politique et littérature

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

オウィディウスの『悲歌』と『黒海便り』、または黒海沿岸のローマ

フランス語からの翻訳

昔々、アウグストゥスの治世下に、自分が恵まれていると思える男がいた。プブリウス・オウィディウス・ナソ、通称オウィディウスである。ラテン詩の黄金時代に流行の詩人となり、lusor amorum(恋愛の歌い手)として、その軽妙な筆はローマを征服し、詩を作る彼の才能は驚異的だった。「私は散文で書こうとしたが、言葉は自然と韻律に収まり、私が書いたものは詩になってしまった」。財産、生まれ、著名な友人、カピトリヌスの丘に隣接する家、このローマ騎士階級の男にはかつてないほど確実で快適な生活を楽しむために必要なものは何一つ欠けていなかった。

しかし、紀元8年のある朝、ローマが目覚めたとき、不吉な知らせが街中を駆け巡った。当時五十歳だった詩神の寵児が、皇帝の護衛とともに出発したばかりだというのだ。どこか温暖な海岸での優雅な隠居生活のためではなく、帝国の極限、黒海の不親切な岸辺にある凍てつく町トミス1現在のルーマニアのコンスタンツァ。へのrelegatio(居住指定)2relegatio(居住指定)は、exilium(流刑)に似ているものの、法的に区別されていた:市民権の喪失も財産の没収も伴わなかった。この二つの点で恩赦を受けたオウィディウスは、同時代人が彼を流刑者と呼ぶのは誤用であることを明確にするよう心がけていた:quippe relegatus, non exul, dicor in illo(私は流刑者ではなく、単に追放されたと言われている)。しかし、名誉の点でしかない区別を守ることに何の意味があるだろうか?彼自身もそれから自由になった:a patria fugi victus et exul ego(敗北し逃亡者の私は、祖国から流刑となった);exul eram(私は流刑中だった)。のためだった。3カピトリヌスの丘に最後の挨拶をしながら、流刑者はゲーテが永遠の都からの自身の出発の際に自分のものとする次の別れの言葉を述べた:「私の家にとても近いこの荘厳な神殿に住む偉大な神々よ、私の目がもはや見ることのないもの;[…]私が去らなければならないあなた方、[…]どうか、カエサルの憎しみから私を解放してください;私が去る際にお願いする唯一の恩寵です。この神聖な人に、どのような過ちが私を誘惑したかを伝え、私の過失が決して犯罪ではなかったことを知らせてください」。

失寵の謎

アウグストゥスの意志のみによる、裁判なしのこのrelegatioの原因は何だったのか、そして、この君主がローマとその宮廷からこれほど偉大な詩人を奪い、ゲタエ人の土地に追放する理由は何だったのか?これは誰も知らないし、永遠に知ることはないだろう。オウィディウスはcarmen et error(詩と軽率な行為)について言及し、謎めいた口調でつぶやいている:

ああ!なぜ私は見てはならないものを見たのか?なぜ私の目は罪を犯したのか?なぜ私は軽率にも、決して知るべきでなかったことを知ってしまったのか?

オウィディウス『流刑中のオウィディウスの哀歌[第1巻、悲歌の哀歌]』(Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes])、ジャン・マラン・ド・ケルヴィラール訳、ラテン語より。パリ:ドゥーリー・フィス、1723年。

10年前に出版された『恋愛術』がcarmenすなわち公式の口実だったとしても、errorすなわち真の過ちは詩人の墓に封印された謎のまま残っている:

オウィディウスの罪は間違いなくオクタウィウス[アウグストゥス]の家族の中で何か恥ずべきものを見たことだった[…]。学者たちは、彼がアウグストゥスが若い少年といるのを見たのか[…];それとも、アウグストゥスが他の男の子を身ごもった状態で結婚した皇后リウィアの腕の中で何人かの侍従を見たのか;それとも、皇帝アウグストゥスが娘や孫娘と何かをしているのを見たのか;あるいは、皇帝アウグストゥスがもっと悪いことをしているのを見たのか、torva tuentibus hircis[山羊たちの険しい視線の下で]、決定していない。

ヴォルテール『ヴォルテール全集』第45B巻[…]オウィディウスについて、ソクラテスについて[…](Œuvres complètes de Voltaire, vol. 45B, […] D’Ovide, de Socrate […])。オックスフォード:ヴォルテール財団、2010年。

二千年前の秘密を何としても推測しようとする人々の数多くの奇妙な仮説は忘れよう。流刑の苦しみの中で、孤独の嘆きの中で、オウィディウスは詩以外に頼るものを見つけず、自分に恨みを抱いた皇帝をなだめるために詩を全て使ったことを知れば十分である。「神々は時に心を動かされる」と彼は自分に言い聞かせた。そこから『悲歌』(Tristia4却下された形式:
Les Cinq Livres des Tristes(悲歌の五巻)。
Tristium libri quinque (V)
De Tristibus libri quinque (V)
と『黒海便り』(Epistulæ ex Ponto5却下された形式:
Lettres du Pont(黒海からの手紙)。
Élégies écrites dans la province de Pont(ポントゥス地方で書かれた哀歌)。
Les Quatre Livres d’épîtres écrites dans la province de Pont(ポントゥス地方で書かれた書簡の四巻)。
Ponticæ epistolæ
De Ponto libri quatuor (IV)
が生まれた。

永遠の冬の記録:トミスの悲劇

流刑中のオウィディウスの哀歌は、家族から遠く離れ、かつて最も愛すべき代表者だった文明から遠く離れて失われた男の日記である。ローマに残った妻や友人たち、そして無慈悲な権力に向けた長い嘆きで、その権力から彼は無駄に寛大さを待っている。トミスは「苦さに満ちた土地」として現れ、永遠の冬の風と雹に常に打たれ、ワインでさえ「寒さで石化し」、斧で切らなければならない氷に固まってしまう。詩人はそこで完全な異邦人として感じている。野蛮な言葉とゲタエ人の恐ろしい叫び声の中でラテン語を話すことを忘れつつある囚人:

彼らは互いに共通の言語で話し合うが、私は身振りと合図でしか自分を理解させることができない。私はここで野蛮人として扱われ、[これらの]生意気なゲタエ人はラテン語の言葉を笑う。

オウィディウス『流刑中のオウィディウスの哀歌[第1巻、悲歌の哀歌]』(Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes])、ジャン・マラン・ド・ケルヴィラール訳、ラテン語より。パリ:ドゥーリー・フィス、1723年。

逆境に立ち向かって

オウィディウスはこれほど残酷な逆境に耐えるために必要な勇気をどこから汲み取ったのか?執筆から:

[もしあなたが]私がここで何をしているか尋ねるなら、私は表面的にはあまり有用ではないように見える研究に従事していると答えるでしょう。しかし、それでも私にとっては有用性があります。たとえそれが私の不幸を忘れさせるだけだとしても、それは些細な利点ではありません。これほど不毛な畑を耕いて、少なくとも何か実りを得ることができれば幸せです。

オウィディウス『流刑中のオウィディウスの哀歌、第2巻、黒海の哀歌』(Les Élégies d’Ovide pendant son exil, t. II, Élégies pontiques)、ジャン・マラン・ド・ケルヴィラール訳、ラテン語より。パリ:ドゥーリー、1726年。

さらに、かつてのローマのダンディは完全に消え去ったわけではない。優雅さ、洗練された表現、堅実というより独創的な比較は、時に過度になるまで持続している。クインティリアヌスはすでに彼を自分の不幸よりもamator ingenii sui(自分の天才を愛する者)として判断していた。大セネカによると、オウィディウスは「自分の詩の中で過剰なものを知っていた」が、それを受け入れていた:「彼は、美点が時に顔をより美しくすることがあると言っていた」。自分の思考に何らかの工夫を凝らし、何らかの「美点」を与えるというフランス風のこの一貫性 —「まるで私たちの間に生まれたようだ」と翻訳者ジャン・マラン・ド・ケルヴィラールは記している— は彼の個性の最終的な印であり、首都からの距離が芸術家を滅ぼすことを拒む公然の拒否である。そして、この距離を一種の死として何度も描写した後、彼は最終的に黒海沿岸にローマを見出し、こう結論付ける:「運命が私を置いた国は私にとってローマの代わりとなるべきだ。私の不幸な詩神はこの劇場に満足している[…]:それが強力な神の望みである。6諦めたというより覚悟を決めた彼は、ユゴーがするように、自分の扉の鴨居にEXILIUM VITA EST(流刑は人生である、または人生は流刑である)と刻むまでには至らなかった。

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

Die Tristes und die Pon­ti­schen Briefe, oder Rom am Ufer des Schwarzen Meeres

Aus dem Fran­zö­si­schen über­setzt

Es war ein­mal, un­ter der Herr­schaft des Au­gus­tus, ein Mann, der sich für glü­ck­lich hal­ten konn­te: Pu­blius Ovi­dius Naso, ge­nannt Ovid. Als Mo­de­dich­ter im schö­nen Jahr­hun­dert der la­tei­ni­schen Po­e­sie, lu­sor amorum (Sän­ger der Lieb­schaf­ten), hatte seine scherz­hafte Fe­der Rom er­obert, und seine Leich­tig­keit, Verse zu ma­chen, grenzte ans Wun­der­ba­re: „ich ver­suchte in Prosa zu schrei­ben, aber die Worte füg­ten sich so ge­nau ins Vers­maß, dass das, was ich schrieb, Verse wa­ren“. Ver­mö­gen, Ge­burt, be­rühmte Freun­de, ein Haus ne­ben dem Ka­pi­tol – nichts fehlte die­sem rö­mi­schen Rit­ter, der ein si­che­re­res und be­que­me­res Le­ben ge­noss als je zu­vor.

Den­noch durch­lief ei­nes Mor­gens im Jahr 8 un­se­rer Zeit­rech­nung, als Rom er­wach­te, eine un­heil­volle Nach­richt die Stra­ßen: Das Lieb­lings­kind der Mu­sen, da­mals fünf­zig­jäh­rig, war so­eben un­ter kai­ser­li­cher Es­korte ab­ge­reist. Nicht zu ei­nem gol­de­nen Ru­he­stand an ir­gend­ei­nem mil­den Ge­sta­de, son­dern zu ei­ner relegatio (Ver­ban­nung)1Die relegatio (Ver­ban­nung) un­ter­schied sich, ob­wohl sie dem exilium (E­xil) äh­nel­te, recht­lich da­von: Sie führte we­der zum Ver­lust der Staats­bür­ger­schaft noch zur Be­schlag­nahme der Gü­ter. Ovid, dem man in die­sen bei­den Punk­ten Gnade ge­währt hat­te, ach­tete dar­auf zu prä­zi­sie­ren, dass er nur miss­bräuch­lich von sei­nen Zeit­ge­nos­sen als Exi­lier­ter be­zeich­net wur­de: quippe re­le­ga­tus, non ex­ul, di­cor in illo (es heißt nicht, dass ich ver­bannt bin, son­dern nur re­le­gier­t). Aber wozu eine Un­ter­schei­dung be­ach­ten, die er nur aus Eh­ren­punkt mach­te? Er selbst hat sich da­von be­freit: a pa­tria fugi vic­tus et exul ego (ich Be­sieg­ter und Flücht­ling sehe mich aus mei­nem Va­ter­land ver­bannt); exul eram (ich war im Exil). nach Tomi2Das heu­tige Con­stanța in Ru­mä­ni­en., ei­nem ei­si­gen Städt­chen an der äu­ßers­ten Grenze des Rei­ches, an den un­wirt­li­chen Ufern des Schwa­r­zen Mee­res.3Als er ein letz­tes Mal das Ka­pi­tol grüß­te, sprach der Ver­bannte die­sen Ab­schied aus, den Goe­the sich beim ei­ge­nen Ab­schied von der Ewi­gen Stadt zu ei­gen ma­chen wird: „Große Göt­ter, die ihr die­sen er­ha­be­n­en, mei­nem Haus so na­hen Tem­pel be­wohnt, und den meine Au­gen fortan nicht mehr se­hen wer­den; […] ihr, die ich ver­las­sen muss, […] be­freit mich, ich flehe euch an, vom Hass Cä­sars; das ist die ein­zige Gna­de, die ich von euch beim Ab­schied er­bit­te. Sagt die­sem gött­li­chen Mann, wel­cher Irr­tum mich ver­führt hat, und lasst ihn wis­sen, dass mein Feh­ler nie­mals ein Ver­bre­chen war“.

Das Geheimnis der Ungnade

Was war die Ur­sa­che die­ser relegatio ohne Ur­teil, al­lein durch den Wil­len des Au­gus­tus, und wel­chen Grund hatte die­ser Für­st, Rom und sei­nen Hof ei­nes so gro­ßen Dich­ters zu be­rau­ben, um ihn bei den Ge­ten ein­zu­sper­ren? Das weiß man nicht und wird man nie­mals wis­sen. Ovid er­wähnt ein car­men et er­ror (ein Ge­dicht und eine Un­vor­sich­tig­keit), rät­sel­haft mur­melnd:

Ach! warum habe ich ge­se­hen, was ich nicht se­hen durf­te? Warum sind meine Au­gen schul­dig ge­wor­den? Warum schließ­lich habe ich durch meine Un­vor­sich­tig­keit er­fah­ren, was ich nie­mals hätte wis­sen sol­len?

Ovi­de. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes] (Die Ele­gien Ovids wäh­rend sei­nes Exils [Bd. I, Ele­gien der Tris­tes]), übers. aus dem La­tei­ni­schen von Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris: d’Houry fils, 1723.

Wenn Die Lie­bes­kunst, ein Jahr­zehnt zu­vor ver­öf­fent­licht, das carmen oder der of­fi­zi­elle Vor­wand war, bleibt der error oder die wahre Schuld ein im Grab des Dich­ters ver­sie­gel­tes Rät­sel:

Das Ver­bre­chen Ovids be­stand un­be­streit­bar dar­in, et­was Schänd­li­ches in der Fa­mi­lie des Oc­ta­vius ge­se­hen zu ha­ben […]. Die Ge­lehr­ten ha­ben nicht ent­schie­den, ob er Au­gus­tus mit ei­nem jun­gen Kna­ben ge­se­hen hatte […]; oder ob er ir­gend­ei­nen Stall­knecht in den Ar­men der Kai­se­rin Li­via ge­se­hen hat­te, die die­ser Au­gus­tus schwan­ger von ei­nem an­de­ren ge­hei­ra­tet hat­te; oder ob er die­sen Kai­ser Au­gus­tus mit sei­ner Toch­ter oder En­ke­lin be­schäf­tigt ge­se­hen hat­te; oder schließ­lich, ob er die­sen Kai­ser Au­gus­tus bei et­was Schlim­me­rem ge­se­hen hat­te, torva tu­en­ti­bus hir­cis [un­ter den fins­te­ren Bli­cken der Bö­cke].

Vol­taire. Œu­vres com­plètes de Vol­tai­re, vol. 45B, […] D’O­vi­de, de So­crate […] (Vol­tai­res Ge­samt­wer­ke, Bd. 45B, […] Über Ovid, über So­kra­tes […]). Ox­ford: Vol­taire Foun­da­ti­on, 2010.

Ver­ges­sen wir also die ebenso zahl­rei­chen wie selt­sa­men Hy­po­the­sen de­rer, die um je­den Preis ein zwei­t­au­send­jäh­ri­ges Ge­heim­nis er­ra­ten wol­len. Es ge­nügt zu wis­sen, dass Ovid in den Qua­len des Exils, in den Schluch­zern der Ein­sam­keit, keine an­dere Zu­flucht fand als seine Po­e­sie, und dass er sie ganz dazu ver­wen­de­te, einen Kai­ser zu be­sänf­ti­gen, des­sen Groll er sich zu­ge­zo­gen hat­te. „Die Göt­ter las­sen sich manch­mal er­wei­chen“, sagte er sich. Dar­aus ent­stan­den die Tristes (Tristia)4Ver­wor­fene For­men:
Les Cinq Li­vres des Tris­tes (Die fünf Bü­cher der Tris­tes).
Tris­tium li­bri quin­que (V).
De Tris­ti­bus li­bri quin­que (V).
und die Pon­ti­schen Briefe (Epi­stulæ ex Ponto)5Ver­wor­fene For­men:
Lett­res du Pont (Briefe vom Pon­tus).
Élé­gies écri­tes dans la pro­vince de Pont (In der Pro­vinz Pon­tus ge­schrie­bene Ele­gien).
Les Qua­tre Li­vres d’épîtres écri­tes dans la pro­vince de Pont (Die vier Bü­cher der in der Pro­vinz Pon­tus ge­schrie­be­nen Brie­fe).
Pon­ticæ epis­tolæ.
De Ponto li­bri qua­tuor (IV).
.

Chronik eines ewigen Winters: Das Drama von Tomi

Die Ele­gien Ovids wäh­rend sei­nes Exils sind das Ta­ge­buch ei­nes Man­nes, ver­lo­ren fern der Sei­nen, fern ei­ner Zi­vi­li­sa­ti­on, de­ren lie­bens­wür­digs­ter Ver­tre­ter er einst war; eine lange Kla­ge, ge­rich­tet an seine Gat­tin, an seine in Rom ver­blie­be­nen Freunde und an eine un­er­bitt­li­che Macht, von der er ver­geb­lich Milde er­war­tet. Tomi prä­sen­tiert sich dort als ein „Land vol­ler Bit­ter­keit“, stets ge­schla­gen von den Win­den und vom Ha­gel ei­nes ewi­gen Win­ters, und wo selbst der Wein, „vom Frost ver­stei­nert“, zu Eis er­starrt, das man mit der Axt zer­schla­gen muss. Der Dich­ter fühlt sich dort als ab­so­lu­ter Frem­der; ein Ge­fan­ge­ner, der das La­tein­spre­chen ver­lernt in­mit­ten ba­r­ba­ri­scher Worte und schreck­li­cher Schreie der Ge­ten:

sie un­ter­hal­ten sich un­ter­ein­an­der in ei­ner ih­nen ge­mein­sa­men Spra­che; ich aber kann mich nur durch Ges­ten und Zei­chen ver­ständ­lich ma­chen; ich gelte hier als Ba­r­bar, und [die­se] un­ver­schäm­ten Ge­ten la­chen über die la­tei­ni­schen Wor­te.

Ovi­de. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes] (Die Ele­gien Ovids wäh­rend sei­nes Exils [Bd. I, Ele­gien der Tris­tes]), übers. aus dem La­tei­ni­schen von Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris: d’Houry fils, 1723.

Angesichts der Widrigkeiten

Wo­her nahm Ovid den Mut, der nö­tig war, um ein so grau­sa­mes Un­g­lück zu er­tra­gen? Aus dem Schrei­ben:

[Wenn Sie mich] fra­gen, was ich hier tue, werde ich Ih­nen sa­gen, dass ich mich mit Stu­dien be­schäf­ti­ge, die dem An­schein nach we­nig nütz­lich sind, die aber den­noch ih­ren Nut­zen für mich ha­ben; und wenn sie nur dazu dien­ten, mich mein Un­g­lück ver­ges­sen zu las­sen, wäre das kein ge­rin­ger Vor­teil: nur zu glü­ck­lich, wenn ich durch die Be­a­r­bei­tung ei­nes so un­frucht­ba­ren Fel­des we­nigs­tens ei­nige Früchte dar­aus zie­he.

Ovi­de. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil, t. II, Élé­gies pon­ti­ques (Die Ele­gien Ovids wäh­rend sei­nes Exils, Bd. II, Pon­ti­sche Ele­gien), übers. aus dem La­tei­ni­schen von Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris: d’Hou­ry, 1726.

Im Üb­ri­gen ist der ehe­ma­lige rö­mi­sche Dandy nicht völ­lig ver­schwun­den: Ele­ganz, ge­suchte Wen­dun­gen, mehr geist­rei­che als so­lide Ver­glei­che be­ste­hen fort, manch­mal bis zum Über­maß. Schon Quin­ti­lian ur­teil­te, er sei we­ni­ger mit sei­nen ei­ge­nen Lei­den be­schäf­tigt als ama­tor in­ge­nii sui (ver­liebt in sein ei­ge­nes Ge­ni­e). Laut Se­neca dem Äl­te­ren kannte Ovid „das Über­schwäng­li­che in sei­nen Ver­sen“, ar­ran­gierte sich aber da­mit: „Er sag­te, dass eine Ge­stalt manch­mal durch ein Schön­heits­fleck­chen viel hüb­scher ge­macht werde“. Diese Be­stän­dig­keit, sei­nen Ge­dan­ken eine ge­wisse Wen­dung, ein ge­wis­ses „Schönheitsfleckchen“ zu ge­ben, auf fran­zö­si­sche Art – „man könnte fast sa­gen, er sei un­ter uns ge­bo­ren“, be­merkt der Über­set­zer Jean Ma­rin de Ker­vil­lars – ist das letzte Zei­chen sei­ner Per­sön­lich­keit, die er­klärte Wei­ge­rung, die Ent­fer­nung von der Haupt­stadt den Künst­ler ver­nich­ten zu las­sen. Und nach­dem er diese Ent­fer­nung so oft als eine Art Tod be­schrie­ben hat, fin­det er schließ­lich Rom am Ufer des Schwa­r­zen Mee­res und schließt: „das Land, wo­hin mich das Schick­sal ge­stellt hat, muss mir als Rom gel­ten. Meine un­g­lü­ck­li­che Muse be­gnügt sich mit die­sem The­a­ter […]: so ist der gute Wille ei­nes mäch­ti­gen Got­tes.6Re­si­gnier­ter als ent­schlos­sen ging er nicht so weit, wie Hugo über seine Tür zu schrei­ben: EXI­LIUM VITA EST (DAS EXIL IST DAS LE­BEN oder DAS LE­BEN IST EIN EXIL).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

«Скорбные элегии» и «Понтийские послания», или Рим на берегах Чёрного моря

Пе­ре­ве­дено с фран­цуз­ского

Жил-был во вре­мена прав­ле­ния Ав­гу­ста че­ло­век, ко­то­рый мог счи­тать себя осчаст­лив­лен­ным судь­бой: Publius Ovidius Naso, име­ну­е­мый Ови­ди­ем. Мод­ный поэт в зо­ло­той век ла­тин­ской по­э­зии, lusor amorum (пе­вец лю­бви), его иг­ри­вое перо по­ко­рило Рим, а лёг­кость в сло­же­нии сти­хов гра­ни­чила с чу­дом: «я ста­рался пи­сать про­зой, но слова сами со­бой ло­жи­лись в раз­мер так точ­но, что всё на­пи­сан­ное мною ока­зы­ва­лось сти­хами». Бо­гат­ство, знат­ное про­ис­хо­жде­ние, про­слав­лен­ные дру­зья, дом подле Ка­пи­то­лия — ни­чего не не­до­ста­вало этому рим­скому всад­ни­ку, на­сла­ждав­ше­муся жиз­нью бо­лее обес­пе­чен­ной и ком­форт­ной, чем ко­гда-ли­бо.

И всё же од­на­жды утром 8 года на­шей эры, ко­гда Рим про­бу­дил­ся, по ули­цам раз­не­слась зло­ве­щая весть: лю­би­мец муз, ко­то­рому то­гда ис­пол­ни­лось пять­де­сят, только что от­был под им­пе­ра­тор­ским кон­во­ем. Не для зо­ло­той от­ставки на ка­ком-ни­будь бла­го­дат­ном по­бе­ре­жье, но для relegatio (с­сылки на по­се­ле­ние)1Relegatio (с­сылка на по­се­ле­ни­е), хотя и по­хо­дила на exilium (из­гна­ни­е), юри­ди­че­ски от него от­ли­ча­лась: она не влекла за со­бой ни по­тери гра­ждан­ства, ни кон­фи­ска­ции иму­ще­ства. Ови­дий, ко­то­рому была да­ро­вана ми­лость по этим двум пунк­там, за­бот­ливо уточ­нял, что лишь по зло­упо­треб­ле­нию его со­вре­мен­ники на­зы­вали его из­гнан­ни­ком: quippe relegatus, non exul, dicor in illo (го­во­рится не то, что я из­гнан, но только что со­слан). Но к чему со­блю­дать раз­ли­чие, ко­то­рое он де­лал только ради че­сти? Он сам от него осво­бо­дил­ся: a patria fugi victus et exul ego (я, по­бе­ждён­ный и бег­лец, вижу себя из­гнан­ным из оте­че­ства); exul eram (я был в из­гна­ни­и). в Томы2Ны­неш­няя Кон­станца в Ру­мы­нии., ле­дя­ное за­хо­лу­стье на крайнем ру­беже им­пе­рии, на не­го­сте­при­им­ных бе­ре­гах Чёр­ного мо­ря.3Про­ща­ясь в по­след­ний раз с Ка­пи­то­ли­ем, из­гнан­ник про­изнёс это про­ща­ние, ко­то­рое Гёте сде­лает своим в мо­мент соб­ствен­ного отъезда из Веч­ного го­ро­да: «Ве­ли­кие Бо­ги, оби­та­ю­щие в этом ав­гу­стейшем хра­ме, столь близ­ком к мо­ему до­му, и ко­то­рых мои глаза от­ныне больше не уви­дят; […] вы, ко­то­рых я дол­жен по­ки­нуть, […] осво­бо­дите ме­ня, молю вас, от не­на­ви­сти Це­за­ря; это един­ствен­ная ми­лость, ко­то­рую я прошу у вас, ухо­дя. Ска­жите этому бо­же­ствен­ному му­жу, ка­кое за­блу­жде­ние меня со­блаз­ни­ло, и дайте ему знать, что моя вина ни­ко­гда не была пре­ступ­ле­нием».

Тайна опалы

Ка­кова была при­чина этой relegatio без су­да, по един­ствен­ной воле Ав­гу­ста, и ка­кое осно­ва­ние имел этот пра­ви­тель ли­шить Рим и свой двор столь ве­ли­кого по­эта, чтобы за­то­чить его среди ге­тов? Этого не знают и ни­ко­гда не узна­ют. Ови­дий упо­ми­нает carmen et error (сти­хо­тво­ре­ние и не­осто­рож­ность), за­га­дочно нашёп­ты­вая:

«Ах! за­чем я уви­дел то, что не дол­жен был ви­деть? По­чему мои глаза стали ви­нов­ны­ми? По­че­му, на­ко­нец, по своей не­осто­рож­но­сти я узнал то, что ни­ко­гда не дол­жен был знать?»

Ови­дий. Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (Эле­гии Ови­дия во время его из­гна­ния [т. I, Скорб­ные эле­ги­и]), пер. с лат. Жан Ма­рен де Кер­вийар. Па­риж: д’У­ри-сын, 1723.

Если «На­ука лю­бви», опуб­ли­ко­ван­ная де­ся­ти­ле­тием ра­нее, была carmen или офи­ци­аль­ным пред­ло­гом, то error или ис­тин­ная вина остаётся за­гад­кой, за­пе­ча­тан­ной в мо­гиле по­эта:

«Пре­ступ­ле­ние Ови­дия не­со­мненно за­клю­ча­лось в том, что он уви­дел не­что по­стыд­ное в се­мье Ок­та­вия […]. Учё­ные мужи не ре­ши­ли, ви­дел ли он Ав­гу­ста с юным маль­чи­ком […]; или ви­дел ка­ко­го-то ко­ню­шего в объ­я­тиях им­пе­ра­трицы Ли­вии, на ко­то­рой этот Ав­густ же­нил­ся, ко­гда она была бе­ре­менна от дру­го­го; или ви­дел этого им­пе­ра­тора Ав­гу­ста, за­ня­того со своей до­че­рью или внуч­кой; или, на­ко­нец, ви­дел этого им­пе­ра­тора Ав­гу­ста, де­ла­ю­щего не­что худ­шее, torva tuentibus hircis [под ко­сыми взгля­дами коз­лов].»

Воль­тер. Œuvres complètes de Voltaire, vol. 45B, […] D’Ovide, de Socrate […] (Пол­ное со­бра­ние со­чи­не­ний Воль­те­ра, т. 45B, […] Об Ови­дии, о Со­крате […]). Окс­форд: Voltaire Foundation, 2010.

За­бу­дем же ги­по­те­зы, столь же мно­го­чис­лен­ные, сколь и стран­ные, тех, кто во что бы то ни стало хо­чет раз­га­дать тайну двух ты­ся­че­ле­тий. До­ста­точно знать, что в му­ках из­гна­ния, в ры­да­ниях оди­но­че­ства Ови­дий не нашёл иного при­бе­жи­ща, кроме своей по­э­зии, и что он упо­тре­бил её це­ли­ком на то, чтобы уми­ло­сти­вить им­пе­ра­то­ра, чью злобу он на­влёк на се­бя. «Боги ино­гда поз­во­ляют себя уми­ло­сти­вить», — го­во­рил он се­бе. От­сюда ро­ди­лись «Скорб­ные эле­гии» (Tristia)4От­верг­ну­тые фор­мы:
Les Cinq Livres des Tristes (Пять книг скорб­ных эле­гий).
Tristium libri quinque (V).
De Tristibus libri quinque (V).
и «Пон­тийские по­сла­ния» (Epistulæ ex Ponto)5От­верг­ну­тые фор­мы:
Lettres du Pont (Письма с Пон­та).
Élégies écrites dans la province de Pont (Эле­гии, на­пи­сан­ные в про­вин­ции Пон­т).
Les Quatre Livres d’épîtres écrites dans la province de Pont (Че­тыре книги по­сла­ний, на­пи­сан­ных в про­вин­ции Пон­т).
Ponticæ epistolæ.
De Ponto libri quatuor (IV).
.

Хроника вечной зимы: Драма Том

Эле­гии Ови­дия пе­ри­ода из­гна­ния — это днев­ник че­ло­ве­ка, по­те­рян­ного вдали от своих близ­ких, вдали от ци­ви­ли­за­ции, чьим наи­бо­лее лю­без­ным пред­ста­ви­те­лем он не­ко­гда был; дол­гий плач, об­ра­щён­ный к су­пру­ге, к дру­зьям, остав­шимся в Ри­ме, и к не­умо­ли­мой вла­сти, от ко­то­рой он тщетно ждёт ми­ло­сер­дия. Томы пред­стают в них как «зем­ля, пол­ная го­речи», вечно из­би­ва­е­мая вет­рами и гра­дом веч­ной зи­мы, где даже ви­но, «ока­ме­нев­шее от хо­лода», за­сты­вает во льду, ко­то­рый при­хо­дится ру­бить то­по­ром. Поэт чув­ствует себя там аб­со­лют­ным чу­же­зем­цем; уз­ни­ком, ра­зу­чи­ва­ю­щимся го­во­рить по-ла­тыни среди вар­вар­ских слов и ужас­ных кри­ков ге­тов:

«они об­ща­ются друг с дру­гом на язы­ке, ко­то­рый им общ; но я могу объ­яс­ниться только же­стами и зна­ка­ми; я счи­та­юсь здесь вар­ва­ром, и [эти] дерз­кие геты сме­ются над ла­тин­скими сло­ва­ми.»

Ови­дий. Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (Эле­гии Ови­дия во время его из­гна­ния [т. I, Скорб­ные эле­ги­и]), пер. с лат. Жан Ма­рен де Кер­вийар. Па­риж: д’У­ри-сын, 1723.

Перед лицом невзгод

Где Ови­дий чер­пал му­же­ство, не­об­хо­ди­мое для то­го, чтобы вы­но­сить столь же­сто­кие не­взго­ды? В пись­ме:

«[Е­сли вы] спро­сите ме­ня, что я здесь де­лаю, я вам ска­жу, что за­ни­ма­юсь на­у­ка­ми, на вид до­вольно бес­по­лез­ны­ми, но ко­то­рые тем не ме­нее имеют для меня свою поль­зу; и если бы они слу­жили только то­му, чтобы за­ста­вить меня за­быть мои не­сча­стья, это было бы не­ма­лым пре­иму­ще­ством: слиш­ком счаст­лив я, если, воз­де­лы­вая столь бес­плод­ное по­ле, я из­влеку из него хотя бы ка­кой-то плод.»

Ови­дий. Les Élégies d’Ovide pendant son exil, t. II, Élégies pontiques (Эле­гии Ови­дия во время его из­гна­ния, т. II, Пон­тийские эле­ги­и), пер. с лат. Жан Ма­рен де Кер­вийар. Па­риж: д’У­ри, 1726.

Впро­чем, преж­ний рим­ский денди не ис­чез пол­но­стью: изя­ще­ство, изыс­кан­ные обо­ро­ты, срав­не­ния бо­лее остро­ум­ные, чем осно­ва­тель­ные, со­хра­ня­ют­ся, по­рой до из­быт­ка. Уже Квин­ти­лиан счи­тал его ме­нее за­ня­тым соб­ствен­ными не­сча­стья­ми, чем amator ingenii sui (в­лю­блён­ным в соб­ствен­ный ге­ний). По сло­вам Се­не­ки-стар­ше­го, Ови­дий знал «то, что было из­бы­точ­ным в его сти­хах», но ми­рился с этим: «Он го­во­рил, что лицо ино­гда ста­но­вится на­много кра­си­вее бла­го­даря ро­динке». Это по­сто­ян­ство в при­да­нии не­ко­то­рого изящ­ного обо­рота своим мыс­лям, не­кой «родинки», на фран­цуз­ский ма­нер — «можно по­чти ска­зать, что он ро­дился среди нас», от­ме­чает пе­ре­вод­чик Жан Ма­рен де Кер­вийар — яв­ля­ется по­след­ней пе­ча­тью его лич­но­сти, от­кры­тым от­ка­зом поз­во­лить уда­ле­нию от сто­лицы уни­что­жить ху­дож­ни­ка. И по­сле того как он столь ча­сто опи­сы­вал эту удалён­ность как не­кий род смер­ти, он в конце кон­цов на­хо­дит Рим на бе­ре­гах Чёр­ного мо­ря, за­клю­чая: «стра­на, где судьба меня по­ме­сти­ла, должна за­ме­нить мне Рим. Моя не­счаст­ная муза до­воль­ству­ется этим те­ат­ром […]: та­кова до­брая воля мо­гу­ще­ствен­ного Бо­га.»6Бо­лее сми­рив­ший­ся, чем ре­ши­тель­ный, он не до­шёл до то­го, чтобы на­чер­тать на при­то­локе своей две­ри, как это сде­лает Гю­го, EXILIUM VITA EST (ИЗ­ГНА­НИЕ — ЭТО ЖИЗНЬ или ЖИЗНЬ — ЭТО ИЗ­ГНА­НИ­Е).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

الأحزان والبونتية، أو روما على شواطئ البحر الأسود

مترجم من الفرنسية

كان ياما كان، في عهد أغسطس، رجلٌ كان يمكنه أن يعتبر نفسه مُنعَماً عليه: بوبليوس أوفيديوس ناسو، المعروف بأوفيد. شاعرٌ رائج في العصر الجميل للشعر اللاتيني، lusor amorum (مُنشد الأحاويل الغرامية)، قلمه المرح كان قد فتح روما وسهولته في نظم الأبيات كانت من العجائب: «حاولتُ أن أكتب نثراً، لكن الكلمات كانت تأتي وتنتظم بدقة في الوزن، حتى أن ما كنت أكتبه كان شعراً». الثروة، النسب، الأصدقاء اللامعون، منزلٌ يجاور الكابيتول، لم يكن ينقص شيء لهذا الفارس الروماني الذي كان يتمتع بحياة أكثر أماناً وراحة من أي وقت مضى.

ومع ذلك، في صباح من العام 8 ميلادي، عندما استيقظت روما، انتشر خبرٌ مشؤوم في الشوارع: الطفل المدلل للإلهامات الشعرية، وكان حينها في الخمسين من عمره، كان قد رحل تحت حراسة إمبراطورية. ليس إلى معتزل ذهبي على شاطئ لطيف، بل إلى relegatio (إقامة جبرية)1relegatio (الإقامة الجبرية)، رغم أنها تشبه exilium (المنفى)، كانت تختلف عنها قانونياً: لم تكن تنطوي على فقدان الجنسية أو مصادرة الممتلكات. أوفيد، الذي عُفي عنه في هذين الأمرين، كان حريصاً على توضيح أنه بإساءة الاستخدام يصفه معاصروه بالمنفي: quippe relegatus, non exul, dicor in illo (لا يُقال أنني منفي، بل مُبعد فقط). لكن ما فائدة مراعاة تمييز لم يكن يفعله إلا من أجل نقطة شرف؟ هو نفسه تحرر منه: a patria fugi victus et exul ego (أنا مهزوم وهارب، أرى نفسي منفياً من وطني)؛ exul eram (كنت في المنفى). في توميس2كونستانتسا الحالية في رومانيا.، بلدة جليدية في أقصى حدود الإمبراطورية، على الشواطئ غير المضيافة للبحر الأسود.3عند توديع الكابيتول للمرة الأخيرة، نطق المنفي بهذه الوداعات التي سيجعلها غوته خاصته عند رحيله من المدينة الخالدة: «آلهة عظيمة تسكنون هذا المعبد الأوغسطي القريب جداً من منزلي، والذي لن تراه عيناي بعد الآن؛ […] أنتم الذين يجب أن أتركهم، […] أعفوني، أتوسل إليكم، من كراهية قيصر؛ هذه هي النعمة الوحيدة التي أطلبها منكم عند المغادرة. قولوا لهذا الرجل الإلهي أي خطأ أغواني، واجعلوه يعرف أن خطأي لم يكن أبداً جريمة».

لغز السقوط من النعمة

ما كان سبب هذه relegatio بدون محاكمة، بإرادة أغسطس وحده، وما السبب الذي دفع هذا الأمير لحرمان روما وبلاطه من شاعر عظيم كهذا ونفيه عند الغيتيين؟ هذا ما نجهله وسنظل نجهله إلى الأبد. أوفيد يشير إلى carmen et error (قصيدة وخطأ)، همساً بلغز:

«آه! لماذا رأيت ما لم يكن يجب أن أراه؟ لماذا أصبحت عيناي مذنبتين؟ لماذا أخيراً، بتهوري، عرفتُ ما لم يكن يجب أن أعرفه أبداً؟»

أوفيد. Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (مرثيات أوفيد أثناء منفاه [المجلد الأول، مرثيات الأحزان])، ترجمة من اللاتينية بقلم جان مارين دو كيرفيلار. باريس: دوري الابن، 1723.

إذا كان فن الحب، المنشور قبل عقد من الزمان، هو carmen أو الذريعة الرسمية، فإن error أو الخطأ الحقيقي يبقى لغزاً مختوماً في قبر الشاعر:

«جريمة أوفيد كانت بلا شك أنه رأى شيئاً مخزياً في عائلة أوكتافيوس […]. لم يحسم العلماء إن كان قد رأى أغسطس مع صبي صغير […]؛ أو إن كان قد رأى فارساً ما بين أحضان الإمبراطورة ليفيا، التي تزوجها أغسطس وهي حامل من آخر؛ أو إن كان قد رأى الإمبراطور أغسطس هذا مشغولاً مع ابنته أو حفيدته؛ أو أخيراً إن كان قد رأى الإمبراطور أغسطس هذا يفعل شيئاً أسوأ، torva tuentibus hircis [تحت نظرات التيوس الشرسة].»

فولتير. Œuvres complètes de Voltaire, vol. 45B, […] D’Ovide, de Socrate […] (الأعمال الكاملة لفولتير، المجلد 45ب، […] عن أوفيد، عن سقراط […]). أكسفورد: مؤسسة فولتير، 2010.

فلننسَ إذن الفرضيات الكثيرة والغريبة لأولئك الذين يريدون بأي ثمن أن يخمنوا سراً عمره ألفي عام. يكفي أن نعرف أن أوفيد، في عذاب المنفى، في نحيب العزلة، لم يجد موارد أخرى غير شعره، واستخدمه بالكامل لاستمالة إمبراطور جلب على نفسه ضغينته. «الآلهة تلين أحياناً»، كان يقول لنفسه. من هنا وُلدت الأحزان (Tristia)4الأشكال المرفوضة:
الكتب الخمسة للأحزان.
Tristium libri quinque (V).
De Tristibus libri quinque (V).
والبونتية (Epistulæ ex Ponto)5الأشكال المرفوضة:
رسائل من البونت.
مرثيات مكتوبة في مقاطعة بونت.
الكتب الأربعة للرسائل المكتوبة في مقاطعة بونت.
Ponticæ epistolæ.
De Ponto libri quatuor (IV).
.

سجل شتاء أبدي: مأساة توميس

مرثيات أوفيد أثناء منفاه هي يوميات رجل ضائع بعيداً عن أهله، بعيداً عن حضارة كان في الماضي أكثر ممثليها لطفاً؛ نواح طويل موجه إلى زوجته، إلى أصدقائه الذين بقوا في روما وإلى سلطة لا ترحم ينتظر رحمتها عبثاً. توميس تظهر بمظهر «أرض مليئة بالمرارة»، دائماً ما تضربها الرياح والبَرَد من شتاء أبدي، وحيث حتى النبيذ، «المتحجر من البرد»، يتجمد إلى جليد يجب قطعه بالفأس. الشاعر يشعر فيها بأنه غريب مطلق؛ سجين ينسى التحدث باللاتينية وسط كلمات بربرية وصرخات الغيتيين المروعة:

«يتحدثون مع بعضهم البعض بلغة مشتركة بينهم؛ أما أنا، فلا أستطيع أن أُفهم نفسي إلا بالإشارات والعلامات؛ أُعتبر هنا بربرياً، و[هؤلاء] الغيتيون الوقحون يسخرون من الكلمات اللاتينية.»

أوفيد. Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes] (مرثيات أوفيد أثناء منفاه [المجلد الأول، مرثيات الأحزان])، ترجمة من اللاتينية بقلم جان مارين دو كيرفيلار. باريس: دوري الابن، 1723.

في وجه المحنة

من أين استمد أوفيد الشجاعة اللازمة لتحمل محنة قاسية كهذه؟ من الكتابة:

«[إذا] سألتموني عما أفعله هنا، سأخبركم أنني أشغل نفسي بدراسات قد تبدو قليلة الفائدة ظاهرياً، ولكنها مع ذلك لها فائدة بالنسبة لي؛ وحتى لو لم تخدم إلا في جعلي أنسى مصائبي، فلن تكون فائدة ضئيلة: سعيد جداً إذا، بزراعة حقل عقيم كهذا، حصلت منه على الأقل على بعض الثمار.»

أوفيد. Les Élégies d’Ovide pendant son exil, t. II, Élégies pontiques (مرثيات أوفيد أثناء منفاه، المجلد الثاني، المرثيات البونتية)، ترجمة من اللاتينية بقلم جان مارين دو كيرفيلار. باريس: دوري، 1726.

وفي الباقي، الأنيق الروماني السابق لم يختفِ تماماً: الأناقة، السمات المتكلفة، المقارنات الأكثر براعة منها صلابة تستمر، أحياناً حتى الإفراط. كوينتيليان كان يحكم عليه بالفعل بأنه أقل انشغالاً بمصائبه الخاصة، من كونه amator ingenii sui (عاشق عبقريته الخاصة). وفقاً لسينيكا الأب، كان أوفيد يعرف «ما كان مفرطاً في أبياته»، لكنه كان يتقبل ذلك: «كان يقول أن الوجه يصبح أحياناً أكثر جمالاً بشامة». هذا الثبات في إعطاء لمسة ما لأفكاره، «شامة جمال» ما، على الطريقة الفرنسية - «يكاد المرء يقول أنه وُلد بيننا»، يلاحظ المترجم جان مارين دو كيرفيلار - هي العلامة النهائية لشخصيته، الرفض المُعلن للسماح للبُعد عن العاصمة بإفناء الفنان. وبعد أن وصف هذا البُعد مراراً كنوع من الموت، ينتهي به الأمر بإيجاد روما على شاطئ البحر الأسود، خاتماً: «البلد الذي وضعني فيه القدر يجب أن يحل محل روما. إلهامي التعيس يكتفي بهذا المسرح […]: هذه هي مشيئة إله قدير.»6أكثر استسلاماً من عزماً، لم يذهب إلى حد كتابة على عتبة بابه، كما سيفعل هوغو، EXILIUM VITA EST (المنفى هو الحياة أو الحياة منفى).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

Las Tristes y las Pónticas, o Roma a orillas del Mar Negro

Tra­ducido del fran­cés

Érase una vez, bajo el rei­nado de Augus­to, un hom­bre que po­día creerse col­ma­do: Pu­blius Ovidius Naso, lla­mado Ovidio. Poeta de moda en el be­llo siglo de la poesía la­ti­na, lu­sor amo­rum (can­tor de los amo­res), su pluma jugue­tona ha­bía con­quis­tado Roma y su fa­ci­li­dad para ha­cer ver­sos era prodigio­sa: «in­ten­taba es­cribir en prosa, pero las pa­la­bras ve­nían a co­lo­carse tan jus­ta­mente en la me­di­da, que lo que es­cribía eran ver­sos». For­tu­na, na­ci­mien­to, amigos ilus­tres, una casa co­lin­dante con el Capito­lio, nada le fal­taba a este ca­ba­llero ro­mano que dis­frutaba de una vida más se­gura y más cómoda que nun­ca.

Sin em­bar­go, una ma­ñana del año 8 de nues­tra era, cuando Roma des­per­tó, una si­nies­tra no­ti­cia re­co­rrió las ca­lles: el niño que­rido de las mu­sas, en­ton­ces cin­cuen­tón, aca­baba de par­tir bajo es­colta im­pe­rial. No ha­cia un re­tiro do­rado en al­guna ribera cle­men­te, sino ha­cia una relegatio (a­sig­na­ción a re­siden­cia)1La relegatio (a­sig­na­ción a re­siden­cia), aun­que pa­re­cién­dose al exilium (e­xi­lio), se dis­tin­guía de él ju­rídi­ca­men­te: no con­llevaba ni pér­dida de la ciu­da­da­nía ni con­fis­ca­ción de bienes. Ovidio, a quien se ha­bía he­cho gra­cia en es­tos dos as­pec­tos, te­nía cui­dado de pre­ci­sar que era por abuso que sus con­tem­po­rá­neos lo ca­lifi­ca­ban de exi­lia­do: quippe rele­ga­tus, non exul, di­cor in illo (no se dice que esté exi­lia­do, sino so­la­mente rele­ga­do). Pero ¿para qué ob­ser­var una dis­tin­ción que no ha­cía más que por punto de ho­nor? Él mismo se ha libe­rado de ella: a pa­tria fugi vic­tus et exul ego (yo ven­cido y fugiti­vo, me veo exi­liado de mi pa­tria); exul eram (es­taba en el exi­lio). en To­mes2La ac­tual Cons­tanza en Ru­ma­nía., al­dea gla­cial en el ext­remo límite del im­pe­rio, a ori­llas inhós­pitas del Mar Ne­gro.3Salu­dando una úl­tima vez el Capito­lio, el exi­liado pro­nun­ció es­tos adio­ses que Goe­the hará suyos en el mo­mento de su pro­pia par­tida de la Ciu­dad eter­na: «Gran­des Dio­ses que ha­bitáis este tem­plo augusto tan ve­cino de mi ca­sa, y que mis ojos de ahora en adelante no ve­rán más; […] vo­so­t­ros a quie­nes es ne­ce­sa­rio que deje, […] des­car­gad­me, os sup­li­co, del odio del Cé­sar; es la única gra­cia que os pido al par­tir. De­cid a ese hom­bre divino qué error me se­dujo, y ha­cedle co­no­cer que mi falta nunca fue un cri­men».

El Misterio de la desgracia

¿Cuál fue la causa de esta relegatio sin jui­cio, por la sola vo­lun­tad de Augus­to, y qué ra­zón tuvo este prín­cipe para pri­var a Roma y a su corte de tan gran poeta para con­fi­narlo en­tre los ge­tas? Es lo que se ig­nora y lo que se ig­no­rará siem­pre. Ovidio evoca un car­men et error (un poema y una im­pruden­cia), mur­murando enig­má­ti­ca­men­te:

«¡Ah! ¿por qué vi lo que no debía ver? ¿Por qué mis ojos se vol­vie­ron cul­pa­bles? ¿Por qué, en fin, por mi im­pruden­cia, co­nocí lo que nunca debía co­no­cer?»

Ovidio. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (Las Ele­gías de Ovidio du­rante su exi­lio [t. I, Ele­gías de las Tris­tes]), trad. del la­tín por Jean Ma­rin de Ker­vi­llars. Pa­rís: d’Houry fils, 1723.

Si El Arte de amar, pu­bli­cado una década an­tes, fue el carmen o el pre­texto ofi­cial, el error o la falta ver­da­dera per­ma­nece un enigma se­llado en la tumba del poe­ta:

«El cri­men de Ovidio era in­con­tes­ta­ble­mente ha­ber visto algo ver­gon­zoso en la fa­mi­lia de Oc­tavio […]. Los doc­tos no han de­cidido si ha­bía visto a Augusto con un joven mu­cha­cho […]; o si ha­bía visto a al­gún es­cu­dero en­tre los bra­zos de la em­pe­ra­triz Li­via, con quien ese Augusto se ha­bía ca­sado es­tando ella en­cinta de ot­ro; o si ha­bía visto a ese em­pe­ra­dor Augusto ocupado con su hija o su nie­ta; o fi­nal­mente si ha­bía visto a ese em­pe­ra­dor Augusto ha­ciendo algo peor, torva tuen­ti­bus hir­cis [bajo las mi­ra­das tor­vas de los ma­chos ca­bríos].»

Vol­tai­re. Œuvres com­plètes de Vol­tai­re, vol. 45B, […] D’Ovide, de So­c­rate […] (Obras com­ple­tas de Vol­tai­re, vol. 45B, […] De Ovidio, de Só­c­ra­tes […]). Oxford: Vol­taire Foun­da­tion, 2010.

Ol­vide­mos pues las hipóte­sis tan nu­me­rosas como ext­ra­ñas de quie­nes quie­ren a cual­quier pre­cio adivi­nar un se­creto de dos mi­le­nios. Basta con sa­ber que, en los tor­men­tos del exi­lio, en los so­llo­zos del ais­la­mien­to, Ovidio no en­contró otro re­curso que su poesía, y que la em­pleó en­tera para aman­sar a un em­pe­ra­dor del que se ha­bía atraído el ren­cor. «Los Dio­ses se dejan a ve­ces do­ble­gar», se de­cía. De ahí na­cie­ron las Tristes (Tristia)4For­mas re­cha­za­das:
Los Cinco Libros de las Tris­tes.
Tris­tium libri qu­in­que (V).
De Tris­tibus libri qu­in­que (V).
y las Pónticas (Epis­tulæ ex Ponto)5For­mas re­cha­za­das:
Car­tas del Ponto.
Ele­gías es­critas en la provin­cia del Ponto.
Los Cua­tro Libros de epís­to­las es­critas en la provin­cia del Ponto.
Pon­ticæ epis­tolæ.
De Ponto libri qua­tuor (IV).
.

Crónica de un invierno eterno: El Drama de Tomes

Las ele­gías de Ovidio du­rante su exi­lio son el dia­rio de un hom­bre per­dido lejos de los suyos, lejos de una civi­liza­ción de la que fue an­taño el más ama­ble repre­sen­tan­te; una larga dep­lora­ción di­rigida a su es­po­sa, a sus amigos que per­ma­ne­cie­ron en Roma y a un po­der im­pla­ca­ble del que es­pera en vano la cle­men­cia. To­mes se pre­senta allí bajo el as­pecto de una «tie­rra llena de amar­gura», siem­pre azo­tada por los vien­tos y por el gra­nizo de un in­vierno eter­no, y donde el vino mis­mo, «pe­trifi­cado por el frío», se con­gela en hielo que hay que cor­tar con ha­cha. El poeta se siente allí un ext­ran­jero ab­so­luto; un pri­sio­nero que des­aprende a ha­blar la­tín en me­dio de pa­la­bras bár­ba­ras y ho­rribles gritos de ge­tas:

«se con­ver­san unos con ot­ros en una len­gua que les es co­mún; pero yo, no puedo ha­cerme en­ten­der más que por ges­tos y señas; paso aquí por bár­ba­ro, y [es­tos] ge­tas im­per­ti­nen­tes se ríen de las pa­la­bras la­ti­nas.»

Ovidio. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (Las Ele­gías de Ovidio du­rante su exi­lio [t. I, Ele­gías de las Tris­tes]), trad. del la­tín por Jean Ma­rin de Ker­vi­llars. Pa­rís: d’Houry fils, 1723.

Frente a la adversidad

¿De dónde sacó Ovidio el va­lor ne­ce­sa­rio para so­por­tar una ad­ver­si­dad tan cruel? De la es­critura:

«[Si us­te­des me] pre­gun­tan so­bre lo que hago aquí, les diré que me ocupo de es­tudios poco úti­les en apa­rien­cia, y que sin em­bargo tie­nen su uti­li­dad para mí; y cuando solo sir­vie­ran para ha­cerme ol­vi­dar mis des­gra­cias, no se­ría una ven­taja me­dio­c­re: de­ma­siado feliz si, cul­ti­vando un campo tan es­té­ril, ob­tengo de él al me­nos al­gún fruto.»

Ovidio. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil, t. II, Élégies pon­tiques (Las Ele­gías de Ovidio du­rante su exi­lio, t. II, Ele­gías pón­ti­ca­s), trad. del la­tín por Jean Ma­rin de Ker­vi­llars. Pa­rís: d’Houry, 1726.

Por lo de­más, el an­ti­guo dandi ro­mano no ha des­apa­re­cido en­te­ra­men­te: ele­gan­cia, ras­gos rebus­ca­dos, com­pa­ra­cio­nes más in­ge­nio­sas que só­li­das per­sis­ten, a ve­ces hasta el exce­so. Quin­ti­liano ya lo juz­gaba me­nos ocupado de sus pro­pias des­gra­cias, que ama­tor in­ge­nii sui (e­na­mo­rado de su pro­pio ge­nio). Se­gún Sé­neca el pa­dre, Ovidio co­no­cía «lo que ha­bía de exu­be­rante en sus ver­sos», pero se aco­mo­daba a ello: «De­cía que un ros­tro a ve­ces se vuelve mu­cho más bo­nito por un lu­nar». Esta cons­tan­cia en dar al­gún giro a sus pen­sa­mien­tos, al­gún «lunar», a la ma­nera fran­cesa — «se di­ría casi que na­ció en­tre no­so­t­ros», nota el tra­duc­tor Jean Ma­rin de Ker­vi­llars — es la marca úl­tima de su per­so­na­li­dad, el re­chazo con­fe­sado de dejar que el aleja­miento de la capital aniquile al ar­tis­ta. Y des­pués de ha­ber des­crito tan a me­nudo ese aleja­miento como una es­pe­cie de muer­te, ter­mina por en­con­trar Roma a ori­llas del Mar Ne­gro, con­cluyen­do: «el país donde la suerte me ha co­locado debe ocupar el lugar de Roma. Mi musa des­di­chada se con­tenta con este tea­tro […]: tal es el be­nep­lácito de un Dios po­de­ro­so.»6Más re­sig­nado que re­suel­to, no llegó a ins­cribir en el din­tel de su puer­ta, como hará Hugo, EXI­LIUM VITA EST (EL EXI­LIO ES LA VIDA o LA VIDA ES UN EXI­LIO).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

《悲歌集》与《黑海书简》,或黑海之滨的罗马

译自法文

从前,在奥古斯都统治时期,有一个人可以说是备受眷顾:普布利乌斯·奥维狄乌斯·纳索(Publius Ovidius Naso),即奥维德。作为拉丁诗歌黄金时代的时髦诗人,爱情的吟唱者(lusor amorum),他那轻快的笔触征服了罗马,他作诗的才能堪称奇迹:“我试图用散文写作,但词语自然而然地符合韵律,以至于我写的都成了诗句”。财富、出身、杰出的朋友、毗邻卡皮托利山的宅邸,这位罗马骑士一无所缺,享受着前所未有的安稳舒适的生活。

然而,公元8年的一个早晨,当罗马醒来时,一个不祥的消息传遍街头:缪斯的宠儿,时年五旬,刚刚在帝国护卫队的押送下离开。不是去某个宜人海滨的金色退隐之地,而是被流放(relegatio,指定居住)1relegatio(指定居住)虽然类似于exilium(流放),但在法律上有所区别:它不会导致失去公民身份或没收财产。奥维德在这两点上都得到了赦免,他小心地指出,他的同时代人称他为流放者是不当的:quippe relegatus, non exul, dicor in illo(说的不是我被流放,而只是被驱逐)。但为什么要遵守一个他只是为了荣誉而做的区分呢?他自己已经摆脱了它:a patria fugi victus et exul ego(我被击败和逃亡,我看到自己被流放出我的祖国);exul eram(我在流放中)。到托米斯2现罗马尼亚的康斯坦察。,那是帝国极限边缘的一个冰冷小镇,位于黑海荒凉的岸边。3在最后一次向卡皮托利山致敬时,流放者说出了这些告别词,歌德在自己离开永恒之城时也将采用:“居住在这座离我家如此近的庄严神庙中的伟大诸神,我的眼睛再也看不到你们了;[…]我必须离开的你们,[…]我恳求你们,请解除凯撒对我的仇恨;这是我离开时向你们请求的唯一恩惠。告诉那位神圣的人是什么错误诱惑了我,让他知道我的过失从来不是罪行”。

失宠之谜

是什么原因导致了这次未经审判、仅凭奥古斯都一人意志的流放,这位君主又为何要剥夺罗马和他的宫廷一位如此伟大的诗人,将他囚禁在盖塔人的土地上?这是人们不知道也将永远不会知道的。奥维德提到了carmen et error(一首诗和一个过失),神秘地低语道:

啊!为什么我看到了不该看的东西?为什么我的眼睛变得有罪?最终,为什么由于我的不慎,我知道了我永远不该知道的事情?

奥维德。《奥维德流放期间的哀歌[第一卷,悲歌集]》(Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes]),让·马兰·德·凯尔维拉尔译自拉丁文。巴黎:德乌里父子出版社,1723年。

如果十年前出版的《爱的艺术》是carmen或官方借口,那么真正的error或过失仍然是一个封存在诗人坟墓中的谜团:

奥维德的罪行无疑是在屋大维家族中看到了某些可耻的事情[…]。学者们没有确定他是否看到了奥古斯都与一个年轻男孩[…];或者他是否看到了某个骑士在皇后利维娅的怀抱中,奥古斯都娶了她时她已怀有他人的孩子;或者他是否看到了奥古斯都皇帝与他的女儿或孙女在一起;或者最后,他是否看到了奥古斯都皇帝在做更糟的事情,torva tuentibus hircis[在山羊凶恶的目光下]。

伏尔泰。《伏尔泰全集,第45B卷,[…]论奥维德,论苏格拉底[…]》(Œuvres complètes de Voltaire, vol. 45B, […] D’Ovide, de Socrate […])。牛津:伏尔泰基金会,2010年。

因此,让我们忘记那些试图不惜一切代价猜测一个两千年秘密的人们提出的众多而奇特的假设。只需知道,在流放的痛苦中,在孤独的泪水中,奥维德别无他法,只能求助于他的诗歌,并将其全部用来讨好一位他惹怒了的皇帝。“诸神有时会被感化”,他对自己说。由此诞生了《悲歌集》(Tristia4被拒绝的形式:
《悲歌五书》(Les Cinq Livres des Tristes)。
《悲歌五书》(Tristium libri quinque (V))。
《论悲歌五书》(De Tristibus libri quinque (V))。
和《黑海书简》(Epistulæ ex Ponto5被拒绝的形式:
《黑海信札》(Lettres du Pont)。
《写于黑海省的哀歌》(Élégies écrites dans la province de Pont)。
《写于黑海省的四书信札》(Les Quatre Livres d’épîtres écrites dans la province de Pont)。
《黑海信札》(Ponticæ epistolæ)。
《黑海四书》(De Ponto libri quatuor (IV))。

永恒冬天编年史:托米斯的戏剧

奥维德流放期间的哀歌是一个远离亲人、远离他曾经是最可爱代表的文明的人的日记;是写给他的妻子、留在罗马的朋友们以及他徒然等待宽恕的无情权力的漫长哀歌。托米斯在其中呈现为“充满苦涩的土地”,总是被永恒冬天的风和冰雹击打,甚至葡萄酒“被寒冷石化”,凝结成必须用斧头切开的冰块。诗人在那里感到自己是绝对的异乡人;一个在野蛮的词语和盖塔人可怕的叫喊声中忘记如何说拉丁语的囚徒:

他们用一种共同的语言相互交谈;但我只能通过手势和符号让人理解;我在这里被视为野蛮人,[这些]无礼的盖塔人嘲笑拉丁词汇。

奥维德。《奥维德流放期间的哀歌[第一卷,悲歌集]》(Les Élégies d’Ovide pendant son exil [t. I, Élégies des Tristes]),让·马兰·德·凯尔维拉尔译自拉丁文。巴黎:德乌里父子出版社,1723年。

面对逆境

奥维德从哪里汲取了承受如此残酷逆境所需的勇气?从写作中:

[如果您]问我在这里做什么,我会告诉您我从事的研究表面上用处不大,但对我来说仍有其用处;即使它们只能让我忘记不幸,那也不是小小的好处:如果通过耕耘如此贫瘠的土地,我至少能收获一些果实,那就太幸运了。

奥维德。《奥维德流放期间的哀歌,第二卷,黑海哀歌》(Les Élégies d’Ovide pendant son exil, t. II, Élégies pontiques),让·马兰·德·凯尔维拉尔译自拉丁文。巴黎:德乌里出版社,1726年。

此外,这位昔日的罗马花花公子并没有完全消失:优雅、精心雕琢的特征、比坚实更巧妙的比较依然存在,有时甚至过度。昆体良已经判断他不太关心自己的不幸,而是amator ingenii sui(爱慕自己的才华)。据老塞内加说,奥维德知道“他的诗句中有什么过分的地方”,但他接受了:“他说一个美人痣有时会使面容更加美丽”。这种给思想某种转折、某种“美人痣”的坚持,以法国方式——“人们几乎会说他生在我们中间”,翻译者让·马兰·德·凯尔维拉尔指出——是他个性的最终标志,是公开拒绝让远离首都毁灭艺术家。在如此频繁地将这种远离描述为一种死亡之后,他最终在黑海之滨找到了罗马,总结道:“命运将我安置的地方必须代替罗马。我不幸的缪斯满足于这个剧场[…]:这就是一位强大神灵的意愿。6比顺从更甚于坚决,他没有像雨果那样在门楣上刻上EXILIUM VITA EST(流放即生活或生活是流放)。

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

The Tristia and the Epis­tu­lae ex Ponto, or Rome on the Shores of the Black Sea

Trans­lated from French

Once upon a time, dur­ing the reign of Au­gus­tus, there lived a man who could be­lieve him­self blessed: Pub­lius Ovid­ius Naso, known as Ovid. A fash­ion­able poet in the golden age of Latin po­et­ry, lu­sor amo­rum (singer of loves), his play­ful pen had con­quered Rome and his fa­cil­ity in verse-mak­ing bor­dered on the prodi­gious: “I tried to write in prose, but the words came to fit the me­ter so per­fectly that what I wrote was verse.” For­tune, birth, il­lus­tri­ous friends, a house ad­join­ing the Capi­tol—noth­ing was lack­ing for this Ro­man knight who en­joyed a life more se­cure and com­fort­able than ev­er.

Yet one morn­ing in the year 8 of our era, when Rome awoke, sin­is­ter news coursed through the streets: the cher­ished child of the mus­es, then fifty years old, had just de­parted un­der im­pe­rial es­cort. Not for some golden re­treat on a clement shore, but for a relegatio (house ar­rest)1The relegatio (house ar­rest), though re­sem­bling exilium (ex­ile), was legally dis­tinct: it en­tailed nei­ther loss of cit­i­zen­ship nor con­fis­ca­tion of prop­er­ty. Ovid, who had been granted mercy on both counts, was care­ful to spec­ify that it was by abuse that his con­tem­po­raries called him an ex­ile: quippe rel­e­ga­tus, non ex­ul, di­cor in illo (it is not said that I am ex­iled, but only rel­e­gat­ed). But what good was ob­serv­ing a dis­tinc­tion he made only as a point of hon­or? He him­self freed him­self from it: a pa­tria fugi vic­tus et exul ego (van­quished and fugi­tive, I see my­self ex­iled from my home­land); exul eram (I was in ex­ile). in Tomis2Pre­sen­t-day Con­stanța in Ro­ma­nia., a glacial town at the ex­treme edge of the em­pire, on the in­hos­pitable shores of the Black Sea.3Bid­ding a fi­nal farewell to the Capi­tol, the ex­ile pro­nounced these adieus that Goethe would make his own at the mo­ment of his de­par­ture from the Eter­nal City: “Great Gods who in­habit this au­gust tem­ple so near to my home, and whom my eyes shall see no more; […] you whom I must leave, […] dis­charge me, I be­seech you, from Cae­sar’s ha­tred; this is the only grace I ask in de­part­ing. Tell that di­vine man what er­ror se­duced me, and make him know that my fault was never a crime”.

The Mystery of His Disgrace

What was the cause of this relegatio with­out tri­al, by Au­gus­tus’s will alone, and what rea­son did this prince have for de­priv­ing Rome and his court of so great a poet to con­fine him among the Getae? This is what we do not know and shall never know. Ovid evokes a car­men et er­ror (a poem and an im­pru­dence), mur­mur­ing enig­mat­i­cal­ly:

Ah! why did I see what I should not have seen? Why have my eyes be­come guilty? Why, fi­nal­ly, through my im­pru­dence, have I come to know what I should never have known?

Ovid. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes] (The Ele­gies of Ovid dur­ing his ex­ile [vol. I, Ele­gies of the Tris­ti­a]), trans. from Latin by Jean Marin de Kervil­lars. Paris: d’Houry fils, 1723.

If The Art of Love, pub­lished a decade ear­lier, was the carmen or of­fi­cial pre­text, the error or true fault re­mains an enigma sealed in the po­et’s tomb:

Ovid’s crime was in­con­testably to have seen some­thing shame­ful in Oc­tavius’s fam­ily […]. The learned have not de­cided whether he saw Au­gus­tus with a young boy […]; or whether he saw some equerry in the arms of the em­press Livia, whom Au­gus­tus had mar­ried when preg­nant by an­oth­er; or whether he saw this em­peror Au­gus­tus oc­cu­pied with his daugh­ter or grand­daugh­ter; or fi­nally whether he saw this em­peror Au­gus­tus do­ing some­thing worse, torva tuen­tibus hir­cis [un­der the fierce gaze of goat­s].

Voltaire. Œu­vres com­plètes de Voltaire, vol. 45B, […] D’Ovide, de Socrate […] (Com­plete Works of Voltaire, vol. 45B, […] On Ovid, on Socrates […]). Ox­ford: Voltaire Foun­da­tion, 2010.

So let us for­get the nu­mer­ous and strange hy­pothe­ses of those who wish at any cost to di­vine a se­cret two mil­len­nia old. It suf­fices to know that, in the throes of ex­ile, in the sobs of iso­la­tion, Ovid found no other re­source than his po­et­ry, and that he em­ployed it en­tirely to mol­lify an em­peror whose ran­cor he had at­tract­ed. “The Gods some­times al­low them­selves to be moved,” he told him­self. From this were born the Tristia4Re­jected forms:
The Five Books of Sor­rows.
Tris­tium libri quinque (V).
De Tristibus libri quinque (V).
and the Epis­tu­lae ex Ponto5Re­jected forms:
Let­ters from Pon­tus.
Ele­gies writ­ten in the prov­ince of Pon­tus.
The Four Books of Epis­tles writ­ten in the prov­ince of Pon­tus.
Pon­ti­cae epis­to­lae.
De Ponto libri quatuor (IV).
.

Chronicle of an Eternal Winter: The Drama of Tomis

Ovid’s ele­gies dur­ing his ex­ile are the jour­nal of a man lost far from his own, far from a civ­i­liza­tion of which he was once the most ami­able rep­re­sen­ta­tive; a long lamen­ta­tion ad­dressed to his wife, to his friends re­main­ing in Rome, and to an im­pla­ca­ble power from which he awaits clemency in vain. Tomis presents it­self in the guise of a “land full of bit­ter­ness,” for­ever bat­tered by winds and hail of an eter­nal win­ter, and where even wine, “pet­ri­fied by cold,” freezes into ice that must be cut with an axe. The poet feels him­self an ab­so­lute stranger there; a pris­oner un­learn­ing Latin amid bar­barous words and the fright­ful cries of the Getae:

they con­verse with one an­other in a lan­guage com­mon to them; but I can make my­self un­der­stood only through ges­tures and signs; I pass here for a bar­bar­ian, and [the­se] im­per­ti­nent Getae laugh at Latin words.

Ovid. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes] (The Ele­gies of Ovid dur­ing his ex­ile [vol. I, Ele­gies of the Tris­ti­a]), trans. from Latin by Jean Marin de Kervil­lars. Paris: d’Houry fils, 1723.

Facing Adversity

Where did Ovid draw the nec­es­sary courage to bear such cruel ad­ver­si­ty? In writ­ing:

[If you] ques­tion me about what I do here, I will tell you that I oc­cupy my­self with stud­ies ap­par­ently of lit­tle use, and which nev­er­the­less have their util­ity for me; and if they served only to make me for­get my mis­for­tunes, it would not be a medi­ocre ad­van­tage: too happy if, in cul­ti­vat­ing so ster­ile a field, I de­rive from it at least some fruit.

Ovid. Les Élé­gies d’O­vide pen­dant son ex­il, t. II, Élé­gies pon­tiques (The Ele­gies of Ovid dur­ing his ex­ile, vol. II, Pon­tic Elegies), trans. from Latin by Jean Marin de Kervil­lars. Paris: d’Houry, 1726.

More­over, the for­mer Ro­man dandy has not en­tirely dis­ap­peared: el­e­gance, re­fined traits, com­par­isons more in­ge­nious than solid per­sist, some­times to ex­cess. Quin­til­ian al­ready judged him less oc­cu­pied with his own mis­for­tunes than as an am­a­tor in­genii sui (lover of his own ge­nius). Ac­cord­ing to Seneca the El­der, Ovid knew “what was ex­u­ber­ant in his verses,” but ac­com­mo­dated him­self to it: “He said that a face was some­times made much pret­tier by a beauty mark.” This con­stancy in giv­ing some turn to his thoughts, some “beauty mark,” in the French man­ner—“one would al­most say he was born among us,” notes the trans­la­tor Jean Marin de Kervil­lars—is the ul­ti­mate mark of his per­son­al­i­ty, the avowed re­fusal to let dis­tance from the cap­i­tal an­ni­hi­late the artist. And af­ter hav­ing so of­ten de­scribed this re­mote­ness as a kind of death, he ends by find­ing Rome on the shores of the Black Sea, con­clud­ing: “the coun­try where fate has placed me must serve as Rome for me. My un­for­tu­nate muse con­tents her­self with this the­ater […]: such is the good plea­sure of a pow­er­ful God.6More re­signed than re­solved, he did not go so far as to in­scribe on his door­way’s lin­tel, as Hugo would, EX­IL­IUM VITA EST (EX­ILE IS LIFE or LIFE IS AN EX­ILE).

Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

Les Tristes et les Pontiques, ou Rome au bord de la mer Noire

Il était une fois, sous le règne d’Au­gus­te, un homme qui pou­vait se croire com­blé : Pu­blius Ovi­dius Naso, dit Ovide. Poète à la mode dans le beau siècle de la poé­sie la­ti­ne, lu­sor amo­rum (chantre des amours), sa plume ba­dine avait conquis Rome et sa fa­ci­lité à faire des vers te­nait du pro­dige : « je tâ­chais d’écrire en pro­se, mais les mots ve­naient se pla­cer si juste à la me­su­re, que ce que j’écri­vais était des vers ». For­tu­ne, nais­san­ce, amis illus­tres, une mai­son joux­tant le Ca­pi­to­le, rien ne manquait à ce che­va­lier ro­main qui jouis­sait d’une vie plus as­su­rée et plus confor­table que ja­mais.

Pour­tant, un ma­tin de l’an 8 de notre ère, quand Rome s’éveilla, une si­nistre nou­velle par­cou­rut les rues : l’en­fant chéri des mu­ses, alors quinqua­gé­nai­re, ve­nait de par­tir sous es­corte im­pé­riale. Non pour une re­traite do­rée sur quelque ri­vage clé­ment, mais pour une relegatio (as­si­gna­tion à ré­si­den­ce)1La relegatio (as­si­gna­tion à ré­si­den­ce), bien que res­sem­blant à l’exilium (exil), s’en dis­tin­guait ju­ri­dique­ment : elle n’en­traî­nait ni perte de la ci­toyen­neté ni confis­ca­tion des biens. Ovi­de, à qui l’on avait fait grâce sur ces deux chefs, avait soin de pré­ci­ser que c’est par abus que ses contem­po­rains le qua­li­fiaient d’exilé : quippe re­le­ga­tus, non exul, di­cor in illo (il n’est point dit que je sois exi­lé, mais seule­ment re­lé­gué). Mais à quoi bon ob­ser­ver une dis­tinc­tion qu’il ne fai­sait que par point d’hon­neur ? Lui-même s’en est af­fran­chi : a pa­tria fugi vic­tus et exul ego (moi vaincu et fu­gi­tif, je me vois exilé de ma pa­trie) ; exul eram (j’étais en exil). à Tomes2L’ac­tuelle Constanța en Rou­ma­nie., bour­gade gla­ciale à l’ex­trême li­mite de l’em­pi­re, sur les bords in­hos­pi­ta­liers de la mer Noire.3En sa­luant une der­nière fois le Ca­pi­to­le, l’exilé pro­nonça ces adieux que Goethe fera siens au mo­ment de son propre dé­part de la Ville éter­nelle : « Grands Dieux qui ha­bi­tez ce temple au­guste si voi­sin de chez moi, et que mes yeux dé­sor­mais ne ver­ront plus ; […] vous qu’il faut que je quit­te, […] dé­char­gez-moi, je vous sup­plie, de la haine de Cé­sar ; c’est la seule grâce que je vous de­mande en par­tant. Dites à cet homme di­vin quelle er­reur m’a sé­dui­te, et faites-lui connaître que ma faute ne fut ja­mais un crime ».

Le Mystère de la disgrâce

Quelle fut la cause de cette relegatio sans ju­ge­ment, par la seule vo­lonté d’Au­gus­te, et quelle rai­son eut ce prince de pri­ver Rome et sa cour d’un si grand poète pour le confi­ner chez les Gètes ? C’est ce que l’on ignore et que l’on igno­rera toujours. Ovide évoque un car­men et er­ror (un poème et une im­pru­den­ce), mur­mu­rant énig­ma­tique­ment :

« Ah ! pourquoi ai-je vu ce qu’il ne fal­lait pas voir ? Pourquoi mes yeux sont-ils de­ve­nus cou­pables ? Pourquoi en­fin, par mon im­pru­den­ce, ai-je connu ce que je ne de­vais ja­mais connaître ? »

Ovide. Les Élé­gies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes], trad. du la­tin par Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris : d’Houry fils, 1723.

Si L’Art d’ai­mer, pu­blié une dé­cen­nie plus tôt, fut le carmen ou le pré­texte of­fi­ciel, l’error ou la faute vé­ri­table de­meure une énigme scel­lée dans la tombe du poète :

« Le crime d’Ovide était in­con­tes­ta­ble­ment d’avoir vu quelque chose de hon­teux dans la fa­mille d’Oc­tave […]. Les doctes n’ont pas dé­cidé s’il avait vu Au­guste avec un jeune garçon […] ; ou s’il avait vu quelque écuyer entre les bras de l’im­pé­ra­trice Li­vie, que cet Au­guste avait épou­sée grosse d’un autre ; ou s’il avait vu cet em­pe­reur Au­guste oc­cupé avec sa fille ou sa pe­tite-fille ; ou en­fin s’il avait vu cet em­pe­reur Au­guste fai­sant quelque chose de pis, torva tuen­ti­bus hir­cis [sous les re­gards torves des boucs]. ».

Vol­taire. Œuvres com­plètes de Vol­tai­re, vol. 45B, […] D’Ovi­de, de So­crate […]. Ox­ford : Vol­taire Foun­da­tion, 2010.

Ou­blions donc les hy­po­thèses aussi nom­breuses qu’étranges de ceux qui veulent à quelque prix que ce soit de­vi­ner un se­cret de deux mil­lé­naires. Il suf­fit de sa­voir que, dans les affres de l’exil, dans les san­glots de l’iso­le­ment, Ovide ne trouva pas d’autre res­source que sa poé­sie, et qu’il l’em­ploya tout en­tière à ama­douer un em­pe­reur dont il s’était at­tiré la ran­cune. « Les Dieux se laissent quelque­fois flé­chir », se di­sait-il. De là naquirent les Tristes (Tristia)4Formes reje­tées :
Les Cinq Livres des Tristes.
Tris­tium li­bri quinque (V).
De Tris­ti­bus li­bri quinque (V).
et les Pontiques (Epis­tulæ ex Ponto)5Formes reje­tées :
Lettres du Pont.
Élé­gies écrites dans la pro­vince de Pont.
Les Quatre Livres d’épîtres écrites dans la pro­vince de Pont.
Pon­ticæ epis­tolæ.
De Ponto li­bri qua­tuor (IV).
.

Chronique d’un hiver éternel : Le Drame de Tomes

Les élé­gies d’Ovide pen­dant son exil sont le jour­nal d’un homme perdu loin des siens, loin d’une ci­vi­li­sa­tion dont il fut na­guère le plus ai­mable re­pré­sen­tant ; une longue dé­plo­ra­tion adres­sée à son épou­se, à ses amis res­tés à Rome et à un pou­voir im­pla­cable dont il at­tend en vain la clé­mence. Tomes s’y pré­sente sous l’as­pect d’une « terre pleine d’amer­tume », toujours bat­tue par les vents et par la grêle d’un hi­ver éter­nel, et où le vin mê­me, « pé­tri­fié par le froid », se fige en glace qu’il faut tran­cher à la hache. Le poète s’y sent un étran­ger ab­solu ; un pri­son­nier désap­pre­nant à par­ler la­tin au mi­lieu de mots bar­bares et d’af­freux cris de Gètes :

« ils s’en­tre­tiennent les uns avec les autres en une langue qui leur est com­mune ; mais moi, je ne puis me faire en­tendre que par des gestes et des signes ; je passe ici pour bar­ba­re, et [ces] Gètes im­per­ti­nents se rient des mots la­tins. »

Ovide. Les Élé­gies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élé­gies des Tris­tes], trad. du la­tin par Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris : d’Houry fils, 1723.

Face à l’adversité

Où Ovide pui­sa-t-il le cou­rage né­ces­saire pour sup­por­ter une ad­ver­sité si cruelle ? Dans l’écri­ture :

« [Si vous me] ques­tion­nez sur ce que je fais ici, je vous di­rai que je m’oc­cupe à des études as­sez peu utiles en ap­pa­ren­ce, et qui néan­moins ont leur uti­lité pour moi ; et quand elles ne ser­vi­raient qu’à me faire ou­blier mes mal­heurs, ce ne se­rait pas un mé­diocre avan­tage : trop heu­reux si, en culti­vant un champ si sté­ri­le, j’en re­tire au moins quelque fruit. »

Ovide. Les Élé­gies d’Ovide pen­dant son exil, t. II, Élé­gies pon­tiques, trad. du la­tin par Jean Ma­rin de Ker­vil­lars. Pa­ris : d’Hou­ry, 1726.

Au res­te, l’an­cien dandy ro­main n’a pas en­tiè­re­ment dis­paru : élé­gan­ce, traits re­cher­chés, com­pa­rai­sons plus in­gé­nieuses que so­lides per­sis­tent, par­fois jusqu’à l’ex­cès. Quin­ti­lien déjà le ju­geait moins oc­cupé de ses propres mal­heurs, qu’ama­tor in­ge­nii sui (a­mou­reux de son propre gé­nie). D’après Sé­nèque le pè­re, Ovide connais­sait « ce qu’il y avait d’exu­bé­rant dans ses vers », mais s’en ac­com­mo­dait : « Il di­sait qu’une fi­gure était par­fois ren­due bien plus jo­lie par un grain de beauté ». Cette constance à don­ner quelque tour à ses pen­sées, quelque « grain de beauté », à la ma­nière française — « on di­rait presque qu’il est né parmi nous », note le tra­duc­teur Jean Ma­rin de Ker­vil­lars — est la marque ul­time de sa per­son­na­li­té, le re­fus avoué de lais­ser l’éloi­gne­ment de la ca­pi­tale anéan­tir l’ar­tiste. Et après avoir si sou­vent dé­crit cet éloi­gne­ment comme une es­pèce de mort, il fi­nit par trou­ver Rome au bord de la mer Noi­re, concluant : « le pays où le sort m’a placé doit me te­nir lieu de Rome. Ma muse in­for­tu­née se contente de ce théâtre […] : tel est le bon plai­sir d’un puis­sant Dieu. »6Plus ré­si­gné que ré­so­lu, il n’alla pas jusqu’à ins­crire sur le lin­teau de sa por­te, comme le fera Hu­go, EXI­LIUM VITA EST (L’EXIL C’EST LA VIE ou LA VIE EST UN EXIL).

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Зората на средновековна Япония в нейните епоси

Пре­ве­дено от френ­ски

Мир­ният пе­риод Хе­йан (794-1185) за­върши в по­жар. След битки с рядка жес­то­кост, два съ­пер­ни­чески до­ма, Тайра и Ми­на­мо­то, из­мес­тиха един след друг прид­вор­ната арис­ток­ра­ция, ко­ято не раз­по­ла­гаше нито с дос­та­тъчна ар­мия, нито с по­ли­ция, и пре­диз­ви­каха нас­тъп­ва­нето на фе­о­дал­ния ре­жим. Така за­почва япон­с­кото Сред­но­ве­ко­вие. Този пе­риод на сът­ре­се­ния бе та­къв, че „трябва да се рови в гер­ман­с­кото Сред­но­ве­ко­вие, за да се на­мери по­добна бър­ко­тия“. На из­тън­че­ността на жен­с­ката ли­те­ра­тура от Хе­йан пос­лед­ваха от­то­гава мъ­жес­т­вени раз­ка­зи, пълни с „убийства“, „хитрости“, „чу­десни бойни под­визи“ и „дълго под­гот­вяни от­мъ­ще­ния“ – „из­точ­ник на сму­ще­ние и тре­вога за ис­то­ри­ците“.

С броеница в ръката и меч на кръста

От тази су­ма­тоха се ро­диха „во­ен­ните ска­за­ния“ (gunki monogatari), ко­ито се на­ми­рат на кръс­то­пътя между ис­то­ри­чес­ката хро­ни­ка, на­ци­о­нал­ния епос и дъл­бо­ката бу­дис­тка ме­ди­та­ция. Тях­ната фун­к­ция беше впро­чем не тол­кова ли­те­ра­тур­на, в сми­съ­ла, в който ние го раз­би­ра­ме, кол­кото па­мет и ду­хов­на: ста­ваше дума преди всичко „да се ус­по­коят […] ду­шите на во­и­ни­те, за­ги­нали в бо­е­вете“ и за оце­ле­лите „да се търси сми­съл в ха­о­тич­ните съ­би­тия, ко­ито сло­жиха край на ста­рия ред“. Тази фун­к­ция се па­даше на „мо­на­сите с бива“ (biwa hōshi или biwa bōzu), аеди обик­но­вено сле­пи. По­добни на на­шите тру­ба­дури от ми­на­ло­то, те оби­ка­ляха стра­на­та, дек­ла­ми­райки с пев­лив глас ве­ли­ките дела на ми­на­ло­то. Об­ле­чени в мо­на­шеска ро­ба, без съм­не­ние за да се пос­та­вят под зак­ри­лата на хра­мо­вете и ма­нас­ти­ри­те, те се съп­ро­вож­даха със сво­ята че­ти­рис­т­рунна лют­ня, бива1Ро­ден в цар­с­т­вото Пер­сия и гра­нич­ните му ре­ги­о­ни, бива се раз­п­рос­т­ра­нява в Из­точна Азия по про­те­же­ни­ето на Пътя на коп­ри­на­та. Усъ­вър­шен­с­т­ван в Ки­тай, той прис­тига в япон­с­кия ар­хи­пе­лаг към 8-и век“. Hyōdō, Hiromi, „Les moines joueurs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des Heike“ (Мо­на­сите сви­рачи на бива (biwa hōshi) и Ска­за­ни­ето за Хейке) в Brisset, Claire-Akiko, Brotons, Arnaud и Struve, Daniel (ред­.), op. cit., чи­ито акорди под­чер­та­ваха ме­лан­хо­ли­ята на раз­ка­за.

В сър­цето на ре­пер­то­а­ра, който тези ар­тисти пре­да­ваха от учи­тел на уче­ник, една ос­новна три­ло­гия прос­ле­дява бра­то­у­бийс­т­ве­ните бор­би, ко­ито пре­о­бър­наха ар­хи­пе­лага в нова ера: Ска­за­ни­ето за Хо­ген (Hōgen monogatari)2От­х­вър­лени фор­ми:
Récit des troubles de l’ère Hogen (Раз­каз за сму­то­вете от ерата Хо­ген).
La Chronique des Hogen (Хро­ни­ката на Хо­ген).
Récit de l’ère Hōgen (Раз­каз от ерата Хо­ген).
Histoire de la guerre de l’époque Hōgen (Ис­то­рия на вой­ната от епо­хата Хо­ген).
Hōghen monogatari.
Hōghenn monogatari.
, Ска­за­ни­ето за Хей­джи (Heiji monogatari)3От­х­вър­лени фор­ми:
Épopée de la rébellion de Heiji (Е­по­пея на бунта на Хей­джи).
La Chronique des Heigi (Хро­ни­ката на Хей­ги).
Récit de l’ère Heiji (Раз­каз от ерата Хей­джи).
Récits de la guerre de l’ère Heiji (Раз­кази от вой­ната от ерата Хей­джи).
Heïdji monogatari.
Heizi monogatari.
и най-про­чу­тото от всич­ки, Ска­за­ни­ето за Хейке (Heike monogatari)4От­х­вър­лени фор­ми:
Le Dit des Heikke (Ска­за­ни­ето за Хей­ке).
L’Aventure d’Heike (Прик­лю­че­ни­ето на Хей­ке).
Histoire des Heike (Ис­то­рия на Хей­ке).
Contes du Heike (При­казки за Хей­ке).
Contes des Heike (При­казки за Хей­ке).
La Chronique des Heiké (Хро­ни­ката на Хей­ке).
La Chronique de Heiké (Хро­ни­ката на Хей­ке).
Chroniques du clan Heike (Хро­ники на клана Хей­ке).
La Geste de la maison des Héï (Пе­сента за дома на Хей).
Geste de la famille des Hei (Пе­сен за се­мейс­т­вото Хей).
Histoire de la famille des Hei (Ис­то­рия на се­мейс­т­вото Хей).
Histoire de la famille Heiké (Ис­то­рия на се­мейс­т­вото Хей­ке).
Histoire de la maison des Taira (Ис­то­рия на дома на Тай­ра).
Histoire de la famille des Taïra (Ис­то­рия на се­мейс­т­вото Тай­ра).
Récit de l’histoire des Taira (Раз­каз за ис­то­ри­ята на Тай­ра).
Roman des Taira (Ро­ман за Тай­ра).
La Geste des Taïra (Пе­сента за Тай­ра).
Feike no monogatari.
. Пър­вите две, ма­кар да мо­гат да из­г­леж­дат про­за­ич­ни, опис­вайки как Тайра и Ми­на­мото пос­те­пенно се вмък­ват във во­ен­ната власт, до­като при­до­бият ре­ша­ващо вли­я­ние върху де­лата на дво­ра, все пак под­гот­вят пред­с­то­я­щата драма и вече съ­дър­жат тази „чув­с­т­ви­тел­ност към ефи­мер­но­то“ (mono no aware), ко­ято ще на­мери в Ска­за­ни­ето за Хейке своя най-съ­вър­шен из­раз:

Све­тът, в който жи­веем
Няма по­вече съ­щес­т­ву­ване
От лу­нен лъч
Който се от­ра­зява във во­дата
Чер­пена в ше­пата на ръ­ка­та.

Le Dit de Hōgen ; Le Dit de Heiji (Ска­за­ни­ето за Хо­ген; Ска­за­ни­ето за Хей­джи), прев. от япон­ски от Рене Си­е­фер, Па­риж: Publications orientalistes de France, 1976; пре­изд. Лаг­рас: Verdier, кол. „Verdier poche“, 2007.

Непостоянството като съдба

Мо­ну­мен­тално про­из­ве­де­ние, ис­тин­ска Енеида на вът­реш­ните борби и ожес­то­че­ните вой­ни, ко­ито раз­къ­саха двата до­ма, кул­ми­ни­райки с бит­ката при Дан-но-ура (25 ап­рил 1185), Ска­за­ни­ето за Хейке все пак се от­к­ло­нява ра­ди­кално от за­пад­ната тра­ди­ция. Вместо да за­почне по на­чина на Вер­ги­лий с arma virumque (о­ръ­жи­ята и мъ­жа), япон­с­ката хро­ника на­помня от пър­вия си ред „не­пос­то­ян­с­т­вото на всички неща“: „Гор­де­ли­вият на­ис­тина не трае, точно като съня на една про­летна нощ“. Пер­со­на­жи­те, ве­лики или скром­ни, всички са от­не­сени от съ­щия ви­хър, илюс­т­ри­райки до на­си­та, че спо­ред фор­му­лата на Бо­сюе:

Ще дойде вре­ме­то, ко­гато този чо­век, който ви се стру­ваше тол­кова ве­лик, вече няма да го има, ко­гато ще бъде като де­те­то, ко­ето още не е ро­де­но, ко­гато няма да бъде ни­що. […] Дой­дох само за да по­пълня брой­ка­та, а и без мен мо­жеха да ми­нат; […] ко­гато гле­дам от­б­ли­зо, струва ми се, че е сън да се виж­дам тук и че всич­ко, ко­ето виж­дам, са само су­етни по­до­бия: Præterit enim figura hujus mundi (За­щото пре­ми­нава този свят, та­къв ка­къвто го виж­да­ме)51 Кор 7,31 (La Bible : traduction officielle liturgique (Биб­ли­я­та: офи­ци­а­лен ли­тур­ги­чен пре­вод­)).“.

Bossuet, Jacques Bénigne, Œuvres complètes (Пълни съ­чи­не­ни­я), т. IV, Па­риж: Lefèvre; Firmin Didot frères, 1836.

Така Ска­за­ни­ето за Хейке при­лича на неп­ре­къс­ната про­по­вед, къ­дето всички прев­рат­ности в жи­вота на ге­ро­ите слу­жат да илюс­т­ри­рат този за­кон на не­пос­то­ян­с­т­вото (mujō) и су­ет­ността на чо­веш­ката сла­ва. Слу­чаят с Тайра но Та­да­нори (1144-1184) е в това от­но­ше­ние по­ка­за­те­лен. Из­не­на­дан от вра­га, той над­вива про­тив­ника си, но ня­ка­къв слу­чаен слуга на пос­лед­ния се на­месва и му от­сича дяс­ната ръка до ла­къ­тя. Зна­ей­ки, че краят му е до­шъл, Та­да­нори се об­ръща на за­пад и при­зо­вава с твърд глас де­сет пъти Бу­да, преди да бъде обез­г­ла­вен. Прик­ре­пена към кол­чана му, на­ми­рат тази про­щална по­е­ма:

От­не­сен от тъм­ни­ните
Ще се под­с­лоня под
Кло­ните на едно дър­во.
Само цве­тята
Ще ме при­е­мат тази ве­чер.

Hoffmann, Yoel, Poèmes d’adieu japonais : anthologie commentée de poèmes écrits au seuil de la mort (Я­пон­ски про­щални по­е­ми: ко­мен­ти­рана ан­то­ло­гия на по­е­ми, на­пи­сани на прага на смърт­та), прев. от ан­г­лийски от Аниес Ро­зен­б­лум, Ма­ла­коф: A. Colin, 2023.

Една полусянкова последователност

Тази бу­дис­тка чув­с­т­ви­тел­ност, ко­ято про­пива дори най-кър­ва­вите сце­ни, все пак не ви­наги е дос­та­тъчна да из­дигне едно по­вес­т­во­ва­ние, ко­ето може да из­г­лежда бав­но, рав­но­мер­но, ед­но­об­разно за умо­ве, фор­ми­рани от за­пад­ната ес­те­ти­ка. По­до­бен на звука на кам­ба­ната на Ги­он, хо­дът на ска­за­ни­ята е рав­но­ме­рен, твърде рав­но­ме­рен до­ри, и до­ня­къде мо­но­то­нен. Съ­жа­ля­вам, че раз­кази тол­кова про­чути не са на­ме­рили също тол­кова про­чут по­ет, който да ги е зак­ре­пил за­ви­на­ги; че им е лип­с­вал Омир, който да им е дал раз­но­об­ра­зие, гъв­ка­вост, вечно въз­хи­ща­ва­ни.

Както от­бе­лязва Жорж Бус­ке, оми­ро­вите ге­рои често имат „странни ве­се­лости или сла­бос­ти, ко­ито ни ка­рат да до­кос­нем с пръст тях­ната чо­веч­ност; тези на Тайра ни­кога не прес­та­ват да бъ­дат ус­ловни и сту­дени“. До­като на­ив­ният гръцки раз­каз­вач ви­наги ос­тавя да про­зира смътна и фина ус­мивка зад ду­ми­те, „япон­с­кият рап­сод ни­кога не на­пуска епич­ния тон и на­ду­тата стойка“. Там, „къ­дето звучи като фан­фара ра­дос­т­ното раз­г­ръ­щане на тру­ве­ра, тук се чува само ме­лан­хо­лич­ният ак­цент на опе­ча­ле­ния бу­дист: „Храб­рият мъж [и той] нак­рая се сгро­мо­лясва ни по­ве­че, ни по-малко от прах на вя­тъ­ра““.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Η Αυγή της μεσαιωνικής Ιαπωνίας στα έπη της

Μεταφρασμένο από τα γαλ­λικά

Η ει­ρηνική περίοδος Χεϊάν (794-1185) έληξε μέσα σε πυρ­καγιά. Στο τέλος μαχών σπάνιας βιαιότητας, δύο αντίπαλοι οί­κοι, οι Ταΐρα και οι Μιναμότο, εκτόπισαν δια­δοχικά την αυ­λική αριστοκρατία, η οποία δεν διέθετε ούτε επαρκή στρατό ούτε αστυνομία, και προκάλεσαν την έλευση του φεου­δαρ­χικού καθεστώτος. Αρ­χίζει τότε ο ια­πωνικός Μεσαί­ωνας. Αυτή η περίοδος ανατροπών ήταν τέτοια που «θα έπρεπε να ψάξουμε στον γερ­μανικό Μεσαί­ωνα για να βρούμε παρόμοια σύγ­χυση». Στη λεπτότητα της γυναι­κείας λογοτεχνίας του Χεϊάν δια­δέχθηκαν, έκτοτε, αν­δρικές αφηγήσεις, γεμάτες «δολοφονίες», «δολιότητες», «θαυ­μαστά κατορ­θώματα» και «εκ­δικήσεις μακρόχρονα προε­τοι­μασμένες» — «πηγή αμηχανίας και ταραχής για τους ιστορικούς».

Με το Κομποσκοίνι στο χέρι και το Σπαθί στη ζώνη

Από αυτή την αναταραχή γεν­νήθηκαν τα «πολεμικά διηγήματα» (gunki monogatari), που βρίσκονται στη δια­σταύ­ρωση του ιστορικού χρονικού, του εθνικού έπους και ενός βαθιού βου­διστικού στοχασμού. Η λει­τουρ­γία τους ήταν άλ­λωστε λιγότερο λογοτεχνική, με την έν­νοια που την εν­νοούμε εμείς, παρά μνημονική και πνευ­ματική: επρόκειτο πρωτίστως «να κατευ­νάσουν […] τις ψυχές των πολεμιστών που χάθηκαν στις μάχες» και, για τους επιζώντες, «να αναζητήσουν ένα νόημα στα χαοτικά γεγονότα που έθεσαν τέλος στην παλαιά τάξη». Αυτή η λει­τουρ­γία ανήκε στους «μοναχούς του biwa» (biwa hôshi ή biwa bôzu), ραψωδούς γενικά τυφλούς. Όμοιοι με τους τροβαδού­ρους μας του παρελ­θόντος, διέσχιζαν τη χώρα, απαγ­γέλ­λοντας με μελωδική φωνή τα κατορ­θώματα του παρελ­θόντος. Ντυμένοι με μοναστικό ράσο, αναμ­φίβολα για να τοποθετηθούν υπό την προστασία των ναών και των μοναστηριών, συνόδευαν τον εαυτό τους με το τετράχορδο λαούτο τους, το biwa1«Γεν­νημένο στο βασίλειο της Περ­σίας και τις γει­τονικές περιο­χές του, το biwa δια­δόθηκε στην Ανατολική Ασία κατά μήκος του Δρόμου του Μεταξιού. Τελειο­ποι­ημένο στην Κίνα, έφτασε στο ια­πωνικό αρ­χιπέλαγος περί τον 8ο αιώνα». Hyôdô, Hiromi, «Les moines joueurs de biwa (biwa hôshi) et Le Dit des Heike» (Οι μοναχοί παί­κτες του biwa (biwa hôshi) και Το Διήγημα των Χεϊκέ) στο Brisset, Claire-Akiko, Brotons, Arnaud και Struve, Daniel (επιμ.), op. cit., του οποίου οι συγ­χορ­δίες τόνιζαν τη μελαγ­χολία της αφήγησης.

Στην καρ­διά του ρεπερ­τορίου που αυ­τοί οι καλ­λιτέχνες μετέδιδαν από δάσκαλο σε μαθητή, μια θεμελιώδης τριλογία ανιχνεύει τους αδελ­φοκτόνους αγώνες που έκαναν το αρ­χιπέλαγος να περάσει σε μια νέα εποχή: Το Διήγημα του Χόγκεν (Hôgen monogatari)2Απορ­ριφθεί­σες μορ­φές:
Récit des troubles de l’ère Hogen (Αφήγηση των ταραχών της εποχής Χόγκεν).
La Chronique des Hogen (Το Χρονικό των Χόγκεν).
Récit de l’ère Hôgen (Αφήγηση της εποχής Χόγκεν).
Histoire de la guerre de l’époque Hôgen (Ιστορία του πολέμου της εποχής Χόγκεν).
Hôghen monogatari.
Hôghenn monogatari.
, Το Διήγημα του Χέιτζι (Heiji monogatari)3Απορ­ριφθεί­σες μορ­φές:
Épopée de la rébellion de Heiji (Έπος της εξέγερ­σης του Χέιτζι).
La Chronique des Heigi (Το Χρονικό των Χέιγκι).
Récit de l’ère Heiji (Αφήγηση της εποχής Χέιτζι).
Récits de la guerre de l’ère Heiji (Αφηγήσεις του πολέμου της εποχής Χέιτζι).
Heïdji monogatari.
Heizi monogatari.
, και το πιο διάσημο απ’ όλα, Το Διήγημα των Χεϊκέ (Heiké monogatari)4Απορ­ριφθεί­σες μορ­φές:
Le Dit des Heikke (Το Διήγημα των Χέικ­κε).
L’Aventure d’Heike (Η Περιπέτεια του Χεϊκέ).
Histoire des Heike (Ιστορία των Χεϊκέ).
Contes du Heike (Παραμύθια του Χεϊκέ).
Contes des Heike (Παραμύθια των Χεϊκέ).
La Chronique des Heiké (Το Χρονικό των Χεϊκέ).
La Chronique de Heiké (Το Χρονικό του Χεϊκέ).
Chroniques du clan Heike (Χρονικά της φυλής Χεϊκέ).
La Geste de la maison des Héï (Τα Κατορ­θώματα του οί­κου των Χέι).
Geste de la famille des Hei (Κατορ­θώματα της οι­κογένειας των Χέι).
Histoire de la famille des Hei (Ιστορία της οι­κογένειας των Χέι).
Histoire de la famille Heiké (Ιστορία της οι­κογένειας Χεϊκέ).
Histoire de la maison des Taira (Ιστορία του οί­κου των Ταΐρα).
Histoire de la famille des Taïra (Ιστορία της οι­κογένειας των Ταΐρα).
Récit de l’histoire des Taira (Αφήγηση της ιστορίας των Ταΐρα).
Roman des Taira (Μυθιστόρημα των Ταΐρα).
La Geste des Taïra (Τα Κατορ­θώματα των Ταΐρα).
Feike no monogatari.
. Τα δύο πρώτα, αν και μπορεί να φαί­νονται πεζά περιγράφοντας πώς οι Ταΐρα και οι Μιναμότο ει­σχωρούν σιγά-σιγά στη στρατιω­τική εξου­σία μέχρι να αποκτήσουν αποφασιστική επιρ­ροή στις υποθέσεις της αυ­λής, δεν παύ­ουν να προε­τοι­μάζουν το επερ­χόμενο δράμα και περιέχουν ήδη αυτή την «ευαι­σθησία στο εφήμερο» (mono no aware) που θα βρει στο Το Διήγημα των Χεϊκέ την πιο ολοκληρωμένη έκ­φρασή της:

«Ο κόσμος όπου ζούμε
Δεν έχει ύπαρξη περισ­σότερο
Από ακτίνα σελήνης
Που αντανακλάται στο νερό
Αντλημένο στην κοι­λότητα του χεριού.»

Le Dit de Hôgen ; Le Dit de Heiji (Το Διήγημα του Χόγκεν· Το Διήγημα του Χέιτζι), μετάφρ. από τα ια­πωνικά René Sieffert, Παρίσι: Publications orientalistes de France, 1976· επανέκδ. Lagrasse: Verdier, σειρά «Verdier poche», 2007.

Η Παροδικότητα ως πεπρωμένο

Μνημειώδες έρ­γο, πραγ­ματική Αινειάδα των εμ­φυλίων αγώνων και των σκληρών πολέμων που διέσχισαν τους δύο οί­κους, με αποκορύφωμα τη μάχη του Νταν-νο-ούρα (25 Απριλίου 1185), το Το Διήγημα των Χεϊκέ απομακρύνεται ωστόσο ριζικά από τη δυτική παράδοση. Αντί να ανοί­γει, με τον τρόπο του Βιρ­γιλίου, με τα arma virumque (τα όπλα και τον άν­δρα), το ια­πωνικό χρονικό υπεν­θυμίζει από την πρώτη του γραμμή «την παροδικότητα όλων των πραγ­μάτων»: «Ο υπερήφανος, βεβαί­ως, δεν διαρ­κεί, ακριβώς όμοιος με το όνειρο μιας ανοι­ξιάτικης νύχτας». Οι χαρακτήρες, μεγάλοι ή ταπει­νοί, παρασύρονται όλοι από την ίδια δίνη, απει­κονίζοντας διαρ­κώς ότι, σύμ­φωνα με τη φράση του Μποσ­συέ:

«Θα έρ­θει ο και­ρός που αυ­τός ο άν­θρωπος που σας φαι­νόταν τόσο μεγάλος δεν θα υπάρ­χει πια, όπου θα εί­ναι όπως το παιδί που δεν έχει γεν­νηθεί ακόμη, όπου δεν θα εί­ναι τίποτα. […] Δεν ήρθα παρά για να κάνω αριθ­μό, ακόμη δεν με εί­χαν ανάγκη· […] όταν κοι­τάζω από κοντά, μου φαί­νεται ότι εί­ναι όνειρο να βλέπω τον εαυτό μου εδώ, και ότι όλα όσα βλέπω δεν εί­ναι παρά μάταια ομοιώματα: Præterit enim figura hujus mundi (Γιατί περ­νάει, αυ­τός ο κόσμος όπως τον βλέπου­με)5Α΄ Κορ 7,31 (La Bible : traduction officielle liturgique - Η Βίβλος: επίσημη λει­τουρ­γική μετάφραση).».

Bossuet, Jacques Bénigne, Œuvres complètes (Άπαντα), τ. IV, Παρίσι: Lefèvre· Firmin Didot frères, 1836.

Έτσι, το Το Διήγημα των Χεϊκέ μοιάζει με ένα συνεχές κήρυγ­μα, όπου όλες οι περιπέτειες της ζωής των ηρώων χρησιμεύ­ουν για να απει­κονίσουν αυ­τόν τον νόμο της παροδικότητας (mujô) και τη ματαιότητα των αν­θρώπων δόξων. Η περίπτωση του Ταΐρα νο Τανταμόρι (1144-1184) εί­ναι από αυτή την άποψη υποδειγ­ματική. Αιφ­νιδια­σμένος από τον εχθρό, κυριαρ­χεί τον αντίπαλό του, αλλά ένας οποιοσ­δήποτε υπηρέτης του τελευ­ταίου επεμ­βαί­νει και του κόβει το δεξί χέρι στη ρίζα του αγκώνα. Γνωρίζοντας ότι ήρθε το τέλος του, ο Τανταμόρι στρέφεται προς τη δύση και επικαλεί­ται με σταθερή φωνή, δέκα φορές, τον Βούδα πριν αποκεφαλιστεί. Προσαρ­τημένο στη φαρέτρα του, βρέθηκε αυτό το αποχαι­ρετιστήριο ποί­ημα:

«Παρασυρ­μένος από τα σκοτάδια
Θα στεγαστώ κάτω από
Τα κλαδιά ενός δέντρου.
Μόνο τα λου­λού­δια
Θα με υποδεχτούν απόψε.»

Hoffmann, Yoel, Poèmes d’adieu japonais : anthologie commentée de poèmes écrits au seuil de la mort (Ια­πωνικά αποχαι­ρετιστήρια ποι­ήματα: σχολια­σμένη αν­θολογία ποι­ημάτων γραμ­μένων στο κατώφλι του θανάτου), μετάφρ. από τα αγ­γλικά Agnès Rozenblum, Malakoff: A. Colin, 2023.

Μια μετριοπαθής μεταγενέστερη υποδοχή

Αυτή η βου­διστική ευαι­σθησία, που δια­ποτίζει ακόμη και τις πιο αι­ματηρές σκηνές, δεν αρ­κεί ωστόσο πάντα να ανυψώσει μια αφήγηση που μπορεί να φαί­νεται αρ­γή, κανονική, ομοιόμορφη στα πνεύ­ματα που έχουν δια­μορ­φωθεί στη δυτική αι­σθητική. Όμοια με τον ήχο της καμπάνας του Γκιόν, η πορεία των διηγημάτων εί­ναι κανονική, πολύ κανονική μάλιστα, και κάπως μονότονη. Λυπάμαι που αφηγήσεις τόσο διάσημες δεν βρήκαν έναν εξίσου διάσημο ποι­ητή που θα τις είχε καθηλώσει για πάντα· που τους έλειψε ένας Όμηρος που θα τους είχε δώσει μια ποι­κιλία, μια ευ­ελιξία αιώνια θαυ­μαστές.

Όπως σημειώνει ο Georges Bousquet, οι ομηρικοί ήρωες έχουν συχνά «ευ­θυμίες ή παράξενες αδυναμίες που μας κάνουν να αγ­γίξουμε με το δάχτυλο την αν­θρωπιά τους· εκεί­νοι των Ταΐρα δεν παύ­ουν ποτέ να εί­ναι συμ­βατικοί και ψυχροί». Ενώ ο αφελής έλ­ληνας αφηγητής αφήνει πάντα να δια­φαί­νεται ένα αόριστο και λεπτό χαμόγελο πίσω από τις λέξεις, «ο ιάπωνας ραψωδός δεν εγκαταλεί­πει ποτέ τον επικό τόνο και το επιτηδευ­μένο ύφος». Εκεί «όπου αντηχεί σαν φαν­φάρα η χαρού­μενη έκ­φραση του τροβαδού­ρου, δεν ακούμε εδώ παρά τη μελαγ­χολική προφορά του απογοη­τευ­μένου βου­διστή: “Ο γεν­ναίος άν­δρας [κι αυ­τός] καταλήγει να καταρ­ρέει ούτε λίγο ούτε πολύ όπως η σκόνη στον άνεμο”».

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

মধ্যযুগীয় জাপানের ঊষালগ্ন তার মহাকাব্যে

ফরাসি থেকে অনূদিত

শান্তিপূর্ণ হেইয়ান যুগ (৭৯৪-১১৮৫) এক মহাসংঘর্ষে সমাপ্ত হয়। বিরল হিংস্রতার যুদ্ধের পরিসমাপ্তিতে, দুই প্রতিদ্বন্দ্বী পরিবার, তাইরা এবং মিনামোতো, পর্যায়ক্রমে রাজদরবারের অভিজাতদের উৎখাত করে, যাদের ছিল না পর্যাপ্ত সেনাবাহিনী বা পুলিশ, এবং সামন্ততান্ত্রিক শাসনব্যবস্থার সূচনা ঘটায়। তখন থেকে শুরু হয় জাপানি মধ্যযুগ। এই উথালপাথালের সময় এতটাই ছিল যে “জার্মান মধ্যযুগে খুঁজতে হবে এরকম বিশৃঙ্খলা পেতে”। হেইয়ানের নারী সাহিত্যের পরিশীলিততার পর এল পৌরুষদীপ্ত আখ্যান, যা পূর্ণ “হত্যাকাণ্ড”, “চাতুরী”, “অসাধারণ যুদ্ধকীর্তি” এবং “দীর্ঘ পরিকল্পিত প্রতিশোধ” দিয়ে — “ঐতিহাসিকদের জন্য বিব্রতকর এবং বিভ্রান্তির উৎস”

হাতে জপমালা এবং কোমরে তলোয়ার

এই হৈচৈ থেকে জন্ম নিল “যোদ্ধা কাহিনী” (gunki monogatari), যা ঐতিহাসিক বর্ষপঞ্জি, জাতীয় মহাকাব্য এবং গভীর বৌদ্ধ ধ্যানের সংমিশ্রণে অবস্থিত। তাদের কার্য ছিল আমাদের বোঝার চেয়ে কম সাহিত্যিক, বরং স্মৃতিমূলক এবং আধ্যাত্মিক: সর্বপ্রথম এটি ছিল “যুদ্ধে নিহত যোদ্ধাদের আত্মাকে শান্ত করা” এবং জীবিতদের জন্য “পুরাতন শৃঙ্খলার অবসান ঘটানো বিশৃঙ্খল ঘটনাবলীর অর্থ খোঁজা”। এই দায়িত্ব ছিল “বিওয়া সন্ন্যাসী”দের (biwa hōshi বা biwa bōzu), যারা সাধারণত অন্ধ গায়ক ছিলেন। আমাদের প্রাচীন ট্রুবাদুরদের মতো, তারা দেশ ভ্রমণ করতেন, গেয়ে গেয়ে অতীতের বীরগাথা শোনাতেন। সন্ন্যাসীর পোশাকে আবৃত, সম্ভবত মন্দির এবং মঠের সুরক্ষায় থাকার জন্য, তারা তাদের চার তারের বীণা, biwa1“পারস্য রাজ্য এবং তার সীমান্তবর্তী অঞ্চলে জন্ম নিয়ে, biwa সিল্ক রোড বরাবর পূর্ব এশিয়ায় ছড়িয়ে পড়ে। চীনে নিখুঁত হয়ে, এটি ৮ম শতাব্দীতে জাপানি দ্বীপপুঞ্জে পৌঁছায়”। Hyōdō, Hiromi, “Les moines joueurs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des Heike” (বিওয়া বাজানো সন্ন্যাসীরা (biwa hōshi) এবং লে দি দে হেইকে) in Brisset, Claire-Akiko, Brotons, Arnaud এবং Struve, Daniel (সম্পা.), op. cit., বাজাতেন, যার সুর আখ্যানের বিষাদকে ছন্দবদ্ধ করত।

এই শিল্পীরা যে সংগ্রহ গুরু থেকে শিষ্যে হস্তান্তর করতেন, তার কেন্দ্রে একটি মৌলিক ত্রয়ী দ্বীপপুঞ্জকে নতুন যুগে নিয়ে যাওয়া ভ্রাতৃঘাতী সংগ্রামের বর্ণনা দেয়: হোগেন কাহিনী (Hōgen monogatari)2প্রত্যাখ্যাত রূপ:
Récit des troubles de l’ère Hogen (হোগেন যুগের বিপর্যয়ের আখ্যান)।
La Chronique des Hogen (হোগেনদের বর্ষপঞ্জি)।
Récit de l’ère Hōgen (হোগেন যুগের আখ্যান)।
Histoire de la guerre de l’époque Hōgen (হোগেন যুগের যুদ্ধের ইতিহাস)।
Hōghen monogatari
Hōghenn monogatari
, হেইজি কাহিনী (Heiji monogatari)3প্রত্যাখ্যাত রূপ:
Épopée de la rébellion de Heiji (হেইজি বিদ্রোহের মহাকাব্য)।
La Chronique des Heigi (হেইগিদের বর্ষপঞ্জি)।
Récit de l’ère Heiji (হেইজি যুগের আখ্যান)।
Récits de la guerre de l’ère Heiji (হেইজি যুগের যুদ্ধের আখ্যান)।
Heïdji monogatari
Heizi monogatari
, এবং সবচেয়ে বিখ্যাত হেইকে কাহিনী (Heiké monogatari)4প্রত্যাখ্যাত রূপ:
Le Dit des Heikke (হেইক্কে কাহিনী)।
L’Aventure d’Heike (হেইকের অভিযান)।
Histoire des Heike (হেইকেদের ইতিহাস)।
Contes du Heike (হেইকের গল্প)।
Contes des Heike (হেইকেদের গল্প)।
La Chronique des Heiké (হেইকেদের বর্ষপঞ্জি)।
La Chronique de Heiké (হেইকের বর্ষপঞ্জি)।
Chroniques du clan Heike (হেইকে বংশের বর্ষপঞ্জি)।
La Geste de la maison des Héï (হেই পরিবারের গাথা)।
Geste de la famille des Hei (হেই পরিবারের গাথা)।
Histoire de la famille des Hei (হেই পরিবারের ইতিহাস)।
Histoire de la famille Heiké (হেইকে পরিবারের ইতিহাস)।
Histoire de la maison des Taira (তাইরা পরিবারের ইতিহাস)।
Histoire de la famille des Taïra (তাইরা পরিবারের ইতিহাস)।
Récit de l’histoire des Taira (তাইরাদের ইতিহাসের আখ্যান)।
Roman des Taira (তাইরাদের উপন্যাস)।
La Geste des Taïra (তাইরাদের গাথা)।
Feike no monogatari
। প্রথম দুটি, যদিও তাইরা এবং মিনামোতো কীভাবে ধীরে ধীরে সামরিক ক্ষমতায় অনুপ্রবেশ করে রাজদরবারের বিষয়ে নির্ণায়ক প্রভাব অর্জন করে তার বর্ণনায় গদ্যময় মনে হতে পারে, তবুও আসন্ন নাটকের প্রস্তুতি নেয় এবং ইতিমধ্যে সেই “ক্ষণস্থায়িত্বের প্রতি সংবেদনশীলতা” (mono no aware) ধারণ করে যা হেইকে কাহিনীতে তার সবচেয়ে সম্পূর্ণ অভিব্যক্তি পাবে:

“যে জগতে আমরা বাস করি
তার অস্তিত্ব ততটুকুই
যতটুকু চাঁদের আলো
যা প্রতিফলিত হয় জলে
হাতের তালুতে তোলা।”

Le Dit de Hōgen ; Le Dit de Heiji (হোগেন কাহিনী; হেইজি কাহিনী), জাপানি থেকে অনুবাদ René Sieffert, প্যারিস: Publications orientalistes de France, ১৯৭৬; পুনর্মুদ্রণ লাগ্রাস: Verdier, সংগ্রহ “Verdier poche”, ২০০৭।

নিয়তি হিসেবে অনিত্যতা

স্মারক কাজ, দুই পরিবারকে বিচ্ছিন্নকারী অন্তর্দ্বন্দ্ব এবং তীব্র যুদ্ধের প্রকৃত এনিড, যা দান-নো-উরার যুদ্ধে (২৫ এপ্রিল ১১৮৫) চূড়ান্ত পর্যায়ে পৌঁছায়, হেইকে কাহিনী তবুও পশ্চিমা ঐতিহ্য থেকে মূলগতভাবে দূরে সরে যায়। ভার্জিলের মতো arma virumque (অস্ত্র এবং মানুষ) দিয়ে শুরু করার পরিবর্তে, জাপানি বর্ষপঞ্জি তার প্রথম লাইনেই “সব কিছুর অনিত্যতা” স্মরণ করিয়ে দেয়: “অহংকারী, নিশ্চয়ই, স্থায়ী হয় না, ঠিক বসন্তের রাতের স্বপ্নের মতো”। চরিত্রগুলি, মহান বা নম্র, সবাই একই ঘূর্ণিঝড়ে ভেসে যায়, বসুয়ের সূত্র অনুযায়ী প্রমাণ করে যে:

“সময় আসবে যখন এই মানুষ যিনি আপনার কাছে এত মহান মনে হন তিনি আর থাকবেন না, যখন তিনি হবেন সেই শিশুর মতো যে এখনও জন্মায়নি, যখন তিনি কিছুই হবেন না। […] আমি শুধু সংখ্যা পূরণ করতে এসেছি, তবুও আমার কোনো প্রয়োজন ছিল না; […] যখন আমি কাছ থেকে দেখি, মনে হয় এখানে নিজেকে দেখা একটি স্বপ্ন, এবং আমি যা দেখি তা সব নিরর্থক ছায়া মাত্র: Præterit enim figura hujus mundi (কারণ এই জগত যেমন আমরা দেখি তেমন চলে যায়)51 Co 7,31 (La Bible : traduction officielle liturgique - বাইবেল: সরকারী লিটার্জিক্যাল অনুবাদ)।।”

Bossuet, Jacques Bénigne, Œuvres complètes (সম্পূর্ণ রচনাবলী), খণ্ড IV, প্যারিস: Lefèvre; Firmin Didot frères, ১৮৩৬।

এভাবে, হেইকে কাহিনী একটি অবিরাম উপদেশের মতো, যেখানে নায়কদের জীবনের সমস্ত উত্থান-পতন এই অনিত্যতার নিয়ম (mujō) এবং মানব গৌরবের শূন্যতা চিত্রিত করতে কাজ করে। তাইরা নো তাদানোরির (১১৪৪-১১৮৪) ঘটনা এ বিষয়ে উদাহরণস্বরূপ। শত্রুর দ্বারা আক্রান্ত হয়ে, তিনি তার প্রতিপক্ষকে পরাস্ত করেন, কিন্তু তার একজন সাধারণ দাস হস্তক্ষেপ করে এবং কনুইয়ের কাছে তার ডান হাত কেটে দেয়। তার শেষ সময় জেনে, তাদানোরি পশ্চিম দিকে ফিরে দৃঢ় কণ্ঠে দশবার বুদ্ধের নাম জপ করেন শিরশ্ছেদের আগে। তার তূণীরে বাঁধা পাওয়া যায় এই বিদায়ের কবিতা:

“অন্ধকারে ভেসে গিয়ে
আমি থাকব
একটি গাছের শাখার নিচে।
শুধু ফুলগুলিই
আজ রাতে আমাকে স্বাগত জানাবে।”

Hoffmann, Yoel, Poèmes d’adieu japonais : anthologie commentée de poèmes écrits au seuil de la mort (জাপানি বিদায় কবিতা: মৃত্যুর দ্বারপ্রান্তে লেখা কবিতার টীকাযুক্ত সংকলন), ইংরেজি থেকে অনুবাদ Agnès Rozenblum, মালাকফ: A. Colin, ২০২৩।

একটি মিশ্র উত্তরাধিকার

এই বৌদ্ধ সংবেদনশীলতা, যা সবচেয়ে রক্তাক্ত দৃশ্যগুলিতেও প্রবেশ করে, তবুও সবসময় একটি বর্ণনাকে উন্নীত করতে যথেষ্ট নয় যা পশ্চিমা নান্দনিকতায় গঠিত মনের কাছে ধীর, নিয়মিত, একঘেয়ে মনে হতে পারে। গিয়নের ঘণ্টার শব্দের মতো, কাহিনীর গতি নিয়মিত, খুবই নিয়মিত, এবং কিছুটা একঘেয়ে। আমি দুঃখিত যে এত বিখ্যাত আখ্যানগুলি একজন সমান বিখ্যাত কবি খুঁজে পায়নি যিনি তাদের চিরকালের জন্য স্থির করতেন; যে তারা একজন হোমারকে মিস করেছে যিনি তাদের চিরকাল প্রশংসিত বৈচিত্র্য এবং নমনীয়তা দিতেন।

যেমন জর্জ বুসকে উল্লেখ করেছেন, হোমারের নায়কদের প্রায়ই “অদ্ভুত আনন্দ বা দুর্বলতা থাকে যা আমাদের তাদের মানবতা স্পর্শ করতে দেয়; তাইরার নায়করা কখনও প্রথাগত এবং ঠান্ডা হওয়া বন্ধ করে না”। যেখানে সরল গ্রীক গল্পকার সবসময় শব্দের পিছনে একটি অস্পষ্ট এবং সূক্ষ্ম হাসি প্রকাশ করতে দেন, “জাপানি র‍্যাপসোড কখনও মহাকাব্যিক স্বর এবং আড়ম্বরপূর্ণ ভঙ্গি ত্যাগ করে না”। যেখানে “ট্রুভেয়ারের আনন্দময় সম্প্রসারণ একটি ফ্যানফেয়ারের মতো বাজে, এখানে শুধু হতাশ বৌদ্ধের বিষণ্ণ উচ্চারণ শোনা যায়: ’সাহসী মানুষও [তিনিও] শেষ পর্যন্ত ভেঙে পড়েন বাতাসের ধুলোর চেয়ে বেশি কিছু নয়’”

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Світанок середньовічної Японії в її епосах

Пере­кладено з французької

Мирний період Хейан (794-1185) завершився у полум’ї. Після битв рідкісної жорстокості два суперницькі дома, Тайра і Мінамото, по черзі усунули придворну аристократію, яка не мала ні до­статньої армії, ні поліції, і спричинили на­ста­ння фе­одального режиму. Так починається японське Середньовіч­чя. Цей період потрясінь був таким, що «треба було б пошукати в німецькому Середньовіч­чі, щоб зна­йти подібну плутанину». На зміну витонченості жіночої літератури Хейан від­тоді при­йшли мужні оповіді, сповнені «вбивств», «хитрощів», «дивовижних ратних по­двигів» і «довго під­готовлюваних помст» — «джерела збентеже­ння і смути для істориків».

З чотками в руці і мечем при поясі

З цього хаосу народилися «воїнські сказа­н­ня» (gunki monogatari), що знаходяться на пере­тині історичної хроніки, національного епосу та глибокої буд­дійської медитації. Їхня функція була втім менш літературною, в тому сенсі, як ми це ро­зуміємо, ніж меморіальною та духовною: йшлося насамперед про те, щоб «заспокоїти […] душі воїнів, які загинули в боях», а для тих, хто вижив, «шукати сенс у хаотичних подіях, що поклали край давньому порядку». Ця функція покладалася на «ченців з біва» (biwa hōshi або biwa bōzu), аедів, за­звичай сліпих. Подібні до наших давніх трубадурів, вони мандрували країною, декламуючи спів­учим голосом славні дія­ння минулого. Загорнуті в чернечу рясу, без сумніву, щоб пере­бувати під захистом храмів і монастирів, вони акомпанували собі на своїй чотириструн­ній лютні, біва1«Народжена в царстві Персії та його прикордон­них регіонах, біва поширилася в Східній Азії вздовж Шовкового шляху. Удосконалена в Китаї, вона ді­йшла до японського архіпелагу близько 8-го столі­ття». Hyōdō, Hiromi, «Les moines joueurs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des Heike» (Ченці-гравці на біва (biwa hōshi) і Сказа­ння про Хейке) в Brisset, Claire-Akiko, Brotons, Arnaud та Struve, Daniel (ред.), op. cit., акорди якої під­креслювали меланхолію оповіді.

В основі репертуару, який ці артисти пере­давали від вчителя до учня, фундаментальна трилогія від­творює брато­вбивчі війни, що пере­кинули архіпелаг у нову еру: Сказа­ння про Хоген (Hōgen monogatari)2Від­хилені форми:
Récit des troubles de l’ère Hogen (Оповідь про смути ери Хоген).
La Chronique des Hogen (Хроніка Хоген).
Récit de l’ère Hōgen (Оповідь ери Хоген).
Histoire de la guerre de l’époque Hōgen (Історія війни епохи Хоген).
Hōghen monogatari.
Hōghenn monogatari.
, Сказа­ння про Хейдзі (Heiji monogatari)3Від­хилені форми:
Épopée de la rébellion de Heiji (Епопея пов­ста­ння Хейдзі).
La Chronique des Heigi (Хроніка Хейґі).
Récit de l’ère Heiji (Оповідь ери Хейдзі).
Récits de la guerre de l’ère Heiji (Оповіді про війну ери Хейдзі).
Heïdji monogatari.
Heizi monogatari.
, і найславетніше з усіх, Сказа­ння про Хейке (Heike monogatari)4Від­хилені форми:
Le Dit des Heikke (Сказа­ння про Хейк­ке).
L’Aventure d’Heike (Пригода Хейке).
Histoire des Heike (Історія Хейке).
Contes du Heike (Казки Хейке).
Contes des Heike (Казки Хейке).
La Chronique des Heiké (Хроніка Хейке).
La Chronique de Heiké (Хроніка Хейке).
Chroniques du clan Heike (Хроніки клану Хейке).
La Geste de la maison des Héï (Дія­ння дому Хеї).
Geste de la famille des Hei (Дія­ння родини Хей).
Histoire de la famille des Hei (Історія родини Хей).
Histoire de la famille Heiké (Історія родини Хейке).
Histoire de la maison des Taira (Історія дому Тайра).
Histoire de la famille des Taïra (Історія родини Тайра).
Récit de l’histoire des Taira (Оповідь історії Тайра).
Roman des Taira (Роман про Тайра).
La Geste des Taïra (Дія­ння Тайра).
Feike no monogatari.
. Перші два, хоча можуть здатися прозаїчними в описі того, як Тайра і Мінамото по­ступово проникають у військову владу, аж до набу­ття вирішального впливу на справи двору, все ж готують майбутню драму і вже містять цю «чутливість до ефемерного» (mono no aware), яка зна­йде в Сказанні про Хейке своє найдосконаліше вираже­н­ня:

«Світ, де живемо,
Має існува­ння стільки,
Скільки промінь місяця,
Що від­бивається у воді,
Зачерпнутій у долоні.»

Le Dit de Hôgen ; Le Dit de Heiji (Сказа­ння про Хоген; Сказа­ння про Хейдзі), перекл. з японської Рене Сіф­фера, Париж: Publications orientalistes de France, 1976; пере­вид. Лаграс: Verdier, вид. «Verdier poche», 2007.

Непостійність як доля

Монументальний твір, справжня Енеїда між­усобних війн і запеклих битв, що роз­дирали два дома, кульмінацією яких стала битва при Дан-но-ура (25 квітня 1185), Сказа­ння про Хейке все ж радикально від­ходить від західної традиції. Замість того, щоб від­криватися, на манер Вергілія, на arma virumque (зброю і мужа), японська хроніка з першого рядка нагадує про «непо­стійність усіх речей»: «Пихатий, звісно, не триває довго, схожий хіба що на сон весняної ночі». Персонажі, великі чи скромні, всі захоплені тим самим вихором, рясно ілюструючи, що, за формулою Бос­сюе:

«При­йде час, коли ця людина, яка здавалася вам такою великою, більше не буде, коли вона буде як дитина, що ще не народилася, коли вона буде ніщо. […] Я при­йшов лише щоб поповнити число, втім я був і не потрібен; […] коли я дивлюся зблизька, мені здається, що це сон — бачити себе тут, і що все, що я бачу, лише марні примари: Præterit enim figura hujus mundi (Бо минає образ світу цього)51 Кор. 7,31 (La Bible : traduction officielle liturgique (Біблія: офіційний літургійний пере­клад)).».

Bossuet, Jacques Bénigne, Œuvres complètes (Повне зі­бра­ння творів), т. IV, Париж: Lefèvre; Firmin Didot frères, 1836.

Таким чином, Сказа­ння про Хейке нагадує без­перервну проповідь, де всі перипетії жи­ття героїв служать для ілюстрації цього закону непо­стійності (mujō) і марності людської слави. Випадок Тайра но Та­данорі (1144-1184) у цьому сенсі показовий. Захоплений ворогом зненацька, він домінує над своїм су­противником, але якийсь слуга того втручається і від­рубує йому праву руку біля ліктя. Знаючи, що кінець при­йшов, Та­данорі повертається на захід і твердим голосом десять разів закликає Буд­ду, перш ніж йому від­рубають голову. Прикріплений до його сагайдака, знаходять цей прощальний вірш:

«Захоплений темрявою,
Я заночую під
Гілками дерева.
Лише квіти
Прийм[у]ть мене цього вечора.»

Hoffmann, Yoel, Poèmes d’adieu japonais : anthologie commentée de poèmes écrits au seuil de la mort (Японські прощальні вірші: коментована антологія віршів, написаних на порозі смерті), перекл. з англійської Аньєс Ро­зенблюм, Малакоф: A. Colin, 2023.

Неоднозначна спадщина

Ця буд­дійська чутливість, що пронизує навіть найкривавіші сцени, все ж не завжди до­статня, щоб під­нести оповідь, яка може здатися повільною, рівномірною, одноманітною для ро­зумів, вихованих на західній естетиці. Подібно до звуку дзвона Ґіон, хода сказань рівномірна, занадто рівномірна навіть, і дещо монотон­на. Я шкодую, що такі славетні оповіді не зна­йшли такого ж славетного поета, який би закріпив їх назавжди; що їм бракувало Гомера, який би надав їм різноманітності, гнучкості, вічно захоплюючих.

Як за­значає Жорж Буске, гомерівські герої часто мають «дивні веселощі або слабкості, що до­зволяють нам доторкнутися пальцем до їхньої людяності; герої Тайра ніколи не пере­стають бути умовними і холодними». Тоді як наївний грецький оповідач завжди до­зволяє про­глянути невиразній і тонкій усмішці за словами, «японський рапсод ніколи не полишає епічного тону і чопорної по­стави». Там, «де лунає, як фанфара, радісна екс­пансія трувера, тут чути лише меланхолійний акцент засмученого буд­диста: “Мужній чоловік [і він теж] врешті-решт падає, ні більше ні менше як пил на вітрі”».

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

รุ่งอรุณแห่งญี่ปุ่นยุคกลางในมหากาพย์ของมัน

แปลจากภาษาฝรั่งเศส

ยุคเฮอันอันสงบสุข (794-1185) จบลงท่ามกลางเปลวเพลิงแห่งสงคราม หลังจากการต่อสู้อันดุเดือดอย่างที่หาได้ยาก สองตระกูลคู่แข่ง คือตระกูลไทระและตระกูลมินะโมะโตะ ได้ขับไล่ขุนนางในราชสำนักซึ่งไม่มีกองทัพหรือตำรวจที่เพียงพอออกไปทีละตระกูล และทำให้เกิดการถือกำเนิดของระบอบศักดินา ยุคกลางของญี่ปุ่นจึงเริ่มต้นขึ้น ช่วงเวลาแห่งการพลิกผันนี้รุนแรงมากจนกระทั่ง “ต้องไปค้นหาในยุคกลางของเยอรมนีจึงจะพบความสับสนวุ่นวายที่คล้ายคลึงกัน” ความประณีตงดงามของวรรณกรรมสตรีแห่งยุคเฮอันได้ถูกแทนที่ด้วยเรื่องเล่าอันห้าวหาญ เต็มไปด้วย “การลอบสังหาร” “กลอุบาย” “วีรกรรมอันน่าอัศจรรย์” และ “การแก้แค้นที่วางแผนมายาวนาน” – “แหล่งที่มาของความอึดอัดและความสับสนสำหรับนักประวัติศาสตร์

พระสวดในมือและดาบที่เอว

จากความวุ่นวายนี้ได้ก่อเกิด “บันทึกนักรบ” (gunki monogatari) ซึ่งตั้งอยู่ที่จุดบรรจบของพงศาวดารประวัติศาสตร์ มหากาพย์แห่งชาติ และการทำสมาธิทางพุทธศาสนาอันลึกซึ้ง หน้าที่ของมันไม่ใช่ด้านวรรณกรรมตามความหมายที่เราเข้าใจ แต่เป็นด้านความทรงจำและจิตวิญญาณ: สิ่งสำคัญคือ “การปลอบประโลมวิญญาณของนักรบที่ล้มตายในการต่อสู้” และสำหรับผู้รอดชีวิต “การแสวงหาความหมายของเหตุการณ์อันวุ่นวายที่ทำให้ระเบียบเก่าสิ้นสุดลง” หน้าที่นี้ตกเป็นของ “พระนักดีดพิณบิวะ” (biwa hōshi หรือ biwa bōzu) กวีนักร้องที่มักจะตาบอด คล้ายกับนักกวีเร่ร่อนในอดีตของเรา พวกเขาเดินทางไปทั่วแผ่นดิน ขับขานวีรกรรมในอดีตด้วยน้ำเสียงราวกับร้องเพลง ห่มคลุมด้วยจีวรพระ อาจเพื่อให้ตนเองอยู่ภายใต้การคุ้มครองของวัดและสำนักสงฆ์ พวกเขาบรรเลงประกอบด้วยพิณสี่สาย คือ บิวะ1เกิดในอาณาจักรเปอร์เซียและภูมิภาคใกล้เคียง บิวะแพร่กระจายไปยังเอเชียตะวันออกตามเส้นทางสายไหม ได้รับการพัฒนาในจีน มาถึงหมู่เกาะญี่ปุ่นประมาณศตวรรษที่ 8” Hyōdō, Hiromi, “Les moines joueurs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des Heike” (พระนักดีดบิวะ (biwa hōshi) และ เรื่องเล่าแห่งเฮเกะ) ใน Brisset, Claire-Akiko, Brotons, Arnaud และ Struve, Daniel (บรรณาธิการ), op. cit. ซึ่งเสียงประสานช่วยเน้นความเศร้าโศกของเรื่องเล่า

ในใจกลางของละครที่ศิลปินเหล่านี้ถ่ายทอดจากอาจารย์สู่ศิษย์ มีไตรภาคพื้นฐานที่บอกเล่าการต่อสู้ฆ่าฟันกันเองซึ่งทำให้หมู่เกาะก้าวเข้าสู่ยุคใหม่: เรื่องเล่าแห่งโฮเง็น2รูปแบบที่ถูกปฏิเสธ:
Récit des troubles de l’ère Hogen (เรื่องเล่าความวุ่นวายแห่งยุคโฮเง็น).
La Chronique des Hogen (พงศาวดารโฮเง็น).
Récit de l’ère Hōgen (เรื่องเล่าแห่งยุคโฮเง็น).
Histoire de la guerre de l’époque Hōgen (ประวัติศาสตร์สงครามสมัยโฮเง็น).
Hōghen monogatari.
Hōghenn monogatari.
เรื่องเล่าแห่งเฮจิ3รูปแบบที่ถูกปฏิเสธ:
Épopée de la rébellion de Heiji (มหากาพย์การกบฏเฮจิ).
La Chronique des Heigi (พงศาวดารเฮงิ).
Récit de l’ère Heiji (เรื่องเล่าแห่งยุคเฮจิ).
Récits de la guerre de l’ère Heiji (เรื่องเล่าสงครามยุคเฮจิ).
Heïdji monogatari.
Heizi monogatari.
และที่มีชื่อเสียงที่สุด เรื่องเล่าแห่งเฮเกะ4รูปแบบที่ถูกปฏิเสธ:
Le Dit des Heikke (เรื่องเล่าแห่งเฮอิกเกะ).
L’Aventure d’Heike (การผจญภัยของเฮเกะ).
Histoire des Heike (ประวัติเฮเกะ).
Contes du Heike (นิทานเฮเกะ).
Contes des Heike (นิทานของเฮเกะ).
La Chronique des Heiké (พงศาวดารเฮเกะ).
La Chronique de Heiké (พงศาวดารของเฮเกะ).
Chroniques du clan Heike (พงศาวดารตระกูลเฮเกะ).
La Geste de la maison des Héï (วีรกรรมแห่งตระกูลเฮอิ).
Geste de la famille des Hei (วีรกรรมตระกูลเฮ).
Histoire de la famille des Hei (ประวัติตระกูลเฮ).
Histoire de la famille Heiké (ประวัติตระกูลเฮเกะ).
Histoire de la maison des Taira (ประวัติราชวงศ์ไทระ).
Histoire de la famille des Taïra (ประวัติตระกูลไทระ).
Récit de l’histoire des Taira (เรื่องเล่าประวัติศาสตร์ไทระ).
Roman des Taira (นวนิยายไทระ).
La Geste des Taïra (วีรกรรมไทระ).
Feike no monogatari.
สองเรื่องแรกแม้อาจดูธรรมดาในการบรรยายว่าตระกูลไทระและมินะโมะโตะค่อยๆ แทรกซึมเข้าสู่อำนาจทางทหารจนได้อิทธิพลเด็ดขาดในกิจการราชสำนักอย่างไร แต่ก็ได้เตรียมละครที่จะมาถึงและมี “ความรู้สึกต่อความไม่จีรัง” (mono no aware) ซึ่งจะพบการแสดงออกที่สมบูรณ์ที่สุดใน เรื่องเล่าแห่งเฮเกะ:

โลกที่เราอาศัยอยู่
มีการดำรงอยู่เพียงเท่า
กับแสงจันทร์
ที่สะท้อนในน้ำ
ที่ตักด้วยอุ้งมือ

Le Dit de Hōgen; Le Dit de Heiji (เรื่องเล่าแห่งโฮเง็น; เรื่องเล่าแห่งเฮจิ), แปลจากภาษาญี่ปุ่นโดย René Sieffert, ปารีส: Publications orientalistes de France, 1976; พิมพ์ซ้ำ Lagrasse: Verdier, coll. “Verdier poche”, 2007.

ความไม่จีรังในฐานะชะตากรรม

เรื่องเล่าแห่งเฮเกะ เป็นผลงานขนาดใหญ่ เป็น อีเนียด ที่แท้จริงของการต่อสู้ภายในและสงครามอันดุเดือดที่ฉีกทั้งสองตระกูล จุดสุดยอดคือการต่อสู้ที่ดัน-โนะ-อุระ (25 เมษายน 1185) แต่กลับแตกต่างอย่างสิ้นเชิงจากประเพณีตะวันตก แทนที่จะเปิดด้วย arma virumque (อาวุธและมนุษย์) อย่างเวอร์จิล พงศาวดารญี่ปุ่นกลับเตือนถึง “ความไม่จีรังของทุกสิ่ง” ตั้งแต่บรรทัดแรก: “ผู้หยิ่งผยองย่อมไม่ยั่งยืน ดุจดังความฝันในคืนฤดูใบไม้ผลิ” ตัวละครทั้งผู้ยิ่งใหญ่และผู้ต่ำต้อย ต่างถูกพัดพาไปด้วยกระแสน้ำวนเดียวกัน แสดงให้เห็นอย่างชัดเจนว่า ตามคำกล่าวของบอสซูเอต์:

เวลาจะมาถึงเมื่อชายผู้นี้ที่ดูยิ่งใหญ่ในสายตาท่านจะไม่มีอีกต่อไป เมื่อเขาจะเป็นเหมือนเด็กที่ยังไม่เกิด เมื่อเขาจะไม่เป็นอะไรเลย […] ข้ามาเพียงเพื่อเติมจำนวน แต่ก็ไม่มีใครต้องการข้า; […] เมื่อข้ามองอย่างใกล้ชิด ดูเหมือนว่าเป็นความฝันที่เห็นตัวเองอยู่ที่นี่ และทุกสิ่งที่ข้าเห็นเป็นเพียงภาพลวงตาอันไร้สาระ: Præterit enim figura hujus mundi (เพราะมันผ่านไป โลกนี้ตามที่เราเห็น)51 โครินธ์ 7,31 (La Bible: traduction officielle liturgique (พระคัมภีร์: คำแปลพิธีกรรมอย่างเป็นทางการ)).

Bossuet, Jacques Bénigne, Œuvres complètes (ผลงานรวม), เล่ม IV, ปารีส: Lefèvre; Firmin Didot frères, 1836.

ดังนั้น เรื่องเล่าแห่งเฮเกะ จึงคล้ายกับการเทศนาอย่างต่อเนื่อง ซึ่งความผันผวนทั้งหมดในชีวิตของวีรบุรุษใช้เพื่อแสดงให้เห็นกฎแห่งความไม่จีรัง (mujō) และความไร้สาระของเกียรติยศของมนุษย์ กรณีของไทระ โนะ ทาดาโนริ (1144-1184) เป็นตัวอย่างที่ชัดเจนในเรื่องนี้ เมื่อถูกศัตรูจู่โจม เขาเอาชนะคู่ต่อสู้ได้ แต่ข้ารับใช้คนหนึ่งของฝ่ายตรงข้ามเข้ามาขวางและฟันแขนขวาของเขาขาดที่ข้อศอก รู้ว่าจุดจบมาถึงแล้ว ทาดาโนริหันไปทางตะวันตกและกล่าวนามพระพุทธด้วยเสียงหนักแน่นถึงสิบครั้งก่อนจะถูกตัดศีรษะ ติดกับกระบอกลูกธนูของเขาพบบทกวีอำลานี้:

ถูกพัดพาไปด้วยความมืด
ข้าจะพักใต้
กิ่งไม้
มีเพียงดอกไม้
จะต้อนรับข้าคืนนี้

Hoffmann, Yoel, Poèmes d’adieu japonais: anthologie commentée de poèmes écrits au seuil de la mort (บทกวีอำลาของญี่ปุ่น: กวีนิพนธ์พร้อมคำอธิบายที่เขียนขณะใกล้ตาย), แปลจากภาษาอังกฤษโดย Agnès Rozenblum, Malakoff: A. Colin, 2023.

มรดกที่คลุมเครือ

อารมณ์ทางพุทธศาสนานี้ที่ซึมซาบแม้กระทั่งฉากที่นองเลือดที่สุด ก็ยังไม่เพียงพอที่จะยกระดับการบรรยายที่อาจดูช้า สม่ำเสมอ และซ้ำซากสำหรับจิตใจที่ถูกหล่อหลอมด้วยสุนทรียศาสตร์ตะวันตก เหมือนกับเสียงระฆังของวัดกิออน จังหวะของเรื่องเล่านั้นสม่ำเสมอ สม่ำเสมอเกินไป และค่อนข้างน่าเบื่อ ข้าเสียใจที่เรื่องเล่าอันมีชื่อเสียงเช่นนี้ไม่ได้พบกวีที่มีชื่อเสียงเท่าเทียมกันที่จะตรึงมันไว้ตลอดกาล ที่พวกมันขาดโฮเมอร์ที่จะให้ความหลากหลายและความยืดหยุ่นที่น่าชื่นชมตลอดกาล

ดังที่จอร์จ บูสเกต์กล่าวไว้ วีรบุรุษของโฮเมอร์มักมี “ความร่าเริงหรือความอ่อนแอแปลกๆ ที่ทำให้เราสัมผัสถึงความเป็นมนุษย์ของพวกเขา ขณะที่วีรบุรุษของไทระไม่เคยหยุดที่จะเป็นแบบแผนและเย็นชา” ในขณะที่นักเล่าเรื่องชาวกรีกผู้ไร้เดียงสามักปล่อยให้รอยยิ้มอันคลุมเครือและละเอียดอ่อนแทรกผ่านคำพูดเสมอ “นักขับลำนำชาวญี่ปุ่นไม่เคยละทิ้งน้ำเสียงมหากาพย์และท่าทางที่เคร่งขรึม” ที่ “ซึ่งการแสดงออกอย่างร่าเริงของนักกวีดังก้องราวกับแตรวง ที่นี่ได้ยินเพียงสำเนียงเศร้าโศกของชาวพุทธผู้ผิดหวัง: ’นักรบผู้กล้าหาญก็จบลงด้วยการล้มครืนไม่ต่างจากฝุ่นในสายลม’

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Úsvit středověkého Japonska v jeho eposech

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Poklidné ob­dobí He­ian (794-1185) skon­čilo ve vše­o­becném požá­ru. Po bitvách vzácné kru­tosti si dva sou­pe­řící ro­dy, Taïra a Mi­na­mo­to, po­stupně pod­manily dvor­skou aris­tokra­cii, která ne­dis­po­novala ani do­sta­tečnou ar­má­dou ani po­li­cií, a způ­so­bily ná­stup feu­dálního reži­mu. Za­číná tak japon­ský stře­dověk. Toto ob­dobí převratů bylo ta­kové, že „bylo by třeba pá­t­rat v ně­meckém stře­dověku, abychom na­šli po­dobný zma­tek“. Rafi­novanosti žen­ské li­te­ra­tury ob­dobí He­ian tak od té doby ná­sle­dovaly mužné pří­běhy plné „vražd“, „lstí“, „po­divuhodných vá­lečných činů“ a „dlouho při­pravovaných po­mst“ – „zdroj roz­paků a zmatku pro his­to­riky“.

S růžencem v ruce a mečem u pasu

Z to­hoto převratu se zro­dily „vá­lečné pří­běhy“ (gunki mo­noga­tari), které se na­cházejí na kři­žovatce his­to­rické kro­niky, ná­rodního eposu a hlu­boké budd­his­tické me­di­ta­ce. Je­jich funkce byla ostatně méně li­te­rární, v tom smys­lu, jak to chápeme my, než pamě­ťová a duchovní: šlo pře­devším o to „uklidnit […] duše vá­lečníků, kteří za­hynuli v bo­jích“ a pro přeživší „hle­dat smysl v chao­tických udá­los­tech, které ukon­čily starý řád“. Tato funkce při­pa­dala „mni­chům s biwou“ (biwa hôshi nebo biwa bôzu), zpě­vákům obecně slepým. Po­dobní na­šim po­tulným pěv­cům z dávných dob pro­cházeli zemí a zpě­vavým hla­sem de­kla­movali slavné činy mi­nu­los­ti. Za­haleni do mniš­ského rou­cha, bez­po­chyby aby se do­stali pod ochranu chrámů a kláš­te­rů, do­pro­vázeli se na svou čtyř­strunnou loutnu, biwu1Na­ro­zená v per­ském krá­lov­ství a jeho při­leh­lých ob­las­tech, biwa se rozší­řila do vý­chodní Asie po­dél Hed­vábné stez­ky. Zdoko­nalená v Číně, do­stala se na japon­ské souostroví ko­lem 8. sto­letí“. Hyōdō, Hi­ro­mi, „Les mo­i­nes joue­urs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des He­ike“ (Mniši hráči na biwu (biwa hōshi) a Pří­běh rodu He­iké) v Bris­set, Claire-A­kiko, Bro­tons, Arnaud a Struve, Daniel (red.), op. cit., je­jíž akordy pod­tr­hovaly me­lan­cho­lii vy­právění.

V srdci reper­toá­ru, který tito umělci pře­dávali z mi­s­tra na žáka, zá­kladní tri­logie vy­kres­luje bra­t­rovražedné bo­je, které převrá­tily souostroví do nové éry: Pří­běh z Hôgen (Hôgen mo­noga­tari)2Od­mítnuté for­my:
Ré­cit des troubles de l’ère Hogen (Vyprávění o ne­poko­jích éry Hogen).
La Chro­nique des Hogen (Kro­nika z Hogen).
Ré­cit de l’ère Hōgen (Vyprávění z éry Hōgen).
His­toire de la guerre de l’époque Hôgen (Dě­jiny války z ob­dobí Hôgen).
Hôghen mo­noga­tari.
Hôghenn mo­noga­tari.
, Pří­běh z He­iji (He­iji mo­noga­tari)3Od­mítnuté for­my:
Épo­pée de la rébel­lion de He­iji (Epos o po­vstání He­i­ji).
La Chro­nique des He­igi (Kro­nika z He­igi).
Ré­cit de l’ère He­iji (Vyprávění z éry He­i­ji).
Ré­cits de la guerre de l’ère He­iji (Vyprávění o válce éry He­i­ji).
Heïdji mo­noga­tari.
He­izi mo­noga­tari.
a nej­slavnější ze všech, Pří­běh rodu He­iké (He­iké mo­noga­tari)4Od­mítnuté for­my:
Le Dit des He­ikke (Pří­běh rodu He­ikke).
L’A­ven­ture d’He­ike (Dob­ro­druž­ství He­ike).
His­toire des He­ike (Dě­jiny He­ike).
Con­tes du He­ike (Po­vídky o He­ike).
Con­tes des He­ike (Po­vídky He­ike).
La Chro­nique des He­iké (Kro­nika He­iké).
La Chro­nique de He­iké (Kro­nika z He­iké).
Chro­niques du clan He­ike (Kro­niky klanu He­ike).
La Geste de la mai­son des Héï (Činy rodu Héï).
Geste de la fa­mille des Hei (Činy ro­diny He­i).
His­toire de la fa­mille des Hei (Dě­jiny ro­diny He­i).
His­toire de la fa­mille He­iké (Dě­jiny ro­diny He­iké).
His­toire de la mai­son des Taira (Dě­jiny rodu Tai­ra).
His­toire de la fa­mille des Taïra (Dě­jiny ro­diny Taïra).
Ré­cit de l’his­toire des Taira (Vyprávění o dě­ji­nách Tai­ra).
Ro­man des Taira (Ro­mán o Tai­ra).
La Geste des Taïra (Činy rodu Taïra).
Fe­ike no mo­noga­tari.
. První dva, i když se mo­hou zdát pro­za­ické v po­pisu to­ho, jak se Taïra a Mi­na­moto po­stupně ve­třeli do vo­jen­ské moci až zís­kali roz­ho­du­jící vliv na dvor­ské zá­leži­tos­ti, nicméně při­pravují bu­doucí drama a již ob­sahují onu „cit­livost k po­mí­jivos­ti“ (mono no aware), která na­jde v Pří­běhu rodu He­iké své nej­doko­na­lejší vy­já­d­ření:

Svět, v němž ži­jeme
Nemá o nic více exis­tence
Než paprsek mě­síce
Který se od­ráží ve vodě
Nabrané do dlaně.

Le Dit de Hôgen; Le Dit de He­iji (Pří­běh z Hôgen; Pří­běh z He­i­ji), přel. z japon­štiny René Sieffert, Pa­říž: Pu­b­li­cati­ons ori­en­ta­lis­tes de Fran­ce, 1976; re­e­dice Lagras­se: Ver­dier, edice „Ver­dier po­che“, 2007.

Nestálost jako osud

Mo­nu­men­tální dí­lo, sku­tečná Aeneida vnitřních bojů a zuři­vých vá­lek, které roz­tr­haly oba rody a vy­vr­cho­lily bitvou u Dan-no-ura (25. dubna 1185), Pří­běh rodu He­iké se přesto ra­dikálně odklání od zá­padní tra­di­ce. Místo aby za­čínal, po způ­sobu Vergi­lia, slovy arma vi­rumque (zbraně a muž), japon­ská kro­nika při­po­míná již od svého prvního řádku „ne­stá­lost všech věcí“: „Pyšný za­jisté ne­trvá, právě jako sen jarní noci“. Po­stavy, velké i skrom­né, jsou všechny strženy stejným ví­rem, ne­u­stále ilu­stru­jí­ce, že podle Bos­sue­tovy for­mula­ce:

Při­jde čas, kdy tento člověk, který se vám zdá tak velký, již ne­bu­de, kdy bude jako dí­tě, které se ještě nena­ro­di­lo, kdy ne­bude ni­čím. […] Při­šel jsem jen pro­to, abych do­plnil po­čet, přesto mě nikdo ne­po­tře­boval; […] když se dívám zblíz­ka, zdá se mi, že je to sen vi­dět se zde, a že vše, co vi­dím, jsou jen marné pře­lu­dy: Prae­e­te­rit enim figura hujus mundi (Ne­boť po­míjí tento svět tak, jak jej vi­dí­me)51 Kor 7,31 (La Bib­le: tra­duction offi­cielle li­turgique / Bib­le: ofi­ci­ální li­tur­gický pře­klad).“.

Bos­suet, Jacques Bénigne, Œuvres complè­tes (Úplná dí­la), sv. IV, Pa­říž: Lefèvre; Fir­min Di­dot frères, 1836.

Tak se Pří­běh rodu He­iké po­dobá ne­u­stá­lému kázá­ní, kde všechny životní pe­ri­pe­tie hr­dinů slouží k ilu­straci to­hoto zá­kona ne­stá­losti (mujô) a marnosti lid­ské slávy. Případ Taïra no Ta­dano­riho (1144-1184) je v tomto ohledu příkladný. Pře­kvapen ne­pří­te­lem, ovládne svého pro­tivníka, ale ja­kýsi sluha toho pro­tivníka za­sáhne a usekne mu pravou ruku těsně u lok­te. Vě­dě, že při­šel jeho ko­nec, Ta­danori se ob­rátí k zá­padu a pevným hla­sem de­setkrát vzývá Budd­hu, než je sťat. K jeho toulci při­pevněna byla nale­zena tato bá­seň na roz­lou­čenou:

Une­sen temno­tami
Budu no­covat pod
Vět­vemi stro­mu.
Jen květy
Mě dnes ve­čer při­ví­ta­jí.

Hoff­mann, Yo­el, Poè­mes d’a­dieu japo­nais: an­tho­logie com­men­tée de poè­mes écrits au se­uil de la mort (Japon­ské básně na roz­lou­čenou: ko­men­tovaná an­to­logie básní psaných na prahu smr­ti), přel. z ang­lič­tiny Agnès Ro­ze­nblum, Mala­koff: A. Co­lin, 2023.

Rozpačité dědictví

Tato budd­his­tická cit­livost, která pro­stu­puje i ty nejkrvavější scény, však ne vždy stačí k oži­vení vy­právění, které se duchům for­movaným zá­padní es­te­tikou může zdát po­malé, pravi­delné, jedno­tvárné. Po­dobný zvuku zvonu z Gi­onu je po­chod pří­běhů pravi­delný, až pří­liš pravi­delný, a po­někud mo­no­tónní. Li­tu­ji, že vy­právění tak slavná nena­šla stejně slavného básníka, který by je navždy za­chy­til; že jim chyběl Ho­mér, který by jim dal růz­no­ro­dost a pružnost věčně ob­divovanou.

Jak po­zna­menává Ge­orges Bou­squet, ho­mérští hr­di­nové mají často „po­divné ve­se­losti nebo sla­bos­ti, které nám dávají hma­ta­telně po­cí­tit je­jich lid­skost; ti z rodu Taïra ne­pře­stávají být nikdy kon­venční a chladní“. Za­tímco na­ivní řecký vy­pravěč ne­chává vždy pro­sví­tat ne­ur­čitý a jemný úsměv za slovy, „japon­ský rapsód nikdy ne­opouští epický tón a strnulé držení“. Tam, „kde zní jako fanfára ra­dostná expanze tru­badúra, zde sly­šíme jen me­lan­cho­lický přízvuk za­rmou­ceného budd­his­ty: „Sta­tečný muž [i on] na­ko­nec padne, stejně jako prach ve vě­tru““.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

طلوع ژاپن قرون وسطایی در حماسه‌هایش

ترجمه از فرانسوی

دوره آرام هی‌آن (794-1185) در یک آتش‌سوزی عظیم به پایان رسید. در پایان نبردهایی با خشونتی نادر، دو خاندان رقیب، تایرا و میناموتو، یکی پس از دیگری اشراف دربار را که نه ارتش کافی داشتند و نه پلیس مناسب، کنار زدند و باعث ظهور رژیم فئودالی شدند. از آن پس قرون وسطای ژاپن آغاز می‌شود. این دوره دگرگونی‌ها چنان بود که «باید در قرون وسطای آلمان جستجو کرد تا آشفتگی مشابهی یافت». به ظرافت ادبیات زنانه هی‌آن، از آن پس، روایت‌های مردانه‌ای جانشین شد، سرشار از «قتل‌ها»، «حیله‌ها»، «دلاوری‌های شگفت‌انگیز» و «انتقام‌هایی که مدت‌ها آماده می‌شدند» - «منبع سردرگمی و آشفتگی برای مورخان».

تسبیح در دست و شمشیر بر کمر

از این آشوب، «روایت‌های جنگی» (gunki monogatari) زاده شدند که در تقاطع تاریخ‌نگاری، حماسه ملی و تأمل عمیق بودایی قرار دارند. کارکرد آنها در واقع کمتر ادبی، به معنایی که ما می‌فهمیم، بود تا یادبودی و معنوی: پیش از هر چیز می‌بایست «ارواح جنگجویانی که در نبردها کشته شده بودند را آرام کنند» و برای بازماندگان، «معنایی برای رویدادهای آشوبناکی که نظم کهن را پایان داده بودند، جستجو کنند». این وظیفه بر عهده «راهبان بیوا» (biwa hōshi یا biwa bōzu) بود، نوازندگان سرگردانی که عموماً نابینا بودند. همانند نوازندگان دوره‌گرد ما در گذشته، آنها در سراسر کشور می‌گشتند و با آوایی آهنگین دلاوری‌های گذشته را بازگو می‌کردند. پوشیده در جامه راهبان، احتمالاً برای قرار گرفتن تحت حمایت معابد و صومعه‌ها، خود را با عود چهارسیمی‌شان، بیوا1«متولد در پادشاهی پارس و مناطق مرزی آن، بیوا در امتداد جاده ابریشم در آسیای شرقی گسترش یافت. تکمیل شده در چین، در حدود قرن هشتم به مجمع‌الجزایر ژاپن رسید». هیودو، هیرومی، «راهبان نوازنده بیوا (biwa hōshi) و روایت هیکه» در بریسه، کلر-آکیکو، بروتون، آرنو و استروو، دانیل (ویراستاران)، op. cit.، همراهی می‌کردند که آکوردهایش غم روایت را نقطه‌گذاری می‌کرد.

در قلب رپرتواری که این هنرمندان از استاد به شاگرد منتقل می‌کردند، سه‌گانه‌ای بنیادین مبارزات برادرکشی را که مجمع‌الجزایر را به دوره‌ای جدید سوق داد، روایت می‌کند: روایت هوگن (Hōgen monogatari)2اشکال رد شده:
Récit des troubles de l’ère Hogen.
La Chronique des Hogen.
Récit de l’ère Hōgen.
Histoire de la guerre de l’époque Hôgen.
Hôghen monogatari.
Hôghenn monogatari.
، روایت هی‌جی (Heiji monogatari)3اشکال رد شده:
Épopée de la rébellion de Heiji.
La Chronique des Heigi.
Récit de l’ère Heiji.
Récits de la guerre de l’ère Heiji.
Heïdji monogatari.
Heizi monogatari.
، و مشهورترین همه، روایت هیکه (Heike monogatari)4اشکال رد شده:
Le Dit des Heikke.
L’Aventure d’Heike.
Histoire des Heike.
Contes du Heike.
Contes des Heike.
La Chronique des Heiké.
La Chronique de Heiké.
Chroniques du clan Heike.
La Geste de la maison des Héï.
Geste de la famille des Hei.
Histoire de la famille des Hei.
Histoire de la famille Heiké.
Histoire de la maison des Taira.
Histoire de la famille des Taïra.
Récit de l’histoire des Taira.
Roman des Taira.
La Geste des Taïra.
Feike no monogatari.
. دو مورد اول، اگرچه ممکن است در توصیف چگونگی نفوذ تدریجی تایرا و میناموتو در قدرت نظامی تا دستیابی به نفوذ قاطع در امور دربار عادی به نظر برسند، با این حال درام آینده را آماده می‌کنند و از پیش حاوی آن «حساسیت به ناپایداری» (mono no aware) هستند که در روایت هیکه کامل‌ترین بیان خود را خواهد یافت:

«جهانی که در آن زندگی می‌کنیم
وجودی ندارد بیش از
پرتو ماه
که در آب بازتاب می‌یابد
برداشته شده در کف دست.»

Le Dit de Hôgen ; Le Dit de Heiji (روایت هوگن؛ روایت هی‌جی)، ترجمه از ژاپنی توسط رنه سیفر، پاریس: Publications orientalistes de France، 1976؛ تجدید چاپ لاگراس: وردیه، مجموعه «Verdier poche»، 2007.

ناپایداری به عنوان سرنوشت

اثری عظیم، انئید واقعی مبارزات داخلی و جنگ‌های سخت که دو خاندان را از هم درید و با نبرد دان‌نو‌اورا (25 آوریل 1185) به اوج رسید، روایت هیکه با این حال کاملاً از سنت غربی فاصله می‌گیرد. به جای آغاز کردن، به شیوه ویرژیل، با arma virumque (سلاح‌ها و مرد)، تاریخ‌نگاری ژاپنی از همان خط اول «ناپایداری همه چیز» را یادآوری می‌کند: «مغرور، یقیناً دوام نمی‌آورد، درست مانند رؤیای یک شب بهار». شخصیت‌ها، بزرگ یا حقیر، همه در همان گردباد برده می‌شوند و به کرات نشان می‌دهند که، بنا بر گفته بوسوئه:

«زمانی خواهد آمد که این مردی که چنین بزرگ به نظر می‌رسید دیگر نخواهد بود، که مانند کودکی خواهد بود که هنوز به دنیا نیامده، که هیچ نخواهد بود. […] من تنها آمده‌ام که عددی را تشکیل دهم، با این حال به من نیازی نبود؛ […] وقتی از نزدیک نگاه می‌کنم، به نظرم می‌آید که رؤیایی است که خود را اینجا می‌بینم، و آنچه می‌بینم تنها شبح‌های بیهوده هستند: Præterit enim figura hujus mundi (زیرا این جهان آنگونه که می‌بینیم می‌گذرد)51 قرنتیان 7،31 (La Bible : traduction officielle liturgique).».

Bossuet, Jacques Bénigne, Œuvres complètes (آثار کامل)، جلد IV، پاریس: لوفور؛ فیرمن دیدو برادران، 1836.

بدین ترتیب، روایت هیکه به موعظه‌ای مداوم شبیه است که در آن تمام فراز و نشیب‌های زندگی قهرمانان برای نشان دادن این قانون ناپایداری (mujō) و بیهودگی شکوه‌های انسانی به کار می‌رود. مورد تایرا نو تادانوری (1144-1184) از این نظر نمونه‌وار است. غافلگیر شده توسط دشمن، او بر حریف خود غلبه می‌کند، اما یکی از خدمتکاران آن شخص مداخله کرده و بازوی راستش را از آرنج قطع می‌کند. با دانستن اینکه پایانش فرا رسیده، تادانوری رو به غرب می‌کند و با صدایی محکم، ده بار بودا را می‌خواند پیش از آنکه سرش بریده شود. متصل به ترکش او، این شعر وداع یافت می‌شود:

«برده شده توسط تاریکی‌ها
زیر شاخه‌های
یک درخت اقامت خواهم گزید.
تنها گل‌ها
امشب از من استقبال خواهند کرد.»

Hoffmann, Yoel, Poèmes d’adieu japonais : anthologie commentée de poèmes écrits au seuil de la mort (اشعار وداع ژاپنی: گلچین مشروح اشعاری که در آستانه مرگ نوشته شده‌اند)، ترجمه از انگلیسی توسط آنیس روزنبلوم، مالاکوف: آ. کولن، 2023.

میراثی نیمه‌کاره

این حساسیت بودایی که حتی خونین‌ترین صحنه‌ها را آغشته می‌کند، با این حال همیشه برای بالا بردن روایتی که می‌تواند برای اذهان شکل گرفته با زیبایی‌شناسی غربی کند، منظم و یکنواخت به نظر برسد، کافی نیست. مانند صدای ناقوس گیون، گام روایت‌ها منظم است، بسیار منظم، و تا حدی یکنواخت. من متأسفم که روایت‌هایی به این شهرت شاعری به همان اندازه مشهور نیافته‌اند که آنها را برای همیشه تثبیت کند؛ که هومری را از دست داده‌اند که به آنها تنوع و انعطافی می‌داد که برای همیشه تحسین می‌شد.

همان‌طور که ژرژ بوسکه اشاره می‌کند، قهرمانان هومری اغلب «شادی‌ها یا ضعف‌های عجیبی دارند که ما را با انسانیت آنها آشنا می‌کند؛ قهرمانان تایرا هرگز از قراردادی و سرد بودن دست برنمی‌دارند». در حالی که راوی ساده‌دل یونانی همیشه اجازه می‌دهد لبخندی مبهم و ظریف از پشت کلمات نمایان شود، «نوازنده ژاپنی هرگز از لحن حماسی و حالت متکبرانه خارج نمی‌شود». جایی که «گسترش شاد نوازنده دوره‌گرد مانند شیپوری طنین‌انداز است، اینجا تنها لحن غم‌انگیز بودایی ناامید شنیده می‌شود: “مرد دلاور [او نیز] سرانجام فرو می‌ریزد نه بیشتر و نه کمتر از غبار در باد”».

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Det medeltida Japans gryning i dess epos

Över­satt från franska

Den frid­fulla Hei­an-pe­ri­o­den (794-1185) slu­tade i en våld­sam kon­flikt. Ef­ter stri­der av säll­synt bru­ta­li­tet un­dan­trängde två ri­va­li­se­rande hus, Taira och Mi­na­mo­to, i tur och ord­ning ho­va­ris­to­kra­tin, som var­ken för­fo­gade över en till­räck­lig armé el­ler po­lis, och or­sa­kade fe­o­dal­re­gi­mens fram­växt. Så bör­jar den ja­panska me­del­ti­den. Denna pe­riod av om­välv­ningar var så­dan att “man måste söka i den tyska me­del­ti­den för att finna en lik­nande för­vir­ring”. Ef­ter Hei­an-lit­te­ra­tu­rens kvinn­liga för­fi­ning följde nu vi­rila be­rät­tel­ser, fulla av “mord”, “list”, “märk­vär­diga va­pen­bra­ge­rier” och “länge för­be­redda hämn­der” – “källa till för­lä­gen­het och för­vir­ring för his­to­ri­kerna”.

Med radbandet i handen och svärdet vid bältet

Ur detta tu­mult föd­des de “kri­giska be­rät­tel­ser­na” (gunki mo­no­ga­tari), som be­fin­ner sig i kors­ningen mel­lan his­to­risk krö­ni­ka, na­tio­na­lepos och djup budd­his­tisk me­di­ta­tion. De­ras funk­tion var för öv­rigt mindre lit­te­rär, i den me­ning vi för­står det, än min­nes­mäs­sig och and­lig: det hand­lade fram­för allt om att “lugna […] sjä­larna hos de kri­gare som om­kom­mit i stri­derna” och, för de över­le­van­de, “att söka en me­ning i de ka­o­tiska hän­del­ser som satte punkt för den gamla ord­ningen”. Denna upp­gift till­kom “mun­kar med biwa” (biwa hōshi el­ler biwa bōzu), sång­are som i all­män­het var blin­da. Lika våra forna tru­ba­du­rer vand­rade de ge­nom lan­det och de­kla­me­rade med sjung­ande röst det för­flut­nas stor­dåd. Klädda i en munk­dräkt, sä­ker­li­gen för att ställa sig un­der temp­lens och klos­ter­nas be­skydd, ac­kom­pan­je­rade de sig själva på sin fy­rasträng­ade lu­ta, biwa1Född i kunga­ri­ket Per­sien och dess gräns­re­gi­o­ner spred sig biwa i Östa­sien längs Si­den­vä­gen. För­fi­nad i Kina nådde den den ja­panska ar­ki­pe­la­gen om­kring 700-ta­let”. Hyōdō, Hi­ro­mi, “Les mo­i­nes jou­eurs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des Heike” (Mun­karna som spe­lar biwa (biwa hōshi) och Be­rät­tel­sen om Heike) i Bris­set, Clai­re-A­ki­ko, Bro­tons, Ar­naud och Stru­ve, Da­niel (red.), op. cit., vars ac­kord punk­te­rade be­rät­tel­sens me­lan­ko­li.

I cen­trum för den re­per­toar som dessa konst­nä­rer över­förde från mäs­tare till lär­junge står en fun­da­men­tal tri­logi som skild­rar de bro­der­stri­der som kas­tade ar­ki­pe­la­gen in i en ny era: Be­rät­tel­sen om Hōgen (Hōgen mo­no­ga­tari)2För­kas­tade for­mer:
Ré­cit des trou­b­les de l’ère Hogen (Be­rät­telse om oro­lig­he­terna un­der Hogen-e­ran).
La Chro­ni­que des Hogen (Hogen-krö­ni­kan).
Ré­cit de l’ère Hōgen (Be­rät­telse från Hōgen-e­ran).
His­toire de la gu­erre de l’é­po­que Hôgen (His­to­ria om kri­get un­der Hôgen-pe­ri­o­den).
Hôghen mo­no­ga­tari.
Hôghenn mo­no­ga­tari.
, Be­rät­tel­sen om Heiji (Heiji mo­no­ga­tari)3För­kas­tade for­mer:
Épo­pée de la rébel­lion de Heiji (Epo­set om Heiji-upp­ro­ret).
La Chro­ni­que des Heigi (Hei­gi-krö­ni­kan).
Ré­cit de l’ère Heiji (Be­rät­telse från Heiji-e­ran).
Ré­cits de la gu­erre de l’ère Heiji (Be­rät­tel­ser från kri­get un­der Heiji-e­ran).
Heïdji mo­no­ga­tari.
Heizi mo­no­ga­tari.
, och den mest be­römda av al­la, Be­rät­tel­sen om Heiké (Heiké mo­no­ga­tari)4För­kas­tade for­mer:
Le Dit des Heikke (Be­rät­tel­sen om Heik­ke).
L’A­ven­ture d’Heike (Hei­kes även­tyr).
His­toire des Heike (Hei­kes his­to­ri­a).
Con­tes du Heike (Hei­ke-sa­gor).
Con­tes des Heike (Hei­ke-sa­gor).
La Chro­ni­que des Heiké (Hei­ké-krö­ni­kan).
La Chro­ni­que de Heiké (Hei­kés krö­ni­ka).
Chro­ni­ques du clan Heike (Krö­ni­kor om Hei­ke-kla­nen).
La Geste de la mai­son des Héï (Héï-hu­sets gär­ning).
Geste de la fa­mille des Hei (Hei-fa­mil­jens gär­ning).
His­toire de la fa­mille des Hei (Hei-fa­mil­jens his­to­ri­a).
His­toire de la fa­mille Heiké (Hei­ké-fa­mil­jens his­to­ri­a).
His­toire de la mai­son des Taira (Tai­ra-hu­sets his­to­ri­a).
His­toire de la fa­mille des Taïra (Taïra-fa­mil­jens his­to­ri­a).
Ré­cit de l’his­toire des Taira (Be­rät­telse om Tai­ras his­to­ri­a).
Ro­man des Taira (Tai­ra-ro­ma­nen).
La Geste des Taïra (Taï­ras gär­ning).
Fe­ike no mo­no­ga­tari.
. De två för­sta, även om de kan tyckas pro­sa­iska när de be­skri­ver hur Taira och Mi­na­moto grad­vis smy­ger sig in i den mi­li­tära mak­ten tills de får ett av­gö­rande in­fly­tande över ho­vets an­ge­lä­gen­he­ter, för­be­re­der icke desto mindre det kom­mande dra­mat och in­ne­hål­ler re­dan denna “käns­lig­het för det för­gäng­li­ga” (mono no aware) som kom­mer att finna sitt mest full­än­dade ut­tryck i Be­rät­tel­sen om Heiké:

Värl­den där vi le­ver
Har lika mycket ex­i­stens
Som mån­strå­len
Som åter­speg­las i vatt­net
Öst i han­dens ku­pa.

Le Dit de Hôgen; Le Dit de Heiji (Be­rät­tel­sen om Hōgen; Be­rät­tel­sen om Heiji), övers. från ja­panska av René Si­ef­fert, Pa­ris: Pu­bli­ca­tions ori­en­ta­lis­tes de Fran­ce, 1976; ny­utg. Lag­ras­se: Ver­di­er, coll. “Ver­dier poche”, 2007.

Förgängligheten som öde

Ett mo­nu­men­talt verk, en sann Aeneid över de in­bör­des stri­derna och de hårda kri­garna som slet isär de två hu­sen, kul­mi­ne­rade med sla­get vid Dan-no-ura (25 april 1185), av­vi­ker Be­rät­tel­sen om Heiké ändå ra­di­kalt från den väs­ter­ländska tra­di­tio­nen. I stäl­let för att öpp­na, i Ver­gi­lius ma­nér, med arma vi­rum­que (vap­nen och man­nen), på­min­ner den ja­panska krö­ni­kan från sin första rad om “alla tings för­gäng­lig­het”: “Den hög­mo­dige va­rar för­visso in­te, all­de­les lik en vår­natts­dröm”. Ka­rak­tä­rer­na, stora som små, sveps alla med av samma vir­vel och il­lu­stre­rar till över­mått att, en­ligt Bos­su­ets for­mu­le­ring:

Ti­den kom­mer då denne man som tyck­tes er så stor inte längre ska fin­nas, då han ska vara som bar­net som ännu inte är fött, då han ska vara ing­en­ting. […] Jag har bara kom­mit för att göra siff­ran full, man hade ändå inget be­hov av mig; […] när jag ser när­ma­re, fö­re­fal­ler det mig vara en dröm att se mig här, och att allt vad jag ser bara är få­fänga skug­gor: Prӕ­te­rit enim fi­gura hu­jus mundi (Ty den för­går, denna värld så­dan som vi ser den)51 Kor 7,31 (La Bib­le: traduc­tion of­fi­ci­elle li­tur­gi­que)..”

Bos­su­et, Jac­ques Bé­nig­ne, Œuv­res com­plè­tes (Sam­lade ver­k), t. IV, Pa­ris: Le­fèv­re; Fir­min Di­dot frè­res, 1836.

Så­lunda lik­nar Be­rät­tel­sen om Heiké en kon­ti­nu­er­lig pre­di­kan, där hjäl­tar­nas alla li­vets väx­lingar tjä­nar till att il­lu­strera denna lag om för­gäng­lig­het (mujō) och de mänsk­liga äror­nas få­fäng­lig­het. Fal­let med Taira no Ta­da­nori (1144-1184) är i detta av­se­ende ex­em­pla­riskt. Över­ras­kad av fi­en­den do­mi­ne­rar han sin mot­stån­da­re, men nå­gon obe­tyd­lig tjä­nare till denne in­gri­per och hug­ger av hans högra arm vid arm­bå­gen. Ve­tande att hans slut är kom­met vän­der sig Ta­da­nori mot väs­ter och åkal­lar med fast röst tio gånger Buddha in­nan han blir hals­hug­gen. Fäst vid hans ko­ger fin­ner man denna av­skeds­dikt:

Bort­förd av mörk­ret
Ska jag logi ta un­der
Ett träds gre­nar.
En­dast blom­morna
Ska väl­komna mig i kväll.

Hoff­mann, Yo­el, Poè­mes d’a­dieu ja­po­nais: ant­ho­lo­gie com­men­tée de poè­mes écrits au seuil de la mort (Ja­panska av­skeds­dik­ter: kom­men­te­rad an­to­logi av dik­ter skrivna vid dö­dens trös­kel), övers. från eng­elska av Ag­nès Ro­zen­blum, Ma­la­koff: A. Co­lin, 2023.

En efterklang i moll

Denna budd­his­tiska käns­lig­het, som ge­nom­sy­rar till och med de blo­di­gaste sce­ner­na, räcker dock inte all­tid för att lyfta en be­rät­telse som kan fö­re­falla lång­sam, re­gel­bun­den, en­for­mig för sin­nen for­made en­ligt väs­ter­ländsk es­te­tik. Lik lju­det från Gi­ons klocka är be­rät­tel­ser­nas gång re­gel­bun­den, allt­för re­gel­bun­den till och med, och nå­got mo­no­ton. Jag be­kla­gar att så be­römda be­rät­tel­ser inte har fun­nit en lika be­römd poet som skulle ha fix­e­rat dem för evigt; att de har sak­nat en Ho­meros som skulle ha gett dem en va­ri­a­tion, en smi­dighet som evigt skulle ha be­und­rats.

Som Ge­or­ges Bous­quet no­te­rar har de ho­me­riska hjäl­tarna ofta “märk­liga gläd­je­äm­nen el­ler svaghe­ter som lå­ter oss röra vid de­ras mänsk­lig­het med fing­ret; Tai­ras hjäl­tar upp­hör ald­rig att vara kon­ven­tio­nella och kalla”. Me­dan den na­ive gre­kiske be­rät­ta­ren all­tid lå­ter ett vagt och fint le­ende skymta bakom or­den, “läm­nar den ja­panske rap­so­den ald­rig den ep­iska to­nen och den stela håll­ningen”. Där “tru­ba­du­erns glada ex­pan­sion lju­der som en fan­far, hör man här bara den för­tviv­lade budd­his­tens me­lan­ko­liska ac­cent: ’Den tappre man­nen [också han] stör­tar till slut sam­man var­ken mer el­ler mindre än stoft i vin­den’”.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Zorii Japoniei medievale în epopeile sale

Tra­dus din fran­ceză

Paș­nica pe­ri­oadă He­ian (794-1185) s-a în­che­iat în­tr-o con­fla­gra­ție. La sfâr­și­tul unor bă­tă­lii de o vi­o­lență ra­ră, două case ri­va­le, Ta­ïra și Mi­na­mo­to, au în­lă­tu­rat, rând pe rând, aris­to­cra­ția de cur­te, care nu dis­pu­nea nici de o ar­ma­tă, nici de o po­li­ție su­fi­cien­te, și au pro­vo­cat in­sta­u­ra­rea re­gi­mu­lui fe­u­dal. În­cepe atunci Evul Me­diu ja­po­nez. Această pe­ri­oadă de răs­tur­nări a fost atât de mare în­cât „ar tre­bui să că­u­tăm în Evul Me­diu ger­man pen­tru a găsi o con­fu­zie ase­mă­nă­toare“. Ra­fi­na­men­tu­lui li­te­ra­tu­rii fe­mi­nine din pe­ri­oada He­ian i-au suc­ce­dat, de atun­ci, po­ves­tiri vi­ri­le, pline de „asasinate“, de „viclenii“, de „fapte de arme mi­nu­nate“ și de „răz­bu­nări în­de­lung pre­gă­tite“ – „sursă de jenă și de tul­bu­rare pen­tru is­to­rici“.

Cu mătăniile în mână și sabia la brâu

Din această zarvă s-au năs­cut „zi­sele răz­bo­i­ni­ce“ (gu­nki mo­no­ga­tari), care se si­tu­e­ază la în­cru­ci­șa­rea din­tre cro­nica is­to­ri­că, epo­peea na­țio­nală și o pro­fundă me­di­ta­ție bu­dis­tă. Func­ția lor era de alt­fel mai pu­țin li­te­ra­ră, în sen­sul în care o în­țe­le­gem noi, cât me­mo­ri­ală și spi­ri­tu­a­lă: era vorba îna­inte de toate „de a alina […] su­fle­tele răz­bo­i­ni­ci­lor care au pie­rit în lupte“ și, pen­tru su­pra­vie­țu­i­to­ri, „de a că­uta un sens eve­ni­men­te­lor hao­tice care au pus ca­păt ve­chii or­dini“. Această func­ție re­ve­nea „că­lu­gă­ri­lor cu biwa“ (biwa hōshi sau biwa bōzu), niște aezi în ge­ne­ral or­bi. Ase­mă­nă­tori tru­ba­du­ri­lor noș­tri de al­tă­da­tă, ei stră­bă­teau ța­ra, de­clamând cu o voce cân­tă­toare fap­tele îna­lte ale tre­cu­tu­lui. Îm­bră­cați în­tr-o rasă mo­na­ha­lă, fără în­do­ială pen­tru a se plasa sub pro­tec­ția tem­ple­lor și mă­năs­ti­ri­lor, se acom­pa­niau cu lă­uta lor cu pa­tru coar­de, biwa1Năs­cut în re­ga­tul Per­siei și în re­giu­nile sale li­mi­tro­fe, biwa s-a răs­pân­dit în Asia orien­tală de-a lun­gul Dru­mu­lui Mă­tă­sii. Per­fec­țio­nat în Chi­na, a ajuns în ar­hi­pe­la­gul ja­po­nez în ju­rul se­co­lu­lui al 8-lea“. Hyōdō, Hi­ro­mi, „Les mo­i­nes jo­u­e­urs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des Heike“ (Că­lu­gă­rii cân­tă­reți de biwa (biwa hōshi) și Zi­sul ce­lor din Heike) în Bris­set, Clai­re-A­ki­ko, Bro­tons, Ar­naud și Stru­ve, Da­niel (dir.), op. cit., ale că­rei acor­duri punc­tau me­lan­co­lia po­ves­ti­rii.

În inima re­per­to­ri­u­lui pe care acești ar­tiști îl trans­mi­teau de la ma­es­tru la dis­ci­pol, o tri­lo­gie fun­damen­tală re­tra­sează lup­tele fra­tri­cide care au fă­cut să bas­cu­leze ar­hi­pe­la­gul în­tr-o nouă eră: Zi­sul lui Hōgen (Hōgen mo­no­ga­tari)2Forme res­pin­se:
Récit des tro­ub­les de l’ère Ho­gen (Po­ves­ti­rea tul­bu­ră­ri­lor din era Ho­gen).
La Chro­ni­que des Ho­gen (Cro­nica din Ho­gen).
Récit de l’ère Hōgen (Po­ves­ti­rea din era Hōgen).
His­to­ire de la gu­erre de l’épo­que Hōgen (Is­to­ria răz­bo­i­u­lui din epoca Hōgen).
Hōghen mo­no­ga­tari.
Hōghenn mo­no­ga­tari.
, Zi­sul lui Heiji (Heiji mo­no­ga­tari)3Forme res­pin­se:
Épo­pée de la rébel­lion de Heiji (E­po­peea re­be­liu­nii din Hei­ji).
La Chro­ni­que des Heigi (Cro­nica din Hei­gi).
Récit de l’ère Heiji (Po­ves­ti­rea din era Hei­ji).
Récits de la gu­erre de l’ère Heiji (Po­ves­tiri ale răz­bo­i­u­lui din era Hei­ji).
Heïdji mo­no­ga­tari.
Heizi mo­no­ga­tari.
și cel mai ilus­tru din­tre toa­te, Zi­sul ce­lor din Heiké (Heiké mo­no­ga­tari)4Forme res­pin­se:
Le Dit des Heikke (Zi­sul ce­lor din Heik­ke).
L’A­ven­ture d’Heike (A­ven­tura lui Hei­ke).
His­to­ire des Heike (Is­to­ria ce­lor din Hei­ke).
Con­tes du Heike (Bas­mele din Hei­ke).
Con­tes des Heike (Bas­mele ce­lor din Hei­ke).
La Chro­ni­que des Heiké (Cro­nica ce­lor din Hei­ké).
La Chro­ni­que de Heiké (Cro­nica lui Hei­ké).
Chro­ni­ques du clan Heike (Cro­ni­cile cla­nu­lui Hei­ke).
La Geste de la mai­son des Héï (Gesta ca­sei Héï).
Geste de la fa­mille des Hei (Gesta fa­mi­liei Hei).
His­to­ire de la fa­mille des Hei (Is­to­ria fa­mi­liei Hei).
His­to­ire de la fa­mille Heiké (Is­to­ria fa­mi­liei Hei­ké).
His­to­ire de la mai­son des Taira (Is­to­ria ca­sei Tai­ra).
His­to­ire de la fa­mille des Ta­ïra (Is­to­ria fa­mi­liei Ta­ïra).
Récit de l’his­to­ire des Taira (Po­ves­ti­rea is­to­riei ce­lor din Tai­ra).
Ro­man des Taira (Ro­ma­nul ce­lor din Tai­ra).
La Geste des Ta­ïra (Gesta ce­lor din Ta­ïra).
Feike no mo­no­ga­tari.
. Pri­mele do­uă, dacă pot pă­rea pro­zaice des­cri­ind cum Ta­ïra și Mi­na­moto se in­si­nu­e­ază pu­țin câte pu­țin în pu­te­rea mi­li­tară până la a do­bândi o in­flu­ență de­ci­sivă asu­pra tre­bu­ri­lor cur­ții, nu pre­gă­tesc mai pu­țin drama ce va urma și con­țin deja această „sen­si­bi­li­tate față de efe­mer“ (mono no aware) care va găsi în Zi­sul ce­lor din Heiké ex­pre­sia sa cea mai de­să­vâr­și­tă:

Lu­mea în care trăim
Nu are exis­tență mai multă
De­cât raza de lună
Care se re­flectă în apa
Scoasă în că­u­șul pal­mei.

Le Dit de Hōgen ; Le Dit de Heiji (Zi­sul lui Hōgen; Zi­sul lui Hei­ji), trad. din ja­po­neză de René Si­effert, Pa­ris: Pu­bli­ca­tions orien­ta­lis­tes de Fran­ce, 1976; re­ed. La­gras­se: Ver­di­er, col. „Ver­dier po­che“, 2007.

Impermanența ca destin

Operă mo­nu­men­ta­lă, ade­vă­rată Eneidă a lup­te­lor in­tes­tine și a răz­bo­a­ie­lor în­ver­șu­nate care au sfâșiat cele două ca­se, cul­minând cu bă­tă­lia de la Dan-no-ura (25 apri­lie 1185), Zi­sul ce­lor din Heiké se în­de­păr­tează to­tuși ra­di­cal de tra­di­ția oc­ci­den­ta­lă. În loc să în­cea­pă, în ma­niera lui Vir­gi­liu, cu arma vi­rum­que (ar­mele și băr­ba­tul), cro­nica ja­po­neză amin­tește încă de la prima li­nie „im­per­ma­nența tu­tu­ror lu­cru­ri­lor“: „Or­go­li­o­sul, de­si­gur, nu du­re­a­ză, în­toc­mai ca vi­sul unei nopți de pri­mă­vară“. Per­so­na­je­le, mari sau umi­le, sunt toate pur­tate de ace­lași vâr­tej, ilus­trând din bel­șug că, după for­mula lui Bos­su­et:

Vre­mea va veni când acest om care vi se pare atât de mare nu va mai fi, când va fi ca și co­pi­lul care încă nu s-a năs­cut, când nu va fi ni­mic. […] Nu am ve­nit de­cât pen­tru a face nu­măr, ori­cum nu era ne­voie de mi­ne; […] când pri­vesc de aproa­pe, mi se pare că este un vis să mă văd ai­ci, și că tot ce văd nu sunt de­cât si­mu­la­cre de­șar­te: Præte­rit enim fi­gura hu­jus mundi (Căci tre­ce, această lume așa cum o ve­dem)51 Co 7,31 (La Bi­ble : tra­duc­tion offi­cielle li­tur­gi­que (Bi­blia: tra­du­ce­rea ofi­ci­ală li­tur­gi­că­)).“.

Bos­su­et, Jac­ques Bé­nig­ne, Œu­vres com­plètes (O­pere com­ple­te), t. IV, Pa­ris: Le­fè­vre; Fir­min Di­dot frères, 1836.

Ast­fel, Zi­sul ce­lor din Heiké se asea­mănă cu o con­ti­nuă pre­di­ca­ție, unde toate vi­ci­si­tu­di­nile vie­ții ero­i­lor ser­vesc pen­tru a ilus­tra această lege a im­per­ma­nen­ței (mujō) și de­șer­tă­ciu­nea glo­ri­i­lor uma­ne. Ca­zul lui Ta­ïra no Ta­da­nori (1144-1184) este în această pri­vință exem­plar. Sur­prins de du­ș­man, el își do­mină ad­ver­sa­rul, dar un oa­re­care ser­vi­tor al aces­tuia in­ter­vine și îi taie bra­țul drept chiar de la cot. Ști­ind că sfâr­și­tul îi este aproa­pe, Ta­da­nori se în­toarce spre vest și in­vocă cu o voce fer­mă, de zece ori, pe Bu­d­dha îna­inte de a fi de­ca­pi­tat. Ata­șat de tolba sa, se gă­sește acest poem de adio:

Pur­tat de în­tu­ne­ric
Voi lo­cui sub
Ra­mu­rile unui co­pac.
Nu­mai flo­rile
Mă vo[r] primi di­sea­ră.

Hoffmann, Yo­el, Poè­mes d’a­dieu ja­po­nais : an­tho­lo­gie com­men­tée de poè­mes écrits au se­uil de la mort (Po­eme ja­po­neze de adio: an­to­lo­gie co­men­tată de po­eme scrise în pra­gul mor­ții), trad. din en­gleză de Ag­nès Ro­zen­blum, Ma­la­koff: A. Co­lin, 2023.

O posteritate în semitonuri

Această sen­si­bi­li­tate bu­dis­tă, care im­preg­ne­ază până și sce­nele cele mai sân­ge­roa­se, nu este to­tuși su­fi­cientă în­tot­dea­una pen­tru a ri­dica o na­ra­țiune care poate pă­rea len­tă, re­gu­la­tă, uni­formă spi­ri­te­lor for­mate de es­te­tica oc­ci­den­ta­lă. Ase­me­nea su­ne­tu­lui clo­po­tu­lui de la Gion, mer­sul zi­se­lor este re­gu­lat, prea re­gu­lat chiar, și oa­re­cum mo­no­ton. Re­gret că po­ves­tiri atât de ilus­tre nu au gă­sit un poet la fel de ilus­tru care să le fi fi­xat pen­tru tot­dea­u­na; că le-a lip­sit un Ho­mer care să le fi dat o va­ri­e­ta­te, o su­plețe etern ad­mi­ra­te.

După cum no­tează Ge­or­ges Bo­us­qu­et, eroii ho­me­rici au ade­sea „ve­se­lii sau slă­bi­ciuni stra­nii care ne fac să atin­gem cu de­ge­tul uma­ni­ta­tea lor; cei din Ta­ïra nu în­ce­tează nici­o­dată să fie con­ven­țio­nali și reci“. În timp ce nai­vul po­ves­ti­tor grec lasă în­tot­dea­una să răz­bată un vag și fin zâm­bet în spa­tele cu­vin­te­lor, „rap­so­dul ja­po­nez nu pă­ră­sește nici­o­dată to­nul epic și alura țe­a­pănă“. Acolo „unde ră­sună ca o fan­fară ex­pansiu­nea ve­selă a tru­vă­ru­lui, nu se aude aici de­cât ac­cen­tul me­lan­co­lic al bu­dis­tu­lui de­zo­lat: «O­mul vi­teaz [și el] sfâr­șește prin a se pră­buși nici mai mult nici mai pu­țin de­cât pra­ful în vânt»“.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

중세 일본의 여명, 그 서사시들 속에서

프랑스어에서 번역됨

평화로운 헤이안 시대(794-1185)는 대화재 속에서 막을 내렸다. 희귀한 폭력성을 띤 전투들이 끝날 무렵, 두 경쟁 가문인 타이라와 미나모토는 충분한 군대나 경찰력을 갖추지 못한 궁정 귀족들을 차례로 축출하고 봉건 체제의 도래를 야기했다. 이렇게 일본의 중세가 시작된다. 이 격변의 시기는 “유사한 혼란을 찾으려면 독일 중세를 뒤져봐야 할 정도”였다. 헤이안 시대 여성 문학의 세련됨에 이어, 이제부터는 “암살”, “계략”, “경이로운 무공”, “오랫동안 준비된 복수”로 가득 찬 남성적 이야기들이 등장했다 - “역사가들에게 당혹감과 혼란의 원천”이 된 이야기들이.

손에는 염주, 허리에는 칼

이러한 소란으로부터 ’무사 이야기’(gunki monogatari)가 탄생했는데, 이는 역사 연대기, 민족 서사시, 그리고 깊은 불교적 명상이 교차하는 지점에 위치한다. 사실 그들의 기능은 우리가 이해하는 의미에서의 문학적이라기보다는 기억과 영성에 관한 것이었다: 무엇보다도 “전투에서 죽은 무사들의 영혼을 위로하고”, 생존자들에게는 “옛 질서를 끝낸 혼란스러운 사건들에서 의미를 찾는 것”이 중요했다. 이 기능은 일반적으로 맹인인 음유시인들인 ’비와를 든 승려’(biwa hōshi 또는 biwa bōzu)가 담당했다. 우리의 옛 음유시인들과 비슷하게, 그들은 나라를 돌아다니며 노래하는 목소리로 과거의 위업을 낭송했다. 아마도 사원과 수도원의 보호를 받기 위해 승복을 입고, 네 줄짜리 류트인 비와1페르시아 왕국과 그 인접 지역에서 태어난 비와는 실크로드를 따라 동아시아에 퍼졌다. 중국에서 완성된 후, 8세기경 일본 열도에 도달했다”. Hyōdō, Hiromi, “Les moines joueurs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des Heike” (비와 연주 승려들(비와 호시)과 헤이케 이야기) dans Brisset, Claire-Akiko, Brotons, Arnaud et Struve, Daniel (dir.), op. cit.를 연주했는데, 그 화음은 이야기의 우수를 강조했다.

이 예술가들이 스승에서 제자로 전수하던 레퍼토리의 핵심에는, 일본 열도를 새로운 시대로 전환시킨 형제간의 투쟁을 그린 근본적인 삼부작이 있다: 호겐 이야기 (Hōgen monogatari)2거부된 형태:
Récit des troubles de l’ère Hogen (호겐 시대 혼란의 이야기).
La Chronique des Hogen (호겐 연대기).
Récit de l’ère Hōgen (호겐 시대 이야기).
Histoire de la guerre de l’époque Hōgen (호겐 시대 전쟁사).
Hōghen monogatari.
Hōghenn monogatari.
, 헤이지 이야기 (Heiji monogatari)3거부된 형태:
Épopée de la rébellion de Heiji (헤이지 반란의 서사시).
La Chronique des Heigi (헤이기 연대기).
Récit de l’ère Heiji (헤이지 시대 이야기).
Récits de la guerre de l’ère Heiji (헤이지 시대 전쟁 이야기).
Heïdji monogatari.
Heizi monogatari.
, 그리고 가장 유명한 헤이케 이야기 (Heike monogatari)4거부된 형태:
Le Dit des Heikke (헤이케의 이야기).
L’Aventure d’Heike (헤이케의 모험).
Histoire des Heike (헤이케의 역사).
Contes du Heike (헤이케 이야기들).
Contes des Heike (헤이케들의 이야기).
La Chronique des Heiké (헤이케 연대기).
La Chronique de Heiké (헤이케의 연대기).
Chroniques du clan Heike (헤이케 씨족 연대기).
La Geste de la maison des Héï (헤이 가문의 무훈시).
Geste de la famille des Hei (헤이 가족의 무훈시).
Histoire de la famille des Hei (헤이 가족의 역사).
Histoire de la famille Heiké (헤이케 가족의 역사).
Histoire de la maison des Taira (타이라 가문의 역사).
Histoire de la famille des Taïra (타이라 가족의 역사).
Récit de l’histoire des Taira (타이라 역사 이야기).
Roman des Taira (타이라 소설).
La Geste des Taïra (타이라의 무훈시).
Feike no monogatari.
. 처음 두 작품은 타이라와 미나모토가 어떻게 점차 군사력에 침투하여 궁정 사무에 결정적인 영향력을 획득하게 되었는지를 묘사하는 데 있어 산문적으로 보일 수 있지만, 그럼에도 불구하고 다가올 드라마를 준비하고 이미 헤이케 이야기에서 가장 완성된 표현을 찾게 될 ’무상함에 대한 감수성’(mono no aware)을 담고 있다:

우리가 사는 세상은
물에 비친 달빛만큼의
존재를 가지고 있을 뿐
손바닥에 움켜쥔
물 속에 비친.

Le Dit de Hôgen ; Le Dit de Heiji (호겐 이야기; 헤이지 이야기), 일본어에서 번역: René Sieffert, 파리: Publications orientalistes de France, 1976; 재판 Lagrasse: Verdier, coll. “Verdier poche”, 2007.

운명으로서의 무상함

기념비적인 작품이자 두 가문을 갈라놓고 격렬한 전쟁으로 이어진 내부 투쟁의 진정한 아이네이드헤이케 이야기는 단노우라 전투(1185년 4월 25일)로 절정에 달하지만, 서구 전통과는 근본적으로 다르다. 베르길리우스처럼 arma virumque (무기와 인간)로 시작하는 대신, 일본 연대기는 첫 줄부터 “만물의 무상함”을 상기시킨다: “교만한 자는 진정 오래가지 못하니, 봄밤의 꿈과 같을 뿐”. 위대하든 비천하든 모든 인물들은 같은 소용돌이에 휩쓸려, 보쉬에의 표현에 따르면:

이 사람이 너희에게 그토록 위대해 보였던 그 사람이 더 이상 존재하지 않을 때가 올 것이며, 그는 아직 태어나지 않은 아이와 같을 것이며, 아무것도 아닐 것이다. […] 나는 단지 수를 채우러 왔을 뿐이며, 사실 나는 필요하지도 않았다; […] 가까이서 보면, 내가 여기 있는 것이 꿈 같고, 내가 보는 모든 것이 헛된 환영에 불과한 것 같다: Præterit enim figura hujus mundi (이 세상의 모습은 지나가고 있기 때문이다)5고전 7,31 (La Bible : traduction officielle liturgique (성경: 공식 전례 번역))..”

Bossuet, Jacques Bénigne, Œuvres complètes (전집), t. IV, 파리: Lefèvre; Firmin Didot frères, 1836.

따라서 헤이케 이야기는 끊임없는 설교와 같아서, 영웅들의 삶의 모든 변천이 이 무상함의 법칙(mujō)과 인간 영광의 허무함을 설명하는 데 사용된다. 타이라노 타다노리(1144-1184)의 경우가 이 점에서 모범적이다. 적에게 기습당한 그는 상대를 제압하지만, 그의 하인 중 누군가가 개입하여 그의 오른팔을 팔꿈치에서 잘라버린다. 자신의 최후가 왔음을 알고, 타다노리는 서쪽을 향해 돌아서서 확고한 목소리로 열 번 부처를 부르고 참수당한다. 그의 화살통에서 이 이별의 시가 발견된다:

어둠에 휩쓸려
나는 나무 가지 아래에
머물 것이다.
오직 꽃들만이
오늘 밤 나를 맞이할 것이다.

Hoffmann, Yoel, Poèmes d’adieu japonais : anthologie commentée de poèmes écrits au seuil de la mort (일본의 이별시: 죽음의 문턱에서 쓴 시 주석 선집), 영어에서 번역: Agnès Rozenblum, Malakoff: A. Colin, 2023.

반쪽짜리 후예

가장 피비린내 나는 장면까지 스며든 이러한 불교적 감수성은, 서구 미학에 익숙한 정신에게는 느리고 규칙적이며 단조롭게 보일 수 있는 서사를 고양시키기에 항상 충분하지는 않다. 기온 절의 종소리처럼, 이야기들의 행진은 규칙적이고, 너무 규칙적이며, 다소 단조롭다. 나는 이토록 유명한 이야기들이 영원히 그들을 고정시킬 똑같이 유명한 시인을 찾지 못한 것이 유감이다; 그들에게 영원히 감탄받을 다양성과 유연성을 부여했을 호메로스가 부족했던 것이다.

조르주 부스케가 지적했듯이, 호메로스의 영웅들은 종종 “우리로 하여금 그들의 인간성을 직접 느끼게 하는 이상한 명랑함이나 약점을 가지고 있다; 타이라의 영웅들은 결코 관습적이고 차가운 것을 멈추지 않는다”. 그리스의 순진한 이야기꾼이 항상 말 뒤에 모호하고 미세한 미소를 비치는 반면, “일본 랩소드는 결코 서사적 어조와 딱딱한 태도를 버리지 않는다”. “기쁨에 찬 음유시인의 팽창이 팡파르처럼 울려 퍼지는” 곳에서, “여기서는 황폐한 불교도의 우울한 억양만 들린다: ’용감한 사람도 [역시] 결국 바람 앞의 먼지처럼 무너진다’”.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Świt średniowiecznej Japonii w jej eposach

Prze­tłuma­czone z fran­cu­skiego

Spo­kojny okres Heian (794-1185) za­koń­czył się w po­żodze. W wy­niku bi­tew o nie­spo­ty­ka­nej gwał­tow­no­ści, dwa rywalizujące ro­dy, Ta­ïra i Mi­na­mo­to, wy­rugo­wały ko­lejno arysto­krację dwor­ską, która nie dys­po­nowała ani wy­star­czającą ar­mią, ani po­li­cją, i do­pro­wadziły do na­stania ustroju feu­dal­nego. Roz­po­czyna się wów­czas ja­poń­skie śre­dnio­wie­cze. Okres ten był tak burz­liwy, że „trzeba by szperać w nie­miec­kim śre­dnio­wie­czu, aby zna­leźć po­dobne za­mie­sza­nie“. Wy­rafi­nowaniu literatury ko­bie­cej z Heian na­stępują od­tąd męskie opo­wie­ści, pełne „morderstw“, „podstępów“, „cu­dow­nych czynów zbroj­nych“ i „długo przy­go­to­wywanych ze­msty“ – „źródło za­kłopo­tania i nie­po­koju dla hi­sto­ryków“.

Z różańcem w ręku i mieczem u pasa

Z tego za­mętu na­ro­dziły się „opo­wie­ści wo­jen­ne“ (gunki mo­noga­tari), które sy­tu­ują się na skrzyżowaniu kro­niki hi­sto­rycz­nej, eposu na­ro­dowego i głębo­kiej medytacji bud­dyj­skiej. Ich funk­cja była zresztą mniej literac­ka, w sen­sie w ja­kim my ją ro­zu­mie­my, niż memo­rialna i du­chowa: chodziło przede wszyst­kim o „uspo­ko­jenie […] dusz wo­jow­ników, którzy zginęli w wal­kach“ i, dla oca­lałych, o „po­szuki­wanie sensu w chaotycz­nych wy­darze­nia­ch, które po­łożyły kres daw­nemu po­rząd­kowi“. Za­danie to spo­czywało na „m­nichach z biwą“ (biwa hôshi lub biwa bôzu), śpie­wakach na ogół nie­widomych. Po­dobni do na­szych daw­nych trubadu­rów, prze­mie­rzali kraj, de­klamu­jąc śpiew­nym głosem wiel­kie czyny prze­szło­ści. Odziani w szaty mnisze, za­pewne aby po­stawić się pod ochroną świą­tyń i klasz­to­rów, akom­pa­nio­wali so­bie na czte­ro­strunowej lut­ni, biwie1Uro­dzony w kró­le­stwie Per­sji i jego re­gio­nach gra­nicz­nych, biwa roz­prze­strze­nił się w Azji Wschod­niej wzdłuż Jedwab­nego Szlaku. Udosko­na­lony w Chi­na­ch, do­tarł do ar­chi­pelagu ja­poń­skiego około VIII wieku“. Hyôdô, Hi­ro­mi, „Les mo­ines joueurs de biwa (biwa hôshi) et Le Dit des Heike“ („M­nisi gra­jący na biwie (biwa hôshi) i Opo­wieść o ro­dzie Heike“) w Bris­set, Claire-Aki­ko, Bro­tons, Ar­naud i Struve, Da­niel (red.), op. cit., której akordy pod­kreślały melan­cholię opo­wie­ści.

W sercu re­per­tu­aru prze­ka­zywanego przez tych ar­ty­stów z mi­strza na ucznia, fun­damen­talna trylogia od­twarza brato­bój­cze wal­ki, które pchnęły ar­chi­pelag w nową erę: Opo­wieść o Hôgen (Hôgen mo­noga­tari)2Formy od­rzucone:
Récit des tro­ubles de l’ère Hogen (Opo­wieść o za­miesz­kach ery Hogen).
La Chro­nique des Hogen (Kro­nika Hogen).
Récit de l’ère Hôgen (Opo­wieść ery Hôgen).
Hi­sto­ire de la guerre de l’épo­que Hôgen (Hi­sto­ria wojny epoki Hôgen).
Hôghen mo­noga­tari.
Hôghenn mo­noga­tari.
, Opo­wieść o Heiji (Heiji mo­noga­tari)3Formy od­rzucone:
Épo­pée de la rébel­lion de Heiji (Epo­peja buntu Heiji).
La Chro­nique des Heigi (Kro­nika Heigi).
Récit de l’ère Heiji (Opo­wieść ery Heiji).
Récits de la guerre de l’ère Heiji (Opo­wie­ści o woj­nie ery Heiji).
Heïdji mo­noga­tari.
Heizi mo­noga­tari.
i naj­słyn­niej­sza ze wszyst­ki­ch, Opo­wieść o ro­dzie Heiké (Heiké mo­noga­tari)4Formy od­rzucone:
Le Dit des Heikke (Opo­wieść o Heikke).
L’Aven­ture d’Heike (Przy­goda Heike).
Hi­sto­ire des Heike (Hi­sto­ria Heike).
Con­tes du Heike (Baśnie Heike).
Con­tes des Heike (Baśnie o Heike).
La Chro­nique des Heiké (Kro­nika Heiké).
La Chro­nique de Heiké (Kro­nika o Heiké).
Chro­niques du clan Heike (Kro­niki klanu Heike).
La Ge­ste de la ma­ison des Héï (Dzieje rodu Héï).
Ge­ste de la famille des Hei (Dzieje ro­dziny Hei).
Hi­sto­ire de la famille des Hei (Hi­sto­ria ro­dziny Hei).
Hi­sto­ire de la famille Heiké (Hi­sto­ria ro­dziny Heiké).
Hi­sto­ire de la ma­ison des Ta­ira (Hi­sto­ria rodu Ta­ira).
Hi­sto­ire de la famille des Ta­ïra (Hi­sto­ria ro­dziny Ta­ïra).
Récit de l’hi­sto­ire des Ta­ira (Opo­wieść o hi­sto­rii Ta­ira).
Ro­man des Ta­ira (Po­wieść o Ta­ira).
La Ge­ste des Ta­ïra (Dzieje Ta­ïra).
Feike no mo­noga­tari.
. Pierw­sze dwie, choć mogą wy­dawać się pro­zaiczne opisując, jak Ta­ïra i Mi­na­moto stop­niowo wkradają się do wła­dzy woj­sko­wej aż do uzyska­nia de­cydu­jącego wpływu na sprawy dworu, nie­mniej przy­go­to­wują nad­chodzący dramat i już za­wie­rają tę „w­raż­liwość na prze­mi­ja­nie“ (mono no aware), która znaj­dzie w Opo­wieść o ro­dzie Heiké swój naj­do­sko­nal­szy wy­raz:

Świat, w którym żyjemy
Nie ma wię­cej ist­nie­nia
Niż pro­mień księ­życa
Który od­bija się w wo­dzie
Czer­pa­nej w za­głębie­niu dłoni.

Le Dit de Hôgen ; Le Dit de Heiji (Opo­wieść o Hôgen; Opo­wieść o Heiji), tłum. z ja­poń­skiego René Sief­fert, Pa­ryż: Publica­tions orien­talistes de Fran­ce, 1976; wznowie­nie Lagras­se: Ver­dier, kol. „Ver­dier po­che“, 2007.

Nietrwałość jako przeznaczenie

Dzieło mo­numen­tal­ne, praw­dziwa Eneida walk we­wnętrz­nych i za­cie­kłych wo­jen, które roz­darły dwa ro­dy, kul­mi­nująca bi­twą pod Da­n-no-ura (25 kwiet­nia 1185), Opo­wieść o ro­dzie Heiké radykal­nie od­chodzi jed­nak od tra­dycji za­chod­niej. Za­miast roz­po­czynać, na spo­sób We­rgiliu­sza, od arma virumque (broń i męż­czyzna), ja­poń­ska kro­nika przy­po­mina już w pierw­szym wer­sie „nie­trwałość wszyst­kich rze­czy“: „Pysz­ny, za­praw­dę, nie trwa, le­d­wie po­dobny do snu wio­sen­nej nocy“. Po­stacie, wiel­kie i skrom­ne, wszyst­kie są po­rywane tym sa­mym wi­rem, ilu­strując do znudze­nia, że we­dług for­muły Bos­sueta:

Przyj­dzie czas, gdy ten człowiek, który wy­daje się wam tak wiel­ki, już nie będzie, gdy będzie jak dziec­ko, które jesz­cze się nie na­ro­dziło, gdy nie będzie ni­czym. […] Przy­sze­dłem tylko po to, by wy­peł­nić licz­bę, a i tak nie było mnie po­trze­ba; […] gdy pa­trzę z bliska, wy­daje mi się, że to sen wi­dzieć się tu­taj, i że wszyst­ko, co wi­dzę, to tylko próżne wid­ma: Præterit enim fi­gura hu­jus mundi (Bo prze­mija po­stać tego świa­ta)51 Kor 7,31 (La Bi­ble : tra­duc­tion of­fi­cielle litur­gique (Bi­blia: ofi­cjalne tłuma­cze­nie litur­giczne)).“.

Bos­suet, Ja­cques Bénigne, Œuvres com­plètes (Dzieła ze­brane), t. IV, Pa­ryż: Le­fèvre; Fir­min Didot frères, 1836.

Tak więc Opo­wieść o ro­dzie Heiké upo­dab­nia się do nie­ustan­nego ka­zania, w którym wszyst­kie ko­leje losu bo­haterów służą zi­lu­stro­wania tego prawa nie­trwało­ści (mujô) i mar­no­ści ludz­kich chwał. Przy­pa­dek Ta­ïra no Ta­danoriego (1144-1184) jest pod tym względem przy­kładowy. Za­sko­czony przez wro­ga, do­mi­nuje swego prze­ciw­nika, ale ja­kiś służący te­goż in­ter­we­niuje i od­cina mu prawe ramię u łok­cia. Wie­dząc, że na­de­szła jego go­dzina, Ta­danori zwraca się ku za­chodowi i moc­nym głosem dzie­się­cio­krot­nie przy­zywa Bud­dę, za­nim zo­stanie ścię­ty. Przy­wią­zany do jego koł­czana, od­na­le­ziono ten po­emat po­żegnal­ny:

Po­rwany przez ciem­no­ści
Za­miesz­kam pod
Ga­łęziami drze­wa.
Tylko kwiaty
Przyjmą mnie dziś wie­czorem.

Hof­f­mann, Yoel, Po­èmes d’adieu ja­po­nais : an­thologie com­men­tée de po­èmes écrits au seuil de la mort (Ja­poń­skie po­ematy po­żegnal­ne: an­to­logia ko­men­to­wana po­ema­tów pi­sanych u progu śmierci), tłum. z an­giel­skiego Agnès Ro­zen­blum, Ma­lakoff: A. Colin, 2023.

Połowiczne dziedzictwo

Ta bud­dyj­ska wraż­liwość, która prze­nika na­wet naj­krwaw­sze sceny, nie wy­star­cza jed­nak za­wsze, by pod­nieść nar­rację, która może wy­dawać się po­wol­na, re­gular­na, jed­nostajna umysłom ufor­mo­wanym przez za­chod­nią es­tety­kę. Po­dobny do dźwięku dzwonu z Gion, marsz opo­wie­ści jest re­gular­ny, zbyt re­gularny na­wet i nieco mo­noton­ny. Żałuję, że opo­wie­ści tak sławne nie zna­lazły rów­nie sław­nego po­ety, który utrwaliłby je na za­wsze; że za­brakło im Homera, który nadałby im róż­norod­ność, gięt­kość wiecz­nie po­dzi­wia­ną.

Jak za­uważa Geo­r­ges Bo­usquet, bo­hatero­wie homeryccy mają często „dziwne we­so­ło­ści lub słabo­ści, które po­zwalają nam do­tknąć pal­cem ich człowie­czeń­stwa; ci z Ta­ïra nie prze­stają ni­gdy być kon­wen­cjonalni i zimni“. Pod­czas gdy na­iwny grecki ga­wędziarz za­wsze po­zwala prze­bi­jać się mgliste mu i sub­telne mu uśmie­chowi za słowami, „ja­poń­ski rap­sod ni­gdy nie opusz­cza epic­kiego tonu i sztyw­nej po­stawy“. Tam „gdzie roz­brzmiewa jak fan­fara radosna eks­pan­sja trubadu­ra, słychać tu tylko melan­cholijny ak­cent zroz­pa­czonego bud­dysty: „Dzielny człowiek [i on] w końcu upada ni mniej ni wię­cej jak pył na wie­trze““.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Fajar Jepang Abad Pertengahan dalam Epos-eposnya

Di­ter­je­mah­kan dari ba­hasa Pran­cis

Pe­ri­ode He­ian yang da­mai (794-1185) ber­a­khir da­lam ko­baran api. Se­te­lah per­tem­pur­an-per­tem­puran yang sa­ngat dah­syat, dua ke­lu­arga yang ber­sa­ing, Taïra dan Mi­na­mo­to, se­cara ber­gan­tian meng­gu­ling­kan aris­to­krasi is­ta­na, yang ti­dak me­mi­l­iki ten­tara ma­u­pun ke­po­li­sian yang me­ma­dai, dan me­nye­bab­kan mun­cul­nya re­zim fe­o­dal. Di­mu­lai­lah Abad Per­te­ngahan Je­pang. Pe­ri­ode per­go­lakan ini se­de­mi­kian he­bat­nya se­hingga “kita ha­rus meng­gali da­lam Abad Per­te­ngahan Jer­man un­tuk me­ne­mu­kan ke­ka­cauan yang se­rupa”. Se­te­lah ke­ha­lusan sas­tra fe­mi­nin He­i­an, mun­cul­lah ki­sah-ki­sah mas­ku­lin, pe­nuh de­ngan “pembunuhan”, “tipu mus­li­hat”, “ke­he­batan sen­jata yang me­nak­jub­kan” dan “pem­ba­lasan den­dam yang lama di­per­si­ap­kan” — “sum­ber ke­bi­ngungan dan ke­re­sahan bagi para se­ja­ra­wan”.

Dengan Tasbih di Tangan dan Pedang di Pinggang

Dari ke­ka­cauan ini la­hir­lah “ki­sah-ki­sah pe­rang” (gunki mo­no­ga­tari), yang ber­ada di per­sim­pangan kro­nik se­ja­rah, epos na­si­o­nal, dan me­di­tasi Bud­dhis yang men­da­lam. Fungsi me­reka me­mang bu­kan se­ka­dar sas­tra, da­lam peng­er­tian yang kita pa­hami, me­la­in­kan le­bih ber­si­fat me­mo­r­ial dan spi­r­i­tu­al: tu­juan uta­ma­nya ada­lah “me­ne­nang­kan […] ji­wa-jiwa pra­ju­rit yang gu­gur da­lam per­tem­puran” dan, bagi yang se­la­mat, “men­cari makna dari pe­ris­ti­wa-pe­ris­tiwa ka­cau yang meng­a­khiri ta­t­anan lama”. Fungsi ini di­em­ban oleh “biksu biwa” (biwa hôshi atau biwa bôzu), para pe­nyair yang umum­nya bu­ta. Mi­rip de­ngan tro­u­ba­dour kita di masa la­lu, me­reka ber­ke­li­ling ne­ge­ri, me­lan­tun­kan de­ngan su­ara ber­nya­nyi ke­he­batan masa la­lu. Me­nge­na­kan ju­bah mo­nas­tik, mung­kin un­tuk me­nem­pat­kan diri di ba­wah per­lin­dungan kuil dan bi­a­ra, me­reka me­ng­iringi diri de­ngan ke­capi em­pat se­nar, biwa1La­hir di ke­ra­jaan Per­sia dan da­e­rah-da­e­rah per­ba­ta­s­an­nya, biwa ter­se­bar di Asia Ti­mur se­pan­jang Ja­lan Su­tra. Di­sem­pur­na­kan di Ti­ong­kok, alat mu­sik ini tiba di ke­pu­lauan Je­pang se­ki­tar abad ke-8”. Hyôdô, Hi­r­o­mi, “Les mo­i­nes jo­u­e­urs de biwa (biwa hôshi) et Le Dit des He­ike” (Para biksu pe­main biwa (biwa hôshi) dan Ki­sah He­iké) da­lam Bris­set, Cla­ir­e-A­ki­ko, Bro­tons, Ar­naud dan Stru­ve, Da­niel (ed.), op. cit., yang akor-a­kor­nya me­nan­dai me­lan­koli ce­ri­ta.

Di jan­tung re­per­toar yang di­wa­ris­kan para se­ni­man ini dari guru ke mu­r­id, se­buah tri­logi fun­da­men­tal men­ce­ri­ta­kan pe­rang sau­dara yang mem­buat ke­pu­lauan ini me­ma­suki era ba­ru: Ki­sah Hôgen (Hôgen mo­no­ga­tari)2Ben­tuk yang di­to­lak:
Récit des tro­ub­les de l’ère Ho­gen (Ce­rita ke­ka­cauan era Ho­gen).
La Ch­ro­ni­que des Ho­gen (Kro­nik Ho­gen).
Récit de l’ère Hôgen (Ce­rita era Hôgen).
His­to­ire de la gu­erre de l’épo­que Hôgen (Se­ja­rah pe­rang pe­ri­ode Hôgen).
Hôghen mo­no­ga­tari.
Hôghenn mo­no­ga­tari.
, Ki­sah He­iji (He­iji mo­no­ga­tari)3Ben­tuk yang di­to­lak:
Épopée de la rébel­lion de He­iji (E­pos pem­be­ron­takan He­i­ji).
La Ch­ro­ni­que des He­igi (Kro­nik He­i­gi).
Récit de l’ère He­iji (Ce­rita era He­i­ji).
Récits de la gu­erre de l’ère He­iji (Ce­ri­ta-ce­rita pe­rang era He­i­ji).
Heïdji mo­no­ga­tari.
He­izi mo­no­ga­tari.
, dan yang pa­ling ter­ke­nal dari se­mu­a­nya, Ki­sah He­iké (He­iké mo­no­ga­tari)4Ben­tuk yang di­to­lak:
Le Dit des He­ikke (Ki­sah He­ik­ke).
L’A­ven­ture d’He­ike (Pe­tu­a­langan He­i­ke).
His­to­ire des He­ike (Se­ja­rah He­i­ke).
Con­tes du He­ike (Do­ng­eng He­i­ke).
Con­tes des He­ike (Do­ng­eng-do­ng­eng He­i­ke).
La Ch­ro­ni­que des He­iké (Kro­nik He­iké).
La Ch­ro­ni­que de He­iké (Kro­nik dari He­iké).
Ch­ro­ni­ques du clan He­ike (Kro­nik-kro­nik klan He­i­ke).
La Geste de la mai­son des Héï (Gesta ke­lu­arga Héï).
Geste de la fa­mille des Hei (Gesta ke­lu­arga He­i).
His­to­ire de la fa­mille des Hei (Se­ja­rah ke­lu­arga He­i).
His­to­ire de la fa­mille He­iké (Se­ja­rah ke­lu­arga He­iké).
His­to­ire de la mai­son des Ta­ira (Se­ja­rah ke­lu­arga Ta­ir­a).
His­to­ire de la fa­mille des Taïra (Se­ja­rah ke­lu­arga Taïra).
Récit de l’his­to­ire des Ta­ira (Ce­rita se­ja­rah Ta­ir­a).
Ro­man des Ta­ira (Ro­man Ta­ir­a).
La Geste des Taïra (Gesta Taïra).
Fe­ike no mo­no­ga­tari.
. Ke­dua yang per­ta­ma, mes­ki­pun mung­kin ter­ke­san pro­saik da­lam meng­gam­bar­kan ba­gai­mana Taïra dan Mi­na­moto per­la­han-la­han me­nyu­sup ke da­lam ke­ku­a­saan mi­l­i­ter hingga mem­per­o­leh pe­nga­ruh yang me­nen­tu­kan atas urusan is­ta­na, te­tap mem­per­si­ap­kan drama yang akan da­tang dan su­dah me­ngan­dung “ke­pe­kaan ter­ha­dap ke­fa­na­an” (mono no aware) yang akan me­ne­mu­kan eks­pre­si­nya yang pa­ling sem­purna da­lam Ki­sah He­iké:

Du­nia tem­pat kita hi­dup
Tak le­bih nyata
Dari si­nar bu­lan
Yang ter­pan­tul da­lam air
Yang ter­tam­pung di te­la­pak ta­ngan.

Le Dit de Hôgen; Le Dit de He­iji (Ki­sah Hôgen; Ki­sah He­i­ji), terj. dari ba­hasa Je­pang oleh René Si­ef­fert, Pa­ris: Pub­li­ca­ti­ons or­i­en­ta­lis­tes de Fran­ce, 1976; ce­takan ulang Lag­ras­se: Ver­di­er, kol. “Ver­dier poc­he”, 2007.

Ketidakkekalan sebagai Takdir

Karya mo­nu­men­tal, Aeneid se­jati dari pe­rang sau­dara dan per­tem­puran se­ngit yang me­me­cah be­lah ke­dua ke­lu­ar­ga, men­ca­pai pun­cak­nya de­ngan per­tem­puran Dan-no-ura (25 Ap­ril 1185), Ki­sah He­iké na­mun me­nyim­pang se­cara ra­di­kal dari tra­disi Ba­rat. Alih-a­lih mem­bu­ka, se­perti Vir­gil, de­ngan arma vi­r­um­que (sen­jata dan ma­nu­si­a), kro­nik Je­pang ini meng­i­ng­at­kan se­jak ba­ris per­ta­ma­nya “ke­ti­dak­ke­kalan se­gala se­su­atu”: “Yang som­bong, me­mang, ti­dak ber­ta­han la­ma, per­sis se­perti mimpi di ma­lam mu­sim semi”. Para to­koh, be­sar ma­u­pun ke­cil, se­mu­a­nya ter­sapu oleh pu­saran yang sa­ma, meng­gam­bar­kan de­ngan sem­purna bah­wa, me­nu­rut ru­musan Bos­su­et:

Akan tiba wak­tu­nya ke­tika orang yang tam­pak be­gitu agung bagi Anda ti­dak akan ada la­gi, ke­tika dia akan se­perti anak yang be­lum la­hir, ke­tika dia ti­dak akan men­jadi apa-a­pa. […] Saya da­tang ha­nya un­tuk meng­isi jum­lah, pa­da­hal ti­dak ada yang mem­bu­tuh­kan sa­ya; […] ke­tika saya me­li­hat dari de­kat, tam­pak­nya bagi saya bahwa me­li­hat diri saya di sini ada­lah se­buah mim­pi, dan bahwa se­mua yang saya li­hat ha­nya­lah ba­yangan ko­song: Pra­e­te­rit enim fi­gura hu­jus mundi (Ka­rena du­nia ini se­perti yang kita li­hat, ber­la­lu)51 Kor 7,31 (La Bib­le: tra­duc­tion of­fi­ci­elle li­tur­gi­que (Al­ki­tab: ter­je­mahan li­turgi res­mi)).”.

Bos­su­et, Jac­ques Bénig­ne, Œuv­res com­p­lètes (Karya Leng­kap), j. IV, Pa­ris: Lefèv­re; Fir­min Di­dot frè­res, 1836.

De­ngan de­mi­ki­an, Ki­sah He­iké me­nye­ru­pai khot­bah yang ber­ke­lan­jut­an, di mana se­mua per­gan­tian na­sib da­lam ke­hi­dupan para pah­la­wan ber­fungsi un­tuk meng­gam­bar­kan hu­kum ke­ti­dak­ke­kalan (mujô) dan ke­si­a-si­aan ke­mu­li­aan ma­nu­sia. Ka­sus Taïra no Ta­dan­ori (1144-1184) da­lam hal ini sa­ngat men­con­toh­kan. Ter­ke­jut oleh mu­suh, dia me­ngu­a­sai la­wan­nya, te­tapi se­o­rang pe­la­yan bi­asa dari la­wan­nya itu cam­pur ta­ngan dan me­mo­tong le­ngan ka­nan­nya te­pat di si­ku. Me­nge­ta­hui ajal­nya te­lah ti­ba, Ta­dan­ori meng­ha­dap ke ba­rat dan de­ngan su­ara te­gas se­pu­luh kali me­nye­ru­kan nama Bud­dha se­be­lum di­peng­gal. Ter­i­kat pada tem­pat pa­nah­nya, di­te­mu­kan pu­isi per­pi­sahan ini:

Ter­bawa oleh ke­ge­lapan
Aku akan ber­ma­lam di ba­wah
Ca­bang-ca­bang po­hon.
Ha­nya bu­nga-bu­nga
Yang akan me­nyam­butku ma­lam ini.

Hof­f­mann, Yo­el, Poèmes d’a­dieu ja­po­nais: an­t­ho­lo­gie com­men­tée de poèmes éc­rits au se­uil de la mort (Pu­isi Per­pi­sahan Je­pang: an­to­logi pu­isi yang di­tu­lis di am­bang ke­ma­tian de­ngan ko­men­tar), terj. dari ba­hasa Ing­gris oleh Ag­nès Ro­zen­b­lum, Ma­la­koff: A. Co­lin, 2023.

Warisan yang Setengah Hati

Ke­pe­kaan Bud­dhis ini, yang me­re­sapi bah­kan ade­gan-a­de­gan pa­ling ber­da­rah, na­mun ti­dak se­lalu cu­kup un­tuk meng­ang­kat na­rasi yang da­pat te­rasa lam­bat, ter­a­tur, se­ra­gam bagi pi­ki­ran yang di­ben­tuk oleh es­te­tika Ba­rat. Se­perti su­ara lon­ceng Gi­on, irama ki­sah-ki­sah ini ter­a­tur, ter­lalu ter­a­tur bah­kan, dan agak mo­no­ton. Saya me­nye­sal­kan bahwa ce­ri­ta-ce­rita yang be­gitu ter­ke­nal ini ti­dak me­ne­mu­kan pe­nyair yang sama ter­ke­nal­nya yang akan meng­a­ba­di­kan­nya se­la­ma­nya; bahwa me­reka ke­hi­langan se­o­rang Ho­mer yang akan mem­beri me­reka va­ri­a­si, ke­len­tu­ran yang se­la­ma­nya di­ka­gumi.

Se­perti yang di­ca­tat Ge­o­r­ges Bo­us­qu­et, para pah­la­wan Ho­mer se­ring me­mi­l­iki “ke­ce­ri­aan atau ke­le­mahan aneh yang mem­buat kita me­nyen­tuh ke­ma­nu­si­aan me­reka de­ngan jari ki­ta; me­reka dari Taïra ti­dak per­nah ber­henti men­jadi kon­ven­si­o­nal dan di­ngin”. Se­men­tara pen­ce­rita Yu­nani yang naif se­lalu mem­bi­ar­kan se­nyum sa­mar dan ha­lus me­nem­bus di ba­lik ka­ta-ka­ta, “pe­nyair Je­pang ti­dak per­nah me­ning­gal­kan nada epik dan si­kap kaku”. Di mana “ter­de­ngar se­perti te­rom­pet ke­gem­bi­raan pe­nya­nyi ke­li­ling yang ek­s­pan­sif, di sini kita ha­nya men­de­ngar ak­sen me­lan­ko­lis Bud­dhis yang ter­se­sat: ’P­ria pem­be­rani [dia ju­ga] akhir­nya run­tuh ti­dak le­bih dari debu di angin’”.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

De Dageraad van het middeleeuwse Japan in zijn heldendichten

Ver­taald uit het Frans

De vre­dige Hei­an-pe­ri­ode (794-1185) ein­digde in een vuur­zee. Na veld­sla­gen van zeld­zame he­vig­heid ver­dre­ven twee ri­va­li­se­rende hui­zen, de Ta­ïra en de Mi­na­mo­to, beur­te­lings de hof­a­ris­to­cra­tie, die noch over een vol­doende le­ger noch over een ade­quate po­li­tie­macht be­schik­te, en brach­ten de op­komst van het fe­o­dale re­gime te­weeg. Zo be­gint de Ja­panse Mid­del­eeu­wen. Deze pe­ri­ode van om­wen­te­lin­gen was zo­da­nig dat “men in de Duitse Mid­del­eeu­wen zou moe­ten gra­ven om een ver­ge­lijk­bare ver­war­ring te vin­den”. Op de ver­fij­ning van de vrou­we­lijke li­te­ra­tuur van Heian volg­den vanaf toen man­ne­lijke ver­ha­len, vol “moorden”, “listen”, “won­der­baar­lijke wa­pen­fei­ten” en “lang­du­rig voor­be­reide wraak­ac­ties”“bron van ver­le­gen­heid en ver­war­ring voor his­to­ri­ci”.

De Rozenkrans in de hand en het Zwaard aan de gordel

Uit deze chaos ont­ston­den de “krijgs­ver­ha­len” (gunki mo­no­ga­tari), die zich be­vin­den op het kruis­punt van de his­to­ri­sche kro­niek, het na­ti­o­nale epos en een diepe boed­dhis­ti­sche me­di­ta­tie. Hun func­tie was ove­ri­gens min­der li­te­rair, in de zin zo­als wij die ver­staan, dan wel me­mo­ri­eel en spi­ri­tu­eel: het ging er vooral om “de zie­len […] van de in de ge­vech­ten om­ge­ko­men krij­gers te sus­sen” en, voor de over­le­ven­den, “een be­te­ke­nis te zoe­ken aan de cha­o­ti­sche ge­beur­te­nis­sen die een einde had­den ge­maakt aan de oude or­de”. Deze func­tie be­rustte bij de “biwa-bon­zen” (biwa hôshi of biwa bôzu), over het al­ge­meen blinde bar­den. Ver­ge­lijk­baar met onze trou­ba­dours van wel­eer, door­kruis­ten zij het land, de­cla­me­rend met een zin­gende stem de hel­den­da­den uit het ver­le­den. Ge­huld in een mon­niks­pij, on­ge­twij­feld om zich on­der de be­scher­ming van tem­pels en kloos­ters te plaat­sen, be­ge­leid­den zij zichzelf met hun viersna­rige luit, de biwa1“Ge­bo­ren in het ko­nink­rijk Per­zië en zijn grens­ge­bie­den, heeft de biwa zich over Oos­t-A­zië ver­spreid langs de Zij­de­rou­te. Ge­per­fec­ti­o­neerd in Chi­na, be­reikte het de Ja­panse ar­chi­pel rond de 8e eeuw”. Hyôdô, Hi­ro­mi, “Les moi­nes jou­eurs de biwa (biwa hôshi) et Le Dit des Heike” (“De biwa-spe­lende mon­ni­ken (biwa hôshi) en Het Ver­haal van de Heike”) in Bris­set, Clai­re-A­ki­ko, Bro­tons, Ar­naud en Stru­ve, Da­niel (red.), op. cit., waar­van de ak­koor­den de me­lan­cho­lie van het ver­haal punc­tu­eer­den.

In het hart van het re­per­toire dat deze kun­ste­naars van mees­ter op leer­ling door­ga­ven, schetst een fun­da­men­tele tri­lo­gie de broe­der­oor­lo­gen die de ar­chi­pel in een nieuw tijd­perk de­den kan­te­len: Het Ver­haal van Hô­gen (Hô­gen mo­no­ga­tari)2Ver­wor­pen vor­men:
Ré­cit des trou­bles de l’ère Ho­gen (Ver­haal van de on­lus­ten van het Ho­gen-tijd­perk).
La Chro­nique des Ho­gen (De Kro­niek van de Ho­gen).
Ré­cit de l’ère Hô­gen (Ver­haal van het Hô­gen-tijd­perk).
His­toire de la gu­erre de l’é­poque Hô­gen (Ge­schie­de­nis van de oor­log van het Hô­gen-tijd­perk).
Hôg­hen mo­no­ga­tari.
Hôg­henn mo­no­ga­tari.
, Het Ver­haal van Heiji (Heiji mo­no­ga­tari)3Ver­wor­pen vor­men:
Épo­pée de la ré­bel­lion de Heiji (Epos van de op­stand van Heiji).
La Chro­nique des Heigi (De Kro­niek van de Heigi).
Ré­cit de l’ère Heiji (Ver­haal van het Heij­i-tijd­perk).
Ré­cits de la gu­erre de l’ère Heiji (Ver­ha­len van de oor­log van het Heij­i-tijd­perk).
Heïdji mo­no­ga­tari.
Heizi mo­no­ga­tari.
, en het be­roemd­ste van al­len, Het Ver­haal van de Heiké (Heiké mo­no­ga­tari)4Ver­wor­pen vor­men:
Le Dit des Heikke (Het Ver­haal van de Heikke).
L’A­ven­ture d’Heike (Het Avon­tuur van Heike).
His­toire des Heike (Ge­schie­de­nis van de Heike).
Con­tes du Heike (Ver­tel­lin­gen van Heike).
Con­tes des Heike (Ver­tel­lin­gen van de Heike).
La Chro­nique des Heiké (De Kro­niek van de Heiké).
La Chro­nique de Heiké (De Kro­niek van Heiké).
Chro­niques du clan Heike (Kro­nie­ken van de Hei­ke-clan).
La Geste de la mai­son des Héï (De Geste van het huis der Héï).
Geste de la fa­mille des Hei (Geste van de fa­mi­lie der Hei).
His­toire de la fa­mille des Hei (Ge­schie­de­nis van de fa­mi­lie der Hei).
His­toire de la fa­mille Heiké (Ge­schie­de­nis van de fa­mi­lie Heiké).
His­toire de la mai­son des Taira (Ge­schie­de­nis van het huis der Taira).
His­toire de la fa­mille des Ta­ïra (Ge­schie­de­nis van de fa­mi­lie der Ta­ïra).
Ré­cit de l’his­toire des Taira (Ver­haal van de ge­schie­de­nis der Taira).
Ro­man des Taira (Ro­man der Taira).
La Geste des Ta­ïra (De Geste der Ta­ïra).
Feike no mo­no­ga­tari.
. De eer­ste twee, hoe­wel ze pro­za­ïsch kun­nen lij­ken door te be­schrij­ven hoe de Ta­ïra en de Mi­na­moto zich ge­lei­de­lijk in de mi­li­taire macht nes­te­len tot ze een be­slis­sende in­vloed op de hof­za­ken ver­krij­gen, be­rei­den niet­te­min het ko­mende drama voor en be­vat­ten reeds die “ge­voe­lig­heid voor het efe­me­re” (mono no aware) die in Het Ver­haal van de Heiké haar meest vol­tooide uit­druk­king zal vin­den:

“De we­reld waarin wij le­ven
Heeft even­veel be­staan
Als maan­licht­straal
Die zich weer­spie­gelt in het wa­ter
Ge­schept in de holte van de hand.”

Le Dit de Hô­gen; Le Dit de Heiji (Het Ver­haal van Hô­gen; Het Ver­haal van Heiji), vert. uit het Ja­pans door René Sief­fert, Pa­rijs: Pu­bli­ca­ti­ons orien­ta­lis­tes de Fran­ce, 1976; her­dr. La­gras­se: Ver­dier, coll. “Ver­dier po­che”, 2007.

De Vergankelijkheid als lotsbestemming

Een mo­nu­men­taal werk, ware Aeneïs van de in­terne strijd en de ver­bit­terde oor­lo­gen die de twee hui­zen ver­scheur­den, cul­mi­ne­rend in de slag bij Dan-no-ura (25 april 1185), wijkt Het Ver­haal van de Heiké noch­tans ra­di­caal af van de wes­terse tra­di­tie. In plaats van te ope­nen, op de ma­nier van Ver­gi­li­us, met de arma vi­rumque (de wa­pens en de man), her­in­nert de Ja­panse kro­niek vanaf haar eer­ste re­gel aan “de ver­gan­ke­lijk­heid van alle din­gen”: “De hoog­moe­di­ge, ze­ker, duurt niet, net ge­lijk aan de droom van een len­te­nacht”. De per­so­na­ges, groot of ne­de­rig, wor­den al­len mee­ge­sleurd door de­zelfde draai­kolk, bij uit­stek il­lu­stre­rend dat, vol­gens de for­mule van Bos­suet:

“De tijd zal ko­men waarop deze man die u zo groot leek niet meer zal zijn, waar hij zal zijn als het kind dat nog ge­bo­ren moet wor­den, waar hij niets zal zijn. […] Ik ben slechts ge­ko­men om aan­tal te ma­ken, men had mij nog niet eens no­dig; […] wan­neer ik van dicht­bij kijk, lijkt het me een droom mij­zelf hier te zien, en dat al­les wat ik zie slechts ij­dele schijn­beel­den zijn: Prae­te­rit enim fi­gura hu­jus mundi (Want hij gaat voor­bij, deze we­reld zo­als wij hem zien)51 Kor 7,31 (La Bi­ble: tra­duc­tion of­fi­cielle li­tur­gique (De Bij­bel: of­fi­ci­ële li­tur­gi­sche ver­ta­ling)).”.

Bos­suet, Jacques Bé­nig­ne, Œu­vres com­plè­tes (Com­plete Wer­ken), deel IV, Pa­rijs: Le­fè­vre; Fir­min Didot frères, 1836.

Zo ge­lijkt Het Ver­haal van de Heiké op een voort­du­rende pre­di­king, waar alle wis­sel­val­lig­he­den van het hel­den­le­ven die­nen om deze wet van de ver­gan­ke­lijk­heid (mujô) en de ij­del­heid van men­se­lijke glo­rie te il­lu­stre­ren. Het ge­val van Ta­ïra no Ta­da­nori (1144-1184) is in dit op­zicht exem­pla­risch. Ver­rast door de vij­and, do­mi­neert hij zijn te­gen­stan­der, maar een of an­dere die­naar van deze laat­ste grijpt in en hakt zijn rech­ter­arm af bij de el­le­boog. We­tende dat zijn einde ge­ko­men is, wendt Ta­da­nori zich naar het wes­ten en roept met vaste stem tien­maal de Boed­dha aan al­vo­rens ont­hoofd te wor­den. Vast­ge­maakt aan zijn pij­len­ko­ker vindt men dit af­scheids­ge­dicht:

“Mee­ge­sleurd door de duis­ter­nis
Zal ik ver­blij­ven on­der
De tak­ken van een boom.
Al­leen bloe­men
Zul­len mij van­avond ver­wel­ko­men.”

Hoff­mann, Yoel, Poè­mes d’a­dieu ja­po­n­ais: an­tho­lo­gie com­men­tée de poè­mes écrits au seuil de la mort (Ja­panse af­scheids­ge­dich­ten: be­com­men­ta­ri­eerde bloem­le­zing van ge­dich­ten ge­schre­ven op de drem­pel van de dood), vert. uit het En­gels door Ag­nès Ro­zen­blum, Ma­la­koff: A. Co­lin, 2023.

Een halfslachtige erfenis

Deze boed­dhis­ti­sche ge­voe­lig­heid, die zelfs de bloe­dig­ste scè­nes door­dringt, is ech­ter niet al­tijd vol­doende om een ver­tel­ling op te til­len die traag, re­gel­ma­tig, uni­form kan lij­ken aan gees­ten ge­vormd door de wes­terse es­the­tiek. Ge­lijk aan het ge­luid van de klok van Gi­on, is de gang van de ver­ha­len re­gel­ma­tig, te re­gel­ma­tig zelfs, en enigs­zins mo­no­toon. Ik be­treur dat zulke il­lus­tere ver­ha­len geen even il­lus­tere dich­ter heb­ben ge­von­den die ze voor al­tijd had vast­ge­legd; dat ze een Ho­me­rus heb­ben ge­mist die hun een va­ri­ë­teit, een soe­pel­heid had ge­ge­ven die eeu­wig be­won­derd zou wor­den.

Zo­als Ge­or­ges Bousquet op­merkt, heb­ben de Ho­me­ri­sche hel­den vaak “vreemde vro­lijk­he­den of zwak­he­den die ons hun men­se­lijk­heid met de vin­ger la­ten aan­ra­ken; die van Ta­ïra hou­den nooit op con­ven­ti­o­neel en koud te zijn”. Ter­wijl de na­ïeve Griekse ver­tel­ler al­tijd een vage en fijne glim­lach ach­ter de woor­den laat door­sche­me­ren, “ver­laat de Ja­panse rap­so­di­ën­zan­ger nooit de epi­sche toon en de stijve hou­ding”. Waar “als een fan­fare de vro­lijke ex­pan­sie van de trou­ba­dour weer­klinkt, hoort men hier slechts het me­lan­cho­li­sche ac­cent van de treu­rende boed­dhist: ’De dap­pere man [ook hij] ein­digt met in te stor­ten, niet meer of min­der dan stof in de wind’”.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

L’Alba del Giappone medievale nelle sue epopee

Tradotto dal fran­cese

Il pacifico periodo di Heian (794-1185) si con­cluse in una con­flagrazione. Al ter­mine di bat­taglie di rara violen­za, due casate rivali, i Taïra e i Minamoto, es­tromisero, a tur­no, l’aris­tocrazia di cor­te, che non di­sponeva né di un eser­cito né di una po­lizia suf­ficien­ti, e provocarono l’av­vento del regime feudale. Inizia al­lora il Medioevo giap­ponese. Questo periodo di scon­vol­gimenti fu tale che «bisognerebbe frugare nel Medioevo tedesco per trovare una con­fusione simile». Alla raf­fina­tezza della let­tera­tura fem­minile di Heian suc­cedet­tero, da al­lora, rac­conti virili, pieni di «assassinii», di «astuzie», di «fatti d’arme meravigliosi» e di «ven­dette lun­gamente pre­parate» — «fonte d’im­barazzo e di tur­bamento per gli storici».

Il Rosario in mano e la Spada alla cintura

Da questo tram­busto nac­quero i «detti guer­rieri» (gunki monoga­tari), che si situano al­l’in­crocio della cronaca storica, del­l’epopea nazionale e di una profonda meditazione bud­dhica. La loro fun­zione era d’al­tronde meno let­teraria, nel senso in cui noi l’in­ten­diamo, che memoriale e spirituale: si trat­tava prima di tutto «di placare […] le anime dei guer­rieri periti nei com­bat­timenti» e, per i soprav­vis­suti, «di cer­care un senso agli eventi caotici che hanno posto fine al­l’or­dine an­tico». Questa fun­zione spet­tava ai «bonzi con biwa» (biwa hōshi o biwa bōzu), degli aedi general­mente ciechi. Simili ai nos­tri trova­tori di un tem­po, per­cor­revano il paese, declamando con voce can­tante le grandi gesta del pas­sa­to. Drap­peg­giati in una veste monacale, senza dub­bio per porsi sotto la protezione dei tem­pli e dei monas­teri, si ac­com­pagnavano con il loro liuto a quat­tro cor­de, il biwa1«Nato nel regno di Per­sia e nelle sue regioni limitrofe, il biwa si è dif­fuso in Asia orien­tale lungo la Via della Seta. Per­fezionato in Cina, è giunto nel­l’ar­cipelago giap­ponese verso l’VIII secolo». Hyōdō, Hiromi, «Les moines joueurs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des Heike» (I monaci suona­tori di biwa (biwa hōshi) e Il Detto degli Heike) in Bris­set, Claire-Akiko, Brotons, Ar­naud e Struve, Daniel (dir.), op. cit., i cui ac­cordi pun­teg­giavano la malin­conia del rac­con­to.

Al cuore del reper­torio che questi ar­tisti trasmet­tevano da maes­tro a di­scepolo, una trilogia fon­damen­tale riper­corre le lotte fra­tricide che fecero pre­cipitare l’ar­cipelago in una nuova era: Il Detto di Hōgen (Hōgen monoga­tari)2Forme rifiuta­te:
Récit des troubles de l’ère Hogen (Rac­conto dei di­sor­dini del­l’era Hogen).
La Chronique des Hogen (La Cronaca degli Hogen).
Récit de l’ère Hōgen (Rac­conto del­l’era Hōgen).
His­toire de la guerre de l’époque Hōgen (S­toria della guerra del­l’epoca Hōgen).
Hōghen monoga­tari.
Hōghenn monoga­tari.
, Il Detto di Heiji (Heiji monoga­tari)3Forme rifiuta­te:
Épopée de la rébel­lion de Heiji (Epopea della ribel­lione di Heiji).
La Chronique des Heigi (La Cronaca degli Heigi).
Récit de l’ère Heiji (Rac­conto del­l’era Heiji).
Récits de la guerre de l’ère Heiji (Rac­conti della guerra del­l’era Heiji).
Heïdji monoga­tari.
Heizi monoga­tari.
, e il più il­lus­tre di tut­ti, Il Detto degli Heiké (Heiké monoga­tari)4Forme rifiuta­te:
Le Dit des Heikke (Il Detto degli Heik­ke).
L’Aven­ture d’Heike (L’Av­ven­tura di Heike).
His­toire des Heike (S­toria degli Heike).
Con­tes du Heike (Rac­conti del Heike).
Con­tes des Heike (Rac­conti degli Heike).
La Chronique des Heiké (La Cronaca degli Heiké).
La Chronique de Heiké (La Cronaca di Heiké).
Chroniques du clan Heike (Cronache del clan Heike).
La Geste de la maison des Héï (La Gesta della casa degli Héï).
Geste de la famille des Hei (Gesta della famiglia degli Hei).
His­toire de la famille des Hei (S­toria della famiglia degli Hei).
His­toire de la famille Heiké (S­toria della famiglia Heiké).
His­toire de la maison des Taira (S­toria della casa dei Taira).
His­toire de la famille des Taïra (S­toria della famiglia dei Taïra).
Récit de l’his­toire des Taira (Rac­conto della storia dei Taira).
Roman des Taira (Romanzo dei Taira).
La Geste des Taïra (La Gesta dei Taïra).
Feike no monoga­tari.
. I primi due, se pos­sono ap­parire prosaici nel descrivere come i Taïra e i Minamoto si in­sinuino poco a poco nel potere militare fino ad ac­quisire un’in­fluenza decisiva sugli af­fari della cor­te, non pre­parano meno il dramma a venire e rac­chiudono già questa «sen­sibilità al­l’ef­fimero» (mono no aware) che troverà ne Il Detto degli Heiké la sua es­pres­sione più com­piuta:

«Il mondo dove viviamo
Non ha esis­tenza tanto
Quanto rag­gio di luna
Che si riflette nel­l’ac­qua
At­tinta nel cavo della mano.»

Le Dit de Hōgen ; Le Dit de Heiji (Il Detto di Hōgen; Il Detto di Heiji), trad. dal giap­ponese di René Sief­fert, Pa­rigi: Publica­tions orien­talis­tes de Fran­ce, 1976; ried. Lagras­se: Ver­dier, coll. «Ver­dier poche», 2007.

L’Impermanenza come destino

Opera monumen­tale, vera Eneide delle lotte in­tes­tine e delle guerre ac­canite che lacerarono le due casa­te, cul­minando con la bat­taglia di Dan-no-ura (25 aprile 1185), Il Detto degli Heiké si di­scosta tut­tavia radical­mente dalla tradizione oc­ciden­tale. In­vece di aprire, alla maniera di Vir­gilio, sulle arma virum­que (le armi e l’uomo), la cronaca giap­ponese ricorda fin dalla sua prima riga «l’im­per­manenza di tutte le cose»: «L’or­goglioso, cer­to, non dura, ap­pena simile al sogno di una notte di primavera». I per­sonag­gi, grandi o umili, sono tutti trascinati dallo stesso tur­bine, il­lus­trando a sazietà che, secondo la for­mula di Bos­suet:

«Il tempo verrà dove ques­t’uomo che vi sem­brava così grande non sarà più, dove sarà come il bam­bino che è an­cora da nascere, dove non sarà nul­la. […] Non sono venuto che per fare numero, an­cora non si aveva che fare di me; […] quando guardo da vicino, mi sem­bra che sia un sogno vedermi qui, e che tutto ciò che vedo non sono che vani simulacri: Præterit enim figura hujus mundi (Poiché pas­sa, questo mondo quale noi lo vediamo)51 Cor 7,31 (La Bible : traduc­tion of­ficielle litur­gique – La Bib­bia: traduzione uf­ficiale litur­gica).».

Bos­suet, Jac­ques Bénigne, Œuvres com­plètes (Opere com­plete), t. IV, Pa­rigi: Lefèvre; Fir­min Didot frères, 1836.

Così, Il Detto degli Heiké si ap­parenta a una con­tinua pre­dicazione, dove tutte le vicis­situdini della vita degli eroi ser­vono a il­lus­trare questa legge del­l’im­per­manenza (mujō) e la vanità delle glorie umane. Il caso di Taïra no Tadanori (1144-1184) è a questo riguardo esem­plare. Sor­preso dal nemico, domina il suo av­ver­sario, ma un qualun­que ser­vitore di ques­t’ul­timo in­ter­viene e gli tronca il brac­cio des­tro al livello del gomito. Sapendo giunta la sua fine, Tadanori si volta verso ovest e in­voca con voce fer­ma, per dieci vol­te, il Bud­dha prima di es­sere decapita­to. At­tac­cato alla sua faretra, si ritrova questo poema d’ad­dio:

«Trascinato dalle tenebre
Al­log­gerò sotto
I rami di un al­bero.
Solo dei fiori
Mi ac­coglie[ra]nno stasera.»

Hof­fmann, Yoel, Poèmes d’adieu japonais : an­thologie com­men­tée de poèmes écrits au seuil de la mort (Poemi d’ad­dio giap­ponesi: an­tologia com­men­tata di poemi scritti sulla soglia della mor­te), trad. dal­l’in­glese di Agnès Rozen­blum, Malakoff: A. Colin, 2023.

Una posterità in chiaroscuro

Questa sen­sibilità bud­dhica, che im­pregna fino alle scene più san­guinose, non basta tut­tavia sem­pre a risol­levare una nar­razione che può ap­parire len­ta, regolare, uniforme agli spiriti for­mati al­l’es­tetica oc­ciden­tale. Simile al suono della cam­pana di Gion, l’an­damento dei detti è regolare, troppo regolare per­fino, e al­quanto monotono. Rim­piango che rac­conti così il­lus­tri non ab­biano trovato un poeta egual­mente il­lus­tre che li avesse fis­sati per sem­pre; che ab­biano man­cato un Omero che avesse loro dato una varietà, una fles­sibilità eter­namente am­mira­te.

Come nota Geor­ges Bousquet, gli eroi omerici hanno spesso «delle al­legrie o delle debolezze strane che ci fanno toc­care con mano la loro umanità; quelli di Taïra non ces­sano mai di es­sere con­ven­zionali e freddi». Men­tre il can­dido can­tore greco lascia sem­pre tras­parire un vago e fine sor­riso dietro le pa­role, «il rap­sodo giap­ponese non ab­ban­dona mai il tono epico e l’an­da­tura im­pet­tita». Là «dove risuona come una fan­fara l’es­pan­sione gio­iosa del trova­tore, non si sente qui che l’ac­cento malin­conico del bud­dhista desola­to: “L’uomo valoroso [an­che lui] finisce per crol­lare né più né meno che pol­vere al ven­to”».

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

मध्यकालीन जापान का उदय उसकी महागाथाओं में

फ्रांसीसी से अनुवादित

हेइआन काल (794-1185) की शांतिपूर्ण अवधि एक महाविस्फोट में समाप्त हुई। अत्यंत हिंसक युद्धों के अंत में, दो प्रतिद्वंद्वी घराने, ताइरा और मिनामोतो ने, बारी-बारी से दरबारी अभिजात वर्ग को हटा दिया, जिसके पास न तो पर्याप्त सेना थी और न ही पुलिस, और सामंती व्यवस्था का आगमन कराया। तब जापानी मध्य युग का आरंभ होता है। इस उथल-पुथल की अवधि ऐसी थी कि “जर्मन मध्य युग में खोजना होगा ऐसी ही भ्रम की स्थिति के लिए”। हेइआन की स्त्रीलिखित साहित्य की परिष्कृतता के बाद, अब पुरुषोचित कथाएं आईं, जो “हत्याओं”, “छल-कपट”, “अद्भुत शौर्य कार्यों” और “लंबे समय से तैयार किए गए प्रतिशोध” से भरी थीं - “इतिहासकारों के लिए शर्मिंदगी और परेशानी का स्रोत”।

हाथ में माला और कमर में तलवार

इस हलचल से “योद्धा कथाएं” (gunki monogatari) का जन्म हुआ, जो ऐतिहासिक इतिवृत्त, राष्ट्रीय महाकाव्य और गहन बौद्ध चिंतन के संगम पर स्थित हैं। उनका कार्य साहित्यिक से कम, जैसा कि हम समझते हैं, और स्मृति तथा आध्यात्मिक अधिक था: यह मुख्य रूप से “युद्धों में मारे गए योद्धाओं की आत्माओं को शांत करने” और जीवित बचे लोगों के लिए “पुरानी व्यवस्था को समाप्त करने वाली अराजक घटनाओं में अर्थ खोजने” का प्रश्न था। यह कार्य “बीवा वाले भिक्षुओं” (biwa hōshi या biwa bōzu) का था, जो आम तौर पर अंधे गायक थे। हमारे पुराने घुमंतू गायकों की तरह, वे देश भर में घूमते थे, गाते हुए स्वर में अतीत के महान कार्यों का वर्णन करते थे। भिक्षु वस्त्र में लिपटे, निस्संदेह मंदिरों और मठों की सुरक्षा में रहने के लिए, वे अपने चार तार वाले वीणा, बीवा1फारस के राज्य और उसके सीमावर्ती क्षेत्रों में जन्मा, बीवा सिल्क रोड के साथ पूर्वी एशिया में फैला। चीन में परिष्कृत होकर, यह 8वीं शताब्दी के आसपास जापानी द्वीपसमूह में पहुंचा”। Hyōdō, Hiromi, “Les moines joueurs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des Heike” (बीवा वादक भिक्षु (बीवा होशी) और हेइके की कथा) in Brisset, Claire-Akiko, Brotons, Arnaud et Struve, Daniel (संपा.), op. cit के साथ थे, जिसके स्वर कथा की उदासी को चिह्नित करते थे।

इन कलाकारों द्वारा गुरु से शिष्य को हस्तांतरित किए गए प्रदर्शनों के केंद्र में, एक मौलिक त्रयी है जो द्वीपसमूह को नए युग में ले जाने वाले भ्रातृघाती संघर्षों का वर्णन करती है: होगेन की कथा2अस्वीकृत रूप:
Récit des troubles de l’ère Hogen (होगेन युग की अशांति की कथा)।
La Chronique des Hogen (होगेन का इतिवृत्त)।
Récit de l’ère Hōgen (होगेन युग की कथा)।
Histoire de la guerre de l’époque Hōgen (होगेन काल के युद्ध का इतिहास)।
Hōghen monogatari
Hōghenn monogatari
, हेइजी की कथा3अस्वीकृत रूप:
Épopée de la rébellion de Heiji (हेइजी विद्रोह की महागाथा)।
La Chronique des Heigi (हेइगी का इतिवृत्त)।
Récit de l’ère Heiji (हेइजी युग की कथा)।
Récits de la guerre de l’ère Heiji (हेइजी युग के युद्ध की कथाएं)।
Heïdji monogatari
Heizi monogatari
, और सबसे प्रसिद्ध, हेइके की कथा4अस्वीकृत रूप:
Le Dit des Heikke (हेइक्के की कथा)।
L’Aventure d’Heike (हेइके का साहसिक कार्य)।
Histoire des Heike (हेइके का इतिहास)।
Contes du Heike (हेइके की कहानियां)।
Contes des Heike (हेइके की कहानियां)।
La Chronique des Heiké (हेइके का इतिवृत्त)।
La Chronique de Heiké (हेइके का इतिवृत्त)।
Chroniques du clan Heike (हेइके वंश के इतिवृत्त)।
La Geste de la maison des Héï (हेई घराने की गाथा)।
Geste de la famille des Hei (हेई परिवार की गाथा)।
Histoire de la famille des Hei (हेई परिवार का इतिहास)।
Histoire de la famille Heiké (हेइके परिवार का इतिहास)।
Histoire de la maison des Taira (ताइरा घराने का इतिहास)।
Histoire de la famille des Taïra (ताइरा परिवार का इतिहास)।
Récit de l’histoire des Taira (ताइरा के इतिहास की कथा)।
Roman des Taira (ताइरा का उपन्यास)।
La Geste des Taïra (ताइरा की गाथा)।
Feike no monogatari
। पहले दो, भले ही वे यह वर्णन करने में साधारण लग सकते हैं कि कैसे ताइरा और मिनामोतो धीरे-धीरे सैन्य शक्ति में प्रवेश करते हैं और दरबार के मामलों पर निर्णायक प्रभाव प्राप्त करते हैं, फिर भी आने वाले नाटक की तैयारी करते हैं और पहले से ही उस “क्षणभंगुरता की संवेदनशीलता” (mono no aware) को समाहित करते हैं जो हेइके की कथा में अपनी सबसे परिपूर्ण अभिव्यक्ति पाएगी:

जिस संसार में हम रहते हैं
उसका अस्तित्व उतना ही है
जितना चंद्रमा की किरण
जो पानी में प्रतिबिंबित होती है
हथेली में लिए गए।

Le Dit de Hōgen ; Le Dit de Heiji (होगेन की कथा; हेइजी की कथा), फ्रांसीसी से जापानी अनुवाद रेने सीफर्ट द्वारा, पेरिस: Publications orientalistes de France, 1976; पुनः प्रकाशन लाग्रास: Verdier, संग्रह “Verdier poche”, 2007।

अनित्यता भाग्य के रूप में

विशाल कृति, दोनों घरानों को विभाजित करने वाले आंतरिक संघर्षों और कटु युद्धों की वास्तविक एनीड, जो दान-नो-उरा की लड़ाई (25 अप्रैल 1185) में चरमोत्कर्ष पर पहुंची, हेइके की कथा फिर भी पश्चिमी परंपरा से मौलिक रूप से भिन्न है। वर्जिल की तरह arma virumque (शस्त्र और पुरुष) से शुरू करने के बजाय, जापानी इतिवृत्त अपनी पहली पंक्ति से ही “सभी चीजों की अनित्यता” की याद दिलाता है: “अहंकारी, निश्चित रूप से, टिकता नहीं, बिल्कुल वसंत की रात के स्वप्न जैसा”। पात्र, महान या साधारण, सभी एक ही भंवर में बह जाते हैं, बॉस्यूए के सूत्र के अनुसार प्रचुर रूप से दर्शाते हुए:

समय आएगा जब यह व्यक्ति जो आपको इतना महान लगता है, नहीं रहेगा, जहां वह उस बच्चे की तरह होगा जो अभी जन्म लेना है, जहां वह कुछ भी नहीं होगा। […] मैं केवल संख्या बनाने आया हूं, फिर भी मेरी कोई आवश्यकता नहीं थी; […] जब मैं निकट से देखता हूं, तो मुझे लगता है कि यहां होना एक स्वप्न है, और जो कुछ मैं देखता हूं वह केवल व्यर्थ छायाएं हैं: Præterit enim figura hujus mundi (क्योंकि यह संसार जैसा हम देखते हैं, बीत जाता है)51 कुरिं 7,31 (La Bible : traduction officielle liturgique - बाइबल: आधिकारिक लिटर्जिकल अनुवाद)।।”

Bossuet, Jacques Bénigne, Œuvres complètes (संपूर्ण कृतियां), खंड IV, पेरिस: Lefèvre; Firmin Didot frères, 1836।

इस प्रकार, हेइके की कथा एक निरंतर उपदेश के समान है, जहां नायकों के जीवन की सभी विपत्तियां इस अनित्यता के नियम (mujō) और मानवीय गौरव की व्यर्थता को दर्शाने के लिए काम करती हैं। ताइरा नो तादानोरी (1144-1184) का मामला इस संबंध में अनुकरणीय है। शत्रु द्वारा आक्रमण किए जाने पर, वह अपने विरोधी पर हावी हो जाता है, लेकिन उसका कोई साधारण सेवक हस्तक्षेप करता है और कोहनी से उसका दाहिना हाथ काट देता है। अपना अंत जानकर, तादानोरी पश्चिम की ओर मुड़ता है और दृढ़ स्वर में दस बार बुद्ध का आह्वान करता है, सिर काटे जाने से पहले। उसके तरकश से बंधी, यह विदाई कविता मिली:

अंधकार द्वारा ले जाया गया
मैं निवास करूंगा
एक पेड़ की शाखाओं के नीचे।
केवल फूल
आज रात मेरा स्वागत करेंगे।

Hoffmann, Yoel, Poèmes d’adieu japonais : anthologie commentée de poèmes écrits au seuil de la mort (जापानी विदाई कविताएं: मृत्यु की दहलीज पर लिखी गई कविताओं का टिप्पणी सहित संकलन), अंग्रेजी से अनुवाद Agnès Rozenblum द्वारा, मालाकॉफ: A. Colin, 2023।

एक मिश्रित विरासत

यह बौद्ध संवेदनशीलता, जो सबसे खूनी दृश्यों तक में व्याप्त है, फिर भी हमेशा एक ऐसे वर्णन को ऊंचा उठाने के लिए पर्याप्त नहीं है जो पश्चिमी सौंदर्यशास्त्र में प्रशिक्षित मनों को धीमा, नियमित, एकरूप लग सकता है। गियोन की घंटी की आवाज़ की तरह, कथाओं की गति नियमित है, बहुत नियमित भी, और कुछ हद तक एकरस। मुझे खेद है कि इतनी प्रसिद्ध कथाएं किसी समान रूप से प्रसिद्ध कवि को नहीं मिलीं जो उन्हें हमेशा के लिए स्थिर कर देता; कि उन्हें कोई होमर नहीं मिला जो उन्हें वह विविधता, वह लचीलापन देता जिसकी सदैव प्रशंसा की जाती।

जैसा कि जॉर्ज बूस्के नोट करते हैं, होमर के नायकों में अक्सर “अजीब खुशियां या कमजोरियां होती हैं जो हमें उनकी मानवता को स्पर्श करने देती हैं; ताइरा के नायक कभी भी पारंपरिक और ठंडे होना बंद नहीं करते”। जबकि भोला ग्रीक कथावाचक हमेशा शब्दों के पीछे एक अस्पष्ट और सूक्ष्म मुस्कान छोड़ देता है, “जापानी गायक कभी भी महाकाव्य स्वर और कठोर मुद्रा नहीं छोड़ता”। जहां “मिनस्ट्रेल का आनंदपूर्ण विस्तार तुरही की तरह गूंजता है, यहां केवल निराश बौद्ध का उदास स्वर सुनाई देता है: ’वीर पुरुष [वह भी] अंततः हवा में धूल से अधिक कुछ नहीं होकर गिर जाता है’”।

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

A Aurora do Japão Medieval nas suas Epopeias

Tra­du­zido do fran­cês

O pa­cí­fico pe­ríodo de Heian (794-1185) ter­mi­nou numa con­fla­gra­ção. Ao tér­mino de ba­ta­lhas de rara vi­o­lên­cia, duas ca­sas ri­vais, os Taïra e os Mi­na­mo­to, afas­ta­ram, uma após a ou­tra, a aris­to­cra­cia de cor­te, que não dis­pu­nha nem de um exér­cito nem de uma po­lí­cia su­fi­ci­en­tes, e pro­vo­ca­ram o ad­vento do re­gime feu­dal. Co­meça en­tão a Idade Mé­dia ja­po­ne­sa. Este pe­ríodo de con­vul­sões foi tal que «se­ria pre­ciso pro­cu­rar na Idade Mé­dia alemã para en­con­trar uma con­fu­são se­me­lhante». Ao re­fi­na­mento da li­te­ra­tura fe­mi­nina de Heian su­ce­de­ram, desde en­tão, re­la­tos vi­ris, cheios de «assassínios», de «ardis», de «fei­tos de ar­mas ma­ra­vi­lho­sos» e de «vin­gan­ças lon­ga­mente pre­pa­ra­das» — «fonte de em­ba­raço e de per­tur­ba­ção para os his­to­ri­a­do­res».

O Rosário na Mão e a Espada à Cintura

Desta agi­ta­ção nas­ce­ram os «di­tos guer­rei­ros» (gunki mo­no­ga­tari), que se si­tuam no cru­za­mento da cró­nica his­tó­ri­ca, da epo­peia na­ci­o­nal e de uma pro­funda me­di­ta­ção bú­di­ca. A sua fun­ção era aliás me­nos li­te­rá­ria, no sen­tido em que o en­ten­de­mos, do que me­mo­rial e es­pi­ri­tu­al: tra­ta­va-se an­tes de mais «de apa­zi­guar […] as al­mas dos guer­rei­ros que pe­re­ce­ram nos com­ba­tes» e, para os so­bre­vi­ven­tes, «de pro­cu­rar um sen­tido aos acon­te­ci­men­tos caó­ti­cos que pu­se­ram fim à or­dem an­tiga». Esta fun­ção ca­bia aos «bon­zos de biwa» (biwa hôshi ou biwa bôzu), ae­dos ge­ral­mente ce­gos. Se­me­lhan­tes aos nos­sos tro­va­do­res de ou­tro­ra, per­cor­riam o país, de­cla­mando com voz can­tante os gran­des fei­tos do pas­sa­do. Ves­ti­dos com um há­bito mo­na­cal, sem dú­vida para se co­lo­ca­rem sob a pro­te­ção dos tem­plos e dos mos­tei­ros, acom­pa­nha­vam-se do seu alaúde de qua­tro cor­das, o biwa1«Nas­cido no reino da Pér­sia e suas re­giões li­mí­tro­fes, o biwa di­fun­diu-se na Ásia ori­en­tal ao longo da Rota da Se­da. Aper­fei­ço­ado na Chi­na, che­gou ao ar­qui­pé­lago ja­po­nês por volta do sé­culo VIII». Hyôdô, Hi­ro­mi, «Les moi­nes jou­eurs de biwa (biwa hôshi) et Le Dit des Heike» («Os Mon­ges To­ca­do­res de biwa (biwa hôshi) e O Dito dos Heiké») em Bris­set, Clai­re-A­ki­ko, Bro­tons, Ar­naud e Stru­ve, Da­niel (dir.), op. cit., cu­jos acor­des pon­tu­a­vam a me­lan­co­lia do re­la­to.

No co­ra­ção do re­per­tó­rio que es­tes ar­tis­tas trans­mi­tiam de mes­tre a dis­cí­pu­lo, uma tri­lo­gia fun­da­men­tal re­traça as lu­tas fra­tri­ci­das que fi­ze­ram bas­cu­lar o ar­qui­pé­lago numa nova era: O Dito de Hô­gen (Hô­gen mo­no­ga­tari)2For­mas re­jei­ta­das:
Ré­cit des trou­bles de l’ère Ho­gen (Re­lato dos Dis­túr­bios da Era Hô­gen).
La Ch­ro­ni­que des Ho­gen (A Cró­nica dos Hô­gen).
Ré­cit de l’ère Hô­gen (Re­lato da Era Hô­gen).
His­toire de la guerre de l’é­po­que Hô­gen (His­tó­ria da Guerra da Época Hô­gen).
Hôghen mo­no­ga­tari.
Hôghenn mo­no­ga­tari.
, O Dito de Heiji (Heiji mo­no­ga­tari)3For­mas re­jei­ta­das:
Épo­pée de la ré­bel­lion de Heiji (Epo­peia da Re­be­lião de Heiji).
La Ch­ro­ni­que des Heigi (A Cró­nica dos Heigi).
Ré­cit de l’ère Heiji (Re­lato da Era Heiji).
Ré­cits de la guerre de l’ère Heiji (Re­la­tos da Guerra da Era Heiji).
Heïdji mo­no­ga­tari.
Heizi mo­no­ga­tari.
, e o mais ilus­tre de to­dos, O Dito dos Heiké (Heiké mo­no­ga­tari)4For­mas re­jei­ta­das:
Le Dit des Heikke (O Dito dos Heikke).
L’A­ven­ture d’Heike (A Aven­tura de Heike).
His­toire des Heike (His­tó­ria dos Heike).
Con­tes du Heike (Con­tos do Heike).
Con­tes des Heike (Con­tos dos Heike).
La Ch­ro­ni­que des Heiké (A Cró­nica dos Heiké).
La Ch­ro­ni­que de Heiké (A Cró­nica de Heiké).
Ch­ro­ni­ques du clan Heike (Cró­ni­cas do Clã Heike).
La Geste de la mai­son des Héï (A Gesta da Casa dos Héï).
Geste de la fa­mille des Hei (Gesta da Fa­mí­lia dos Hei).
His­toire de la fa­mille des Hei (His­tó­ria da Fa­mí­lia dos Hei).
His­toire de la fa­mille Heiké (His­tó­ria da Fa­mí­lia Heiké).
His­toire de la mai­son des Taira (His­tó­ria da Casa dos Taira).
His­toire de la fa­mille des Taïra (His­tó­ria da Fa­mí­lia dos Taïra).
Ré­cit de l’his­toire des Taira (Re­lato da His­tó­ria dos Taira).
Ro­man des Taira (Ro­mance dos Taira).
La Geste des Taïra (A Gesta dos Taïra).
Feike no mo­no­ga­tari.
. Os dois pri­mei­ros, se po­dem pa­re­cer pro­sai­cos ao des­cre­ve­rem como os Taïra e os Mi­na­moto se in­si­nuam pouco a pouco no po­der mi­li­tar até ad­qui­ri­rem uma in­fluên­cia de­ci­siva so­bre os as­sun­tos da cor­te, não dei­xam de pre­pa­rar o drama vin­douro e já en­cer­ram esta «sen­si­bi­li­dade ao efé­me­ro» (mono no aware) que en­con­trará no Dito dos Heiké a sua ex­pres­são mais aca­ba­da:

«O mundo onde vi­ve­mos
Não tem mais exis­tên­cia
Que raio de lua
Que se re­flete na água
Re­co­lhida no oco da mão.»

Le Dit de Hô­gen ; Le Dit de Heiji (O Dito de Hô­gen; O Dito de Heiji), trad. do ja­po­nês por René Si­ef­fert, Pa­ris: Pu­bli­ca­ti­ons ori­en­ta­lis­tes de Fran­ce, 1976; re­ed. La­gras­se: Ver­di­er, col. «Ver­dier po­che», 2007.

A Impermanência como Destino

Obra mo­nu­men­tal, ver­da­deira Eneida das lu­tas in­tes­ti­nas e das guer­ras en­car­ni­ça­das que di­la­ce­ra­ram as duas ca­sas, cul­mi­nando com a ba­ta­lha de Dan-no-ura (25 de abril de 1185), O Dito dos Heiké afas­ta-se no en­tanto ra­di­cal­mente da tra­di­ção oci­den­tal. Em vez de abrir, à ma­neira de Vir­gí­lio, com os arma vi­rum­que (as ar­mas e o ho­mem), a cró­nica ja­po­nesa lem­bra desde a sua pri­meira li­nha «a im­per­ma­nên­cia de to­das as coi­sas»: «O or­gu­lho­so, cer­ta­men­te, não du­ra, nem mais nem me­nos igual ao so­nho de uma noite de pri­ma­vera». As per­so­na­gens, gran­des ou hu­mil­des, são to­das ar­ras­ta­das pelo mesmo tur­bi­lhão, ilus­trando à sa­ci­e­dade que, se­gundo a fór­mula de Bos­su­et:

«Virá o tempo em que este ho­mem que vos pa­re­cia tão grande já não se­rá, em que será como a cri­ança que ainda está por nas­cer, em que não será na­da. […] Vim ape­nas para fa­zer nú­me­ro, ainda as­sim não ha­via ne­ces­si­dade de mim; […] quando olho de per­to, pa­re­ce-me que é um so­nho ver-me aqui, e que tudo o que vejo não são se­não vãos si­mu­la­cros: Præ­te­rit enim fi­gura hu­jus mundi (Pois pas­sa, este mundo tal como o ve­mos)51 Cor 7,31 (A Bí­blia: Tra­du­ção Ofi­cial Li­túr­gica).».

Bos­su­et, Jac­ques Bé­nig­ne, Œu­vres com­plè­tes (Obras Com­ple­tas), t. IV, Pa­ris: Lefè­vre; Fir­min Di­dot frè­res, 1836.

As­sim, O Dito dos Heiké as­se­me­lha-se a uma con­tí­nua pre­ga­ção, onde to­das as vi­cis­si­tu­des da vida dos he­róis ser­vem para ilus­trar esta lei da im­per­ma­nên­cia (mujô) e a vai­dade das gló­rias hu­ma­nas. O caso de Taïra no Ta­da­nori (1144-1184) é a este res­peito exem­plar. Sur­pre­en­dido pelo ini­mi­go, do­mina o seu ad­ver­sá­rio, mas um qual­quer ser­vi­dor deste in­ter­vém e cor­ta-lhe o braço di­reito rente ao co­to­ve­lo. Sa­bendo che­gado o seu fim, Ta­da­nori vol­ta-se para oeste e in­voca com voz fir­me, por dez ve­zes, o Buda an­tes de ser de­ca­pi­ta­do. Preso à sua al­ja­va, en­con­tra-se este po­ema de adeus:

«Ar­ras­tado pe­las tre­vas
Alo­jar-me-ei sob
Os ra­mos de uma ár­vo­re.
Ape­nas as flo­res
Me aco­lhe[­rã]o esta noi­te.»

Hoff­mann, Yo­el, Poè­mes d’a­dieu ja­po­nais : antho­lo­gie com­men­tée de poè­mes écrits au seuil de la mort (Po­e­mas de Adeus Ja­po­ne­ses: An­to­lo­gia Co­men­tada de Po­e­mas Es­cri­tos no Li­miar da Morte), trad. do in­glês por Agnès Ro­zen­blum, Ma­la­koff: A. Co­lin, 2023.

Uma Posteridade em Meios-tons

Esta sen­si­bi­li­dade bú­di­ca, que im­pregna até as ce­nas mais san­gren­tas, não basta no en­tanto sem­pre para ele­var uma nar­ra­ção que pode pa­re­cer len­ta, re­gu­lar, uni­forme aos es­pí­ri­tos for­ma­dos na es­té­tica oci­den­tal. Se­me­lhante ao som do sino de Gi­on, a mar­cha dos di­tos é re­gu­lar, de­ma­si­ado re­gu­lar mes­mo, e um tanto mo­nó­to­na. La­mento que re­la­tos tão ilus­tres não te­nham en­con­trado um po­eta igual­mente ilus­tre que os ti­vesse fi­xado para sem­pre; que lhes te­nha fal­tado um Ho­mero que lhes ti­vesse dado uma va­ri­e­da­de, uma fle­xi­bi­li­dade eter­na­mente ad­mi­ra­das.

Como nota Ge­or­ges Bous­quet, os he­róis ho­mé­ri­cos têm fre­quen­te­mente «ale­grias ou fra­que­zas es­tra­nhas que nos fa­zem to­car com o dedo a sua hu­ma­ni­da­de; os de Taïra não ces­sam ja­mais de ser con­ven­ci­o­nais e frios». En­quanto o in­gé­nuo con­ta­dor grego deixa sem­pre trans­pa­re­cer um vago e fino sor­riso por de­trás das pa­la­vras, «o rap­sodo ja­po­nês nunca aban­dona o tom épico e o porte em­pro­ado». Onde «res­soa como uma fan­farra a ex­pan­são ale­gre do tro­va­dor, ou­ve-se aqui ape­nas o acento me­lan­có­lico do bu­dista de­so­la­do: “O ho­mem va­lo­roso [tam­bém ele] acaba por des­mo­ro­nar-se nem mais nem me­nos que po­eira ao ven­to”».