littérature

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

Реквиемът на айнския народ

Пре­ве­дено от френ­ски

По­добно на ин­ди­ан­с­ките на­ро­ди, оно­ва, ко­ето днес ос­тава от айн­с­кия на­род — ня­кога тол­кова за­бе­ле­жи­те­лен и тол­кова пла­менно влю­бен в сво­бо­да­та, — е жалко ог­ра­ни­чено в ня­колко або­ри­ген­ски се­ла. Той угасва в мъл­ча­ние, ос­та­вен на съд­ба, ко­ято съв­сем не зас­лу­жа­ва. Преди япон­с­ката хе­ге­мо­ния не­го­вата не­о­бятна те­ри­то­рия се раз­г­ръ­ща­ше, оба­че, като ве­ли­чес­т­вено дър­во. Го­ле­мият ос­т­ров Хо­кайдо — по онова време на­ри­чан Езо — със­тав­ля­ваше ма­сив­ният ствол, от който се из­ди­гаха два от­делни кло­на. Еди­ни­ят, нак­ло­нен на се­ве­ро­за­пад, не беше нищо друго ос­вен ос­т­ров Са­ха­лин — Ки­та-Езо или „Се­ве­рен Езо“; дру­ги­ят, на се­ве­ро­из­ток, очер­та­ваше низа на Ку­рил­с­ките ос­т­рови — Оку-Езо или „Езо на пре­де­ли­те“ — на­ни­зани до върха на Кам­чат­ка.

В пределите на познатия свят

В про­дъл­же­ние на почти хи­ля­до­ле­тие Япо­ния ня­маше ни­каква се­ри­озна пред­с­тава за тези ос­т­ро­ви, скрити под ми­то­ло­гич­ните мъг­ли. Мал­ко­то, ко­ето зна­еше за тях, ид­ваше от осо­бени сто­ки, по­лу­ча­вани чрез раз­мяна — аку­лено мас­ло, ор­лови пе­ра, ле­че­бен ли­шей, странни дре­хи, шити от кора през ля­то­то, от тю­ле­нови кожи през зи­мата —, или от да­леч­ни, не­си­гурни слу­хо­ве, опис­ващи ос­т­ров­ните вож­дове като ве­ли­ка­ни, „твърде зли и от­да­дени на ма­гия“, спо­собни по своя воля да „про­из­веж­дат дъжд и да вди­гат бури1Matsumae-shi (Опи­са­ние на Ма­цу­мае) на Ма­цу­мае Хи­ро­на­га, 1781, не­из­да­дено на френ­с­ки.. Едва през 1604 г. един дай­мьо бе наз­на­чен в Ма­цу­мае; но той се за­до­во­ля­ва­ше, така да се ка­же, да пази пос­та.

Ни­щожни и пре­неб­рег­вани“, тези ос­т­рови бяха и един­с­т­ве­ната част от Ти­хия оке­ан, из­бяг­нала не­у­мор­ната дей­ност на ка­пи­тан Кук. И като та­ки­ва, те пре­диз­ви­каха лю­бо­пит­с­твото на Ла­пе­руз, който от са­мото си от­пъ­ту­ване от Фран­ция го­реше от не­тър­пе­ние да бъде пър­ви­ят, стъ­пил на тях. През 1787 г. фре­га­тите под не­гово ко­ман­д­ване хвър­лиха котва пред Са­ха­лин и фран­цу­зи­те, слезли на бре­га, вля­зоха в кон­такт с „раса от хо­ра, раз­лична от тази на япон­ци­те, ки­тай­ци­те, кам­ча­да­лите и та­та­ри­те, от ко­ито ги дели само един про­лив“. Оча­ро­ван от тех­ните меки и неп­ри­ну­дени ма­ни­е­ри, както и от ряд­ката им ин­те­ли­ген­т­ност, Ла­пе­руз не се по­ко­леба да ги сравни с най-об­ра­зо­ва­ните ев­ро­пей­ци. Той раз­казва с въз­хи­ще­ние как един ос­т­ро­ви­тя­нин, раз­би­райки не­го­вите мол­би, хвана мо­лив, за да на­чер­тае върху хар­тия бе­зуп­речно точна карта и да по­сочи „с черти броя на дните пъ­ту­ване с пи­рога“.

Дойде Рес­тав­ра­ци­ята Мей­джи, ко­ято щеше да раз­търси ве­ков­ните рав­но­ве­сия на Езо, може би дори по­вече от тези на Япо­ния. Чрез бру­тална по­ли­тика на раз­чис­т­ване и ко­ло­ни­за­ция, утеж­нена от ав­то­ри­тарни от­чуж­да­ва­ния, цен­т­рал­ната ад­ми­нис­т­ра­ция под­чини ай­ните на ма­ще­хин­ска опе­ка, за­ли­ча­ваща дори и името на тях­ната зе­мя. В тази при­ну­ди­телна мар­ги­на­ли­за­ция бо­га­тата им ус­тна ли­те­ра­ту­ра, пре­да­вана от по­ко­ле­ние на по­ко­ле­ние в све­ти­ли­щето на тях­ната па­мет, по­вях­на, до­като не ос­тана нищо по­вече от спо­мени на пра­ро­ди­те­ли. Заб­ра­вени бяха пес­ни­те, пос­ве­тени на пред­ците (ainu-yukar)2От прак­ти­ката на тези сти­хот­ворни ре­ци­та­ции (юкар) са дос­тиг­нали само редки сви­де­тел­с­т­ва: „Ако вяр­ваме на една япон­ска ри­сунка от XVII век, ре­ци­та­то­рът (юкар-кур) пър­во­на­чално из­г­лежда е ре­ци­ти­рал тек­ста си, ле­жейки до ог­ни­ще­то, от­мер­вайки ри­тъ­ма, като се уд­рял по ко­ре­ма. Пос­лед­ните сви­де­тел­с­тва […] по­каз­ват ре­ци­та­то­ра, всъщ­ност най-често же­на, сед­нала по тур­ски край ог­ни­щето и от­мер­ваща ри­тъ­ма, уд­ряйки ръба на ог­ни­щето с пръч­ка. Слу­ша­те­лите пра­вят съ­що­то, като из­да­ват рит­мични съ­път­с­тващи ви­кове“., бо­жес­т­ве­ните епоси (kamuy-yukar) и при­каз­ките (uwepeker), в ко­ито ожи­вя­ваше не­ясно оду­хот­во­рена при­ро­да: Мо­ре­то, ко­ето хра­ни, Го­ра­та, ко­ято под­с­ло­ня­ва, Ме­че­то, от­г­леж­дано в се­лото с без­к­райна гри­жа… Както оп­лаква Ку­бо­тера Ицу­хи­ко: „Ос­вен ня­колко стар­ци, ай­ните вече не упот­ре­бя­ват езика си. Те го­во­рят япон­ски“.

Жертвеният плам на Чири Юкие

Именно за да про­гони тази участ се по­яви Чири Юкие. Раз­къс­вана между мо­дер­ното си япон­ско об­ра­зо­ва­ние и нас­лед­с­твото на сво­ите пра­баби — прос­ла­вени ре­ци­та­тор­ки, — зна­ей­ки, че е об­ре­чена от бо­лест­та, тази айнка пос­вети крат­кото си съ­щес­т­ву­ване на тран­с­к­ри­би­ра­нето на ла­ти­ница и пре­веж­да­нето на япон­ски на три­на­де­сет бо­жес­т­вени епо­са, ста­вайки „мо­ми­че­то, ко­ето ула­вяше бо­го­вете“ като „дар за сво­ите3По ху­ба­вия из­раз на из­сле­до­ва­теля Мар­вин На­уен­дорф.. Сър­цето ѝ спря да бие на де­вет­на­де­сет­го­дишна въз­раст, едва ня­колко часа след за­вър­ш­ва­нето на ръ­ко­писа ѝ Ainu shin’yô-shû (Сбор­ник от айн­ски песни)4От­х­вър­лени фор­ми:
Chants des dieux aïnous (Песни на айн­с­ките бо­гове).
Mythologie ainu (Айн­ска ми­то­ло­гия).
Ainu shin’yooshuu.
Ainu shinyoushu.
. Леля ѝ Име­кану5От­х­вър­лени фор­ми:
Имекано.
Кан­нари Ма­цу.
и брат ѝ Чири Ма­шихо по­еха след това ща­фе­та­та, като пуб­ли­ку­ваха вну­ши­телни про­дъл­же­ния. В пред­го­вора си, зву­чащ като за­ве­ща­ние, Чири Юкие за­пява тъж­ната пе­сен на „об­ре­че­ните да из­чез­нат“ (horobiyuku mono):

Къде оти­доха всички тези хо­ра, ко­ито жи­ве­еха мирно в пла­ни­ните и рав­ни­ни­те? При­ро­да­та, ко­ято съ­щес­т­ву­ваше от древни вре­ме­на, пос­те­пенно из­чез­ва. Мал­ци­ната от нас, ко­ито все още ос­та­ва­ме, от­ва­рят ши­роко очи пред раз­ви­ти­ето на све­та. […] О, жалка сянка на път да за­ги­не, при­ну­дена да се хваща за ми­лостта на дру­ги­те!

Цу­шима Юко (съст­.), Tombent, tombent les gouttes d’argent : Chants du peuple aïnou (Па­дат, па­дат сре­бър­ните кап­ки: Песни на айн­с­кия на­род), прев. от япон­ски от Флор Ку­мо, Ро­долф Дио, Кат­рин Ван­сен­те­жан, По­лин Вей и Роз-Мари Ма­ки­но-Фа­йол, Па­риж: Gallimard, по­ре­дица „L’Aube des peuples“, 1996.

Съпротивата чрез духа на Нукишио Кидзо

В съ­вър­шен кон­т­ра­пункт на тази над­г­робна хва­леб­с­т­вена реч, Ну­ки­шио Ки­дзо6От­х­вър­лени фор­ми:
Ну­ки­шио Хо­чин.
Ну­ки­шио Хо­ма­ку.
от­казва про­ро­чес­т­вото за угас­ва­не­то. Чрез своя ма­ни­фест от 1934 г. Аси­ми­ла­ция и ос­танки на ай­ните (Ainu no dôka to senshô), той съ­бужда гор­достта от името ай­ну, ко­ето на езика на не­го­вия на­род оз­на­чава „чо­вешко съ­щес­тво“. Би­чу­вайки „обик­но­ве­ния чо­век“ (ningen), зас­ле­пен от его­из­ма, той зове с всички сили за нас­тъп­ва­нето на „доб­ро­де­тел­ния чо­век“ (hito, 人). От­да­вайки се на по­е­тична ек­зе­геза на тази пос­ледна иде­ог­ра­ма, чи­ито два щриха вза­имно се под­пи­рат, за да не пад­нат, ин­те­лек­ту­а­ле­цът про­чита в нея са­мата але­го­рия на на­шата участ: чо­веш­кото съ­щес­тво има „нужда от енер­гична и пос­то­янна вза­имна под­к­ре­па, за да се държи из­п­ра­вено“. Именно в това дейно брат­с­тво, из­диг­нато в доб­ро­де­тел, той про­зира на­деж­дата за уми­рот­во­рено об­щес­т­во, в ко­ето „доб­ро­де­тел­ните хора ува­жа­ват си­лата на при­ро­дата“.

В търсене на отлетелите души

Също както е из­чез­нал ста­рият Езо, с тези айни — братя на гро­хота на по­ро­ите и на сте­на­ни­ето на вя­търа в лис­тата — зап­лаш­ват също да се за­ли­чат „гор­с­ката и вар­вар­ска те­о­фа­гия“; „мис­тич­ното при­час­тие с не­ви­ди­мото“; пус­тите ли­ва­ди, на­се­ля­вани от славни спо­мени и от бо­гове камуй; и нак­рая, „при­ми­тив­ните ин­ту­и­ции, чийто цен­тър е иде­ята за ramat — ду­хът, тай­ната ин­тим­ност, сър­цето на чо­века и на не­щата7Така спра­вед­ливо опи­сани от Фоско Ма­ра­и­ни.. Ние гу­бим соб­с­т­ве­ния си дял от ани­ми­зъм в един при­ро­ден свят, който неп­рес­танно се сви­ва. Спешно е да се опи­таме да го въз­вър­нем, по­добно на ония ша­мани от ми­на­ло­то, ко­ито се впус­каха в тър­се­не, за да уло­вят от­ле­те­лите души на уми­ра­щи­те, преди да се раз­пи­леят за­ви­на­ги.

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

Το Ρέκβιεμ του λαού των Αϊνού

Μεταφρασμένο από τα γαλ­λικά

Κατά το πρότυπο των ιθαγενών εθνών της Αμερικής, ό,τι απομένει σήμερα από τον λαό των Αϊνού, κάποτε τόσο αξιο­σημεί­ωτο και τόσο φλογερά προσηλωμένο στην ελευ­θερία, βρίσκεται αθλίως περιο­ρισμένο σε λίγα αυ­τόχθονα χωριά. Σβήνει σιω­πηλά, εγκαταλειμ­μένο σε μια μοίρα που δεν του αξίζει καθόλου. Πριν από την ια­πωνική ηγεμονία, η αχανής επικράτειά του απλωνόταν, ωστόσο, σαν ένα μεγαλοπρεπές δέντρο. Το μεγάλο νησί του Χοκ­κάι­ντο — που τότε ονομαζόταν Έζο — αποτελούσε τον ογκώδη κορ­μό, από τον οποίο εκτοξεύ­ονταν δύο ξεχωριστοί κλάδοι. Ο ένας, κεκλιμένος προς τα βορειο­δυτικά, δεν ήταν άλ­λος από τη νήσο Σαχαλίνη — Κίτα-Έζο ή «Βόρειο Έζο»· ο άλ­λος, προς τα βορειο­ανατολικά, σχημάτιζε το κομπολόι των Κου­ρίλων — Όκου-Έζο ή «Έζο των εσχατιών» — που ξετυλιγόταν μέχρι την άκρη της Καμ­τσάτ­κα.

Στα πέρατα του γνωστού κόσμου

Για σχεδόν μια χιλιε­τία, η Ια­πωνία δεν είχε καμία σοβαρή αντίληψη αυ­τών των νησιών, κρυμ­μένων κάτω από μυθολογικές ομίχλες. Τα λίγα που γνώριζε γι’ αυτά προέρ­χονταν από παράξενα εμπορεύ­ματα που λάμ­βανε μέσω ανταλ­λαγής — λάδι καρ­χαρία, φτερά αετού, φαρ­μακευ­τική λει­χήνα, παράξενα εν­δύματα ραμ­μένα από φλοιό το καλοκαί­ρι, από δέρ­ματα φώκιας τον χει­μώνα —, ή από μακρινές ακοές, αναξιόπιστες, που περιέγραφαν τους νησιω­τικούς αρ­χηγούς ως γίγαντες «πολύ κακούς και αφοσιω­μένους στη μαγεία», ικανούς, κατά βού­ληση, να «προκαλούν τη βροχή και να ξεσηκώνουν τις καται­γίδες»1Matsumae-shi (Περιγραφή του Ματσου­μάε) του Matsumae Hironaga, 1781, ανέκ­δοτο στα γαλ­λικά.. Μόλις το 1604 ένας νταϊμιό εγκαταστάθηκε στο Ματσου­μάε· αλλά αυ­τός αρ­κού­νταν, κατά κάποιον τρόπο, να φρου­ρεί.

«Αμελητέα και παραμελημένα», αυτά τα νησιά ήταν επίσης το μόνο τμήμα του Ει­ρηνικού που ξέφυγε από την ακού­ραστη δραστηριότητα του πλοιάρ­χου Κουκ. Και ως εκ τού­του, προκάλεσαν την περιέρ­γεια του Λαπερούζ, ο οποί­ος, από την αναχώρησή του από τη Γαλ­λία, και­γόταν από ανυπομονησία να εί­ναι ο πρώτος που θα αποβιβαζόταν εκεί. Το 1787, οι φρεγάτες υπό τη διοί­κησή του αγκυροβόλησαν μπροστά στη Σαχαλίνη, και οι Γάλ­λοι, αποβιβασθέντες στη στεριά, ήρ­θαν σε επαφή με «μια φυλή αν­θρώπων δια­φορετική από εκείνη των Ια­πώνων, των Κινέζων, των Καμ­τσαντάλων και των Τατάρων, από τους οποί­ους δεν τους χωρίζει παρά ένας πορ­θμός». Γοη­τευ­μένος από τους ήπιους και αυ­θόρ­μητους τρόπους τους όσο και από τη σπάνια νοη­μοσύνη τους, ο Λαπερούζ δεν δίστασε να τους συγκρίνει με τους πιο μορ­φωμένους Ευ­ρωπαί­ους. Αφηγεί­ται με θαυ­μασμό πώς ένας νησιώτης, κατανοώντας τα αι­τήματά του, άρ­παξε ένα μολύβι για να χαράξει στο χαρτί έναν χάρτη αυ­στηρά ακριβή και να υποδεί­ξει «με γραμ­μές, τον αριθμό των ημερών πλεύ­σης με πιρόγα».

Ήρθε η Παλινόρ­θωση Μέιτζι, που θα ανέτρεπε τις αιω­νόβιες ισορ­ροπίες του Έζο, ίσως ακόμη περισ­σότερο από εκεί­νες της Ια­πωνίας. Μέσα από μια βάναυση πολιτική εκ­χέρ­σωσης και αποι­κισμού, επιβαρυμένη από αυ­ταρ­χικές απαλ­λοτριώσεις, η κεντρική διοί­κηση υπέταξε τους Αϊνού σε μια κηδεμονία μητριάς που εξάλειφε μέχρι και το όνομα της γης τους. Μέσα σε αυτή την αναγκαστική περιθωριο­ποί­ηση, η πλού­σια προφορική λογοτεχνία τους, που μεταδιδόταν από γενιά σε γενιά στο ιερό της μνήμης τους, μαράζωσε μέχρι που δεν ήταν πια παρά αναμνήσεις παπ­πού­δων. Ξεχάστηκαν τα άσματα αφιε­ρωμένα στους προγόνους (ainu-yukar)2Από την πρακτική αυ­τών των έμ­μετρων αφηγήσεων (yukar), μόνο σπάνιες μαρ­τυρίες έχουν δια­σωθεί: «Αν πιστέψουμε ένα ια­πωνικό σχέδιο του 17ου αιώνα, ο απαγ­γέλ­της (yukar-kur) φαί­νεται αρ­χικά να ψαλ­μωδούσε το κεί­μενό του ξαπλωμένος κοντά στην εστία, κρατώντας τον ρυθμό χτυπώντας τον εαυτό του στην κοι­λιά. Οι τελευ­ταίες μαρ­τυρίες […] δεί­χνουν τον απαγ­γέλ­τη, στην πραγ­ματικότητα τις περισ­σότερες φορές μια γυναί­κα, καθισμένη σταυ­ροπόδι δίπλα στην εστία, κρατώντας τον ρυθμό χτυπώντας την άκρη του τζακιού με ένα ραβδί. Οι ακροατές κάνουν το ίδιο, βγάζοντας τακτικά κραυ­γές συνοδείας»., οι θεϊκές εποποι­ίες (kamuy-yukar) και τα παραμύθια (uwepeker) όπου ζωντάνευε μια αόριστα προσωποποι­ημένη φύση: η Θάλασσα που τρέφει, το Δάσος που προστατεύ­ει, το Αρ­κου­δάκι που ανατρέφεται στο χωριό με άπειρη φροντίδα… Όπως θρηνεί ο Κου­μποντέρα Ιτσου­χίκο: «Εκτός από μερικούς γέροντες, οι Αϊνού δεν χρησιμοποιούν πια τη γλώσσα τους. Μιλούν ια­πωνικά».

Η Θυσιαστική Ζέση της Τσίρι Γιούκιε

Ακριβώς για να εξορ­κίσει αυτή τη μοίρα εμ­φανίστηκε η Τσίρι Γιού­κιε. Σπαρασ­σόμενη ανάμεσα στη σύγ­χρονη ια­πωνική μόρ­φωσή της και στην κληρονομιά των για­γιάδων της, διάσημων απαγ­γελ­τριών, γνωρίζοντας ότι ήταν καταδικασμένη από τη νόσο, αυτή η Αϊνού αφιέρωσε τη βραχύτατη ύπαρξή της στο να μεταγράψει σε λατινικό αλ­φάβητο και να μεταφράσει στα ια­πωνικά δεκατρείς θεϊκές εποποι­ίες, γινόμενη η «νεαρή κοπέλα που αιχ­μαλώτιζε τους θεούς» ως «δώρο στους δικούς της»3Για να χρησιμοποι­ήσουμε την ωραία δια­τύπωση του ερευ­νητή Marvin Nauendorff.. Η καρ­διά της σταμάτησε να χτυπά σε ηλικία δεκαεν­νέα ετών, λίγες μόλις ώρες μετά την ολοκλήρωση του χει­ρογράφου της Ainu shin’yô-shû (Συλ­λογή αϊνουι­κών ασμάτων)4Απορ­ριφθεί­σες μορ­φές:
Chants des dieux aïnous (Άσματα των θεών των Αϊνού).
Mythologie ainu (Αϊνουική μυθολογία).
Ainu shin’yooshuu.
Ainu shinyoushu.
. Η θεία της, η Ιμεκανού5Απορ­ριφθεί­σες μορ­φές:
Imekano.
Kannari Matsu.
, και ο αδελ­φός της, ο Τσίρι Μασίχο, πήραν στη συνέχεια τη σκυτάλη, δημοσιεύ­οντας επιβλητικές συνέχειες. Στον πρόλογό της με τόνους δια­θήκης, η Τσίρι Γιού­κιε ψάλ­λει τον θρήνο «εκεί­νων που εί­ναι καταδικασμένοι να εξαφανιστούν» (horobiyuku mono):

«Πού πήγαν όλοι αυ­τοί οι άν­θρωποι που ζού­σαν ει­ρηνικά στα βουνά και στις πεδιάδες; Η φύση που υπήρχε από τα αρ­χαία χρόνια εξαφανίζεται σταδια­κά. Οι λίγοι από εμάς που απομένουν ακόμη ανοί­γουν μεγάλα μάτια κατάπληκτα μπροστά στην εξέλιξη του κόσμου. […] Ω, αξιο­θρήνητη σιλου­έτα που χάνεται, αναγκασμένη να προσκολ­ληθεί στην επιεί­κεια των άλ­λων!»

Tsushima, Yûko (επιμ.), Tombent, tombent les gouttes d’argent : Chants du peuple aïnou (Πέφτουν, πέφτουν οι ασημένιες σταγόνες: Άσματα του λαού των Αϊνού), μτ­φρ. από τα ια­πωνικά: Flore Coumau, Rodolphe Diot, Catherine Vansintejan, Pauline Vey και Rose-Marie Makino-Fayolle, Παρίσι: Gallimard, σειρά «L’Aube des peuples», 1996.

Η Αντίσταση μέσω του πνεύματος του Νουκίσιο Κιζό

Σε τέλεια αντίστιξη με αυτό τον επικήδειο λόγο, ο Νου­κίσιο Κιζό6Απορ­ριφθεί­σες μορ­φές:
Nukishio Hôchin.
Nukishio Hômaku.
αρ­νεί­ται την προφητεία της εξαφάνισης. Μέσα από το μανιφέστο του 1934, Αφομοί­ωση και κατάλοιπα των Αϊνού (Ainu no dôka to senshô), αφυπνίζει την υπερηφάνεια του ονόματος Αϊνού, που στη γλώσσα των δικών του σημαί­νει «άνθρωπος». Στηλιτεύ­οντας τον «κοινό άν­θρωπο» (ningen) που τυφλώνεται από τον εγωισμό, ευαγ­γελίζεται την έλευση του «ενάρετου αν­θρώπου» (hito, 人). Επιδιδόμενος σε μια ποι­ητική εξήγηση αυ­τού του τελευ­ταίου ιδεογράμ­ματος, του οποίου οι δύο γραμ­μές στηρίζονται αμοι­βαία ώστε να μην πέσουν, ο δια­νοού­μενος δια­βάζει σε αυτό την ίδια την αλ­ληγορία της κατάστασής μας: ο άν­θρωπος έχει «ανάγκη από σθεναρή και συνεχή αμοι­βαία υποστήριξη για να μεί­νει όρ­θιος». Σε αυ­τήν την ενεργό αδελ­φότητα, υψωμένη σε αρετή, δια­βλέπει την ελ­πίδα μιας γαλήνιας κοι­νωνίας όπου «οι ενάρετοι άν­θρωποι σέβονται τη δύναμη της φύσης».

Αναζητώντας τις ψυχές που πέταξαν

Όπως εξαφανίστηκε το παλαιό Έζο, μαζί με αυ­τούς τους Αϊνού — αδέλ­φια του βοε­ρού των χει­μάρ­ρων και του θρήνου του ανέμου στα φυλ­λώματα — απει­λού­νται επίσης να σβηστούν η «δασική και βάρ­βαρη θεοφαγία»· η «μυθική κοι­νωνία με το αόρατο»· οι άγριες λαγκαδιές γεμάτες έν­δοξες μνήμες και θεούς kamuy· τέλος, οι «πρωτόγονες διαι­σθήσεις που έχουν ως κέντρο την ιδέα του ramat — του πνεύ­ματος, της μυστικής οι­κειότητας, της καρ­διάς του αν­θρώπου και των πραγ­μάτων»7Τόσο εύ­στοχα περιγραφόμενα από τον Fosco Maraini.. Χάνουμε το δικό μας μερίδιο ανιμισμού σε έναν φυσικό κόσμο που δεν παύει να συρ­ρικνώνεται. Εί­ναι επεί­γον να προσπαθήσουμε να τον ανακτήσου­με, όπως εκεί­νοι οι σαμάνοι του παρελ­θόντος που ορ­μού­σαν σε μια αναζήτηση για να προλάβουν τις ψυχές που πέταξαν από τους ετοι­μοθάνατους πριν χαθούν για πάντα.

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

আইনু জনগোষ্ঠীর শোকগাথা

ফরাসি থেকে অনূদিত

আমেরিকার আদিবাসী জাতিগুলোর মতোই, একদা অসাধারণ এবং স্বাধীনতার প্রতি তীব্র অনুরাগী আইনু জনগোষ্ঠীর আজ যা অবশিষ্ট আছে, তা কয়েকটি আদিবাসী গ্রামে হতশ্রী অবস্থায় সীমাবদ্ধ। তারা নীরবে বিলীন হয়ে যাচ্ছে, এমন এক পরিণতির কাছে পরিত্যক্ত যা তারা মোটেও প্রাপ্য নয়। জাপানি আধিপত্যের পূর্বে তাদের বিশাল ভূখণ্ড এক মহীরুহের মতো বিস্তৃত ছিল। হোক্কাইদোর বৃহৎ দ্বীপ — তৎকালে এজো নামে পরিচিত — ছিল সেই বিশাল কাণ্ড, যা থেকে দুটি পৃথক শাখা প্রসারিত হয়েছিল। একটি, উত্তর-পশ্চিমে ঝুঁকে, ছিল সাখালিন দ্বীপ — কিতা-এজো বা « উত্তরের এজো » ; অপরটি, উত্তর-পূর্বে, কুরিল দ্বীপপুঞ্জের মালা রচনা করেছিল — ওকু-এজো বা « প্রান্তসীমার এজো » — কামচাটকার অগ্রভাগ পর্যন্ত ছড়িয়ে।

পরিচিত বিশ্বের প্রান্তসীমায়

প্রায় এক সহস্রাব্দ ধরে জাপানের এই দ্বীপগুলো সম্পর্কে কোনো প্রকৃত ধারণা ছিল না, সেগুলো পৌরাণিক কুয়াশার আড়ালে লুকিয়ে ছিল। যৎসামান্য যা জানা ছিল তা আসত বিনিময় প্রথার মাধ্যমে প্রাপ্ত অদ্ভুত পণ্যসামগ্রী থেকে — হাঙরের তেল, ঈগলের পালক, ঔষধি শৈবাল, গ্রীষ্মে গাছের ছাল দিয়ে সেলাই করা এবং শীতে সিলের চামড়ার তৈরি উদ্ভট পোশাক —, অথবা দূরবর্তী, অনিশ্চিত জনশ্রুতি থেকে, যেগুলো দ্বীপের প্রধানদের বর্ণনা করত « অত্যন্ত দুষ্ট ও জাদুবিদ্যায় আসক্ত » দৈত্যাকার মানুষ হিসেবে, যারা ইচ্ছামতো « বৃষ্টি আনতে ও ঝড় বইয়ে দিতে » সক্ষম1মাৎসুমায়ে হিরোনাগা রচিত Matsumae-shi (মাৎসুমায়ে বিবরণ), ১৭৮১, ফরাসিতে অপ্রকাশিত।। ১৬০৪ সালেই কেবল একজন দাইমিও মাৎসুমায়ে-তে নিযুক্ত হন; কিন্তু তিনি কেবল পাহারাদারের ভূমিকাতেই সীমাবদ্ধ থাকতেন।

« তুচ্ছ ও উপেক্ষিত », এই দ্বীপগুলো ছিল প্রশান্ত মহাসাগরের একমাত্র অংশ যা ক্যাপ্টেন কুকের অক্লান্ত অভিযান থেকে রেহাই পেয়েছিল। আর সেই কারণেই, লা পেরুজের কৌতূহল জাগ্রত হয়েছিল, যিনি ফ্রান্স থেকে যাত্রা শুরুর পর থেকে সেখানে প্রথম পদার্পণকারী হওয়ার অধীর আকাঙ্ক্ষায় দগ্ধ হচ্ছিলেন। ১৭৮৭ সালে, তাঁর অধীনস্থ যুদ্ধজাহাজগুলো সাখালিনের সামনে নোঙর ফেলে, এবং ফরাসিরা, তীরে অবতরণ করে, সংস্পর্শে আসে « জাপানি, চীনা, কামচাদাল ও তাতারদের থেকে স্বতন্ত্র এক জনগোষ্ঠীর সাথে, যাদের থেকে তারা কেবল একটি প্রণালী দ্বারা পৃথক »। তাদের কোমল ও স্বতঃস্ফূর্ত আচরণ এবং তাদের অসাধারণ বুদ্ধিমত্তায় মুগ্ধ হয়ে লা পেরুজ দ্বিধাহীনভাবে তাদের সর্বাধিক শিক্ষিত ইউরোপীয়দের সাথে তুলনা করেন। তিনি বিস্ময়ে বর্ণনা করেন কীভাবে একজন দ্বীপবাসী, তাঁর অনুরোধ বুঝতে পেরে, একটি পেন্সিল তুলে নিয়ে কাগজে একটি সম্পূর্ণ নির্ভুল মানচিত্র আঁকেন এবং « রেখা দ্বারা, নৌকায় যাত্রার দিনসংখ্যা » নির্দেশ করেন।

এলো মেইজি পুনরুদ্ধার, যা এজোর শতাব্দীপ্রাচীন ভারসাম্যকে আমূল পাল্টে দিল, সম্ভবত জাপানের চেয়েও বেশি। কৃষিজমি উন্মুক্তকরণ ও উপনিবেশ স্থাপনের এক নির্মম নীতির ক্রমাগত প্রয়োগে, স্বৈরাচারী ভূমি-বঞ্চনার দ্বারা আরও তীব্রতর করে, কেন্দ্রীয় প্রশাসন আইনুদের এমন এক বিমাতাসুলভ অভিভাবকত্বের অধীনে আনল যা তাদের ভূমির নাম পর্যন্ত মুছে দিল। এই বলপূর্বক প্রান্তিকীকরণে, তাদের সমৃদ্ধ মৌখিক সাহিত্য, প্রজন্ম থেকে প্রজন্মে তাদের স্মৃতির অভয়ারণ্যে সঞ্চারিত, ক্রমশ শুকিয়ে গিয়ে কেবল দাদা-দাদির স্মৃতিকথায় পরিণত হলো। বিস্মৃত হলো পূর্বপুরুষদের উদ্দেশ্যে রচিত গান (আইনু-ইউকার)2এই পদ্যবদ্ধ আখ্যান (ইউকার)-এর চর্চার বিরল কিছু সাক্ষ্য পাওয়া গেছে : « ১৭শ শতকের একটি জাপানি চিত্র অনুসারে, আবৃত্তিকারক (ইউকার-কুর) মূলত চুল্লির পাশে শুয়ে নিজের পেটে তাল রেখে তাঁর পাঠ আবৃত্তি করতেন। শেষ দিকের সাক্ষ্যে […] দেখা যায় আবৃত্তিকারক, বাস্তবে অধিকাংশ ক্ষেত্রে একজন নারী, চুল্লির পাশে আসন পেতে বসে একটি কাঠি দিয়ে চুলার কিনারায় তাল রাখছেন। শ্রোতারাও একই কাজ করেন এবং নিয়মিত সঙ্গত ধ্বনি উচ্চারণ করেন »।, দেবকাহিনী (কামুই-ইউকার) এবং সেই গল্পগুলো (উওয়েপেকের) যেখানে এক অস্পষ্ট ব্যক্তিত্বারোপিত প্রকৃতি প্রাণ পেত : যে সমুদ্র পুষ্টি জোগায়, যে অরণ্য আশ্রয় দেয়, গ্রামে অসীম যত্নে লালিত ভালুকশাবক… কুবোদেরা ইৎসুহিকো যেমন আক্ষেপ করেন : « কয়েকজন বৃদ্ধ ছাড়া আইনুরা আর তাদের ভাষা ব্যবহার করে না। তারা জাপানি ভাষায় কথা বলে »।

চিরি ইউকিয়ের আত্মোৎসর্গমূলক উদ্দীপনা

এই পরিণতি রোধ করতেই আবির্ভূত হন চিরি ইউকিয়ে। তাঁর আধুনিক জাপানি শিক্ষা এবং তাঁর পূর্বনারীদের — বিখ্যাত আবৃত্তিকারদের — উত্তরাধিকারের মধ্যে বিদীর্ণ, রোগে মৃত্যু অনিবার্য জেনেও, এই আইনু নারী তাঁর অতি সংক্ষিপ্ত জীবন ব্যয় করেন তেরোটি দেবকাহিনী লাতিন হরফে লিপিবদ্ধ করে জাপানি ভাষায় অনুবাদ করতে, হয়ে ওঠেন সেই « যে তরুণী দেবতাদের বন্দী করেছিল » তাঁর « স্বজনদের জন্য উপহার » হিসেবে3গবেষক মার্ভিন নাউয়েনডর্ফের সুন্দর অভিব্যক্তি ধার করে।। উনিশ বছর বয়সে তাঁর হৃদস্পন্দন থেমে যায়, তাঁর পাণ্ডুলিপি আইনু শিন্‌ইয়ো-শূ (আইনু সংগীত সংকলন)4প্রত্যাখ্যাত রূপ :
Chants des dieux aïnous (আইনু দেবগান)।
Mythologie ainu (আইনু পুরাণকথা)।
Ainu shin’yooshuu
Ainu shinyoushu
সম্পন্ন হওয়ার মাত্র কয়েক ঘণ্টা পরেই। তাঁর মাসি ইমেকানু5প্রত্যাখ্যাত রূপ :
Imekano।
Kannari Matsu।
এবং তাঁর ভাই চিরি মাশিহো পরবর্তীতে সেই প্রদীপ বহন করে নিয়ে যান, বিশাল ধারাবাহিক রচনা প্রকাশ করে। অন্তিম বাণীসদৃশ ভূমিকায়, চিরি ইউকিয়ে « যারা বিলুপ্ত হতে অভিশপ্ত » (হোরোবিইউকু মোনো)-দের শোকসংগীত গেয়ে ওঠেন :

« কোথায় গেল সেই সব মানুষ যারা পাহাড়ে ও সমতলে শান্তিতে বাস করত? আদিকাল থেকে বিদ্যমান প্রকৃতি ক্রমশ বিলীন হয়ে যাচ্ছে। আমাদের মধ্যে যে সামান্য কজন এখনও অবশিষ্ট আছে, তারা বিশ্বের পরিবর্তন দেখে বিস্মিত চোখ মেলে তাকিয়ে আছে। […] হায়, পরের দয়ায় বেঁচে থাকতে বাধ্য, ধ্বংসোন্মুখ করুণ মূর্তি! »

Tsushima, Yûko (dir.), Tombent, tombent les gouttes d’argent : Chants du peuple aïnou (ঝরে পড়ে, ঝরে পড়ে রুপোলি ফোঁটা : আইনু জনগোষ্ঠীর গান), trad. du japonais par Flore Coumau, Rodolphe Diot, Catherine Vansintejan, Pauline Vey et Rose-Marie Makino-Fayolle, Paris : Gallimard, coll. « L’Aube des peuples », 1996.

নুকিশিও কিজোর আত্মার প্রতিরোধ

এই শোকস্তুতির সম্পূর্ণ বিপরীতে, নুকিশিও কিজো6প্রত্যাখ্যাত রূপ :
Nukishio Hôchin।
Nukishio Hômaku।
বিলুপ্তির ভবিষ্যদ্বাণী প্রত্যাখ্যান করেন। ১৯৩৪ সালের তাঁর ইশতেহার আইনুদের আত্মীকরণ ও অবশেষ (আইনু নো দোকা তো সেনশো)-এর মাধ্যমে তিনি আইনু নামের গৌরব জাগ্রত করেন, যা তাঁদের ভাষায় অর্থ « মানুষ »। স্বার্থপরতায় অন্ধ « সাধারণ মানুষ » (নিনগেন)-কে তীব্র ভর্ৎসনা করে তিনি « সৎগুণসম্পন্ন মানুষ » (হিতো, 人)-এর আবির্ভাব কামনা করেন। এই শেষোক্ত চিত্রলিপির একটি কাব্যিক ব্যাখ্যায় নিমগ্ন হয়ে, যার দুটি রেখা পরস্পরকে ঠেকা দিয়ে পতন রোধ করে, এই বুদ্ধিজীবী সেখানে আমাদের অস্তিত্বের রূপকই পাঠ করেন : মানুষের « সোজা হয়ে দাঁড়িয়ে থাকতে একটি সবল ও অবিরাম পারস্পরিক সহায়তা প্রয়োজন »। সৎকর্মে উন্নীত এই সক্রিয় ভ্রাতৃত্বেই তিনি এমন এক শান্তিপূর্ণ সমাজের আশা দেখেন যেখানে « সৎগুণসম্পন্ন মানুষেরা প্রকৃতির শক্তিকে সম্মান করে »।

উড়ে যাওয়া আত্মার সন্ধানে

পুরোনো এজো যেভাবে বিলুপ্ত হয়েছে, সেভাবেই এই আইনুদের সাথে — স্রোতস্বিনীর গর্জন ও পাতায় পাতায় বাতাসের আর্তনাদের সহোদর — মুছে যেতে চলেছে সেই « অরণ্যচারী ও বর্বর দেবভক্ষণ » ; সেই « অদৃশ্যের সাথে পৌরাণিক মিলন » ; গৌরবময় স্মৃতি ও কামুই দেবতায় পরিপূর্ণ বন্য প্রান্তর ; অবশেষে, সেই « আদি অন্তর্দৃষ্টি যার কেন্দ্রে রয়েছে রামাৎ-এর ধারণা — আত্মা, গোপন অন্তরঙ্গতা, মানুষ ও বস্তুর হৃদয় »7ফস্কো মারাইনি কর্তৃক যথার্থভাবে বর্ণিত।। আমরা ক্রমশ সংকুচিত হয়ে আসা প্রাকৃতিক জগতে আমাদের নিজস্ব সর্বপ্রাণবাদের অংশটুকু হারাচ্ছি। তা পুনরুদ্ধারের চেষ্টা করা জরুরি, সেই প্রাচীনকালের শামানদের মতো যারা মুমূর্ষুদের উড়ে যাওয়া আত্মাকে চিরতরে মিলিয়ে যাওয়ার আগে ধরে আনতে এক অন্বেষণে ছুটে বেরিয়ে পড়তেন।

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

Реквієм народу айнів

Пере­кладено з французької

Подібно до індіанських народів, те, що залишилося сьогодні від народу айнів, колись такого ви­значного й так палко від­даного свободі, жалюгідно за­гнане в кілька абориген­них сіл. Він згасає мовчки, покинутий на долю, якої аж ніяк не заслуговує. До японської гегемонії його величезна територія про­стягалася, однак, на кшталт велично́го дерева. Великий острів Хок­кайдо — тоді званий Езо — становив його масивний стовбур, від якого від­ходили дві окремі гілки. Одна, нахилена на пів­нічний захід, була не чим іншим, як островом Сахалін — Кіта-Езо, або «Північне Езо»; друга, на пів­нічний схід, окреслювала намисто Курильських островів — Оку-Езо, або «Езо окраїн», — роз­сипане аж до кінчика Камчатки.

На краю відомого світу

Упродовж майже тисячолі­ття Японія не мала жодного сер­йозного уявле­ння про ці острови, приховані в міфологічних туманах. Те небагато, що вона про них знала, надходило від дивовижних товарів, отриманих через обмін — акуляча олія, орлине пір’я, лікарський лишайник, дивні вбра­н­ня, пошиті влітку з кори, а взимку з тюленячих шкір, — або від далеких, ненадійних чуток, що описували острівних вождів як велетнів, «вельми злих і від­даних магії», здатних за своїм бажа­н­ням «викликати дощ і зді­ймати бурі»1Matsumae-shi (Опис Мацумае) Мацумае Хіронаґи, 1781, неопублікований французькою.. Лише 1604 року в Мацумае було при­значено даймьо; але той, по суті, лише стояв на варті.

«Не­значні й зане­дбані», ці острови були також єдиною частиною Тихого океану, що вислизнула від не­втомної діяльності капітана Кука. І саме тому вони збудили цікавість Лаперуза, який від самого від­пли­ття з Франції горів нетерпі­н­ням першим до них при­стати. 1787 року фрегати під його командува­н­ням стали на якір біля Сахаліну, і французи, зі­йшовши на берег, уві­йшли в контакт із «расою людей, від­мін­ною від японців, китайців, камчадалів і татар, від яких їх від­діляє лише протока». Зачарований їхніми лагідними й без­посередніми манерами, так само як і їхнім рідкісним ро­зумом, Лаперуз без вагань порівняв їх із на­йосвіченішими європейцями. Він з подивом оповід­ає, як один острів’янин, зро­зумівши його проха­н­ня, взяв олівець, щоб накреслити на папері без­доганно точну карту й по­значити «рисками кількість днів подорожі на піро́зі».

На­стала ре­ставрація Мейдзі, яка мала зруйнувати вікові рівноваги Езо, можливо, навіть більше, ніж рівноваги самої Японії. У ході жорстокої політики роз­корчовува­ння й колонізації, посиленої авторитарними ви­власне­н­нями, центральна адміністрація під­корила айнів мачушиній опіці, що стирала навіть на­зву їхньої землі. У цій примусовій маргіналізації їхня багата усна література, пере­давана з поколі­ння в поколі­ння у святилищі їхньої пам’яті, зів’яла аж до того, що стала лише спогадами дідусів і бабусь. Забуті пісне­співи, присвячені предкам (ainu-yukar)2З практики цих віршованих оповідей (юкар) ді­йшли лише поодинокі свідче­н­ня: «Якщо вірити японському малюнку XVII столі­т­тя, оповідач (юкар-кур), здається, спочатку ви­співував свій текст, лежачи біля вогнища, від­биваючи ритм ударами по животу. Останні свідче­ння […] показують оповід­ача, на­справді найчастіше жінку, що сидить навпочіпки біля вогнища й від­биває ритм, б’ючи паличкою по краю очага. Слухачі роблять те саме, регулярно вигукуючи су­провідні вигуки»., божественні епоси (kamuy-yukar) та оповіді (uwepeker), в яких оживала природа, ледь уособлена: Море, що годує, Ліс, що дає притулок, Ведмежа, вигодуване в селі з нескінчен­ною турботою… Як сумує Кубодера Іцухіко: «Окрім кількох старців, айни більше не вживають своєї мови. Вони роз­мовляють японською».

Жертовний запал Тірі Юкіе

Саме щоб від­вернути цю долю з’явилася Тірі Юкіе. Роз­дираєма між своєю сучасною японською освітою та спадщиною своїх прабабусь, славетних оповід­ачок, знаючи, що приречена хворобою, ця айнка присвятила своє надто коротке жи­ття транс­крипції латиницею та пере­кладу японською тринадцяти божествен­них епосів, ставши «дівчиною, яка ловила богів» як «дарунок своїм рідним»3Скори­ставшись влучною формулою дослідника Марвіна Науендорф­фа.. Її серце пере­стало битися у дев’ятнадцять років, лише за кілька годин після заверше­ння рукопису Ainu shin’yô-shû (Збірка айнських пісне­співів)4Від­хилені форми:
Chants des dieux aïnous (Пісне­співи айнських богів).
Mythologie ainu (Айнська міфологія).
Ainu shin’yooshuu.
Ainu shinyoushu.
. Її тітка Імекану5Від­хилені форми:
Імекано.
Кан­нарі Мацу.
та її брат Тірі Масіхо під­хопили потім естафету, опублікувавши значні продовже­н­ня. У своїй перед­мові, що звучить як заповіт, Тірі Юкіе заводить плач «тих, що приречені зникнути» (horobiyuku mono):

«Куди поділися всі ці люди, що мирно жили в горах і на рівнинах? Природа, яка існувала з давніх-давен, по­ступово зникає. Ті нечисленні з нас, хто ще лишився, широко роз­плющують здивовані очі перед ходою світу. […] О, жалюгідний силуете, що гине, змушений чіплятися за милосердя інших!»

Tsushima, Yûko (dir.), Tombent, tombent les gouttes d’argent : Chants du peuple aïnou (Падають, падають срібні краплі: Пісне­співи народу айнів), trad. du japonais par Flore Coumau, Rodolphe Diot, Catherine Vansintejan, Pauline Vey et Rose-Marie Makino-Fayolle, Paris : Gallimard, coll. « L’Aube des peuples », 1996.

Опір духом Нукісіо Кідзо

У досконалому контрапункті до цього над­гробного слова Нукісіо Кідзо6Від­хилені форми:
Нукісіо Хотін.
Нукісіо Хомаку.
від­кидає пророцтво вимира­н­ня. Через свій маніфест 1934 року Асиміляція та залишки айнів (Ainu no dôka to senshô) він пробуджує гордість за айнське ім’я, яке мовою його народу означає «людська істота». Гнівно картаючи «звичайну людину» (ningen), засліплену егоїзмом, він закликає до приходу «людини доброчесної» (hito, 人). Вдаючись до поетичної екзегези цього остан­нього ієрогліфа, дві риски якого взаємно під­пирають одна одну, щоб не впасти, інтелектуал читає в ньому саму алегорію нашого становища: людська істота «потребує міцної й по­стійної взаємної під­тримки, щоб тримати́ся на ногах». Саме в цьому дієвому братерстві, зведеному в чесноту, він вбачає надію на умиротворене су­спільство, де «доброчесні люди шанують силу природи».

У пошуках відлетілих душ

Так само як зник старий Езо, з цими айнами — братами гуркоту потоків і стогону вітру в листі — за­грожують зникнути й «лісова й варварська теофагія»; «містичне причастя з невидимим»; дикі пустища, заселені славними спогадами й богами камуй; і, нарешті, «первісні інтуїції, зосереджені навколо ідеї рамат — духу, потаємної глибини, серця людини й речей»7Так влучно описані Фоско Мараїні.. Ми втрачаємо власну частку анімізму у природному світі, що без­упинно звужується. Нагально потрібно спробувати її повернути, подібно до тих шаманів давнини, які кидалися навздогін, щоб наздогнати від­летілі душі помираючих, перш ніж ті роз­віються назавжди.

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

บทสวดวิญญาณแห่งชนเผ่าไอนุ

แปลจากภาษาฝรั่งเศส

เฉกเช่นชนชาติอเมริกันอินเดียน สิ่งที่หลงเหลืออยู่ในปัจจุบันของชนเผ่าไอนุ ซึ่งครั้งหนึ่งเคยโดดเด่นและรักอิสรภาพอย่างแรงกล้ายิ่งนัก กลับถูกกักขังอย่างน่าสมเพชในหมู่บ้านชนพื้นเมืองเพียงไม่กี่แห่ง พวกเขาดับสูญไปในความเงียบงัน ถูกทอดทิ้งให้เผชิญชะตากรรมที่พวกเขาไม่สมควรได้รับเลยแม้แต่น้อย ก่อนการครอบงำของญี่ปุ่น ดินแดนอันกว้างใหญ่ไพศาลของพวกเขาแผ่กิ่งก้านสาขาดุจต้นไม้ใหญ่สง่างาม เกาะฮกไกโดอันยิ่งใหญ่ — ซึ่งในสมัยนั้นเรียกว่าเอโซ — เป็นลำต้นมหึมา แตกออกเป็นสองกิ่งแยกจากกัน กิ่งหนึ่งเอนไปทางทิศตะวันตกเฉียงเหนือ มิใช่อื่นใดนอกจากเกาะซาฮาลิน — คิตะเอโซ หรือ « เอโซเหนือ » อีกกิ่งหนึ่งเอนไปทางทิศตะวันออกเฉียงเหนือ วาดรูปสายประคำแห่งหมู่เกาะคูริล — โอกุเอโซ หรือ « เอโซแดนไกล » — ร้อยเรียงไปจนถึงปลายแหลมคัมชัตกา

ณ ขอบฟ้าแห่งโลกที่รู้จัก

ตลอดเกือบหนึ่งสหัสวรรษ ญี่ปุ่นมิได้มีความรู้ที่แท้จริงใด ๆ เกี่ยวกับหมู่เกาะที่ซ่อนตัวอยู่ใต้ม่านหมอกแห่งตำนาน เพียงเล็กน้อยที่ญี่ปุ่นรู้จักนั้นมาจากสินค้าแปลกประหลาดที่ได้รับจากการแลกเปลี่ยน — น้ำมันฉลาม ขนนกอินทรี ไลเคนสมุนไพร เสื้อผ้าประหลาดที่เย็บจากเปลือกไม้ในฤดูร้อน จากหนังแมวน้ำในฤดูหนาว — หรือจากเรื่องเล่าลือจากแดนไกลอันไม่น่าเชื่อถือนัก ซึ่งพรรณนาถึงหัวหน้าเผ่าบนเกาะว่าเป็นยักษ์ « ดุร้ายยิ่งนักและหมกมุ่นอยู่กับเวทมนตร์ » สามารถ « บันดาลฝนและปลุกพายุ » ได้ตามใจปรารถนา1Matsumae-shi (คำบรรยายเมืองมัตสึมาเอะ) ของมัตสึมาเอะ ฮิโรนางะ ค.ศ. 1781 ยังไม่มีฉบับแปลเป็นภาษาฝรั่งเศส จนกระทั่งปี ค.ศ. 1604 จึงมีไดเมียวได้รับแต่งตั้งที่มัตสึมาเอะ แต่เขาเพียงแค่เฝ้ายามอยู่เท่านั้น

« ไร้ค่าและถูกละเลย » หมู่เกาะเหล่านี้ยังเป็นส่วนเดียวของมหาสมุทรแปซิฟิกที่รอดพ้นจากความขยันขันแข็งอันไม่รู้จักเหน็ดเหนื่อยของกัปตันคุก และด้วยเหตุนี้เอง หมู่เกาะเหล่านี้จึงกระตุ้นความอยากรู้ของลาเปรูซ ผู้ซึ่งตั้งแต่ออกเดินทางจากฝรั่งเศส ก็ร้อนรนที่จะเป็นคนแรกที่เหยียบย่างขึ้นฝั่ง ในปี ค.ศ. 1787 เรือรบฟริเกตภายใต้การบัญชาการของเขาทอดสมอหน้าเกาะซาฮาลิน และชาวฝรั่งเศสที่ขึ้นฝั่ง ได้สัมผัสกับ « เผ่าพันธุ์มนุษย์ที่แตกต่างจากชาวญี่ปุ่น ชาวจีน ชาวคัมชาดาล และชาวตาตาร์ ซึ่งแยกจากพวกเขาเพียงช่องแคบเดียว » ตะลึงในมารยาทอ่อนโยนและเป็นธรรมชาติตลอดจนสติปัญญาอันหาได้ยากของพวกเขา ลาเปรูซไม่ลังเลที่จะเปรียบเทียบพวกเขากับชาวยุโรปที่มีการศึกษาดีที่สุด เขาเล่าด้วยความตื่นตาตื่นใจว่าชาวเกาะคนหนึ่งเข้าใจคำขอของเขา หยิบดินสอขึ้นมาวาดแผนที่บนกระดาษอย่างแม่นยำถูกต้อง และบ่งชี้ « ด้วยขีดเส้น จำนวนวันเดินทางโดยเรือแคนู »

การปฏิรูปเมจิมาถึง และจะพลิกผันดุลอำนาจอันยาวนานของเอโซ อาจยิ่งกว่าดุลอำนาจของญี่ปุ่นเองเสียอีก ตลอดนโยบายการถางป่าและตั้งอาณานิคมอย่างโหดเหี้ยม ซ้ำเติมด้วยการยึดทรัพย์สินโดยพลการ รัฐบาลกลางบังคับให้ชาวไอนุอยู่ภายใต้การปกครองอันเยี่ยงแม่เลี้ยงใจร้ายที่ลบล้างแม้แต่ชื่อแผ่นดินของพวกเขา ในการถูกผลักไสสู่ชายขอบอย่างบังคับนี้ วรรณกรรมปากเปล่าอันร่ำรวยของพวกเขา ที่สืบทอดจากรุ่นสู่รุ่นในวิหารแห่งความทรงจำ ก็เหี่ยวเฉาจนเหลือเพียงความทรงจำของปู่ย่าตายาย ลืมเลือนไปแล้วบทเพลงสรรเสริญบรรพบุรุษ (ainu-yukar)2จากการปฏิบัติบทขับเป็นร้อยกรอง (yukar) เหล่านี้ มีเพียงหลักฐานไม่กี่ชิ้นที่ตกทอดมาถึงเรา : « หากเชื่อภาพวาดของญี่ปุ่นจากศตวรรษที่ 17 นักขับลำ (yukar-kur) ดูเหมือนจะสวดบทขับโดยนอนข้างเตาผิง ตีจังหวะด้วยการตบหน้าท้อง หลักฐานสุดท้าย […] แสดงให้เห็นนักขับลำ ซึ่งในความเป็นจริงส่วนใหญ่เป็นผู้หญิง นั่งขัดสมาธิข้างเตาผิงและตีจังหวะด้วยการเคาะขอบเตาด้วยไม้ ผู้ฟังทำเช่นเดียวกันโดยส่งเสียงตะโกนประกอบเป็นจังหวะ » มหากาพย์แห่งทวยเทพ (kamuy-yukar) และนิทาน (uwepeker) ที่ธรรมชาติถูกบุคลาธิษฐานอย่างเลือนราง : ทะเลผู้หล่อเลี้ยง ป่าผู้ปกป้อง ลูกหมีที่ถูกเลี้ยงดูในหมู่บ้านด้วยความเอาใจใส่อย่างไม่มีที่สิ้นสุด… ดังที่คุโบเดระ อิตสึฮิโกะ เศร้าสลดว่า : « นอกจากผู้เฒ่าไม่กี่คน ชาวไอนุไม่ใช้ภาษาของตนอีกแล้ว พวกเขาพูดภาษาญี่ปุ่น »

ความทุ่มเทอันเป็นยัญพิธีของจิริ ยูกิเอะ

เพื่อสลายคำสาปนี้เองที่จิริ ยูกิเอะปรากฏขึ้น ฉีกตัวเองระหว่างการศึกษาแบบญี่ปุ่นสมัยใหม่กับมรดกของบรรพสตรี ผู้เป็นนักขับลำนามกระเดื่อง รู้ดีว่าตนถูกตัดสินโดยโรคภัย หญิงสาวชาวไอนุผู้นี้อุทิศชีวิตอันแสนสั้นของเธอเพื่อถอดเสียงเป็นอักษรละตินและแปลเป็นภาษาญี่ปุ่นซึ่งมหากาพย์แห่งทวยเทพสิบสามบท กลายเป็น « หญิงสาวผู้จับเทพเจ้า » เพื่อเป็น « ของขวัญแก่หมู่ญาติ »3ขอยืมสำนวนอันงดงามของนักวิจัยมาร์วิน เนาเอินดอร์ฟ หัวใจของเธอหยุดเต้นเมื่ออายุเพียงสิบเก้าปี เพียงไม่กี่ชั่วโมงหลังจากเขียนต้นฉบับ Ainu shin’yô-shû (รวมบทขับของชาวไอนุ)4รูปแบบที่ถูกปฏิเสธ :
Chants des dieux aïnous (บทขับของเทพเจ้าไอนุ).
Mythologie ainu (เทพปกรณัมไอนุ).
Ainu shin’yooshuu.
Ainu shinyoushu.
เสร็จสิ้น ป้าของเธอ อิเมคะนุ5รูปแบบที่ถูกปฏิเสธ :
Imekano.
Kannari Matsu.
และพี่ชาย จิริ มาชิโฮ รับคบเพลิงต่อ ตีพิมพ์ภาคต่ออันยิ่งใหญ่ ในคำนำที่กังวานดุจพินัยกรรม จิริ ยูกิเอะ ขับบทเพลงไว้อาลัยแก่ « ผู้ถูกตัดสินให้สูญสลาย » (horobiyuku mono) :

« ผู้คนทั้งหลายที่เคยอยู่อย่างสงบสุขบนภูเขาและที่ราบหายไปไหนหมดแล้ว ? ธรรมชาติที่ดำรงอยู่มาตั้งแต่โบราณกาลค่อย ๆ เลือนหายไป พวกเราจำนวนน้อยนิดที่ยังเหลืออยู่เบิกตากว้างด้วยความประหลาดใจต่อวิวัฒนาการของโลก […] โอ้ เงาร่างน่าสังเวชที่กำลังจะดับสูญ ถูกบังคับให้เกาะเกี่ยวความเมตตาของผู้อื่น ! »

Tsushima, Yûko (dir.), Tombent, tombent les gouttes d’argent : Chants du peuple aïnou (ร่วงหล่น ร่วงหล่น หยาดน้ำเงิน : บทขับของชนเผ่าไอนุ), trad. du japonais par Flore Coumau, Rodolphe Diot, Catherine Vansintejan, Pauline Vey et Rose-Marie Makino-Fayolle, Paris : Gallimard, coll. « L’Aube des peuples », 1996.

การต่อต้านด้วยจิตวิญญาณของนุกิชิโอ คิโซ

ในฐานะคู่เทียบอันสมบูรณ์แบบกับบทสดุดีแห่งความตายนี้ นุกิชิโอ คิโซ6รูปแบบที่ถูกปฏิเสธ :
Nukishio Hôchin.
Nukishio Hômaku.
ปฏิเสธคำทำนายแห่งการสูญพันธุ์ ผ่านแถลงการณ์ของเขาในปี ค.ศ. 1934 เรื่อง การกลืนกลายและร่องรอยของชาวไอนุ (Ainu no dôka to senshô) เขาปลุกความภาคภูมิใจในนามไอนุ ซึ่งในภาษาของชนเผ่าหมายถึง « มนุษย์ » ด้วยการประณาม « คนธรรมดา » (ningen) ที่ตาบอดด้วยความเห็นแก่ตัว เขาเรียกร้องการมาถึงของ « คนมีคุณธรรม » (hito, 人) ด้วยการตีความอักษรภาพตัวสุดท้ายนี้อย่างเปี่ยมบทกวี ซึ่งขีดทั้งสองค้ำจุนกันเพื่อไม่ให้ล้ม ปัญญาชนผู้นี้อ่านเห็นอุปมาอุปไมยแห่งสภาวะมนุษย์ของเรา : มนุษย์ « ต้องการการค้ำจุนซึ่งกันและกันอย่างแข็งแกร่งและสม่ำเสมอเพื่อยืนหยัดอยู่ได้ » ในภราดรภาพอันกระตือรือร้นนี้ ที่ยกขึ้นเป็นคุณธรรม เขามองเห็นความหวังของสังคมที่สงบสุข ซึ่ง « คนมีคุณธรรมเคารพพลังแห่งธรรมชาติ »

ตามหาดวงวิญญาณที่ปลิวหาย

เฉกเช่นเอโซเก่าแก่ที่สาบสูญไปแล้ว พร้อมกับชาวไอนุเหล่านี้ — พี่น้องแห่งเสียงสายน้ำกระทบโขดหินและเสียงครวญครางของลมในใบไม้ — สิ่งที่เสี่ยงจะเลือนหายไปด้วยคือ « พิธีกรรมกินเทพเจ้าแห่งป่าอันป่าเถื่อน » « การร่วมจิตวิญญาณอย่างลึกลับกับสิ่งที่มองไม่เห็น » ทุ่งป่าอันเวิ้งว้างที่เต็มไปด้วยความทรงจำอันรุ่งโรจน์และเทพเจ้า คะมุย และสุดท้าย « สัญชาตญาณดั้งเดิมที่มีศูนย์กลางอยู่ที่แนวคิดเรื่อง รามัต — จิตวิญญาณ ความลับภายใน หัวใจของมนุษย์และสรรพสิ่ง »7ดังที่ฟอสโก มาราอีนี พรรณนาไว้อย่างแม่นยำ เรากำลังสูญเสียส่วนแห่งวิญญาณนิยมของเราเองในโลกธรรมชาติที่ไม่เคยหยุดหดตัว จำเป็นอย่างยิ่งที่จะพยายามกอบกู้มันกลับคืนมา ดุจหมอผีในอดีตกาลที่ออกเดินทางแสวงหาเพื่อไล่คว้าดวงวิญญาณที่ปลิวหายของผู้ป่วยใกล้ตาย ก่อนที่มันจะสลายไปตลอดกาล

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

Rekviem ainuského lidu

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Po­dobně jako u ame­rických in­di­án­ských ná­ro­dů, to, co dnes zbývá z ai­nus­kého li­du, kdysi tak po­zo­ruhodného a tak vroucně od­daného svo­bo­dě, je ubo­hým způ­so­bem stěs­náno do něko­lika do­mo­ro­dých vesnic. Tiše vy­ha­síná, po­ne­chán osu­du, je­hož si ni­jak ne­za­sluhuje. Před japon­skou hege­mo­nií se při­tom jeho ne­smírné území roz­klá­dalo na způ­sob majestát­ního stro­mu. Velký os­t­rov Hokkaidó — tehdy zvaný Ezo — tvo­řil mo­hutný kmen, z ně­hož vy­rážely dvě od­lišné vět­ve. Jedna, na­klo­něná k seve­ro­zá­pa­du, ne­byla ni­čím ji­ným než os­t­rovem Sa­cha­lin — Ki­ta-Ezo ne­boli „Severní Ezo“; druhá, smě­řu­jící k seve­rový­cho­du, vy­kres­lovala ře­těz Ku­ril — Oku-Ezo ne­boli „Ezo na konci svě­ta“ — navle­čený až k hrotu Kam­čatky.

Na okraji známého světa

Po téměř celé ti­sí­ci­letí ne­mělo Japon­sko žádné vážné po­vě­domí o těchto os­t­rovech, ukrytých pod my­to­lo­gickými ml­ha­mi. To má­lo, co o nich vě­dě­lo, mu při­cházelo ze zvlášt­ního zboží, jež při­jí­malo pro­střednic­tvím směnného ob­chodu — žraločí olej, orlí pe­ra, lé­čivý li­šejník, po­divné oděvy šité z kůry v létě, z tuleních kůží v zimě —, anebo z dál­kových, ne­spo­leh­livých do­slechů, které po­pi­sovaly os­t­rovní ná­čelníky jako obry „velmi zlé a od­dané magii“, schopné dle své vůle „při­vo­lávat déšť a roz­poutávat bouře1Matsumae-ši (Po­pis Macu­mae) od Macu­mae Hi­ro­nagy, 1781, ve fran­couz­štině ne­vy­dáno.. Teprve roku 1604 byl v Macu­mae do­sazen dai­mjó; ten se však spoko­joval, abychom tak ře­kli, s hlí­dáním brá­ny.

Ne­pa­trné a pře­hlížené“, tyto os­t­rovy byly rovněž je­di­nou částí Pa­cifiku, jež unikla neú­navné činnosti kapi­tána Cooka. A z to­hoto dů­vodu vzbu­dily zvě­davost La Pérou­sea, který od svého od­jezdu z Fran­cie ho­řel ne­trpě­livos­tí, aby byl prvním, kdo na nich při­stane. Roku 1787 za­kot­vily fregaty pod jeho ve­lením před Sa­cha­li­nem a Fran­cou­zi, kteří se­stou­pili na břeh, navázali styk s „ra­sou lidí od­lišnou od Japon­ců, Číňanů, Kam­ča­dalů i Ta­ta­rů, od nichž je od­dě­luje pouze prů­liv“. Uchvá­cen je­jich jem­nými a bez­pro­středními způ­soby stejně jako je­jich vzácnou in­te­ligen­cí, La Pérouse ne­vá­hal srovnat je s nej­lépe vzdě­lanými Ev­ropa­ny. S úža­sem vy­práví, jak je­den os­t­rovní do­mo­ro­dec, po­chopiv jeho žá­dosti, uchopil tužku, aby na papír na­kres­lil přesnou mapu a na­zna­čil „čár­kami po­čet dnů cesty v pi­rogách“.

Při­šla re­stau­race Me­i­dži, která měla roz­vrá­tit od­věkou rovnováhu v Ezu snad ještě více než rovnováhu sa­motného Japon­ska. Pro­střednic­tvím brutální po­li­tiky mý­cení a ko­lo­niza­ce, zhoršené au­to­ri­ta­tivním vy­vlast­ňováním, podro­bila cen­t­rální správa Ai­nuy po­ručnic­tví ma­ceš­ské po­vahy, které mazalo i sa­motný ná­zev je­jich ze­mě. V tomto nu­ceném od­su­nutí na okraj se je­jich bo­hatá ústní li­te­ra­tu­ra, pře­dávaná z poko­lení na poko­lení v úto­čišti je­jich pamě­ti, vy­tra­ti­la, až z ní zbyly jen vzpo­mínky pra­ro­di­čů. Za­po­menuty byly zpěvy za­svě­cené předkům (ainu-jukar)2Z praxe těchto veršovaných vy­právění (jukar) se do­chovalo jen málo svě­dec­tví: „Má­me-li vě­řit jedné japon­ské kresbě ze 17. sto­le­tí, re­ci­tá­tor (jukar-kur) pů­vodně pa­trně předná­šel svůj text vleže u ohniš­tě, při­čemž udával takt poklepy na bři­cho. Po­slední svě­dec­tví […] ukazují re­ci­tá­to­ra, ve sku­tečnosti nej­čas­těji ženu, se­dící se zkříženýma no­hama na kraji ohniš­tě, udáva­jící takt úde­rem hůlky o okraj topeniš­tě. Po­slu­chači činí to­též a pravi­delně vy­dávají do­pro­váze­jící pokřiky“., bož­ské eposy (kamuj-jukar) a pří­běhy (uwepeker), v nichž ožívala ne­u­r­čitě zo­sobněná pří­ro­da: Mo­ře, které živí, Les, který pří­střeší dává, Med­vídě vy­chovávané ve vesnici s ne­ko­nečnou pé­čí… Jak si stýská Ku­bo­dera Icuhiko: „Kromě něko­lika starců Ai­nuové již svůj jazyk ne­po­u­žíva­jí. Mluví japon­sky“.

Obětavá horlivost Čiri Jukie

Právě pro­to, aby za­žeh­nala tento osud, se zjevila Čiri Jukie. Zmí­tána mezi svým mo­derním japon­ským vzdě­láním a dě­dic­tvím svých ba­bi­ček, slavných re­ci­tá­to­rek, vě­doma si, že je od­sou­zena ne­mo­cí, věnovala tato Ai­nuska svůj velmi krátký život pře­pisu tři­nácti bož­ských eposů do la­tinky a je­jich pře­kladu do japon­šti­ny, čímž se stala „dívkou, která chytala bohy“ ja­kožto „dar svým li­dem3Abychom převzali krásnou for­mulaci ba­da­tele Marvina Nauen­dorffa.. Její srdce pře­stalo bít ve věku deva­tenácti let, pouhých něko­lik ho­din po dokon­čení ru­kopisu Ainu šin’jó-šú (Sbírka ai­nus­kých zpěvů)4Od­mítnuté po­do­by:
Chants des dieux aïnous (Zpěvy ai­nus­kých bohů).
Mytho­logie ainu (Ai­nuská my­to­logie).
Ainu shin’yo­oshuu.
Ainu shi­nyoushu.
. Její te­ta, Ime­kanu5Od­mítnuté po­do­by:
Imekano.
Kannari Macu.
, a její bra­tr, Čiri Maši­ho, poté převzali po­cho­deň a vy­dali ob­jemná pokra­čování. Ve své před­mluvě, zně­jící jako odkaz, in­to­nuje Čiri Jukie žalo­zpěv „tě­ch, kteří jsou od­sou­zeni k zá­niku“ (ho­ro­bi­juku mono):

« Kam se po­děli všichni ti li­dé, kteří pokojně žili v ho­rách a na pláních? Pří­ro­da, jež exis­tovala od pra­dávných ča­sů, po­stupně mizí. Těch něko­lik málo z nás, kteří ještě zbýva­jí, ot­vírá v úžasu doko­řán oči před pro­měnami svě­ta. […] Ó, ža­lostná si­lu­e­to, jež umí­ráš a jsi nu­cena upínat se k mi­lo­sr­den­ství druhých! »

Cu­ši­ma, Júko (ed.), Tom­bent, tom­bent les gout­tes d’argent : Chants du pe­u­ple aïnou (Pa­da­jí, pa­dají stří­brné kapky: Zpěvy ai­nus­kého lidu), přel. z japon­štiny Flore Cou­mauová, Ro­dolphe Di­ot, Cathe­rine Van­sin­tejanová, Pau­line Veyová a Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fayolle­ová, Pa­říž: Gal­li­mard, ed. „L’Aube des pe­u­ple­s“, 1996.

Odpor duchem u Nukišio Kizó

V doko­nalém pro­ti­kladu k to­muto po­smrtnému chvalo­ře­čení od­mítá Nuki­šio Kizó6Od­mítnuté po­do­by:
Nuki­šio Hó­čin.
Nuki­šio Hó­ma­ku.
pro­roc­tví o vy­hynutí. Pro­střednic­tvím svého manifestu z roku 1934, Asi­mi­lace a po­zůstatky Ai­nuů (Ainu no dóka to senšó), pro­bouzí hr­dost na ai­nuské jméno, které v jazyce jeho lidu zna­mená „lid­ská by­tost“. Praný­řuje „oby­čejného člověka“ (ningen), oslepeného so­bec­tvím, a volá po pří­chodu „ctnostného člověka“ (hito, 人). Od­dávaje se po­e­tické exegezi to­hoto ide­ogra­mu, je­hož dvě čárky se vzá­jemně podpí­ra­jí, aby si za­bránily padnout, in­te­lek­tuál v něm čte sa­motnou alego­rii naší lid­ské pod­mínky: lid­ská by­tost „po­tře­buje ener­gickou a stá­lou vzá­jemnou opo­ru, aby se udržela na no­hou“. Právě v tomto či­no­ro­dém bra­tr­ství, po­výšeném na ctnost, spat­řuje na­ději na usmí­řenou spo­lečnost, kde „ctnostní lidé ctí moc pří­rody“.

Hledání uletělých duší

Tak jako zmizel starý Ezo, s tě­mito Ai­nuy — bra­try hu­kotu bys­třin a nářku vě­tru v listí — hrozí rovněž vy­mazání „lesní a bar­bar­ské te­ofagie“; „mystického spo­le­čen­ství s ne­vi­di­telnem“; divokých pus­tin obyd­lených slavnými vzpo­mín­kami a bohy kamuj; ko­nečně „prapů­vodních in­tui­cí, je­jichž stře­dem je idea ramat — du­cha, tajného nit­ra, srdce člověka a věcí7Tak vý­stižně po­psané Foscem Ma­ra­i­nim.. Ztrá­címe svůj vlastní díl ani­mismu ve světě pří­ro­dy, který se ne­pře­stává zmenšovat. Je naléhavé poku­sit se jej znovu zís­kat, tak jako oní ša­mani dávných dob, kteří se vr­hali do hle­dání, aby za­chy­tili ule­tělé duše umí­ra­jí­cích dříve, než se navždy roz­plynou.

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

مرثیهٔ قوم آینو

ترجمه از فرانسوی

همچون ملل بومی آمریکا، آنچه امروز از قوم آینو بر جای مانده — قومی که روزگاری چنین نامدار و چنین شیفتهٔ آزادی بود — اکنون به‌شکلی رقّت‌بار در چند روستای بومی محصور گشته است. این قوم در سکوت خاموش می‌شود، واگذاشته به سرنوشتی که به‌هیچ‌روی سزاوارش نیست. پیش از چیرگی ژاپنی‌ها، سرزمین پهناورشان همچون درختی شکوهمند گسترده بود. جزیرهٔ بزرگ هوکایدو — که در آن روزگار اِزو نامیده می‌شد — تنهٔ ستبر آن را می‌ساخت و از آن دو شاخه سر برمی‌آورد. یکی، متمایل به شمال‌غربی، همان جزیرهٔ ساخالین بود — کیتا-اِزو یا «اِزوی شمالی» — و دیگری، رو به شمال‌شرقی، رشته‌جزایر کوریل را ترسیم می‌کرد — اوکو-اِزو یا «اِزوی دوردست» — که همچون تسبیحی تا نوک کامچاتکا کشیده می‌شد.

در کرانه‌های جهان شناخته

نزدیک به یک هزاره، ژاپن هیچ شناخت جدّی‌ای از این جزایر نداشت که در مه‌های اسطوره‌ای پنهان بودند. اندک دانسته‌هایش از کالاهای غریبی می‌آمد که از راه مبادله به دستش می‌رسید — روغن کوسه، پَر عقاب، خزهٔ دارویی، جامه‌های شگفت‌انگیزی که تابستان از پوست درخت و زمستان از پوست فُک دوخته می‌شد — یا از شنیده‌های دوردست و نامطمئنی که رؤسای جزیره‌نشین را غولانی «بس بدسرشت و جادوپیشه» وصف می‌کردند که به ارادهٔ خویش توانایی «باران‌آوری و برانگیختن توفان» داشتند1ماتسومائه-شی (شرح ماتسومائه) اثر ماتسومائه هیرونَگا، ۱۷۸۱، منتشرنشده به فرانسه.. تنها در سال ۱۶۰۴ بود که یک دایمیو در ماتسومائه منصوب شد؛ امّا او به نوعی تنها به نگهبانی بسنده می‌کرد.

این جزایر که «ناچیز و نادیده‌انگاشته» بودند، همچنین یگانه بخشی از اقیانوس آرام ماندند که از فعالیت خستگی‌ناپذیر کاپیتان کوک در امان بود. و از همین رو، کنجکاوی لاپروز را برانگیختند که از هنگام ترک فرانسه بی‌تابانه می‌خواست نخستین کسی باشد که بدان‌جا پای نهد. در سال ۱۷۸۷، ناوهای جنگی تحت فرمانش در برابر ساخالین لنگر انداختند و فرانسویان، که به ساحل فرود آمده بودند، با «نژادی از آدمیان متفاوت از ژاپنی‌ها، چینی‌ها، کامچادال‌ها و تاتارها که تنها آبراهی آنان را از هم جدا می‌کند» تماس برقرار کردند. لاپروز، شیفتهٔ رفتار ملایم و بی‌تکلّف و هوش کم‌نظیرشان، درنگ نکرد و ایشان را با فرهیخته‌ترین اروپاییان سنجید. او با شگفتی حکایت می‌کند که چگونه جزیره‌نشینی، دریافته خواستهٔ او را، مدادی برگرفت و بر کاغذ نقشه‌ای کاملاً دقیق ترسیم کرد و «با خط‌هایی، شمار روزهای پیروگ‌رانی» را نشان داد.

آنگاه بازسازی مِیجی فرا رسید که می‌رفت تعادل‌های دیرینهٔ اِزو را — شاید بیش از خود ژاپن — واژگون سازد. در پی سیاستی خشونت‌بار آبادسازی و مهاجرنشینی، که با مصادرهٔ خودکامانه تشدید می‌شد، حکومت مرکزی آینوها را زیر قیمومیت نامادری‌وار خود درآورد که حتّی نام سرزمینشان را محو می‌کرد. در این به‌حاشیه‌رانی اجباری، ادبیات شفاهی غنی‌شان — که نسل به نسل در حرم حافظه‌شان منتقل شده بود — چنان پژمرد که جز خاطرات پدربزرگان و مادربزرگان چیزی از آن نماند. از یاد رفتند سرودهای نیاکان (آینو-یوکار)2از رسم اجرای این سروده‌های منظوم (یوکار)، تنها شواهد اندکی به دست رسیده است: «اگر نقاشی ژاپنی از سدهٔ هفدهم را باور کنیم، به نظر می‌رسد که راوی (یوکار-کور) در اصل متنش را در حالت دراز کشیده در کنار اجاق زمزمه می‌کرده و با ضربه زدن بر شکمش ضرب‌آهنگ را نگاه می‌داشته. آخرین شواهد […] نشان می‌دهند که راوی — در واقع اغلب زنی — چهارزانو در کنار اجاق نشسته و با چوبکی بر لبهٔ آتشدان می‌کوبد تا ضرب‌آهنگ را حفظ کند. شنوندگان نیز همین کار را می‌کنند و مرتّباً فریادهای همراهی سر می‌دهند».، حماسه‌های الهی (کاموی-یوکار) و افسانه‌ها (اوِپِکِر) که در آن‌ها طبیعتی مبهماً شخصیت‌یافته جان می‌گرفت: دریایی که می‌پروراند، جنگلی که پناه می‌دهد، توله‌خرسی که در ده با نهایت مراقبت بزرگ می‌شد… چنان‌که کوبودِرا ایتسوهیکو با تأسّف می‌گوید: «جز شماری سالخورده، آینوها دیگر زبان خود را به کار نمی‌برند. آنان ژاپنی سخن می‌گویند».

فداکاری پرشور چیری یوکیه

برای دفع این سرنوشت شوم بود که چیری یوکیه ظهور کرد. دوپاره میان تربیت ژاپنی نوینش و میراث مادربزرگانش — راویان نامدار —، و آگاه از محکومیت خویش به دست بیماری، این زن آینو عمر بسیار کوتاهش را وقف آوانویسی به خط لاتین و ترجمه به ژاپنی سیزده حماسهٔ الهی کرد و بدین‌سان «دوشیزه‌ای شد که خدایان را به دام می‌افکند» و آن را «هدیه‌ای به قومش» ساخت3به نقل از عبارت زیبای مارون ناوِندورف، پژوهشگر.. قلبش در سن نوزده‌سالگی از تپش بازایستاد، تنها چند ساعت پس از تکمیل دست‌نوشتش آینو شین‌یوشو (مجموعهٔ سرودهای آینو)4صورت‌های مردود:
Chants des dieux aïnous (سرودهای خدایان آینو).
Mythologie ainu (اسطوره‌شناسی آینو).
Ainu shin’yooshuu.
Ainu shinyoushu.
. عمّه‌اش، ایمِکانو5صورت‌های مردود:
ایمِکانو.
کانّاری ماتسو.
، و برادرش، چیری ماشیهو، سپس مشعل را برگرفتند و مجموعه‌های مفصّلی به چاپ رساندند. چیری یوکیه در پیش‌گفتار خود، که لحنی وصیّت‌گونه دارد، مرثیهٔ «محکومان به فنا» (هوروبی‌یوکو مونو) را سر می‌دهد:

«آن همه مردمانی که در صلح و صفا در کوهساران و دشت‌ها می‌زیستند، کجا رفتند؟ طبیعتی که از ازل وجود داشت، اندک‌اندک ناپدید می‌شود. مشتی از ما که هنوز باقی مانده‌ایم، چشمان حیرت‌زده‌مان را به تحوّل جهان می‌گشاییم. [… ] آه، سیمای رقّت‌انگیز آن‌که در حال نابودی است و ناگزیر به آویختن از رحم دیگران!»

تسوشیما، یوکو (به سرپرستی)، Tombent, tombent les gouttes d’argent : Chants du peuple aïnou (فرو می‌ریزند، فرو می‌ریزند قطره‌های نقره‌ای: سرودهای قوم آینو)، ترجمه از ژاپنی به فرانسه توسط فلور کومو، رودولف دیو، کاترین وَنسَنتِژان، پولین وِی و روز-ماری ماکینو-فایول، پاریس: گالیمار، مجموعهٔ «سپیدهٔ اقوام»، ۱۹۹۶.

مقاومت از راه اندیشه: نوکیشیو کیزو

در تقابلی کامل با این رثای غنایی، نوکیشیو کیزو6صورت‌های مردود:
نوکیشیو هوچین.
نوکیشیو هوماکو.
پیش‌گویی انقراض را نمی‌پذیرد. او در بیانیهٔ خود به سال ۱۹۳۴، آمیزش و بازمانده‌های آینوها (آینو نو دوکا تو سِنشو)، غرور نام آینو را بیدار می‌کند — نامی که در زبان قومش به معنای «انسان» است. او «آدم عادی» (نینگِن) را که کور‌دلانه خودپرست است سرزنش می‌کند و خواستار ظهور «انسان فاضل» (هیتو، 人) است. نوکیشیو با تفسیری شاعرانه از این آخرین نشانهٔ نگارشی — که دو خطّش یکدیگر را نگاه می‌دارند تا از افتادن بازشان دارند — استعاره‌ای از خودِ وضع بشری می‌خوانَد: انسان «نیازمند پشتیبانی متقابل نیرومند و پیوسته است تا بر پای بایستد». در این برادری فعّال، برافراشته به مقام فضیلت، است که او امید جامعه‌ای آرام را درمی‌یابد، جامعه‌ای که در آن «انسان‌های فاضل قدرت طبیعت را پاس می‌دارند».

در جست‌وجوی روح‌های پرواز‌کرده

همچنان‌که اِزوی کهن ناپدید شد، با این آینوها — برادران خروش سیلاب‌ها و نالهٔ باد در شاخساران — آن «خداخواریِ جنگلی و وحشی» نیز در خطر محو شدن است؛ آن «اشتراک اسطوره‌ای با نادیدنی»؛ بیابان‌های وحشی آکنده از خاطرات پرشکوه و خدایان کاموی؛ و سرانجام، آن «شهودهای بدوی که محورشان اندیشهٔ رامات است — روح، سرّ درونی، دل آدمی و دل چیزها»7چنان‌که فوسکو ماراینی به‌درستی توصیف کرده است.. ما بخش جان‌گرایانهٔ خودمان را در جهان طبیعی‌ای که بی‌وقفه تنگ‌تر می‌شود از دست می‌دهیم. فوری است که بکوشیم آن را بازیابیم، همچون آن شمن‌های دیرین که برای بازآوردن روح‌های پرواز‌کردهٔ بیماران بر آستانهٔ مرگ به جست‌وجو می‌شتافتند، پیش از آن‌که آن روح‌ها برای همیشه فرو پاشند.

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

Ainufolkets requiem

Över­satt från franska

I lik­het med de ame­ri­kanska ur­fol­ken är det som åter­står i dag av ainu­fol­ket, for­dom så an­märk­nings­värt och så brin­nande frihet­s­äls­kan­de, ömk­li­gen för­pas­sat till ett få­tal abo­ri­ginska by­ar. Det slock­nar i tyst­nad, över­läm­nat åt ett öde det föga för­tjä­nar. Före den ja­panska he­ge­mo­nin bredde dess väl­diga ter­ri­to­rium lik­väl ut sig likt ett ma­je­stä­tiskt träd. Den stora ön Hok­kaido — då kal­lad Ezo — ut­gjorde den mas­siva stam­men, var­i­från två skilda gre­nar sköt ut. Den ena, böjd mot nord­väst, var inget an­nat än ön Sacha­lin — Ki­ta-Ezo el­ler « Norra Ezo » ; den andra, mot nord­öst, teck­nade Ku­ri­ler­nas rad­band — Oku-Ezo el­ler « Yt­tersta Ezo » — ut­dra­get ända till Kam­t­jat­kas spets.

Vid den kända världens utkanter

Un­der nära ett år­tu­sende hade Ja­pan inte nå­gon verk­lig kän­ne­dom om dessa öar, dolda un­der my­to­lo­giska dim­mor. Det lilla man visste kom från egen­dom­liga va­ror er­hållna ge­nom by­tes­han­del — ha­j­ol­ja, örn­fjäd­rar, me­di­cinsk lav, be­syn­ner­liga klä­der sydda av bark om som­ma­ren, av säl­skinn om vin­tern —, el­ler från av­lägs­na, osäkra hör­säg­ner som be­skrev öhöv­ding­arna som jät­tar « mycket ond­ske­fulla och hän­givna åt magi », för­mögna att ef­ter be­hag « fram­kalla regn och få stor­marna att blåsa »1Matsumae-shi (Be­skriv­ning av Mat­sumae) av Mat­sumae Hi­ro­na­ga, 1781, out­gi­ven på frans­ka.. Det var först 1604 som en daimyo in­sat­tes i Mat­sumae ; men denne nöjde sig i viss mån med att stå vakt.

« För­sum­bara och för­sum­made » und­slapp dessa öar även kap­ten Cooks out­trött­liga verk­sam­het som den enda de­len av Stilla ha­vet. Och där­med väckte de ny­fi­ken­he­ten hos La Pérou­se, som allt­se­dan sin av­färd från Frank­rike brann av otå­lig­het att vara den förste att nå dem. År 1787 ank­rade fre­gat­terna un­der hans be­fäl ut­an­för Sacha­lin, och frans­män­nen, som sti­git i land, kom i kon­takt med « en män­ni­sko­ras skild från ja­pa­ner­nas, ki­ne­ser­nas, kam­t­ja­da­ler­nas och tar­ta­rer­nas, från vilka de blott skiljs av ett sund ». Be­ta­gen av de­ras milda och spon­tana upp­trä­dande lika mycket som av de­ras säll­synta in­tel­li­gens tve­kade La Pérouse inte att jäm­föra dem med de bäst bil­dade eu­ro­pé­er­na. Han be­rät­tar med för­und­ran hur en öbo, som för­stod hans för­fråg­ning­ar, grep en bly­erts­penna för att på pap­pe­ret rita en strängt ex­akt karta och ange « ge­nom streck an­ta­let dags­fär­der med ka­not ».

Så kom Meiji-re­stau­ra­tio­nen, som skulle om­störta Ezos ur­åld­riga jäm­vikts­för­hål­lan­den, kanske ännu mer än Ja­pans egna. Ge­nom en bru­tal po­li­tik av ny­od­ling och ko­lo­ni­se­ring, för­vär­rad av auk­to­ri­tära ex­pro­pri­a­tio­ner, un­der­kas­tade cen­tral­för­valt­ningen ainu­erna en styv­mo­der­lig för­myn­dar­re­gim som ut­plå­nade själva nam­net på de­ras jord. I denna på­tving­ade mar­gi­na­li­se­ring ty­nade de­ras rika munt­liga lit­te­ra­tur, över­förd från ge­ne­ra­tion till ge­ne­ra­tion i min­nets hel­ge­dom, bort till att inte vara mer än far­för­äld­rar­nas håg­koms­ter. Glömda var sång­erna hel­gade åt för­fä­derna (ainu-yukar)2Av ut­övan­det av dessa ver­si­fi­e­rade be­rät­tel­ser (yukar) har blott säll­synta vitt­nes­börd be­va­rats : « Om man får tro en ja­pansk teck­ning från 1600-ta­let tycks be­rät­ta­ren (yukar-kur) ur­sprung­li­gen ha mes­sat sin text lig­gande nära eld­sta­den och mar­ke­rat tak­ten ge­nom att slå sig på ma­gen. De sista vitt­nes­må­len […] vi­sar be­rät­ta­ren, i verk­lig­he­ten of­tast en kvin­na, sit­tande skräd­dar­ställ­ning vid eld­sta­dens kant och mar­ke­rande tak­ten ge­nom att slå mot härd­kan­ten med en pin­ne. Åhö­rarna gör li­ka­dant och ut­ro­par re­gel­bun­det ac­kom­pan­je­rande rop »., de gu­dom­liga epo­ser (kamuy-yukar) och de sa­gor (uwepeker) där en vagt per­so­ni­fi­e­rad na­tur fick liv : Ha­vet som fö­der, Sko­gen som ger skydd, Björn­ungen upp­född i byn med oänd­lig om­sorg… Så­som Ku­bo­dera Itsuhiko be­kla­gar : « Utom några få åld­ringar an­vän­der ainu­erna inte längre sitt språk. De ta­lar ja­panska ».

Chiri Yukies offerfärd

Det var för att be­svärja detta öde som Chiri Yukie trädde fram. Sli­ten mel­lan sin mo­derna ja­panska upp­fost­ran och ar­vet från sina an­möd­rar, namn­kun­niga re­ci­tö­rer, med­ve­ten om att sjuk­do­men hade dömt hen­ne, äg­nade denna ainu­k­vinna sin mycket korta till­varo åt att tran­skri­bera med la­tinska bok­stä­ver och över­sätta till ja­panska tret­ton gu­dom­liga epos, och blev « flickan som fång­ade gu­darna » som « gåva åt de sina »3För att an­vända fors­ka­rens Mar­vin Nau­en­dorffs vackra for­mu­le­ring.. Hen­nes hjärta slu­tade slå vid nit­ton års ål­der, knappt några tim­mar ef­ter att hon full­bor­dat sitt ma­nu­skript Ainu shin’yô-shû (Sam­ling av ainu­sånger)4För­kas­tade for­mer :
Chants des dieux aï­nous (Ainu­gu­dar­nas sånger).
Myt­ho­lo­gie ainu (Ainumytologi).
Ainu shin’yoos­huu.
Ainu shiny­oushu.
. Hen­nes fas­ter, Ime­kanu5För­kas­tade for­mer :
Imekano.
Kan­nari Mat­su.
, och hen­nes bror, Chiri Mashiho, tog se­dan upp fack­lan och ut­gav om­fat­tande fort­sätt­ning­ar. I sitt för­ord med tes­ta­men­tets ton­fall stäm­mer Chiri Yukie upp kla­go­sången för « dem som är dömda att för­svinna » (ho­ro­biyuku mono) :

« Vart har de ta­git vä­gen, alla dessa män­ni­skor som levde i frid i ber­gen och på slät­terna ? Den na­tur som fun­nits se­dan ur­min­nes ti­der för­svin­ner steg för steg. Det få­tal av oss som ännu finns kvar spär­rar upp ögo­nen i för­vå­ning in­för värl­dens ut­veck­ling. […] O, ynk­liga ge­stalt på väg att för­gås, tvungen att klämma sig fast vid andras barm­här­tighet ! »

Tsus­hi­ma, Yûko (red.), Tom­bent, tom­bent les gout­tes d’ar­gent : Chants du peuple aï­nou (De silv­riga drop­parna fal­ler, fal­ler : Ainu­fol­kets sånger), övers. från ja­panska av Flore Cou­mau, Ro­dolphe Diot, Cat­he­rine Van­sin­te­jan, Pau­line Vey och Ro­se-Marie Ma­ki­no-Fayol­le, Pa­ris : Gal­li­mard, se­rien « L’Aube des peup­les », 1996.

Nukishio Kizôs motstånd genom tanken

Som full­kom­lig mot­bild till denna döds­kla­gan väg­rar Nu­kishio Kizô6För­kas­tade for­mer :
Nu­kishio Hôchin.
Nu­kishio Hô­maku.
att godta ut­plå­ning­ens pro­fe­tia. Ge­nom sitt ma­ni­fest från 1934, As­si­mi­le­ring och kvar­le­vor av ainu­erna (Ainu no dôka to senshô), väcker han stolt­he­ten över ain­u­nam­net som på hans folks språk be­ty­der « människa ». Ge­nom att för­döma den « van­liga män­ni­skan » (ningen) för­blin­dad av ego­ism, ma­nar han till den « dyg­diga män­ni­skans » (hito, 人) till­bli­vel­se. Hän­gi­vande sig åt en po­e­tisk ex­e­ges av detta sist­nämnda ideo­gram, vars två streck stöt­tar var­andra för att hind­ras från att fal­la, lä­ser in­tel­lek­tu­el­len däri själva al­le­go­rin för vår be­lä­gen­het : män­ni­skan har « be­hov av ett kraft­fullt och stän­digt öm­se­si­digt stöd för att hålla sig upp­rätt ». Det är i denna verk­samma bro­der­lig­het, upp­höjd till dygd, som han skym­tar hop­pet om ett fre­dat sam­hälle där « de dyg­diga män­ni­skorna re­spek­te­rar na­tu­rens makt ».

På jakt efter de bortflugna själarna

Lik­som det gamla Ezo har för­svun­nit, ho­tar också med dessa ainuer — brö­der till berg­ström­mens bru­sande och vin­dens kla­gan i löv­ver­ket — att ut­plå­nas den « syl­ve­stra och bar­ba­riska te­o­fa­gin » ; den « my­tiska kom­muni­o­nen med det osyn­liga » ; de vilda he­darna be­fol­kade av äro­rika min­nen och kamuy-gu­dar ; och slut­li­gen de « pri­mi­tiva in­tui­tio­nerna med ramat-be­grep­pet som cen­trum — an­den, den hem­liga in­ti­mi­te­ten, män­ni­skans och ting­ens hjärta »7Så träf­fande be­skrivna av Fo­sco Ma­rai­ni.. Vi för­lo­rar vår egen an­del av ani­mism i en na­tur­lig värld som inte upp­hör att krym­pa. Det är an­ge­lä­get att för­söka åter­vinna den, likt dessa forna scha­ma­ner som kas­tade sig ut på en färd för att hinna ifatt de dö­en­des bort­flugna sjä­lar in­nan de sking­ras för all­tid.

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

Recviemul poporului ainou

Tra­dus din fran­ceză

Ase­me­nea na­țiu­ni­lor ame­rin­die­ne, ceea ce rămâne as­tăzi din po­po­rul ai­nou, odi­ni­oară atât de re­mar­ca­bil și atât de în­flă­că­rat iu­bi­tor de li­ber­ta­te, se vede în chip jal­nic în­gră­dit în câ­teva sate abo­ri­ge­ne. Se stinge în tă­ce­re, aban­do­nat unui des­tin pe care nici­de­cum nu-l me­ri­tă. Îna­inte de he­ge­mo­nia ja­po­ne­ză, imen­sul său te­ri­to­riu se des­fă­șu­ra, to­tuși, în fe­lul unui ar­bore ma­jes­tu­os. Ma­rea in­sulă Hok­kaido — nu­mită pe atunci Ezo — îi al­că­tuia trun­chiul ma­siv, din care se avân­tau două ra­muri dis­tinc­te. Una, în­cli­nată spre nor­d-vest, nu era alta de­cât in­sula Sa­ha­lin — Ki­ta-Ezo sau « Ezo de Nord » ; cea­lal­tă, spre nor­d-est, de­sena și­ra­gul In­su­le­lor Ku­rile — Oku-Ezo sau « Ez­o-ul mar­gi­ni­lor » — în­și­rat până în vâr­ful Kam­ci­atka.

La marginile lumii cunoscute

Timp de aproape un mi­le­niu, Ja­po­nia nu avu nicio no­țiune se­ri­oasă des­pre aceste in­sule as­cunse sub ne­gu­rile mi­to­lo­gi­ce. Pu­ți­nul pe care îl știa des­pre ele îi ve­nea din sin­gu­la­rele măr­furi pe care le pri­mea prin troc — ulei de re­chin, pene de vul­tur, li­chen me­di­ci­nal, ciu­date veș­minte cu­sute din scoarță va­ra, din piei de focă iarna —, sau din zvo­nuri în­de­păr­ta­te, ne­si­gu­re, care îi des­criau pe că­pe­te­ni­ile in­su­lare ca pe niște uri­ași « foarte răi și de­dați ma­giei », în sta­re, după voia lor, să « pro­ducă ploaia și să dez­lăn­țuie furt­u­nile »1Matsumae-shi (Des­cri­e­rea lui Mat­su­mae) de Mat­su­mae Hi­ro­na­ga, 1781, in­e­dit în fran­ce­ză.. Abia în 1604 un dai­mio fu in­ves­tit la Mat­su­mae ; dar acesta se mul­țu­mea, în­tr-un fel, să monteze gar­da.

« Ne­gli­ja­bile și ne­gli­jate », aceste in­sule au fost, de ase­me­nea, sin­gura parte a Pa­ci­fi­cu­lui care a scă­pat ac­ti­vi­tă­ții ne­o­bo­si­tu­lui că­pi­tan Co­ok. Și, cu acest ti­tlu, ele au stâr­nit cu­ri­o­zi­ta­tea lui La Péro­u­se, ca­re, de la ple­ca­rea sa din Fran­ța, ar­dea de ne­răb­dare să fie pri­mul care le abor­de­a­ză. În 1787, fre­ga­tele aflate sub co­manda sa an­coară în fața Sa­ha­li­nu­lui, iar fran­ce­zii, co­bo­râți pe us­cat, in­trară în con­tact cu « o rasă de oa­meni de­o­se­bită de cea a ja­po­ne­zi­lor, a chi­ne­zi­lor, a kam­ci­a­da­li­lor și a tă­ta­ri­lor, de care nu sunt des­păr­țiți de­cât prin­tr-un ca­nal ». Sub­ju­gat de ma­nie­rele lor blânde și spon­ta­ne, tot atât cât și de rara lor in­te­li­gen­ță, La Péro­use nu ezită câ­tuși de pu­țin să-i com­pare cu cei mai in­stru­iți eu­ro­peni. El po­ves­tește cu ui­mire cum un in­su­lar, în­țe­le­gân­du-i ce­re­ri­le, apucă un cre­ion pen­tru a trasa pe hâr­tie o hartă ri­gu­ros exactă și a in­dica « prin li­nii, nu­mă­rul zi­le­lor de pi­rogă ».

Veni res­ta­u­ra­ția Mei­ji, care avea să răs­to­arne echi­li­brele se­cu­lare ale lui Ezo, poate și mai mult de­cât pe cele ale Ja­po­ni­ei. De-a lun­gul unei po­li­tici bru­tale de de­fri­șare și de co­lo­ni­za­re, agra­vată de de­po­se­dări au­to­ri­ta­re, ad­mi­nis­tra­ția cen­trală su­puse pe ai­nou unei tu­tele de mamă vi­tregă care le șter­gea până și nu­mele pămân­tu­lui. În această mar­gi­na­li­zare for­ța­tă, bo­gata lor li­te­ra­tură ora­lă, trans­misă din ge­ne­ra­ție în ge­ne­ra­ție în sanc­tu­a­rul me­mo­riei lor, se ofili până la a nu mai fi de­cât amin­tiri de bu­nici. Ui­tate cân­te­cele con­sa­crate stră­mo­și­lor (ainu-yukar)2Din prac­tica aces­tor re­ci­tări ver­si­fi­cate (yukar), nu s-au păs­trat de­cât rare măr­tu­rii : « Dacă dăm cre­zare unui de­sen ja­po­nez din se­co­lul al XVII-lea, re­ci­tan­tul (yukar-kur) pare să fi psal­mo­diat ini­țial tex­tul în­tins lângă va­tră, mar­când ca­dența lo­vin­du-se pe bu­r­tă. Ul­ti­mele măr­tu­rii […] îl arată pe re­ci­tant, în re­a­li­tate cel mai ade­sea o fe­me­ie, așe­zată în po­zi­ția lo­tus la mar­gi­nea ve­trei și mar­când ca­dența lo­vind mar­gi­nea că­mi­nu­lui cu o ba­ghe­tă. As­cul­tă­to­rii fac la fel, scoțând re­gu­lat stri­găte de acom­pa­ni­a­ment »., epo­pe­ile di­vine (kamuy-yukar) și bas­mele (uwepeker) în care se în­su­fleța o na­tură vag per­so­ni­fi­cată : Ma­rea care hră­neș­te, Pă­du­rea care adă­pos­teș­te, Ur­su­le­țul cres­cut în sat cu o grijă ne­măr­gi­ni­tă… Pre­cum de­plânge Kubo­dera It­su­hiko : « În afară de câ­țiva bă­trâ­ni, ai­noii nu-și mai fo­lo­sesc lim­ba. Vor­besc ja­po­neză ».

Fervoarea sacrificială a lui Chiri Yukie

Pen­tru a con­jura acest des­tin apăru Chiri Yu­kie. Sfâși­ată în­tre edu­ca­ția sa ja­po­neză mo­dernă și moș­te­ni­rea bu­ni­ci­lor sa­le, re­ci­tante ilus­tre, ști­in­du-se con­dam­nată de boa­lă, această fe­meie ai­nou își în­tre­bu­ință foarte scurta exis­tență pen­tru a transcrie în al­fa­bet la­tin și a tra­duce în ja­po­neză trei­spre­zece epo­pei di­vi­ne, de­ve­nind « tâ­năra fată care cap­tura zeii » drept « dar pen­tru ai săi »3Pen­tru a re­lua fru­moasa for­mulă a cer­ce­tă­to­ru­lui Mar­vin Nau­en­dor­ff.. Inima sa în­cetă să bată la vâr­sta de no­uă­spre­zece ani, la câ­teva ore abia după în­che­ie­rea ma­nu­scri­su­lui său Ainu shin’yô-shû (Cu­le­gere de cân­turi ai­noue)4Forme res­pinse :
Chants des di­eux aï­nous (Cân­tu­rile ze­i­lor ai­nou).
Mytho­lo­gie ainu (Mi­to­lo­gia ai­nou).
Ainu shin’yo­os­huu.
Ainu shinyo­ushu.
. Mă­tușa sa, Ime­kanu5Forme res­pinse :
Imekano.
Kan­nari Mat­su.
, și fra­tele său, Chiri Mas­hi­ho, lu­ară apoi șta­fe­ta, pu­bli­când im­pu­nă­toare con­ti­nu­ări. În pre­fața sa cu ac­cente de tes­ta­ment, Chiri Yu­kie in­to­ne­ază tre­nul « ce­lor con­dam­nați să dis­pară » (ho­ro­bi­yuku mono) :

« Unde s-au dus toți acei oa­meni care tră­iau în pace în munți și în câm­pii ? Na­tura care exista din tim­puri stră­vechi dis­pare trep­tat. Pu­ți­nii din­tre noi care mai rămân des­chid ochi ma­ri, ui­miți de evo­lu­ția lu­mii. […] O, si­lu­etă jal­nică în curs de piei­re, si­lită să se agațe de cle­mența al­tuia ! »

Tsus­hi­ma, Yûko (dir.), Tom­bent, tom­bent les go­ut­tes d’ar­gent : Chants du pe­u­ple aï­nou (Cad, cad pi­că­tu­rile de ar­gint : Cân­turi ale po­po­ru­lui ai­nou), trad. du ja­po­nais par Flore Co­u­mau, Ro­dol­phe Di­ot, Cathe­rine Vansin­te­jan, Pa­uline Vey et Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fa­yol­le, Pa­ris : Gal­li­mard, coll. « L’Aube des pe­u­ples », 1996.

Rezistența prin spiritul lui Nukishio Kizô

În per­fect con­tra­punct la acest elo­giu fu­ne­bru, Nu­kis­hio Kizô6Forme res­pinse :
Nu­kis­hio Hôchin.
Nu­kis­hio Hô­ma­ku.
re­fuză pro­fe­ția ex­tinc­ți­ei. Prin ma­ni­fes­tul său din 1934, Asi­mi­la­rea și ves­ti­gi­ile ai­no­i­lor (Ainu no dôka to sen­shô), el tre­zește mân­dria nu­me­lui ai­nou ca­re, în limba ce­lor de-un neam cu el, în­seamnă « fi­ință umană ». Bi­ciu­ind « omul obiș­nuit » (ningen) or­bit de ego­ism, el che­amă cu ar­doare ve­ni­rea « omu­lui vir­tuos » (hito, 人). De­di­cân­du-se unei exe­geze po­e­tice a aces­tei din urmă ide­o­gra­me, ale că­rei două tră­să­turi se spri­jină re­ci­proc pen­tru a se îm­pie­dica să ca­dă, in­te­lec­tu­a­lul ci­tește în ea în­săși ale­go­ria con­di­ției noas­tre : fi­ința umană are « ne­voie de un spri­jin re­ci­proc vi­gu­ros și con­stant pen­tru a se men­ține în pi­cioare ». În această fra­ter­ni­tate ac­ti­vă, ri­di­cată la rang de vir­tu­te, el în­tre­ză­rește spe­ranța unei so­ci­e­tăți îm­pă­cate în care « oa­me­nii vir­tu­oși res­pectă pu­te­rea na­tu­rii ».

În căutarea sufletelor envoltate

La fel cum a dis­pă­rut ve­chiul Ezo, odată cu acești ai­nou — frați ai vu­ie­tu­lui to­ren­te­lor și ai tân­gu­i­rii vân­tu­lui prin frun­zi­șuri — ame­nință să se șteargă și « te­o­fa­gia sil­ves­tră și bar­bară » ; « co­mu­niu­nea mi­tică cu in­vi­zi­bi­lul » ; lan­dele săl­ba­tice po­pu­late de amin­tiri glo­ri­oase și de zei kamuy ; în sfâr­șit, « pri­mi­ti­vele in­tu­i­ții având drept cen­tru ideea de ramat — spi­ri­tul, in­ti­mi­ta­tea se­cre­tă, inima omu­lui și a lu­cru­ri­lor »7Atât de just des­crise de Fo­sco Ma­raini.. Noi pier­dem pro­pria noas­tră parte de ani­mism în­tr-o lume na­tu­rală care nu în­ce­tează să se mic­șo­re­ze. Este ur­gent să în­cer­căm s-o re­câști­găm, pre­cum acei șa­mani de odi­ni­oară care se avân­tau în­tr-o că­u­tare pen­tru a prinde su­fle­tele en­vol­tate ale mu­ri­bu­n­zi­lor îna­inte ca ele să se ri­si­pe­ască pe ve­cie.

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

아이누 민족의 레퀴엠

프랑스어에서 번역됨

아메리카 원주민들과 마찬가지로, 한때 그토록 뛰어나고 자유를 열렬히 사랑했던 아이누 민족의 오늘날 남은 것이라고는, 몇몇 원주민 마을에 비참하게 갇힌 채 침묵 속에 스러져가는 존재뿐이다. 그들에게는 결코 마땅치 않은 운명에 내버려진 것이다. 일본의 패권 이전, 아이누의 광대한 영토는 장엄한 거목처럼 펼쳐져 있었다. 홋카이도 대도(大島) — 당시 에조라 불렸던 — 가 그 굵은 줄기를 이루었고, 거기서 두 갈래의 가지가 뻗어 나갔다. 하나는 북서쪽으로 기울어져 사할린 섬 — 기타에조 혹은 「북쪽의 에조」 — 에 이르렀고, 다른 하나는 북동쪽을 향해 쿠릴 열도 — 오쿠에조 혹은 「변방의 에조」 — 의 염주알 같은 섬들을 그리며 캄차카 반도 끝자락까지 이어졌다.

알려진 세계의 끝에서

거의 천 년 동안, 일본은 신화적 안개에 가려진 이 섬들에 대해 아무런 확실한 인식도 갖지 못했다. 그들이 아는 것이라고는 물물교역을 통해 받는 기이한 산물들 — 상어 기름, 독수리 깃털, 약용 이끼, 여름에는 나무껍질로 짓고 겨울에는 바다표범 가죽으로 만든 기묘한 옷 —, 혹은 확실치 않은 머나먼 전언에서 비롯된 것으로, 그에 따르면 섬의 수장들은 「매우 사나우며 마술에 탐닉하는」 거인들로서 마음먹은 대로 「비를 내리게 하고 폭풍을 일으킬 수 있는1Matsumae-shi (마쓰마에지), 마쓰마에 히로나가, 1781, 프랑스어 미간행. 자들이라 하였다. 1604년에 이르러서야 비로소 한 다이묘가 마쓰마에에 봉해졌으나, 그는 이를테면 보초를 서는 데 만족하였다.

하찮고 방치된」 이 섬들은 또한 태평양에서 쿡 선장의 지칠 줄 모르는 활동마저 빗겨간 유일한 곳이기도 했다. 바로 그런 이유로, 이 섬들은 라 페루즈의 호기심을 불러일으켰으니, 그는 프랑스를 떠난 이래 최초로 이곳에 발을 디딜 수 있기를 간절히 바라고 있었다. 1787년, 그의 지휘 아래 있던 프리깃함들이 사할린 앞바다에 닻을 내렸고, 상륙한 프랑스인들은 「일본인, 중국인, 캄차달인, 타타르인과는 다른 인종으로서, 단지 하나의 해협으로만 그들과 격리된」 사람들과 접촉하게 되었다. 그들의 온화하고 솔직한 태도와 비범한 지성에 매료된 라 페루즈는 서슴없이 그들을 가장 학식 높은 유럽인들에 비하였다. 그는 경탄을 금치 못하며 한 섬 주민이 그의 요청을 이해하고는 연필을 잡아 종이 위에 정확무비한 지도를 그리며 「피로그 여행의 일수를 줄로 표시한」 이야기를 전하고 있다.

이어서 메이지 유신이 도래하였으니, 이는 에조의 세속적 균형을 — 아마도 일본 본토의 그것 이상으로 — 뒤흔들 터였다. 무자비한 개간과 식민 정책, 여기에 강압적인 토지 수탈이 더해지면서, 중앙 행정부는 아이누를 계모와도 같은 후견 아래 두어 그들 땅의 이름마저 지워버렸다. 이 강제적 주변화 속에서, 기억의 성소 안에 세대를 이어 전해지던 풍요로운 구전문학은 마침내 조부모의 추억에 지나지 않게 될 때까지 시들어갔다. 조상에게 바쳐진 노래(아이누유카르)2이 운문 서사(유카르)의 실연에 관해서는 극히 드문 증언만이 전해진다: 「17세기의 한 일본 그림에 따르면, 이야기꾼(유카르쿠르)은 본래 화로 곁에 누워 배를 치며 박자를 맞추면서 텍스트를 읊조린 것으로 보인다. 마지막 증언들은 (……) 이야기꾼이, 실제로는 대부분 여성이었는데, 화로 가장자리에 양반다리로 앉아 막대기로 화로 변두리를 치며 박자를 맞추는 모습을 보여준다. 청중도 같은 방식으로 하면서 규칙적으로 추임새를 넣었다」., 신들의 서사시(카무이유카르), 그리고 어렴풋이 의인화된 자연이 살아 숨 쉬는 이야기(우웨페케르) — 길러주는 바다, 보호해주는 숲, 마을에서 무한한 정성으로 키운 아기 곰…… — 모두 잊혔다. 구보데라 이쓰히코가 탄식하듯 말했다: 「몇몇 노인을 제외하면, 아이누는 더 이상 자기 언어를 쓰지 않는다. 그들은 일본어를 말한다」.

치리 유키에의 헌신적 열정

바로 이 운명에 맞서기 위해 치리 유키에가 나타났다. 근대 일본식 교육과 저명한 이야기꾼이었던 할머니들의 유산 사이에서 갈등하면서, 병으로 인해 시한부임을 알면서도, 이 아이누 여성은 매우 짧은 생애를 바쳐 열세 편의 신들의 서사시를 로마자로 전사하고 일본어로 번역하여, 「신들을 붙잡은 소녀」이자 「동포에게 바치는 선물3연구자 마빈 나우엔도르프의 아름다운 표현을 빌린 것이다.이 되었다. 원고 Ainu shin’yô-shû (아이누 가요집)4거부된 형태 :
Chants des dieux aïnous.
Mythologie ainu.
Ainu shin’yooshuu.
Ainu shinyoushu.
를 완성한 지 불과 몇 시간 만에, 열아홉 나이로 그녀의 심장은 멈추었다. 이후 그녀의 이모 이메카누5거부된 형태 :
Imekano.
Kannari Matsu.
와 오빠 치리 마시호가 횃불을 이어받아 방대한 속편들을 출간하였다. 유언과도 같은 어조의 서문에서, 치리 유키에는 「사라질 운명에 놓인 자들」(호로비유쿠 모노)의 비가를 읊는다:

산과 들에서 평화롭게 살던 그 많은 사람들은 모두 어디로 갔단 말입니까? 태고부터 존재해온 자연은 점차 사라져가고 있습니다. 아직 남아 있는 우리 소수는 세상의 변화 앞에 놀란 눈을 크게 뜨고 있을 뿐입니다. (……) 아아, 타인의 자비에 매달려야 하는, 스러져가는 가련한 모습이여!

Tsushima, Yûko (dir.), Tombent, tombent les gouttes d’argent : Chants du peuple aïnou (떨어진다, 떨어진다, 은빛 물방울 — 아이누 민족의 노래), trad. du japonais par Flore Coumau, Rodolphe Diot, Catherine Vansintejan, Pauline Vey et Rose-Marie Makino-Fayolle, Paris : Gallimard, coll. « L’Aube des peuples », 1996.

누키시오 기조의 정신적 저항

이 애도사에 대한 완벽한 대위법으로서, 누키시오 기조6거부된 형태 :
Nukishio Hôchin.
Nukishio Hômaku.
는 멸종의 예언을 거부한다. 1934년의 선언문 Ainu no dôka to senshô (아이누의 동화와 유산)를 통해, 그는 동포의 언어로 「인간」을 의미하는 아이누라는 이름에 대한 자부심을 일깨운다. 이기심에 눈먼 「범인(凡人)」(닌겐)을 질타하면서, 그는 「덕 있는 사람」(히토, 人)의 도래를 간절히 바란다. 두 획이 서로를 떠받쳐 쓰러지지 않도록 하는 이 한자에 대한 시적 해석을 통해, 이 지식인은 바로 우리 존재의 알레고리를 읽어낸다: 인간은 「똑바로 서 있기 위해 힘차고 끊임없는 상호 부조를 필요로 한다」. 덕으로 승화된 이 능동적 형제애 속에서, 그는 「덕 있는 사람들이 자연의 위력을 존중하는」 화해로운 사회의 희망을 내다본다.

날아간 영혼들을 찾아서

옛 에조가 사라진 것처럼, 급류의 포효와 나뭇잎 사이로 부는 바람의 탄식의 형제인 이 아이누와 함께, 사라져갈 위협 아래 놓인 것들이 있다: 「숲의 야생적이고 신성한 음식 나눔」, 「보이지 않는 것과의 신화적 교감」, 영광스러운 기억과 카무이 신들이 깃든 거친 황무지, 그리고 「라마트 — 정신, 비밀스러운 내면, 인간과 만물의 마음 — 이라는 관념을 중심으로 한 원초적 직관들7포스코 마라이니가 그토록 정확하게 묘사한 바 있다.. 끊임없이 줄어드는 자연 세계 속에서, 우리는 우리 자신의 애니미즘적 일부를 잃어가고 있다. 옛날 샤먼들이 빈사의 영혼이 영원히 흩어져버리기 전에 그것을 붙잡으려고 추적의 여정에 나섰듯이, 시급히 이를 되찾아야 할 것이다.

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

Requiem ludu Ajnów

Prze­tłuma­czone z fran­cu­skiego

Na po­do­bień­stwo na­ro­dów in­diań­ski­ch, to, co po­zostało dziś z ludu Aj­nów, nie­gdyś tak nie­zwykłego i tak żar­liwie mi­łującego wol­ność, we­getuje nędz­nie w kilku wio­skach tu­byl­czych. Ga­śnie w mil­cze­niu, po­zostawiony loso­wi, na który by­naj­mniej nie za­sługuje. Przed ja­poń­ską hegemo­nią jego roz­le­głe te­ryto­rium roz­cią­gało się wszakże na kształt ma­jestatycz­nego drze­wa. Wielka wy­spa Hok­ka­ido — zwana wów­czas Ezo — stanowiła jego po­tężny pień, z którego wy­rastały dwie od­rębne ga­łęzie. Jed­na, po­chylona ku pół­noc­nemu za­chodowi, była ni­czym in­nym jak wy­spą Sa­chalin — Ki­ta-Ezo, czyli « Ezo Pół­nocne » ; druga, ku pół­noc­nemu wschodowi, ryso­wała różaniec Wysp Kuryl­skich — Oku-Ezo, czyli « Ezo krań­ców » — na­nizany aż po cypel Kam­czat­ki.

Na krańcach znanego świata

Przez blisko ty­siąc­le­cie Ja­po­nia nie miała żad­nego po­waż­nego wy­obrażenia o tych wy­spach skrytych pod mi­to­logicz­nymi mgłami. Nie­wie­le, co o nich wie­dzia­ła, za­wdzię­czała oso­bliwym to­warom, które otrzymywała w dro­dze han­dlu wy­mien­nego — ole­jowi z re­ki­na, piór­kom or­ła, lecz­niczym po­ro­stom, dziw­nym odzie­niom szy­tym latem z ko­ry, zimą ze skór fo­czych —, bądź od­le­głym, nie­pew­nym po­głoskom, które opisy­wały wy­spiar­skich wo­dzów jako ol­brzymów « wielce zło­śliwych i od­danych ma­gii », zdol­nych we­dle swej woli « wy­woływać deszcz i wzbu­dzać bu­rze »1Matsumae-shi (Opis Mat­sumae) Mat­sumae Hi­ro­na­gi, 1781, nie­opubliko­wane po fran­cu­sku.. Do­piero w roku 1604 mia­nowano da­imyō w Mat­sumae ; lecz ten za­do­walał się nie­jako peł­nie­niem war­ty.

« Nie­istotne i za­nie­dbywane », wy­spy te były rów­nież jedyną czę­ścią Pa­cyfi­ku, która umknęła nie­zmor­dowanej ak­tyw­no­ści ka­pitana Co­oka. I wła­śnie z tego po­wodu wzbu­dziły cie­ka­wość La Péro­use­’a, który od chwili opusz­cze­nia Fran­cji płonął nie­cier­pliwo­ścią, by jako pierw­szy do nich do­trzeć. W roku 1787 fregaty pod jego do­wódz­twem za­ko­twiczyli przed Sa­chalinem, a Fran­cu­zi, ze­szedł­szy na ląd, we­szli w kon­takt z « rasą lu­dzi od­mienną od Ja­poń­czyków, Chiń­czyków, Kam­czadałów i Ta­tarów, od których dzie­lił ich jedynie ka­nał ». Oczaro­wany ich łagod­nymi i spon­tanicz­nymi ma­nie­rami, a rów­nie ich nie­zwykłą in­teligen­cją, La Péro­use nie za­wahał się po­rów­nać ich z naj­le­piej wy­kształ­conymi Eu­ro­pej­czyka­mi. Z za­chwytem opo­wia­da, jak pe­wien wy­spia­rz, po­jąw­szy jego proś­by, chwycił ołówek, by na­kreślić na pa­pie­rze nad­zwy­czaj do­kładną mapę i wska­zać « kreskami liczbę dni po­dróży pi­rogą ».

Na­de­szła re­stau­racja Meiji, która miała za­chwiać od­wiecz­nymi rów­nowagami Ezo, być może jesz­cze bar­dziej niż sa­mej Ja­po­nii. W toku brutal­nej po­li­tyki kar­czowania i ko­lonizacji, za­ostrzonej ar­bi­tral­nymi wy­własz­cze­nia­mi, ad­mi­nistracja cen­tralna pod­dała Aj­nów wła­dzy ma­cochy, wy­ma­zując na­wet na­zwę ich zie­mi. W tym wy­mu­szonym ze­pchnię­ciu na mar­gines ich bo­gata literatura ust­na, prze­ka­zywana z po­ko­le­nia na po­ko­le­nie w sank­tu­arium ich pa­mię­ci, wię­dła, aż stała się jedynie wspo­mnie­niami dziad­ków. Za­po­mniane pie­śni po­świę­cone przod­kom (ainu-yukar)2Z prak­tyki tych re­cytacji wier­szowanych (yukar) za­chowały się jedynie nie­liczne świa­dec­twa : « Jeśli wie­rzyć ja­poń­skiemu rysun­kowi z XVII wie­ku, re­cytator (yukar-kur) zdaje się pier­wot­nie psal­mo­dować swój tekst le­żąc przy pa­le­nisku, wy­bi­ja­jąc takt ude­rze­niami w brzuch. Ostat­nie świa­dec­twa […] uka­zują re­cytato­ra, w rze­czywisto­ści naj­czę­ściej ko­bie­tę, sie­dzącą po tu­recku na krawędzi pa­le­niska i wy­bi­ja­jącą takt ude­rze­niami pa­tyczka o brzeg ogni­ska. Słuchacze czynią to sa­mo, re­gular­nie wy­dając to­warzyszące okrzyki »., bo­skie epo­peje (kamuy-yukar) i baśnie (uwepeker), w których ożywała na­tura mgli­ście uper­so­nifi­ko­wana : Mo­rze, które żywi, Las, który daje schro­nie­nie, Niedź­wia­dek wy­chowywany we wsi z nie­skoń­czoną pie­czołowito­ścią… Jak ubo­lewa Kubo­dera It­suhiko : « Poza nie­licz­nymi star­cami Aj­nowie nie po­sługują się już swoim językiem. Mówią po ja­poń­sku ».

Ofiarna gorliwość Chiri Yukie

To wła­śnie po to, by od­wrócić ten los, po­ja­wiła się Chiri Yukie. Roz­dzie­rana mię­dzy swoim nowocze­snym ja­poń­skim wy­kształ­ceniem a dzie­dzic­twem swoich pra­babek, sław­nych re­cytato­rek, świa­doma swego wy­roku wy­danego przez choro­bę, ta Aj­nuska po­świę­ciła swą na­der krótką eg­zysten­cję na prze­pisanie al­fabe­tem łaciń­skim i prze­tłuma­cze­nie na ja­poń­ski trzyna­stu bo­skich epo­pei, stając się « dziew­czyną, która schwytała bo­gów » — « da­rem dla swoich »3By po­służyć się piękną for­mułą badacza Ma­rvina Na­uen­dorf­fa.. Jej serce prze­stało bić w wieku dzie­więt­na­stu lat, za­le­d­wie kilka go­dzin po ukoń­cze­niu ręko­pisu Ainu shi­n’yō-shū (Zbiór pie­śni aj­nuskich)4Formy od­rzucone :
Chants des dieux aïnous (Pie­śni bo­gów aj­nuskich).
Mythologie ainu (Mi­to­logia Aj­nów).
Ainu shi­n’yooshuu.
Ainu shi­nyoushu.
. Jej ciot­ka, Imekanu5Formy od­rzucone :
Imekano.
Kan­nari Mat­su.
, i brat, Chiri Ma­shi­ho, prze­jęli na­stęp­nie po­chod­nię, publikując im­po­nujące kon­ty­nuacje. W przed­mo­wie o brzmie­niu te­stamentu Chiri Yukie in­to­nuje tren « ty­ch, którzy ska­zani są na za­gładę » (horo­biy­uku mono) :

« Gdzież po­dziali się ci wszy­scy lu­dzie, którzy żyli w po­koju w górach i na rów­ninach ? Przy­ro­da, która ist­niała od naj­daw­niej­szych cza­sów, stop­niowo zni­ka. Garstka nas, którzy jesz­cze po­zostajemy, otwiera wiel­kie zdu­mione oczy na wi­dok ewolu­cji świa­ta. […] O, żałosna syl­wetko ginąca, zmu­szona chwytać się łaska­wo­ści bliź­nich ! »

Tsushi­ma, Yūko (red.), Tom­bent, tom­bent les gout­tes d’ar­gent : Chants du peu­ple aïnou (Spa­dają, spa­dają srebrne kro­ple : Pie­śni ludu Aj­nów), tłum. z jap. Flore Coumau, Ro­dol­phe Diot, Ca­therine Van­sin­tejan, Pau­line Vey i Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fay­ol­le, Pa­ryż : Gal­limard, se­ria « L’Aube des peu­ples », 1996.

Opór przez ducha — Nukishio Kizō

W do­sko­na­łym kon­tra­punk­cie do tej mowy po­grze­bo­wej Nuki­shio Kizō6Formy od­rzucone :
Nuki­shio Hōchin.
Nuki­shio Hōma­ku.
od­rzuca pro­roc­two za­głady. Po­przez swój ma­nifest z 1934 ro­ku, Asy­mi­lacja i ślady Aj­nów (Ainu no dōka to sen­shō), bu­dzi dumę z imie­nia Aj­nu, które w języku jego ludu ozna­cza « istota ludzka ». Pięt­nując « człowieka po­spo­li­tego » (ningen) za­śle­pio­nego ego­izmem, wzywa do na­dej­ścia « człowieka cnotliwego » (hito, 人). Po­dej­mu­jąc po­etycką eg­ze­gezę tego ostat­niego ide­ogra­mu, którego dwie kreski pod­pie­rają się wzajem­nie, by nie upa­ść, in­telek­tu­alista od­czytuje w nim ale­go­rię sa­mego na­szego losu : istota ludzka « po­trze­buje wzajem­ne­go, ener­gicz­nego i nie­ustan­nego wspar­cia, by utrzymać się w pio­nie ». To w tym czyn­nym brater­stwie, wznie­sio­nym do rangi cnoty, do­strzega na­dzieję na spo­łeczeń­stwo po­go­dzone, w którym « lu­dzie cnotliwi sza­nują po­tęgę na­tury ».

W poszukiwaniu ulotnych dusz

Tak jak znik­nęło dawne Ezo, wraz z tymi Aj­nami — braćmi huku po­to­ków i skargi wia­tru w li­ściach — grozi też wy­ma­zanie « le­śnej i bar­barzyń­skiej teo­fagii » ; « mi­tycz­nej ko­mu­nii z nie­widzial­nym » ; dzi­kich wrzoso­wisk za­lud­nio­nych chwaleb­nym wspo­mnie­niami i bo­gami kamuy ; wresz­cie « pier­wot­nych in­tu­icji skupio­nych wo­kół idei ramat — du­cha, ta­jem­nej głębi, serca człowieka i rze­czy »7Tak traf­nie opisanych przez Fo­sco Ma­rainie­go.. Tra­cimy na­szą wła­sną cząstkę animi­zmu w świe­cie przy­ro­dy, który nie­ustan­nie się kur­czy. Pilne jest, by­śmy spróbo­wali ją od­zyskać, ni­czym dawni sza­ma­ni, którzy ruszali na wy­prawę, by do­go­nić ulotne du­sze ko­na­jących, za­nim roz­płyną się na za­wsze.

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

Requiem Bangsa Ainu

Di­ter­je­mah­kan dari ba­hasa Pran­cis

Se­ba­gai­mana hal­nya bang­sa-bangsa In­dian Ame­ri­ka, si­sa-sisa bangsa Ainu yang ma­sih ada hingga kini — da­hulu be­gitu luar bi­asa dan be­gitu ber­ko­bar-ko­bar men­cin­tai ke­be­basan — kini ha­nya ter­je­pit se­cara me­nye­dih­kan di be­be­rapa per­kam­pungan pri­bu­mi. Me­reka pa­dam da­lam ke­he­ning­an, di­ting­gal­kan pada na­sib yang ti­dak la­yak me­reka te­ri­ma. Se­be­lum he­ge­moni Je­pang, wi­la­yah me­reka yang luas mem­ben­tang lak­sana po­hon yang agung. Pu­lau be­sar Hok­kaido — yang ke­tika itu di­na­mai Ezo — me­ru­pa­kan ba­tang po­kok­nya yang ma­sif, dari sa­na­lah men­ju­lur dua ca­bang yang ber­be­da. Yang sa­tu, con­dong ke ba­rat la­ut, ti­ada lain ada­lah Pu­lau Sakha­lin — Ki­ta-Ezo atau “Ezo Uta­ra”; yang la­in­nya, ke ti­mur la­ut, me­rang­kai un­taian Ke­pu­lauan Ku­ril — Oku-Ezo atau “Ezo ujung du­nia” — yang ter­ham­par hingga ujung Kam­c­hat­ka.

Di Ujung Dunia yang Dikenal

Se­lama ham­pir satu mi­l­e­ni­um, Je­pang ti­dak me­mi­l­iki pe­nge­ta­huan yang ber­arti ten­tang pu­lau-pu­lau yang ter­se­m­bu­nyi di ba­lik ka­but mi­to­lo­gis ini. Yang se­di­kit di­ke­ta­hu­i­nya ber­a­sal dari ba­rang-ba­rang da­gangan aneh yang di­te­ri­ma­nya me­la­lui bar­ter — mi­nyak hiu, bulu elang, lu­mut obat, pa­kai­an-pa­kaian gan­jil yang di­ja­hit dari ku­lit kayu di mu­sim pa­nas, dari ku­lit an­jing laut di mu­sim di­ngin —, atau dari ka­bar bu­rung yang jauh dan tak pas­ti, yang meng­gam­bar­kan para ke­pala pu­lau se­ba­gai rak­sa­sa-rak­sasa “sa­ngat ja­hat dan ge­mar pada si­hir”, yang mam­pu, atas ke­hen­dak me­re­ka, “men­da­tang­kan hu­jan dan meng­hem­bus­kan ba­dai1Matsumae-shi (Des­kripsi Mat­su­mae) de Mat­su­mae Hi­r­o­na­ga, 1781, inédit en français.. Ba­ru­lah pada ta­hun 1604 se­o­rang da­i­mio di­lan­tik di Mat­su­mae; te­tapi ia ha­nya pu­as, bo­leh di­ka­ta, ber­ja­ga-jaga di de­pan pin­tu.

Tak ber­arti dan ter­a­ba­ikan”, pu­lau-pu­lau ini juga me­ru­pa­kan sa­tu-sa­tu­nya ba­gian Pa­si­fik yang lu­put dari ke­gi­atan tanpa le­lah Kap­ten Co­ok. Dan atas da­sar itu­lah, me­reka mem­bang­kit­kan ke­i­ng­in­ta­huan La Péro­u­se, yang se­jak ke­be­rang­kat­an­nya dari Pran­cis, tak sa­bar ingin men­jadi orang per­tama yang meng­in­jak­kan kaki di sa­na. Pada ta­hun 1787, ka­pal-ka­pal fre­gat di ba­wah ko­man­do­nya ber­la­buh di ha­dapan Sakha­lin, dan orang-o­rang Pran­cis, yang tu­run ke da­rat, ber­sen­tuhan de­ngan “su­atu ras ma­nu­sia yang ber­beda dari orang Je­pang, orang Ti­ong­hoa, orang Kam­c­ha­dal, ma­u­pun orang Tar­tar, yang da­ri­nya me­reka ha­nya di­pi­sah­kan oleh se­buah se­lat”. Ter­pe­sona oleh tata krama me­reka yang lem­but dan spon­tan serta ke­cer­dasan me­reka yang lang­ka, La Péro­use ti­dak se­gan mem­ban­ding­kan me­reka de­ngan orang-o­rang Eropa yang pa­ling ter­pel­a­jar. Ia men­ce­ri­ta­kan de­ngan pe­nuh ke­ka­guman ba­gai­mana se­o­rang pen­du­duk pu­lau, me­ma­hami per­min­ta­an­nya, me­raih se­buah pen­sil un­tuk meng­gam­bar di atas ker­tas se­buah peta yang sa­ngat te­pat dan me­nun­juk­kan “de­ngan ga­ris-ga­ris, jum­lah hari per­ja­lanan pe­rahu”.

Da­tang­lah Res­to­rasi Me­i­ji, yang akan meng­gun­cang ke­se­im­bangan lama Ezo, ba­rang­kali le­bih he­bat lagi da­ri­pada ke­se­im­bangan Je­pang sen­di­ri. Me­la­lui ke­bi­jakan pem­bu­kaan la­han dan ko­lo­ni­sasi yang bru­tal, di­per­pa­rah oleh pe­ram­pasan ta­nah se­cara se­we­nang-we­nang, pe­me­rin­tahan pu­sat me­nun­duk­kan orang-o­rang Ainu di ba­wah per­wa­lian tiri yang meng­ha­pus bah­kan nama ta­nah me­re­ka. Da­lam pe­ming­gi­ran paksa ini, sas­tra li­san me­reka yang ka­ya, yang di­tu­run­kan dari ge­ne­rasi ke ge­ne­rasi da­lam san­tu­ari ing­atan me­re­ka, me­layu hingga ting­gal men­jadi ke­nangan ka­kek-ne­nek se­ma­ta. Ter­lu­pa­kan­lah nya­nyi­an-nya­nyian yang di­per­se­m­bah­kan ke­pada para le­lu­hur (ainu-yukar)2Dari prak­tik ki­sah-ki­sah ber­sa­jak (yukar) ini, ha­nya se­di­kit ke­sak­sian yang sam­pai ke­pada ki­ta: “Jika kita per­caya pada se­buah gam­bar Je­pang dari abad ke-17, sang pen­do­ng­eng (yukar-kur) tam­pak­nya pada mu­la­nya me­la­gu­kan tek­s­nya sam­bil ber­ba­ring di de­kat per­a­pi­an, me­nan­dai irama de­ngan me­ne­puk-ne­puk pe­rut­nya. Ke­sak­si­an-ke­sak­sian ter­a­khir […] me­nun­juk­kan sang pen­do­ng­eng, yang pada ke­nya­ta­an­nya pa­ling se­ring se­o­rang pe­rem­pu­an, du­duk ber­sila di tepi per­a­pian dan me­nan­dai irama de­ngan me­mu­kul tepi tungku meng­gu­na­kan se­ba­tang tong­kat ke­cil. Para pen­de­ngar me­la­ku­kan hal yang sama sam­bil se­cara ter­a­tur me­nge­lu­ar­kan se­ru­an-se­ruan pe­ngiring”., epik-e­pik ilahi (kamuy-yukar) dan do­ng­eng-do­ng­eng (uwepeker) tem­pat hi­dup­nya alam yang sa­mar-sa­mar di­per­so­ni­fi­ka­si­kan: Laut yang mem­beri ma­kan, Hu­tan yang mem­beri na­ung­an, Anak Ber­u­ang yang di­pe­li­hara di kam­pung de­ngan pe­nuh ka­sih… Se­ba­gai­mana di­ke­luh­kan oleh Ku­bo­dera It­su­hi­ko: “Se­lain be­be­rapa orang tua, orang-o­rang Ainu ti­dak lagi meng­gu­na­kan ba­hasa me­re­ka. Me­reka ber­bi­cara ba­hasa Je­pang”.

Pengorbanan Berkobar Chiri Yukie

Un­tuk me­nang­kal na­sib itu­lah mun­cul Chiri Yu­kie. Ter­ko­yak an­tara pen­di­dikan Je­pang mo­de­r­n­nya dan wa­risan ne­nek mo­yang­nya, para pen­do­ng­eng masy­hur, me­nya­dari di­r­i­nya di­vo­nis oleh pe­nya­kit, pe­rem­puan Ainu ini men­cu­r­ah­kan hi­dup­nya yang amat sing­kat un­tuk men­tran­s­kripsi da­lam hu­ruf La­tin dan me­ner­je­mah­kan ke da­lam ba­hasa Je­pang tiga be­las epik ila­hi, men­jadi “ga­dis muda yang me­nang­kap para dewa” se­ba­gai “ha­diah bagi bang­sa­nya3Me­min­jam ung­kapan in­dah dari pe­ne­liti Mar­vin Nau­en­dor­ff.. Jan­tung­nya ber­henti ber­de­tak pada usia se­m­bi­lan be­las ta­hun, ha­nya be­be­rapa jam se­te­lah pe­nye­le­saian nas­kah­nya Ainu shin’yô-shû (Kum­pulan Nya­nyian Ainu)4Ben­tuk yang di­to­lak:
Chants des di­eux aïnous (Nya­nyian Para Dewa Ainu).
My­t­ho­lo­gie ainu (Mi­to­logi Ainu).
Ainu shin’yo­os­huu.
Ainu shinyo­ushu.
. Bi­bi­nya, Ime­kanu5Ben­tuk yang di­to­lak:
Imekano.
Kan­nari Mat­su.
, dan sau­dara la­ki-la­ki­nya, Chiri Mas­hi­ho, ke­mu­dian meng­am­bil alih obor, me­ner­bit­kan ke­lan­jut­an-ke­lan­jutan yang me­nge­san­kan. Da­lam kata peng­an­tar­nya yang ber­nada wa­si­at, Chiri Yu­kie me­lan­tun­kan ra­tapan bagi “me­reka yang di­ku­tuk un­tuk le­nyap” (ho­r­o­bi­yuku mono):

Ke mana per­gi­nya se­mua orang yang hi­dup da­mai di pe­gu­nungan dan di da­tar­an? Alam yang te­lah ada se­jak za­man purba le­nyap se­di­kit demi se­di­kit. Se­ge­lin­tir dari kami yang ma­sih ter­sisa mem­be­la­lak­kan mata ke­he­ranan me­li­hat per­u­ba­han du­nia. […] Oh, si­luet me­nye­dih­kan yang se­dang bi­na­sa, ter­paksa ber­gan­tung pada be­las ka­sihan orang la­in!

Tsus­hi­ma, Yûko (di­r­.), Tom­bent, tom­bent les go­ut­tes d’ar­gent : Chants du pe­uple aïnou (Ja­tuh, Ja­tuh Te­tes-te­tes Pe­rak: Nya­nyian Bangsa Ainu), trad. du ja­po­nais par Flore Co­u­mau, Ro­dol­phe Di­ot, Cat­herine Van­sin­te­jan, Pau­line Vey et Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fa­yol­le, Pa­ris : Gal­li­ma­rd, coll. « L’Aube des pe­up­les », 1996.

Perlawanan Melalui Semangat Nukishio Kizô

Se­ba­gai kon­tr­a­pung sem­purna ter­ha­dap elegi pe­ma­kaman ini, Nu­kis­hio Kizô6Ben­tuk yang di­to­lak:
Nu­kis­hio Hôc­hin.
Nu­kis­hio Hôma­ku.
me­no­lak ra­malan ke­pu­nah­an. Me­la­lui ma­ni­fes­to­nya ta­hun 1934, Ainu no dôka to sen­shô (Asi­mi­l­asi dan Je­jak-je­jak Bangsa Ainu), ia mem­bang­kit­kan ke­bang­gaan akan nama Ainu yang, da­lam ba­hasa ka­um­nya, ber­arti “manusia”. Men­cela “ma­nu­sia bi­asa” (ningen) yang di­bu­ta­kan oleh ke­e­go­i­san­nya, ia me­nye­ru­kan da­tang­nya “ma­nu­sia ber­budi” (hito, 人). Me­la­ku­kan pe­naf­siran pu­i­tis ter­ha­dap ide­o­gram ter­a­khir ini, yang ke­dua go­res­an­nya sa­ling me­no­pang agar ti­dak ja­tuh, sang in­te­lek­tual mem­baca di da­lam­nya ale­gori dari kon­disi kita sen­di­ri: ma­nu­sia “mem­bu­tuh­kan to­pa­ngan tim­bal-ba­lik yang kuat dan te­rus-me­ne­rus un­tuk te­tap ber­diri te­gak”. Di da­lam per­sau­da­raan ak­tif ini­lah, yang di­jun­jung se­ba­gai ke­ba­jik­an, ia me­li­hat ha­rapan akan ma­sya­ra­kat yang da­mai di mana “ma­nu­si­a-ma­nu­sia ber­budi meng­hor­mati ke­ku­atan alam”.

Mencari Jiwa-jiwa yang Terbang

Se­ba­gai­mana te­lah le­nyap Ezo yang tua, ber­sama orang-o­rang Ainu ini — sau­dara dari ge­mu­ruh air ter­jun dan ke­luhan angin di de­da­unan — ter­an­cam pula un­tuk ter­ha­pus “te­o­fagi hu­tan yang liar dan bar­bar”; “ko­muni mis­tik de­ngan yang tak ter­li­hat”; pa­dang-pa­dang liar yang di­huni ke­nang­an-ke­nangan mu­lia dan de­wa-dewa kamuy; serta “in­tu­i­si-in­tu­isi pri­mi­tif yang ber­pu­sat pada ga­gasan ramat — roh, ke­in­ti­man ra­ha­sia, hati ma­nu­sia dan se­gala se­su­atu7Yang be­gitu te­pat di­gam­bar­kan oleh Fosco Ma­ra­i­ni.. Kita ke­hi­langan ba­gian ani­misme kita sen­diri di da­lam du­nia alam yang tak henti me­nyu­sut. Men­de­sak ki­ra­nya un­tuk men­coba me­ne­mu­kan­nya kem­ba­li, se­perti para du­kun di masa lam­pau yang ber­ge­gas da­lam pen­ca­rian un­tuk me­nang­kap ji­wa-jiwa yang ter­bang dari orang-o­rang yang se­ka­rat se­be­lum ji­wa-jiwa itu le­nyap un­tuk se­la­ma­nya.

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

Het Requiem van het Ainu-volk

Ver­taald uit het Frans

Naar het voor­beeld van de in­di­aanse vol­ke­ren wordt wat er van­daag rest van het Ai­nu-volk, eer­tijds zo op­mer­ke­lijk en zo vu­rig ge­hecht aan zijn vrij­heid, jam­mer­lijk sa­men­ge­dron­gen in en­kele abo­ri­gi­nale dor­pen. Het sterft in stilte uit, over­ge­la­ten aan een lot dat het geens­zins ver­dient. Vóór de Ja­panse he­ge­mo­nie strekte zijn im­mense grond­ge­bied zich even­wel uit als een ma­jes­tu­euze boom. Het grote ei­land Hok­ka­ido — des­tijds Ezo ge­naamd — vormde de mas­sieve stam, waar­uit twee af­zon­der­lijke tak­ken ont­spro­ten. De ene, naar het noord­wes­ten ge­neigd, was niets an­ders dan het ei­land Sa­cha­lin — Ki­ta-Ezo of « Noor­d-Ezo »; de an­de­re, naar het noord­oos­ten, te­kende het snoer van de Koe­ri­len — Oku-Ezo of « Ezo van de ui­ter­sten » — dat zich als een ro­zen­krans uit­strekte tot aan de punt van Kamts­jat­ka.

Aan de grenzen van de bekende wereld

Bijna een mil­len­nium lang had Ja­pan geen en­kele de­ge­lijke ken­nis van deze ei­lan­den, ver­bor­gen on­der my­tho­lo­gi­sche ne­ve­len. Het wei­nige dat het er­van wist, kwam van ei­gen­aar­dige wa­ren die het via ruil­han­del ont­ving — haai­en­olie, arends­veren, ge­nees­krach­tig korst­mos, zon­der­linge kle­ding ’s zo­mers ge­naaid van boom­schors en ’s win­ters van zee­hon­den­vel­len —, of van ver­re, on­be­trouw­bare ge­ruch­ten die de ei­land­hoof­den be­schre­ven als reu­zen « zeer kwaad­aar­dig en aan to­ve­rij ver­slaafd », in staat om naar be­lie­ven « re­gen op te wek­ken en stor­men te doen op­ste­ken »1Matsumae-shi (Be­schrij­ving van Mat­sumae) de Mat­sumae Hi­ro­na­ga, 1781, in­é­dit en français (on­uit­ge­ge­ven in het Frans).. Pas in 1604 werd een dai­myo aan­ge­steld te Mat­sumae; maar deze be­perkte zich er in ze­kere zin toe de wacht te hou­den.

« Ver­waar­loos­baar en ver­waar­loosd », deze ei­lan­den wa­ren te­vens het enige deel van de Stille Oce­aan dat aan de on­ver­moei­bare ac­ti­vi­teit van ka­pi­tein Cook ont­snap­te. En als zo­da­nig wek­ten zij de nieuws­gie­rig­heid van La Pé­rou­se, die sinds zijn ver­trek uit Frank­rijk brandde van on­ge­duld om er als eer­ste voet aan wal te zet­ten. In 1787 an­ker­den de fre­gat­ten on­der zijn be­vel voor Sa­cha­lin, en de Fran­sen, aan land ge­gaan, kwa­men in aan­ra­king met « een men­sen­ras dat ver­schilt van dat der Ja­pan­ners, der Chi­ne­zen, der Kamts­ja­dalen en der Tar­ta­ren, van wie zij slechts door een zee­ëngte ge­schei­den zijn ». Be­to­verd door hun zachte en spon­tane ma­nie­ren zo­wel als door hun zeld­zame in­tel­li­gen­tie, aar­zelde La Pé­rouse niet hen te ver­ge­lij­ken met de best op­ge­leide Eu­ro­pe­a­nen. Hij ver­telt vol ver­won­de­ring hoe een ei­land­be­wo­ner, die zijn ver­zoe­ken be­greep, een pot­lood greep om op pa­pier een vol­ko­men nauw­keu­rige kaart te te­ke­nen en « met stre­pen het aan­tal dag­mar­sen per kano » aan te ge­ven.

Toen kwam de Meij­i-res­tau­ra­tie, die de eeu­wen­oude even­wich­ten van Ezo zou ont­wrich­ten, wel­licht nog meer dan die van Ja­pan zelf. In het kiel­zog van een bruut be­leid van ont­gin­ning en ko­lo­ni­sa­tie, ver­zwaard door au­to­ri­taire ont­ei­ge­nin­gen, on­der­wierp het cen­trale be­stuur de Ai­nu’s aan een stief­moe­der­lijke voog­dij die zelfs de naam van hun land uit­wis­te. In deze ge­dwon­gen mar­gi­na­li­se­ring kwijnde hun rijke mon­de­linge li­te­ra­tuur, van ge­ne­ra­tie op ge­ne­ra­tie over­ge­le­verd in het hei­lig­dom van hun ge­heu­gen, weg tot slechts her­in­ne­rin­gen van groot­ou­ders. Ver­ge­ten wa­ren de ge­zan­gen ge­wijd aan de voor­ou­ders (ainu-yukar)2Van de be­oe­fe­ning van deze vers­ver­ha­len (yukar) zijn slechts zeld­zame ge­tui­ge­nis­sen be­waard ge­ble­ven: « Als men een Ja­panse te­ke­ning uit de 17e eeuw mag ge­lo­ven, schijnt de ver­tel­ler (yukar-kur) oor­spron­ke­lijk zijn tekst lig­gend bij het haard­vuur te heb­ben ge­re­ci­teerd, de maat slaand op zijn buik. De laat­ste ge­tui­ge­nis­sen […] to­nen de ver­tel­ler, in wer­ke­lijk­heid mee­stal een vrouw, kleer­ma­kers­zit ge­ze­ten aan de rand van het haard­vuur, de maat slaand door met een stokje op de rand van de haard te tik­ken. De toe­hoor­ders doen het­zelfde en la­ten re­gel­ma­tig be­ge­lei­dende kre­ten ho­ren »., de god­de­lijke hel­den­dich­ten (kamuy-yukar) en de ver­ha­len (uwepeker) waarin een vaag ge­per­so­ni­fi­eerde na­tuur tot le­ven kwam: de Zee die voedt, het Woud dat be­schut, het Beer­tje dat in het dorp met on­ein­dige zorg werd groot­ge­bracht… Zo­als Ku­bo­dera Itsuhiko be­treurt: « Op en­kele be­jaar­den na ge­brui­ken de Ai­nu’s hun taal niet meer. Zij spre­ken Ja­pans ».

De Offerbereidheid van Chiri Yukie

Het was om dit lot te be­zwe­ren dat Chiri Yu­kie ver­scheen. Ver­scheurd tus­sen haar mo­derne Ja­panse op­voe­ding en het erf­goed van haar groot­moe­ders, be­roemde ver­tel­sters, we­tend dat zij door ziekte ten dode was op­ge­schre­ven, be­steedde deze Ai­nu-vrouw haar zeer korte be­staan aan het trans­cri­be­ren in La­tijns schrift en het ver­ta­len in het Ja­pans van der­tien god­de­lijke hel­den­dich­ten, en werd zo de « jonge vrouw die de go­den ving » als « ge­schenk aan de ha­ren »3Om de mooie for­mu­le­ring van on­der­zoe­ker Mar­vin Nauen­dorff over te ne­men.. Haar hart hield op met klop­pen op ne­gen­tien­ja­rige leef­tijd, slechts en­kele uren na de vol­tooi­ing van haar ma­nu­script Ainu shin’yô-shû (Ver­za­me­ling van Ai­nu-ge­zan­gen)4Ver­wor­pen vor­men:
Chants des di­eux aïnous (Ge­zan­gen van de Ai­nu-go­den).
My­tho­lo­gie ainu (Ainu-mythologie).
Ainu shin’y­oos­huu.
Ainu shin­youshu.
. Haar tan­te, Ime­kanu5Ver­wor­pen vor­men:
Imekano.
Kan­nari Mat­su.
, en haar broer, Chiri Mas­hi­ho, na­men ver­vol­gens de fak­kel over en pu­bli­ceer­den om­vang­rijke ver­vol­gen. In haar voor­woord, dat klinkt als een tes­ta­ment, heft Chiri Yu­kie de klaag­zang aan van « hen die ge­doemd zijn te ver­dwij­nen » (ho­ro­biyuku mono):

« Waar zijn al die men­sen ge­ble­ven die in vrede leef­den in de ber­gen en op de vlak­ten? De na­tuur die sinds de oud­ste tij­den be­stond, ver­dwijnt ge­lei­de­lijk. De wei­ni­gen van ons die nog res­te­ren, slaan grote ver­baasde ogen op voor de gang van de we­reld. […] O, be­kla­gens­waar­dige ge­stalte die ten on­der gaat, ge­dwon­gen zich vast te klam­pen aan an­der­mans ge­na­de! »

Tsus­hi­ma, Yûko (dir.), Tom­bent, tom­bent les gout­tes d’ar­gent : Chants du peu­ple aï­nou (Val­len, val­len de zil­ve­ren drup­pels: Ge­zan­gen van het Ai­nu-volk), trad. du ja­po­n­ais par Flore Cou­mau, Ro­dolphe Di­ot, Ca­ther­ine Van­s­in­te­jan, Pau­line Vey et Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fay­ol­le, Pa­ris : Gal­li­mard, coll. « L’Aube des peu­ples », 1996.

Het Verzet door de geest van Nukishio Kizô

Als vol­maakt te­gen­wicht te­gen deze lijk­rede wei­gert Nu­kis­hio Kizô6Ver­wor­pen vor­men:
Nu­kis­hio Hôchin.
Nu­kis­hio Hô­maku.
de pro­fe­tie van de uit­ster­ving. In zijn ma­ni­fest van 1934, As­si­mi­la­tie en over­blijf­se­len van de Ai­nu’s (Ainu no dôka to senshô), wekt hij de trots op de Ai­nu-naam, die in de taal van zijn volk « mens » be­te­kent. De « ge­wone mens » (ningen) ge­ste­lend die ver­blind is door ego­ïs­me, roept hij de komst in van de « deugd­zame mens » (hito, 人). Zich wa­gend aan een po­ë­ti­sche exe­gese van dit laat­ste ide­o­gram, waar­van de twee stre­pen el­kaar we­der­zijds stut­ten om te voor­ko­men dat zij val­len, leest de in­tel­lec­tu­eel daarin de al­le­go­rie zelf van onze con­di­tie: de mens heeft « een krach­tige en voort­du­rende we­der­zijdse steun no­dig om over­eind te blij­ven ». Het is in deze ac­tieve broe­der­schap, tot deugd ver­he­ven, dat hij de hoop ont­waart op een vreed­zame sa­men­le­ving waarin « de deugd­zame men­sen de kracht van de na­tuur eer­bie­di­gen ».

Op zoek naar de weggevlogen zielen

Zo­als het oude Ezo is ver­dwe­nen, drei­gen met deze Ai­nu’s — broe­ders van het ge­bul­der der berg­stro­men en van de klacht van de wind in het ge­bla­derte — ook te ver­va­gen de « woud­ach­tige en bar­baarse the­o­fa­gie »; de « my­thi­sche com­mu­nie met het on­zicht­bare »; de wilde hei­de­vel­den be­volkt met roem­rijke her­in­ne­rin­gen en kamuy-go­den; en ten slotte de « pri­mi­tieve in­tuï­ties die als mid­del­punt het be­grip ramat heb­ben — de geest, de ge­heime in­ti­mi­teit, het hart van de mens en der din­gen »7Zo tref­fend be­schre­ven door Fo­sco Ma­rai­ni.. Wij ver­lie­zen ons ei­gen deel ani­misme in een na­tuur­lijke we­reld die on­op­hou­de­lijk krimpt. Het is drin­gend te trach­ten het te­rug te win­nen, zo­als die sja­ma­nen van wel­eer die zich in een zoek­tocht wier­pen om de weg­ge­vlo­gen zie­len der ster­ven­den in te ha­len al­vo­rens zij voor al­tijd ver­vlie­gen.

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

Il Requiem del popolo ainu

Tradotto dal fran­cese

Alla stregua delle nazioni amerin­die, ciò che resta oggi del popolo ainu, un tempo così notevole e così ar­den­temente in­namorato della liber­tà, si trova miseramente con­finato in pochi vil­laggi aborigeni. Si spegne in silen­zio, ab­ban­donato a una sorte che non merita af­fat­to. Prima del­l’egemonia giap­ponese, il suo im­menso ter­ritorio si di­spiegava, tut­tavia, alla maniera di un al­bero maes­toso. La grande isola di Hok­kaidō — al­lora chiamata Ezo — ne cos­tituiva il tronco mas­sic­cio, da cui si slan­ciavano due rami di­stin­ti. L’uno, in­clinato verso nor­d-ovest, non era al­tro che l’isola di Sachalin — Kita-Ezo o «Ezo del Nor­d»; l’al­tro, verso nor­d-est, di­segnava il rosario delle Curili — Oku-Ezo o «Ezo dei con­fini» — sgranato fino alla punta della Kamča­tka.

Ai confini del mondo conosciuto

Per quasi un mil­len­nio, il Giap­pone non ebbe al­cuna nozione seria di queste isole nascoste sotto le brume mitologiche. Il poco che ne sapeva gli giun­geva da sin­golari merci che riceveva tramite il baratto — olio di squalo, piume d’aquila, lichene medicinale, strani abiti cuciti di cor­tec­cia d’es­ta­te, di pelli di foca d’in­verno —, op­pure da dicerie lon­tane, poco sicure, che descrivevano i capi in­sulari come dei giganti «molto cat­tivi e dediti alla magia», ca­paci, a loro volon­tà, di «produrre la piog­gia e far sof­fiare le tem­peste»1Matsumae-shi (Descrizione di Ma­tsumae) di Ma­tsumae Hironaga, 1781, inedito in fran­cese.. Solo nel 1604 un daimyō fu in­ves­tito a Ma­tsumae; ma cos­tui si ac­con­ten­tava, in un certo sen­so, di mon­tare la guar­dia.

«Trascurabili e trascurate», queste isole furono an­che l’unica parte del Pacifico che sfuggì al­l’at­tività in­stan­cabile del ca­pitano Cook. E a questo titolo, suscitarono la curiosità di La Pérouse, il quale, sin dalla sua par­tenza dalla Fran­cia, bruciava d’im­pazienza di es­sere il primo ad ap­prodar­vi. Nel 1787, le fregate sotto il suo comando get­tarono l’an­cora davanti a Sachalin, e i Fran­cesi, scesi a ter­ra, en­trarono in con­tatto con «una razza di uomini diversa da quella dei Giap­ponesi, dei Cinesi, dei Kamčadali e dei Tar­tari da cui non sono separati che da un canale». Sog­giogato dalle loro maniere dolci e spon­tanee quanto dalla loro rara in­tel­ligen­za, La Pérouse non esitò a pa­ra­gonarli agli Europei più is­truiti. Rac­conta con meraviglia come un in­sulare, com­pren­dendo le sue richies­te, af­ferrò una ma­tita per trac­ciare sulla carta una mappa rigorosamente esatta e in­dicare «con dei trat­ti, il numero di gior­nate di piroga».

Venne la res­taurazione Meiji, che avrebbe scon­volto gli equilibri secolari del­l’Ezo, forse an­cor più di quelli del Giap­pone. Al filo di una po­litica brutale di dis­sodamento e di coloniz­zazione, ag­gravata da es­propriazioni autoritarie, l’am­minis­trazione cen­trale sot­tomise gli Ainu a una tutela di ma­trigna che can­cel­lava per­fino il nome della loro ter­ra. In questa mar­ginaliz­zazione for­za­ta, la loro ricca let­tera­tura orale, trasmessa di generazione in generazione nel san­tuario della loro memoria, si af­fievolì fino a non es­sere più che ricordi di non­ni. Dimen­ticati i canti con­sacrati agli an­tenati (ainu-yukar)2Della pra­tica di questi rac­conti ver­sificati (yukar), solo rare tes­timonianze sono per­venute: «Se si pre­sta fede a un di­segno giap­ponese del XVII secolo, il recitante (yukar-kur) sem­bra in origine aver sal­modiato il suo testo di­steso presso il focolare, bat­tendo la misura per­cuoten­dosi il ven­tre. Le ul­time tes­timonianze […] mos­trano il recitan­te, in realtà il più delle volte una don­na, seduta a gambe in­crociate sul bordo del focolare e che batte la misura col­pendo l’orlo del camino con una bac­chet­ta. Gli uditori fanno al­tret­tanto emet­tendo regolar­mente grida di ac­com­pagnamento»., le epopee divine (kamuy-yukar) e i rac­conti (uwepeker) in cui si animava una na­tura vagamente per­sonifica­ta: il Mare che nutre, la Foresta che dà riparo, l’Or­setto al­levato al vil­lag­gio con cura in­finita… Come deplora Kubodera Itsuhiko: «A parte qual­che vec­chio, gli Ainu non usano più la loro lin­gua. Par­lano giap­ponese».

Il Fervore sacrificale di Chiri Yukie

È per scon­giurare questa sorte che ap­parve Chiri Yukie. Dilaniata tra la sua educazione giap­ponese moderna e l’eredità delle sue ave, recita­trici il­lus­tri, sapen­dosi con­dan­nata dalla malat­tia, questa donna ainu im­piegò la sua brevis­sima esis­tenza a trascrivere in la­tino e a tradurre in giap­ponese tredici epopee divine, diven­tando la «giovane che cat­turava gli dèi» in «dono ai suoi»3Per ripren­dere la bella for­mula del ricer­ca­tore Mar­vin Nauen­dorff.. Il suo cuore cessò di bat­tere al­l’età di dician­nove an­ni, poche ore ap­pena dopo il com­pimento del suo manoscritto Ainu shin’yō-shū (Rac­colta di canti ainu)4Forme scar­ta­te:
Chants des dieux aïnous (Canti degli dèi ainu).
Mythologie ainu (Mitologia ainu).
Ainu shin’yoos­huu.
Ainu shiny­oushu.
. Sua zia, Imekanu5Forme scar­ta­te:
Imekano.
Kan­nari Ma­tsu.
, e suo fra­tel­lo, Chiri Mas­hiho, ripresero poi la fiac­cola, pub­blicando im­ponenti prosecuzioni. Nella sua pre­fazione dagli ac­centi di tes­tamen­to, Chiri Yukie in­tona il treno di «coloro con­dan­nati a scom­parire» (horobiyuku mono):

«Dove sono finiti tutti quegli uomini che vivevano in pace nelle mon­tagne e nelle pianure? La na­tura che esis­teva sin dai tempi an­ti­chi scom­pare progres­sivamen­te. I pochi di noi che an­cora res­tano spalan­cano gli oc­chi stupiti davanti al­l’evoluzione del mon­do. […] Oh, sagoma pietosa in procinto di perire, cos­tretta ad ag­grap­parsi alla clemenza al­trui!»

Tsus­hima, Yūko (dir.), Tom­bent, tom­bent les gout­tes d’ar­gent : Chants du peuple aïnou (Cadono, cadono le gocce d’ar­gen­to: Canti del popolo ainu), trad. dal giap­ponese di Flore Coumau, Rodol­phe Diot, Ca­therine Van­sin­tejan, Pauline Vey e Rose-Marie Makino-Fayol­le, Pa­rigi: Gal­limard, coll. «L’Aube des peuples», 1996.

La Resistenza attraverso lo spirito di Nukishio Kizō

In per­fetto con­trap­punto a questo elogio funebre, Nukis­hio Kizō6Forme scar­ta­te:
Nukis­hio Hōchin.
Nukis­hio Hōmaku.
rifiuta la profezia del­l’es­tin­zione. At­traverso il suo manifesto del 1934, As­similazione e ves­tigia degli Ainu (Ainu no dōka to sen­shō), risveglia la fierezza del nome ainu che, nella lin­gua dei suoi, significa «es­sere umano». Fus­tigando l’«uomo or­dinario» (ningen) ac­cecato dal­l’egoismo, in­voca l’av­vento del­l’«uomo vir­tuoso» (hito, 人). Dedican­dosi a un’esegesi poetica di ques­t’ul­timo ideogram­ma, i cui due tratti si sos­ten­gono mutuamente per im­pedirsi di cadere, l’in­tel­let­tuale vi legge l’al­legoria stessa della nos­tra con­dizione: l’es­sere umano ha «bisogno di un sos­tegno reciproco vigoroso e cos­tante per man­tenersi in piedi». È in questa fra­ter­nità at­tiva, eretta a vir­tù, che in­travede la speranza di una società pacificata in cui «gli uomini vir­tuosi ris­pet­tano la potenza della na­tura».

Alla ricerca delle anime involate

Così come è scom­parso il vec­chio Ezo, con questi Ainu — fra­telli del fragore dei tor­renti e del lamento del vento tra i fogliami — minac­ciano an­che di can­cel­larsi la «teofagia sil­ves­tre e bar­barica»; la «comunione mitica con l’in­visibile»; le lande sel­vagge popolate di ricordi gloriosi e di dèi kamuy; in­fine, le «primitive in­tuizioni aventi per cen­tro l’idea del ramat — lo spirito, l’in­timità segreta, il cuore del­l’uomo e delle cose»7Così gius­tamente descritte da Fosco Maraini.. Per­diamo la nos­tra stessa parte di animismo in un mondo na­turale che non cessa di res­trin­ger­si. È ur­gente ten­tare di recuperar­la, come quegli sciamani d’un tempo che si slan­ciavano in una ricerca per riac­ciuf­fare le anime in­volate dei moribondi prima che si dis­sipino per sem­pre.

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

ऐनू लोगों का शोकगीत

फ्रांसीसी से अनुवादित

अमेरिकी मूलनिवासी राष्ट्रों की भाँति, ऐनू लोगों का जो कुछ आज शेष बचा है — वह लोग जो कभी इतने विलक्षण और स्वतंत्रता के इतने उत्कट प्रेमी थे — वह दयनीय रूप से कुछ आदिवासी गाँवों तक सिमट कर रह गया है। वे मौन में विलुप्त हो रहे हैं, एक ऐसे भाग्य के हवाले छोड़ दिए गए हैं जिसके वे कदापि योग्य नहीं। जापानी आधिपत्य से पूर्व, उनका विशाल भूभाग एक भव्य वृक्ष की भाँति फैला हुआ था। होक्काइदो का विशाल द्वीप — जिसे तब एज़ो कहा जाता था — इसका मज़बूत तना था, जिससे दो अलग-अलग शाखाएँ फूटती थीं। एक, उत्तर-पश्चिम की ओर झुकी हुई, सखालिन द्वीप के अतिरिक्त और कुछ नहीं थी — किता-एज़ो अर्थात् « उत्तरी एज़ो » ; दूसरी, उत्तर-पूर्व की ओर, कुरील द्वीपसमूह की माला बनाती थी — ओकु-एज़ो अर्थात् « सुदूर एज़ो » — जो कमचटका के छोर तक फैली हुई थी।

ज्ञात संसार की सीमाओं पर

लगभग एक सहस्राब्दी तक, जापान को इन द्वीपों का कोई गम्भीर ज्ञान नहीं था, जो पौराणिक कुहासों में छिपे हुए थे। जो थोड़ा-बहुत वह जानता था, वह उसे विनिमय द्वारा प्राप्त विचित्र सामग्रियों से मिला — शार्क का तेल, गरुड़ के पंख, औषधीय शैवाल, छाल से सिले गए अजीब वस्त्र गर्मियों में, सील की खाल के सर्दियों में —, अथवा दूर के अनिश्चित जनश्रुतियों से, जो द्वीपों के सरदारों का वर्णन करती थीं — ऐसे दैत्य « अत्यन्त दुष्ट और जादू-टोने में लिप्त », जो अपनी इच्छा से « वर्षा उत्पन्न करने और तूफ़ान बहाने » में सक्षम थे1Matsumae Hironaga का Matsumae-shi (मात्सुमाए का विवरण), 1781, फ़्रांसीसी में अप्रकाशित।। सन् 1604 में ही मात्सुमाए में एक दाइम्यो नियुक्त किया गया ; किन्तु वह, कहा जाए तो, केवल पहरेदारी करने से सन्तुष्ट रहता था।

« उपेक्षणीय और उपेक्षित », ये द्वीप प्रशान्त महासागर का वह एकमात्र भाग भी थे जो कप्तान कुक की अथक गतिविधियों से बच गया। और इसी कारण, इन्होंने ला पेरूज़ की जिज्ञासा जगाई, जो फ़्रांस से प्रस्थान करने के पश्चात् सबसे पहले वहाँ पहुँचने की अधीरता से जल रहे थे। सन् 1787 में, उनके अधीन युद्धपोत सखालिन के सामने लंगर डाले, और फ़्रांसीसी, तट पर उतरकर, « जापानियों, चीनियों, कमचडालों और तातारों से भिन्न एक मनुष्य जाति » के सम्पर्क में आए, « जिनसे वे केवल एक जलसन्धि द्वारा पृथक थे »। उनके सौम्य एवं स्वाभाविक शिष्टाचार तथा उनकी दुर्लभ बुद्धिमत्ता से मुग्ध होकर, ला पेरूज़ ने बिना किसी संकोच के उनकी तुलना सर्वाधिक शिक्षित यूरोपीयों से की। वे विस्मय से वर्णन करते हैं कि कैसे एक द्वीपवासी ने, उनके अनुरोधों को समझकर, एक पेंसिल उठाई और काग़ज़ पर एक पूर्णतया सटीक मानचित्र बनाया तथा « रेखाओं द्वारा, डोंगी की यात्रा के दिनों की संख्या » दर्शाई।

फिर मेइजी पुनर्स्थापना आई, जो एज़ो के सदियों पुराने सन्तुलनों को उलट-पुलट करने वाली थी, सम्भवतः जापान के सन्तुलनों से भी अधिक। भूमि-उद्घाटन और उपनिवेशीकरण की एक क्रूर नीति के अन्तर्गत, जो सत्तावादी सम्पत्ति-हरण से और भी विकट हो गई, केन्द्रीय प्रशासन ने ऐनू लोगों को एक विमाता की संरक्षकता में जकड़ दिया, जो उनकी भूमि के नाम तक को मिटा रही थी। इस बलपूर्वक हाशियाकरण में, उनका समृद्ध मौखिक साहित्य, जो उनकी स्मृति के गर्भगृह में पीढ़ी-दर-पीढ़ी हस्तान्तरित होता रहा, सूखकर दादा-दादी की स्मृतियाँ मात्र रह गया। विस्मृत हो गए पूर्वजों को समर्पित गीत (ainu-yukar)2इन पद्यबद्ध आख्यानों (yukar) के अभ्यास के, केवल दुर्लभ साक्ष्य प्राप्त हुए हैं : « यदि 17वीं शताब्दी के एक जापानी चित्र पर विश्वास करें, तो वाचक (yukar-kur) मूलतः अग्निकुण्ड के पास लेटकर अपना पाठ गाता प्रतीत होता था, अपने पेट पर थपकी मारकर ताल रखते हुए। अन्तिम साक्ष्य […] वाचक को दर्शाते हैं — वास्तव में प्रायः एक स्त्री — अग्निकुण्ड के किनारे पालथी मारकर बैठी हुई और एक छड़ी से चूल्हे के किनारे पर मारकर ताल रखती हुई। श्रोता भी ऐसा ही करते हैं और नियमित रूप से संगत के उद्घोष करते हैं »।, दैवी महाकाव्य (kamuy-yukar) और वे कथाएँ (uwepeker) जिनमें एक अस्पष्ट रूप से व्यक्तित्व-युक्त प्रकृति सजीव होती थी : पोषण करने वाला सागर, आश्रय देने वाला वन, अत्यन्त यत्नपूर्वक गाँव में पाला गया भालू का बच्चा… जैसा कि कुबोदेरा इत्सुहिको विलाप करते हैं : « कुछ वृद्धों को छोड़कर, ऐनू लोग अब अपनी भाषा का प्रयोग नहीं करते। वे जापानी बोलते हैं »।

चिरि युकिए का बलिदानी उत्साह

इसी दुर्भाग्य को टालने के लिए चिरि युकिए का आविर्भाव हुआ। अपनी आधुनिक जापानी शिक्षा और अपनी पूर्वजाओं — विख्यात वाचिकाओं — की विरासत के बीच विभाजित, रोग द्वारा मृत्यु-दण्डित जानकर, इस ऐनू युवती ने अपना अत्यन्त अल्प जीवन तेरह दैवी महाकाव्यों को लैटिन लिपि में लिप्यन्तरित करने और जापानी में अनुवाद करने में लगा दिया, और वह « देवताओं को बन्दी बनाने वाली युवती » बन गई, « अपने लोगों के लिए एक उपहार »3शोधकर्ता Marvin Nauendorff की सुन्दर उक्ति का उपयोग करते हुए। के रूप में। उसका हृदय उन्नीस वर्ष की आयु में धड़कना बन्द हो गया, अपनी पाण्डुलिपि Ainu shin’yô-shû (ऐनू गीतों का संकलन)4अस्वीकृत रूप :
Chants des dieux aïnous (ऐनू देवताओं के गीत)।
Mythologie ainu (ऐनू पुराणकथा)।
Ainu shin’yooshuu
Ainu shinyoushu
पूर्ण करने के मात्र कुछ घण्टों पश्चात्। उसकी मौसी, इमेकानु5अस्वीकृत रूप :
Imekano।
Kannari Matsu।
, और उसके भाई, चिरि माशिहो, ने फिर मशाल सँभाली और विशाल अनुवर्ती संकलन प्रकाशित किए। अपनी वसीयत-सदृश भूमिका में, चिरि युकिए « विलुप्त होने के लिए अभिशप्त लोगों » (horobiyuku mono) का शोकगीत गाती हैं :

« कहाँ गए वे सब लोग जो पर्वतों और मैदानों में शान्तिपूर्वक रहते थे ? प्राचीन काल से विद्यमान प्रकृति धीरे-धीरे लुप्त हो रही है। हममें से जो थोड़े-से अभी शेष हैं, वे संसार के विकास के समक्ष विस्मय से बड़ी-बड़ी आँखें खोल रहे हैं। […] हाय, दूसरों की दया पर निर्भर, नष्ट होती हुई कितनी दयनीय छाया ! »

Tsushima, Yûko (dir.), Tombent, tombent les gouttes d’argent : Chants du peuple aïnou (टपकती हैं, टपकती हैं चाँदी की बूँदें : ऐनू लोगों के गीत), trad. du japonais par Flore Coumau, Rodolphe Diot, Catherine Vansintejan, Pauline Vey et Rose-Marie Makino-Fayolle, Paris : Gallimard, coll. « L’Aube des peuples », 1996.

नुकिशियो किज़ो का आत्मिक प्रतिरोध

इस शोकगीत के पूर्ण प्रतिवाद के रूप में, नुकिशियो किज़ो6अस्वीकृत रूप :
Nukishio Hôchin।
Nukishio Hômaku।
विलुप्ति की भविष्यवाणी को अस्वीकार करते हैं। अपने सन् 1934 के घोषणापत्र, ऐनू लोगों का आत्मसातीकरण और अवशेष (Ainu no dôka to senshô) के माध्यम से, वे ऐनू नाम के गौरव को जगाते हैं, जो उनके लोगों की भाषा में « मनुष्य » का अर्थ रखता है। « स्वार्थ से अन्धे साधारण मनुष्य » (ningen) की भर्त्सना करते हुए, वे « सदाचारी मनुष्य » (hito, 人) के अवतरण की कामना करते हैं। इस अन्तिम चित्रलिपि की एक काव्यात्मक व्याख्या प्रस्तुत करते हुए, जिसके दो अंश परस्पर सहारा देते हैं ताकि एक-दूसरे को गिरने से बचाएँ, यह बुद्धिजीवी उसमें हमारी स्थिति का रूपक ही पढ़ते हैं : मनुष्य को « सीधे खड़े रहने के लिए एक सशक्त और निरन्तर पारस्परिक सहारे की आवश्यकता है »। इसी सक्रिय बन्धुत्व में, जिसे वे सद्गुण के रूप में प्रतिष्ठित करते हैं, वे एक शान्त समाज की आशा देखते हैं जहाँ « सदाचारी मनुष्य प्रकृति की शक्ति का सम्मान करते हैं »।

उड़ी हुई आत्माओं की खोज में

जैसे पुराना एज़ो लुप्त हो गया, वैसे ही इन ऐनू लोगों के साथ — जो सैलाबों की गर्जना और पत्तियों में वायु के विलाप के सहोदर हैं — मिटने का संकट मँडरा रहा है उस « वन्य और आदिम देवभक्षण » पर ; उस « अदृश्य के साथ पौराणिक सहभागिता » पर ; जंगली मैदानों पर जो गौरवशाली स्मृतियों और kamuy देवताओं से आबाद हैं ; और अन्ततः, उन « आदिम अन्तर्ज्ञानों पर जिनके केन्द्र में ramat की अवधारणा है — आत्मा, गोपनीय अन्तरंगता, मनुष्य और वस्तुओं का हृदय »7Fosco Maraini द्वारा अत्यन्त सटीक रूप से वर्णित।। हम एक निरन्तर सिकुड़ती प्राकृतिक दुनिया में अपने स्वयं के सर्वात्मवाद का अंश खो रहे हैं। इसे पुनः प्राप्त करने का प्रयास अत्यावश्यक है, जैसे वे पुरातन ओझा जो मरणासन्न व्यक्तियों की उड़ी हुई आत्माओं को, उनके सदा के लिए विलीन होने से पहले, पकड़ लाने की खोज में दौड़ पड़ते थे।

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

O Requiem do povo ainu

Tra­du­zido do fran­cês

À se­me­lhança das na­ções ame­rín­di­as, o que hoje resta do povo ai­nu, ou­trora tão no­tá­vel e tão ar­den­te­mente apai­xo­nado pela li­ber­da­de, vê-se mi­se­ra­vel­mente con­fi­nado em al­gu­mas al­deias abo­rí­ge­nes. Ex­tin­gue-se em si­lên­cio, aban­do­nado a um des­tino que de modo al­gum me­re­ce. An­tes da he­ge­mo­nia ja­po­ne­sa, o seu imenso ter­ri­tó­rio des­do­bra­va-se, con­tu­do, à ma­neira de uma ár­vore ma­jes­to­sa. A grande ilha de Hok­kaido — en­tão de­no­mi­nada Ezo — cons­ti­tuía-lhe o tronco ma­ci­ço, de onde se lan­ça­vam dois ra­mos dis­tin­tos. Um, in­cli­nado para no­ro­es­te, não era se­não a ilha de Sa­ca­lina — Ki­ta-Ezo ou «Ezo do Nor­te»; o ou­tro, para nor­des­te, de­se­nhava o ro­sá­rio das Cu­ri­las — Oku-Ezo ou «Ezo dos con­fins» — des­fi­ado até à ponta do Kamt­chat­ka.

Nos confins do mundo conhecido

Du­rante cerca de um mi­lé­nio, o Ja­pão não teve no­ção sé­ria al­guma des­tas ilhas es­con­di­das sob as bru­mas mi­to­ló­gi­cas. O pouco que de­las sa­bia pro­vi­nha-lhe de sin­gu­la­res mer­ca­do­rias que re­ce­bia por troca — óleo de tu­ba­rão, pe­nas de águia, lí­quen me­di­ci­nal, es­tra­nhos tra­jes co­si­dos de casca no ve­rão, de pe­les de foca no in­verno —, ou de ru­mo­res lon­gín­quos, pouco se­gu­ros, que des­cre­viam os che­fes in­su­la­res como gi­gan­tes «muito mal­va­dos e da­dos à ma­gia», ca­pa­zes, a seu bel-pra­zer, de «pro­du­zir a chuva e fa­zer so­prar as tem­pes­ta­des»1Matsumae-shi (Des­cri­ção de Mat­su­mae) de Mat­su­mae Hi­ro­na­ga, 1781, iné­dito em fran­cês.. Só em 1604 foi in­ves­tido um dái­mio em Mat­su­mae; mas este li­mi­ta­va-se, de certo mo­do, a mon­tar guar­da.

«Ne­gli­gen­ciá­veis e ne­gli­gen­ci­a­das», es­tas ilhas fo­ram igual­mente a única parte do Pa­cí­fico que es­ca­pou à ac­ti­vi­dade in­fa­ti­gá­vel do ca­pi­tão Co­ok. E, a esse tí­tu­lo, pro­vo­ca­ram a cu­ri­o­si­dade de La Pé­rou­se, que, desde a sua par­tida de Fran­ça, ar­dia de im­pa­ci­ên­cia por ser o pri­meiro a lá abor­dar. Em 1787, as fra­ga­tas sob o seu co­mando fun­de­a­ram di­ante de Sa­ca­li­na, e os Fran­ce­ses, de­sem­bar­ca­dos em ter­ra, en­tra­ram em con­tacto com «uma raça de ho­mens di­fe­rente da dos Ja­po­ne­ses, dos Chi­ne­ses, dos Kamt­cha­da­les e dos Tár­ta­ros, de quem não es­tão se­pa­ra­dos se­não por um ca­nal». Sub­ju­gado pe­las suas ma­nei­ras do­ces e es­pon­tâ­neas tanto quanto pela sua rara in­te­li­gên­cia, La Pé­rouse não he­si­tou em com­pa­rá-los aos Eu­ro­peus mais ins­truí­dos. Re­lata com ma­ra­vi­lha­mento como um in­su­lar, com­pre­en­dendo os seus pe­di­dos, agar­rou num lá­pis para tra­çar so­bre o pa­pel um mapa ri­go­ro­sa­mente exacto e in­di­car «por tra­ços, o nú­mero de jor­na­das de pi­roga».

Veio a res­tau­ra­ção de Mei­ji, que ha­ve­ria de trans­tor­nar os equi­lí­brios se­cu­la­res do Ezo, tal­vez mais ainda do que os do Ja­pão. Ao longo de uma po­lí­tica bru­tal de des­bra­va­mento e de co­lo­ni­za­ção, agra­vada por de­sa­pos­sa­men­tos au­to­ri­tá­ri­os, a ad­mi­nis­tra­ção cen­tral su­jei­tou os Ai­nus a uma tu­tela de ma­drasta que apa­gava até o nome da sua ter­ra. Nesta mar­gi­na­li­za­ção for­ça­da, a sua rica li­te­ra­tura oral, trans­mi­tida de ge­ra­ção em ge­ra­ção no san­tuá­rio da sua me­mó­ria, de­fi­nhou até não ser mais do que re­cor­da­ções de avós. Es­que­ci­dos os can­tos con­sa­gra­dos aos an­te­pas­sa­dos (ainu-yukar)2Da prá­tica des­tes re­la­tos ver­si­fi­ca­dos (yukar), ape­nas ra­ros tes­te­mu­nhos che­ga­ram até nós: «Se acre­di­tar­mos num de­se­nho ja­po­nês do sé­culo XVII, o re­ci­ta­dor (yukar-kur) pa­rece ori­gi­nal­mente ter sal­mo­di­ado o seu texto dei­tado junto à la­rei­ra, mar­cando o com­passo ba­ten­do-se no ven­tre. Os úl­ti­mos tes­te­mu­nhos […] mos­tram o re­ci­ta­dor, na re­a­li­dade o mais das ve­zes uma mu­lher, sen­tada de per­nas cru­za­das à beira da la­reira e mar­cando o com­passo ba­tendo na borda do lar com uma va­ri­nha. Os ou­vin­tes fa­zem o mesmo sol­tando re­gu­lar­mente gri­tos de acom­pa­nha­mento»., as epo­peias di­vi­nas (kamuy-yukar) e os con­tos (uwepeker) onde se ani­mava uma na­tu­reza va­ga­mente per­so­ni­fi­ca­da: o Mar que ali­men­ta, a Flo­resta que abri­ga, o Ur­si­nho cri­ado na al­deia com um cui­dado in­fi­ni­to… Tal como de­plora Ku­bo­dera It­suhi­ko: «Afora al­guns an­ciãos, os Ai­nus já não em­pre­gam a sua lín­gua. Fa­lam ja­po­nês».

O Fervor sacrificial de Chiri Yukie

Foi para con­ju­rar este des­tino que sur­giu Chiri Yu­kie. Di­la­ce­rada en­tre a sua edu­ca­ção ja­po­nesa mo­derna e a he­rança das suas avós, re­ci­ta­do­ras ilus­tres, sa­ben­do-se con­de­nada pela do­en­ça, esta Ainu em­pre­gou a sua bre­vís­sima exis­tên­cia a trans­cre­ver em la­tim e a tra­du­zir em ja­po­nês treze epo­peias di­vi­nas, tor­nan­do-se a «jo­vem que cap­tu­rava os deu­ses» em «pre­sente aos seus»3Para re­to­mar a bela fór­mula do in­ves­ti­ga­dor Mar­vin Nau­en­dorff.. O seu co­ra­ção dei­xou de ba­ter aos de­za­nove anos de ida­de, ape­nas al­gu­mas ho­ras após a con­clu­são do seu ma­nus­crito Ainu shin’yô-shû (Co­lec­tâ­nea de can­tos ai­nus)4For­mas re­jei­ta­das:
Chants des di­eux aï­nous (Can­tos dos deu­ses ai­nus).
Mytho­lo­gie ainu (Mi­to­lo­gia ainu).
Ainu shin’yo­oshuu.
Ainu shinyoushu.
. A sua tia, Ime­kanu5For­mas re­jei­ta­das:
Imekano.
Kan­nari Mat­su.
, e o seu ir­mão, Chiri Mashiho, re­to­ma­ram em se­guida o fa­cho, pu­bli­cando im­po­nen­tes sequên­ci­as. No seu pre­fá­cio com acen­tos de tes­ta­men­to, Chiri Yu­kie en­toa o treno «da­que­les con­de­na­dos a de­sa­pa­re­cer» (ho­ro­biyuku mono):

«Para onde fo­ram to­das aque­las pes­soas que vi­viam em paz nas mon­ta­nhas e nas pla­ní­ci­es? A na­tu­reza que exis­tia desde os tem­pos an­ti­gos de­sa­pa­rece pro­gres­si­va­men­te. Os pou­cos de en­tre nós que ainda res­tam abrem gran­des olhos es­pan­ta­dos di­ante da evo­lu­ção do mun­do. […] Oh, si­lhu­eta las­ti­mosa em vias de pe­re­cer, obri­gada a agar­rar-se à cle­mên­cia alheia!»

Tsushi­ma, Yûko (dir.), Tom­bent, tom­bent les gout­tes d’ar­gent : Chants du peu­ple aï­nou (Ca­em, caem as go­tas de pra­ta: Can­tos do povo ainu), trad. do ja­po­nês por Flore Cou­mau, Ro­dolphe Di­ot, Cathe­rine Van­sin­te­jan, Pau­line Vey e Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fayol­le, Pa­ris: Gal­li­mard, col. «L’Aube des peu­ples», 1996.

A Resistência pelo espírito de Nukishio Kizô

Em per­feito con­tra­ponto a este elo­gio fú­ne­bre, Nu­kishio Kizô6For­mas re­jei­ta­das:
Nu­kishio Hô­chin.
Nu­kishio Hô­ma­ku.
re­cusa a pro­fe­cia da ex­tin­ção. Atra­vés do seu ma­ni­festo de 1934, As­si­mi­la­ção e ves­tí­gios dos Ai­nus (Ainu no dôka to senshô), ele des­perta o or­gu­lho do nome ainu que, na lín­gua dos seus, sig­ni­fica «ser hu­mano». Fus­ti­gando o «ho­mem or­di­ná­rio» (ningen) ce­gado pelo egoís­mo, apela ao ad­vento do «ho­mem vir­tu­oso» (hito, 人). En­tre­gan­do-se a uma exe­gese poé­tica deste úl­timo ide­o­gra­ma, cu­jos dois tra­ços se am­pa­ram mu­tu­a­mente para se im­pe­di­rem de cair, o in­te­lec­tual nele lê a ale­go­ria mesma da nossa con­di­ção: o ser hu­mano tem «ne­ces­si­dade de um apoio mú­tuo vi­go­roso e cons­tante para se man­ter de pé». É nesta fra­ter­ni­dade ac­ti­va, eri­gida em vir­tu­de, que ele en­trevê a es­pe­rança de uma so­ci­e­dade apa­zi­guada onde «os ho­mens vir­tu­o­sos res­pei­tam a po­tên­cia da na­tu­reza».

Em busca das almas esvoaçadas

Tal como de­sa­pa­re­ceu o ve­lho Ezo, com es­tes Ai­nus — ir­mãos do fra­gor das tor­ren­tes e do la­mento do vento nas fo­lha­gens — ame­a­çam tam­bém apa­gar-se a «te­o­fa­gia sil­ves­tre e bár­bara»; a «co­mu­nhão mí­tica com o in­vi­sí­vel»; as char­ne­cas sel­va­gens po­vo­a­das de me­mó­rias glo­ri­o­sas e de deu­ses kamuy; en­fim, as «pri­mi­ti­vas in­tui­ções tendo por cen­tro a ideia do ramat — o es­pí­ri­to, a in­ti­mi­dade se­cre­ta, o co­ra­ção do ho­mem e das coi­sas»7Tão jus­ta­mente des­cri­tas por Fosco Ma­rai­ni.. Per­de­mos a nossa pró­pria parte de ani­mismo num mundo na­tu­ral que não cessa de en­co­lher. É ur­gente ten­tar re­cu­pe­rá-la, como aque­les xa­mãs de ou­trora que se lan­ça­vam numa de­manda para al­can­çar as al­mas es­vo­a­ça­das dos mo­ri­bun­dos an­tes que se dis­si­pas­sem para sem­pre.

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

アイヌ民族へのレクイエム

フランス語からの翻訳

アメリカ先住民族と同様に、かつてあれほど際立ち、あれほど熱烈に自由を愛したアイヌ民族の今日の姿は、いくつかの先住民集落にみじめに押し込められたものにすぎない。彼らは静かに消えゆこうとしており、到底ふさわしいとは言えない運命に委ねられている。日本の覇権が確立する以前、その広大な領土は壮麗な大樹のように広がっていた。大島・北海道——当時は蝦夷と呼ばれていた——がその太い幹をなし、そこから二本の枝が伸びていた。一本は北西に傾き、樺太——北蝦夷すなわち「北の蝦夷」——であり、もう一本は北東に向かい、千島列島——奥蝦夷すなわち「果ての蝦夷」——の連なりをカムチャツカ半島の先端まで描いていた。

既知の世界の果てにて

およそ千年もの間、日本はこれらの島々について、神話的な霧に隠されたまま、確かな知識をほとんど持たなかった。わずかに知り得たことは、交易を通じて受け取る珍奇な産物——鮫油、鷲の羽、薬用地衣類、夏には樹皮を縫い合わせ冬にはアザラシの皮で仕立てた奇妙な衣服——か、あるいは島の首長たちを「甚だ凶暴にして魔術に耽る」巨人と描き、その意のままに「雨を降らせ嵐を吹かせる」ことができると伝える、遠方からの不確かな風聞に由来するものであった1松前広長著『松前志』、一七八一年、仏語未訳。。松前に大名が任命されたのはようやく一六〇四年のことであったが、その役目はいわば番人に過ぎなかった。

取るに足らず、顧みられず」、これらの島々はまた、太平洋において精力的なクック船長の活動を逃れた唯一の地域でもあった。そしてまさにその理由から、ラ・ペルーズの好奇心を掻き立てた。彼はフランスを出発して以来、いち早くそこに上陸することを切望してやまなかった。一七八七年、彼の指揮する二隻のフリゲート艦が樺太沖に投錨し、上陸したフランス人たちは「日本人とも、中国人とも、カムチャダールとも、わずかな海峡で隔てられているだけの韃靼人とも異なる人種」と接触した。その穏やかで自然な物腰と稀に見る聡明さに魅了されたラ・ペルーズは、彼らを最も教養ある欧州人と比較することをためらわなかった。彼は驚嘆をもって、ある島民が彼の求めを理解し、鉛筆を手に取って紙の上に厳密な地図を描き、「線によって丸木舟の日数を示した」様子を語っている。

明治維新が到来し、蝦夷の百年来の均衡を——おそらく日本のそれ以上に——覆すことになった。開拓と殖民の苛烈な政策が、強権的な土地の収奪によって一層深刻なものとなり、中央政府はアイヌの人々を、その土地の名すら消し去るほどの継母のごとき後見の下に置いた。この強制的な周縁化の中で、世代から世代へ記憶の聖域のうちに伝えられてきた豊かな口承文学は、もはや祖父母の思い出にすぎないものへと衰えていった。祖先に捧げる歌(アイヌ・ユカㇻ2これらの韻文による語り(ユカㇻ)の実践については、わずかな証言のみが伝わっている。「十七世紀の日本の絵図を信じるならば、語り手(ユカㇻクㇽ)はもともと炉辺に横たわりながら節をつけて語り、腹を叩いて拍子を取っていたようである。最後の証言(中略)では、語り手——実際にはほとんどの場合女性——が炉辺にあぐらをかいて座り、棒で炉縁を叩いて拍子を取っている。聴衆も同様にし、規則的に掛け声を発する」。、神々の叙事詩(カムイユカㇻ)、そしておぼろげに擬人化された自然が息づく物語(ウウェペケㇺ)——育みの海、庇護の森、村で限りない慈しみをもって育てられる小熊——はすべて忘れ去られてしまった。久保寺逸彦が嘆くように、「数人の老人を除いて、アイヌはもはや自らの言葉を使わない。日本語を話すのである」。

知里幸恵の犠牲的献身

この運命に抗うべく現れたのが知里幸恵であった。近代的な日本の教育と、高名な語り部であった祖母たちの遺産との間で引き裂かれ、病によって余命が限られていることを自覚しながら、このアイヌの娘はその極めて短い生涯を、十三篇の神謡をローマ字に転写し日本語に翻訳することに捧げ、「神々を捕らえた乙女」となり、「同胞への贈り物3研究者マーヴィン・ナウエンドルフの美しい表現を借りれば。となった。その心臓は十九歳にして鼓動を止めた。原稿『アイヌ神謡集』4不採用形:
Chants des dieux aïnous(アイヌ神々の歌)。
Mythologie ainu(アイヌ神話)。
Ainu shin’yooshuu
Ainu shinyoushu
を書き上げてからわずか数時間後のことであった。その後、叔母のイメカヌ5不採用形:
イメカノ。
カンナリ・マツ。
と弟の知里真志保が松明を受け継ぎ、堂々たる続編を刊行した。遺言ともいうべき序文の中で、知里幸恵は「滅びゆく者」(ほろびゆくもの)への挽歌を歌い上げる。

その昔この広い北海道は、私たちの先祖の自由の天地でありました。天真爛漫な稚児の様に、美しい大自然に抱擁されてのんびりと楽しく生活していた彼等は、真に自然の寵児、なんという幸福な人たちであったでしょう。(中略)時は絶えず流れる、世は限りなく進展してゆく。激しい競争場裡に敗残の醜さをさらしている今の私たちの中からも、いつかは、二人三人でも強いものが出て来たら(後略)

津島佑子(編)、『銀のしずく降る降る——アイヌ民族の歌』(Tombent, tombent les gouttes d’argent : Chants du peuple aïnou)、フロール・クモー、ロドルフ・ディオ、カトリーヌ・ヴァンサンテジャン、ポリーヌ・ヴェイ、マキノ=ファヨル・ローズ=マリー仏語訳、パリ:ガリマール出版社、「諸民族の曙」叢書、一九九六年。

貫塩喜蔵の精神的抵抗

この弔辞とは見事な対照をなし、貫塩喜蔵6不採用形:
貫塩法親(ヌキシオ・ホーチン)。
貫塩法幕(ヌキシオ・ホーマク)。
は絶滅の予言を拒否する。一九三四年の宣言書『アイヌの同化と先蹤』を通じて、彼はアイヌの名に宿る誇りを呼び覚ます。その名は彼らの言葉で「人間」を意味するのである。利己心に目を曇らされた「凡人」(人間)を糾弾し、「徳ある人」()の出現を切に願う。この最後の表意文字を詩的に解釈し——二本の画が互いに支え合って倒れることを防いでいる——知識人はそこに我々の存在そのものの寓意を読み取る。人間は「直立し続けるために、力強く絶え間ない相互扶助を必要とする」。この能動的な友愛を徳として高めることにおいて、彼は「徳ある人々が自然の力を敬う」穏やかな社会への希望を見出すのである。

飛び去った魂を求めて

古き蝦夷が消え去ったように、これらのアイヌの人々と共に——奔流の轟きと葉擦れの風の嘆きの兄弟たちと共に——「森の野蛮にして神聖なる共食」もまた消え去ろうとしている。「不可視なるものとの神話的交感」、栄光の記憶とカムイの神々が棲む荒野、そしてついには「ラマッ——精神、秘められた内奥、人と万物の心——を中心とする原初的直観7フォスコ・マライーニが実に的確に描写したとおり。もまた。絶えず縮小する自然界の中で、我々は自らのアニミズムの一部を失いつつある。それを取り戻すことが急務である。かつてのシャーマンたちが、瀕死の者の魂が永遠に霧散する前にそれを捕らえようと、追跡の旅に駆け出したように。

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

Das Requiem des Ainu-Volkes

Aus dem Fran­zö­si­schen über­setzt

Gleich den in­di­a­ni­schen Na­ti­o­nen sieht sich das, was heute vom Volk der Ainu üb­rig ge­blie­ben ist — einst so be­mer­kens­wert und so lei­den­schaft­lich der Frei­heit zu­ge­tan —, er­bärm­lich in ei­ni­gen we­ni­gen Ein­ge­bo­re­nen­dör­fern ein­ge­pfercht. Es er­lischt in Stil­le, ei­nem Schick­sal über­las­sen, das es kei­nes­wegs ver­dient. Vor der ja­pa­ni­schen He­ge­mo­nie er­streckte sich sein un­er­mess­li­ches Ter­ri­to­rium gleich­wohl nach Art ei­nes ma­je­stä­ti­schen Bau­mes. Die große In­sel Hok­kaidō — da­mals Ezo ge­nannt — bil­dete den mäch­ti­gen Stamm, von dem zwei un­ter­schied­li­che Äste aus­gin­gen. Der ei­ne, nach Nord­wes­ten ge­neigt, war nichts an­de­res als die In­sel Sa­cha­lin — Ki­ta-Ezo oder „Nord-E­zo“; der an­dere zeich­nete nach Nord­os­ten die Per­len­kette der Ku­ri­len — Oku-Ezo oder „Ezo der Fer­nen“ —, auf­ge­reiht bis zur Spitze Kam­ts­chat­kas.

An den Grenzen der bekannten Welt

Na­hezu ein Jahr­tau­send lang hatte Ja­pan kei­ner­lei ernst­hafte Kennt­nis von die­sen In­seln, die un­ter my­tho­lo­gi­schen Ne­beln ver­bor­gen la­gen. Das We­ni­ge, das es dar­über wuss­te, ver­dankte es son­der­ba­ren Wa­ren, die es im Tausch­han­del emp­fing — Hai­fi­sch­öl, Ad­ler­fe­dern, Heilflech­ten, selt­same Ge­wän­der, im Som­mer aus Rinde ge­näht, im Win­ter aus Rob­ben­fell —, oder fer­nen, un­ge­wis­sen Ge­rüch­ten, die die In­sel­häupt­linge als Rie­sen be­schrie­ben, „sehr bös­ar­tig und der Ma­gie er­ge­ben“, fä­hig, nach ih­rem Wil­len „den Re­gen her­vor­zu­brin­gen und die Stürme zu ent­fes­seln1Matsumae-shi (Be­schrei­bung von Mat­su­mae) von Mat­su­mae Hi­ro­na­ga, 1781, un­ver­öf­fent­licht auf Fran­zö­sisch.. Erst 1604 wurde ein Dai­myō in Mat­su­mae ein­ge­setzt; doch die­ser be­gnügte sich ge­wis­ser­ma­ßen da­mit, Wa­che zu hal­ten.

Un­be­deu­tend und un­be­ach­tet“ — diese In­seln wa­ren zu­gleich der ein­zige Teil des Pa­zi­fiks, der der un­er­müd­li­chen Tä­tig­keit Ka­pi­tän Cooks ent­gan­gen war. Und eben des­halb er­reg­ten sie die Neu­gier La Pérou­ses, der seit sei­ner Ab­reise aus Frank­reich vor Un­ge­duld brann­te, als Ers­ter dort zu lan­den. Im Jahre 1787 an­ker­ten die Fre­gat­ten un­ter sei­nem Kom­mando vor Sa­cha­lin, und die Fran­zo­sen, an Land ge­gan­gen, tra­ten in Kon­takt mit „ei­ner Men­schen­ras­se, ver­schie­den von der­je­ni­gen der Ja­pa­ner, der Chi­ne­sen, der Kam­ts­cha­da­len und der Ta­ta­ren, von de­nen sie nur durch einen Ka­nal ge­trennt sind“. Be­zwun­gen von ih­ren sanf­ten und un­ge­zwun­ge­nen Ma­nie­ren ebenso wie von ih­rer sel­te­nen In­tel­li­genz, zö­gerte La Pérouse nicht, sie mit den best­ge­bil­de­ten Eu­ro­pä­ern zu ver­glei­chen. Er be­rich­tet mit Stau­nen, wie ein In­su­la­ner, der seine Bit­ten ver­stand, einen Stift er­griff, um auf dem Pa­pier eine streng ge­naue Karte zu zeich­nen und „durch Stri­che die An­zahl der Pi­ro­guen­rei­se­tage“ an­zu­ge­ben.

Es kam die Mei­ji-Re­stau­ra­ti­on, die das jahr­hun­der­te­alte Gleich­ge­wicht von Ezo er­schüt­tern soll­te, viel­leicht noch mehr als das­je­nige Ja­pans. Im Zuge ei­ner bru­ta­len Po­li­tik der Ro­dung und Ko­lo­ni­sie­rung, ver­schärft durch will­kür­li­che Ent­eig­nun­gen, un­ter­warf die Zen­tra­l­ver­wal­tung die Ainu ei­ner stief­müt­te­r­li­chen Vor­mund­schaft, die selbst den Na­men ih­res Lan­des aus­lösch­te. In die­ser er­zwun­ge­nen Mar­gi­na­li­sie­rung welkte ihre rei­che münd­li­che Li­te­ra­tur, die von Ge­ne­ra­tion zu Ge­ne­ra­tion im Hei­lig­tum ih­res Ge­dächt­nis­ses wei­ter­ge­ge­ben wor­den war, da­hin, bis sie nur noch Er­in­ne­run­gen der Gro­ß­el­tern war. Ver­ges­sen die den Ah­nen ge­weih­ten Ge­sänge (ainu-yukar)2Von der Pra­xis die­ser ver­si­fi­zier­ten Er­zäh­lun­gen (yukar) sind nur sel­tene Zeug­nisse über­lie­fert: „Wenn man ei­ner ja­pa­ni­schen Zeich­nung aus dem 17. Jahr­hun­dert Glau­ben schen­ken darf, scheint der Re­zi­ta­tor (yukar-kur) sei­nen Text ur­sprüng­lich lie­gend ne­ben der Feu­er­stelle psalm­odiert zu ha­ben, wo­bei er den Takt schlug, in­dem er sich auf den Bauch klopf­te. Die letz­ten Zeug­nisse […] zei­gen den Re­zi­ta­tor — in Wirk­lich­keit zu­meist eine Frau — im Schnei­der­sitz am Rande der Feu­er­stelle sit­zend, den Takt mit ei­nem Stö­ck­chen am Her­d­rand schla­gend. Die Zu­hö­rer tun es eben­so, in­dem sie re­gel­mä­ßig Be­gleit­rufe aussto­ßen“., die gött­li­chen Epen (kamuy-yukar) und die Er­zäh­lun­gen (uwepeker), in de­nen eine vage per­so­ni­fi­zierte Na­tur le­ben­dig wur­de: das Meer, das nährt, der Wald, der Schutz ge­währt, das Bä­ren­jun­ge, das im Dorf mit un­end­li­cher Sorg­falt auf­ge­zo­gen wird… Wie Ku­bo­dera It­su­hiko be­klagt: „Ab­ge­se­hen von ei­ni­gen Grei­sen ge­brau­chen die Ainu ihre Spra­che nicht mehr. Sie spre­chen Ja­pa­nisch“.

Die opferbereite Inbrunst der Chiri Yukie

Um die­ses Schick­sal zu ban­nen, trat Chiri Yu­kie her­vor. Hin- und her­ge­ris­sen zwi­schen ih­rer mo­der­nen ja­pa­ni­schen Er­zie­hung und dem Erbe ih­rer Groß­müt­ter — be­rühm­ter Re­zi­ta­to­rin­nen —, im Wis­sen um ihre töd­li­che Krank­heit, ver­wandte diese Ai­nu-Frau ihre über­aus kurze Exis­tenz dar­auf, drei­zehn gött­li­che Epen in la­tei­ni­scher Schrift zu tran­skri­bie­ren und ins Ja­pa­ni­sche zu über­set­zen, und wurde so zum „Mäd­chen, das die Göt­ter ein­fing“, als „Ge­schenk an die Ih­ren3Um die schöne For­mu­lie­rung des For­schers Ma­r­vin Nau­en­dorff auf­zu­grei­fen.. Ihr Herz hörte auf zu schla­gen im Al­ter von neun­zehn Jah­ren, nur we­nige Stun­den nach der Voll­en­dung ih­res Ma­nu­skripts Ainu shin’yō-shū (Samm­lung der Ai­nu-Ge­sänge)4Ver­wor­fene For­men:
Chants des dieux aïnous (Ge­sänge der Ai­nu-Göt­ter).
My­tho­lo­gie ainu (Ainu-Mythologie).
Ainu shin’yoos­huu.
Ainu shi­ny­oushu.
. Ihre Tante Ime­kanu5Ver­wor­fene For­men:
Imekano.
Kan­nari Mat­su.
und ihr Bru­der Chiri Ma­shiho grif­fen dar­auf­hin die Fa­ckel auf und ver­öf­fent­lich­ten um­fang­rei­che Fort­s­et­zun­gen. In ih­rem Vor­wort, das wie ein Tes­ta­ment klingt, stimmt Chiri Yu­kie den Kla­ge­ge­sang „de­rer, die zum Ver­schwin­den ver­ur­teilt sind“ (ho­ro­biyuku mono) an:

Wo sind all jene Men­schen ge­blie­ben, die in Frie­den in den Ber­gen und auf den Ebe­nen leb­ten? Die Na­tur, die seit ur­al­ten Zei­ten be­stand, ver­schwin­det nach und nach. Die we­ni­gen von uns, die noch üb­rig sind, öff­nen gro­ße, er­staunte Au­gen an­ge­sichts der Ent­wick­lung der Welt. […] Oh, jäm­mer­li­che Ge­stalt im Ver­ge­hen, ge­zwun­gen, sich an die Gnade an­de­rer zu klam­mern!

Tsu­shi­ma, Yūko (H­g.), Tom­bent, tom­bent les gout­tes d’ar­gent : Chants du peu­ple aïnou (Es fal­len, fal­len die sil­ber­nen Trop­fen: Ge­sänge des Ai­nu-Vol­kes), aus dem Ja­pa­ni­schen übers. von Flore Cou­mau, Ro­dol­phe Diot, Ca­the­rine Vansin­te­jan, Pau­line Vey und Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fa­yol­le, Pa­ris: Gal­li­mard, Reihe „L’Aube des peup­les“, 1996.

Der Widerstand durch den Geist des Nukishio Kizō

Als voll­kom­me­nes Ge­gen­stück zu die­sem Nach­ruf weist Nu­kis­hio Kizō6Ver­wor­fene For­men:
Nu­kis­hio Hōchin.
Nu­kis­hio Hō­ma­ku.
die Pro­phe­zei­ung des Un­ter­gangs zu­rück. Durch sein Ma­ni­fest von 1934, As­si­mi­la­tion und Über­bleib­sel der Ainu (Ainu no dōka to senshō), er­weckt er den Stolz auf den Na­men Ai­nu, der in der Spra­che der Sei­nen „Mensch“ be­deu­tet. Den „ge­wöhn­li­chen Men­schen“ (ningen) gei­ßelnd, der von Ego­is­mus ver­blen­det sei, ruft er nach dem Kom­men des „tu­gend­haf­ten Men­schen“ (hito, 人). In ei­ner po­e­ti­schen Ex­egese die­ses Schrift­zei­chens, des­sen zwei Stri­che sich ge­gen­sei­tig stüt­zen, um nicht zu fal­len, liest der In­tel­lek­tu­elle die Al­le­go­rie un­se­rer Da­seins­be­stim­mung selbst: Der Mensch be­darf „ei­ner kräf­ti­gen und be­stän­di­gen ge­gen­sei­ti­gen Stüt­ze, um auf­recht zu blei­ben“. In die­ser tä­ti­gen Brü­der­lich­keit, zur Tu­gend er­ho­ben, er­blickt er die Hoff­nung auf eine be­frie­dete Ge­sell­schaft, in der „die tu­gend­haf­ten Men­schen die Macht der Na­tur ach­ten“.

Auf der Suche nach den entflogenen Seelen

So wie das alte Ezo ver­schwun­den ist, dro­hen mit die­sen Ainu — Brü­dern des To­brau­sens der Wild­bä­che und der Klage des Win­des im Laub­werk — auch die „syl­vane und ba­r­ba­ri­sche Theo­pha­gie“ zu ver­blas­sen; die „my­thi­sche Kom­mu­nion mit dem Un­sicht­ba­ren“; die wil­den Hei­den, be­völ­kert von ruhm­rei­chen Er­in­ne­run­gen und kamuy-Göt­tern; schließ­lich die „ur­sprüng­li­chen In­tu­i­ti­o­nen, die sich um die Idee des ramat grup­pie­ren — des Geis­tes, der ge­hei­men In­ner­lich­keit, des Her­zens des Men­schen und der Dinge7So tref­fend be­schrie­ben von Fosco Ma­rai­ni.. Wir ver­lie­ren un­se­ren ei­ge­nen An­teil an Ani­mis­mus in ei­ner na­tür­li­chen Welt, die un­auf­hör­lich schrumpft. Es ist drin­gend ge­bo­ten, ihn wie­der­zu­er­lan­gen, gleich je­nen Scha­ma­nen von einst, die sich auf die Su­che stürz­ten, um die ent­flo­ge­nen See­len der Ster­ben­den ein­zu­ho­len, ehe sie sich für im­mer ver­f­lüch­tig­ten.

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

Реквием народа айнов

Пе­ре­ве­дено с фран­цуз­ского

По­добно ин­дейским на­ро­дам, то, что оста­лось ныне от на­рода айнов, не­ко­гда столь за­ме­ча­тель­ного и столь пылко влю­блён­ного в сво­бо­ду, вла­чит жал­кое су­ще­ство­ва­ние, тес­нясь в не­сколь­ких або­ри­ген­ных де­рев­нях. Он уга­сает в мол­ча­нии, пре­дан­ный судь­бе, ко­то­рой от­нюдь не за­слу­жи­ва­ет. До япон­ской ге­ге­мо­нии его не­объ­ят­ная тер­ри­то­рия про­сти­ра­лась, од­нако же, по­добно ве­ли­че­ствен­ному дре­ву. Ве­ли­кий остров Хок­кайдо — то­гда име­но­вав­шийся Эдзо — со­став­лял его мо­гу­чий ствол, от ко­то­рого устрем­ля­лись две от­дель­ные вет­ви. Од­на, склонён­ная к се­ве­ро-за­па­ду, была не чем иным, как остро­вом Са­ха­лин — Ки­та-Эд­зо, или «Се­вер­ный Эд­зо»; дру­гая, к се­ве­ро-вос­то­ку, очер­чи­вала оже­ре­лье Ку­риль­ских остро­вов — Оку-Эд­зо, или «Эдзо пре­де­лов», — на­ни­зан­ное вплоть до око­неч­но­сти Кам­чат­ки.

На краю известного мира

На про­тя­же­нии по­чти ты­ся­че­ле­тия Япо­ния не имела ни­ка­кого серьёз­ного пред­став­ле­ния об этих остро­вах, со­кры­тых ми­фо­ло­ги­че­скими ту­ма­на­ми. То не­мно­гое, что она о них зна­ла, до­хо­дило до неё че­рез при­чуд­ли­вые то­ва­ры, по­лу­ча­е­мые путём на­ту­раль­ного об­ме­на, — аку­лий жир, ор­ли­ные пе­рья, ле­кар­ствен­ный ли­шай­ник, ди­ко­вин­ные оде­жды, сши­тые из коры ле­том, из тю­ле­ньих шкур зи­мой, — либо че­рез далёкие и не­надёж­ные слу­хи, опи­сы­вав­шие остров­ных во­ждей как ве­ли­ка­нов, «весьма злоб­ных и пре­дан­ных кол­дов­ству», спо­соб­ных по сво­ему про­из­волу «вы­зы­вать дождь и под­ни­мать бури»1Мацумаэ-си (Опи­са­ние Ма­цу­маэ) Ма­цу­маэ Хи­ро­на­га, 1781, не­опуб­ли­ко­вано на фран­цуз­ском язы­ке.. Лишь в 1604 году один даймё по­лу­чил ин­ве­сти­туру в Ма­цу­маэ; но он до­воль­ство­вал­ся, в не­ко­то­ром смыс­ле, тем, что стоял на стра­же.

«Ни­чтож­ные и остав­лен­ные без вни­ма­ния», эти острова были также един­ствен­ной ча­стью Ти­хого оке­а­на, ускольз­нув­шей от не­у­то­ми­мой де­я­тель­но­сти ка­пи­тана Ку­ка. И в этом ка­че­стве они воз­бу­дили лю­бо­пыт­ство Ла­пе­ру­за, ко­то­рый с мо­мента от­плы­тия из Фран­ции сго­рал от не­тер­пе­ния пер­вым к ним при­ча­лить. В 1787 году фре­гаты под его ко­ман­до­ва­нием встали на якорь у Са­ха­ли­на, и фран­цу­зы, сойдя на бе­рег, всту­пили в кон­такт с «ра­сой лю­дей, от­лич­ной от япон­цев, ки­тай­цев, кам­ча­да­лов и та­тар, от ко­то­рых их от­де­ляет лишь про­лив». По­корён­ный их мяг­кими и не­по­сред­ствен­ными ма­не­ра­ми, равно как и их ред­кост­ным умом, Ла­пе­руз без ко­ле­ба­ний срав­нил их с наи­бо­лее про­свещён­ными ев­ро­пей­ца­ми. Он с вос­хи­ще­нием рас­ска­зы­ва­ет, как один остро­ви­тя­нин, по­няв его за­про­сы, взял ка­ран­даш, чтобы на­чер­тить на бу­маге без­упречно точ­ную карту и обо­зна­чить «чер­тами ко­ли­че­ство дней пути на пи­роге».

На­сту­пила ре­став­ра­ция Мэйд­зи, ко­то­рой пред­сто­яло по­тря­сти ве­ко­вые устои Эд­зо, по­жа­луй, даже силь­нее, чем устои са­мой Япо­нии. В ходе же­сто­кой по­ли­тики рас­чистки и ко­ло­ни­за­ции, отя­гощён­ной при­ну­ди­тель­ными изъ­я­ти­ями соб­ствен­но­сти, цен­траль­ная ад­ми­ни­стра­ция под­чи­нила айнов опеке злой ма­че­хи, сти­рав­шей само имя их зем­ли. В этой на­силь­ствен­ной мар­ги­на­ли­за­ции их бо­га­тая уст­ная ли­те­ра­ту­ра, пе­ре­да­вав­ша­яся из по­ко­ле­ния в по­ко­ле­ние в свя­ти­лище их па­мя­ти, за­чахла, пре­вра­тив­шись лишь в вос­по­ми­на­ния де­дов и ба­бок. За­бы­лись пес­но­пе­ния, по­свящён­ные пред­кам (аину-юкар)2О бы­то­ва­нии этих сти­хо­твор­ных ска­за­ний (юкар) со­хра­ни­лись лишь ред­кие сви­де­тель­ства: «Если ве­рить од­ному япон­скому ри­сунку XVII ве­ка, ска­зи­тель (юкар-кур), по-ви­ди­мо­му, из­на­чально де­кла­ми­ро­вал свой текст на­распев, лёжа у очага и от­би­вая ритм уда­рами по жи­во­ту. По­след­ние сви­де­тель­ства […] по­ка­зы­вают ска­зи­теля — в действи­тель­но­сти чаще всего жен­щину — си­дя­щего скре­стив ноги у края очага и от­би­ва­ю­щего ритм па­лоч­кой по его краю. Слу­ша­тели де­лают то же са­мое, ре­гу­лярно ис­пус­кая со­про­во­жда­ю­щие воз­гласы»., бо­же­ствен­ные эпо­пеи (камуй-юкар) и ска­за­ния (увэпэкэр), в ко­то­рых ожи­вала смутно оли­це­творён­ная при­ро­да: Мо­ре, что кор­мит, Лес, что укры­ва­ет, Мед­ве­жо­нок, вы­ра­щен­ный в де­ревне с бес­ко­неч­ной за­бо­той… Как со­кру­ша­ется Ку­бод­эра Ицу­хи­ко: «Кроме не­сколь­ких ста­ри­ков, айны бо­лее не поль­зу­ются своим язы­ком. Они го­во­рят по-я­пон­ски».

Жертвенное рвение Тири Юкиэ

Именно чтобы за­клясть эту судь­бу, яви­лась Тири Юкиэ. Раз­ры­ва­е­мая между своим со­вре­мен­ным япон­ским вос­пи­та­нием и на­сле­дием ба­бок — про­слав­лен­ных ска­зи­тель­ниц, — зная, что об­ре­чена бо­лез­нью, эта айнка упо­тре­била свою столь крат­кую жизнь на то, чтобы за­пи­сать ла­ти­ни­цей и пе­ре­ве­сти на япон­ский три­на­дцать бо­же­ствен­ных эпо­пей, став «де­вой, уло­вляв­шей бо­гов» в «дар своим соп­ле­мен­ни­кам»3Если вос­поль­зо­ваться пре­крас­ной фор­му­лой ис­сле­до­ва­теля Мар­вина Нау­эн­дор­фа.. Её сердце пе­ре­стало биться в воз­ра­сте де­вят­на­дцати лет, всего не­сколь­кими ча­сами по­сле за­вер­ше­ния ру­ко­писи Айну синъёсю (Со­бра­ние айн­ских пес­но­пе­ний)4От­клонён­ные фор­мы:
Chants des dieux aïnous (Пес­но­пе­ния айн­ских бо­гов).
Mythologie ainu (Ми­фо­ло­гия айнов).
Ainu shin’yooshuu.
Ainu shinyoushu.
. Её тёт­ка, Им­э­кану5От­клонён­ные фор­мы:
Имэкано.
Кан­нари Ма­цу.
, и её брат, Тири Ма­си­хо, под­хва­тили за­тем зна­мя, опуб­ли­ко­вав вну­ши­тель­ные про­дол­же­ния. В своём пре­ди­сло­вии, ис­пол­нен­ном за­ве­ща­тель­ных ин­то­на­ций, Тири Юкиэ воз­гла­шает по­гре­баль­ный плач «об­речён­ных на ис­чез­но­ве­ние» (хо­ро­би­юку моно):

«Куда по­де­ва­лись все те лю­ди, что мирно жили в го­рах и на рав­ни­нах? При­ро­да, су­ще­ство­вав­шая с не­за­па­мят­ных времён, по­сте­пенно ис­че­за­ет. Горстка тех из нас, кто ещё остал­ся, ши­роко рас­кры­вает изум­лён­ные глаза пе­ред хо­дом ми­ра. […] О, жал­кий си­лу­эт, гиб­ну­щий, при­ну­ждён­ный цеп­ляться за чу­жое ми­ло­сер­дие!»

Цу­сима Юко (сост.), Tombent, tombent les gouttes d’argent : Chants du peuple aïnou (Па­да­ют, па­дают се­ре­бря­ные кап­ли: Песни на­рода айнов), пер. с яп. Флор Ку­мо, Ро­дольф Дио, Ка­трин Ван­сен­те­жан, По­лин Вей и Роз-Мари Ма­ки­но-Фай­оль, Па­риж: Gallimard, се­рия «L’Aube des peuples», 1996.

Сопротивление духа Нукисио Кидзо

В со­вер­шен­ном кон­тра­пункте к этому над­гроб­ному слову Ну­ки­сио Кидзо6От­клонён­ные фор­мы:
Ну­ки­сио Хōтин.
Ну­ки­сио Хōма­ку.
от­вер­гает про­ро­че­ство вы­ми­ра­ния. По­сред­ством сво­его ма­ни­фе­ста 1934 года Ас­си­ми­ля­ция и остатки айнов (Айну но дока то сэнсё) он про­бу­ждает гор­дость за имя «айну», ко­то­рое на языке его на­рода озна­чает «че­ло­ве­че­ское су­ще­ство». Би­чуя «че­ло­века за­уряд­ного» (нингэн), ослеплён­ного эго­из­мом, он при­зы­вает к при­ше­ствию «че­ло­века до­бро­де­тель­ного» (хито, 人). Пре­да­ва­ясь по­э­ти­че­ской эк­зе­гезе этого по­след­него идео­грам­ма, две черты ко­то­рого вза­имно под­дер­жи­вают друг дру­га, дабы не рух­нуть, ин­тел­лек­туал чи­тает в нём саму ал­ле­го­рию на­шего уде­ла: че­ло­ве­че­ское су­ще­ство ну­жда­ется в «мощ­ной и не­из­мен­ной вза­им­ной опо­ре, чтобы оста­ваться на но­гах». Именно в этом де­я­тель­ном брат­стве, воз­ведён­ном в до­бро­де­тель, он про­зре­вает на­де­жду на уми­ро­творён­ное об­ще­ство, в ко­то­ром «до­бро­де­тель­ные люди чтят мо­гу­ще­ство при­роды».

В поисках улетевших душ

По­добно тому как ис­чез ста­рый Эд­зо, с этими айнами — бра­тьями гро­хота гор­ных по­то­ков и сте­на­ния ветра в листве — гро­зят ис­чез­нуть и «лес­ная, вар­вар­ская тео­фа­гия»; и «ми­фи­че­ское при­ча­ще­ние не­зри­мому»; и ди­кие пу­сто­ши, на­селён­ные слав­ными вос­по­ми­на­ни­ями и бо­гами камуй; и, на­ко­нец, «пер­во­быт­ные ин­ту­и­ции, име­ю­щие своим сре­до­то­чием по­ня­тие рамат — дух, со­кро­вен­ная сущ­ность, сердце че­ло­века и ве­щей»7Столь точно опи­сан­ные Фоско Ма­ра­и­ни.. Мы утра­чи­ваем нашу соб­ствен­ную долю ани­мизма в при­род­ном ми­ре, ко­то­рый не пе­ре­стаёт сжи­мать­ся. Не­об­хо­димо без­от­ла­га­тельно по­пы­таться её об­ре­сти вновь, по­добно тем ша­ма­нам бы­лых времён, что устрем­ля­лись в по­го­ню, чтобы на­стичь уле­тев­шие души уми­ра­ю­щих, прежде чем те рас­се­ются на­ве­ки.

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

قداس الموت لشعب الآينو

مُترجَم من الفرنسية

على غرار الأمم الهندية الأمريكية، فإن ما تبقى اليوم من شعب الآينو، الذي كان في ما مضى بالغ التميّز وشديد التعلّق بالحرية، بات محصورًا بائسًا في بضع قرى من قرى السكان الأصليين. إنه ينطفئ في صمت، مُسلَّمًا إلى مصير لا يستحقه البتة. قبل الهيمنة اليابانية، كان إقليمه الشاسع يمتد على هيئة شجرة باسقة. فجزيرة هوكايدو الكبرى — التي كانت تُسمّى آنذاك إيزو — تشكّل الجذع الضخم الذي تنطلق منه غصنان متمايزان. أحدهما، المائل نحو الشمال الغربي، لم يكن سوى جزيرة سخالين — كيتا إيزو أو «إيزو الشمالية»؛ والآخر، نحو الشمال الشرقي، يرسم عِقد جزر الكوريل — أوكو إيزو أو «إيزو الأقاصي» — المنثور حتى رأس كامتشاتكا.

في أقاصي العالم المعروف

طوال ما يقارب الألفية، لم يكن لدى اليابان أيّ تصوّر جدّي عن هذه الجزر المختبئة تحت ضباب الأساطير. وما كان يعرفه عنها كان يأتيه من سلع غريبة يتلقّاها عبر المقايضة — زيت سمك القرش، وريش النسور، والأشنة الطبية، وثياب عجيبة مخيطة من اللحاء صيفًا ومن جلود الفقمة شتاءً —، أو من أقاويل بعيدة غير موثوقة كانت تصف زعماء الجزر بأنهم عمالقة «شديدو الشراسة ومنغمسون في السحر»، قادرون متى شاؤوا على «استدرار المطر وإثارة العواصف»1ماتسوماي-شي (وصف ماتسوماي) لماتسوماي هيروناغا، 1781، غير منشور بالفرنسية.. ولم يُعيَّن دايميو في ماتسوماي إلا في عام 1604؛ غير أنه اكتفى، إلى حدّ ما، بالوقوف على أهبة الحراسة.

«مهمَلة ومتروكة»، كانت هذه الجزر أيضًا الجزء الوحيد من المحيط الهادئ الذي أفلت من نشاط الكابتن كوك الدؤوب. ولهذا السبب بالذات أثارت فضول لا بيروز، الذي كان منذ مغادرته فرنسا يتحرّق شوقًا لأن يكون أول من يطأ شواطئها. في عام 1787، رست الفرقاطتان الخاضعتان لقيادته أمام سخالين، ونزل الفرنسيون إلى البرّ فاحتكّوا بـ«عِرق من البشر مختلف عن اليابانيين والصينيين والكامتشاداليين والتتار الذين لا يفصلهم عنهم سوى مضيق». وقد سحرته أخلاقهم اللطيفة والعفوية بقدر ما سحره ذكاؤهم النادر، فلم يتردّد لا بيروز في مقارنتهم بأكثر الأوروبيين تعلّمًا. ويروي بانبهار كيف أن أحد سكان الجزيرة، إذ فهم طلباته، أمسك بقلم رصاص ليرسم على الورق خريطة دقيقة تمامًا ويشير بـ«خطوط إلى عدد أيام الإبحار بالزورق».

ثم جاءت عودة ميجي التي كانت ستقلب موازين إيزو العريقة رأسًا على عقب، وربما أكثر مما فعلت بموازين اليابان نفسها. عبر سياسة وحشية من الاستصلاح والاستيطان، تفاقمت بمصادرات تعسّفية، أخضعت الإدارة المركزية الآينو لوصاية زوجة أب قاسية محت حتى اسم أرضهم. وفي هذا التهميش القسري، ذبل أدبهم الشفهي الغني، المتوارث جيلًا بعد جيل في محراب ذاكرتهم، حتى لم يعُد سوى ذكريات أجداد. نُسيت الأناشيد المكرَّسة للأسلاف (آينو يوكار)2من ممارسة هذه الروايات المنظومة (يوكار)، لم تصلنا سوى شهادات نادرة: «إن صدّقنا رسمًا يابانيًّا من القرن السابع عشر، يبدو أن الراوي (يوكار-كور) كان في الأصل يُنشد نصّه مستلقيًا بجوار الموقد، يضبط الإيقاع بالضرب على بطنه. وتُظهر الشهادات الأخيرة […] الراوي، وهو في الواقع امرأة في أغلب الأحيان، جالسةً متربّعة على حافة الموقد تضبط الإيقاع بضرب حافة الأتون بعصا. ويفعل المستمعون الشيء نفسه مطلقين بانتظام صيحات مصاحبة».، والملاحم الإلهية (كاموي يوكار)، والحكايات (أُويبيكير) التي كانت تنبض فيها طبيعة مشخّصة تشخيصًا مبهمًا: البحر الذي يُطعم، والغابة التي تُؤوي، والدُّبّ الصغير الذي يُربّى في القرية بعناية فائقة… وكما يأسف كوبوديرا إيتسوهيكو: «باستثناء بضعة شيوخ، لم يعُد الآينو يستخدمون لغتهم. إنهم يتحدّثون اليابانية».

حماسة شيري يوكيي التضحوية

لدرء هذا المصير، برزت شيري يوكيي. ممزّقة بين تعليمها الياباني الحديث وتراث جدّتيها، الراويتين الشهيرتين، عالمةً بأن المرض قد حكم عليها، كرّست هذه الآينوية وجودها القصير جدًّا لنقل ثلاث عشرة ملحمة إلهية بالحروف اللاتينية وترجمتها إلى اليابانية، فصارت «الفتاة التي اصطادت الآلهة» «هديةً لقومها»3استعارةً للصيغة الجميلة التي ابتكرها الباحث مارفن ناوينْدورف.. توقّف قلبها عن الخفقان في التاسعة عشرة من عمرها، بعد ساعات قليلة فحسب من إتمام مخطوطتها آينو شينيوشو (مجموعة أناشيد الآينو)4صيغ مرفوضة:
Chants des dieux aïnous (أناشيد آلهة الآينو).
Mythologie ainu (أساطير الآينو).
Ainu shin’yooshuu.
Ainu shinyoushu.
. ثم حملت عمّتها، إيميكانو5صيغ مرفوضة:
إيميكانو.
كانّاري ماتسو.
، وأخوها، شيري ماشيهو، المشعل من بعدها، فنشرا متابعات ضخمة. وفي مقدمتها التي تحمل نبرة وصية، ترفع شيري يوكيي مرثية «المحكوم عليهم بالزوال» (هوروبي يوكو مونو):

«أين ذهب كل أولئك الناس الذين كانوا يعيشون بسلام في الجبال والسهول؟ الطبيعة التي كانت موجودة منذ الأزمنة القديمة تختفي تدريجيًّا. والقلّة الباقية منّا تفتح أعينًا واسعة مندهشة أمام تحوّلات العالم. […] آه، يا للشبح المسكين الذي يحتضر، مُرغَمًا على التشبّث برحمة الآخرين!»

تسوشيما، يوكو (إشراف)، Tombent, tombent les gouttes d’argent : Chants du peuple aïnou (تتساقط، تتساقط القطرات الفضية: أناشيد شعب الآينو)، ترجمة من اليابانية: فلور كومو، ورودولف ديو، وكاترين فانسينتيجان، وبولين فاي، وروز-ماري ماكينو-فايول، باريس: غاليمار، سلسلة «فجر الشعوب»، 1996.

مقاومة نوكيشيو كيزو بالفكر

في نقيض تامّ لهذا التأبين، يرفض نوكيشيو كيزو6صيغ مرفوضة:
نوكيشيو هوتشين.
نوكيشيو هوماكو.
نبوءة الانقراض. عبر بيانه الصادر عام 1934، الاستيعاب وآثار الآينو (آينو نو دوكا تو سينشو)، يوقظ الاعتزاز باسم الآينو الذي يعني في لغة قومه «إنسان». وإذ يندّد بـ«الإنسان العادي» (نينغين) الذي أعماه الأنانية، يدعو إلى بزوغ «الإنسان الفاضل» (هيتو، 人). ومن خلال تفسير شاعري لهذا الرمز الأخير، الذي يتكئ خطّاه أحدهما على الآخر ليمنعا بعضهما من السقوط، يقرأ المفكّر فيه رمزية وجودنا بعينها: الإنسان «بحاجة إلى تعاضد متبادل قويّ ودائم ليظلّ واقفًا». وفي هذه الأخوّة الفاعلة، المرتقية إلى مرتبة الفضيلة، يستشرف أمل مجتمع هادئ حيث «الأفاضل يحترمون قوة الطبيعة».

بحثًا عن الأرواح الطائرة

مثلما اختفت إيزو القديمة، يُهدَّد أيضًا مع هؤلاء الآينو — إخوة هدير السيول وأنين الريح في أوراق الشجر — بالتلاشي: «القربان الغابوي الوحشي»؛ و«الاتحاد الأسطوري بالغيب»؛ والبراري البرّية المأهولة بالذكريات المجيدة وآلهة الكاموي؛ وأخيرًا، «الحدوس البدائية التي يتمحور جوهرها حول فكرة الرامات — الروح، والسرّ الدفين، وقلب الإنسان والأشياء»7كما وصفها فوسكو ماراييني وصفًا بالغ الدقة.. إننا نفقد حصّتنا الخاصة من الإحيائية في عالم طبيعي لا يفتأ يتقلّص. ومن المُلحّ أن نحاول استعادتها، على غرار أولئك الشامانات في الأزمنة الغابرة الذين كانوا ينطلقون في رحلة لاسترداد أرواح المحتضرين الطائرة قبل أن تتبدّد إلى الأبد.

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

El Réquiem del pueblo ainu

Tra­ducido del fran­cés

A se­mejanza de las na­cio­nes ame­rin­dias, lo que queda hoy del pueblo ai­nu, an­taño tan no­ta­ble y tan ar­dien­te­mente amante de la liber­tad, se ve mi­se­ra­ble­mente con­fi­nado en unas cuan­tas al­deas abo­rí­genes. Se extin­gue en si­len­cio, aban­do­nado a una suerte que en modo al­guno me­re­ce. An­tes de la he­ge­mo­nía ja­po­nesa, su in­menso te­rritorio se des­ple­ga­ba, sin em­bar­go, a la ma­nera de un ár­bol majes­tuo­so. La gran isla de Hokkaidô —en­ton­ces lla­mada Ezo— cons­ti­tuía el tronco ma­ci­zo, del cual se lan­za­ban dos ra­mas dis­tin­tas. Una, in­cli­nada ha­cia el no­roes­te, no era otra que la isla de Saja­lín —Kita-Ezo o «Ezo del Nor­te»—; la ot­ra, ha­cia el no­res­te, dibujaba el rosa­rio de las Kuri­les —Oku-Ezo o «Ezo de los con­fi­nes»— des­gra­nado hasta la punta de Ka­m­cha­tka.

En los confines del mundo conocido

Du­rante cerca de un mi­le­nio, el Japón no tuvo no­ción se­ria al­guna de es­tas is­las ocul­tas bajo las brumas mito­lógi­cas. Lo poco que de ellas sa­bía le lle­gaba a través de sin­gula­res mer­can­cías que re­cibía me­diante el true­que —a­ceite de tiburón, plumas de águi­la, liquen me­di­ci­nal, ext­ra­ñas ves­ti­men­tas co­si­das con cor­teza en ve­ra­no, con pieles de foca en in­vier­no—, o de rumo­res leja­nos, poco fia­bles, que des­cribían a los jefes in­sula­res como gigan­tes «muy mal­va­dos y da­dos a la magia», capa­ces, a vo­lun­tad, de «producir la lluvia y ha­cer so­plar las tem­pes­ta­des»1Matsumae-shi (Des­crip­ción de Ma­tsumae) de Ma­tsumae Hi­ro­naga, 1781, inédito en fran­cés.. No fue sino hasta 1604 cuando un daimio fue in­ves­tido en Ma­tsumae; pero este se con­for­ma­ba, en cierto mo­do, con mon­tar guar­dia.

«Des­deña­bles y des­deña­das», es­tas is­las fue­ron asimismo la única parte del Pa­cífico que es­capó a la ac­ti­vi­dad in­fa­ti­ga­ble del capitán Cook. Y a ese tí­tulo, des­per­ta­ron la curio­si­dad de La Pé­rou­se, quien, desde su par­tida de Fran­cia, ar­día de im­pa­cien­cia por ser el pri­mero en abor­dar­las. En 1787, las fraga­tas bajo su mando fon­dea­ron ante Saja­lín, y los fran­ce­s­es, des­em­bar­ca­dos en tie­rra, en­tra­ron en con­tacto con «una raza de hom­bres dife­rente de la de los ja­po­nes­es, los chi­nos, los ka­m­cha­da­les y los tár­ta­ros, de quie­nes no es­tán sepa­ra­dos más que por un ca­nal». Sub­yugado tanto por sus ma­ne­ras dul­ces y es­pon­tá­neas como por su rara in­teli­gen­cia, La Pé­rouse no va­ciló en com­pa­rar­los con los euro­peos más ins­trui­dos. Cuenta con ma­ravi­lla cómo un is­leño, com­pren­diendo sus pe­ti­cio­nes, tomó un lápiz para tra­zar so­bre el papel un mapa rigurosa­mente exacto e in­di­car «me­diante tra­zos, el nú­mero de jor­na­das de pi­ragua».

Llegó la res­taura­ción de Mei­ji, que ha­bría de tras­tor­nar los equi­librios se­cula­res de Ezo, acaso más aún que los del pro­pio Japón. Al hilo de una po­lítica brutal de rotura­ción y co­lo­niza­ción, agravada por des­po­se­sio­nes autorita­rias, la ad­mi­nis­tra­ción cen­tral so­me­tió a los ai­nus a una tutela de ma­dras­tra que bo­rraba hasta el nom­bre de su tie­rra. En esa mar­gi­na­ción for­za­da, su rica lite­ra­tura oral, trans­mitida de ge­ne­ra­ción en ge­ne­ra­ción en el san­tua­rio de su me­mo­ria, se mar­chitó hasta no ser más que re­cuer­dos de abue­los. Ol­vi­da­dos los can­tos con­sa­gra­dos a los ante­pa­sa­dos (ainu-yukar)2De la prác­tica de es­tos rela­tos ver­sifi­ca­dos (yukar), solo ra­ros tes­ti­mo­nios han lle­gado hasta no­so­t­ros: «Si he­mos de creer un dibujo ja­po­nés del siglo XVII, el re­cita­dor (yukar-kur) pa­rece ha­ber sal­mo­diado origi­nal­mente su texto ten­dido junto al hogar, mar­cando el com­pás gol­peán­dose el vien­tre. Los úl­ti­mos tes­ti­mo­nios […] mues­tran al re­cita­dor, en rea­li­dad casi siem­pre una mujer, sen­tada con las pier­nas cruza­das al borde del hogar y mar­cando el com­pás gol­peando el borde del fogón con una va­ri­lla. Los oyen­tes ha­cen lo mismo profi­riendo re­gular­mente gritos de acom­pa­ña­miento»., las epo­peyas divi­nas (kamuy-yukar) y los cuen­tos (uwepeker) en los que co­braba vida una na­tura­leza vaga­mente per­so­nifi­ca­da: el Mar que nut­re, el Bos­que que co­bi­ja, el Osezno criado en la al­dea con es­mero in­fi­nito… Tal como lo dep­lora Ku­bo­dera It­suhiko: «Salvo unos po­cos an­cia­nos, los ai­nus ya no em­plean su len­gua. Ha­blan ja­po­nés».

El Fervor sacrificial de Chiri Yukie

Para con­jurar esa suerte sur­gió Chiri Yukie. Des­ga­rrada en­tre su educa­ción ja­po­nesa mo­derna y la he­ren­cia de sus abue­las, re­cita­do­ras ilus­tres, sa­bién­dose con­de­nada por la en­fer­me­dad, esta mujer ainu em­pleó su breví­sima exis­ten­cia en trans­cribir en la­tín y tra­ducir al ja­po­nés trece epo­peyas divi­nas, con­vir­tién­dose en la «joven que cap­turaba a los dio­ses» en «re­galo para los suyos»3Para re­tomar la be­lla fór­mula del in­ves­ti­ga­dor Mar­vin Nauen­dor­ff.. Su co­ra­zón dejó de la­tir a los die­ci­nueve años, ape­nas unas horas des­pués de con­cluir su ma­nus­crito Ainu shi­n’yô-shû (Co­lec­ción de can­tos ai­nus)4For­mas re­cha­za­das:
Chants des dieux aï­nous (Can­tos de los dio­ses ai­nus).
Mytho­logie ainu (Mito­logía ainu).
Ainu shi­n’yoos­huu.
Ainu shin­youshu.
. Su tía, Imekanu5For­mas re­cha­za­das:
Imekano.
Kan­nari Ma­tsu.
, y su her­ma­no, Chiri Mas­hi­ho, re­toma­ron luego la an­tor­cha, pu­bli­cando im­po­nen­tes con­ti­nua­cio­nes. En su prefa­cio con acen­tos de tes­ta­men­to, Chiri Yukie en­tona el treno de «los con­de­na­dos a des­apa­re­cer» (horobiyuku mono):

«¿A­dónde se fue­ron to­das aque­llas gen­tes que vivían en paz en las mon­ta­ñas y en las lla­nuras? La na­tura­leza que exis­tía desde los tiem­pos an­ti­guos des­apa­rece progre­siva­men­te. Los po­cos de no­so­t­ros que aún que­da­mos abri­mos gran­des ojos asom­bra­dos ante la evo­lución del mun­do. […] ¡Oh, si­lueta las­ti­mosa en trance de pe­re­cer, obli­gada a afe­rrarse a la cle­men­cia aje­na!»

Tsus­hima, Yûko (di­r.), Tom­bent, tom­bent les gouttes d’ar­gent : Chants du peuple aï­nou (Caen, caen las gotas de pla­ta: Can­tos del pueblo ainu), trad. del ja­po­nés por Flore Co­umau, Ro­dol­phe Diot, Ca­the­rine Van­sin­te­jan, Pauline Vey y Rose-Ma­rie Maki­no-Fa­yo­lle, Pa­rís: Ga­llimard, col. «L’Aube des peup­le­s», 1996.

La Resistencia por el espíritu de Nukishio Kizô

En per­fecto contra­punto a ese elogio fú­nebre, Nukis­hio Kizô6For­mas re­cha­za­das:
Nukis­hio Hô­chin.
Nukis­hio Hômaku.
re­chaza la profe­cía de la extin­ción. A través de su ma­ni­fiesto de 1934, Ainu no dôka to senshô (Asimi­la­ción y ves­ti­gios de los ai­nus), des­pierta el or­gu­llo del nom­bre ainu que, en la len­gua de los suyos, sig­nifica «ser hu­mano». Fus­ti­gando al «hom­bre or­di­na­rio» (ningen) ce­gado por el egoís­mo, llama con to­dos sus anhelos al ad­ve­ni­miento del «hom­bre vir­tuoso» (hito, 人). En­tre­gán­dose a una exége­sis po­ética de este úl­timo ideo­gra­ma, cuyos dos tra­zos se apun­ta­lan mutua­mente para im­pe­dir su caí­da, el in­telec­tual lee en él la ale­go­ría misma de nues­tra con­di­ción: el ser hu­mano tiene «ne­ce­si­dad de un apoyo mutuo vigoroso y cons­tante para man­te­nerse en pie». Es en esa fra­ter­ni­dad ac­ti­va, erigida en vir­tud, donde vis­lum­bra la es­pe­ranza de una so­cie­dad apa­ciguada en la que «los hom­bres vir­tuo­sos res­pe­tan la po­ten­cia de la na­tura­leza».

En busca de las almas fugadas

Así como des­apa­re­ció el viejo Ezo, con es­tos ai­nus —her­ma­nos del fragor de los to­rren­tes y del la­mento del viento en­tre el fo­llaje— ame­na­zan tam­bién con bo­rrarse la «teo­fagia sil­ves­tre y bár­bara»; la «co­mu­nión mítica con lo in­vi­sible»; los pára­mos sal­vajes po­bla­dos de re­cuer­dos glorio­sos y de dio­ses kamuy; en fin, las «primiti­vas in­tui­cio­nes que tie­nen por cen­tro la idea del ramat —el es­píritu, la inti­mi­dad se­cre­ta, el co­ra­zón del hom­bre y de las co­sas»7Tan jus­ta­mente des­critas por Fosco Ma­ra­i­ni.. Per­de­mos nues­tra pro­pia parte de animismo en un mundo na­tural que no cesa de en­co­ger­se. Es ur­gente in­ten­tar re­co­brar­la, como aque­llos cha­ma­nes de an­taño que se lan­za­ban en una bús­queda para atra­par las al­mas fuga­das de los mo­ribun­dos an­tes de que se di­sipa­ran para siem­pre.

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

阿伊努民族的安魂曲

译自法文

与美洲原住民族的命运如出一辙,昔日那个卓越非凡、热烈渴望自由的阿伊努民族,如今仅余残部,被可悲地圈禁于几个原住民村落之中。他们在沉默中走向消亡,被遗弃于一种远非其所应得的命运。在日本霸权确立之前,他们辽阔的领土曾如一棵巍峨大树般展开。北海道——彼时称为虾夷——构成其粗壮的主干,由此伸展出两条截然不同的枝干。一条朝向西北倾斜,便是萨哈林岛——北虾夷,即“北方的虾夷”;另一条朝向东北,勾勒出千岛群岛——奥虾夷,即“边陲的虾夷”——如念珠般一路延伸至堪察加半岛尽头。

已知世界的尽头

近千年间,日本对这些隐没在神话迷雾中的岛屿毫无确切认识。其所知甚少,仅来自以物易物所获的奇异货物——鲨鱼油、鹰羽、药用地衣、以夏季树皮冬季海豹皮缝制的奇特衣物——,或来自遥远而不甚可靠的传闻,将岛上首领描述为“极其凶恶且沉溺于巫术”的巨人,能随心所欲地“呼风唤雨、兴起风暴1松前广长,《松前志》(Matsumae-shi)(松前之描述),1781年,法文版未出版。。直至1604年,方有一位大名受封于松前;然而此人也不过是在某种意义上充当守卫而已。

这些“微不足道且被忽视的”岛屿,同时也是太平洋上唯一未被库克船长不懈探索所触及的区域。正因如此,它们激起了拉彼鲁兹的好奇心,自离开法国以来,他便迫不及待地想成为第一个踏上那片土地的人。1787年,他麾下的护卫舰在萨哈林岛前抛锚,法国人登陆后,接触到“一个不同于日本人、中国人、堪察加人和鞑靼人的人种,尽管他们之间仅隔一道海峡”。拉彼鲁兹为他们温和自然的举止以及罕见的智慧所倾倒,毫不犹豫地将他们与受过最好教育的欧洲人相提并论。他满怀惊叹地讲述了一位岛民如何领会了他的请求,拿起铅笔在纸上绘出一幅精确无误的地图,并“用线条标出了独木舟航行所需的天数”。

明治维新的到来,将彻底颠覆虾夷地区延续数百年的均衡,其冲击或许甚于对日本本身的影响。通过一套残酷的垦殖与殖民政策——辅以强制性的土地剥夺——中央政府以继母般的监管将阿伊努人置于管控之下,甚至抹去了他们土地的名字。在这被迫的边缘化进程中,他们丰富的口头文学——世代相传、珍藏于记忆圣殿中的遗产——逐渐凋零,最终沦为祖辈的回忆。那些献给祖先的歌咏(ainu-yukar2关于这些韵文吟唱(yukar)的实践,仅有极少数的证据流传下来:“如果我们相信一幅17世纪的日本画作,吟唱者(yukar-kur)最初似乎是躺在炉边吟诵其文本,以拍打腹部来打节拍。最后的见证[……]则显示吟唱者——实际上通常是女性——盘腿坐在炉边,以木棒敲击炉沿来打节拍。听众也如法炮制,并有规律地发出伴唱的呼声”。、神圣的史诗(kamuy-yukar)以及故事(uwepeker)——其中活跃着一个隐约拟人化的自然世界:滋养万物的大海、庇护众生的森林、在村中被悉心抚养的小熊……——一切皆已被遗忘。正如久保寺逸彦所痛惜的:“除了少数老人之外,阿伊努人已不再使用自己的语言。他们说的是日语”。

知里幸惠的献祭般的热忱

正是为了对抗这一命运,知里幸惠挺身而出。她在日本现代教育与祖母辈——著名的诵唱者——的遗产之间左右为难,自知被疾病判了死刑,这位阿伊努女子将其极为短暂的一生倾注于以拉丁字母转写并翻译为日语十三篇神谕史诗的工作,成为那个“捕捉诸神的少女”,为族人留下的“礼物3借用研究者马尔文·瑙恩多夫的精妙表述。。她的心脏在十九岁时停止了跳动,距她完成手稿《阿伊努神谣集》(Ainu shin’yô-shû)(阿伊努歌咏集4弃用形式:
Chants des dieux aïnous阿伊努诸神之歌)。
Mythologie ainu阿伊努神话)。
Ainu shin’yooshuu
Ainu shinyoushu
仅仅数小时。其后,她的姑母伊梅卡奴5弃用形式:
伊梅卡诺(Imekano)。
金成マツ(Kannari Matsu)。
与兄长知里真志保接过了火炬,陆续出版了大量续编。在那篇如同遗嘱般的序言中,知里幸惠唱出了“那些注定消亡之人”(horobiyuku mono)的挽歌:

那些曾在山间与平原上安宁生活的人们都去了哪里?自远古以来便存在的大自然正在逐渐消失。我们仅存的少数人睁大了惊异的双眼,注视着这个世界的变迁。[……]哦,那正在消逝的可怜身影,不得不仰仗他人的慈悲苟活!

津岛佑子(主编),《落下吧,落下吧,银色的水滴:阿伊努民族之歌》(Tombent, tombent les gouttes d’argent : Chants du peuple aïnou),弗洛尔·库莫、罗多尔夫·迪奥、卡特琳娜·凡桑特让、波琳·韦及罗斯-玛丽·牧野-法约尔 译自日语,巴黎:伽利玛出版社,“诸民族的黎明”丛书,1996年。

贯四藏以精神抵抗

与这篇悼词形成鲜明对照的是,贯四藏6弃用形式:
贯四藏·法镇(Nukishio Hôchin)。
贯四藏·法幕(Nukishio Hômaku)。
拒绝接受灭绝的预言。通过其1934年的宣言——《阿伊努人的同化与遗迹》(Ainu no dôka to senshô)——他重新唤醒了“阿伊努”这个名字的骄傲,这个词在他族人的语言中意味着“”。他痛斥被利己主义蒙蔽的“凡人”(ningen),呼唤“有德之人”(hito,人)的到来。他对后一个表意文字进行了诗意的解读——其两画相互支撑以防倾倒——这位知识分子从中读出了我们生存状态的寓言:人“需要强有力的、持续不断的相互扶持方能站立”。正是在这种被提升为美德的积极友爱中,他看到了一个和平社会的希望,在那里“有德之人尊重自然的力量”。

追寻飘散的灵魂

正如古老的虾夷已然消逝,随着阿伊努人——这些与激流轰鸣和风穿枝叶的哀吟为伴的兄弟——面临同样消失的威胁,那“原始而野蛮的神圣林宴”;那“与不可见世界的神话交融”;那片布满光辉记忆与kamuy诸神的荒野;以及那些“ramat——精神、隐秘的内在、人与万物之心——为核心的原初直觉7福斯科·马莱尼曾如此精当地加以描述。,也将一并消散。在一个不断缩小的自然世界中,我们正在失去自身万物有灵的那一部分。当务之急是尝试将其寻回,正如昔日的萨满,他们奋力追寻垂死之人飘散的灵魂,赶在它们永远消逝之前将其挽回。

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

The Requiem of the Ainu People

Trans­lated from French

Much like the Amerindian na­tions, what re­mains to­day of the Ainu peo­ple — once so re­mark­able and so ar­dently de­voted to free­dom — finds it­self wretch­edly con­fined to a hand­ful of abo­rig­i­nal vil­lages. It fades away in si­lence, aban­doned to a fate it scarcely de­serves. Be­fore Ja­pa­nese hege­mony, its vast ter­ri­tory spread out, how­ev­er, in the man­ner of a ma­jes­tic tree. The great is­land of Hok­kaido — then called Ezo — formed its mas­sive trunk, from which two dis­tinct branches sprang forth. One, in­clin­ing to­ward the north­west, was none other than the is­land of Sakhalin — Ki­ta-Ezo or “North­ern Ezo”; the oth­er, to­ward the north­east, traced the rosary of the Kuriles — Oku-Ezo or “Ezo of the Outer Reach­es” — strung all the way to the tip of Kam­chat­ka.

At the Confines of the Known World

For nearly a mil­len­ni­um, Japan had no se­ri­ous no­tion of these is­lands con­cealed be­neath mytho­log­i­cal mists. The lit­tle it knew of them came from the sin­gu­lar wares it re­ceived through barter — shark oil, ea­gle feath­ers, medic­i­nal lichen, strange gar­ments sewn of bark in sum­mer and of seal­skin in win­ter — or from dis­tant, un­re­li­able hearsay, which de­scribed the is­land chiefs as gi­ants “most wicked and given to sor­cery,” ca­pa­ble, at their will, of “pro­duc­ing rain and rais­ing storms1Matsumae-shi (De­scrip­tion of Mat­sumae) by Mat­sumae Hi­ron­a­ga, 1781, un­pub­lished in French.. It was not un­til 1604 that a daimyo was in­vested at Mat­sumae; but he con­tented him­self, as it were, with stand­ing guard.

Neg­li­gi­ble and ne­glected,” these is­lands were also the only part of the Pa­cific to es­cape the tire­less ac­tiv­ity of Cap­tain Cook. And on that ac­count, they aroused the cu­rios­ity of La Pérouse, who, since his de­par­ture from France, had burned with im­pa­tience to be the first to land there. In 1787, the frigates un­der his com­mand an­chored off Sakhal­in, and the French, hav­ing gone ashore, came into con­tact with “a race of men dif­fer­ent from the Japane­se, the Chi­ne­se, the Kam­chadals, and the Tar­tars, from whom they are sep­a­rated only by a chan­nel.” Cap­ti­vated by their gen­tle and spon­ta­neous man­ners as much as by their un­com­mon in­tel­li­gence, La Pérouse did not hes­i­tate to com­pare them to the best-e­d­u­cated Eu­ro­peans. He re­counts with won­der how an is­lander, un­der­stand­ing his re­quests, seized a pen­cil to trace on pa­per a rig­or­ously ex­act map and in­di­cate “by strokes, the num­ber of days’ jour­ney by ca­noe.”

Then came the Meiji Restora­tion, which would over­turn the age-old equi­lib­ria of Ezo, per­haps even more than those of Japan it­self. Through a bru­tal pol­icy of land clear­ance and col­o­niza­tion, com­pounded by au­thor­i­tar­ian dis­pos­ses­sions, the cen­tral ad­min­is­tra­tion sub­jected the Ainu to the guardian­ship of a step­mother that erased even the name of their land. In this forced marginal­iza­tion, their rich oral lit­er­a­ture, trans­mit­ted from gen­er­a­tion to gen­er­a­tion in the sanc­tu­ary of their mem­o­ry, with­ered un­til it was no more than grand­par­ents’ rem­i­nis­cences. For­got­ten were the chants de­voted to an­ces­tors (ainu-yukar)2Of the prac­tice of these ver­si­fied recita­tions (yukar), only rare tes­ti­monies have sur­vived: “If one is to be­lieve a Ja­pa­nese draw­ing from the 17th cen­tu­ry, the re­citer (yukar-kur) ap­pears orig­i­nally to have chanted his text ly­ing near the hearth, beat­ing time by strik­ing him­self on the bel­ly. The last tes­ti­monies […] show the re­citer, in re­al­ity most of­ten a wom­an, seated cross-legged at the edge of the hearth and beat­ing time by strik­ing the rim of the fire­side with a stick. The lis­ten­ers do like­wise, reg­u­larly ut­ter­ing ac­com­pa­ny­ing cries.”, the di­vine epics (kamuy-yukar), and the tales (uwepeker) in which a vaguely per­son­i­fied na­ture came alive: the Sea that nour­ish­es, the For­est that shel­ters, the Bear Cub raised in the vil­lage with in­fi­nite care… As Ku­bodera It­suhiko laments: “Apart from a few el­ders, the Ainu no longer use their lan­guage. They speak Ja­pa­nese.”

The Sacrificial Fervor of Chiri Yukie

It was to ward off this fate that Chiri Yukie emerged. Torn be­tween her mod­ern Ja­pa­nese ed­u­ca­tion and the her­itage of her grand­moth­ers — il­lus­tri­ous re­citers — know­ing her­self con­demned by ill­ness, this Ainu woman de­voted her ex­ceed­ingly brief ex­is­tence to tran­scrib­ing in Latin script and trans­lat­ing into Ja­pa­nese thir­teen di­vine epics, be­com­ing the “young girl who cap­tured the gods” as a “gift to her peo­ple3To bor­row the fine phrase of the scholar Mar­vin Nauen­dorff.. Her heart ceased to beat at the age of nine­teen, mere hours af­ter the com­ple­tion of her man­u­script Ainu shin’yô-shû (Col­lec­tion of Ainu Chants)4Re­jected forms:
Chants des dieux aï­nous (Chants of the Ainu Gods).
Mytholo­gie ainu (Ainu Mythol­ogy).
Ainu shin’y­ooshuu.
Ainu shiny­oushu.
. Her aunt, Imekanu5Re­jected forms:
Imekano.
Kan­nari Mat­su.
, and her broth­er, Chiri Mashiho, sub­se­quently took up the torch, pub­lish­ing im­pos­ing con­tin­u­a­tions. In her pref­ace, whose ac­cents ring like a tes­ta­ment, Chiri Yukie in­tones the thren­ody of “those con­demned to van­ish” (horo­biyuku mono):

Where have all those peo­ple gone who lived in peace in the moun­tains and on the plains? The na­ture that had ex­isted since an­cient times is grad­u­ally dis­ap­pear­ing. The few of us who still re­main open wide, as­ton­ished eyes be­fore the evo­lu­tion of the world. […] Oh, piti­ful sil­hou­ette in the act of per­ish­ing, forced to cling to the clemency of oth­ers!

Tsushi­ma, Yûko (ed.), Tombent, tombent les gouttes d’ar­gent : Chants du pe­u­ple aï­nou (Fall, Fall, the Drops of Sil­ver: Chants of the Ainu Peo­ple), trans. from Ja­pa­nese by Flore Coumau, Rodolphe Diot, Cather­ine Vansin­te­jan, Pauline Vey, and Rose-Marie Maki­no-Fay­olle, Paris: Gal­li­mard, “L’Aube des pe­u­ples” se­ries, 1996.

The Resistance Through the Spirit of Nukishio Kizô

In per­fect coun­ter­point to this fu­neral eu­lo­gy, Nuk­ishio Kizô6Re­jected forms:
Nuk­ishio Hôchin.
Nuk­ishio Hô­maku.
re­fuses the prophecy of ex­tinc­tion. Through his 1934 man­i­festo, As­sim­i­la­tion and Ves­tiges of the Ainu (Ainu no dôka to sen­shô), he awak­ens pride in the Ainu name, which, in the lan­guage of his peo­ple, means “hu­man be­ing.” Ex­co­ri­at­ing the “or­di­nary man” (ningen) blinded by self­ish­ness, he calls for the ad­vent of the “vir­tu­ous man” (hito, 人). Un­der­tak­ing a po­etic ex­e­ge­sis of this last ideogram, whose two strokes prop each other up to keep one an­other from falling, the in­tel­lec­tual reads therein the very al­le­gory of our con­di­tion: the hu­man be­ing has a “need for vig­or­ous and con­stant mu­tual sup­port in or­der to re­main stand­ing.” It is in this ac­tive fra­ter­ni­ty, el­e­vated to the rank of virtue, that he glimpses the hope of a paci­fied so­ci­ety in which “vir­tu­ous men re­spect the power of na­ture.”

In Search of Departed Souls

Just as old Ezo has van­ished, so too, with these Ainu — broth­ers of the crash­ing tor­rents and of the wind’s lament through the fo­liage — do there threaten to fade the “syl­van and bar­barous theophagy”; the “myth­i­cal com­mu­nion with the in­vis­i­ble”; the wild moors peo­pled with glo­ri­ous mem­o­ries and kamuy gods; and, at last, the “pri­mor­dial in­tu­itions cen­ter­ing upon the idea of ramat — the spir­it, the se­cret in­ti­ma­cy, the heart of man and of things7So justly de­scribed by Fosco Marai­ni.. We are los­ing our own share of an­i­mism in a nat­u­ral world that never ceases to shrink. It is ur­gent to try to re­cover it, like those shamans of old who would launch them­selves on a quest to re­cap­ture the de­parted souls of the dy­ing be­fore they should dis­si­pate for­ev­er.

Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

Le Requiem du peuple aïnou

À l’ins­tar des na­tions amé­rin­dien­nes, ce qui reste aujour­d’hui du peuple aï­nou, ja­dis si re­marquable et si ar­dem­ment épris de li­ber­té, se voit mi­sé­ra­ble­ment can­tonné dans quelques vil­lages abo­ri­gènes. Il s’éteint en si­len­ce, aban­donné à un sort qu’il ne mé­rite guère. Avant l’­hé­gé­mo­nie ja­po­nai­se, son im­mense ter­ri­toire se dé­ployait, pour­tant, à la ma­nière d’un arbre majes­tueux. La grande île de Hok­kaïdô — alors nom­mée Ezo — en consti­tuait le tronc mas­sif, d’où s’élançaient deux branches dis­tinctes. L’une, in­cli­née vers le nord-ouest, n’était autre que l’île de Sa­kha­line — Ki­ta-Ezo ou « Ezo du Nord » ; l’au­tre, vers le nord-est, des­si­nait le cha­pe­let des Kou­riles — Oku-Ezo ou « Ezo des confins » — égrené jusqu’à la pointe du Kamt­chat­ka.

Aux confins du monde connu

Pen­dant près d’un mil­lé­nai­re, le Ja­pon n’eut au­cune no­tion sé­rieuse de ces îles ca­chées sous les brumes my­tho­lo­giques. Le peu qu’il en sa­vait lui ve­nait de sin­gu­lières den­rées qu’il re­ce­vait par le troc — huile de requin, plumes d’ai­gle, li­chen mé­di­ci­nal, étranges ha­bits cou­sus d’écorce l’été, de peaux de phoque l’­hi­ver —, ou de ouï-dire loin­tains, peu sûrs, qui dé­cri­vaient les chefs in­su­laires comme des géants « très mé­chants et adon­nés à la ma­gie », ca­pa­bles, à leur vo­lon­té, de « pro­duire la pluie et faire souf­fler les tem­pêtes »1Matsumae-shi (Des­crip­tion de Mat­su­mae) de Mat­su­mae Hi­ro­na­ga, 1781, in­édit en français.. Ce n’est qu’en 1604 qu’un daï­mio fut in­vesti à Mat­su­mae ; mais ce­lui-ci se conten­tait, en quelque sor­te, de mon­ter la garde.

« Né­gli­geables et né­gli­gées », ces îles furent éga­le­ment la seule par­tie du Pa­ci­fique qui échappa à l’ac­ti­vité in­fa­ti­gable du ca­pi­taine Co­ok. Et à ce ti­tre, elles pro­voquèrent la cu­rio­sité de La Pé­rou­se, qui, de­puis son dé­part de Fran­ce, brû­lait d’im­pa­tience d’être le pre­mier à y abor­der. En 1787, les fré­gates sous son com­man­de­ment mouillèrent de­vant Sa­kha­li­ne, et les Français, des­cen­dus à ter­re, en­trèrent en contact avec « une race d’hommes dif­fé­rente de celle des Ja­po­nais, des Chi­nois, des Kamt­cha­dales et des Tar­tares dont ils ne sont sé­pa­rés que par un ca­nal ». Subju­gué par leurs ma­nières douces et spon­ta­nées au­tant que par leur rare in­tel­li­gen­ce, La Pé­rouse n’­hé­sita point à les com­pa­rer aux Eu­ro­péens les mieux ins­truits. Il ra­conte avec émer­veille­ment com­ment un in­su­lai­re, com­pre­nant ses requê­tes, sai­sit un crayon pour tra­cer sur le pa­pier une carte ri­gou­reu­se­ment exacte et in­diquer « par des traits, le nombre de jour­nées de pi­rogue ».

Vint la res­tau­ra­tion de Meiji, qui al­lait bou­le­ver­ser les équi­libres sé­cu­laires de l’Ezo, peut-être plus en­core que ceux du Ja­pon. Au fil d’une po­li­tique bru­tale de dé­fri­che­ment et de co­lo­ni­sa­tion, ag­gra­vée de dé­pos­ses­sions au­to­ri­tai­res, l’ad­mi­nis­tra­tion cen­trale sou­mit les Aï­nous à une tu­telle de ma­râtre qui ef­façait jusqu’au nom de leur terre. Dans cette mar­gi­na­li­sa­tion for­cée, leur riche lit­té­ra­ture ora­le, trans­mise de gé­né­ra­tion en gé­né­ra­tion dans le sanc­tuaire de leur mé­moi­re, s’étiola jusqu’à n’être plus que sou­ve­nirs de grands-pa­rents. Ou­bliés les chants consa­crés aux an­cêtres (ainu-yukar)2De la pra­tique de ces ré­cits ver­si­fiés (yukar), seuls de rares té­moi­gnages sont par­ve­nus : « Si l’on en croit un des­sin ja­po­nais du 17e siè­cle, le ré­ci­tant (yukar-kur) semble à l’ori­gine avoir psal­mo­dié son texte al­longé près du foyer, marquant la me­sure en se frap­pant sur le ventre. Les der­niers té­moi­gnages […] montrent le ré­ci­tant, en réa­lité le plus sou­vent une fem­me, as­sise en tailleur au bord du foyer et marquant la me­sure en frap­pant le bord de l’âtre avec une ba­guette. Les au­di­teurs font de même en pous­sant ré­gu­liè­re­ment des cris d’ac­com­pa­gne­ment »., les épo­pées di­vines (kamuy-yukar) et les contes (uwepeker) où s’ani­mait une na­ture va­gue­ment per­son­ni­fiée : la Mer qui nour­rit, la Fo­rêt qui abri­te, l’Our­son élevé au vil­lage avec un soin in­fi­ni… Ainsi que le dé­plore Ku­bo­dera It­su­hiko : « À part quelques vieillards, les Aï­nous n’em­ploient plus leur langue. Ils parlent ja­po­nais ».

La Ferveur sacrificielle de Chiri Yukie

C’est pour conju­rer ce sort que sur­git Chiri Yu­kie. Ti­raillée entre son édu­ca­tion ja­po­naise mo­derne et l’­hé­ri­tage de ses aïeu­les, ré­ci­tantes illus­tres, se sa­chant condam­née par la ma­la­die, cette Aï­noue em­ploya sa très brève exis­tence à trans­crire en la­tin et à tra­duire en ja­po­nais treize épo­pées di­vi­nes, de­ve­nant la « jeune fille qui cap­tu­rait les dieux » en « ca­deau aux siens »3Pour re­prendre la belle for­mule du cher­cheur Mar­vin Nauen­dorff.. Son cœur s’ar­rêta de battre à l’âge de dix-neuf ans, quelques heures à peine après l’achè­ve­ment de son ma­nus­crit Ainu shin’yô-shû (Re­cueil de chants aï­nous)4Formes reje­tées :
Chants des dieux aï­nous.
My­tho­lo­gie ainu.
Ainu shin’yoo­shuu.
Ainu shi­nyou­shu.
. Sa tan­te, Ime­kanu5Formes reje­tées :
Imekano.
Kan­nari Mat­su.
, et son frè­re, Chiri Ma­shi­ho, re­prirent en­suite le flam­beau, pu­bliant d’im­po­santes suites. Dans sa pré­face aux ac­cents de tes­ta­ment, Chiri Yu­kie en­tonne le thrène de « ceux condam­nés à dis­pa­raître » (ho­ro­biyuku mono) :

« Où sont pas­sés tous ces gens qui vi­vaient en paix dans les mon­tagnes et dans les plaines ? La na­ture qui exis­tait de­puis les temps an­ciens dis­pa­raît pro­gres­si­ve­ment. Le peu d’entre nous qui reste en­core ouvre de grands yeux éton­nés de­vant l’évo­lu­tion du monde. […] Oh, sil­houette pi­toyable en train de pé­rir, obli­gée de se rac­cro­cher à la clé­mence d’au­trui ! »

Tsu­shi­ma, Yûko (dir.), Tom­bent, tombent les gouttes d’ar­gent : Chants du peuple aï­nou, trad. du ja­po­nais par Flore Cou­mau, Ro­dolphe Diot, Ca­the­rine Van­sin­tejan, Pau­line Vey et Rose-Ma­rie Ma­ki­no-Fayol­le, Pa­ris : Gal­li­mard, coll. « L’Aube des peuples », 1996.

La Résistance par l’esprit de Nukishio Kizô

En par­fait contre­point à cet éloge fu­nè­bre, Nu­ki­shio Kizô6Formes reje­tées :
Nu­ki­shio Hô­chin.
Nu­ki­shio Hô­ma­ku.
re­fuse la pro­phé­tie de l’ex­tinc­tion. À tra­vers son ma­ni­feste de 1934, As­si­mi­la­tion et ves­tiges des Aï­nous (Ainu no dôka to sen­shô), il ré­veille la fierté du nom aï­nou qui, dans la langue des siens, si­gni­fie « être hu­main ». Fus­ti­geant l’« homme or­di­naire » (ningen) aveu­glé par l’égoïs­me, il ap­pelle de ses vœux l’avè­ne­ment de l’« homme ver­tueux » (hito, 人). Se li­vrant à une exé­gèse poé­tique de ce der­nier idéo­gram­me, dont les deux traits s’épaulent mu­tuel­le­ment pour s’em­pê­cher de choir, l’in­tel­lec­tuel y lit l’al­lé­go­rie même de notre condi­tion : l’être hu­main a « be­soin d’un sou­tien mu­tuel vi­gou­reux et constant pour se main­te­nir de­bout ». C’est dans cette fra­ter­nité ac­ti­ve, éri­gée en ver­tu, qu’il en­tre­voit l’es­poir d’une so­ciété apai­sée où « les hommes ver­tueux res­pectent la puis­sance de la na­ture ».

À la recherche des âmes envolées

Tout comme a dis­paru le vieil Ezo, avec ces Aï­nous — frères du fra­cas des tor­rents et de la plainte du vent dans les feuillages — me­nacent aussi de s’ef­fa­cer la « théo­pha­gie syl­vestre et bar­bare » ; la « com­mu­nion my­thique avec l’in­vi­sible » ; les landes sau­vages peu­plées de sou­ve­nirs glo­rieux et de dieux kamuy ; en­fin, les « pri­mi­tives in­tui­tions ayant pour centre l’idée du ramat — l’es­prit, l’in­ti­mité se­crè­te, le cœur de l’­homme et des choses »7Si jus­te­ment dé­crites par Fosco Ma­rai­ni.. Nous per­dons notre propre part d’ani­misme dans un monde na­tu­rel qui ne cesse de ré­tré­cir. Il est urgent d’es­sayer de la re­cou­vrer, comme ces cha­mans d’au­tre­fois qui s’élançaient dans une quête pour rat­tra­per les âmes en­vo­lées des mo­ri­bonds avant qu’elles ne se dis­sipent à ja­mais.