Z Isfahánu do Ménilmontantu: Cesta Aliho Erfana

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Ori­ent se svými tajem­stvími a úz­kostmi od­jakživa živil zá­padní před­stavivost. Ale co sku­tečně víme o sou­časné Per­sii, o této zemi po­ezie, která se stala dě­jiš­těm revo­lu­ce, jež otřásla svě­tovým řá­dem? Okno do to­hoto Íránu plného roz­porů nám otevírá dílo Aliho Erfana, spi­sova­tele a fil­maře¹Filmař: Jedna epizoda ilu­struje přímé hrozby, které na umělce do­léhaly a urych­lily jeho exil. Když byl v Íránu pro­mí­tán jeho druhý film, mi­nistr kul­tury pří­tomný v sále na konci pro­hlá­sil: „Je­diná bílá zeď, na kte­rou ještě ne­byla pro­lita krev ne­čis­tých, je fil­mové plátno. Pokud po­pravíme to­hoto zrádce a toto plátno zčer­vená, všichni fil­maři po­chopí, že si nelze za­hrávat se zá­jmy mus­lim­ského lidu“. na­ro­zeného v Isfahánu roku 1946 a od roku 1981 nu­cen žít v exilu ve Fran­cii. Jeho dí­lo, psané ve fran­couz­šti­ně, kte­rou si osvo­jil, je do­jem­ným a vzácně jem­ným svě­dec­tvím o tragé­dii ná­roda a údělu exulan­ta.

Psaní jako odpor

V jeho umění zkou­mat duše zmu­čené tyranií a ab­sur­di­tou fana­tismu mnozí vidí v Alim Erfanovi dů­stojného dě­dice velkého Sa­degha He­dayata²Sa­degh He­dayat: Otec mo­derní írán­ské li­te­ra­tu­ry, po­hřben na Père-La­chaise v Pa­říži.. Jeho psaní, neú­prosně syrové, nás po­noří do tem­ného a tísnivého, téměř kaf­kov­ského světa – světa spo­lečnosti vy­dané te­roru na­sto­leného „halu­ci­novanou fi­lo­zofií imámů“: ať už jsou to pro­ná­sle­dované ženy z Ma femme est une sa­inte (Moje žena je svě­ti­ce), utla­čovaní umělci z Le Dernier Poète du monde (Po­slední básník svě­ta) nebo pro­kleté po­stavy z Les Dam­nées du pa­ra­dis (Za­tra­cené z rá­je). Smrt pro­stu­pu­jící tyto pří­běhy není pouze smrtí sa­motného ná­si­lí, ale to­ta­lit­ního stá­tu, který ji plo­dí, této stav­by, která ke svému vzty­čení po­tře­buje ce­ment z těl. Je to stejný ce­ment, který na­cházíme v Sans om­bre (Bez stínu), mocném svě­dec­tví o írán­sko-i­rácké vál­ce, tomto „straš­livém jat­kách“, srovna­telných se zá­ko­po­vými bitvami Velké války, která vy­pila krev sta­ti­síců mužů:

„Byli tam také dob­rovolní­ci, kteří s myš­lenkou na smrt vy­kopá­vali do země díry jako hro­by, které na­zývali ‚sva­tební kom­na­tou pro Boží mi­len­ce’.

Ale ne­zá­leželo na tom, jaký smysl každý dával svému do­časnému pří­bytku; mu­sel vy­kopat svou díru smě­rem k Mekce a ne ve směru ne­pří­te­le, který byl na­pro­ti.“

Erfan, Ali. Sans om­bre (Bez stínu), La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, edice „Regards cro­i­sés“, 2017.

Pokud Ali Erfan nemá ra­dost z ví­ry, je to jeho va­da, nebo spíše jeho ne­štěs­tí. Ale toto ne­štěstí má velmi vážnou pří­či­nu, totiž zlo­či­ny, které vi­děl páchat ve jménu ná­božen­ství, je­hož při­kázání byla zne­tvo­řena a od­vrá­cena od svého pravého vý­zna­mu, víra se stává ší­len­stvím:

„Bez spě­chu otevřel jednu z tlustých složek, vy­táhl z ní list, pro­hlédl si jej, a najednou vy­křikl:

– Za­vřete tuto ženu do ju­tového pytle a házejte po ní ka­meny, dokud ne­chcípne jako pes. […]

A pokra­čoval, opa­koval stejné ges­to, od­hazoval spis to­ho, kdo od­ces­toval k Bo­hu, chopil se dalšího […]. Ná­hle se vzty­čil, stoje na sto­le, a kři­čel jako ší­lenec:

– Ať otec vlast­níma rukama uškrtí svého syna…“

Erfan, Ali. Le Dernier Poète du monde (Po­slední básník svě­ta), přel. z perš­tiny au­tor a Mi­chèle Cris­tofa­ri, La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, edice „L’Aube po­che“, 1990.

O exilu a paměti

Exil je rána, která se nikdy úplně ne­za­ho­jí. V Adieu Ménil­mon­tant (Sbo­hem Ménil­mon­tant) Ali Erfan na čas opouští svou rodnou Per­sii, aby nám vy­právěl o Fran­cii, své zemi úto­čiš­tě. Ro­mán je po­ctou ulici Ménil­mon­tant, této kos­mopo­litní pa­říž­ské čtvr­ti, kde žil a pra­coval jako fo­to­graf. Je to něžná a někdy krutá kro­nika života „ztra­cenců světa“, těch vy­dě­děnců živo­ta, kteří jako on ztros­ko­tali v tomto úto­čiš­ti. Nicméně ani ve Fran­cii není Írán nikdy dale­ko. Vůně, zvu­ky, tvá­ře, vše při­po­míná ztra­cený Ori­ent. Paměť, která v boji proti za­po­mnění vy­bírá z mi­nu­losti nej­vý­raz­nější ry­sy.

Pokaž­dé, když se pustí do psaní, Ali Erfan hledá čas svého raného mlá­dí. Vy­chutnává ex­tázi vzpo­mínky, po­tě­šení z nalézání ztra­cených a za­po­menutých věcí v rodném jazy­ce. A pro­tože tato znovunale­zená paměť ne­vy­práví věrně, co se stalo, je to ona, kdo je sku­tečným spi­sova­te­lem; a Ali Erfan je je­jím prvním čtená­řem:

„Teď znám její jazyk [fran­couz­šti­nu]. Ale ne­chci mlu­vit. […] Paní říká: ‚Můj drahý, řekni: jasmín’. Ne­chci. Chci vy­slovit jméno kvě­ti­ny, která byla v na­šem do­mě. Jak se jmenovala? Proč si ne­vzpo­mínám? Ta velká kvě­ti­na, která rostla v rohu dvo­ra. Která stou­pala, která se to­či­la. Špl­hala přes dveře na­šeho domu a pa­dala do uli­ce. […] Jak se jmenovala? Vo­něla krásně. Paní znovu říká: ‚Řekni, můj drahý’. Já plá­ču, plá­ču…“

Erfan, Ali. Le Dernier Poète du monde (Po­slední básník svě­ta), přel. z perš­tiny au­tor a Mi­chèle Cris­tofa­ri, La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, edice „L’Aube po­che“, 1990.

Dílo Aliho Erfana, zá­roveň je­di­nečné a univerzální, nás po­noří do tísnivého Ori­en­tu, kde leží olověný příkrov chapadlovité te­okra­cie. Jis­tě, mohli bychom se obávat, že exi­lový spi­sova­tel, navzdory sobě samé­mu, slouží pouze k ži­vení klišé “zá­padní is­la­mofo­bie“ — teze v srdci stu­die “Je exi­lová li­te­ra­tura menši­novou li­te­ra­tu­rou?“ Hessama Noghrehchi­ho. Ale kdo by vi­děl pouze tuto stránku vě­ci, mi­nul by to pod­statné; ne­boť per­ská kul­tura od­jakživa uči­nila ze sepa­race a exilu zdroj své nej­čistší písně. Ta­ková je lekce Rúmího flétny, je­jíž vzne­šená hudba se rodí z je­jího stonku vy­trženého z rodného ráko­sí: “Po­slou­chej ráko­sovou flétnu vy­právět pří­běh; na­říká nad od­lou­čením: ’Od té do­by, co mě od­řízli od ráko­sí, můj ná­řek nutí muže i ženu sténat’“. Hlas Aliho Erfana, jako hlas této flétny, se tedy ne­rodí navzdory trh­li­ně, ale právě skrze ni, pře­měňu­jíc bruta­litu sku­tečnosti v do­jemnou me­lo­dii.

Pro další studium

Kolem díla Adieu Ménilmontant (Sbohem Ménilmontant)

Citace

„[…] mi­luji tuto uli­ci. Je krční tepnou čtvr­ti, která zů­stává úto­čiš­těm všech ztra­cenců svě­ta. Už po gene­race vy­dě­děnci života ztros­ko­távají na tomto mís­tě, jako já, znalý těchto míst a přesto cizi­nec více než kdy jin­dy.

Ne­kompli­kujme to! Po­stupně ztra­til jsem veš­ke­rou nos­talgii po své zemi a ne­přeje si ji­nak pa­t­řit k to­muto městu, cí­tím se odnikud. Cí­tím se svo­bodný!“

Erfan, Ali. Adieu Ménil­mon­tant (Sbo­hem Ménil­mon­tan­t), La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, edice „Regards cro­i­sés“, 2005.

Stažení

Zvukové nahrávky

• Ali Erfan o Adieu Ménil­mon­tant (Sbo­hem Ménil­mon­tan­t). (France Télévi­si­on­s).

Kolem díla La 602^e nuit (602. noc)

Citace

„Na­rovnal jsem se, abych otevřel zá­věs. Do pokoje se vlila směs chladné, mě­síční záře a tep­lého světla ší­řeného pou­ličními lampa­mi. Byla ob­le­čená v černém od hlavy k pa­tě, až po ru­kavi­ce. Pře­hnala to na­to­lik, že její tvář mi při­pa­dala zcela cizí, orá­movaná šát­kem. Ale jakmile si jej sun­dala, ob­jevil jsem její dlouhé vla­sy, vlnící se více než kdy jindy až k pa­su. A po­znal jsem ji. V ruce držela také ky­tici kvě­tin. Usmál jsem se:

– Vi­díš mě zma­teného.

– Nežer­tuj, není to pro te­be.“

Erfan, Ali. La 602^e nuit (602. no­c), přel. z perš­tiny Anita Niknam a Je­an-Luc Mo­reau, La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, edice „Regards cro­i­sés“, 2000.

Kolem díla La Route des infidèles (Cesta nevěřících)

Citace

„Už ho­dinu jsem ztra­til Ostáda v davu. Sna­žil jsem se na­slou­chat roz­hovo­rům pout­níků pod kupo­lí. Ale nesly­šel jsem nic než ne­u­r­čité a zma­tené. Ztrá­cel jsem se v tom víc a víc. V rohu se starý muž mod­lil. Byl doko­nale vzne­šený. Zdálky se mi zdá­lo, že je od­říz­nutý od světa a že má před se­bou věčnost. Při­tahoval mě. Jakmile jsem byl blízko něj, u zdi, vi­děl jsem, že se mu po­hybují rty.“

Erfan, Ali. La Route des infi­dèles (Cesta ne­vě­ří­cích), La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, edice „Regards cro­i­sés“, 1991.

Kolem díla Le Dernier Poète du monde (Poslední básník světa)

Citace

„Můj pří­běh bude rychlý jako an­děl smr­ti, když se vy­noří oknem nebo štěr­bi­nou pod dveř­mi, zmocní se duše nej­horšího z tyranů a okamžitě zmizí stejnou ces­tou, odná­šeje duši básníka.“

Erfan, Ali. Le Dernier Poète du monde (Po­slední básník svě­ta), přel. z perš­tiny au­tor a Mi­chèle Cris­tofa­ri, La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, edice „L’Aube po­che“, 1990.

Kolem díla Les Damnées du paradis (Zatracené z ráje)

Citace

„Tento pří­běh jsem nena­psal. Do­stal jsem ho poš­tou. Na obálce někdo nalepil ští­tek a na­ty­po­val ma­lými pís­meny mé jméno a ad­resu ve dva­cá­tém pa­říž­ském obvo­du. Otevřel jsem balí­ček a ob­jevil listy po­čmá­rané špatným pís­mem, spěšnou ru­kou. Byly špi­navé a různé ve­likos­ti. Každý mohl pa­t­řit ji­nému sto­le­tí. Je­den z nich vy­pa­dal, jako by byl vy­tržen z ře­ky, tak byl pro­má­čený. Někdo ho ne­chal uschnout a na skvrnách re­kon­struoval ně­která slova roz­puš­těná vo­dou, která se ještě dala uhádnout. Při prvním zkou­mání jsem sa­mo­zřejmě tento de­tail ne­za­zna­menal, stejně jako mě nena­padlo, že slzy spíše než voda z řeky mohly smýt řádky až k ne­vi­di­telnos­ti.“

Erfan, Ali. Les Dam­nées du pa­ra­dis (Za­tra­cené z rá­je), přel. z perš­tiny au­tor a Mi­chèle Cris­tofa­ri, La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, 1996 (re­e­dice 2017).

Kolem díla Ma femme est une sainte (Moje žena je světice)

Citace

„Ne­pa­ma­tuji si kdy a kde jsem četl tento pří­běh³Tento pří­běh je o za­ložení města Zo­be­i­de, převzatý z knihy Ne­vi­di­telná města Itala Calvi­na.; ale jsem si vě­dom, že své sny z mi­nu­losti jsem si vy­tvo­řil po pře­čtení této nove­ly.

Pří­běh vy­právěl, že muži ži­jící v kra­jích vzdá­lených je­den od druhého za­čali najednou mít stejný sen: mě­síční svit se ob­jevoval v no­ci, v opuš­těném, ne­zná­mém měs­tě. Nahá žena bě­žela ulič­ka­mi, měla dlouhé vla­sy, bylo ji vi­dět pouze ze­za­du. Každý snící ji pro­ná­sle­doval po měs­tě, ale ná­hle žena zmizela za ro­hem ulice a snící ji už ne­mohl do­stih­nout…“

Erfan, Ali. Ma femme est une sa­inte (Moje žena je svě­ti­ce), La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, edice „Regards cro­i­sés“, 2002.

Kolem díla Sans ombre (Bez stínu)

Citace

„Stovky mla­dých lidí se tísnily na dvo­ře. Čím více jsme se blí­žili k ná­bo­rář­ským kan­ce­lá­řím, tím větší vládlo vzru­šení. V chodbě se něko­lik sku­pin hla­sitě há­dalo. Byl to chaos: nikdo, kdo by infor­moval nebo vedl nové dob­rovolníky, ani vou­satí s pás­ka­mi, kteří po­bí­hali všemi smě­ry. Stovky žáků za­pl­ňovaly chod­bu; tla­čili se […], žer­tova­li, tles­ka­li, ale jen má­lo­kdo pro­tes­toval. Ne­mělo se zdání, že od­jíž­dějí na fron­tu, ale spíše na piknik k Kas­pickému mo­ři. Válka byla dale­ko, smrt byla ne­pří­tom­ná.“

Erfan, Ali. Sans om­bre (Bez stínu), La Tour-d’Aigues: Édi­ti­ons de l’Au­be, edice „Regards cro­i­sés“, 2017.

Bibliografie

• Dane­shvar, Esfa­in­dyar. La Lit­téra­ture transcul­tu­relle fran­co-per­sane: Une évo­lu­tion lit­téraire depuis les années 80 (Tran­skul­turní fran­couz­sko-per­ská li­te­ra­tu­ra: Li­te­rární vý­voj od 80. le­t), Lei­den: Brill, edice „Fran­copo­ly­pho­nie­s“, 2018.
• Kieffer, Anne. „Le ci­néma de la révo­lu­tion is­la­mique“ (Ki­ne­ma­to­grafie is­lám­ské revo­lu­ce), Je­une Ci­néma, č. 134, du­ben 1981, s. 28-30.
• Lin­don, Mathieu. „L’Enfer pa­ra­di­si­aque d’Ali Erfan“ (Raj­ské peklo Aliho Erfana), Libération, 14. lis­topadu 1996. (Deník Libération).
• Lin­don, Mathieu. „Nous avons tous tué He­dayat“ (Všichni jsme za­bili He­daya­ta) [Roz­hovor s Alim Erfanem], Libération, 3. října 1996. (Deník Libération).
• Mar­tin, Pa­trice a Drevet, Chris­tophe (ed.). La Langue française vue d’aille­u­rs: 100 en­t­reti­ens (Fran­couz­ský jazyk vi­děný od­ji­nud: 100 roz­hovo­rů), Ca­sablan­ca: Ta­rik Édi­ti­ons, 2001.
• Noghrehchi, Hessam. „La lit­téra­ture d’exil es­t-elle une lit­téra­ture mi­ne­u­re?“ (Je exi­lová li­te­ra­tura menši­novou li­te­ra­tu­rou?), Fo­lia lit­te­ra­ria ro­manica, č. 9, 2014, s. 87-95. (Hyper ar­ticles en ligne (HAL)).
• Terra­dil­los, Je­an-Luc. „Exil chez les mo­dernes“ (Exil u mo­derních) [Roz­hovor s Alim Erfanem], L’Actua­lité Po­i­tou-Cha­ren­tes, č. 18, 1992, s. 40-41. (L’Actua­lité Po­i­tou-Cha­ren­te­s).
• Terra­dil­los, Je­an-Luc. „Le temps de l’écri­ture est un exil“ (Čas psaní je exil) [Roz­hovor s Alim Erfanem], L’Actua­lité Po­i­tou-Cha­ren­tes, č. 53, 2001, s. 94-95. (L’Actua­lité Po­i­tou-Cha­ren­te­s).