poésie

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

オウィディウスの『悲歌』と『黒海便り』、または黒海沿岸のローマ

フランス語からの翻訳

昔々、アウグストゥスの治世下に、自分が恵まれていると思える男がいた。プブリウス・オウィディウス・ナソ、通称オウィディウスである。ラテン詩の黄金時代に流行の詩人となり、lusor amorum(恋愛の歌い手)として、その軽妙な筆はローマを征服し、詩を作る彼の才能は驚異的だった。「私は散文で書こうとしたが、言葉は自然と韻律に収まり、私が書いたものは詩になってしまった」。財産、生まれ、著名な友人、カピトリヌスの丘に隣接する家、このローマ騎士階級の男にはかつてないほど確実で快適な生活を楽しむために必要なものは何一つ欠けていなかった。

しかし、紀元8年のある朝、ローマが目覚めたとき、不吉な知らせが街中を駆け巡った。当時五十歳だった詩神の寵児が、皇帝の護衛とともに出発したばかりだというのだ。どこか温暖な海岸での優雅な隠居生活のためではなく、帝国の極限、黒海の不親切な岸辺にある凍てつく町トミス1現在のルーマニアのコンスタンツァ。へのrelegatio(居住指定)2relegatio(居住指定)は、exilium(流刑)に似ているものの、法的に区別されていた:市民権の喪失も財産の没収も伴わなかった。この二つの点で恩赦を受けたオウィディウスは、同時代人が彼を流刑者と呼ぶのは誤用であることを明確にするよう心がけていた:quippe relegatus, non exul, dicor in illo(私は流刑者ではなく、単に追放されたと言われている)。しかし、名誉の点でしかない区別を守ることに何の意味があるだろうか?彼自身もそれから自由になった:a patria fugi victus et exul ego(敗北し逃亡者の私は、祖国から流刑となった);exul eram(私は流刑中だった)。のためだった。3カピトリヌスの丘に最後の挨拶をしながら、流刑者はゲーテが永遠の都からの自身の出発の際に自分のものとする次の別れの言葉を述べた:「私の家にとても近いこの荘厳な神殿に住む偉大な神々よ、私の目がもはや見ることのないもの;[…]私が去らなければならないあなた方、[…]どうか、カエサルの憎しみから私を解放してください;私が去る際にお願いする唯一の恩寵です。この神聖な人に、どのような過ちが私を誘惑したかを伝え、私の過失が決して犯罪ではなかったことを知らせてください」。

失寵の謎

アウグストゥスの意志のみによる、裁判なしのこのrelegatioの原因は何だったのか、そして、この君主がローマとその宮廷からこれほど偉大な詩人を奪い、ゲタエ人の土地に追放する理由は何だったのか?これは誰も知らないし、永遠に知ることはないだろう。オウィディウスはcarmen et error(詩と軽率な行為)について言及し、謎めいた口調でつぶやいている:

ああ!なぜ私は見てはならないものを見たのか?なぜ私の目は罪を犯したのか?なぜ私は軽率にも、決して知るべきでなかったことを知ってしまったのか?

オウィディウス『流刑中のオウィディウスの哀歌[第1巻、悲歌の哀歌]』(Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes])、ジャン・マラン・ド・ケルヴィラール訳、ラテン語より。パリ:ドゥーリー・フィス、1723年。

10年前に出版された『恋愛術』がcarmenすなわち公式の口実だったとしても、errorすなわち真の過ちは詩人の墓に封印された謎のまま残っている:

オウィディウスの罪は間違いなくオクタウィウス[アウグストゥス]の家族の中で何か恥ずべきものを見たことだった[…]。学者たちは、彼がアウグストゥスが若い少年といるのを見たのか[…];それとも、アウグストゥスが他の男の子を身ごもった状態で結婚した皇后リウィアの腕の中で何人かの侍従を見たのか;それとも、皇帝アウグストゥスが娘や孫娘と何かをしているのを見たのか;あるいは、皇帝アウグストゥスがもっと悪いことをしているのを見たのか、torva tuentibus hircis[山羊たちの険しい視線の下で]、決定していない。

ヴォルテール『ヴォルテール全集』第45B巻[…]オウィディウスについて、ソクラテスについて[…](Œuvres complètes de Voltaire, vol. 45B, […] D’Ovide, de Socrate […])。オックスフォード:ヴォルテール財団、2010年。

二千年前の秘密を何としても推測しようとする人々の数多くの奇妙な仮説は忘れよう。流刑の苦しみの中で、孤独の嘆きの中で、オウィディウスは詩以外に頼るものを見つけず、自分に恨みを抱いた皇帝をなだめるために詩を全て使ったことを知れば十分である。「神々は時に心を動かされる」と彼は自分に言い聞かせた。そこから『悲歌』(Tristia4却下された形式:
Les Cinq Livres des Tristes(悲歌の五巻)。
Tristium libri quinque (V)
De Tristibus libri quinque (V)
と『黒海便り』(Epistulæ ex Ponto5却下された形式:
Lettres du Pont(黒海からの手紙)。
Élégies écrites dans la province de Pont(ポントゥス地方で書かれた哀歌)。
Les Quatre Livres d’épîtres écrites dans la province de Pont(ポントゥス地方で書かれた書簡の四巻)。
Ponticæ epistolæ
De Ponto libri quatuor (IV)
が生まれた。

永遠の冬の記録:トミスの悲劇

流刑中のオウィディウスの哀歌は、家族から遠く離れ、かつて最も愛すべき代表者だった文明から遠く離れて失われた男の日記である。ローマに残った妻や友人たち、そして無慈悲な権力に向けた長い嘆きで、その権力から彼は無駄に寛大さを待っている。トミスは「苦さに満ちた土地」として現れ、永遠の冬の風と雹に常に打たれ、ワインでさえ「寒さで石化し」、斧で切らなければならない氷に固まってしまう。詩人はそこで完全な異邦人として感じている。野蛮な言葉とゲタエ人の恐ろしい叫び声の中でラテン語を話すことを忘れつつある囚人:

彼らは互いに共通の言語で話し合うが、私は身振りと合図でしか自分を理解させることができない。私はここで野蛮人として扱われ、[これらの]生意気なゲタエ人はラテン語の言葉を笑う。

オウィディウス『流刑中のオウィディウスの哀歌[第1巻、悲歌の哀歌]』(Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes])、ジャン・マラン・ド・ケルヴィラール訳、ラテン語より。パリ:ドゥーリー・フィス、1723年。

逆境に立ち向かって

オウィディウスはこれほど残酷な逆境に耐えるために必要な勇気をどこから汲み取ったのか?執筆から:

[もしあなたが]私がここで何をしているか尋ねるなら、私は表面的にはあまり有用ではないように見える研究に従事していると答えるでしょう。しかし、それでも私にとっては有用性があります。たとえそれが私の不幸を忘れさせるだけだとしても、それは些細な利点ではありません。これほど不毛な畑を耕いて、少なくとも何か実りを得ることができれば幸せです。

オウィディウス『流刑中のオウィディウスの哀歌、第2巻、黒海の哀歌』(Les Élégies d’Ovide pendant son exil, t. II, Élégies pontiques)、ジャン・マラン・ド・ケルヴィラール訳、ラテン語より。パリ:ドゥーリー、1726年。

さらに、かつてのローマのダンディは完全に消え去ったわけではない。優雅さ、洗練された表現、堅実というより独創的な比較は、時に過度になるまで持続している。クインティリアヌスはすでに彼を自分の不幸よりもamator ingenii sui(自分の天才を愛する者)として判断していた。大セネカによると、オウィディウスは「自分の詩の中で過剰なものを知っていた」が、それを受け入れていた:「彼は、美点が時に顔をより美しくすることがあると言っていた」。自分の思考に何らかの工夫を凝らし、何らかの「美点」を与えるというフランス風のこの一貫性 —「まるで私たちの間に生まれたようだ」と翻訳者ジャン・マラン・ド・ケルヴィラールは記している— は彼の個性の最終的な印であり、首都からの距離が芸術家を滅ぼすことを拒む公然の拒否である。そして、この距離を一種の死として何度も描写した後、彼は最終的に黒海沿岸にローマを見出し、こう結論付ける:「運命が私を置いた国は私にとってローマの代わりとなるべきだ。私の不幸な詩神はこの劇場に満足している[…]:それが強力な神の望みである。6諦めたというより覚悟を決めた彼は、ユゴーがするように、自分の扉の鴨居にEXILIUM VITA EST(流刑は人生である、または人生は流刑である)と刻むまでには至らなかった。

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

Die Tristes und die Pon­ti­schen Briefe, oder Rom am Ufer des Schwarzen Meeres

Aus dem Fran­zö­si­schen über­setzt

Es war ein­mal, un­ter der Herr­schaft des Au­gus­tus, ein Mann, der sich für glü­ck­lich hal­ten konn­te: Pu­blius Ovi­dius Naso, ge­nannt Ovid. Als Mo­de­dich­ter im schö­nen Jahr­hun­dert der la­tei­ni­schen Po­e­sie, lu­sor amorum (Sän­ger der Lieb­schaf­ten), hatte seine scherz­hafte Fe­der Rom er­obert, und seine Leich­tig­keit, Verse zu ma­chen, grenzte ans Wun­der­ba­re: „ich ver­suchte in Prosa zu schrei­ben, aber die Worte füg­ten sich so ge­nau ins Vers­maß, dass das, was ich schrieb, Verse wa­ren“. Ver­mö­gen, Ge­burt, be­rühmte Freun­de, ein Haus ne­ben dem Ka­pi­tol – nichts fehlte die­sem rö­mi­schen Rit­ter, der ein si­che­re­res und be­que­me­res Le­ben ge­noss als je zu­vor.

Den­noch durch­lief ei­nes Mor­gens im Jahr 8 un­se­rer Zeit­rech­nung, als Rom er­wach­te, eine un­heil­volle Nach­richt die Stra­ßen: Das Lieb­lings­kind der Mu­sen, da­mals fünf­zig­jäh­rig, war so­eben un­ter kai­ser­li­cher Es­korte ab­ge­reist. Nicht zu ei­nem gol­de­nen Ru­he­stand an ir­gend­ei­nem mil­den Ge­sta­de, son­dern zu ei­ner relegatio (Ver­ban­nung)1Die relegatio (Ver­ban­nung) un­ter­schied sich, ob­wohl sie dem exilium (E­xil) äh­nel­te, recht­lich da­von: Sie führte we­der zum Ver­lust der Staats­bür­ger­schaft noch zur Be­schlag­nahme der Gü­ter. Ovid, dem man in die­sen bei­den Punk­ten Gnade ge­währt hat­te, ach­tete dar­auf zu prä­zi­sie­ren, dass er nur miss­bräuch­lich von sei­nen Zeit­ge­nos­sen als Exi­lier­ter be­zeich­net wur­de: quippe re­le­ga­tus, non ex­ul, di­cor in illo (es heißt nicht, dass ich ver­bannt bin, son­dern nur re­le­gier­t). Aber wozu eine Un­ter­schei­dung be­ach­ten, die er nur aus Eh­ren­punkt mach­te? Er selbst hat sich da­von be­freit: a pa­tria fugi vic­tus et exul ego (ich Be­sieg­ter und Flücht­ling sehe mich aus mei­nem Va­ter­land ver­bannt); exul eram (ich war im Exil). nach Tomi2Das heu­tige Con­stanța in Ru­mä­ni­en., ei­nem ei­si­gen Städt­chen an der äu­ßers­ten Grenze des Rei­ches, an den un­wirt­li­chen Ufern des Schwa­r­zen Mee­res.3Als er ein letz­tes Mal das Ka­pi­tol grüß­te, sprach der Ver­bannte die­sen Ab­schied aus, den Goe­the sich beim ei­ge­nen Ab­schied von der Ewi­gen Stadt zu ei­gen ma­chen wird: „Große Göt­ter, die ihr die­sen er­ha­be­n­en, mei­nem Haus so na­hen Tem­pel be­wohnt, und den meine Au­gen fortan nicht mehr se­hen wer­den; […] ihr, die ich ver­las­sen muss, […] be­freit mich, ich flehe euch an, vom Hass Cä­sars; das ist die ein­zige Gna­de, die ich von euch beim Ab­schied er­bit­te. Sagt die­sem gött­li­chen Mann, wel­cher Irr­tum mich ver­führt hat, und lasst ihn wis­sen, dass mein Feh­ler nie­mals ein Ver­bre­chen war“.

Das Geheimnis der Ungnade

Was war die Ur­sa­che die­ser relegatio ohne Ur­teil, al­lein durch den Wil­len des Au­gus­tus, und wel­chen Grund hatte die­ser Für­st, Rom und sei­nen Hof ei­nes so gro­ßen Dich­ters zu be­rau­ben, um ihn bei den Ge­ten ein­zu­sper­ren? Das weiß man nicht und wird man nie­mals wis­sen. Ovid er­wähnt ein car­men et er­ror (ein Ge­dicht und eine Un­vor­sich­tig­keit), rät­sel­haft mur­melnd:

Ach! warum habe ich ge­se­hen, was ich nicht se­hen durf­te? Warum sind meine Au­gen schul­dig ge­wor­den? Warum schließ­lich habe ich durch meine Un­vor­sich­tig­keit er­fah­ren, was ich nie­mals hätte wis­sen sol­len?

Ovi­de. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes] (Die Ele­gien Ovids wäh­rend sei­nes Exils [Bd. I, Ele­gien der Tris­tes]), übers. aus dem La­tei­ni­schen von Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris: d’Houry fils, 1723.

Wenn Die Lie­bes­kunst, ein Jahr­zehnt zu­vor ver­öf­fent­licht, das carmen oder der of­fi­zi­elle Vor­wand war, bleibt der error oder die wahre Schuld ein im Grab des Dich­ters ver­sie­gel­tes Rät­sel:

Das Ver­bre­chen Ovids be­stand un­be­streit­bar dar­in, et­was Schänd­li­ches in der Fa­mi­lie des Oc­ta­vius ge­se­hen zu ha­ben […]. Die Ge­lehr­ten ha­ben nicht ent­schie­den, ob er Au­gus­tus mit ei­nem jun­gen Kna­ben ge­se­hen hatte […]; oder ob er ir­gend­ei­nen Stall­knecht in den Ar­men der Kai­se­rin Li­via ge­se­hen hat­te, die die­ser Au­gus­tus schwan­ger von ei­nem an­de­ren ge­hei­ra­tet hat­te; oder ob er die­sen Kai­ser Au­gus­tus mit sei­ner Toch­ter oder En­ke­lin be­schäf­tigt ge­se­hen hat­te; oder schließ­lich, ob er die­sen Kai­ser Au­gus­tus bei et­was Schlim­me­rem ge­se­hen hat­te, torva tu­en­ti­bus hir­cis [un­ter den fins­te­ren Bli­cken der Bö­cke].

Vol­taire. Œu­vres com­plètes de Vol­tai­re, vol. 45B, […] D’O­vi­de, de So­crate […] (Vol­tai­res Ge­samt­wer­ke, Bd. 45B, […] Über Ovid, über So­kra­tes […]). Ox­ford: Vol­taire Foun­da­ti­on, 2010.

Ver­ges­sen wir also die ebenso zahl­rei­chen wie selt­sa­men Hy­po­the­sen de­rer, die um je­den Preis ein zwei­t­au­send­jäh­ri­ges Ge­heim­nis er­ra­ten wol­len. Es ge­nügt zu wis­sen, dass Ovid in den Qua­len des Exils, in den Schluch­zern der Ein­sam­keit, keine an­dere Zu­flucht fand als seine Po­e­sie, und dass er sie ganz dazu ver­wen­de­te, einen Kai­ser zu be­sänf­ti­gen, des­sen Groll er sich zu­ge­zo­gen hat­te. „Die Göt­ter las­sen sich manch­mal er­wei­chen“, sagte er sich. Dar­aus ent­stan­den die Tristes (Tristia)4Ver­wor­fene For­men:
Les Cinq Li­vres des Tris­tes (Die fünf Bü­cher der Tris­tes).
Tris­tium li­bri quin­que (V).
De Tris­ti­bus li­bri quin­que (V).
und die Pon­ti­schen Briefe (Epi­stulæ ex Ponto)5Ver­wor­fene For­men:
Lett­res du Pont (Briefe vom Pon­tus).
Élé­gies écri­tes dans la pro­vince de Pont (In der Pro­vinz Pon­tus ge­schrie­bene Ele­gien).
Les Qua­tre Li­vres d’épîtres écri­tes dans la pro­vince de Pont (Die vier Bü­cher der in der Pro­vinz Pon­tus ge­schrie­be­nen Brie­fe).
Pon­ticæ epis­tolæ.
De Ponto li­bri qua­tuor (IV).
.

Chronik eines ewigen Winters: Das Drama von Tomi

Die Ele­gien Ovids wäh­rend sei­nes Exils sind das Ta­ge­buch ei­nes Man­nes, ver­lo­ren fern der Sei­nen, fern ei­ner Zi­vi­li­sa­ti­on, de­ren lie­bens­wür­digs­ter Ver­tre­ter er einst war; eine lange Kla­ge, ge­rich­tet an seine Gat­tin, an seine in Rom ver­blie­be­nen Freunde und an eine un­er­bitt­li­che Macht, von der er ver­geb­lich Milde er­war­tet. Tomi prä­sen­tiert sich dort als ein „Land vol­ler Bit­ter­keit“, stets ge­schla­gen von den Win­den und vom Ha­gel ei­nes ewi­gen Win­ters, und wo selbst der Wein, „vom Frost ver­stei­nert“, zu Eis er­starrt, das man mit der Axt zer­schla­gen muss. Der Dich­ter fühlt sich dort als ab­so­lu­ter Frem­der; ein Ge­fan­ge­ner, der das La­tein­spre­chen ver­lernt in­mit­ten ba­r­ba­ri­scher Worte und schreck­li­cher Schreie der Ge­ten:

sie un­ter­hal­ten sich un­ter­ein­an­der in ei­ner ih­nen ge­mein­sa­men Spra­che; ich aber kann mich nur durch Ges­ten und Zei­chen ver­ständ­lich ma­chen; ich gelte hier als Ba­r­bar, und [die­se] un­ver­schäm­ten Ge­ten la­chen über die la­tei­ni­schen Wor­te.

Ovi­de. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes] (Die Ele­gien Ovids wäh­rend sei­nes Exils [Bd. I, Ele­gien der Tris­tes]), übers. aus dem La­tei­ni­schen von Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris: d’Houry fils, 1723.

Angesichts der Widrigkeiten

Wo­her nahm Ovid den Mut, der nö­tig war, um ein so grau­sa­mes Un­g­lück zu er­tra­gen? Aus dem Schrei­ben:

[Wenn Sie mich] fra­gen, was ich hier tue, werde ich Ih­nen sa­gen, dass ich mich mit Stu­dien be­schäf­ti­ge, die dem An­schein nach we­nig nütz­lich sind, die aber den­noch ih­ren Nut­zen für mich ha­ben; und wenn sie nur dazu dien­ten, mich mein Un­g­lück ver­ges­sen zu las­sen, wäre das kein ge­rin­ger Vor­teil: nur zu glü­ck­lich, wenn ich durch die Be­a­r­bei­tung ei­nes so un­frucht­ba­ren Fel­des we­nigs­tens ei­nige Früchte dar­aus zie­he.

Ovi­de. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil, t. II, Élé­gies pon­ti­ques (Die Ele­gien Ovids wäh­rend sei­nes Exils, Bd. II, Pon­ti­sche Ele­gien), übers. aus dem La­tei­ni­schen von Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris: d’Hou­ry, 1726.

Im Üb­ri­gen ist der ehe­ma­lige rö­mi­sche Dandy nicht völ­lig ver­schwun­den: Ele­ganz, ge­suchte Wen­dun­gen, mehr geist­rei­che als so­lide Ver­glei­che be­ste­hen fort, manch­mal bis zum Über­maß. Schon Quin­ti­lian ur­teil­te, er sei we­ni­ger mit sei­nen ei­ge­nen Lei­den be­schäf­tigt als ama­tor in­ge­nii sui (ver­liebt in sein ei­ge­nes Ge­ni­e). Laut Se­neca dem Äl­te­ren kannte Ovid „das Über­schwäng­li­che in sei­nen Ver­sen“, ar­ran­gierte sich aber da­mit: „Er sag­te, dass eine Ge­stalt manch­mal durch ein Schön­heits­fleck­chen viel hüb­scher ge­macht werde“. Diese Be­stän­dig­keit, sei­nen Ge­dan­ken eine ge­wisse Wen­dung, ein ge­wis­ses „Schönheitsfleckchen“ zu ge­ben, auf fran­zö­si­sche Art – „man könnte fast sa­gen, er sei un­ter uns ge­bo­ren“, be­merkt der Über­set­zer Jean Ma­rin de Ker­vil­lars – ist das letzte Zei­chen sei­ner Per­sön­lich­keit, die er­klärte Wei­ge­rung, die Ent­fer­nung von der Haupt­stadt den Künst­ler ver­nich­ten zu las­sen. Und nach­dem er diese Ent­fer­nung so oft als eine Art Tod be­schrie­ben hat, fin­det er schließ­lich Rom am Ufer des Schwa­r­zen Mee­res und schließt: „das Land, wo­hin mich das Schick­sal ge­stellt hat, muss mir als Rom gel­ten. Meine un­g­lü­ck­li­che Muse be­gnügt sich mit die­sem The­a­ter […]: so ist der gute Wille ei­nes mäch­ti­gen Got­tes.6Re­si­gnier­ter als ent­schlos­sen ging er nicht so weit, wie Hugo über seine Tür zu schrei­ben: EXI­LIUM VITA EST (DAS EXIL IST DAS LE­BEN oder DAS LE­BEN IST EIN EXIL).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

«Скорбные элегии» и «Понтийские послания», или Рим на берегах Чёрного моря

Пе­ре­ве­дено с фран­цуз­ского

Жил-был во вре­мена прав­ле­ния Ав­гу­ста че­ло­век, ко­то­рый мог счи­тать себя осчаст­лив­лен­ным судь­бой: Publius Ovidius Naso, име­ну­е­мый Ови­ди­ем. Мод­ный поэт в зо­ло­той век ла­тин­ской по­э­зии, lusor amorum (пе­вец лю­бви), его иг­ри­вое перо по­ко­рило Рим, а лёг­кость в сло­же­нии сти­хов гра­ни­чила с чу­дом: «я ста­рался пи­сать про­зой, но слова сами со­бой ло­жи­лись в раз­мер так точ­но, что всё на­пи­сан­ное мною ока­зы­ва­лось сти­хами». Бо­гат­ство, знат­ное про­ис­хо­жде­ние, про­слав­лен­ные дру­зья, дом подле Ка­пи­то­лия — ни­чего не не­до­ста­вало этому рим­скому всад­ни­ку, на­сла­ждав­ше­муся жиз­нью бо­лее обес­пе­чен­ной и ком­форт­ной, чем ко­гда-ли­бо.

И всё же од­на­жды утром 8 года на­шей эры, ко­гда Рим про­бу­дил­ся, по ули­цам раз­не­слась зло­ве­щая весть: лю­би­мец муз, ко­то­рому то­гда ис­пол­ни­лось пять­де­сят, только что от­был под им­пе­ра­тор­ским кон­во­ем. Не для зо­ло­той от­ставки на ка­ком-ни­будь бла­го­дат­ном по­бе­ре­жье, но для relegatio (с­сылки на по­се­ле­ние)1Relegatio (с­сылка на по­се­ле­ни­е), хотя и по­хо­дила на exilium (из­гна­ни­е), юри­ди­че­ски от него от­ли­ча­лась: она не влекла за со­бой ни по­тери гра­ждан­ства, ни кон­фи­ска­ции иму­ще­ства. Ови­дий, ко­то­рому была да­ро­вана ми­лость по этим двум пунк­там, за­бот­ливо уточ­нял, что лишь по зло­упо­треб­ле­нию его со­вре­мен­ники на­зы­вали его из­гнан­ни­ком: quippe relegatus, non exul, dicor in illo (го­во­рится не то, что я из­гнан, но только что со­слан). Но к чему со­блю­дать раз­ли­чие, ко­то­рое он де­лал только ради че­сти? Он сам от него осво­бо­дил­ся: a patria fugi victus et exul ego (я, по­бе­ждён­ный и бег­лец, вижу себя из­гнан­ным из оте­че­ства); exul eram (я был в из­гна­ни­и). в Томы2Ны­неш­няя Кон­станца в Ру­мы­нии., ле­дя­ное за­хо­лу­стье на крайнем ру­беже им­пе­рии, на не­го­сте­при­им­ных бе­ре­гах Чёр­ного мо­ря.3Про­ща­ясь в по­след­ний раз с Ка­пи­то­ли­ем, из­гнан­ник про­изнёс это про­ща­ние, ко­то­рое Гёте сде­лает своим в мо­мент соб­ствен­ного отъезда из Веч­ного го­ро­да: «Ве­ли­кие Бо­ги, оби­та­ю­щие в этом ав­гу­стейшем хра­ме, столь близ­ком к мо­ему до­му, и ко­то­рых мои глаза от­ныне больше не уви­дят; […] вы, ко­то­рых я дол­жен по­ки­нуть, […] осво­бо­дите ме­ня, молю вас, от не­на­ви­сти Це­за­ря; это един­ствен­ная ми­лость, ко­то­рую я прошу у вас, ухо­дя. Ска­жите этому бо­же­ствен­ному му­жу, ка­кое за­блу­жде­ние меня со­блаз­ни­ло, и дайте ему знать, что моя вина ни­ко­гда не была пре­ступ­ле­нием».

Тайна опалы

Ка­кова была при­чина этой relegatio без су­да, по един­ствен­ной воле Ав­гу­ста, и ка­кое осно­ва­ние имел этот пра­ви­тель ли­шить Рим и свой двор столь ве­ли­кого по­эта, чтобы за­то­чить его среди ге­тов? Этого не знают и ни­ко­гда не узна­ют. Ови­дий упо­ми­нает carmen et error (сти­хо­тво­ре­ние и не­осто­рож­ность), за­га­дочно нашёп­ты­вая:

«Ах! за­чем я уви­дел то, что не дол­жен был ви­деть? По­чему мои глаза стали ви­нов­ны­ми? По­че­му, на­ко­нец, по своей не­осто­рож­но­сти я узнал то, что ни­ко­гда не дол­жен был знать?»

Ови­дий. Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (Эле­гии Ови­дия во время его из­гна­ния [т. I, Скорб­ные эле­ги­и]), пер. с лат. Жан Ма­рен де Кер­вийар. Па­риж: д’У­ри-сын, 1723.

Если «На­ука лю­бви», опуб­ли­ко­ван­ная де­ся­ти­ле­тием ра­нее, была carmen или офи­ци­аль­ным пред­ло­гом, то error или ис­тин­ная вина остаётся за­гад­кой, за­пе­ча­тан­ной в мо­гиле по­эта:

«Пре­ступ­ле­ние Ови­дия не­со­мненно за­клю­ча­лось в том, что он уви­дел не­что по­стыд­ное в се­мье Ок­та­вия […]. Учё­ные мужи не ре­ши­ли, ви­дел ли он Ав­гу­ста с юным маль­чи­ком […]; или ви­дел ка­ко­го-то ко­ню­шего в объ­я­тиях им­пе­ра­трицы Ли­вии, на ко­то­рой этот Ав­густ же­нил­ся, ко­гда она была бе­ре­менна от дру­го­го; или ви­дел этого им­пе­ра­тора Ав­гу­ста, за­ня­того со своей до­че­рью или внуч­кой; или, на­ко­нец, ви­дел этого им­пе­ра­тора Ав­гу­ста, де­ла­ю­щего не­что худ­шее, torva tuentibus hircis [под ко­сыми взгля­дами коз­лов].»

Воль­тер. Œuvres complètes de Voltaire, vol. 45B, […] D’Ovide, de Socrate […] (Пол­ное со­бра­ние со­чи­не­ний Воль­те­ра, т. 45B, […] Об Ови­дии, о Со­крате […]). Окс­форд: Voltaire Foundation, 2010.

За­бу­дем же ги­по­те­зы, столь же мно­го­чис­лен­ные, сколь и стран­ные, тех, кто во что бы то ни стало хо­чет раз­га­дать тайну двух ты­ся­че­ле­тий. До­ста­точно знать, что в му­ках из­гна­ния, в ры­да­ниях оди­но­че­ства Ови­дий не нашёл иного при­бе­жи­ща, кроме своей по­э­зии, и что он упо­тре­бил её це­ли­ком на то, чтобы уми­ло­сти­вить им­пе­ра­то­ра, чью злобу он на­влёк на се­бя. «Боги ино­гда поз­во­ляют себя уми­ло­сти­вить», — го­во­рил он се­бе. От­сюда ро­ди­лись «Скорб­ные эле­гии» (Tristia)4От­верг­ну­тые фор­мы:
Les Cinq Livres des Tristes (Пять книг скорб­ных эле­гий).
Tristium libri quinque (V).
De Tristibus libri quinque (V).
и «Пон­тийские по­сла­ния» (Epistulæ ex Ponto)5От­верг­ну­тые фор­мы:
Lettres du Pont (Письма с Пон­та).
Élégies écrites dans la province de Pont (Эле­гии, на­пи­сан­ные в про­вин­ции Пон­т).
Les Quatre Livres d’épîtres écrites dans la province de Pont (Че­тыре книги по­сла­ний, на­пи­сан­ных в про­вин­ции Пон­т).
Ponticæ epistolæ.
De Ponto libri quatuor (IV).
.

Хроника вечной зимы: Драма Том

Эле­гии Ови­дия пе­ри­ода из­гна­ния — это днев­ник че­ло­ве­ка, по­те­рян­ного вдали от своих близ­ких, вдали от ци­ви­ли­за­ции, чьим наи­бо­лее лю­без­ным пред­ста­ви­те­лем он не­ко­гда был; дол­гий плач, об­ра­щён­ный к су­пру­ге, к дру­зьям, остав­шимся в Ри­ме, и к не­умо­ли­мой вла­сти, от ко­то­рой он тщетно ждёт ми­ло­сер­дия. Томы пред­стают в них как «зем­ля, пол­ная го­речи», вечно из­би­ва­е­мая вет­рами и гра­дом веч­ной зи­мы, где даже ви­но, «ока­ме­нев­шее от хо­лода», за­сты­вает во льду, ко­то­рый при­хо­дится ру­бить то­по­ром. Поэт чув­ствует себя там аб­со­лют­ным чу­же­зем­цем; уз­ни­ком, ра­зу­чи­ва­ю­щимся го­во­рить по-ла­тыни среди вар­вар­ских слов и ужас­ных кри­ков ге­тов:

«они об­ща­ются друг с дру­гом на язы­ке, ко­то­рый им общ; но я могу объ­яс­ниться только же­стами и зна­ка­ми; я счи­та­юсь здесь вар­ва­ром, и [эти] дерз­кие геты сме­ются над ла­тин­скими сло­ва­ми.»

Ови­дий. Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (Эле­гии Ови­дия во время его из­гна­ния [т. I, Скорб­ные эле­ги­и]), пер. с лат. Жан Ма­рен де Кер­вийар. Па­риж: д’У­ри-сын, 1723.

Перед лицом невзгод

Где Ови­дий чер­пал му­же­ство, не­об­хо­ди­мое для то­го, чтобы вы­но­сить столь же­сто­кие не­взго­ды? В пись­ме:

«[Е­сли вы] спро­сите ме­ня, что я здесь де­лаю, я вам ска­жу, что за­ни­ма­юсь на­у­ка­ми, на вид до­вольно бес­по­лез­ны­ми, но ко­то­рые тем не ме­нее имеют для меня свою поль­зу; и если бы они слу­жили только то­му, чтобы за­ста­вить меня за­быть мои не­сча­стья, это было бы не­ма­лым пре­иму­ще­ством: слиш­ком счаст­лив я, если, воз­де­лы­вая столь бес­плод­ное по­ле, я из­влеку из него хотя бы ка­кой-то плод.»

Ови­дий. Les Élégies d’Ovide pendant son exil, t. II, Élégies pontiques (Эле­гии Ови­дия во время его из­гна­ния, т. II, Пон­тийские эле­ги­и), пер. с лат. Жан Ма­рен де Кер­вийар. Па­риж: д’У­ри, 1726.

Впро­чем, преж­ний рим­ский денди не ис­чез пол­но­стью: изя­ще­ство, изыс­кан­ные обо­ро­ты, срав­не­ния бо­лее остро­ум­ные, чем осно­ва­тель­ные, со­хра­ня­ют­ся, по­рой до из­быт­ка. Уже Квин­ти­лиан счи­тал его ме­нее за­ня­тым соб­ствен­ными не­сча­стья­ми, чем amator ingenii sui (в­лю­блён­ным в соб­ствен­ный ге­ний). По сло­вам Се­не­ки-стар­ше­го, Ови­дий знал «то, что было из­бы­точ­ным в его сти­хах», но ми­рился с этим: «Он го­во­рил, что лицо ино­гда ста­но­вится на­много кра­си­вее бла­го­даря ро­динке». Это по­сто­ян­ство в при­да­нии не­ко­то­рого изящ­ного обо­рота своим мыс­лям, не­кой «родинки», на фран­цуз­ский ма­нер — «можно по­чти ска­зать, что он ро­дился среди нас», от­ме­чает пе­ре­вод­чик Жан Ма­рен де Кер­вийар — яв­ля­ется по­след­ней пе­ча­тью его лич­но­сти, от­кры­тым от­ка­зом поз­во­лить уда­ле­нию от сто­лицы уни­что­жить ху­дож­ни­ка. И по­сле того как он столь ча­сто опи­сы­вал эту удалён­ность как не­кий род смер­ти, он в конце кон­цов на­хо­дит Рим на бе­ре­гах Чёр­ного мо­ря, за­клю­чая: «стра­на, где судьба меня по­ме­сти­ла, должна за­ме­нить мне Рим. Моя не­счаст­ная муза до­воль­ству­ется этим те­ат­ром […]: та­кова до­брая воля мо­гу­ще­ствен­ного Бо­га.»6Бо­лее сми­рив­ший­ся, чем ре­ши­тель­ный, он не до­шёл до то­го, чтобы на­чер­тать на при­то­локе своей две­ри, как это сде­лает Гю­го, EXILIUM VITA EST (ИЗ­ГНА­НИЕ — ЭТО ЖИЗНЬ или ЖИЗНЬ — ЭТО ИЗ­ГНА­НИ­Е).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

الأحزان والبونتية، أو روما على شواطئ البحر الأسود

مترجم من الفرنسية

كان ياما كان، في عهد أغسطس، رجلٌ كان يمكنه أن يعتبر نفسه مُنعَماً عليه: بوبليوس أوفيديوس ناسو، المعروف بأوفيد. شاعرٌ رائج في العصر الجميل للشعر اللاتيني، lusor amorum (مُنشد الأحاويل الغرامية)، قلمه المرح كان قد فتح روما وسهولته في نظم الأبيات كانت من العجائب: «حاولتُ أن أكتب نثراً، لكن الكلمات كانت تأتي وتنتظم بدقة في الوزن، حتى أن ما كنت أكتبه كان شعراً». الثروة، النسب، الأصدقاء اللامعون، منزلٌ يجاور الكابيتول، لم يكن ينقص شيء لهذا الفارس الروماني الذي كان يتمتع بحياة أكثر أماناً وراحة من أي وقت مضى.

ومع ذلك، في صباح من العام 8 ميلادي، عندما استيقظت روما، انتشر خبرٌ مشؤوم في الشوارع: الطفل المدلل للإلهامات الشعرية، وكان حينها في الخمسين من عمره، كان قد رحل تحت حراسة إمبراطورية. ليس إلى معتزل ذهبي على شاطئ لطيف، بل إلى relegatio (إقامة جبرية)1relegatio (الإقامة الجبرية)، رغم أنها تشبه exilium (المنفى)، كانت تختلف عنها قانونياً: لم تكن تنطوي على فقدان الجنسية أو مصادرة الممتلكات. أوفيد، الذي عُفي عنه في هذين الأمرين، كان حريصاً على توضيح أنه بإساءة الاستخدام يصفه معاصروه بالمنفي: quippe relegatus, non exul, dicor in illo (لا يُقال أنني منفي، بل مُبعد فقط). لكن ما فائدة مراعاة تمييز لم يكن يفعله إلا من أجل نقطة شرف؟ هو نفسه تحرر منه: a patria fugi victus et exul ego (أنا مهزوم وهارب، أرى نفسي منفياً من وطني)؛ exul eram (كنت في المنفى). في توميس2كونستانتسا الحالية في رومانيا.، بلدة جليدية في أقصى حدود الإمبراطورية، على الشواطئ غير المضيافة للبحر الأسود.3عند توديع الكابيتول للمرة الأخيرة، نطق المنفي بهذه الوداعات التي سيجعلها غوته خاصته عند رحيله من المدينة الخالدة: «آلهة عظيمة تسكنون هذا المعبد الأوغسطي القريب جداً من منزلي، والذي لن تراه عيناي بعد الآن؛ […] أنتم الذين يجب أن أتركهم، […] أعفوني، أتوسل إليكم، من كراهية قيصر؛ هذه هي النعمة الوحيدة التي أطلبها منكم عند المغادرة. قولوا لهذا الرجل الإلهي أي خطأ أغواني، واجعلوه يعرف أن خطأي لم يكن أبداً جريمة».

لغز السقوط من النعمة

ما كان سبب هذه relegatio بدون محاكمة، بإرادة أغسطس وحده، وما السبب الذي دفع هذا الأمير لحرمان روما وبلاطه من شاعر عظيم كهذا ونفيه عند الغيتيين؟ هذا ما نجهله وسنظل نجهله إلى الأبد. أوفيد يشير إلى carmen et error (قصيدة وخطأ)، همساً بلغز:

«آه! لماذا رأيت ما لم يكن يجب أن أراه؟ لماذا أصبحت عيناي مذنبتين؟ لماذا أخيراً، بتهوري، عرفتُ ما لم يكن يجب أن أعرفه أبداً؟»

أوفيد. Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (مرثيات أوفيد أثناء منفاه [المجلد الأول، مرثيات الأحزان])، ترجمة من اللاتينية بقلم جان مارين دو كيرفيلار. باريس: دوري الابن، 1723.

إذا كان فن الحب، المنشور قبل عقد من الزمان، هو carmen أو الذريعة الرسمية، فإن error أو الخطأ الحقيقي يبقى لغزاً مختوماً في قبر الشاعر:

«جريمة أوفيد كانت بلا شك أنه رأى شيئاً مخزياً في عائلة أوكتافيوس […]. لم يحسم العلماء إن كان قد رأى أغسطس مع صبي صغير […]؛ أو إن كان قد رأى فارساً ما بين أحضان الإمبراطورة ليفيا، التي تزوجها أغسطس وهي حامل من آخر؛ أو إن كان قد رأى الإمبراطور أغسطس هذا مشغولاً مع ابنته أو حفيدته؛ أو أخيراً إن كان قد رأى الإمبراطور أغسطس هذا يفعل شيئاً أسوأ، torva tuentibus hircis [تحت نظرات التيوس الشرسة].»

فولتير. Œuvres complètes de Voltaire, vol. 45B, […] D’Ovide, de Socrate […] (الأعمال الكاملة لفولتير، المجلد 45ب، […] عن أوفيد، عن سقراط […]). أكسفورد: مؤسسة فولتير، 2010.

فلننسَ إذن الفرضيات الكثيرة والغريبة لأولئك الذين يريدون بأي ثمن أن يخمنوا سراً عمره ألفي عام. يكفي أن نعرف أن أوفيد، في عذاب المنفى، في نحيب العزلة، لم يجد موارد أخرى غير شعره، واستخدمه بالكامل لاستمالة إمبراطور جلب على نفسه ضغينته. «الآلهة تلين أحياناً»، كان يقول لنفسه. من هنا وُلدت الأحزان (Tristia)4الأشكال المرفوضة:
الكتب الخمسة للأحزان.
Tristium libri quinque (V).
De Tristibus libri quinque (V).
والبونتية (Epistulæ ex Ponto)5الأشكال المرفوضة:
رسائل من البونت.
مرثيات مكتوبة في مقاطعة بونت.
الكتب الأربعة للرسائل المكتوبة في مقاطعة بونت.
Ponticæ epistolæ.
De Ponto libri quatuor (IV).
.

سجل شتاء أبدي: مأساة توميس

مرثيات أوفيد أثناء منفاه هي يوميات رجل ضائع بعيداً عن أهله، بعيداً عن حضارة كان في الماضي أكثر ممثليها لطفاً؛ نواح طويل موجه إلى زوجته، إلى أصدقائه الذين بقوا في روما وإلى سلطة لا ترحم ينتظر رحمتها عبثاً. توميس تظهر بمظهر «أرض مليئة بالمرارة»، دائماً ما تضربها الرياح والبَرَد من شتاء أبدي، وحيث حتى النبيذ، «المتحجر من البرد»، يتجمد إلى جليد يجب قطعه بالفأس. الشاعر يشعر فيها بأنه غريب مطلق؛ سجين ينسى التحدث باللاتينية وسط كلمات بربرية وصرخات الغيتيين المروعة:

«يتحدثون مع بعضهم البعض بلغة مشتركة بينهم؛ أما أنا، فلا أستطيع أن أُفهم نفسي إلا بالإشارات والعلامات؛ أُعتبر هنا بربرياً، و[هؤلاء] الغيتيون الوقحون يسخرون من الكلمات اللاتينية.»

أوفيد. Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (مرثيات أوفيد أثناء منفاه [المجلد الأول، مرثيات الأحزان])، ترجمة من اللاتينية بقلم جان مارين دو كيرفيلار. باريس: دوري الابن، 1723.

في وجه المحنة

من أين استمد أوفيد الشجاعة اللازمة لتحمل محنة قاسية كهذه؟ من الكتابة:

«[إذا] سألتموني عما أفعله هنا، سأخبركم أنني أشغل نفسي بدراسات قد تبدو قليلة الفائدة ظاهرياً، ولكنها مع ذلك لها فائدة بالنسبة لي؛ وحتى لو لم تخدم إلا في جعلي أنسى مصائبي، فلن تكون فائدة ضئيلة: سعيد جداً إذا، بزراعة حقل عقيم كهذا، حصلت منه على الأقل على بعض الثمار.»

أوفيد. Les Élégies d’Ovide pendant son exil, t. II, Élégies pontiques (مرثيات أوفيد أثناء منفاه، المجلد الثاني، المرثيات البونتية)، ترجمة من اللاتينية بقلم جان مارين دو كيرفيلار. باريس: دوري، 1726.

وفي الباقي، الأنيق الروماني السابق لم يختفِ تماماً: الأناقة، السمات المتكلفة، المقارنات الأكثر براعة منها صلابة تستمر، أحياناً حتى الإفراط. كوينتيليان كان يحكم عليه بالفعل بأنه أقل انشغالاً بمصائبه الخاصة، من كونه amator ingenii sui (عاشق عبقريته الخاصة). وفقاً لسينيكا الأب، كان أوفيد يعرف «ما كان مفرطاً في أبياته»، لكنه كان يتقبل ذلك: «كان يقول أن الوجه يصبح أحياناً أكثر جمالاً بشامة». هذا الثبات في إعطاء لمسة ما لأفكاره، «شامة جمال» ما، على الطريقة الفرنسية - «يكاد المرء يقول أنه وُلد بيننا»، يلاحظ المترجم جان مارين دو كيرفيلار - هي العلامة النهائية لشخصيته، الرفض المُعلن للسماح للبُعد عن العاصمة بإفناء الفنان. وبعد أن وصف هذا البُعد مراراً كنوع من الموت، ينتهي به الأمر بإيجاد روما على شاطئ البحر الأسود، خاتماً: «البلد الذي وضعني فيه القدر يجب أن يحل محل روما. إلهامي التعيس يكتفي بهذا المسرح […]: هذه هي مشيئة إله قدير.»6أكثر استسلاماً من عزماً، لم يذهب إلى حد كتابة على عتبة بابه، كما سيفعل هوغو، EXILIUM VITA EST (المنفى هو الحياة أو الحياة منفى).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

Las Tristes y las Pónticas, o Roma a orillas del Mar Negro

Tra­ducido del fran­cés

Érase una vez, bajo el rei­nado de Augus­to, un hom­bre que po­día creerse col­ma­do: Pu­blius Ovidius Naso, lla­mado Ovidio. Poeta de moda en el be­llo siglo de la poesía la­ti­na, lu­sor amo­rum (can­tor de los amo­res), su pluma jugue­tona ha­bía con­quis­tado Roma y su fa­ci­li­dad para ha­cer ver­sos era prodigio­sa: «in­ten­taba es­cribir en prosa, pero las pa­la­bras ve­nían a co­lo­carse tan jus­ta­mente en la me­di­da, que lo que es­cribía eran ver­sos». For­tu­na, na­ci­mien­to, amigos ilus­tres, una casa co­lin­dante con el Capito­lio, nada le fal­taba a este ca­ba­llero ro­mano que dis­frutaba de una vida más se­gura y más cómoda que nun­ca.

Sin em­bar­go, una ma­ñana del año 8 de nues­tra era, cuando Roma des­per­tó, una si­nies­tra no­ti­cia re­co­rrió las ca­lles: el niño que­rido de las mu­sas, en­ton­ces cin­cuen­tón, aca­baba de par­tir bajo es­colta im­pe­rial. No ha­cia un re­tiro do­rado en al­guna ribera cle­men­te, sino ha­cia una relegatio (a­sig­na­ción a re­siden­cia)1La relegatio (a­sig­na­ción a re­siden­cia), aun­que pa­re­cién­dose al exilium (e­xi­lio), se dis­tin­guía de él ju­rídi­ca­men­te: no con­llevaba ni pér­dida de la ciu­da­da­nía ni con­fis­ca­ción de bienes. Ovidio, a quien se ha­bía he­cho gra­cia en es­tos dos as­pec­tos, te­nía cui­dado de pre­ci­sar que era por abuso que sus con­tem­po­rá­neos lo ca­lifi­ca­ban de exi­lia­do: quippe rele­ga­tus, non exul, di­cor in illo (no se dice que esté exi­lia­do, sino so­la­mente rele­ga­do). Pero ¿para qué ob­ser­var una dis­tin­ción que no ha­cía más que por punto de ho­nor? Él mismo se ha libe­rado de ella: a pa­tria fugi vic­tus et exul ego (yo ven­cido y fugiti­vo, me veo exi­liado de mi pa­tria); exul eram (es­taba en el exi­lio). en To­mes2La ac­tual Cons­tanza en Ru­ma­nía., al­dea gla­cial en el ext­remo límite del im­pe­rio, a ori­llas inhós­pitas del Mar Ne­gro.3Salu­dando una úl­tima vez el Capito­lio, el exi­liado pro­nun­ció es­tos adio­ses que Goe­the hará suyos en el mo­mento de su pro­pia par­tida de la Ciu­dad eter­na: «Gran­des Dio­ses que ha­bitáis este tem­plo augusto tan ve­cino de mi ca­sa, y que mis ojos de ahora en adelante no ve­rán más; […] vo­so­t­ros a quie­nes es ne­ce­sa­rio que deje, […] des­car­gad­me, os sup­li­co, del odio del Cé­sar; es la única gra­cia que os pido al par­tir. De­cid a ese hom­bre divino qué error me se­dujo, y ha­cedle co­no­cer que mi falta nunca fue un cri­men».

El Misterio de la desgracia

¿Cuál fue la causa de esta relegatio sin jui­cio, por la sola vo­lun­tad de Augus­to, y qué ra­zón tuvo este prín­cipe para pri­var a Roma y a su corte de tan gran poeta para con­fi­narlo en­tre los ge­tas? Es lo que se ig­nora y lo que se ig­no­rará siem­pre. Ovidio evoca un car­men et error (un poema y una im­pruden­cia), mur­murando enig­má­ti­ca­men­te:

«¡Ah! ¿por qué vi lo que no debía ver? ¿Por qué mis ojos se vol­vie­ron cul­pa­bles? ¿Por qué, en fin, por mi im­pruden­cia, co­nocí lo que nunca debía co­no­cer?»

Ovidio. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (Las Ele­gías de Ovidio du­rante su exi­lio [t. I, Ele­gías de las Tris­tes]), trad. del la­tín por Jean Ma­rin de Ker­vi­llars. Pa­rís: d’Houry fils, 1723.

Si El Arte de amar, pu­bli­cado una década an­tes, fue el carmen o el pre­texto ofi­cial, el error o la falta ver­da­dera per­ma­nece un enigma se­llado en la tumba del poe­ta:

«El cri­men de Ovidio era in­con­tes­ta­ble­mente ha­ber visto algo ver­gon­zoso en la fa­mi­lia de Oc­tavio […]. Los doc­tos no han de­cidido si ha­bía visto a Augusto con un joven mu­cha­cho […]; o si ha­bía visto a al­gún es­cu­dero en­tre los bra­zos de la em­pe­ra­triz Li­via, con quien ese Augusto se ha­bía ca­sado es­tando ella en­cinta de ot­ro; o si ha­bía visto a ese em­pe­ra­dor Augusto ocupado con su hija o su nie­ta; o fi­nal­mente si ha­bía visto a ese em­pe­ra­dor Augusto ha­ciendo algo peor, torva tuen­ti­bus hir­cis [bajo las mi­ra­das tor­vas de los ma­chos ca­bríos].»

Vol­tai­re. Œuvres com­plètes de Vol­tai­re, vol. 45B, […] D’Ovide, de So­c­rate […] (Obras com­ple­tas de Vol­tai­re, vol. 45B, […] De Ovidio, de Só­c­ra­tes […]). Oxford: Vol­taire Foun­da­tion, 2010.

Ol­vide­mos pues las hipóte­sis tan nu­me­rosas como ext­ra­ñas de quie­nes quie­ren a cual­quier pre­cio adivi­nar un se­creto de dos mi­le­nios. Basta con sa­ber que, en los tor­men­tos del exi­lio, en los so­llo­zos del ais­la­mien­to, Ovidio no en­contró otro re­curso que su poesía, y que la em­pleó en­tera para aman­sar a un em­pe­ra­dor del que se ha­bía atraído el ren­cor. «Los Dio­ses se dejan a ve­ces do­ble­gar», se de­cía. De ahí na­cie­ron las Tristes (Tristia)4For­mas re­cha­za­das:
Los Cinco Libros de las Tris­tes.
Tris­tium libri qu­in­que (V).
De Tris­tibus libri qu­in­que (V).
y las Pónticas (Epis­tulæ ex Ponto)5For­mas re­cha­za­das:
Car­tas del Ponto.
Ele­gías es­critas en la provin­cia del Ponto.
Los Cua­tro Libros de epís­to­las es­critas en la provin­cia del Ponto.
Pon­ticæ epis­tolæ.
De Ponto libri qua­tuor (IV).
.

Crónica de un invierno eterno: El Drama de Tomes

Las ele­gías de Ovidio du­rante su exi­lio son el dia­rio de un hom­bre per­dido lejos de los suyos, lejos de una civi­liza­ción de la que fue an­taño el más ama­ble repre­sen­tan­te; una larga dep­lora­ción di­rigida a su es­po­sa, a sus amigos que per­ma­ne­cie­ron en Roma y a un po­der im­pla­ca­ble del que es­pera en vano la cle­men­cia. To­mes se pre­senta allí bajo el as­pecto de una «tie­rra llena de amar­gura», siem­pre azo­tada por los vien­tos y por el gra­nizo de un in­vierno eter­no, y donde el vino mis­mo, «pe­trifi­cado por el frío», se con­gela en hielo que hay que cor­tar con ha­cha. El poeta se siente allí un ext­ran­jero ab­so­luto; un pri­sio­nero que des­aprende a ha­blar la­tín en me­dio de pa­la­bras bár­ba­ras y ho­rribles gritos de ge­tas:

«se con­ver­san unos con ot­ros en una len­gua que les es co­mún; pero yo, no puedo ha­cerme en­ten­der más que por ges­tos y señas; paso aquí por bár­ba­ro, y [es­tos] ge­tas im­per­ti­nen­tes se ríen de las pa­la­bras la­ti­nas.»

Ovidio. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (Las Ele­gías de Ovidio du­rante su exi­lio [t. I, Ele­gías de las Tris­tes]), trad. del la­tín por Jean Ma­rin de Ker­vi­llars. Pa­rís: d’Houry fils, 1723.

Frente a la adversidad

¿De dónde sacó Ovidio el va­lor ne­ce­sa­rio para so­por­tar una ad­ver­si­dad tan cruel? De la es­critura:

«[Si us­te­des me] pre­gun­tan so­bre lo que hago aquí, les diré que me ocupo de es­tudios poco úti­les en apa­rien­cia, y que sin em­bargo tie­nen su uti­li­dad para mí; y cuando solo sir­vie­ran para ha­cerme ol­vi­dar mis des­gra­cias, no se­ría una ven­taja me­dio­c­re: de­ma­siado feliz si, cul­ti­vando un campo tan es­té­ril, ob­tengo de él al me­nos al­gún fruto.»

Ovidio. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil, t. II, Élégies pon­tiques (Las Ele­gías de Ovidio du­rante su exi­lio, t. II, Ele­gías pón­ti­ca­s), trad. del la­tín por Jean Ma­rin de Ker­vi­llars. Pa­rís: d’Houry, 1726.

Por lo de­más, el an­ti­guo dandi ro­mano no ha des­apa­re­cido en­te­ra­men­te: ele­gan­cia, ras­gos rebus­ca­dos, com­pa­ra­cio­nes más in­ge­nio­sas que só­li­das per­sis­ten, a ve­ces hasta el exce­so. Quin­ti­liano ya lo juz­gaba me­nos ocupado de sus pro­pias des­gra­cias, que ama­tor in­ge­nii sui (e­na­mo­rado de su pro­pio ge­nio). Se­gún Sé­neca el pa­dre, Ovidio co­no­cía «lo que ha­bía de exu­be­rante en sus ver­sos», pero se aco­mo­daba a ello: «De­cía que un ros­tro a ve­ces se vuelve mu­cho más bo­nito por un lu­nar». Esta cons­tan­cia en dar al­gún giro a sus pen­sa­mien­tos, al­gún «lunar», a la ma­nera fran­cesa — «se di­ría casi que na­ció en­tre no­so­t­ros», nota el tra­duc­tor Jean Ma­rin de Ker­vi­llars — es la marca úl­tima de su per­so­na­li­dad, el re­chazo con­fe­sado de dejar que el aleja­miento de la capital aniquile al ar­tis­ta. Y des­pués de ha­ber des­crito tan a me­nudo ese aleja­miento como una es­pe­cie de muer­te, ter­mina por en­con­trar Roma a ori­llas del Mar Ne­gro, con­cluyen­do: «el país donde la suerte me ha co­locado debe ocupar el lugar de Roma. Mi musa des­di­chada se con­tenta con este tea­tro […]: tal es el be­nep­lácito de un Dios po­de­ro­so.»6Más re­sig­nado que re­suel­to, no llegó a ins­cribir en el din­tel de su puer­ta, como hará Hugo, EXI­LIUM VITA EST (EL EXI­LIO ES LA VIDA o LA VIDA ES UN EXI­LIO).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

《悲歌集》与《黑海书简》,或黑海之滨的罗马

译自法文

从前,在奥古斯都统治时期,有一个人可以说是备受眷顾:普布利乌斯·奥维狄乌斯·纳索(Publius Ovidius Naso),即奥维德。作为拉丁诗歌黄金时代的时髦诗人,爱情的吟唱者(lusor amorum),他那轻快的笔触征服了罗马,他作诗的才能堪称奇迹:“我试图用散文写作,但词语自然而然地符合韵律,以至于我写的都成了诗句”。财富、出身、杰出的朋友、毗邻卡皮托利山的宅邸,这位罗马骑士一无所缺,享受着前所未有的安稳舒适的生活。

然而,公元8年的一个早晨,当罗马醒来时,一个不祥的消息传遍街头:缪斯的宠儿,时年五旬,刚刚在帝国护卫队的押送下离开。不是去某个宜人海滨的金色退隐之地,而是被流放(relegatio,指定居住)1relegatio(指定居住)虽然类似于exilium(流放),但在法律上有所区别:它不会导致失去公民身份或没收财产。奥维德在这两点上都得到了赦免,他小心地指出,他的同时代人称他为流放者是不当的:quippe relegatus, non exul, dicor in illo(说的不是我被流放,而只是被驱逐)。但为什么要遵守一个他只是为了荣誉而做的区分呢?他自己已经摆脱了它:a patria fugi victus et exul ego(我被击败和逃亡,我看到自己被流放出我的祖国);exul eram(我在流放中)。到托米斯2现罗马尼亚的康斯坦察。,那是帝国极限边缘的一个冰冷小镇,位于黑海荒凉的岸边。3在最后一次向卡皮托利山致敬时,流放者说出了这些告别词,歌德在自己离开永恒之城时也将采用:“居住在这座离我家如此近的庄严神庙中的伟大诸神,我的眼睛再也看不到你们了;[…]我必须离开的你们,[…]我恳求你们,请解除凯撒对我的仇恨;这是我离开时向你们请求的唯一恩惠。告诉那位神圣的人是什么错误诱惑了我,让他知道我的过失从来不是罪行”。

失宠之谜

是什么原因导致了这次未经审判、仅凭奥古斯都一人意志的流放,这位君主又为何要剥夺罗马和他的宫廷一位如此伟大的诗人,将他囚禁在盖塔人的土地上?这是人们不知道也将永远不会知道的。奥维德提到了carmen et error(一首诗和一个过失),神秘地低语道:

啊!为什么我看到了不该看的东西?为什么我的眼睛变得有罪?最终,为什么由于我的不慎,我知道了我永远不该知道的事情?

奥维德。《奥维德流放期间的哀歌[第一卷,悲歌集]》(Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes]),让·马兰·德·凯尔维拉尔译自拉丁文。巴黎:德乌里父子出版社,1723年。

如果十年前出版的《爱的艺术》是carmen或官方借口,那么真正的error或过失仍然是一个封存在诗人坟墓中的谜团:

奥维德的罪行无疑是在屋大维家族中看到了某些可耻的事情[…]。学者们没有确定他是否看到了奥古斯都与一个年轻男孩[…];或者他是否看到了某个骑士在皇后利维娅的怀抱中,奥古斯都娶了她时她已怀有他人的孩子;或者他是否看到了奥古斯都皇帝与他的女儿或孙女在一起;或者最后,他是否看到了奥古斯都皇帝在做更糟的事情,torva tuentibus hircis[在山羊凶恶的目光下]。

伏尔泰。《伏尔泰全集,第45B卷,[…]论奥维德,论苏格拉底[…]》(Œuvres complètes de Voltaire, vol. 45B, […] D’Ovide, de Socrate […])。牛津:伏尔泰基金会,2010年。

因此,让我们忘记那些试图不惜一切代价猜测一个两千年秘密的人们提出的众多而奇特的假设。只需知道,在流放的痛苦中,在孤独的泪水中,奥维德别无他法,只能求助于他的诗歌,并将其全部用来讨好一位他惹怒了的皇帝。“诸神有时会被感化”,他对自己说。由此诞生了《悲歌集》(Tristia4被拒绝的形式:
《悲歌五书》(Les Cinq Livres des Tristes)。
《悲歌五书》(Tristium libri quinque (V))。
《论悲歌五书》(De Tristibus libri quinque (V))。
和《黑海书简》(Epistulæ ex Ponto5被拒绝的形式:
《黑海信札》(Lettres du Pont)。
《写于黑海省的哀歌》(Élégies écrites dans la province de Pont)。
《写于黑海省的四书信札》(Les Quatre Livres d’épîtres écrites dans la province de Pont)。
《黑海信札》(Ponticæ epistolæ)。
《黑海四书》(De Ponto libri quatuor (IV))。

永恒冬天编年史:托米斯的戏剧

奥维德流放期间的哀歌是一个远离亲人、远离他曾经是最可爱代表的文明的人的日记;是写给他的妻子、留在罗马的朋友们以及他徒然等待宽恕的无情权力的漫长哀歌。托米斯在其中呈现为“充满苦涩的土地”,总是被永恒冬天的风和冰雹击打,甚至葡萄酒“被寒冷石化”,凝结成必须用斧头切开的冰块。诗人在那里感到自己是绝对的异乡人;一个在野蛮的词语和盖塔人可怕的叫喊声中忘记如何说拉丁语的囚徒:

他们用一种共同的语言相互交谈;但我只能通过手势和符号让人理解;我在这里被视为野蛮人,[这些]无礼的盖塔人嘲笑拉丁词汇。

奥维德。《奥维德流放期间的哀歌[第一卷,悲歌集]》(Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes]),让·马兰·德·凯尔维拉尔译自拉丁文。巴黎:德乌里父子出版社,1723年。

面对逆境

奥维德从哪里汲取了承受如此残酷逆境所需的勇气?从写作中:

[如果您]问我在这里做什么,我会告诉您我从事的研究表面上用处不大,但对我来说仍有其用处;即使它们只能让我忘记不幸,那也不是小小的好处:如果通过耕耘如此贫瘠的土地,我至少能收获一些果实,那就太幸运了。

奥维德。《奥维德流放期间的哀歌,第二卷,黑海哀歌》(Les Élégies d’Ovide pendant son exil, t. II, Élégies pontiques),让·马兰·德·凯尔维拉尔译自拉丁文。巴黎:德乌里出版社,1726年。

此外,这位昔日的罗马花花公子并没有完全消失:优雅、精心雕琢的特征、比坚实更巧妙的比较依然存在,有时甚至过度。昆体良已经判断他不太关心自己的不幸,而是amator ingenii sui(爱慕自己的才华)。据老塞内加说,奥维德知道“他的诗句中有什么过分的地方”,但他接受了:“他说一个美人痣有时会使面容更加美丽”。这种给思想某种转折、某种“美人痣”的坚持,以法国方式——“人们几乎会说他生在我们中间”,翻译者让·马兰·德·凯尔维拉尔指出——是他个性的最终标志,是公开拒绝让远离首都毁灭艺术家。在如此频繁地将这种远离描述为一种死亡之后,他最终在黑海之滨找到了罗马,总结道:“命运将我安置的地方必须代替罗马。我不幸的缪斯满足于这个剧场[…]:这就是一位强大神灵的意愿。6比顺从更甚于坚决,他没有像雨果那样在门楣上刻上EXILIUM VITA EST(流放即生活或生活是流放)。

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

The Tristia and the Epis­tu­lae ex Ponto, or Rome on the Shores of the Black Sea

Trans­lated from French

Once upon a time, dur­ing the reign of Au­gus­tus, there lived a man who could be­lieve him­self blessed: Pub­lius Ovid­ius Naso, known as Ovid. A fash­ion­able poet in the golden age of Latin po­et­ry, lu­sor amo­rum (singer of loves), his play­ful pen had con­quered Rome and his fa­cil­ity in verse-mak­ing bor­dered on the prodi­gious: “I tried to write in prose, but the words came to fit the me­ter so per­fectly that what I wrote was verse.” For­tune, birth, il­lus­tri­ous friends, a house ad­join­ing the Capi­tol—noth­ing was lack­ing for this Ro­man knight who en­joyed a life more se­cure and com­fort­able than ev­er.

Yet one morn­ing in the year 8 of our era, when Rome awoke, sin­is­ter news coursed through the streets: the cher­ished child of the mus­es, then fifty years old, had just de­parted un­der im­pe­rial es­cort. Not for some golden re­treat on a clement shore, but for a relegatio (house ar­rest)1The relegatio (house ar­rest), though re­sem­bling exilium (ex­ile), was legally dis­tinct: it en­tailed nei­ther loss of cit­i­zen­ship nor con­fis­ca­tion of prop­er­ty. Ovid, who had been granted mercy on both counts, was care­ful to spec­ify that it was by abuse that his con­tem­po­raries called him an ex­ile: quippe rel­e­ga­tus, non ex­ul, di­cor in illo (it is not said that I am ex­iled, but only rel­e­gat­ed). But what good was ob­serv­ing a dis­tinc­tion he made only as a point of hon­or? He him­self freed him­self from it: a pa­tria fugi vic­tus et exul ego (van­quished and fugi­tive, I see my­self ex­iled from my home­land); exul eram (I was in ex­ile). in Tomis2Pre­sen­t-day Con­stanța in Ro­ma­nia., a glacial town at the ex­treme edge of the em­pire, on the in­hos­pitable shores of the Black Sea.3Bid­ding a fi­nal farewell to the Capi­tol, the ex­ile pro­nounced these adieus that Goethe would make his own at the mo­ment of his de­par­ture from the Eter­nal City: “Great Gods who in­habit this au­gust tem­ple so near to my home, and whom my eyes shall see no more; […] you whom I must leave, […] dis­charge me, I be­seech you, from Cae­sar’s ha­tred; this is the only grace I ask in de­part­ing. Tell that di­vine man what er­ror se­duced me, and make him know that my fault was never a crime”.

The Mystery of His Disgrace

What was the cause of this relegatio with­out tri­al, by Au­gus­tus’s will alone, and what rea­son did this prince have for de­priv­ing Rome and his court of so great a poet to con­fine him among the Getae? This is what we do not know and shall never know. Ovid evokes a car­men et er­ror (a poem and an im­pru­dence), mur­mur­ing enig­mat­i­cal­ly:

Ah! why did I see what I should not have seen? Why have my eyes be­come guilty? Why, fi­nal­ly, through my im­pru­dence, have I come to know what I should never have known?

Ovid. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes] (The Ele­gies of Ovid dur­ing his ex­ile [vol. I, Ele­gies of the Tris­ti­a]), trans. from Latin by Jean Marin de Kervil­lars. Paris: d’Houry fils, 1723.

If The Art of Love, pub­lished a decade ear­lier, was the carmen or of­fi­cial pre­text, the error or true fault re­mains an enigma sealed in the po­et’s tomb:

Ovid’s crime was in­con­testably to have seen some­thing shame­ful in Oc­tavius’s fam­ily […]. The learned have not de­cided whether he saw Au­gus­tus with a young boy […]; or whether he saw some equerry in the arms of the em­press Livia, whom Au­gus­tus had mar­ried when preg­nant by an­oth­er; or whether he saw this em­peror Au­gus­tus oc­cu­pied with his daugh­ter or grand­daugh­ter; or fi­nally whether he saw this em­peror Au­gus­tus do­ing some­thing worse, torva tuen­tibus hir­cis [un­der the fierce gaze of goat­s].

Voltaire. Œu­vres com­plètes de Voltaire, vol. 45B, […] D’Ovide, de Socrate […] (Com­plete Works of Voltaire, vol. 45B, […] On Ovid, on Socrates […]). Ox­ford: Voltaire Foun­da­tion, 2010.

So let us for­get the nu­mer­ous and strange hy­pothe­ses of those who wish at any cost to di­vine a se­cret two mil­len­nia old. It suf­fices to know that, in the throes of ex­ile, in the sobs of iso­la­tion, Ovid found no other re­source than his po­et­ry, and that he em­ployed it en­tirely to mol­lify an em­peror whose ran­cor he had at­tract­ed. “The Gods some­times al­low them­selves to be moved,” he told him­self. From this were born the Tristia4Re­jected forms:
The Five Books of Sor­rows.
Tris­tium libri quinque (V).
De Tristibus libri quinque (V).
and the Epis­tu­lae ex Ponto5Re­jected forms:
Let­ters from Pon­tus.
Ele­gies writ­ten in the prov­ince of Pon­tus.
The Four Books of Epis­tles writ­ten in the prov­ince of Pon­tus.
Pon­ti­cae epis­to­lae.
De Ponto libri quatuor (IV).
.

Chronicle of an Eternal Winter: The Drama of Tomis

Ovid’s ele­gies dur­ing his ex­ile are the jour­nal of a man lost far from his own, far from a civ­i­liza­tion of which he was once the most ami­able rep­re­sen­ta­tive; a long lamen­ta­tion ad­dressed to his wife, to his friends re­main­ing in Rome, and to an im­pla­ca­ble power from which he awaits clemency in vain. Tomis presents it­self in the guise of a “land full of bit­ter­ness,” for­ever bat­tered by winds and hail of an eter­nal win­ter, and where even wine, “pet­ri­fied by cold,” freezes into ice that must be cut with an axe. The poet feels him­self an ab­so­lute stranger there; a pris­oner un­learn­ing Latin amid bar­barous words and the fright­ful cries of the Getae:

they con­verse with one an­other in a lan­guage com­mon to them; but I can make my­self un­der­stood only through ges­tures and signs; I pass here for a bar­bar­ian, and [the­se] im­per­ti­nent Getae laugh at Latin words.

Ovid. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes] (The Ele­gies of Ovid dur­ing his ex­ile [vol. I, Ele­gies of the Tris­ti­a]), trans. from Latin by Jean Marin de Kervil­lars. Paris: d’Houry fils, 1723.

Facing Adversity

Where did Ovid draw the nec­es­sary courage to bear such cruel ad­ver­si­ty? In writ­ing:

[If you] ques­tion me about what I do here, I will tell you that I oc­cupy my­self with stud­ies ap­par­ently of lit­tle use, and which nev­er­the­less have their util­ity for me; and if they served only to make me for­get my mis­for­tunes, it would not be a medi­ocre ad­van­tage: too happy if, in cul­ti­vat­ing so ster­ile a field, I de­rive from it at least some fruit.

Ovid. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son ex­il, t. II, Élé­gies pon­tiques (The Ele­gies of Ovid dur­ing his ex­ile, vol. II, Pon­tic Elegies), trans. from Latin by Jean Marin de Kervil­lars. Paris: d’Houry, 1726.

More­over, the for­mer Ro­man dandy has not en­tirely dis­ap­peared: el­e­gance, re­fined traits, com­par­isons more in­ge­nious than solid per­sist, some­times to ex­cess. Quin­til­ian al­ready judged him less oc­cu­pied with his own mis­for­tunes than as an am­a­tor in­genii sui (lover of his own ge­nius). Ac­cord­ing to Seneca the El­der, Ovid knew “what was ex­u­ber­ant in his verses,” but ac­com­mo­dated him­self to it: “He said that a face was some­times made much pret­tier by a beauty mark.” This con­stancy in giv­ing some turn to his thoughts, some “beauty mark,” in the French man­ner—“one would al­most say he was born among us,” notes the trans­la­tor Jean Marin de Kervil­lars—is the ul­ti­mate mark of his per­son­al­i­ty, the avowed re­fusal to let dis­tance from the cap­i­tal an­ni­hi­late the artist. And af­ter hav­ing so of­ten de­scribed this re­mote­ness as a kind of death, he ends by find­ing Rome on the shores of the Black Sea, con­clud­ing: “the coun­try where fate has placed me must serve as Rome for me. My un­for­tu­nate muse con­tents her­self with this the­ater […]: such is the good plea­sure of a pow­er­ful God.6More re­signed than re­solved, he did not go so far as to in­scribe on his door­way’s lin­tel, as Hugo would, EX­IL­IUM VITA EST (EX­ILE IS LIFE or LIFE IS AN EX­ILE).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

Les Tristes et les Pontiques, ou Rome au bord de la mer Noire

Il était une fois, sous le règne d’Au­gus­te, un homme qui pou­vait se croire com­blé : Pu­blius Ovi­dius Naso, dit Ovide. Poète à la mode dans le beau siècle de la poé­sie la­ti­ne, lu­sor amo­rum (chantre des amours), sa plume ba­dine avait conquis Rome et sa fa­ci­lité à faire des vers te­nait du pro­dige : « je tâ­chais d’écrire en pro­se, mais les mots ve­naient se pla­cer si juste à la me­su­re, que ce que j’écri­vais était des vers ». For­tu­ne, nais­san­ce, amis illus­tres, une mai­son joux­tant le Ca­pi­to­le, rien ne manquait à ce che­va­lier ro­main qui jouis­sait d’une vie plus as­su­rée et plus confor­table que ja­mais.

Pour­tant, un ma­tin de l’an 8 de notre ère, quand Rome s’éveilla, une si­nistre nou­velle par­cou­rut les rues : l’en­fant chéri des mu­ses, alors quinqua­gé­nai­re, ve­nait de par­tir sous es­corte im­pé­riale. Non pour une re­traite do­rée sur quelque ri­vage clé­ment, mais pour une relegatio (as­si­gna­tion à ré­si­den­ce)1La relegatio (as­si­gna­tion à ré­si­den­ce), bien que res­sem­blant à l’exilium (exil), s’en dis­tin­guait ju­ri­dique­ment : elle n’en­traî­nait ni perte de la ci­toyen­neté ni confis­ca­tion des biens. Ovi­de, à qui l’on avait fait grâce sur ces deux chefs, avait soin de pré­ci­ser que c’est par abus que ses contem­po­rains le qua­li­fiaient d’exilé : quippe re­le­ga­tus, non exul, di­cor in illo (il n’est point dit que je sois exi­lé, mais seule­ment re­lé­gué). Mais à quoi bon ob­ser­ver une dis­tinc­tion qu’il ne fai­sait que par point d’hon­neur ? Lui-même s’en est af­fran­chi : a pa­tria fugi vic­tus et exul ego (moi vaincu et fu­gi­tif, je me vois exilé de ma pa­trie) ; exul eram (j’étais en exil). à Tomes2L’ac­tuelle Constanța en Rou­ma­nie., bour­gade gla­ciale à l’ex­trême li­mite de l’em­pi­re, sur les bords in­hos­pi­ta­liers de la mer Noire.3En sa­luant une der­nière fois le Ca­pi­to­le, l’exilé pro­nonça ces adieux que Goethe fera siens au mo­ment de son propre dé­part de la Ville éter­nelle : « Grands Dieux qui ha­bi­tez ce temple au­guste si voi­sin de chez moi, et que mes yeux dé­sor­mais ne ver­ront plus ; […] vous qu’il faut que je quit­te, […] dé­char­gez-moi, je vous sup­plie, de la haine de Cé­sar ; c’est la seule grâce que je vous de­mande en par­tant. Dites à cet homme di­vin quelle er­reur m’a sé­dui­te, et faites-lui connaître que ma faute ne fut ja­mais un crime ».

Le Mystère de la disgrâce

Quelle fut la cause de cette relegatio sans ju­ge­ment, par la seule vo­lonté d’Au­gus­te, et quelle rai­son eut ce prince de pri­ver Rome et sa cour d’un si grand poète pour le confi­ner chez les Gètes ? C’est ce que l’on ignore et que l’on igno­rera toujours. Ovide évoque un car­men et er­ror (un poème et une im­pru­den­ce), mur­mu­rant énig­ma­tique­ment :

« Ah ! pourquoi ai-je vu ce qu’il ne fal­lait pas voir ? Pourquoi mes yeux sont-ils de­ve­nus cou­pables ? Pourquoi en­fin, par mon im­pru­den­ce, ai-je connu ce que je ne de­vais ja­mais connaître ? »

Ovide. Les Élé­gies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes], trad. du la­tin par Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris : d’Houry fils, 1723.

Si L’Art d’ai­mer, pu­blié une dé­cen­nie plus tôt, fut le carmen ou le pré­texte of­fi­ciel, l’error ou la faute vé­ri­table de­meure une énigme scel­lée dans la tombe du poète :

« Le crime d’Ovide était in­con­tes­ta­ble­ment d’avoir vu quelque chose de hon­teux dans la fa­mille d’Oc­tave […]. Les doctes n’ont pas dé­cidé s’il avait vu Au­guste avec un jeune garçon […] ; ou s’il avait vu quelque écuyer entre les bras de l’im­pé­ra­trice Li­vie, que cet Au­guste avait épou­sée grosse d’un autre ; ou s’il avait vu cet em­pe­reur Au­guste oc­cupé avec sa fille ou sa pe­tite-fille ; ou en­fin s’il avait vu cet em­pe­reur Au­guste fai­sant quelque chose de pis, torva tuen­ti­bus hir­cis [sous les re­gards torves des boucs]. ».

Vol­taire. Œuvres com­plètes de Vol­tai­re, vol. 45B, […] D’Ovi­de, de So­crate […]. Ox­ford : Vol­taire Foun­da­tion, 2010.

Ou­blions donc les hy­po­thèses aussi nom­breuses qu’étranges de ceux qui veulent à quelque prix que ce soit de­vi­ner un se­cret de deux mil­lé­naires. Il suf­fit de sa­voir que, dans les affres de l’exil, dans les san­glots de l’iso­le­ment, Ovide ne trouva pas d’autre res­source que sa poé­sie, et qu’il l’em­ploya tout en­tière à ama­douer un em­pe­reur dont il s’était at­tiré la ran­cune. « Les Dieux se laissent quelque­fois flé­chir », se di­sait-il. De là naquirent les Tristes (Tristia)4Formes reje­tées :
Les Cinq Livres des Tristes.
Tris­tium li­bri quinque (V).
De Tris­ti­bus li­bri quinque (V).
et les Pontiques (Epis­tulæ ex Ponto)5Formes reje­tées :
Lettres du Pont.
Élé­gies écrites dans la pro­vince de Pont.
Les Quatre Livres d’épîtres écrites dans la pro­vince de Pont.
Pon­ticæ epis­tolæ.
De Ponto li­bri qua­tuor (IV).
.

Chronique d’un hiver éternel : Le Drame de Tomes

Les élé­gies d’Ovide pen­dant son exil sont le jour­nal d’un homme perdu loin des siens, loin d’une ci­vi­li­sa­tion dont il fut na­guère le plus ai­mable re­pré­sen­tant ; une longue dé­plo­ra­tion adres­sée à son épou­se, à ses amis res­tés à Rome et à un pou­voir im­pla­cable dont il at­tend en vain la clé­mence. Tomes s’y pré­sente sous l’as­pect d’une « terre pleine d’amer­tume », toujours bat­tue par les vents et par la grêle d’un hi­ver éter­nel, et où le vin mê­me, « pé­tri­fié par le froid », se fige en glace qu’il faut tran­cher à la hache. Le poète s’y sent un étran­ger ab­solu ; un pri­son­nier désap­pre­nant à par­ler la­tin au mi­lieu de mots bar­bares et d’af­freux cris de Gètes :

« ils s’en­tre­tiennent les uns avec les autres en une langue qui leur est com­mune ; mais moi, je ne puis me faire en­tendre que par des gestes et des signes ; je passe ici pour bar­ba­re, et [ces] Gètes im­per­ti­nents se rient des mots la­tins. »

Ovide. Les Élé­gies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes], trad. du la­tin par Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris : d’Houry fils, 1723.

Face à l’adversité

Où Ovide pui­sa-t-il le cou­rage né­ces­saire pour sup­por­ter une ad­ver­sité si cruelle ? Dans l’écri­ture :

« [Si vous me] ques­tion­nez sur ce que je fais ici, je vous di­rai que je m’oc­cupe à des études as­sez peu utiles en ap­pa­ren­ce, et qui néan­moins ont leur uti­lité pour moi ; et quand elles ne ser­vi­raient qu’à me faire ou­blier mes mal­heurs, ce ne se­rait pas un mé­diocre avan­tage : trop heu­reux si, en culti­vant un champ si sté­ri­le, j’en re­tire au moins quelque fruit. »

Ovide. Les Élé­gies d’Ovide pen­dant son exil, t. II, Élé­gies pon­tiques, trad. du la­tin par Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris : d’Hou­ry, 1726.

Au res­te, l’an­cien dandy ro­main n’a pas en­tiè­re­ment dis­paru : élé­gan­ce, traits re­cher­chés, com­pa­rai­sons plus in­gé­nieuses que so­lides per­sis­tent, par­fois jusqu’à l’ex­cès. Quin­ti­lien déjà le ju­geait moins oc­cupé de ses propres mal­heurs, qu’ama­tor in­ge­nii sui (a­mou­reux de son propre gé­nie). D’après Sé­nèque le pè­re, Ovide connais­sait « ce qu’il y avait d’exu­bé­rant dans ses vers », mais s’en ac­com­mo­dait : « Il di­sait qu’une fi­gure était par­fois ren­due bien plus jo­lie par un grain de beauté ». Cette constance à don­ner quelque tour à ses pen­sées, quelque « grain de beauté », à la ma­nière française — « on di­rait presque qu’il est né parmi nous », note le tra­duc­teur Jean Ma­rin de Ker­vil­lars — est la marque ul­time de sa per­son­na­li­té, le re­fus avoué de lais­ser l’éloi­gne­ment de la ca­pi­tale anéan­tir l’ar­tiste. Et après avoir si sou­vent dé­crit cet éloi­gne­ment comme une es­pèce de mort, il fi­nit par trou­ver Rome au bord de la mer Noi­re, concluant : « le pays où le sort m’a placé doit me te­nir lieu de Rome. Ma muse in­for­tu­née se contente de ce théâtre […] : tel est le bon plai­sir d’un puis­sant Dieu. »6Plus ré­si­gné que ré­so­lu, il n’alla pas jusqu’à ins­crire sur le lin­teau de sa por­te, comme le fera Hu­go, EXI­LIUM VITA EST (L’EXIL C’EST LA VIE ou LA VIE EST UN EXIL).

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Да кажеш неизказуемото: Хи­ро­ши­ма: летни цветя на Хара Тамики

Пре­ве­дено от френ­ски

Има съ­би­тия в ис­то­ри­ята на чо­ве­чес­т­во­то, ко­ито ся­каш бе­ле­жат гра­ни­цата на то­ва, ко­ето ези­кът може да из­ра­зи. Без­д­ната се от­варя и ду­ми­те, ни­щож­ни, ся­каш от­с­тъп­ват пред ужа­са. Хи­ро­шима е една от тези без­д­ни. И все пак, из­п­ра­вени пред не­из­ка­зу­е­мо­то, ня­кои са по­чув­с­т­вали им­пе­ра­тив­ния дълг да сви­де­тел­с­т­ват, не за да обяс­нят, а за да не поз­во­лят на мъл­ча­ни­ето да до­върши де­лото на раз­ру­ше­ни­е­то. В пър­вите ре­дици на тези бди­тели стои Хара Та­мики (1905-1951), оце­лял, чи­ито раз­ка­зи, съб­рани под заг­ла­ви­ето Хи­ро­ши­ма: летни цветя, пред­с­тав­ля­ват един от ос­но­во­по­ла­га­щите ак­тове на то­ва, ко­ето кри­ти­ката ще на­рече „ли­те­ра­тура на атом­ната бом­ба“ (genbaku bungaku)1„Ли­те­ра­ту­рата на атом­ната бом­ба“ обоз­на­чава про­из­ве­де­ни­я­та, ро­дени от трав­мата на 1945 г. Но­сена от оце­лели като Хара Та­мики и Оота Йо­о­ко, този жанр дълго време е бил „съ­ден като вто­рос­те­пе­нен, ло­ка­лен, до­ку­мен­та­лен“ от ли­те­ра­тур­ните сре­ди. Си­лата му се със­тои именно в опита му да из­следва „гра­ни­ците на ези­ка, не­го­вите ко­ле­ба­ния, липси“ пред ужаса и ед­нов­ре­менно с това да се стреми да ги ком­пен­си­ра, както под­чер­тава Кат­рин Пен­ге.
От­х­вър­лени фор­ми:
Ли­те­ра­тура на ато­ма.
Gembaku bungaku.
. Три­ло­гия на „един свят, който не спира да гори2Forest, Philippe, „Quelques fleurs pour Hara Tamiki“ (Ня­колко цветя за Хара Та­ми­ки), цит. съч., про­из­ве­де­ни­ето — със­та­вено от Пре­лю­дия към уни­що­же­ни­ето (Kaimetsu no jokyoku), Летни цветя (Natsu no hana) и Руини (Haikyo kara) — раз­казва в три вре­мена за пре­ди, по време и след.

Писане на експлозията

Сти­лът на Хара не е този на ов­ла­дя­ното пи­са­не, а „спус­кане в крех­ката пси­хика на един от­чаян чо­век“, из­п­ра­вен пред ужасно обе­зоб­ра­зе­ни, почти не­раз­поз­на­ва­еми пей­за­жи, къ­дето му се струва не­въз­можно да от­к­рие сле­дите от жи­вота си та­къв, ка­къвто е бил само ня­колко мига по-ра­но. Не­го­вото раз­къ­сано пи­са­не, ко­ето не пред­лага ни­какви ори­ен­ти­ри, има за де­кор един също така уни­що­жен град, „из­чез­нал без следа — ос­вен един вид пло­сък пласт от от­лом­ки, пе­пел, из­к­ри­ве­ни, про­би­ти, ра­зя­дени неща“, ако из­пол­з­ваме ду­мите на Ро­бер Ги­йен, пър­вият фран­цу­зин на мяс­то­то. Върху това платно на опус­то­ше­ни­ето Хара про­жек­тира ту „пар­цали от пре­къс­нати съ­щес­т­ву­ва­ния“, ту фраг­менти от спо­ме­ни, за­пъл­ващи праз­ни­ните на една раз­къ­сана ре­ал­ност.

Тази сти­лис­тична де­кон­с­т­рук­ция дос­тига своя апо­гей, ко­гато в по­е­тич­ните вмък­ва­ния Хара въз­п­ри­ема осо­бена форма на япон­с­кия език — ка­та­ка­на, обик­но­вено за­па­зена за чужди ду­ми, ся­каш оби­чай­ният език е ста­нал нес­по­со­бен:

Ис­к­рящи от­ломки
/ прос­ти­рат се в об­ши­рен пей­заж
Светла пе­пел
Кои са тези из­го­рени тела с ого­лена плът?
Стра­нен ри­тъм на мър­тви чо­вешки тела
Съ­щес­т­вува ли всичко то­ва?
Можа ли всичко това да съ­щес­т­ву­ва?
Един миг и ос­тава ожу­лен свят

Hara, Tamiki, Hiroshima : fleurs d’été : récits (Хи­ро­ши­ма: летни цве­тя: раз­ка­зи), прев. от япон­ски Brigitte Allioux, Karine Chesneau и Rose-Marie Makino-Fayolle, Arles: Actes Sud, по­ре­дица „Babel“, 2007.

До­като Ха­ра, вътре в пещ­та, из­жи­вя­ваше това дан­тов­ско зре­ли­ще, сма­я­ните ин­те­лек­ту­алци в дру­гия край на света се опит­ваха да ос­мис­лят съ­би­ти­е­то. На 8 ав­густ 1945 г. Ал­бер Камю пише в Combat: „ме­ха­нич­ната ци­ви­ли­за­ция то­ку-що дос­тигна сво­ята пос­ледна сте­пен на ди­ва­чес­т­во. В по­вече или по-малко близко бъ­деще ще трябва да се из­бира между ко­лек­тив­ното са­мо­у­бийс­тво и ин­те­ли­ген­т­ното из­пол­з­ване на на­уч­ните за­во­е­ва­ния. Меж­дув­ре­менно поз­во­лено е да се мис­ли, че има из­вес­тна неп­ри­лич­ност да се праз­нува така едно от­к­ри­тие, ко­ето се пос­тавя преди всичко в ус­луга на най-ст­раш­ната ярост на раз­ру­ше­ни­е­то, на ко­ято чо­ве­кът е дал из­раз3Ре­дак­ци­он­ната ста­тия на Камю е пуб­ли­ку­вана на първа стра­ница на вес­т­ник Combat само два дни след бом­бар­ди­ров­ката и преди тази на На­га­са­ки. Тя пред­лага точна про­ти­во­по­лож­ност на ре­ак­ци­ята на го­ляма част от пре­са­та, като Le Monde, който озаг­ла­вява съ­щия ден „На­учна ре­во­лю­ци­я“. Про­ти­во­пос­та­вяйки се на ен­ту­си­азма на епо­ха­та, Камю се ут­вър­ж­дава като един от най-бър­зите и най-про­ни­ца­тел­ните умове в мо­мента на нас­тъп­ва­нето на яд­ре­ната ера.. Хара не фи­ло­соф­с­т­ва, той по­каз­ва; и то­ва, ко­ето по­каз­ва, е именно тази „ярост на раз­ру­ше­ни­ето“, за­бита като ос­т­рие в са­мата плът на хо­ра­та.

Няколко цветя върху най-обширната гробница

Цен­т­рал­ният раз­каз, Летни цветя, се от­к­рива с ин­ти­мен тра­ур: „Из­ля­зох в града и ку­пих цве­тя, за­щото бях ре­шил да отида на гроба на жена си“. За Хара краят на света вече бе за­поч­нал го­дина по-ра­но. Той бе за­гу­бил съп­ру­гата си Са­дае — най-скъ­пия за сър­цето му чо­век — и с нея най-чис­тите нас­лади на този жи­вот. Ка­тас­т­ро­фата от 6 ав­густ 1945 г. сле­до­ва­телно не е раз­рив, въз­ник­нал от ни­що­то, а чу­до­вищ­ното усил­ване на лична дра­ма, ко­ято се смесва с та­зи, ко­лек­тив­на­та, на жер­т­вите на атом­ната бомба и па­ра­док­сално в крайна сметка става при­чина за съ­щес­т­ву­ва­не, не­от­лож­ност да се ка­же. „„Трябва да ос­тавя всичко това за­пи­са­но“, ка­зах си на себе си“, да­вайки си ку­раж да жи­вее още ня­колко го­ди­ни. Не­го­вото пи­сане вече не е само ри­да­ние сред ру­и­ни­те; то се прев­ръща в ме­мо­риал на Хи­ро­ши­ма, ня­колко цве­тя, по­ло­жени за веч­ността върху най-об­шир­ната гроб­ни­ца; в акт на съп­ро­тива също срещу мъл­ча­ни­я­та, били те на­ло­жени от цен­зу­рата на аме­ри­кан­с­ките оку­па­ци­онни сили4След ка­пи­ту­ла­ци­ята от 1945 г. аме­ри­кан­с­ките оку­па­ци­онни власти въ­веж­дат Press Code, който заб­ра­нява в про­дъл­же­ние на ня­колко го­дини раз­п­рос­т­ра­не­ни­ето на твърде су­рова ин­фор­ма­ция и сви­де­тел­с­тва за ефек­тите от бом­бар­ди­ров­ки­те, за­ба­вяйки така пуб­ли­ку­ва­нето на много про­из­ве­де­ния, вклю­чи­телно тези на Ха­ра. „Да стра­даш в мъл­ча­ние, сле­до­ва­телно“, обоб­щава пси­хо­лож­ката Найла Ши­диак в кни­гата си L’Écriture qui guérit (Пи­са­не­то, ко­ето ле­ку­ва), ко­ято пос­ве­щава цяла глава на Ха­ра., или ро­дени от дис­к­ри­ми­на­ци­ята срещу „а­то­ми­зи­ра­ни­те“ (hibakusha), чи­ито бе­лези по­раж­даха страх и от­х­вър­ля­не.

Мълчание на мъртвите, мълчание на Бога

Но тази ми­сия, ко­ято го под­дър­жаше жив, в крайна сметка го смаз­ва. През 1951 г. той под­писва про­щална бе­леж­ка, прес­лед­ван от приз­рака на нова Хи­ро­шима с на­ча­лото на Ко­рейс­ката вой­на: „Време е сега да из­чезна в не­ви­ди­мо­то, във веч­ността от­въд“. Малко след това се хвърля под влак. Пос­лед­ният му жест, както ще на­пише но­бе­ло­вият ла­у­реат Оое Кен­за­бу­ро, е пос­ле­ден вик на про­тест „срещу сля­пата глу­пост на чо­веш­кия род“.

Ко­гато гла­со­вете на сви­де­те­лите зам­лък­ват, па­метта се под­с­ло­нява в пред­ме­ти­те, ко­ито прес­тъп­ле­ни­ето е ос­та­вило след себе си. Де­се­ти­ле­тия по-късно именно с тази ма­те­ри­ална па­мет се сблъс­ква све­ще­ни­кът Ми­шел Куоа при по­се­ще­ни­ето си в му­зея на атом­ната бом­ба. Той е по­ра­зен от глед­ката на „ча­сов­ни­ци, ма­ха­ла, бу­дил­ници“, чи­ито стрелки са за­ви­наги зам­ръз­нали на 8:15: „Вре­мето е спряло“. Този по­ра­зи­те­лен об­раз е може би най-точ­ната ме­та­фора за уси­ли­ето на Хара да крис­та­ли­зира съд­бов­ния миг. Съ­щият този об­раз ще вдъх­нови на Куоа ла­пи­дарна по­ема в съ­вър­шен ре­зо­нанс с Хи­ро­ши­ма: летни цветя:

Пре­къс­нат, за­ли­чен на­род
/ прах
/ сянка
/ нощ
/ нищо
Мъл­ча­ние на мър­т­вите
Мъл­ча­ние на Бога

Защо мъл­чи­те, мър­т­ви? Ис­кам да чуя гласа ви!
Викайте!
Крещете!
Ка­жете ни, че е нес­п­ра­вед­ли­во!
Ка­жете ни, че сме лу­ди! […]
НОЩ Е НАД ХИ­РО­ШИМА

Quoist, Michel, À cœur ouvert (С от­во­рено сър­це), Paris: Les Éditions ouvrières, 1981.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Το αφήγημα του απερίγραπτου: Χιροσίμα: καλοκαι­ρινά λου­λού­δια του Χάρα Ταμίκι

Μεταφρασμένο από τα γαλ­λικά

Υπάρ­χουν γεγονότα στην ιστορία των αν­θρώπων που φαί­νεται να σημαδεύ­ουν το όριο αυ­τού που η γλώσσα μπορεί να εκ­φράσει. Η άβυσ­σος ανοί­γει, και οι λέξεις, γελοί­ες, φαί­νεται να υποχωρούν μπροστά στη φρίκη. Η Χιροσίμα εί­ναι μία από αυ­τές τις αβύσ­σους. Ωστόσο, μπροστά στο απερίγραπτο, κάποιοι ένιω­σαν το επιτακτικό καθήκον να καταθέσουν μαρ­τυρία, όχι για να εξηγήσουν, αλλά για να μην αφήσουν τη σιωπή να ολοκληρώσει το έργο της καταστροφής. Στην πρώτη γραμμή αυ­τών των φυλάκων στέκεται ο Χάρα Ταμίκι (1905-1951), επιζών, του οποίου οι αφηγήσεις που συγκεντρώθηκαν υπό τον τίτλο Χιροσίμα: καλοκαι­ρινά λου­λού­δια αποτελούν μία από τις ιδρυτικές πράξεις αυ­τού που η κριτική θα ονομάσει «λογοτεχνία της ατομικής βόμ­βας» (genbaku bungaku)1Η «λογοτεχνία της ατομικής βόμ­βας» υποδηλώνει τα έργα που γεν­νήθηκαν από το τραύμα του 1945. Υποστηριζόμενο από επιζώντες όπως ο Χάρα Ταμίκι και η Ότα Γιόκο, αυτό το εί­δος για πολύ καιρό «κρίθηκε δευ­τερεύ­ον, τοπικό, ντοκου­μεντερίστικο» από τους λογοτεχνικούς κύκλους. Η δύναμή του έγκει­ται ακριβώς στην προσπάθειά του να διε­ρωτηθεί για «τα όρια της γλώσ­σας, τις αβεβαιότητές της, τις ελ­λεί­ψεις της» μπροστά στη φρίκη και να προσπαθήσει ταυ­τόχρονα να τις αναπληρώσει, όπως υπογραμ­μίζει η Catherine Pinguet.
Απορ­ριφθεί­σες μορ­φές:
Λογοτεχνία του ατόμου.
Gembaku bungaku.
. Τριλογία «ενός κόσμου που δεν σταματά να καί­γεται»2Forest, Philippe, «Quelques fleurs pour Hara Tamiki» (Μερικά λου­λού­δια για τον Χάρα Ταμίκι), άρ­θρο που αναφέρ­θηκε., το έργο — που αποτελεί­ται από τα Προοί­μιο στην καταστροφή (Kaimetsu no jokyoku), Καλοκαι­ρινά λου­λού­δια (Natsu no hana) και Ερείπια (Haikyo kara) — αφηγεί­ται, σε τρεις χρόνους, το πριν, το κατά τη διάρ­κεια και το μετά.

Μια γραφή της έκρηξης

Το ύφος του Χάρα δεν εί­ναι αυτό μιας ελεγ­χόμενης γραφής, αλλά μια «κάθοδος στην εύ­θραυ­στη ψυχή ενός απελ­πισμένου αν­θρώπου» που αντιμετωπίζει φρικτά κατεστραμ­μένα τοπία, σχεδόν αγνώριστα, όπου του φαί­νεται αδύνατο να ξαναβρεί τα ίχνη της ζωής του όπως ήταν λίγες στιγ­μές πριν. Η δια­λυμένη γραφή του, που δεν προσφέρει κανένα σημείο αναφοράς, έχει ως σκηνικό μια πόλη που εί­ναι η ίδια εξαφανισμένη, «εξαφανισμένη χωρίς να αφήσει ίχνη — εκτός από ένα εί­δος επίπεδης στρώσης από ερεί­πια, στάχτες, στραβωμένα, σκισμένα, δια­βρωμένα πράγ­ματα» για να επαναλάβουμε τα λόγια του Ρομπέρ Γκιγιάν, του πρώτου Γάλ­λου στον τόπο. Σε αυ­τόν τον καμβά ερήμωσης ο Χάρα προβάλ­λει άλ­λοτε «κου­ρέλια δια­κοπτόμενων υπάρ­ξεων», άλ­λοτε θραύ­σματα μνήμης που έρ­χονται να γεμίσουν τα κενά μιας σχισμένης πραγ­ματικότητας.

Αυτή η υφολογική αποδόμηση φτάνει στο αποκορύφωμά της όταν, στις ποι­ητικές παρεμ­βολές, ο Χάρα υιο­θετεί μια ιδιαί­τερη μορφή της ια­πωνικής — τα κατακάνα που συνήθως προορίζονται για ξένες λέξεις, σαν η συνηθισμένη γλώσσα να είχε γίνει ανίκανη:

«Λαμπερά συντρίμ­μια
/ απλώνονται σε ένα απέραντο τοπίο
Διαυ­γείς στάχτες
Ποια εί­ναι αυτά τα καμένα σώματα με τις γυμνές σάρ­κες;
Παράξενος ρυθ­μός των σωμάτων νεκρών αν­θρώπων
Υπήρ­ξαν όλα αυ­τά;
Μπόρεσαν όλα αυτά να υπάρ­ξουν;
Μια στιγμή και μένει ένας γδαρ­μένος κόσμος»

Hara, Tamiki, Hiroshima : fleurs d’été : récits (Χιροσίμα: καλοκαι­ρινά λου­λού­δια: αφηγήσει­ς), μτ­φρ. από τα ια­πωνικά από τις Brigitte Allioux, Karine Chesneau και Rose-Marie Makino-Fayolle, Arles: Actes Sud, σειρά «Babel», 2007.

Ενώ ο Χάρα, μέσα στην κάμινο, υφίστατο αυτό το δαντικό θέαμα, οι σαστισμένοι δια­νοού­μενοι, στην άλλη άκρη του κόσμου, προσπαθού­σαν να σκεφτούν το γεγονός. Στις 8 Αυ­γού­στου 1945, ο Αλ­μπέρ Καμύ έγραφε στην Combat: «ο μηχανικός πολιτισμός μόλις έφτασε στον τελευ­ταίο βαθμό αγριότητας. Θα πρέπει να δια­λέξου­με, σε ένα περισ­σότερο ή λιγότερο κοντινό μέλ­λον, μεταξύ της συλ­λογικής αυ­τοκτονίας ή της έξυπνης χρήσης των επιστημονικών κατακτήσεων. Εν τω μεταξύ, επιτρέπεται να σκεφτούμε ότι υπάρ­χει κάποια αναί­δεια στο να εορ­τάζουμε έτσι μια ανακάλυψη που τίθεται πρώτα στην υπηρεσία της πιο τρομερής μανίας καταστροφής που ο άν­θρωπος έχει επιδεί­ξει»3Το κύριο άρ­θρο του Καμύ δημοσιεύ­τηκε στην πρώτη σελίδα της εφημερίδας Combat μόλις δύο ημέρες μετά τον βομ­βαρ­δισμό και πριν από αυ­τόν του Ναγκασάκι. Προσφέρει το ακριβές αντίθετο της αντίδρασης ενός μεγάλου μέρους του τύπου, όπως η Le Monde που τίτλωσε την ίδια ημέρα «Μια επιστημονική επανάσταση». Πηγαί­νοντας ενάντια στους εν­θου­σια­σμούς της εποχής, ο Καμύ επιβάλ­λεται ως μία από τις πιο γρήγορες και διαυ­γείς νοη­μοσύνες τη στιγμή της έλευ­σης της πυρηνικής εποχής.. Ο Χάρα δεν φιλοσοφεί, δεί­χνει· και αυτό που δεί­χνει εί­ναι ακριβώς αυτή η «μανία καταστροφής» καρ­φωμένη σαν λεπίδα στη σάρκα των ίδιων των αν­θρώπων.

Μερικά λουλούδια στον πιο απέραντο τάφο

Η κεντρική αφήγηση, Καλοκαι­ρινά λου­λού­δια, ανοί­γει με ένα προσωπικό πέν­θος: «Βγήκα στην πόλη και αγόρασα λου­λού­δια, γιατί είχα αποφασίσει να πάω στον τάφο της γυναί­κας μου». Για τον Χάρα, το τέλος του κόσμου είχε ήδη αρ­χίσει ένα χρόνο πριν. Είχε χάσει τη γυναίκα του, τη Σανταέ — το πιο αγαπημένο του πρόσωπο — και, μαζί της, τις πιο αγνές απολαύ­σεις αυ­τής της ζωής. Η καταστροφή της 6ης Αυ­γού­στου 1945 δεν εί­ναι λοι­πόν μια ρήξη που ξεπετάγεται από το τίποτα, αλλά η τερατώδης ενίσχυση ενός προσωπικού δράματος, που αναμει­γνύεται με αυ­τό, το συλ­λογικό, των θυμάτων της ατομικής βόμ­βας και καταλήγει παραδόξως να γίνει ένας λόγος ύπαρ­ξης, μια επεί­γουσα ανάγκη να ει­πωθεί. «“Πρέπει να αφήσω όλα αυτά γραπτά”, είπα μέσα μου», δίνοντας στον εαυτό του το κου­ράγιο να ζήσει μερικά χρόνια ακόμα. Η γραφή του δεν εί­ναι πια απλώς ένας θρήνος ανάμεσα στα ερεί­πια· μετατρέπεται σε ένα μνημείο της Χιροσίμα, μερικά λου­λού­δια τοποθετημένα για την αιω­νιότητα στον πιο απέραντο τάφο· σε μια πράξη αντίστασης επίσης ενάντια στις σιω­πές, είτε επιβάλ­λονται από τη λογοκρισία των αμερικανικών δυνάμεων κατοχής4Μετά την παράδοση του 1945, οι αμερικανικές αρ­χές κατοχής θέσπισαν έναν Κώδικα Τύπου που απαγόρευε για αρ­κετά χρόνια τη διάδοση πληροφοριών και μαρ­τυριών πολύ ωμών σχετικά με τα αποτελέσματα των βομ­βαρ­δισμών, καθυστερώντας έτσι τη δημοσίευση πολ­λών έρ­γων, συμπεριλαμ­βανομένων αυ­τών του Χάρα. «Να υποφέρεις σιω­πηλά, λοι­πόν», συνοψίζει η ψυχολόγος Nayla Chidiac στο βιβλίο της L’Écriture qui guérit (Η γραφή που θεραπεύ­ει), που αφιε­ρώνει ένα ολόκληρο κεφάλαιο στον Χάρα., είτε γεν­νιού­νται από τη διάκριση εναντίον των «ατομικοποι­ημένων» (hibakusha), των οποίων τα στίγ­ματα γεν­νού­σαν φόβο και απόρ­ριψη.

Σιωπή των νεκρών, σιωπή του Θεού

Αλλά αυτή η αποστολή που τον κρατούσε στη ζωή κατέληξε να τον συντρίψει. Το 1951, υπογράφει ένα αποχαι­ρετιστήριο σημεί­ωμα, στοι­χειω­μένος από το φάντασμα μιας νέας Χιροσίμα με το ξέσπασμα του πολέμου της Κορέας: «Εί­ναι και­ρός τώρα για μένα να εξαφανιστώ στο αόρατο, στην αιω­νιότητα πέρα». Λίγο μετά, ρίχνεται κάτω από ένα τρένο. Η τελευ­ταία του χει­ρονομία, όπως θα γράψει ο βραβευ­μένος με Νόμπελ Όε Κεν­ζαμπου­ρό, ήταν μια τελευ­ταία κραυγή δια­μαρ­τυρίας «ενάντια στην τυφλή ηλιθιότητα του αν­θρώπινου γένους».

Όταν οι φωνές των μαρ­τύρων σιω­πούν, η μνήμη καταφεύ­γει στα αντικεί­μενα που το έγκλημα άφησε πίσω του. Δεκαετίες αρ­γότερα, με αυτή την υλική μνήμη έρ­χεται αντιμέτωπος ο ιε­ρέας Μισέλ Κουάστ κατά την επίσκεψή του στο μου­σείο της ατομικής βόμ­βας. Εκεί τον εντυπωσιάζει η θέα «ρολογιών, εκ­κρεμών, ξυπνητηριών», με τους δεί­κτες τους για πάντα παγωμένους στις 8:15: «Ο χρόνος εί­ναι σε αναστολή». Αυτή η συγκλονιστική ει­κόνα εί­ναι ίσως η πιο ακριβής μεταφορά της προσπάθειας του Χάρα να αποκρυσταλ­λώσει τη μοι­ραία στιγ­μή. Εί­ναι η ίδια ει­κόνα που θα εμπνεύ­σει στον Κουάστ ένα λιτό ποί­ημα σε τέλεια αρ­μονία με το Χιροσίμα: καλοκαι­ρινά λου­λού­δια:

«Λαός δια­κοπείς, σβησμένος
/ σκόνη
/ σκιά
/ νύχτα
/ τίποτα
Σιωπή των νεκρών
Σιωπή του Θεού

Γιατί σιω­πάτε, οι νεκροί; Θέλω να ακούσω τη φωνή σας!
Φωνάξτε!
Ουρλιάξτε!
Πείτε μας ότι εί­ναι άδικο!
Πείτε μας ότι εί­μαστε τρελοί! […]
ΝΥΧΤΑ ΠΕΦΤΕΙ ΣΤΗ ΧΙΡΟΣΙΜΑ»

Quoist, Michel, À cœur ouvert (Με ανοι­χτή καρ­διά), Παρίσι: Les Éditions ouvrières, 1981.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

অব্যক্তকে বলা : হারা তামিকির হিরোশিমা : গ্রীষ্মের ফুল

ফরাসি থেকে অনূদিত

মানব ইতিহাসে এমন কিছু ঘটনা আছে যা ভাষার প্রকাশ ক্ষমতার সীমা চিহ্নিত করে বলে মনে হয়। অতল গহ্বর উন্মোচিত হয়, আর শব্দগুলো, তুচ্ছ হয়ে, ভয়াবহতার সামনে পিছু হটতে থাকে। হিরোশিমা সেই অতল গহ্বরগুলোর একটি। তবুও, অব্যক্তের মুখোমুখি, কেউ কেউ সাক্ষ্য দেওয়ার অপরিহার্য দায়িত্ব অনুভব করেছিলেন, ব্যাখ্যা করার জন্য নয়, বরং নীরবতাকে ধ্বংসের কাজ সম্পূর্ণ করতে না দেওয়ার জন্য। এই প্রহরীদের প্রথম সারিতে দাঁড়িয়ে আছেন হারা তামিকি (১৯০৫-১৯৫১), একজন জীবিত সাক্ষী, যাঁর হিরোশিমা : গ্রীষ্মের ফুল শিরোনামে সংকলিত কাহিনীগুলো সমালোচকরা যাকে “পারমাণবিক বোমার সাহিত্য” (গেনবাকু বুঙ্গাকু)1“পারমাণবিক বোমার সাহিত্য” ১৯৪৫ সালের আঘাত থেকে জন্ম নেওয়া রচনাগুলিকে বোঝায়। হারা তামিকি এবং ওতা ইয়োকোর মতো জীবিত সাক্ষীদের দ্বারা বাহিত, এই ধরনটি দীর্ঘকাল ধরে সাহিত্যিক মহল দ্বারা “গৌণ, স্থানীয়, তথ্যমূলক” হিসাবে বিবেচিত হয়েছিল। এর শক্তি নিহিত রয়েছে ভয়াবহতার মুখে “ভাষার সীমা, এর অনিশ্চয়তা, এর অভাব” নিয়ে প্রশ্ন করার প্রচেষ্টায় এবং একই সময়ে সেগুলি পূরণ করার চেষ্টায়, যেমন ক্যাথরিন পিঙ্গে উল্লেখ করেছেন।
প্রত্যাখ্যাত ফর্ম:
পরমাণুর সাহিত্য।
গেনবাকু বুঙ্গাকু
বলে অভিহিত করেছেন তার অন্যতম প্রতিষ্ঠামূলক রচনা। “যে পৃথিবী জ্বলতে থেকে শেষ হয় না2Forest, Philippe, « Quelques fleurs pour Hara Tamiki » (হারা তামিকির জন্য কিছু ফুল), op. cit. তার ত্রিলজি, এই রচনা — ধ্বংসের প্রস্তাবনা (কাইমেৎসু নো জোকিওকু), গ্রীষ্মের ফুল (নাৎসু নো হানা) এবং ধ্বংসাবশেষ (হাইকিও কারা) নিয়ে গঠিত — তিনটি কালে পূর্ব, বর্তমান এবং পরবর্তী বর্ণনা করে।

বিস্ফোরণের লেখনী

হারার শৈলী নিয়ন্ত্রিত লেখনীর নয়, বরং ভয়ানকভাবে বিকৃত, প্রায় অচেনা দৃশ্যপটের মুখোমুখি “একজন হতাশ মানুষের ভঙ্গুর মনের অভ্যন্তরে অবতরণ”, যেখানে কয়েক মুহূর্ত আগের জীবনের চিহ্ন খুঁজে পাওয়া তার পক্ষে অসম্ভব মনে হয়। তার বিচ্ছিন্ন লেখনী, যা কোনো নির্দেশক প্রদান করে না, তার পটভূমিতে রয়েছে একটি ধ্বংসপ্রাপ্ত শহর, “কোনো চিহ্ন না রেখে অদৃশ্য হয়ে গেছে — ধ্বংসস্তূপ, ছাই, বাঁকানো, ফাটা, ক্ষয়প্রাপ্ত জিনিসের এক ধরনের সমতল স্তর ছাড়া” ঘটনাস্থলে প্রথম ফরাসি রবার্ট গিয়ঁর ভাষায়। এই বিষাদের পটভূমিতে হারা কখনও “বাধাপ্রাপ্ত অস্তিত্বের টুকরো”, কখনও ছিন্ন বাস্তবতার শূন্যতা পূরণ করতে স্মৃতির খণ্ডাংশ প্রক্ষেপণ করেন।

এই শৈলীগত বিনির্মাণ চরমে পৌঁছায় যখন, কাব্যিক সন্নিবেশে, হারা জাপানি ভাষার একটি বিশেষ রূপ গ্রহণ করেন — কাতাকানা যা সাধারণত বিদেশি শব্দের জন্য সংরক্ষিত, যেন প্রচলিত ভাষা অক্ষম হয়ে পড়েছে:

ঝকঝকে ধ্বংসাবশেষ
/ বিস্তৃত দৃশ্যপটে প্রসারিত
স্বচ্ছ ছাই
কাঁচা মাংস সহ এই দগ্ধ দেহগুলো কার?
মৃত মানুষের দেহের অদ্ভুত ছন্দ
এ সব কি অস্তিত্ব ছিল?
এ সব কি অস্তিত্ব থাকতে পারত?
এক মুহূর্ত এবং রয়ে যায় একটি ছিন্নভিন্ন পৃথিবী

Hara, Tamiki, Hiroshima : fleurs d’été : récits (হিরোশিমা : গ্রীষ্মের ফুল : কাহিনী), জাপানি থেকে অনুবাদ Brigitte Allioux, Karine Chesneau এবং Rose-Marie Makino-Fayolle, Arles : Actes Sud, সংগ্রহ « Babel », ২০০৭।

যখন হারা, অগ্নিকুণ্ডের অভ্যন্তরে, এই নারকীয় দৃশ্য সহ্য করছিলেন, পৃথিবীর অপর প্রান্তে স্তম্ভিত বুদ্ধিজীবীরা ঘটনাটি বোঝার চেষ্টা করছিলেন। ১৯৪৫ সালের ৮ আগস্ট, আলবের্ কাম্যু কঁবা পত্রিকায় লিখেছিলেন: “যান্ত্রিক সভ্যতা তার বর্বরতার শেষ পর্যায়ে পৌঁছে গেছে। নিকট বা দূর ভবিষ্যতে সম্মিলিত আত্মহত্যা অথবা বৈজ্ঞানিক বিজয়ের বুদ্ধিমান ব্যবহারের মধ্যে বেছে নিতে হবে। ইতিমধ্যে, এভাবে এমন একটি আবিষ্কার উদযাপন করায় কিছুটা অশোভনতা আছে বলে মনে করা যায় যা প্রথমে মানুষের প্রদর্শিত সবচেয়ে ভয়ঙ্কর ধ্বংসাত্মক ক্রোধের সেবায় নিয়োজিত3কাম্যুর সম্পাদকীয় বোমাবর্ষণের মাত্র দুই দিন পরে এবং নাগাসাকির আগে কঁবা পত্রিকার প্রথম পৃষ্ঠায় প্রকাশিত হয়েছিল। এটি সংবাদপত্রের একটি বড় অংশের প্রতিক্রিয়ার সম্পূর্ণ বিপরীত প্রস্তাব করে, যেমন লো মন্দ একই দিন “একটি বৈজ্ঞানিক বিপ্লব” শিরোনামে প্রকাশ করেছিল। যুগের উৎসাহের বিরুদ্ধে গিয়ে, কাম্যু পারমাণবিক যুগের আবির্ভাবের মুহূর্তে সবচেয়ে দ্রুত এবং সবচেয়ে স্পষ্ট বুদ্ধিমত্তার একজন হিসেবে নিজেকে প্রতিষ্ঠিত করেন।। হারা দার্শনিক চিন্তা করেন না, তিনি দেখান; আর তিনি যা দেখান, তা হলো মানুষের মাংসে বিদ্ধ ছুরির মতো এই “ধ্বংসাত্মক ক্রোধ”।

সবচেয়ে বিশাল সমাধির উপর কিছু ফুল

কেন্দ্রীয় কাহিনী, গ্রীষ্মের ফুল, একটি অন্তরঙ্গ শোক দিয়ে শুরু হয়: “আমি শহরে বের হলাম এবং ফুল কিনলাম, কারণ আমি আমার স্ত্রীর সমাধিতে যাওয়ার সিদ্ধান্ত নিয়েছিলাম”। হারার জন্য, পৃথিবীর শেষ এক বছর আগেই শুরু হয়েছিল। তিনি তার স্ত্রী সাদাএকে হারিয়েছিলেন — তার হৃদয়ের সবচেয়ে প্রিয় ব্যক্তিকে — এবং তার সাথে, এই জীবনের সবচেয়ে বিশুদ্ধ আনন্দ। ১৯৪৫ সালের ৬ আগস্টের বিপর্যয় তাই শূন্য থেকে উদ্ভূত কোনো বিচ্ছেদ নয়, বরং একটি ব্যক্তিগত ট্র্যাজেডির দানবীয় বিবর্ধন, যা পারমাণবিক বোমার শিকারদের সম্মিলিত ট্র্যাজেডির সাথে মিশে যায় এবং শেষ পর্যন্ত বিরোধাভাসপূর্ণভাবে একটি অস্তিত্বের কারণ, বলার একটি জরুরী প্রয়োজন হয়ে ওঠে। “’আমাকে এসব লিখে রাখতে হবে’, আমি নিজেকে বললাম”, আরও কয়েক বছর বেঁচে থাকার সাহস দিয়ে। তার লেখনী আর কেবল ধ্বংসস্তূপের মাঝে একটি বিলাপ নয়; এটি হিরোশিমার একটি স্মৃতিসৌধে রূপান্তরিত হয়, চিরকালের জন্য সবচেয়ে বিশাল সমাধির উপর রাখা কিছু ফুল; আমেরিকান দখলদার বাহিনীর সেন্সরশিপ4১৯৪৫ সালের আত্মসমর্পণের পর, আমেরিকান দখলদার কর্তৃপক্ষ একটি প্রেস কোড স্থাপন করে যা বোমাবর্ষণের প্রভাব সম্পর্কে অতি নির্মম তথ্য এবং সাক্ষ্যের প্রচার কয়েক বছর নিষিদ্ধ করে, এইভাবে হারার রচনা সহ অনেক রচনার প্রকাশনা বিলম্বিত করে। “নীরবে কষ্ট সহ্য করা, তাহলে”, মনোবিজ্ঞানী নায়লা চিদিয়াক তার L’Écriture qui guérit (যে লেখনী নিরাময় করে) গ্রন্থে সংক্ষেপে বলেছেন, যা হারাকে একটি সম্পূর্ণ অধ্যায় উৎসর্গ করেছে। দ্বারা আরোপিত নীরবতার বিরুদ্ধে, অথবা “পরমাণু আক্রান্ত” (হিবাকুশা) দের প্রতি বৈষম্য থেকে জন্মানো নীরবতার বিরুদ্ধেও একটি প্রতিরোধের কাজ, যাদের দাগ ভয় এবং প্রত্যাখ্যানের জন্ম দিয়েছিল।

মৃতদের নীরবতা, ঈশ্বরের নীরবতা

কিন্তু এই মিশন যা তাকে বাঁচিয়ে রেখেছিল শেষ পর্যন্ত তাকে চূর্ণ করে ফেলে। ১৯৫১ সালে, কোরিয়ার যুদ্ধ শুরুর সাথে নতুন হিরোশিমার ভূত দ্বারা তাড়িত হয়ে তিনি একটি বিদায় পত্র স্বাক্ষর করেন: “এখন আমার অদৃশ্য হওয়ার সময়, অতীতের চিরন্তনতায়”। কিছুদিন পর, তিনি একটি ট্রেনের নিচে ঝাঁপ দেন। নোবেল পুরস্কার বিজয়ী ওএ কেনজাবুরো যেমন লিখবেন, তার চূড়ান্ত কাজটি “মানব জাতির অন্ধ মূর্খতার বিরুদ্ধে” শেষ প্রতিবাদের চিৎকার ছিল।

যখন সাক্ষীদের কণ্ঠস্বর নীরব হয়ে যায়, স্মৃতি অপরাধের পেছনে ফেলে যাওয়া বস্তুগুলিতে আশ্রয় নেয়। কয়েক দশক পরে, পারমাণবিক বোমা জাদুঘর পরিদর্শনের সময় ফাদার মিশেল কোয়া এই বস্তুগত স্মৃতির মুখোমুখি হন। তিনি “ঘড়ি, দেয়াল ঘড়ি, অ্যালার্ম ঘড়ি” দেখে আঘাত পান, তাদের কাঁটা চিরকালের জন্য ৮:১৫ এ স্থির: “সময় স্থগিত”। এই মর্মস্পর্শী চিত্রটি সম্ভবত মর্মান্তিক মুহূর্তকে স্ফটিকায়িত করার জন্য হারার প্রচেষ্টার সবচেয়ে সঠিক রূপক। একই চিত্র কোয়াকে হিরোশিমা : গ্রীষ্মের ফুল এর সাথে নিখুঁত অনুরণনে একটি সংক্ষিপ্ত কবিতা লিখতে অনুপ্রাণিত করবে:

বাধাপ্রাপ্ত জনগণ, মুছে ফেলা
/ ধুলো
/ ছায়া
/ রাত্রি
/ শূন্যতা
মৃতদের নীরবতা
ঈশ্বরের নীরবতা

কেন তোমরা নীরব, মৃতরা? আমি তোমাদের কণ্ঠস্বর শুনতে চাই!
চিৎকার করো!
গর্জন করো!
আমাদের বলো যে এটা অন্যায়!
আমাদের বলো যে আমরা পাগল! […]
হিরোশিমায় রাত নেমেছে

Quoist, Michel, À cœur ouvert (খোলা হৃদয়ে), Paris : Les Éditions ouvrières, ১৯৮১।

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Сказати невимовне: Хіросіма: літні квіти Хара Тамікі

Пере­кладено з французької

В історії людства є події, які, здається, по­значають межу того, що може висловити мова. Від­кривається бе­зо­дня, і слова, жалюгідні, ніби від­ступають перед жахом. Хіросіма — одна з таких бе­зо­день. Проте, зіткнувшись з невимовним, деякі від­чули нагальний обов’язок свідчити, не щоб пояснити, а щоб не до­зволити мовчанню завершити справу руйнува­н­ня. У перших рядах цих вартових стоїть Хара Тамікі (1905-1951), той, хто вижив, чиї оповіда­н­ня, зі­брані під на­звою Хіросіма: літні квіти, становлять один із засадничих актів того, що критика на­зве «літературою атомної бомби» (ґенбаку бунґаку)1«Література атомної бомби» по­значає твори, народжені з травми 1945 року. Створений тими, хто вижив, як Хара Тамікі та Ота Йоко, цей жанр довго був «ви­знаний другорядним, локальним, документальним» літературними колами. Його сила полягає саме в спробі дослідити «межі мови, її випадковості, її браки» перед облич­чям жаху і водночас у зуси­л­лях їх подолати, як під­креслює Катрін Пенге.
Від­кинуті форми:
Література атома.
Ґембаку бунґаку.
. Трилогія «світу, який не пере­стає горіти»2Форе, Філіп, «Quelques fleurs pour Hara Tamiki» (Кілька квітів для Хара Тамікі), цит. ст., твір — що складається з Прелюдії до знище­ння (Каймецу но дзьокьоку), Літніх квітів (Нацу но хана) та Руїн (Хайкьо кара) — роз­повідає у трьох частинах про до, під час та після.

Письмо вибуху

Стиль Хара — це не вивірене письмо, а «спуск у тендітну психіку зневіреної людини», що зіткнулася з жахливо спотвореними, майже невпі­знан­ними пейзажами, де їй здається неможливим зна­йти сліди свого жи­т­тя, яким воно було кілька митей тому. Його роз­членоване письмо, що не пропонує жодних орієнтирів, має декорацією саме знищене місто, «зникле без сліду — хіба що якийсь плоский шар уламків, попелу, скручених, ро­зірваних, роз­’їдених речей», якщо вжити слова Робера Ґійена, першого француза на місці події. На цьому тлі спустоше­ння Хара проектує то «клапті пере­рваних існувань», то фрагменти пам’яті, що заповнюють порожнечі ро­зірваної реальності.

Ця стилістична декон­струкція досягає апогею, коли в поетичних вставках Хара вдається до особливої форми японської мови — катакани, за­звичай при­значеної для іноземних слів, наче звична мова стала не­придатною:

«Блискучі уламки
/ про­стягаються у величезний пейзаж
Світлий попіл
Хто ці спалені тіла з живим м’ясом?
Дивний ритм тіл мертвих людей
Чи все це існувало?
Чи могло все це існувати?
Мить — і лишається здертий світ»

Хара, Тамікі, Hiroshima : fleurs d’été : récits (Хіросіма: літні квіти: оповіда­н­ня), пере­клад з японської Бріжіт Ал­лью, Карін Шесно та Роз-Марі Макіно-Фа­йоль, Арль: Акт Сюд, серія «Вавілон», 2007.

Поки Хара, всередині пекла, за­знавав цього дантівського видовища, приголомшені інтелектуали на іншому кінці світу намагалися осмислити подію. 8 серпня 1945 року Альбер Камю писав у Combat: «механічна цивілізація щойно досягла остан­нього ступеня дикунства. Доведеться вибирати в більш-менш близькому майбутньому між колективним самогубством або ро­зумним викори­ста­н­ням наукових завоювань. А поки що до­зволено думати, що є певна не­при­стойність у тому, щоб так святкувати від­кри­т­тя, яке насамперед служить найстрашнішій люті руйнува­н­ня, яку людина коли-небудь виявляла»3Редакційна ста­ття Камю була опублікована на першій сторінці газети Combat лише через два дні після бомбардува­ння і до бомбардува­ння Нагасакі. Вона пропонує точну протилежність реакції великої частини преси, як-от Le Monde, що того самого дня титрував «Наукова революція». Йдучи проти ентузіазму епохи, Камю по­стає як один із найшвидших і най­проникливіших умів у момент на­ста­ння ядерної ери.. Хара не філософствує, він показує; і те, що він показує, — це саме ця «лють руйнува­ння», встромлена, як лезо, в саму плоть людей.

Кілька квітів на найбільшій з могил

Центральне оповіда­н­ня, Літні квіти, починається з інтимної жалоби: «Я ви­йшов у місто й купив квіти, бо вирішив піти на могилу моєї дружини». Для Хара кінець світу вже почався роком раніше. Він втратив свою дружину, Садае — найдорожчу для його серця людину — і з нею найчистіші радощі цього жи­т­тя. Ката­строфа 6 серпня 1945 року — це не роз­рив, що виник з нічого, а жахливе посиле­ння особистої драми, яка змішується з колективною драмою жертв атомної бомби і, парадоксально, стає причиною бу­т­тя, невід­кладністю висловитися. «“Я повинен залишити все це записаним”, — сказав я сам собі», даючи собі мужність жити ще кілька років. Його письмо — це вже не просто плач серед руїн; воно пере­творюється на меморіал Хіросіми, кілька квітів, покладених на вічність на найбільшу з могил; це також акт опору проти мовча­н­ня, чи то нав’язаного цензурою американських окупаційних сил4Після капітуляції 1945 року американська окупаційна влада за­провадила Пресовий кодекс, який протягом кількох років забороняв пошире­ння занадто від­вертої інформації та свідчень про наслідки бомбардувань, таким чином затримуючи публікацію числен­них творів, зокрема творів Хара. «Отже, страждати в мовчанні», — резюмує психолог Найла Шідьяк у своїй книзі L’Écriture qui guérit (Письмо, що зцілює), яка присвячує цілу главу Хара., чи народженого з дис­кримінації щодо «атомізованих» (хібакуся), чиї стигмати породжували страх і від­торгне­н­ня.

Мовчання мертвих, мовчання Бога

Але ця місія, що під­тримувала його в жит­ті, врешті роз­чавила його. У 1951 році він під­писує прощальне слово, пере­слідуваний примарою нової Хіросіми з початком Корейської війни: «На­став час мені зникнути в невидимому, у вічності по той бік». Не­вдовзі після цього він кидається під потяг. Його остан­ній жест, як напише нобелівський лауреат Ое Кендзабуро, був остан­нім криком протесту «проти сліпої дурості людського роду».

Коли голоси свідків замовкають, пам’ять ховається в предметах, які злочин залишив по собі. Десятилі­т­тями пізніше саме з цією матеріальною пам’я­ттю зіткнувся священик Мішель Куаст під час свого від­відува­ння музею атомної бомби. Його вразило видовище «годин­ників, маятникових годин­ників, будильників», стрілки яких назавжди за­стигли на 8:15: «Час зупинено». Цей вражаючий образ, можливо, є найточнішою метафорою зусиль Хара кри­сталізувати фатальний момент. Саме цей образ надихне Куаста на лапідарну поему в досконалому резонансі з Хіросіма: літні квіти:

«Пере­рваний народ, стертий
/ пил
/ тінь
/ ніч
/ небу­ття
Мовча­ння мертвих
Мовча­ння Бога

Чому ви мовчите, мертві? Я хочу почути ваш голос!
Кричіть!
Волайте!
Скажіть нам, що це не­справедливо!
Скажіть нам, що ми божевільні! […]
НІЧ НАД ХІРОСІМОЮ»

Куаст, Мішель, À cœur ouvert (З від­критим серцем), Париж: Les Éditions ouvrières, 1981.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

บอกสิ่งที่บอกไม่ได้ : ฮิโรชิมะ : ดอกไม้แห่งฤดูร้อน ของฮาระ ทามิกิ

แปลจากภาษาฝรั่งเศส

มีเหตุการณ์บางอย่างในประวัติศาสตร์มนุษย์ที่ดูเหมือนจะเป็นขีดจำกัดของสิ่งที่ภาษาสามารถแสดงออกได้ หลุมอเวจีเปิดออก และคำพูดที่ดูไร้ค่าดูเหมือนจะถอยหนีต่อหน้าความน่าสะพรึงกลัว ฮิโรชิมะคือหนึ่งในหลุมอเวจีเหล่านี้ กระนั้น เมื่อเผชิญหน้ากับสิ่งที่บอกเล่าไม่ได้ บางคนรู้สึกถึงหน้าที่อันเร่งด่วนที่จะต้องเป็นพยาน ไม่ใช่เพื่ออธิบาย แต่เพื่อไม่ให้ความเงียบมาทำให้การทำลายล้างสมบูรณ์ ในแถวหน้าของผู้เฝ้าระวังเหล่านี้คือฮาระ ทามิกิ (1905-1951) ผู้รอดชีวิต ผู้ซึ่งเรื่องเล่าที่รวบรวมภายใต้ชื่อ ฮิโรชิมะ : ดอกไม้แห่งฤดูร้อน ถือเป็นหนึ่งในผลงานก่อตั้งของสิ่งที่นักวิจารณ์เรียกว่า « วรรณกรรมระเบิดปรมาณู » (genbaku bungaku)1« วรรณกรรมระเบิดปรมาณู » หมายถึงผลงานที่เกิดจากความบอบช้ำทางจิตใจของปี 1945 ซึ่งนำโดยผู้รอดชีวิตอย่างฮาระ ทามิกิและโอตะ โยโกะ แนวนี้ถูก « ตัดสินว่าเป็นรอง เป็นท้องถิ่น เป็นสารคดี » โดยแวดวงวรรณกรรมมาเป็นเวลานาน พลังของมันอยู่ที่ความพยายามตั้งคำถามกับ « ขีดจำกัดของภาษา ความไม่แน่นอน ความขาดตกบกพร่อง » เมื่อเผชิญกับความน่าสะพรึงกลัวและพยายามชดเชยมันในเวลาเดียวกัน ดังที่คาเธอรีน แปงเก้ต์ชี้ให้เห็น
รูปแบบที่ปฏิเสธ :
วรรณกรรมอะตอม.
Gembaku bungaku.
ไตรภาคของ « โลกที่ไม่หยุดลุกไหม้ »2Forest, Philippe, « Quelques fleurs pour Hara Tamiki » (ดอกไม้สองสามดอกสำหรับฮาระ ทามิกิ), บทความอ้างอิง. ผลงานนี้ — ประกอบด้วย บทนำสู่การทำลายล้าง (Kaimetsu no jokyoku) ดอกไม้แห่งฤดูร้อน (Natsu no hana) และ ซากปรักหักพัง (Haikyo kara) — บอกเล่าในสามช่วงเวลา ก่อน ระหว่าง และหลัง

การเขียนแห่งการระเบิด

รูปแบบการเขียนของฮาระไม่ใช่การเขียนที่ควบคุมได้ แต่เป็น « การลงไปสู่จิตใจที่เปราะบางของชายผู้สิ้นหวัง » ที่เผชิญหน้ากับภูมิทัศน์ที่ถูกทำลายอย่างน่าสะพรึงกลัว แทบจำไม่ได้ ที่ซึ่งเขารู้สึกว่าเป็นไปไม่ได้ที่จะหาร่องรอยของชีวิตเขาเหมือนที่เคยเป็นเมื่อไม่กี่ชั่วขณะก่อนหน้า การเขียนที่แตกกระจายของเขา ที่ไม่มีจุดอ้างอิงใดๆ มีฉากหลังเป็นเมืองที่ถูกทำลายล้างเช่นกัน « หายไปโดยไม่ทิ้งร่องรอย — นอกจากชั้นแบนๆ ของซากปรักหักพัง เถ้าถ่าน สิ่งของที่บิดเบี้ยว แตกหัก ถูกกัดกร่อน » ตามคำพูดของโรเบิร์ต กีแยง ชาวฝรั่งเศสคนแรกที่ไปถึงที่เกิดเหตุ บนผืนผ้าใบแห่งความหายนะนี้ ฮาระฉายภาพบ้าง « เศษผ้าของชีวิตที่ถูกขัดจังหวะ » บ้างเป็นชิ้นส่วนของความทรงจำที่มาเติมเต็มช่องว่างของความเป็นจริงที่ถูกฉีกขาด

การรื้อโครงสร้างรูปแบบนี้ถึงจุดสุดยอดเมื่อ ในการแทรกบทกวี ฮาระใช้รูปแบบพิเศษของภาษาญี่ปุ่น — คาตากานะที่ปกติสงวนไว้สำหรับคำต่างประเทศ ราวกับว่าภาษาที่ใช้ทั่วไปกลายเป็นสิ่งที่ไร้ความสามารถ :

« เศษซากระยิบระยับ
/ ทอดยาวเป็นภูมิทัศน์กว้างใหญ่
เถ้าถ่านสว่าง
ร่างที่ถูกเผาเหล่านี้ที่เนื้อหนังเปิดเปื้อนคือใคร ?
จังหวะประหลาดของร่างมนุษย์ที่ตายแล้ว
ทั้งหมดนี้เคยมีอยู่หรือ ?
ทั้งหมดนี้เป็นไปได้หรือที่จะมีอยู่ ?
ชั่วขณะหนึ่งและเหลือโลกที่ถูกถลอกหนัง »

Hara, Tamiki, Hiroshima : fleurs d’été : récits (ฮิโรชิมะ : ดอกไม้แห่งฤดูร้อน : เรื่องเล่า), แปลจากภาษาญี่ปุ่นโดย Brigitte Allioux, Karine Chesneau และ Rose-Marie Makino-Fayolle, Arles : Actes Sud, coll. « Babel », 2007.

ในขณะที่ฮาระ อยู่ภายในเตาเผา ต้องทนกับภาพอันน่าสะพรึงกลัวนี้ ปัญญาชนที่ตกตะลึง ณ อีกฟากหนึ่งของโลก พยายามทำความเข้าใจเหตุการณ์ วันที่ 8 สิงหาคม 1945 อัลแบร์ กามูเขียนใน Combat ว่า : « อารยธรรมเชิงกลไกเพิ่งบรรลุถึงระดับสุดท้ายของความป่าเถื่อน จะต้องเลือกในอนาคตอันใกล้หรือไกลระหว่างการฆ่าตัวตายหมู่หรือการใช้ความก้าวหน้าทางวิทยาศาสตร์อย่างชาญฉลาด ในระหว่างนี้ อนุญาตให้คิดได้ว่ามีความไม่เหมาะสมบางอย่างในการเฉลิมฉลองการค้นพบที่นำตัวเองไปรับใช้พลังแห่งการทำลายล้างที่น่าสะพรึงกลัวที่สุดที่มนุษย์เคยแสดงออกมา »3บทบรรณาธิการของกามูถูกตีพิมพ์ในหน้าแรกของหนังสือพิมพ์ Combat เพียงสองวันหลังการทิ้งระเบิดและก่อนการทิ้งระเบิดนางาซากิ มันเป็นจุดตรงข้ามของปฏิกิริยาของสื่อส่วนใหญ่ เช่น Le Monde ที่พาดหัวในวันเดียวกันว่า « การปฏิวัติทางวิทยาศาสตร์ » ด้วยการต่อต้านความกระตือรือร้นของยุค กามูแสดงตนเป็นหนึ่งในปัญญาที่รวดเร็วและชัดเจนที่สุดในช่วงเวลาแห่งการมาถึงของยุคนิวเคลียร์ ฮาระไม่ได้ปรัชญา เขาแสดงให้เห็น และสิ่งที่เขาแสดงคือ « พลังแห่งการทำลายล้าง » ที่ปักเหมือนใบมีดในเนื้อหนังของมนุษย์

ดอกไม้สองสามดอกบนสุสานที่กว้างใหญ่ที่สุด

เรื่องเล่าหลัก ดอกไม้แห่งฤดูร้อน เปิดด้วยการไว้อาลัยส่วนตัว : « ฉันออกไปในเมืองและซื้อดอกไม้ เพราะฉันตัดสินใจที่จะไปเยี่ยมหลุมศพของภรรยา » สำหรับฮาระ วันสิ้นโลกได้เริ่มต้นแล้วเมื่อหนึ่งปีก่อน เขาสูญเสียภรรยา ซาดาเอะ — คนที่เขารักที่สุดในหัวใจ — และพร้อมกับเธอ ความสุขที่บริสุทธิ์ที่สุดของชีวิตนี้ หายนะวันที่ 6 สิงหาคม 1945 จึงไม่ใช่การแตกหักที่โผล่มาจากความว่างเปล่า แต่เป็นการขยายอย่างน่าสะพรึงกลัวของโศกนาฏกรรมส่วนตัว ที่ผสมผสานกับโศกนาฏกรรมร่วมของเหยื่อระเบิดปรมาณูและในที่สุดกลายเป็นเหตุผลของการมีอยู่อย่างขัดแย้ง ความเร่งด่วนที่จะต้องพูด « “ฉันต้องเขียนทั้งหมดนี้ไว้” ฉันบอกกับตัวเอง » ให้ความกล้าหาญที่จะมีชีวิตต่อไปอีกสองสามปี การเขียนของเขาไม่ใช่เพียงบทคร่ำครวญท่ามกลางซากปรักหักพัง มันกลายเป็นอนุสรณ์แห่งฮิโรชิมะ ดอกไม้สองสามดอกที่วางไว้ชั่วนิรันดร์บนสุสานที่กว้างใหญ่ที่สุด เป็นการต่อต้านความเงียบด้วย ไม่ว่าจะถูกกำหนดโดยการเซ็นเซอร์ของกองกำลังยึดครองอเมริกัน4หลังการยอมจำนนในปี 1945 เจ้าหน้าที่ยึดครองอเมริกันจัดทำ Press Code ที่ห้ามการเผยแพร่ข้อมูลและคำพยานที่ดิบเกินไปเกี่ยวกับผลของการทิ้งระเบิดเป็นเวลาหลายปี ทำให้การตีพิมพ์ผลงานจำนวนมากล่าช้า รวมทั้งผลงานของฮาระ « ทุกข์ทรมานในความเงียบ จึง » นักจิตวิทยา นายลา ชิดิอัค สรุปในหนังสือของเธอ L’Écriture qui guérit (การเขียนที่รักษา) ซึ่งอุทิศบทหนึ่งทั้งหมดให้กับฮาระ หรือเกิดจากการเลือกปฏิบัติต่อ « ผู้ถูกปรมาณู » (hibakusha) ที่รอยแผลเป็นก่อให้เกิดความกลัวและการปฏิเสธ

ความเงียบของคนตาย ความเงียบของพระเจ้า

แต่ภารกิจที่ทำให้เขามีชีวิตอยู่นี้ในที่สุดก็บดขยี้เขา ในปี 1951 เขาเขียนคำอำลา หลอนด้วยภาพฮิโรชิมะใหม่กับการปะทุของสงครามเกาหลี : « ถึงเวลาแล้วที่ฉันจะหายไปในสิ่งที่มองไม่เห็น ในนิรันดร์ที่อยู่เหนือขึ้นไป » ไม่นานหลังจากนั้น เขากระโดดให้รถไฟชน การกระทำสุดท้ายของเขา ดังที่โออเอะ เคนซาบูโร ผู้ได้รับรางวัลโนเบลจะเขียน เป็นเสียงร้องประท้วงครั้งสุดท้าย « ต่อความโง่เขลาอันมืดบอดของเผ่าพันธุ์มนุษย์ »

เมื่อเสียงของพยานเงียบลง ความทรงจำหลบซ่อนในวัตถุที่อาชญากรรมทิ้งไว้เบื้องหลัง หลายทศวรรษต่อมา บาทหลวงมิเชล กัวส์ต้องเผชิญหน้ากับความทรงจำทางวัตถุนี้ระหว่างการเยี่ยมชมพิพิธภัณฑ์ระเบิดปรมาณู เขาถูกกระทบด้วยภาพของ « นาฬิกาแขวน นาฬิกาลูกตุ้ม นาฬิกาปลุก » เข็มของพวกมันหยุดนิ่งตลอดกาลที่ 8:15 น. : « เวลาถูกระงับ » ภาพที่น่าประทับใจนี้อาจเป็นอุปมาที่เหมาะสมที่สุดของความพยายามของฮาระที่จะตกผลึกช่วงเวลาแห่งชะตากรรม ภาพเดียวกันนี้เองที่เป็นแรงบันดาลใจให้กัวส์ประพันธ์บทกวีสั้นๆ ที่สอดคล้องอย่างสมบูรณ์กับ ฮิโรชิมะ : ดอกไม้แห่งฤดูร้อน :

« ประชาชนที่ถูกขัดจังหวะ ถูกลบ
/ ฝุ่น
/ เงา
/ ราตรี
/ ความว่างเปล่า
ความเงียบของคนตาย
ความเงียบของพระเจ้า

ทำไมพวกท่านถึงนิ่งเงียบ คนตายเอ๋ย ? ฉันอยากได้ยินเสียงของท่าน !
จงร้อง !
จงกรีดร้อง !
บอกเราว่ามันไม่ยุติธรรม !
บอกเราว่าเราบ้า ! […]
มันมืดมิดเหนือฮิโรชิมะ »

Quoist, Michel, À cœur ouvert (ด้วยหัวใจเปิด), Paris : Les Éditions ouvrières, 1981.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Říci nevyslovitelné: Letní květy od Hary Tamikiho

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Jsou udá­losti v dě­ji­nách lid­stva, které jako by vy­zna­čovaly hranici to­ho, co může jazyk vy­já­d­řit. Pro­past se otevírá a slova, směšná, jako by ustu­po­vala před hrů­zou. Hi­rošima je jednou z těchto pro­pas­tí. Přesto ně­kteří po­ciťovali naléhavou po­vinnost svěd­čit tváří v tvář ne­vy­slovi­telné­mu, ne aby vy­svět­lova­li, ale aby ne­dovo­lili ti­chu dokon­čit dílo zká­zy. V první řadě těchto strážců stojí Hara Ta­miki (1905-1951), přeživší, je­hož po­vídky shro­máž­děné pod ná­zvem Letní květy před­stavují je­den ze za­klá­da­jí­cích aktů to­ho, co kri­tika na­zvala „li­te­ra­tu­rou ato­mové bom­by“ (genbaku bungaku)1„Li­te­ra­tura ato­mové bom­by“ ozna­čuje díla zro­zená z trau­matu roku 1945. Ne­sená přeživšími jako Hara Ta­miki a Óta Jóko, tento žánr byl dlouho „po­važován za okrajový, lokální, doku­men­tární“ li­te­rárními kruhy. Jeho síla spo­čívá právě v jeho pokusu zpo­chybnit „hranice jazyka, jeho na­ho­di­los­ti, jeho ne­do­statky“ tváří v tvář hrůze a zá­roveň se snažit je na­pravit, jak zdů­razňuje Cathe­rine Pinguet.
Od­mítnuté for­my:
Li­te­ra­tura ato­mu.
Gem­baku bungaku.
. Tri­logie „svě­ta, který ne­pře­stává ho­řet2Fo­rest, Phi­lippe, „Quelques fle­urs pour Hara Ta­miki“ (Něko­lik květů pro Haru Ta­miki­ho), cit. čl., dílo — složené z Pre­lu­dium ke zkáze (Kai­metsu no jokyoku), Letní květy (Natsu no hana) a Z ruin (Haikyo kara) — vy­práví ve třech ča­sech o tom, co bylo před, bě­hem a po.

Psaní výbuchu

Ha­rův styl není stylem zvládnu­tého psaní, ale „se­stu­pem do křehké psy­chiky zoufalého muže“ kon­fron­tovaného s dě­sivě zni­čený­mi, téměř ne­roz­po­zna­telnými kra­ji­na­mi, kde se mu zdá ne­možné na­jít stopy svého živo­ta, jak byl ještě před něko­lika okamžiky. Jeho roz­bitý způ­sob psaní, který nena­bízí žádné ori­en­tační bo­dy, má za ku­lisu samo zni­čené měs­to, „zmizelé beze stopy — kromě ja­kési plo­ché vrstvy tro­sek, po­pe­la, zkrou­cených, pro­ražených, ro­ze­žraných věcí“, abychom po­u­žili slova Ro­berta Guilla­i­na, prvního Fran­couze na mís­tě. Na tomto plátně zpus­tošení pro­mítá Hara stří­davě „cáry pře­ru­šených exis­tencí“, stří­davě frag­menty paměti vy­plňu­jící prázdnoty roz­tr­hané re­a­li­ty.

Tato sty­lis­tická de­kon­strukce do­sahuje vr­cho­lu, když Hara v po­e­tických vlož­kách při­jímá zvláštní formu japon­štiny — ka­takanu obvykle vy­hrazenou cizím slovům, jako by obvyklý jazyk byl ne­schopný:

Třpy­tící se trosky
/ roz­pro­stí­rají se v roz­lehlé kra­jině
Světlý po­pel
Kdo jsou ta spá­lená těla s ma­sem od­řeným doživa?
Po­divný ryt­mus těl mrtvých lidí
Exis­tovalo to všech­no?
Mohlo to všechno exis­tovat?
Okamžik a zbývá od­řený svět

Ha­ra, Ta­miki, Hi­roshima : fle­urs d’été : ré­cits (Hi­roši­ma: letní květy: po­vídky), přel. z japon­štiny Brigitte Al­li­oux, Ka­rine Chesneau a Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fayolle, Ar­les : Ac­tes Sud, sb. „Babel“, 2007.

Za­tímco Hara uvnitř výhně pod­stu­po­val tuto dan­tov­skou po­dívanou, ohro­mení in­te­lek­tuá­lové na druhém konci světa se pokou­šeli udá­lost pro­mys­let. 8. srpna 1945 psal Al­bert Ca­mus v Combat: „me­chanická civi­lizace právě do­sáhla svého po­sledního stupně divokos­ti. V blízké či vzdá­lenější bu­doucnosti bude nutno vo­lit mezi ko­lek­tivní se­bevraž­dou nebo in­te­ligent­ním vy­u­ži­tím vě­deckých ob­jevů. Za­tím je dovo­leno mys­let, že je v tom ja­kási ne­slušnost takto oslavovat ob­jev, který se nejprve dává do slu­žeb nej­strašnější zuři­vosti ni­čení, ja­kou člověk pro­kázal3Ca­mu­sův úvodník byl pu­b­li­kován na ti­tulní straně deníku Combat pouhé dva dny po bom­bar­dování a před bom­bar­dováním Na­ga­sa­ki. Na­bízí přesný opak re­akce velké části tis­ku, jako Le Monde, který téhož dne ti­tul­koval „Vě­decká revo­lu­ce“. Tím, že šel proti do­bovému nadšení, se Ca­mus pro­sazuje jako jedna z nejpo­ho­tovějších a nej­jasno­zři­vějších in­te­ligencí v okamžiku ná­stupu ja­derné éry.. Hara nefi­lo­zofuje, ukazuje; a to, co ukazuje, je právě tato „zuři­vost ni­čení“ za­bodnutá jako čepel do samého masa li­dí.

Několik květů na nejrozlehlejším z hrobů

Ústřední po­vídka, Letní květy, se otevírá in­timním smutkem: „Vy­šel jsem do města a kou­pil květy, pro­tože jsem se roz­hodl jít na hrob své ženy“. Pro Haru za­čal ko­nec světa už o rok dříve. Ztra­til svou ženu Sa­dae — osobu nej­dražší jeho srdci — a s ní nej­čistší rozkoše to­hoto živo­ta. Ka­ta­strofa ze 6. srpna 1945 tedy není trh­li­nou vy­no­ři­vší se z ni­co­ty, ale mon­stróz­ním ze­sí­lením osobního dra­ma­tu, které se mísí s ko­lek­tivním dra­ma­tem obětí ato­mové bomby a pa­ra­doxně se na­ko­nec stává dů­vo­dem bytí, naléhavostí ří­ci. „‚Mu­sím to všechno za­ne­chat pí­semně,’ řekl jsem si sám pro sebe“, do­dávaje si od­vahu žít ještě něko­lik let. Jeho psaní už není jen nářkem upro­střed ruin; pro­měňuje se v památ­ník Hi­roši­my, něko­lik květů po­ložených navěky na nej­roz­leh­lejším z hrobů; také v akt odporu proti ml­čení, ať už vnu­cenému cenzu­rou ame­rických oku­pačních sil4Po kapi­tulaci v roce 1945 ame­rické oku­pační úřady za­vedly Press Co­de, který na něko­lik let za­kázal ší­ření pří­liš sy­rových infor­mací a svě­dec­tví o účin­cích bom­bar­dování, čímž od­dá­lil pu­b­likaci mnoha děl, včetně Ha­rových. „Trpět v ti­chos­ti, tedy“, shrnuje psy­cho­ložka Nayla Chi­diac ve své knize L’Écri­ture qui guérit (Psaní, které lé­čí), která věnuje ce­lou kapi­tolu Ha­rovi., nebo zro­zenému z dis­kri­mi­nace vůči „a­to­mizovaným“ (hibakusha), je­jichž stig­mata vy­vo­lávala strach a od­mí­tání.

Ticho mrtvých, ticho Boha

Ale toto po­slání, které ho udržovalo při živo­tě, ho na­ko­nec roz­dr­ti­lo. V roce 1951 po­de­pi­suje slova na roz­lou­čenou, pro­ná­sle­dován pří­zra­kem nové Hi­rošimy s vy­puknu­tím ko­rej­ské války: „Nyní je čas, abych zmizel v ne­vi­di­telném, ve věčnosti za ním“. Krátce poté se vrhá pod vlak. Jeho po­slední ges­to, jak na­píše no­si­tel No­be­lovy ceny Óe Kenzaburó, bylo po­sledním vý­kři­kem pro­testu „proti slepé hlouposti lid­ského rodu“.

Když hlasy svědků umlknou, paměť se uchyluje do před­mě­tů, které zlo­čin za­ne­chal za se­bou. O de­se­ti­letí poz­ději je to tato hmotná paměť, s níž se kon­fron­tuje kněz Mi­chel Quo­ist při své ná­vštěvě mu­zea ato­mové bom­by. Je za­sažen po­hle­dem na „ho­di­ny, kyva­dlové ho­di­ny, bu­díky“, je­jichž ru­čičky navždy za­mrzly na 8:15: „Čas je po­za­sta­ven“. Tento úchvatný ob­raz je možná nejpřesnější me­tafo­rou Ha­rovy snahy krys­ta­lizovat osu­dový okamžik. Je to ten­týž ob­raz, který in­spi­ruje Quo­ista k lapi­dární básni v doko­nalém souladu s Let­ními květy:

Pře­ru­šený, vy­mazaný lid
/ prach
/ stín
/ noc
/ ni­cota
Ti­cho mrtvých
Ti­cho Boha

Proč ml­čí­te, mrt­ví? Chci sly­šet váš hlas!
Křičte!
Řvěte!
Řekněte nám, že je to ne­spraved­livé!
Řekněte nám, že jsme bláz­ni! […]
JE NOC NAD HI­ROŠI­MOU

Quo­ist, Mi­chel, À cœur ou­vert (S otevřeným srd­cem), Pa­říž : Les Édi­ti­ons ou­vrières, 1981.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

گفتن ناگفتنی: هیروشیما: گل‌های تابستان اثر هارا تامیکی

ترجمه از فرانسوی

در تاریخ بشریت رویدادهایی هست که گویی حد و مرز آنچه زبان می‌تواند بیان کند را نشان می‌دهند. ورطه‌ای باز می‌شود و واژه‌ها، ناچیز و حقیر، در برابر هولناکی عقب می‌نشینند. هیروشیما یکی از این ورطه‌هاست. با این حال، در مواجهه با ناگفتنی، برخی وظیفه حیاتی شهادت دادن را احساس کردند، نه برای توضیح دادن، بلکه برای آنکه اجازه ندهند سکوت کار ویرانی را تکمیل کند. در صف اول این نگهبانان، هارا تامیکی (۱۹۰۵-۱۹۵۱)، بازمانده‌ای که روایت‌هایش تحت عنوان هیروشیما: گل‌های تابستان یکی از آثار بنیانگذار آنچه منتقدان «ادبیات بمب اتمی» (گنباکو بونگاکو)1«ادبیات بمب اتمی» به آثاری اطلاق می‌شود که از تروما ۱۹۴۵ زاده شده‌اند. این ژانر که توسط بازماندگانی چون هارا تامیکی و اوتا یوکو حمل می‌شود، مدت‌ها توسط محافل ادبی «فرعی، محلی، مستند» قضاوت می‌شد. قدرت آن دقیقاً در تلاش برای پرسش از «محدودیت‌های زبان، نامعینی‌ها، کمبودهایش» در مواجهه با وحشت و همزمان کوشش برای جبران آنها نهفته است، چنانکه کاترین پنگه تأکید می‌کند.
اشکال رد شده:
ادبیات اتم.
گنباکو بونگاکو.
می‌نامند را تشکیل می‌دهد، قرار دارد. این اثر که سه‌گانه‌ای از «جهانی است که هرگز از سوختن باز نمی‌ایستد»2فورست، فیلیپ، «چند گل برای هارا تامیکی»، مقاله مذکور. محسوب می‌شود — متشکل از پیش‌درآمد ویرانی (کایمتسو نو جوکیوکوگل‌های تابستان (ناتسو نو هانا) و ویرانه‌ها (هایکیو کارا) — در سه زمان، پیش، حین و پس از فاجعه را روایت می‌کند.

نوشتاری از انفجار

سبک هارا سبک نوشتاری کنترل‌شده نیست، بلکه «فرود آمدن در روان شکننده مردی ناامید» است که با مناظری وحشتناک ویران، تقریباً غیرقابل تشخیص مواجه شده، جایی که بازیافتن ردپای زندگی‌اش آن‌گونه که چند لحظه پیش بود برایش غیرممکن می‌نماید. نوشتار از هم گسیخته او که هیچ نقطه مرجعی ارائه نمی‌دهد، شهری نابودشده را به عنوان صحنه دارد، «ناپدید شده بدون باقی گذاشتن ردی — جز نوعی لایه مسطح از آوار، خاکستر، چیزهای پیچ‌خورده، ترکیده، خورده‌شده» به قول روبر گیلن، اولین فرانسوی حاضر در محل. بر این بوم ویرانی است که هارا گاه «تکه‌پاره‌های وجودهای قطع‌شده» و گاه قطعات خاطره‌ای را که خلأهای واقعیتی پاره‌شده را پر می‌کنند، نمایش می‌دهد.

این ساختارشکنی سبکی زمانی به اوج خود می‌رسد که هارا در بخش‌های شاعرانه، شکل خاصی از ژاپنی — کاتاکاناهایی که معمولاً برای کلمات خارجی محفوظ هستند — را اتخاذ می‌کند، گویی زبان معمول ناکارآمد شده است:

«آوارهای درخشان
/ در منظره‌ای وسیع کشیده می‌شوند
خاکسترهای روشن
این اجساد سوخته با گوشت‌های زنده کیستند؟
ریتم عجیب اجساد مردگان
آیا همه اینها وجود داشت؟
آیا همه اینها می‌توانست وجود داشته باشد؟
یک لحظه و جهانی پوست‌کنده باقی می‌ماند»

هارا، تامیکی، هیروشیما: گل‌های تابستان: روایت‌ها، ترجمه از ژاپنی بریژیت آلیو، کارین شنو و رز-ماری ماکینو-فایول، آرل: اکت سود، مجموعه «بابل»، ۲۰۰۷.

در حالی که هارا، در درون کوره، این منظره دانته‌وار را تحمل می‌کرد، روشنفکران بهت‌زده در آن سوی جهان تلاش می‌کردند رویداد را بفهمند. در ۸ اوت ۱۹۴۵، آلبر کامو در کامبا نوشت: «تمدن مکانیکی به آخرین درجه وحشی‌گری خود رسیده است. در آینده‌ای کم یا بیش نزدیک، باید بین خودکشی جمعی یا استفاده هوشمندانه از فتوحات علمی انتخاب کرد. در این میان، مجاز است فکر کنیم که نوعی بی‌شرمی در جشن گرفتن کشفی وجود دارد که ابتدا در خدمت مهیب‌ترین خشم ویرانگری قرار می‌گیرد که بشر از خود نشان داده است»3سرمقاله کامو تنها دو روز پس از بمباران و پیش از بمباران ناگازاکی در صفحه اول روزنامه کامبا منتشر شد. این مقاله نقطه مقابل دقیق واکنش بخش بزرگی از مطبوعات را ارائه می‌دهد، مانند لوموند که همان روز با عنوان «یک انقلاب علمی» تیتر زده بود. کامو با مخالفت با شورهای زمانه، خود را به عنوان یکی از سریع‌ترین و روشن‌بینانه‌ترین هوش‌ها در لحظه ظهور عصر هسته‌ای تحمیل می‌کند.. هارا فلسفه‌بافی نمی‌کند، او نشان می‌دهد؛ و آنچه نشان می‌دهد، دقیقاً همین «خشم ویرانگری» است که چون تیغی در گوشت خود انسان‌ها فرو رفته است.

چند گل بر وسیع‌ترین قبر

روایت مرکزی، گل‌های تابستان، با سوگی خصوصی آغاز می‌شود: «من به شهر رفتم و گل خریدم، زیرا تصمیم گرفته بودم بر سر قبر همسرم بروم». برای هارا، پایان جهان یک سال پیش‌تر آغاز شده بود. او همسرش، ساداه — عزیزترین کس قلبش — را از دست داده بود و با او، ناب‌ترین لذت‌های این زندگی را. بنابراین فاجعه ۶ اوت ۱۹۴۵ گسستی برخاسته از نیستی نیست، بلکه تشدید هیولایی درام شخصی است که با درام جمعی قربانیان بمب اتمی آمیخته می‌شود و سرانجام به طور متناقضی به دلیل بودن، فوریتی برای گفتن تبدیل می‌شود. «“باید همه اینها را مکتوب کنم”، با خودم گفتم»، و به خود شجاعت زندگی برای چند سال دیگر را می‌دهد. نوشتارش دیگر تنها مرثیه‌ای در میان ویرانه‌ها نیست؛ به یادبودی برای هیروشیما بدل می‌شود، چند گلی که برای ابدیت بر وسیع‌ترین قبر گذاشته شده‌اند؛ همچنین عملی مقاومت در برابر سکوت‌ها، چه آنها که توسط سانسور نیروهای اشغالگر آمریکایی4پس از تسلیم ۱۹۴۵، مقامات اشغالگر آمریکایی کد مطبوعاتی را برقرار کردند که برای چندین سال انتشار اطلاعات و شهادت‌های بیش از حد خام درباره اثرات بمباران را ممنوع کرد و بدین ترتیب انتشار آثار متعددی از جمله آثار هارا را به تأخیر انداخت. «پس رنج کشیدن در سکوت»، چنانکه روانشناس، نایلا شیدیاک در کتاب خود نوشتاری که شفا می‌دهد که فصلی کامل را به هارا اختصاص داده، خلاصه می‌کند. تحمیل شده، یا زاده تبعیض علیه «اتمی‌شده‌ها» (هیباکوشا) که زخم‌هایشان ترس و طرد ایجاد می‌کرد.

سکوت مردگان، سکوت خدا

اما این مأموریتی که او را زنده نگه می‌داشت سرانجام او را در هم شکست. در ۱۹۵۱، او یادداشت وداعی امضا می‌کند، تسخیرشده توسط شبح هیروشیمایی جدید با آغاز جنگ کره: «اکنون زمان آن است که در نامرئی، در ابدیت آن سو ناپدید شوم». کمی بعد، خود را زیر قطار می‌اندازد. حرکت نهایی او، چنانکه برنده نوبل اوئه کنزابورو خواهد نوشت، آخرین فریاد اعتراض «علیه حماقت کور نوع بشر» بود.

وقتی صدای شاهدان خاموش می‌شود، خاطره در اشیایی که جنایت پشت سر گذاشته پناه می‌برد. دهه‌ها بعد، کشیش میشل کوا در بازدید از موزه بمب اتمی با این خاطره مادی روبرو می‌شود. او تحت تأثیر دیدن «ساعت‌های دیواری، ساعت‌های آونگ‌دار، ساعت‌های زنگ‌دار» قرار می‌گیرد که عقربه‌هایشان برای همیشه روی ۸:۱۵ ثابت مانده‌اند: «زمان معلق است». این تصویر تکان‌دهنده شاید دقیق‌ترین استعاره از تلاش هارا برای متبلور کردن لحظه سرنوشت‌ساز باشد. همین تصویر است که الهام‌بخش شعری موجز از کوا می‌شود که کاملاً با هیروشیما: گل‌های تابستان هم‌نوا است:

«مردمی قطع‌شده، محوشده
/ غبار
/ سایه
/ شب
/ نیستی
سکوت مردگان
سکوت خدا

چرا ساکتید، ای مردگان؟ می‌خواهم صدایتان را بشنوم!
فریاد بزنید!
زوزه بکشید!
به ما بگویید که ناعادلانه است!
به ما بگویید که دیوانه‌ایم! […]
بر هیروشیما شب است»

کوا، میشل، با قلب باز، پاریس: انتشارات کارگری، ۱۹۸۱.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Att säga det osägbara: Hi­ro­shi­ma: som­mar­blom­mor av Hara Tamiki

Över­satt från franska

Det finns hän­del­ser i män­ni­skor­nas his­to­ria som tycks mar­kera grän­sen för vad språ­ket kan ut­trycka. Av­grun­den öpp­nar sig, och or­den, ynk­li­ga, tycks rygga till­baka in­för fa­san. Hi­ro­shima är en så­dan av­grund. Ändå har vis­sa, in­för det osäg­ba­ra, känt den tving­ande plik­ten att vitt­na, inte för att för­kla­ra, utan för att inte låta tyst­na­den full­borda för­stö­rel­sens verk. I främsta le­det bland dessa väk­tare står Hara Ta­miki (1905-1951), över­le­van­de, vars be­rät­tel­ser sam­lade un­der ti­teln Hi­ro­shi­ma: som­mar­blom­mor ut­gör en av grun­dak­terna för vad kri­ti­ken kom att kalla “atom­bomb­s­lit­te­ra­tu­ren” (gen­baku bung­aku)1“Atom­bomb­s­lit­te­ra­tu­ren” be­teck­nar de verk som föd­des ur 1945 års trau­ma. Bu­ren av över­le­vande som Hara Ta­miki och Ôta Yôko, har denna genre länge “be­dömts som mind­re, lo­kal, do­ku­men­tär” av de lit­te­rära kret­sar­na. Dess styrka lig­ger just i dess för­sök att ifrå­ga­sätta “språ­kets grän­ser, dess slump­mäs­sighe­ter, dess bris­ter” in­för fa­san och att sam­ti­digt sträva ef­ter att av­hjälpa dem, som Cat­he­rine Pin­g­uet un­der­stry­ker.
För­kas­tade for­mer:
Ato­mens lit­te­ra­tur.
Gem­baku bung­aku.
. Tri­lo­gin om “en värld som ald­rig slu­tar brinna2For­est, Phi­lip­pe, “Quel­ques fleurs pour Hara Ta­mi­ki” (“Några blom­mor för Hara Ta­mi­ki”), art. cit., ver­ket — be­stå­ende av För­spel till för­stö­rel­sen (Ka­i­metsu no jo­kyoku), Sommarblommor (Natsu no hana) och Ruiner (Hai­kyo kara) — skild­rar, i tre tem­pon, fö­re, un­der och ef­ter.

Ett skrivande av sprängkraften

Ha­ras stil är inte den be­härs­kade skrif­tens, utan en “ned­stig­ning i den bräck­liga psy­ket hos en de­spe­rat man” kon­fron­te­rad med fruk­tans­värt upp­lösta land­skap, näs­tan oi­gen­känn­li­ga, där det fö­re­fal­ler ho­nom omöj­ligt att åter­finna spå­ren av sitt liv så­dant det var några ögon­blick ti­di­ga­re. Hans splitt­rade skri­van­de, som inte er­bju­der några rikt­mär­ken, har som bak­grund en stad själv till­in­tet­gjord, “för­svun­nen utan att lämna spår — om inte ett slags platt la­ger av spill­ror, as­ka, vrid­na, spruck­na, gnagda ting” för att återge or­den från Robert Guilla­in, den förste frans­man­nen på plat­sen. Det är mot denna duk av för­öd­else som Hara pro­ji­ce­rar än “tra­sor av av­brutna ex­i­sten­ser”, än min­nes­frag­ment som kom­mer att fylla tom­rum­men i en sön­der­sli­ten verk­lig­het.

Denna sti­lis­tiska de­kon­struk­tion når sin kul­men när Ha­ra, i de po­e­tiska in­skot­ten, an­tar en sär­skild form av ja­panska — ka­ta­kana van­ligt­vis för­be­hållna främ­mande ord, som om det van­liga språ­ket hade bli­vit odug­ligt:

Gnist­rande spill­ror
/ sträcker sig i ett vid­sträckt land­skap
Ljusa as­kor
Vilka är dessa brända krop­par med rått kött?
Un­der­lig rytm hos döda mäns krop­par
Ex­i­ste­rade allt det­ta?
Har allt detta kun­nat ex­i­ste­ra?
Ett ögon­blick och åter­står en flådd värld

Ha­ra, Ta­mi­ki, Hi­ro­shima : fleurs d’été : ré­cits (Hi­ro­shi­ma: som­mar­blom­mor: be­rät­tel­ser), övers. från ja­panska av Bri­gitte Al­li­oux, Ka­rine Ches­neau och Ro­se-Marie Ma­ki­no-Fayol­le, Ar­les: Ac­tes Sud, sam­lingen “Ba­bel”, 2007.

Me­dan Ha­ra, inne i ug­nen, ut­sat­tes för detta dan­tiska skå­de­spel, för­sökte de be­störta in­tel­lek­tu­el­la, i andra än­den av värl­den, att tänka hän­del­sen. Den 8 au­gusti 1945 skrev Al­bert Ca­mus i Combat: “den me­ka­niska ci­vi­li­sa­tio­nen har just nått sin yt­tersta grad av bar­ba­ri. Det kom­mer att bli nöd­vän­digt att väl­ja, i en mer el­ler mindre nära fram­tid, mel­lan kol­lek­tivt själv­mord el­ler in­tel­li­gent an­vänd­ning av ve­ten­skap­liga er­öv­ring­ar. I vän­tan på detta är det tillå­tet att tänka att det finns nå­got oan­stän­digt i att på detta sätt fira en upp­täckt som först stäl­ler sig i tjänst för den mest for­mi­dabla för­stö­rel­se­ra­seri som män­ni­skan har vi­sat prov på3Ca­mus le­dare pu­bli­ce­ra­des på för­sta­si­dan av tid­ningen Combat bara två da­gar ef­ter bomb­ningen och före den i Na­ga­sa­ki. Den er­bju­der den ex­akta mot­sat­sen till re­ak­tio­nen från en stor del av pres­sen, så­som Le Monde som samma dag hade ru­bri­ken “En ve­ten­skap­lig re­vo­lu­tion”. Ge­nom att gå emot ti­dens en­tu­si­asm eta­ble­rar sig Ca­mus som en av de snab­baste och klar­synta in­tel­li­gen­serna vid kärn­krafts­ål­derns in­trä­de.. Hara fi­lo­so­fe­rar in­te, han vi­sar; och det han vi­sar är just detta “förstörelseraseri” plan­te­rat som ett blad i män­ni­skor­nas eget kött.

Några blommor på den mest omfattande av gravar

Den cen­trala be­rät­tel­sen, Sommarblommor, öpp­nar med en in­tim sorg: “Jag gick ut i sta­den och köpte blom­mor, ty jag hade be­stämt mig för att gå till min hust­rus grav”. För Hara hade värl­dens slut re­dan bör­jat ett år ti­di­ga­re. Han hade för­lo­rat sin hust­ru, Sa­dae — den per­son som var ho­nom kä­rast — och med hen­ne, detta livs re­naste fröj­der. Ka­ta­stro­fen den 6 au­gusti 1945 är alltså inte en bryt­ning som upp­stått ur in­tet, utan den monst­ru­ösa för­stärk­ningen av ett per­son­ligt dra­ma, som blan­das med det kol­lek­tiva för atom­bom­bens of­fer och pa­ra­dox­alt nog slu­tar med att bli en ex­i­stens­be­rät­ti­gan­de, en brådska att sä­ga. “’Jag måste lämna allt detta ned­skri­vet’, sade jag till mig själv”, och gav sig mo­det att leva några år till. Hans skri­vande är inte längre bara ett la­mento mitt bland ru­i­ner­na; det för­vand­las till ett min­nes­märke över Hi­ro­shi­ma, några blom­mor lagda för evighe­ten på den mest om­fat­tande av gra­var; till en mot­stånds­akt också mot tyst­na­der­na, vare sig de på­tvingas av de ame­ri­kanska ock­u­pa­tions­styr­kor­nas cen­sur4Ef­ter ka­pi­tu­la­tio­nen 1945 in­förde de ame­ri­kanska ock­u­pa­tions­myn­dighe­terna en Press Code som un­der flera år för­bjöd sprid­ningen av allt­för grova upp­gif­ter och vitt­nes­mål om bomb­ning­ar­nas ef­fek­ter, vil­ket för­se­nade pu­bli­ce­ringen av många verk, där­i­bland Ha­ras. “Att lida i tyst­nad, alltså”, sam­man­fat­tar psy­ko­lo­gen Nayla Chi­diac i sitt verk L’Écri­ture qui gué­rit (Skrif­ten som he­lar), som äg­nar ett helt ka­pi­tel åt Ha­ra., el­ler födda ur dis­kri­mi­ne­ringen mot de “ato­mi­se­ra­de” (hibakusha), vars stig­man fram­kal­lade rädsla och av­vi­san­de.

De dödas tystnad, Guds tystnad

Men detta upp­drag som höll ho­nom vid liv slu­tade med att krossa ho­nom. 1951 un­der­teck­nar han ett av­skeds­brev, hem­sökt av spö­ket av ett nytt Hi­ro­shima med Ko­re­a­kri­gets ut­brott: “Det är nu tid för mig att för­svinna i det osyn­li­ga, i evighe­ten bortom”. Kort där­ef­ter kas­tar han sig fram­för ett tåg. Hans sista gest, som no­bel­pris­ta­ga­ren Ôé Ken­za­burô kom­mer att skri­va, var ett sista rop av pro­test “mot män­ni­sko­släk­tets blinda dum­het”.

När vitt­ne­nas rös­ter tyst­nar, tar sig min­net sin till­flykt till de fö­re­mål som brot­tet läm­nat ef­ter sig. År­tion­den se­nare är det detta ma­te­ri­ella minne som präs­ten Mi­chel Quo­ist kon­fron­te­ras med vid sitt be­sök på atom­bomb­s­mu­se­et. Han slås av sy­nen av “klock­or, pen­dy­ler, väck­ar­klockor”, de­ras vi­sare för all­tid fast­frusna på 8:15: “Ti­den är upp­hävd”. Denna slå­ende bild är kanske den mest träf­fande me­ta­fo­ren för Ha­ras an­sträng­ning att kri­stal­li­sera det ödes­digra ögon­blick­et. Det är samma bild som kom­mer att in­spi­rera Quo­ist till en la­pi­da­risk dikt i per­fekt sam­klang med Hi­ro­shi­ma: som­mar­blom­mor:

Av­bru­tet folk, ut­plå­nat
/ damm
/ skugga
/ natt
/ in­tet
De dö­das tyst­nad
Guds tyst­nad

Var­för ti­ger ni, dö­da? Jag vill höra er röst!
Skrik!
Yl!
Säg oss att det är orätt­vist!
Säg oss att vi är gal­na! […]
DET ÄR NATT ÖVER HI­RO­SHIMA

Quo­ist, Mi­chel, À cœur ou­vert (Med öp­pet hjärta), Pa­ris: Les Édi­tions ouvriè­res, 1981.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

A spune indicibilul: Hi­ros­hi­ma: flori de vară de Hara Tamiki

Tra­dus din fran­ceză

Există eve­ni­mente în is­to­ria oa­me­ni­lor care par să mar­cheze li­mita a ceea ce lim­ba­jul poate ex­pri­ma. Abi­sul se des­chi­de, iar cu­vin­te­le, de­ri­zo­rii, par să dea îna­poi în fața oro­rii. Hi­ros­hima este unul din­tre aceste abi­suri. To­tuși, în fața in­di­ci­bi­lu­lui, unii au sim­țit da­to­ria im­pe­ri­oasă de a măr­tu­ri­si, nu pen­tru a ex­pli­ca, ci pen­tru a nu lăsa tă­ce­rea să de­să­vâr­șe­ască opera dis­tru­ge­rii. În frun­tea aces­tor ve­ghe­tori se află Hara Ta­miki (1905-1951), su­pra­vie­țu­i­tor, ale că­rui po­ves­tiri adu­nate sub ti­tlul Hi­ros­hi­ma: flori de vară con­sti­tuie unul din­tre ac­tele fon­da­toare ale ceea ce cri­tica va numi „li­te­ra­tura bom­bei ato­mi­ce“ (gen­baku bu­n­gaku)1„Li­te­ra­tura bom­bei ato­mi­ce“ de­sem­ne­ază ope­rele năs­cute din trauma lui 1945. Pur­tată de su­pra­vie­țu­i­tori pre­cum Hara Ta­miki și Ôta Yôko, acest gen a fost mult timp „ju­de­cat mi­nor, lo­cal, do­cu­men­tar“ de me­di­ile li­te­ra­re. Forța sa re­zidă toc­mai în în­cer­ca­rea de a in­te­roga „li­mi­tele lim­ba­ju­lui, ha­zar­du­rile sa­le, lip­su­rile sale“ în fața oro­rii și de a se stră­dui în ace­lași timp să le su­pli­ne­as­că, după cum sub­li­ni­ază Cathe­rine Pin­gu­et.
Forme res­pin­se:
Li­te­ra­tura ato­mu­lui.
Gem­baku bu­n­gaku.
. Tri­lo­gie „a unei lumi care nu în­ce­tează să ardă2Fo­rest, Phi­lippe, „Qu­el­ques fle­urs pour Hara Ta­mi­ki“ („Câ­teva flori pen­tru Hara Ta­mi­ki“), art. cit., opera — com­pusă din Pre­lu­diu la dis­tru­gere (Kai­metsu no jo­kyoku), Flori de vară (Natsu no hana) și Ruine (Hai­kyo kara) — re­la­tea­ză, în trei tim­pi, îna­in­te, în tim­pul și du­pă.

O scriere a deflagrației

Sti­lul lui Hara nu este cel al unei scri­eri stă­pâ­ni­te, ci o „co­bo­râre în psi­hi­cul fra­gil al unui om dis­pe­rat“ con­frun­tat cu pe­i­saje în­gro­zi­tor desfă­cu­te, aproape de ne­re­cu­nos­cut, unde îi pare im­po­si­bil să re­gă­sească ur­mele vie­ții sale așa cum era cu câ­teva clipe îna­in­te. Scri­e­rea sa di­slo­ca­tă, care nu oferă niciun re­per, are ca de­cor un oraș el în­suși ani­hi­lat, „dis­pă­rut fără să lase urme — dacă nu cumva un fel de strat plat de dă­râ­mă­tu­ri, de ce­nu­șă, de lu­cruri ră­su­ci­te, cră­pa­te, roase“ pen­tru a re­lua cu­vin­tele lui Ro­bert Gu­il­lain, pri­mul fran­cez de la fața lo­cu­lui. Pe această pânză a de­zo­lă­rii Hara pro­iec­tează când „zdrenţe de exis­tențe în­tre­rupte“, când frag­mente de me­mo­rie ve­nind să um­ple go­lu­rile unei re­a­li­tăți sfâși­a­te.

Această de­con­struc­ție sti­lis­tică atinge pa­ro­xis­mul atunci când, în in­ser­ți­ile po­e­ti­ce, Hara adoptă o formă par­ti­cu­lară a ja­po­ne­zei — ka­ta­kana re­zer­vată în mod obiș­nuit cu­vin­te­lor stră­i­ne, ca și cum limba uzu­ală de­ve­nise inap­tă:

Res­turi scân­te­ie­toare
/ se în­tind în­tr-un vast pe­i­saj
Ce­nușă lim­pede
Cine sunt aceste tru­puri arse cu căr­nuri vii?
Ritm stra­niu al tru­pu­ri­lor de oa­meni morți
Toate aces­tea au exis­tat?
Toate aces­tea au pu­tut exis­ta?
O clipă și rămâne o lume ju­pu­ită

Ha­ra, Ta­mi­ki, Hi­ros­hima : fle­urs d’été : récits (Hi­ros­hi­ma: flori de va­ră: po­ves­tiri), trad. din ja­po­neză de Bri­gitte Al­li­o­ux, Ka­rine Ches­neau și Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fa­yol­le, Ar­les: Ac­tes Sud, col. „Ba­be­l“, 2007.

În timp ce Ha­ra, în in­te­ri­o­rul cup­to­ru­lui, su­porta acest spec­ta­col dan­tesc, in­te­lec­tu­a­lii si­de­ra­ți, la ce­lă­lalt ca­păt al lu­mii, în­cer­cau să gân­de­ască eve­ni­men­tul. Pe 8 au­gust 1945, Al­bert Ca­mus scria în Combat: „ci­vi­li­za­ția me­ca­nică toc­mai a ajuns la ul­ti­mul grad de săl­bă­ti­cie. Va tre­bui să ale­gem, în­tr-un vi­i­tor mai mult sau mai pu­țin apro­pi­at, în­tre si­nu­ci­de­rea co­lec­tivă sau uti­li­za­rea in­te­li­gentă a cu­ce­ri­ri­lor ști­in­ți­fi­ce. În­tre timp, este per­mis să gân­dim că există o oa­re­care in­de­cență în a ce­le­bra ast­fel o des­co­pe­rire care se pune mai în­tâi în slujba ce­lei mai for­mi­da­bile fu­rii de dis­tru­gere de care omul a dat do­vadă3Edi­to­ri­a­lul lui Ca­mus a fost pu­bli­cat în „prima pa­gi­nă“ a zia­ru­lui Combat la doar două zile după bom­bar­dament și îna­inte de cel de la Na­ga­sa­ki. El oferă exact con­tra­pon­de­rea re­ac­ției unei mari părți a pre­sei, pre­cum Le Monde care ti­tra în ace­eași zi des­pre „O re­vo­lu­ție ști­in­ți­fi­că“. Mer­gând îm­po­triva en­tu­zi­as­me­lor epo­cii, Ca­mus se im­pune ca una din­tre cele mai prompte și mai lu­cide in­te­li­gențe în mo­men­tul ad­ve­ni­rii erei nu­clea­re.. Hara nu fi­lo­zo­fe­a­ză, el ara­tă; și ceea ce arată este toc­mai această „fu­rie de dis­tru­gere“ în­fiptă ca o lamă în car­nea în­săși a oa­me­ni­lor.

Câteva flori pe cel mai vast dintre morminte

Po­ves­ti­rea cen­tra­lă, Flori de vară, se des­chide asu­pra unui do­liu in­tim: „Am ie­șit în oraș și am cum­pă­rat flo­ri, căci ho­tă­râ­sem să merg la mor­mân­tul so­ției mele“. Pen­tru Ha­ra, sfâr­și­tul lu­mii în­ce­puse deja cu un an îna­in­te. Își pier­duse so­ția, Sa­dae — per­soana cea mai dragă ini­mii sale — și, odată cu ea, cele mai pure desfă­tări ale aces­tei vieți. Ca­tas­trofa din 6 au­gust 1945 nu este deci o rup­tură ivită din ne­ant, ci am­pli­fi­ca­rea mons­tru­oasă a unei drame per­so­na­le, care se ames­tecă cu cea, co­lec­ti­vă, a vic­ti­me­lor bom­bei ato­mice și ajunge să de­vină pa­ra­do­xal o ra­țiune de a fi, o ur­gență de a spu­ne. „„Tre­buie să las toate as­tea în scris“, mi-am spus în si­nea mea“, dân­du-și cu­ra­jul să tră­i­ască încă câ­țiva ani. Scri­e­rea sa nu mai este doar un la­mento în mij­lo­cul ru­i­ne­lor; ea se trans­formă în­tr-un me­mo­rial al Hi­ros­hi­mei, câ­teva flori de­puse pen­tru eter­ni­tate pe cel mai vast din­tre mor­min­te; în­tr-un act de re­zis­tență de ase­me­nea îm­po­triva tă­ce­ri­lor, fie ele im­puse de cen­zura for­țe­lor de ocu­pa­ție ame­ri­cane4După ca­pi­tu­la­rea din 1945, au­to­ri­tă­țile de ocu­pa­ție ame­ri­cane au in­sti­tuit un Press Code care a in­ter­zis timp de mai mulți ani di­fu­za­rea in­for­ma­ți­i­lor și măr­tu­ri­i­lor prea crude des­pre efec­tele bom­bar­damen­te­lor, în­târ­zi­ind ast­fel pu­bli­ca­rea nu­me­roa­se­lor ope­re, in­clu­siv cele ale lui Ha­ra. „A su­feri în tă­ce­re, deci“, re­zumă psi­ho­lo­aga Na­yla Chi­d­iac în lu­cra­rea sa L’Écri­ture qui gu­érit (Scri­e­rea care vin­decă), care con­sa­cră un în­treg ca­pi­tol lui Ha­ra., sau năs­cute din dis­cri­mi­na­rea față de „a­to­mi­zați“ (hibakusha), ale că­ror stig­mate ge­ne­rau frică și res­pin­ge­re.

Tăcerea morților, tăcerea lui Dumnezeu

Dar această mi­siune care îl ți­nea în viață a sfâr­șit prin a-l zdrobi. În 1951, el sem­ne­ază un cu­vânt de adio, bân­tuit de spec­trul unei noi Hi­ros­hime odată cu de­clan­șa­rea răz­bo­i­u­lui din Co­re­ea: „Este tim­pul acum pen­tru mine să dis­par în in­vi­zi­bil, în eter­ni­ta­tea de din­colo“. Pu­țin du­pă, se aruncă sub un tren. Ges­tul său ul­tim, cum va scrie la­u­re­a­tul No­bel Ôé Ken­za­bu­rô, a fost un ul­tim stri­găt de pro­test „îm­po­triva pros­tiei oarbe a ge­nu­lui uman“.

Când vo­cile mar­to­ri­lor tac, me­mo­ria se re­fu­gi­ază în obiec­tele pe care crima le-a lă­sat în ur­mă. De­ce­nii mai târ­ziu, cu această me­mo­rie ma­te­rială se con­fruntă pre­o­tul Mi­chel Qu­o­ist în tim­pul vi­zi­tei sale la mu­zeul bom­bei ato­mi­ce. El este iz­bit de vi­ziu­nea „cea­sor­ni­ce­lor, pen­du­le­lor, deș­tep­tă­toa­re­lor“, acele lor pen­tru tot­dea­una în­ghe­țate la 8:15: „Tim­pul este sus­pen­dat“. Această ima­gine im­pre­sio­nantă este poate cea mai justă me­ta­foră a efor­tu­lui lui Hara de a cris­ta­liza clipa fa­ti­di­că. Ace­eași ima­gine îi va in­spira lui Qu­o­ist un poem la­pi­dar în per­fectă re­zo­nanță cu Hi­ros­hi­ma: flori de vară:

Po­por în­tre­rupt, șters
/ praf
/ um­bră
/ noapte
/ ne­ant
Tă­ce­rea mor­ți­lor
Tă­ce­rea lui Dum­ne­zeu

De ce tă­ceți, mor­ți­lor? Vreau să aud vo­cea voas­tră!
Strigați!
Urlați!
Spu­ne­ți-ne că e ne­drept!
Spu­ne­ți-ne că sun­tem ne­bu­ni! […]
ESTE NOAPTE PESTE HI­ROS­HIMA

Qu­o­ist, Mi­chel, À cœur ou­vert (Cu inima des­chisă), Pa­ris: Les Édi­tions ou­vri­ères, 1981.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

말할 수 없는 것을 말하기: 하라 타미키의 히로시마: 여름 꽃

프랑스어에서 번역됨

인류 역사에는 언어가 표현할 수 있는 한계를 나타내는 듯한 사건들이 있다. 심연이 열리고, 하찮은 말들은 공포 앞에서 물러서는 듯하다. 히로시마가 바로 그런 심연이다. 그러나 말할 수 없는 것 앞에서, 어떤 이들은 증언해야 할 절박한 의무를 느꼈다. 설명하기 위해서가 아니라, 침묵이 파괴의 작업을 완성시키지 않도록 하기 위해서였다. 이러한 파수꾼들의 최전선에 생존자 하라 타미키(原民喜, 1905-1951)가 있다. 히로시마: 여름 꽃이라는 제목으로 수집된 그의 이야기들은 비평가들이 “원자폭탄 문학”(겐바쿠 분가쿠)1“원자폭탄 문학”은 1945년의 트라우마에서 탄생한 작품들을 지칭한다. 하라 타미키와 오타 요코 같은 생존자들이 이끈 이 장르는 오랫동안 문학계에서 “사소하고, 지역적이며, 기록적”이라고 평가받았다. 그 힘은 캐서린 팽게가 강조했듯이, 공포 앞에서 “언어의 한계, 우연성, 결핍”을 심문하고 동시에 그것을 보완하려는 시도에 있다.
거부된 형태:
원자의 문학.
겐바쿠 분가쿠.
이라고 명명하게 될 장르의 창시적 작품 중 하나를 구성한다. “끝없이 타오르는 세계2Forest, Philippe, « Quelques fleurs pour Hara Tamiki » (하라 타미키를 위한 몇 송이 꽃), 인용된 글.의 삼부작인 이 작품은 파멸의 서곡(카이메츠노 조쿄쿠), 여름 꽃(나츠노 하나), 폐허(하이쿄 카라)로 구성되어 전, 중, 후를 세 단계로 서술한다.

폭발의 글쓰기

하라의 문체는 통제된 글쓰기가 아니라, 끔찍하게 무너진, 거의 알아볼 수 없는 풍경에 직면한 절망적인 남자의 “깨지기 쉬운 정신 속으로의 하강”이다. 그곳에서 그는 불과 몇 순간 전의 삶의 흔적을 찾는 것이 불가능하다고 느낀다. 그의 해체된 글쓰기는 아무런 기준점도 제공하지 않으며, 그 자체로 전멸된 도시를 배경으로 한다. 현장에 도착한 첫 프랑스인 로베르 기엥의 말을 빌리자면 “흔적도 없이 사라진 — 납작한 잔해층, 재, 뒤틀리고 찢어지고 갉아먹힌 것들 외에는” 도시였다. 하라는 이 황폐한 캔버스 위에 때로는 “중단된 존재들의 파편”을, 때로는 찢어진 현실의 빈 곳을 채우는 기억의 조각들을 투사한다.

이러한 문체적 해체는 시적 삽입에서 하라가 일본어의 특별한 형태를 채택할 때 절정에 달한다 — 일반적으로 외래어에 사용되는 가타카나를 사용하는데, 마치 일상 언어가 부적절해진 것처럼:

반짝이는 파편들
/ 광활한 풍경으로 펼쳐진다
맑은 재
살이 벗겨진 채 타버린 이 몸들은 누구인가?
죽은 사람들의 몸의 이상한 리듬
이 모든 것이 존재했던가?
이 모든 것이 존재할 수 있었던가?
한순간 그리고 벗겨진 세계가 남는다

Hara, Tamiki, Hiroshima : fleurs d’été : récits (히로시마: 여름 꽃: 이야기들), 브리지트 알리우, 카린 셰스노, 로즈-마리 마키노-파욜 일본어 번역, 아를: Actes Sud, coll. « Babel », 2007.

하라가 용광로 안에서 이 단테적 광경을 겪고 있을 때, 세계 반대편의 경악한 지식인들은 이 사건을 생각하려 애썼다. 1945년 8월 8일, 알베르 카뮈는 콩바지에 이렇게 썼다: “기계 문명이 야만의 마지막 단계에 도달했다. 다소 가까운 미래에 집단 자살과 과학적 정복의 지적 활용 사이에서 선택해야 할 것이다. 그동안 인간이 보여준 가장 무시무시한 파괴의 분노에 먼저 봉사하는 발견을 이렇게 축하하는 것에는 어떤 품위 없음이 있다고 생각하는 것이 허용된다3카뮈의 사설은 폭격 이틀 후, 나가사키 폭격 전에 콩바지 1면에 게재되었다. 이는 같은 날 “과학 혁명”이라는 제목을 단 르 몽드와 같은 언론 대부분의 반응과 정확히 반대되는 것이었다. 시대의 열광에 반대함으로써 카뮈는 핵 시대의 도래 순간에 가장 신속하고 명석한 지성 중 하나로 자리매김한다.. 하라는 철학하지 않는다, 그는 보여준다. 그리고 그가 보여주는 것은 바로 인간의 살 속에 칼날처럼 박힌 이 “파괴의 분노”이다.

가장 거대한 무덤 위의 몇 송이 꽃

중심 이야기인 여름 꽃은 내밀한 애도로 시작된다: “나는 도시로 나가 꽃을 샀다, 아내의 무덤에 가기로 결심했기 때문이다”. 하라에게 세상의 종말은 이미 1년 전에 시작되었다. 그는 그의 마음에 가장 소중한 사람인 아내 사다에를 잃었고, 그녀와 함께 이 삶의 가장 순수한 기쁨을 잃었다. 1945년 8월 6일의 재앙은 따라서 무에서 갑자기 나타난 단절이 아니라 개인적 드라마의 괴물같은 증폭이며, 이것은 원자폭탄 희생자들의 집단적 드라마와 섞여 역설적으로 존재 이유, 말해야 할 긴급성이 된다. “’이 모든 것을 글로 남겨야 해’라고 나는 속으로 말했다”, 몇 년을 더 살 용기를 스스로에게 주면서. 그의 글쓰기는 더 이상 폐허 가운데의 애가만이 아니다. 그것은 히로시마의 기념비로, 가장 거대한 무덤 위에 영원히 놓인 몇 송이 꽃으로 변모한다. 또한 미국 점령군의 검열41945년 항복 후, 미국 점령 당국은 Press Code를 시행하여 몇 년 동안 폭격의 영향에 대한 너무 생생한 정보와 증언의 확산을 금지했고, 이로 인해 하라의 작품을 포함한 많은 작품의 출판이 지연되었다. 심리학자 나일라 시디악은 하라에게 한 장 전체를 할애한 그녀의 저서 치유하는 글쓰기에서 “그러므로 침묵 속에서 고통받기”라고 요약한다.에 의해 강요되었든, 낙인이 두려움과 거부를 낳았던 “피폭자”(히바쿠샤)에 대한 차별에서 생겨났든 간에, 침묵에 대한 저항 행위이기도 하다.

죽은 자들의 침묵, 신의 침묵

하지만 그를 살아있게 했던 이 사명은 결국 그를 짓눌렀다. 1951년, 그는 한국전쟁 발발과 함께 새로운 히로시마의 유령에 시달리며 작별 편지를 쓴다: “이제 내가 보이지 않는 곳으로, 저 너머의 영원으로 사라질 때다”. 얼마 후 그는 기차에 몸을 던진다. 노벨상 수상자 오에 겐자부로가 쓸 것처럼, 그의 마지막 행동은 “인류의 맹목적 어리석음에 대한” 마지막 항의의 외침이었다.

증인들의 목소리가 침묵할 때, 기억은 범죄가 남긴 물건들 속에 피난처를 찾는다. 수십 년 후, 미셸 쿠아스트 신부가 원자폭탄 박물관을 방문했을 때 직면한 것이 바로 이 물질적 기억이다. 그는 “시계들, 괘종시계들, 자명종들”의 광경에 충격을 받는다. 그들의 바늘은 영원히 8시 15분에 멈춰 있다: “시간이 정지되어 있다”. 이 인상적인 이미지는 아마도 하라가 운명적인 순간을 결정화하려는 노력의 가장 정확한 은유일 것이다. 히로시마: 여름 꽃과 완벽한 공명을 이루는 간결한 시를 쿠아스트에게 영감을 준 것도 바로 이 이미지다:

중단된, 지워진 사람들
/ 먼지
/ 그림자
/ 밤
/ 무
죽은 자들의 침묵
신의 침묵

왜 침묵하는가, 죽은 자들이여? 나는 당신들의 목소리를 듣고 싶다!
외쳐라!
울부짖어라!
이것이 부당하다고 우리에게 말해라!
우리가 미쳤다고 말해라! […]
히로시마에 밤이 내렸다

Quoist, Michel, À cœur ouvert (열린 마음으로), 파리: Les Éditions ouvrières, 1981.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Wypowiedzieć niewypowiedziane: Hi­ro­szima: let­nie kwiaty Hary Tamikiego

Prze­tłuma­czone z fran­cu­skiego

W hi­sto­rii ludz­ko­ści zdarzają się wy­darze­nia, które wy­dają się wy­zna­czać gra­nicę te­go, co język jest w stanie wy­razić. Ot­chłań się otwie­ra, a słowa, żałosne, zdają się cofać przed gro­zą. Hi­ro­szima na­leży do ta­kich ot­chłani. Jed­nakże w ob­liczu nie­wy­po­wie­dzia­nego nie­którzy po­czuli na­glący obo­wią­zek świad­cze­nia, nie po to, by wy­ja­śnić, lecz by nie po­zwolić ci­szy do­koń­czyć dzieła znisz­cze­nia. W pierw­szym sze­regu tych straż­ników stoi Hara Ta­miki (1905-1951), oca­lały, którego opo­wia­dania ze­brane pod ty­tu­łem Hi­ro­szima: let­nie kwiaty stanowią jeden z ak­tów za­łożyciel­skich te­go, co krytyka na­zwie „literaturą bomby ato­mo­wej“ (gen­baku bun­gaku)1„Literatura bomby ato­mo­wej“ ozna­cza dzieła zro­dzone z traumy 1945 ro­ku. Tworzona przez oca­lałych ta­kich jak Hara Ta­miki i Ōta Yōko, ten ga­tu­nek był długo „oceniany jako po­mniej­szy, lokal­ny, do­kumen­talny“ przez śro­dowiska literac­kie. Jego siła leży wła­śnie w próbie kwe­stio­nowania „gra­nic języka, jego za­wiro­wań, jego braków“ w ob­liczu grozy i jed­nocze­snym wy­siłku ich za­radze­nia, jak pod­kreśla Ca­therine Pin­guet.
Od­rzucone for­my:
Literatura ato­mu.
Gem­baku bun­gaku.
. Trylogia „świa­ta, który nie prze­staje płonąć2Fo­rest, Phi­lip­pe, „Quelques fleurs pour Hara Ta­mi­ki“ (Kilka kwia­tów dla Hary Ta­mi­kie­go), art. cyt., dzieło — zło­żone z Pre­lu­dium do znisz­cze­nia (Ka­imetsu no jokyoku), Let­nie kwiaty (Na­tsu no hana) i Ruiny (Haikyo kara) — opo­wiada w trzech cza­sach: przed, pod­czas i po.

Pisarstwo detonacji

Styl Hary nie jest sty­lem opa­nowanego pi­sar­stwa, lecz „zej­ściem w kruchą psy­chikę zde­spero­wanego człowieka“ skon­fron­to­wanego z okrut­nie znisz­czonymi, nie­mal nie­roz­po­zna­wal­nymi krajobrazami, gdzie wy­daje mu się nie­moż­liwe od­na­le­zie­nie śladów swojego życia ta­kie­go, ja­kim było za­le­d­wie kilka chwil wcze­śniej. Jego roz­bite pi­sar­stwo, które nie oferuje żad­nego punktu od­nie­sie­nia, ma za tło mia­sto rów­nież unicestwio­ne, „znik­nięte bez śladu — jeśli nie liczyć pew­nego ro­dzaju pła­skiej war­stwy gru­zów, po­pio­łów, rze­czy po­kręconych, ro­ze­rwanych, prze­żar­tych“, by użyć słów Ro­berta Guil­laina, pierw­szego Fran­cuza na miej­scu. To na tym płót­nie spusto­sze­nia Hara rzutuje raz „strzępy prze­rwanych eg­zysten­cji“, raz frag­menty pa­mięci wy­peł­nia­jące puste miej­sca roz­szar­pa­nej rze­czywisto­ści.

Ta sty­listyczna de­kon­struk­cja osiąga swój punkt kul­mi­na­cyj­ny, gdy w wstaw­kach po­etyc­kich Hara przyj­muje szcze­gólną formę języka ja­poń­skiego — ka­takany za­zwyczaj za­rezer­wowane dla słów ob­cych, jakby zwykły język stał się nie­od­po­wied­ni:

Błysz­czące odłamki
/ roz­cią­gają się w roz­le­gły krajobraz
Ja­sne po­pioły
Czyje to są spa­lone ciała z żywym mię­sem?
Dziwny rytm ciał mar­twych lu­dzi
Czy to wszystko ist­nia­ło?
Czy to wszystko mo­gło ist­nieć?
Chwila i po­zostaje ob­darty świat

Hara, Ta­mi­ki, Hi­ro­shima : fleurs d’été : récits (Hi­ro­szima: let­nie kwia­ty: opo­wia­dania), tłum. z ja­poń­skiego Brigitte Al­lio­ux, Ka­rine Chesneau i Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fay­ol­le, Ar­les: Ac­tes Sud, se­ria „Babe­l“, 2007.

Pod­czas gdy Hara, we­wnątrz pie­ca, do­świad­czał tego dan­tej­skiego spek­taklu, osłupiali in­telek­tu­ali­ści na drugim końcu świata próbo­wali prze­myśleć to wy­darze­nie. 8 sierp­nia 1945 roku Al­bert Ca­mus pi­sał w Combat: „cywilizacja mechaniczna osią­gnęła wła­śnie swój ostatni sto­pień dzi­ko­ści. W mniej lub bar­dziej bliskiej przy­szło­ści trzeba będzie wy­brać mię­dzy zbio­ro­wym sa­mo­bój­stwem a in­teligent­nym wy­ko­rzystaniem zdobyczy na­uko­wych. Tym­czasem wolno myśleć, że jest coś nie­sto­sow­nego w świę­to­waniu w ten spo­sób od­krycia, które naj­pierw służy naj­strasz­liw­szej furii znisz­cze­nia, jaką człowiek kie­dykol­wiek oka­zał3Ar­ty­kuł wstępny Ca­musa zo­stał opubliko­wany na pierw­szej stro­nie ga­zety Combat za­le­d­wie dwa dni po bom­bar­dowaniu i przed tym na Na­ga­saki. Oferuje on do­kładne prze­ci­wień­stwo re­ak­cji du­żej czę­ści pra­sy, ta­kiej jak Le Monde, który tego sa­mego dnia ty­tu­łował „Rewolu­cja na­uko­wa“. Idąc pod prąd ów­cze­snego en­tu­zja­zmu, Ca­mus jawi się jako jedna z naj­szyb­szych i naj­bar­dziej prze­nikliwych in­teligen­cji w mo­men­cie na­dej­ścia ery nukle­ar­nej.. Hara nie fi­lozofuje, on po­ka­zuje; a to, co po­ka­zuje, to wła­śnie ta „furia znisz­cze­nia“ wbita jak ostrze w samo ciało lu­dzi.

Kilka kwiatów na najrozleglejszym z grobów

Cen­tralne opo­wia­danie, Let­nie kwiaty, otwiera się in­tymną żałobą: „Wy­sze­dłem do mia­sta i kupiłem kwia­ty, bo po­stanowiłem pójść na grób mo­jej żony“. Dla Hary ko­niec świata roz­po­czął się już rok wcze­śniej. Stracił swoją żonę, Sa­dae — naj­droż­szą jego sercu osobę — a wraz z nią naj­czyst­sze roz­ko­sze tego życia. Ka­tastrofa z 6 sierp­nia 1945 roku nie jest więc ze­rwaniem po­wstałym z ni­co­ści, lecz po­tworną am­plifi­ka­cją oso­bi­stego drama­tu, który mie­sza się z tym zbio­ro­wym ofiar bomby ato­mo­wej i pa­radok­sal­nie staje się w końcu racją by­tu, pilną po­trzebą mówie­nia. „„Mu­szę to wszystko za­pisać“, po­wie­dzia­łem so­bie w du­chu“, da­jąc so­bie od­wagę do życia jesz­cze przez kilka lat. Jego pi­sar­stwo nie jest już tylko lamen­tem po­śród ruin; prze­mie­nia się w memo­riał Hi­ro­szimy, kilka kwia­tów zło­żonych na wiecz­ność na naj­roz­le­glej­szym z gro­bów; w akt oporu także prze­ciwko mil­cze­niu, czy to na­rzuconemu przez cen­zurę amerykań­skich sił okupa­cyj­nych4Po ka­pitu­lacji w 1945 roku amerykań­skie wła­dze okupa­cyjne wpro­wadziły Press Code, który przez kilka lat za­braniał roz­po­wszech­nia­nia in­for­ma­cji i zbyt do­sad­nych świa­dectw o skut­kach bom­bar­dowań, opóź­nia­jąc tym sa­mym publika­cję wielu dzieł, w tym dzieł Hary. „Cier­pieć w mil­cze­niu, więc“, pod­sumo­wuje psy­cholog Nayla Chi­diac w swojej książce L’Écriture qui guérit (Pisanie, które le­czy), która po­święca cały roz­dział Harze., czy zro­dzonemu z dys­krymi­na­cji wo­bec „ato­mi­zowanych“ (hibakusha), których styg­maty ro­dziły strach i od­rzucenie.

Milczenie umarłych, milczenie Boga

Ale ta mi­sja, która utrzymywała go przy życiu, w końcu go przy­tłoczyła. W 1951 roku pod­pisuje po­żegnalny list, na­wie­dzany wid­mem nowej Hi­ro­szimy wraz z wy­bu­chem wojny ko­reań­skiej: „Nad­szedł te­raz czas, bym znik­nął w nie­widzial­nym, w wiecz­no­ści poza“. Wkrótce po­tem rzuca się pod po­ciąg. Jego ostatni ge­st, jak na­pisze lau­reat Na­grody Nobla Ōe Ken­zabu­rō, był ostat­nim krzykiem pro­testu „prze­ciwko śle­pej głupo­cie ro­dzaju ludz­kiego“.

Gdy głosy świad­ków milk­ną, pa­mięć schroni się w przed­mio­tach, które zbrod­nia po­zostawiła po so­bie. Dzie­się­cio­le­cia póź­niej to z tą ma­terialną pa­mię­cią kon­fron­tuje się ksiądz Mi­chel Quoist pod­czas swojej wi­zyty w mu­zeum bomby ato­mo­wej. Ude­rza go wi­dok „ze­ga­rów, ze­ga­rów ścien­nych, bu­dzików“, ich wska­zówki na za­wsze za­trzymane na 8:15: „Czas jest za­wie­szony“. Ten przej­mu­jący ob­raz jest być może naj­traf­niej­szą metaforą wy­siłku Hary, by skrystalizować fatalną chwilę. To ten sam ob­raz za­in­spiruje Quoista do lapidar­nego po­ematu w do­sko­na­łej har­mo­nii z Hi­ro­szimą: let­nimi kwia­tami:

Lud prze­rwany, wy­ma­zany
/ pył
/ cień
/ noc
/ ni­cość
Mil­cze­nie umar­łych
Mil­cze­nie Boga

Dlaczego mil­czycie, umar­li? Chcę usłyszeć wasz głos!
Krzyczcie!
Wyjcie!
Po­wiedz­cie nam, że to nie­sprawie­dliwe!
Po­wiedz­cie nam, że jesteśmy sza­le­ni! […]
JEST NOC NAD HI­RO­SZIMĄ

Quoist, Mi­chel, À cœur ouvert (Z otwar­tym ser­cem), Pa­ryż: Les Éditions ouvrières, 1981.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Mengucapkan yang Tak Terucapkan: Hi­r­o­s­hi­ma: Bu­nga-bu­nga Mu­sim Pa­nas karya Hara Tamiki

Di­ter­je­mah­kan dari ba­hasa Pran­cis

Ada pe­ris­ti­wa-pe­ris­tiwa da­lam se­ja­rah ma­nu­sia yang tam­pak­nya me­nan­dai ba­tas dari apa yang da­pat di­ung­kap­kan oleh ba­ha­sa. Ju­rang me­nga­nga, dan ka­ta-ka­ta, yang men­jadi re­meh, tam­pak mun­dur di ha­dapan ke­nge­ri­an. Hi­r­o­s­hima ada­lah sa­lah satu ju­rang ter­se­but. Na­mun, meng­ha­dapi yang tak ter­u­cap­kan, be­be­rapa orang me­ra­sa­kan ke­wa­ji­ban men­de­sak un­tuk ber­sak­si, bu­kan un­tuk men­je­las­kan, te­tapi un­tuk ti­dak mem­bi­ar­kan ke­he­ningan me­nye­le­sai­kan karya peng­han­cur­an. Di ba­risan ter­de­pan para pen­jaga ini ber­diri Hara Ta­miki (1905-1951), se­o­rang pe­nyin­tas, yang ce­ri­ta-ce­ri­ta­nya yang di­kum­pul­kan de­ngan ju­dul Hi­r­o­s­hi­ma: Bu­nga-bu­nga Mu­sim Pa­nas me­ru­pa­kan sa­lah satu tin­dakan pen­diri dari apa yang oleh kri­tik di­se­but se­ba­gai “sas­tra bom atom” (gen­baku bu­ngaku)1“Sas­tra bom atom” me­ru­juk pada kar­ya-karya yang la­hir dari tra­uma ta­hun 1945. Di­bawa oleh para pe­nyin­tas se­perti Hara Ta­miki dan Ôta Yôko, genre ini te­lah lama “di­ni­lai mi­nor, lo­kal, do­ku­men­ter” oleh ka­langan sas­tra. Ke­ku­at­an­nya jus­tru ter­le­tak pada upa­ya­nya un­tuk mem­per­ta­nya­kan “ba­tas-ba­tas ba­ha­sa, ke­a­cak­an­nya, ke­ku­rang­an­nya” di ha­dapan ke­nge­rian dan pada saat yang sama ber­u­saha un­tuk meng­a­tasi­nya, se­perti yang di­ga­ris­ba­wahi Cat­herine Ping­u­et.
Ben­tuk yang di­to­lak:
Sas­tra atom.
Gem­baku bu­ngaku.
. Tri­logi “dari du­nia yang tak hen­ti-hen­ti­nya ter­ba­kar2Fo­rest, Phi­lip­pe, “Qu­el­ques fle­urs pour Hara Ta­mi­ki” (Be­be­rapa Bu­nga un­tuk Hara Ta­mi­ki), art. cit., karya ini — ter­diri dari Pen­da­hu­luan Ke­han­curan (Kai­metsu no jok­yoku), Bu­nga-bu­nga Mu­sim Pa­nas (Natsu no hana) dan Reruntuhan (Haikyo kara) — men­ce­ri­ta­kan, da­lam tiga wak­tu, se­be­lum, se­la­ma, dan se­su­dah.

Tulisan Ledakan Dahsyat

Gaya Hara bu­kan­lah gaya pe­nu­lisan yang ter­ku­a­sai, me­la­in­kan “pe­nu­runan ke da­lam jiwa ra­puh se­o­rang ma­nu­sia pu­tus asa” yang di­ha­dap­kan pada pe­man­dangan yang han­cur me­nge­ri­kan, ham­pir tak da­pat di­ke­nali, di mana ba­gi­nya tam­pak mus­ta­hil un­tuk me­ne­mu­kan kem­bali je­jak-je­jak ke­hi­dup­an­nya se­perti be­be­rapa saat se­be­lum­nya. Tu­lis­an­nya yang ter­pe­cah-pe­cah, yang ti­dak me­na­war­kan pe­gangan apa pun, ber­la­tar se­buah kota yang juga mus­nah, “le­nyap tanpa me­ning­gal­kan je­jak — ke­cu­ali se­ma­cam la­pisan da­tar pu­ing-pu­ing, abu, ben­da-benda yang beng­kok, pe­cah, ter­ma­kan” me­min­jam ka­ta-kata Ro­bert Gu­il­la­in, orang Pran­cis per­tama di lo­ka­si. Di atas kan­vas ke­han­curan ini­lah Hara mem­pro­yek­si­kan ka­dang “so­be­kan-so­be­kan ke­ber­a­daan yang ter­pu­tus”, ka­dang frag­men-frag­men me­mori yang meng­isi ke­ko­songan re­a­li­tas yang ter­ca­bik-ca­bik.

De­kon­s­truksi sti­lis­tika ini men­ca­pai pun­cak­nya ke­ti­ka, da­lam si­sip­an-si­sipan pu­i­tis, Hara meng­a­dopsi ben­tuk khu­sus ba­hasa Je­pang — ka­ta­kana yang bi­a­sa­nya di­per­un­tuk­kan bagi ka­ta-kata asing, se­o­lah-o­lah ba­hasa yang bi­asa di­gu­na­kan te­lah men­jadi ti­dak mam­pu:

Pu­ing-pu­ing ber­ki­lauan
/ mem­ben­tang da­lam pe­man­dangan luas
Abu-abu ce­rah
Si­a­pa­kah tu­buh-tu­buh ter­ba­kar de­ngan da­ging ter­ke­lu­pas ini?
Irama aneh tu­buh-tu­buh ma­nu­sia mati
Apa­kah se­mua ini ada?
Mung­kin­kah se­mua ini ada?
Se­ke­tika dan ter­sisa du­nia yang ter­ko­yak

Ha­ra, Ta­mi­ki, Hi­r­o­s­hima : fle­urs d’été : récits (Hi­r­o­s­hi­ma: Bu­nga-bu­nga Mu­sim Pa­nas: Ce­ri­ta-ce­ri­ta), terj. dari ba­hasa Je­pang oleh Bri­gitte Al­li­o­ux, Ka­rine Ches­neau dan Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fa­yol­le, Ar­les: Ac­tes Sud, kol. “Ba­bel”, 2007.

Se­men­tara Ha­ra, di da­lam tungku api, meng­a­lami pe­man­dangan Dan­tean ini, para in­te­lek­tual yang ter­pa­na, di ujung du­nia la­in, ber­u­saha me­mi­kir­kan pe­ris­tiwa ter­se­but. Pada 8 Agus­tus 1945, Al­bert Ca­mus me­nu­lis da­lam Combat: “per­a­daban me­ka­nis baru saja men­ca­pai ting­kat ke­bi­a­daban ter­a­khir­nya. Kita ha­rus me­mi­l­ih, da­lam masa de­pan yang ku­rang le­bih de­kat, an­tara bu­nuh diri ko­lek­tif atau peng­gu­naan cer­das pe­nak­lu­kan il­mi­ah. Se­men­tara itu, di­per­bo­leh­kan un­tuk ber­pi­kir bahwa ada se­ma­cam ke­ti­dak­pan­ta­san un­tuk mera­ya­kan pe­ne­muan yang per­ta­ma-tama me­la­yani ama­rah peng­han­curan pa­ling dah­syat yang per­nah di­tun­juk­kan ma­nu­sia3Edi­to­r­ial Ca­mus di­ter­bit­kan di ha­laman de­pan su­rat ka­bar Combat ha­nya dua hari se­te­lah pe­nge­boman dan se­be­lum pe­nge­boman Na­ga­saki. Ia me­na­war­kan kon­tra­poin te­pat dari re­aksi se­ba­gian be­sar pers, se­perti Le Monde yang mem­beri ju­dul pada hari yang sama “Se­buah re­vo­lusi il­mi­ah”. De­ngan me­la­wan an­tu­si­asme za­man, Ca­mus mem­pos­i­si­kan di­r­i­nya se­ba­gai sa­lah satu ke­cer­dasan pa­ling ce­pat dan pa­ling jer­nih pada saat da­tang­nya era nuk­lir.. Hara ti­dak ber­fil­sa­fat, ia me­nun­juk­kan; dan apa yang ia tun­juk­kan ada­lah jus­tru “ama­rah peng­han­curan” ini yang ter­tan­cap se­perti pi­sau da­lam da­ging ma­nu­sia itu sen­di­ri.

Beberapa Bunga di atas Makam Terluas

Ce­rita sen­tral, Bu­nga-bu­nga Mu­sim Pa­nas, di­buka de­ngan duka pri­ba­di: “Saya ke­luar ke kota dan mem­beli bu­nga, ka­rena saya te­lah me­mu­tus­kan un­tuk pergi ke ma­kam is­tri saya”. Bagi Ha­ra, akhir du­nia te­lah di­mu­lai se­ta­hun se­be­lum­nya. Ia te­lah ke­hi­langan is­tri­nya, Sa­dae — orang yang pa­ling di­cin­tai da­lam ha­ti­nya — dan, ber­sa­ma­nya, ke­ba­ha­gi­aan pa­ling murni da­lam hi­dup ini. Ben­cana 6 Agus­tus 1945 bu­kan­lah per­pe­cahan yang mun­cul dari ke­ti­a­da­an, te­tapi am­p­li­fi­kasi me­nge­ri­kan dari drama pri­ba­di, yang ber­cam­pur de­ngan drama ko­lek­tif para kor­ban bom atom dan akhir­nya se­cara pa­ra­doks men­jadi alasan un­tuk ada, ur­gensi un­tuk ber­ka­ta. “’Saya ha­rus me­nu­lis se­mua ini,’ kata saya pada diri sen­diri”, mem­beri di­r­i­nya ke­be­ra­nian un­tuk hi­dup be­be­rapa ta­hun la­gi. Tu­lis­an­nya bu­kan lagi se­ka­dar ra­tapan di te­ngah re­run­tuh­an; ia be­ru­bah men­jadi me­mo­r­ial Hi­r­o­s­hi­ma, be­be­rapa bu­nga yang di­le­tak­kan un­tuk se­la­ma­nya di atas ma­kam ter­lu­as; men­jadi tin­dakan per­la­wanan juga ter­ha­dap ke­he­ning­an, baik yang di­pak­sa­kan oleh sen­sor pa­sukan pen­du­dukan Ame­rika4Se­te­lah ka­pit­u­lasi ta­hun 1945, oto­r­i­tas pen­du­dukan Ame­rika mem­ber­la­ku­kan Press Code yang me­la­rang se­lama be­be­rapa ta­hun pe­nye­baran in­for­masi dan ke­sak­sian yang ter­lalu men­tah ten­tang efek pe­nge­bom­an, se­hingga me­nunda pub­li­kasi ba­nyak kar­ya, ter­ma­suk kar­ya-karya Ha­ra. “Men­de­rita da­lam di­am, jadi”, sim­pul psi­ko­log Nayla Chi­diac da­lam bu­ku­nya L’Éc­ri­ture qui guérit (Tu­lisan yang Me­nyem­buh­kan), yang men­de­di­ka­si­kan satu bab pe­nuh un­tuk Ha­ra., atau yang la­hir dari dis­kri­mi­nasi ter­ha­dap para “te­ra­to­mi­sa­si” (hibakusha), yang stig­ma­nya me­nim­bul­kan ke­ta­kutan dan pe­no­lak­an.

Keheningan Orang Mati, Keheningan Tuhan

Te­tapi misi yang mem­bu­at­nya te­tap hi­dup ini akhir­nya meng­han­cur­kan­nya. Pada ta­hun 1951, ia me­nan­da­tangani su­rat per­pi­sah­an, di­han­tui oleh hantu Hi­r­o­s­hima baru de­ngan pe­cah­nya Pe­rang Ko­r­ea: “Su­dah wak­tu­nya bagi saya un­tuk le­nyap da­lam yang tak ter­li­hat, da­lam ke­a­ba­dian di se­be­rang”. Tak lama ke­mu­di­an, ia me­lem­par­kan diri di ba­wah ke­reta. Tin­dakan ter­a­khir­nya, se­perti yang akan di­tu­lis pe­me­nang No­bel Ôé Ke­n­za­burô, ada­lah te­ri­akan pro­tes ter­a­khir “me­la­wan ke­bo­dohan buta umat ma­nu­sia”.

Ke­tika su­a­ra-su­ara saksi mem­bi­su, me­mori ber­lin­dung da­lam ben­da-benda yang di­ting­gal­kan ke­ja­hat­an. Be­be­rapa de­kade ke­mu­di­an, me­mori ma­te­rial ini­lah yang di­ha­dapi Pas­tor Mic­hel Qu­o­ist saat me­ngun­jungi mu­seum bom atom. Ia ter­pu­kul oleh peng­li­hatan “jam-jam din­ding, ban­dul-ban­dul, jam we­ker”, ja­rum-ja­rum­nya se­la­ma­nya mem­beku pada pu­kul 8:15: “Waktu ter­henti”. Citra yang men­co­lok ini mung­kin me­ru­pa­kan me­ta­fora pa­ling te­pat dari upaya Hara un­tuk meng­kris­tal­kan mo­men fa­tal. Citra yang sama ini­lah yang meng­il­hami Qu­o­ist se­buah pu­isi sing­kat yang be­re­so­nansi sem­purna de­ngan Hi­r­o­s­hi­ma: Bu­nga-bu­nga Mu­sim Pa­nas:

Bangsa yang ter­pu­tus, ter­ha­pus
/ debu
/ ba­yangan
/ ma­lam
/ ke­ti­a­daan
Ke­he­ningan orang mati
Ke­he­ningan Tu­han

Meng­apa ka­lian di­am, hai orang-o­rang ma­ti? Saya ingin men­de­ngar su­ara ka­li­an!
Berteriaklah!
Meraunglah!
Ka­ta­kan pada kami bahwa ini ti­dak adil!
Ka­ta­kan pada kami bahwa kami gi­la! […]
MA­LAM TE­LAH TIBA DI HI­R­O­S­HIMA

Qu­o­ist, Mic­hel, À cœur ou­vert (De­ngan Hati Ter­bu­ka), Pa­ris: Les Édi­ti­ons ouv­riè­res, 1981.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Het onzegbare zeggen: Hi­ro­s­hi­ma: zo­mer­bloe­men van Hara Tamiki

Ver­taald uit het Frans

Er zijn ge­beur­te­nis­sen in de ge­schie­de­nis van de mens­heid die de grens lij­ken te mar­ke­ren van wat taal kan uit­druk­ken. De af­grond opent zich, en de woor­den, nie­tig, lij­ken te­rug te dein­zen voor de ver­schrik­king. Hi­ro­s­hima is zo’n af­grond. Toch heb­ben som­mi­gen, ge­con­fron­teerd met het on­zeg­ba­re, de dwin­gende plicht ge­voeld om te ge­tui­gen, niet om te ver­kla­ren, maar om de stilte niet het werk van de ver­nie­ti­ging te la­ten vol­tooi­en. In de voor­hoede van deze wa­kers staat Hara Ta­miki (1905-1951), over­le­ven­de, wiens ver­ha­len ver­za­meld on­der de ti­tel Hi­ro­s­hi­ma: zo­mer­bloe­men een van de grond­leg­gende wer­ken vor­men van wat de kri­tiek de “li­te­ra­tuur van de atoom­bom” (gen­baku bun­gaku)1De “li­te­ra­tuur van de atoom­bom” duidt de wer­ken aan die ge­bo­ren zijn uit het trauma van 1945. Ge­dra­gen door over­le­ven­den zo­als Hara Ta­miki en Ôta Yô­ko, werd dit genre lange tijd “als min­der­waar­dig, lo­kaal, do­cu­men­tair be­oor­deeld” door de li­te­raire mi­li­eus. Zijn kracht ligt juist in zijn po­ging om “de gren­zen van de taal, zijn gril­len, zijn te­kor­ten” te be­vra­gen te­gen­over de ver­schrik­king en zich te­ge­lij­ker­tijd in te span­nen om deze te ver­hel­pen, zo­als Ca­ther­ine Pin­guet on­der­streept.
Ver­wor­pen vor­men:
Li­te­ra­tuur van het atoom.
Gem­baku bun­gaku.
zal noe­men. Tri­lo­gie van “een we­reld die niet op­houdt te bran­den2Fo­rest, Phi­lip­pe, “Quelques fleurs pour Hara Ta­mi­ki” (En­kele bloe­men voor Hara Ta­mi­ki), art. cit., het werk — sa­men­ge­steld uit Pre­lude tot de ver­nie­ti­ging (Ka­i­metsu no joky­oku), Zomerbloemen (Natsu no hana) en Ruïnes (Hai­kyo kara) — ver­telt, in drie tij­den, het er­voor, het tij­dens en het er­na.

Een schrijven van de ontploffing

De stijl van Hara is niet die van een be­heerst schrij­ven, maar een “af­da­ling in de fra­giele psy­che van een wan­ho­pige man” ge­con­fron­teerd met af­schu­we­lijk ver­woes­te, bijna on­her­ken­bare land­schap­pen, waar het hem on­mo­ge­lijk lijkt de spo­ren te­rug te vin­den van zijn le­ven zo­als het en­kele ogen­blik­ken eer­der was. Zijn ont­wrichte schrij­ven, dat geen en­kel hou­vast biedt, heeft als de­cor een stad die zelf ver­nie­tigd is, “ver­dwe­nen zon­der spo­ren na te la­ten — be­halve een soort platte laag van puin, as, ver­wron­gen, open­ge­bar­sten, weg­ge­vre­ten din­gen” om de woor­den van Ro­bert Guil­lain te ge­brui­ken, de eer­ste Frans­man ter plaat­se. Het is op dit doek van ver­woes­ting dat Hara af­wis­se­lend “flar­den van on­der­bro­ken exis­ten­ties” pro­jec­teert, dan weer frag­men­ten van her­in­ne­ring die de leeg­tes van een ver­scheurde wer­ke­lijk­heid ko­men vul­len.

Deze sti­lis­ti­sche de­con­struc­tie be­reikt haar hoog­te­punt wan­neer Hara in de po­ë­ti­sche in­voeg­sels een bij­zon­dere vorm van het Ja­pans aan­neemt — de ka­ta­kana’s die ge­woon­lijk voor vreemde woor­den zijn ge­re­ser­veerd, alsof de ge­brui­ke­lijke taal on­ge­schikt was ge­wor­den:

Glin­ste­rende brok­stuk­ken
/ strek­ken zich uit in een uit­ge­strekt land­schap
Hel­dere as
Wie zijn deze ver­brande li­cha­men met rauw vlees?
Vreemde ritme van li­cha­men van dode men­sen
Heeft dit al­les be­staan?
Heeft dit al­les kun­nen be­staan?
Een ogen­blik en er blijft een ge­schon­den we­reld

Ha­ra, Ta­mi­ki, Hi­ro­s­hima : fleurs d’été : ré­cits (Hi­ro­s­hi­ma: zo­mer­bloe­men: ver­ha­len), vert. uit het Ja­pans door Bri­gitte Al­li­oux, Ka­rine Che­sneau en Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fay­ol­le, Ar­les: Ac­tes Sud, coll. “Ba­bel”, 2007.

Ter­wijl Ha­ra, bin­nen in de vuur­oven, dit Dan­teske schouw­spel on­der­ging, pro­beer­den de ver­bijs­terde in­tel­lec­tu­e­len, aan de an­dere kant van de we­reld, de ge­beur­te­nis te door­den­ken. Op 8 au­gus­tus 1945 schreef Al­bert Ca­mus in Combat: “de me­cha­ni­sche be­scha­ving heeft zo­juist haar laat­ste graad van wild­heid be­reikt. Men zal moe­ten kie­zen, in een min of meer na­bije toe­komst, tus­sen col­lec­tieve zelf­moord of het in­tel­li­gente ge­bruik van we­ten­schap­pe­lijke ver­o­ve­rin­gen. In af­wach­ting is het ge­oor­loofd te den­ken dat er enige on­fat­soen­lijk­heid is in het zo vie­ren van een ont­dek­king die zich al­ler­eerst in dienst stelt van de meest for­mi­da­bele ver­nie­ti­gings­woede waar­van de mens blijk heeft ge­ge­ven3Het hoofd­ar­ti­kel van Ca­mus werd ge­pu­bli­ceerd op de voor­pa­gina van de krant Combat slechts twee da­gen na het bom­bar­de­ment en vóór dat van Na­gas­a­ki. Het biedt het exacte te­gen­wicht van de re­ac­tie van een groot deel van de pers, zo­als Le Monde dat de­zelfde dag kopte “Een we­ten­schap­pe­lijke re­vo­lu­tie”. Door te­gen de en­thou­si­as­mes van de tijd in te gaan, dringt Ca­mus zich op als een van de snel­ste en hel­der­ste in­tel­li­gen­ties op het mo­ment van de komst van het nu­cle­aire tijd­perk.. Hara fi­lo­so­feert niet, hij toont; en wat hij toont, is pre­cies deze “vernietigingswoede” als een mes in het vlees zelf van de men­sen ge­plant.

Enkele bloemen op het uitgestrektste der graven

Het cen­trale ver­haal, Zomerbloemen, opent met een in­tieme rouw: “Ik ging de stad in en kocht bloe­men, want ik had be­slo­ten naar het graf van mijn vrouw te gaan”. Voor Hara was het einde van de we­reld al een jaar eer­der be­gon­nen. Hij had zijn vrouw ver­lo­ren, Sa­dae — de per­soon die hem het dier­baarst was — en met haar de zui­verste ge­noe­gens van dit le­ven. De ca­ta­strofe van 6 au­gus­tus 1945 is dus geen breuk die uit het niets op­duikt, maar de mon­ster­lijke ver­ster­king van een per­soon­lijk dra­ma, dat zich ver­mengt met dat, col­lec­tief, van de slacht­of­fers van de atoom­bom en uit­ein­de­lijk pa­ra­doxaal ge­noeg een be­staans­re­den wordt, een ur­gen­tie om te spre­ken. “’Ik moet dit al­les op­schrij­ven’, zei ik bij me­zelf”, zich de moed ge­vend om nog en­kele ja­ren te le­ven. Zijn schrij­ven is niet lan­ger al­leen een klaag­zang te mid­den van de ruï­nes; het ver­an­dert in een ge­denk­te­ken voor Hi­ro­s­hi­ma, en­kele bloe­men voor eeu­wig neer­ge­legd op het uit­ge­strekt­ste der gra­ven; ook in een daad van ver­zet te­gen de stil­tes, of ze nu op­ge­legd zijn door de cen­suur van de Ame­ri­kaanse be­zet­tings­macht4Na de ca­pi­tu­la­tie van 1945 stel­den de Ame­ri­kaanse be­zet­tings­au­to­ri­tei­ten een Press Code in die ge­du­rende ver­schei­dene ja­ren de ver­sprei­ding van te rauwe in­for­ma­tie en ge­tui­ge­nis­sen over de ef­fec­ten van de bom­bar­de­men­ten ver­bood, waar­door de pu­bli­ca­tie van tal­rijke wer­ken, waar­on­der die van Ha­ra, werd ver­traagd. “In stilte lij­den dus”, vat psy­cho­loge Nayla Chi­diac sa­men in haar boek L’É­cri­ture qui gué­rit (Het schrij­ven dat ge­nees­t), dat een heel hoofd­stuk aan Hara wijdt., of ge­bo­ren uit de dis­cri­mi­na­tie je­gens de “ge­a­to­mi­seer­den” (hibakusha), wier stig­mata angst en af­wij­zing op­wek­ten.

Stilte van de doden, stilte van God

Maar deze mis­sie die hem in le­ven hield, ver­plet­terde hem uit­ein­de­lijk. In 1951 te­kent hij een af­scheids­brief, ach­ter­volgd door het spook van een nieuw Hi­ro­s­hima met het uit­bre­ken van de Ko­re­aanse Oor­log: “Het is nu tijd voor mij om te ver­dwij­nen in het on­zicht­ba­re, in de eeu­wig­heid daar­ach­ter”. Kort daarna werpt hij zich voor een trein. Zijn ul­tieme daad was, zo­als No­bel­prijs­win­naar Ôé Ken­za­burô zal schrij­ven, een laat­ste pro­test­kreet “te­gen de blinde dom­heid van het men­se­lijk ge­slacht”.

Wan­neer de stem­men van de ge­tui­gen zwij­gen, vlucht de her­in­ne­ring naar de ob­jec­ten die de mis­daad heeft ach­ter­ge­la­ten. De­cen­nia la­ter wordt pries­ter Mi­chel Quoist bij zijn be­zoek aan het mu­seum van de atoom­bom ge­con­fron­teerd met deze ma­te­ri­ële her­in­ne­ring. Hij wordt ge­trof­fen door het zien van “klok­ken, pen­du­les, wek­kers”, hun wij­zers voor al­tijd be­vro­ren op 8u15: “De tijd staat stil”. Dit aan­grij­pende beeld is mis­schien de meest juiste me­ta­foor voor Ha­ra’s po­ging om het fa­tale ogen­blik te kris­tal­li­se­ren. Het is dit­zelfde beeld dat Quoist een la­pi­dair ge­dicht zal in­spi­re­ren in per­fecte re­so­nan­tie met Hi­ro­s­hi­ma: zo­mer­bloe­men:

On­der­bro­ken volk, uit­ge­wist
/ stof
/ scha­duw
/ nacht
/ niets
Stilte van de do­den
Stilte van God

Waarom zwij­gen jul­lie, do­den? Ik wil jul­lie stem ho­ren!
Schreeuw!
Brul!
Zeg ons dat het on­recht­vaar­dig is!
Zeg ons dat we gek zijn! […]
HET IS NACHT BO­VEN HI­RO­S­HIMA

Quoi­st, Mi­chel, À cœur ou­vert (Met open hart), Pa­rijs: Les Édi­ti­ons ou­vri­è­res, 1981.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Dire l’indicibile: Hiros­hima: fiori d’es­tate di Hara Tamiki

Tradotto dal fran­cese

Ci sono eventi nella storia degli uomini che sem­brano segnare il limite di ciò che il lin­guag­gio può es­primere. L’abisso si apre, e le pa­role, derisorie, pa­iono ar­retrare davanti al­l’or­rore. Hiros­hima è uno di questi abis­si. Ep­pure, di fronte al­l’in­dicibile, al­cuni hanno sen­tito il dovere im­perioso di tes­timoniare, non per spiegare, ma per non lasciare che il silen­zio com­pia l’opera della di­struzione. In prima fila tra questi veglianti sta Hara Tamiki (1905-1951), soprav­vis­suto, i cui rac­conti riuniti sotto il titolo Hiros­hima: fiori d’es­tate cos­tituiscono uno degli atti fon­da­tori di quella che la critica chiamerà la «let­tera­tura della bomba atomica» (gen­baku bun­gaku)1La «let­tera­tura della bomba atomica» designa le opere nate dal trauma del 1945. Por­tato da soprav­vis­suti come Hara Tamiki e Ôta Yôko, questo genere è stato a lungo «giudicato minore, locale, documen­tario» dagli am­bienti let­terari. La sua forza risiede pre­cisamente nel ten­ta­tivo di in­ter­rogare «i limiti del lin­guag­gio, i suoi rischi, le sue man­canze» di fronte al­l’or­rore e di sfor­zarsi al con­tempo di col­mar­li, come sot­tolinea Ca­therine Pin­guet.
Forme riget­ta­te:
Let­tera­tura del­l’a­tomo.
Gem­baku bun­gaku.
. Trilogia «di un mondo che non smette di bruciare»2Forest, Philip­pe, «Quel­ques fleurs pour Hara Tamiki» («Qual­che fiore per Hara Tamiki»), art. cit., l’opera — com­posta da Pre­ludio alla di­struzione (Kaimetsu no jokyoku), Fiori d’es­tate (Na­tsu no hana) e Rovine (Haikyo kara) — nar­ra, in tre tem­pi, il prima, il durante e il dopo.

Una scrittura della deflagrazione

Lo stile di Hara non è quello di una scrit­tura padroneg­gia­ta, ma una «di­scesa nella psi­che fragile di un uomo di­sperato» con­fron­tato a paesaggi spaven­tosamente di­sfat­ti, quasi ir­riconoscibili, dove gli pare im­pos­sibile ritrovare le tracce della sua vita com’era qual­che is­tante prima. La sua scrit­tura di­sloca­ta, che non of­fre al­cun punto di riferimen­to, ha per scenario una città an­ch’essa an­nien­ta­ta, «scom­parsa senza lasciar tracce — se non una sorta di strato piatto di macerie, di ceneri, di cose con­tor­te, squar­cia­te, cor­rose» per ripren­dere le pa­role di Robert Guil­lain, il primo fran­cese sul luogo. È su questa tela di desolazione che Hara pro­ietta ora «bran­delli di esis­tenze in­ter­rotte», ora fram­menti di memoria che ven­gono a col­mare i vuoti di una realtà lacera­ta.

Questa decos­truzione stilis­tica rag­giunge il suo pa­ros­sismo quan­do, negli in­serti poetici, Hara adotta una forma par­ticolare del giap­ponese — i ka­takana abitual­mente riser­vati alle pa­role straniere, come se la lin­gua usuale fosse divenuta inet­ta:

«Detriti scin­til­lanti
/ si di­sten­dono in un vasto paesag­gio
Ceneri chiare
Chi sono questi corpi bruciati dalle carni vive?
Ritmo strano dei corpi di uomini morti
Tutto ciò esis­tet­te?
Tutto ciò ha potuto esis­tere?
Un is­tante e resta un mondo scor­ticato»

Hara, Tamiki, Hiros­hima : fleurs d’été : récits (Hiros­hima: fiori d’es­ta­te: rac­conti), trad. dal giap­ponese di Brigitte Al­lioux, Karine Chesneau e Rose-Marie Makino-Fayol­le, Ar­les: Ac­tes Sud, coll. «Babel», 2007.

Men­tre Hara, al­l’in­terno della for­nace, su­biva questo spet­tacolo dan­tesco, gli in­tel­let­tuali sbalor­diti, al­l’al­tro capo del mon­do, ten­tavano di pen­sare l’even­to. L’8 agosto 1945, Al­bert Camus scriveva su Combat: «la civiltà mec­canica è ap­pena giunta al suo ul­timo grado di bar­barie. Bisognerà scegliere, in un futuro più o meno pros­simo, tra il suicidio col­let­tivo o l’utiliz­zazione in­tel­ligente delle con­quiste scien­tifiche. Nel frat­tem­po, è lecito pen­sare che ci sia qual­che in­decenza nel celebrare così una scoperta che si mette in­nan­zitutto al ser­vizio della più for­midabile furia di di­struzione di cui l’uomo ab­bia dato prova»3L’editoriale di Camus fu pub­blicato in prima pagina del gior­nale Combat solo due giorni dopo il bom­bar­damento e prima di quello di Nagasaki. Of­fre l’esatto con­tral­tare della reazione di gran parte della stam­pa, come Le Monde che titolava lo stesso giorno su «Una rivoluzione scien­tifica». An­dando con­tro­cor­rente ris­petto agli en­tusiasmi d’epoca, Camus s’im­pone come una delle più pronte e lucide in­tel­ligenze al momento del­l’av­vento del­l’era nucleare.. Hara non filosofeg­gia, mos­tra; e ciò che mos­tra è pre­cisamente questa «furia di di­struzione» pian­tata come una lama nella carne stessa degli uomini.

Qualche fiore sulla più vasta delle tombe

Il rac­conto cen­trale, Fiori d’es­tate, si apre su un lutto in­timo: «Uscii in città e com­prai dei fiori, per­ché avevo deciso di an­dare sulla tomba di mia moglie». Per Hara, la fine del mondo era già comin­ciata un anno prima. Aveva perso sua moglie, Sadae — la per­sona più cara al suo cuore — e, con lei, le più pure delizie di questa vita. La ca­tas­trofe del 6 agosto 1945 non è dun­que una rot­tura sorta dal nul­la, ma l’am­plificazione mos­truosa di un dramma per­sonale, che si mescola a quel­lo, col­let­tivo, delle vit­time della bomba atomica e finisce per diven­tare pa­ra­dos­sal­mente una ragione d’es­sere, un’ur­genza di dire. «“Devo lasciare tutto questo per iscrit­to”, mi dissi den­tro di me», dan­dosi il corag­gio di vivere an­cora qual­che an­no. La sua scrit­tura non è più sol­tanto un lamento in mezzo alle rovine; si tramuta in un memoriale di Hiros­hima, qual­che fiore deposto per l’eter­nità sulla più vasta delle tom­be; in un atto di resis­tenza an­che con­tro i silen­zi, che fos­sero im­posti dalla cen­sura delle forze d’oc­cupazione americane4Dopo la ca­pitolazione del 1945, le autorità d’oc­cupazione americane misero in atto un Press Code che proibì per diversi anni la dif­fusione di in­for­mazioni e tes­timonianze troppo crude sugli ef­fetti dei bom­bar­damen­ti, ritar­dando così la pub­blicazione di numerose opere, tra cui quelle di Hara. «Sof­frire in silen­zio, dun­que», rias­sume la psi­cologa Nayla Chidiac nel suo libro L’Écriture qui guérit (La scrit­tura che guarisce), che dedica un in­tero ca­pitolo a Hara., o nati dalla di­scriminazione verso gli «a­tomiz­za­ti» (hibakusha), i cui stigmi generavano paura e rifiuto.

Silenzio dei morti, silenzio di Dio

Ma questa mis­sione che lo man­teneva in vita finì per schiac­ciar­lo. Nel 1951, firma un biglietto d’ad­dio, os­ses­sionato dallo spet­tro di una nuova Hiros­hima con lo scop­pio della guerra di Corea: «È tempo ora per me di scom­parire nel­l’in­visibile, nel­l’eter­nità al di là». Poco dopo, si getta sotto un treno. Il suo gesto ul­timo, come scriverà il pre­mio Nobel Ôé Ken­zaburô, fu un ul­timo grido di protesta «con­tro la stupidità cieca del genere umano».

Quando le voci dei tes­timoni tac­ciono, la memoria si rifugia negli og­getti che il crimine ha lasciato dietro di sé. Decenni più tar­di, è a questa memoria ma­teriale che si con­fronta il sacer­dote Michel Quoist durante la sua visita al museo della bomba atomica. Vi è col­pito dalla visione «di orologi, di pen­dole, di sveglie», le loro lan­cette per sem­pre fis­sate sulle 8:15: «Il tempo è sos­peso». Questa im­magine fol­gorante è forse la più giusta metafora dello sforzo di Hara per cris­tal­liz­zare l’is­tante fa­tidico. È questa stessa im­magine che is­pirerà a Quoist una poesia lapidaria in per­fetta risonanza con Hiros­hima: fiori d’es­tate:

«Popolo in­ter­rot­to, can­cel­lato
/ pol­vere
/ om­bra
/ notte
/ nulla
Silen­zio dei morti
Silen­zio di Dio

Per­ché tacete, mor­ti? Voglio sen­tire la vos­tra voce!
Gridate!
Urlate!
Diteci che è in­gius­to!
Diteci che siamo paz­zi! […]
È NOTTE SU HIROS­HIMA»

Quoist, Michel, À cœur ouvert (A cuore aperto), Pa­rigi: Les Éditions ouvrières, 1981.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

अकथनीय को कहना : हारा तमिकी की हिरोशिमा : ग्रीष्म के फूल

फ्रांसीसी से अनुवादित

मानव इतिहास में कुछ ऐसी घटनाएं होती हैं जो भाषा की अभिव्यक्ति क्षमता की सीमा को चिह्नित करती प्रतीत होती हैं। रसातल खुल जाता है, और शब्द, तुच्छ होकर, भयावहता के सम्मुख पीछे हटते दिखाई देते हैं। हिरोशिमा ऐसे ही रसातलों में से एक है। फिर भी, अकथनीय के सामने, कुछ लोगों ने साक्ष्य देने का अनिवार्य कर्तव्य महसूस किया, व्याख्या करने के लिए नहीं, बल्कि मौन को विनाश के कार्य को पूर्ण न करने देने के लिए। इन प्रहरियों की अग्रिम पंक्ति में हारा तमिकी (1905-1951) खड़े हैं, एक जीवित बचे व्यक्ति, जिनकी कहानियों का संग्रह हिरोशिमा : ग्रीष्म के फूल शीर्षक से उसकी स्थापना करता है जिसे आलोचक “परमाणु बम साहित्य” (गेनबाकु बुंगाकु)1“परमाणु बम साहित्य” 1945 के आघात से उत्पन्न कृतियों को संदर्भित करता है। हारा तमिकी और ओता योको जैसे जीवित बचे लोगों द्वारा प्रस्तुत, इस शैली को लंबे समय तक साहित्यिक हलकों द्वारा “छोटा, स्थानीय, वृत्तचित्रीय” माना गया। इसकी शक्ति ठीक भयावहता के सामने “भाषा की सीमाओं, इसकी अनिश्चितताओं, इसकी कमियों” पर प्रश्न उठाने के प्रयास में निहित है और साथ ही उन्हें दूर करने का प्रयास करती है, जैसा कि कैथरीन पिंग्वेट रेखांकित करती हैं।
अस्वीकृत रूप:
परमाणु का साहित्य।
गेम्बाकु बुंगाकु
कहेंगे। “एक ऐसी दुनिया की त्रयी जो जलना बंद नहीं करती2फॉरेस्ट, फिलिप, “हारा तमिकी के लिए कुछ फूल”, उपर्युक्त लेख।, यह कृति — विनाश की प्रस्तावना (काइमेत्सु नो जोक्योकु), ग्रीष्म के फूल (नात्सु नो हाना) और खंडहर (हाइक्यो कारा) से मिलकर बनी — तीन कालों में पहले, दौरान और बाद का वर्णन करती है।

विस्फोट का लेखन

हारा की शैली एक नियंत्रित लेखन की नहीं है, बल्कि भयानक रूप से विकृत, लगभग अपरिचित परिदृश्यों का सामना करने वाले “एक हताश व्यक्ति की नाजुक मानसिकता में अवतरण” है, जहां उसे कुछ क्षण पहले जैसा उसका जीवन था उसके निशान ढूंढना असंभव लगता है। उसका विखंडित लेखन, जो कोई संदर्भ बिंदु प्रदान नहीं करता, एक स्वयं नष्ट हुए शहर को पृष्ठभूमि बनाता है, “बिना कोई निशान छोड़े गायब — सिवाय मलबे, राख, मुड़ी हुई, फटी हुई, क्षयग्रस्त चीजों की एक प्रकार की सपाट परत के” रॉबर्ट गिलेन के शब्दों में, जो घटनास्थल पर पहुंचने वाले पहले फ्रांसीसी थे। इस वीरानी के कैनवास पर हारा कभी “बाधित अस्तित्वों के चिथड़े” प्रक्षेपित करते हैं, कभी एक फटी हुई वास्तविकता के शून्य को भरने वाले स्मृति के अंश।

यह शैलीगत विघटन अपने चरम पर पहुंचता है जब, काव्यात्मक प्रविष्टियों में, हारा जापानी भाषा का एक विशेष रूप अपनाते हैं — काटाकाना जो सामान्यतः विदेशी शब्दों के लिए आरक्षित होते हैं, मानो सामान्य भाषा अक्षम हो गई हो:

चमकते मलबे
/ एक विशाल परिदृश्य में फैलते हैं
स्वच्छ राख
कच्चे मांस वाले ये जले हुए शरीर कौन हैं?
मृत मनुष्यों के शरीरों की विचित्र लय
क्या यह सब अस्तित्व में था?
क्या यह सब अस्तित्व में हो सकता था?
एक क्षण और एक छिली हुई दुनिया रह जाती है

हारा, तमिकी, Hiroshima : fleurs d’été : récits (हिरोशिमा : ग्रीष्म के फूल : कहानियां), फ्रांसीसी अनुवाद ब्रिजिट एलियू, करीन शेस्नो और रोज़-मैरी माकिनो-फायोल, आर्ल : एक्त सुद, संग्रह “बाबेल”, 2007।

जबकि हारा, भट्टी के अंदर, इस नारकीय दृश्य को झेल रहे थे, दुनिया के दूसरे छोर पर स्तब्ध बुद्धिजीवी घटना को समझने का प्रयास कर रहे थे। 8 अगस्त 1945 को, अल्बेर कामू ने कॉम्बैट में लिखा: “यांत्रिक सभ्यता अपनी बर्बरता की अंतिम सीमा पर पहुंच गई है। कमोबेश निकट भविष्य में, सामूहिक आत्महत्या या वैज्ञानिक विजयों के बुद्धिमत्तापूर्ण उपयोग के बीच चुनना होगा। इस बीच, यह सोचना उचित है कि ऐसी खोज का जश्न मनाने में कुछ अशिष्टता है जो सबसे पहले विनाश के उस सबसे भयानक क्रोध की सेवा में लगती है जिसका मनुष्य ने प्रदर्शन किया है3कामू का संपादकीय बमबारी के केवल दो दिन बाद और नागासाकी से पहले कॉम्बैट अखबार के पहले पृष्ठ पर प्रकाशित हुआ था। यह प्रेस के एक बड़े हिस्से की प्रतिक्रिया का सटीक विपरीत प्रस्तुत करता है, जैसे ले मोंड जिसने उसी दिन “एक वैज्ञानिक क्रांति” पर शीर्षक दिया था। युग के उत्साह के विरुद्ध जाकर, कामू परमाणु युग के आगमन के क्षण में सबसे त्वरित और सबसे स्पष्ट बुद्धि के रूप में स्थापित होते हैं।। हारा दर्शन नहीं करते, वे दिखाते हैं; और जो वे दिखाते हैं, वह ठीक यही “विनाश का क्रोध” है जो मनुष्यों के मांस में ही एक ब्लेड की तरह धंसा है।

सबसे विशाल कब्र पर कुछ फूल

केंद्रीय कथा, ग्रीष्म के फूल, एक व्यक्तिगत शोक से शुरू होती है: “मैं शहर में निकला और फूल खरीदे, क्योंकि मैंने अपनी पत्नी की कब्र पर जाने का निर्णय लिया था”। हारा के लिए, दुनिया का अंत एक साल पहले ही शुरू हो गया था। उन्होंने अपनी पत्नी, सादाए — अपने हृदय की सबसे प्रिय व्यक्ति — को खो दिया था, और उसके साथ, इस जीवन के सबसे शुद्ध आनंद। 6 अगस्त 1945 की तबाही इसलिए शून्य से उत्पन्न कोई विच्छेद नहीं है, बल्कि एक व्यक्तिगत त्रासदी का राक्षसी विस्तार है, जो परमाणु बम के पीड़ितों की सामूहिक त्रासदी के साथ मिल जाती है और विरोधाभासी रूप से अस्तित्व का कारण, कहने की तात्कालिकता बन जाती है। “’मुझे यह सब लिखित में छोड़ना चाहिए’, मैंने अपने आप से कहा”, कुछ और वर्षों तक जीने का साहस देते हुए। उनका लेखन अब केवल खंडहरों के बीच एक विलाप नहीं है; यह हिरोशिमा का एक स्मारक बन जाता है, सबसे विशाल कब्र पर अनंतकाल के लिए रखे गए कुछ फूल; मौन के विरुद्ध प्रतिरोध का एक कार्य भी, चाहे वह अमेरिकी कब्जे की सेना की सेंसरशिप41945 की आत्मसमर्पण के बाद, अमेरिकी कब्जे के अधिकारियों ने एक प्रेस कोड स्थापित किया जिसने कई वर्षों तक बमबारी के प्रभावों पर बहुत कच्ची जानकारी और गवाहियों के प्रसार को प्रतिबंधित कर दिया, इस प्रकार हारा की कृतियों सहित कई कृतियों के प्रकाशन में देरी हुई। “इसलिए मौन में पीड़ित होना”, मनोवैज्ञानिक नायला चिडियाक अपनी पुस्तक L’Écriture qui guérit (चंगा करने वाला लेखन) में सारांशित करती हैं, जो हारा को एक पूरा अध्याय समर्पित करती है। द्वारा लगाया गया हो, या “परमाणुकृत” (हिबाकुशा) के प्रति भेदभाव से उत्पन्न हुआ हो, जिनके कलंक ने भय और अस्वीकृति को जन्म दिया।

मृतकों का मौन, ईश्वर का मौन

लेकिन यह मिशन जो उन्हें जीवित रखता था अंततः उन्हें कुचल गया। 1951 में, कोरियाई युद्ध की शुरुआत के साथ एक नए हिरोशिमा के भूत से आतंकित होकर, उन्होंने एक विदाई पत्र पर हस्ताक्षर किए: “अब मेरे लिए अदृश्य में, परे की शाश्वतता में विलुप्त होने का समय है”। कुछ समय बाद, वे एक ट्रेन के नीचे कूद गए। उनका अंतिम कार्य, जैसा कि नोबेल पुरस्कार विजेता ओए केंज़ाबुरो लिखेंगे, “मानव जाति की अंधी मूर्खता के विरुद्ध” विरोध की अंतिम चीख थी।

जब गवाहों की आवाज़ें चुप हो जाती हैं, स्मृति उन वस्तुओं में शरण लेती है जिन्हें अपराध ने पीछे छोड़ दिया है। दशकों बाद, परमाणु बम संग्रहालय की अपनी यात्रा के दौरान पादरी मिशेल क्वॉइस्ट इस भौतिक स्मृति का सामना करते हैं। वे “घड़ियों, पेंडुलम घड़ियों, अलार्म घड़ियों” के दृश्य से प्रभावित होते हैं, उनकी सुइयां हमेशा के लिए 8:15 पर रुकी हुई: “समय निलंबित है”। यह मार्मिक छवि शायद निर्णायक क्षण को क्रिस्टलीकृत करने के हारा के प्रयास का सबसे सटीक रूपक है। यही वह छवि है जो क्वॉइस्ट को हिरोशिमा : ग्रीष्म के फूल के साथ पूर्ण अनुनाद में एक संक्षिप्त कविता लिखने के लिए प्रेरित करेगी:

बाधित, मिटाया गया लोग
/ धूल
/ छाया
/ रात
/ शून्यता
मृतकों का मौन
ईश्वर का मौन

तुम चुप क्यों हो, मृतकों? मैं तुम्हारी आवाज़ सुनना चाहता हूं!
चिल्लाओ!
चीखो!
हमें बताओ कि यह अन्याय है!
हमें बताओ कि हम पागल हैं! […]
हिरोशिमा पर रात है

क्वॉइस्ट, मिशेल, À cœur ouvert (खुले दिल से), पेरिस : लेज़ एडिसियों उव्रिएर, 1981।

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Dizer o indizível: Hi­roshi­ma: flo­res de ve­rão de Hara Tamiki

Tra­du­zido do fran­cês

Há acon­te­ci­men­tos na his­tó­ria dos ho­mens que pa­re­cem mar­car o li­mite do que a lin­gua­gem pode ex­pri­mir. O abismo abre-se, e as pa­la­vras, ir­ri­só­ri­as, pa­re­cem re­cuar pe­rante o hor­ror. Hi­roshima é um des­ses abis­mos. No en­tan­to, face ao in­di­zí­vel, al­guns sen­ti­ram o de­ver im­pe­ri­oso de tes­te­mu­nhar, não para ex­pli­car, mas para não dei­xar o si­lên­cio com­ple­tar a obra da des­trui­ção. Na pri­meira li­nha des­ses vi­gi­lan­tes en­con­tra-se Hara Ta­miki (1905-1951), so­bre­vi­ven­te, cu­jos re­la­tos reu­ni­dos sob o tí­tulo Hi­roshi­ma: flo­res de ve­rão cons­ti­tuem um dos atos fun­da­do­res da­quilo que a crí­tica de­no­mi­nará a «li­te­ra­tura da bomba ató­mi­ca» (gen­baku bun­gaku)1A «li­te­ra­tura da bomba ató­mi­ca» de­signa as obras nas­ci­das do trau­ma­tismo de 1945. Le­vado por so­bre­vi­ven­tes como Hara Ta­miki e Ôta Yô­ko, este gé­nero foi du­rante muito tempo «jul­gado me­nor, lo­cal, do­cu­men­tal» pe­los meios li­te­rá­ri­os. A sua força re­side pre­ci­sa­mente na sua ten­ta­tiva de in­ter­ro­gar «os li­mi­tes da lin­gua­gem, os seus aca­sos, as suas fal­tas» face ao hor­ror e de se es­for­çar ao mesmo tempo por col­ma­tá-las, como su­bli­nha Cathe­rine Pin­guet.
For­mas re­jei­ta­das:
Li­te­ra­tura do áto­mo.
Gem­baku bun­gaku.
. Tri­lo­gia «de um mundo que não acaba de ar­der»2Fo­rest, Phi­lip­pe, «Quel­ques fleurs pour Hara Ta­mi­ki» (Al­gu­mas flo­res para Hara Ta­mi­ki), art. cit., a obra — com­posta por Pre­lú­dio à des­trui­ção (Kai­metsu no jokyoku), Flo­res de ve­rão (Natsu no hana) e Ruínas (Haikyo kara) — re­la­ta, em três tem­pos, o an­tes, o du­rante e o de­pois.

Uma escrita da deflagração

O es­tilo de Hara não é o de uma es­crita do­mi­na­da, mas uma «des­cida à psi­que frá­gil de um ho­mem de­ses­pe­rado» con­fron­tado com pai­sa­gens ter­ri­vel­mente des­fei­tas, quase ir­re­co­nhe­cí­veis, onde lhe pa­rece im­pos­sí­vel re­en­con­trar os ves­tí­gios da sua vida tal como era al­guns ins­tan­tes an­tes. A sua es­crita des­lo­ca­da, que não ofe­rece qual­quer re­fe­rên­cia, tem como ce­ná­rio uma ci­dade ela pró­pria ani­qui­la­da, «de­sa­pa­re­cida sem dei­xar rasto — se­não uma es­pé­cie de ca­mada plana de es­com­bros, de cin­zas, de coi­sas tor­ci­das, re­ben­ta­das, roí­das» para re­to­mar as pa­la­vras de Ro­bert Guil­lain, o pri­meiro fran­cês no lo­cal. É so­bre esta tela de de­so­la­ção que Hara pro­jeta ora «far­ra­pos de exis­tên­cias in­ter­rom­pi­das», ora frag­men­tos de me­mó­ria vindo col­ma­tar os va­zios de uma re­a­li­dade di­la­ce­ra­da.

Esta des­cons­tru­ção es­ti­lís­tica atinge o seu pa­ro­xismo quan­do, nas in­ser­ções poé­ti­cas, Hara adota uma forma par­ti­cu­lar do ja­po­nês — os ka­ta­ka­nas ha­bi­tu­al­mente re­ser­va­dos às pa­la­vras es­tran­gei­ras, como se a lín­gua usual se ti­vesse tor­nado inep­ta:

«Des­tro­ços cin­ti­lan­tes
/ es­ti­ram-se numa vasta pai­sa­gem
Cin­zas cla­ras
Quem são es­tes cor­pos quei­ma­dos com car­nes vi­vas?
Ritmo es­tra­nho dos cor­pos de ho­mens mor­tos
Tudo isto exis­tiu?
Tudo isto pôde exis­tir?
Um ins­tante e resta um mundo es­fo­lado»

Ha­ra, Ta­mi­ki, Hi­roshima : fleurs d’été : ré­cits (Hi­roshi­ma: flo­res de ve­rão: re­la­tos), trad. do ja­po­nês por Bri­gitte Al­li­oux, Ka­rine Ches­neau e Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fayol­le, Ar­les: Ac­tes Sud, col. «Ba­bel», 2007.

En­quanto Ha­ra, no in­te­rior da for­na­lha, so­fria este es­pe­tá­culo dan­tes­co, os in­te­lec­tu­ais es­tu­pe­fac­tos, no ou­tro ex­tremo do mun­do, ten­ta­vam pen­sar o acon­te­ci­men­to. A 8 de agosto de 1945, Al­bert Ca­mus es­cre­via em Combat: «a ci­vi­li­za­ção me­câ­nica acaba de atin­gir o seu úl­timo grau de sel­va­ja­ria. Vai ser pre­ciso es­co­lher, num fu­turo mais ou me­nos pró­xi­mo, en­tre o sui­cí­dio co­le­tivo ou a uti­li­za­ção in­te­li­gente das con­quis­tas ci­en­tí­fi­cas. En­tre­tan­to, é per­mi­tido pen­sar que há al­guma in­de­cên­cia em ce­le­brar as­sim uma des­co­berta que se põe pri­meiro ao ser­viço da mais for­mi­dá­vel raiva de des­trui­ção de que o ho­mem deu pro­vas»3O edi­to­rial de Ca­mus foi pu­bli­cado na pri­meira pá­gina do jor­nal Combat ape­nas dois dias de­pois do bom­bar­de­a­mento e an­tes do de Na­ga­sa­ki. Ofe­rece o exato con­trapé da re­a­ção de grande parte da im­pren­sa, tal como Le Monde que ti­tu­lava no mesmo dia so­bre «Uma re­vo­lu­ção ci­en­tí­fi­ca». Ao ir con­tra os en­tu­si­as­mos de épo­ca, Ca­mus im­põe-se como uma das mais pron­tas e das mais lú­ci­das in­te­li­gên­cias no mo­mento do ad­vento da era nu­cle­ar.. Hara não fi­lo­so­fa, mos­tra; e o que mos­tra é pre­ci­sa­mente esta «raiva de des­trui­ção» cra­vada como uma lâ­mina na pró­pria carne dos ho­mens.

Algumas flores sobre a mais vasta das sepulturas

O re­lato cen­tral, Flo­res de ve­rão, abre-se so­bre um luto ín­ti­mo: «Saí à ci­dade e com­prei flo­res, pois ti­nha de­ci­dido ir à se­pul­tura da mi­nha mu­lher». Para Ha­ra, o fim do mundo já ti­nha co­me­çado um ano an­tes. Ti­nha per­dido a sua mu­lher, Sa­dae — a pes­soa mais que­rida do seu co­ra­ção — e, com ela, as mais pu­ras de­lí­cias desta vi­da. A ca­tás­trofe de 6 de agosto de 1945 não é por­tanto uma ru­tura sur­gida do na­da, mas a am­pli­fi­ca­ção mons­tru­osa de um drama pes­so­al, que se mis­tura com o drama co­le­tivo das ví­ti­mas da bomba ató­mica e acaba por se tor­nar pa­ra­do­xal­mente uma ra­zão de ser, uma ur­gên­cia de di­zer. «“Devo dei­xar tudo isto por es­cri­to”, disse para mim mesmo», dan­do-se a co­ra­gem de vi­ver ainda al­guns anos. A sua es­crita já não é ape­nas um la­mento no meio das ruí­nas; trans­for­ma-se num me­mo­rial de Hi­roshi­ma, al­gu­mas flo­res de­po­si­ta­das para a eter­ni­dade so­bre a mais vasta das se­pul­tu­ras; num ato de re­sis­tên­cia tam­bém con­tra os si­lên­ci­os, se­jam eles im­pos­tos pela cen­sura das for­ças de ocu­pa­ção ame­ri­ca­nas4Após a ca­pi­tu­la­ção de 1945, as au­to­ri­da­des de ocu­pa­ção ame­ri­ca­nas im­ple­men­ta­ram um Press Code que proi­biu du­rante vá­rios anos a di­fu­são de in­for­ma­ções e de tes­te­mu­nhos de­ma­si­ado crus so­bre os efei­tos dos bom­bar­de­a­men­tos, atra­sando as­sim a pu­bli­ca­ção de nu­me­ro­sas obras, in­cluindo as de Ha­ra. «So­frer em si­lên­cio, por­tanto», re­sume a psi­có­loga Nayla Chi­diac na sua obra L’É­cri­ture qui gué­rit (A es­crita que cu­ra), que con­sa­gra um ca­pí­tulo in­teiro a Ha­ra., ou nas­ci­dos da dis­cri­mi­na­ção con­tra os «a­to­mi­za­dos» (hibakusha), cu­jos es­tig­mas en­gen­dra­vam medo e re­jei­ção.

Silêncio dos mortos, silêncio de Deus

Mas esta mis­são que o man­ti­nha vivo aca­bou por es­ma­gá-lo. Em 1951, as­sina uma pa­la­vra de adeus, as­som­brado pelo es­pec­tro de uma nova Hi­roshima com o de­sen­ca­dear da guerra da Co­reia: «É tempo agora de de­sa­pa­re­cer no in­vi­sí­vel, na eter­ni­dade para além». Pouco de­pois, ati­ra-se sob um com­boio. O seu gesto úl­ti­mo, como es­cre­verá o pré­mio No­bel Ôé Ken­za­burô, foi um úl­timo grito de pro­testo «con­tra a es­tu­pi­dez cega do gé­nero hu­mano».

Quando as vo­zes das tes­te­mu­nhas se ca­lam, a me­mó­ria re­fu­gi­a-se nos ob­je­tos que o crime dei­xou para trás. Dé­ca­das mais tar­de, é a esta me­mó­ria ma­te­rial que se con­fronta o pa­dre Mi­chel Quoist du­rante a sua vi­sita ao mu­seu da bomba ató­mi­ca. É atin­gido pela vi­são «de re­ló­gi­os, de pên­du­los, de des­per­ta­do­res», os seus pon­tei­ros para sem­pre fi­xos nas 8h15: «O tempo está sus­penso». Esta ima­gem im­pres­si­o­nante é tal­vez a mais justa me­tá­fora do es­forço de Hara para cris­ta­li­zar o ins­tante fa­tí­di­co. É esta mesma ima­gem que ins­pi­rará a Quoist um po­ema la­pi­dar em per­feita res­so­nân­cia com Hi­roshi­ma: flo­res de ve­rão:

«Povo in­ter­rom­pi­do, apa­gado
/ po­eira
/ som­bra
/ noite
/ nada
Si­lên­cio dos mor­tos
Si­lên­cio de Deus

Por­que vos ca­lais, os mor­tos? Quero ou­vir a vossa voz!
Gritem!
Uivem!
Di­gam-nos que é in­jus­to!
Di­gam-nos que so­mos lou­cos! […]
FAZ NOITE SO­BRE HI­ROSHIMA»

Quoist, Mi­chel, À cœur ou­vert (De co­ra­ção aber­to), Pa­ris: Les Édi­ti­ons ou­vriè­res, 1981.