Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Říci nevyslovitelné: Letní květy od Hary Tamikiho

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Jsou udá­losti v dě­ji­nách lid­stva, které jako by vy­zna­čovaly hranici to­ho, co může jazyk vy­já­d­řit. Pro­past se otevírá a slova, směšná, jako by ustu­po­vala před hrů­zou. Hi­rošima je jednou z těchto pro­pas­tí. Přesto ně­kteří po­ciťovali naléhavou po­vinnost svěd­čit tváří v tvář ne­vy­slovi­telné­mu, ne aby vy­svět­lova­li, ale aby ne­dovo­lili ti­chu dokon­čit dílo zká­zy. V první řadě těchto strážců stojí Hara Ta­miki (1905-1951), přeživší, je­hož po­vídky shro­máž­děné pod ná­zvem Letní květy před­stavují je­den ze za­klá­da­jí­cích aktů to­ho, co kri­tika na­zvala „li­te­ra­tu­rou ato­mové bom­by“ (genbaku bungaku)1„Li­te­ra­tura ato­mové bom­by“ ozna­čuje díla zro­zená z trau­matu roku 1945. Ne­sená přeživšími jako Hara Ta­miki a Óta Jóko, tento žánr byl dlouho „po­važován za okrajový, lokální, doku­men­tární“ li­te­rárními kruhy. Jeho síla spo­čívá právě v jeho pokusu zpo­chybnit „hranice jazyka, jeho na­ho­di­los­ti, jeho ne­do­statky“ tváří v tvář hrůze a zá­roveň se snažit je na­pravit, jak zdů­razňuje Cathe­rine Pinguet.
Od­mítnuté for­my:
Li­te­ra­tura ato­mu.
Gem­baku bungaku.. Tri­logie „svě­ta, který ne­pře­stává ho­řet“2Fo­rest, Phi­lippe, „Quelques fle­urs pour Hara Ta­miki“ (Něko­lik květů pro Haru Ta­miki­ho), cit. čl., dílo — složené z Pre­lu­dium ke zkáze (Kai­metsu no jokyoku), Letní květy (Natsu no hana) a Z ruin (Haikyo kara) — vy­práví ve třech ča­sech o tom, co bylo před, bě­hem a po.

Psaní výbuchu

Ha­rův styl není stylem zvládnu­tého psaní, ale „se­stu­pem do křehké psy­chiky zoufalého muže“ kon­fron­tovaného s dě­sivě zni­čený­mi, téměř ne­roz­po­zna­telnými kra­ji­na­mi, kde se mu zdá ne­možné na­jít stopy svého živo­ta, jak byl ještě před něko­lika okamžiky. Jeho roz­bitý způ­sob psaní, který nena­bízí žádné ori­en­tační bo­dy, má za ku­lisu samo zni­čené měs­to, „zmizelé beze stopy — kromě ja­kési plo­ché vrstvy tro­sek, po­pe­la, zkrou­cených, pro­ražených, ro­ze­žraných věcí“, abychom po­u­žili slova Ro­berta Guilla­i­na, prvního Fran­couze na mís­tě. Na tomto plátně zpus­tošení pro­mítá Hara stří­davě „cáry pře­ru­šených exis­tencí“, stří­davě frag­menty paměti vy­plňu­jící prázdnoty roz­tr­hané re­a­li­ty.

Tato sty­lis­tická de­kon­strukce do­sahuje vr­cho­lu, když Hara v po­e­tických vlož­kách při­jímá zvláštní formu japon­štiny — ka­takanu obvykle vy­hrazenou cizím slovům, jako by obvyklý jazyk byl ne­schopný:

„Třpy­tící se trosky
/ roz­pro­stí­rají se v roz­lehlé kra­jině
Světlý po­pel
Kdo jsou ta spá­lená těla s ma­sem od­řeným doživa?
Po­divný ryt­mus těl mrtvých lidí
Exis­tovalo to všech­no?
Mohlo to všechno exis­tovat?
Okamžik a zbývá od­řený svět“

Ha­ra, Ta­miki, Hi­roshima : fle­urs d’été : ré­cits (Hi­roši­ma: letní květy: po­vídky), přel. z japon­štiny Brigitte Al­li­oux, Ka­rine Chesneau a Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fayolle, Ar­les : Ac­tes Sud, sb. „Babel“, 2007.

Za­tímco Hara uvnitř výhně pod­stu­po­val tuto dan­tov­skou po­dívanou, ohro­mení in­te­lek­tuá­lové na druhém konci světa se pokou­šeli udá­lost pro­mys­let. 8. srpna 1945 psal Al­bert Ca­mus v Combat: „me­chanická civi­lizace právě do­sáhla svého po­sledního stupně divokos­ti. V blízké či vzdá­lenější bu­doucnosti bude nutno vo­lit mezi ko­lek­tivní se­bevraž­dou nebo in­te­ligent­ním vy­u­ži­tím vě­deckých ob­jevů. Za­tím je dovo­leno mys­let, že je v tom ja­kási ne­slušnost takto oslavovat ob­jev, který se nejprve dává do slu­žeb nej­strašnější zuři­vosti ni­čení, ja­kou člověk pro­kázal“3Ca­mu­sův úvodník byl pu­b­li­kován na ti­tulní straně deníku Combat pouhé dva dny po bom­bar­dování a před bom­bar­dováním Na­ga­sa­ki. Na­bízí přesný opak re­akce velké části tis­ku, jako Le Monde, který téhož dne ti­tul­koval „Vě­decká revo­lu­ce“. Tím, že šel proti do­bovému nadšení, se Ca­mus pro­sazuje jako jedna z nejpo­ho­tovějších a nej­jasno­zři­vějších in­te­ligencí v okamžiku ná­stupu ja­derné éry.. Hara nefi­lo­zofuje, ukazuje; a to, co ukazuje, je právě tato „zuři­vost ni­čení“ za­bodnutá jako čepel do samého masa li­dí.

Několik květů na nejrozlehlejším z hrobů

Ústřední po­vídka, Letní květy, se otevírá in­timním smutkem: „Vy­šel jsem do města a kou­pil květy, pro­tože jsem se roz­hodl jít na hrob své ženy“. Pro Haru za­čal ko­nec světa už o rok dříve. Ztra­til svou ženu Sa­dae — osobu nej­dražší jeho srdci — a s ní nej­čistší rozkoše to­hoto živo­ta. Ka­ta­strofa ze 6. srpna 1945 tedy není trh­li­nou vy­no­ři­vší se z ni­co­ty, ale mon­stróz­ním ze­sí­lením osobního dra­ma­tu, které se mísí s ko­lek­tivním dra­ma­tem obětí ato­mové bomby a pa­ra­doxně se na­ko­nec stává dů­vo­dem bytí, naléhavostí ří­ci. „‚Mu­sím to všechno za­ne­chat pí­semně,’ řekl jsem si sám pro sebe“, do­dávaje si od­vahu žít ještě něko­lik let. Jeho psaní už není jen nářkem upro­střed ruin; pro­měňuje se v památ­ník Hi­roši­my, něko­lik květů po­ložených navěky na nej­roz­leh­lejším z hrobů; také v akt odporu proti ml­čení, ať už vnu­cenému cenzu­rou ame­rických oku­pačních sil4Po kapi­tulaci v roce 1945 ame­rické oku­pační úřady za­vedly Press Co­de, který na něko­lik let za­kázal ší­ření pří­liš sy­rových infor­mací a svě­dec­tví o účin­cích bom­bar­dování, čímž od­dá­lil pu­b­likaci mnoha děl, včetně Ha­rových. „Trpět v ti­chos­ti, tedy“, shrnuje psy­cho­ložka Nayla Chi­diac ve své knize L’Écri­ture qui guérit (Psaní, které lé­čí), která věnuje ce­lou kapi­tolu Ha­rovi., nebo zro­zenému z dis­kri­mi­nace vůči „a­to­mizovaným“ (hibakusha), je­jichž stig­mata vy­vo­lávala strach a od­mí­tání.

Ticho mrtvých, ticho Boha

Ale toto po­slání, které ho udržovalo při živo­tě, ho na­ko­nec roz­dr­ti­lo. V roce 1951 po­de­pi­suje slova na roz­lou­čenou, pro­ná­sle­dován pří­zra­kem nové Hi­rošimy s vy­puknu­tím ko­rej­ské války: „Nyní je čas, abych zmizel v ne­vi­di­telném, ve věčnosti za ním“. Krátce poté se vrhá pod vlak. Jeho po­slední ges­to, jak na­píše no­si­tel No­be­lovy ceny Óe Kenzaburó, bylo po­sledním vý­kři­kem pro­testu „proti slepé hlouposti lid­ského rodu“.

Když hlasy svědků umlknou, paměť se uchyluje do před­mě­tů, které zlo­čin za­ne­chal za se­bou. O de­se­ti­letí poz­ději je to tato hmotná paměť, s níž se kon­fron­tuje kněz Mi­chel Quo­ist při své ná­vštěvě mu­zea ato­mové bom­by. Je za­sažen po­hle­dem na „ho­di­ny, kyva­dlové ho­di­ny, bu­díky“, je­jichž ru­čičky navždy za­mrzly na 8:15: „Čas je po­za­sta­ven“. Tento úchvatný ob­raz je možná nejpřesnější me­tafo­rou Ha­rovy snahy krys­ta­lizovat osu­dový okamžik. Je to ten­týž ob­raz, který in­spi­ruje Quo­ista k lapi­dární básni v doko­nalém souladu s Let­ními květy:

„Pře­ru­šený, vy­mazaný lid
/ prach
/ stín
/ noc
/ ni­cota
Ti­cho mrtvých
Ti­cho Boha

Proč ml­čí­te, mrt­ví? Chci sly­šet váš hlas!
Křičte!
Řvěte!
Řekněte nám, že je to ne­spraved­livé!
Řekněte nám, že jsme bláz­ni! […]
JE NOC NAD HI­ROŠI­MOU“

Quo­ist, Mi­chel, À cœur ou­vert (S otevřeným srd­cem), Pa­říž : Les Édi­ti­ons ou­vrières, 1981.

Pro další studium

Kolem Letních květů

Citace

„Na bře­hu, na ná­spu nad bře­hem, všude ti­tíž muži a ty­též ženy, je­jichž stíny se od­rážely ve vo­dě. Ale jací muži, jaké ženy…! Bylo téměř ne­možné roz­po­znat muže od ženy, tak otek­lé, svraš­tělé byly ob­li­če­je. Oči zú­žené jako nitky, rty, oprav­dové za­ní­cené rány, tělo trpící všu­de, na­zí, všichni dý­chali hmyzím dý­cháním, ležící na ze­mi, umí­ra­jí­cí. Jak jsme po­stu­po­va­li, jak jsme pro­cházeli ko­lem ni­ch, tito lidé ne­vy­svět­li­telného vzhledu ža­do­nili ti­chým jem­ným hla­sem: ‚Vo­du, pro­sím, vo­du…’“

Ha­ra, Ta­miki, Hi­roshima : fle­urs d’été : ré­cits (Hi­roši­ma: letní květy: po­vídky), přel. z japon­štiny Brigitte Al­li­oux, Ka­rine Chesneau a Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fayolle, Ar­les : Ac­tes Sud, sb. „Babel“, 2007.

Ke stažení

Zvukové nahrávky

Bibliografie

Avatar photo
Yoto Yotov
Articles : 144

Traductions