philosophie

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

Този, който търсеше себе си: величие и самота на Хераклит

Пре­ве­дено от френ­ски

Хе­рак­лит от Ефес дос­тига до нас, от дъл­би­ните на ве­ко­ве­те, чрез фраг­мен­тите на сви­тък, ос­та­вен през V в. пр. Хр. в храма на Ар­те­ми­да. Все още се спори дали този сви­тък е бил пос­ле­до­ва­те­лен трак­тат, или е съ­дър­жал от­делни мис­ли, по­добни на оне­зи, ко­ито слу­чай­ността на ци­та­тите ни е съх­ра­ни­ла. Хе­рак­лит се из­ра­зя­вал там, във всеки слу­чай, в стил си­бил­с­ки, сбит, спо­со­бен да уди­вя­ва; той при­е­мал ед­нов­ре­менно тона на про­рок и езика на фи­ло­соф. От­тук и този епи­тет Тъм­ният или Мрач­ният (Σκοτεινός), така често прик­ре­пян към не­го­вото име, но който не ми се струва по-малко пре­у­ве­ли­чен: « На­ис­тина [че­те­нето му] е грубо и трудно на пръв пог­лед. Нощта е тъм­на, мра­кът е гъст. Но ако пос­ве­тен те во­ди, ще ви­диш ясно в тази книга по­ве­че, от­кол­кото на ярко слънце » (Гръцка ан­то­ло­гия, по па­ла­тин­с­кия ръ­ко­пис). От­лом­ки­те, ос­та­нали от не­го­вото уче­ние, са като свет­ка­ви­ците на бу­ря, ко­ято тайн­с­т­вено се е от­тег­ли­ла, раз­къс­вайки пред­сок­ра­ти­чес­ката нощ с огън, нес­рав­ним с ни­кой друг. Хе­гел, прос­ле­дя­вайки из­б­лика на « свет­ли­ната на ми­сълта », раз­поз­нава в Хе­рак­лит най-лъ­че­зарно цен­т­рал­ната фи­гу­ра. Хай­де­гер до­ба­вя: « Хе­рак­лит е на­ре­чен “Тъм­ни­ят”. Ала той е Яс­ни­ят. За­щото казва оно­ва, ко­ето ос­ве­тя­ва, опит­вайки се да по­кани свет­ли­ната му да влезе в езика на ми­сълта »1Heidegger, Martin, Essais et Conférences (Есета и кон­фе­рен­ции), trad. de l’allemand par André Préau, préf. de Jean Beaufret, Paris : Gallimard, coll. « Les Essais » (« Есе­тата »), 1958..

Царското достойнство на отказа

Към тази при­видна тъм­нота се при­ба­вяла у Хе­рак­лит една ос­нова от го­лем­ли­вост и през­ре­ние към ближ­ните му. За­щото ко­гато един фи­ло­соф е горд, той ни­кога не е горд на­по­ло­ви­на. Принц нас­лед­ник, той без уси­лие от­с­тъпи цар­с­кото дос­тойн­с­тво на брат си, после от­каза да за­ко­но­да­тел­с­тва за град, който смя­таше за не­из­ле­чимо « под­в­лас­тен на лоша кон­с­ти­ту­ция » (πονηρᾷ πολιτείᾳ). Ето го от­тег­лен в све­ти­ли­щето на Ар­те­ми­да, иг­раещ на зар­чета с де­ца. На­пи­раха ли лю­бо­питни около не­го? Той им хвър­ля­ше:

« Защо се чу­ди­те, не­год­ни­ци? Не е ли по-добре да правя то­ва, от­кол­кото да водя с вас жи­вота на гра­да? » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

Diogène Laërce, Livre IX (Ди­о­ген Ла­ер­ций, Книга IX), trad. du grec par Jacques Brunschwig, dans Vies et Doctrines des philosophes illustres (Жи­во­тът и уче­ни­ята на прос­ла­ве­ните фи­ло­софи), trad. sous la dir. de Marie-Odile Goulet-Cazé, Paris : Librairie générale française, coll. « La Pochothèque », 1999.

Този мъд­рец ня­маше нужда от ни­ко­го, пре­зи­райки дори об­щес­т­вото на уче­ни­те. При все това не беше не­чув­с­т­ви­те­лен чо­век; и ко­гато се на­тъ­жа­ваше от зло­чес­ти­я­та, оп­ли­тащи чо­веш­кото съ­щес­т­ву­ва­не, съл­зите му ид­ваха на очи­те. « Тър­сих себе си » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), приз­нава той, ся­каш беше един­с­т­ве­ни­ят, който на­ис­тина осъ­щес­т­вя­ваше дел­фийс­кото пред­пи­са­ние « Поз­най себе си ». Ницше ще усети све­ще­ната уп­лаха на тази ав­тар­кия: « не може да се от­гатне », ще каже фи­ло­со­фът на во­лята за власт, « какво е било чув­с­т­вото за са­мо­та, ко­ето про­низ­вало ефес­кия от­шел­ник от храма на Ар­те­ми­да, ако сам не се озо­веш вце­пе­нен от ужас в най-пус­тин­ната и най-ди­вата пла­нина »2Nietzsche, Friedrich, La Philosophie à l’époque tragique des Grecs (Фи­ло­со­фи­ята в тра­ги­чес­ката епоха на гър­ците), trad. de l’allemand par Michel Haar et Marc de Launay, dans Œuvres (Произведения). I, trad. sous la dir. de Marc de Launay, Paris : Gallimard, coll. « Bibliothèque de la Pléiade » (« Биб­ли­о­тека на Пле­я­дата »), 2000..

Опиянението на всеобщото изтичане

До­като в дру­гия край на гръц­кия свят елейс­ката школа зам­ра­зя­ваше съ­щес­т­вото в ле­дена не­под­виж­ност, Хе­рак­лит мисли един­с­т­вото като река в неп­ре­къс­нато дви­же­ние, ко­ято ос­тава съ­ща­та, ма­кар и ви­наги раз­лич­на, като но­вите вълни без­спирно бу­тат пре­диш­ните пред себе си3С този об­раз Хе­рак­лит не казва са­мо, че съ­щес­т­ву­ва­нето е об­ре­чено на прев­рат­ности и упа­дъ­ци, но че нито едно нещо не е това или оно­ва: то го става. Све­тът при­лича на кикеон (κυκεών), тази смес от ви­но, нас­тър­гано си­рене и ече­ми­чено браш­но, чи­ято гъста кон­сис­тен­ция дължи един­с­т­вото си само на раз­бър­к­ва­не­то. Ко­гато то спре, еле­мен­тите се раз­де­лят, теж­кото пада на дъ­ното и тази ри­ту­ална на­питка не съ­щес­т­вува по­ве­че. Дви­же­ни­ето се оказва по този на­чин кон­с­ти­ту­тивно за един­с­т­вото на про­ти­во­по­лож­нос­ти­те: « Дори кикеонът се раз­ла­га, ако не се раз­бър­ква » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. Срещу об­щата илю­зия за ус­той­чи­вост, нищо не е ста­бил­но: « Всичко тече » (Πάντα ῥεῖ), « Всичко е ставане » (Хе­гел), « Всички неща […] се люш­кат неп­рес­танно […]. Не ри­су­вам съ­щес­т­во­то. Ри­су­вам пре­ми­на­ва­нето » (Мон­тен).

Из­ти­ча­нето на всички неща има за пос­ле­ди­ца, че всичко се прев­ръща в сво­ята про­ти­во­по­лож­ност. Ако съ­щес­т­вото съ­щес­т­вува само в про­мя­на­та, то не­из­бежно е среда между два про­ти­во­по­ложни пре­де­ла; във всеки миг сме в при­със­т­ви­ето на тази не­у­ло­вима гра­ни­ца, къ­дето се до­пи­рат две про­ти­во­по­ложни ка­чес­т­ва. Стра­шен за­кон, който се при­лага и към са­мото чо­вешко съ­щес­т­во, чи­ято всяка въз­раст е смъртта на пред­ход­на­та:

« Не е ли из­чез­нало кър­ма­чето в де­те­то, и де­тето в мом­че­то, ефе­бът в юно­ша­та, юно­шата в мла­де­жа, после […] зре­лият мъж в ста­реца […]? Може би […] при­ро­дата ни уч­[и] мъл­ча­ливо да не се боим от окон­ча­тел­ната смърт? »

Philon d’Alexandrie, De Iosepho (Фи­лон Алек­сан­д­рийс­ки, За Йо­сиф), trad. du grec par Jean Laporte, Paris : Éditions du Cerf, coll. « Les Œuvres de Philon d’Alexandrie » (« Про­из­ве­де­ни­ята на Фи­лон Алек­сан­д­рийски »), 1964.

Естетиката на космическата игра

В тър­сене на тра­ги­ческо ут­вър­ж­да­ване на жи­во­та, Ницше ще нап­рави от ефес­кия от­шел­ник най-близ­кия си пред­шес­т­ве­ник. « Све­тът, в сво­ята вечна нужда от ис­ти­на, е […] вечно нуж­даещ се от Хе­рак­лит », ще за­яви той. И дру­га­де:

« […] об­щу­ва­нето с Хе­рак­лит ме кара да се чув­с­т­вам по-сво­бодно и ме уте­шава по­вече от всяко дру­го. Съг­ла­си­ето с не­пос­то­ян­с­т­вото и с унищожението; ка­за­ното “да” на про­ти­во­ре­чи­ето и на вой­на­та; ставането, включ­ващо от­х­вър­ля­нето на са­мото по­ня­тие за “същество” — в това трябва да приз­ная […] най-близ­ката до мо­ята ми­съл, ко­ято ня­кога е била за­мис­ле­на. »

Nietzsche, Friedrich, L’Antéchrist (Антихристът), suivi de Ecce homo (Ече хомо), trad. de l’allemand par Jean-Claude Hémery, Paris : Gallimard, coll. « Folio », 1974.

Оно­ва, ко­ето нем­с­кият фи­ло­соф ще от­к­рие там преди всич­ко, е про­ти­во­от­ро­вата на шо­пен­ха­уе­ров­с­кия пе­си­ми­зъм. Да­леч от това да се пре­гъва под ярема на мними ви­ни, нес­п­ра­вед­ли­вос­ти, про­ти­во­ре­чия, стра­да­ния, ре­ал­ността се ос­во­бож­дава от вся­ка­къв мо­рал: тя е « де­те, ко­ето иг­рае, ко­ето бута пи­он­ки: цар­с­т­ване на дете » (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). Ако Хе­рак­лит се смес­ваше с иг­рата на шумни деца в све­ти­ли­щето на Ар­те­ми­да, то е за­щото вече ме­ди­ти­раше върху « иг­рата на ве­ли­кото де­те-свят », то­ест Бог. Во­лята за власт тук се очер­тава в ума на Ниц­ше: ар­тис­тична си­ла, ко­ято гради и раз­ру­ша­ва, с въз­ви­ше­ната не­вин­ност на де­те, пос­та­вящо тук-там ня­колко ка­мъ­че­та, или из­ди­гащо куп­чини пя­сък, за да ги съ­баря от­но­во, от­въд доб­рото и зло­то. В стъп­ките на Тъм­ния Ницше « се при­готвя да стане Антихристът, то­ест он­зи, който от­х­върля мо­рал­ното зна­че­ние на света ».

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

Αυτός που αναζητούσε τον εαυτό του: μεγαλείο και μοναξιά του Ηρακλείτου

Μεταφρασμένο από τα γαλ­λικά

Ο Ηράκλει­τος ο Εφέσιος φτάνει ως εμάς, από τα βάθη των αιώνων, μέσα από τα αποσπάσματα ενός ει­λητού που κατατέθηκε, τον 5ο αιώνα π.Χ., στον ναό της Αρ­τέμιδος. Συζητεί­ται ακόμη αν αυτό το ει­λητό ήταν μια συνεχής πραγ­ματεία ή αν αποτελού­νταν από μεμονωμένες σκέψεις, σαν εκεί­νες που η τύχη των παραπομπών μάς διέσωσε. Ο Ηράκλει­τος εκ­φραζόταν, εν πάση περιπτώσει, σε ύφος σιβυλ­λικό, πυκνό, ικανό να εκ­πλήξει· υιο­θετούσε ταυ­τόχρονα τον τόνο ενός προφήτη και τη γλώσσα ενός φιλοσόφου. Εξ ου και το επίθετο Σκοτει­νός που τόσο συχνά συνοδεύει το όνομά του, αλλά που δεν μου φαί­νεται λιγότερο υπερ­βολικό: « Βεβαί­ως, η ανάγνωσή [του] εί­ναι σκληρή και δύσκολη στην προσέγ­γιση. Η νύχτα εί­ναι σκοτει­νή, τα σκότη πυκνά. Αλλά αν σε καθοδηγήσει ένας μυημένος, θα δεις μέσα σ’ αυτό το βιβλίο πιο καθαρά από ό,τι σε πλήρη ηλιο­φάνεια » (Ελ­ληνική Αν­θολογία, βάσει του Παλατινού χει­ρογράφου). Οι λάμ­ψεις που μας έχουν απομεί­νει από τη διδασκαλία του εί­ναι σαν τις αστραπές μιας καται­γίδας που θα είχε μυστηριω­δώς αποσυρ­θεί, σκίζοντας την προσωκρατική νύχτα με μια φωτιά ασύγκριτη με κάθε άλ­λη. Ο Hegel, ανιχνεύ­οντας την ανάδυση του « φωτός της σκέψης », αναγνωρίζει στον Ηράκλειτο τη λαμπρότερα κεντρική μορ­φή. Ο Heidegger επιτεί­νει: « Ο Ηράκλει­τος αποκαλεί­ται “ο Σκοτει­νός”. Ωστόσο, εί­ναι ο Φωτει­νός. Διότι λέει αυτό που φωτίζει, προσπαθώντας να καλέσει το φως του να ει­σέλ­θει στη γλώσσα της σκέψης »1Heidegger, Martin, Essais et Conférences (Δοκίμια και Δια­λέξεις), trad. de l’allemand par André Préau, préf. de Jean Beaufret, Paris : Gallimard, coll. « Les Essais », 1958..

Η Βασιλεία της άρνησης

Σ’ αυτή την φαι­νομενική σκοτει­νότητα προστίθεται στον Ηράκλειτο ένα βάθος υπερηφάνειας και περιφρόνησης προς τους ομοί­ους του. Διότι όταν ένας φιλόσοφος εί­ναι υπερήφανος, δεν εί­ναι ποτέ κατά το ήμισυ. Κληρονόμος πρίγκιπας, παρέδωσε ευ­χαρίστως τη βασιλική αξία στον αδελφό του, και στη συνέχεια αρ­νήθηκε να νομοθετήσει για μια πόλη που έκρινε αθεράπευτα « υπό την εξου­σία κακού πολιτεύ­ματος » (πονηρᾷ πολιτεί­ᾳ). Τον βλέπουμε λοι­πόν αποσυρ­μένο στο ιερό της Αρ­τέμιδος, να παί­ζει αστραγάλους με παι­διά. Συνωστίζονταν περίερ­γοι γύρω του; Τους πετού­σε:

« Τί θαυ­μάζετε, αχρεί­οι; Δεν αξίζει μήπως καλύτερα να κάνει κανείς αυτό παρά να ζει τη ζωή της πόλης μαζί σας; » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυ­μάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖτ­τον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύ­εσθαι ;)

Διο­γένης Λαέρ­τιος, Βιβλίο IX, μτ­φρ. από τα αρ­χαία ελ­ληνικά Jacques Brunschwig, στο Vies et Doctrines des philosophes illustres (Βίοι και Δόγ­ματα των επιφανών φιλοσόφων), υπό τη διεύθ. Marie-Odile Goulet-Cazé, Paris : Librairie générale française, coll. « La Pochothèque », 1999.

Αυ­τός ο σοφός δεν χρεια­ζόταν κανέναν, περιφρονώντας ακόμη και τη συντροφιά των σοφών. Ωστόσο, δεν ήταν αναί­σθητος άν­θρωπος· και όταν θλιβόταν για τα δεινά που ύφαι­ναν την αν­θρώπινη ύπαρ­ξη, τα δάκρυα ανέβαι­ναν στα μάτια του. « Αναζήτησα τον εαυτό μου » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), εξομολογεί­ται, λες και ήταν ο μόνος που πραγ­ματικά εκ­πλήρωνε τη δελ­φική εντολή « Γνώθι σαυ­τόν ». Ο Nietzsche θα αι­σθαν­θεί τον ιερό τρόμο αυ­τής της αυ­τάρ­κειας: « δεν μπορεί κανείς να μαντέψει », θα πει ο φιλόσοφος της βού­λησης για δύναμη, « τί ήταν το αί­σθημα μοναξιάς που δια­περ­νούσε τον ερημίτη της Εφέσου στον ναό της Αρ­τέμιδος, αν δεν βρεθεί ο ίδιος απολιθωμένος από τρόμο στο πιο έρημο και πιο άγριο βουνό »2Nietzsche, Friedrich, La Philosophie à l’époque tragique des Grecs (Η φιλοσοφία στην τραγική εποχή των Ελ­λήνων), trad. de l’allemand par Michel Haar et Marc de Launay, dans Œuvres (Έργα). I, trad. sous la dir. de Marc de Launay, Paris : Gallimard, coll. « Bibliothèque de la Pléiade », 2000..

Ο Ίλιγγος της παγκόσμιας ροής

Ενώ στην άλλη άκρη του ελ­ληνικού κόσμου, η σχολή της Ελέας πάγωνε το ον σε μια παγερή ακινησία, ο Ηράκλει­τος συλ­λαμ­βάνει την ενότητα ως ποταμό σε αδιάκοπη κίνηση, που παραμένει ο ίδιος αν και πάντα δια­φορετικός, με τα νέα κύματα να σπρώχνουν ακατάπαυ­στα τα παλαιά μπροστά τους3Με αυτή την ει­κόνα, ο Ηράκλει­τος δεν λέει μόνο ότι η ύπαρξη εί­ναι καταδικασμένη σε μεταπτώσεις και παρακ­μές, αλλά ότι κανένα πράγμα δεν είναι τούτο ή εκεί­νο: το γίνεται. Ο κόσμος μοιάζει με τον κυκεώνα, εκείνο το μείγμα κρασιού, τριμ­μένου τυριού και αλεύ­ρου κριθαριού, του οποίου η πυκνή σύσταση οφεί­λει την ενότητά της μόνο στην ανάδευ­ση. Όταν αυτή σταματά, τα στοι­χεία αποχωρίζονται, τα βαριά βυθίζονται, κι αυτό το τελετουρ­γικό ποτό παύει να υπάρ­χει. Η κίνηση αποδει­κνύεται έτσι συστατική της ένωσης των αντιθέτων: « Ακόμη και ο κυκεώνας αποσυντίθεται αν δεν τον ανακατεύ­εις » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινού­μενος).. Ενάντια στην κοινή ψευ­δαί­σθηση της σταθερότητας, τίποτε δεν εί­ναι σταθερό: « Τα πάντα ρέουν » (Πάντα ῥεῖ), « Τα πάντα εί­ναι γίγνεσθαι » (Hegel), « Όλα τα πράγ­ματα […] κλονίζονται ασταμάτητα […]. Δεν ζωγραφίζω το εί­ναι. Ζωγραφίζω το πέρασμα » (Montaigne).

Η ροή όλων των πραγ­μάτων έχει ως συνέπεια ότι τα πάντα μετατρέπονται στο αντίθετό τους. Αν το ον υπάρ­χει μόνο μέσα στη μεταβολή, βρίσκεται αναπόφευ­κτα ανάμεσα σε δύο αντίθετους όρους· σε κάθε στιγ­μή, βρισκόμαστε ενώπιον αυ­τού του ασύλ­ληπτου ορίου όπου εφάπτονται δύο αντίθετες ιδιότητες. Ένας τρομερός νόμος που εφαρ­μόζεται στον ίδιο τον άν­θρωπο, του οποίου κάθε ηλικία εί­ναι ο θάνατος της προη­γού­μενης:

« Δεν εξαφανίστηκε μήπως το βρέφος μέσα στο παι­δί, και το παιδί μέσα στο αγόρι, ο έφηβος μέσα στον νεανία, ο νεανίας μέσα στον νέο άν­δρα, και στη συνέχεια […] ο ώριμος άν­δρας μέσα στον γέροντα […]; Ίσως […] η φύση μάς διδάσκει σιω­πηλά να μη φοβόμαστε τον οριστικό θάνατο; »

Φίλων Αλεξαν­δρεύς, De Iosepho (Περί Ιω­σήφ), μτ­φρ. από τα αρ­χαία ελ­ληνικά Jean Laporte, Paris : Éditions du Cerf, coll. « Les Œuvres de Philon d’Alexandrie » (« Τα Έργα του Φίλωνα Αλεξαν­δρέα »), 1964.

Η Αισθητική του κοσμικού παιχνιδιού

Αναζητώντας μια τραγική κατάφαση της ζωής, ο Nietzsche θα κάνει τον ερημίτη της Εφέσου τον εγ­γύτερο πρόγονό του. « Ο κόσμος, στην αιώνια ανάγκη του για αλήθεια, έχει […] αιω­νίως ανάγκη τον Ηράκλειτο », θα δηλώσει. Και αλ­λού:

« […] η συναναστροφή με τον Ηράκλειτο με κάνει πιο άνετα και με παρηγορεί περισ­σότερο από κάθε άλ­λη. Η συγκατάθεση στη φθαρ­τότητα και στον εκμηδενισμό· το “ναι” στην αντίφαση και στον πόλεμο· το γίγνεσθαι, που συνεπάγεται την απόρ­ριψη αυ­τής ακόμη της έν­νοιας του “είναι” — σ’ αυτό πρέπει να αναγνωρίσω […] τη σκέψη πιο κοντινή στη δική μου που ποτέ συνελήφθη. »

Nietzsche, Friedrich, L’Antéchrist (Ο Αντίχριστος), suivi de Ecce homo (Ecce homo), trad. de l’allemand par Jean-Claude Hémery, Paris : Gallimard, coll. « Folio », 1974.

Αυτό που ο Γερ­μανός φιλόσοφος θα βρει εκεί πάνω απ’ όλα, εί­ναι το αντίδοτο στην σοπεν­χαου­εριανή απαι­σιο­δοξία. Μακριά από το να λυγίζει κάτω από τον ζυγό υποτιθέμενων σφαλ­μάτων, αδικιών, αντιφάσεων, δει­νών, η πραγ­ματικότητα αποδεσμεύ­εται από κάθε ηθική: εί­ναι « ένα παιδί που παί­ζει, που σπρώχνει πιόνια: βασιλεία ενός παι­διού » (παῖς […] παί­ζων, πεσ­σεύ­ων· παι­δὸς ἡ βασιληίη). Αν ο Ηράκλει­τος αναμει­γνυόταν στο παι­χνίδι θορυβωδών παι­διών στο ιερό της Αρ­τέμιδος, ήταν επειδή στοχαζόταν ήδη εκεί το « παι­χνίδι του μεγάλου παι­διού-κόσμου », δηλαδή τον Θεό. Η βού­ληση για δύναμη δια­γράφεται εδώ στο πνεύμα του Nietzsche: μια καλ­λιτεχνική δύναμη που χτίζει και καταστρέφει, με την υψηλή αθωότητα ενός παι­διού που τοποθετεί εδώ κι εκεί μερικά βότσαλα, ή που υψώνει σωρούς άμ­μου για να τους γκρεμίσει εκ νέου, πέρα από το καλό και το κακό. Στα βήματα του Σκοτει­νού ο Nietzsche « ετοι­μάζεται να γίνει ο Αντίχριστος, δηλαδή εκεί­νος που απορ­ρίπτει την ηθική σημασία του κόσμου ».

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

যিনি নিজেকে খুঁজেছিলেন : হেরাক্লিতোসের মহিমা ও নিঃসঙ্গতা

ফরাসি থেকে অনূদিত

হেরাক্লিতোস এফেসীয় আমাদের কাছে পৌঁছেছেন যুগ-যুগান্তরের গভীর থেকে, একটি পুঁথির খণ্ডাংশের মধ্য দিয়ে, যা খ্রিস্টপূর্ব পঞ্চম শতাব্দীতে আর্তেমিসের মন্দিরে রক্ষিত হয়েছিল। এখনও বিতর্ক চলছে — এই পুঁথি কি একটি ধারাবাহিক গ্রন্থ ছিল, না কি বিচ্ছিন্ন চিন্তামালা, যেমনটি উদ্ধৃতির আকস্মিকতায় আমাদের কাছে সংরক্ষিত হয়েছে। হেরাক্লিতোস সেখানে যাই হোক, প্রকাশ করেছিলেন নিজেকে এক রহস্যময়, ঘনসন্নিবিষ্ট, বিস্ময় উদ্রেককারী ভঙ্গিতে; তিনি একাধারে ভবিষ্যদ্বক্তার সুর এবং দার্শনিকের ভাষা ধারণ করেছিলেন। সেখান থেকেই সেই « অন্ধকারাচ্ছন্ন » বা « তমসাচ্ছন্ন » (Σκοτεινός) বিশেষণটি এত ঘন ঘন তাঁর নামের সাথে যুক্ত হয়ে আসে, কিন্তু আমার কাছে তা অতিরঞ্জিতই মনে হয় : « নিশ্চয়ই [তাঁর] পাঠ প্রথম দৃষ্টিতে রুক্ষ ও কঠিন। রাত অন্ধকার, তমসা ঘন। কিন্তু যদি কোনো দীক্ষিত তোমাকে পথ দেখায়, তুমি এই গ্রন্থে মধ্যাহ্নের সূর্যের চেয়েও স্পষ্ট দেখতে পাবে » (গ্রিক সংকলন, প্যালাটাইন পাণ্ডুলিপি অনুসারে). তাঁর মতবাদের যে ঝলকগুলো আমাদের কাছে অবশিষ্ট আছে, তা যেন এক ঝড়ের বিদ্যুৎ-ঝলকানি যা রহস্যজনকভাবে সরে গেছে, প্রাক্-সক্রেটীয় রাত্রিকে ছিন্নভিন্ন করেছে এমন এক আগুনে যার তুলনা নেই। হেগেল, « চিন্তার আলো »র উৎসারণ রেখাচিত্রিত করতে গিয়ে, হেরাক্লিতোসকে চিনে নেন সবচেয়ে উজ্জ্বলভাবে কেন্দ্রীয় মূর্তি হিসেবে। হাইডেগার আরও এগিয়ে যান : « হেরাক্লিতোসকে ডাকা হয় “অন্ধকারাচ্ছন্ন”। অথচ তিনিই স্পষ্ট। কারণ তিনি বলেন যা আলোকিত করে, চেষ্টা করেন সেই আলোকে চিন্তার ভাষায় আমন্ত্রণ জানাতে »1হাইডেগার, মার্টিন, Essais et Conférences (প্রবন্ধ ও বক্তৃতাসমূহ), জার্মান থেকে আঁদ্রে প্রেওর ফরাসি অনুবাদ, জঁ বোফ্রের ভূমিকা সহ, প্যারিস : Gallimard, « Les Essais » সংকলন, ১৯৫৮।

প্রত্যাখ্যানের রাজত্ব

এই আপাত অন্ধকারাচ্ছন্নতার সঙ্গে যুক্ত ছিল হেরাক্লিতোসের গভীর অহংকার ও তাঁর সমসাময়িকদের প্রতি অবজ্ঞা। কারণ যখন একজন দার্শনিক গর্বিত হন, তখন তিনি কখনও অর্ধেক গর্বিত হন না। রাজপুত্র উত্তরাধিকারী হয়েও তিনি অনায়াসে রাজকীয় মর্যাদা ভ্রাতাকে ছেড়ে দিলেন, তারপর সেই নগরীর জন্য আইন প্রণয়ন করতেও অস্বীকার করলেন যাকে তিনি বিবেচনা করতেন অপ্রতিকারযোগ্যভাবে « একটি মন্দ সংবিধানের কবলে » (πονηρᾷ πολιτείᾳ)। এই যে তিনি আর্তেমিসের মন্দিরে নির্জনে বসে শিশুদের সঙ্গে গুটি খেলছেন। কৌতূহলীরা কি তাঁর চারপাশে ভিড় করত? তিনি তাদের দিকে ছুড়ে দিতেন :

« কেন অবাক হচ্ছ, হে নীচেরা? এটা করা কি তোমাদের সাথে নাগরিক জীবনযাপনের চেয়ে ভালো নয়? » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

দিওগেনেস লায়ের্তিওস, নবম খণ্ড, গ্রিক থেকে জাক ব্রুনশভিগ-এর অনুবাদ, Vies et Doctrines des philosophes illustres (বিখ্যাত দার্শনিকদের জীবন ও মতবাদ) গ্রন্থে, মারি-ওদিল গুলে-কাজে-র সম্পাদনায় অনূদিত, প্যারিস : Librairie générale française, « La Pochothèque » সংকলন, ১৯৯৯।

এই জ্ঞানীর কারও প্রয়োজন ছিল না, এমনকি পণ্ডিতদের সঙ্গসুখকেও তিনি তুচ্ছ করতেন। তবুও তিনি অনুভূতিহীন মানুষ ছিলেন না; এবং যখন মানবজীবনের বুননকারী দুর্ভাগ্যে তিনি বিষণ্ণ হতেন, চোখে জল আসত তাঁর। « আমি নিজেকে খুঁজেছি » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), তিনি স্বীকার করেন, যেন তিনিই একমাত্র প্রকৃতপক্ষে ডেলফিক আদেশ « নিজেকে জানো » সম্পাদন করেছিলেন। নিৎশে এই আত্মনির্ভরতার পবিত্র আতঙ্ক অনুভব করবেন : « অনুমান করা যায় না », বলবেন শক্তি-ইচ্ছার দার্শনিক, « আর্তেমিসের মন্দিরের এফেসীয় সন্ন্যাসীকে কেমন নিঃসঙ্গতার বোধ গ্রাস করত, যদি না কেউ নিজেকে আবিষ্কার করে সবচেয়ে জনমানবহীন ও বন্য পর্বতশিখরে ভয়ে প্রস্তরীভূত »2নিৎশে, ফ্রিডরিখ, La Philosophie à l’époque tragique des Grecs (গ্রিকদের ট্র্যাজিক যুগে দর্শন), জার্মান থেকে মিশেল আর ও মার্ক দ্য লোনের ফরাসি অনুবাদ, Œuvres (রচনাবলি). I গ্রন্থে, মার্ক দ্য লোনের সম্পাদনায় অনূদিত, প্যারিস : Gallimard, « Bibliothèque de la Pléiade » সংকলন, ২০০০।

সর্বজনীন প্রবাহের ঘূর্ণি

যখন গ্রিক জগতের অপর প্রান্তে এলেয়া সম্প্রদায় সত্তাকে বরফের মতো নিশ্চলতায় বদ্ধ করত, হেরাক্লিতোস ঐক্যকে কল্পনা করেন এক চিরপ্রবাহমান নদী হিসেবে, যা একই থাকে অথচ সর্বদা ভিন্ন, নতুন তরঙ্গ অবিরাম পুরাতনকে সামনে ঠেলে দেয়3এই রূপকের মাধ্যমে, হেরাক্লিতোস কেবল এটুকু বলেন না যে অস্তিত্ব বিপর্যয় ও পতনের শিকার, বরং কোনো বস্তুই এটা বা ওটা নয় : সে তা হয়ে ওঠে। পৃথিবী কুকেওন (κυκεών)-এর সদৃশ, মদ, ঘষা পনির ও যবের আটার সেই মিশ্রণ, যার ঘন সামঞ্জস্য কেবল নাড়াচাড়ার মধ্যেই ঐক্য বজায় রাখে। যখন তা থামে, উপাদানগুলো বিচ্ছিন্ন হয়ে যায়, ভারী নিচে নামে, এবং এই আচার-পানীয় আর থাকে না। গতি এভাবে বিপরীতের মিলনের গঠনমূলক উপাদান হিসেবে প্রমাণিত হয় : « এমনকি কুকেওনও পচে যায় যদি তা নাড়া না হয় » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος)।। স্থায়িত্বের সাধারণ মায়ার বিপরীতে, কিছুই স্থির নয় : « সবকিছু প্রবাহিত হয় » (Πάντα ῥεῖ), « সবকিছুই হয়ে ওঠা » (হেগেল), « সকল বস্তু […] নিরন্তর দোদুল্যমান […] আমি সত্তা আঁকি না। আমি আঁকি উত্তরণ » (মন্তেইন)।

সকল বস্তুর প্রবাহের এই পরিণতি যে সবকিছু তার বিপরীতে রূপান্তরিত হয়। যদি সত্তা কেবল পরিবর্তনের মধ্যেই বিদ্যমান থাকে, তাহলে অনিবার্যভাবে তা দুটি বিপরীত প্রান্তের মধ্যবর্তী একটি ক্ষেত্র; প্রতিটি মুহূর্তে, আমরা সেই অধরা সীমানায় উপস্থিত যেখানে দুটি বিপরীত গুণ পরস্পরকে স্পর্শ করে। এক ভয়ংকর নিয়ম যা মানুষের ক্ষেত্রেও প্রযোজ্য, যার প্রতিটি বয়স পূর্ববর্তীটির মৃত্যু :

« শিশু কি অদৃশ্য হয়ে যায়নি বালকে, বালক কি কিশোরে, বয়ঃসন্ধির তরুণ কি যুবকে, যুবক কি পূর্ণবয়স্কে, তারপর […] পরিপূর্ণ পুরুষ কি বৃদ্ধে […] ? হয়তো […] প্রকৃতি আমাদের নীরবে শেখায় চূড়ান্ত মৃত্যুকে ভয় না পেতে? »

আলেকজান্দ্রিয়ার ফিলো, De Iosepho (যোসেফ সম্পর্কে), গ্রিক থেকে জঁ লাপোর্তের অনুবাদ, প্যারিস : Éditions du Cerf, « Les Œuvres de Philon d’Alexandrie » সংকলন, ১৯৬৪।

মহাজাগতিক খেলার নন্দনতত্ত্ব

জীবনের একটি ট্র্যাজিক সমর্থনের সন্ধানে, নিৎশে এফেসীয় সন্ন্যাসীকে তাঁর নিকটতম পূর্বপুরুষে পরিণত করবেন। « বিশ্বের, সত্যের প্রতি তার চিরন্তন আকাঙ্ক্ষায়, […] চিরকালই হেরাক্লিতোসের প্রয়োজন », তিনি ঘোষণা করবেন। এবং অন্যত্র :

« […] হেরাক্লিতোসের সান্নিধ্য আমাকে অন্য কোনো কিছুর চেয়ে বেশি স্বস্তি দেয় ও প্রশান্ত করে। অস্থায়িত্ব ও বিনাশের প্রতি সম্মতি; দ্বন্দ্ব ও যুদ্ধের প্রতি বলা “হ্যাঁ”; “সত্তা”-র ধারণারই প্রত্যাখ্যান সহ হয়ে ওঠা — এতে আমাকে স্বীকার করতেই হবে […] আমার নিজের চিন্তার সবচেয়ে নিকটবর্তী যে চিন্তা কখনও কল্পিত হয়েছে। »

নিৎশে, ফ্রিডরিখ, L’Antéchrist (খ্রিস্টবিরোধী), Ecce homo (একে হোমো) সহ, জার্মান থেকে জঁ-ক্লোদ এমেরির ফরাসি অনুবাদ, প্যারিস : Gallimard, « Folio » সংকলন, ১৯৭৪।

জার্মান দার্শনিক সেখানে সবচেয়ে বেশি যা খুঁজে পাবেন, তা হলো শোপেনহাওয়ারীয় নৈরাশ্যবাদের প্রতিষেধক। কথিত দোষ, অবিচার, দ্বন্দ্ব, কষ্টের জোয়ালে ন্যুব্জ হওয়া তো দূরে থাক, বাস্তবতা সকল নৈতিকতা থেকে মুক্ত : সে « একটি শিশু যে খেলছে, গুটি চালাচ্ছে : একটি শিশুর রাজত্ব » (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη)। হেরাক্লিতোস যদি আর্তেমিসের মন্দিরে শোরগোলকারী শিশুদের খেলায় মিশে যেতেন, তা এই কারণে যে তিনি সেখানে ইতিমধ্যে ধ্যান করতেন « মহান শিশু-বিশ্বের খেলা » নিয়ে, অর্থাৎ ঈশ্বর। শক্তি-ইচ্ছা এখানে নিৎশের মনে রূপ নিতে শুরু করে : একটি শিল্পী-শক্তি যা নির্মাণ করে ও ধ্বংস করে, এক শিশুর মহিমান্বিত নিষ্পাপতায় যে এখানে-ওখানে কিছু নুড়ি রাখে, বা বালির স্তূপ গড়ে তোলে আবার তা ভেঙে ফেলতে, ভালো-মন্দের ওপারে। « অন্ধকারাচ্ছন্ন »-এর পদাঙ্ক অনুসরণ করেই নিৎশে « প্রস্তুত হন খ্রিস্টবিরোধী হতে, অর্থাৎ যিনি জগতের নৈতিক তাৎপর্যকে প্রত্যাখ্যান করেন »।

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

Той, хто шукав самого себе: велич і самотність Геракліта

Пере­кладено з французької

Геракліт Ефеський доходить до нас із глибини віків через фрагменти сувою, залишеного в V столітті до н. е. у храмі Артеміди. Досі тривають суперечки про те, чи був цей сувій послідовним трактатом, чи складався з окремих думок, подібних до тих, які випадок цитувань зберіг для нас. Геракліт висловлювався в ньому, в будь-якому разі, в стилі сивіл­линому, стислому, здатному здивувати; він водночас пере­йняв тон пророка й мову філософа. Звідси цей епітет Темного або Похмурого (Σκοτεινός), так часто долучуваний до його імені, але який видається мені все ж пере­більшеним: « Звичайно, [його] чита­ння важке й складне з першого під­ходу. Ніч темна, морок густий. Але якщо посвячений тебе провадитиме, ти побачиш у цій книзі ясніше, ніж серед білого дня » (Грецька антологія, за палатинським рукописом). Уламки, що лишилися від його вче­н­ня, подібні до спалахів грози, яка таємниче ві­ді­йшла, роз­риваючи досократичну ніч вогнем, не подібним до жодного іншого. Геґель, простежуючи народже­ння « світла думки », ви­знає в Геракліті найбільш сяйво центральну по­стать. Гайдеґ­ґер додає: « Геракліта про­звано “Темним”. Але він — Ясний. Бо він говорить те, що освітлює, намагаючись за­просити його світло увійти в мову думки »1Heidegger, Martin, Essais et Conférences (Есеї та Лекції), пер. з німецької Андре Прео, передм. Жана Бофре, Париж: Gallimard, серія « Les Essais », 1958..

Царственність відмови

До цієї видимої темряви додавалося в Геракліті під­ґрунтя гордості й зневаги до ближніх. Бо коли філософ гордий, він ніколи не гордий наполовину. Спадкоємний князь, він без жалю зрікся царської гідності на користь брата, а потім від­мовився встановлювати закони для міста, яке вважав без­надійно « під­владним поганому устрою » (πονηρᾷ πολιτείᾳ). Ось він усамітнився в святилищі Артеміди, граючи в кісточки з дітьми. Коли допитливі товпилися навколо нього, він кидав їм:

« Чому дивуєтесь, нікчеми? Хіба не краще робити це, аніж вести з вами жи­ття міста? » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

Діоґен Лаертський, Книга IX, Vies et Doctrines des philosophes illustres (Жи­ття і вче­ння славетних філософів), пер. з грецької Жака Брюншвіґа, за заг. ред. Марі-Оділь Ґуле-Казе, Париж: Librairie générale française, серія « La Pochothèque », 1999.

Цей мудрець не потребував нікого, зневажаючи навіть товариство вчених. Проте він не був людиною нечут­тєвою; і коли він сумував через нещастя, що тчуть людське існува­н­ня, сльози навертались йому на очі. « Я шукав самого себе » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), зі­знається він, наче був єдиним, хто справді втілив дельфійський припис « Пі­знай самого себе ». Ніцше від­чує священ­ний жах цієї автаркії: « неможливо вгадати », скаже філософ волі до влади, « яким було почу­ття самотності, що про­ймало ефеського пустельника з храму Артеміди, якщо не опинитися самому закам’янілим від жаху на найбезлюднішій і найдикішій горі »2Nietzsche, Friedrich, La Philosophie à l’époque tragique des Grecs (Філософія в трагічну епоху греків), пер. з німецької Мішеля Аара та Марка де Лоне, в Œuvres (Твори). I, пер. за заг. ред. Марка де Лоне, Париж: Gallimard, серія « Bibliothèque de la Pléiade », 2000..

Запаморочення всезагальної плинності

Тоді як на іншому краї грецького світу елейська школа за­стигала бу­ття в крижаній нерухомості, Геракліт осмислює єд­ність як ріку в без­перервному русі, що лишається тією самою, хоча завжди іншою, — нові хвилі без­упинно штовхають попередні перед собою3Цим образом Геракліт говорить не лише те, що існува­ння приречене на превратності й занепади, а що жодна річ не є чимось: вона цим стає. Світ подібний до кікеону (κυκεών), цієї суміші вина, тертого сиру й ячмін­ного борошна, чия густа консистенція зберігає свою єд­ність лише завдяки помішуван­ню. Коли воно припиняється, складники роз­’­єд­нуються, важке осідає, і цей ритуальний напій пере­стає існувати. Рух виявляється, таким чином, кон­ститутивним для єд­ності протилежностей: « Навіть кікеон роз­падається, якщо його не помішувати » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. Проти загальної ілюзії сталості ніщо не є стійким: « Все тече » (Πάντα ῥεῖ), « Все є становленням » (Геґель), « Усі речі […] хитаються без­на­станно […]. Я не змальовую бу­т­тя. Я змальовую пере­хід » (Монтень).

Плин­ність усіх речей має той наслідок, що все пере­творюється на свою протилежність. Якщо бу­ття існує лише в зміні, воно неминуче є серединою між двома протилежними полюсами; щомиті ми пере­буваємо перед цією не­вловимою межею, де стикаються дві протилежні якості. Жорстокий закон, що поширюється і на саму людську істоту, де кожен вік є смертю попереднього:

« Хіба немовля не зникло в дитині, а дитина в хлопчику, ефеб у під­літку, під­літок у юнаку, потім […] зрілий чоловік у старому […]? Можливо, […] природа нас на­вча[є] мовчки не боятися остаточної смерті? »

Філон Олександрійський, De Iosepho (Про Йосипа), пер. з грецької Жана Лапорта, Париж: Éditions du Cerf, серія « Les Œuvres de Philon d’Alexandrie », 1964.

Естетика космічної гри

У пошуках трагічного ствердже­ння жи­ття Ніцше зробить ефеського пустельника своїм най­ближчим предтечею. « Світ у своїй вічній потребі істини вічно потребує Геракліта », проголосить він. І в іншому місці:

« […] спілкува­ння з Гераклітом заспокоює мене й під­бадьорює більше, ніж будь-яке інше. Згода з непо­стійністю та зі знищенням; “так”, сказане суперечності й війні; становлення, що перед­бачає від­ки­да­ння самого поня­ття “буття” — у цьому я маю ви­знати […] думку, най­ближчу до моєї, яку будь-коли було висловлено. »

Ніцше, Фрідріх, L’Antéchrist (Антихрист), з додатком Ecce homo, пер. з німецької Жана-Клода Емері, Париж: Gallimard, серія « Folio », 1974.

Те, що німецький філософ зна­йде в ньому перед­усім, — це протиотруту до шопенгауерівського песимізму. Далека від того, щоб згинатися під ярмом уявних провин, не­справедливостей, суперечностей, страж­дань, дійсність звільняється від будь-якої моралі: вона є « дитиною, що грається, що рухає пішаки: царство дитини » (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). Якщо Геракліт долучався до гри галасливих дітей у святилищі Артеміди, то тому, що він уже роз­думував там над « грою великої дитини-світу », тобто Бога. Воля до влади зароджується тут у думці Ніцше: сила-митець, що будує і руйнує, з під­несеною невин­ністю дитини, яка кладе тут і там камінці або споруджує купи піску, щоб знову їх роз­валити, по той бік добра і зла. Саме слідами Темного Ніцше « готується стати Антихристом, тобто тим, хто від­кидає моральне значе­ння світу ».

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

ผู้ที่แสวงหาตัวเอง : ความยิ่งใหญ่และความโดดเดี่ยวของเฮราคลีตุส

แปลจากภาษาฝรั่งเศส

เฮราคลีตุสแห่งเอเฟซัสมาถึงเราจากห้วงลึกแห่งกาลเวลา ผ่านชิ้นส่วนของม้วนหนังสือที่ถูกวางไว้ในวิหารอาร์เทมิส เมื่อศตวรรษที่ 5 ก่อนคริสตกาล ยังคงมีการถกเถียงกันว่าม้วนหนังสือนั้นเป็นตำราที่เขียนต่อเนื่อง หรือเป็นเพียงความคิดที่แยกจากกัน เช่นเดียวกับที่ความบังเอิญแห่งการอ้างอิงได้อนุรักษ์ไว้ให้เรา ไม่ว่าจะอย่างไร เฮราคลีตุสแสดงออกด้วยสำนวนที่คล้ายคำทำนาย กระชับ มุ่งให้ตื่นตะลึง ; เขาใช้ทั้งน้ำเสียงของผู้เผยพระวจนะและภาษาของนักปรัชญา จากนั้นจึงเกิดฉายาว่า มืดมน หรือ ลึกลับ (Σκοτεινός) ที่มักถูกผูกติดกับชื่อของเขา แต่ในสายตาของข้าพเจ้า ฉายานั้นดูจะเกินจริงไปไม่น้อย : « แน่นอนว่าการอ่าน[งานของเขา]นั้นยากลำบากตั้งแต่แรกเริ่ม ราตรีมืดมิด ความมืดหนาทึบ แต่หากมีผู้รู้นำทาง ท่านจะเห็นแจ้งในหนังสือเล่มนี้ยิ่งกว่ากลางแสงตะวัน » (กวีนิพนธ์รวมกรีก จากต้นฉบับพาลาทีน). เศษเสี้ยวที่เหลือจากคำสอนของเขาเปรียบเสมือนสายฟ้าแลบจากพายุที่ล่าถอยไปอย่างลึกลับ ฉีกราตรีแห่งยุคก่อนโสกราตีสด้วยเปลวไฟที่ไม่อาจเทียบเคียงกับสิ่งอื่นใด เฮเกิล เมื่อสืบย้อน « แสงแห่งความคิด » ที่พุ่งขึ้น ได้ยอมรับว่าเฮราคลีตุสเป็นบุคคลที่รุ่งโรจน์ที่สุดเป็นศูนย์กลาง ไฮเดกเกอร์ยังเสริมว่า : « เฮราคลีตุสถูกเรียกว่า “ผู้มืดมน” แต่ที่จริงแล้วเขาคือ ผู้สว่าง เพราะเขากล่าวถึงสิ่งที่ส่องสว่าง โดยพยายามเชื้อเชิญแสงนั้นให้เข้ามาในภาษาของความคิด »1Heidegger, Martin, Essais et Conférences (บทความและการบรรยาย), trad. de l’allemand par André Préau, préf. de Jean Beaufret, Paris : Gallimard, coll. « Les Essais », 1958.

ราชาภิเษกแห่งการปฏิเสธ

ร่วมกับความมืดมนที่ปรากฏนี้ เฮราคลีตุสยังมีความทะนงตนและความดูหมิ่นต่อเพื่อนมนุษย์อยู่ในส่วนลึก เพราะเมื่อนักปรัชญาผู้หนึ่งมีความภาคภูมิ เขาไม่เคยภูมิใจเพียงครึ่งเดียว ในฐานะเจ้าชายรัชทายาท เขาสละศักดิ์ศรีแห่งกษัตริย์ให้แก่พระอนุชาโดยง่ายดาย แล้วปฏิเสธที่จะออกกฎหมายให้แก่นครที่เขาตัดสินว่า « ตกอยู่ภายใต้อำนาจของรัฐธรรมนูญที่เลวร้าย » (πονηρᾷ πολιτείᾳ) อย่างไม่อาจแก้ไขได้ เขาจึงถอนตัวไปยังสถานศักดิ์สิทธิ์แห่งอาร์เทมิส เล่นลูกเต๋ากระดูกกับเด็ก ๆ เมื่อผู้คนอยากรู้อยากเห็นมาชุมนุมรอบเขา เขาก็ตวาดว่า :

« ทำไมพวกเจ้าถึงแปลกใจ ไอ้พวกชั่วร้าย ! ทำแบบนี้ไม่ดีกว่าไปใช้ชีวิตในนครกับพวกเจ้าหรือ ? » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

Diogène Laërce, Livre IX (ดิโอเจนีส ลาเอร์ทิอุส, เล่ม 9), trad. du grec par Jacques Brunschwig, dans Vies et Doctrines des philosophes illustres (ชีวิตและคำสอนของนักปรัชญาผู้มีชื่อเสียง), trad. sous la dir. de Marie-Odile Goulet-Cazé, Paris : Librairie générale française, coll. « La Pochothèque », 1999.

นักปราชญ์ผู้นี้ไม่ต้องการใคร ดูถูกแม้แต่สมาคมของผู้รู้ แต่กระนั้น เขาก็ไม่ใช่คนไร้ความรู้สึก ; และเมื่อเขาโศกเศร้ากับทุกข์ภัยที่ถักทอความเป็นอยู่ของมนุษย์ น้ำตาก็คลอเบ้าตาเขา « ข้าพเจ้าได้แสวงหาตัวข้าพเจ้าเอง » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν) เขาสารภาพ ราวกับว่าเขาเป็นผู้เดียวที่ปฏิบัติตามคำสั่งสอนแห่งเทพพยากรณ์เดลฟี « จงรู้จักตนเอง » อย่างแท้จริง นีตเช่จะสัมผัสได้ถึงความหวาดกลัวอันศักดิ์สิทธิ์ของความพอเพียงในตนเองนี้ : « ไม่มีผู้ใดสามารถคาดเดาได้ » นักปรัชญาแห่งเจตจำนงสู่อำนาจจะกล่าว « ว่าความรู้สึกโดดเดี่ยวที่แทรกซึมนักพรตแห่งเอเฟซัสผู้สันโดษในวิหารอาร์เทมิสนั้นเป็นอย่างไร หากตัวเราเองไม่พบตนเองแข็งกระด้างด้วยความหวาดผวาบนภูเขาที่รกร้างว่างเปล่าและป่าเถื่อนที่สุด »2Nietzsche, Friedrich, La Philosophie à l’époque tragique des Grecs (ปรัชญาในยุคโศกนาฏกรรมของชาวกรีก), trad. de l’allemand par Michel Haar et Marc de Launay, dans Œuvres (ผลงาน). I, trad. sous la dir. de Marc de Launay, Paris : Gallimard, coll. « Bibliothèque de la Pléiade », 2000.

ความเวียนหัวแห่งการไหลเวียนสากล

ขณะที่อีกฟากหนึ่งของโลกกรีก สำนักเอเลอาหยุดนิ่งซึ่งสัตแห่งความเป็นไว้ในความนิ่งสนิทดุจน้ำแข็ง เฮราคลีตุสเข้าใจเอกภาพในฐานะแม่น้ำที่ไหลเคลื่อนไหวอยู่เป็นนิจ ซึ่งคงอยู่เป็นสิ่งเดิม แม้จะแตกต่างอยู่เสมอ คลื่นใหม่ผลักคลื่นเก่าไปข้างหน้าอย่างไม่หยุดหย่อน3ด้วยภาพเปรียบเทียบนี้ เฮราคลีตุสมิได้กล่าวเพียงว่าการดำรงอยู่ถูกกำหนดให้พบกับความผันแปรและเสื่อมถอย แต่ว่าไม่มีสิ่งใด เป็น สิ่งนี้หรือสิ่งนั้น : มัน กลายเป็น สิ่งนั้น โลกเปรียบเสมือน คือเคออน (κυκεών) ซึ่งเป็นเครื่องดื่มผสมไวน์ ชีสขูด และแป้งข้าวบาร์เลย์ ที่ความข้นเหนียวของมันคงเอกภาพได้ก็ด้วยการกวนเท่านั้น เมื่อหยุดกวน ส่วนประกอบต่าง ๆ ก็แยกตัว สิ่งหนักจมลง และเครื่องดื่มพิธีกรรมนี้ก็ไม่เป็นอีกต่อไป การเคลื่อนไหวจึงเป็นองค์ประกอบสำคัญของการรวมกันของสิ่งตรงข้าม : « แม้แต่ คือเคออน ก็สลายตัวหากไม่กวนมัน » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος) ตรงข้ามกับมายาสามัญแห่งความคงทน ไม่มีสิ่งใดมั่นคง : « สรรพสิ่งไหลเลื่อน » (Πάντα ῥεῖ) « สรรพสิ่งคือ การเป็น » (เฮเกิล) « สรรพสิ่ง […] สั่นคลอนไม่หยุดหย่อน […] ข้าพเจ้ามิได้วาดความเป็น ข้าพเจ้าวาดการผ่านไป » (มงแตญ)

การไหลเลื่อนของสรรพสิ่งมีผลว่าทุกสิ่งกลับกลายเป็นสิ่งตรงข้ามของมัน หากความเป็นดำรงอยู่เฉพาะในการเปลี่ยนแปลง มันย่อมเป็นจุดกึ่งกลางระหว่างสองขั้วตรงข้ามอย่างหลีกเลี่ยงไม่ได้ ; ในทุกขณะ เราอยู่ต่อหน้าเส้นแบ่งที่จับต้องไม่ได้ซึ่งคุณสมบัติสองสิ่งที่ตรงข้ามกันมาบรรจบกัน กฎอันน่าสะพรึงกลัวที่ใช้กับมนุษย์เองด้วย ซึ่งทุกวัยเป็นความตายของวัยก่อนหน้า :

« ทารกมิได้หายไปในตัวเด็กหรือ และเด็กในตัวเด็กชาย เด็กหนุ่มในตัววัยรุ่น วัยรุ่นในตัวชายหนุ่ม แล้ว […] ผู้ชายวัยกลางคนในตัวคนชรา […] ? บางที […] ธรรมชาติสอนเราอย่างเงียบ ๆ มิให้เกรงกลัวความตายอันเด็ดขาด ? »

Philon d’Alexandrie, De Iosepho (ฟีลอนแห่งอเล็กซานเดรีย, ว่าด้วยโยเซฟ), trad. du grec par Jean Laporte, Paris : Éditions du Cerf, coll. « Les Œuvres de Philon d’Alexandrie », 1964.

สุนทรียศาสตร์แห่งการเล่นของจักรวาล

ในการแสวงหาการยืนยันชีวิตอย่างโศกนาฏกรรม นีตเช่จะยกให้นักพรตแห่งเอเฟซัสเป็นบรรพบุรุษที่ใกล้ชิดที่สุดของตน « โลก ในความต้องการสัจจะอันเป็นนิรันดร์ มี […] ความต้องการเฮราคลีตุสอย่างนิรันดร์ » เขาจะประกาศ และในที่อื่น :

« […] การคบหาสมาคมกับเฮราคลีตุสทำให้ข้าพเจ้าสบายใจและปลอบโยนข้าพเจ้ายิ่งกว่าสิ่งอื่นใด การยอมรับความไม่เที่ยงและการ ทำลายล้าง ; การกล่าว “ใช่” ต่อความขัดแย้งและสงคราม ; การ เป็น อันหมายถึงการปฏิเสธแนวคิดเรื่อง “ความเป็น” นั้นเอง — ในเรื่องนี้ ข้าพเจ้าต้องยอมรับ […] ว่าเป็นความคิดที่ใกล้เคียงกับของข้าพเจ้ามากที่สุดที่เคยถูกคิดขึ้นมา »

Nietzsche, Friedrich, L’Antéchrist (ปฏิพระคริสต์), suivi de Ecce homo, trad. de l’allemand par Jean-Claude Hémery, Paris : Gallimard, coll. « Folio », 1974.

สิ่งที่นักปรัชญาชาวเยอรมันจะพบในนั้นเหนืออื่นใด คือยาแก้พิษต่อลัทธิมองโลกในแง่ร้ายของโชเพนเฮาเออร์ แทนที่จะก้มหัวภายใต้แอกของความผิด ความอยุติธรรม ความขัดแย้ง ความทุกข์ทรมานที่ว่ากันว่ามีอยู่ ความเป็นจริงหลุดพ้นจากศีลธรรมทั้งปวง : มันคือ « เด็กคนหนึ่งที่เล่น ที่ผลักหมาก : ราชาภิเษกของเด็ก » (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη) หากเฮราคลีตุสเข้าร่วมเล่นกับเด็ก ๆ ที่ส่งเสียงดังในสถานศักดิ์สิทธิ์แห่งอาร์เทมิส ก็เพราะเขาครุ่นคิดอยู่แล้วถึง « การเล่นของเด็กใหญ่แห่งโลก » นั่นคือ พระเจ้า เจตจำนงสู่อำนาจเริ่มก่อร่างขึ้นในจิตใจของนีตเช่ตรงนี้ : พลังแบบศิลปินที่สร้างและทำลาย ด้วยความไร้เดียงสาอันประเสริฐของเด็กที่วางก้อนกรวดตรงนี้ตรงนั้น หรือก่อกองทรายเพื่อพังมันลงอีกครั้ง เหนือกว่าความดีและความชั่ว ในรอยเท้าของผู้มืดมนนั่นเองที่นีตเช่ « เตรียมตัวจะกลายเป็น ปฏิพระคริสต์ นั่นคือผู้ที่ปฏิเสธความหมายทางศีลธรรมของโลก »

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

Ten, kdo hledal sám sebe: velikost a samota Hérakleita

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Héra­klei­tos z Efesu k nám do­léhá z hlu­bin věků pro­střednic­tvím zlomků svitku uloženého v 5. sto­letí př. n. l. v chrámu Ar­te­mi­dy. Dodnes se ve­dou spory o to, zda tento svi­tek byl sou­vis­lým po­jednáním, nebo zda se­stával z osa­mo­cených myš­lenek, ja­kých se nám uchoval ná­hodný vý­běr ci­ta­cí. Héra­klei­tos se v něm kaž­do­pádně vy­ja­d­řoval si­byl­ským, sevřeným slo­hem, způ­so­bi­lým udivovat; užíval zá­roveň tón pro­roka i jazyk fi­lo­sofa. Od­tud ono příz­visko Temný či Za­halený (Σκοτεινός), tak často při­po­jované k jeho jménu, jež mi nicméně při­padá pře­hnané: « Za­jisté [je­ho] četba je drsná a ne­snadná. Noc je tem­ná, tma hus­tá. Ne­chá-li tě však vést za­svě­cenec, uvi­díš v této knize jasněji než za plného slunce » (Řecká an­to­logie, podle pala­tin­ského ru­kopisu). Zábles­ky, jež se nám z jeho učení do­chovaly, jsou jako blesky bouře, která se tajemně vzdá­lila a roz­ráží před­sókra­tov­skou noc ohněm ne­srovna­telným s žádným ji­ným. Hegel, sle­du­jící vy­trysknutí « světla myš­lenky », spat­řuje v Héra­klei­tovi nejzá­ři­vější ústřední po­stavu. Hei­degger ještě při­sazuje: « Héra­klei­tos je pře­zdíván „Tem­ný“. Při­tom je jasný. Ne­boť říká to, co osvět­lu­je, a pokouší se po­zvat jeho svět­lo, aby vstou­pilo do jazyka myš­lenky »1Hei­degger, Mar­tin, Essais et Conféren­ces (Eseje a přednášky), přel. z něm­činy An­dré Préau, před­ml. Jean Be­aufret, Pa­ris: Gal­li­mard, edice « Les Essais », 1958..

Královský odmítavec

K této zdán­livé tem­nosti se u Héra­kleita při­dával sklon k hr­dosti a opo­vržení bližní­mi. Ne­boť když je fi­lo­sof hr­dý, není jím nikdy na­půl. Jako ná­sledník trůnu přene­chal bez vá­hání krá­lov­skou hodnost bra­t­rovi a poté od­mítl dávat zá­kony ob­ci, kte­rou poklá­dal za nena­pravi­telně « v po­dručí špatného zřízení » (πονηρᾷ πολιτείᾳ). A tak se uchý­lil do sva­tyně Ar­te­mi­dy, kde hrál s dětmi kostky. Tla­čili se ko­lem něj zvě­dav­ci? Od­sekl jim:

« Proč se diví­te, ni­če­mové? Copak není lepší to­hle dě­lat, než s vámi vést ob­čan­ský život? » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

Di­ogenés Laërt­ský, Kniha IX, přel. z řečtiny Jacques Brun­schwig, in Vies et Doctri­nes des phi­lo­sophes illustres (Životy a učení slavných fi­lo­sofů), přel. pod ve­dením Ma­rie-O­dile Goule­t-Cazé, Pa­ris: Lib­rai­rie générale françai­se, edice « La Po­cho­thèque », 1999.

Tento mudrc nikoho ne­po­tře­boval a po­hr­dal i spo­lečností učen­ců. Přesto to ne­byl člověk ne­cit­livý; a když truch­lil nad bě­da­mi, z nichž je upře­dena lid­ská exis­ten­ce, vstu­po­valy mu do očí sl­zy. « Hle­dal jsem sám sebe » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), při­znává, jako by on je­diný sku­tečně na­plnil delfský příkaz « Po­znej sám sebe ». Ni­e­tz­sche po­cítí po­svátnou hrůzu z této soběstačnos­ti: « nelze ani tu­šit », řekne fi­lo­sof vůle k mo­ci, « jaký to byl po­cit sa­mo­ty, jenž pro­nikal efe­s­ského pous­tevníka z chrámu Ar­te­mi­dy, pokud se člověk sám ne­o­citne zka­menělý hrů­zou na nejpus­tějším a nejdivo­čejším po­hoří »2Ni­e­tz­s­che, Fried­ri­ch, La Phi­lo­sophie à l’époque tragique des Grecs (Fi­lo­sofie v tra­gickém ob­dobí Řeků), přel. z něm­činy Mi­chel Haar a Marc de Launay, in Œuvres (Dílo). I, přel. pod ve­dením Marca de Launay, Pa­ris: Gal­li­mard, edice « Bib­li­o­thèque de la Pléi­ade », 2000..

Závratné plynování všehomíra

Za­tímco na druhém konci řeckého světa elej­ská škola uzamykala jsoucno v le­dové ne­hybnos­ti, Héra­klei­tos po­jímá jednotu jako řeku v ne­u­stá­lém po­hybu, která zů­stává táž, tře­baže je stále ji­ná, ne­boť nové vlny bez ustání ženou ty staré před se­bou3Tímto ob­razem Héra­klei­tos ne­říká jen, že exis­tence je vy­dána ná­hodným zvra­tům a úpadkům, ný­brž že žádná věc není tím či oním: ona se tím stává. Svět se po­dobá kykeónu (κυκεών), onomu směsi vína, na­strouhaného sýra a ječné mou­ky, je­jíž hustá konzis­tence drží po­hro­madě jen díky mí­chání. Jakmile ono ustane, složky se od­dě­lí, těžké klesne ke dnu a tento ri­tuální ná­poj pře­stane být. Po­hyb se tak ukazuje jako kon­sti­tu­tivní prvek jednoty pro­ti­kla­dů: « I kykeón se roz­klá­dá, jestliže se ne­mí­chá » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. Proti obecné iluzi stá­losti nic není pevné: « Vše plyne » (Πάντα ῥεῖ), « Vše je stáváním se » (Hegel), « Všechny věci […] se ustavičně ko­lébají […]. Ne­maluji bytí. Maluji pře­chod » (Mon­taigne).

Plynování všech věcí má za ná­sle­dek, že se vše převrací ve svůj pro­ti­klad. Jestliže jsoucno exis­tuje jen ve změně, je nutně stře­dem mezi dvěma pro­ti­leh­lými póly; v kaž­dém okamžiku jsme v pří­tom­nosti oné ne­za­chy­ti­telné hrani­ce, kde se do­tý­kají dvě pro­ti­kladné vlastnos­ti. Hro­zivý zá­kon, který platí i pro lid­skou by­tost sa­motnou, je­jíž každý věk je smrtí před­cho­zí­ho:

« Což ne­zmizelo ne­mluvně v dí­těti a dítě v chlap­ci, ji­noch v mla­díku, mla­dík v mla­dém muži a poté […] do­spělý muž ve starci […]? Snad […] nás pří­roda po­ti­chu učí ne­bát se ko­nečné smr­ti? »

Fi­lón Ale­xan­drij­ský, De Io­sepho (O Jo­sefovi), přel. z řečtiny Jean Lapor­te, Pa­ris: Édi­ti­ons du Cerf, edice « Les Œuvres de Phi­lon d’Alexan­drie », 1964.

Estetika kosmické hry

Ve snaze o tra­gické při­ta­kání životu učiní Ni­e­tz­sche z efe­s­ského pous­tevníka svého nej­bližšího předka. « Svět ve své věčné po­třebě pravdy má […] věčně za­po­třebí Héra­kleita », pro­hlá­sí. A jin­de:

« […] po­bývání s Héra­klei­tem mi při­náší větší po­hodu a útě­chu než cokoli ji­ného. Při­ta­kání po­mí­jivosti a ničení; „ano“ ře­čené pro­ti­kladu a vál­ce; stávání se, za­hrnu­jící od­mítnutí sa­motného pojmu „bytí“ — v tom mu­sím roz­po­znat […] myš­lenku nej­bližší té mé, jaká kdy byla po­ja­ta. »

Ni­e­tz­s­che, Fried­ri­ch, L’Antéchrist (Antikrist), do­plněno o Ecce homo, přel. z něm­činy Je­an-C­laude Hé­me­ry, Pa­ris: Gal­li­mard, edice « Fo­lio », 1974.

To, co tam ně­mecký fi­lo­sof nalezne pře­devším, je pro­ti­látka proti schopenhauer­skému pe­si­mis­mu. Daleka to­ho, aby se skláněla pod jhem do­mně­lých vin, ne­sprave­dlnos­tí, roz­po­rů, utrpení, sku­tečnost se osvo­bo­zuje od vší mo­rálky: je « dí­tě­tem, které si hraje, po­souvá kamínky: krá­lov­stvím dí­těte » (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). Jestliže se Héra­klei­tos mí­sil do hry hlučných dětí ve sva­tyni Ar­te­mi­dy, pak pro­to, že tam už roz­jí­mal o « hře velkého dí­tě­te-světa », totiž Bo­ha. Vůle k moci se tu v Ni­e­tz­schově du­chu rý­suje: umě­lecká sí­la, která bu­duje a ničí se vzne­šenou ne­vinností dí­tě­te, které tu a tam pokládá ob­lázky nebo staví kupky pís­ku, aby je znovu sbo­ři­lo, mimo dobro a zlo. Právě ve stopách Tem­ného se Ni­e­tz­sche « chystá stát se Antikristem, to jest tím, kdo za­vr­huje mo­rální smysl světa ».

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

آن‌که خویشتن را می‌جُست: عظمت و تنهاییِ هراکلیتوس

ترجمه از فرانسوی

هراکلیتوسِ اِفِسوسی از اعماق اعصار، از خلالِ پاره‌هایی از طوماری که در سدهٔ پنجم پ.م. در معبد آرتمیس نهاده شده بود، به ما می‌رسد. هنوز بر سرِ این بحث است که آیا این طومار رساله‌ای پیوسته بود، یا مشتمل بر اندیشه‌هایی پراکنده، همچون آنچه تصادفِ نقل‌قول‌ها برایمان حفظ کرده است. هراکلیتوس، به هر روی، به شیوه‌ای رازآلود و فشرده سخن می‌گفت، شیوه‌ای درخورِ شگفتی؛ هم آهنگِ پیامبری داشت و هم زبانِ فیلسوفی. از همین‌جاست آن لقبِ «تاریک» یا «ظلمانی» (Σκοτεινός) که چنین بسیار به نامش چسبیده، اما به نظرم اغراق‌آمیز می‌نماید: «بی‌گمان خواندنِ [او] ابتدا دشوار و سخت است. شب تاریک است و ظلمات غلیظ. اما اگر رهنمونی آشنا راهت بنمایاند، در این کتاب روشن‌تر از آفتابِ تابان خواهی دید» (گلچینِ یونانی، بر پایهٔ نسخهٔ خطیِ پالاتینی). تلألؤهایی که از آموزه‌اش برای ما باقی مانده، همچون درخششِ توفانی‌اند که به‌طرزی رازآمیز کناره گرفته و شبِ پیشاسقراطی را با آتشی بی‌مانند شکافته باشد. هگل، در بازنماییِ جوششِ «نورِ اندیشه»، در هراکلیتوس درخشان‌ترین و مرکزی‌ترین چهره را بازمی‌شناسد. هایدگر نیز می‌افزاید: «هراکلیتوس را “تاریک” لقب داده‌اند. حال آنکه او روشن است. زیرا آنچه را روشنی می‌بخشد بیان می‌کند، و می‌کوشد نورش را به زبانِ اندیشه فراخواند»1هایدگر، مارتین، جستارها و سخنرانی‌ها (Essais et Conférences)، ترجمه از آلمانی توسط آندره پرو، پیش‌گفتارِ ژان بوفره، پاریس: Gallimard، مجموعهٔ «Les Essais»، ۱۹۵۸..

سلطنتِ امتناع

بر این تاریکیِ ظاهری، در هراکلیتوس بنیادی از غرور و تحقیرِ هم‌نوعان نیز افزوده بود. زیرا هنگامی که فیلسوفی مغرور باشد، هرگز نیمه‌کاره مغرور نیست. او که شاهزادهٔ ولیعهد بود، بی‌دریغ مقامِ شاهی را به برادرش واگذاشت، سپس از قانون‌گذاری برای شهری سر باز زد که به باور او به‌ناچار «در چنگالِ قانون‌اساسیِ بد» (πονηρᾷ πολιτείᾳ) گرفتار بود. اینک او در حرمِ آرتمیس گوشه‌نشین شده و با کودکان قاپ‌بازی می‌کند. آیا کنجکاوان گِردش ازدحام می‌کردند؟ به رویشان می‌پراند:

«چرا شگفت‌زده‌اید، بدبختان؟ آیا این کار بهتر نیست از آنکه با شما زندگیِ شهری را بگذرانم؟» (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

دیوگِنِس لائرتیوس، کتاب نهم، ترجمه از یونانی توسط ژاک برونشویگ، در زندگی‌ها و آموزه‌های فیلسوفانِ نام‌آور (Vies et Doctrines des philosophes illustres)، ترجمه زیر نظر ماری-اودیل گوله-کازه، پاریس: Librairie générale française، مجموعهٔ «La Pochothèque»، ۱۹۹۹.

این حکیم نیازی به هیچ‌کس نداشت و حتی مجالستِ دانشمندان را خوار می‌شمرد. با این حال، مردی بی‌احساس نبود؛ و چون از بدبختی‌هایی که تارِ هستیِ آدمی را می‌تنیدند اندوهگین می‌شد، اشک به چشمانش می‌نشست. او خود اقرار می‌کند: «خویشتن را جستم» (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν)، گویی تنها اوست که به‌حقیقت فرمانِ دلفی — «خویشتن را بشناس» — را تحقق بخشیده. نیچه هیبتِ مقدسِ این خودبسندگی را حس خواهد کرد: «نمی‌توان حدس زد»، خواهد گفت فیلسوفِ ارادهٔ معطوف به قدرت، «که احساسِ تنهاییِ زاهدِ اِفِسوسیِ معبدِ آرتمیس چه بوده است، مگر آنکه خود را در بیابانی‌ترین و وحشی‌ترین کوهستان از هراس خشک‌شده بیابی»2نیچه، فریدریش، فلسفه در عصرِ تراژیکِ یونانیان (La Philosophie à l’époque tragique des Grecs)، ترجمه از آلمانی توسط میشل هار و مارک دو لونه، در آثار (Œuvres). جلد اول، ترجمه زیر نظر مارک دو لونه، پاریس: Gallimard، مجموعهٔ «Bibliothèque de la Pléiade»، ۲۰۰۰..

سرگیجهٔ جریانِ جهانی

در حالی که در آن سویِ جهانِ یونانی، مکتبِ الئایی هستی را در بی‌حرکتیِ یخین منجمد می‌ساخت، هراکلیتوس وحدت را همچون رودخانه‌ای در جنبشِ دائم تصور می‌کند؛ رودخانه‌ای که یکسان می‌ماند، هرچند همواره دیگرگون است، و موج‌های تازه بی‌وقفه پیشینیان را پیش می‌رانند3هراکلیتوس با این تصویر تنها نمی‌گوید که هستی محکوم به فرازونشیب‌ها و زوال است، بلکه می‌گوید هیچ‌چیز این یا آن نیست: بلکه این یا آن می‌شود. جهان به کوکِئون (κυκεών) می‌ماند، آن آمیزهٔ شراب و پنیرِ رنده‌شده و آردِ جو، که ثباتِ غلیظش وحدتِ خود را تنها از هم‌زدن می‌گیرد. چون هم‌زدن بازایستد، عناصر از هم جدا می‌شوند، سنگین فرومی‌افتد، و این نوشیدنیِ آیینی دیگر نیست. بدین‌سان حرکت سازندهٔ اتحادِ اضداد است: «حتی کوکِئون نیز اگر هم نزنندش از هم می‌پاشد» (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. در برابرِ توهمِ همگانیِ پایداری، هیچ‌چیز ثابت نیست: «همه‌چیز جاری است» (Πάντα ῥεῖ)، «همه‌چیز شدن است» (هگل)، «همه‌چیز […] بی‌وقفه می‌جنبد […]. من هستی را نقاشی نمی‌کنم. من گذار را نقاشی می‌کنم» (مونتنی).

جریانِ همه‌چیز این پیامد را دارد که هر چیز به ضدِ خود بدل می‌شود. اگر هستی فقط در دگرگونی وجود داشته باشد، ناگزیر میانهٔ دو حدِ متضاد است؛ در هر لحظه، با آن مرزِ دست‌نیافتنی روبه‌رو هستیم که دو کیفیتِ متضاد در آن به هم می‌رسند. قانونی هولناک که بر خودِ انسان نیز حاکم است، که هر سنِّ او مرگِ سنِّ پیشین است:

«آیا نوزاد در کودک ناپدید نشده، و کودک در پسرک، نوجوان در جوان، جوان در مردِ بالغ، سپس […] مردِ میان‌سال در پیر […]؟ شاید […] طبیعت بی‌صدا به ما می‌آموزد که از مرگِ نهایی نهراسیم؟»

فیلون اسکندرانی، دربارهٔ یوسف (De Iosepho)، ترجمه از یونانی توسط ژان لاپورت، پاریس: Éditions du Cerf، مجموعهٔ «Les Œuvres de Philon d’Alexandrie»، ۱۹۶۴.

زیبایی‌شناسیِ بازیِ کیهانی

نیچه، در جست‌وجوی تأییدی تراژیکِ زندگی، از زاهدِ اِفِسوسی نزدیک‌ترین نیایِ خود را خواهد ساخت. «جهان، در نیازِ ازلیِ خود به حقیقت، […] ازلاً به هراکلیتوس نیاز دارد»، اعلام خواهد کرد. و در جایی دیگر:

«[…] هم‌نشینی با هراکلیتوس بیش از هر چیزِ دیگری مرا آسوده و دلگرم می‌سازد. رضایت به ناپایداری و به نابودی؛ «آری»‌گفتن به تناقض و به جنگ؛ شدن، متضمنِ نفیِ خودِ مفهومِ «هستی» — در اینها باید بازشناسم […] نزدیک‌ترین اندیشه به اندیشهٔ من که هرگز تصور شده باشد.»

نیچه، فریدریش، دجّال (L’Antéchrist)، به همراه اینک آن انسان (Ecce homo)، ترجمه از آلمانی توسط ژان-کلود اِمِری، پاریس: Gallimard، مجموعهٔ «Folio»، ۱۹۷۴.

آنچه فیلسوفِ آلمانی به‌ویژه در آن خواهد یافت، پادزهرِ بدبینیِ شوپنهاوری است. به‌جای خم‌شدن زیر یوغِ گناهان، بی‌عدالتی‌ها، تناقضات و رنج‌های ادعایی، واقعیت از هر اخلاقی رها می‌شود: واقعیت «کودکی‌ست که بازی می‌کند، مُهره‌ها می‌چیند: سلطنتِ کودک» (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). اگر هراکلیتوس با کودکانِ پرسروصدا در حرمِ آرتمیس هم‌بازی می‌شد، از آن رو بود که همان‌جا بر «بازیِ کودکِ بزرگِ جهان»، یعنی خدا، تأمل می‌کرد. ارادهٔ معطوف به قدرت اینجا در ذهنِ نیچه شکل می‌گیرد: نیرویی هنرمند که می‌سازد و ویران می‌کند، با معصومیتِ والایِ کودکی که اینجا و آنجا سنگ‌ریزه‌ها می‌نهد، یا تپه‌های شنی برمی‌آورد تا دوباره فروریزدشان، فراسوی نیک و بد. در پیِ گام‌های «تاریک» است که نیچه «آمادهٔ آن می‌شود تا ضدمسیح گردد، یعنی آن‌که معنای اخلاقیِ جهان را رد می‌کند».

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

Den som sökte sig själv: Herakleitos storhet och ensamhet

Över­satt från franska

Herak­le­i­tos från Efe­sos når oss, ur ti­der­nas djup, ge­nom frag­men­ten av en bo­krulle som ned­la­des un­der det femte år­hun­dra­det f.Kr. i Ar­te­mis­temp­let. Man tvis­tar ännu om hu­ru­vida denna rulle ut­gjorde en sam­man­häng­ande av­hand­ling, el­ler om den be­stod av fri­stå­ende tan­ke­frag­ment, likt dem som ci­ta­tens slump har be­va­rat åt oss. Herak­le­i­tos ut­tryckte sig i varje fall i en si­byl­lisk, för­tä­tad stil, äg­nad att för­vå­na; han an­tog på en gång en pro­fets ton och en fi­lo­sofs språk. Därav det till­namn — den Dunkle el­ler Mörke (Σκοτεινός) — som så ofta fo­gats till hans namn, men som inte desto mindre fö­re­fal­ler mig över­dri­vet: « För­visso är [hans] läs­ning till en bör­jan svår och mö­do­sam. Nat­ten är mörk, mörk­ret tät­nar. Men om en in­vigd väg­le­der dig, skall du se kla­rare i denna bok än i fullt sol­sken » (Gre­kisk an­to­lo­gi, ef­ter den pa­la­tinska hand­skrif­ten). De glim­tar som åter­står av hans lära är som blix­tar ur ett åsk­vä­der som på gåt­fullt vis dra­git bort, och som ge­nom­skär den för­so­kra­tiska nat­ten med en eld jäm­för­bar med ingen an­nan. He­gel, som åter­teck­nade « tan­kens ljus » i dess upp­komst, er­kän­ner i Herak­le­i­tos den mest strå­lande cen­trala ge­stal­ten. Hei­deg­ger går läng­re: « Herak­le­i­tos kal­las “den Dunk­le”. Men han är den Kla­re. Ty han sä­ger det som ly­ser, i det att han sö­ker in­bjuda dess ljus att träda in i tan­kens språk »1Hei­deg­ger, Martin, Es­sais et Con­fé­rences (Es­säer och fö­re­drag), övers. fr. ty. av André Pré­au, för­or­dat av Jean Be­au­f­ret, Pa­ris: Gal­li­mard, coll. « Les Es­sais », 1958..

Vägrandes konungavärdighet

Till denna sken­bara dun­kel­het fo­gade sig hos Herak­le­i­tos ett stolt och för­akt­fullt sin­ne­lag gent­emot sina med­män­ni­skor. Ty när en fi­lo­sof är stolt, är han det ald­rig till hälf­ten. Arv­furste som han var, av­stod han utan svå­rig­het den kung­liga vär­dighe­ten åt sin bror, och väg­rade se­dan att stifta la­gar åt en stad som han an­såg vara ohjälp­ligt « un­der ett uselt sty­rel­se­skicks välde » (πονηρᾷ πολιτείᾳ). Så drog han sig till­baka till Ar­te­mis hel­ge­dom, där han spe­lade tär­ning med bar­nen. Trängde sig ny­fikna om­kring ho­nom? Han slung­ade mot dem:

« Var­för häp­nar ni, us­ling­ar­na? Är det inte bättre att göra detta än att leva stads­li­vet med er? » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

Di­o­ge­nes Laër­tios, bok IX, övers. fr. grek. av Jac­ques Brunschwig, i Vies et Doct­ri­nes des phi­lo­sop­hes il­lust­res (De be­römda fi­lo­so­fer­nas liv och lä­ror), övers. un­der led. av Marie-O­dile Gou­let-Ca­zé, Pa­ris: Li­brai­rie gé­nérale françai­se, coll. « La Pochot­hè­que », 1999.

Denne vise be­hövde in­g­en, och för­ak­tade till och med de lär­das säll­skap. Han var dock inte en okäns­lig män­ni­ska; och när han be­drö­va­des av de olyckor som vävde män­ni­skans till­va­ro, steg tå­rarna ho­nom i ögo­nen. « Jag sökte mig själv » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), er­kän­ner han, som vore han den ende som verk­li­gen för­verk­li­gade det del­fiska bu­det « Känn dig själv ». Nietz­sche skall ana den he­liga skräcken i denna själv­till­räck­lig­het: « man kan inte gissa », skall vil­jans till makt fi­lo­sof säga, « vad som var käns­lan av en­sam­het som ge­nom­trängde den efe­siske ere­mi­ten i Ar­te­mis­temp­let, om man inte själv be­fin­ner sig för­stel­nad av skräck i det öds­li­gaste och vil­daste bergs­land­ska­pet »2Nietz­sche, Fri­edrich, La Phi­lo­sop­hie à l’é­po­que tra­gi­que des Grecs (Fi­lo­so­fin un­der gre­ker­nas tra­giska epok), övers. fr. ty. av Mi­chel Haar och Marc de Lau­nay, i Œuvres (Verk). I, övers. un­der led. av Marc de Lau­nay, Pa­ris: Gal­li­mard, coll. « Bib­li­ot­hè­que de la Pléi­ade », 2000..

Den universella förgänglighetens svindel

Me­dan den ele­a­tiska sko­lan, i den andra än­den av den gre­kiska värl­den, tving­ade va­rat till en isig orör­lig­het, upp­fat­tar Herak­le­i­tos en­he­ten som en flod i stän­dig rö­rel­se, som för­blir den­samma fastän all­tid an­nor­lun­da, där nya vå­gor oav­låt­ligt skju­ter de gamla fram­för sig3Med denna bild sä­ger Herak­le­i­tos inte en­bart att till­va­ron är ut­satt för li­vets väx­lingar och för­fall, utan att inget är det ena el­ler det andra: det blir det. Värl­den lik­nar kykeón (κυκεών), denna bland­ning av vin, ri­ven ost och korn­mjöl, vars tjocka kon­si­stens bara upp­rätt­hål­ler sin en­het ge­nom om­rö­ring. När den upp­hör, skiljs be­stånds­de­larna åt, det tunga sjun­ker, och denna ri­tu­ella dryck finns inte läng­re. Rö­rel­sen vi­sar sig så­lunda vara kon­sti­tu­tiv för mot­sat­ser­nas för­e­ning: « Även kykeón sön­der­fal­ler om man inte rör om den » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. Mot den all­männa il­lu­sio­nen om var­ak­tighet är ing­en­ting be­stän­digt: « All­ting fly­ter » (Πάντα ῥεῖ), « Allt är tillblivelse » (He­gel), « Alla ting […] sva­jar stän­digt […]. Jag må­lar inte va­rat. Jag må­lar över­gången » (Mon­taig­ne).

All­tings för­fly­tande med­för att allt för­vand­las till sin mot­sats. Om va­rat blott ex­i­ste­rar i för­änd­ring­en, är det ound­vik­li­gen ett mel­lan­led mel­lan två mot­satta till­stånd; i varje ögon­blick står man in­för denna ogrip­bara gräns där två mot­satta egen­ska­per be­rörs. En fruk­tans­värd lag som gäl­ler män­ni­skan själv, vars varje ål­der är den fö­re­gå­en­des död:

« Har inte späd­bar­net för­svun­nit i bar­net, och bar­net i gos­sen, yng­lingen i ton­åring­en, ton­åringen i den unge man­nen, se­dan […] den vuxne man­nen i åld­ringen […]? Kanske […] lär oss na­tu­ren i tyst­het att inte frukta den slut­gil­tiga dö­den? »

Fi­lon av Alex­and­ria, De Io­sepho (Om Jo­sef), övers. fr. grek. av Jean La­por­te, Pa­ris: Édi­tions du Cerf, coll. « Les Œuv­res de Phi­lon d’A­lex­and­rie », 1964.

Det kosmiska spelets estetik

I sö­kan­det ef­ter ett tra­giskt be­ja­kande av li­vet skall Nietz­sche göra ere­mi­ten från Efe­sos till sin när­maste för­fa­der. « Värl­den, i sitt eviga be­hov av san­ning, be­hö­ver […] evigt Herak­le­i­tos », för­kun­nar han. Och på an­nat håll:

« […] um­gänget med Herak­le­i­tos ger mig större ro och tröst än nå­got an­nat. In­stäm­man­det i för­gäng­lig­he­ten och i förintelsen; det “ja” som sägs till mot­sä­gel­sen och kri­get; tillblivelsen, som in­ne­bär för­kas­tan­det av själva be­grep­pet “vara” — i detta måste jag er­känna […] den tanke som står när­mast min egen av alla som nå­gon­sin tänkts. »

Nietz­sche, Fri­edrich, L’Antéchrist (Antikrist), följd av Ecce homo, övers. fr. ty. av Jean-Claude Hé­me­ry, Pa­ris: Gal­li­mard, coll. « Fo­lio », 1974.

Vad den tyske fi­lo­so­fen fram­för allt fann där var mot­gif­tet mot den scho­pen­hau­e­ri­anska pes­si­mis­men. Långt ifrån att böja sig un­der oket av på­stådda fel, orätt­vi­sor, mot­sä­gel­ser, li­dan­den, be­friar sig verk­lig­he­ten från all mo­ral: den är « ett barn som le­ker, som flyt­tar brick­or: ett barns ko­nung­a­döme » (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). Om Herak­le­i­tos del­tog i bar­nens bull­rande lek i Ar­te­mis hel­ge­dom, var det för att han re­dan där be­grun­dade « världs­bar­nets stora lek », det vill säga Gud. Vil­jan till makt tar här form i Nietz­sches sin­ne: en konst­när­lig kraft som byg­ger och för­stör, med den sub­lima oskul­den hos ett barn som här och var läg­ger några ste­nar, el­ler re­ser sand­hö­gar för att åter välta dem, bortom gott och ont. Det är i den Dunk­les fot­spår som Nietz­sche « be­re­der sig att bli Antikrist, det vill säga den som för­kas­tar värl­dens mo­ra­liska in­ne­börd ».

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

Cel care se căuta pe sine însuși: măreția și singurătatea lui Heraclit

Tra­dus din fran­ceză

He­ra­clit din Efes ne par­vi­ne, din adân­cul ve­a­cu­ri­lor, prin frag­men­tele unui sul de­pus, în se­co­lul al V-lea î.Hr., în tem­plul Ar­te­mi­sei. Se dez­bate încă pen­tru a ști dacă acest sul era un tra­tat con­ti­nuu, sau dacă el con­sta din gân­duri izo­la­te, pre­cum cele pe care ha­zar­dul ci­ta­te­lor ni le-a păs­trat. He­ra­clit se ex­prima aco­lo, în orice caz, în­tr-un stil si­bi­lin, concis, me­nit să ui­me­as­că; lua de­o­po­trivă to­nul unui pro­fet și lim­ba­jul unui fi­lo­sof. De ai­ci, acest epi­tet de Obs­cur sau Te­ne­brosu (Σκοτεινός) atât de des ală­tu­rat nu­me­lui său, dar care nu mi se pare mai pu­țin exa­ge­rat: « De­si­gur, [lec­tura sa] este de un abord as­pru și di­fi­cil. Noap­tea este în­tu­ne­ca­tă, te­ne­brele sunt de­se. Dar dacă un ini­țiat te ghi­de­a­ză, vei ve­dea lim­pede în această carte mai mult de­cât în plină lu­mină a soa­re­lui » (An­to­lo­gie grea­că, după ma­nu­scri­sul pa­la­tin). Stră­lu­ci­rile care ne-au ră­mas din doc­trina sa sunt pre­cum ful­ge­rele unei furt­uni care s-ar fi re­tras în mod mis­te­ri­os, sfâ­și­ind noap­tea pre­so­cra­tică cu un foc ce nu se poate com­para cu nici­u­nul al­tul. He­gel, re­tră­gând țâș­ni­rea « lu­mi­nii gân­di­rii », re­cu­noaște în He­ra­clit fi­gura cea mai stră­lu­ci­tor cen­tra­lă. Hei­degger în­tă­reș­te: « He­ra­clit este su­pra­nu­mit “Obs­cu­rul”. Or, el este Lu­mi­no­sul. Căci el spune ceea ce lu­mi­ne­a­ză, în­cer­când să in­vite lu­mina să pă­trundă în lim­ba­jul gân­di­rii »1Hei­degger, Mar­tin, Es­sais et Con­féren­ces (Ese­uri și Con­fe­rințe), trad. de l’al­le­mand par An­dré Préau, préf. de Jean Beau­fret, Pa­ris : Gal­li­mard, coll. « Les Es­sais » (« Ese­u­rile »), 1958..

Regalitatea refuzului

La această apa­rentă obs­cu­ri­tate se adă­uga la He­ra­clit un fond de or­go­liu și dis­preț față de se­me­nii săi. Căci atunci când un fi­lo­sof este mân­dru, nu este nici­o­dată pe ju­mă­ta­te. Prinț moș­te­ni­tor, el aban­dona fără gre­u­tate dem­ni­ta­tea re­gală fra­te­lui său, apoi re­fuza să le­gi­fe­reze pen­tru o ce­tate pe care o ju­deca ire­me­di­a­bil « sub stă­pâ­ni­rea unei con­sti­tu­ții rele » (πονηρᾷ πολιτείᾳ). Ia­tă-l re­tras în sanc­tu­a­rul Ar­te­mi­sei, ju­cân­du-se cu as­tra­gale îm­pre­ună cu co­pi­ii. Se în­ghe­su­iau cu­ri­o­șii în ju­rul lui? Le arun­ca:

« De ce vă mi­ra­ți, ti­că­lo­și­lor? Oare nu este mai bine să fac aceasta de­cât să duc cu voi viața ce­tă­ții? » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

Di­o­gène La­ër­ce, Li­vre IX (Car­tea a IX-a), trad. du grec par Jac­ques Brun­schwig, dans Vies et Doc­tri­nes des phi­lo­sophes il­lus­tres (Vieți și Doc­trine ale fi­lo­so­fi­lor iluș­tri), trad. sous la dir. de Ma­ri­e-O­dile Go­u­le­t-Ca­zé, Pa­ris : Li­brai­rie générale françai­se, coll. « La Po­chothèque », 1999.

Acest în­țe­lept nu avea ne­voie de ni­me­ni, dis­pre­țu­ind până și so­ci­e­ta­tea sa­van­ți­lor. Cu toate aces­tea, nu era un om in­sen­si­bil; și când se mâh­nea de ne­no­ro­ci­rile care țe­seau exis­tența uma­nă, la­cri­mile îi ur­cau în ochi. « M-am că­u­tat pe mine în­sumi » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), măr­tu­ri­sește el, ca și cum ar fi fost sin­gu­rul care re­a­liza cu ade­vă­rat pre­cep­tul del­fic « Cu­noaș­te-te pe tine în­suți ». Niet­zs­che va simți te­roa­rea sa­cră a aces­tei au­tar­hii: « nu se poate ghici », va spune fi­lo­so­ful vo­in­ței de pu­te­re, « ce a fost sen­ti­men­tul de sin­gu­ră­tate ca­re-l pă­trun­dea pe er­mi­tul efe­sian al tem­plu­lui Ar­te­mi­sei dacă nu te re­gă­sești tu în­suți îm­pie­trit de groază pe mun­tele cel mai pus­tiu și cel mai săl­ba­tic »2Niet­zs­che, Frie­dri­ch, La Phi­lo­sophie à l’épo­que tra­gi­que des Grecs (Fi­lo­so­fia în epoca tra­gică a gre­ci­lor), trad. de l’al­le­mand par Mi­chel Haar et Marc de La­u­nay, dans Œuvres (Opere). I, trad. sous la dir. de Marc de La­u­nay, Pa­ris : Gal­li­mard, coll. « Bi­bli­othèque de la Pléiade », 2000..

Vertijul scurgerii universale

În timp ce la ce­lă­lalt ca­păt al lu­mii gre­cești, școala din Elea în­ghe­țase fi­ința în­tr-o imo­bi­li­tate de ghea­ță, He­ra­clit con­cepe uni­ta­tea ca un flu­viu în per­pe­tuă miș­ca­re, care rămâne ace­lași, deși me­reu di­fe­rit, va­lu­rile noi îm­pin­gând fără ră­gaz pe cele vechi îna­in­tea lor3Prin această ima­gi­ne, He­ra­clit nu spune doar că exis­tența este sor­tită vi­ci­si­tu­di­ni­lor și de­cli­nu­ri­lor, ci că niciun lu­cru nu este aceasta sau ace­ea: el devine. Lu­mea sea­mănă cu cyceonul (κυκεών), acel ames­tec de vin, brânză rasă și fă­ină de orz, a că­rui con­sis­tență densă nu-și da­to­re­ază uni­ta­tea de­cât agi­tă­rii. Când aceasta în­ce­tea­ză, ele­men­tele se di­so­ci­a­ză, gre­u­ta­tea re­ca­de, și această bă­u­tură ri­tu­ală nu mai es­te. Miș­ca­rea se do­ve­dește ast­fel con­sti­tu­tivă a uni­rii con­tra­ri­i­lor: « Chiar și cyceonul se des­com­pune dacă nu-l ames­teci » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. Con­tra ilu­ziei co­mune a per­sis­ten­ței, ni­mic nu este sta­bil: « To­tul curge » (Πάντα ῥεῖ), « To­tul este devenire » (He­ge­l), « Toate lu­cru­rile […] se cla­tină ne­în­ce­tat […]. Nu pic­tez fi­in­ța. Pic­tez tre­ce­rea » (Montaig­ne).

Scur­ge­rea tu­tu­ror lu­cru­ri­lor are drept con­se­cință fap­tul că to­tul se con­ver­tește în con­tra­riul său. Dacă fi­ința nu există de­cât în schim­ba­re, ea este în mod fa­tal un me­diu în­tre doi ter­meni opuși; în fi­e­care cli­pă, ne aflăm în pre­zența aces­tei li­mite de ne­prins unde se ating două ca­li­tăți con­tra­re. O lege te­ri­bilă care se aplică fi­in­ței umane în­seși, a că­rei fi­e­care vâr­stă este moar­tea ce­lei pre­ce­den­te:

« Oare su­ga­rul n-a dis­pă­rut în co­pil, și co­pi­lul în bă­i­at, efe­bul în ado­les­cent, ado­les­cen­tul în tâ­năr, apoi […] omul ma­tur în bă­trân […]? Poate […] na­tura ne în­vață în tă­cere să nu ne te­mem de moar­tea de­fi­ni­ti­vă? »

Phi­lon d’A­le­xan­drie, De Io­sepho (Des­pre Io­sif), trad. du grec par Jean La­por­te, Pa­ris : Édi­tions du Cerf, coll. « Les Œu­vres de Phi­lon d’A­le­xan­drie » (« Ope­rele lui Fi­lon din Ale­xan­dria »), 1964.

Estetica jocului cosmic

În că­u­ta­rea unei afir­mări tra­gice a vie­ții, Niet­zs­che va face din er­mi­tul din Efes cel mai apro­piat stră­moș al său. « Lu­mea, în eterna sa ne­voie de ade­văr, are […] eternă ne­voie de He­ra­clit », va de­clara el. Și în altă par­te:

« […] frec­ven­ta­rea lui He­ra­clit mă pune mai în lar­gul meu și mă re­con­for­tează mai mult de­cât ori­care al­ta. Con­sim­ți­rea la im­per­ma­nență și la anihilare; “da­”-ul spus con­tra­dic­ției și răz­bo­i­u­lui; devenirea, im­pli­când re­fu­zul no­țiu­nii în­seși de “ființă” — în aceas­ta, tre­buie să re­cu­nosc […] gân­di­rea cea mai apro­pi­ată de a mea care a fost vreo­dată con­ce­pu­tă. »

Niet­zs­che, Frie­dri­ch, L’Antéchrist (Antichristul), suivi de Ecce homo, trad. de l’al­le­mand par Je­an-Cla­ude Hé­me­ry, Pa­ris : Gal­li­mard, coll. « Fo­lio », 1974.

Ceea ce fi­lo­so­ful ger­man va găsi acolo mai ales, este an­ti­do­tul la pe­si­mis­mul scho­pen­hau­e­ri­an. De­parte de a se pleca sub ju­gul pre­tin­se­lor gre­șe­li, ne­drep­tă­ți, con­tra­dic­ții, su­fe­rin­țe, re­a­li­ta­tea se eli­be­re­ază de orice mo­ra­lă: ea este « un co­pil care se joa­că, care îm­pinge pi­o­nii: re­ga­li­tate a unui co­pil » (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). Dacă He­ra­clit se ames­teca în jo­cul co­pi­i­lor zgo­mo­toși din sanc­tu­a­rul Ar­te­mi­sei, aceasta era pen­tru că me­dita deja acolo « jo­cul ma­re­lui co­pi­l-lume », adică Dum­ne­zeu. Vo­ința de pu­tere se schi­țe­ază aici în spi­ri­tul lui Niet­zs­che: o forță ar­tistă care con­stru­iește și dis­tru­ge, cu su­blima ino­cență a unui co­pil care pune ici și colo câ­teva pie­tri­ce­le, sau ri­dică mo­vile de ni­sip pen­tru a le răs­turna din nou, din­colo de bine și de rău. În pa­șii Obs­cu­ru­lui Niet­zs­che « se pre­gă­tește să de­vină Antichristul, adică cel care res­pinge sem­ni­fi­ca­ția mo­rală a lu­mii ».

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

자기 자신을 찾았던 자: 헤라클레이토스의 위대함과 고독

프랑스어에서 번역됨

에페소스의 헤라클레이토스는 기원전 5세기 아르테미스 신전에 봉헌된 두루마리의 단편들을 통해 까마득한 옛날로부터 우리에게 전해진다. 이 두루마리가 일관된 논문이었는지, 아니면 인용의 우연이 보존해 준 것처럼 단편적인 사유들로 이루어져 있었는지는 오늘날까지도 논쟁 중이다. 어쨌든 헤라클레이토스는 무녀와도 같은, 간결하고 놀라움을 자아내는 문체로 글을 썼으며, 예언자의 어조와 철학자의 언어를 동시에 구사했다. 그의 이름에 그토록 자주 붙는 ’어둠의 철학자’ 혹은 ’난해한 자’(Σκοτεινός)라는 별칭은 여기서 유래하지만, 내가 보기에는 과장된 것이다: « 물론 [그의] 글은 처음 접하기에 거칠고 어렵다. 밤은 어둡고 암흑은 짙다. 그러나 입문자가 그대를 인도한다면, 이 책 안에서 대낮보다 더 선명하게 보게 되리라 »(팔라틴 사본에 의거한 그리스 선집). 그의 학설에서 남은 빛나는 파편들은, 그 어떤 것과도 비할 수 없는 불꽃으로 소크라테스 이전의 밤을 가르며 신비롭게 물러간 폭풍우의 번갯불과도 같다. 헤겔은 « 사유의 빛 »의 분출을 되짚으며 헤라클레이토스에게서 가장 찬란하게 중심적인 인물을 발견한다. 하이데거는 더 나아간다: « 헤라클레이토스에게는 “어둠의 철학자”라는 별명이 붙어 있다. 그러나 그는 밝은 자이다. 왜냐하면 그는 비추는 것을 말하면서, 그 빛이 사유의 언어 안으로 들어오도록 초대하려 했기 때문이다 »1Heidegger, Martin, Essais et Conférences (논문과 강연), trad. de l’allemand par André Préau, préf. de Jean Beaufret, Paris : Gallimard, coll. « Les Essais », 1958..

거부의 왕권

이러한 겉보기의 난해함에 더해, 헤라클레이토스에게는 동류에 대한 오만함과 경멸의 바탕이 있었다. 철학자가 자존심이 세면, 결코 절반에 그치는 법이 없기 때문이다. 왕위 계승자였던 그는 기꺼이 왕의 존엄을 동생에게 양보하고, 이어서 « 나쁜 정체의 지배 아래 »(πονηρᾷ πολιτείᾳ) 있다고 판단한 도시국가를 위해 입법하기를 거부했다. 그리하여 그는 아르테미스 신전에 은거하여 아이들과 주사위 놀이를 했다. 구경꾼들이 그 주변으로 몰려들었을 때, 그는 그들에게 이렇게 내던졌다:

« 왜 놀라는가, 이 못된 것들아? 이것이 너희와 함께 국정에 참여하는 것보다 낫지 않느냐? » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

Diogène Laërce, Livre IX (디오게네스 라에르티오스, 제9권), trad. du grec par Jacques Brunschwig, dans Vies et Doctrines des philosophes illustres (저명한 철학자들의 생애와 학설), trad. sous la dir. de Marie-Odile Goulet-Cazé, Paris : Librairie générale française, coll. « La Pochothèque », 1999.

이 현자는 누구도 필요로 하지 않았고, 학자들과의 교류까지도 멸시했다. 그러나 그렇다고 무감각한 사람은 아니었다; 인간 존재를 엮는 불행에 괴로워할 때면 눈물이 솟아올랐다. « 나는 나 자신을 탐구하였다 » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν)고 그는 고백하는데, 마치 오직 자신만이 델포이의 격언 « 너 자신을 알라 »를 진정으로 실현한 것처럼 보인다. 니체는 이 자급자족의 신성한 전율을 느꼈다: « 사람이 가장 황량하고 거친 산중에서 스스로 공포에 질려 돌처럼 굳어 본 적이 없다면 », 의지의 철학자는 말할 것이다, « 아르테미스 신전의 에페소스 은둔자를 관통했던 고독의 감정이 어떠했는지 짐작조차 할 수 없다 »2Nietzsche, Friedrich, La Philosophie à l’époque tragique des Grecs (그리스인의 비극 시대의 철학), trad. de l’allemand par Michel Haar et Marc de Launay, dans Œuvres (저작집). I, trad. sous la dir. de Marc de Launay, Paris : Gallimard, coll. « Bibliothèque de la Pléiade », 2000..

보편적 흐름의 현기증

그리스 세계의 반대편 끝에서 엘레아 학파가 존재를 얼음 같은 부동성 속에 가두고 있을 때, 헤라클레이토스는 통일성을 끊임없이 흐르는 강으로 구상했다. 이 강은 새로운 물결이 쉼 없이 이전의 것을 밀어내면서도 언제나 다르지만 동일한 채로 남아 있다3이 비유를 통해 헤라클레이토스는 단지 존재가 변전과 쇠락에 처해 있다고만 말하는 것이 아니라, 어떤 것도 이것 또는 저것으로 있는 것이 아니라 그것으로 되어 가는 것이라고 말한다. 세계는 퀴케온(κυκεών) — 포도주, 간 치즈, 보릿가루를 섞은 음료 — 과 닮았는데, 그 걸쭉한 농도는 오직 저어 줌으로써만 통일성을 유지한다. 저어 주기를 멈추면 요소들이 분리되고 무거운 것은 가라앉으며, 이 제의적 음료는 더 이상 존재하지 않게 된다. 따라서 운동은 대립물의 결합에 본질적인 것으로 드러난다: « 퀴케온조차 저어 주지 않으면 분리된다 » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. 지속이라는 통념적 환상에 맞서, 안정된 것은 아무것도 없다: « 만물은 흐른다 » (Πάντα ῥεῖ), « 만물은 생성이다 » (헤겔), « 모든 것은 (…) 끊임없이 흔들린다 (…). 나는 존재를 그리지 않는다. 나는 이행을 그린다 » (몽테뉴).

만물의 흐름은 모든 것이 그 반대로 전환된다는 결과를 낳는다. 존재가 오직 변화 속에서만 존재한다면, 두 대립하는 항 사이의 중간일 수밖에 없다; 매 순간 두 상반된 성질이 접하는 포착 불가능한 경계에 마주하게 된다. 이 무서운 법칙은 인간 존재 자체에도 적용되며, 각 나이는 이전 나이의 죽음이다:

« 젖먹이가 어린아이 속에 사라지고, 어린아이가 소년 속에, 소년이 청소년 속에, 청소년이 청년 속에, 그리고 (…) 장년이 노인 속에 사라지지 않았던가 (…)? 아마도 (…) 자연은 우리에게 최후의 죽음을 두려워하지 말라고 조용히 가르치고 있는 것이리라? »

Philon d’Alexandrie, De Iosepho (알렉산드리아의 필론, 「요셉에 관하여」), trad. du grec par Jean Laporte, Paris : Éditions du Cerf, coll. « Les Œuvres de Philon d’Alexandrie » (알렉산드리아의 필론 저작집), 1964.

우주적 놀이의 미학

삶에 대한 비극적 긍정을 추구하며, 니체는 에페소스의 은둔자를 자신의 가장 가까운 선조로 삼았다. « 세계는 영원한 진리의 필요 속에서 (…) 영원히 헤라클레이토스를 필요로 한다 »고 그는 선언했다. 그리고 다른 곳에서:

« (…) 헤라클레이토스와의 교류는 다른 무엇보다도 나를 편안하게 하고 위로한다. 무상성과 소멸에 대한 동의; 모순과 전쟁에 대한 “예”; “존재”라는 관념 자체의 거부를 함축하는 생성 — 이 점에서 나는 (…) 이제껏 구상된 사유 중 나의 사유에 가장 가까운 것을 인정하지 않을 수 없다. »

Nietzsche, Friedrich, L’Antéchrist (적그리스도), suivi de Ecce homo (이 사람을 보라), trad. de l’allemand par Jean-Claude Hémery, Paris : Gallimard, coll. « Folio », 1974.

독일 철학자가 거기서 무엇보다도 발견한 것은 쇼펜하우어적 비관주의에 대한 해독제였다. 이른바 과실, 부정의, 모순, 고통의 멍에 아래 굴복하기는커녕, 현실은 모든 도덕에서 벗어난다: 그것은 « 놀이하는 어린아이, 장기를 두는 어린아이: 어린아이의 왕권 » (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη)이다. 헤라클레이토스가 아르테미스 신전에서 시끄러운 아이들의 놀이에 섞였다면, 그것은 거기서 이미 « 세계라는 위대한 아이의 놀이 », 즉 신을 명상하고 있었기 때문이다. 힘에의 의지는 여기서 니체의 정신 속에 윤곽을 드러낸다: 선악의 저편에서, 여기저기 조약돌을 놓거나 모래성을 쌓아서는 다시 무너뜨리는 어린아이의 숭고한 천진함으로 건설하고 파괴하는 예술가적 힘. 니체가 « 적그리스도, 즉 세계의 도덕적 의미를 거부하는 자가 되기 위해 준비하는 » 것은 바로 이 어둠의 철학자의 발자취 속에서이다.

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

Ten, który szukał samego siebie: wielkość i samotność Heraklita

Prze­tłuma­czone z fran­cu­skiego

Heraklit z Efezu do­ciera do nas z głębin wie­ków po­przez frag­menty zwoju zło­żonego w V wieku p.n.e. w świą­tyni Ar­temi­dy. Do dziś trwa spór, czy ów zwój stanowił cią­gły trak­tat, czy też składał się z myśli od­ręb­nych, ta­kich jak te, które przy­pa­dek cytatów nam za­chował. Heraklit wy­rażał się w nich w każ­dym razie sty­lem sy­bi­liń­skim, zwię­złym, zdol­nym wprawić w zdu­mie­nie; przy­bie­rał za­razem ton pro­roka i język fi­lozofa. Stąd ów przy­domek Ciem­nego lub Mrocz­nego (Σκοτεινός), tak często to­warzyszący jego imie­niu, lecz który wy­daje mi się nie mniej prze­sadzony: « Z pew­no­ścią [jego] lek­tura jest z po­czątku su­rowa i trud­na. Noc jest ciem­na, mroki gęste. Ale jeśli wtajem­niczony cię po­pro­wadzi, uj­rzysz w tej księ­dze ja­śniej niż w peł­nym słońcu » (An­to­logia grec­ka, we­dług ręko­pisu pa­latyń­skiego). Błyski, które po­zostały nam z jego na­uki, są ni­czym ful­guracje bu­rzy, która w ta­jem­niczy spo­sób się od­daliła, roz­dzie­rając noc pre­so­kratyczną ogniem nie da­jącym się z żad­nym in­nym po­rów­nać. Hegel, kreśląc na­ro­dziny « świa­tła myśli », roz­po­znaje w Heraklicie po­stać naj­bar­dziej pro­mien­nie cen­tral­ną. Heideg­ger idzie jesz­cze da­lej: « Heraklit nosi przy­domek “Ciem­ne­go”. Tym­czasem jest on Ja­snym. Al­bo­wiem mówi to, co oświe­ca, próbu­jąc za­pro­sić jego świa­tło do wej­ścia w język myśli »1Heideg­ger, Mar­tin, Es­sais et Con­féren­ces (Eseje i od­czyty), trad. de l’al­le­mand par An­dré Préau (tłum. z nie­miec­kiego An­dré Préau), préf. de Jean Be­au­fret, Pa­ris : Gal­limard, coll. « Les Es­sais », 1958..

Królewskość odmowy

Do tej po­zor­nej ciem­no­ści do­chodziła u Heraklita głęboka duma i po­garda dla bliź­nich. Gdy bo­wiem fi­lozof jest dum­ny, ni­gdy nie jest dumny na po­ły. Ksią­żę-dzie­dzic, bez trudu zrzekł się kró­lew­skiej god­no­ści na rzecz brata, po czym od­mówił stanowie­nia prawa dla mia­sta, które osądzał jako nie­odwołal­nie « pod pa­nowaniem złego ustroju » (πονηρᾷ πολιτείᾳ). Oto wy­cofał się do sank­tu­arium Ar­temi­dy, gra­jąc w ko­ści z dzieć­mi. Gdy cie­kaw­scy tłoczyli się wo­kół nie­go, rzucał im:

« Czemu się dzi­wicie, łotrzyko­wie? Czy nie le­piej ro­bić to, niż wieść z wami życie w mie­ście? » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

Dio­gène Laër­ce, Livre IX (Dio­genes Laer­tios, Księga IX), trad. du grec par Ja­cques Brun­schwig (tłum. z grec­kiego Ja­cques Brun­schwig), dans Vies et Do­ctrines des phi­loso­phes il­lu­stres (Żywoty i po­glądy słyn­nych fi­lozofów), trad. sous la dir. de Ma­rie-Odile Gou­le­t-Ca­zé, Pa­ris : Librairie générale française, coll. « La Po­chothèque », 1999.

Ów mędrzec nie po­trze­bo­wał ni­ko­go, gar­dzący na­wet to­warzystwem uczonych. Nie był jed­nak człowie­kiem nie­czułym; a gdy smu­cił się nie­szczę­ścia­mi, z których utkana była ludzka eg­zysten­cja, łzy na­pływały mu do oczu. « Szuka­łem sa­mego sie­bie » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), wy­zna­je, jakby był jedynym, który na­prawdę urze­czywist­nił del­ficki na­kaz « Po­znaj sa­mego sie­bie ». Nie­tz­sche po­czuje święty lęk przed tą au­tar­kią: « nie można od­gad­nąć », po­wie fi­lozof woli mo­cy, « czym było uczucie sa­mot­no­ści prze­nika­jące efezyj­skiego pustel­nika ze świą­tyni Ar­temi­dy, jeśli sa­memu nie od­naj­dzie się sie­bie, ska­mie­nia­łego z prze­rażenia, w naj­dzik­szych i naj­bar­dziej opusto­sza­łych górach »2Nie­tz­sche, Frie­drich, La Phi­loso­phie à l’épo­que tra­gique des Grecs (Fi­lozofia w tra­gicz­nej epoce Greków), trad. de l’al­le­mand par Mi­chel Haar et Marc de Lau­nay (tłum. z nie­miec­kiego Mi­chel Haar i Marc de Lau­nay), dans Œuvres (Dzieła). I, trad. sous la dir. de Marc de Lau­nay, Pa­ris : Gal­limard, coll. « Bi­blio­thèque de la Pléiade », 2000..

Zawrót głowy powszechnego przepływu

Pod­czas gdy na drugim krańcu grec­kiego świata szkoła ele­acka za­mrażała byt w lodowatym bez­ruchu, Heraklit poj­muje jed­ność jako rzekę w wiecz­nym ruchu, po­zostającą tą sa­mą, choć za­wsze od­mienną — nowe fale bez­ustan­nie po­pychają dawne przed sobą3Przez ten ob­raz Heraklit nie mówi jedynie, że eg­zysten­cja ska­zana jest na zmienne ko­leje losu i upad­ki, lecz że żadna rzecz nie jest tym a tym: ona tym się staje. Świat przy­po­mina kykeon (κυκεών), ową mie­sza­ninę wi­na, tar­tego sera i mąki jęcz­mien­nej, której gęsta kon­sy­sten­cja za­wdzię­cza swoją jed­ność jedynie mie­sza­niu. Gdy ono ustaje, skład­niki roz­dzie­lają się, to, co cięż­sze, opada i ten rytu­alny na­pój prze­staje ist­nieć. Ruch oka­zuje się w ten spo­sób kon­sty­tu­tywny dla jed­no­ści prze­ci­wień­stw: « Na­wet kykeon roz­kłada się, jeśli się go nie mie­sza » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. Wbrew po­wszech­nej ilu­zji trwało­ści, nic nie jest stałe: « Wszystko płynie » (Πάντα ῥεῖ), « Wszystko jest stawaniem się » (Hegel), « Wszyst­kie rze­czy […] chybo­czą się bez prze­rwy […]. Nie ma­luję by­tu. Ma­luję przej­ście » (Mon­taigne).

Płynię­cie wszyst­kich rze­czy po­ciąga za sobą ten skutek, że wszystko prze­kształca się w swoje prze­ci­wień­stwo. Jeśli byt ist­nieje jedynie w zmia­nie, jest siłą rze­czy środ­kiem mię­dzy dwoma prze­ciw­staw­nymi bie­guna­mi; w każ­dej chwili staje się nie­uchwytną gra­nicą, gdzie sty­kają się dwie prze­ciwne ja­ko­ści. Strasz­liwe pra­wo, które sto­suje się do sa­mego człowie­ka, bo każdy wiek jest śmier­cią te­go, który go po­prze­dza:

« Czyż nie­mowlę nie zni­kło w dziec­ku, a dziecko w chłop­cu, młodzie­niec w ado­le­scen­cie, ado­le­scent w młodym męż­czyź­nie, a po­tem […] mąż doj­rzały w starcu […]? Być może […] na­tura uczy nas po ci­chu, by nie lękać się ostatecz­nej śmier­ci? »

Phi­lon d’Ale­xan­drie, De Io­se­pho (Fi­lon z Alek­san­drii, O Józe­fie), trad. du grec par Jean Laporte (tłum. z grec­kiego Jean Lapor­te), Pa­ris : Éditions du Cerf, coll. « Les Œuvres de Phi­lon d’Ale­xan­drie », 1964.

Estetyka kosmicznej gry

W po­szuki­waniu tra­gicz­nej afir­ma­cji życia, Nie­tz­sche uczyni z efezyj­skiego pustel­nika swego naj­bliż­szego przod­ka. « Świat, w swej od­wiecz­nej po­trze­bie praw­dy, ma […] od­wiecz­nie po­trzebę Heraklita », oświad­czy. I gdzie in­dziej:

« […] ob­cowanie z Heraklitem daje mi wię­cej swobody i po­cie­chy niż ja­kie­kol­wiek in­ne. Przy­zwole­nie na nie­trwałość i na unicestwienie; “tak” po­wie­dziane sprzecz­no­ści i woj­nie; stawanie się, za­kładające od­rzucenie sa­mego po­jęcia “bytu” — w tym mu­szę roz­po­znać […] myśl naj­bliż­szą mo­jej, jaka kie­dykol­wiek zo­stała po­myślana. »

Nie­tz­sche, Frie­drich, L’Antéchrist (Antychryst), su­ivi de Ecce homo, trad. de l’al­le­mand par Jean-C­laude Hémery (tłum. z nie­miec­kiego Jean-C­laude Hémery), Pa­ris : Gal­limard, coll. « Fo­lio », 1974.

To, co nie­miecki fi­lozof w nim przede wszyst­kim od­naj­dzie, to an­tidotum na schopen­hau­erow­ski pe­sy­mizm. Da­leka od ugina­nia się pod jarz­mem rze­ko­mych win, nie­sprawie­dliwo­ści, sprzecz­no­ści, cier­pień, rze­czywistość wy­zwala się z wszel­kiej mo­ral­no­ści: jest « dziec­kiem, które się bawi, prze­suwa ka­myki na plan­szy: kró­le­stwo dziecka » (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). Jeśli Heraklit wmie­szał się w za­bawę hałaśliwych dzieci w sank­tu­arium Ar­temi­dy, to dlatego, że medyto­wał tam już nad « grą wiel­kiego dziec­ka-świata », czyli Bo­ga. Wola mocy za­ryso­wuje się tu w umyśle Nie­tz­schego: ar­ty­styczna si­ła, która bu­duje i bu­rzy, ze wznio­słą nie­win­no­ścią dziecka układającego tu i ów­dzie ka­myczki lub sy­pa­jącego kopce z pia­sku, by znów je obalić, poza do­brem i złem. To w ślady Ciem­nego Nie­tz­sche « szy­kuje się, by stać się Antychrystem, czyli tym, który od­rzuca mo­ralną in­ter­pre­tację świata ».

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

Dia yang Mencari Dirinya Sendiri: Kebesaran dan Kesendirian Héraclite

Di­ter­je­mah­kan dari ba­hasa Pran­cis

Hérac­lite dari Ép­hèse sam­pai ke­pada ki­ta, dari ke­da­laman za­man, me­la­lui frag­men-frag­men se­buah gu­lungan yang di­sim­pan, pada abad ke-5 SM, di kuil Ar­témis. Ma­sih di­per­de­bat­kan apa­kah gu­lungan itu me­ru­pa­kan se­buah ri­sa­lah utuh, atau­kah ter­diri dari pe­mi­ki­ran-pe­mi­ki­ran ter­pi­sah, se­perti yang se­cara ke­be­tulan di­les­ta­rikan oleh ku­tip­an-ku­tip­an. Hérac­li­te, ba­gai­man­a­pun, meng­ung­kap­kan di­r­i­nya da­lam gaya si­bi­lis, pa­dat, yang me­nge­jut­kan; ia se­ka­li­gus meng­am­bil nada se­o­rang nabi dan ba­hasa se­o­rang fil­suf. Dari si­tu­lah ju­lukan Sang Ge­lap atau Sang Ke­lam (Σκοτεινός) yang be­gitu se­ring di­san­ding­kan de­ngan na­ma­nya, na­mun yang me­nu­rut saya te­tap­lah ber­le­bih­an: « Me­mang [pem­ba­caan kar­ya­nya] su­lit dan be­rat pada awal­nya. Ma­lam ge­lap gu­l­i­ta, ke­ge­lapan pe­kat. Na­mun jika se­o­rang ini­siat mem­bim­bing­mu, kau akan me­li­hat te­rang da­lam buku ini le­bih je­las da­ri­pada di ba­wah si­nar ma­ta­hari » (An­to­logi Yu­na­ni, ber­da­sar­kan ma­nus­krip pa­latin). Per­cik­an-per­cikan yang ter­sisa dari ajar­an­nya ba­gai­kan ki­la­tan ba­dai yang se­cara mis­te­rius te­lah su­rut, mem­be­lah ma­lam pra­so­kra­tik de­ngan api yang tak ter­tan­dingi. He­gel, me­ne­lu­suri pan­caran « ca­haya pe­mi­ki­ran », meng­a­kui da­lam diri Hérac­lite so­sok pa­ling ce­mer­lang dan sen­tral. He­i­deg­ger me­nam­bah­kan: « Hérac­lite di­ju­luki “Sang Ge­lap”. Pa­da­hal di­a­lah Sang Te­rang. Se­bab ia me­nga­ta­kan apa yang me­ne­rangi, de­ngan ber­u­saha meng­un­dang ca­ha­ya­nya ma­suk ke da­lam ba­hasa pe­mi­ki­ran »1He­i­deg­ger, Mar­tin, Es­sais et Con­féren­ces (E­sai-e­sai dan Ku­l­i­ah-ku­l­i­ah), terj. dari ba­hasa Jer­man oleh An­dré Préau, kata peng­an­tar oleh Jean Be­auf­ret, Pa­ris: Gal­li­ma­rd, seri « Les Es­sais », 1958..

Kerajaan Penolakan

Di ba­lik ke­ge­lapan yang tam­pak itu, Hérac­lite me­nyim­pan ke­ang­kuhan dan si­kap me­ren­dah­kan ter­ha­dap se­sa­ma­nya. Se­bab ke­tika se­o­rang fil­suf bang­ga, ia ti­dak per­nah se­te­ngah-se­te­ngah. Pa­nge­ran pe­wa­ris, ia me­le­pas­kan tanpa ke­su­l­itan mar­ta­bat ke­ra­jaan ke­pada sau­da­ra­nya, lalu me­no­lak mem­buat un­dang-un­dang bagi se­buah kota yang di­ang­gap­nya tak ter­se­m­buh­kan « di ba­wah ceng­ke­raman kon­s­ti­tusi yang bu­ruk » (πονηρᾷ πολιτείᾳ). Maka ia me­nying­kir ke tem­pat suci Ar­témis, ber­main batu tu­lang de­ngan anak-a­nak. Apa­kah orang-o­rang pe­na­saran ber­ke­ru­mun di se­ke­li­ling­nya? Ia me­lem­par­kan ke­pada me­re­ka:

« Meng­apa ka­lian he­ran, hai orang-o­rang hi­na? Bu­kan­kah le­bih baik me­la­ku­kan ini da­ri­pada men­ja­lani ke­hi­dupan kota ber­sama ka­li­an? » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

Di­ogène Laër­ce, Livre IX (Buku IX), terj. dari ba­hasa Yu­nani oleh Jac­ques Brun­s­c­h­wig, da­lam Vies et Doc­tri­nes des phi­lo­sop­hes il­lus­t­res (Ke­hi­dupan dan Ajaran Para Fil­suf Ter­masy­hur), terj. di ba­wah arahan Ma­ri­e-O­dile Go­u­let-Cazé, Pa­ris: Libr­a­irie générale françai­se, seri « La Poc­hot­hèque », 1999.

Orang bi­jak ini ti­dak mem­bu­tuh­kan si­apa pun, me­re­meh­kan bah­kan per­ga­ulan de­ngan para cen­de­ki­a­wan. Na­mun de­mi­ki­an, ia bu­kan­lah se­o­rang yang tak ber­pe­ra­sa­an; dan ke­tika ia ber­duka atas ke­ma­langan yang me­ra­jut ke­ber­a­daan ma­nu­sia, air mata naik ke pe­lu­puk ma­ta­nya. « Aku te­lah men­cari di­r­iku sen­diri » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), aku­nya, se­o­lah-o­lah ha­nya di­a­lah sa­tu-sa­tu­nya yang be­nar-be­nar me­wu­jud­kan pe­rin­tah Del­phi « Ke­nal­i­lah di­r­imu sen­diri ». Ni­et­z­s­che akan me­ra­sa­kan ke­gen­taran sa­k­ral dari ke­man­di­r­ian ini: « tak se­o­rang pun da­pat men­duga », kata fil­suf ke­hen­dak un­tuk ber­ku­asa itu, « apa yang men­jadi pe­ra­saan ke­sen­di­r­ian yang me­re­sapi sang per­tapa Ép­hèse dari kuil Ar­témis jika se­se­o­rang ti­dak men­da­pati di­r­i­nya sen­diri mem­batu ka­rena ngeri di pe­gu­nungan yang pa­ling su­nyi dan pa­ling liar »2Ni­et­z­s­c­he, Fri­ed­rich, La Phi­lo­sop­hie à l’épo­que tra­gi­que des Grecs (Fil­sa­fat pada Za­man Tra­gis Bangsa Yu­na­ni), terj. dari ba­hasa Jer­man oleh Mic­hel Haar dan Marc de La­un­ay, da­lam Œuvres (Kar­ya-kar­ya). I, terj. di ba­wah arahan Marc de La­un­ay, Pa­ris: Gal­li­ma­rd, seri « Bib­li­o­t­hèque de la Pléi­ade », 2000..

Vertigo Aliran Universal

Se­men­tara di ujung lain du­nia Yu­na­ni, maz­hab Élée mem­be­ku­kan ada da­lam ke­be­kuan es, Hérac­lite me­ma­hami ke­sa­tuan se­ba­gai su­ngai yang te­rus ber­ge­rak, yang te­tap sa­ma, mes­ki­pun se­lalu ber­be­da, ge­lom­bang-ge­lom­bang baru tanpa henti men­do­r­ong yang lama di de­pan­nya3De­ngan gam­baran ini, Hérac­lite ti­dak ha­nya me­nga­ta­kan bahwa ke­ber­a­daan di­tak­dir­kan un­tuk meng­a­lami pa­sang su­rut dan ke­me­ro­sot­an, te­tapi bahwa ti­dak ada se­su­atu pun yang adalah ini atau itu: ia menjadi-nya. Du­nia me­nye­ru­pai cycéon (κυκεών), cam­puran ang­gur, keju pa­rut, dan te­pung je­lai itu, yang ke­ken­talan pa­du­nya ha­nya ber­ta­han ber­kat peng­a­duk­an. Ke­tika peng­a­dukan ber­hen­ti, un­sur-un­sur­nya ter­pi­sah, yang be­rat teng­ge­lam kem­ba­li, dan mi­numan ri­tual ini ti­dak ada la­gi. Ge­rakan ter­nyata me­ru­pa­kan un­sur kon­s­ti­tu­tif dari per­sa­tuan hal-hal yang ber­la­wan­an: « Bah­kan cycéon pun ter­u­rai jika ti­dak di­a­duk » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. Me­la­wan ilusi umum ten­tang ke­te­guh­an, ti­dak ada yang sta­bil: « Se­ga­la­nya meng­a­lir » (Πάντα ῥεῖ), « Se­ga­la­nya ada­lah penjadian » (He­gel), « Se­gala se­su­atu […] ber­go­yang tanpa henti […]. Aku ti­dak me­lu­kis ada. Aku me­lu­kis per­a­lihan » (Mon­taig­ne).

Peng­a­liran se­gala se­su­atu mem­bawa kon­se­ku­ensi bahwa se­ga­la­nya be­ru­bah men­jadi la­wan­nya. Jika ada ha­nya ek­sis da­lam per­u­ba­han, ia nis­caya me­ru­pa­kan ti­tik te­ngah an­tara dua ku­tub yang ber­la­wan­an; di se­tiap sa­at, kita ber­ha­dapan de­ngan ba­tas yang tak ter­geng­gam di mana dua ku­a­li­tas ber­ten­tangan sa­ling ber­sen­tuh­an. Se­buah hu­kum me­nge­ri­kan yang ber­laku juga bagi ma­nu­sia itu sen­di­ri, yang se­tiap usi­a­nya ada­lah ke­ma­tian usia se­be­lum­nya:

« Bu­kan­kah bayi te­lah le­nyap da­lam anak ke­cil, dan anak ke­cil da­lam bo­cah, re­maja muda da­lam re­maja tang­gung, re­maja tang­gung da­lam pe­mu­da, lalu […] pria de­wasa da­lam orang tua […]? Mung­kin […] alam meng­a­jar­kan kita se­cara di­am-diam un­tuk ti­dak ta­kut pada ke­ma­tian yang pas­ti? »

Phi­lon d’A­lexan­drie, De Io­se­pho (Ten­tang Yu­suf), terj. dari ba­hasa Yu­nani oleh Jean La­por­te, Pa­ris: Édi­ti­ons du Ce­rf, seri « Les Œuv­res de Phi­lon d’A­lexan­drie » (Kar­ya-karya Phi­lon dari Alek­san­dri­a), 1964.

Estetika Permainan Kosmis

Da­lam pen­ca­rian akan pe­ne­gasan tra­gis atas ke­hi­dup­an, Ni­et­z­s­che men­ja­di­kan sang per­tapa Ép­hèse se­ba­gai le­lu­hur ter­de­kat­nya. « Du­nia, da­lam ke­bu­tuh­an­nya yang abadi akan ke­be­nar­an, se­la­ma­nya mem­bu­tuh­kan Hérac­lite », de­mi­kian ia me­nya­ta­kan. Dan di tem­pat la­in:

« […] per­ga­ulan de­ngan Hérac­lite mem­buat saya le­bih ten­te­ram dan meng­hi­bur saya le­bih dari yang la­in­nya. Per­se­tu­juan ter­ha­dap ke­ti­dak­ke­kalan dan ter­ha­dap pelenyapan; “ya” yang di­u­cap­kan ke­pada kon­tra­diksi dan pe­rang; penjadian, yang me­ngan­dung pe­no­lakan ter­ha­dap peng­er­tian “ada” itu sen­diri — da­lam hal ini, saya ha­rus meng­a­kui […] pe­mi­ki­ran yang pa­ling de­kat de­ngan pe­mi­ki­ran saya yang per­nah di­kan­dung. »

Ni­et­z­s­c­he, Fri­ed­rich, L’Antéchrist (Sang An­ti­kris­tus), di­i­kuti oleh Ecce homo, terj. dari ba­hasa Jer­man oleh Je­an-C­laude Hémery, Pa­ris: Gal­li­ma­rd, seri « Fo­lio », 1974.

Yang ter­u­tama di­te­mu­kan fil­suf Jer­man itu di sana ada­lah pe­na­war ter­ha­dap pe­si­misme Sc­ho­pen­hau­er. Jauh dari ter­tun­duk di ba­wah be­ban ke­sal­ah­an, ke­ti­dak­a­dil­an, kon­tra­dik­si, pen­de­ri­taan yang di­sang­ka­kan, ke­nya­taan mem­be­bas­kan diri dari se­gala mo­ral: ia ada­lah « se­o­rang anak yang ber­ma­in, yang men­do­r­ong bi­dak: ke­ra­jaan se­o­rang anak » (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). Jika Hérac­lite ber­baur da­lam per­ma­inan anak-a­nak yang ri­but di tem­pat suci Ar­témis, itu ka­rena di sana ia su­dah me­re­nung­kan « per­ma­inan anak be­sar du­nia », yakni Tu­han. Ke­hen­dak un­tuk ber­ku­asa mu­lai ter­ben­tuk di sini da­lam be­nak Ni­et­z­s­c­he: se­buah ke­ku­atan se­ni­man yang mem­ba­ngun dan meng­han­cur­kan, de­ngan ke­po­lo­san lu­hur se­o­rang anak yang me­le­tak­kan be­be­rapa ke­ri­kil di sa­na-si­ni, atau mem­ba­ngun gun­du­kan pa­sir un­tuk me­run­tuh­kan­nya kem­ba­li, me­lam­paui baik dan ja­hat. Da­lam je­jak Sang Ge­lap itu­lah Ni­et­z­s­che « ber­siap men­jadi Sang Antikristus, ya­itu ia yang me­no­lak makna mo­ral du­nia ».

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

Hij die zichzelf zocht: grootheid en eenzaamheid van Heraclitus

Ver­taald uit het Frans

He­ra­cli­tus van Efeze be­reikt ons, van­uit de diepte der tij­den, door de frag­men­ten van een boek­rol die in de 5e eeuw v.Chr. in de tem­pel van Ar­te­mis werd neer­ge­legd. Men de­bat­teert nog steeds over de vraag of deze boek­rol een door­lo­pend trak­taat was, dan wel be­stond uit los­staande ge­dach­ten, zo­als die welke het toe­val der ci­ta­ten voor ons be­waard heeft. He­ra­cli­tus drukte zich daarin in elk ge­val uit in een si­bil­lijn­se, ge­dron­gen stijl, ge­richt op ver­ba­zing; hij sloeg te­ge­lij­ker­tijd de toon van een pro­feet aan en het taal­ge­bruik van een fi­lo­soof. Van­daar dat epi­the­ton van Duis­tere of Schim­mige (Σκοτεινός) dat zo vaak aan zijn naam werd ge­hecht, maar dat mij niet­te­min over­dre­ven voor­komt: « Wel­is­waar is [zijn] lec­tuur ruw en moei­lijk toe­gan­ke­lijk. De nacht is don­ker, de duis­ter­nis dicht. Maar als een in­ge­wijde je gidst, zul je in dit boek hel­der­der zien dan in het volle zon­licht » (Griekse bloem­le­zing, naar het Pa­la­tijns hand­schrift). De schit­te­ring die ons van zijn leer is over­ge­ble­ven, is als het weer­lich­ten van een on­weer dat zich op raad­sel­ach­tige wijze heeft te­rug­ge­trok­ken, de pre­so­cra­ti­sche nacht door­klie­vend met een vuur dat met geen an­der te ver­ge­lij­ken is. He­gel, het ont­sprin­gen van het « licht van het den­ken » na­t­ra­ce­ë­rend, er­kent in He­ra­cli­tus de meest stra­lend cen­trale fi­guur. Heid­eg­ger doet er nog een schep bo­ven­op: « He­ra­cli­tus wordt “de Duis­te­re” ge­noemd. Wel­nu, hij is de Hel­de­re. Want hij zegt wat ver­licht, door te trach­ten zijn licht de taal van het den­ken bin­nen te lood­sen »1Heid­eg­ger, Mar­tin, Es­sais et Con­fé­ren­ces (Es­says en voor­drach­ten), vert. uit het Duits door An­dré Pré­au, voorw. van Jean Beau­fret, Pa­rijs: Gal­li­mard, coll. « Les Es­sais », 1958..

De Koningswaardigheid van de weigering

Bij deze schijn­bare duis­ter­heid kwam bij He­ra­cli­tus een grond van trots en min­ach­ting voor zijn me­de­men­sen. Want wan­neer een fi­lo­soof trots is, is hij het nooit half. Erf­prins zijn­de, stond hij zon­der moeite de ko­nink­lijke waar­dig­heid af aan zijn broer, en wei­gerde ver­vol­gens wet­ten op te stel­len voor een stad die hij als on­her­stel­baar « in de greep van een slechte staats­orde » (πονηρᾷ πολιτείᾳ) be­schouw­de. Daar trok hij zich te­rug in het hei­lig­dom van Ar­te­mis, bik­ke­lend met kin­de­ren. Ver­dron­gen nieuws­gie­ri­gen zich om hem heen? Dan wierp hij hun toe:

« Waarom staat gij ver­steld, schur­ken? Is het soms niet be­ter dit te doen dan met u het stads­le­ven te lei­den? » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι;)

Di­o­ge­nes Laër­ti­us, Boek IX, vert. uit het Grieks door Jacques Brun­schwig, in Vies et Doc­tri­nes des phi­lo­sop­hes il­lu­stres (Le­vens en leer­stel­lin­gen der door­luch­tige fi­lo­so­fen), vert. on­der lei­ding van Ma­rie-O­dile Gou­let-Ca­zé, Pa­rijs: Li­brai­rie gé­né­rale françai­se, coll. « La Po­cho­thèque », 1999.

Deze wijze had nie­mand no­dig, en ver­achtte zelfs het ge­zel­schap der ge­leer­den. Toch was hij geen on­ge­voe­lig mens; en wan­neer hij treurde over de ram­pen die het men­se­lijk be­staan weef­den, ste­gen hem de tra­nen naar de ogen. « Ik heb mij­zelf ge­zocht » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), be­kent hij, alsof hij de enige was die wer­ke­lijk het Delphi­sche voor­schrift « Ken uzelf » ver­wer­ke­lijk­te. Nietz­sche zou de hei­lige ver­schrik­king van deze au­tar­kie aan­voe­len: « men kan niet ver­moe­den », zou de fi­lo­soof van de wil tot macht zeg­gen, « wat het ge­voel van een­zaam­heid ge­weest moet zijn dat de Efe­zi­sche klui­ze­naar van de tem­pel van Ar­te­mis door­drong, als men zich niet zelf ver­steend van ont­zet­ting te­rug­vindt in het meest ver­la­ten en wild­ste ge­bergte »2Nietz­sche, Frie­d­rich, La Phi­lo­so­p­hie à l’é­poque tra­gique des Grecs (De fi­lo­so­fie in het tra­gi­sche tijd­perk der Grie­ken), vert. uit het Duits door Mi­chel Haar en Marc de Lau­nay, in Œuvres (Werken). I, vert. on­der lei­ding van Marc de Lau­nay, Pa­rijs: Gal­li­mard, coll. « Bi­bli­o­thèque de la Pléi­ade », 2000..

De Duizeling van de universele vloed

Ter­wijl aan het an­dere uit­einde van de Griekse we­reld de school van Elea het zijn be­vroor in een ij­zige on­be­weeg­lijk­heid, vat He­ra­cli­tus de een­heid op als een ri­vier in eeu­wig­du­rende be­we­ging, die de­zelfde blijft, hoe­wel steeds an­ders, de nieuwe gol­ven on­op­hou­de­lijk de oude voor zich uit drij­vend3Met dit beeld zegt He­ra­cli­tus niet al­leen dat het be­staan aan we­der­waar­dig­he­den en ver­val is over­ge­le­verd, maar dat geen en­kel ding dit of dat is: het wordt het. De we­reld lijkt op de cyceon (κυκεών), dat meng­sel van wijn, ge­raspte kaas en ger­ste­meel, waar­van de dikke sub­stan­tie haar een­heid slechts dankt aan het roe­ren. Wan­neer dit op­houdt, schei­den de be­stand­de­len zich, het zware zinkt neer, en deze ri­tu­ele drank is niet meer. De be­we­ging blijkt al­dus con­sti­tu­tief voor de een­heid der te­gen­stel­lin­gen: « Zelfs de cyceon ont­bindt zich als men hem niet roert » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. Te­gen de gang­bare il­lu­sie van het voort­be­staan in, is niets be­sten­dig: « Al­les stroomt » (Πάντα ῥεῖ), « Al­les is worden » (He­gel), « Alle din­gen […] wan­ke­len on­op­hou­de­lijk […]. Ik schil­der niet het zijn. Ik schil­der de over­gang » (Mon­taig­ne).

De vloed van alle din­gen heeft tot ge­volg dat al­les in zijn te­gen­deel om­slaat. In­dien het zijn slechts in de ver­an­de­ring be­staat, is het on­ver­mij­de­lijk een mid­den tus­sen twee te­gen­ge­stelde ter­men; op elk ogen­blik is men in aan­we­zig­heid van die on­grijp­bare grens waar twee te­gen­ge­stelde hoe­da­nig­he­den el­kaar ra­ken. Een ver­schrik­ke­lijke wet die ook op het men­se­lijk we­zen zelf van toe­pas­sing is, waar­van elke leef­tijd de dood van de vo­rige is:

« Is de zui­ge­ling niet ver­dwe­nen in het kind, en het kind in de knaap, de efebe in de jon­ge­ling, de jon­ge­ling in de jonge man, en ver­vol­gens […] de man op leef­tijd in de grijs­aard […]? Wel­licht […] leert de na­tuur ons stil­zwij­gend de de­fi­ni­tieve dood niet te vre­zen? »

Philo van Alexan­drië, De Io­sepho (Over Jo­zef), vert. uit het Grieks door Jean Lapor­te, Pa­rijs: Édi­ti­ons du Cerf, coll. « Les Œu­vres de Phi­lon d’A­lexan­drie », 1964.

De Esthetica van het kosmische spel

Op zoek naar een tra­gi­sche be­ves­ti­ging van het le­ven, zou Nietz­sche van de klui­ze­naar van Efeze zijn naaste voor­va­der ma­ken. « De we­reld heeft, in haar eeu­wige be­hoefte aan waar­heid, […] eeu­wig be­hoefte aan He­ra­cli­tus », zou hij ver­kla­ren. En el­ders:

« […] de om­gang met He­ra­cli­tus stelt mij meer op mijn ge­mak en troost mij meer dan welke an­dere ook. De in­stem­ming met de ver­gan­ke­lijk­heid en met de vernietiging; het “ja” ge­zegd te­gen de te­gen­strij­dig­heid en de oor­log; het worden, met in­be­grip van de ver­wer­ping van het be­grip zelf van “zijn” — daarin moet ik […] het den­ken er­ken­nen dat het dichtst bij het mijne staat dat ooit ge­dacht is. »

Nietz­sche, Frie­d­rich, L’Antéchrist (De An­ti­christ), ge­volgd door Ecce homo, vert. uit het Duits door Je­an-Claude Hé­mery, Pa­rijs: Gal­li­mard, coll. « Fo­lio », 1974.

Wat de Duitse fi­lo­soof er vooral zou vin­den, is het te­gen­gif voor het scho­pen­hau­e­ri­aanse pes­si­mis­me. Verre van te bui­gen on­der het juk van ver­meende fou­ten, on­recht­vaar­dig­he­den, te­gen­strij­dig­he­den, lij­den, ont­doet de wer­ke­lijk­heid zich van elke mo­raal: zij is « een kind dat speelt, dat schaak­stuk­ken ver­zet: ko­ning­schap van een kind » (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). Als He­ra­cli­tus zich mengde in het spel van luid­ruch­tige kin­de­ren in het hei­lig­dom van Ar­te­mis, dan was het om­dat hij er reeds het « spel van het grote kind-we­reld » over­peinz­de, dat wil zeg­gen God. De wil tot macht te­kent zich hier af in de geest van Nietz­sche: een ar­tis­tieke kracht die bouwt en ver­nie­tigt, met de ver­he­ven on­schuld van een kind dat hier en daar wat steen­tjes neer­legt, of hoop­jes zand op­richt om ze op­nieuw om­ver te wer­pen, aan gene zijde van goed en kwaad. Het is in de voet­spo­ren van de Duis­tere dat Nietz­sche « zich op­maakt de Antichrist te wor­den, dat wil zeg­gen de­gene die de mo­rele be­te­ke­nis van de we­reld ver­werpt ».

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

Colui che cercava se stesso: grandezza e solitudine di Eraclito

Tradotto dal fran­cese

Eraclito di Efeso ci giun­ge, dal fondo dei secoli, at­traverso i fram­menti di un rotolo deposita­to, nel V secolo a.C., nel tem­pio di Ar­temide. Si di­scute an­cora per sapere se quel rotolo fosse un trat­tato con­tinuo, o se con­sis­tesse in pen­sieri isola­ti, come quelli che il caso delle citazioni ci ha con­ser­va­to. Eraclito vi si es­primeva, in ogni caso, in uno stile sibil­lino, con­ciso, atto a stupire; as­sumeva al con­tempo il tono di un profeta e il lin­guag­gio di un filosofo. Di qui, quel­l’epiteto di Oscuro o Tenebroso (Σκοτεινός) così spesso ac­cos­tato al suo nome, ma che non mi pare meno esagera­to: « Certo [la sua] let­tura è di un ap­proc­cio as­pro e dif­ficile. La notte è buia, le tenebre sono fit­te. Ma se un iniziato ti guida, vedrai chiaro in questo libro più che in pieno sole » (An­tologia greca, dal manoscritto pala­tino). I fram­menti che ci sono rimasti della sua dot­trina sono come i bagliori di un tem­porale che si fosse mis­teriosamente ritira­to, squar­ciando la notte pre­socra­tica di un fuoco pa­ra­gonabile a nes­sun al­tro. Hegel, riper­cor­rendo lo sgor­gare della « luce del pen­siero », riconosce in Eraclito la figura più radiosamente cen­trale. Heideg­ger rin­carò: « Eraclito è sopran­nominato “l’Oscuro”. Or­bene, egli è il Chiaro. Poiché dice ciò che rischiara, cer­cando di in­vitare la sua luce a en­trare nel lin­guag­gio del pen­siero »1Heideg­ger, Mar­tin, Es­sais et Con­féren­ces (Saggi e Con­ferenze), trad. dal tedesco di An­dré Préau, pref. di Jean Beaufret, Pa­rigi: Gal­limard, coll. « Les Es­sais », 1958..

La Regalità del rifiuto

A questa ap­parente oscurità si ag­giun­geva in Eraclito un fondo d’or­goglio e di di­sprezzo per i suoi simili. Poiché quando un filosofo è fiero, non lo è mai a metà. Prin­cipe ereditario, ab­ban­donò senza rim­pianto la dignità regale al fra­tel­lo, poi rifiutò di legiferare per una città che giudicava ir­rimediabil­mente « sotto il dominio di una cat­tiva cos­tituzione » (πονηρᾷ πολιτείᾳ). Ec­colo ritirato nel san­tuario di Ar­temide, a giocare agli as­tragali con dei bam­bini. Si af­fol­lavano dei curiosi in­torno a lui? Egli lan­ciava loro:

« Per­ché vi stupite, mascal­zoni? Non è forse meglio fare questo che con­durre con voi la vita della cit­tà? » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

Diogene Laer­zio, Libro IX, trad. dal greco di Jac­ques Brun­schwig, in Vies et Doc­trines des philosophes il­lus­tres (Vite e dot­trine dei filosofi il­lus­tri), trad. sotto la dir. di Marie-Odile Goulet-Cazé, Pa­rigi: Librairie générale fra­nçaise, coll. « La Pochothèque », 1999.

Questo sag­gio non aveva bisogno di nes­suno, di­sprez­zando per­fino la com­pagnia dei dot­ti. Tut­tavia, non era un uomo in­sen­sibile; e quando si af­flig­geva per le sven­ture che tes­sevano l’esis­tenza umana, le lacrime gli salivano agli oc­chi. « Ho cer­cato me stesso » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), con­fes­sa, come se fosse l’unico a realiz­zare veramente il pre­cetto del­fico « Co­nosci te stesso ». Nietzsche av­ver­tirà il ter­rore sacro di questa autar­chia: « non si può in­dovinare », dirà il filosofo della volontà di poten­za, « quale sia stato il sen­timento di solitudine che penetrava l’eremita efesino del tem­pio di Ar­temide, se non ci si ritrova pietrificati dallo sgomento nella mon­tagna più deserta e più sel­vag­gia »2Nietzsche, Friedrich, La Philosophie à l’époque tragique des Grecs (La Filosofia nel­l’epoca tragica dei Greci), trad. dal tedesco di Michel Haar e Marc de Launay, in Œuvres (Opere). I, trad. sotto la dir. di Marc de Launay, Pa­rigi: Gal­limard, coll. « Bibliothèque de la Pléiade », 2000..

La Vertigine dello scorrimento universale

Men­tre al­l’al­tra es­tremità del mondo greco, la scuola di Elea ir­rigidiva l’es­sere in un’im­mobilità di ghiac­cio, Eraclito con­cepisce l’unità come un fiume in per­petuo movimen­to, che rimane lo stes­so, ben­ché sem­pre diver­so, le onde nuove sos­pin­gendo senza tregua le pre­cedenti davanti a sé3Con questa im­magine, Eraclito non dice sol­tanto che l’esis­tenza è votata alle vicis­situdini e ai declini, ma che nes­suna cosa è questo o quel­lo: lo diventa. Il mondo somiglia al ciceone (κυκεών), quella miscela di vino, for­mag­gio grat­tugiato e farina d’or­zo, la cui con­sis­tenza densa deve la propria unità solo al­l’agitazione. Quando questa ces­sa, gli elementi si dis­sociano, il pesante ricade, e quella bevanda rituale non è più. Il movimento si rivela così cos­titutivo del­l’unione dei con­trari: « An­che il ciceone si decom­pone se non lo si rimescola » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. Con­tro l’il­lusione comune della per­sis­ten­za, nulla è stabile: « Tutto scorre » (Πάντα ῥεῖ), « Tutto è divenire » (Hegel), « Tutte le cose […] oscil­lano in­ces­san­temente […]. Non dipingo l’es­sere. Dipingo il pas­sag­gio » (Mon­taigne).

Lo scor­rimento di tutte le cose ha la con­seguenza che tutto si con­verte nel suo con­trario. Se l’es­sere non esiste che nel cam­biamen­to, è fa­tal­mente un punto in­ter­medio tra due ter­mini op­pos­ti; in ogni is­tan­te, ci si trova in pre­senza di quel limite inaf­fer­rabile in cui si toc­cano due qualità con­trarie. Una legge ter­ribile che si ap­plica al­l’es­sere umano stes­so, di cui ogni età è la morte della pre­ceden­te:

« Il neonato non è forse scom­parso nel fan­ciul­lo, e il fan­ciullo nel ragaz­zo, l’efebo nel­l’adolescen­te, l’adolescente nel giovane, poi […] l’uomo ma­turo nel vec­chio […]? Forse […] la na­tura ci in­segna silen­ziosamente a non temere la morte definitiva? »

Filone di Ales­san­dria, De Iosepho, trad. dal greco di Jean Lapor­te, Pa­rigi: Éditions du Cerf, coll. « Les Œuvres de Philon d’Alexan­drie » (Le Opere di Filone di Ales­san­dria), 1964.

L’Estetica del gioco cosmico

In cerca di un’af­fer­mazione tragica della vita, Nietzsche farà del­l’eremita di Efeso il suo più pros­simo an­tena­to. « Il mon­do, nel suo eterno bisogno di verità, ha […] eter­namente bisogno di Eraclito », dichiarerà. E al­trove:

« […] la frequen­tazione di Eraclito mi mette più a mio agio e mi con­forta più di qual­siasi al­tra. L’ac­quiescenza al­l’im­per­manenza e all’annientamento; il “sì” detto alla con­trad­dizione e alla guer­ra; il divenire, che im­plica il rifiuto della nozione stessa di “essere” — in ciò, devo riconoscere […] il pen­siero più vicino al mio che sia mai stato con­cepito. »

Nietzsche, Friedrich, L’Antéchrist (L’Anticristo), seguito da Ecce homo, trad. dal tedesco di Jean-Claude Hémery, Pa­rigi: Gal­limard, coll. « Folio », 1974.

Ciò che il filosofo tedesco vi troverà soprat­tutto è l’an­tidoto al pes­simismo schopen­haueriano. Lungi dal piegarsi sotto il giogo di pre­sunte col­pe, in­gius­tizie, con­trad­dizioni, sof­feren­ze, la realtà si af­franca da ogni morale: essa è « un fan­ciullo che gioca, che muove pedine: regalità di un fan­ciullo » (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). Se Eraclito si mescolava al gioco di bam­bini chias­sosi nel san­tuario di Ar­temide, è per­ché vi meditava già il « gioco del grande fan­ciul­lo-mondo », cioè Dio. La volontà di potenza si ab­bozza qui nella mente di Nietzsche: una forza ar­tista che edifica e di­strug­ge, con la su­blime in­nocenza di un bam­bino che posa qua e là qual­che sas­so, o in­nalza muc­chi di sab­bia per rovesciarli di nuovo, al di là del bene e del male. È sulle orme del­l’Oscuro che Nietzsche « si ac­cinge a diven­tare l’Anticristo, os­sia colui che rifiuta il significato morale del mondo ».

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

वह जो स्वयं को खोजता था : हेराक्लीटस की महानता और एकांत

फ्रांसीसी से अनुवादित

हेराक्लीटस एफ़ेसी हम तक, युगों की गहराई से, एक ऐसे ग्रंथ-पत्र के अंशों के माध्यम से पहुँचता है जो ईसा पूर्व पाँचवीं शताब्दी में आर्टेमिस के मंदिर में रखा गया था। आज भी इस बात पर बहस होती है कि वह ग्रंथ-पत्र एक सुसंगत निबंध था, अथवा वे विचार अलग-अलग थे, जैसे कि उद्धरणों की संयोगवश हम तक पहुँची सूक्तियाँ। जो भी हो, हेराक्लीटस ने वहाँ एक रहस्यवादी, संक्षिप्त और चकित कर देने वाली शैली में अभिव्यक्ति की; उसने एक साथ भविष्यवक्ता का स्वर और दार्शनिक की भाषा अपनाई। यहीं से उसके नाम के साथ बार-बार जोड़ा जाने वाला विशेषण “अंधकारमय” या “तमसाच्छन्न” (Σκοτεινός) आया, किंतु मुझे यह अतिशयोक्ति ही प्रतीत होती है : « निश्चय ही [उसका] पाठ कठोर और दुरूह है। रात्रि अंधकारमय है, तम सघन है। किंतु यदि कोई दीक्षित तुम्हारा मार्गदर्शन करे, तो तुम इस पुस्तक में पूर्ण सूर्यप्रकाश से भी अधिक स्पष्ट देखोगे » (यूनानी संकलन, पैलाटाइन पांडुलिपि के आधार पर)। उसके सिद्धांत के जो टुकड़े हमारे पास शेष हैं, वे किसी ऐसे तूफ़ान की बिजलियों के समान हैं जो रहस्यमय ढंग से लोप हो गया हो, और जिसने प्राक्-सुकरातीय रात्रि को किसी अन्य से अतुलनीय अग्नि से चीर दिया हो। हेगेल, « विचार के प्रकाश » के उद्गम का वर्णन करते हुए, हेराक्लीटस में सबसे दीप्तिमान केंद्रीय आकृति को पहचानते हैं। हाइडेगर इसे और आगे ले जाते हैं : « हेराक्लीटस को “अंधकारमय” कहा जाता है। किंतु वह प्रकाशमान है। क्योंकि वह उसे कहता है जो आलोकित करता है, उसके प्रकाश को विचार की भाषा में प्रवेश कराने का प्रयास करते हुए »1हाइडेगर, मार्टिन, Essais et Conférences (निबंध और व्याख्यान), जर्मन से फ़्रांसीसी अनुवाद : आंद्रे प्रेओ, ज़्याँ बोफ़्रे की प्रस्तावना, पेरिस : Gallimard, « Les Essais » संग्रह, 1958।

अस्वीकार की राजसत्ता

इस आभासी अस्पष्टता के साथ हेराक्लीटस में गर्व और अपने समकालीनों के प्रति तिरस्कार का एक गहरा भाव भी था। क्योंकि जब कोई दार्शनिक गर्वशील होता है, तो वह कभी अर्ध-गर्वशील नहीं होता। राजकुमार होने के नाते, उसने सहजता से राजकीय गरिमा अपने भाई को सौंप दी, फिर एक ऐसे नगर के लिए विधान बनाने से इनकार कर दिया जिसे वह अपरिवर्तनीय रूप से « एक दुष्ट संविधान के अधीन » (πονηρᾷ πολιτείᾳ) मानता था। इस प्रकार वह आर्टेमिस के मंदिर में एकांतवासी हो गया, बच्चों के साथ गिट्टियों का खेल खेलता हुआ। जब जिज्ञासु उसके चारों ओर एकत्र होते, तो वह उन पर फेंकता :

« आश्चर्य क्यों करते हो, दुष्टो? क्या यह करना तुम्हारे साथ नगर का जीवन जीने से उत्तम नहीं है? » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

दिओगेनेस लाएर्तियस, पुस्तक IX, यूनानी से फ़्रांसीसी अनुवाद : जाक ब्रुन्शविग, Vies et Doctrines des philosophes illustres (प्रसिद्ध दार्शनिकों के जीवन और सिद्धांत), मारी-ओदील गुले-काज़े के निर्देशन में अनूदित, पेरिस : Librairie générale française, « La Pochothèque » संग्रह, 1999।

यह ऋषि किसी की आवश्यकता नहीं रखता था, विद्वानों की संगति तक को तिरस्कृत करता था। फिर भी, वह कोई संवेदनहीन व्यक्ति नहीं था; और जब वह मानव अस्तित्व में बुने हुए दुखों से व्यथित होता, तो उसकी आँखों में अश्रु उमड़ आते। « मैंने स्वयं को खोजा » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), वह स्वीकार करता है, मानो वही एकमात्र व्यक्ति हो जो डेल्फ़ी के उपदेश « अपने आप को जानो » को सच्चे अर्थों में साकार करता हो। नीत्शे इस आत्मनिर्भरता के पवित्र भय को अनुभव करेगा : « कोई अनुमान नहीं लगा सकता », शक्ति-संकल्प के दार्शनिक कहेंगे, « कि एकांत की वह अनुभूति कैसी रही होगी जो आर्टेमिस के मंदिर के एफ़ेसी संन्यासी में व्याप्त थी, यदि कोई स्वयं को सबसे निर्जन और सबसे जंगली पर्वत पर भय से जड़वत् न पाए »2नीत्शे, फ़्रीड्रिख, La Philosophie à l’époque tragique des Grecs (यूनानियों के दुखांतपूर्ण युग में दर्शन), जर्मन से फ़्रांसीसी अनुवाद : मिशेल आर और मार्क द लोने, Œuvres (कृतियाँ) में। I, मार्क द लोने के निर्देशन में अनूदित, पेरिस : Gallimard, « Bibliothèque de la Pléiade » संग्रह, 2000।

सार्वभौमिक प्रवाह का चक्कर

जबकि यूनानी विश्व के दूसरे छोर पर, एलिया का संप्रदाय सत्ता को हिमशिला-सी अचलता में जमा रहा था, हेराक्लीटस एकता की कल्पना एक सदा प्रवाहमान नदी के रूप में करता है, जो वही रहती है यद्यपि सदा भिन्न, नई लहरें बिना विराम पुरानी लहरों को अपने आगे धकेलती हुईं3इस रूपक से, हेराक्लीटस केवल यह नहीं कहता कि अस्तित्व विपत्तियों और पतन को अर्पित है, बल्कि यह कि कोई भी वस्तु यह या वह नहीं है : वह यह या वह बनती है। संसार क्यूकेओन (κυκεών) के समान है, वह मदिरा, कद्दूकस किए पनीर और जौ के आटे का मिश्रण, जिसकी गाढ़ी संगति अपनी एकता केवल हिलाने से बनाए रखती है। जब वह हिलाना बंद हो जाता है, तत्त्व अलग हो जाते हैं, भारी तत्त्व नीचे बैठ जाता है, और यह अनुष्ठानिक पेय अब नहीं रहता। इस प्रकार गति विपरीतों के मिलन का आधार सिद्ध होती है : « क्यूकेओन भी विघटित हो जाता है यदि उसे हिलाया न जाए » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος)।। स्थायित्व के सामान्य भ्रम के विरुद्ध, कुछ भी स्थिर नहीं है : « सब कुछ बहता है » (Πάντα ῥεῖ), « सब कुछ सतत-परिवर्तन है » (हेगेल), « सभी वस्तुएँ […] निरंतर डोलती हैं […]. मैं सत्ता को चित्रित नहीं करता। मैं संक्रमण को चित्रित करता हूँ » (मॉन्तेन)।

सभी वस्तुओं के इस प्रवाह का यह परिणाम है कि प्रत्येक वस्तु अपने विपरीत में परिवर्तित हो जाती है। यदि सत्ता केवल परिवर्तन में ही अस्तित्व रखती है, तो वह अनिवार्यतः दो विपरीत पदों के बीच का माध्यम है; प्रत्येक क्षण, हम उस अग्राह्य सीमा के समक्ष होते हैं जहाँ दो विरोधी गुण एक-दूसरे को स्पर्श करते हैं। एक भयानक नियम जो स्वयं मनुष्य पर भी लागू होता है, जिसकी प्रत्येक अवस्था पूर्ववर्ती की मृत्यु है :

« क्या शिशु बालक में विलीन नहीं हो गया, और बालक किशोर में, युवक तरुण में, तरुण युवा पुरुष में, फिर […] प्रौढ़ वृद्ध में […] ? शायद […] प्रकृति हमें मौन रूप से यह सिखाती है कि अंतिम मृत्यु से भय न करें ? »

फ़ीलोन अलेक्ज़ांद्रिया का, De Iosepho (योसेफ़ के विषय में), यूनानी से फ़्रांसीसी अनुवाद : ज़्याँ लापोर्त, पेरिस : Éditions du Cerf, « Les Œuvres de Philon d’Alexandrie » संग्रह, 1964।

ब्रह्मांडीय क्रीड़ा का सौंदर्यशास्त्र

जीवन की एक दुखांतपूर्ण स्वीकृति की खोज में, नीत्शे एफ़ेसस के इस संन्यासी को अपना निकटतम पूर्वज बनाएगा। « संसार को, सत्य की अपनी शाश्वत आवश्यकता में, […] शाश्वत रूप से हेराक्लीटस की आवश्यकता है », वह घोषित करेगा। और अन्यत्र :

« […] हेराक्लीटस की संगति मुझे किसी भी अन्य से अधिक सहज और आश्वस्त करती है। अनित्यता और विनाश के प्रति सहमति; विरोधाभास और युद्ध को कहा गया “हाँ”; सतत-परिवर्तन, जिसमें “सत्ता” की धारणा को ही अस्वीकार करना निहित है — इसमें मुझे […] अपने सबसे निकट के विचार को पहचानना होगा जो कभी सोचा गया। »

नीत्शे, फ़्रीड्रिख, L’Antéchrist (प्रतिमसीह), उसके बाद Ecce homo, जर्मन से फ़्रांसीसी अनुवाद : ज़्याँ-क्लोद एमरी, पेरिस : Gallimard, « Folio » संग्रह, 1974।

जो बात जर्मन दार्शनिक को वहाँ सबसे अधिक मिलेगी, वह है शोपेनहावर के निराशावाद का प्रतिविष। कथित दोषों, अन्यायों, विरोधाभासों, कष्टों के जुए तले झुकने से कोसों दूर, वास्तविकता समस्त नैतिकता से मुक्त हो जाती है : वह « एक खेलता हुआ बालक है, जो मोहरे आगे बढ़ाता है : बालक का राज्य » (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη)। यदि हेराक्लीटस आर्टेमिस के मंदिर में कोलाहल करते बच्चों के खेल में सम्मिलित होता था, तो इसलिए कि वह वहाँ पहले से ही « विश्व-शिशु महान के खेल » पर चिंतन कर रहा था, अर्थात् ईश्वर। शक्ति-संकल्प यहाँ नीत्शे के मन में आकार लेता है : एक कलाकार-शक्ति जो निर्माण करती है और विनाश करती है, एक बालक की उदात्त निर्दोषता के साथ जो यहाँ-वहाँ कुछ कंकड़ रखता है, या रेत के ढेर बनाकर उन्हें फिर से गिरा देता है, शुभ और अशुभ के पार। यह अंधकारमय के ही पदचिह्नों में है कि नीत्शे « प्रतिमसीह बनने को तैयार होता है, अर्थात् वह जो विश्व के नैतिक अर्थ को अस्वीकार करता है »।

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

Aquele que se procurava a si mesmo: grandeza e solidão de Heráclito

Tra­du­zido do fran­cês

He­rá­clito de Éfeso che­ga-nos, do fundo dos tem­pos, atra­vés dos frag­men­tos de um rolo de­po­si­ta­do, no sé­culo V a.C., no tem­plo de Ár­te­mis. Ainda se de­bate se esse rolo era um tra­tado con­tí­nuo, ou se con­sis­tia em pen­sa­men­tos iso­la­dos, como aque­les que o acaso das ci­ta­ções nos con­ser­vou. He­rá­clito ex­pri­mi­a-se, em todo o ca­so, num es­tilo si­bi­li­no, con­den­sa­do, pró­prio para sur­pre­en­der; ado­tava ao mesmo tempo o tom de um pro­feta e a lin­gua­gem de um fi­ló­so­fo. Daí esse epí­teto de Obs­curo ou Te­ne­broso (Σκοτεινός) tão fre­quen­te­mente as­so­ci­ado ao seu no­me, mas que não me pa­rece me­nos exa­ge­ra­do: « De­certo a [sua] lei­tura é de um acesso rude e di­fí­cil. A noite é som­bria, as tre­vas são es­pes­sas. Mas se um ini­ci­ado te gui­ar, ve­rás com cla­reza neste li­vro mais do que em pleno sol » (An­to­lo­gia gre­ga, se­gundo o ma­nus­crito pa­la­tino). Os frag­men­tos que nos res­ta­ram da sua dou­trina são como as ful­gu­ra­ções de uma tem­pes­tade que mis­te­ri­o­sa­mente se ti­vesse re­ti­ra­do, ras­gando a noite pré-so­crá­tica com um fogo com­pa­rá­vel a ne­nhum ou­tro. He­gel, re­tra­çando o sur­gi­mento da « luz do pen­sa­mento », re­co­nhece em He­rá­clito a fi­gura mais ra­di­o­sa­mente cen­tral. Hei­deg­ger re­for­ça: « He­rá­clito é ape­li­dado de “o Obs­cu­ro”. Ora, ele é o Cla­ro. Pois diz aquilo que ilu­mi­na, ten­tando con­vi­dar a sua luz a en­trar na lin­gua­gem do pen­sa­mento »1Hei­deg­ger, Mar­tin, Es­sais et Con­fé­ren­ces (En­saios e Con­fe­rên­cias), trad. de l’al­le­mand par An­dré Préau, préf. de Jean Be­au­fret, Pa­ris : Gal­li­mard, coll. « Les Es­sais », 1958..

A Realeza da recusa

A esta apa­rente obs­cu­ri­dade jun­ta­va-se em He­rá­clito um fundo de or­gu­lho e de des­dém pe­los seus se­me­lhan­tes. Pois quando um fi­ló­sofo é or­gu­lho­so, nunca o é a mei­as. Prín­cipe her­dei­ro, aban­do­nou sem di­fi­cul­dade a dig­ni­dade real ao seu ir­mão, e de­pois re­cu­sou le­gis­lar para uma ci­dade que jul­gava ir­re­me­di­a­vel­mente « sob o do­mí­nio de uma má cons­ti­tui­ção » (πονηρᾷ πολιτείᾳ). Ei-lo re­ti­rado no san­tuá­rio de Ár­te­mis, jo­gando aos os­si­nhos com cri­an­ças. Acor­riam cu­ri­o­sos à sua vol­ta? Lan­ça­va-lhes:

« Por­que vos es­pan­tais, ma­lan­dros? Não é me­lhor fa­zer isto do que le­var con­vosco a vida da ci­da­de? » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

Di­ogène Laër­ce, Li­vre IX, trad. du grec par Jac­ques Bruns­chwig, dans Vies et Doc­tri­nes des phi­lo­sophes il­lus­tres (Vi­das e Dou­tri­nas dos fi­ló­so­fos ilus­tres), trad. sous la dir. de Ma­ri­e-O­dile Gou­let-Ca­zé, Pa­ris : Li­brai­rie gé­né­rale fran­çai­se, coll. « La Po­chothè­que », 1999.

Este sá­bio não pre­ci­sava de nin­guém, des­pre­zando até a com­pa­nhia dos dou­tos. To­da­via, não era um ho­mem in­sen­sí­vel; e quando se afli­gia com as des­gra­ças que te­ciam a exis­tên­cia hu­ma­na, as lá­gri­mas su­bi­am-lhe aos olhos. « Pro­cu­rei-me a mim mesmo » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), con­fessa ele, como se fosse o único a ver­da­dei­ra­mente re­a­li­zar o pre­ceito dél­fico « Co­nhe­ce-te a ti mesmo ». Ni­etzs­che sen­tirá o ter­ror sa­grado desta au­tar­cia: « nada se pode adi­vi­nhar », dirá o fi­ló­sofo da von­tade de po­tên­cia, « do que terá sido o sen­ti­mento de so­li­dão que pe­ne­trava o ere­mita efé­sio do tem­plo de Ár­te­mis, se não nos en­con­trar­mos nós mes­mos pe­tri­fi­ca­dos de pa­vor na mon­ta­nha mais de­sér­tica e mais sel­va­gem »2Ni­etzs­che, Fri­e­dri­ch, La Phi­lo­sophie à l’é­po­que tra­gi­que des Grecs (A Fi­lo­so­fia na época trá­gica dos Gre­gos), trad. de l’al­le­mand par Mi­chel Haar et Marc de Lau­nay, dans Œuvres (Obras). I, trad. sous la dir. de Marc de Lau­nay, Pa­ris : Gal­li­mard, coll. « Bi­bli­othè­que de la Pléi­ade », 2000..

A Vertigem do escoamento universal

En­quan­to, na ou­tra ex­tre­mi­dade do mundo gre­go, a es­cola de Eleia fi­xava o ser numa imo­bi­li­dade de ge­lo, He­rá­clito con­cebe a uni­dade como um rio em per­pé­tuo mo­vi­men­to, que per­ma­nece o mes­mo, em­bora sem­pre di­fe­ren­te, em­pur­rando as on­das no­vas sem des­canso as an­ti­gas di­ante de­las3Por esta ima­gem, He­rá­clito não diz ape­nas que a exis­tên­cia está vo­tada às vi­cis­si­tu­des e aos de­clí­ni­os, mas que ne­nhuma coisa é isto ou aqui­lo: ela torna-se. O mundo as­se­me­lha-se ao ciceão (κυκεών), essa mis­tura de vi­nho, queijo ra­lado e fa­ri­nha de ce­va­da, cuja con­sis­tên­cia es­pessa só man­tém a sua uni­dade pela agi­ta­ção. Quando esta ces­sa, os ele­men­tos dis­so­ci­am-se, o pe­sado volta a cair, e essa be­bida ri­tual deixa de exis­tir. O mo­vi­mento re­ve­la-se as­sim cons­ti­tu­tivo da união dos con­trá­ri­os: « Mesmo o ciceão se de­com­põe se não o agi­tar­mos » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. Con­tra a ilu­são co­mum da per­sis­tên­cia, nada é es­tá­vel: « Tudo es­coa » (Πάντα ῥεῖ), « Tudo é devir » (He­gel), « To­das as coi­sas […] os­ci­lam sem ces­sar […]. Não pinto o ser. Pinto a pas­sa­gem » (Mon­taig­ne).

O es­co­a­mento de to­das as coi­sas tem como con­sequên­cia que tudo se con­verte no seu con­trá­rio. Se o ser não existe se­não na mu­dan­ça, é fa­tal­mente um meio en­tre dois ter­mos opos­tos; a cada ins­tan­te, es­ta­mos pe­rante esse li­mite ina­pre­en­sí­vel onde se to­cam duas qua­li­da­des con­trá­ri­as. Uma lei ter­rí­vel que se aplica ao pró­prio ser hu­ma­no, cuja cada idade é a morte da pre­ce­den­te:

« Não de­sa­pa­re­ceu o lac­tante na cri­an­ça, e a cri­ança no ra­paz, o efebo no ado­les­cen­te, o ado­les­cente no jo­vem, e de­pois […] o ho­mem feito no ve­lho […]? Tal­vez […] a na­tu­reza nos en­sin[e] si­len­ci­o­sa­mente a não re­cear a morte de­fi­ni­ti­va? »

Phi­lon d’A­le­xan­drie, De Io­sepho, trad. du grec par Jean La­por­te, Pa­ris : Édi­ti­ons du Cerf, coll. « Les Œu­vres de Phi­lon d’A­le­xan­drie » (« As Obras de Fí­lon de Ale­xan­dria »), 1964.

A Estética do jogo cósmico

Em busca de uma afir­ma­ção trá­gica da vi­da, Ni­etzs­che fará do ere­mita de Éfeso o seu mais pró­ximo an­te­pas­sa­do. « O mun­do, na sua eterna ne­ces­si­dade de ver­da­de, tem […] eter­na­mente ne­ces­si­dade de He­rá­clito », de­cla­ra­rá. E nou­tro lu­gar:

« […] o con­ví­vio com He­rá­clito dei­xa-me mais à von­tade e re­con­for­ta-me mais do que qual­quer ou­tro. A aqui­es­cên­cia à im­per­ma­nên­cia e ao aniquilamento; o “sim” dito à con­tra­di­ção e à guer­ra; o devir, im­pli­cando a re­cusa da pró­pria no­ção de “ser” — nis­to, devo re­co­nhe­cer […] o pen­sa­mento mais pró­ximo do meu que ja­mais foi con­ce­bi­do. »

Ni­etzs­che, Fri­e­dri­ch, L’Antéchrist (O An­ti­cristo), suivi de Ecce homo, trad. de l’al­le­mand par Je­an-Claude Hé­mery, Pa­ris : Gal­li­mard, coll. « Fo­lio », 1974.

O que o fi­ló­sofo ale­mão aí en­con­trará so­bre­tudo é o an­tí­doto ao pes­si­mismo scho­pe­nhau­e­ri­a­no. Longe de ver­gar sob o jugo de pre­ten­sas fal­tas, in­jus­ti­ças, con­tra­di­ções, so­fri­men­tos, a re­a­li­dade li­ber­ta-se de toda a mo­ral: é « uma cri­ança que brin­ca, que move peões: re­a­leza de uma cri­ança » (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). Se He­rá­clito se mis­tu­rava com as brin­ca­dei­ras das cri­an­ças rui­do­sas no san­tuá­rio de Ár­te­mis, é por­que aí me­di­tava já o « jogo da grande cri­an­ça-mundo », isto é, Deus. A von­tade de po­tên­cia es­bo­ça-se aqui no es­pí­rito de Ni­etzs­che: uma força ar­tista que cons­trói e des­trói, com a su­blime ino­cên­cia de uma cri­ança que co­loca aqui e ali al­guns sei­xos, ou er­gue mon­tes de areia para os der­ru­bar de no­vo, para além do bem e do mal. É nos pas­sos do Obs­curo que Ni­etzs­che « se pre­para para se tor­nar o Anticristo, isto é, aquele que re­jeita a sig­ni­fi­ca­ção mo­ral do mundo ».

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

自らを探求した者――ヘラクレイトスの偉大さと孤独

フランス語からの翻訳

ヘラクレイトスは、紀元前五世紀、エフェソスからアルテミス神殿に奉納された巻物の断片を通じて、悠久の時を超えて我々のもとに届く。その巻物が連続した論文であったのか、あるいは引用の偶然によって我々に伝えられたような孤立した思想の集まりであったのかは、今なお議論の的である。いずれにせよ、ヘラクレイトスはそこで、驚きを誘うような、簡潔で巫女的な文体を用い、預言者の口調と哲学者の言葉遣いを同時に帯びていた。そこから、「暗き者」あるいは「晦渋なる者」(Σκοτεινός)という、その名にしばしば冠せられる形容が生まれたのだが、それでも私にはいささか誇張に思われる。「なるほど、〔その〕書物は取りつきにくく、読みにくい。夜は暗く、闇は深い。しかし、一人の秘儀参入者が汝を導くならば、真昼の太陽よりもなお明るく、その書の中を見通すであろう」(『ギリシア詞華集』、パラティヌス写本に基づく)。その教説から我々に残された輝きは、神秘的に退いた嵐の閃光のようであり、他に類なき火をもって前ソクラテス期の夜を引き裂いている。ヘーゲルは「思考の光」の迸りを辿りつつ、ヘラクレイトスのうちにこの上なく光り輝く中心的人物を認めた。ハイデガーはさらに踏み込む。「ヘラクレイトスは〈暗き者〉と呼ばれている。しかし彼こそ〈明るき者〉である。なぜなら彼は、照らし出すものを語り、その光を思考の言葉のうちに招き入れようと試みているからである1ハイデガー、マルティン『論文と講演』(Essais et Conférences)、アンドレ・プレオーによるドイツ語からの仏訳、ジャン・ボーフレ序文、パリ:Gallimard、「試論」叢書、1958年。

拒絶の王権

この見かけの晦渋さに加え、ヘラクレイトスには同胞に対する根深い矜持と軽蔑の念があった。哲学者が誇り高きとき、それは決して中途半端なものではない。王位継承者でありながら、彼は何の未練もなく兄弟に王の尊厳を譲り、さらには「悪しき国制に支配されている」(πονηρᾷ πολιτείᾳ)と断じた国のために立法することを拒んだ。こうして彼はアルテミス神殿の聖域に退き、子どもたちと距骨遊びに興じた。物見高い者たちが群がれば、彼はこう投げつけた。

なぜ驚くのか、愚か者どもよ。こうしているほうが、お前たちとともに国政に携わるよりましではないか。」(Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι;)

ディオゲネス・ラエルティオス『哲学者列伝』第九巻、ジャック・ブリュンシュヴィクによるギリシア語からの仏訳、マリー=オディール・グレ=カゼ監修『哲学者列伝――生涯と学説』(Vies et Doctrines des philosophes illustres)所収、パリ:Librairie générale française、「ポショテック」叢書、1999年。

この賢者は誰も必要とせず、学者たちの交わりさえ蔑んだ。しかしながら、それは無感覚な人間ではなかった。人間の存在を織りなす不幸を嘆くとき、その目には涙が浮かんだ。「我は自らを探求せり」(Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν)と彼は告白する。あたかも、デルポイの格言「汝自身を知れ」を真に実現した唯一の者であるかのように。ニーチェは、この自足の聖なる戦慄を感じ取るであろう。「アルテミス神殿のエフェソスの隠者が味わった孤独の感情がいかなるものであったか、もし自ら最も荒涼とした最も険しい山中で恐怖に打ちすくめられるのでなければ、何人も推し量ることはできない」と、力への意志の哲学者は語る2ニーチェ、フリードリヒ『ギリシア悲劇時代の哲学』(La Philosophie à l’époque tragique des Grecs)、ミシェル・アールおよびマルク・ド・ロネーによるドイツ語からの仏訳、マルク・ド・ロネー監修『著作集』(Œuvres)第一巻所収、パリ:Gallimard、「プレイヤード叢書」、2000年。

万有流転の眩暈

ギリシア世界のもう一方の端で、エレア学派が存在を氷のような不動性に凍結していたのに対し、ヘラクレイトスは統一を絶えざる運動のうちにある河と構想する。その河は、常に異なりながらも同一であり続け、新たな波が絶え間なく古い波を押しやっていく3この比喩によって、ヘラクレイトスが語っているのは、単に存在が浮沈と衰退に運命づけられているということだけではなく、いかなる事物もこれやあれで ある のではないということ、すなわちそれに なる のだということである。世界はキュケオーン(κυκεών)に似ている。ぶどう酒、おろしたチーズ、大麦粉を混ぜたこの飲料は、その粘りのある一体性を攪拌によってのみ保っている。攪拌が止めば、構成要素は分離し、重いものは沈み、この祭祀的飲料はもはや存在しなくなる。かくして運動こそが対立物の結合の構成要素であることが明らかとなる。「キュケオーンもまた、かき混ぜなければ分離する」(Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος)。。持続するという通俗的な幻想に抗して、何ものも安定しない。「万物は流転する」(Πάντα ῥεῖ)、「すべては 生成 である」(ヘーゲル)、「あらゆる物は〔…〕絶えず揺れ動く〔…〕。私は存在を描くのではない。私は移行を描く」(モンテーニュ)。

万物の流転がもたらす帰結として、すべてはその反対物へと転化する。存在が変化のうちにのみ存在するならば、それは必然的に二つの対立する項の中間にある。あらゆる瞬間において、二つの相反する性質が接する、あの捉えがたい境界に立ち会っている。人間自身にも適用される恐るべき法則であり、各年齢は前の年齢の死である。

嬰児は幼児のうちに消え去ったのではないか。幼児は少年のうちに、少年は青年のうちに、青年は若者のうちに、そして〔…〕壮年は老人のうちに〔…〕消え去ったのではないか。おそらく〔…〕自然は、最期の死を恐れるなと、我々に静かに教えているのではないか。

アレクサンドリアのフィロン『ヨセフについて』(De Iosepho)、ジャン・ラポルトによるギリシア語からの仏訳、パリ:Éditions du Cerf、「フィロン著作集」叢書、1964年。

宇宙的遊戯の美学

生の悲劇的肯定を求めて、ニーチェはエフェソスの隠者を最も近しい先祖とする。「世界は、真理への永遠の欲求において、〔…〕永遠にヘラクレイトスを必要とする」と彼は宣言する。そしてまた別の箇所で、

〔…〕ヘラクレイトスとの交わりは、他の何にも増して私を安心させ、慰めてくれる。無常と 滅亡 への同意、矛盾と戦いへの「然り」、存在という概念そのものの拒絶を含意する 生成――このうちに、私は〔…〕かつて構想された思想のうち、私の思想に最も近いものを認めなければならない。

ニーチェ、フリードリヒ『反キリスト者』(L’Antéchrist)、『この人を見よ』(Ecce homo)所収、ジャン=クロード・エメリーによるドイツ語からの仏訳、パリ:Gallimard、「フォリオ」叢書、1974年。

このドイツの哲学者がそこに見出したもの、それは何よりも、ショーペンハウアー的悲観主義への解毒剤であった。いわゆる過失、不正、矛盾、苦悩の軛のもとにたわむどころか、現実はあらゆる道徳から解き放たれる。それは「遊ぶ子ども、駒を動かす子ども――子どもの王権」(παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη)である。ヘラクレイトスがアルテミス神殿で騒がしい子どもたちの遊びに加わったのは、そこですでに「世界という大いなる子どもの遊び」、すなわち神を瞑想していたからである。力への意志はここにおいてニーチェの精神のうちにその輪郭を現す。建設し、破壊する芸術家的な力であり、あちこちに小石を置き、あるいは砂の山を積み上げてはまた崩す子どもの崇高な無垢のうちに、善悪の彼岸で発揮される力である。「暗き者」の歩みを追ってこそ、ニーチェは「反キリスト者、すなわち世界の道徳的意味を拒絶する者になろうとする」のである。

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

Der sich selbst Suchende: Größe und Einsamkeit Heraklits

Aus dem Fran­zö­si­schen über­setzt

He­ra­klit von Ephe­sos er­reicht uns aus der Tiefe der Zei­ten durch die Frag­mente ei­ner Schrift­rol­le, die im 5. Jahr­hun­dert v. Chr. im Tem­pel der Ar­te­mis nie­der­ge­legt wur­de. Noch heute wird dar­über ge­strit­ten, ob diese Rolle eine zu­sam­men­hän­gende Ab­hand­lung war oder ob sie aus ein­zel­nen Ge­dan­ken be­stand, wie je­nen, die uns der Zu­fall der Zi­tate be­wahrt hat. He­ra­klit drückte sich darin je­den­falls in ei­nem si­byl­li­ni­schen, ge­dräng­ten, zum Stau­nen ge­eig­ne­ten Stil aus; er schlug zu­gleich den Ton ei­nes Pro­phe­ten und die Spra­che ei­nes Phi­lo­so­phen an. Da­her je­nes Bei­wort des Dunk­len oder Fins­te­ren (Σκοτεινός), das so oft mit sei­nem Na­men ver­bun­den wird, das mir aber nichts­des­to­we­ni­ger über­trie­ben er­scheint: „Ge­wiss ist [sei­ne] Lek­türe von rauem und schwie­ri­gem Zu­gang. Die Nacht ist düs­ter, die Fins­ter­nis ist dicht. Doch wenn ein Ein­ge­weih­ter dich führt, wirst du in die­sem Buch kla­rer se­hen als im hel­len Son­nen­licht“ (Grie­chi­sche An­tho­lo­gie, nach der Pa­la­ti­ni­schen Hand­schrift). Die Split­ter, die uns von sei­ner Lehre ge­blie­ben sind, glei­chen den Blit­zen ei­nes Ge­wit­ters, das sich auf ge­heim­nis­volle Weise zu­rück­ge­zo­gen hätte und die vor­so­kra­ti­sche Nacht mit ei­nem Feuer durch­riß, das mit kei­nem an­de­ren ver­gleich­bar ist. He­gel er­kennt, die Ent­ste­hung des „Lichts des Ge­dan­kens“ nach­zeich­nend, in He­ra­klit die strahlendste und zen­tralste Ge­stalt. Hei­deg­ger setzt noch eins drauf: „He­ra­klit wird ›der Dunk­le‹ ge­nannt. Aber er ist der Lich­te. Denn er sagt das Lich­ten­de, in­dem er ver­sucht, des­sen Licht in die Spra­che des Den­kens ein­zu­las­sen1Hei­deg­ger, Mar­tin, Es­sais et Con­férences (Vor­träge und Auf­sätze), trad. de l’al­le­mand par An­dré Préau, préf. de Jean Be­auf­ret, Pa­ris : Gal­li­mard, coll. « Les Es­sais » (Die Ver­su­che), 1958..

Die Königswürde der Verweigerung

Zu die­ser schein­ba­ren Dun­kel­heit ge­sellte sich bei He­ra­klit ein Grund von Stolz und Ver­ach­tung für sei­nes­glei­chen. Denn wenn ein Phi­lo­soph stolz ist, ist er es nie­mals nur halb. Als Erb­prinz über­ließ er ohne Be­dau­ern die kö­nig­li­che Würde sei­nem Bru­der und wei­gerte sich so­dann, für eine Stadt Ge­setze zu er­las­sen, die er als un­rett­bar „un­ter der Herr­schaft ei­ner schlech­ten Ver­fas­sung“ ste­hend (πονηρᾷ πολιτείᾳ) be­ur­teil­te. Da se­hen wir ihn, zu­rück­ge­zo­gen im Hei­lig­tum der Ar­te­mis, mit Kin­dern Knö­chel­spiel spie­lend. Dräng­ten sich Neu­gie­rige um ihn? Er warf ih­nen ent­ge­gen:

Was staunt ihr, Schur­ken? Ist es nicht bes­ser, dies zu tun, als mit euch das Le­ben der Stadt zu füh­ren?“ (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

Dio­gène Laër­ce, Li­vre IX (Dio­ge­nes Laër­tios, Buch IX), trad. du grec par Jac­ques Brun­schwig, dans Vies et Doc­tri­nes des phi­lo­so­phes il­lus­t­res (Le­ben und Leh­ren der be­rühm­ten Phi­lo­so­phen), trad. sous la dir. de Ma­rie-O­dile Gou­let-Ca­zé, Pa­ris : Li­brai­rie générale françai­se, coll. « La Pocho­thèque », 1999.

Die­ser Weise brauchte nie­man­den und ver­ach­tete selbst die Ge­sell­schaft der Ge­lehr­ten. Den­noch war er kein ge­fühl­lo­ser Men­sch; und wenn er sich über das Un­g­lück gräm­te, das die mensch­li­che Exis­tenz durch­zog, stie­gen ihm Trä­nen in die Au­gen. „Ich habe mich selbst ge­sucht“ (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), ge­steht er, als wäre er der Ein­zi­ge, der die del­phi­sche Vor­schrift „Er­kenne dich selbst“ wahr­haft ver­wirk­lich­te. Nietz­sche wird das hei­lige Er­schau­dern die­ser Aut­ar­kie emp­fin­den: „Man kann nichts er­ra­ten“, wird der Phi­lo­soph des Wil­lens zur Macht sa­gen, „von dem, was das Ge­fühl der Ein­sam­keit ge­we­sen ist, das den ephe­si­schen Ein­sied­ler des Ar­te­mi­stem­pels durch­drang, wenn man sich nicht selbst in der wil­des­ten und ödes­ten Ge­birgs­welt wie ver­stei­nert vor Ent­set­zen wie­der­fin­det2Nietz­sche, Fried­rich, La Phi­lo­so­phie à l’é­po­que tra­gi­que des Grecs (Die Phi­lo­so­phie im tra­gi­schen Zeit­al­ter der Grie­chen), trad. de l’al­le­mand par Mi­chel Haar et Marc de Lau­n­ay, dans Œuvres (Werke). I, trad. sous la dir. de Marc de Lau­n­ay, Pa­ris : Gal­li­mard, coll. « Bi­blio­thèque de la Pléiade », 2000..

Der Schwindel des universellen Fließens

Wäh­rend am an­de­ren Ende der grie­chi­schen Welt die Schule von Elea das Sein in ei­ner ei­si­gen Un­be­weg­lich­keit er­star­ren ließ, fasst He­ra­klit die Ein­heit als einen in ewi­ger Be­we­gung be­find­li­chen Strom auf, der der­selbe bleibt, ob­wohl stets ver­schie­den, da die neuen Wel­len die al­ten un­ab­läs­sig vor sich her­trei­ben3Durch die­ses Bild sagt He­ra­klit nicht al­lein, dass das Da­sein den Wech­sel­fäl­len und dem Ver­fall ge­weiht ist, son­dern dass kein Ding dies oder je­nes ist: es wird es. Die Welt gleicht dem Kykeon (κυκεών), je­ner Mi­schung aus Wein, ge­rie­be­nem Käse und Gers­ten­mehl, de­ren dick­flüs­sige Be­schaf­fen­heit ihre Ein­heit nur dem Um­rüh­ren ver­dankt. Wenn die­ses auf­hört, tren­nen sich die Be­stand­tei­le, das Schwere sinkt her­ab, und die­ses ri­tu­elle Ge­tränk ist nicht mehr. Die Be­we­gung er­weist sich so als kon­sti­tu­tiv für die Ver­ei­ni­gung der Ge­gen­sät­ze: „Selbst der Kykeon zer­setzt sich, wenn man ihn nicht um­rührt“ (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. Ge­gen die all­ge­meine Il­lu­sion der Be­stän­dig­keit ist nichts be­stän­dig: „Al­les fließt“ (Πάντα ῥεῖ), „Al­les ist Werden“ (He­gel), „Alle Dinge […] schwan­ken un­auf­hör­lich […]. Ich male nicht das Sein. Ich male den Über­g­ang“ (Mon­tai­g­ne).

Das Flie­ßen al­ler Dinge hat zur Fol­ge, dass sich al­les in sein Ge­gen­teil ver­wan­delt. Wenn das Sein nur im Wan­del exis­tiert, ist es zwangs­läu­fig eine Mitte zwi­schen zwei ent­ge­gen­ge­setz­ten Be­stim­mun­gen; in je­dem Au­gen­blick steht man vor je­ner un­fass­ba­ren Gren­ze, an der sich zwei ge­gen­sätz­li­che Ei­gen­schaf­ten be­rüh­ren. Ein furcht­ba­res Ge­setz, das sich auch auf den Men­schen selbst er­streckt, des­sen je­des Le­bens­al­ter der Tod des vor­an­ge­gan­ge­nen ist:

Ist nicht der Säug­ling im Kind ver­schwun­den, und das Kind im Kna­ben, der Jüng­ling im Her­an­wach­sen­den, der Her­an­wach­sende im jun­gen Mann, und dann […] der reife Mann im Greis […]? Viel­leicht […] lehrt uns die Na­tur im Stil­len, den end­gül­ti­gen Tod nicht zu fürch­ten?

Phi­lon d’A­lex­an­drie, De Io­se­pho (Über Jo­seph), trad. du grec par Jean La­por­te, Pa­ris : Édi­ti­ons du Cerf, coll. « Les Œu­vres de Phi­lon d’A­lex­an­drie » (Die Werke Phi­lons von Alex­an­drien), 1964.

Die Ästhetik des kosmischen Spiels

Auf der Su­che nach ei­ner tra­gi­schen Be­ja­hung des Le­bens wird Nietz­sche den Ein­sied­ler von Ephe­sos zu sei­nem nächs­ten Ah­nen ma­chen. „Die Welt hat in ih­rem ewi­gen Be­dürf­nis nach Wahr­heit […] ewig He­ra­klit nö­tig“, wird er er­klä­ren. Und an an­de­rer Stel­le:

[…] der Um­gang mit He­ra­klit macht mich be­hag­li­cher und wär­mer als mit ir­gend ei­nem An­dern. Das Ja-sa­gen zum Ver­ge­hen und Ver­nich­ten, das Ent­schei­dende in ei­ner di­o­ny­si­schen Phi­lo­so­phie, das Ja-sa­gen zum Ge­gen­satz und zum Krieg, das Werden, mit ra­di­ka­ler Ab­leh­nung auch selbst des Be­griffs ›Sein‹ — darin muß ich un­ter al­len Um­stän­den […] das mir Ver­wand­teste an­er­ken­nen, was bis­her ge­dacht wor­den ist.

Nietz­sche, Fried­rich, L’Antéchrist (Der An­ti­christ), suivi de Ecce homo, trad. de l’al­le­mand par Jean-Claude Hé­me­ry, Pa­ris : Gal­li­mard, coll. « Fo­lio », 1974.

Was der deut­sche Phi­lo­soph dort vor al­lem fin­den wird, ist das Ge­gen­gift zum Scho­pen­hau­er­schen Pes­si­mis­mus. Weit ent­fernt da­von, un­ter dem Joch an­geb­li­cher Schuld, Un­ge­rech­tig­keit, Wi­der­sprü­che, Lei­den zu stöh­nen, be­freit sich die Wirk­lich­keit von al­ler Mo­ral: sie ist „ein Kind, das spielt, Steine hin und her setzt: Kö­nig­tum ei­nes Kin­des“ (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). Wenn sich He­ra­klit un­ter die lär­men­den Kin­der im Hei­lig­tum der Ar­te­mis misch­te, so sann er dort be­reits über das „Spiel des gro­ßen Welt­kin­des“ nach, das heißt: Got­tes. Der Wille zur Macht nimmt hier in Nietz­sches Geist erste Ge­stalt an: eine Künst­ler­kraft, die auf­baut und zer­stört, mit der er­ha­be­nen Un­schuld ei­nes Kin­des, das hier und da ei­nige Kie­sel legt oder Sand­hau­fen er­rich­tet, um sie von neuem um­zu­sto­ßen, jen­seits von Gut und Bö­se. In den Fuß­stap­fen des Dunk­len „schickt sich Nietz­sche an, zum Antichristen zu wer­den, das heißt zu je­nem, der die mo­ra­li­sche Be­deu­tung der Welt ver­wirft“.

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

Тот, кто искал самого себя: величие и одиночество Гераклита

Пе­ре­ве­дено с фран­цуз­ского

Ге­ра­клит Эфес­ский до­хо­дит до нас из глу­бины ве­ков че­рез фраг­менты свит­ка, остав­лен­ного в V веке до н. э. в храме Ар­те­ми­ды. До сих пор ве­дутся споры о том, пред­став­лял ли этот сви­ток по­сле­до­ва­тель­ный трак­тат или же со­стоял из раз­роз­нен­ных мыс­лей, по­доб­ных тем, что со­хра­ни­лись для нас бла­го­даря слу­чайно­сти ци­ти­ро­ва­ния. Ге­ра­клит вы­ра­жал­ся, во вся­ком слу­чае, в стиле си­вил­ли­ном, сжа­том, спо­соб­ном уди­вить; он при­ни­мал од­но­вре­менно тон про­рока и язык фи­ло­со­фа. От­сюда этот эпи­тет Тёмного (Σκοτεινός), столь ча­сто со­про­во­жда­ю­щий его имя, но ко­то­рый пред­став­ля­ется мне тем не ме­нее пре­уве­ли­чен­ным: « Ко­неч­но, чте­ние [е­го] су­рово и трудно с пер­вого под­хо­да. Ночь тем­на, мрак густ. Но если по­свящён­ный на­пра­вит те­бя, ты уви­дишь в этой книге яс­нее, чем при пол­ном солнце » (Гре­че­ская ан­то­ло­гия, по па­ла­тин­ской ру­ко­писи). Оскол­ки, до­шед­шие до нас от его уче­ния, по­добны зар­ни­цам гро­зы, та­ин­ственно уда­лив­шей­ся, рас­се­ка­ю­щей до­со­кра­ти­че­скую ночь ог­нём, не срав­ни­мым ни с ка­ким дру­гим. Ге­гель, про­сле­жи­вая ро­жде­ние « света мысли », при­знаёт в Ге­ра­клите фи­гуру наи­бо­лее лу­че­зарно цен­траль­ную. Хайдег­гер уси­ли­ва­ет: « Ге­ра­клита на­зы­вают “Тём­ным”. Но он — Свет­лый. Ибо он го­во­рит то, что осве­ща­ет, пы­та­ясь при­гла­сить свой свет войти в язык мысли »1Heidegger, Martin, Essais et Conférences (Эссе и до­клады), trad. de l’allemand par André Préau, préf. de Jean Beaufret, Paris : Gallimard, coll. « Les Essais », 1958..

Царственность отказа

К этой ка­жу­щейся тём­но­сти у Ге­ра­клита до­бав­ля­лась глу­бин­ная гор­дость и пре­зре­ние к ближ­ним. Ибо ко­гда фи­ло­соф горд, он не бы­вает горд на­по­ло­ви­ну. На­след­ный князь, он без со­жа­ле­ния усту­пил цар­ское до­сто­ин­ство бра­ту, а за­тем от­ка­зался со­став­лять за­коны для го­ро­да, ко­то­рый счи­тал без­надёжно « на­хо­дя­щимся под вла­стью дур­ного го­су­дар­ствен­ного устройства » (πονηρᾷ πολιτείᾳ). Вот он уже уда­лился в свя­ти­лище Ар­те­ми­ды, иг­рая в бабки с деть­ми. Лю­бо­пыт­ные тес­ни­лись во­круг не­го? Он бро­сал им:

« Чему вы удив­ля­е­тесь, не­го­дяи? Разве не лучше за­ни­маться этим, чем ве­сти с вами го­су­дар­ствен­ные де­ла? » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

Diogène Laërce, Livre IX (Дио­ген Лаэ­рт­ский, Книга IX), trad. du grec par Jacques Brunschwig, dans Vies et Doctrines des philosophes illustres (Жиз­не­опи­са­ния и уче­ния зна­ме­ни­тых фи­ло­со­фов), trad. sous la dir. de Marie-Odile Goulet-Cazé, Paris : Librairie générale française, coll. « La Pochothèque », 1999.

Этот муд­рец не ну­ждался ни в ком, пре­зи­рая даже об­ще­ство учё­ных. Од­нако он не был че­ло­ве­ком бес­чув­ствен­ным; и ко­гда он пе­ча­лился о бе­дах, тку­щих че­ло­ве­че­ское су­ще­ство­ва­ние, слёзы на­вёр­ты­ва­лись ему на гла­за. « Я ис­кал са­мого себя » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), при­знаётся он, словно он один по-на­сто­я­щему осу­ще­ствил дель­фийский за­вет « По­знай са­мого себя ». Ницше ощу­тит свя­щен­ный ужас этой ав­тар­кии: « не­льзя во­об­ра­зить », ска­жет фи­ло­соф воли к вла­сти, « ка­ково было чув­ство оди­но­че­ства, про­ни­зы­вав­шее эфес­ского от­шель­ника храма Ар­те­ми­ды, если са­мому не ока­заться ока­ме­нев­шим от ужаса на са­мой пу­стын­ной и са­мой ди­кой горе »2Nietzsche, Friedrich, La Philosophie à l’époque tragique des Grecs (Фи­ло­со­фия в тра­ги­че­скую эпоху гре­ков), trad. de l’allemand par Michel Haar et Marc de Launay, dans Œuvres (Сочинения). I, trad. sous la dir. de Marc de Launay, Paris : Gallimard, coll. « Bibliothèque de la Pléiade », 2000..

Головокружение всеобщего течения

В то время как на дру­гом конце гре­че­ского мира элейская школа ско­вы­вала бы­тие ле­дя­ной не­по­движ­но­стью, Ге­ра­клит мыс­лит един­ство как реку в веч­ном дви­же­нии, ко­то­рая остаётся той же, хотя все­гда иной, — но­вые волны без устали го­нят преж­ние пе­ред со­бой3Этим об­ра­зом Ге­ра­клит го­во­рит не только о том, что су­ще­ство­ва­ние об­ре­чено на пре­врат­но­сти и упад­ки, но и о том, что ни одна вещь не есть то или это: она этим становится. Мир по­до­бен кикеону (κυκεών), этой смеси ви­на, тёр­того сыра и яч­мен­ной му­ки, гу­стая кон­си­стен­ция ко­то­рой обя­зана своим един­ством лишь по­ме­ши­ва­нию. Ко­гда оно пре­кра­ща­ет­ся, со­став­ные ча­сти раз­де­ля­ют­ся, тяжёлое осе­да­ет, и этот ри­ту­аль­ный на­пи­ток пе­ре­стаёт су­ще­ство­вать. Дви­же­ние ока­зы­ва­ет­ся, та­ким об­ра­зом, кон­сти­ту­тив­ным для един­ства про­ти­во­по­лож­но­стей: « Даже кикеон раз­ла­га­ет­ся, если его не взбал­ты­вать » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. Во­преки обы­ден­ной ил­лю­зии по­сто­ян­ства, ни­что не устой­чи­во: « Всё течёт » (Πάντα ῥεῖ), « Всё есть становление » (Ге­гель), « Все вещи […] бес­пре­станно ко­леб­лются […]. Я изоб­ра­жаю не бы­тие. Я изоб­ра­жаю пе­ре­ход » (Мон­тень).

Те­че­ние всех ве­щей имеет то след­ствие, что всё об­ра­ща­ется в свою про­ти­во­по­лож­ность. Если бы­тие су­ще­ствует лишь в из­ме­не­нии, оно не­из­бежно яв­ля­ется се­ре­ди­ной между двумя про­ти­во­по­лож­ными пре­де­ла­ми; в каж­дый миг мы на­хо­димся пе­ред этой не­уло­ви­мой гра­ни­цей, где со­при­ка­са­ются два про­ти­во­по­лож­ных ка­че­ства. Гроз­ный за­кон, ко­то­рый при­ме­ним и к са­мому че­ло­ве­ку, каж­дый воз­раст ко­то­рого есть смерть пре­ды­ду­ще­го:

« Разве мла­де­нец не ис­чез в ребён­ке, и ребёнок в маль­чи­ке, эфеб в под­рост­ке, под­ро­сток в юно­ше, а за­тем […] зре­лый муж в старце […]? Быть мо­жет, […] при­рода молча учит нас не стра­шиться окон­ча­тель­ной смер­ти? »

Philon d’Alexandrie, De Iosepho (Фи­лон Алек­сан­дрийский, Об Иосифе), trad. du grec par Jean Laporte, Paris : Éditions du Cerf, coll. « Les Œuvres de Philon d’Alexandrie » (« Труды Фи­лона Алек­сан­дрийского »), 1964.

Эстетика космической игры

В по­ис­ках тра­ги­че­ского утвер­жде­ния жизни Ницше сде­лает эфес­ского от­шель­ника своим бли­жайшим пред­ком. « Мир в своей веч­ной по­треб­но­сти в ис­тине […] вечно ну­жда­ется в Ге­ра­клите », про­воз­гла­сит он. И в дру­гом ме­сте:

« […] об­ще­ние с Ге­ра­кли­том при­но­сит мне больше по­коя и уте­ше­ния, чем лю­бое дру­гое. Со­гла­сие с не­по­сто­ян­ством и уничтожением; “да”, ска­зан­ное про­ти­во­ре­чию и войне; становление, пред­по­ла­га­ю­щее от­каз от са­мого по­ня­тия “бытия” — во всём этом я дол­жен при­знать […] мыс­ль, наи­бо­лее близ­кую к моей соб­ствен­ной из всех ко­гда-либо по­мыс­лен­ных. »

Nietzsche, Friedrich, L’Antéchrist (Антихрист), suivi de Ecce homo (Ecce homo), trad. de l’allemand par Jean-Claude Hémery, Paris : Gallimard, coll. « Folio », 1974.

То, что не­мец­кий фи­ло­соф найдёт в нём прежде все­го, — это про­ти­во­ядие от шо­пен­гау­э­ров­ского пес­си­миз­ма. Далёкая от то­го, чтобы гнуться под гнётом мни­мых гре­хов, не­спра­вед­ли­во­стей, про­ти­во­ре­чий, стра­да­ний, ре­аль­ность осво­бо­жда­ется от вся­кой мо­ра­ли: она есть « ди­тя, ко­то­рое иг­ра­ет, дви­гает фи­гу­ры: цар­ство ребёнка » (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). Если Ге­ра­клит при­со­еди­нялся к иг­рам шум­ных де­тей в свя­ти­лище Ар­те­ми­ды, то по­то­му, что уже раз­мыш­лял там об « игре ве­ли­кого ребён­ка-мира », то есть Бо­га. Воля к вла­сти за­ро­жда­ется здесь в уме Ницше: ар­ти­сти­че­ская си­ла, ко­то­рая строит и раз­ру­шает с воз­вы­шен­ной не­вин­но­стью ребён­ка, кла­ду­щего тут и там ка­мешки или воз­во­дя­щего горки из пес­ка, чтобы снова их опро­ки­нуть, по ту сто­рону до­бра и зла. Именно по сто­пам Тёмного Ницше « го­то­вится стать Антихристом, то есть тем, кто от­вер­гает мо­раль­ное зна­че­ние мира ».

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

مَنْ كانَ يَبحَثُ عن ذاتِه: عَظَمةُ هيراقليطس وعُزلَتُه

مُترجَم من الفرنسيّة

يَصِلُنا هيراقليطس الأفسُسيّ، مِن أعماقِ الأزمنة، عبرَ شَذَراتِ لفافةٍ أُودِعَتْ في القرنِ الخامسِ قبلَ الميلادِ في معبدِ أرتميس. ولا يزالُ الجدلُ قائمًا حولَ ما إذا كانتْ تلكَ اللفافةُ رسالةً متّصلةً، أم أنّها تَألَّفَتْ من تأمُّلاتٍ مُتفرِّقةٍ كتلكَ التي حَفِظَها لنا الاقتباسُ العَرَضيّ. وقد عَبَّرَ هيراقليطس، في كلِّ الأحوال، بأسلوبٍ سِيبِيلِّيٍّ مُوجَزٍ يُثيرُ الدهشة، مُتَّخِذًا في الآنِ ذاتِه نبرةَ النبيِّ ولغةَ الفيلسوف. ومن هنا جاءَ ذلك اللقبُ «الغامض» أو «المُظلِم» (Σκοτεινός) الذي كثيرًا ما أُلصِقَ باسمِه، وإنْ كانَ يبدو لي مُبالَغًا فيه: «بَلى، إنَّ قِراءتَه عَسيرةُ المَسلَكِ شاقّة. فاللَّيلُ حالِكٌ والظُّلُماتُ كثيفة. لكنْ إذا أرشَدَكَ مُريدٌ مُبتَدَأٌ رأيتَ في هذا الكتابِ أجلى ممّا تَرى في وَضَحِ الشَّمس» (الأنطولوجيا الإغريقيّة، عن المخطوطة البالاتينيّة). والأشعّةُ التي بَقِيَتْ لنا من مذهبِه أشبهُ بالبُروقِ الخاطِفةِ لعاصفةٍ انسحبَتْ في غموضٍ سِرِّيّ، مُمَزِّقةً ليلَ ما قَبلَ سقراط بنارٍ لا نَظيرَ لها. يُقِرُّ هيغل، وهو يَتتبَّعُ انبثاقَ «نورِ الفِكر»، بأنَّ هيراقليطس هو الشخصيّةُ الأكثرُ إشراقًا ومَركزيّة. ويُضيفُ هايدغر: «يُلقَّبُ هيراقليطس بـ“الغامض”. غيرَ أنّه هو الواضِح. فهو يقولُ ما يُنير، ساعيًا إلى دعوةِ نورِه ليدخلَ في لغةِ الفكر»1هايدغر، مارتن (Heidegger, Martin)، مقالات ومحاضرات (Essais et Conférences)، ترجمة من الألمانيّة بقلم أندريه بريو (André Préau)، تقديم جان بوفريه (Jean Beaufret)، باريس: غاليمار (Gallimard)، سلسلة «Les Essais» (المقالات)، ١٩٥٨..

مَلَكيَّةُ الرَّفض

إلى ذلك الغموضِ الظّاهريّ، انضمَّ عندَ هيراقليطس أصلُ كِبرياءٍ واحتقارٍ لبني جِلدتِه. فحين يكونُ فيلسوفٌ فخورًا، لا يكونُ فخورًا إلّا حتّى النِّهاية. كانَ أميرًا وليًّا للعهد، فتنازلَ بلا عَناءٍ عن الكرامةِ المَلَكيّة لأخيه، ثمَّ رَفَضَ أن يُشرِّعَ لمدينةٍ رآها واقعةً بلا أملٍ «تحتَ سيطرةِ نظامٍ سيِّئ» (πονηρᾷ πολιτείᾳ). فإذا به مُنزَوٍ في حَرَمِ أرتميس، يلعبُ بعِظامِ الكعبِ (النَّرد) مع الأطفال. فإن تحلَّقَ حولَه فضوليّون، ألقى في وجوهِهم:

«لِمَ تَعجَبون، أيُّها الأنذال؟ أوَليسَ هذا خيرًا من أن أتولّى معكم شؤونَ المدينة؟» (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι;)

ديوجانس اللّائرتيّ، الكتاب التاسع (Diogène Laërce, Livre IX)، ترجمة من الإغريقيّة بقلم جاك برونشفيغ (Jacques Brunschwig)، في: حيوات الفلاسفة المشاهير ومذاهبهم (Vies et Doctrines des philosophes illustres)، ترجمة تحت إشراف ماري-أوديل غوليه-كازيه (Marie-Odile Goulet-Cazé)، باريس: المكتبة الفرنسيّة العامّة (Librairie générale française)، سلسلة «La Pochothèque»، ١٩٩٩.

لم يكنْ هذا الحكيمُ بحاجةٍ إلى أحد، مُزدَريًا حتّى مُجالَسةَ العلماء. ومع ذلك، لم يكنْ رجلًا عديمَ الإحساس؛ وحين كانَ يأسى على المَصائبِ التي تَنسِجُ الوجودَ البشريّ، كانت الدّموعُ تَطفُرُ إلى عينَيه. «لقد بَحثْتُ عن نفسي بنفسي» (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν)، يَعترِفُ هو، كأنّه الوحيدُ الذي حقَّقَ فعلًا الوصيّةَ الدِّلفيّة «اعرِفْ نفسَك». وسيَستشعِرُ نيتشه الرَّهبةَ المُقدَّسةَ لهذا الاكتفاءِ بالذات: «لا يمكنُ تخيُّلُ»، سيقولُ فيلسوفُ إرادةِ القوّة، «ما كانَ عليه الشعورُ بالوحدةِ الذي تَغلغَلَ في ناسِكِ أفسُس المُتعبِّدِ في معبدِ أرتميس، ما لم يَجِدِ المرءُ نفسَه وقد جَمَدَ من الفَزَعِ في أشدِّ الجبالِ قفرًا ووحشة»2نيتشه، فريدريك (Nietzsche, Friedrich)، الفلسفة في العصرِ المأساويِّ عندَ الإغريق (La Philosophie à l’époque tragique des Grecs)، ترجمة من الألمانيّة بقلم ميشال هار (Michel Haar) ومارك دو لوني (Marc de Launay)، في: أعمال (Œuvres). الجزء الأوّل، ترجمة تحت إشراف مارك دو لوني (Marc de Launay)، باريس: غاليمار (Gallimard)، سلسلة «Bibliothèque de la Pléiade» (مكتبة البلياد)، ٢٠٠٠..

دُوارُ الجَرَيانِ الكَونيّ

بينما كانت مدرسةُ إيليا، في الطَّرَفِ الآخرِ من العالمِ الإغريقيّ، تُجمِّدُ الوجودَ في سُكونٍ جَليديّ، تصوَّرَ هيراقليطس الوَحدةَ نهرًا في حركةٍ دائمة، يظلُّ هو هو وإنِ اختلفَ أبدًا، إذ تدفعُ الأمواجُ الجديدةُ القديمةَ أمامَها بلا هَوادة3بهذه الصورة، لا يقولُ هيراقليطس فقط إنَّ الوجودَ مَحكومٌ بالتقلُّباتِ والانحدارات، بل إنَّ أيَّ شيءٍ لا يكونُ هذا أو ذاك: إنّه يَصيرُه. يُشبِهُ العالمُ الكيكيون (κυκεών)، ذلك المَزيجَ من النبيذِ والجُبنِ المبشورِ ودقيقِ الشعير، الذي لا يَحتفظُ قِوامُه الكثيفُ بوَحدتِه إلّا بفعلِ التحريك. فحين يتوقَّفُ التحريك، تَنفصِلُ العناصر، ويَهبِطُ الثقيلُ إلى الأسفل، وتَنعدِمُ تلكَ الشَّرابُ الطقسيّة. وهكذا تَتبيَّنُ الحركةُ مُقوِّمًا لاتّحادِ الأضداد: «حتّى الكيكيون يَتحلَّلُ إذا لم يُحرَّك» (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. ضدَّ وَهْمِ الثّباتِ الشائع، لا شيءَ مُستقِرّ: «كلُّ شيءٍ يجري» (Πάντα ῥεῖ)، «كلُّ شيءٍ صَيرورة» (هيغل)، «جميعُ الأشياءِ […] تتمايلُ دونَ انقطاع […]. لستُ أرسُمُ الوجود. إنّما أرسُمُ العُبور» (مونتاني).

ولجَرَيانِ الأشياءِ جميعِها نتيجةٌ مفادُها أنَّ كلَّ شيءٍ ينقلبُ إلى ضدِّه. فإذا كانَ الوجودُ لا يُوجَدُ إلّا في التَّحوُّل، فهو بالضرورةِ مَنزِلةٌ بينَ طرَفَين مُتعارضَين؛ وفي كلِّ لحظةٍ نكونُ إزاءَ ذلك الحدِّ المُستعصي على القبضِ حيثُ تتلامسُ صِفتانِ مُتناقضتان. قانونٌ رهيبٌ ينطبقُ على الإنسانِ نفسِه، الذي كلُّ طَوْرٍ فيه موتُ الطَّوْرِ السابق:

«أوَلمْ يَختفِ الرَّضيعُ في الطِّفل، والطِّفلُ في الغُلام، والغُلامُ في المراهِق، والمراهِقُ في الشابّ، ثمَّ […] الرَّجلُ الناضجُ في الشَّيخ […] ؟ لعلَّ […] الطبيعةَ تُعلِّمُنا في صَمتٍ ألّا نخشى الموتَ النهائيّ؟»

فيلون الإسكندريّ (Philon d’Alexandrie)، عن يوسف (De Iosepho)، ترجمة من الإغريقيّة بقلم جان لابورت (Jean Laporte)، باريس: منشورات دو سيرف (Éditions du Cerf)، سلسلة «Les Œuvres de Philon d’Alexandrie» (أعمال فيلون الإسكندريّ)، ١٩٦٤.

جَماليَّةُ اللَّعِبِ الكَونيّ

في سَعيِه إلى إثباتٍ تراجيديٍّ للحياة، سيَجعلُ نيتشه من ناسكِ أفسُس أقربَ أسلافِه. «إنَّ العالَم، في حاجتِه الأبديّةِ إلى الحقيقة، […] بحاجةٍ أبديّةٍ إلى هيراقليطس»، سيُعلِن. وفي موضعٍ آخر:

«[…] إنَّ مُعاشَرةَ هيراقليطس تُريحُني وتُؤنِسُني أكثرَ من أيِّ شيءٍ آخر. القَبولُ بالزَّوال وبالفَناء؛ و“نَعَمْ” تُقالُ للتناقضِ وللحرب؛ والصَّيرورةُ التي تتضمَّنُ رَفضَ فكرةِ “الوُجود” بالذّات — في ذلك لا بدَّ أن أعترفَ […] بأقربِ فِكرٍ إلى فِكري أُنتِجَ على الإطلاق.»

نيتشه، فريدريك (Nietzsche, Friedrich)، ضدّ المسيح (L’Antéchrist)، يليه هذا هو الإنسان (Ecce homo)، ترجمة من الألمانيّة بقلم جان-كلود إميري (Jean-Claude Hémery)، باريس: غاليمار (Gallimard)، سلسلة «Folio»، ١٩٧٤.

وما سيَجِدُه الفيلسوفُ الألمانيّ فيه قبلَ كلِّ شيءٍ هو التِّرياقُ ضدَّ التشاؤمِ الشوبنهاوريّ. فبعيدًا عن الانصياعِ تحتَ نِيرِ أخطاءٍ وظُلمٍ وتناقضاتٍ وآلامٍ مزعومة، ينعتقُ الواقعُ من كلِّ أخلاقيّة: إنّه «طفلٌ يلعب، يُحرِّكُ الأحجار: مَلَكيَّةُ طفل» (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). فإذا كانَ هيراقليطس يَختلِطُ بلعبِ الأطفالِ الصّاخبينَ في حَرَمِ أرتميس، فلأنّه كانَ يتأمَّلُ فيه «لعبةَ الطفلِ الكونيِّ الكبير»، أي الله. تتبلورُ إرادةُ القوّة هنا في ذهنِ نيتشه: قوّةٌ فنّانةٌ تبني وتُدمِّر، ببراءةِ طفلٍ ساميةٍ يَضعُ هنا وهناك بعضَ الحَصى أو يُقيمُ أكوامًا من الرَّملِ ليقلبَها من جديد، فيما وراءَ الخيرِ والشرّ. في أَثَرِ الغامضِ يَتهيّأُ نيتشه «ليُصبحَ المسيحَ الدَّجّال، أي ذاكَ الذي يرفضُ المعنى الأخلاقيَّ للعالَم».

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

Aquel que se buscaba a sí mismo: grandeza y soledad de Heráclito

Tra­ducido del fran­cés

He­ráclito de Éfeso nos lle­ga, desde el fondo de los tiem­pos, a través de los frag­men­tos de un ro­llo depo­sita­do, en el siglo V a. C., en el tem­plo de Ar­te­mi­sa. Aún se debate si ese ro­llo era un tra­tado con­ti­nuo, o si con­sis­tía en pen­sa­mien­tos ais­la­dos, como aque­llos que el azar de las citas nos ha con­ser­va­do. He­ráclito se expre­saba allí, en todo ca­so, en un es­tilo sibi­li­no, con­ci­so, pro­pio para asom­brar; adop­taba a la vez el tono de un profeta y el len­guaje de un fi­ló­so­fo. De ahí ese epí­teto de Os­curo o Te­nebroso (Σκοτεινός) tan a me­nudo unido a su nom­bre, pero que no me pa­rece me­nos exage­ra­do: «Cier­ta­men­te, [su] lec­tura es de un ac­ceso rudo y di­fí­cil. La no­che es som­bría, las ti­nieblas son es­pe­sas. Pero si un ini­ciado te guía, ve­rás claro en este libro más que a plena luz del sol» (An­to­logía grie­ga, se­gún el ma­nus­crito pa­la­tino). Los des­te­llos que nos han que­dado de su doc­trina son como las ful­gura­cio­nes de una tor­menta que se hu­biera mis­te­rio­sa­mente re­ti­ra­do, des­ga­rrando la no­che pre­so­c­rá­tica con un fuego que no tiene par. He­gel, al re­co­rrer el sur­gi­miento de la «luz del pen­sa­miento», re­co­noce en He­ráclito la figura más ra­diante­mente cen­tral. Hei­de­gger re­do­bla la apues­ta: «A He­ráclito se le apoda “el Os­curo”. Ahora bien, él es el Cla­ro. Pues dice lo que ilumi­na, in­ten­tando in­vitar a su luz a en­trar en el len­guaje del pen­sa­miento»1Hei­de­gger, Mar­tin, Ess­ais et Con­fé­ren­ces (En­sa­yos y Con­fe­ren­cia­s), trad. del ale­mán por An­dré Préau, pref. de Jean Beaufret, Pa­rís: Ga­llimard, col. «Les Ess­ais», 1958..

La Realeza del rechazo

A esa apa­rente os­curi­dad se aña­día en He­ráclito un fondo de or­gu­llo y de des­dén ha­cia sus se­mejan­tes. Pues cuando un fi­ló­sofo es or­gu­llo­so, no lo es nunca a me­dias. Prín­cipe he­re­de­ro, aban­donó sin pe­sar la dig­ni­dad real a su her­ma­no, y luego rehusó le­gis­lar para una ciu­dad que juz­gaba irre­me­dia­ble­mente «bajo el do­mi­nio de una mala cons­ti­tución» (πονηρᾷ πολιτείᾳ). Helo ahí re­ti­rado en el san­tua­rio de Ar­te­mi­sa, jugando a las ta­bas con los niños. ¿Se agol­pa­ban los curio­sos a su alre­de­dor? Les es­pe­ta­ba:

«¿Por qué os asom­bráis, bribo­nes? ¿A­caso no es mejor ha­cer esto que lle­var con vo­so­t­ros la vida de la ciu­dad?» (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

Dióge­nes Laer­cio, Libro IX, trad. del griego por Ja­cques Bruns­chwig, en Vies et Doc­tri­nes des phi­lo­so­phes illus­tres (Vi­das y doc­tri­nas de los fi­ló­so­fos ilus­tres), trad. bajo la dir. de Ma­rie-Odile Goule­t-Ca­zé, Pa­rís: Librai­rie gé­né­rale françai­se, col. «La Po­chothèque», 1999.

Este sa­bio no ne­ce­sitaba a na­die, des­pre­ciando in­cluso la so­cie­dad de los doc­tos. Sin em­bar­go, no era un hom­bre in­sen­sible; y cuando se afli­gía por las des­gra­cias que te­jían la exis­ten­cia hu­ma­na, las lágrimas le su­bían a los ojos. «Me he bus­cado a mí mismo» (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), con­fie­sa, como si fuera el único en rea­li­zar ver­da­de­ra­mente el pre­cepto dél­fico «Co­nó­cete a ti mismo». Nie­tzs­che sen­tirá el te­rror sagrado de esa autar­quía: «no se puede adivi­nar», dirá el fi­ló­sofo de la vo­lun­tad de po­der, «lo que fue el sen­ti­miento de so­le­dad que pe­ne­traba al er­mitaño efe­sio del tem­plo de Ar­te­misa si uno no se en­cuen­tra a sí mismo pe­trifi­cado de es­panto en la mon­taña más de­sierta y más sal­vaje»2Nie­tzs­che, Frie­dri­ch, La Phi­lo­so­phie à l’épo­que tragique des Grecs (La Fi­lo­so­fía en la época trágica de los Grie­gos), trad. del ale­mán por Mi­chel Haar y Marc de Lau­nay, en Œuvres (Obra­s). I, trad. bajo la dir. de Marc de Lau­nay, Pa­rís: Ga­llimard, col. «Biblio­thèque de la Pléia­de», 2000..

El Vértigo del fluir universal

Mien­tras que en el otro ext­remo del mundo grie­go, la es­cuela de Elea con­gelaba el ser en una in­mo­vi­li­dad de hielo, He­ráclito con­cibe la uni­dad como un río en per­pe­tuo mo­vi­mien­to, que per­ma­nece el mis­mo, aun­que siem­pre dife­ren­te, em­pujando las olas nuevas sin des­canso a las an­ti­guas ante ellas3Con esta imagen, He­ráclito no dice so­la­mente que la exis­ten­cia está abo­cada a las vi­ci­situdes y a los de­c­li­ves, sino que nin­guna cosa es esto o aque­llo: lo deviene. El mundo se ase­meja al ciceón (κυκεών), esa mez­cla de vi­no, queso ra­llado y ha­rina de ceba­da, cuya con­sis­ten­cia es­pesa no debe su uni­dad más que a la agita­ción. Cuando esta ce­sa, los ele­men­tos se di­so­cian, lo pe­sado vuelve a caer, y esa be­bida ritual deja de exis­tir. El mo­vi­miento se revela así cons­ti­tutivo de la unión de los con­tra­rios: «In­cluso el ciceón se des­com­pone si no se lo re­mueve» (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. Contra la ilu­sión co­mún de la per­sis­ten­cia, nada es es­ta­ble: «Todo fluye» (Πάντα ῥεῖ), «Todo es devenir» (He­gel), «To­das las co­sas […] se tam­ba­lean sin ce­sar […]. No pinto el ser. Pinto el paso» (Mon­taig­ne).

El fluir de to­das las co­sas tiene por con­se­cuen­cia que todo se con­vierte en su con­tra­rio. Si el ser no existe más que en el cam­bio, es fa­tal­mente un punto me­dio en­tre dos tér­mi­nos opues­tos; a cada ins­tan­te, se está en pre­sen­cia de ese límite inaprehen­sible donde se tocan dos cua­li­da­des con­tra­rias. Una ley te­rrible que se ap­lica al pro­pio ser hu­ma­no, cuya cada edad es la muerte de la pre­ce­den­te:

«¿A­caso el re­cién na­cido no ha des­apa­re­cido en el niño, y el niño en el mu­cha­cho, el efebo en el ado­les­cen­te, el ado­les­cente en el joven, y luego […] el hom­bre ma­duro en el an­ciano […]? Quizás […] la na­tura­leza nos en­señ[a] si­len­cio­sa­mente a no te­mer la muerte defi­niti­va.»

Fi­lón de Alejan­dría, De Io­sepho (So­bre Jo­sé), trad. del griego por Jean Lapor­te, Pa­rís: Éditions du Cerf, col. «Les Œuvres de Phi­lon d’A­le­xan­drie», 1964.

La Estética del juego cósmico

En busca de una afir­ma­ción trágica de la vi­da, Nie­tzs­che hará del er­mitaño de Éfeso su más cer­cano an­te­ce­sor. «El mun­do, en su eterna ne­ce­si­dad de ver­dad, tiene […] eter­na­mente ne­ce­si­dad de He­ráclito», de­cla­ra­rá. Y en otro lugar:

«[…] la fre­cuen­ta­ción de He­ráclito me pone más a gusto y me re­con­forta más que nin­guna ot­ra. La aquies­cen­cia a la im­per­ma­nen­cia y al aniquilamiento; el “sí” di­cho a la contra­dic­ción y a la gue­rra; el devenir, que im­plica el re­chazo de la no­ción misma de “ser” — en ello debo re­co­no­cer […] el pen­sa­miento más cer­cano al mío que ja­más se haya con­cebi­do.»

Nie­tzs­che, Frie­dri­ch, L’Antéchrist (El Anti­cris­to), se­guido de Ecce homo, trad. del ale­mán por Jean-Claude Hé­me­ry, Pa­rís: Ga­llimard, col. «Fo­lio», 1974.

Lo que el fi­ló­sofo ale­mán en­con­trará allí so­bre todo es el an­tí­doto al pe­simismo scho­penhaue­riano. Lejos de do­ble­garse bajo el yugo de pre­ten­di­das fal­tas, injus­ti­cias, contra­dic­cio­nes, sufri­mien­tos, la rea­li­dad se libera de toda mo­ral: es «un niño que jue­ga, que mueve piezas: rea­leza de un niño» (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). Si He­ráclito se mez­claba en el juego de niños bu­lli­cio­sos en el san­tua­rio de Ar­te­mi­sa, es que me­ditaba ya allí el «juego del gran niño-mundo», es de­cir, Dios. La vo­lun­tad de po­der se es­boza aquí en el es­píritu de Nie­tzs­che: una fuerza ar­tista que cons­truye y des­truye, con la su­blime ino­cen­cia de un niño co­locando aquí y allá al­gu­nas pie­dras, o levan­tando mon­to­nes de arena para de­rribar­los de nuevo, más allá del bien y del mal. Es tras los pa­sos del Os­curo que Nie­tzs­che «se dis­pone a con­ver­tirse en el Anticristo, es de­cir, aquel que re­chaza la sig­nifi­ca­ción mo­ral del mundo».

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

寻找自我之人:赫拉克利特的伟大与孤独

译自法文

赫拉克利特——以弗所人——从远古时代传到我们手中,凭借的是公元前五世纪存放于阿尔忒弥斯神庙中的一卷残篇。至今人们仍在争论,这卷书究竟是一部连贯的论著,还是由一些孤立的思想组成,如同偶然的引用为我们保存下来的那些残句。无论如何,赫拉克利特在其中以一种神谕般凝练、令人惊叹的风格表达自己;他同时采用了先知的语调和哲学家的语言。由此产生了“晦涩者”或“幽暗者”(Σκοτεινός)这一常与其名相连的称号,但在我看来不免言过其实:「诚然,[其]文字初读艰涩困难。夜色深沉,黑暗浓重。但若有入门者引导你,你将在此书中看到比烈日之下更明亮的光芒」(《希腊诗文选》,据巴拉丁抄本)。他学说留存的碎片,犹如一场神秘退去的风暴的闪光,以一种无可比拟的火焰撕裂了前苏格拉底时期的夜空。黑格尔在追溯「思想之光」的迸发时,认定赫拉克利特是最光辉灿烂的核心人物。海德格尔更进一步:「赫拉克利特被称为’晦涩者’。然而他是澄明之人。因为他说出了照亮之物,试图邀请其光芒进入思想的语言1海德格尔,马丁,《演讲与论文集》(Essais et Conférences〔《演讲与论文集》〕),安德烈·普雷奥德文法译,让·博弗雷序,巴黎:伽利玛出版社,“论文”丛书,1958年。

拒绝的王权

在这表面的晦涩之外,赫拉克利特还怀有一种对同类的骄傲与蔑视。因为当一位哲学家骄傲时,他绝不会半途而废。身为王位继承人,他毫不犹豫地将王权让给了弟弟,随后又拒绝为一个他认为无可救药地「受劣等政体支配」(πονηρᾷ πολιτείᾳ)的城邦立法。于是他退隐到阿尔忒弥斯神庙中,与孩子们玩掷骰游戏。好奇的人围拢过来?他便朝他们丢下这样一句话:

你们为何惊奇,废物们?难道做这个不比跟你们一起管理城邦更好吗?」(Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

第欧根尼·拉尔修,第九卷,雅克·布伦施维希希腊文法译,载《名哲言行录》(Vies et Doctrines des philosophes illustres),玛丽-奥迪尔·古莱-卡泽主编,巴黎:法国通用书局,“袖珍丛书”,1999年。

这位智者不需要任何人,连学者的交往也不放在眼里。然而他并非一个无情之人;当他为编织人类生存的不幸而哀伤时,泪水便涌上眼眶。「我寻找了我自己」(Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν),他如此坦言,仿佛他是唯一真正践行德尔斐神谕「认识你自己」的人。尼采将感受到这种自足的神圣恐惧:「人无法猜测」,这位权力意志的哲学家将说,「阿尔忒弥斯神庙中以弗所隐士的孤独感究竟如何,除非你自己也在最荒凉、最野蛮的山中被恐惧化为石头2尼采,弗里德里希,《悲剧时代的希腊哲学》(La Philosophie à l’époque tragique des Grecs〔《悲剧时代的希腊哲学》〕),米歇尔·哈尔与马克·德·洛奈德文法译,载《著作集》第一卷(Œuvres. I〔《著作集》第一卷〕),马克·德·洛奈主编,巴黎:伽利玛出版社,“七星丛书”,2000年。

万物流转的眩晕

当在希腊世界的另一端,爱利亚学派将存在冻结于冰冷的不动之中时,赫拉克利特却将统一性构想为一条永恒运动的河流,虽然始终是同一条河,却永远不同,新的波浪不断将旧的推向前方3赫拉克利特通过这一意象,不仅仅是说人的存在注定要经历变迁与衰落,而是说没有任何事物这样或那样:它在成为。世界类似于基刻翁(κυκεών),一种由葡萄酒、碎奶酪和大麦粉混合而成的饮料,其浓稠的质地只有在搅动中才能保持统一。当搅动停止,各种成分便分离,重的下沉,这种祭祀饮品也就不复存在。运动因此被证明是对立统一的构成要素:「即便是基刻翁,不搅动也会分解」(Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος)。。反对人们关于恒定的普遍幻觉,万物皆不稳定:「万物皆流」(Πάντα ῥεῖ),「万物皆生成」(黑格尔),「一切事物……不断摇摆……我不描绘存在。我描绘过渡」(蒙田)。

万物的流逝有一个后果:一切都转化为其对立面。如果存在只存在于变化之中,那它必然是两个对立项之间的中间地带;在每一个瞬间,我们都面对着两种相反品质相互触碰的那个不可捉摸的界限。这是一条可怕的法则,同样适用于人类自身,人生的每一个年龄段都是前一个的死亡:

婴儿难道没有消失在孩童中,孩童消失在少年中,少年消失在青年中,青年消失在青壮年中,然后……壮年人消失在老人中……?也许……自然在默默地教导我们不要惧怕最终的死亡?

亚历山大里亚的斐洛,《论约瑟》(De Iosepho),让·拉波特希腊文法译,巴黎:瑟夫出版社,“斐洛著作集”,1964年。

宇宙游戏的美学

为寻求一种对生命的悲剧性肯定,尼采将以弗所的隐士视为他最近的先驱。「世界在其对真理的永恒需求中,……永远需要赫拉克利特」,他将如此宣称。又在别处写道:

……与赫拉克利特的交往使我比任何其他人更感到自在和宽慰。对无常和毁灭的认同;对矛盾和战争说’是’;生成,意味着拒绝’存在’这一概念本身——在这一点上,我必须承认……这是有史以来与我最为接近的思想。

尼采,弗里德里希,《敌基督者》附《瞧,这个人》(L’Antéchrist, suivi de Ecce homo〔《敌基督者》附《瞧,这个人》〕),让-克洛德·埃梅里德文法译,巴黎:伽利玛出版社,“对开本”丛书,1974年。

这位德国哲学家在其中找到的,首先是对抗叔本华式悲观主义的解药。现实远非在所谓的过错、不义、矛盾、苦难的重压下弯腰屈服,它摆脱了一切道德的束缚:它是「一个在玩耍的孩子,推动着棋子:一个孩子的王国」(παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη)。如果赫拉克利特在阿尔忒弥斯神庙中加入喧闹的儿童游戏,那是因为他已经在其中冥想着「世界大儿童的游戏」,亦即上帝。权力意志在尼采的精神中于此萌芽:一种艺术家般的力量,以一个孩子将几块石子随意放置、堆起沙堆又将其推倒的崇高天真,在善恶的彼岸建造与毁灭。正是踏着“晦涩者”的足迹,尼采「准备成为敌基督者,即那个拒绝世界的道德意义的人」。

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

He Who Sought Himself: The Grandeur and Solitude of Heraclitus

Trans­lated from French

Her­a­cli­tus of Eph­esus reaches us, from the depths of ages, through the frag­ments of a scroll de­posit­ed, in the 5th cen­tury BC, in the tem­ple of Artemis. It is still de­bated whether this scroll was a con­tin­u­ous trea­tise, or whether it con­sisted of iso­lated thoughts, like those that the chance of quo­ta­tion has pre­served for us. Her­a­cli­tus ex­pressed him­self, in any case, in a sibylline, com­pact style, apt to as­ton­ish; he adopted at once the tone of a prophet and the lan­guage of a philoso­pher. Hence that ep­i­thet of the Ob­scure or Tene­brous (Σκοτεινός) so of­ten af­fixed to his name, but which seems to me no less ex­ag­ger­at­ed: “Cer­tainly [his] read­ing is rough and dif­fi­cult to ap­proach. The night is dark, the shad­ows are thick. But if an ini­ti­ate guides you, you will see more clearly in this book than in broad day­light” (Greek An­thol­ogy, from the Pala­tine man­u­script). The frag­ments that re­main of his doc­trine are like the flashes of a storm that had mys­te­ri­ously with­drawn, rend­ing the pre-So­cratic night with a fire com­pa­ra­ble to no oth­er. Hegel, re­trac­ing the emer­gence of the “light of thought,” rec­og­nizes in Her­a­cli­tus the most ra­di­antly cen­tral fig­ure. Hei­deg­ger goes fur­ther: “Her­a­cli­tus is nick­named ’the Ob­scure.’ Yet he is the Clear. For he says that which il­lu­mi­nates, try­ing to in­vite its light to en­ter the lan­guage of thought1Hei­deg­ger, Mar­t­in, Es­sais et Con­férences (Es­says and Lec­tures), trans. from the Ger­man by An­dré Préau, pref. by Jean Beaufret, Paris: Gal­li­mard, coll. “Les Es­sais,” 1958..

The Royalty of Refusal

To this ap­par­ent ob­scu­rity was added, in Her­a­cli­tus, a core of pride and dis­dain for his fel­low men. For when a philoso­pher is proud, he is never so by halves. A crown prince, he read­ily re­lin­quished the royal dig­nity to his broth­er, then re­fused to leg­is­late for a city he deemed ir­re­me­di­a­bly “un­der the sway of a wretched con­sti­tu­tion” (πονηρᾷ πολιτείᾳ). There he was, with­drawn in the sanc­tu­ary of Artemis, play­ing knuck­le­bones with chil­dren. Did on­look­ers crowd around him? He would fling at them:

Why do you mar­vel, scoundrels? Is it not bet­ter to do this than to lead the life of the city with you?” (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι;)

Dio­genes Laer­tius, Book IX, trans. from the Greek by Jacques Brun­schwig, in Vies et Doc­trines des philosophes il­lus­tres (Lives and Doc­trines of the Il­lus­tri­ous Philoso­phers), trans. un­der the di­rec­tion of Marie-Odile Goulet-Cazé, Paris: Li­brairie générale française, coll. “La Pochothèque,” 1999.

This sage had need of no one, scorn­ing even the so­ci­ety of schol­ars. For all that, he was not an in­sen­si­ble man; and when he grieved over the mis­for­tunes that wove hu­man ex­is­tence, tears would rise to his eyes. “I have sought my­self” (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), he con­fess­es, as though he alone truly ful­filled the Del­phic pre­cept “Know thy­self.” Ni­et­zsche would feel the sa­cred ter­ror of this self-suf­fi­cien­cy: “one can­not di­vine,” the philoso­pher of the will to power would say, “what the feel­ing of soli­tude was that per­vaded the Eph­esian her­mit of the tem­ple of Artemis, un­less one finds one­self pet­ri­fied with dread upon the most des­o­late and wildest of moun­tains2Ni­et­zsche, Friedrich, La Philoso­phie à l’époque trag­ique des Grecs (Phi­los­o­phy in the Tragic Age of the Greeks), trans. from the Ger­man by Michel Haar and Marc de Lau­nay, in Œuvres (Works). I, trans. un­der the di­rec­tion of Marc de Lau­nay, Paris: Gal­li­mard, coll. “Bib­lio­thèque de la Pléi­ade,” 2000..

The Vertigo of Universal Flux

While at the other ex­trem­ity of the Greek world, the Eleatic school froze be­ing in an icy im­mo­bil­i­ty, Her­a­cli­tus con­ceived of unity as a river in per­pet­ual mo­tion, which re­mains the same al­though al­ways dif­fer­ent, the new waves cease­lessly driv­ing the old ones be­fore them3By this im­age, Her­a­cli­tus does not merely say that ex­is­tence is sub­ject to vi­cis­si­tudes and de­cli­nes, but that no thing is this or that: it becomes so. The world re­sem­bles the kykeon (κυκεών), that mix­ture of wine, grated cheese, and bar­ley flour, whose thick con­sis­tency owes its unity only to ag­i­ta­tion. When the stir­ring ceas­es, the el­e­ments dis­so­ci­ate, the heavy sinks back, and this rit­ual bev­er­age is no more. Move­ment thus proves con­sti­tu­tive of the union of op­po­sites: “Even the kykeon de­com­poses if one does not stir it” (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. Against the com­mon il­lu­sion of per­ma­nence, noth­ing is sta­ble: “Ev­ery­thing flows” (Πάντα ῥεῖ), “Ev­ery­thing is becoming” (Hegel), “All things […] tot­ter cease­lessly […]. I do not paint be­ing. I paint the pas­sage” (Mon­taigne).

The flow­ing of all things has this con­se­quence: ev­ery­thing con­verts into its op­po­site. If be­ing ex­ists only in change, it is in­evitably a mid­dle ground be­tween two op­pos­ing terms; at ev­ery in­stant, one stands be­fore that elu­sive bound­ary where two con­trary qual­i­ties meet. A ter­ri­ble law that ap­plies to the hu­man be­ing him­self, whose ev­ery age is the death of the one be­fore:

Has not the nursling van­ished in the child, and the child in the boy, the youth in the ado­les­cent, the ado­les­cent in the young man, then […] the grown man in the old man […]? Per­haps […] na­ture silently teaches us not to dread the fi­nal death?

Philo of Alexan­dria, De Iosepho, trans. from the Greek by Jean La­porte, Paris: Édi­tions du Cerf, coll. “Les Œu­vres de Philon d’Alexan­drie,” 1964.

The Aesthetics of the Cosmic Game

In search of a tragic af­fir­ma­tion of life, Ni­et­zsche would make the her­mit of Eph­esus his clos­est an­ces­tor. “The world, in its eter­nal need for truth, has […] eter­nally need of Her­a­cli­tus,” he would de­clare. And else­where:

[…] the com­pany of Her­a­cli­tus puts me more at ease and com­forts me more than any oth­er. The ac­qui­es­cence in im­per­ma­nence and annihilation; the ”yes“ spo­ken to con­tra­dic­tion and war; becoming, im­ply­ing the re­fusal of the very no­tion of ”being“ — in this, I must rec­og­nize […] the thought near­est to my own that has ever been con­ceived.

Ni­et­zsche, Friedrich, L’Antéchrist (The An­tichrist), fol­lowed by Ecce homo, trans. from the Ger­man by Jean-Claude Hémery, Paris: Gal­li­mard, coll. “Fo­lio,” 1974.

What the Ger­man philoso­pher would find there above all was the an­ti­dote to Schopen­haue­rian pes­simism. Far from bend­ing be­neath the yoke of sup­posed faults, in­jus­tices, con­tra­dic­tions, suf­fer­ings, re­al­ity frees it­self from all moral­i­ty: it is “a child play­ing, push­ing pieces on a board: the king­ship of a child” (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). If Her­a­cli­tus min­gled with noisy chil­dren at play in the sanc­tu­ary of Artemis, it was be­cause he was al­ready med­i­tat­ing there on the “game of the great world-child,” that is to say, God. The will to power takes shape here in Ni­et­zsche’s mind: an artist-force that builds and de­stroys, with the sub­lime in­no­cence of a child plac­ing a few peb­bles here and there, or pil­ing up heaps of sand only to top­ple them again, be­yond good and evil. It is in the foot­steps of the Ob­scure that Ni­et­zsche “pre­pares to be­come the Antichrist, that is, he who re­jects the moral sig­nif­i­cance of the world.”

Mappemonde mettant en évidence la Turquie et la Grèce.

Celui qui se cherchait lui-même : grandeur et solitude d’Héraclite

Hé­ra­clite d’Éphèse nous par­vient, du fond des âges, à tra­vers les frag­ments d’un rou­leau dé­po­sé, au 5e siècle av. J.-C., dans le temple d’Ar­té­mis. On dé­bat en­core pour sa­voir si ce rou­leau était un traité sui­vi, ou s’il consis­tait en pen­sées iso­lées, comme celles que le ha­sard des ci­ta­tions nous a conser­vées. Hé­ra­clite s’y ex­pri­mait, en tout cas, dans un style si­byl­lin, ra­mas­sé, propre à éton­ner ; il pre­nait à la fois le ton d’un pro­phète et le lan­gage d’un phi­lo­sophe. De là, cette épi­thète d’Obs­cur ou Té­né­breux (Σκοτεινός) si sou­vent ac­co­lée à son nom, mais qui ne m’en pa­raît pas moins exa­gé­rée : « Certes [sa] lec­ture est d’un abord rude et dif­fi­cile. La nuit est som­bre, les té­nèbres sont épaisses. Mais si un ini­tié te gui­de, tu ver­ras clair dans ce livre plus qu’en plein so­leil » (An­tho­lo­gie grecque, d’après le ma­nus­crit pa­la­tin). Les éclats qui nous sont res­tés de sa doc­trine sont comme les ful­gu­ra­tions d’un orage qui se se­rait mys­té­rieu­se­ment re­ti­ré, dé­chi­rant la nuit pré­so­cra­tique d’un feu com­pa­rable à au­cun autre. He­gel, re­traçant le jaillis­se­ment de la « lu­mière de la pen­sée », re­con­naît en Hé­ra­clite la fi­gure la plus ra­dieu­se­ment cen­trale. Hei­deg­ger ren­ché­rit : « Hé­ra­clite est sur­nommé “l’Obs­cur”. Or, il est le Clair. Car il dit ce qui éclai­re, en es­sayant d’in­vi­ter sa lu­mière à en­trer dans le lan­gage de la pen­sée »1Hei­deg­ger, Mar­tin, Es­sais et Confé­rences, trad. de l’al­le­mand par An­dré Préau, préf. de Jean Beau­fret, Pa­ris : Gal­li­mard, coll. « Les Es­sais », 1958..

La Royauté du refus

À cette ap­pa­rente obs­cu­rité s’ajou­tait chez Hé­ra­clite un fond d’or­gueil et de dé­dain pour ses sem­blables. Car lorsqu’un phi­lo­sophe est fier, il ne l’est ja­mais à moi­tié. Prince hé­ri­tier, il aban­donna sans peine la di­gnité royale à son frè­re, puis re­fusa de lé­gi­fé­rer pour une cité qu’il ju­geait ir­ré­mé­dia­ble­ment « sous l’em­prise d’une mau­vaise consti­tu­tion » (πονηρᾷ πολιτείᾳ). Le voilà re­tiré dans le sanc­tuaire d’Ar­té­mis, jouant aux os­se­lets avec des en­fants. Des cu­rieux se pres­saient-ils au­tour de lui ? Il leur je­tait :

« Pourquoi vous éton­ner, coquins ? Est-ce qu’il ne vaut pas mieux faire cela que de me­ner avec vous la vie de la cité ? » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

Dio­gène Laër­ce, Livre IX, trad. du grec par Jacques Brun­sch­wig, dans Vies et Doc­trines des phi­lo­sophes illustres, trad. sous la dir. de Ma­rie-Odile Gou­let-Ca­zé, Pa­ris : Li­brai­rie gé­né­rale françai­se, coll. « La Po­cho­thèque », 1999.

Ce sage n’avait be­soin de per­son­ne, mé­pri­sant jusqu’à la so­ciété des sa­vants. Pour au­tant, ce n’était pas un homme in­sen­sible ; et quand il s’af­fli­geait des mal­heurs qui tis­saient l’exis­tence hu­mai­ne, les larmes lui mon­taient aux yeux. « Je me suis cher­ché moi-même » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), avoue-t-il, comme s’il était le seul à vé­ri­ta­ble­ment réa­li­ser le pré­cepte del­phique « Connais-toi toi-même ». Nietzsche sen­tira la ter­reur sa­crée de cette au­tar­cie : « on ne peut rien de­vi­ner », dira le phi­lo­sophe de la vo­lonté de puis­san­ce, « de ce qu’a été le sen­ti­ment de so­li­tude qui pé­né­trait l’er­mite éphé­sien du temple d’Ar­té­mis si l’on ne se re­trouve pas soi-même pé­tri­fié d’ef­froi dans la mon­tagne la plus dé­ser­tique et la plus sau­vage »2Nietz­sche, Frie­dri­ch, La Phi­lo­so­phie à l’époque tra­gique des Grecs, trad. de l’al­le­mand par Mi­chel Haar et Marc de Lau­nay, dans Œuvres. I, trad. sous la dir. de Marc de Lau­nay, Pa­ris : Gal­li­mard, coll. « Bi­blio­thèque de la Pléiade », 2000..

Le Vertige de l’écoulement universel

Tan­dis qu’à l’autre ex­tré­mité du monde grec, l’école d’Élée fi­geait l’être dans une im­mo­bi­lité de gla­ce, Hé­ra­clite conçoit l’unité comme un fleuve en per­pé­tuel mou­ve­ment, qui de­meure le mê­me, quoique toujours dif­fé­rent, les vagues nou­velles pous­sant sans re­lâche les an­ciennes de­vant elles3Par cette ima­ge, Hé­ra­clite ne dit pas seule­ment que l’exis­tence est vouée aux vi­cis­si­tudes et aux dé­clins, mais qu’au­cune chose n’est ceci ou cela : elle le devient. Le monde res­semble au cycéon (κυκεών), ce mé­lange de vin, de fro­mage râpé et de fa­rine d’or­ge, dont la consis­tance épaisse ne tient son unité que de l’agi­ta­tion. Quand celle-ci ces­se, les élé­ments se dis­so­cient, le lourd re­tom­be, et cette bois­son ri­tuelle n’est plus. Le mou­ve­ment s’avère ainsi consti­tu­tif de l’union des contraires : « Même le cycéon se dé­com­pose si on ne le re­mue pas » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. Contre l’illu­sion com­mune de la per­sis­tan­ce, rien n’est stable : « Tout s’écoule » (Πάντα ῥεῖ), « Tout est devenir » (He­gel), « Toutes choses […] branlent sans cesse […]. Je ne peins pas l’être. Je peins le pas­sage » (Mon­tai­gne).

L’écou­le­ment de toutes choses a cette consé­quence que tout se conver­tit en son contraire. Si l’être n’existe que dans le chan­ge­ment, il est fa­ta­le­ment un mi­lieu entre deux termes op­po­sés ; à tout ins­tant, on est en pré­sence de cette li­mite in­sai­sis­sable où se touchent deux qua­li­tés contraires. Une loi ter­rible qui s’ap­plique à l’être hu­main lui-mê­me, dont chaque âge est la mort du pré­cé­dent :

« Le nour­ris­son n’a-t-il pas dis­paru dans l’en­fant, et l’en­fant dans le garçon, l’éphèbe dans l’ado­les­cent, l’ado­les­cent dans le jeune hom­me, puis […] l’­homme fait dans le vieillard […] ? Peut-être […] la na­ture nous ap­pren[d-el­le] si­len­cieu­se­ment à ne pas re­dou­ter la mort dé­fi­ni­tive ? »

Phi­lon d’Alexan­drie, De Io­se­pho, trad. du grec par Jean La­por­te, Pa­ris : Édi­tions du Cerf, coll. « Les Œuvres de Phi­lon d’Alexan­drie », 1964.

L’Esthétique du jeu cosmique

En quête d’une af­fir­ma­tion tra­gique de la vie, Nietzsche fera de l’er­mite d’Éphèse son plus proche an­cêtre. « Le mon­de, dans son éter­nel be­soin de vé­ri­té, a […] éter­nel­le­ment be­soin d’Hé­ra­clite », dé­cla­re­ra-t-il. Et ailleurs :

« […] la fré­quen­ta­tion d’Hé­ra­clite me met plus à l’aise et me ré­con­forte plus qu’au­cune autre. L’ac­quies­ce­ment à l’im­per­ma­nence et à l’anéantissement ; le “oui” dit à la contra­dic­tion et à la guerre ; le devenir, im­pliquant le re­fus de la no­tion même d’“être” — en ce­la, il me faut re­con­naître […] la pen­sée la plus proche de la mienne qui ait ja­mais été conçue. »

Nietz­sche, Frie­dri­ch, L’Antéchrist, suivi de Ecce homo, trad. de l’al­le­mand par Jean-Claude Hé­me­ry, Pa­ris : Gal­li­mard, coll. « Fo­lio », 1974.

Ce que le phi­lo­sophe al­le­mand y trou­vera sur­tout, c’est l’an­ti­dote au pes­si­misme scho­pen­haue­rien. Loin de ployer sous le joug de pré­ten­dues fau­tes, injus­ti­ces, contra­dic­tions, souf­fran­ces, la réa­lité s’af­fran­chit de toute mo­rale : elle est « un en­fant qui joue, qui pousse des pions : royauté d’un en­fant » (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). Si Hé­ra­clite se mê­lait au jeu d’en­fants bruyants dans le sanc­tuaire d’Ar­té­mis, c’est qu’il y mé­di­tait déjà le « jeu du grand en­fant-monde », c’est-à-dire Dieu. La vo­lonté de puis­sance s’ébauche ici dans l’es­prit de Nietzsche : une force ar­tiste qui bâ­tit et dé­truit, avec la su­blime in­no­cence d’un en­fant po­sant çà et là quelques cailloux, ou édi­fiant des tas de sable pour les ren­ver­ser de nou­veau, par-delà le bien et le mal. C’est dans les pas de l’Obs­cur que Nietzsche « s’ap­prête à de­ve­nir l’Antichrist, c’est-à-dire ce­lui qui rejette la si­gni­fi­ca­tion mo­rale du monde ».