хо­дится ру­бить то­по­ром. Поэт чув­ствует себя там аб­со­лют­ным чу­же­зем­цем; уз­ни­ком, ра­зу­чи­ва­ю­щимся го­во­рить по-ла­тыни среди вар­вар­ских слов и ужас­ных кри­ков ге­тов:

«они об­ща­ются друг с дру­гом на язы­ке, ко­то­рый им общ; но я могу объ­яс­ниться только же­стами и зна­ка­ми; я счи­та­юсь здесь вар­ва­ром, и [эти] дерз­кие геты сме­ются над ла­тин­скими сло­ва­ми.»

Ови­дий. Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (Эле­гии Ови­дия во время его из­гна­ния [т. I, Скорб­ные эле­ги­и]), пер. с лат. Жан Ма­рен де Кер­вийар. Па­риж: д’У­ри-сын, 1723.

Перед лицом невзгод

Где Ови­дий чер­пал му­же­ство, не­об­хо­ди­мое для то­го, чтобы вы­но­сить столь же­сто­кие не­взго­ды? В пись­ме:

«[Е­сли вы] спро­сите ме­ня, что я здесь де­лаю, я вам ска­жу, что за­ни­ма­юсь на­у­ка­ми, на вид до­вольно бес­по­лез­ны­ми, но ко­то­рые тем не ме­нее имеют для меня свою поль­зу; и если бы они слу­жили только то­му, чтобы за­ста­вить меня за­быть мои не­сча­стья, это было бы не­ма­лым пре­иму­ще­ством: слиш­ком счаст­лив я, если, воз­де­лы­вая столь бес­плод­ное по­ле, я из­влеку из него хотя бы ка­кой-то плод.»

Ови­дий. Les Élégies d’Ovide pendant son exil, t. II, Élégies pontiques (Эле­гии Ови­дия во время его из­гна­ния, т. II, Пон­тийские эле­ги­и), пер. с лат. Жан Ма­рен де Кер­вийар. Па­риж: д’У­ри, 1726.

Впро­чем, преж­ний рим­ский денди не ис­чез пол­но­стью: изя­ще­ство, изыс­кан­ные обо­ро­ты, срав­не­ния бо­лее остро­ум­ные, чем осно­ва­тель­ные, со­хра­ня­ют­ся, по­рой до из­быт­ка. Уже Квин­ти­лиан счи­тал его ме­нее за­ня­тым соб­ствен­ными не­сча­стья­ми, чем amator ingenii sui (в­лю­блён­ным в соб­ствен­ный ге­ний). По сло­вам Се­не­ки-стар­ше­го, Ови­дий знал «то, что было из­бы­точ­ным в его сти­хах», но ми­рился с этим: «Он го­во­рил, что лицо ино­гда ста­но­вится на­много кра­си­вее бла­го­даря ро­динке». Это по­сто­ян­ство в при­да­нии не­ко­то­рого изящ­ного обо­рота своим мыс­лям, не­кой «родинки», на фран­цуз­ский ма­нер — «можно по­чти ска­зать, что он ро­дился среди нас», от­ме­чает пе­ре­вод­чик Жан Ма­рен де Кер­вийар — яв­ля­ется по­след­ней пе­ча­тью его лич­но­сти, от­кры­тым от­ка­зом поз­во­лить уда­ле­нию от сто­лицы уни­что­жить ху­дож­ни­ка. И по­сле того как он столь ча­сто опи­сы­вал эту удалён­ность как не­кий род смер­ти, он в конце кон­цов на­хо­дит Рим на бе­ре­гах Чёр­ного мо­ря, за­клю­чая: «стра­на, где судьба меня по­ме­сти­ла, должна за­ме­нить мне Рим. Моя не­счаст­ная муза до­воль­ству­ется этим те­ат­ром […]: та­кова до­брая воля мо­гу­ще­ствен­ного Бо­га.»6Бо­лее сми­рив­ший­ся, чем ре­ши­тель­ный, он не до­шёл до то­го, чтобы на­чер­тать на при­то­локе своей две­ри, как это сде­лает Гю­го, EXILIUM VITA EST (ИЗ­ГНА­НИЕ — ЭТО ЖИЗНЬ или ЖИЗНЬ — ЭТО ИЗ­ГНА­НИ­Е).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

الأحزان والبونتية، أو روما على شواطئ البحر الأسود

مترجم من الفرنسية

كان ياما كان، في عهد أغسطس، رجلٌ كان يمكنه أن يعتبر نفسه مُنعَماً عليه: بوبليوس أوفيديوس ناسو، المعروف بأوفيد. شاعرٌ رائج في العصر الجميل للشعر اللاتيني، lusor amorum (مُنشد الأحاويل الغرامية)، قلمه المرح كان قد فتح روما وسهولته في نظم الأبيات كانت من العجائب: «حاولتُ أن أكتب نثراً، لكن الكلمات كانت تأتي وتنتظم بدقة في الوزن، حتى أن ما كنت أكتبه كان شعراً». الثروة، النسب، الأصدقاء اللامعون، منزلٌ يجاور الكابيتول، لم يكن ينقص شيء لهذا الفارس الروماني الذي كان يتمتع بحياة أكثر أماناً وراحة من أي وقت مضى.

ومع ذلك، في صباح من العام 8 ميلادي، عندما استيقظت روما، انتشر خبرٌ مشؤوم في الشوارع: الطفل المدلل للإلهامات الشعرية، وكان حينها في الخمسين من عمره، كان قد رحل تحت حراسة إمبراطورية. ليس إلى معتزل ذهبي على شاطئ لطيف، بل إلى relegatio (إقامة جبرية)1relegatio (الإقامة الجبرية)، رغم أنها تشبه exilium (المنفى)، كانت تختلف عنها قانونياً: لم تكن تنطوي على فقدان الجنسية أو مصادرة الممتلكات. أوفيد، الذي عُفي عنه في هذين الأمرين، كان حريصاً على توضيح أنه بإساءة الاستخدام يصفه معاصروه بالمنفي: quippe relegatus, non exul, dicor in illo (لا يُقال أنني منفي، بل مُبعد فقط). لكن ما فائدة مراعاة تمييز لم يكن يفعله إلا من أجل نقطة شرف؟ هو نفسه تحرر منه: a patria fugi victus et exul ego (أنا مهزوم وهارب، أرى نفسي منفياً من وطني)؛ exul eram (كنت في المنفى). في توميس2كونستانتسا الحالية في رومانيا.، بلدة جليدية في أقصى حدود الإمبراطورية، على الشواطئ غير المضيافة للبحر الأسود.3عند توديع الكابيتول للمرة الأخيرة، نطق المنفي بهذه الوداعات التي سيجعلها غوته خاصته عند رحيله من المدينة الخالدة: «آلهة عظيمة تسكنون هذا المعبد الأوغسطي القريب جداً من منزلي، والذي لن تراه عيناي بعد الآن؛ […] أنتم الذين يجب أن أتركهم، […] أعفوني، أتوسل إليكم، من كراهية قيصر؛ هذه هي النعمة الوحيدة التي أطلبها منكم عند المغادرة. قولوا لهذا الرجل الإلهي أي خطأ أغواني، واجعلوه يعرف أن خطأي لم يكن أبداً جريمة».

لغز السقوط من النعمة

ما كان سبب هذه relegatio بدون محاكمة، بإرادة أغسطس وحده، وما السبب الذي دفع هذا الأمير لحرمان روما وبلاطه من شاعر عظيم كهذا ونفيه عند الغيتيين؟ هذا ما نجهله وسنظل نجهله إلى الأبد. أوفيد يشير إلى carmen et error (قصيدة وخطأ)، همساً بلغز:

«آه! لماذا رأيت ما لم يكن يجب أن أراه؟ لماذا أصبحت عيناي مذنبتين؟ لماذا أخيراً، بتهوري، عرفتُ ما لم يكن يجب أن أعرفه أبداً؟»

أوفيد. Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (مرثيات أوفيد أثناء منفاه [المجلد الأول، مرثيات الأحزان])، ترجمة من اللاتينية بقلم جان مارين دو كيرفيلار. باريس: دوري الابن، 1723.

إذا كان فن الحب، المنشور قبل عقد من الزمان، هو carmen أو الذريعة الرسمية، فإن error أو الخطأ الحقيقي يبقى لغزاً مختوماً في قبر الشاعر:

«جريمة أوفيد كانت بلا شك أنه رأى شيئاً مخزياً في عائلة أوكتافيوس […]. لم يحسم العلماء إن كان قد رأى أغسطس مع صبي صغير […]؛ أو إن كان قد رأى فارساً ما بين أحضان الإمبراطورة ليفيا، التي تزوجها أغسطس وهي حامل من آخر؛ أو إن كان قد رأى الإمبراطور أغسطس هذا مشغولاً مع ابنته أو حفيدته؛ أو أخيراً إن كان قد رأى الإمبراطور أغسطس هذا يفعل شيئاً أسوأ، torva tuentibus hircis [تحت نظرات التيوس الشرسة].»

فولتير. Œuvres complètes de Voltaire, vol. 45B, […] D’Ovide, de Socrate […] (الأعمال الكاملة لفولتير، المجلد 45ب، […] عن أوفيد، عن سقراط […]). أكسفورد: مؤسسة فولتير، 2010.

فلننسَ إذن الفرضيات الكثيرة والغريبة لأولئك الذين يريدون بأي ثمن أن يخمنوا سراً عمره ألفي عام. يكفي أن نعرف أن أوفيد، في عذاب المنفى، في نحيب العزلة، لم يجد موارد أخرى غير شعره، واستخدمه بالكامل لاستمالة إمبراطور جلب على نفسه ضغينته. «الآلهة تلين أحياناً»، كان يقول لنفسه. من هنا وُلدت الأحزان (Tristia)4الأشكال المرفوضة:
الكتب الخمسة للأحزان.
Tristium libri quinque (V).
De Tristibus libri quinque (V).
والبونتية (Epistulæ ex Ponto)5الأشكال المرفوضة:
رسائل من البونت.
مرثيات مكتوبة في مقاطعة بونت.
الكتب الأربعة للرسائل المكتوبة في مقاطعة بونت.
Ponticæ epistolæ.
De Ponto libri quatuor (IV).
.

سجل شتاء أبدي: مأساة توميس

مرثيات أوفيد أثناء منفاه هي يوميات رجل ضائع بعيداً عن أهله، بعيداً عن حضارة كان في الماضي أكثر ممثليها لطفاً؛ نواح طويل موجه إلى زوجته، إلى أصدقائه الذين بقوا في روما وإلى سلطة لا ترحم ينتظر رحمتها عبثاً. توميس تظهر بمظهر «أرض مليئة بالمرارة»، دائماً ما تضربها الرياح والبَرَد من شتاء أبدي، وحيث حتى النبيذ، «المتحجر من البرد»، يتجمد إلى جليد يجب قطعه بالفأس. الشاعر يشعر فيها بأنه غريب مطلق؛ سجين ينسى التحدث باللاتينية وسط كلمات بربرية وصرخات الغيتيين المروعة:

«يتحدثون مع بعضهم البعض بلغة مشتركة بينهم؛ أما أنا، فلا أستطيع أن أُفهم نفسي إلا بالإشارات والعلامات؛ أُعتبر هنا بربرياً، و[هؤلاء] الغيتيون الوقحون يسخرون من الكلمات اللاتينية.»

أوفيد. Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (مرثيات أوفيد أثناء منفاه [المجلد الأول، مرثيات الأحزان])، ترجمة من اللاتينية بقلم جان مارين دو كيرفيلار. باريس: دوري الابن، 1723.

في وجه المحنة

من أين استمد أوفيد الشجاعة اللازمة لتحمل محنة قاسية كهذه؟ من الكتابة:

«[إذا] سألتموني عما أفعله هنا، سأخبركم أنني أشغل نفسي بدراسات قد تبدو قليلة الفائدة ظاهرياً، ولكنها مع ذلك لها فائدة بالنسبة لي؛ وحتى لو لم تخدم إلا في جعلي أنسى مصائبي، فلن تكون فائدة ضئيلة: سعيد جداً إذا، بزراعة حقل عقيم كهذا، حصلت منه على الأقل على بعض الثمار.»

أوفيد. Les Élégies d’Ovide pendant son exil, t. II, Élégies pontiques (مرثيات أوفيد أثناء منفاه، المجلد الثاني، المرثيات البونتية)، ترجمة من اللاتينية بقلم جان مارين دو كيرفيلار. باريس: دوري، 1726.

وفي الباقي، الأنيق الروماني السابق لم يختفِ تماماً: الأناقة، السمات المتكلفة، المقارنات الأكثر براعة منها صلابة تستمر، أحياناً حتى الإفراط. كوينتيليان كان يحكم عليه بالفعل بأنه أقل انشغالاً بمصائبه الخاصة، من كونه amator ingenii sui (عاشق عبقريته الخاصة). وفقاً لسينيكا الأب، كان أوفيد يعرف «ما كان مفرطاً في أبياته»، لكنه كان يتقبل ذلك: «كان يقول أن الوجه يصبح أحياناً أكثر جمالاً بشامة». هذا الثبات في إعطاء لمسة ما لأفكاره، «شامة جمال» ما، على الطريقة الفرنسية - «يكاد المرء يقول أنه وُلد بيننا»، يلاحظ المترجم جان مارين دو كيرفيلار - هي العلامة النهائية لشخصيته، الرفض المُعلن للسماح للبُعد عن العاصمة بإفناء الفنان. وبعد أن وصف هذا البُعد مراراً كنوع من الموت، ينتهي به الأمر بإيجاد روما على شاطئ البحر الأسود، خاتماً: «البلد الذي وضعني فيه القدر يجب أن يحل محل روما. إلهامي التعيس يكتفي بهذا المسرح […]: هذه هي مشيئة إله قدير.»6أكثر استسلاماً من عزماً، لم يذهب إلى حد كتابة على عتبة بابه، كما سيفعل هوغو، EXILIUM VITA EST (المنفى هو الحياة أو الحياة منفى).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

Las Tristes y las Pónticas, o Roma a orillas del Mar Negro

Tra­ducido del fran­cés

Érase una vez, bajo el rei­nado de Augus­to, un hom­bre que po­día creerse col­ma­do: Pu­blius Ovidius Naso, lla­mado Ovidio. Poeta de moda en el be­llo siglo de la poesía la­ti­na, lu­sor amo­rum (can­tor de los amo­res), su pluma jugue­tona ha­bía con­quis­tado Roma y su fa­ci­li­dad para ha­cer ver­sos era prodigio­sa: «in­ten­taba es­cribir en prosa, pero las pa­la­bras ve­nían a co­lo­carse tan jus­ta­mente en la me­di­da, que lo que es­cribía eran ver­sos». For­tu­na, na­ci­mien­to, amigos ilus­tres, una casa co­lin­dante con el Capito­lio, nada le fal­taba a este ca­ba­llero ro­mano que dis­frutaba de una vida más se­gura y más cómoda que nun­ca.

Sin em­bar­go, una ma­ñana del año 8 de nues­tra era, cuando Roma des­per­tó, una si­nies­tra no­ti­cia re­co­rrió las ca­lles: el niño que­rido de las mu­sas, en­ton­ces cin­cuen­tón, aca­baba de par­tir bajo es­colta im­pe­rial. No ha­cia un re­tiro do­rado en al­guna ribera cle­men­te, sino ha­cia una relegatio (a­sig­na­ción a re­siden­cia)1La relegatio (a­sig­na­ción a re­siden­cia), aun­que pa­re­cién­dose al exilium (e­xi­lio), se dis­tin­guía de él ju­rídi­ca­men­te: no con­llevaba ni pér­dida de la ciu­da­da­nía ni con­fis­ca­ción de bienes. Ovidio, a quien se ha­bía he­cho gra­cia en es­tos dos as­pec­tos, te­nía cui­dado de pre­ci­sar que era por abuso que sus con­tem­po­rá­neos lo ca­lifi­ca­ban de exi­lia­do: quippe rele­ga­tus, non exul, di­cor in illo (no se dice que esté exi­lia­do, sino so­la­mente rele­ga­do). Pero ¿para qué ob­ser­var una dis­tin­ción que no ha­cía más que por punto de ho­nor? Él mismo se ha libe­rado de ella: a pa­tria fugi vic­tus et exul ego (yo ven­cido y fugiti­vo, me veo exi­liado de mi pa­tria); exul eram (es­taba en el exi­lio). en To­mes2La ac­tual Cons­tanza en Ru­ma­nía., al­dea gla­cial en el ext­remo límite del im­pe­rio, a ori­llas inhós­pitas del Mar Ne­gro.3Salu­dando una úl­tima vez el Capito­lio, el exi­liado pro­nun­ció es­tos adio­ses que Goe­the hará suyos en el mo­mento de su pro­pia par­tida de la Ciu­dad eter­na: «Gran­des Dio­ses que ha­bitáis este tem­plo augusto tan ve­cino de mi ca­sa, y que mis ojos de ahora en adelante no ve­rán más; […] vo­so­t­ros a quie­nes es ne­ce­sa­rio que deje, […] des­car­gad­me, os sup­li­co, del odio del Cé­sar; es la única gra­cia que os pido al par­tir. De­cid a ese hom­bre divino qué error me se­dujo, y ha­cedle co­no­cer que mi falta nunca fue un cri­men».

El Misterio de la desgracia

¿Cuál fue la causa de esta relegatio sin jui­cio, por la sola vo­lun­tad de Augus­to, y qué ra­zón tuvo este prín­cipe para pri­var a Roma y a su corte de tan gran poeta para con­fi­narlo en­tre los ge­tas? Es lo que se ig­nora y lo que se ig­no­rará siem­pre. Ovidio evoca un car­men et error (un poema y una im­pruden­cia), mur­murando enig­má­ti­ca­men­te:

«¡Ah! ¿por qué vi lo que no debía ver? ¿Por qué mis ojos se vol­vie­ron cul­pa­bles? ¿Por qué, en fin, por mi im­pruden­cia, co­nocí lo que nunca debía co­no­cer?»

Ovidio. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (Las Ele­gías de Ovidio du­rante su exi­lio [t. I, Ele­gías de las Tris­tes]), trad. del la­tín por Jean Ma­rin de Ker­vi­llars. Pa­rís: d’Houry fils, 1723.

Si El Arte de amar, pu­bli­cado una década an­tes, fue el carmen o el pre­texto ofi­cial, el error o la falta ver­da­dera per­ma­nece un enigma se­llado en la tumba del poe­ta:

«El cri­men de Ovidio era in­con­tes­ta­ble­mente ha­ber visto algo ver­gon­zoso en la fa­mi­lia de Oc­tavio […]. Los doc­tos no han de­cidido si ha­bía visto a Augusto con un joven mu­cha­cho […]; o si ha­bía visto a al­gún es­cu­dero en­tre los bra­zos de la em­pe­ra­triz Li­via, con quien ese Augusto se ha­bía ca­sado es­tando ella en­cinta de ot­ro; o si ha­bía visto a ese em­pe­ra­dor Augusto ocupado con su hija o su nie­ta; o fi­nal­mente si ha­bía visto a ese em­pe­ra­dor Augusto ha­ciendo algo peor, torva tuen­ti­bus hir­cis [bajo las mi­ra­das tor­vas de los ma­chos ca­bríos].»

Vol­tai­re. Œuvres com­plètes de Vol­tai­re, vol. 45B, […] D’Ovide, de So­c­rate […] (Obras com­ple­tas de Vol­tai­re, vol. 45B, […] De Ovidio, de Só­c­ra­tes […]). Oxford: Vol­taire Foun­da­tion, 2010.

Ol­vide­mos pues las hipóte­sis tan nu­me­rosas como ext­ra­ñas de quie­nes quie­ren a cual­quier pre­cio adivi­nar un se­creto de dos mi­le­nios. Basta con sa­ber que, en los tor­men­tos del exi­lio, en los so­llo­zos del ais­la­mien­to, Ovidio no en­contró otro re­curso que su poesía, y que la em­pleó en­tera para aman­sar a un em­pe­ra­dor del que se ha­bía atraído el ren­cor. «Los Dio­ses se dejan a ve­ces do­ble­gar», se de­cía. De ahí na­cie­ron las Tristes (Tristia)4For­mas re­cha­za­das:
Los Cinco Libros de las Tris­tes.
Tris­tium libri qu­in­que (V).
De Tris­tibus libri qu­in­que (V).
y las Pónticas (Epis­tulæ ex Ponto)5For­mas re­cha­za­das:
Car­tas del Ponto.
Ele­gías es­critas en la provin­cia del Ponto.
Los Cua­tro Libros de epís­to­las es­critas en la provin­cia del Ponto.
Pon­ticæ epis­tolæ.
De Ponto libri qua­tuor (IV).
.

Crónica de un invierno eterno: El Drama de Tomes

Las ele­gías de Ovidio du­rante su exi­lio son el dia­rio de un hom­bre per­dido lejos de los suyos, lejos de una civi­liza­ción de la que fue an­taño el más ama­ble repre­sen­tan­te; una larga dep­lora­ción di­rigida a su es­po­sa, a sus amigos que per­ma­ne­cie­ron en Roma y a un po­der im­pla­ca­ble del que es­pera en vano la cle­men­cia. To­mes se pre­senta allí bajo el as­pecto de una «tie­rra llena de amar­gura», siem­pre azo­tada por los vien­tos y por el gra­nizo de un in­vierno eter­no, y donde el vino mis­mo, «pe­trifi­cado por el frío», se con­gela en hielo que hay que cor­tar con ha­cha. El poeta se siente allí un ext­ran­jero ab­so­luto; un pri­sio­nero que des­aprende a ha­blar la­tín en me­dio de pa­la­bras bár­ba­ras y ho­rribles gritos de ge­tas:

«se con­ver­san unos con ot­ros en una len­gua que les es co­mún; pero yo, no puedo ha­cerme en­ten­der más que por ges­tos y señas; paso aquí por bár­ba­ro, y [es­tos] ge­tas im­per­ti­nen­tes se ríen de las pa­la­bras la­ti­nas.»

Ovidio. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (Las Ele­gías de Ovidio du­rante su exi­lio [t. I, Ele­gías de las Tris­tes]), trad. del la­tín por Jean Ma­rin de Ker­vi­llars. Pa­rís: d’Houry fils, 1723.

Frente a la adversidad

¿De dónde sacó Ovidio el va­lor ne­ce­sa­rio para so­por­tar una ad­ver­si­dad tan cruel? De la es­critura:

«[Si us­te­des me] pre­gun­tan so­bre lo que hago aquí, les diré que me ocupo de es­tudios poco úti­les en apa­rien­cia, y que sin em­bargo tie­nen su uti­li­dad para mí; y cuando solo sir­vie­ran para ha­cerme ol­vi­dar mis des­gra­cias, no se­ría una ven­taja me­dio­c­re: de­ma­siado feliz si, cul­ti­vando un campo tan es­té­ril, ob­tengo de él al me­nos al­gún fruto.»

Ovidio. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil, t. II, Élégies pon­tiques (Las Ele­gías de Ovidio du­rante su exi­lio, t. II, Ele­gías pón­ti­ca­s), trad. del la­tín por Jean Ma­rin de Ker­vi­llars. Pa­rís: d’Houry, 1726.

Por lo de­más, el an­ti­guo dandi ro­mano no ha des­apa­re­cido en­te­ra­men­te: ele­gan­cia, ras­gos rebus­ca­dos, com­pa­ra­cio­nes más in­ge­nio­sas que só­li­das per­sis­ten, a ve­ces hasta el exce­so. Quin­ti­liano ya lo juz­gaba me­nos ocupado de sus pro­pias des­gra­cias, que ama­tor in­ge­nii sui (e­na­mo­rado de su pro­pio ge­nio). Se­gún Sé­neca el pa­dre, Ovidio co­no­cía «lo que ha­bía de exu­be­rante en sus ver­sos», pero se aco­mo­daba a ello: «De­cía que un ros­tro a ve­ces se vuelve mu­cho más bo­nito por un lu­nar». Esta cons­tan­cia en dar al­gún giro a sus pen­sa­mien­tos, al­gún «lunar», a la ma­nera fran­cesa — «se di­ría casi que na­ció en­tre no­so­t­ros», nota el tra­duc­tor Jean Ma­rin de Ker­vi­llars — es la marca úl­tima de su per­so­na­li­dad, el re­chazo con­fe­sado de dejar que el aleja­miento de la capital aniquile al ar­tis­ta. Y des­pués de ha­ber des­crito tan a me­nudo ese aleja­miento como una es­pe­cie de muer­te, ter­mina por en­con­trar Roma a ori­llas del Mar Ne­gro, con­cluyen­do: «el país donde la suerte me ha co­locado debe ocupar el lugar de Roma. Mi musa des­di­chada se con­tenta con este tea­tro […]: tal es el be­nep­lácito de un Dios po­de­ro­so.»6Más re­sig­nado que re­suel­to, no llegó a ins­cribir en el din­tel de su puer­ta, como hará Hugo, EXI­LIUM VITA EST (EL EXI­LIO ES LA VIDA o LA VIDA ES UN EXI­LIO).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

《悲歌集》与《黑海书简》,或黑海之滨的罗马

译自法文

从前,在奥古斯都统治时期,有一个人可以说是备受眷顾:普布利乌斯·奥维狄乌斯·纳索(Publius Ovidius Naso),即奥维德。作为拉丁诗歌黄金时代的时髦诗人,爱情的吟唱者(lusor amorum),他那轻快的笔触征服了罗马,他作诗的才能堪称奇迹:“我试图用散文写作,但词语自然而然地符合韵律,以至于我写的都成了诗句”。财富、出身、杰出的朋友、毗邻卡皮托利山的宅邸,这位罗马骑士一无所缺,享受着前所未有的安稳舒适的生活。

然而,公元8年的一个早晨,当罗马醒来时,一个不祥的消息传遍街头:缪斯的宠儿,时年五旬,刚刚在帝国护卫队的押送下离开。不是去某个宜人海滨的金色退隐之地,而是被流放(relegatio,指定居住)1relegatio(指定居住)虽然类似于exilium(流放),但在法律上有所区别:它不会导致失去公民身份或没收财产。奥维德在这两点上都得到了赦免,他小心地指出,他的同时代人称他为流放者是不当的:quippe relegatus, non exul, dicor in illo(说的不是我被流放,而只是被驱逐)。但为什么要遵守一个他只是为了荣誉而做的区分呢?他自己已经摆脱了它:a patria fugi victus et exul ego(我被击败和逃亡,我看到自己被流放出我的祖国);exul eram(我在流放中)。到托米斯2现罗马尼亚的康斯坦察。,那是帝国极限边缘的一个冰冷小镇,位于黑海荒凉的岸边。3在最后一次向卡皮托利山致敬时,流放者说出了这些告别词,歌德在自己离开永恒之城时也将采用:“居住在这座离我家如此近的庄严神庙中的伟大诸神,我的眼睛再也看不到你们了;[…]我必须离开的你们,[…]我恳求你们,请解除凯撒对我的仇恨;这是我离开时向你们请求的唯一恩惠。告诉那位神圣的人是什么错误诱惑了我,让他知道我的过失从来不是罪行”。

失宠之谜

是什么原因导致了这次未经审判、仅凭奥古斯都一人意志的流放,这位君主又为何要剥夺罗马和他的宫廷一位如此伟大的诗人,将他囚禁在盖塔人的土地上?这是人们不知道也将永远不会知道的。奥维德提到了carmen et error(一首诗和一个过失),神秘地低语道:

啊!为什么我看到了不该看的东西?为什么我的眼睛变得有罪?最终,为什么由于我的不慎,我知道了我永远不该知道的事情?

奥维德。《奥维德流放期间的哀歌[第一卷,悲歌集]》(Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes]),让·马兰·德·凯尔维拉尔译自拉丁文。巴黎:德乌里父子出版社,1723年。

如果十年前出版的《爱的艺术》是carmen或官方借口,那么真正的error或过失仍然是一个封存在诗人坟墓中的谜团:

奥维德的罪行无疑是在屋大维家族中看到了某些可耻的事情[…]。学者们没有确定他是否看到了奥古斯都与一个年轻男孩[…];或者他是否看到了某个骑士在皇后利维娅的怀抱中,奥古斯都娶了她时她已怀有他人的孩子;或者他是否看到了奥古斯都皇帝与他的女儿或孙女在一起;或者最后,他是否看到了奥古斯都皇帝在做更糟的事情,torva tuentibus hircis[在山羊凶恶的目光下]。

伏尔泰。《伏尔泰全集,第45B卷,[…]论奥维德,论苏格拉底[…]》(Œuvres complètes de Voltaire, vol. 45B, […] D’Ovide, de Socrate […])。牛津:伏尔泰基金会,2010年。

因此,让我们忘记那些试图不惜一切代价猜测一个两千年秘密的人们提出的众多而奇特的假设。只需知道,在流放的痛苦中,在孤独的泪水中,奥维德别无他法,只能求助于他的诗歌,并将其全部用来讨好一位他惹怒了的皇帝。“诸神有时会被感化”,他对自己说。由此诞生了《悲歌集》(Tristia4被拒绝的形式:
《悲歌五书》(Les Cinq Livres des Tristes)。
《悲歌五书》(Tristium libri quinque (V))。
《论悲歌五书》(De Tristibus libri quinque (V))。
和《黑海书简》(Epistulæ ex Ponto5被拒绝的形式:
《黑海信札》(Lettres du Pont)。
《写于黑海省的哀歌》(Élégies écrites dans la province de Pont)。
《写于黑海省的四书信札》(Les Quatre Livres d’épîtres écrites dans la province de Pont)。
《黑海信札》(Ponticæ epistolæ)。
《黑海四书》(De Ponto libri quatuor (IV))。

永恒冬天编年史:托米斯的戏剧

奥维德流放期间的哀歌是一个远离亲人、远离他曾经是最可爱代表的文明的人的日记;是写给他的妻子、留在罗马的朋友们以及他徒然等待宽恕的无情权力的漫长哀歌。托米斯在其中呈现为“充满苦涩的土地”,总是被永恒冬天的风和冰雹击打,甚至葡萄酒“被寒冷石化”,凝结成必须用斧头切开的冰块。诗人在那里感到自己是绝对的异乡人;一个在野蛮的词语和盖塔人可怕的叫喊声中忘记如何说拉丁语的囚徒:

他们用一种共同的语言相互交谈;但我只能通过手势和符号让人理解;我在这里被视为野蛮人,[这些]无礼的盖塔人嘲笑拉丁词汇。

奥维德。《奥维德流放期间的哀歌[第一卷,悲歌集]》(Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes]),让·马兰·德·凯尔维拉尔译自拉丁文。巴黎:德乌里父子出版社,1723年。

面对逆境

奥维德从哪里汲取了承受如此残酷逆境所需的勇气?从写作中:

[如果您]问我在这里做什么,我会告诉您我从事的研究表面上用处不大,但对我来说仍有其用处;即使它们只能让我忘记不幸,那也不是小小的好处:如果通过耕耘如此贫瘠的土地,我至少能收获一些果实,那就太幸运了。

奥维德。《奥维德流放期间的哀歌,第二卷,黑海哀歌》(Les Élégies d’Ovide pendant son exil, t. II, Élégies pontiques),让·马兰·德·凯尔维拉尔译自拉丁文。巴黎:德乌里出版社,1726年。

此外,这位昔日的罗马花花公子并没有完全消失:优雅、精心雕琢的特征、比坚实更巧妙的比较依然存在,有时甚至过度。昆体良已经判断他不太关心自己的不幸,而是amator ingenii sui(爱慕自己的才华)。据老塞内加说,奥维德知道“他的诗句中有什么过分的地方”,但他接受了:“他说一个美人痣有时会使面容更加美丽”。这种给思想某种转折、某种“美人痣”的坚持,以法国方式——“人们几乎会说他生在我们中间”,翻译者让·马兰·德·凯尔维拉尔指出——是他个性的最终标志,是公开拒绝让远离首都毁灭艺术家。在如此频繁地将这种远离描述为一种死亡之后,他最终在黑海之滨找到了罗马,总结道:“命运将我安置的地方必须代替罗马。我不幸的缪斯满足于这个剧场[…]:这就是一位强大神灵的意愿。6比顺从更甚于坚决,他没有像雨果那样在门楣上刻上EXILIUM VITA EST(流放即生活或生活是流放)。

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

The Tristia and the Epis­tu­lae ex Ponto, or Rome on the Shores of the Black Sea

Trans­lated from French

Once upon a time, dur­ing the reign of Au­gus­tus, there lived a man who could be­lieve him­self blessed: Pub­lius Ovid­ius Naso, known as Ovid. A fash­ion­able poet in the golden age of Latin po­et­ry, lu­sor amo­rum (singer of loves), his play­ful pen had con­quered Rome and his fa­cil­ity in verse-mak­ing bor­dered on the prodi­gious: “I tried to write in prose, but the words came to fit the me­ter so per­fectly that what I wrote was verse.” For­tune, birth, il­lus­tri­ous friends, a house ad­join­ing the Capi­tol—noth­ing was lack­ing for this Ro­man knight who en­joyed a life more se­cure and com­fort­able than ev­er.

Yet one morn­ing in the year 8 of our era, when Rome awoke, sin­is­ter news coursed through the streets: the cher­ished child of the mus­es, then fifty years old, had just de­parted un­der im­pe­rial es­cort. Not for some golden re­treat on a clement shore, but for a relegatio (house ar­rest)1The relegatio (house ar­rest), though re­sem­bling exilium (ex­ile), was legally dis­tinct: it en­tailed nei­ther loss of cit­i­zen­ship nor con­fis­ca­tion of prop­er­ty. Ovid, who had been granted mercy on both counts, was care­ful to spec­ify that it was by abuse that his con­tem­po­raries called him an ex­ile: quippe rel­e­ga­tus, non ex­ul, di­cor in illo (it is not said that I am ex­iled, but only rel­e­gat­ed). But what good was ob­serv­ing a dis­tinc­tion he made only as a point of hon­or? He him­self freed him­self from it: a pa­tria fugi vic­tus et exul ego (van­quished and fugi­tive, I see my­self ex­iled from my home­land); exul eram (I was in ex­ile). in Tomis2Pre­sen­t-day Con­stanța in Ro­ma­nia., a glacial town at the ex­treme edge of the em­pire, on the in­hos­pitable shores of the Black Sea.3Bid­ding a fi­nal farewell to the Capi­tol, the ex­ile pro­nounced these adieus that Goethe would make his own at the mo­ment of his de­par­ture from the Eter­nal City: “Great Gods who in­habit this au­gust tem­ple so near to my home, and whom my eyes shall see no more; […] you whom I must leave, […] dis­charge me, I be­seech you, from Cae­sar’s ha­tred; this is the only grace I ask in de­part­ing. Tell that di­vine man what er­ror se­duced me, and make him know that my fault was never a crime”.

The Mystery of His Disgrace

What was the cause of this relegatio with­out tri­al, by Au­gus­tus’s will alone, and what rea­son did this prince have for de­priv­ing Rome and his court of so great a poet to con­fine him among the Getae? This is what we do not know and shall never know. Ovid evokes a car­men et er­ror (a poem and an im­pru­dence), mur­mur­ing enig­mat­i­cal­ly:

Ah! why did I see what I should not have seen? Why have my eyes be­come guilty? Why, fi­nal­ly, through my im­pru­dence, have I come to know what I should never have known?

Ovid. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes] (The Ele­gies of Ovid dur­ing his ex­ile [vol. I, Ele­gies of the Tris­ti­a]), trans. from Latin by Jean Marin de Kervil­lars. Paris: d’Houry fils, 1723.

If The Art of Love, pub­lished a decade ear­lier, was the carmen or of­fi­cial pre­text, the error or true fault re­mains an enigma sealed in the po­et’s tomb:

Ovid’s crime was in­con­testably to have seen some­thing shame­ful in Oc­tavius’s fam­ily […]. The learned have not de­cided whether he saw Au­gus­tus with a young boy […]; or whether he saw some equerry in the arms of the em­press Livia, whom Au­gus­tus had mar­ried when preg­nant by an­oth­er; or whether he saw this em­peror Au­gus­tus oc­cu­pied with his daugh­ter or grand­daugh­ter; or fi­nally whether he saw this em­peror Au­gus­tus do­ing some­thing worse, torva tuen­tibus hir­cis [un­der the fierce gaze of goat­s].

Voltaire. Œu­vres com­plètes de Voltaire, vol. 45B, […] D’Ovide, de Socrate […] (Com­plete Works of Voltaire, vol. 45B, […] On Ovid, on Socrates […]). Ox­ford: Voltaire Foun­da­tion, 2010.

Let us there­fore for­get the hy­pothe­ses, as nu­mer­ous as they are strange, of those who wish at any cost to di­vine a se­cret two mil­len­nia old. It suf­fices to know that, in the throes of ex­ile, in the sobs of iso­la­tion, Ovid found no other re­source than his po­et­ry, and that he em­ployed it en­tirely to soften an em­peror whose ran­cor he had in­curred. “The Gods some­times al­low them­selves to be ap­peased,” he told him­self. From this were born the Tristia4Re­jected forms:
The Five Books of Sor­rows.
Tris­tium libri quinque (V).
De Tristibus libri quinque (V).
and the Epis­tu­lae ex Ponto5Re­jected forms:
Let­ters from Pon­tus.
Ele­gies writ­ten in the prov­ince of Pon­tus.
The Four Books of Epis­tles writ­ten in the prov­ince of Pon­tus.
Pon­ti­cae epis­to­lae.
De Ponto libri quatuor (IV).
.

Chronicle of an Eternal Winter: The Drama of Tomis

Ovid’s ele­gies dur­ing his ex­ile are the jour­nal of a man lost far from his own, far from a civ­i­liza­tion of which he was once the most ami­able rep­re­sen­ta­tive; a long lamen­ta­tion ad­dressed to his wife, to his friends re­main­ing in Rome, and to an im­pla­ca­ble power from which he awaits clemency in vain. Tomis presents it­self in the guise of a “land full of bit­ter­ness,” for­ever bat­tered by winds and hail of an eter­nal win­ter, and where even wine, “pet­ri­fied by cold,” freezes into ice that must be cut with an axe. The poet feels him­self an ab­so­lute stranger there; a pris­oner un­learn­ing Latin amid bar­barous words and the fright­ful cries of the Getae:

they con­verse with one an­other in a lan­guage com­mon to them; but I can make my­self un­der­stood only through ges­tures and signs; I pass here for a bar­bar­ian, and [the­se] im­per­ti­nent Getae laugh at Latin words.

Ovid. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes] (The Ele­gies of Ovid dur­ing his ex­ile [vol. I, Ele­gies of the Tris­ti­a]), trans. from Latin by Jean Marin de Kervil­lars. Paris: d’Houry fils, 1723.

Facing Adversity

Where did Ovid draw the nec­es­sary courage to bear such cruel ad­ver­si­ty? In writ­ing:

[If you] ques­tion me about what I do here, I will tell you that I oc­cupy my­self with stud­ies ap­par­ently of lit­tle use, and which nev­er­the­less have their util­ity for me; and if they served only to make me for­get my mis­for­tunes, it would not be a medi­ocre ad­van­tage: too happy if, in cul­ti­vat­ing so ster­ile a field, I de­rive from it at least some fruit.

Ovid. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son ex­il, t. II, Élé­gies pon­tiques (The Ele­gies of Ovid dur­ing his ex­ile, vol. II, Pon­tic Elegies), trans. from Latin by Jean Marin de Kervil­lars. Paris: d’Houry, 1726.

More­over, the for­mer Ro­man dandy has not en­tirely dis­ap­peared: el­e­gance, re­fined traits, com­par­isons more in­ge­nious than solid per­sist, some­times to ex­cess. Quin­til­ian al­ready judged him less oc­cu­pied with his own mis­for­tunes than as an am­a­tor in­genii sui (lover of his own ge­nius). Ac­cord­ing to Seneca the El­der, Ovid knew “what was ex­u­ber­ant in his verses,” but ac­com­mo­dated him­self to it: “He said that a face was some­times made much pret­tier by a beauty mark.” This con­stancy in giv­ing some turn to his thoughts, some “beauty mark,” in the French man­ner—“one would al­most say he was born among us,” notes the trans­la­tor Jean Marin de Kervil­lars—is the ul­ti­mate mark of his per­son­al­i­ty, the avowed re­fusal to let dis­tance from the cap­i­tal an­ni­hi­late the artist. And af­ter hav­ing so of­ten de­scribed this re­mote­ness as a kind of death, he ends by find­ing Rome on the shores of the Black Sea, con­clud­ing: “the coun­try where fate has placed me must serve as Rome for me. My un­for­tu­nate muse con­tents her­self with this the­ater […]: such is the good plea­sure of a pow­er­ful God.6More re­signed than re­solved, he did not go so far as to in­scribe on his door­way’s lin­tel, as Hugo would, EX­IL­IUM VITA EST (EX­ILE IS LIFE or LIFE IS AN EX­ILE).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

Les Tristes et les Pontiques, ou Rome au bord de la mer Noire

Il était une fois, sous le règne d’Au­gus­te, un homme qui pou­vait se croire com­blé : Pu­blius Ovi­dius Naso, dit Ovide. Poète à la mode dans le beau siècle de la poé­sie la­ti­ne, lu­sor amo­rum (chantre des amours), sa plume ba­dine avait conquis Rome et sa fa­ci­lité à faire des vers te­nait du pro­dige : « je tâ­chais d’écrire en pro­se, mais les mots ve­naient se pla­cer si juste à la me­su­re, que ce que j’écri­vais était des vers ». For­tu­ne, nais­san­ce, amis illus­tres, une mai­son joux­tant le Ca­pi­to­le, rien ne manquait à ce che­va­lier ro­main qui jouis­sait d’une vie plus as­su­rée et plus confor­table que ja­mais.

Pour­tant, un ma­tin de l’an 8 de notre ère, quand Rome s’éveilla, une si­nistre nou­velle par­cou­rut les rues : l’en­fant chéri des mu­ses, alors quinqua­gé­nai­re, ve­nait de par­tir sous es­corte im­pé­riale. Non pour une re­traite do­rée sur quelque ri­vage clé­ment, mais pour une relegatio (as­si­gna­tion à ré­si­den­ce)1La relegatio (as­si­gna­tion à ré­si­den­ce), bien que res­sem­blant à l’exilium (exil), s’en dis­tin­guait ju­ri­dique­ment : elle n’en­traî­nait ni perte de la ci­toyen­neté ni confis­ca­tion des biens. Ovi­de, à qui l’on avait fait grâce sur ces deux chefs, avait soin de pré­ci­ser que c’est par abus que ses contem­po­rains le qua­li­fiaient d’exilé : quippe re­le­ga­tus, non exul, di­cor in illo (il n’est point dit que je sois exi­lé, mais seule­ment re­lé­gué). Mais à quoi bon ob­ser­ver une dis­tinc­tion qu’il ne fai­sait que par point d’hon­neur ? Lui-même s’en est af­fran­chi : a pa­tria fugi vic­tus et exul ego (moi vaincu et fu­gi­tif, je me vois exilé de ma pa­trie) ; exul eram (j’étais en exil). à Tomes2L’ac­tuelle Constanța en Rou­ma­nie., bour­gade gla­ciale à l’ex­trême li­mite de l’em­pi­re, sur les bords in­hos­pi­ta­liers de la mer Noire.3En sa­luant une der­nière fois le Ca­pi­to­le, l’exilé pro­nonça ces adieux que Goethe fera siens au mo­ment de son propre dé­part de la Ville éter­nelle : « Grands Dieux qui ha­bi­tez ce temple au­guste si voi­sin de chez moi, et que mes yeux dé­sor­mais ne ver­ront plus ; […] vous qu’il faut que je quit­te, […] dé­char­gez-moi, je vous sup­plie, de la haine de Cé­sar ; c’est la seule grâce que je vous de­mande en par­tant. Dites à cet homme di­vin quelle er­reur m’a sé­dui­te, et faites-lui connaître que ma faute ne fut ja­mais un crime ».

Le Mystère de la disgrâce

Quelle fut la cause de cette relegatio sans ju­ge­ment, par la seule vo­lonté d’Au­gus­te, et quelle rai­son eut ce prince de pri­ver Rome et sa cour d’un si grand poète pour le confi­ner chez les Gètes ? C’est ce que l’on ignore et que l’on igno­rera toujours. Ovide évoque un car­men et er­ror (un poème et une im­pru­den­ce), mur­mu­rant énig­ma­tique­ment :

« Ah ! pourquoi ai-je vu ce qu’il ne fal­lait pas voir ? Pourquoi mes yeux sont-ils de­ve­nus cou­pables ? Pourquoi en­fin, par mon im­pru­den­ce, ai-je connu ce que je ne de­vais ja­mais connaître ? »

Ovide. Les Élé­gies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes], trad. du la­tin par Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris : d’Houry fils, 1723.

Si L’Art d’ai­mer, pu­blié une dé­cen­nie plus tôt, fut le carmen ou le pré­texte of­fi­ciel, l’error ou la faute vé­ri­table de­meure une énigme scel­lée dans la tombe du poète :

« Le crime d’Ovide était in­con­tes­ta­ble­ment d’avoir vu quelque chose de hon­teux dans la fa­mille d’Oc­tave […]. Les doctes n’ont pas dé­cidé s’il avait vu Au­guste avec un jeune garçon […] ; ou s’il avait vu quelque écuyer entre les bras de l’im­pé­ra­trice Li­vie, que cet Au­guste avait épou­sée grosse d’un autre ; ou s’il avait vu cet em­pe­reur Au­guste oc­cupé avec sa fille ou sa pe­tite-fille ; ou en­fin s’il avait vu cet em­pe­reur Au­guste fai­sant quelque chose de pis, torva tuen­ti­bus hir­cis [sous les re­gards torves des boucs]. ».

Vol­taire. Œuvres com­plètes de Vol­tai­re, vol. 45B, […] D’Ovi­de, de So­crate […]. Ox­ford : Vol­taire Foun­da­tion, 2010.

Ou­blions donc les hy­po­thèses aussi nom­breuses qu’étranges de ceux qui veulent à quelque prix que ce soit de­vi­ner un se­cret de deux mil­lé­naires. Il suf­fit de sa­voir que, dans les affres de l’exil, dans les san­glots de l’iso­le­ment, Ovide ne trouva pas d’autre res­source que sa poé­sie, et qu’il l’em­ploya tout en­tière à ama­douer un em­pe­reur dont il s’était at­tiré la ran­cune. « Les Dieux se laissent quelque­fois flé­chir », se di­sait-il. De là naquirent les Tristes (Tristia)4Formes reje­tées :
Les Cinq Livres des Tristes.
Tris­tium li­bri quinque (V).
De Tris­ti­bus li­bri quinque (V).
et les Pontiques (Epis­tulæ ex Ponto)5Formes reje­tées :
Lettres du Pont.
Élé­gies écrites dans la pro­vince de Pont.
Les Quatre Livres d’épîtres écrites dans la pro­vince de Pont.
Pon­ticæ epis­tolæ.
De Ponto li­bri qua­tuor (IV).
.

Chronique d’un hiver éternel : Le Drame de Tomes

Les élé­gies d’Ovide pen­dant son exil sont le jour­nal d’un homme perdu loin des siens, loin d’une ci­vi­li­sa­tion dont il fut na­guère le plus ai­mable re­pré­sen­tant ; une longue dé­plo­ra­tion adres­sée à son épou­se, à ses amis res­tés à Rome et à un pou­voir im­pla­cable dont il at­tend en vain la clé­mence. Tomes s’y pré­sente sous l’as­pect d’une « terre pleine d’amer­tume », toujours bat­tue par les vents et par la grêle d’un hi­ver éter­nel, et où le vin mê­me, « pé­tri­fié par le froid », se fige en glace qu’il faut tran­cher à la hache. Le poète s’y sent un étran­ger ab­solu ; un pri­son­nier désap­pre­nant à par­ler la­tin au mi­lieu de mots bar­bares et d’af­freux cris de Gètes :

« ils s’en­tre­tiennent les uns avec les autres en une langue qui leur est com­mune ; mais moi, je ne puis me faire en­tendre que par des gestes et des signes ; je passe ici pour bar­ba­re, et [ces] Gètes im­per­ti­nents se rient des mots la­tins. »

Ovide. Les Élé­gies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes], trad. du la­tin par Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris : d’Houry fils, 1723.

Face à l’adversité

Où Ovide pui­sa-t-il le cou­rage né­ces­saire pour sup­por­ter une ad­ver­sité si cruelle ? Dans l’écri­ture :

« [Si vous me] ques­tion­nez sur ce que je fais ici, je vous di­rai que je m’oc­cupe à des études as­sez peu utiles en ap­pa­ren­ce, et qui néan­moins ont leur uti­lité pour moi ; et quand elles ne ser­vi­raient qu’à me faire ou­blier mes mal­heurs, ce ne se­rait pas un mé­diocre avan­tage : trop heu­reux si, en culti­vant un champ si sté­ri­le, j’en re­tire au moins quelque fruit. »

Ovide. Les Élé­gies d’Ovide pen­dant son exil, t. II, Élé­gies pon­tiques, trad. du la­tin par Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris : d’Hou­ry, 1726.

Au res­te, l’an­cien dandy ro­main n’a pas en­tiè­re­ment dis­paru : élé­gan­ce, traits re­cher­chés, com­pa­rai­sons plus in­gé­nieuses que so­lides per­sis­tent, par­fois jusqu’à l’ex­cès. Quin­ti­lien déjà le ju­geait moins oc­cupé de ses propres mal­heurs, qu’ama­tor in­ge­nii sui (a­mou­reux de son propre gé­nie). D’après Sé­nèque le pè­re, Ovide connais­sait « ce qu’il y avait d’exu­bé­rant dans ses vers », mais s’en ac­com­mo­dait : « Il di­sait qu’une fi­gure était par­fois ren­due bien plus jo­lie par un grain de beauté ». Cette constance à don­ner quelque tour à ses pen­sées, quelque « grain de beauté », à la ma­nière française — « on di­rait presque qu’il est né parmi nous », note le tra­duc­teur Jean Ma­rin de Ker­vil­lars — est la marque ul­time de sa per­son­na­li­té, le re­fus avoué de lais­ser l’éloi­gne­ment de la ca­pi­tale anéan­tir l’ar­tiste. Et après avoir si sou­vent dé­crit cet éloi­gne­ment comme une es­pèce de mort, il fi­nit par trou­ver Rome au bord de la mer Noi­re, concluant : « le pays où le sort m’a placé doit me te­nir lieu de Rome. Ma muse in­for­tu­née se contente de ce théâtre […] : tel est le bon plai­sir d’un puis­sant Dieu. »6Plus ré­si­gné que ré­so­lu, il n’alla pas jusqu’à ins­crire sur le lin­teau de sa por­te, comme le fera Hu­go, EXI­LIUM VITA EST (L’EXIL C’EST LA VIE ou LA VIE EST UN EXIL).

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Зората на средновековна Япония в нейните епоси

Пре­ве­дено от френ­ски

Мир­ният пе­риод Хе­йан (794-1185) за­върши в по­жар. След битки с рядка жес­то­кост, два съ­пер­ни­чески до­ма, Тайра и Ми­на­мо­то, из­мес­тиха един след друг прид­вор­ната арис­ток­ра­ция, ко­ято не раз­по­ла­гаше нито с дос­та­тъчна ар­мия, нито с по­ли­ция, и пре­диз­ви­каха нас­тъп­ва­нето на фе­о­дал­ния ре­жим. Така за­почва япон­с­кото Сред­но­ве­ко­вие. Този пе­риод на сът­ре­се­ния бе та­къв, че „трябва да се рови в гер­ман­с­кото Сред­но­ве­ко­вие, за да се на­мери по­добна бър­ко­тия“. На из­тън­че­ността на жен­с­ката ли­те­ра­тура от Хе­йан пос­лед­ваха от­то­гава мъ­жес­т­вени раз­ка­зи, пълни с „убийства“, „хитрости“, „чу­десни бойни под­визи“ и „дълго под­гот­вяни от­мъ­ще­ния“ – „из­точ­ник на сму­ще­ние и тре­вога за ис­то­ри­ците“.

С броеница в ръката и меч на кръста

От тази су­ма­тоха се ро­диха „во­ен­ните ска­за­ния“ (gunki monogatari), ко­ито се на­ми­рат на кръс­то­пътя между ис­то­ри­чес­ката хро­ни­ка, на­ци­о­нал­ния епос и дъл­бо­ката бу­дис­тка ме­ди­та­ция. Тях­ната фун­к­ция беше впро­чем не тол­кова ли­те­ра­тур­на, в сми­съ­ла, в който ние го раз­би­ра­ме, кол­кото па­мет и ду­хов­на: ста­ваше дума преди всичко „да се ус­по­коят […] ду­шите на во­и­ни­те, за­ги­нали в бо­е­вете“ и за оце­ле­лите „да се търси сми­съл в ха­о­тич­ните съ­би­тия, ко­ито сло­жиха край на ста­рия ред“. Тази фун­к­ция се па­даше на „мо­на­сите с бива“ (biwa hōshi или biwa bōzu), аеди обик­но­вено сле­пи. По­добни на на­шите тру­ба­дури от ми­на­ло­то, те оби­ка­ляха стра­на­та, дек­ла­ми­райки с пев­лив глас ве­ли­ките дела на ми­на­ло­то. Об­ле­чени в мо­на­шеска ро­ба, без съм­не­ние за да се пос­та­вят под зак­ри­лата на хра­мо­вете и ма­нас­ти­ри­те, те се съп­ро­вож­даха със сво­ята че­ти­рис­т­рунна лют­ня, бива1Ро­ден в цар­с­т­вото Пер­сия и гра­нич­ните му ре­ги­о­ни, бива се раз­п­рос­т­ра­нява в Из­точна Азия по про­те­же­ни­ето на Пътя на коп­ри­на­та. Усъ­вър­шен­с­т­ван в Ки­тай, той прис­тига в япон­с­кия ар­хи­пе­лаг към 8-и век“. Hyōdō, Hiromi, „Les moines joueurs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des Heike“ (Мо­на­сите сви­рачи на бива (biwa hōshi) и Ска­за­ни­ето за Хейке) в Brisset, Claire-Akiko, Brotons, Arnaud и Struve, Daniel (ред­.), op. cit., чи­ито акорди под­чер­та­ваха ме­лан­хо­ли­ята на раз­ка­за.

В сър­цето на ре­пер­то­а­ра, който тези ар­тисти пре­да­ваха от учи­тел на уче­ник, една ос­новна три­ло­гия прос­ле­дява бра­то­у­бийс­т­ве­ните бор­би, ко­ито пре­о­бър­наха ар­хи­пе­лага в нова ера: Ска­за­ни­ето за Хо­ген (Hōgen monogatari)2От­х­вър­лени фор­ми:
Récit des troubles de l’ère Hogen (Раз­каз за сму­то­вете от ерата Хо­ген).
La Chronique des Hogen (Хро­ни­ката на Хо­ген).
Récit de l’ère Hōgen (Раз­каз от ерата Хо­ген).
Histoire de la guerre de l’époque Hōgen (Ис­то­рия на вой­ната от епо­хата Хо­ген).
Hōghen monogatari.
Hōghenn monogatari.
, Ска­за­ни­ето за Хей­джи (Heiji monogatari)3От­х­вър­лени фор­ми:
Épopée de la rébellion de Heiji (Е­по­пея на бунта на Хей­джи).
La Chronique des Heigi (Хро­ни­ката на Хей­ги).
Récit de l’ère Heiji (Раз­каз от ерата Хей­джи).
Récits de la guerre de l’ère Heiji (Раз­кази от вой­ната от ерата Хей­джи).
Heïdji monogatari.
Heizi monogatari.
и най-про­чу­тото от всич­ки, Ска­за­ни­ето за Хейке (Heike monogatari)4От­х­вър­лени фор­ми:
Le Dit des Heikke (Ска­за­ни­ето за Хей­ке).
L’Aventure d’Heike (Прик­лю­че­ни­ето на Хей­ке).
Histoire des Heike (Ис­то­рия на Хей­ке).
Contes du Heike (При­казки за Хей­ке).
Contes des Heike (При­казки за Хей­ке).
La Chronique des Heiké (Хро­ни­ката на Хей­ке).
La Chronique de Heiké (Хро­ни­ката на Хей­ке).
Chroniques du clan Heike (Хро­ники на клана Хей­ке).
La Geste de la maison des Héï (Пе­сента за дома на Хей).
Geste de la famille des Hei (Пе­сен за се­мейс­т­вото Хей).
Histoire de la famille des Hei (Ис­то­рия на се­мейс­т­вото Хей).
Histoire de la famille Heiké (Ис­то­рия на се­мейс­т­вото Хей­ке).
Histoire de la maison des Taira (Ис­то­рия на дома на Тай­ра).
Histoire de la famille des Taïra (Ис­то­рия на се­мейс­т­вото Тай­ра).
Récit de l’histoire des Taira (Раз­каз за ис­то­ри­ята на Тай­ра).
Roman des Taira (Ро­ман за Тай­ра).
La Geste des Taïra (Пе­сента за Тай­ра).
Feike no monogatari.
. Пър­вите две, ма­кар да мо­гат да из­г­леж­дат про­за­ич­ни, опис­вайки как Тайра и Ми­на­мото пос­те­пенно се вмък­ват във во­ен­ната власт, до­като при­до­бият ре­ша­ващо вли­я­ние върху де­лата на дво­ра, все пак под­гот­вят пред­с­то­я­щата драма и вече съ­дър­жат тази „чув­с­т­ви­тел­ност към ефи­мер­но­то“ (mono no aware), ко­ято ще на­мери в Ска­за­ни­ето за Хейке своя най-съ­вър­шен из­раз:

Све­тът, в който жи­веем
Няма по­вече съ­щес­т­ву­ване
От лу­нен лъч
Който се от­ра­зява във во­дата
Чер­пена в ше­пата на ръ­ка­та.

Le Dit de Hōgen ; Le Dit de Heiji (Ска­за­ни­ето за Хо­ген; Ска­за­ни­ето за Хей­джи), прев. от япон­ски от Рене Си­е­фер, Па­риж: Publications orientalistes de France, 1976; пре­изд. Лаг­рас: Verdier, кол. „Verdier poche“, 2007.

Непостоянството като съдба

Мо­ну­мен­тално про­из­ве­де­ние, ис­тин­ска Енеида на вът­реш­ните борби и ожес­то­че­ните вой­ни, ко­ито раз­къ­саха двата до­ма, кул­ми­ни­райки с бит­ката при Дан-но-ура (25 ап­рил 1185), Ска­за­ни­ето за Хейке все пак се от­к­ло­нява ра­ди­кално от за­пад­ната тра­ди­ция. Вместо да за­почне по на­чина на Вер­ги­лий с arma virumque (о­ръ­жи­ята и мъ­жа), япон­с­ката хро­ника на­помня от пър­вия си ред „не­пос­то­ян­с­т­вото на всички неща“: „Гор­де­ли­вият на­ис­тина не трае, точно като съня на една про­летна нощ“. Пер­со­на­жи­те, ве­лики или скром­ни, всички са от­не­сени от съ­щия ви­хър, илюс­т­ри­райки до на­си­та, че спо­ред фор­му­лата на Бо­сюе:

Ще дойде вре­ме­то, ко­гато този чо­век, който ви се стру­ваше тол­кова ве­лик, вече няма да го има, ко­гато ще бъде като де­те­то, ко­ето още не е ро­де­но, ко­гато няма да бъде ни­що. […] Дой­дох само за да по­пълня брой­ка­та, а и без мен мо­жеха да ми­нат; […] ко­гато гле­дам от­б­ли­зо, струва ми се, че е сън да се виж­дам тук и че всич­ко, ко­ето виж­дам, са само су­етни по­до­бия: Præterit enim figura hujus mundi (За­щото пре­ми­нава този свят, та­къв ка­къвто го виж­да­ме)51 Кор 7,31 (La Bible : traduction officielle liturgique (Биб­ли­я­та: офи­ци­а­лен ли­тур­ги­чен пре­вод­)).“.

Bossuet, Jacques Bénigne, Œuvres complètes (Пълни съ­чи­не­ни­я), т. IV, Па­риж: Lefèvre; Firmin Didot frères, 1836.

Така Ска­за­ни­ето за Хейке при­лича на неп­ре­къс­ната про­по­вед, къ­дето всички прев­рат­ности в жи­вота на ге­ро­ите слу­жат да илюс­т­ри­рат този за­кон на не­пос­то­ян­с­т­вото (mujō) и су­ет­ността на чо­веш­ката сла­ва. Слу­чаят с Тайра но Та­да­нори (1144-1184) е в това от­но­ше­ние по­ка­за­те­лен. Из­не­на­дан от вра­га, той над­вива про­тив­ника си, но ня­ка­къв слу­чаен слуга на пос­лед­ния се на­месва и му от­сича дяс­ната ръка до ла­къ­тя. Зна­ей­ки, че краят му е до­шъл, Та­да­нори се об­ръща на за­пад и при­зо­вава с твърд глас де­сет пъти Бу­да, преди да бъде обез­г­ла­вен. Прик­ре­пена към кол­чана му, на­ми­рат тази про­щална по­е­ма:

От­не­сен от тъм­ни­ните
Ще се под­с­лоня под
Кло­ните на едно дър­во.
Само цве­тята
Ще ме при­е­мат тази ве­чер.

Hoffmann, Yoel, Poèmes d’adieu japonais : anthologie commentée de poèmes écrits au seuil de la mort (Я­пон­ски про­щални по­е­ми: ко­мен­ти­рана ан­то­ло­гия на по­е­ми, на­пи­сани на прага на смърт­та), прев. от ан­г­лийски от Аниес Ро­зен­б­лум, Ма­ла­коф: A. Colin, 2023.

Една полусянкова последователност

Тази бу­дис­тка чув­с­т­ви­тел­ност, ко­ято про­пива дори най-кър­ва­вите сце­ни, все пак не ви­наги е дос­та­тъчна да из­дигне едно по­вес­т­во­ва­ние, ко­ето може да из­г­лежда бав­но, рав­но­мер­но, ед­но­об­разно за умо­ве, фор­ми­рани от за­пад­ната ес­те­ти­ка. По­до­бен на звука на кам­ба­ната на Ги­он, хо­дът на ска­за­ни­ята е рав­но­ме­рен, твърде рав­но­ме­рен до­ри, и до­ня­къде мо­но­то­нен. Съ­жа­ля­вам, че раз­кази тол­кова про­чути не са на­ме­рили също тол­кова про­чут по­ет, който да ги е зак­ре­пил за­ви­на­ги; че им е лип­с­вал Омир, който да им е дал раз­но­об­ра­зие, гъв­ка­вост, вечно въз­хи­ща­ва­ни.

Както от­бе­лязва Жорж Бус­ке, оми­ро­вите ге­рои често имат „странни ве­се­лости или сла­бос­ти, ко­ито ни ка­рат да до­кос­нем с пръст тях­ната чо­веч­ност; тези на Тайра ни­кога не прес­та­ват да бъ­дат ус­ловни и сту­дени“. До­като на­ив­ният гръцки раз­каз­вач ви­наги ос­тавя да про­зира смътна и фина ус­мивка зад ду­ми­те, „япон­с­кият рап­сод ни­кога не на­пуска епич­ния тон и на­ду­тата стойка“. Там, „къ­дето звучи като фан­фара ра­дос­т­ното раз­г­ръ­щане на тру­ве­ра, тук се чува само ме­лан­хо­лич­ният ак­цент на опе­ча­ле­ния бу­дист: „Храб­рият мъж [и той] нак­рая се сгро­мо­лясва ни по­ве­че, ни по-малко от прах на вя­тъ­ра““.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Η Αυγή της μεσαιωνικής Ιαπωνίας στα έπη της

Μεταφρασμένο από τα γαλ­λικά

Η ει­ρηνική περίοδος Χεϊάν (794-1185) έληξε μέσα σε πυρ­καγιά. Στο τέλος μαχών σπάνιας βιαιότητας, δύο αντίπαλοι οί­κοι, οι Ταΐρα και οι Μιναμότο, εκτόπισαν δια­δοχικά την αυ­λική αριστοκρατία, η οποία δεν διέθετε ούτε επαρκή στρατό ούτε αστυνομία, και προκάλεσαν την έλευση του φεου­δαρ­χικού καθεστώτος. Αρ­χίζει τότε ο ια­πωνικός Μεσαί­ωνας. Αυτή η περίοδος ανατροπών ήταν τέτοια που «θα έπρεπε να ψάξουμε στον γερ­μανικό Μεσαί­ωνα για να βρούμε παρόμοια σύγ­χυση». Στη λεπτότητα της γυναι­κείας λογοτεχνίας του Χεϊάν δια­δέχθηκαν, έκτοτε, αν­δρικές αφηγήσεις, γεμάτες «δολοφονίες», «δολιότητες», «θαυ­μαστά κατορ­θώματα» και «εκ­δικήσεις μακρόχρονα προε­τοι­μασμένες» — «πηγή αμηχανίας και ταραχής για τους ιστορικούς».

Με το Κομποσκοίνι στο χέρι και το Σπαθί στη ζώνη

Από αυτή την αναταραχή γεν­νήθηκαν τα «πολεμικά διηγήματα» (gunki monogatari), που βρίσκονται στη δια­σταύ­ρωση του ιστορικού χρονικού, του εθνικού έπους και ενός βαθιού βου­διστικού στοχασμού. Η λει­τουρ­γία τους ήταν άλ­λωστε λιγότερο λογοτεχνική, με την έν­νοια που την εν­νοούμε εμείς, παρά μνημονική και πνευ­ματική: επρόκειτο πρωτίστως «να κατευ­νάσουν […] τις ψυχές των πολεμιστών που χάθηκαν στις μάχες» και, για τους επιζώντες, «να αναζητήσουν ένα νόημα στα χαοτικά γεγονότα που έθεσαν τέλος στην παλαιά τάξη». Αυτή η λει­τουρ­γία ανήκε στους «μοναχούς του biwa» (biwa hôshi ή biwa bôzu), ραψωδούς γενικά τυφλούς. Όμοιοι με τους τροβαδού­ρους μας του παρελ­θόντος, διέσχιζαν τη χώρα, απαγ­γέλ­λοντας με μελωδική φωνή τα κατορ­θώματα του παρελ­θόντος. Ντυμένοι με μοναστικό ράσο, αναμ­φίβολα για να τοποθετηθούν υπό την προστασία των ναών και των μοναστηριών, συνόδευαν τον εαυτό τους με το τετράχορδο λαούτο τους, το biwa1«Γεν­νημένο στο βασίλειο της Περ­σίας και τις γει­τονικές περιο­χές του, το biwa δια­δόθηκε στην Ανατολική Ασία κατά μήκος του Δρόμου του Μεταξιού. Τελειο­ποι­ημένο στην Κίνα, έφτασε στο ια­πωνικό αρ­χιπέλαγος περί τον 8ο αιώνα». Hyôdô, Hiromi, «Les moines joueurs de biwa (biwa hôshi) et Le Dit des Heike» (Οι μοναχοί παί­κτες του biwa (biwa hôshi) και Το Διήγημα των Χεϊκέ) στο Brisset, Claire-Akiko, Brotons, Arnaud και Struve, Daniel (επιμ.), op. cit., του οποίου οι συγ­χορ­δίες τόνιζαν τη μελαγ­χολία της αφήγησης.

Στην καρ­διά του ρεπερ­τορίου που αυ­τοί οι καλ­λιτέχνες μετέδιδαν από δάσκαλο σε μαθητή, μια θεμελιώδης τριλογία ανιχνεύει τους αδελ­φοκτόνους αγώνες που έκαναν το αρ­χιπέλαγος να περάσει σε μια νέα εποχή: Το Διήγημα του Χόγκεν (Hôgen monogatari)2Απορ­ριφθεί­σες μορ­φές:
Récit des troubles de l’ère Hogen (Αφήγηση των ταραχών της εποχής Χόγκεν).
La Chronique des Hogen (Το Χρονικό των Χόγκεν).
Récit de l’ère Hôgen (Αφήγηση της εποχής Χόγκεν).
Histoire de la guerre de l’époque Hôgen (Ιστορία του πολέμου της εποχής Χόγκεν).
Hôghen monogatari.
Hôghenn monogatari.
, Το Διήγημα του Χέιτζι (Heiji monogatari)3Απορ­ριφθεί­σες μορ­φές:
Épopée de la rébellion de Heiji (Έπος της εξέγερ­σης του Χέιτζι).
La Chronique des Heigi (Το Χρονικό των Χέιγκι).
Récit de l’ère Heiji (Αφήγηση της εποχής Χέιτζι).
Récits de la guerre de l’ère Heiji (Αφηγήσεις του πολέμου της εποχής Χέιτζι).
Heïdji monogatari.
Heizi monogatari.
, και το πιο διάσημο απ’ όλα, Το Διήγημα των Χεϊκέ (Heiké monogatari)4Απορ­ριφθεί­σες μορ­φές:
Le Dit des Heikke (Το Διήγημα των Χέικ­κε).
L’Aventure d’Heike (Η Περιπέτεια του Χεϊκέ).
Histoire des Heike (Ιστορία των Χεϊκέ).
Contes du Heike (Παραμύθια του Χεϊκέ).
Contes des Heike (Παραμύθια των Χεϊκέ).
La Chronique des Heiké (Το Χρονικό των Χεϊκέ).
La Chronique de Heiké (Το Χρονικό του Χεϊκέ).
Chroniques du clan Heike (Χρονικά της φυλής Χεϊκέ).
La Geste de la maison des Héï (Τα Κατορ­θώματα του οί­κου των Χέι).
Geste de la famille des Hei (Κατορ­θώματα της οι­κογένειας των Χέι).
Histoire de la famille des Hei (Ιστορία της οι­κογένειας των Χέι).
Histoire de la famille Heiké (Ιστορία της οι­κογένειας Χεϊκέ).
Histoire de la maison des Taira (Ιστορία του οί­κου των Ταΐρα).
Histoire de la famille des Taïra (Ιστορία της οι­κογένειας των Ταΐρα).
Récit de l’histoire des Taira (Αφήγηση της ιστορίας των Ταΐρα).
Roman des Taira (Μυθιστόρημα των Ταΐρα).
La Geste des Taïra (Τα Κατορ­θώματα των Ταΐρα).
Feike no monogatari.
. Τα δύο πρώτα, αν και μπορεί να φαί­νονται πεζά περιγράφοντας πώς οι Ταΐρα και οι Μιναμότο ει­σχωρούν σιγά-σιγά στη στρατιω­τική εξου­σία μέχρι να αποκτήσουν αποφασιστική επιρ­ροή στις υποθέσεις της αυ­λής, δεν παύ­ουν να προε­τοι­μάζουν το επερ­χόμενο δράμα και περιέχουν ήδη αυτή την «ευαι­σθησία στο εφήμερο» (mono no aware) που θα βρει στο Το Διήγημα των Χεϊκέ την πιο ολοκληρωμένη έκ­φρασή της:

«Ο κόσμος όπου ζούμε
Δεν έχει ύπαρξη περισ­σότερο
Από ακτίνα σελήνης
Που αντανακλάται στο νερό
Αντλημένο στην κοι­λότητα του χεριού.»

Le Dit de Hôgen ; Le Dit de Heiji (Το Διήγημα του Χόγκεν· Το Διήγημα του Χέιτζι), μετάφρ. από τα ια­πωνικά René Sieffert, Παρίσι: Publications orientalistes de France, 1976· επανέκδ. Lagrasse: Verdier, σειρά «Verdier poche», 2007.

Η Παροδικότητα ως πεπρωμένο

Μνημειώδες έρ­γο, πραγ­ματική Αινειάδα των εμ­φυλίων αγώνων και των σκληρών πολέμων που διέσχισαν τους δύο οί­κους, με αποκορύφωμα τη μάχη του Νταν-νο-ούρα (25 Απριλίου 1185), το Το Διήγημα των Χεϊκέ απομακρύνεται ωστόσο ριζικά από τη δυτική παράδοση. Αντί να ανοί­γει, με τον τρόπο του Βιρ­γιλίου, με τα arma virumque (τα όπλα και τον άν­δρα), το ια­πωνικό χρονικό υπεν­θυμίζει από την πρώτη του γραμμή «την παροδικότητα όλων των πραγ­μάτων»: «Ο υπερήφανος, βεβαί­ως, δεν διαρ­κεί, ακριβώς όμοιος με το όνειρο μιας ανοι­ξιάτικης νύχτας». Οι χαρακτήρες, μεγάλοι ή ταπει­νοί, παρασύρονται όλοι από την ίδια δίνη, απει­κονίζοντας διαρ­κώς ότι, σύμ­φωνα με τη φράση του Μποσ­συέ:

«Θα έρ­θει ο και­ρός που αυ­τός ο άν­θρωπος που σας φαι­νόταν τόσο μεγάλος δεν θα υπάρ­χει πια, όπου θα εί­ναι όπως το παιδί που δεν έχει γεν­νηθεί ακόμη, όπου δεν θα εί­ναι τίποτα. […] Δεν ήρθα παρά για να κάνω αριθ­μό, ακόμη δεν με εί­χαν ανάγκη· […] όταν κοι­τάζω από κοντά, μου φαί­νεται ότι εί­ναι όνειρο να βλέπω τον εαυτό μου εδώ, και ότι όλα όσα βλέπω δεν εί­ναι παρά μάταια ομοιώματα: Præterit enim figura hujus mundi (Γιατί περ­νάει, αυ­τός ο κόσμος όπως τον βλέπου­με)5Α΄ Κορ 7,31 (La Bible : traduction officielle liturgique - Η Βίβλος: επίσημη λει­τουρ­γική μετάφραση).».

Bossuet, Jacques Bénigne, Œuvres complètes (Άπαντα), τ. IV, Παρίσι: Lefèvre· Firmin Didot frères, 1836.

Έτσι, το Το Διήγημα των Χεϊκέ μοιάζει με ένα συνεχές κήρυγ­μα, όπου όλες οι περιπέτειες της ζωής των ηρώων χρησιμεύ­ουν για να απει­κονίσουν αυ­τόν τον νόμο της παροδικότητας (mujô) και τη ματαιότητα των αν­θρώπων δόξων. Η περίπτωση του Ταΐρα νο Τανταμόρι (1144-1184) εί­ναι από αυτή την άποψη υποδειγ­ματική. Αιφ­νιδια­σμένος από τον εχθρό, κυριαρ­χεί τον αντίπαλό του, αλλά ένας οποιοσ­δήποτε υπηρέτης του τελευ­ταίου επεμ­βαί­νει και του κόβει το δεξί χέρι στη ρίζα του αγκώνα. Γνωρίζοντας ότι ήρθε το τέλος του, ο Τανταμόρι στρέφεται προς τη δύση και επικαλεί­ται με σταθερή φωνή, δέκα φορές, τον Βούδα πριν αποκεφαλιστεί. Προσαρ­τημένο στη φαρέτρα του, βρέθηκε αυτό το αποχαι­ρετιστήριο ποί­ημα:

«Παρασυρ­μένος από τα σκοτάδια
Θα στεγαστώ κάτω από
Τα κλαδιά ενός δέντρου.
Μόνο τα λου­λού­δια
Θα με υποδεχτούν απόψε.»

Hoffmann, Yoel, Poèmes d’adieu japonais : anthologie commentée de poèmes écrits au seuil de la mort (Ια­πωνικά αποχαι­ρετιστήρια ποι­ήματα: σχολια­σμένη αν­θολογία ποι­ημάτων γραμ­μένων στο κατώφλι του θανάτου), μετάφρ. από τα αγ­γλικά Agnès Rozenblum, Malakoff: A. Colin, 2023.

Μια μετριοπαθής μεταγενέστερη υποδοχή

Αυτή η βου­διστική ευαι­σθησία, που δια­ποτίζει ακόμη και τις πιο αι­ματηρές σκηνές, δεν αρ­κεί ωστόσο πάντα να ανυψώσει μια αφήγηση που μπορεί να φαί­νεται αρ­γή, κανονική, ομοιόμορφη στα πνεύ­ματα που έχουν δια­μορ­φωθεί στη δυτική αι­σθητική. Όμοια με τον ήχο της καμπάνας του Γκιόν, η πορεία των διηγημάτων εί­ναι κανονική, πολύ κανονική μάλιστα, και κάπως μονότονη. Λυπάμαι που αφηγήσεις τόσο διάσημες δεν βρήκαν έναν εξίσου διάσημο ποι­ητή που θα τις είχε καθηλώσει για πάντα· που τους έλειψε ένας Όμηρος που θα τους είχε δώσει μια ποι­κιλία, μια ευ­ελιξία αιώνια θαυ­μαστές.

Όπως σημειώνει ο Georges Bousquet, οι ομηρικοί ήρωες έχουν συχνά «ευ­θυμίες ή παράξενες αδυναμίες που μας κάνουν να αγ­γίξουμε με το δάχτυλο την αν­θρωπιά τους· εκεί­νοι των Ταΐρα δεν παύ­ουν ποτέ να εί­ναι συμ­βατικοί και ψυχροί». Ενώ ο αφελής έλ­ληνας αφηγητής αφήνει πάντα να δια­φαί­νεται ένα αόριστο και λεπτό χαμόγελο πίσω από τις λέξεις, «ο ιάπωνας ραψωδός δεν εγκαταλεί­πει ποτέ τον επικό τόνο και το επιτηδευ­μένο ύφος». Εκεί «όπου αντηχεί σαν φαν­φάρα η χαρού­μενη έκ­φραση του τροβαδού­ρου, δεν ακούμε εδώ παρά τη μελαγ­χολική προφορά του απογοη­τευ­μένου βου­διστή: “Ο γεν­ναίος άν­δρας [κι αυ­τός] καταλήγει να καταρ­ρέει ούτε λίγο ούτε πολύ όπως η σκόνη στον άνεμο”».

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

মধ্যযুগীয় জাপানের ঊষালগ্ন তার মহাকাব্যে

ফরাসি থেকে অনূদিত

শান্তিপূর্ণ হেইয়ান যুগ (৭৯৪-১১৮৫) এক মহাসংঘর্ষে সমাপ্ত হয়। বিরল হিংস্রতার যুদ্ধের পরিসমাপ্তিতে, দুই প্রতিদ্বন্দ্বী পরিবার, তাইরা এবং মিনামোতো, পর্যায়ক্রমে রাজদরবারের অভিজাতদের উৎখাত করে, যাদের ছিল না পর্যাপ্ত সেনাবাহিনী বা পুলিশ, এবং সামন্ততান্ত্রিক শাসনব্যবস্থার সূচনা ঘটায়। তখন থেকে শুরু হয় জাপানি মধ্যযুগ। এই উথালপাথালের সময় এতটাই ছিল যে “জার্মান মধ্যযুগে খুঁজতে হবে এরকম বিশৃঙ্খলা পেতে”। হেইয়ানের নারী সাহিত্যের পরিশীলিততার পর এল পৌরুষদীপ্ত আখ্যান, যা পূর্ণ “হত্যাকাণ্ড”, “চাতুরী”, “অসাধারণ যুদ্ধকীর্তি” এবং “দীর্ঘ পরিকল্পিত প্রতিশোধ” দিয়ে — “ঐতিহাসিকদের জন্য বিব্রতকর এবং বিভ্রান্তির উৎস”

হাতে জপমালা এবং কোমরে তলোয়ার

এই হৈচৈ থেকে জন্ম নিল “যোদ্ধা কাহিনী” (gunki monogatari), যা ঐতিহাসিক বর্ষপঞ্জি, জাতীয় মহাকাব্য এবং গভীর বৌদ্ধ ধ্যানের সংমিশ্রণে অবস্থিত। তাদের কার্য ছিল আমাদের বোঝার চেয়ে কম সাহিত্যিক, বরং স্মৃতিমূলক এবং আধ্যাত্মিক: সর্বপ্রথম এটি ছিল “যুদ্ধে নিহত যোদ্ধাদের আত্মাকে শান্ত করা” এবং জীবিতদের জন্য “পুরাতন শৃঙ্খলার অবসান ঘটানো বিশৃঙ্খল ঘটনাবলীর অর্থ খোঁজা”। এই দায়িত্ব ছিল “বিওয়া সন্ন্যাসী”দের (biwa hōshi বা biwa bōzu), যারা সাধারণত অন্ধ গায়ক ছিলেন। আমাদের প্রাচীন ট্রুবাদুরদের মতো, তারা দেশ ভ্রমণ করতেন, গেয়ে গেয়ে অতীতের বীরগাথা শোনাতেন। সন্ন্যাসীর পোশাকে আবৃত, সম্ভবত মন্দির এবং মঠের সুরক্ষায় থাকার জন্য, তারা তাদের চার তারের বীণা, biwa1“পারস্য রাজ্য এবং তার সীমান্তবর্তী অঞ্চলে জন্ম নিয়ে, biwa সিল্ক রোড বরাবর পূর্ব এশিয়ায় ছড়িয়ে পড়ে। চীনে নিখুঁত হয়ে, এটি ৮ম শতাব্দীতে জাপানি দ্বীপপুঞ্জে পৌঁছায়”। Hyōdō, Hiromi, “Les moines joueurs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des Heike” (বিওয়া বাজানো সন্ন্যাসীরা (biwa hōshi) এবং লে দি দে হেইকে) in Brisset, Claire-Akiko, Brotons, Arnaud এবং Struve, Daniel (সম্পা.), op. cit., বাজাতেন, যার সুর আখ্যানের বিষাদকে ছন্দবদ্ধ করত।

এই শিল্পীরা যে সংগ্রহ গুরু থেকে শিষ্যে হস্তান্তর করতেন, তার কেন্দ্রে একটি মৌলিক ত্রয়ী দ্বীপপুঞ্জকে নতুন যুগে নিয়ে যাওয়া ভ্রাতৃঘাতী সংগ্রামের বর্ণনা দেয়: হোগেন কাহিনী (Hōgen monogatari)2প্রত্যাখ্যাত রূপ:
Récit des troubles de l’ère Hogen (হোগেন যুগের বিপর্যয়ের আখ্যান)।
La Chronique des Hogen (হোগেনদের বর্ষপঞ্জি)।
Récit de l’ère Hōgen (হোগেন যুগের আখ্যান)।
Histoire de la guerre de l’époque Hōgen (হোগেন যুগের যুদ্ধের ইতিহাস)।
Hōghen monogatari
Hōghenn monogatari
, হেইজি কাহিনী (Heiji monogatari)3প্রত্যাখ্যাত রূপ:
Épopée de la rébellion de Heiji (হেইজি বিদ্রোহের মহাকাব্য)।
La Chronique des Heigi (হেইগিদের বর্ষপঞ্জি)।
Récit de l’ère Heiji (হেইজি যুগের আখ্যান)।
Récits de la guerre de l’ère Heiji (হেইজি যুগের যুদ্ধের আখ্যান)।
Heïdji monogatari
Heizi monogatari
, এবং সবচেয়ে বিখ্যাত হেইকে কাহিনী (Heiké monogatari)4প্রত্যাখ্যাত রূপ:
Le Dit des Heikke (হেইক্কে কাহিনী)।
L’Aventure d’Heike (হেইকের অভিযান)।
Histoire des Heike (হেইকেদের ইতিহাস)।
Contes du Heike (হেইকের গল্প)।
Contes des Heike (হেইকেদের গল্প)।
La Chronique des Heiké (হেইকেদের বর্ষপঞ্জি)।
La Chronique de Heiké (হেইকের বর্ষপঞ্জি)।
Chroniques du clan Heike (হেইকে বংশের বর্ষপঞ্জি)।
La Geste de la maison des Héï (হেই পরিবারের গাথা)।
Geste de la famille des Hei (হেই পরিবারের গাথা)।
Histoire de la famille des Hei (হেই পরিবারের ইতিহাস)।
Histoire de la famille Heiké (হেইকে পরিবারের ইতিহাস)।
Histoire de la maison des Taira (তাইরা পরিবারের ইতিহাস)।
Histoire de la famille des Taïra (তাইরা পরিবারের ইতিহাস)।
Récit de l’histoire des Taira (তাইরাদের ইতিহাসের আখ্যান)।
Roman des Taira (তাইরাদের উপন্যাস)।
La Geste des Taïra (তাইরাদের গাথা)।
Feike no monogatari
। প্রথম দুটি, যদিও তাইরা এবং মিনামোতো কীভাবে ধীরে ধীরে সামরিক ক্ষমতায় অনুপ্রবেশ করে রাজদরবারের বিষয়ে নির্ণায়ক প্রভাব অর্জন করে তার বর্ণনায় গদ্যময় মনে হতে পারে, তবুও আসন্ন নাটকের প্রস্তুতি নেয় এবং ইতিমধ্যে সেই “ক্ষণস্থায়িত্বের প্রতি সংবেদনশীলতা” (mono no aware) ধারণ করে যা হেইকে কাহিনীতে তার সবচেয়ে সম্পূর্ণ অভিব্যক্তি পাবে:

“যে জগতে আমরা বাস করি
তার অস্তিত্ব ততটুকুই
যতটুকু চাঁদের আলো
যা প্রতিফলিত হয় জলে
হাতের তালুতে তোলা।”

Le Dit de Hōgen ; Le Dit de Heiji (হোগেন কাহিনী; হেইজি কাহিনী), জাপানি থেকে অনুবাদ René Sieffert, প্যারিস: Publications orientalistes de France, ১৯৭৬; পুনর্মুদ্রণ লাগ্রাস: Verdier, সংগ্রহ “Verdier poche”, ২০০৭।

নিয়তি হিসেবে অনিত্যতা

স্মারক কাজ, দুই পরিবারকে বিচ্ছিন্নকারী অন্তর্দ্বন্দ্ব এবং তীব্র যুদ্ধের প্রকৃত এনিড, যা দান-নো-উরার যুদ্ধে (২৫ এপ্রিল ১১৮৫) চূড়ান্ত পর্যায়ে পৌঁছায়, হেইকে কাহিনী তবুও পশ্চিমা ঐতিহ্য থেকে মূলগতভাবে দূরে সরে যায়। ভার্জিলের মতো arma virumque (অস্ত্র এবং মানুষ) দিয়ে শুরু করার পরিবর্তে, জাপানি বর্ষপঞ্জি তার প্রথম লাইনেই “সব কিছুর অনিত্যতা” স্মরণ করিয়ে দেয়: “অহংকারী, নিশ্চয়ই, স্থায়ী হয় না, ঠিক বসন্তের রাতের স্বপ্নের মতো”। চরিত্রগুলি, মহান বা নম্র, সবাই একই ঘূর্ণিঝড়ে ভেসে যায়, বসুয়ের সূত্র অনুযায়ী প্রমাণ করে যে:

“সময় আসবে যখন এই মানুষ যিনি আপনার কাছে এত মহান মনে হন তিনি আর থাকবেন না, যখন তিনি হবেন সেই শিশুর মতো যে এখনও জন্মায়নি, যখন তিনি কিছুই হবেন না। […] আমি শুধু সংখ্যা পূরণ করতে এসেছি, তবুও আমার কোনো প্রয়োজন ছিল না; […] যখন আমি কাছ থেকে দেখি, মনে হয় এখানে নিজেকে দেখা একটি স্বপ্ন, এবং আমি যা দেখি তা সব নিরর্থক ছায়া মাত্র: Præterit enim figura hujus mundi (কারণ এই জগত যেমন আমরা দেখি তেমন চলে যায়)51 Co 7,31 (La Bible : traduction officielle liturgique - বাইবেল: সরকারী লিটার্জিক্যাল অনুবাদ)।।”

Bossuet, Jacques Bénigne, Œuvres complètes (সম্পূর্ণ রচনাবলী), খণ্ড IV, প্যারিস: Lefèvre; Firmin Didot frères, ১৮৩৬।

এভাবে, হেইকে কাহিনী একটি অবিরাম উপদেশের মতো, যেখানে নায়কদের জীবনের সমস্ত উত্থান-পতন এই অনিত্যতার নিয়ম (mujō) এবং মানব গৌরবের শূন্যতা চিত্রিত করতে কাজ করে। তাইরা নো তাদানোরির (১১৪৪-১১৮৪) ঘটনা এ বিষয়ে উদাহরণস্বরূপ। শত্রুর দ্বারা আক্রান্ত হয়ে, তিনি তার প্রতিপক্ষকে পরাস্ত করেন, কিন্তু তার একজন সাধারণ দাস হস্তক্ষেপ করে এবং কনুইয়ের কাছে তার ডান হাত কেটে দেয়। তার শেষ সময় জেনে, তাদানোরি পশ্চিম দিকে ফিরে দৃঢ় কণ্ঠে দশবার বুদ্ধের নাম জপ করেন শিরশ্ছেদের আগে। তার তূণীরে বাঁধা পাওয়া যায় এই বিদায়ের কবিতা:

“অন্ধকারে ভেসে গিয়ে
আমি থাকব
একটি গাছের শাখার নিচে।
শুধু ফুলগুলিই
আজ রাতে আমাকে স্বাগত জানাবে।”

Hoffmann, Yoel, Poèmes d’adieu japonais : anthologie commentée de poèmes écrits au seuil de la mort (জাপানি বিদায় কবিতা: মৃত্যুর দ্বারপ্রান্তে লেখা কবিতার টীকাযুক্ত সংকলন), ইংরেজি থেকে অনুবাদ Agnès Rozenblum, মালাকফ: A. Colin, ২০২৩।

একটি মিশ্র উত্তরাধিকার

এই বৌদ্ধ সংবেদনশীলতা, যা সবচেয়ে রক্তাক্ত দৃশ্যগুলিতেও প্রবেশ করে, তবুও সবসময় একটি বর্ণনাকে উন্নীত করতে যথেষ্ট নয় যা পশ্চিমা নান্দনিকতায় গঠিত মনের কাছে ধীর, নিয়মিত, একঘেয়ে মনে হতে পারে। গিয়নের ঘণ্টার শব্দের মতো, কাহিনীর গতি নিয়মিত, খুবই নিয়মিত, এবং কিছুটা একঘেয়ে। আমি দুঃখিত যে এত বিখ্যাত আখ্যানগুলি একজন সমান বিখ্যাত কবি খুঁজে পায়নি যিনি তাদের চিরকালের জন্য স্থির করতেন; যে তারা একজন হোমারকে মিস করেছে যিনি তাদের চিরকাল প্রশংসিত বৈচিত্র্য এবং নমনীয়তা দিতেন।

যেমন জর্জ বুসকে উল্লেখ করেছেন, হোমারের নায়কদের প্রায়ই “অদ্ভুত আনন্দ বা দুর্বলতা থাকে যা আমাদের তাদের মানবতা স্পর্শ করতে দেয়; তাইরার নায়করা কখনও প্রথাগত এবং ঠান্ডা হওয়া বন্ধ করে না”। যেখানে সরল গ্রীক গল্পকার সবসময় শব্দের পিছনে একটি অস্পষ্ট এবং সূক্ষ্ম হাসি প্রকাশ করতে দেন, “জাপানি র‍্যাপসোড কখনও মহাকাব্যিক স্বর এবং আড়ম্বরপূর্ণ ভঙ্গি ত্যাগ করে না”। যেখানে “ট্রুভেয়ারের আনন্দময় সম্প্রসারণ একটি ফ্যানফেয়ারের মতো বাজে, এখানে শুধু হতাশ বৌদ্ধের বিষণ্ণ উচ্চারণ শোনা যায়: ’সাহসী মানুষও [তিনিও] শেষ পর্যন্ত ভেঙে পড়েন বাতাসের ধুলোর চেয়ে বেশি কিছু নয়’”

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Світанок середньовічної Японії в її епосах

Пере­кладено з французької

Мирний період Хейан (794-1185) завершився у полум’ї. Після битв рідкісної жорстокості два суперницькі дома, Тайра і Мінамото, по черзі усунули придворну аристократію, яка не мала ні до­статньої армії, ні поліції, і спричинили на­ста­ння фе­одального режиму. Так починається японське Середньовіч­чя. Цей період потрясінь був таким, що «треба було б пошукати в німецькому Середньовіч­чі, щоб зна­йти подібну плутанину». На зміну витонченості жіночої літератури Хейан від­тоді при­йшли мужні оповіді, сповнені «вбивств», «хитрощів», «дивовижних ратних по­двигів» і «довго під­готовлюваних помст» — «джерела збентеже­ння і смути для істориків».

З чотками в руці і мечем при поясі

З цього хаосу народилися «воїнські сказа­н­ня» (gunki monogatari), що знаходяться на пере­тині історичної хроніки, національного епосу та глибокої буд­дійської медитації. Їхня функція була втім менш літературною, в тому сенсі, як ми це ро­зуміємо, ніж меморіальною та духовною: йшлося насамперед про те, щоб «заспокоїти […] душі воїнів, які загинули в боях», а для тих, хто вижив, «шукати сенс у хаотичних подіях, що поклали край давньому порядку». Ця функція покладалася на «ченців з біва» (biwa hōshi або biwa bōzu), аедів, за­звичай сліпих. Подібні до наших давніх трубадурів, вони мандрували країною, декламуючи спів­учим голосом славні дія­ння минулого. Загорнуті в чернечу рясу, без сумніву, щоб пере­бувати під захистом храмів і монастирів, вони акомпанували собі на своїй чотириструн­ній лютні, біва1«Народжена в царстві Персії та його прикордон­них регіонах, біва поширилася в Східній Азії вздовж Шовкового шляху. Удосконалена в Китаї, вона ді­йшла до японського архіпелагу близько 8-го столі­ття». Hyōdō, Hiromi, «Les moines joueurs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des Heike» (Ченці-гравці на біва (biwa hōshi) і Сказа­ння про Хейке) в Brisset, Claire-Akiko, Brotons, Arnaud та Struve, Daniel (ред.), op. cit., акорди якої під­креслювали меланхолію оповіді.

В основі репертуару, який ці артисти пере­давали від вчителя до учня, фундаментальна трилогія від­творює брато­вбивчі війни, що пере­кинули архіпелаг у нову еру: Сказа­ння про Хоген (Hōgen monogatari)2Від­хилені форми:
Récit des troubles de l’ère Hogen (Оповідь про смути ери Хоген).
La Chronique des Hogen (Хроніка Хоген).
Récit de l’ère Hōgen (Оповідь ери Хоген).
Histoire de la guerre de l’époque Hōgen (Історія війни епохи Хоген).
Hōghen monogatari.
Hōghenn monogatari.
, Сказа­ння про Хейдзі (Heiji monogatari)3Від­хилені форми:
Épopée de la rébellion de Heiji (Епопея пов­ста­ння Хейдзі).
La Chronique des Heigi (Хроніка Хейґі).
Récit de l’ère Heiji (Оповідь ери Хейдзі).
Récits de la guerre de l’ère Heiji (Оповіді про війну ери Хейдзі).
Heïdji monogatari.
Heizi monogatari.
, і найславетніше з усіх, Сказа­ння про Хейке (Heike monogatari)4Від­хилені форми:
Le Dit des Heikke (Сказа­ння про Хейк­ке).
L’Aventure d’Heike (Пригода Хейке).
Histoire des Heike (Історія Хейке).
Contes du Heike (Казки Хейке).
Contes des Heike (Казки Хейке).
La Chronique des Heiké (Хроніка Хейке).
La Chronique de Heiké (Хроніка Хейке).
Chroniques du clan Heike (Хроніки клану Хейке).
La Geste de la maison des Héï (Дія­ння дому Хеї).
Geste de la famille des Hei (Дія­ння родини Хей).
Histoire de la famille des Hei (Історія родини Хей).
Histoire de la famille Heiké (Історія родини Хейке).
Histoire de la maison des Taira (Історія дому Тайра).
Histoire de la famille des Taïra (Історія родини Тайра).
Récit de l’histoire des Taira (Оповідь історії Тайра).
Roman des Taira (Роман про Тайра).
La Geste des Taïra (Дія­ння Тайра).
Feike no monogatari.
. Перші два, хоча можуть здатися прозаїчними в описі того, як Тайра і Мінамото по­ступово проникають у військову владу, аж до набу­ття вирішального впливу на справи двору, все ж готують майбутню драму і вже містять цю «чутливість до ефемерного» (mono no aware), яка зна­йде в Сказанні про Хейке своє найдосконаліше вираже­н­ня:

«Світ, де живемо,
Має існува­ння стільки,
Скільки промінь місяця,
Що від­бивається у воді,
Зачерпнутій у долоні.»

Le Dit de Hôgen ; Le Dit de Heiji (Сказа­ння про Хоген; Сказа­ння про Хейдзі), перекл. з японської Рене Сіф­фера, Париж: Publications orientalistes de France, 1976; пере­вид. Лаграс: Verdier, вид. «Verdier poche», 2007.

Непостійність як доля

Монументальний твір, справжня Енеїда між­усобних війн і запеклих битв, що роз­дирали два дома, кульмінацією яких стала битва при Дан-но-ура (25 квітня 1185), Сказа­ння про Хейке все ж радикально від­ходить від західної традиції. Замість того, щоб від­криватися, на манер Вергілія, на arma virumque (зброю і мужа), японська хроніка з першого рядка нагадує про «непо­стійність усіх речей»: «Пихатий, звісно, не триває довго, схожий хіба що на сон весняної ночі». Персонажі, великі чи скромні, всі захоплені тим самим вихором, рясно ілюструючи, що, за формулою Бос­сюе:

«При­йде час, коли ця людина, яка здавалася вам такою великою, більше не буде, коли вона буде як дитина, що ще не народилася, коли вона буде ніщо. […] Я при­йшов лише щоб поповнити число, втім я був і не потрібен; […] коли я дивлюся зблизька, мені здається, що це сон — бачити себе тут, і що все, що я бачу, лише марні примари: Præterit enim figura hujus mundi (Бо минає образ світу цього)51 Кор. 7,31 (La Bible : traduction officielle liturgique (Біблія: офіційний літургійний пере­клад)).».

Bossuet, Jacques Bénigne, Œuvres complètes (Повне зі­бра­ння творів), т. IV, Париж: Lefèvre; Firmin Didot frères, 1836.

Таким чином, Сказа­ння про Хейке нагадує без­перервну проповідь, де всі перипетії жи­ття героїв служать для ілюстрації цього закону непо­стійності (mujō) і марності людської слави. Випадок Тайра но Та­данорі (1144-1184) у цьому сенсі показовий. Захоплений ворогом зненацька, він домінує над своїм су­противником, але якийсь слуга того втручається і від­рубує йому праву руку біля ліктя. Знаючи, що кінець при­йшов, Та­данорі повертається на захід і твердим голосом десять разів закликає Буд­ду, перш ніж йому від­рубають голову. Прикріплений до його сагайдака, знаходять цей прощальний вірш:

«Захоплений темрявою,
Я заночую під
Гілками дерева.
Лише квіти
Прийм[у]ть мене цього вечора.»

Hoffmann, Yoel, Poèmes d’adieu japonais : anthologie commentée de poèmes écrits au seuil de la mort (Японські прощальні вірші: коментована антологія віршів, написаних на порозі смерті), перекл. з англійської Аньєс Ро­зенблюм, Малакоф: A. Colin, 2023.

Неоднозначна спадщина

Ця буд­дійська чутливість, що пронизує навіть найкривавіші сцени, все ж не завжди до­статня, щоб під­нести оповідь, яка може здатися повільною, рівномірною, одноманітною для ро­зумів, вихованих на західній естетиці. Подібно до звуку дзвона Ґіон, хода сказань рівномірна, занадто рівномірна навіть, і дещо монотон­на. Я шкодую, що такі славетні оповіді не зна­йшли такого ж славетного поета, який би закріпив їх назавжди; що їм бракувало Гомера, який би надав їм різноманітності, гнучкості, вічно захоплюючих.

Як за­значає Жорж Буске, гомерівські герої часто мають «дивні веселощі або слабкості, що до­зволяють нам доторкнутися пальцем до їхньої людяності; герої Тайра ніколи не пере­стають бути умовними і холодними». Тоді як наївний грецький оповідач завжди до­зволяє про­глянути невиразній і тонкій усмішці за словами, «японський рапсод ніколи не полишає епічного тону і чопорної по­стави». Там, «де лунає, як фанфара, радісна екс­пансія трувера, тут чути лише меланхолійний акцент засмученого буд­диста: “Мужній чоловік [і він теж] врешті-решт падає, ні більше ні менше як пил на вітрі”».

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

รุ่งอรุณแห่งญี่ปุ่นยุคกลางในมหากาพย์ของมัน

แปลจากภาษาฝรั่งเศส

ยุคเฮอันอันสงบสุข (794-1185) จบลงท่ามกลางเปลวเพลิงแห่งสงคราม หลังจากการต่อสู้อันดุเดือดอย่างที่หาได้ยาก สองตระกูลคู่แข่ง คือตระกูลไทระและตระกูลมินะโมะโตะ ได้ขับไล่ขุนนางในราชสำนักซึ่งไม่มีกองทัพหรือตำรวจที่เพียงพอออกไปทีละตระกูล และทำให้เกิดการถือกำเนิดของระบอบศักดินา ยุคกลางของญี่ปุ่นจึงเริ่มต้นขึ้น ช่วงเวลาแห่งการพลิกผันนี้รุนแรงมากจนกระทั่ง “ต้องไปค้นหาในยุคกลางของเยอรมนีจึงจะพบความสับสนวุ่นวายที่คล้ายคลึงกัน” ความประณีตงดงามของวรรณกรรมสตรีแห่งยุคเฮอันได้ถูกแทนที่ด้วยเรื่องเล่าอันห้าวหาญ เต็มไปด้วย “การลอบสังหาร” “กลอุบาย” “วีรกรรมอันน่าอัศจรรย์” และ “การแก้แค้นที่วางแผนมายาวนาน” – “แหล่งที่มาของความอึดอัดและความสับสนสำหรับนักประวัติศาสตร์

พระสวดในมือและดาบที่เอว

จากความวุ่นวายนี้ได้ก่อเกิด “บันทึกนักรบ” (gunki monogatari) ซึ่งตั้งอยู่ที่จุดบรรจบของพงศาวดารประวัติศาสตร์ มหากาพย์แห่งชาติ และการทำสมาธิทางพุทธศาสนาอันลึกซึ้ง หน้าที่ของมันไม่ใช่ด้านวรรณกรรมตามความหมายที่เราเข้าใจ แต่เป็นด้านความทรงจำและจิตวิญญาณ: สิ่งสำคัญคือ “การปลอบประโลมวิญญาณของนักรบที่ล้มตายในการต่อสู้” และสำหรับผู้รอดชีวิต “การแสวงหาความหมายของเหตุการณ์อันวุ่นวายที่ทำให้ระเบียบเก่าสิ้นสุดลง” หน้าที่นี้ตกเป็นของ “พระนักดีดพิณบิวะ” (biwa hōshi หรือ biwa bōzu) กวีนักร้องที่มักจะตาบอด คล้ายกับนักกวีเร่ร่อนในอดีตของเรา พวกเขาเดินทางไปทั่วแผ่นดิน ขับขานวีรกรรมในอดีตด้วยน้ำเสียงราวกับร้องเพลง ห่มคลุมด้วยจีวรพระ อาจเพื่อให้ตนเองอยู่ภายใต้การคุ้มครองของวัดและสำนักสงฆ์ พวกเขาบรรเลงประกอบด้วยพิณสี่สาย คือ บิวะ1เกิดในอาณาจักรเปอร์เซียและภูมิภาคใกล้เคียง บิวะแพร่กระจายไปยังเอเชียตะวันออกตามเส้นทางสายไหม ได้รับการพัฒนาในจีน มาถึงหมู่เกาะญี่ปุ่นประมาณศตวรรษที่ 8” Hyōdō, Hiromi, “Les moines joueurs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des Heike” (พระนักดีดบิวะ (biwa hōshi) และ เรื่องเล่าแห่งเฮเกะ) ใน Brisset, Claire-Akiko, Brotons, Arnaud และ Struve, Daniel (บรรณาธิการ), op. cit. ซึ่งเสียงประสานช่วยเน้นความเศร้าโศกของเรื่องเล่า

ในใจกลางของละครที่ศิลปินเหล่านี้ถ่ายทอดจากอาจารย์สู่ศิษย์ มีไตรภาคพื้นฐานที่บอกเล่าการต่อสู้ฆ่าฟันกันเองซึ่งทำให้หมู่เกาะก้าวเข้าสู่ยุคใหม่: เรื่องเล่าแห่งโฮเง็น2รูปแบบที่ถูกปฏิเสธ:
Récit des troubles de l’ère Hogen (เรื่องเล่าความวุ่นวายแห่งยุคโฮเง็น).
La Chronique des Hogen (พงศาวดารโฮเง็น).
Récit de l’ère Hōgen (เรื่องเล่าแห่งยุคโฮเง็น).
Histoire de la guerre de l’époque Hōgen (ประวัติศาสตร์สงครามสมัยโฮเง็น).
Hōghen monogatari.
Hōghenn monogatari.
เรื่องเล่าแห่งเฮจิ3รูปแบบที่ถูกปฏิเสธ:
Épopée de la rébellion de Heiji (มหากาพย์การกบฏเฮจิ).
La Chronique des Heigi (พงศาวดารเฮงิ).
Récit de l’ère Heiji (เรื่องเล่าแห่งยุคเฮจิ).
Récits de la guerre de l’ère Heiji (เรื่องเล่าสงครามยุคเฮจิ).
Heïdji monogatari.
Heizi monogatari.
และที่มีชื่อเสียงที่สุด เรื่องเล่าแห่งเฮเกะ4รูปแบบที่ถูกปฏิเสธ:
Le Dit des Heikke (เรื่องเล่าแห่งเฮอิกเกะ).
L’Aventure d’Heike (การผจญภัยของเฮเกะ).
Histoire des Heike (ประวัติเฮเกะ).
Contes du Heike (นิทานเฮเกะ).
Contes des Heike (นิทานของเฮเกะ).
La Chronique des Heiké (พงศาวดารเฮเกะ).
La Chronique de Heiké (พงศาวดารของเฮเกะ).
Chroniques du clan Heike (พงศาวดารตระกูลเฮเกะ).
La Geste de la maison des Héï (วีรกรรมแห่งตระกูลเฮอิ).
Geste de la famille des Hei (วีรกรรมตระกูลเฮ).
Histoire de la famille des Hei (ประวัติตระกูลเฮ).
Histoire de la famille Heiké (ประวัติตระกูลเฮเกะ).
Histoire de la maison des Taira (ประวัติราชวงศ์ไทระ).
Histoire de la famille des Taïra (ประวัติตระกูลไทระ).
Récit de l’histoire des Taira (เรื่องเล่าประวัติศาสตร์ไทระ).
Roman des Taira (นวนิยายไทระ).
La Geste des Taïra (วีรกรรมไทระ).
Feike no monogatari.
สองเรื่องแรกแม้อาจดูธรรมดาในการบรรยายว่าตระกูลไทระและมินะโมะโตะค่อยๆ แทรกซึมเข้าสู่อำนาจทางทหารจนได้อิทธิพลเด็ดขาดในกิจการราชสำนักอย่างไร แต่ก็ได้เตรียมละครที่จะมาถึงและมี “ความรู้สึกต่อความไม่จีรัง” (mono no aware) ซึ่งจะพบการแสดงออกที่สมบูรณ์ที่สุดใน เรื่องเล่าแห่งเฮเกะ:

โลกที่เราอาศัยอยู่
มีการดำรงอยู่เพียงเท่า
กับแสงจันทร์
ที่สะท้อนในน้ำ
ที่ตักด้วยอุ้งมือ

Le Dit de Hōgen; Le Dit de Heiji (เรื่องเล่าแห่งโฮเง็น; เรื่องเล่าแห่งเฮจิ), แปลจากภาษาญี่ปุ่นโดย René Sieffert, ปารีส: Publications orientalistes de France, 1976; พิมพ์ซ้ำ Lagrasse: Verdier, coll. “Verdier poche”, 2007.

ความไม่จีรังในฐานะชะตากรรม

เรื่องเล่าแห่งเฮเกะ เป็นผลงานขนาดใหญ่ เป็น อีเนียด ที่แท้จริงของการต่อสู้ภายในและสงครามอันดุเดือดที่ฉีกทั้งสองตระกูล จุดสุดยอดคือการต่อสู้ที่ดัน-โนะ-อุระ (25 เมษายน 1185) แต่กลับแตกต่างอย่างสิ้นเชิงจากประเพณีตะวันตก แทนที่จะเปิดด้วย arma virumque (อาวุธและมนุษย์) อย่างเวอร์จิล พงศาวดารญี่ปุ่นกลับเตือนถึง “ความไม่จีรังของทุกสิ่ง” ตั้งแต่บรรทัดแรก: “ผู้หยิ่งผยองย่อมไม่ยั่งยืน ดุจดังความฝันในคืนฤดูใบไม้ผลิ” ตัวละครทั้งผู้ยิ่งใหญ่และผู้ต่ำต้อย ต่างถูกพัดพาไปด้วยกระแสน้ำวนเดียวกัน แสดงให้เห็นอย่างชัดเจนว่า ตามคำกล่าวของบอสซูเอต์:

เวลาจะมาถึงเมื่อชายผู้นี้ที่ดูยิ่งใหญ่ในสายตาท่านจะไม่มีอีกต่อไป เมื่อเขาจะเป็นเหมือนเด็กที่ยังไม่เกิด เมื่อเขาจะไม่เป็นอะไรเลย […] ข้ามาเพียงเพื่อเติมจำนวน แต่ก็ไม่มีใครต้องการข้า; […] เมื่อข้ามองอย่างใกล้ชิด ดูเหมือนว่าเป็นความฝันที่เห็นตัวเองอยู่ที่นี่ และทุกสิ่งที่ข้าเห็นเป็นเพียงภาพลวงตาอันไร้สาระ: Præterit enim figura hujus mundi (เพราะมันผ่านไป โลกนี้ตามที่เราเห็น)51 โครินธ์ 7,31 (La Bible: traduction officielle liturgique (พระคัมภีร์: คำแปลพิธีกรรมอย่างเป็นทางการ)).

Bossuet, Jacques Bénigne, Œuvres complètes (ผลงานรวม), เล่ม IV, ปารีส: Lefèvre; Firmin Didot frères, 1836.

ดังนั้น เรื่องเล่าแห่งเฮเกะ จึงคล้ายกับการเทศนาอย่างต่อเนื่อง ซึ่งความผันผวนทั้งหมดในชีวิตของวีรบุรุษใช้เพื่อแสดงให้เห็นกฎแห่งความไม่จีรัง (mujō) และความไร้สาระของเกียรติยศของมนุษย์ กรณีของไทระ โนะ ทาดาโนริ (1144-1184) เป็นตัวอย่างที่ชัดเจนในเรื่องนี้ เมื่อถูกศัตรูจู่โจม เขาเอาชนะคู่ต่อสู้ได้ แต่ข้ารับใช้คนหนึ่งของฝ่ายตรงข้ามเข้ามาขวางและฟันแขนขวาของเขาขาดที่ข้อศอก รู้ว่าจุดจบมาถึงแล้ว ทาดาโนริหันไปทางตะวันตกและกล่าวนามพระพุทธด้วยเสียงหนักแน่นถึงสิบครั้งก่อนจะถูกตัดศีรษะ ติดกับกระบอกลูกธนูของเขาพบบทกวีอำลานี้:

ถูกพัดพาไปด้วยความมืด
ข้าจะพักใต้
กิ่งไม้
มีเพียงดอกไม้
จะต้อนรับข้าคืนนี้

Hoffmann, Yoel, Poèmes d’adieu japonais: anthologie commentée de poèmes écrits au seuil de la mort (บทกวีอำลาของญี่ปุ่น: กวีนิพนธ์พร้อมคำอธิบายที่เขียนขณะใกล้ตาย), แปลจากภาษาอังกฤษโดย Agnès Rozenblum, Malakoff: A. Colin, 2023.

มรดกที่คลุมเครือ

อารมณ์ทางพุทธศาสนานี้ที่ซึมซาบแม้กระทั่งฉากที่นองเลือดที่สุด ก็ยังไม่เพียงพอที่จะยกระดับการบรรยายที่อาจดูช้า สม่ำเสมอ และซ้ำซากสำหรับจิตใจที่ถูกหล่อหลอมด้วยสุนทรียศาสตร์ตะวันตก เหมือนกับเสียงระฆังของวัดกิออน จังหวะของเรื่องเล่านั้นสม่ำเสมอ สม่ำเสมอเกินไป และค่อนข้างน่าเบื่อ ข้าเสียใจที่เรื่องเล่าอันมีชื่อเสียงเช่นนี้ไม่ได้พบกวีที่มีชื่อเสียงเท่าเทียมกันที่จะตรึงมันไว้ตลอดกาล ที่พวกมันขาดโฮเมอร์ที่จะให้ความหลากหลายและความยืดหยุ่นที่น่าชื่นชมตลอดกาล

ดังที่จอร์จ บูสเกต์กล่าวไว้ วีรบุรุษของโฮเมอร์มักมี “ความร่าเริงหรือความอ่อนแอแปลกๆ ที่ทำให้เราสัมผัสถึงความเป็นมนุษย์ของพวกเขา ขณะที่วีรบุรุษของไทระไม่เคยหยุดที่จะเป็นแบบแผนและเย็นชา” ในขณะที่นักเล่าเรื่องชาวกรีกผู้ไร้เดียงสามักปล่อยให้รอยยิ้มอันคลุมเครือและละเอียดอ่อนแทรกผ่านคำพูดเสมอ “นักขับลำนำชาวญี่ปุ่นไม่เคยละทิ้งน้ำเสียงมหากาพย์และท่าทางที่เคร่งขรึม” ที่ “ซึ่งการแสดงออกอย่างร่าเริงของนักกวีดังก้องราวกับแตรวง ที่นี่ได้ยินเพียงสำเนียงเศร้าโศกของชาวพุทธผู้ผิดหวัง: ’นักรบผู้กล้าหาญก็จบลงด้วยการล้มครืนไม่ต่างจากฝุ่นในสายลม’

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Úsvit středověkého Japonska v jeho eposech

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Poklidné ob­dobí He­ian (794-1185) skon­čilo ve vše­o­becném požá­ru. Po bitvách vzácné kru­tosti si dva sou­pe­řící ro­dy, Taïra a Mi­na­mo­to, po­stupně pod­manily dvor­skou aris­tokra­cii, která ne­dis­po­novala ani do­sta­tečnou ar­má­dou ani po­li­cií, a způ­so­bily ná­stup feu­dálního reži­mu. Za­číná tak japon­ský stře­dověk. Toto ob­dobí převratů bylo ta­kové, že „bylo by třeba pá­t­rat v ně­meckém stře­dověku, abychom na­šli po­dobný zma­tek“. Rafi­novanosti žen­ské li­te­ra­tury ob­dobí He­ian tak od té doby ná­sle­dovaly mužné pří­běhy plné „vražd“, „lstí“, „po­divuhodných vá­lečných činů“ a „dlouho při­pravovaných po­mst“ – „zdroj roz­paků a zmatku pro his­to­riky“.

S růžencem v ruce a mečem u pasu

Z to­hoto převratu se zro­dily „vá­lečné pří­běhy“ (gunki mo­noga­tari), které se na­cházejí na kři­žovatce his­to­rické kro­niky, ná­rodního eposu a hlu­boké budd­his­tické me­di­ta­ce. Je­jich funkce byla ostatně méně li­te­rární, v tom smys­lu, jak to chápeme my, než pamě­ťová a duchovní: šlo pře­devším o to „uklidnit […] duše vá­lečníků, kteří za­hynuli v bo­jích“ a pro přeživší „hle­dat smysl v chao­tických udá­los­tech, které ukon­čily starý řád“. Tato funkce při­pa­dala „mni­chům s biwou“ (biwa hôshi nebo biwa bôzu), zpě­vákům obecně slepým. Po­dobní na­šim po­tulným pěv­cům z dávných dob pro­cházeli zemí a zpě­vavým hla­sem de­kla­movali slavné činy mi­nu­los­ti. Za­haleni do mniš­ského rou­cha, bez­po­chyby aby se do­stali pod ochranu chrámů a kláš­te­rů, do­pro­vázeli se na svou čtyř­strunnou loutnu, biwu1Na­ro­zená v per­ském krá­lov­ství a jeho při­leh­lých ob­las­tech, biwa se rozší­řila do vý­chodní Asie po­dél Hed­vábné stez­ky. Zdoko­nalená v Číně, do­stala se na japon­ské souostroví ko­lem 8. sto­letí“. Hyōdō, Hi­ro­mi, „Les mo­i­nes joue­urs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des He­ike“ (Mniši hráči na biwu (biwa hōshi) a Pří­běh rodu He­iké) v Bris­set, Claire-A­kiko, Bro­tons, Arnaud a Struve, Daniel (red.), op. cit., je­jíž akordy pod­tr­hovaly me­lan­cho­lii vy­právění.

V srdci reper­toá­ru, který tito umělci pře­dávali z mi­s­tra na žáka, zá­kladní tri­logie vy­kres­luje bra­t­rovražedné bo­je, které převrá­tily souostroví do nové éry: Pří­běh z Hôgen (Hôgen mo­noga­tari)2Od­mítnuté for­my:
Ré­cit des troubles de l’ère Hogen (Vyprávění o ne­poko­jích éry Hogen).
La Chro­nique des Hogen (Kro­nika z Hogen).
Ré­cit de l’ère Hōgen (Vyprávění z éry Hōgen).
His­toire de la guerre de l’époque Hôgen (Dě­jiny války z ob­dobí Hôgen).
Hôghen mo­noga­tari.
Hôghenn mo­noga­tari.
, Pří­běh z He­iji (He­iji mo­noga­tari)3Od­mítnuté for­my:
Épo­pée de la rébel­lion de He­iji (Epos o po­vstání He­i­ji).
La Chro­nique des He­igi (Kro­nika z He­igi).
Ré­cit de l’ère He­iji (Vyprávění z éry He­i­ji).
Ré­cits de la guerre de l’ère He­iji (Vyprávění o válce éry He­i­ji).
Heïdji mo­noga­tari.
He­izi mo­noga­tari.
a nej­slavnější ze všech, Pří­běh rodu He­iké (He­iké mo­noga­tari)4Od­mítnuté for­my:
Le Dit des He­ikke (Pří­běh rodu He­ikke).
L’A­ven­ture d’He­ike (Dob­ro­druž­ství He­ike).
His­toire des He­ike (Dě­jiny He­ike).
Con­tes du He­ike (Po­vídky o He­ike).
Con­tes des He­ike (Po­vídky He­ike).
La Chro­nique des He­iké (Kro­nika He­iké).
La Chro­nique de He­iké (Kro­nika z He­iké).
Chro­niques du clan He­ike (Kro­niky klanu He­ike).
La Geste de la mai­son des Héï (Činy rodu Héï).
Geste de la fa­mille des Hei (Činy ro­diny He­i).
His­toire de la fa­mille des Hei (Dě­jiny ro­diny He­i).
His­toire de la fa­mille He­iké (Dě­jiny ro­diny He­iké).
His­toire de la mai­son des Taira (Dě­jiny rodu Tai­ra).
His­toire de la fa­mille des Taïra (Dě­jiny ro­diny Taïra).
Ré­cit de l’his­toire des Taira (Vyprávění o dě­ji­nách Tai­ra).
Ro­man des Taira (Ro­mán o Tai­ra).
La Geste des Taïra (Činy rodu Taïra).
Fe­ike no mo­noga­tari.
. První dva, i když se mo­hou zdát pro­za­ické v po­pisu to­ho, jak se Taïra a Mi­na­moto po­stupně ve­třeli do vo­jen­ské moci až zís­kali roz­ho­du­jící vliv na dvor­ské zá­leži­tos­ti, nicméně při­pravují bu­doucí drama a již ob­sahují onu „cit­livost k po­mí­jivos­ti“ (mono no aware), která na­jde v Pří­běhu rodu He­iké své nej­doko­na­lejší vy­já­d­ření:

Svět, v němž ži­jeme
Nemá o nic více exis­tence
Než paprsek mě­síce
Který se od­ráží ve vodě
Nabrané do dlaně.

Le Dit de Hôgen; Le Dit de He­iji (Pří­běh z Hôgen; Pří­běh z He­i­ji), přel. z japon­štiny René Sieffert, Pa­říž: Pu­b­li­cati­ons ori­en­ta­lis­tes de Fran­ce, 1976; re­e­dice Lagras­se: Ver­dier, edice „Ver­dier po­che“, 2007.

Nestálost jako osud

Mo­nu­men­tální dí­lo, sku­tečná Aeneida vnitřních bojů a zuři­vých vá­lek, které roz­tr­haly oba rody a vy­vr­cho­lily bitvou u Dan-no-ura (25. dubna 1185), Pří­běh rodu He­iké se přesto ra­dikálně odklání od zá­padní tra­di­ce. Místo aby za­čínal, po způ­sobu Vergi­lia, slovy arma vi­rumque (zbraně a muž), japon­ská kro­nika při­po­míná již od svého prvního řádku „ne­stá­lost všech věcí“: „Pyšný za­jisté ne­trvá, právě jako sen jarní noci“. Po­stavy, velké i skrom­né, jsou všechny strženy stejným ví­rem, ne­u­stále ilu­stru­jí­ce, že podle Bos­sue­tovy for­mula­ce:

Při­jde čas, kdy tento člověk, který se vám zdá tak velký, již ne­bu­de, kdy bude jako dí­tě, které se ještě nena­ro­di­lo, kdy ne­bude ni­čím. […] Při­šel jsem jen pro­to, abych do­plnil po­čet, přesto mě nikdo ne­po­tře­boval; […] když se dívám zblíz­ka, zdá se mi, že je to sen vi­dět se zde, a že vše, co vi­dím, jsou jen marné pře­lu­dy: Prae­e­te­rit enim figura hujus mundi (Ne­boť po­míjí tento svět tak, jak jej vi­dí­me)51 Kor 7,31 (La Bib­le: tra­duction offi­cielle li­turgique / Bib­le: ofi­ci­ální li­tur­gický pře­klad).“.

Bos­suet, Jacques Bénigne, Œuvres complè­tes (Úplná dí­la), sv. IV, Pa­říž: Lefèvre; Fir­min Di­dot frères, 1836.

Tak se Pří­běh rodu He­iké po­dobá ne­u­stá­lému kázá­ní, kde všechny životní pe­ri­pe­tie hr­dinů slouží k ilu­straci to­hoto zá­kona ne­stá­losti (mujô) a marnosti lid­ské slávy. Případ Taïra no Ta­dano­riho (1144-1184) je v tomto ohledu příkladný. Pře­kvapen ne­pří­te­lem, ovládne svého pro­tivníka, ale ja­kýsi sluha toho pro­tivníka za­sáhne a usekne mu pravou ruku těsně u lok­te. Vě­dě, že při­šel jeho ko­nec, Ta­danori se ob­rátí k zá­padu a pevným hla­sem de­setkrát vzývá Budd­hu, než je sťat. K jeho toulci při­pevněna byla nale­zena tato bá­seň na roz­lou­čenou:

Une­sen temno­tami
Budu no­covat pod
Vět­vemi stro­mu.
Jen květy
Mě dnes ve­čer při­ví­ta­jí.

Hoff­mann, Yo­el, Poè­mes d’a­dieu japo­nais: an­tho­logie com­men­tée de poè­mes écrits au se­uil de la mort (Japon­ské básně na roz­lou­čenou: ko­men­tovaná an­to­logie básní psaných na prahu smr­ti), přel. z ang­lič­tiny Agnès Ro­ze­nblum, Mala­koff: A. Co­lin, 2023.

Rozpačité dědictví

Tato budd­his­tická cit­livost, která pro­stu­puje i ty nejkrvavější scény, však ne vždy stačí k oži­vení vy­právění, které se duchům for­movaným zá­padní es­te­tikou může zdát po­malé, pravi­delné, jedno­tvárné. Po­dobný zvuku zvonu z Gi­onu je po­chod pří­běhů pravi­delný, až pří­liš pravi­delný, a po­někud mo­no­tónní. Li­tu­ji, že vy­právění tak slavná nena­šla stejně slavného básníka, který by je navždy za­chy­til; že jim chyběl Ho­mér, který by jim dal růz­no­ro­dost a pružnost věčně ob­divovanou.

Jak po­zna­menává Ge­orges Bou­squet, ho­mérští hr­di­nové mají často „po­divné ve­se­losti nebo sla­bos­ti, které nám dávají hma­ta­telně po­cí­tit je­jich lid­skost; ti z rodu Taïra ne­pře­stávají být nikdy kon­venční a chladní“. Za­tímco na­ivní řecký vy­pravěč ne­chává vždy pro­sví­tat ne­ur­čitý a jemný úsměv za slovy, „japon­ský rapsód nikdy ne­opouští epický tón a strnulé držení“. Tam, „kde zní jako fanfára ra­dostná expanze tru­badúra, zde sly­šíme jen me­lan­cho­lický přízvuk za­rmou­ceného budd­his­ty: „Sta­tečný muž [i on] na­ko­nec padne, stejně jako prach ve vě­tru““.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

طلوع ژاپن قرون وسطایی در حماسه‌هایش

ترجمه از فرانسوی

دوره آرام هی‌آن (794-1185) در یک آتش‌سوزی عظیم به پایان رسید. در پایان نبردهایی با خشونتی نادر، دو خاندان رقیب، تایرا و میناموتو، یکی پس از دیگری اشراف دربار را که نه ارتش کافی داشتند و نه پلیس مناسب، کنار زدند و باعث ظهور رژیم فئودالی شدند. از آن پس قرون وسطای ژاپن آغاز می‌شود. این دوره دگرگونی‌ها چنان بود که «باید در قرون وسطای آلمان جستجو کرد تا آشفتگی مشابهی یافت». به ظرافت ادبیات زنانه هی‌آن، از آن پس، روایت‌های مردانه‌ای جانشین شد، سرشار از «قتل‌ها»، «حیله‌ها»، «دلاوری‌های شگفت‌انگیز» و «انتقام‌هایی که مدت‌ها آماده می‌شدند» - «منبع سردرگمی و آشفتگی برای مورخان».

تسبیح در دست و شمشیر بر کمر

از این آشوب، «روایت‌های جنگی» (gunki monogatari) زاده شدند که در تقاطع تاریخ‌نگاری، حماسه ملی و تأمل عمیق بودایی قرار دارند. کارکرد آنها در واقع کمتر ادبی، به معنایی که ما می‌فهمیم، بود تا یادبودی و معنوی: پیش از هر چیز می‌بایست «ارواح جنگجویانی که در نبردها کشته شده بودند را آرام کنند» و برای بازماندگان، «معنایی برای رویدادهای آشوبناکی که نظم کهن را پایان داده بودند، جستجو کنند». این وظیفه بر عهده «راهبان بیوا» (biwa hōshi یا biwa bōzu) بود، نوازندگان سرگردانی که عموماً نابینا بودند. همانند نوازندگان دوره‌گرد ما در گذشته، آنها در سراسر کشور می‌گشتند و با آوایی آهنگین دلاوری‌های گذشته را بازگو می‌کردند. پوشیده در جامه راهبان، احتمالاً برای قرار گرفتن تحت حمایت معابد و صومعه‌ها، خود را با عود چهارسیمی‌شان، بیوا1«متولد در پادشاهی پارس و مناطق مرزی آن، بیوا در امتداد جاده ابریشم در آسیای شرقی گسترش یافت. تکمیل شده در چین، در حدود قرن هشتم به مجمع‌الجزایر ژاپن رسید». هیودو، هیرومی، «راهبان نوازنده بیوا (biwa hōshi) و روایت هیکه» در بریسه، کلر-آکیکو، بروتون، آرنو و استروو، دانیل (ویراستاران)، op. cit.، همراهی می‌کردند که آکوردهایش غم روایت را نقطه‌گذاری می‌کرد.

در قلب رپرتواری که این هنرمندان از استاد به شاگرد منتقل می‌کردند، سه‌گانه‌ای بنیادین مبارزات برادرکشی را که مجمع‌الجزایر را به دوره‌ای جدید سوق داد، روایت می‌کند: روایت هوگن (Hōgen monogatari)2اشکال رد شده:
Récit des troubles de l’ère Hogen.
La Chronique des Hogen.
Récit de l’ère Hōgen.
Histoire de la guerre de l’époque Hôgen.
Hôghen monogatari.
Hôghenn monogatari.
، روایت هی‌جی (Heiji monogatari)3اشکال رد شده:
Épopée de la rébellion de Heiji.
La Chronique des Heigi.
Récit de l’ère Heiji.
Récits de la guerre de l’ère Heiji.
Heïdji monogatari.
Heizi monogatari.
، و مشهورترین همه، روایت هیکه (Heike monogatari)4اشکال رد شده:
Le Dit des Heikke.
L’Aventure d’Heike.
Histoire des Heike.
Contes du Heike.
Contes des Heike.
La Chronique des Heiké.
La Chronique de Heiké.
Chroniques du clan Heike.
La Geste de la maison des Héï.
Geste de la famille des Hei.
Histoire de la famille des Hei.
Histoire de la famille Heiké.
Histoire de la maison des Taira.
Histoire de la famille des Taïra.
Récit de l’histoire des Taira.
Roman des Taira.
La Geste des Taïra.
Feike no monogatari.
. دو مورد اول، اگرچه ممکن است در توصیف چگونگی نفوذ تدریجی تایرا و میناموتو در قدرت نظامی تا دستیابی به نفوذ قاطع در امور دربار عادی به نظر برسند، با این حال درام آینده را آماده می‌کنند و از پیش حاوی آن «حساسیت به ناپایداری» (mono no aware) هستند که در روایت هیکه کامل‌ترین بیان خود را خواهد یافت:

«جهانی که در آن زندگی می‌کنیم
وجودی ندارد بیش از
پرتو ماه
که در آب بازتاب می‌یابد
برداشته شده در کف دست.»

Le Dit de Hôgen ; Le Dit de Heiji (روایت هوگن؛ روایت هی‌جی)، ترجمه از ژاپنی توسط رنه سیفر، پاریس: Publications orientalistes de France، 1976؛ تجدید چاپ لاگراس: وردیه، مجموعه «Verdier poche»، 2007.

ناپایداری به عنوان سرنوشت

اثری عظیم، انئید واقعی مبارزات داخلی و جنگ‌های سخت که دو خاندان را از هم درید و با نبرد دان‌نو‌اورا (25 آوریل 1185) به اوج رسید، روایت هیکه با این حال کاملاً از سنت غربی فاصله می‌گیرد. به جای آغاز کردن، به شیوه ویرژیل، با arma virumque (سلاح‌ها و مرد)، تاریخ‌نگاری ژاپنی از همان خط اول «ناپایداری همه چیز» را یادآوری می‌کند: «مغرور، یقیناً دوام نمی‌آورد، درست مانند رؤیای یک شب بهار». شخصیت‌ها، بزرگ یا حقیر، همه در همان گردباد برده می‌شوند و به کرات نشان می‌دهند که، بنا بر گفته بوسوئه:

«زمانی خواهد آمد که این مردی که چنین بزرگ به نظر می‌رسید دیگر نخواهد بود، که مانند کودکی خواهد بود که هنوز به دنیا نیامده، که هیچ نخواهد بود. […] من تنها آمده‌ام که عددی را تشکیل دهم، با این حال به من نیازی نبود؛ […] وقتی از نزدیک نگاه می‌کنم، به نظرم می‌آید که رؤیایی است که خود را اینجا می‌بینم، و آنچه می‌بینم تنها شبح‌های بیهوده هستند: Præterit enim figura hujus mundi (زیرا این جهان آنگونه که می‌بینیم می‌گذرد)51 قرنتیان 7،31 (La Bible : traduction officielle liturgique).».

Bossuet, Jacques Bénigne, Œuvres complètes (آثار کامل)، جلد IV، پاریس: لوفور؛ فیرمن دیدو برادران، 1836.

بدین ترتیب، روایت هیکه به موعظه‌ای مداوم شبیه است که در آن تمام فراز و نشیب‌های زندگی قهرمانان برای نشان دادن این قانون ناپایداری (mujō) و بیهودگی شکوه‌های انسانی به کار می‌رود. مورد تایرا نو تادانوری (1144-1184) از این نظر نمونه‌وار است. غافلگیر شده توسط دشمن، او بر حریف خود غلبه می‌کند، اما یکی از خدمتکاران آن شخص مداخله کرده و بازوی راستش را از آرنج قطع می‌کند. با دانستن اینکه پایانش فرا رسیده، تادانوری رو به غرب می‌کند و با صدایی محکم، ده بار بودا را می‌خواند پیش از آنکه سرش بریده شود. متصل به ترکش او، این شعر وداع یافت می‌شود:

«برده شده توسط تاریکی‌ها
زیر شاخه‌های
یک درخت اقامت خواهم گزید.
تنها گل‌ها
امشب از من استقبال خواهند کرد.»

Hoffmann, Yoel, Poèmes d’adieu japonais : anthologie commentée de poèmes écrits au seuil de la mort (اشعار وداع ژاپنی: گلچین مشروح اشعاری که در آستانه مرگ نوشته شده‌اند)، ترجمه از انگلیسی توسط آنیس روزنبلوم، مالاکوف: آ. کولن، 2023.

میراثی نیمه‌کاره

این حساسیت بودایی که حتی خونین‌ترین صحنه‌ها را آغشته می‌کند، با این حال همیشه برای بالا بردن روایتی که می‌تواند برای اذهان شکل گرفته با زیبایی‌شناسی غربی کند، منظم و یکنواخت به نظر برسد، کافی نیست. مانند صدای ناقوس گیون، گام روایت‌ها منظم است، بسیار منظم، و تا حدی یکنواخت. من متأسفم که روایت‌هایی به این شهرت شاعری به همان اندازه مشهور نیافته‌اند که آنها را برای همیشه تثبیت کند؛ که هومری را از دست داده‌اند که به آنها تنوع و انعطافی می‌داد که برای همیشه تحسین می‌شد.

همان‌طور که ژرژ بوسکه اشاره می‌کند، قهرمانان هومری اغلب «شادی‌ها یا ضعف‌های عجیبی دارند که ما را با انسانیت آنها آشنا می‌کند؛ قهرمانان تایرا هرگز از قراردادی و سرد بودن دست برنمی‌دارند». در حالی که راوی ساده‌دل یونانی همیشه اجازه می‌دهد لبخندی مبهم و ظریف از پشت کلمات نمایان شود، «نوازنده ژاپنی هرگز از لحن حماسی و حالت متکبرانه خارج نمی‌شود». جایی که «گسترش شاد نوازنده دوره‌گرد مانند شیپوری طنین‌انداز است، اینجا تنها لحن غم‌انگیز بودایی ناامید شنیده می‌شود: “مرد دلاور [او نیز] سرانجام فرو می‌ریزد نه بیشتر و نه کمتر از غبار در باد”».

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Det medeltida Japans gryning i dess epos

Över­satt från franska

Den frid­fulla Hei­an-pe­ri­o­den (794-1185) slu­tade i en våld­sam kon­flikt. Ef­ter stri­der av säll­synt bru­ta­li­tet un­dan­trängde två ri­va­li­se­rande hus, Taira och Mi­na­mo­to, i tur och ord­ning ho­va­ris­to­kra­tin, som var­ken för­fo­gade över en till­räck­lig armé el­ler po­lis, och or­sa­kade fe­o­dal­re­gi­mens fram­växt. Så bör­jar den ja­panska me­del­ti­den. Denna pe­riod av om­välv­ningar var så­dan att “man måste söka i den tyska me­del­ti­den för att finna en lik­nande för­vir­ring”. Ef­ter Hei­an-lit­te­ra­tu­rens kvinn­liga för­fi­ning följde nu vi­rila be­rät­tel­ser, fulla av “mord”, “list”, “märk­vär­diga va­pen­bra­ge­rier” och “länge för­be­redda hämn­der” – “källa till för­lä­gen­het och för­vir­ring för his­to­ri­kerna”.

Med radbandet i handen och svärdet vid bältet

Ur detta tu­mult föd­des de “kri­giska be­rät­tel­ser­na” (gunki mo­no­ga­tari), som be­fin­ner sig i kors­ningen mel­lan his­to­risk krö­ni­ka, na­tio­na­lepos och djup budd­his­tisk me­di­ta­tion. De­ras funk­tion var för öv­rigt mindre lit­te­rär, i den me­ning vi för­står det, än min­nes­mäs­sig och and­lig: det hand­lade fram­för allt om att “lugna […] sjä­larna hos de kri­gare som om­kom­mit i stri­derna” och, för de över­le­van­de, “att söka en me­ning i de ka­o­tiska hän­del­ser som satte punkt för den gamla ord­ningen”. Denna upp­gift till­kom “mun­kar med biwa” (biwa hōshi el­ler biwa bōzu), sång­are som i all­män­het var blin­da. Lika våra forna tru­ba­du­rer vand­rade de ge­nom lan­det och de­kla­me­rade med sjung­ande röst det för­flut­nas stor­dåd. Klädda i en munk­dräkt, sä­ker­li­gen för att ställa sig un­der temp­lens och klos­ter­nas be­skydd, ac­kom­pan­je­rade de sig själva på sin fy­rasträng­ade lu­ta, biwa1Född i kunga­ri­ket Per­sien och dess gräns­re­gi­o­ner spred sig biwa i Östa­sien längs Si­den­vä­gen. För­fi­nad i Kina nådde den den ja­panska ar­ki­pe­la­gen om­kring 700-ta­let”. Hyōdō, Hi­ro­mi, “Les mo­i­nes jou­eurs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des Heike” (Mun­karna som spe­lar biwa (biwa hōshi) och Be­rät­tel­sen om Heike) i Bris­set, Clai­re-A­ki­ko, Bro­tons, Ar­naud och Stru­ve, Da­niel (red.), op. cit., vars ac­kord punk­te­rade be­rät­tel­sens me­lan­ko­li.

I cen­trum för den re­per­toar som dessa konst­nä­rer över­förde från mäs­tare till lär­junge står en fun­da­men­tal tri­logi som skild­rar de bro­der­stri­der som kas­tade ar­ki­pe­la­gen in i en ny era: Be­rät­tel­sen om Hōgen (Hōgen mo­no­ga­tari)2För­kas­tade for­mer:
Ré­cit des trou­b­les de l’ère Hogen (Be­rät­telse om oro­lig­he­terna un­der Hogen-e­ran).
La Chro­ni­que des Hogen (Hogen-krö­ni­kan).
Ré­cit de l’ère Hōgen (Be­rät­telse från Hōgen-e­ran).
His­toire de la gu­erre de l’é­po­que Hôgen (His­to­ria om kri­get un­der Hôgen-pe­ri­o­den).
Hôghen mo­no­ga­tari.
Hôghenn mo­no­ga­tari.
, Be­rät­tel­sen om Heiji (Heiji mo­no­ga­tari)3För­kas­tade for­mer:
Épo­pée de la rébel­lion de Heiji (Epo­set om Heiji-upp­ro­ret).
La Chro­ni­que des Heigi (Hei­gi-krö­ni­kan).
Ré­cit de l’ère Heiji (Be­rät­telse från Heiji-e­ran).
Ré­cits de la gu­erre de l’ère Heiji (Be­rät­tel­ser från kri­get un­der Heiji-e­ran).
Heïdji mo­no­ga­tari.
Heizi mo­no­ga­tari.
, och den mest be­römda av al­la, Be­rät­tel­sen om Heiké (Heiké mo­no­ga­tari)4För­kas­tade for­mer:
Le Dit des Heikke (Be­rät­tel­sen om Heik­ke).
L’A­ven­ture d’Heike (Hei­kes även­tyr).
His­toire des Heike (Hei­kes his­to­ri­a).
Con­tes du Heike (Hei­ke-sa­gor).
Con­tes des Heike (Hei­ke-sa­gor).
La Chro­ni­que des Heiké (Hei­ké-krö­ni­kan).
La Chro­ni­que de Heiké (Hei­kés krö­ni­ka).
Chro­ni­ques du clan Heike (Krö­ni­kor om Hei­ke-kla­nen).
La Geste de la mai­son des Héï (Héï-hu­sets gär­ning).
Geste de la fa­mille des Hei (Hei-fa­mil­jens gär­ning).
His­toire de la fa­mille des Hei (Hei-fa­mil­jens his­to­ri­a).
His­toire de la fa­mille Heiké (Hei­ké-fa­mil­jens his­to­ri­a).
His­toire de la mai­son des Taira (Tai­ra-hu­sets his­to­ri­a).
His­toire de la fa­mille des Taïra (Taïra-fa­mil­jens his­to­ri­a).
Ré­cit de l’his­toire des Taira (Be­rät­telse om Tai­ras his­to­ri­a).
Ro­man des Taira (Tai­ra-ro­ma­nen).
La Geste des Taïra (Taï­ras gär­ning).
Fe­ike no mo­no­ga­tari.
. De två för­sta, även om de kan tyckas pro­sa­iska när de be­skri­ver hur Taira och Mi­na­moto grad­vis smy­ger sig in i den mi­li­tära mak­ten tills de får ett av­gö­rande in­fly­tande över ho­vets an­ge­lä­gen­he­ter, för­be­re­der icke desto mindre det kom­mande dra­mat och in­ne­hål­ler re­dan denna “käns­lig­het för det för­gäng­li­ga” (mono no aware) som kom­mer att finna sitt mest full­än­dade ut­tryck i Be­rät­tel­sen om Heiké:

Värl­den där vi le­ver
Har lika mycket ex­i­stens
Som mån­strå­len
Som åter­speg­las i vatt­net
Öst i han­dens ku­pa.

Le Dit de Hôgen; Le Dit de Heiji (Be­rät­tel­sen om Hōgen; Be­rät­tel­sen om Heiji), övers. från ja­panska av René Si­ef­fert, Pa­ris: Pu­bli­ca­tions ori­en­ta­lis­tes de Fran­ce, 1976; ny­utg. Lag­ras­se: Ver­di­er, coll. “Ver­dier poche”, 2007.

Förgängligheten som öde

Ett mo­nu­men­talt verk, en sann Aeneid över de in­bör­des stri­derna och de hårda kri­garna som slet isär de två hu­sen, kul­mi­ne­rade med sla­get vid Dan-no-ura (25 april 1185), av­vi­ker Be­rät­tel­sen om Heiké ändå ra­di­kalt från den väs­ter­ländska tra­di­tio­nen. I stäl­let för att öpp­na, i Ver­gi­lius ma­nér, med arma vi­rum­que (vap­nen och man­nen), på­min­ner den ja­panska krö­ni­kan från sin första rad om “alla tings för­gäng­lig­het”: “Den hög­mo­dige va­rar för­visso in­te, all­de­les lik en vår­natts­dröm”. Ka­rak­tä­rer­na, stora som små, sveps alla med av samma vir­vel och il­lu­stre­rar till över­mått att, en­ligt Bos­su­ets for­mu­le­ring:

Ti­den kom­mer då denne man som tyck­tes er så stor inte längre ska fin­nas, då han ska vara som bar­net som ännu inte är fött, då han ska vara ing­en­ting. […] Jag har bara kom­mit för att göra siff­ran full, man hade ändå inget be­hov av mig; […] när jag ser när­ma­re, fö­re­fal­ler det mig vara en dröm att se mig här, och att allt vad jag ser bara är få­fänga skug­gor: Prӕ­te­rit enim fi­gura hu­jus mundi (Ty den för­går, denna värld så­dan som vi ser den)51 Kor 7,31 (La Bib­le: traduc­tion of­fi­ci­elle li­tur­gi­que)..”

Bos­su­et, Jac­ques Bé­nig­ne, Œuv­res com­plè­tes (Sam­lade ver­k), t. IV, Pa­ris: Le­fèv­re; Fir­min Di­dot frè­res, 1836.

Så­lunda lik­nar Be­rät­tel­sen om Heiké en kon­ti­nu­er­lig pre­di­kan, där hjäl­tar­nas alla li­vets väx­lingar tjä­nar till att il­lu­strera denna lag om för­gäng­lig­het (mujō) och de mänsk­liga äror­nas få­fäng­lig­het. Fal­let med Taira no Ta­da­nori (1144-1184) är i detta av­se­ende ex­em­pla­riskt. Över­ras­kad av fi­en­den do­mi­ne­rar han sin mot­stån­da­re, men nå­gon obe­tyd­lig tjä­nare till denne in­gri­per och hug­ger av hans högra arm vid arm­bå­gen. Ve­tande att hans slut är kom­met vän­der sig Ta­da­nori mot väs­ter och åkal­lar med fast röst tio gånger Buddha in­nan han blir hals­hug­gen. Fäst vid hans ko­ger fin­ner man denna av­skeds­dikt:

Bort­förd av mörk­ret
Ska jag logi ta un­der
Ett träds gre­nar.
En­dast blom­morna
Ska väl­komna mig i kväll.

Hoff­mann, Yo­el, Poè­mes d’a­dieu ja­po­nais: ant­ho­lo­gie com­men­tée de poè­mes écrits au seuil de la mort (Ja­panska av­skeds­dik­ter: kom­men­te­rad an­to­logi av dik­ter skrivna vid dö­dens trös­kel), övers. från eng­elska av Ag­nès Ro­zen­blum, Ma­la­koff: A. Co­lin, 2023.

En efterklang i moll

Denna budd­his­tiska käns­lig­het, som ge­nom­sy­rar till och med de blo­di­gaste sce­ner­na, räcker dock inte all­tid för att lyfta en be­rät­telse som kan fö­re­falla lång­sam, re­gel­bun­den, en­for­mig för sin­nen for­made en­ligt väs­ter­ländsk es­te­tik. Lik lju­det från Gi­ons klocka är be­rät­tel­ser­nas gång re­gel­bun­den, allt­för re­gel­bun­den till och med, och nå­got mo­no­ton. Jag be­kla­gar att så be­römda be­rät­tel­ser inte har fun­nit en lika be­römd poet som skulle ha fix­e­rat dem för evigt; att de har sak­nat en Ho­meros som skulle ha gett dem en va­ri­a­tion, en smi­dighet som evigt skulle ha be­und­rats.

Som Ge­or­ges Bous­quet no­te­rar har de ho­me­riska hjäl­tarna ofta “märk­liga gläd­je­äm­nen el­ler svaghe­ter som lå­ter oss röra vid de­ras mänsk­lig­het med fing­ret; Tai­ras hjäl­tar upp­hör ald­rig att vara kon­ven­tio­nella och kalla”. Me­dan den na­ive gre­kiske be­rät­ta­ren all­tid lå­ter ett vagt och fint le­ende skymta bakom or­den, “läm­nar den ja­panske rap­so­den ald­rig den ep­iska to­nen och den stela håll­ningen”. Där “tru­ba­du­erns glada ex­pan­sion lju­der som en fan­far, hör man här bara den för­tviv­lade budd­his­tens me­lan­ko­liska ac­cent: ’Den tappre man­nen [också han] stör­tar till slut sam­man var­ken mer el­ler mindre än stoft i vin­den’”.