écrivains japonais

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Акутагава Рюноске, или красотата на последния поглед

Пре­ве­дено от френ­ски

«Смътна тре­во­га. » (Bon’yari shita fuan.) Тези ду­ми, нах­вър­ляни на­бързо от Аку­та­гава Рю­носке1От­х­вър­лени фор­ми:
Acutagawa Ryunosuche.
Akutagawa Riunoské.
Akoutagawa Ryunosouké.
Akoutagaoua Ryounosouké.
Akoutagava Ryounosouke.
преди да по­гълне от­ро­вата в зо­рата на 24 юли 1927 г., са като ключ към всич­ките му пи­са­ния. Той бил на три­де­сет и пет го­ди­ни. Ос­та­вил след себе си близо сто и пет­де­сет раз­ка­за, в ко­ито « бля­съ­кът на из­кус­т­вото и мъ­ките на съ­щес­т­ву­ва­нето се сго­ва­рят, за да при­да­дат на твор­чес­т­вото му не­под­ра­жаем ореол »2Джао Юдзяо, в пре­вода си на Ра­шо­мон: из­б­рани раз­кази на Аку­та­гава Рю­носке (罗生门:芥川龙之介短篇小说选), Кун­мин: Юнан­ско на­родно из­да­тел­с­т­во, 2015. Пре­ве­дено от ки­тайски от мен. — и смай­ва­нето на една Япо­ния, ко­ято смътно пред­чув­с­т­вала в тази смърт края на цяла епо­ха.

В дома на Хадес

Мно­зина об­ра­зо­вани японци са пре­ми­нали в мла­достта си през пе­ри­од, силно бе­ля­зан от този сдър­жано ин­те­лек­ту­а­лен пи­са­тел, обаг­рен с без­г­рижна иро­ния, но който под при­вид­ната си неб­реж­ност зле прик­рива нещо нер­в­но, нес­по­кой­но, не­си­гур­но, по­добно на онези кур­ти­зан­ки, чи­ято при­вет­лива ус­мивка не ус­пява да за­були не­раз­по­ло­же­ни­е­то, ко­ето се на­дига в тях и ко­ето в да­ден миг из­б­ликва на по­вър­х­ността на съ­щес­т­ву­ва­не­то, за да го по­гъл­не. За­това и от за­га­дъч­ното му са­мо­у­бийс­тво на­сам ду­шата на Аку­та­гава броди из япон­с­ката сло­вес­ност. Ендо Шю­саку раз­казва този нат­рап­чив сън:

« Бях в тъмна стая, срещу Аку­та­гава Рю­нос­ке. Той сто­еше пред мен, без да про­рони ду­ма, с на­ве­дена глава и скръс­тени върху прот­ри­тото си сиво ки­моно ръ­це. Из­вед­нъж се из­п­ра­ви, от­мести бам­бу­ко­вата щора зад себе си и влезе в съ­сед­ната стая. Зна­ех, че това е све­тът на мър­т­ви­те. […] То­гава се съ­бу­дих. Защо ли тол­кова често съ­ну­вах тол­кова мрачни съ­ни­ща? До мен жена ми спеше спо­кой­но. »

Endô, Shûsaku, Une femme nommée Shizu : nouvelles (Жена на име Ши­зу: раз­кази), прев. от япон­ски от Minh Nguyen-Mordvinoff, Па­риж: Denoël, по­ре­дица « Empreinte » („От­пе­ча­тък­“), 1997.

Как да не по­мис­лим за Илиада, ко­гато Ахил вижда на­сън сян­ката на Пат­ро­къл и про­тяга ръ­це, за да я уло­ви, нап­раз­но: « Ду­шата бе из­чез­нала под зе­мя­та, по­добно на дим […] / Уви! значи има, дори в дома на Ха­дес, / ду­ша, или пък сянка »? Тъй се зав­ръща и Аку­та­га­ва, поз­ната сян­ка, в па­метта на един на­род, който от­казва да го ос­тави да из­чезне це­лият в дома на Ха­дес.

Под знака на Дракона

« Аку­та­гава бил на­ре­чен Рю­нос­ке, „Син на Дра­ко­на“, за­щото се ро­дил на 1 март 1892 г. в часа на Дра­ко­на, в деня на Дра­ко­на, в ме­сеца на Дра­кона от го­ди­ната на Дра­ко­на. »3Richard Collasse, Dictionnaire amoureux du Japon (Влю­бен реч­ник на Япо­ния), ста­тия « Akutagawa Ryūnosuke » („А­ку­та­гава Рю­нос­ке­“). Лу­достта на майка му, ко­гато той е едва на ня­колко ме­се­ца, му за­ве­щава по-скоро ужаса от една про­къл­ната нас­лед­с­тве­ност. Де­тето е приб­рано от рода по май­чина ли­ния, стара фа­ми­лия слу­жи­тели на шо­гу­на­та, който го храни с ки­тайс­ките и япон­с­ките кла­си­ци. Сблъ­съ­кът на този тра­ди­ци­о­нен Из­ток със съв­ре­мен­ния За­пад — Ме­ри­ме, Ана­тол Франс, По и т.н. — прави от него « [е­дин] раз­д­ран, раз­де­лен, раз­чек­нат чо­век; [е­дин] двойс­т­вен и про­ти­во­ре­чив чо­век »4Claude Roy, в пред­го­вора си към Rashômon et autres contes (Ра­шо­мон и други раз­кази).. Тази труд­ност да бъ­деш, обща за не­го­вото по­ко­ле­ние, раз­ка­зите му ще уточ­нят и ще уси­лят до нещо като нат­рап­чива ма­ния. И все пак от всички япон­ски пи­са­тели ни­кой не бил по-пред­раз­по­ло­жен от Аку­та­гава да на­мери убе­жище в из­кус­т­во­то. Той се опис­вал като чи­та­тел, по­ка­чен на стъл­бата в ня­коя кни­жар­ни­ца, от­мер­ващ от­там горе ни­щож­ността на про­да­ва­чите и кли­ен­ти­те, щу­ращи се между раф­то­ве­те: « Чо­веш­кият жи­вот не струва дори един стих на Бод­лер » (Jinsei wa ichigyô no Bôdorêru ni mo shikanai), каз­вал той.

Ослепителната игра на кукловода

Аку­та­гава се на­ло­жил на два­де­сет и че­тири го­дини като принц на къ­сия раз­каз. Лю­бим уче­ник на На­цуме Со­се­ки, той дори бил на­бе­ля­зан за зет на майс­то­ра. Тъй на­ре­че­ните му „ис­то­ри­чес­ки“ раз­кази — Рашомон, В гъс­та­лака (Yabu no naka) и др. —, в ко­ито той смесва ре­ши­телно мо­де­рен сплин « [с] гла­со­ве­те, ко­ито пла­чат, [с] гла­со­ве­те, ко­ито се смеят » на ста­рата Япо­ния, си ос­та­ват най-про­чу­тите му твор­би. Оно­ва, на ко­ето им се въз­хи­ща­ва­ме, не е точ­ността на ис­то­ри­ка, а бур­лес­к­ните кук­ли, смра­зя­ва­щите ма­ри­о­нетки на па­на­ир­джи­я­та, ко­ито той кара да тан­цу­ват на края на не­ви­дими конци чрез « [сво­я­та] пищна еру­ди­ция, [сво­я­та] свръ­хи­зос­т­рена чув­с­т­ви­тел­ност, [сво­е­то] вро­дено чув­с­тво за драма »5Georges Bonneau, Histoire de la littérature japonaise contemporaine (1868-1938) (Ис­то­рия на съв­ре­мен­ната япон­ска ли­те­ра­тура (1868-1938)).:

« Це­лият свят
Приб­ран в ку­тия
Кукловодът »
(Yo no naka wa / Hako ni iretari / Kairaishi)

Chavanes, Edwige de, « Akutagawa Ryūnosuke (1892-1927) » („А­ку­та­гава Рю­носке (1892-1927)“). В Cinéma et littérature au Japon : de l’ère Meiji à nos jours (Кино и ли­те­ра­тура в Япо­ния: от епо­хата Мей­джи до наши дни), под ред. на Max Tessier, Па­риж: Centre G. Pompidou, по­ре­дица « Cinéma singulier » („О­со­бено ки­но­“), 1986, с. 44-45.

Жан-Жак Ори­гас ко­мен­ти­ра: « Ав­то­рът ся­каш се из­п­лъз­ва­ше: нима не бе озаг­ла­вил сбор­ници с раз­кази Кукловодът [Kairaishi] и Вър­те­лежка от сенки [Kagetôrô]? И въп­реки това чи­та­те­лят усе­щаше при­със­т­ви­ето му на всеки ред. » Този те­а­тър на сен­ките дос­тига връх­ната си точка в Кар­тини от ада (Jigokuhen), къ­дето ху­дож­ни­кът Йо­ши­хи­де, за да за­върши сте­но­писа си, съ­зер­цава как соб­с­т­ве­ната му дъ­щеря из­гаря жива пред очите му, а после се обес­ва. За­щото съ­вър­ше­ното из­кус­тво при­лича на пла­мък, който изис­ква жива хра­на. И Аку­та­гава ще си пос­тави за чест да бъде не­го­вата доб­ро­волна жер­т­ва.

Мъченик на изкуството

« Вне­запно [кук­ло­во­дът] се по­яви лич­но, сред де­ко­рите на дейс­т­ви­тел­ния жи­вот. И в често по­кър­ти­телни творби той описа […] нат­рап­чи­вите мис­ли, ко­ито малко по малко го връх­ле­тяха и ко­ито тряб­ваше да го от­не­сат. » През 1927 г. раз­па­да­нето на раз­съ­дъка му под на­пора на бо­лез­нени нат­рап­ли­вости и мрачни нас­лади дик­тува пос­лед­ните му ше­дьов­ри: то се прев­ръща в ки­кот с Каппа, в ха­лю­ци­на­ция със Зъб­чати ко­лела (Haguruma), в лу­дост с Жи­во­тът на един глу­пак (Aru ahô no isshô). « В края на кра­и­щата аз съм син на луда жена », приз­нава той в Писмо до един стар при­я­тел (Aru kyûyû e okuru shuki), на­пи­сано в на­ве­че­ри­ето на смъртта му. И до­ба­вя: « Може би ще се прис­мееш на про­ти­во­ре­чи­е­то, в ко­ето се на­ми­рам, аз, кой­то, оби­чайки кра­со­тата на при­ро­да­та, ре­ша­вам да се са­мо­у­бия. Но при­ро­дата е кра­си­ва, за­щото се от­ра­зява в моя пос­ле­ден пог­лед… » Ка­ва­бата Ясу­нари съ­умя да из­каже тра­гизма на това пос­ледно плам­ва­не: « Най-често бол­нав и от­пад­нал, [той] пламва в пос­лед­ния миг, преди да угасне съв­сем. »6Kawabata Yasunari, Пос­лед­ният пог­лед (Matsugo no me), неп­ре­ве­дено на френ­с­ки. Тъй угасна Си­нът на Дра­ко­на, мъ­че­ник на из­кус­т­во­то, с от­во­рена Биб­лия, под звука на па­да­щия дъжд. Шига На­оя, уз­на­вайки за смъртта му, из­рече тази фраза с въз­хи­ти­телна сдър­жа­ност: « Не мо­жеше да пос­тъпи дру­го­я­че. »

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Ακουταγκάουα Ριουνοσούκε, ή η ομορφιά του έσχατου βλέμματος

Μεταφρασμένο από τα γαλ­λικά

«Μια αόριστη ανησυχία. » (Bon’yari shita fuan.) Αυ­τές οι λέξεις, χαραγ­μένες βια­στικά από τον Ακου­ταγκάουα Ριου­νοσούκε1Απορ­ριπτόμενοι τύποι:
Acutagawa Ryunosuche.
Akutagawa Riunoské.
Akoutagawa Ryunosouké.
Akoutagaoua Ryounosouké.
Akoutagava Ryounosouke.
προτού απορ­ροφήσει το δηλητήριο, την αυγή της 24ης Ιου­λίου 1927, εί­ναι σαν το κλειδί όλων των γραπτών του. Ήταν τριάντα πέντε ετών. Άφηνε πίσω του κάπου εκατόν πενήντα διηγήματα, όπου « η λαμπρότητα της τέχνης και τα βάσανα της ύπαρ­ξης συνωμοτούν ώστε να προσ­δώσουν στο έργο του μιαν αύρα αμίμητη »2Zhao Yujiao, στη μετάφρασή της του Ρασόμον: επιλογή διηγημάτων του Ακου­ταγκάουα Ριου­νοσούκε (罗生门:芥川龙之介短篇小说选), Κουν­μίνγκ : Λαϊκές Εκ­δόσεις του Γιου­νάν, 2015. Μτ­φρ. από τα κινεζικά δική μου. — και την κατάπληξη μιας Ια­πωνίας που προαι­σθανόταν σκοτει­νά, μέσα σ’ αυ­τόν τον θάνατο, το τέλος μιας εποχής.

Στο σπίτι του Άδη

Πολ­λοί καλ­λιερ­γημένοι Ιάπωνες διήλ­θαν, στα νιάτα τους, από μια περίοδο έντονα σημαδεμένη από αυ­τόν τον δια­κριτικά δια­νοού­μενο συγ­γραφέα, χρωματισμένον από μιαν ανέμελη ει­ρωνεία, ο οποίος όμως, κάτω από τα αδιάφορα προσχήματα, δύσκολα κρύβει κάτι το νευ­ρικό, το ανήσυχο, το ανασφαλές, παρόμοιο μ’ εκεί­νες τις εταί­ρες που το φιλόφρον χαμόγελό τους δεν κατορ­θώνει να συγκαλύψει τη δυσφορία η οποία υποβόσκει στα εν­δόμυχά τους και η οποία, σε μια δεδομένη στιγ­μή, ξεπηδά στην επιφάνεια της ύπαρ­ξης για να την κατακλύσει. Έτσι, από τον αι­νιγ­ματικό αυ­τοχει­ρια­σμό του, η ψυχή του Ακου­ταγκάουα στοι­χειώνει τα ια­πωνικά γράμ­ματα. Ο Έντο Σου­σάκου αναφέρει τούτο το έμ­μονο όνει­ρο:

« Βρισκόμουν σ’ ένα σκοτεινό δωμάτιο, αντικριστά στον Ακου­ταγκάουα Ριου­νοσού­κε. Στεκόταν μπροστά μου χωρίς να λέει λέξη, με το κεφάλι σκυμ­μένο και τα χέρια σταυ­ρωμένα πάνω στο ξεφτισμένο γκρίζο κιμονό του. Σηκώθηκε απότομα, παραμέρισε το μπαμπού παραπέτασμα πίσω του και μπήκε στο διπλανό δωμάτιο. Ήξερα πως επρόκειτο για τον κόσμο των νεκρών. […] Τότε ήταν που ξύπνησα. Γιατί λοι­πόν έβλεπα συχνά τόσο νοσηρά όνει­ρα; Στο πλευρό μου, η σύζυγός μου κοι­μόταν ήρεμα. »

Endô, Shûsaku, Une femme nommée Shizu : nouvelles (Μια γυναίκα ονόματι Σίζου: διηγήματα), μτ­φρ. από τα ια­πωνικά υπό Minh Nguyen-Mordvinoff, Παρίσι : Denoël, coll. « Empreinte », 1997.

Πώς να μη σκεφτεί κανείς την Ιλιάδα, όταν ο Αχιλ­λέας βλέπει στον ύπνο του τη σκιά του Πατρόκλου και τεντώνει τα χέρια για να τη συλ­λάβει, μάταια: « Η ψυχή είχε χαθεί κάτω από τη γη, σαν καπνός […] / Αλίμονο! υπάρ­χει λοι­πόν, ακόμη και στο σπίτι του Άδη, / Μια ψυχή, ή μάλ­λον μια σκιά »; Έτσι επιστρέφει ο Ακου­ταγκάουα, σκιά οι­κεία, στη μνήμη ενός λαού που αρ­νεί­ται να τον αφήσει να εξαφανιστεί ολόκληρος στο σπίτι του Άδη.

Υπό το σημείο του Δράκοντα

« Ο Ακου­ταγκάουα ονομάστηκε Ριου­νοσού­κε, “Γιος του Δράκοντα”, επειδή είχε γεν­νηθεί την 1η Μαρ­τίου 1892, την ώρα του Δράκοντα, την ημέρα του Δράκοντα, τον μήνα του Δράκοντα του έτους του Δράκοντα. »3Richard Collasse, Dictionnaire amoureux du Japon (Ερωτικό λεξικό της Ια­πωνίας), λήμμα « Akutagawa Ryūnosuke ». Η παραφροσύνη της μητέρας του, ενώ εκεί­νος δεν εί­ναι παρά λίγων μηνών, του κληροδοτεί μάλ­λον τον τρόμο μιας καταραμένης κληρονομικότητας. Το παιδί το περιμαζεύει η οι­κογένεια της μητέρας του, παλαιά γενιά υπηρετών του σογκου­νάτου, που το τρέφει με τους κινέζικους και ια­πωνικούς κλασικούς. Η σύγκρουση αυ­τής της παραδοσια­κής Ανατολής με τη σύγ­χρονη Δύση — Μεριμέ, Ανατόλ Φρανς, Πόε κ.λπ. — κάνει απ’ αυ­τόν « [έναν] άν­θρωπο κατασπαραγ­μένο, διχασμένο, δια­μελισμένο· [έναν] άν­θρωπο διπλό και αντιφατικό »4Claude Roy, στον πρόλογό του στο Rashômon et autres contes (Ρασόμον και άλλα διηγήματα).. Αυτή τη δυσκολία του εί­ναι, κοινή στη γενιά του, τα διηγήματά του θα την αποσαφηνίσουν και θα την επιτεί­νουν έως ένα εί­δος εμ­μονής. Κι όμως, απ’ όλους τους Ιάπωνες συγ­γραφείς, κανείς δεν ήταν καλύτερα προδια­τεθει­μένος από τον Ακου­ταγκάουα να βρει καταφύγιο στην τέχνη. Περιέγραφε τον εαυτό του ως αναγνώστη, σκαρ­φαλωμένο στη σκάλα ενός βιβλιο­πωλεί­ου, να ζυγίζει από ψηλά τη μικρότητα των πωλητών και των πελατών που στριφογύριζαν ανάμεσα στα ράφια: « Η αν­θρώπινη ζωή δεν αξίζει ούτε μια γραμμή του Μπωντλαίρ » (Jinsei wa ichigyô no Bôdorêru ni mo shikanai), έλεγε.

Το εκθαμβωτικό παιχνίδι του μαριονετίστα

Ο Ακου­ταγκάουα είχε επιβληθεί στα ει­κοσιτέσ­σερά του ως ο πρίγκιπας της σύντομης αφήγησης. Αγαπημένος μαθητής του Νατσούμε Σόσεκι, είχε μάλιστα προταθεί ως γαμπρός του δασκάλου. Τα λεγόμενα « ιστορικά » διηγήματά του — Ρασόμον, Μέσα στο δάσος (Yabu no naka) κ.λπ. —, όπου σμίγει μια αποφασιστικά νεωτερική μελαγ­χολία με « [τις] φωνές που κλαί­νε, [τις] φωνές που γελούν » της παλιάς Ια­πωνίας, παραμένουν τα πιο ξακου­στά του. Εκείνο που θαυ­μάζει κανείς σ’ αυτά δεν εί­ναι διόλου η ακρίβεια του ιστορικού, αλλά οι μπουρ­λέσκ κού­κλες, οι παγερές μαριο­νέτες του πλανόδιου, τις οποίες κάνει να χορεύ­ουν στην άκρη αόρατων νημάτων με « [την] πολυτελή ερυδιτία του, [την] υπερ­βολικά οξεία ευαι­σθησία του, [την] έμ­φυτη αί­σθηση του δράματος »5Georges Bonneau, Histoire de la littérature japonaise contemporaine (1868-1938) (Ιστορία της σύγ­χρονης ια­πωνικής λογοτεχνίας (1868-1938)).:

« Ο κόσμος όλος
Βαλ­μένος σ’ ένα κουτί
Ο κου­κλοπαί­χτης »
(Yo no naka wa / Hako ni iretari / Kairaishi)

Chavanes, Edwige de, « Akutagawa Ryūnosuke (1892-1927) ». Στο Cinéma et littérature au Japon : de l’ère Meiji à nos jours (Κινηματογράφος και λογοτεχνία στην Ια­πωνία: από την εποχή Μέιτζι έως τις μέρες μας), υπό τη διεύ­θυνση του Max Tessier, Παρίσι : Centre G. Pompidou, coll. « Cinéma singulier », 1986, σ. 44-45.

Ο Ζαν-Ζακ Οριγκά σχολιάζει: « Ο συγ­γραφέας φαι­νόταν να υπεκ­φεύ­γει: δεν είχε τιτλοφορήσει άραγε συλ­λογές διηγημάτων του Ο κου­κλοπαί­χτης [Kairaishi] και Καρου­ζέλ σκιών [Kagetôrô]; Κι όμως, ο αναγνώστης αι­σθανόταν την παρου­σία του σε κάθε γραμμή ». Αυτό το θέατρο σκιών φτάνει στο αποκορύφωμά του στις Μορ­φές της κόλασης (Jigokuhen), όπου ο ζωγράφος Γιο­σιχίντε, για να ολοκληρώσει την τοι­χογραφία του, ατενίζει την ίδια του την κόρη να καί­γεται ζωντανή μπροστά στα μάτια του, κι έπειτα κρεμιέται. Εί­ναι που η ολοκληρωμένη τέχνη μοιάζει με τη φλόγα που απαι­τεί ζωντανή τροφή. Και ο Ακου­ταγκάουα θα βάλει σημείο τιμής να γίνει το εκού­σιο θύμα της.

Μάρτυρας της τέχνης

« Ξαφ­νικά [ο κου­κλοπαί­χτης] εμ­φανίστηκε αυ­τοπροσώπως, ανάμεσα στα σκηνικά της πραγ­ματικής ζωής. Και, σε έργα συχνά σπαρακτικά, περιέγραψε […] τις εμ­μονές που, σιγά σιγά, τον κυρίευ­σαν και που έμελλε να τον παρασύρουν. » Το 1927, η αποσύν­θεση της λογικής του κάτω από νοσηρές εμ­μονές, από σκυθρωπές ηδυπάθειες, υπαγορεύει τα ύστατα αριστουρ­γήματά του: γίνεται σαρ­κασμός με τον Κάππα, παραί­σθηση με τους Οδοντωτούς τροχούς (Haguruma), τρέλα με τη Ζωή ενός ηλίθιου (Aru ahô no isshô). « Εί­μαι, τελικά, ο γιος μιας τρελής », εξομολογεί­ται στο Γράμμα σ’ έναν παλιό φίλο (Aru kyûyû e okuru shuki), γραμ­μένο την παραμονή του θανάτου του. Και προσθέτει: « Ίσως γελάσεις με την αντίφαση στην οποία βρίσκομαι, εγώ που, ενώ αγαπώ την ομορ­φιά της φύσης, αποφασίζω να αυ­τοκαταστραφώ. Όμως η φύση εί­ναι ωραία επειδή καθρεφτίζεται στο έσχατο βλέμμα μου… » Ο Καβαμπάτα Για­σου­νάρι κατόρ­θωσε να πει το τραγικό αυ­τής της τελικής πυράκτωσης: « Ως επί το πλεί­στον φιλάσθενος και εξασθενημένος, [εκεί­νος] φλέγεται την τελευ­ταία στιγ­μή, προτού σβήσει ολότελα. »6Kawabata Yasunari, Το έσχατο βλέμμα (Matsugo no me), ανέκ­δοτο στα γαλ­λικά. Έτσι έσβησε ο Γιος του Δράκοντα, μάρ­τυρας της τέχνης, με τη Βίβλο ανοι­χτή, υπό τον ήχο της βροχής που έπεφτε. Ο Σίγκα Ναόγια, μαθαί­νοντας τον θάνατό του, είχε τούτη τη φράση θαυ­μαστής συγκράτησης: « Δεν μπορούσε να κάνει αλ­λιώς. »

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

আকুতাগাওয়া রিউনোসুকে, অথবা অন্তিম দৃষ্টির সৌন্দর্য

ফরাসি থেকে অনূদিত

«এক অস্পষ্ট উদ্বেগ। » (Bon’yari shita fuan.) ১৯২৭ সালের ২৪ জুলাই ভোরে বিষ পান করার আগে আকুতাগাওয়া রিউনোসুকে1পরিত্যক্ত রূপগুলি:
Acutagawa Ryunosuche.
Akutagawa Riunoské.
Akoutagawa Ryunosouké.
Akoutagaoua Ryounosouké.
Akoutagava Ryounosouke.
তাড়াহুড়ো করে যে কথাগুলি লিখে গিয়েছিলেন, সেগুলি যেন তাঁর সমস্ত রচনার চাবিকাঠি। তাঁর বয়স ছিল পঁয়ত্রিশ। তিনি রেখে গিয়েছিলেন প্রায় দেড়শো ছোটগল্প, যেখানে « শিল্পের দীপ্তি ও অস্তিত্বের যন্ত্রণা মিলিতভাবে তাঁর রচনাকে এক অননুকরণীয় জ্যোতির্বলয় দান করে »2Zhao Yujiao, রাশোমোন: আকুতাগাওয়া রিউনোসুকের নির্বাচিত ছোটগল্প (罗生门:芥川龙之介短篇小说选)-এর তাঁর অনুবাদে, কুনমিং: ইউনান জনপ্রকাশনী, ২০১৫। চীনা থেকে অনুবাদ আমার নিজের। — আর রেখে গিয়েছিলেন এক স্তম্ভিত জাপানকে, যে এই মৃত্যুর মধ্যে অস্পষ্টভাবে অনুভব করেছিল একটি যুগের অবসান।

হেডিসের গৃহে

বহু শিক্ষিত জাপানি তাঁদের যৌবনে এমন একটি পর্ব পার হয়েছেন যেখানে এই লেখকের প্রভাব ছিল গভীর — নিভৃতে বৌদ্ধিক এই লেখক, নির্লিপ্ত এক শ্লেষে রঞ্জিত, অথচ যাঁর উদাসীন বাহ্যিক আবরণ ভিতরের স্নায়বিক, উদ্বিগ্ন, নড়বড়ে কিছু একটাকে ঢাকতে পারে না; ঠিক সেইসব গণিকার মতো, যাঁদের অভ্যর্থনাসূচক হাসি অন্তরে চুঁইয়ে ওঠা অস্বস্তিকে আড়াল করতে ব্যর্থ হয়, আর যা কোনও এক মুহূর্তে অস্তিত্বের উপরিতলে উপচে উঠে তাকে ডুবিয়ে দেয়। তাই তাঁর রহস্যময় আত্মহত্যার পর থেকে আকুতাগাওয়ার আত্মা জাপানি সাহিত্যকে আচ্ছন্ন করে রেখেছে। এন্দো শুসাকু এই পীড়াদায়ক স্বপ্নের কথা জানিয়েছেন:

« আমি ছিলাম এক অন্ধকার ঘরে, আকুতাগাওয়া রিউনোসুকের মুখোমুখি। তিনি একটি কথাও না বলে আমার সামনে দাঁড়িয়ে ছিলেন, মাথা নিচু, ধূসর রঙের জীর্ণ কিমোনোর উপর হাত দুটি আড়াআড়ি রাখা। হঠাৎ তিনি উঠে দাঁড়ালেন, পিছনের বাঁশের পর্দা সরিয়ে পাশের ঘরে ঢুকে পড়লেন। আমি জানতাম, সেটি মৃতদের জগৎ। […] ঠিক তখনই আমার ঘুম ভেঙে গেল। কেন আমি এত ঘন ঘন এমন বিকারগ্রস্ত স্বপ্ন দেখি? আমার পাশে আমার স্ত্রী শান্তিতে ঘুমোচ্ছিলেন। »

Endô, Shûsaku, Une femme nommée Shizu : nouvelles (শিজু নামের এক নারী: ছোটগল্প), জাপানি থেকে অনুবাদ: Minh Nguyen-Mordvinoff, প্যারিস: Denoël, সংকলন « Empreinte », ১৯৯৭।

কীভাবে ইলিয়াদ-এর কথা মনে না পড়ে, যেখানে আকিলিস স্বপ্নে পাত্রোক্লসের ছায়া দেখেন এবং তাকে ধরতে বৃথাই হাত বাড়ান: « আত্মাটি ধোঁয়ার মতো মাটির নিচে মিলিয়ে গেল […] / হায়! তবে হেডিসের গৃহেও রয়েছে / একটি আত্মা, কিংবা একটি ছায়া »? তেমনই ফিরে আসেন আকুতাগাওয়া, এক পরিচিত ছায়া হয়ে, এমন এক জাতির স্মৃতিতে, যে তাঁকে সম্পূর্ণরূপে হেডিসের গৃহে বিলীন হতে দিতে অস্বীকার করে।

ড্রাগনের চিহ্নের নিচে

« আকুতাগাওয়ার নাম রাখা হয়েছিল রিউনোসুকে, “ড্রাগনের পুত্র”, কারণ তাঁর জন্ম ১৮৯২ সালের ১ মার্চ, ড্রাগনের প্রহরে, ড্রাগনের দিনে, ড্রাগনের মাসে, ড্রাগনের বছরে। »3Richard Collasse, Dictionnaire amoureux du Japon (জাপানের প্রেমময় অভিধান), « Akutagawa Ryūnosuke » ভুক্তি। কিন্তু তাঁর কয়েক মাস বয়সে মায়ের উন্মাদ হয়ে যাওয়া তাঁকে বরং উত্তরাধিকারসূত্রে দিয়ে যায় এক অভিশপ্ত বংশগতির আতঙ্ক। শিশুটিকে আশ্রয় দেয় মাতৃকুল, শোগুনতন্ত্রের সেবকদের এক প্রাচীন বংশ, যারা তাকে পুষ্ট করে চীনা ও জাপানি ধ্রুপদি সাহিত্যে। এই ঐতিহ্যবাহী প্রাচ্যের সঙ্গে সমকালীন পাশ্চাত্যের সংঘর্ষ — মেরিমে, আনাতোল ফ্রঁস, পো, প্রভৃতি — তাঁকে করে তোলে « [এক] ছিন্নভিন্ন, বিভক্ত, টানাপোড়েনে বিদীর্ণ মানুষ; [এক] দ্বিধাবিভক্ত ও স্ববিরোধী মানুষ »4Claude Roy, Rashômon et autres contes (রাশোমোন ও অন্যান্য গল্প)-এর তাঁর ভূমিকায়।থাকার এই কাঠিন্য, যা তাঁর প্রজন্মের সাধারণ অভিজ্ঞতা, তাঁর ছোটগল্পগুলি তাকে সুনির্দিষ্ট করে তুলবে এবং প্রসারিত করবে এক প্রকার আচ্ছন্নতা পর্যন্ত। অথচ সমস্ত জাপানি লেখকের মধ্যে আকুতাগাওয়ার চেয়ে বেশি কেউ শিল্পের মধ্যে আশ্রয় খুঁজে নিতে প্রস্তুত ছিলেন না। তিনি নিজেকে বর্ণনা করতেন এক পাঠক হিসেবে, বইয়ের দোকানের মইয়ের উপর বসা, সেখান থেকে তাকগুলির মাঝে ব্যস্ত বিক্রেতা ও ক্রেতাদের ক্ষুদ্রতাকে অবজ্ঞাভরে দেখছেন: « মানুষের জীবন বোদলেয়ারের একটি পঙ্‌ক্তির সমানও নয় » (Jinsei wa ichigyô no Bôdorêru ni mo shikanai), বলতেন তিনি।

পুতুলনাচের কারিগরের ঝলমলে খেলা

চব্বিশ বছর বয়সেই আকুতাগাওয়া নিজেকে প্রতিষ্ঠিত করেছিলেন সংক্ষিপ্ত আখ্যানের রাজপুত্র হিসেবে। নাৎসুমে সোসেকির প্রিয়তম শিষ্য, এমনকি তাঁকে গুরুর জামাতা হিসেবেও ভাবা হয়েছিল। তাঁর তথাকথিত « ঐতিহাসিক » ছোটগল্পগুলি — রাশোমোন, ঝোপের ভিতরে (Yabu no naka), প্রভৃতি —, যেখানে তিনি এক দৃঢ়ভাবে আধুনিক বিষণ্ণতাকে মিশিয়ে দেন প্রাচীন জাপানের « [সেইসব] কান্নার স্বর, [সেইসব] হাসির স্বরের » সঙ্গে, আজও তাঁর সবচেয়ে খ্যাত রচনা। সেখানে যা প্রশংসিত হয়, তা ঐতিহাসিকের নির্ভুলতা নয়, বরং সেই বিদূষক পুতুলগুলি, মেলার কারিগরের সেই হিমশীতল মেরিয়নেটগুলি, যাদের তিনি অদৃশ্য সুতোর ডগায় নাচান « [তাঁর] জাঁকজমকপূর্ণ পাণ্ডিত্য, [তাঁর] অতিতীক্ষ্ণ সংবেদনশীলতা, [তাঁর] জন্মগত নাট্যবোধ » দিয়ে5Georges Bonneau, Histoire de la littérature japonaise contemporaine (1868-1938) (সমকালীন জাপানি সাহিত্যের ইতিহাস (১৮৬৮-১৯৩৮))।:

« গোটা দুনিয়াটা
বাক্সে পোরা
পুতুলনাচের কারিগর »
(Yo no naka wa / Hako ni iretari / Kairaishi)

Chavanes, Edwige de, « Akutagawa Ryūnosuke (1892-1927) » (« আকুতাগাওয়া রিউনোসুকে (১৮৯২-১৯২৭) »)। Cinéma et littérature au Japon : de l’ère Meiji à nos jours (জাপানে চলচ্চিত্র ও সাহিত্য: মেইজি যুগ থেকে আজ পর্যন্ত) গ্রন্থে, সম্পাদনা: Max Tessier, প্যারিস: Centre G. Pompidou, সংকলন « Cinéma singulier », ১৯৮৬, পৃ. ৪৪-৪৫।

জঁ-জাক অরিগাস মন্তব্য করেন: « লেখক যেন নিজেকে আড়াল করছিলেন: তিনি কি তাঁর গল্পসংকলনগুলির নাম দেননি পুতুলনাচের কারিগর [Kairaishi] এবং ছায়ার আবর্ত [Kagetôrô]? অথচ পাঠক প্রতিটি পঙ্‌ক্তিতে তাঁর উপস্থিতি টের পেত »। এই ছায়ানাট্য চরমে পৌঁছায় নরকচিত্র-এ (Jigokuhen), যেখানে চিত্রকর ইয়োশিহিদে তাঁর ফ্রেস্কো সম্পূর্ণ করার জন্য নিজের চোখের সামনে নিজের কন্যাকে জীবন্ত পুড়তে দেখেন, তারপর গলায় দড়ি দেন। কারণ সিদ্ধ শিল্প সেই অগ্নিশিখার মতো, যা জীবন্ত খাদ্য দাবি করে। আর আকুতাগাওয়া মর্যাদার প্রশ্ন করে তুলবেন তার স্বেচ্ছাবলি হয়ে ওঠাকে।

শিল্পের শহিদরূপে

« হঠাৎ [পুতুলনাচের কারিগর] স্বয়ং আবির্ভূত হলেন, বাস্তব জীবনের দৃশ্যপটের মাঝখানে। আর প্রায়শই হৃদয়বিদারক রচনায় তিনি বর্ণনা করলেন […] সেইসব আচ্ছন্নতা, যা ক্রমে ক্রমে তাঁকে আক্রমণ করেছিল এবং যা তাঁকে শেষ পর্যন্ত ভাসিয়ে নিয়ে যাবে। » ১৯২৭ সালে, বিকারগ্রস্ত আচ্ছন্নতা ও বিষণ্ণ আত্মপীড়নের নিচে তাঁর বিচারবুদ্ধির ভাঙন লিখিয়ে নেয় তাঁর শেষ শ্রেষ্ঠ রচনাগুলি: কাপ্পা-য় তা হয়ে ওঠে বিদ্রূপের অট্টহাসি, চাকার দাঁত-এ (Haguruma) মায়াদর্শন, এক নির্বোধের জীবন-এ (Aru ahô no isshô) উন্মাদনা। « আমি তো শেষ পর্যন্ত এক উন্মাদিনীর পুত্র », মৃত্যুর আগের দিন লেখা এক পুরোনো বন্ধুকে লেখা চিঠি-তে (Aru kyûyû e okuru shuki) তিনি স্বীকার করেন। আর যোগ করেন: « তুমি হয়তো হাসবে সেই স্ববিরোধিতা দেখে যাতে আমি পড়ে আছি — আমি, যে প্রকৃতির সৌন্দর্য ভালোবেসেও আত্মহননের সিদ্ধান্ত নিই। কিন্তু প্রকৃতি সুন্দর, কারণ তা আমার অন্তিম দৃষ্টিতে প্রতিফলিত হয়… » কাওয়াবাতা ইয়াসুনারি এই শেষ প্রজ্বলনের বিয়োগান্ত রূপটি বলতে পেরেছিলেন: « অধিকাংশ সময় রুগ্ণ ও দুর্বল, [তিনি] সম্পূর্ণ নিভে যাওয়ার আগের মুহূর্তে দাউদাউ করে জ্বলে ওঠেন। »6Kawabata Yasunari, অন্তিম দৃষ্টি (Matsugo no me), ফরাসিতে অপ্রকাশিত। এভাবেই নিভে গেলেন ড্রাগনের পুত্র, শিল্পের শহিদরূপে, বাইবেল খোলা অবস্থায়, ঝরে পড়া বৃষ্টির শব্দে। শিগা নাওয়া তাঁর মৃত্যুসংবাদ শুনে বলেছিলেন প্রশংসনীয় সংযমের এই কথাটি: « তিনি অন্যথা করতে পারতেন না। »

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Акутаґава Рюноске, або краса останнього погляду

Пере­кладено з французької

«Невиразна тривога. » (Bon’yari shita fuan.) Ці слова, по­спіхом накреслені Акутаґавою Рюноске1Від­кинуті форми:
Acutagawa Ryunosuche.
Akutagawa Riunoské.
Akoutagawa Ryunosouké.
Akoutagaoua Ryounosouké.
Akoutagava Ryounosouke.
перед тим, як він прийняв отруту на світанку 24 липня 1927 року, є мовби ключем до всіх його творів. Йому було тридцять п’ять років. Він залишав по собі близько ста п’ятдесяти новел, де « пишнота мистецтва й муки існува­ння змовляються, аби надати його творчості непо­вторної аури »2Zhao Yujiao, у своєму пере­кладі Рашомон: ви­брані новели Акутаґави Рюноске (罗生门:芥川龙之介短篇小说选), Кунмін: Народне видавництво Юньнані, 2015. Пере­клад з китайської мій. — і приголомше­ння Японії, яка невиразно перед­чувала в цій смерті кінець епохи.

У домі Аїда

Багато освічених японців у юності пере­жили період, глибоко по­значений цим стримано інтелектуальним письмен­ником, забарвленим без­турботною іронією, який, одначе, під невимушеною зовнішністю погано приховує щось нервове, тривожне, непевне — подібне до тих куртизанок, чия привітна усмішка не здатна завуалювати неспокій, який ниє в їхньому нутрі й який якоїсь миті вихлюпується на поверхню існува­н­ня, аби його по­глинути. Тож від часу його загадкового самогубства душа Акутаґави пере­слідує японське письменство. Ендо Сюсаку пере­казує цей нав’язливий сон:

« Я був у темній кімнаті, віч-на-віч з Акутаґавою Рюноске. Він стояв переді мною, не мовлячи ні слова, з опущеною головою й руками, схрещеними на потертому кімоно сірого кольору. Він рвучко під­вівся, від­хилив бамбукову завісу позаду себе й уві­йшов до сусідньої кімнати. Я знав, що то був світ мертвих. […] Тоді я й прокинувся. Чому ж мені так часто снилися такі моторошні сни? Поруч зі мною без­турботно спала моя дружина. »

Ендо, Сюсаку, Une femme nommée Shizu : nouvelles (Жінка на ім’я Сідзу: новели), пере­клад з японської Minh Nguyen-Mordvinoff, Париж: Denoël, coll. « Empreinte », 1997.

Як тут не згадати Іліаду, коли Ахілл бачить уві сні тінь Патрокла й про­стягає руки, щоб її схопити, — марно: « Душа під землю зникла, наче дим […] / Ох! отже, навіть у домі Аїда, / Є душа чи, може, тінь »? Так повертається Акутаґава, зна­йома тінь, у пам’ять народу, що від­мовляється дати йому цілком зникнути в домі Аїда.

Під знаком Дракона

« Акутаґаву на­звали Рюноске, “Син Дракона”, бо він народився 1 березня 1892 року в годину Дракона, у день Дракона, у місяць Дракона року Дракона. »3Richard Collasse, Dictionnaire amoureux du Japon (Закоханий словник Японії), ста­ття « Akutagawa Ryūnosuke ». Божеві­лля матері, коли йому було лише кілька місяців, залишає йому радше жах проклятої спадковості. Дитину бере до себе материнська родина, давній рід служителів сьоґунату, що вигодовує його китайською та японською класикою. Зі­ткне­ння цього традиційного Сходу із сучасним Заходом — Меріме, Анатоль Франс, По тощо — робить із нього « людину роз­дерту, роз­ділену, роз­четвертовану; людину по­двійну й суперечливу »4Claude Roy, у своїй перед­мові до Rashômon et autres contes (Рашомон та інші оповіда­ння).. Цю складність бу­ття, спільну для його поколі­н­ня, його новели увиразнять і під­силять аж до своєрідної нав’язливості. А проте з-поміж усіх японських письмен­ників ні­хто не був так схильний, як Акутаґава, шукати притулку в мистецтві. Він змальовував себе читачем, вмостившись на драбині книгарні, згори зневажливо озираючи дрібноту продавців і покупців, що метушилися між полицями: « Людське жи­ття не варте навіть одного рядка Бодлера » (Jinsei wa ichigyô no Bôdorêru ni mo shikanai), — казав він.

Сліпуча гра ляльковода

Акутаґава у двадцять чотири роки утвердився як принц короткої прози. Улюблений учень Нацуме Сосекі, він навіть роз­глядався як можливий зять майстра. Його так звані « історичні » новели — Рашомон, У хащах (Yabu no naka) тощо, — де він змішує рішуче модерний сплін із « голосами, що плачуть, голосами, що сміються » давньої Японії, лишаються найславетнішими. Захоплює в них не точність історика, а бурлескні ляльки, моторошні маріонетки ярмаркового штукаря, яких він змушує танцювати на невидимих нитках своєю « пишною ерудицією, надго­строю чутливістю, вродженим від­чу­т­тям драми »5Georges Bonneau, Histoire de la littérature japonaise contemporaine (1868-1938) (Історія сучасної японської літератури (1868-1938)).:

« Увесь цей світ
Складено в скриньку
Ляльковод »
(Yo no naka wa / Hako ni iretari / Kairaishi)

Chavanes, Edwige de, « Akutagawa Ryūnosuke (1892-1927) ». У кн. Cinéma et littérature au Japon : de l’ère Meiji à nos jours (Кіно та література в Японії: від епохи Мейдзі до наших днів), за ред. Max Tessier, Париж: Centre G. Pompidou, coll. « Cinéma singulier », 1986, с. 44-45.

Жан-Жак Оріґас коментує: « Автор мовби вислизав: хіба не на­звав він свої збірки новел Ляльковод [Kairaishi] та Карусель тіней [Kagetôrô]? І все ж читач від­чував його присутність у кожному рядку ». Цей театр тіней сягає вершини в Пекельних образах (Jigokuhen), де маляр Йосіхіде, щоб завершити свою фреску, спо­глядає, як його власна донька живцем згоряє в нього на очах, а потім вішається. Адже досконале мистецтво подібне до полум’я, що потребує живої поживи. І Акутаґава вважатиме за честь зробитися його добровільною жертвою.

Мучеником мистецтва

« Раптом [ляльковод] з’явився власною персоною серед декорацій реального жи­т­тя. І у творах, часто роз­дираючих, він описав […] нав’язливі думки, що по­ступово обсідали його й мали його за­брати. » 1927 року роз­пад його ро­зуму під тиском хворобливих нав’язливостей, похмурих утіх диктує його останні шедеври: він обертається на глум у Каппі, на галюцинацію в Шестернях (Haguruma), на божеві­лля в Житті ідіота (Aru ahô no isshô). « Я ж бо, зрештою, син божевільної », — зі­знається він у Листі до старого друга (Aru kyûyû e okuru shuki), написаному напередодні смерті. І додає: « Можливо, ти посмієшся з суперечності, у якій я пере­буваю: я, що люблю красу природи, вирішую себе знищити. Але природа прекрасна, бо від­бивається в моєму остан­ньому по­гляді… » Кавабата Ясунарі зумів висловити трагізм цього остан­нього спалаху: « Найчастіше хворобливий і знесилений, [він] спалахує в останню мить, перш ніж згаснути остаточно. »6Кавабата Ясунарі, Остан­ній по­гляд (Matsugo no me), не ви­дано французькою. Так згас Син Дракона, мучеником мистецтва, з роз­горнутою Біблією, під звук дощу, що падав. Сіґа Наоя, ді­знавшись про його смерть, зна­йшов формулу гідної подиву стриманості: « Він не міг інакше. »

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

อาคูตางาวะ ริวโนสุเกะ หรือความงามแห่งสายตาสุดท้าย

แปลจากภาษาฝรั่งเศส

«ความกังวลอันเลือนราง » (Bon’yari shita fuan.) ถ้อยคำเหล่านี้ ซึ่งอาคูตางาวะ ริวโนสุเกะ1รูปที่ไม่ใช้:
Acutagawa Ryunosuche.
Akutagawa Riunoské.
Akoutagawa Ryunosouké.
Akoutagaoua Ryounosouké.
Akoutagava Ryounosouke.
ขีดเขียนอย่างรีบเร่งก่อนดื่มยาพิษในรุ่งอรุณของวันที่ 24 กรกฎาคม 1927 เปรียบดั่งกุญแจไขงานเขียนทั้งมวลของเขา เขามีอายุสามสิบห้าปี เขาทิ้งเรื่องสั้นไว้เบื้องหลังราวหนึ่งร้อยห้าสิบเรื่อง ซึ่ง « ความเจิดจรัสแห่งศิลปะและความทุกข์ทรมานแห่งการดำรงอยู่ผสานกันบันดาลให้ผลงานของเขาเปล่งประกายอันไม่มีผู้ใดเทียมได้ »2Zhao Yujiao, ในคำแปล ราโชมง: รวมเรื่องสั้นคัดสรรของอาคูตางาวะ ริวโนสุเกะ (罗生门:芥川龙之介短篇小说选), คุนหมิง: สำนักพิมพ์ประชาชนยูนนาน, 2015. แปลจากภาษาจีนโดยผู้เขียน — และความตะลึงงันของญี่ปุ่นที่หยั่งรู้อย่างเลือนรางว่าความตายครั้งนี้คือจุดจบของยุคสมัยหนึ่ง

ในเรือนแห่งฮาเดส

ชาวญี่ปุ่นผู้มีการศึกษาจำนวนไม่น้อยล้วนเคยผ่านช่วงวัยเยาว์ที่ได้รับอิทธิพลอย่างลึกซึ้งจากนักเขียนผู้เปี่ยมภูมิปัญญาอย่างเงียบเชียบผู้นี้ ผู้แต่งแต้มด้วยการเยาะหยันอันไร้กังวล ทว่าภายใต้ท่าทีปล่อยตัวปล่อยใจนั้น กลับซ่อนเร้นบางสิ่งอันตึงเครียด กระวนกระวาย และไม่มั่นคงไว้ได้ไม่มิด ราวกับหญิงคณิกาที่รอยยิ้มอันน่าประทับใจไม่อาจปิดบังความอึดอัดที่ผุดพรายอยู่ในส่วนลึกของจิตใจ และในชั่วขณะหนึ่งก็พลุ่งพล่านขึ้นสู่ผิวหน้าของชีวิตจนท่วมท้น ดังนั้น นับแต่การอัตวินิบาตกรรมอันเป็นปริศนาของเขา วิญญาณของอาคูตางาวะจึงหลอกหลอนวงวรรณกรรมญี่ปุ่นเรื่อยมา เอ็นโด ชูซากุ เล่าถึงความฝันอันตราตรึงนี้:

« ข้าพเจ้าอยู่ในห้องมืดห้องหนึ่ง เผชิญหน้ากับอาคูตางาวะ ริวโนสุเกะ เขายืนอยู่ตรงหน้าข้าพเจ้าโดยไม่เอ่ยคำใด ก้มศีรษะลงและกอดอกไว้เหนือกิโมโนสีเทาซึ่งเก่าคร่ำ ทันใดนั้นเขาก็ลุกขึ้น เลิกม่านไม้ไผ่ด้านหลังออก แล้วก้าวเข้าไปในห้องที่อยู่ติดกัน ข้าพเจ้ารู้ว่านั่นคือโลกของคนตาย […] แล้วข้าพเจ้าก็ตื่นขึ้น เหตุใดหนอข้าพเจ้าจึงฝันร้ายชวนหดหู่เช่นนี้อยู่บ่อยครั้ง? ข้างกายข้าพเจ้า ภรรยาหลับใหลอย่างสงบ »

Endô, Shûsaku, Une femme nommée Shizu : nouvelles (หญิงผู้มีนามว่าชิซุ: รวมเรื่องสั้น), แปลจากภาษาญี่ปุ่นโดย Minh Nguyen-Mordvinoff, ปารีส: Denoël, ชุด « Empreinte », 1997.

จะไม่ให้นึกถึง อีเลียด ได้อย่างไร ยามที่อคิลลิสเห็นเงาของพาโทรคลอสในความฝันและยื่นแขนออกไปคว้าไว้ แต่ก็ไร้ผล: « วิญญาณได้อันตรธานลงใต้พิภพ ดุจควัน […] / อนิจจา! แม้แต่ในเรือนแห่งฮาเดส / ก็ยังมีวิญญาณ หรือมิฉะนั้นก็เงา »? เยี่ยงนั้นเองที่อาคูตางาวะหวนคืนมา ดั่งเงาอันคุ้นเคย ในความทรงจำของผู้คนที่ไม่ยอมปล่อยให้เขาลับหายไปทั้งหมดในเรือนแห่งฮาเดส

ภายใต้ราศีมังกร

« อาคูตางาวะได้รับนามว่า ริวโนสุเกะ อันแปลว่า “บุตรแห่งมังกร” เพราะเขาเกิดเมื่อวันที่ 1 มีนาคม 1892 ในยามมังกร วันมังกร เดือนมังกร แห่งปีมังกร »3Richard Collasse, Dictionnaire amoureux du Japon (พจนานุกรมแห่งความรักต่อญี่ปุ่น), รายการ « Akutagawa Ryūnosuke » ความวิกลจริตของมารดา ในขณะที่เขามีอายุเพียงไม่กี่เดือน กลับมอบความหวาดหวั่นต่อกรรมพันธุ์อันต้องคำสาปไว้เป็นมรดกแก่เขา เด็กน้อยได้รับการอุปการะจากครอบครัวฝ่ายมารดา ซึ่งเป็นวงศ์ตระกูลเก่าแก่ที่เคยรับใช้รัฐบาลโชกุน และเลี้ยงดูเขาด้วยวรรณกรรมคลาสสิกจีนและญี่ปุ่น การปะทะกันของโลกตะวันออกอันเปี่ยมจารีตนี้กับโลกตะวันตกร่วมสมัย — เมริเม, อานาตอล ฟร็องส์, โพ ฯลฯ — ทำให้เขากลายเป็น « มนุษย์ที่ถูกฉีกกระชาก แบ่งแยก และตึงรั้งจนแทบขาด มนุษย์ผู้เป็นทวิภาคและขัดแย้งในตัวเอง »4Claude Roy, ในคำนำสำหรับ Rashômon et autres contes (ราโชมง และนิทานอื่น ๆ) ความยากลำบากแห่งการดำรงอยู่ อันเป็นที่ร่วมกันของคนรุ่นเขานี้ เรื่องสั้นของเขาจะทำให้ชัดเจนและขยายใหญ่ขึ้นจนกลายเป็นดั่งความหมกมุ่นหลอกหลอน กระนั้น ในบรรดานักเขียนญี่ปุ่นทั้งปวง ไม่มีผู้ใดพร้อมยิ่งกว่าอาคูตางาวะที่จะหาที่พึ่งพิงในศิลปะ เขาพรรณนาตนเองเป็นนักอ่าน เกาะอยู่บนบันไดของร้านหนังสือ มองลงมาจากเบื้องบนยังความเล็กจ้อยของบรรดาพนักงานขายและลูกค้าที่ง่วนอยู่ระหว่างชั้นหนังสือ: « ชีวิตมนุษย์ยังมิอาจเทียบได้แม้กับบทกวีบรรทัดเดียวของโบดแลร์ » (Jinsei wa ichigyô no Bôdorêru ni mo shikanai) เขากล่าว

การเล่นอันตระการตาของนักเชิดหุ่น

อาคูตางาวะสถาปนาตนเองในวัยยี่สิบสี่ปีให้เป็นเจ้าชายแห่งเรื่องเล่าขนาดสั้น ในฐานะศิษย์คนโปรดของนัตสึเมะ โซเซกิ เขาถึงกับเคยได้รับการหมายตาให้เป็นบุตรเขยของอาจารย์ เรื่องสั้นที่เรียกกันว่า « อิงประวัติศาสตร์ » ของเขา — ราโชมง, ในพงรก (Yabu no naka) ฯลฯ — ซึ่งเขาผสานความเศร้าหม่นอันทันสมัยอย่างแน่วแน่เข้ากับ « เสียงที่ร่ำไห้ เสียงที่หัวเราะ » ของญี่ปุ่นในอดีต ยังคงเป็นเรื่องที่เลื่องลือที่สุดของเขา สิ่งที่เราชื่นชมในนั้นหาใช่ความแม่นยำของนักประวัติศาสตร์ไม่ หากแต่เป็นตุ๊กตาชวนขัน หุ่นเชิดชวนขนพองสยองเกล้าของนักแสดงเร่ ที่เขาบันดาลให้ร่ายรำอยู่ปลายเส้นสายอันมองไม่เห็นด้วย « ความรอบรู้อันหรูหรา ความรู้สึกอันแหลมคมยิ่งยวด และสัมผัสแห่งการละครอันมีมาแต่กำเนิดของเขา »5Georges Bonneau, Histoire de la littérature japonaise contemporaine (1868-1938) (ประวัติวรรณกรรมญี่ปุ่นร่วมสมัย (1868-1938)):

« ทั้งโลกา
บรรจุลงในกล่อง
นักเชิดหุ่น »
(Yo no naka wa / Hako ni iretari / Kairaishi)

Chavanes, Edwige de, « Akutagawa Ryūnosuke (1892-1927) ». ใน Cinéma et littérature au Japon : de l’ère Meiji à nos jours (ภาพยนตร์และวรรณกรรมในญี่ปุ่น: จากยุคเมจิถึงปัจจุบัน), บรรณาธิการโดย Max Tessier, ปารีส: Centre G. Pompidou, ชุด « Cinéma singulier », 1986, น. 44-45.

ฌ็อง-ฌัก โอริกาส์ วิจารณ์ไว้ว่า: « ผู้ประพันธ์ดูเหมือนจะหลบเลี่ยงตัวเอง เขามิได้ตั้งชื่อรวมเรื่องสั้นว่า นักเชิดหุ่น [Kairaishi] และ ระบำเงา [Kagetôrô] ดอกหรือ? กระนั้น ผู้อ่านก็ยังสัมผัสได้ถึงตัวตนของเขาในทุกบรรทัด » โรงละครเงานี้บรรลุจุดสูงสุดใน ภาพนรก (Jigokuhen) ที่ซึ่งโยชิฮิเดะจิตรกร เพื่อทำภาพเขียนของตนให้สำเร็จ ต้องเฝ้ามองบุตรสาวของตนถูกเผาทั้งเป็นต่อหน้าต่อตา แล้วจากนั้นก็ผูกคอตาย นั่นก็เพราะศิลปะอันสมบูรณ์แบบนั้นเปรียบดั่งเปลวไฟที่เรียกร้องเชื้อเพลิงอันมีชีวิต และอาคูตางาวะจะถือเป็นเกียรติยศที่จะทำตนเป็นเหยื่อโดยสมัครใจของมัน

ในฐานะผู้พลีชีพเพื่อศิลปะ

« ทันใดนั้น [นักเชิดหุ่น] ก็ปรากฏตัวขึ้นด้วยตนเอง ท่ามกลางฉากของชีวิตจริง และในผลงานที่มักบาดลึกในหัวใจ เขาได้พรรณนา […] ความหมกมุ่นที่ค่อย ๆ รุกรานเขาทีละน้อยและในที่สุดก็คร่าเขาไป » ในปี 1927 การแตกสลายของสติปัญญาของเขาภายใต้ความหมกมุ่นอันวิปริตและความเพลิดเพลินอันหม่นหมองได้กำหนดผลงานชิ้นเอกสุดท้ายของเขา: มันกลายเป็นเสียงหัวเราะเยาะใน กัปปะ (Kappa) เป็นภาพหลอนใน เฟืองจักร (Haguruma) เป็นความบ้าคลั่งใน ชีวิตของคนโง่ (Aru ahô no isshô) « อย่างไรเสีย ข้าพเจ้าก็เป็นบุตรของหญิงวิกลจริต » เขาสารภาพไว้ใน จดหมายถึงสหายเก่า (Aru kyûyû e okuru shuki) ซึ่งเขียนขึ้นในคืนก่อนวันตายของเขา และเสริมว่า: « บางทีเธออาจหัวเราะเยาะความขัดแย้งที่ข้าพเจ้าตกอยู่ ข้าพเจ้าผู้ซึ่งแม้จะรักความงามของธรรมชาติ กลับตัดสินใจปลิดชีพตนเอง แต่ธรรมชาติงดงามก็เพราะมันสะท้อนอยู่ในสายตาสุดท้ายของข้าพเจ้า… » คาวาบาตะ ยาสึนาริ สามารถกล่าวถึงโศกนาฏกรรมของการลุกโชนครั้งสุดท้ายนี้ได้ว่า: « โดยมากมักป่วยไข้และอ่อนแรง [เขา] ลุกโชนขึ้นในวินาทีสุดท้ายก่อนจะดับมอดลงอย่างสิ้นเชิง »6Kawabata Yasunari, สายตาสุดท้าย (Matsugo no me), ยังไม่เคยตีพิมพ์เป็นภาษาฝรั่งเศส ดังนั้นบุตรแห่งมังกรจึงดับสูญลง ในฐานะผู้พลีชีพเพื่อศิลปะ พร้อมคัมภีร์ไบเบิลที่เปิดกางอยู่ ท่ามกลางเสียงสายฝนที่โปรยปราย ชิงะ นาโอยะ เมื่อทราบข่าวการตายของเขา ก็เอ่ยถ้อยคำอันสำรวมน่าชื่นชมนี้ว่า: « เขาไม่อาจทำเป็นอื่นได้ »

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Akutagawa Ryûnosuke, aneb krása posledního pohledu

Pře­loženo z fran­couz­štiny

«Neur­čitý ne­klid. » (Bon’yari shita fuan.) Tato slova, jež na­spěch na­črtl Akuta­gawa Ryûno­suke1Od­mítnuté for­my:
Acuta­gawa Ryu­no­suche.
Akuta­gawa Riu­no­ské.
Akouta­gawa Ryu­no­souké.
Akouta­gaoua Ryou­no­souké.
Akouta­gava Ryou­no­sou­ke.
, než za úsvitu 24. čer­vence 1927 po­žil jed, jsou jako klíč ke všem jeho spi­sům. Bylo mu pět­a­tři­cet let. Za­ne­chával za se­bou na sto pa­de­sát po­ví­dek, v nichž se „nád­hera umění a muka exis­tence spol­ču­jí, aby jeho dílu pro­půj­čily nena­po­do­bi­telnou auru2Zhao Yu­ji­ao, ve svém pře­kladu Rašó­mon: vý­bor z po­ví­dek Akuta­gawy Rjú­no­su­keho (罗生门:芥川龙之介短篇小说选), Kun­ming: Yunnan­ské li­dové na­kla­da­tel­ství, 2015. Pře­loženo z čín­štiny mnou. — a ohro­mené Japon­sko, jež v této smrti temně tu­šilo ko­nec jedné epo­chy.

V domě Hádově

Mnozí vzdě­laní Japonci pro­šli v mládí ob­do­bím silně po­zna­menaným tímto nenápadně in­te­lek­tuálním spi­sova­te­lem, za­bar­veným bez­sta­rostnou iro­nií, který však pod ležérním ze­vnějš­kem stěží skrývá cosi nervóz­ní­ho, zne­poko­jeného, ne­jis­tého, po­dobně jako ony kur­tizá­ny, je­jichž vlídný úsměv ne­dokáže za­střít tí­seň prýš­tící z je­jich nit­ra, tí­seň, která v jis­tém okamžiku vy­tryskne na po­vrch exis­tence a za­plaví ji. A tak od jeho zá­hadné se­bevraždy ob­chází duše Akuta­gawova japon­ské pí­semnic­tví. Endô Shûsaku vy­práví o tomto ob­se­dant­ním snu:

« Byl jsem v temné místnos­ti, tváří v tvář Akuta­gawovi Ryûno­su­ke­mu. Stál přede mnou beze slova, s hlavou sklo­něnou a pažemi zkříženými na obnošeném ki­monu šedé barvy. Ná­hle po­vstal, od­hrnul za se­bou bam­bu­sovou ro­letu a vstou­pil do ve­d­lejší místnos­ti. Vě­děl jsem, že jde o svět mrtvých. […] Tehdy jsem se pro­bu­dil. Proč jen jsem tak často míval sny tak mor­bidní? Po mém boku spala žena má pokojně. »

En­dô, Shûsa­ku, Une femme no­mmée Shizu : nou­velles (Žena jménem Šizu: po­vídky), z japon­štiny pře­lo­žil Minh Nguyen-Mor­dvi­noff, Pa­říž: Denoël, edice „Empre­in­te“, 1997.

Jak ne­po­mys­let na Íliadu, když Achilleus ve snu spatří stín Pa­troklův a na­přáhne paže, aby jej uchopil, marně: « Duše zmizela pod zemí jako dým […] / Bě­da! I v domě Há­dově tedy pře­bývá / du­še, či spíše stín »? Tak se vrací Akuta­gawa, dů­věrně známý stín, v paměti ná­ro­da, jenž jej od­mítá ne­chat zcela zmizet v domě Há­dově.

Ve znamení Draka

« Akuta­gawa do­stal jméno Ryûno­su­ke, „Syn Draka“, ne­boť se na­ro­dil 1. března 1892 v ho­dinu Draka, v den Draka, v mě­síci Draka roku Draka. »3Ri­chard Collas­se, Dicti­onnaire amou­reux du Japon (Za­mi­lovaný slovník Japon­ska), heslo „A­kuta­gawa Ryūno­su­ke“. Ší­len­ství jeho matky, jež pro­puklo, když mu bylo teprve něko­lik mě­sí­ců, mu odkazuje spíše hrůzu z pro­kle­tého dě­dic­tví. Dítě při­jímá ro­dina z mat­činy strany, sta­ro­bylý rod slu­žeb­níků šóguná­tu, jenž jej sytí čín­skými a japon­skými kla­siky. Srážka to­hoto tra­dičního Ori­entu se sou­do­bým Zá­pa­dem — Méri­mée, Ana­tole Fran­ce, Poe atd. — z něj činí « [člověka] ro­ze­rvaného, roz­dě­leného, roz­čtvrceného; [člověka] dvo­jího a roz­porného »4Claude Roy, ve své před­mluvě k Ra­shô­mon et autres con­tes (Ra­shô­mon a jiné po­vídky).. Tuto ne­snáz být, spo­lečnou jeho gene­ra­ci, jeho po­vídky upřesní a ze­sílí až v ja­kousi po­sed­lost. A přece ze všech japon­ských spi­sova­telů ne­byl nikdo lépe uzpů­so­ben než Akuta­gawa k to­mu, aby nalezl úto­čiště v umění. Sám sebe lí­čil jako čtenáře po­sazeného na žeb­říku v knihku­pec­tví, jenž shora měří ma­lost pro­davačů a zá­kaz­níků po­bí­ha­jí­cích mezi regá­ly: « Lid­ský život nemá cenu ani je­di­ného Bau­de­lai­rova verše » (Jin­sei wa ichigyô no Bô­dorêru ni mo shikanai), říkával.

Oslnivá hra loutkářova

Akuta­gawa se ve čtyři­a­dva­ceti le­tech pro­sa­dil jako kníže krátké pró­zy. Ob­lí­bený žák Natsu­meho Sô­seki­ho, byl dokonce za­mýš­len za mi­s­trova ze­tě. Jeho takzvané „his­to­rické“ po­vídky — Rashômon, V houští (Yabu no naka) atd. —, v nichž mísí roz­hodně mo­derní splín s « [hla­sy], jež plá­čou, [hla­sy], jež se smějí » starého Japon­ska, zů­stávají jeho nejpro­slu­lejší­mi. Ne­ob­divujeme na nich přesnost his­to­ri­kovu, ný­brž bur­leskní panáč­ky, mrazivé loutky ko­me­di­an­tovy, jež ne­chává tan­čit na ne­vi­di­telných nit­kách svou « [okázalou] eru­di­cí, [svou] pře­brou­šenou cit­livos­tí, [svým] vro­zeným smys­lem pro drama »5Ge­orges Bonne­au, His­toire de la lit­téra­ture japo­naise con­tempo­ra­ine (1868-1938) (Dě­jiny sou­dobé japon­ské li­te­ra­tury (1868–1938)).:

« Celý svět
vložen do kra­bice
loutkář »
(Yo no naka wa / Hako ni ire­tari / Kai­raishi)

Chavanes, Edwige de, „A­kuta­gawa Ryūno­suke (1892–1927)“. In Ci­néma et lit­téra­ture au Japon : de l’ère Me­iji à nos jours (Film a li­te­ra­tura v Japon­sku: od éry Me­i­dži po naše dny), pod ve­dením Maxe Tes­sie­ra, Pa­říž: Cen­tre G. Pompi­dou, edice „Ci­néma singu­lier“, 1986, s. 44–45.

Je­an-Jacques Origas po­zna­menává: « Au­tor jako by se vy­trá­cel: nena­zval snad své sbírky po­ví­dek Loutkář [Kairaishi] a Rej stínů [Kagetôrô]? A přece čtenář vní­mal jeho pří­tom­nost v kaž­dém řádku. » Toto diva­dlo stínů vr­cholí v Pe­kelných vý­jevech (Jigokuhen), kde ma­líř Yoshi­hi­dé, aby dokon­čil svou fresku, při­hlíží, jak jeho vlastní dcera za­živa hoří před jeho zra­ky, a poté se obě­sí. Ne­boť doko­nalé umění se po­dobá pla­meni, jenž žádá živou po­travu. A Akuta­gawa si učiní věcí cti stát se jeho dob­rovolnou obě­tí.

Mučedníkem umění

« Ná­hle se [lout­kář] ob­jevil osobně, mezi ku­li­sami sku­tečného živo­ta. A v dí­lech často drá­savých vy­lí­čil […] po­sed­los­ti, jež jej po­zvolna na­pa­daly a měly jej na­ko­nec strh­nout. » V roce 1927 roz­klad jeho ro­zumu pod tí­hou mor­bidních po­sed­lostí a chmurných rozkoší dik­tuje jeho po­slední mi­s­trov­ská dí­la: stává se úšklebkem v Kappovi, halu­ci­nací v Soukolí (Haguruma), ší­len­stvím v Životě jednoho hlu­páka (Aru ahô no isshô). « Jsem přece jen syn ší­lené ženy », svě­řuje se v Do­pise starému pří­teli (Aru kyûyû e okuru shuki), sepsaném v před­ve­čer své smr­ti. A do­dává: « Snad se za­smě­ješ roz­po­ru, v němž se nalézám, já, jenž ač­koli mi­luji krásu pří­ro­dy, roz­ho­duji se skon­covat se se­bou. Avšak pří­roda je krásná pro­to, že se zr­ca­dlí v mém po­sledním po­hle­du… » Kawabata Ya­sunari dokázal vy­já­d­řit tragiku to­hoto po­sledního žhnutí: « Nej­čas­těji cho­robný a ze­sláb­lý, [vzplane] v po­sledním okamžiku, než zcela vy­has­ne. »6Kawabata Ya­suna­ri, Po­slední po­hled (Mat­sugo no me), fran­couz­sky ne­vy­dáno. Tak vy­hasl Syn Draka, mu­čedník umění, s otevřenou Bib­lí, za zvuku pa­da­jí­cího deš­tě. Shiga Naoya, když se do­zvě­děl o jeho smr­ti, pro­nesl tato slova ob­divuhodné zdržen­livos­ti: « Ne­mohl jednat ji­nak. »

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

آکوتاگاوا ریونوسوکه، یا زیباییِ نگاهِ واپسین

ترجمه از فرانسوی

«یک نگرانیِ مبهم. » (Bon’yari shita fuan.) این کلمات، که آکوتاگاوا ریونوسوکه1صورت‌های مردود:
Acutagawa Ryunosuche.
Akutagawa Riunoské.
Akoutagawa Ryunosouké.
Akoutagaoua Ryounosouké.
Akoutagava Ryounosouke.
پیش از نوشیدنِ زهر در سپیده‌دمِ ۲۴ ژوئیهٔ ۱۹۲۷ شتاب‌زده بر کاغذ آورد، همچون کلیدِ همهٔ نوشته‌های اویند. او سی‌وپنج سال داشت. نزدیک به صد و پنجاه داستانِ کوتاه از خود بر جای نهاد که در آن‌ها « شکوهِ هنر و رنج‌های هستی دست به دست هم می‌دهند تا به اثرش هاله‌ای تکرارناپذیر ببخشند »2Zhao Yujiao، در ترجمه‌اش از راشومون: گزیدهٔ داستان‌های کوتاهِ آکوتاگاوا ریونوسوکه (罗生门:芥川龙之介短篇小说选)، Kunming : انتشارات مردمی یون‌نان، ۲۰۱۵. ترجمه از چینی به‌دستِ خودم. — و نیز بهت‌زدگیِ ژاپنی را که در این مرگ، به‌گونه‌ای مبهم پایانِ یک دوران را احساس می‌کرد.

در خانهٔ هادِس

بسیاری از ژاپنی‌های فرهیخته در جوانیِ خود دوره‌ای را از سر گذرانده‌اند که به‌شدت زیرِ نفوذِ این نویسندهٔ به‌گونه‌ای پنهان روشنفکر رقم خورده است؛ نویسنده‌ای آمیخته به طنزی بی‌خیال، که با این‌همه، در پسِ ظاهری بی‌قید، چیزی عصبی، نگران و نامطمئن را به‌دشواری پنهان می‌کند، همچون آن روسپیانِ درباری که لبخندِ دلپذیرشان نمی‌تواند ناخوشیِ درونی را که در نهادشان می‌جوشد بپوشاند، ناخوشی‌ای که در لحظه‌ای معیّن به سطحِ زندگی فوران می‌کند تا آن را در خود غرق سازد. از این رو، از زمانِ خودکشیِ رازآلودش، روحِ آکوتاگاوا در ادبیاتِ ژاپن پرسه می‌زند. اندو شوساکو این رؤیای وسواس‌گونه را نقل می‌کند:

« در اتاقی تاریک بودم، روبه‌روی آکوتاگاوا ریونوسوکه. بی‌آنکه کلامی بگوید در برابرم ایستاده بود، سر به زیر افکنده و بازوان بر کیمونوی فرسودهٔ خاکستری‌رنگش در هم گره کرده. ناگهان برخاست، پردهٔ بامبوییِ پشتِ سرش را کنار زد و به اتاقِ مجاور پا گذاشت. می‌دانستم که آنجا جهانِ مردگان است. […] در همین هنگام بود که از خواب پریدم. آخر چرا این‌چنین پیاپی رؤیاهایی چنین مرگ‌اندود می‌دیدم؟ در کنارم، همسرم آرام خفته بود. »

Endô, Shûsaku, Une femme nommée Shizu : nouvelles (زنی به نامِ شیزو: داستان‌ها)، ترجمه از ژاپنی به‌دستِ Minh Nguyen-Mordvinoff، Paris : Denoël، مجموعهٔ « Empreinte »، ۱۹۹۷.

چگونه می‌توان به یادِ ایلیاد نیفتاد، آنجا که آشیل در خواب سایهٔ پاتروکلوس را می‌بیند و دست پیش می‌برد تا او را در آغوش کشد، بی‌فایده: « روح، همچون دودی، به زیرِ خاک ناپدید شده بود […] / دریغا! پس حتی در خانهٔ هادس نیز، / روحی هست، یا دست‌کم سایه‌ای »؟ این‌گونه است بازگشتِ آکوتاگاوا، سایه‌ای آشنا، در حافظهٔ مردمانی که نمی‌خواهند بگذارند او یکسره در خانهٔ هادس ناپدید شود.

زیرِ نشانِ اژدها

« آکوتاگاوا را ریونوسوکه، یعنی «فرزندِ اژدها»، نام نهادند، زیرا او در ۱ مارسِ ۱۸۹۲، در ساعتِ اژدها، روزِ اژدها، ماهِ اژدها از سالِ اژدها زاده شد. »3Richard Collasse, Dictionnaire amoureux du Japon (فرهنگِ عاشقانهٔ ژاپن)، مدخلِ « Akutagawa Ryūnosuke ». دیوانگیِ مادرش، هنگامی که او تنها چند ماه دارد، بیشتر ترسِ یک وراثتِ نفرین‌شده را برایش به میراث می‌گذارد. کودک را خانوادهٔ مادری به فرزندی می‌پذیرد، دودمانی کهن از خدمتگزارانِ شوگون، که او را با متونِ کلاسیکِ چینی و ژاپنی می‌پرورانَد. برخوردِ این شرقِ سنّتی با غربِ معاصر — مریمه، آناتول فرانس، پو و جز آن — از او « [انسانی] از هم دریده، دوپاره، چهارشقه؛ [انسانی] دوگانه و متناقض »4Claude Roy، در پیشگفتارش بر Rashômon et autres contes (راشومون و قصه‌های دیگر). می‌سازد. این دشواریِ بودن، که میانِ هم‌نسلانش مشترک است، در داستان‌هایش دقیق‌تر و تا مرزِ نوعی جنون‌زدگی تشدید می‌شود. با این‌همه، از میانِ همهٔ نویسندگانِ ژاپنی، هیچ‌کس بیش از آکوتاگاوا آمادگیِ آن را نداشت که در هنر پناه جوید. او خود را چنین وصف می‌کرد: خواننده‌ای بر فرازِ نردبانِ یک کتاب‌فروشی نشسته، از آن بالا به خُردیِ فروشندگان و مشتریانی که میانِ قفسه‌ها می‌جنبند به دیدهٔ تحقیر می‌نگرد: « زندگیِ آدمی حتی به‌اندازهٔ یک سطر از بودلر نمی‌ارزد » (Jinsei wa ichigyô no Bôdorêru ni mo shikanai)، می‌گفت.

بازیِ خیره‌کنندهٔ عروسک‌گردان

آکوتاگاوا در بیست‌وچهارسالگی خود را همچون شاهزادهٔ روایتِ کوتاه تثبیت کرده بود. او که شاگردِ محبوبِ ناتسومه سوسه‌کی بود، حتی نامزدِ دامادیِ استاد نیز شده بود. داستان‌های به‌اصطلاح «تاریخی»‌اش — راشومون، «در بیشه» (Yabu no naka) و جز آن —، آنجا که او مالیخولیایی سراسر مدرن را « [با] آواهایی که می‌گریند، [با] آواهایی که می‌خندند »ی ژاپنِ کهن درمی‌آمیزد، همچنان مشهورترین آثارِ اویند. آنچه در آن‌ها می‌ستاییم، نه دقّتِ مورّخ، بلکه عروسک‌های مضحک و آدمک‌های هراس‌انگیزِ نمایشگرِ دوره‌گرد است که او آن‌ها را به یاریِ « [دانشِ] پرشکوهش، [حساسیتِ] بی‌نهایت تیزش، [حسِ] فطری‌اش نسبت به درام »5Georges Bonneau, Histoire de la littérature japonaise contemporaine (1868-1938) (تاریخِ ادبیاتِ معاصرِ ژاپن (۱۸۶۸-۱۹۳۸)). بر سرِ نخ‌هایی نامرئی به رقص وامی‌دارد:

« سراسرِ این جهان
در جعبه‌ای نهاده شد
عروسک‌گردان »
(Yo no naka wa / Hako ni iretari / Kairaishi)

Chavanes, Edwige de, « Akutagawa Ryūnosuke (1892-1927) ». در Cinéma et littérature au Japon : de l’ère Meiji à nos jours (سینما و ادبیات در ژاپن: از دورهٔ می‌جی تا امروز)، به سرپرستیِ Max Tessier، Paris : Centre G. Pompidou، مجموعهٔ « Cinéma singulier »، ۱۹۸۶، ص ۴۴-۴۵.

ژان-ژاک اوریگاس چنین شرح می‌دهد: « نویسنده گویی خود را پنهان می‌کرد: آیا مجموعه‌داستان‌هایش را عروسک‌گردان [Kairaishi] و چرخ‌فلکِ سایه‌ها [Kagetôrô] نام ننهاده بود؟ و با این‌همه، خواننده حضورِ او را در هر سطر درمی‌یافت. » این تئاترِ سایه‌ها در تصاویرِ دوزخی (Jigokuhen) به اوجِ خود می‌رسد، آنجا که نقاش یوشیهیده، برای به پایان رساندنِ نقاشیِ دیواری‌اش، به سوختنِ دخترِ خویش در برابرِ چشمانش می‌نگرد و سپس خود را حلق‌آویز می‌کند. چراکه هنرِ کمال‌یافته به شعله‌ای می‌مانَد که خوراکی زنده می‌طلبد. و آکوتاگاوا حیثیتِ خود را در آن خواهد دید که خود را قربانیِ داوطلبانهٔ آن سازد.

در مقامِ شهیدِ هنر

« ناگهان [عروسک‌گردان] خود شخصاً، در میانِ صحنه‌آراییِ زندگیِ واقعی، پدیدار شد. و، در آثاری اغلب دلخراش، […] وسواس‌هایی را وصف کرد که رفته‌رفته بر او هجوم آوردند و سرانجام او را با خود بردند. » در سالِ ۱۹۲۷، فروپاشیِ خِرَدش زیرِ وسواس‌های مرگ‌اندود و لذت‌های اندوهبار، آخرین شاهکارهایش را دیکته می‌کند: این فروپاشی با کاپا به قهقهه بدل می‌شود، با چرخ‌دنده‌ها (Haguruma) به توهّم، و با زندگیِ یک ابله (Aru ahô no isshô) به جنون. « من، هرچه باشد، فرزندِ زنی دیوانه‌ام »، در نامه به یک دوستِ قدیمی (Aru kyûyû e okuru shuki)، که در آستانهٔ مرگش نوشته شده، اعتراف می‌کند. و می‌افزاید: « شاید به این تناقض که در آن گرفتارم بخندی، من که در عینِ عشق به زیباییِ طبیعت، تصمیم به نابودیِ خویش می‌گیرم. اما طبیعت از آن رو زیباست که در واپسین نگاهِ من بازتاب می‌یابد… » کاواباتا یاسوناری توانست تراژدیِ این افروختگیِ نهایی را چنین بیان کند: « او که بیشترِ اوقات بیمار و ناتوان است، در واپسین دم پیش از آنکه یکسره خاموش شود، شعله‌ور می‌گردد. »6Kawabata Yasunari، نگاهِ واپسین (Matsugo no me)، منتشرنشده به فرانسه. این‌گونه فرزندِ اژدها خاموش شد، در مقامِ شهیدِ هنر، با کتابِ مقدسِ گشوده، در آوای بارانِ فروریزنده. شیگا نائویا، چون خبرِ مرگش را شنید، این جملهٔ سرشار از خویشتن‌داریِ ستودنی را بر زبان آورد: « کارِ دیگری از دستش برنمی‌آمد. »

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Akutagawa Ryûnosuke, eller det yttersta ögonkastets skönhet

Över­satt från franska

»En vag oro.» (Bon’y­ari shita fu­an.) Dessa ord, has­tigt ned­teck­nade av Aku­ta­gawa Ryû­nosuke1För­kas­tade for­mer:
Ac­u­ta­gawa Ryuno­suche.
Aku­ta­gawa Ri­u­nos­ké.
Akou­ta­gawa Ryuno­sou­ké.
Akou­ta­ga­oua Ry­ou­no­sou­ké.
Akou­ta­gava Ry­ou­no­sou­ke.
in­nan han in­tog gif­tet i gry­ningen den 24 juli 1927, är lik­som nyck­eln till alla hans skrif­ter. Han var tret­tio­fem år gam­mal. Han läm­nade ef­ter sig ett hun­dra­fem­tio­tal no­vel­ler där »kons­tens prakt och till­va­rons kval sam­man­svär­jer sig för att ge hans verk en oef­ter­härm­lig aura»2Zhao Yuji­ao, i sin över­sätt­ning av Ras­hô­mon: ur­val av no­vel­ler av Aku­ta­gawa Ryû­nosuke (罗生门:芥川龙之介短篇小说选), Kun­ming: Yun­nans folk­för­lag, 2015. Övers. från ki­ne­sis­kan av mig. — och be­stört­ningen hos ett Ja­pan som dun­kelt ana­de, i denna död, slu­tet på en epok.

I Hades hus

Många bil­dade ja­pa­ner har i sin ung­dom ge­nom­levt en pe­riod starkt präg­lad av denna dis­kret in­tel­lek­tu­ella för­fat­ta­re, fär­gad av en obe­kym­rad iro­ni, men som un­der sitt non­cha­lanta yttre illa döl­jer nå­got ner­vöst, oro­ligt, osä­kert, likt de kur­ti­sa­ner vars in­ta­gande le­ende inte för­mår be­slöja det obe­hag som sipp­rar fram i de­ras in­nersta och som, i ett gi­vet ögon­blick, bry­ter upp till till­va­rons yta för att dränka den. Så­lunda har Aku­ta­ga­was själ, allt­se­dan hans gåt­fulla själv­mord, hem­sökt den ja­panska lit­te­ra­tu­ren. Endô Shû­saku be­rät­tar om denna be­satta dröm:

»Jag be­fann mig i ett mörkt rum, an­sikte mot an­sikte med Aku­ta­gawa Ryû­nosu­ke. Han stod fram­för mig utan att säga ett ord, med sänkt hu­vud och ar­marna kor­sade över sin slit­na, gråa ki­mo­no. Han reste sig plöts­ligt, sköt un­dan bam­bu­per­si­en­nen bakom sig och steg in i rum­met in­till. Jag visste att det var de dö­das värld. […] Då vak­nade jag. Var­för hade jag så ofta så sjuk­liga dröm­mar? Vid min sida sov min hustru frid­fullt.»

En­dô, Shû­saku, Une femme nom­mée Shizu : nou­vel­les (En kvinna vid namn Shi­zu: no­vel­ler), övers. från ja­pans­kan av Minh Ng­uy­en-Mord­vin­off, Pa­ris: De­noël, koll. »Em­p­re­in­te», 1997.

Hur kan man inte tänka på Iliaden, när Akil­les i dröm­men ser Pa­tro­klos skugga och sträcker ut ar­marna för att gripa den, för­gä­ves: »Sjä­len hade för­svun­nit un­der jor­den, likt en rök […] / Ack! det finns alltså, även i Ha­des hus, / en själ, el­ler kanske en skugga»? Så åter­vän­der Aku­ta­ga­wa, en väl­be­kant skug­ga, i min­net hos ett folk som väg­rar att låta ho­nom för­svinna helt och hål­let i Ha­des hus.

Under Drakens tecken

»Aku­ta­gawa fick för­nam­net Ryû­nosu­ke, ›Dra­kens son‹, ef­ter­som han föd­des den 1 mars 1892 på Dra­kens tim­me, på Dra­kens dag, i Dra­kens må­nad un­der Dra­kens år.»3Richard Col­las­se, Dic­tion­naire amou­reux du Ja­pon (Kär­leks­full ord­bok över Ja­pan), upp­slags­ordet »Aku­ta­gawa Ryū­nosu­ke». Hans mors van­sin­ne, då han bara är några må­na­der gam­mal, tes­ta­men­te­rar ho­nom sna­rare skräcken för ett för­ban­nat arv. Bar­net tas om hand av mo­derns fa­milj, en gam­mal ätt av shogu­na­tets tjä­na­re, som nä­rer ho­nom med de ki­ne­siska och ja­panska klas­si­ker­na. Sam­man­stöt­ningen mel­lan denna tra­di­tio­nella Ori­ent och den sam­tida Väs­ter­lan­det — Mé­ri­mée, Ana­tole Fran­ce, Poe osv. — gör ho­nom till »[en] sön­der­sli­ten, klu­ven, sar­gad man; [en] dub­bel och mot­sä­gel­se­full man»4Claude Roy, i sitt för­ord till Ras­hô­mon et aut­res con­tes (Ras­hô­mon och andra be­rät­tel­ser).. Denna svå­rig­het att vara till, ge­men­sam för hans ge­ne­ra­tion, kom­mer hans no­vel­ler att pre­ci­sera och för­stärka ända till ett slags be­satt­het. Ändå var ingen av alla ja­panska för­fat­tare bättre äg­nad än Aku­ta­gawa att finna en till­flykt i kons­ten. Han be­skrev sig själv som en lä­sa­re, upp­flu­gen på en stege i en bok­han­del, mönst­rande där­i­från ovan den små­ak­tighet hos för­säl­jare och kun­der som stö­kade mel­lan hyl­lor­na: »Män­ni­sko­li­vet är inte ens värt en rad av Bau­delaire» (Jin­sei wa ichi­gyô no Bô­dorêru ni mo shi­ka­nai), sade han.

Marionettförarens bländande spel

Aku­ta­gawa hade vid tju­go­fyra års ål­der eta­ble­rat sig som den korta be­rät­tel­sens furs­te. Som Nat­sume Sô­se­kis fa­vo­rit­lär­junge hade han till och med va­rit på­tänkt som mäs­ta­rens svär­son. Hans så kal­lade »his­to­ris­ka» no­vel­ler — Rashômon, I snå­ret (Yabu no naka) osv. —, där han för­enar ett ut­präg­lat mo­dernt sp­leen med det gamla Ja­pans »[till] rös­ter som grå­ter, [till] rös­ter som skrat­tar», för­blir hans mest be­röm­da. Vad man be­und­rar där är inte his­to­ri­kerns ex­akt­het, utan de bur­leska dock­or­na, mark­nads­gyck­la­rens isande ma­ri­o­net­ter, som han lå­ter dansa i än­den av osyn­liga trå­dar ge­nom »[sin] prakt­fulla lär­dom, [sin] över­käns­liga käns­lig­het, [sitt] med­födda sinne för det dra­ma­tiska»5Ge­or­ges Bon­ne­au, His­toire de la lit­téra­ture ja­po­naise con­tem­po­raine (1868-1938) (Den sam­tida ja­panska lit­te­ra­tu­rens his­to­ria (1868–1938)).:

»Hela värl­den
lagd i en ask
marionettföraren»
(Yo no naka wa / Hako ni ire­tari / Ka­i­ra­ishi)

Cha­va­nes, Ed­wige de, »Aku­ta­gawa Ryū­nosuke (1892–1927)». I Ci­néma et lit­téra­ture au Ja­pon : de l’ère Meiji à nos jours (Film och lit­te­ra­tur i Ja­pan: från Meiji-e­ran till våra da­gar), un­der red. av Max Tes­si­er, Pa­ris: Cen­tre G. Pompidou, koll. »Ci­néma sin­gu­li­er», 1986, s. 44–45.

Jean-Jac­ques Ori­gas kom­men­te­rar: »För­fat­ta­ren tyck­tes un­dan­dra sig: hade han inte gett sina no­vell­sam­lingar tit­larna Dockföraren [Kairaishi] och Skug­gor­nas ka­ru­sell [Kagetôrô]? Och ändå för­nam lä­sa­ren hans när­varo i varje rad». Denna skugg­te­a­ter når sin höjd­punkt i Helvetesbilder (Jigokuhen), där må­la­ren Yo­shihidé, för att full­borda sin fresk, be­trak­tar hur hans egen dot­ter brin­ner le­vande in­för hans ögon, för att se­dan hänga sig. Ty den full­än­dade kons­ten lik­nar den låga som krä­ver le­vande nä­ring. Och Aku­ta­gawa skulle sätta sin ära i att göra sig själv till dess fri­vil­liga of­fer.

Som konstens martyr

»Plöts­ligt trädde [ma­ri­o­nett­fö­ra­ren] fram i egen per­son, mitt bland det verk­liga li­vets ku­lis­ser. Och i ofta hjärt­sli­tande verk skild­rade han […] de tvångstan­kar som så små­ningom över­föll ho­nom och som skulle rycka bort ho­nom.» År 1927 dik­te­rar hans för­nufts sön­der­fall un­der sjuk­liga tvångstan­kar och dystra väl­lust hans sista mäs­ter­verk: det blir hån­skratt i Kappa, hal­lu­ci­na­tion i Kugghjul (Haguruma), van­sinne i En då­res liv (Aru ahô no is­shô). »Jag är trots allt en ga­len kvin­nas son», an­för­tror han i Brev till en gam­mal vän (Aru kyûyû e okuru shuki), skri­vet da­gen före hans död. Och han tilläg­ger: »Kanske skrat­tar du åt den mot­sä­gelse jag be­fin­ner mig i, jag som, sam­ti­digt som jag äls­kar na­tu­rens skön­het, be­slu­tar att ut­plåna mig själv. Men na­tu­ren är vacker där­för att den speg­lar sig i mitt yt­tersta ögon­kast…» Ka­wa­bata Ya­su­nari för­mådde ut­trycka det tra­giska i denna slut­liga glöd: »Of­tast sjuk­lig och för­sva­gad, flam­mar [han] upp i sista stund in­nan han slock­nar helt och hål­let.»6Ka­wa­bata Ya­su­na­ri, Det yt­tersta ögon­kas­tet (Mat­sugo no me), ej ut­gi­ven på frans­ka. Så slock­nade Dra­kens son, som kons­tens mar­tyr, med Bi­beln upp­sla­gen, till lju­det av det fal­lande reg­net. Shiga Na­oya, som fick höra om hans död, fällde detta ytt­rande av be­und­rans­värd åter­håll­sam­het: »Han kunde inte göra an­nor­lun­da.»

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Akutagawa Ryûnosuke, sau frumusețea privirii de pe urmă

Tra­dus din fran­ceză

„O vagă ne­li­niș­te.“ (Bo­n’yari shita fuan.) Aceste cu­vin­te, aș­ter­nute în grabă de Aku­ta­gawa Ryû­no­suke1Forme res­pin­se:
Acu­ta­gawa Ryu­no­su­che.
Aku­ta­gawa Ri­u­nos­ké.
Ako­u­ta­gawa Ryu­no­so­u­ké.
Ako­u­ta­gaoua Ryo­u­no­so­u­ké.
Ako­u­ta­gava Ryo­u­no­so­u­ke.
îna­inte de a în­ghiți otrava în zo­rii zi­lei de 24 iu­lie 1927, sunt ca o cheie a tu­tu­ror scri­e­ri­lor sa­le. Avea trei­zeci și cinci de ani. Lăsa în urmă vreo sută cinci­zeci de nu­vele în care „splen­doa­rea ar­tei și chi­nu­rile exis­ten­ței con­spiră spre a da ope­rei sale o aură ini­mi­ta­bilă2Zhao Yu­ji­ao, în tra­du­ce­rea sa a lu­cră­rii Ras­hô­mon: cu­le­gere de nu­vele de Aku­ta­gawa Ryû­no­suke (罗生门:芥川龙之介短篇小说选), Kun­ming: Edi­tura Po­pu­lară din Yun­nan, 2015. Trad. din chi­neză prin grija mea. — și ulu­i­rea unui Ja­pon care pre­sim­țea în chip obs­cur, în această moar­te, sfâr­și­tul unei epoci.

În casa lui Hades

Mulți din­tre ja­po­ne­zii cul­ti­vați au stră­bă­tut, în ti­ne­re­țea lor, o pe­ri­oadă pu­ter­nic mar­cată de acest scri­i­tor dis­cret in­te­lec­tu­al, co­lo­rat de o iro­nie ne­pă­să­toa­re, dar ca­re, sub apa­rențe dez­in­vol­te, as­cunde ane­voie ceva ner­vos, ne­li­niș­tit, ne­si­gur, ase­me­nea ace­lor cur­te­zane al că­ror su­râs bi­ne­vo­i­tor nu iz­bu­tește să în­vă­luie tul­bu­ra­rea care moc­nește în fo­rul lor lă­un­tric și ca­re, la un mo­ment dat, țâș­nește la su­pra­fața exis­ten­ței spre a o co­tropi. De ace­ea, de la si­nu­ci­de­rea sa enig­ma­ti­că, su­fle­tul lui Aku­ta­gawa bân­tuie li­te­rele ja­po­ne­ze. Endô Shû­saku po­ves­tește acest vis ob­se­dant:

Mă aflam în­tr-o în­că­pere în­tu­ne­coa­să, față în față cu Aku­ta­gawa Ryû­no­su­ke. Stă­tea în fața mea fără să scoată o vor­bă, cu ca­pul ple­cat și bra­țele în­cru­ci­șate peste chi­mo­noul său uzat, de cu­loare gri. Se ri­dică brusc, dădu la o parte sto­rul de bam­bus din spa­tele său și pă­trunse în odaia ve­ci­nă. Știam că era lu­mea mor­ți­lor. […] Atunci m-am tre­zit. De ce oare aveam atât de des vise atât de mor­bi­de? Ală­turi de mi­ne, so­ția mea dor­mea li­niș­ti­tă.

En­dô, Shû­sa­ku, Une femme nom­mée Shizu : no­u­vel­les (O fe­meie nu­mită Shi­zu: nu­vele), trad. din ja­po­neză de Minh Ngu­yen-Mor­dvi­noff, Pa­ris : De­noël, col. « Em­pre­inte », 1997.

Cum să nu ne gân­dim la Iliada, când Ahile vede în vis um­bra lui Pa­tro­cle și în­tinde bra­țele spre a o prin­de, în za­dar: „Su­fle­tul se mis­tu­ise sub pământ, în­toc­mai ca un fum […] / Vai! există așa­dar, chiar și în casa lui Ha­des, / Un su­flet, ori poate o um­bră“? Ast­fel se în­toarce Aku­ta­ga­wa, um­bră fa­mi­li­a­ră, în me­mo­ria unui po­por care re­fuză să-l lase să dis­pară cu to­tul în casa lui Ha­des.

Sub semnul Dragonului

Aku­ta­gawa a fost nu­mit Ryû­no­su­ke, „Fiul Dra­go­nu­lui“, căci s-a năs­cut la 1 mar­tie 1892, la cea­sul Dra­go­nu­lui, în ziua Dra­go­nu­lui, în luna Dra­go­nu­lui a anu­lui Dra­go­nu­lui.3Ri­chard Col­las­se, Dic­tion­naire amo­u­reux du Ja­pon (Dic­țio­nar în­dră­gos­tit al Ja­po­niei), ar­ti­co­lul « Aku­ta­gawa Ryū­no­suke ». Ne­bu­nia ma­mei sa­le, pe când nu avea de­cât câ­teva lu­ni, îi lasă moș­te­nire mai de­grabă spaima unei ere­di­tăți bles­te­ma­te. Co­pi­lul este luat în grijă de fa­mi­lia ma­ter­nă, ve­che des­cen­dență de slu­ji­tori ai sho­gu­na­tu­lui, care îl hră­nește cu cla­si­cii chi­nezi și ja­po­nezi. Co­li­ziu­nea aces­tui Orient tra­di­țio­nal cu Oc­ci­den­tul con­tem­po­ran — Méri­mée, Ana­tole Fran­ce, Poe etc. — face din el „[un] om sfâși­at, dez­bi­nat, sfâr­te­cat; [un] om dublu și con­tra­dic­to­riu4Cla­ude Roy, în pre­fața sa la Ras­hô­mon et au­tres con­tes (Ras­hô­mon și alte po­ves­tiri).. Această di­fi­cul­tate de a fi, co­mună ge­ne­ra­ției sa­le, nu­ve­lele sale o vor pre­ciza și o vor am­pli­fica până la un soi de ob­se­sie. Și to­tuși, din­tre toți scri­i­to­rii ja­po­ne­zi, ni­meni nu era mai în­cli­nat de­cât Aku­ta­gawa să-și afle adă­post în ar­tă. Se în­fă­țișa pe sine ca ci­ti­tor, co­co­țat pe scara unei li­bră­rii, mă­su­rând de aco­lo, de sus, mi­ci­mea vân­ză­to­ri­lor și a cli­en­ți­lor ce for­fo­teau prin­tre raf­tu­ri: „Viața ome­ne­ască nu pre­țu­iește nici mă­car cât un vers de Ba­u­de­laire“ (Jin­sei wa ichi­gyô no Bôdo­rêru ni mo shi­ka­nai), spu­nea el.

Uluitorul joc al marionetistului

Aku­ta­gawa se im­pu­sese la do­uă­zeci și pa­tru de ani ca prinț al po­ves­ti­rii scur­te. Dis­ci­pol pre­fe­rat al lui Nat­sume Sô­se­ki, fu­sese chiar avut în ve­dere ca gi­nere al ma­es­tru­lui. Nu­ve­lele sale nu­mite „is­to­ri­ce“ — Rashômon, În de­siș (Yabu no naka) etc. —, în care îm­bină un spleen ho­tă­rât mo­dern cu „gla­su­rile ce plâng, gla­su­rile ce râd“ ale ve­chiu­lui Ja­pon, rămân cele mai ce­le­bre ale sa­le. Ceea ce ad­mi­răm în ele nu este nici­de­cum exac­ti­ta­tea is­to­ri­cu­lui, ci pă­pu­șile bu­r­lești, ma­rio­ne­tele în­fi­o­ră­toare ale bâl­ci­u­lui, pe care le pune să danseze la ca­pă­tul unor fire ne­vă­zute prin „[a sa] eru­di­ție fas­tu­oa­să, [a sa] sen­si­bi­li­tate pre­a­as­cuți­tă, [al său] simț în­năs­cut al dra­mei5Ge­or­ges Bon­neau, His­to­ire de la lit­téra­ture ja­po­naise con­tem­po­raine (1868-1938) (Is­to­ria li­te­ra­tu­rii ja­po­neze con­tem­po­rane (1868-1938)).:

Lu­mea în­tre­agă
Pusă în cu­tie
Mâ­nu­i­to­rul de ma­rio­nete
(Yo no naka wa / Hako ni ire­tari / Kai­rai­shi)

Cha­va­nes, Ed­wige de, « Aku­ta­gawa Ryū­no­suke (1892-1927) ». În Cinéma et lit­téra­ture au Ja­pon : de l’ère Meiji à nos jo­urs (Ci­nema și li­te­ra­tură în Ja­po­nia: de la era Meiji până în zi­lele noas­tre), sub di­rec­ția lui Max Tes­si­er, Pa­ris : Cen­tre G. Pom­pi­dou, col. « Cinéma sin­gu­lier », 1986, p. 44-45.

Je­an-Jac­ques Ori­gas co­men­tea­ză: „Au­to­rul pă­rea să se sus­tra­gă: nu-și in­ti­tu­lase oare unele cu­le­geri de nu­vele Mâ­nu­i­to­rul de pă­puși [Kairaishi] și Ca­ru­se­lul um­bre­lor [Kagetôrô]? Și to­tuși, ci­ti­to­rul îi sim­țea pre­zența în fi­e­care rând“. Acest tea­tru de um­bre își atinge cul­mea în Chi­puri in­fer­nale (Jigokuhen), unde pic­to­rul Yos­hi­hi­dé, spre a-și de­să­vârși fres­ca, își pri­vește pro­pria fiică ar­zând de vie sub ochii lui, apoi se spân­zu­ră. Căci arta de­să­vâr­șită se în­ru­dește cu fla­căra care cere un ali­ment viu. Iar Aku­ta­gawa își va face un ti­tlu de onoare din a se face vic­tima ei de bu­nă­vo­ie.

Mucenic al artei

Deo­da­tă, [mâ­nu­i­to­rul de ma­rio­ne­te] apăru în per­soa­nă, prin­tre de­co­ru­rile vie­ții re­a­le. Și, în opere ade­sea sfâși­e­toa­re, des­crise […] ob­se­si­ile ca­re, în­ce­tul cu în­ce­tul, îl asal­tară și care aveau să-l ră­pu­nă.“ În 1927, dez­a­gre­ga­rea ra­țiu­nii sale sub ob­se­sii mor­bi­de, sub desfă­tări po­so­mo­râ­te, îi dic­tează ul­ti­mele ca­po­do­pe­re: ea se face rân­jet în Kappa, ha­lu­ci­na­ție în Angrenaj (Haguruma), ne­bu­nie în Viața unui idiot (Aru ahô no is­shô). „La urma ur­mei, sunt fiul unei ne­bune“, măr­tu­ri­sește el în Scri­soare că­tre un vechi pri­e­ten (Aru kyûyû e okuru shuki), scrisă în aju­nul mor­ții sa­le. Și ada­u­gă: „Poate vei râde de con­tra­dic­ția în care mă aflu, eu ca­re, deși iu­besc fru­mu­se­țea na­tu­rii, ho­tă­răsc să-mi pun ca­păt zi­le­lor. Dar na­tura este fru­moasă pen­tru că se oglin­dește în pri­vi­rea mea de pe ur­mă…“ Ka­wa­bata Ya­su­nari a știut să ex­prime tra­gis­mul aces­tei in­can­des­cențe fi­na­le: „Cel mai ade­sea bol­nă­vi­cios și slă­bit, [el] se aprinde în ul­tima clipă îna­inte de a se stinge cu to­tul.6Ka­wa­bata Ya­su­na­ri, Pri­vi­rea de pe urmă (Mat­sugo no me), in­e­dit în fran­ce­ză. Ast­fel se stinse Fiul Dra­go­nu­lui, ca mu­ce­nic al ar­tei, cu Bi­blia des­chi­să, în su­ne­tul ploii ce că­dea. Shiga Na­oya, aflând de moar­tea sa, avu această for­mulă de o ad­mi­ra­bilă re­ți­ne­re: „Nu pu­tea face alt­fel.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

아쿠타가와 류노스케, 혹은 궁극의 시선이 지닌 아름다움

프랑스어에서 번역됨

「막연한 불안.」(본야리 시타 후안) 1927년 7월 24일 새벽, 독을 삼키기에 앞서 아쿠타가와 류노스케1받아들여지지 않는 표기:
Acutagawa Ryunosuche.
Akutagawa Riunoské.
Akoutagawa Ryunosouké.
Akoutagaoua Ryounosouké.
Akoutagava Ryounosouke.
가 황급히 적어 내려간 이 말은 그의 모든 글을 여는 열쇠와도 같다. 그의 나이 서른다섯이었다. 그는 백오십여 편의 단편을 남겼으니, 그 안에서는 「예술의 광휘와 삶의 고뇌가 공모하여 그의 작품에 무엇과도 견줄 수 없는 후광을 드리운다2자오위자오(Zhao Yujiao), 『라쇼몬: 아쿠타가와 류노스케 단편선』(罗生门:芥川龙之介短篇小说选), 쿤밍: 윈난인민출판사, 2015의 번역에서. 중국어에서 옮긴이(필자) 번역. — 그리고 그의 죽음 속에서 한 시대의 종언을 어렴풋이 예감한 일본의 경악을 남겼다.

하데스의 집에서

교양 있는 일본인이라면 대개 젊은 시절, 이 은근히 지적이고 태평한 아이러니로 물든 작가에게 깊이 사로잡히는 시기를 거친다. 그러나 이 작가는 짐짓 무심한 겉모습 아래로 무언가 신경질적이고 불안하며 미덥지 못한 것을 좀처럼 감추지 못하니, 마치 상냥한 미소로도 마음속 깊이 배어 나오는 불안을 가리지 못하다가 어느 순간 그 불안이 삶의 표면으로 솟구쳐 올라 삶을 온통 뒤덮어 버리는 유녀(遊女)와도 같다. 그리하여 그 수수께끼 같은 자살 이래로, 아쿠타가와의 혼은 일본 문단을 떠돌아 왔다. 엔도 슈사쿠는 이 집요한 꿈을 이렇게 전한다:

나는 어두운 방 안에서 아쿠타가와 류노스케와 마주하고 있었다. 그는 낡은 회색 기모노 위로 팔짱을 낀 채 고개를 숙이고 아무 말 없이 내 앞에 서 있었다. 그가 갑자기 몸을 일으키더니 등 뒤의 대나무 발을 젖히고 옆방으로 들어갔다. 나는 그곳이 죽은 자들의 세계임을 알고 있었다. […] 바로 그때 나는 잠에서 깨어났다. 어찌하여 나는 이토록 음산한 꿈을 자주 꾸는 것일까? 내 곁에서는 아내가 평온히 잠들어 있었다.

엔도 슈사쿠, Une femme nommée Shizu : nouvelles(시즈라는 여인: 단편집), Minh Nguyen-Mordvinoff 일본어 번역, 파리: Denoël, coll. « Empreinte », 1997.

『일리아스』를 어찌 떠올리지 않을 수 있으랴, 아킬레우스가 꿈에서 파트로클로스의 망령을 보고 그를 붙잡으려 팔을 뻗지만 헛될 때: 「혼은 연기처럼 땅속으로 사라져 버렸다 […] / 아아! 하데스의 집에도 / 혼이, 혹은 그림자가 있단 말인가」? 그렇게 아쿠타가와는 친숙한 그림자가 되어, 그를 온전히 하데스의 집으로 사라지게 두기를 거부하는 한 민족의 기억 속으로 되돌아온다.

용(龍)의 별 아래

아쿠타가와는 류노스케, 곧 “용의 아들”이라는 이름을 얻었으니, 용의 해, 용의 달, 용의 날, 용의 시각인 1892년 3월 1일에 태어났기 때문이다.3Richard Collasse, Dictionnaire amoureux du Japon(일본 애정 사전), « Akutagawa Ryūnosuke » 항목. 그가 태어난 지 몇 달 만에 어머니가 광기에 빠지면서, 그에게는 오히려 저주받은 유전에 대한 공포가 유산으로 남겨졌다. 아이는 외가로 거두어졌는데, 이 오래된 가문은 막부의 신하 집안으로서 그를 중국과 일본의 고전으로 길렀다. 이 전통적 동양과 동시대 서양 — 메리메, 아나톨 프랑스, 포 등 — 의 충돌은 그를 「찢기고 갈라지고 분열된 인간, 이중적이고 모순된 인간4Claude Roy, Rashômon et autres contes(라쇼몬과 그 밖의 이야기들) 서문에서.으로 만들었다. 그의 세대에 공통된 이 존재의 곤란함을, 그의 단편들은 일종의 강박에 이르기까지 명료하게 드러내고 증폭시킨다. 그럼에도 모든 일본 작가 가운데 예술 속에서 도피처를 찾기에 아쿠타가와만큼 준비된 이는 없었다. 그는 서점 사다리 위에 올라앉아 책장 사이를 분주히 오가는 점원들과 손님들의 하찮음을 저 높은 곳에서 내려다보는 독서가로 스스로를 그렸다. 「인생은 보들레르의 시 한 줄만도 못하다」(진세이와 이치교노 보도레루니모 시카나이)라고 그는 말하곤 했다.

눈부신 인형사의 유희

아쿠타가와는 스물넷에 단편의 왕자로 우뚝 섰다. 나쓰메 소세키의 총애하는 제자였던 그는 스승의 사위로까지 점찍혔었다. 「역사물」이라 불리는 그의 단편들 — 「라쇼몬」, 「덤불 속(야부노나카)」 등 — 은, 단호히 현대적인 우수(憂愁)를 옛 일본의 「우는 목소리들, 웃는 목소리들」과 뒤섞은 작품으로, 여전히 그의 가장 유명한 작품으로 남아 있다. 여기서 우리가 감탄하는 것은 역사가의 정확성이 아니라, 그가 「호사스러운 박식, 극도로 예민한 감수성, 타고난 극(劇)의 감각5Georges Bonneau, Histoire de la littérature japonaise contemporaine (1868-1938)(일본 현대문학사(1868–1938)).으로써 보이지 않는 실 끝에 매달아 춤추게 하는 익살스러운 인형들, 장터 흥행사의 오싹한 꼭두각시들이다:

온 세상을
상자 안에 담았노라
꼭두각시 놀리는 자
(요노나카와 / 하코니 이레타리 / 가이라이시)

샤반, 에드비주 드, « Akutagawa Ryūnosuke (1892-1927) ». 수록: Cinéma et littérature au Japon : de l’ère Meiji à nos jours(일본의 영화와 문학: 메이지 시대부터 현대까지), 책임편집 Max Tessier, 파리: Centre G. Pompidou, coll. « Cinéma singulier », 1986, 44–45쪽.

장자크 오리가는 이렇게 논평한다: 「작가는 몸을 감추는 듯했다. 그는 자신의 단편집에 『꼭두각시』[가이라이시]와 『그림자 등롱』[가게토로]이라는 제목을 붙이지 않았던가? 그럼에도 독자는 매 행마다 그의 존재를 느꼈다.」 이 그림자놀이는 「지옥변(지고쿠헨)」에서 절정에 이르니, 그 안에서 화가 요시히데는 벽화를 완성하기 위해 제 딸이 눈앞에서 산 채로 불타는 것을 지켜보고는 목을 맨다. 완성된 예술이란 살아 있는 제물을 요구하는 불꽃과도 같은 것이기에. 그리고 아쿠타가와는 스스로 그 자발적 희생물이 되기를 명예로 삼게 된다.

예술의 순교자로서

돌연 [꼭두각시 놀리는 자가] 실제 삶의 무대장치 사이로 몸소 나타났다. 그리고, 흔히 가슴을 찢는 작품들 속에서, 그는 […] 조금씩 자신을 엄습하여 끝내 그를 데려가고 만 강박들을 그려 냈다.」 1927년, 병적인 강박과 음울한 자기탐닉 아래 그의 이성이 무너져 가는 과정이 그의 마지막 걸작들을 받아쓴다: 그것은 「갓파」에서는 냉소가 되고, 「톱니바퀴(하구루마)」에서는 환각이 되며, 「어느 바보의 일생(아루 아호노 잇쇼)」에서는 광기가 된다. 「나는 결국 미친 여자의 아들이다」라고 그는 죽음을 앞두고 쓴 「어느 옛 친구에게 보내는 수기(아루 규유에 오쿠루 슈키)」에서 고백한다. 그리고 이렇게 덧붙인다: 「자연의 아름다움을 사랑하면서도 스스로 목숨을 끊기로 한 내가 처한 모순을 너는 비웃을지도 모르겠다. 그러나 자연이 아름다운 것은, 그것이 나의 궁극의 시선에 비치기 때문이다…」 가와바타 야스나리는 이 마지막 타오름의 비극을 이렇게 말할 줄 알았다: 「대개는 병약하고 쇠약했던 [그가], 완전히 스러지기 직전 마지막 순간에 불타오른다.6Kawabata Yasunari, 『궁극의 시선』(마쓰고노 메), 프랑스어 미간행. 그리하여 용의 아들은, 예술의 순교자로서, 성경을 펼쳐 놓은 채 내리는 빗소리 속에서 스러졌다. 그의 죽음을 전해 들은 시가 나오야는 감탄스러운 절제로 이렇게 한마디 했다: 「그로서는 달리 어쩔 수 없었던 것이다.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Akutagawa Ryûnosuke, czyli piękno ostatniego spojrzenia

Prze­tłuma­czone z fran­cu­skiego

«Nie­ja­sny nie­po­kój. » (Bo­n’yari shita fuan.) Te słowa, skreślone po­śpiesz­nie przez Akutagawę Ryûnosuke1Formy od­rzucone:
Acu­tagawa Ryunosuche.
Akutagawa Riu­noské.
Ako­utagawa Ryunoso­uké.
Ako­utaga­oua Ryounoso­uké.
Ako­utagava Ryounoso­uke.
przed za­życiem trucizny o świ­cie 24 lipca 1927 ro­ku, są ni­czym klucz do wszyst­kich jego pism. Miał trzydzie­ści pięć lat. Po­zostawił po so­bie ja­kieś sto pięć­dzie­siąt opo­wia­dań, w których « blask sztuki i udręki ist­nie­nia sprzysię­gają się, by nadać jego dziełu nie­po­wtarzalną aurę »2Zhao Yujiao, w swoim prze­kładzie Rashômon: wy­bór opo­wia­dań Akutagawy Ryûnosuke (罗生门:芥川龙之介短篇小说选), Kun­ming: Lu­dowe Wy­daw­nic­two Yun­na­nu, 2015. W moim wła­snym prze­kładzie z chiń­skie­go. — oraz osłupie­nie Ja­po­nii, która nie­ja­sno prze­czuwała w tej śmierci ko­niec pew­nej epo­ki.

W domu Hadesa

Wielu wy­kształ­conych Ja­poń­czyków prze­szło w młodo­ści przez okres sil­nie na­zna­czony tym dys­kret­nie in­telek­tu­al­nym pi­sarzem, za­bar­wio­nym bez­tro­ską iro­nią, który jed­nak pod nie­fraso­bliwą po­wierz­chow­no­ścią źle skrywa coś ner­wowe­go, nie­spo­koj­nego, nie­pew­nego, po­dob­nego owym kur­ty­zanom, których uprzejmy uśmiech nie zdoła za­słonić nie­po­ko­ju, który sączy się w ich wnętrzu i który w pew­nej chwili wy­tryska na po­wierzch­nię ist­nie­nia, by je za­to­pić. Dlatego też od czasu jego za­gad­ko­wego sa­mo­bój­stwa du­sza Akutagawy na­wie­dza ja­poń­ską literatu­rę. Endô Shûsaku przy­tacza ten na­trętny sen:

« By­łem w ciem­nym po­ko­ju, na­prze­ciw Akutagawy Ryûnosuke. Stał przede mną bez słowa, ze spusz­czoną głową i rękami skrzyżowanymi na wy­tar­tym ki­mo­nie sza­rego ko­loru. Na­gle wstał, od­sunął bam­bu­sową za­słonę za sobą i wszedł do sąsied­niego po­ko­ju. Wie­dzia­łem, że to świat umar­łych. […] Wtedy wła­śnie się obu­dziłem. Dlaczego więc tak często mie­wałem sny tak ma­ka­brycz­ne? Obok mnie żona spała spo­koj­nie. »

En­dô, Shûsaku, Une femme nom­mée Shizu : nouvel­les (Ko­bieta imie­niem Shi­zu: opo­wia­dania), przeł. z ja­poń­skiego Minh Nguy­en-Mor­dvinoff, Pa­ryż: De­noël, se­ria « Em­pre­inte », 1997.

Jakże nie po­myśleć o Iliadzie, gdy Achil­les wi­dzi we śnie cień Pa­tro­klosa i wy­ciąga ramio­na, by go po­chwycić, na próż­no: « Du­sza ule­ciała pod zie­mię niby dym […] / Ach! ist­nieje więc, na­wet w domu Hade­sa, / Du­sza czy też cień »? Tak po­wraca Akutaga­wa, zna­jomy cień, w pa­mięci lu­du, który nie chce po­zwolić mu znik­nąć bez reszty w domu Hade­sa.

Pod znakiem Smoka

« Akutaga­wie nadano imię Ryûnosuke, „Syn Smo­ka”, po­nie­waż uro­dził się 1 marca 1892 roku o go­dzinie Smo­ka, w dniu Smo­ka, w mie­siącu Smoka roku Smo­ka. »3Richard Col­las­se, Dic­tion­na­ire amo­ureux du Ja­pon (Mi­łosny słow­nik Ja­po­nii), hasło « Akutagawa Ryūnosuke ». Obłęd mat­ki, gdy miał za­le­d­wie kilka mie­się­cy, prze­ka­zuje mu raczej grozę prze­klętego dzie­dzic­twa. Dziecko przy­gar­nia ro­dzina mat­ki, dawny ród sług szoguna­tu, kar­miąca go klasyką chiń­ską i ja­poń­ską. Zde­rze­nie tego tra­dycyj­nego Wschodu ze współ­cze­snym Za­chodem — Mérimée, Ana­tole Fran­ce, Poe itd. — czyni zeń « człowieka roz­dar­tego, roz­dwojonego, roz­ćwiar­to­wanego; człowieka po­dwój­nego i sprzecz­nego »4Claude Roy, w przed­mo­wie do Rashômon et au­tres con­tes (Rashômon i inne opo­wie­ści).. Tę trud­ność ist­nie­nia, wspólną jego po­ko­le­niu, jego opo­wia­dania uści­ślą i wzmoc­nią aż do ro­dzaju ob­se­sji. A jed­nak spo­śród wszyst­kich pi­sarzy ja­poń­skich nikt nie był le­piej uspo­so­biony niż Akutaga­wa, by zna­leźć schro­nie­nie w sztu­ce. Opisy­wał sie­bie jako czytel­nika przy­cup­nię­tego na drabi­nie w księ­gar­ni, mie­rzącego z góry ma­łość sprze­daw­ców i klien­tów krzątających się mię­dzy re­ga­łami: « Życie ludz­kie nie jest warte na­wet jed­nego wersu Bau­de­laire’a » (Jin­sei wa ichi­gyô no Bôdorêru ni mo shi­ka­nai), ma­wiał.

Olśniewająca gra lalkarza

Akutagawa w wieku dwudzie­stu czte­rech lat na­rzucił się jako książę krót­kiej formy nar­racyj­nej. Ulu­biony uczeń Na­tsume Sôse­kie­go, był na­wet upa­trywany na zię­cia mi­strza. Jego opo­wia­dania zwane „hi­sto­rycz­nymi” — Rashômon, W gąsz­czu (Yabu no naka) itd. —, w których mie­sza zde­cydowanie nowocze­sny splin z « głosami, które pła­czą, głosami, które się śmieją » daw­nej Ja­po­nii, po­zostają jego naj­słyn­niej­szy­mi. To, co się w nich po­dzi­wia, to nie ści­słość hi­sto­ryka, lecz gro­teskowe lal­ki, mro­żące krew w żyłach ma­rio­netki jar­marcz­nego kuglarza, które każe tań­czyć na nie­widzial­nych ni­ciach dzięki « [swej] wy­staw­nej erudycji, [swej] prze­nikliwej wraż­liwo­ści, [swe­mu] wro­dzonemu zmysłowi dramatu »5Geo­r­ges Bon­neau, Hi­sto­ire de la lit­térature ja­po­na­ise con­tem­po­raine (1868-1938) (Hi­sto­ria współ­cze­snej literatury ja­poń­skiej (1868-1938)).:

« Cały świat
Za­mknięty w pudełku
Lalkarz »
(Yo no naka wa / Hako ni iretari / Ka­iraishi)

Chavanes, Edwige de, « Akutagawa Ryūnosuke (1892-1927) ». W: Ci­néma et lit­térature au Ja­pon : de l’ère Meiji à nos jours (Kino i literatura w Ja­po­nii: od ery Meiji po dzień dzi­siej­szy), pod red. Maxa Tes­sie­ra, Pa­ryż: Cen­tre G. Pom­pidou, se­ria « Ci­néma sin­gulier », 1986, s. 44-45.

Jean-Ja­cques Origas ko­men­tu­je: « Au­tor zdawał się wy­mykać: czyż nie za­ty­tu­łował zbio­rów opo­wia­dań Lalkarz [Kairaishi] i Ko­ro­wód cieni [Kagetôrô]? A jed­nak czytel­nik wy­czuwał jego obec­ność w każ­dym wier­szu ». Ten te­atr cieni osiąga szczyt w Ob­ra­zach pie­kiel­nych (Jigokuhen), gdzie ma­larz Yoshi­hi­de, aby do­koń­czyć swój fresk, przy­gląda się wła­snej córce płonącej żyw­cem na jego oczach, po czym się wie­sza. Al­bo­wiem sztuka do­sko­nała po­dobna jest do płomie­nia, który do­maga się żywego po­kar­mu. I Akutagawa uczyni punk­tem honoru, by stać się jej do­bro­wolną ofia­rą.

Jako męczennik sztuki

« Na­gle [lal­ka­rz] po­ja­wił się we wła­snej oso­bie, po­śród de­ko­racji rze­czywistego życia. I w utworach często roz­dzie­rających opisał […] ob­se­sje, które stop­niowo go na­chodziły i które miały go po­chłonąć. » W 1927 roku roz­pad jego ro­zumu pod na­po­rem choro­bliwych ob­se­sji, po­sęp­nych upodobań dyk­tuje jego ostat­nie ar­cy­dzie­ła: staje się szy­der­stwem w Kappie, halu­cyna­cją w Trybach (Haguruma), obłę­dem w Życiu pew­nego głupca (Aru ahô no is­shô). « Jestem prze­cież sy­nem sza­lonej ko­biety » — zwie­rza się w Li­ście do daw­nego przy­ja­ciela (Aru kyûyû e okuru shuki), na­pisanym w przeded­niu śmier­ci. I do­daje: « Może ro­ze­śmie­jesz się ze sprzecz­no­ści, w ja­kiej się znaj­duję — ja, który mimo mi­ło­ści do piękna na­tury po­stana­wiam się zgładzić. Lecz na­tura jest pięk­na, po­nie­waż od­bija się w moim ostat­nim spoj­rze­niu… » Ka­wabata Yasunari po­trafił wy­razić tra­gizm tego ostatecz­nego roz­żarze­nia: « Naj­czę­ściej choro­wity i osłabio­ny, [roz­pala się] w ostat­niej chwili, nim zga­śnie zupeł­nie. »6Ka­wabata Yasuna­ri, Ostat­nie spoj­rze­nie (Mat­sugo no me), nie­wy­dane po fran­cu­sku. Tak zgasł Syn Smo­ka, jako męczen­nik sztu­ki, z otwartą Bi­blią, przy dźwięku pa­dającego desz­czu. Shiga Na­oya, do­wie­dziaw­szy się o jego śmier­ci, wy­po­wie­dział te słowa o po­dziwu god­nej po­wścią­gliwo­ści: « Nie mógł po­stąpić ina­czej. »

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Akutagawa Ryûnosuke, atau keindahan pandangan terakhir

Di­ter­je­mah­kan dari ba­hasa Pran­cis

«Kege­li­sahan yang sa­mar. » (Bon’yari shita fu­an.) Ka­ta-kata ini, yang di­go­res­kan ter­ge­sa-gesa oleh Aku­ta­gawa Ryûno­suke1Ben­tuk yang di­to­lak:
Acu­ta­gawa Ryu­no­suc­he.
Aku­ta­gawa Ri­u­nos­ké.
Ako­u­ta­gawa Ryu­no­so­uké.
Ako­u­ta­ga­oua Ryo­u­no­so­uké.
Ako­u­ta­gava Ryo­u­no­so­u­ke.
se­be­lum me­ne­lan ra­cun pada fa­jar tang­gal 24 Juli 1927, ba­gai­kan kunci bagi se­lu­ruh tu­lis­an­nya. Usi­a­nya tiga pu­luh lima ta­hun. Ia me­ning­gal­kan se­ki­tar se­ra­tus lima pu­luh ce­rita pen­dek di mana « ke­me­gahan seni dan pen­de­ri­taan ke­ber­a­daan ber­se­kong­kol un­tuk mem­beri kar­ya­nya aura yang tak ter­tiru »2Zhao Yu­ji­ao, da­lam ter­je­mah­an­nya atas Ras­hômon: pi­lihan ce­rita pen­dek Aku­ta­gawa Ryûno­suke (罗生门:芥川龙之介短篇小说选), Kun­ming: Pe­ner­bit Rak­yat Yun­nan, 2015. Di­ter­je­mah­kan dari ba­hasa Ti­ong­hoa oleh saya sen­di­ri. — serta ke­gem­paran se­buah Je­pang yang se­cara sa­mar me­ra­sa­kan, da­lam ke­ma­tian ini, ber­a­khir­nya su­atu za­man.

Di dalam rumah Hades

Ba­nyak orang Je­pang ter­pel­a­jar, di masa muda me­re­ka, te­lah me­le­wati su­atu pe­ri­ode yang sa­ngat di­tan­dai oleh pe­nu­lis yang se­cara di­am-diam in­te­lek­tual ini, yang di­war­nai ir­oni yang acuh tak acuh, na­mun yang, di ba­lik pe­nam­pilan yang san­tai, tak se­pe­nuh­nya me­nyem­bu­nyi­kan se­su­atu yang gu­gup, ge­li­sah, tak ya­kin di­ri, se­rupa de­ngan para wa­nita peng­hi­bur ter­hor­mat yang se­nyum ra­mah­nya tak mampu me­nu­tupi ke­gun­da­han yang me­rem­bes di lu­buk hati me­reka dan yang, pada su­atu sa­at, me­nyem­bur ke per­mu­kaan ke­ber­a­daan un­tuk me­neng­ge­lam­kan­nya. Ma­ka, se­jak bu­nuh di­r­i­nya yang pe­nuh te­ka-te­ki, jiwa Aku­ta­gawa meng­han­tui kha­za­nah sas­tra Je­pang. Endô Shûsaku me­nu­tur­kan mimpi yang te­rus mem­ba­yang ini:

« Aku ber­ada di se­buah ru­angan ge­lap, ber­ha­dapan de­ngan Aku­ta­gawa Ryûno­su­ke. Ia ber­diri di ha­dap­anku tanpa ber­u­cap se­pa­tah kata pun, ke­pa­la­nya ter­tun­duk dan le­ng­an­nya ber­si­lang di atas ki­mo­no­nya yang lu­suh ber­warna ke­la­bu. Ia bang­kit de­ngan ti­ba-ti­ba, me­nying­kap ti­rai bambu di be­la­kang­nya dan ma­suk ke ru­angan se­be­lah. Aku tahu bahwa itu ada­lah du­nia orang ma­ti. […] Saat itu­lah aku ter­ba­ngun. Meng­apa ge­rangan aku be­gitu se­ring ber­mimpi yang be­gitu mu­r­am? Di si­si­ku, is­triku ter­ti­dur de­ngan da­mai. »

En­dô, Shûsa­ku, Une femme nom­mée Shizu : no­u­vel­les (Se­o­rang pe­rem­puan ber­nama Shi­zu: ce­ri­ta-ce­rita pen­dek), di­terj. dari ba­hasa Je­pang oleh Minh Ngu­yen-Mor­d­vi­noff, Pa­ris : De­noël, koll. « Em­p­re­inte », 1997.

Ba­gai­mana mung­kin ti­dak ter­i­ngat akan Iliad, tat­kala Akhil­les me­li­hat da­lam ti­dur­nya ba­yangan Pat­rok­los dan meng­u­lu­r­kan le­ngan un­tuk me­reng­kuh­nya, si­a-sia: « Jiwa itu te­lah le­nyap ke ba­wah ta­nah, ba­gai­kan asap […] / Adu­hai! jadi ada ju­ga, bah­kan di da­lam ru­mah Ha­des, / se­buah ji­wa, atau ba­rang­kali se­buah ba­yangan »? De­mi­ki­an­lah Aku­ta­gawa kem­ba­li, ba­yangan yang ak­rab, da­lam ing­atan se­buah bangsa yang me­no­lak mem­bi­ar­kan­nya le­nyap se­u­tuh­nya di da­lam ru­mah Ha­des.

Di bawah lambang Naga

« Aku­ta­gawa di­beri nama Ryûno­su­ke, “Putra Na­ga”, ka­rena ia la­hir pada tang­gal 1 Ma­ret 1892 pada jam Na­ga, hari Na­ga, bu­lan Naga di ta­hun Na­ga. »3Ric­hard Col­las­se, Dic­ti­on­na­ire amo­u­r­eux du Ja­pon (Ka­mus cinta Je­pang), en­tri « Aku­ta­gawa Ryūno­suke ». Ke­gi­laan ibu­nya, ke­tika usi­a­nya baru be­be­rapa bu­lan, jus­tru me­wa­ris­kan ke­pa­da­nya ke­nge­rian akan ke­tu­runan yang ter­ku­tuk. Anak itu di­a­suh oleh ke­lu­arga dari pi­hak ibu, se­buah ga­ris ke­tu­runan tua para abdi kes­ho­gu­nan, yang mem­be­sar­kan­nya de­ngan kar­ya-karya kla­sik Ti­ong­kok dan Je­pang. Ben­turan an­tara Ti­mur tra­di­si­o­nal ini de­ngan Ba­rat kon­tem­po­rer — Mérimée, Ana­tole Fran­ce, Poe, dan la­in-lain — men­ja­di­kan­nya « [se­o­rang] ma­nu­sia yang ter­ko­yak, ter­be­lah, ter­ca­bik; [se­o­rang] ma­nu­sia ganda dan pe­nuh per­ten­tangan »4Claude Roy, da­lam kata peng­an­tar­nya un­tuk Ras­hômon et aut­res con­tes (Ras­hômon dan ki­sah-ki­sah la­in­nya).. Ke­su­karan un­tuk meng­ada ini, yang la­zim bagi ge­ne­ra­si­nya, akan di­per­je­las dan di­per­be­sar oleh ce­ri­ta-ce­ri­ta­nya hingga men­jadi se­ma­cam ob­se­si. Na­mun, dari se­mua pe­nu­lis Je­pang, ti­ada yang le­bih siap dari Aku­ta­gawa un­tuk men­cari per­lin­dungan da­lam se­ni. Ia me­lu­kis­kan di­r­i­nya se­ba­gai se­o­rang pem­ba­ca, ber­teng­ger di atas tangga se­buah toko bu­ku, me­na­tap dari ke­ting­gian itu ke­ker­dilan para pen­jual dan pem­beli yang si­buk hi­lir mu­dik di an­tara rak-rak: « Ke­hi­dupan ma­nu­sia tak se­pa­dan bah­kan de­ngan satu ba­ris Ba­u­de­la­ire » (Jin­sei wa ic­higyô no Bôdor­êru ni mo shi­ka­nai), ka­ta­nya.

Permainan sang dalang yang memesona

Aku­ta­gawa te­lah me­ngu­kuh­kan di­r­i­nya pada usia dua pu­luh em­pat ta­hun se­ba­gai pa­nge­ran ce­rita pen­dek. Mu­rid ke­sa­yangan Nat­sume Sôse­ki, ia bah­kan sem­pat di­ja­jaki se­ba­gai ca­lon me­nantu sang ma­ha­gu­ru. Ce­ri­ta-ce­ri­ta­nya yang di­se­but « his­to­ris » — Rashômon, Di da­lam se­mak (Yabu no naka), dan la­in-lain —, tem­pat ia me­ma­dukan ke­pi­luan yang te­gas mo­dern de­ngan « [su­a­ra-su­a­ra] yang me­na­ngis, [su­a­ra-su­a­ra] yang ter­tawa » dari Je­pang tua, te­tap­lah yang pa­ling ter­masy­hur. Yang di­ka­gumi di sana bu­kan­lah ke­te­patan se­o­rang se­ja­ra­wan, me­la­in­kan bo­ne­ka-bo­neka le­lu­con, ma­ri­o­net-ma­ri­o­net men­ce­kam sang pe­su­lap ke­li­ling, yang ia buat me­nari di ujung be­nang-be­nang tak ka­sat mata oleh « [ke­pa­kar­an]nya yang me­gah, [ke­pe­ka­an]nya yang ter­a­mat ta­jam, [na­lu­r­i]nya yang ba­waan akan drama »5Ge­o­r­ges Bon­ne­au, His­to­ire de la lit­téra­ture ja­po­naise con­tem­po­raine (1868-1938) (Se­ja­rah sas­tra Je­pang kon­tem­po­rer (1868-1938)).:

« Se­lu­ruh du­nia
di­ma­suk­kan ke da­lam ko­tak
sang da­lang bo­neka »
(Yo no naka wa / Hako ni ir­e­tari / Ka­iraishi)

Cha­va­nes, Edwige de, « Aku­ta­gawa Ryūno­suke (1892-1927) ». Da­lam Cinéma et lit­téra­ture au Ja­pon : de l’ère Me­iji à nos jo­urs (Si­nema dan sas­tra di Je­pang: dari era Me­iji hingga masa kini), di ba­wah re­daksi Max Tes­si­er, Pa­ris : Cen­tre G. Pom­pi­dou, koll. « Cinéma sing­u­l­ier », 1986, hlm. 44-45.

Je­an-Jac­ques Or­i­gas meng­o­men­ta­ri: « Sang pe­nga­rang se­a­kan meng­e­lak: bu­kan­kah ia me­na­mai kum­pul­an-kum­pulan ce­ri­ta­nya Sang da­lang bo­neka [Kairaishi] dan Ko­midi pu­tar ba­yang-ba­yang [Kagetôrô]? Na­mun de­mi­ki­an, pem­baca me­nang­kap ke­ha­dir­an­nya di se­tiap ba­ris ». Te­a­ter ba­yangan ini men­ca­pai pun­cak­nya da­lam So­sok-so­sok ne­raka (Jigokuhen), tem­pat pe­lu­kis Yos­hi­hidé, demi me­ram­pung­kan fres­ko­nya, me­nyak­si­kan put­ri­nya sen­diri ter­ba­kar hi­dup-hi­dup di de­pan ma­ta­nya, lalu meng­gan­tung di­ri. Se­bab seni yang sem­purna se­rupa de­ngan nyala api yang me­nun­tut san­tapan yang hi­dup. Dan Aku­ta­gawa akan men­jun­jung ke­hor­matan un­tuk men­ja­di­kan di­r­i­nya kor­ban­nya yang su­ka­re­la.

Sebagai martir seni

« Ti­ba-tiba [sang da­lang bo­ne­ka] mun­cul da­lam wu­jud­nya sen­di­ri, di te­ngah pang­gung ke­hi­dupan nya­ta. Dan, da­lam kar­ya-karya yang ke­rap me­mi­l­u­kan, ia me­lu­kis­kan […] ob­se­si-ob­sesi yang, se­di­kit demi se­di­kit, men­de­kap­nya dan yang akhir­nya me­reng­gut­nya. » Pada ta­hun 1927, lu­r­uh­nya akal bu­di­nya di ba­wah ob­se­si-ob­sesi yang mu­r­am, ke­su­ka­ci­taan yang ke­lam, men­dik­te­kan ma­ha­kar­ya-ma­ha­karya ter­a­khir­nya: ia men­jelma ce­mooh da­lam Kappa, ha­lus­i­nasi da­lam Roda gigi (Haguruma), ke­gi­laan da­lam Hi­dup se­o­rang du­ngu (Aru ahô no is­shô). « Ba­gai­man­a­pun, aku ada­lah putra se­o­rang pe­rem­puan gila », tu­tur­nya da­lam Su­rat ke­pada se­o­rang sa­ha­bat lama (Aru kyûyû e okuru shuki), yang di­tu­lis pada ma­lam men­je­lang ke­ma­ti­an­nya. Dan ia me­nam­bah­kan: « Ba­rang­kali eng­kau akan me­ner­ta­wa­kan per­ten­tangan yang ku­a­la­mi, aku yang, se­raya men­cin­tai ke­in­dahan alam, me­mu­tus­kan un­tuk meng­a­khiri hi­dupku sen­di­ri. Na­mun alam itu in­dah ka­rena ia ter­pan­tul da­lam pan­dangan ter­a­khir­ku… » Ka­wa­bata Ya­su­nari mampu meng­ung­kap­kan ke­t­ra­gi­san pi­jar ter­a­khir ini: « Ke­rap kali sa­kit-sa­kitan dan le­mah, [ia] me­nyala ber­ko­bar pada saat ter­a­khir se­be­lum pa­dam sama se­ka­li. »6Ka­wa­bata Ya­su­na­ri, Pan­dangan ter­a­khir (Mat­sugo no me), be­lum di­ter­bit­kan da­lam ba­hasa Pran­cis. De­mi­ki­an­lah Putra Naga itu pa­dam, se­ba­gai mar­tir se­ni, de­ngan In­jil ter­bu­ka, di ba­wah bu­nyi hu­jan yang tu­run. Shiga Na­o­ya, tat­kala men­de­ngar ke­ma­ti­an­nya, meng­u­cap­kan ung­kapan yang pe­nuh ke­ter­ken­da­lian me­nga­gum­kan: « Ia tak mung­kin ber­buat la­in. »

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Akutagawa Ryûnosuke, of de schoonheid van de laatste blik

Ver­taald uit het Frans

«Een vage on­rust. » (Bon’y­ari shita fu­an.) Deze woor­den, haas­tig neer­ge­schre­ven door Ak­ut­a­gawa Ryû­no­suke1Ver­wor­pen vor­men:
Acu­ta­gawa Ryu­no­su­che.
Ak­ut­a­gawa Ri­unos­ké.
Akouta­gawa Ryu­no­sou­ké.
Akouta­ga­oua Ry­ou­no­sou­ké.
Akouta­gava Ry­ou­no­sou­ke.
voor­dat hij bij het och­tend­glo­ren van 24 juli 1927 het gif in­nam, zijn als de sleu­tel tot al zijn ge­schrif­ten. Hij was vijf­en­der­tig jaar oud. Hij liet zo’n hon­derd­vijf­tig no­vel­len na waarin « de pracht van de kunst en de kwel­lin­gen van het be­staan sa­men­span­nen om zijn werk een on­na­volg­bare aura te ver­le­nen »2Zhao Yu­jiao, in haar ver­ta­ling van Ras­hô­mon: keuze uit de no­vel­len van Ak­ut­a­gawa Ryû­no­suke (罗生门:芥川龙之介短篇小说选), Kun­ming: Yun­nan Volks­uit­ge­ve­rij, 2015. Vert. uit het Chi­nees door mij­zelf. — en de ver­bijs­te­ring van een Ja­pan dat in deze dood duis­ter het einde van een tijd­perk voor­voel­de.

In het huis van Hades

Veel ont­wik­kelde Ja­pan­ners heb­ben in hun jeugd een pe­ri­ode door­ge­maakt die sterk ge­te­kend was door deze dis­creet in­tel­lec­tu­ele schrij­ver, door­trok­ken van een zor­ge­loze iro­nie, maar die, on­der een non­cha­lant ui­ter­lijk, slecht iets ner­veus, iets on­rus­tigs, iets on­ze­kers weet te ver­ber­gen, ge­lijk aan die cour­ti­sa­nes wier in­ne­mende glim­lach er niet in slaagt het on­be­ha­gen te ver­hul­len dat in hun bin­nen­ste op­welt en dat, op een ge­ge­ven ogen­blik, aan de op­per­vlakte van het be­staan op­bor­relt om het te over­spoe­len. Zo waart, sinds zijn raad­sel­ach­tige zelf­moord, de ziel van Ak­ut­a­gawa rond in de Ja­panse let­te­ren. Endô Shûsaku ver­haalt deze ob­se­de­rende droom:

« Ik be­vond mij in een don­kere ka­mer, te­gen­over Ak­ut­a­gawa Ryû­no­su­ke. Hij stond voor mij zon­der een woord te zeg­gen, het hoofd ge­bo­gen en de ar­men ge­kruist over zijn ver­sle­ten ki­mono van grijze kleur. Hij stond plot­se­ling op, schoof het bam­boe­gor­dijn ach­ter zich op­zij en be­trad de aan­gren­zende ka­mer. Ik wist dat het het rijk der do­den was. […] Toen werd ik wak­ker. Waarom toch had ik zo dik­wijls zulke mor­bide dro­men? Naast mij sliep mijn echt­ge­note vre­dig. »

Endô, Shûsaku, Une femme nom­mée Shizu : nou­vel­les (Een vrouw ge­naamd Shi­zu: no­vel­len), vert. uit het Ja­pans door Minh Nguy­en-Mord­vi­noff, Pa­rijs: Deno­ël, reeks « Em­preinte », 1997.

Hoe hier niet aan de Ilias te den­ken, wan­neer Achil­les in een droom de schim van Pa­tro­klos ziet en de ar­men uit­strekt om haar te grij­pen, te­ver­geefs: « De ziel was on­der de aarde ver­dwe­nen, ge­lijk een rook […] / He­laas! er is dus, zelfs in het huis van Ha­des, / Een ziel, of an­ders een schim »? Zo keert Ak­ut­a­gawa te­rug, ver­trouwde schim, in de her­in­ne­ring van een volk dat wei­gert hem ge­heel en al in het huis van Ha­des te la­ten ver­dwij­nen.

In het teken van de Draak

« Ak­ut­a­gawa kreeg de voor­naam Ryû­no­su­ke, “Zoon van de Draak”, om­dat hij ge­bo­ren was op 1 maart 1892, op het uur van de Draak, op de dag van de Draak, in de maand van de Draak van het jaar van de Draak. »3Ri­chard Col­las­se, Dic­ti­on­naire amou­reux du Ja­pon (Lief­des­woor­den­boek van Ja­pan), lemma « Ak­ut­a­gawa Ryū­no­suke ». De waan­zin van zijn moe­der, wan­neer hij pas en­kele maan­den oud is, laat hem veel­eer de schrik van een ver­vloekte er­fe­lijk­heid na. Het kind wordt op­ge­no­men door de fa­mi­lie van moe­ders­zij­de, een oud ge­slacht van die­na­ren van het sho­gu­naat, dat hem voedt met de Chi­nese en Ja­panse klas­sie­ken. De bot­sing van dit tra­di­ti­o­nele Oos­ten met het he­den­daagse Wes­ten — Mé­ri­mée, Ana­tole Fran­ce, Poe, enz. — maakt van hem « [een] ver­scheurd, ver­deeld, uit­een­ge­re­ten mens; [een] dub­bele en te­gen­strij­dige mens »4Claude Roy, in zijn voor­woord bij Ras­hô­mon et au­tres con­tes (Ras­hô­mon en an­dere ver­ha­len).. Dit on­ge­mak van het be­staan, ken­mer­kend voor zijn ge­ne­ra­tie, zul­len zijn no­vel­len pre­ci­se­ren en ver­ster­ken tot een soort ob­ses­sie. Toch was van alle Ja­panse schrij­vers nie­mand be­ter ge­neigd dan Ak­ut­a­gawa om zijn toe­vlucht te zoe­ken in de kunst. Hij be­schreef zichzelf als een le­zer, ge­ze­ten op de lad­der van een boek­han­del, van daar­bo­ven neer­kij­kend op de klein­heid van de ver­ko­pers en klan­ten die tus­sen de rek­ken in de weer wa­ren: « Het men­se­lijk le­ven is nog geen en­kele re­gel van Bau­de­laire waard » (Jin­sei wa ichi­gyô no Bô­dorêru ni mo shi­ka­nai), zei hij.

Het verblindende spel van de poppenspeler

Ak­ut­a­gawa had zich op vier­en­twin­tig­ja­rige leef­tijd doen gel­den als de vorst van het korte ver­haal. Als lie­ve­lings­leer­ling van Nat­sume Sô­seki was hij zelfs be­oogd als schoon­zoon van de mees­ter. Zijn zo­ge­he­ten « his­to­ri­sche » no­vel­len — Rashômon, In het struik­ge­was (Yabu no naka), enz. —, waarin hij een uit­ge­spro­ken mo­derne spleen ver­mengt met « de stem­men die we­nen, de stem­men die la­chen » van het oude Ja­pan, blij­ven zijn be­roemd­ste. Wat men daarin be­won­dert, is niet de nauw­keu­rig­heid van de his­to­ri­cus, maar de bur­leske pop­pen, de hui­ve­ring­wek­kende ma­ri­o­net­ten van de ker­mis­klant, die hij aan on­zicht­bare dra­den laat dan­sen door « [zijn] weel­de­rige eru­di­tie, [zijn] over­scherpe ge­voe­lig­heid, [zijn] aan­ge­bo­ren ge­voel voor het drama »5Ge­or­ges Bon­neau, His­toire de la lit­té­ra­ture ja­po­n­aise con­tem­po­raine (1868-1938) (Ge­schie­de­nis van de he­den­daagse Ja­panse li­te­ra­tuur (1868-1938)).:

« De hele we­reld
In een doos ge­stopt
De pop­pen­spe­ler »
(Yo no naka wa / Hako ni ire­tari / Ka­i­raishi)

Cha­va­nes, Ed­wige de, « Ak­ut­a­gawa Ryū­no­suke (1892-1927) ». In Ci­néma et lit­té­ra­ture au Ja­pon : de l’ère Meiji à nos jours (Film en li­te­ra­tuur in Ja­pan: van het Meij­i-tijd­perk tot he­den), on­der red. van Max Tes­sier, Pa­rijs: Cen­tre G. Pompi­dou, reeks « Ci­néma sin­gu­lier », 1986, p. 44-45.

Je­an-Jacques Ori­gas merkt op: « De au­teur leek zich te ont­trek­ken: had hij niet no­vel­len­bun­dels ge­ti­teld De pop­pen­spe­ler [Kairaishi] en Schimmenmolen [Kagetôrô]? En toch be­speurde de le­zer zijn aan­we­zig­heid in elke re­gel ». Dit schim­men­spel be­reikt zijn hoog­te­punt in Helse fi­gu­ren (Jigokuhen), waarin de schil­der Yo­s­hi­hi­dé, om zijn fresco te vol­tooi­en, zijn ei­gen doch­ter le­vend voor zijn ogen ziet ver­bran­den en zich ver­vol­gens op­hangt. De vol­maakte kunst is im­mers ver­want aan de vlam die le­vend voed­sel ver­eist. En Ak­ut­a­gawa zal er een ere­zaak van ma­ken zich er tot vrij­wil­lig slacht­of­fer van te ma­ken.

Als martelaar van de kunst

« Plot­se­ling ver­scheen [de pop­pen­spe­ler] in ei­gen per­soon, te­mid­den van de de­cors van het wer­ke­lijke le­ven. En in vaak hart­ver­scheu­rende wer­ken be­schreef hij […] de ob­ses­sies die hem gaan­de­weg over­vie­len en die hem zou­den mee­sle­pen. » In 1927 dic­teert de ont­bin­ding van zijn ver­stand on­der mor­bide ob­ses­sies en som­bere ver­lus­ti­gin­gen zijn laat­ste mees­ter­wer­ken: zij wordt ge­grijns in Kappa, hal­lu­ci­na­tie in Raderwerk (Haguruma), waan­zin in Het le­ven van een dwaas (Aru ahô no is­shô). « Ik ben im­mers de zoon van een krank­zin­nige », be­kent hij in de Brief aan een oude vriend (Aru ky­ûyû e ok­uru shuki), ge­schre­ven aan de voor­avond van zijn dood. En hij voegt er­aan toe: « Mis­schien zul je la­chen om de te­gen­strij­dig­heid waarin ik ver­keer, ik die, hoe­wel ik de schoon­heid van de na­tuur lief­heb, be­sluit mij van het le­ven te be­ro­ven. Maar de na­tuur is schoon om­dat zij zich weer­spie­gelt in mijn laat­ste blik… » Ka­wab­ata Yasunari wist het tra­gi­sche van deze laat­ste gloed te ver­woor­den: « Mee­stal zie­ke­lijk en ver­zwakt, ont­vlamt [hij] op het al­ler­laat­ste ogen­blik al­vo­rens ge­heel te do­ven. »6Ka­wab­ata Yasuna­ri, De laat­ste blik (Matsugo no me), niet in het Frans ver­sche­nen. Zo doofde de Zoon van de Draak, als mar­te­laar van de kunst, met de Bij­bel open­ge­sla­gen, bij het ge­luid van de val­lende re­gen. Shiga Na­oya, toen hij van zijn dood ver­nam, sprak deze woor­den van be­won­de­rens­waar­dige in­ge­to­gen­heid: « Hij kon niet an­ders. »

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Akutagawa Ryûnosuke, ovvero la bellezza dello sguardo estremo

Tradotto dal fran­cese

«Un vago tur­bamen­to. » (Bon’yari shita fuan.) Queste pa­role, ver­gate in fretta da Akutagawa Ryûnosuke1Forme rifiutate :
Acutagawa Ryunosuche.
Akutagawa Riunoské.
Akoutagawa Ryunosouké.
Akoutagaoua Ry­ounosouké.
Akoutagava Ry­ounosouke.
prima di as­sor­bire il veleno al­l’alba del 24 luglio 1927, sono come la chiave di tutti i suoi scrit­ti. Aveva tren­tacin­que an­ni. Si lasciava dietro un cen­tinaio e mezzo di rac­conti in cui « lo splen­dore del­l’arte e i tor­menti del­l’esis­tenza cos­pirano per con­ferire alla sua opera un’aura inimitabile »2Zhao Yujiao, nella sua traduzione di Ras­hômon : scelta di rac­conti di Akutagawa Ryûnosuke (罗生门:芥川龙之介短篇小说选), Kun­ming : Edizioni popolari dello Yun­nan, 2015. Trad. dal cinese a mia cura. — e lo sgomento di un Giap­pone che oscuramente pre­sen­tiva, in quella mor­te, la fine di un’epoca.

Nella dimora di Ade

Molti giap­ponesi colti hanno at­traver­sa­to, nella loro giovinez­za, un periodo for­temente segnato da questo scrit­tore di­scretamente in­tel­let­tuale, venato di un’ironia spen­siera­ta, ma che, sotto un’ap­parenza di­sin­vol­ta, cela a stento qual­cosa di ner­voso, di in­quieto, di mal­sicuro, simile a quelle cor­tigiane il cui sor­riso av­venente non riesce a velare il males­sere che af­fiora nel loro in­timo e che, a un certo momen­to, erompe alla super­ficie del­l’esis­tenza per som­mer­ger­la. Così, dopo il suo enig­ma­tico suicidio, l’anima di Akutagawa in­festa le let­tere giap­ponesi. Endô Shûsaku riferisce questo sogno os­ses­sivo :

« Mi trovavo in una stanza buia, di fronte ad Akutagawa Ryûnosuke. Se ne stava davanti a me senza dire una pa­rola, il capo chino e le brac­cia in­crociate sul suo kimono logoro di colore grigio. Si alzò di scat­to, scostò la tenda di bambù dietro di sé ed en­trò nella stanza at­tigua. Sapevo che si trat­tava del mondo dei mor­ti. […] Fu al­lora che mi svegliai. Per­ché mai facevo così di frequente sogni tanto mor­bosi ? Ac­canto a me, mia moglie dor­miva serenamen­te. »

En­dô, Shûsaku, Une femme nom­mée Shizu : nouvel­les (Una donna di nome Shizu : rac­conti), trad. dal giap­ponese di Minh Nguyen-Mord­vinoff, Pa­rigi : Denoël, coll. « Em­preinte », 1997.

Come non pen­sare all’Iliade, quando Achille vede in sogno l’om­bra di Pa­troclo e tende le brac­cia per af­fer­rar­la, in­vano : « L’anima era scom­parsa sot­toter­ra, come un fumo […] / Ahimè ! vi è dun­que, per­sino nella dimora di Ade, / Un’anima, o forse un’om­bra » ? Così ritorna Akutagawa, om­bra familiare, nella memoria di un popolo che rifiuta di lasciarlo scom­parire per in­tero nella dimora di Ade.

Sotto il segno del Drago

« Akutagawa fu chiamato Ryûnosuke, “Figlio del Drago”, poiché era nato il 1º marzo 1892 nel­l’ora del Drago, il giorno del Drago, il mese del Drago del­l’anno del Drago. »3Richard Col­las­se, Dic­tion­naire amoureux du Japon (Dizionario amoroso del Giap­pone), voce « Akutagawa Ryūnosuke ». La fol­lia della madre, quan­d’egli ha ap­pena pochi mesi, gli lascia in eredità piut­tosto il ter­rore di una di­scen­denza maledet­ta. Il bam­bino viene ac­colto dalla famiglia ma­ter­na, an­tico casato di ser­vitori dello shoguna­to, che lo nutre dei clas­sici cinesi e giap­ponesi. Lo scon­tro di questo Oriente tradizionale con l’Oc­cidente con­tem­poraneo — Mérimée, Ana­tole Fran­ce, Poe, ecc. — fa di lui « [un] uomo lacera­to, diviso, straziato ; [un] uomo dop­pio e con­trad­dit­torio »4Claude Roy, nella sua pre­fazione a Ras­hômon et autres con­tes (Ras­hômon e al­tri rac­conti).. Questa dif­ficoltà di es­sere, comune alla sua generazione, i suoi rac­conti la pre­ciseranno e l’am­plificheranno fino a una sorta di os­ses­sione. Ep­pure, di tutti gli scrit­tori giap­ponesi, nes­suno era meglio di­sposto di Akutagawa a trovare rifugio nel­l’ar­te. Si descriveva come un let­tore, ap­pol­la­iato sulla scala di una libreria, misurando dal­l’alto la pic­colezza dei com­messi e dei clienti af­fac­cen­dati tra gli scaf­fali : « La vita umana non vale nem­meno un verso di Baudelaire » (Jin­sei wa ichigyô no Bôdorêru ni mo shikanai), diceva.

L’abbagliante gioco del marionettista

Akutagawa si era im­posto a ven­tiquat­tro anni come il prin­cipe del rac­conto breve. Di­scepolo pre­diletto di Na­tsume Sôseki, era stato per­sino designato come genero del maes­tro. I suoi rac­conti detti « storici » — Rashômon, Nel folto (Yabu no naka), ecc. —, in cui mescola uno spleen risolutamente moderno « [al­le] voci che pian­gono, [al­le] voci che ridono » del vec­chio Giap­pone, res­tano i suoi più celebri. Ciò che vi si am­mira non è af­fatto l’esat­tezza dello storico, bensì le bam­bole bur­lesche, le marionette ag­ghiac­cianti del sal­tim­ban­co, che egli fa dan­zare al­l’es­tremità di fili in­visibili grazie alla « [sua] erudizione fas­tosa, [alla sua] sen­sibilità acutis­sima, [al suo] senso in­nato del dramma »5Geor­ges Bon­neau, His­toire de la lit­téra­ture japonaise con­tem­poraine (1868-1938) (Storia della let­tera­tura giap­ponese con­tem­poranea (1868-1938)). :

« Il mondo in­tero
Messo in una sca­tola
Il burat­tinaio »
(Yo no naka wa / Hako ni iretari / Kairaishi)

Chavanes, Ed­wige de, « Akutagawa Ryūnosuke (1892-1927) ». In Cinéma et lit­téra­ture au Japon : de l’ère Meiji à nos jours (Cinema e let­tera­tura in Giap­pone : dal­l’era Meiji ai giorni nos­tri), a cura di Max Tes­sier, Pa­rigi : Cen­tre G. Pom­pidou, coll. « Cinéma sin­gulier », 1986, pp. 44-45.

Jean-Jac­ques Origas com­menta : « L’autore sem­brava sot­trarsi : non aveva forse in­titolato delle rac­colte di rac­conti Il burat­tinaio [Kairaishi] e Gios­tra d’om­bre [Kagetôrô] ? Ep­pure, il let­tore ne per­cepiva la pre­senza a ogni riga ». Questo tea­tro d’om­bre rag­giunge il suo cul­mine in Figure in­fer­nali (Jigokuhen), dove il pit­tore Yos­hihidé, per por­tare a ter­mine il suo af­fresco, con­tem­pla la propria figlia bruciare viva sotto i suoi oc­chi, per poi im­pic­car­si. È che l’arte com­piuta è af­fine alla fiamma che esige un alimento viven­te. E Akutagawa si farà un punto d’onore di ren­der­sene la vit­tima volon­taria.

Da martire dell’arte

« Im­prov­visamente [il burat­tina­io] ap­parve in per­sona, tra le scenografie della vita reale. E, in opere spesso strazian­ti, descrisse […] le os­ses­sioni che, a poco a poco, lo as­salirono e che dovevano por­tarlo via. » Nel 1927, la di­sgregazione della sua ragione sotto os­ses­sioni mor­bose, tetre delizie, detta i suoi ul­timi ca­polavori : si fa ghigno con Kappa, al­lucinazione con Ingranaggio (Haguruma), fol­lia con La vita di un idiota (Aru ahô no is­shô). « Sono, dopo tut­to, il figlio di una pazza », con­fida nella Let­tera a un vec­chio amico (Aru kyûyû e okuru shuki), redatta alla vigilia della sua mor­te. E ag­giunge : « Forse riderai della con­trad­dizione in cui mi trovo, io che, pur amando la bel­lezza della na­tura, decido di sop­primer­mi. Ma la na­tura è bella per­ché si riflette nel mio sguardo es­tremo… » Kawabata Yasunari seppe dire il tragico di questa in­can­descenza finale : « Il più delle volte mala­tic­cio e in­debolito, [egli] si in­fiamma al­l’ul­timo momento prima di spegnersi del tut­to. »6Kawabata Yasunari, Lo sguardo es­tremo (Ma­tsugo no me), inedito in fran­cese. Così si spense il Figlio del Drago, da mar­tire del­l’ar­te, la Bib­bia aper­ta, al suono della piog­gia che cadeva. Shiga Naoya, ap­pren­dendo la sua mor­te, ebbe questa for­mula di am­mirevole sobrietà : « Non poteva fare al­trimen­ti. »

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

आकुतागावा र्यूनोसुके, अथवा अंतिम दृष्टि का सौंदर्य

फ्रांसीसी से अनुवादित

«एक अस्पष्ट व्याकुलता। » (Bon’yari shita fuan.) ये शब्द, जो आकुतागावा र्यूनोसुके1अस्वीकृत रूप :
Acutagawa Ryunosuche.
Akutagawa Riunoské.
Akoutagawa Ryunosouké.
Akoutagaoua Ryounosouké.
Akoutagava Ryounosouke.
ने 24 जुलाई 1927 की भोर में विष ग्रहण करने से पूर्व जल्दबाज़ी में लिखे थे, उनकी समस्त रचनाओं की कुंजी के समान हैं। वे पैंतीस वर्ष के थे। वे अपने पीछे लगभग डेढ़ सौ कहानियाँ छोड़ गए, जिनमें « कला का वैभव और अस्तित्व की यातनाएँ मिलकर उनकी कृति को एक अनुपम आभा प्रदान करती हैं »2झाओ युजियाओ, आकुतागावा र्यूनोसुके की चुनी हुई कहानियाँ (罗生门:芥川龙之介短篇小说选) के अपने अनुवाद में, कुनमिंग : युन्नान जन प्रकाशन, 2015. चीनी से अनुवाद मेरा अपना। — और उस जापान का स्तब्ध विस्मय, जिसने इस मृत्यु में धुँधले रूप से एक युग के अंत का पूर्वाभास पाया।

हेडीज़ के घर में

अनेक शिक्षित जापानियों ने अपनी युवावस्था में एक ऐसा कालखंड बिताया है जिस पर इस विवेकशील बौद्धिक लेखक की गहरी छाप रही — एक ऐसा लेखक, जो लापरवाह विडंबना से रँगा हुआ है, किंतु जो अपने निश्चिंत बाह्य रूप के नीचे कुछ स्नायविक, कुछ बेचैन, कुछ अनिश्चित छिपाने में बुरी तरह असफल रहता है; ठीक उन गणिकाओं की भाँति जिनकी मोहक मुस्कान उस भीतर रिसती व्याकुलता को ढँक नहीं पाती, जो किसी क्षण अस्तित्व की सतह पर उछलकर उसे डुबो देती है। इसीलिए, अपनी रहस्यमय आत्महत्या के बाद से आकुतागावा की आत्मा जापानी साहित्य में मँडराती रही है। एंदो शूसाकु इस पीछा करते स्वप्न का वर्णन करते हैं :

« मैं एक अँधेरे कमरे में था, आकुतागावा र्यूनोसुके के सम्मुख। वे मेरे सामने बिना एक शब्द बोले खड़े थे, सिर झुकाए और अपने घिसे हुए धूसर किमोनो पर बाँहें बाँधे। वे अचानक उठे, अपने पीछे का बाँस का परदा हटाया और बगल के कमरे में प्रवेश कर गए। मुझे ज्ञात था कि वह मृतकों का लोक था। […] तभी मेरी नींद खुल गई। आख़िर क्यों मुझे इतने विकृत स्वप्न बार-बार आते थे? मेरे पास ही, मेरी पत्नी शांति से सो रही थी। »

एंदो, शूसाकु, शिज़ु नाम की एक स्त्री : कहानियाँ (Une femme nommée Shizu : nouvelles), जापानी से अनुवाद : मिन्ह न्गुयेन-मोर्दविनोफ़, पेरिस : देनोएल, संग्रह « Empreinte », 1997.

इलियड का स्मरण किए बिना कैसे रहा जाए, जब अकिलीज़ स्वप्न में पैत्रोक्लस की छाया देखता है और उसे थामने के लिए व्यर्थ ही बाँहें फैलाता है : « आत्मा धुएँ की भाँति धरती के नीचे विलीन हो गई थी […] / हाय! तो फिर हेडीज़ के घर में भी / एक आत्मा है, या फिर एक छाया »? इसी प्रकार आकुतागावा लौटते हैं, एक परिचित छाया की तरह, उस जाति की स्मृति में जो उन्हें समूचा हेडीज़ के घर में विलीन हो जाने देने से इनकार करती है।

ड्रैगन के चिह्न तले

« आकुतागावा का नाम र्यूनोसुके, अर्थात् “ड्रैगन का पुत्र”, इसलिए रखा गया क्योंकि उनका जन्म 1 मार्च 1892 को ड्रैगन के वर्ष के, ड्रैगन के मास के, ड्रैगन के दिन, ड्रैगन की घड़ी में हुआ था। »3रिशार कोलास, जापान का प्रेम-कोश (Dictionnaire amoureux du Japon), प्रविष्टि « Akutagawa Ryūnosuke ». किंतु जब वे कुछ ही मास के थे, तब उनकी माता के उन्माद ने उन्हें इसके बजाय एक अभिशप्त आनुवंशिकता का आतंक विरासत में दे दिया। बालक को उसके ननिहाल ने पाला — शोगुनत के सेवकों का एक पुराना वंश — जिसने उसे चीनी और जापानी क्लासिकों पर पोषित किया। इस पारंपरिक पूर्व का समकालीन पश्चिम से — मेरिमे, अनातोल फ़्रांस, पो, इत्यादि — टकराव उन्हें « एक विदीर्ण, विभाजित, चीरा हुआ मनुष्य; एक द्वैध और विरोधाभासी मनुष्य »4क्लोद रॉय, राशोमोन और अन्य कहानियाँ (Rashômon et autres contes) की अपनी भूमिका में. बना देता है। होने की यह कठिनाई, जो उनकी समूची पीढ़ी में साझी थी, उनकी कहानियों में और अधिक स्पष्ट तथा प्रवर्धित होकर एक प्रकार के भूत-प्रेत-सदृश आग्रह तक पहुँच जाती है। फिर भी, समस्त जापानी लेखकों में कोई भी आकुतागावा से अधिक कला में आश्रय पाने के लिए प्रवृत्त नहीं था। वे स्वयं को एक पाठक के रूप में चित्रित करते थे, किसी पुस्तक-विक्रेता की सीढ़ी पर चढ़ा हुआ, वहाँ ऊपर से अलमारियों के बीच व्यस्त विक्रेताओं और ग्राहकों की तुच्छता को निहारता हुआ : « मनुष्य का जीवन बोदलेयर की एक पंक्ति के भी बराबर नहीं » (Jinsei wa ichigyô no Bôdorêru ni mo shikanai), वे कहा करते थे।

कठपुतली नचाने वाले का चकाचौंध भरा खेल

आकुतागावा ने चौबीस वर्ष की आयु में ही स्वयं को लघु कथा के राजकुमार के रूप में प्रतिष्ठित कर लिया था। नात्सुमे सोसेकी के प्रिय शिष्य, उन्हें तो गुरु के दामाद के रूप में भी संभावित माना गया था। उनकी तथाकथित « ऐतिहासिक » कहानियाँ — राशोमोन, झाड़ी के भीतर (Yabu no naka), इत्यादि —, जिनमें वे एक नितांत आधुनिक विषाद को प्राचीन जापान की « रोती हुई आवाज़ों, हँसती हुई आवाज़ों » में मिला देते हैं, आज भी उनकी सर्वाधिक प्रसिद्ध रचनाएँ हैं। उनमें जिसकी सराहना की जाती है, वह इतिहासकार की यथार्थता नहीं, बल्कि वे विदूषकीय गुड़ियाँ हैं, मेले के तमाशगीर की वे सिहरन जगाने वाली कठपुतलियाँ, जिन्हें वे अपनी « वैभवशाली विद्वत्ता, अपनी अत्यंत तीक्ष्ण संवेदनशीलता, अपने सहज नाट्य-बोध »5जॉर्ज बोनो, समकालीन जापानी साहित्य का इतिहास (1868-1938) (Histoire de la littérature japonaise contemporaine (1868-1938)). के अदृश्य धागों के सिरे पर नचाते हैं :

« समूचा संसार
एक डिबिया में बंद
कठपुतली नचाने वाला »
(Yo no naka wa / Hako ni iretari / Kairaishi)

शावान, एदविज दे, « आकुतागावा र्यूनोसुके (1892-1927) » (« Akutagawa Ryūnosuke (1892-1927) »). जापान में सिनेमा और साहित्य : मेइजी युग से आज तक (Cinéma et littérature au Japon : de l’ère Meiji à nos jours) में, संपादन : मैक्स तेसिए, पेरिस : सेंत्र ज. पोंपिदू, संग्रह « Cinéma singulier », 1986, पृ. 44-45.

ज़ां-ज़ाक ओरिगास टिप्पणी करते हैं : « लेखक मानो स्वयं को छिपा रहा था : क्या उन्होंने अपने कहानी-संग्रहों के नाम कठपुतली नचाने वाला [Kairaishi] और छायाओं का चक्र [Kagetôrô] नहीं रखे थे? और फिर भी, पाठक प्रत्येक पंक्ति में उनकी उपस्थिति अनुभव करता था »। छायाओं का यह रंगमंच नरक-चित्र (Jigokuhen) में अपने चरम पर पहुँचता है, जहाँ चित्रकार योशिहिदे, अपने भित्तिचित्र को पूर्ण करने के लिए, अपनी ही पुत्री को अपनी आँखों के सामने जीवित जलते हुए देखता है, और फिर स्वयं को फाँसी लगा लेता है। कारण यह कि परिपूर्ण कला उस ज्वाला के समान है जो जीवित आहार की माँग करती है। और आकुतागावा उसकी स्वैच्छिक बलि बनने में ही अपनी प्रतिष्ठा मानेंगे।

कला के हुतात्मा के रूप में

« अचानक [कठपुतली नचाने वाला] स्वयं प्रकट हो गया, वास्तविक जीवन के दृश्य-पटों के बीच। और, प्रायः हृदय-विदारक कृतियों में, उसने […] उन आवेशों का वर्णन किया जिन्होंने धीरे-धीरे उस पर आक्रमण किया और जो अंततः उसे ले डूबने वाले थे। » 1927 में, विकृत आवेशों और उदास आत्मरतियों के नीचे उनकी विवेक-बुद्धि का विघटन उनकी अंतिम उत्कृष्ट कृतियों को लिखवाता है : वह कप्पा में उपहास बन जाता है, गियर (Haguruma) में मतिभ्रम, एक मूर्ख का जीवन (Aru ahô no isshô) में उन्माद। « आख़िरकार, मैं एक पागल स्त्री का पुत्र हूँ », वे अपनी मृत्यु की पूर्वसंध्या पर लिखे गए एक पुराने मित्र के नाम पत्र (Aru kyûyû e okuru shuki) में स्वीकार करते हैं। और आगे जोड़ते हैं : « संभवतः तुम मेरे इस विरोधाभास पर हँसोगे कि मैं, जो प्रकृति के सौंदर्य से प्रेम करता हूँ, फिर भी स्वयं को समाप्त करने का निश्चय करता हूँ। किंतु प्रकृति इसलिए सुंदर है क्योंकि वह मेरी अंतिम दृष्टि में प्रतिबिंबित होती है… » कावाबाता यासुनारी ने इस अंतिम प्रज्वलन की त्रासदी को कहना जाना : « प्रायः रुग्ण और क्षीण, [वह] पूर्णतः बुझ जाने से ठीक पहले के क्षण में भड़क उठता है। »6कावाबाता यासुनारी, अंतिम दृष्टि (Matsugo no me), फ़्रांसीसी में अप्रकाशित. इस प्रकार ड्रैगन का पुत्र बुझ गया, कला के हुतात्मा के रूप में, बाइबिल खुली हुई, गिरती वर्षा की ध्वनि के बीच। शिगा नाओया ने, उनकी मृत्यु का समाचार पाकर, अत्यंत संयत यह वाक्य कहा : « वे अन्यथा कर ही नहीं सकते थे। »

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Akutagawa Ryûnosuke, ou a beleza do olhar último

Tra­du­zido do fran­cês

«Uma vaga in­qui­e­ta­ção. » (Bon’yari shita fu­an.) Es­tas pa­la­vras, tra­ça­das à pressa por Aku­ta­gawa Ryû­no­suke1For­mas re­jei­ta­das:
Acu­ta­gawa Ryu­no­su­che.
Aku­ta­gawa Riu­nos­ké.
Akou­ta­gawa Ryu­no­sou­ké.
Akou­ta­ga­oua Ryou­no­sou­ké.
Akou­ta­gava Ryou­no­sou­ke.
an­tes de ab­sor­ver o ve­neno na ma­dru­gada de 24 de ju­lho de 1927, são como a chave de to­dos os seus es­cri­tos. Ti­nha trinta e cinco anos. Dei­xava atrás de si cerca de cento e cin­quenta no­ve­las onde « o es­plen­dor da arte e os tor­men­tos da exis­tên­cia cons­pi­ram para dar à sua obra uma aura ini­mi­tá­vel »2Zhao Yu­ji­ao, na sua tra­du­ção de Rashô­mon: es­co­lha de no­ve­las de Aku­ta­gawa Ryû­no­suke (罗生门:芥川龙之介短篇小说选), Kun­ming: Edi­ções Po­pu­la­res do Yun­nan, 2015. Trad. do chi­nês por mim. — e o es­tu­por de um Ja­pão que pres­sen­tia obs­cu­ra­men­te, nessa mor­te, o fim de uma épo­ca.

Na casa de Hades

Mui­tos ja­po­ne­ses cul­tos atra­ves­sa­ram, na ju­ven­tu­de, um pe­ríodo for­te­mente mar­cado por este es­cri­tor dis­cre­ta­mente in­te­lec­tu­al, tin­gido de uma iro­nia des­pre­o­cu­pa­da, mas que, sob apa­rên­cias de­sen­vol­tas, mal es­conde algo de ner­vo­so, de in­qui­e­to, de mal as­se­gu­ra­do, se­me­lhante àque­las cor­te­sãs cujo sor­riso afá­vel não con­se­gue ve­lar o mal-es­tar que brota no seu ín­timo e que, a dado mo­men­to, jorra à su­per­fí­cie da exis­tên­cia para a sub­mer­gir. As­sim, desde o seu sui­cí­dio enig­má­ti­co, a alma de Aku­ta­gawa as­som­bra as le­tras ja­po­ne­sas. Endô Shû­saku re­lata este so­nho ob­ses­si­vo:

« Eu es­tava numa sala es­cu­ra, di­ante de Aku­ta­gawa Ryû­no­su­ke. Ele man­ti­nha-se di­ante de mim sem di­zer uma pa­la­vra, a ca­beça baixa e os bra­ços cru­za­dos so­bre o seu qui­mono puído de cor cin­zen­ta. Er­gueu-se brus­ca­men­te, afas­tou o es­tore de bambu atrás de si e en­trou na sala vi­zi­nha. Eu sa­bia que se tra­tava do mundo dos mor­tos. […] Foi en­tão que acor­dei. Por­que te­ria eu tão fre­quen­te­mente so­nhos tão mór­bi­dos? A meu la­do, a mi­nha es­posa dor­mia se­re­na­men­te. »

Endô, Shû­sa­ku, Une femme nom­mée Shizu : nou­vel­les (Uma mu­lher cha­mada Shi­zu: no­ve­las), trad. do ja­po­nês por Minh Nguyen-Mord­vi­noff, Pa­ris: De­noël, col. « Em­preinte », 1997.

Como não pen­sar na Ilíada, quando Aqui­les vê em so­nho a som­bra de Pá­tro­clo e es­tende os bra­ços para a agar­rar, em vão: « A alma de­sa­pa­re­cera sob a ter­ra, qual fumo […] / Ai! há pois, mesmo na casa de Ha­des, / Uma al­ma, ou en­tão uma som­bra »? As­sim re­gressa Aku­ta­gawa, som­bra fa­mi­li­ar, à me­mó­ria de um povo que se re­cusa a dei­xá-lo de­sa­pa­re­cer por in­teiro na casa de Ha­des.

Sob o signo do Dragão

« Aku­ta­gawa foi cha­mado Ryû­no­su­ke, “Fi­lho do Dra­gão”, pois nas­cera a 1 de março de 1892 à hora do Dra­gão, no dia do Dra­gão, no mês do Dra­gão do ano do Dra­gão. »3Ri­chard Col­las­se, Dic­ti­on­naire amou­reux du Ja­pon (Di­ci­o­ná­rio apai­xo­nado do Ja­pão), en­trada « Aku­ta­gawa Ryū­no­suke ». A de­mên­cia da sua mãe, quando ele tem ape­nas al­guns me­ses, le­ga-lhe an­tes o ter­ror de uma he­re­di­ta­ri­e­dade mal­di­ta. A cri­ança é aco­lhida pela fa­mí­lia ma­ter­na, an­tiga li­nha­gem de ser­vi­do­res do xo­gu­na­to, que o nu­tre com os clás­si­cos chi­ne­ses e ja­po­ne­ses. A co­li­são deste Ori­ente tra­di­ci­o­nal com o Oci­dente con­tem­po­râ­neo — Mé­ri­mée, Ana­tole Fran­ce, Poe, etc. — faz dele « [um] ho­mem di­la­ce­ra­do, di­vi­di­do, es­quar­te­ja­do; [um] ho­mem du­plo e con­tra­di­tó­rio »4Claude Roy, no seu pre­fá­cio a Rashô­mon et au­tres con­tes (Rashô­mon e ou­tros con­tos).. Esta di­fi­cul­dade de ser, co­mum à sua ge­ra­ção, as suas no­ve­las hão de pre­ci­sá-la e am­pli­fi­cá-la até uma es­pé­cie de ob­ses­são. Con­tu­do, de to­dos os es­cri­to­res ja­po­ne­ses, ne­nhum es­tava me­lhor dis­posto do que Aku­ta­gawa para en­con­trar re­fú­gio na ar­te. Des­cre­vi­a-se como lei­tor, em­po­lei­rado no es­ca­dote de uma li­vra­ria, me­dindo lá do alto a pe­que­nez dos ven­de­do­res e dos cli­en­tes que se aza­fa­ma­vam por en­tre as pra­te­lei­ras: « A vida hu­mana não vale se­quer uma li­nha de Bau­de­laire » (Jin­sei wa ichigyô no Bô­do­rêru ni mo shi­ka­nai), di­zia.

O deslumbrante jogo do titeriteiro

Aku­ta­gawa im­pu­se­ra-se aos vinte e qua­tro anos como o prín­cipe da nar­ra­tiva bre­ve. Dis­cí­pulo pre­di­leto de Nat­sume Sô­se­ki, fora até apon­tado como genro do mes­tre. As suas no­ve­las di­tas « his­tó­ri­cas » — Rashômon, No ma­ta­gal (Yabu no naka), etc. —, onde mes­cla um spleen re­so­lu­ta­mente mo­derno « [às] vo­zes que cho­ram, [às] vo­zes que riem » do ve­lho Ja­pão, con­ti­nuam a ser as mais cé­le­bres. O que ne­las se ad­mira não é a exa­ti­dão do his­to­ri­a­dor, mas as bo­ne­cas bur­les­cas, as ma­ri­o­ne­tas ar­re­pi­an­tes do sal­tim­ban­co, que ele faz dan­çar na ponta de fios in­vi­sí­veis pela « [sua] eru­di­ção faus­to­sa, [a sua] sen­si­bi­li­dade agu­dís­si­ma, [o seu] sen­tido inato do drama »5Ge­or­ges Bon­ne­au, His­toire de la lit­té­ra­ture ja­po­naise con­tem­po­raine (1868-1938) (His­tó­ria da li­te­ra­tura ja­po­nesa con­tem­po­râ­nea (1868-1938)).:

« O mundo in­teiro
Me­tido numa caixa
Titeriteiro »
(Yo no naka wa / Hako ni ire­tari / Kai­raishi)

Cha­va­nes, Edwige de, « Aku­ta­gawa Ryū­no­suke (1892-1927) ». Em Ci­néma et lit­té­ra­ture au Ja­pon : de l’ère Meiji à nos jours (Ci­nema e li­te­ra­tura no Ja­pão: da era Meiji aos nos­sos dias), sob a dir. de Max Tes­si­er, Pa­ris: Cen­tre G. Pom­pi­dou, col. « Ci­néma sin­gu­lier », 1986, p. 44-45.

Je­an-Jac­ques Ori­gas co­men­ta: « O au­tor pa­re­cia es­qui­var-se: não in­ti­tu­lara ele co­le­tâ­neas de no­ve­las O ti­te­ri­teiro [Kairaishi] e Car­ros­sel de som­bras [Kagetôrô]? E, no en­tan­to, o lei­tor per­ce­bia a sua pre­sença em cada li­nha ». Este te­a­tro de som­bras atinge o seu auge em Fi­gu­ras in­fer­nais (Jigokuhen), onde o pin­tor Yoshihi­dé, para con­cluir o seu fres­co, con­tem­pla a pró­pria fi­lha a ar­der viva di­ante dos seus olhos, e de­pois en­for­ca-se. É que a arte con­su­mada as­se­me­lha-se à chama que exige um ali­mento vi­vo. E Aku­ta­gawa fará ques­tão de honra em fa­zer-se sua ví­tima vo­lun­tá­ria.

Em mártir da arte

« De sú­bito [o ti­te­ri­tei­ro] apa­re­ceu em pes­soa, por en­tre os ce­ná­rios da vida re­al. E, em obras mui­tas ve­zes di­la­ce­ran­tes, des­cre­veu […] as ob­ses­sões que, pouco a pou­co, o as­sal­ta­ram e que ha­viam de o le­var. » Em 1927, a de­sa­gre­ga­ção da sua ra­zão sob ob­ses­sões mór­bi­das, de­lei­ta­ções mo­ro­sas dita as suas der­ra­dei­ras obras-pri­mas: faz-se es­cár­nio com Kappa, alu­ci­na­ção com Engrenagem (Haguruma), lou­cura com A vida de um idi­ota (Aru ahô no is­shô). « Sou, afi­nal, o fi­lho de uma louca », con­fi­den­cia ele na Carta a um ve­lho amigo (Aru kyûyû e okuru shuki), re­di­gida na vés­pera da sua mor­te. E acres­cen­ta: « Tal­vez te rias da con­tra­di­ção em que me en­con­tro, eu que, amando em­bora a be­leza da na­tu­re­za, de­cido su­pri­mir-me. Mas a na­tu­reza é bela por­que se re­flete no meu olhar úl­ti­mo… » Kawa­bata Ya­su­nari soube di­zer o trá­gico desta in­can­des­cên­cia fi­nal: « Na maior parte do tempo do­en­tio e en­fra­que­ci­do, [e­le] in­fla­ma-se no der­ra­deiro ins­tante an­tes de se ex­tin­guir por com­ple­to. »6Kawa­bata Ya­su­na­ri, O olhar úl­timo (Mat­sugo no me), iné­dito em fran­cês. As­sim se ex­tin­guiu o Fi­lho do Dra­gão, em már­tir da ar­te, a Bí­blia aber­ta, ao som da chuva a cair. Shiga Na­oya, ao sa­ber da sua mor­te, teve esta fór­mula de uma ad­mi­rá­vel con­ten­ção: « Não po­dia fa­zer de ou­tro mo­do. »

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

芥川龍之介、あるいは末期の眼の美

フランス語からの翻訳

「ぼんやりした不安。」――一九二七年七月二十四日の暁、毒を仰ぐ前に芥川龍之介1退けられた表記:
Acutagawa Ryunosuche.
Akutagawa Riunoské.
Akoutagawa Ryunosouké.
Akoutagaoua Ryounosouké.
Akoutagava Ryounosouke.
が急いで書きつけたこの言葉は、彼のすべての著作の鍵とも言うべきものである。彼は三十五歳であった。彼は後に、およそ百五十篇の短編を遺した――そこでは「芸術の輝きと生の苦悩とが相共謀して、その作品に他に類を見ぬ後光を与えている2趙玉皎、その訳書『羅生門――芥川龍之介短篇小説選』(罗生门:芥川龙之介短篇小说选)、昆明、雲南人民出版社、二〇一五年。中国語からの拙訳。――そして、この死のうちに、ある時代の終焉をおぼろげに予感した日本の茫然自失をも。

冥府の館にて

教養ある日本人の多くは、その若き日に、ひそかに知的で、屈託のない皮肉に彩られながらも、その無頓着な外見の下に、神経質で、不安げで、心もとない何かを隠しきれずにいるこの作家に強く刻印された一時期を経ている――愛想のよい微笑をもってしても、内奥に湧き出る不安を覆い隠すことができず、ある時それが生の表面へと噴き出して、これを呑み込んでしまう遊女たちにも似た作家に。かくして、その謎めいた自殺以来、芥川の魂は日本の文学界に憑いて離れない。遠藤周作は、この執拗な夢を書き記している。

私は暗い部屋のなかで、芥川龍之介と向かい合っていた。彼は灰色の色褪せた着物に腕を組み、頭を垂れて、一言も発さずに私の前に立っていた。彼はふいに立ち上がると、背後の簾を払いのけて、隣の部屋へ入っていった。私はそれが死者の世界であることを知っていた。〔…〕そこで私は目を覚ました。いったいなぜ、私はしばしばこれほど陰惨な夢を見るのだろうか。私のかたわらでは、妻が安らかに眠っていた。

遠藤周作『Une femme nommée Shizu : nouvelles』(『シヅという女――短編集』)、ミン・グエン=モルドヴィノフによる日本語からの翻訳、パリ、ドゥノエル社、「アンプラント」叢書、一九九七年。

『イーリアス』を思わずにいられようか。アキレウスが夢のうちにパトロクロスの亡霊を見、それを抱きしめようと腕を差し伸べるが、空しい、あの場面を。「魂は煙のごとく地の下へと消え失せた〔…〕/ ああ、それでは、冥府の館にすら、/ 魂が、あるいは影が、あるのだ」と。かくのごとく芥川は、慣れ親しんだ影となって、彼を丸ごと冥府の館へ消え去らせることを拒む民の記憶のうちに帰ってくる。

龍の徴のもとに

芥川は龍之介、すなわち「龍の子」と名づけられた。というのも、彼は一八九二年三月一日、辰の年の辰の月の辰の日の辰の刻に生まれたからである。3リシャール・コラス『Dictionnaire amoureux du Japon』(『日本 愛の辞典』)、「芥川龍之介」の項。 生後わずか数ヶ月のときに訪れた母の狂気は、彼にむしろ呪われた遺伝の恐怖を遺した。子は母方の家に引き取られる――幕府に仕えた古い家系であり、彼を漢籍と和書の古典で養った。この伝統的な東洋と、同時代の西洋――メリメ、アナトール・フランス、ポーなど――との衝突が、彼を「引き裂かれ、分裂し、四つ裂きにされた人間、二重の、矛盾した人間4クロード・ロワ、『Rashômon et autres contes』(『羅生門その他の短編』)への序文にて。にする。その世代に共通するこの《生きることの難しさ》を、彼の短編は明確化し、一種の妄執にまで増幅していくことになる。それでもなお、日本のあらゆる作家のうちで、芸術のうちに逃げ場を見出すのに芥川ほど適した者はいなかった。彼はみずからを、書店の梯子の上に陣取り、そこから高みに立って、棚のあいだであくせくする店員や客の卑小さを見下ろす読者として描いていた。「人生は一行のボオドレエルにも若かない」と彼は言っていた。

眩い人形遣いの戯れ

芥川は二十四歳にして、短編の貴公子としての地位を確立していた。夏目漱石の愛弟子であり、師の女婿にとまで目されていた。「歴史的」と称される彼の短編――『羅生門』、『藪の中』など――は、断固として近代的な憂愁を、古き日本の「泣く声、笑う声」に混ぜ合わせており、今なお彼の最も名高い作品である。そこに人が感嘆するのは、歴史家の正確さではなく、道化じみた人形、香具師の背筋を凍らせる操り人形であって、彼はそれらを「豪奢な学識、鋭敏に過ぎる感受性、生来の劇的感覚5ジョルジュ・ボノー『Histoire de la littérature japonaise contemporaine (1868-1938)』(『日本現代文学史(一八六八―一九三八)』)。によって、目に見えぬ糸の先で踊らせるのだ。

世の中は
箱に入れたり
傀儡師

シャヴァンヌ、エドヴィージュ・ド「Akutagawa Ryūnosuke (1892-1927)」(「芥川龍之介(一八九二―一九二七)」)、『Cinéma et littérature au Japon : de l’ère Meiji à nos jours』(『日本の映画と文学――明治期から今日まで』)所収、マックス・テシエ編、パリ、ジョルジュ・ポンピドゥー・センター、「シネマ・サンギュリエ」叢書、一九八六年、四四―四五頁。

ジャン=ジャック・オリガスはこう評する。「作者はみずからを韜晦しているかに見えた。彼は短編集を『傀儡師』、『影燈籠』と名づけていたではないか。それでいて、読者は一行ごとに彼の存在を感じ取っていた。」この影絵芝居は『地獄変』において極まる。絵師良秀は、そのフレスコを完成させるために、みずからの娘が目の前で生きながら焼かれるのを見つめ、その後、首を吊る。というのも、成し遂げられた芸術とは、生きた糧を求める炎に似ているからだ。そして芥川は、みずからその犠牲者となることに面目を賭けることになる。

芸術の殉教者として

突如として〔傀儡師は〕現実の生の書割のただなかに、みずから姿を現した。そして、しばしば胸を引き裂くような作品において、彼は〔…〕次第に彼を襲い、ついには彼を奪い去ることになる強迫観念を描き出した。」一九二七年、病的な強迫観念と陰鬱な悦楽のもとでの理性の崩壊が、彼の最後の傑作を口述する。それは『河童』において冷笑となり、『歯車』において幻覚となり、『或阿呆の一生』において狂気となる。「僕はやはり狂人の子だ」と、彼は死の前夜にしたためた『或旧友へ送る手記』のなかで打ち明ける。そしてこう付け加える――「自然の美を愛しながら、みずからを絶とうと決めた僕の陥っている矛盾を、君は笑うかもしれない。だが自然が美しいのは、それが僕の末期の眼に映るからなのだ……」川端康成は、この最後の白熱の悲劇性をこう言い表すことができた――「多く病み衰えていながら、〔彼は〕まったく消え果てる直前の最後の瞬間に燃え上がる。6川端康成『末期の眼』、フランス語未訳。 かくして龍の子は、芸術の殉教者として、聖書を開いたまま、降りしきる雨の音のなかで息絶えた。志賀直哉は、その死を知って、見事な抑制のきいたこの一句を発した――「ああするより仕方がなかったのだろう。

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Akutagawa Ryûnosuke, oder die Schönheit des letzten Blicks

Aus dem Fran­zö­si­schen über­setzt

«Eine un­be­stimmte Be­un­ru­hi­gung. » (Bon’yari shita fu­an.) Diese Wor­te, von Aku­tagawa Ryûno­suke1Ver­wor­fene For­men:
Acu­tagawa Ryu­no­suche.
Aku­tagawa Ri­u­no­s­ké.
Ak­ou­tagawa Ryu­no­souké.
Ak­ou­tagaoua Ry­ou­no­souké.
Ak­ou­tagava Ry­ou­no­sou­ke.
in al­ler Eile hin­ge­wor­fen, ehe er im Mor­gen­grauen des 24. Juli 1927 das Gift zu sich nahm, sind gleich­sam der Schlüs­sel zu all sei­nen Schrif­ten. Er war fünf­und­drei­ßig Jahre alt. Er hin­ter­ließ etwa hun­dert­fünf­zig Er­zäh­lun­gen, in de­nen « der Glanz der Kunst und die Qua­len des Da­seins sich ver­schwö­ren, um sei­nem Werk eine un­nach­ahm­li­che Aura zu ver­lei­hen »2Zhao Yu­jiao, in ih­rer Über­set­zung von Ras­hô­mon: Aus­wahl von Er­zäh­lun­gen Aku­tagawa Ryûno­sukes (罗生门:芥川龙之介短篇小说选), Kun­ming: Volks­ver­lag Yun­nan, 2015. Aus dem Chi­ne­si­schen von mir über­setzt. — und die Be­stür­zung ei­nes Ja­pan, das in die­sem Tod dun­kel das Ende ei­ner Epo­che ahn­te.

Im Haus des Hades

Viele ge­bil­dete Ja­pa­ner ha­ben in ih­rer Ju­gend eine Zeit durch­lebt, die stark von die­sem ver­hal­ten in­tel­lek­tu­el­len Schrift­stel­ler ge­prägt war, der von ei­ner un­be­küm­mer­ten Iro­nie durch­tränkt ist, un­ter des­sen läs­si­gem Äu­ße­ren sich je­doch nur schlecht et­was Ner­vö­ses, Un­ru­hi­ges, Un­si­che­res ver­birgt, gleich je­nen Kur­ti­sa­nen, de­ren ein­neh­men­des Lä­cheln das Un­be­ha­gen nicht zu ver­schlei­ern ver­mag, das in ih­rem In­ners­ten auf­quillt und das in ei­nem ge­ge­be­nen Au­gen­blick an die Ober­flä­che des Da­seins her­vor­bricht, um es zu über­flu­ten. So spukt denn, seit sei­nem rät­sel­haf­ten Selbst­mord, Aku­tagawas Seele in der ja­pa­ni­schen Li­te­ra­tur. Endô Shûsaku be­rich­tet von die­sem be­harr­li­chen Traum:

« Ich be­fand mich in ei­nem dunk­len Zim­mer, Aku­tagawa Ryûno­suke ge­gen­über. Er stand vor mir, ohne ein Wort zu sa­gen, den Kopf ge­senkt und die Arme über sei­nem ab­ge­tra­ge­nen Ki­mono von grauer Fa­rbe ver­schränkt. Jäh er­hob er sich, schob die Bam­bus­ja­lou­sie hin­ter sich bei­seite und trat in das Ne­ben­zim­mer. Ich wuss­te, dass es sich um die Welt der To­ten han­del­te. […] Da er­wachte ich. Warum nur hatte ich so häu­fig der­art mor­bide Träu­me? An mei­ner Seite schlief meine Frau fried­lich. »

En­dô, Shûsa­ku, Une femme nom­mée Shizu : nou­vel­les (Eine Frau na­mens Shi­zu: Er­zäh­lun­gen), aus dem Ja­pa­ni­schen über­setzt von Minh Nguy­en-Mord­vi­noff, Pa­ris: De­noël, Reihe « Em­preinte », 1997.

Wie sollte man da nicht an die Ilias den­ken, da Achill im Traume den Schat­ten des Pa­tro­klos er­blickt und die Arme ausstreckt, um ihn zu er­grei­fen, ver­ge­bens: « Die Seele war un­ter die Erde ent­schwun­den, gleich ei­nem Rau­che […] / Ach! es gibt al­so, selbst im Haus des Ha­des, / eine See­le, ja einen Schat­ten » ? So kehrt Aku­tagawa wie­der, ver­trau­ter Schat­ten, in der Er­in­ne­rung ei­nes Vol­kes, das sich wei­gert, ihn ganz und gar im Haus des Ha­des ver­schwin­den zu las­sen.

Im Zeichen des Drachen

« Aku­tagawa er­hielt den Vor­na­men Ryûno­suke, „Sohn des Dra­chen“, denn er war am 1. März 1892 zur Stunde des Dra­chen, am Tag des Dra­chen, im Mo­nat des Dra­chen des Jah­res des Dra­chen ge­bo­ren. »3Ri­chard Col­las­se, Dic­ti­o­nnaire amou­reux du Ja­pon (Ver­lieb­tes Wör­ter­buch Ja­pans), Ein­trag « Aku­tagawa Ryūno­suke ». Der Wahn­sinn sei­ner Mut­ter, als er erst we­nige Mo­nate alt ist, ver­macht ihm eher den Schre­cken ei­ner ver­fluch­ten Erb­lich­keit. Das Kind wird von der Fa­mi­lie müt­te­r­li­cher­seits auf­ge­nom­men, ei­ner al­ten Li­nie von Die­nern des Sho­gu­nats, die es mit den chi­ne­si­schen und ja­pa­ni­schen Klas­si­kern nährt. Der Zu­sam­men­prall die­ses tra­di­ti­o­nel­len Ori­ents mit dem zeit­ge­nös­si­schen Abend­land — Mérimée, Ana­tole Fran­ce, Poe usw. — macht aus ihm « [ei­nen] zer­ris­se­nen, ge­spal­te­n­en, hin- und her­ge­ris­se­nen Men­schen; [ei­nen] dop­pel­ten und wi­der­sprüch­li­chen Men­schen »4Claude Roy, in sei­nem Vor­wort zu Ras­hô­mon et au­tres con­tes (Ras­hô­mon und an­dere Er­zäh­lun­gen).. Diese Schwie­rig­keit zu sein, die sei­ner Ge­ne­ra­tion ge­mein war, wer­den seine Er­zäh­lun­gen nä­her be­stim­men und bis zu ei­ner Art Be­ses­sen­heit stei­gern. Und doch war von al­len ja­pa­ni­schen Schrift­stel­lern kei­ner bes­ser dazu ge­neigt als Aku­tagawa, Zu­flucht in der Kunst zu fin­den. Er be­schrieb sich als Le­ser, hoch oben auf der Lei­ter ei­ner Buch­hand­lung thro­nend, von wo aus er die Klein­lich­keit der Ver­käu­fer und Kun­den mus­ter­te, die sich zwi­schen den Re­ga­len zu schaf­fen mach­ten: « Das mensch­li­che Le­ben ist nicht ein­mal eine Zeile Bau­de­lai­res wert » (Jin­sei wa ichigyô no Bô­dorêru ni mo shi­ka­nai), pflegte er zu sa­gen.

Das blendende Spiel des Marionettenspielers

Aku­tagawa hatte sich mit vier­und­zwan­zig Jah­ren als der Fürst der kur­zen Er­zäh­lung durch­ge­setzt. Als be­vor­zug­ter Schü­ler von Nat­sume Sô­seki war er so­gar als Schwie­ger­sohn des Meis­ters ins Auge ge­fasst wor­den. Seine so­ge­nann­ten « his­to­ri­schen » Er­zäh­lun­gen — Rashômon, Im Di­ckicht (Yabu no naka) usw. —, in de­nen er einen ent­schie­den mo­der­nen Spleen « [mit den] wei­nen­den Stim­men, [mit den] la­chen­den Stim­men » des al­ten Ja­pan ver­mengt, blei­ben seine be­rühm­tes­ten. Was man daran be­wun­dert, ist kei­nes­wegs die Ge­nau­ig­keit des His­to­ri­kers, son­dern die bur­les­ken Pup­pen, die er­schau­ern las­sen­den Ma­ri­o­net­ten des Gauk­lers, die er an un­sicht­ba­ren Fä­den tan­zen lässt durch « [sei­ne] prunk­volle Ge­lehr­sam­keit, [sei­ne] über­scha­rfe Emp­find­sam­keit, [sei­nen] an­ge­bo­re­nen Sinn für das Dra­ma­ti­sche »5Ge­or­ges Bon­neau, Hi­s­to­ire de la lit­téra­ture ja­po­naise con­tem­po­raine (1868-1938) (Ge­schichte der zeit­ge­nös­si­schen ja­pa­ni­schen Li­te­ra­tur (1868-1938)).:

« Die ganze Welt
in eine Schach­tel ge­packt
der Ma­ri­o­net­ten­spie­ler »
(Yo no naka wa / Hako ni ire­tari / Kai­raishi)

Cha­va­nes, Ed­wige de, « Aku­tagawa Ryūno­suke (1892-1927) ». In Cinéma et lit­téra­ture au Ja­pon : de l’ère Meiji à nos jours (Kino und Li­te­ra­tur in Ja­pan: von der Mei­ji-Ära bis heute), hrsg. von Max Tes­sier, Pa­ris: Cen­tre G. Pom­pi­dou, Reihe « Cinéma sin­gu­lier », 1986, S. 44-45.

Jean-Jac­ques Ori­gas be­merkt: « Der Au­tor schien sich zu ent­zie­hen: hatte er nicht Er­zäh­lungs­samm­lun­gen Der Pup­pen­spie­ler [Kairaishi] und Schattenreigen [Kagetôrô] be­ti­telt? Und den­noch nahm der Le­ser seine Ge­gen­wart in je­der Zeile wahr ». Die­ses Schat­ten­the­a­ter er­reicht sei­nen Hö­he­punkt in Höl­li­sche Ge­stal­ten (Jigokuhen), worin der Ma­ler Yos­hi­hi­dé, um sein Wand­ge­mälde zu voll­en­den, seine ei­gene Toch­ter vor sei­nen Au­gen bei le­ben­di­gem Leibe ver­bren­nen sieht und sich dann er­hängt. Denn die voll­en­dete Kunst gleicht der Flam­me, die eine le­ben­dige Nah­rung ver­langt. Und Aku­tagawa wird es sich zur Ehre an­rech­nen, sich zu ih­rem frei­wil­li­gen Op­fer zu ma­chen.

Als Märtyrer der Kunst

« Plötz­lich er­schien [der Ma­ri­o­net­ten­spie­ler] in ei­ge­ner Per­son, in­mit­ten der Ku­lis­sen des wirk­li­chen Le­bens. Und in oft herz­zer­rei­ßen­den Wer­ken schil­derte er […] die Zwangs­vor­stel­lun­gen, die ihn nach und nach über­fie­len und die ihn hin­weg­raf­fen soll­ten. » Im Jahr 1927 dik­tiert der Zer­fall sei­ner Ver­nunft un­ter mor­bi­den Zwangs­vor­stel­lun­gen, un­ter düs­te­ren Er­göt­zun­gen seine letz­ten Meis­ter­wer­ke: er wird zum höh­ni­schen Grin­sen mit Kappa, zur Hal­lu­zi­na­tion mit Zahnräder (Haguruma), zum Wahn­sinn mit Das Le­ben ei­nes Nar­ren (Aru ahô no isshô). « Ich bin ja doch der Sohn ei­ner Wahn­sin­ni­gen », ge­steht er in dem Brief an einen al­ten Freund (Aru kyûyû e okuru shuki), ver­fasst am Vor­abend sei­nes To­des. Und er fügt hin­zu: « Viel­leicht wirst du über den Wi­der­spruch la­chen, in dem ich mich be­fin­de, ich, der ich, ob­gleich ich die Schön­heit der Na­tur lie­be, be­schlie­ße, mich selbst aus­zu­lö­schen. Doch die Na­tur ist schön, weil sie sich in mei­nem letz­ten Blick spie­gelt… » Ka­wa­bata Ya­su­nari wusste das Tra­gi­sche die­ser letz­ten Weiß­glut zu be­nen­nen: « Meist kränk­lich und ge­schwächt, [ent­flammt er] im letz­ten Au­gen­blick, ehe er ganz und gar er­lischt. »6Ka­wa­bata Ya­su­na­ri, Der letzte Blick (Mat­sugo no me), auf Fran­zö­sisch un­ver­öf­fent­licht. So er­losch der Sohn des Dra­chen, als Mär­ty­rer der Kunst, die Bi­bel auf­ge­schla­gen, zum Klang des fal­len­den Re­gens. Shiga Naoya fand, als er von sei­nem Tod er­fuhr, diese For­mel von be­wun­derns­wer­ter Zu­rück­hal­tung: « Er konnte nicht an­ders. »

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Акутагава Рюноскэ, или красота последнего взгляда

Пе­ре­ве­дено с фран­цуз­ского

«Смут­ная тре­во­га.» (Bon’yari shita fuan.) Эти сло­ва, на­спех на­чер­тан­ные Аку­та­га­вой Рю­носкэ1От­верг­ну­тые фор­мы:
Acutagawa Ryunosuche.
Akutagawa Riunoské.
Akoutagawa Ryunosouké.
Akoutagaoua Ryounosouké.
Akoutagava Ryounosouke.
пе­ред тем, как он при­нял яд на рас­свете 24 июля 1927 го­да, — словно ключ ко всем его со­чи­не­ни­ям. Ему было трид­цать пять лет. Он остав­лял по­сле себя около ста пя­ти­де­сяти но­велл, в ко­то­рых «блеск ис­кус­ства и тер­за­ния бы­тия со­обща на­де­ляют его твор­че­ство не­по­вто­ри­мым орео­лом»2Zhao Yujiao, в своём пе­ре­воде «Расё­мон: из­бран­ные но­веллы Аку­та­гавы Рю­носкэ» (罗生门:芥川龙之介短篇小说选), Кунь­мин: Юнь­нань­ское на­род­ное из­да­тель­ство, 2015. Пер. с кит. мой., — и оце­пе­не­ние Япо­нии, смутно пред­чув­ство­вав­шей в этой смерти ко­нец це­лой эпо­хи.

В доме Аида

Мно­гие об­ра­зо­ван­ные японцы в юно­сти пе­ре­жи­вали по­ру, глу­боко от­ме­чен­ную вли­я­нием этого сдер­жан­но-ин­тел­лек­ту­аль­ного пи­са­те­ля, окра­шен­ного бес­печ­ной иро­ни­ей, но ко­то­рый под не­бреж­ной на­руж­но­стью с тру­дом скры­вает не­что нер­ви­че­ское, тре­вож­ное, не­уве­рен­ное, по­доб­ное тем кур­ти­зан­кам, чья при­вет­ли­вая улыбка не в си­лах при­крыть смя­те­ние, что глухо зреет в их душе и в не­кий миг про­ры­ва­ется на по­верх­ность су­ще­ство­ва­ния, дабы за­хлест­нуть его. От­то­го-то со вре­мени его за­га­доч­ного са­мо­убийства душа Аку­та­гавы ви­тает над япон­ской сло­вес­но­стью. Эндо Сю­саку рас­ска­зы­вает об этом на­вяз­чи­вом сне:

«Я на­хо­дился в тём­ной ком­на­те, ли­цом к лицу с Аку­та­га­вой Рю­носкэ. Он стоял пе­редо мной, не го­воря ни сло­ва, опу­стив го­лову и скре­стив руки на своём вы­тер­том ки­моно се­рого цве­та. Вне­запно он под­нял­ся, ото­дви­нул бам­бу­ко­вую штору у себя за спи­ной и вошёл в со­сед­нюю ком­на­ту. Я знал, что это был мир мёрт­вых. […] Тут-то я и про­снул­ся. От­чего же мне так ча­сто сни­лись столь мрач­ные сны? Ря­дом со мной без­мя­тежно спала моя же­на.»

Endô, Shûsaku, Une femme nommée Shizu : nouvelles (Жен­щина по имени Сид­зу: но­веллы), пер. с яп. Minh Nguyen-Mordvinoff, Па­риж: Denoël, сер. «Empreinte», 1997.

Как не вспо­мнить Илиаду, ко­гда Ахилл ви­дит во сне тень Па­трокла и про­сти­рает ру­ки, чтобы схва­тить её, но тщет­но: «Душа ис­чезла под зем­лёй, по­добно дыму […] / Увы! так есть же, даже в доме Аида, / не­кая душа или тень»? Та­ким воз­вра­ща­ется Аку­та­гава — при­выч­ной те­нью — в па­мять на­ро­да, ко­то­рый от­ка­зы­ва­ется поз­во­лить ему це­ли­ком ис­чез­нуть в доме Аида.

Под знаком Дракона

«Аку­та­гаве дали имя Рю­носкэ, «Сын Дра­ко­на», ибо он ро­дился 1 марта 1892 года в час Дра­ко­на, в день Дра­ко­на, в ме­сяц Дра­кона года Дра­ко­на.»3Richard Collasse, Dictionnaire amoureux du Japon (Влю­блён­ный сло­варь Япо­нии), ста­тья « Akutagawa Ryūnosuke ». Без­умие его ма­те­ри, ко­гда ему было всего не­сколько ме­ся­цев, остав­ляет ему ско­рее ужас пе­ред про­кля­той на­след­ствен­но­стью. Ребёнка берёт на вос­пи­та­ние се­мья по ма­те­рин­ской ли­нии, ста­рин­ный род слу­жи­те­лей сёгу­на­та, вскарм­ли­ва­ю­щий его ки­тайской и япон­ской клас­си­кой. Столк­но­ве­ние этого тра­ди­ци­он­ного Вос­тока с со­вре­мен­ным За­па­дом — Ме­ри­ме, Ана­толь Франс, По и про­чие — де­лает из него «че­ло­века раз­ди­ра­е­мо­го, раз­дво­ен­но­го, рас­тер­зан­но­го; че­ло­века двойствен­ного и про­ти­во­ре­чи­вого»4Claude Roy, в своём пре­ди­сло­вии к Rashômon et autres contes (Расё­мон и дру­гие рас­сказы).. Эту труд­ность бы­тия, об­щую для его по­ко­ле­ния, его но­веллы уточ­нят и уси­лят до сво­его рода на­ва­жде­ния. И од­нако из всех япон­ских пи­са­те­лей ни­кто не был рас­по­ло­жен лучше Аку­та­гавы к то­му, чтобы найти при­бе­жище в ис­кус­стве. Он опи­сы­вал себя чи­та­те­лем, взгро­моз­див­шимся на лест­ницу книж­ной лавки и ози­ра­ю­щим от­ту­да, свы­со­ка, ни­чтож­ность про­дав­цов и по­ку­па­те­лей, сну­ю­щих меж по­лок: «Че­ло­ве­че­ская жизнь не стоит и од­ной строчки Бод­лера» (Jinsei wa ichigyô no Bôdorêru ni mo shikanai), — го­во­рил он.

Ослепительная игра кукловода

Аку­та­гава утвер­дился в два­дцать че­тыре года как принц крат­кого рас­ска­за. Лю­би­мый уче­ник На­цумэ Сосэки, он даже про­чился в зя­тья ма­сте­ру. Его так на­зы­ва­е­мые «и­сто­ри­че­ские» но­веллы — Расёмон, В чаще (Yabu no naka) и про­чие, — где он спле­тает ре­ши­тельно со­вре­мен­ный сплин с «го­ло­са­ми, что пла­чут, го­ло­са­ми, что сме­ются» ста­рой Япо­нии, оста­ются са­мыми зна­ме­ни­ты­ми. В них вос­хи­щает во­все не точ­ность ис­то­ри­ка, а шу­тов­ские ку­клы, ле­де­ня­щие ма­ри­о­нетки яр­ма­роч­ного ба­ла­га­на, ко­то­рых он за­став­ляет пля­сать на не­ви­ди­мых ни­тях своей «рос­кош­ной эру­ди­ци­ей, об­острён­ной чув­стви­тель­но­стью, вро­ждён­ным чув­ством драмы»5Georges Bonneau, Histoire de la littérature japonaise contemporaine (1868-1938) (Ис­то­рия со­вре­мен­ной япон­ской ли­те­ра­туры (1868–1938)).:

«Весь мир —
Уло­жен в ящик
Кукловодом»
(Yo no naka wa / Hako ni iretari / Kairaishi)

Chavanes, Edwige de, « Akutagawa Ryūnosuke (1892-1927) » (« Аку­та­гава Рю­носкэ (1892–1927) »). В кн.: Cinéma et littérature au Japon : de l’ère Meiji à nos jours (Кино и ли­те­ра­тура в Япо­нии: от эпохи Мэйдзи до на­ших дней), под ред. Max Tessier, Па­риж: Centre G. Pompidou, сер. «Cinéma singulier», 1986, с. 44–45.

Жан-Жак Орига за­ме­ча­ет: «Ав­тор словно усколь­зал: не оза­гла­вил ли он свои сбор­ники но­велл Кукловод [Kairaishi] и Ка­ру­сель те­ней [Kagetôrô]? И од­нако чи­та­тель ощу­щал его при­сут­ствие в каж­дой строке». Этот те­атр те­ней до­сти­гает вер­шины в Ад­ских об­ра­зах (Jigokuhen), где жи­во­пи­сец Ёси­хидэ, дабы за­вер­шить свою фрес­ку, со­зер­ца­ет, как его соб­ствен­ная дочь за­живо го­рит у него на гла­зах, а за­тем ве­ша­ет­ся. Ибо со­вер­шен­ное ис­кус­ство сродни пла­ме­ни, ко­то­рое тре­бует жи­вой пи­щи. И Аку­та­гава по­чтёт за честь сде­латься его до­бро­воль­ной жерт­вой.

Мучеником искусства

«Вне­запно [ку­кло­вод] явился соб­ствен­ной пер­со­ной, среди де­ко­ра­ций ре­аль­ной жиз­ни. И в про­из­ве­де­ни­ях, ча­сто раз­ди­ра­ю­щих ду­шу, он опи­сал […] на­ва­жде­ния, что ма­ло-по­малу овла­дели им и должны были его уне­сти.» В 1927 году рас­пад его рас­судка под гнётом бо­лез­нен­ных на­ва­жде­ний, мрач­ных услад дик­тует его по­след­ние ше­де­вры: этот рас­пад обо­ра­чи­ва­ется усмеш­кой в Каппе, гал­лю­ци­на­цией в Зуб­ча­тых колё­сах (Haguruma), без­умием в Жизни иди­ота (Aru ahô no isshô). «Я ведь, в конце кон­цов, сын без­ум­ной», — при­знаётся он в Письме к ста­рому другу (Aru kyûyû e okuru shuki), на­пи­сан­ном на­ка­нуне смер­ти. И при­бав­ля­ет: «Быть мо­жет, ты по­смеёшься над про­ти­во­ре­чи­ем, в ко­то­ром я на­хо­жусь, — я, кто, любя кра­соту при­ро­ды, ре­шает по­кон­чить с со­бой. Но при­рода пре­красна по­то­му, что от­ра­жа­ется в моём по­след­нем взгля­де…» Ка­ва­бата Ясу­нари су­мел вы­ра­зить тра­гизм этого фи­наль­ного вос­пла­ме­не­ния: «Чаще всего бо­лез­нен­ный и обес­си­лен­ный, [он] вспы­хи­вает в по­след­ний миг, прежде чем угас­нуть со­всем.»6Kawabata Yasunari, «По­след­ний взгляд» (Matsugo no me), не из­дано по-фран­цуз­ски. Так угас Сын Дра­ко­на, му­че­ни­ком ис­кус­ства, с рас­кры­той Биб­ли­ей, под шум па­да­ю­щего до­ждя. Сига На­оя, узнав о его смер­ти, обро­нил фразу вос­хи­ти­тель­ной сдер­жан­но­сти: «Он не мог ина­че.»

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

آكوتاغاوا ريونوسكيه، أو جمال النظرة الأخيرة

مُترجَمٌ من الفرنسية

«قلقٌ غامض.» (بونياري شيتا فوان.) هذه الكلمات التي خطّها آكوتاغاوا ريونوسكيه1صيغٌ مرفوضة:
Acutagawa Ryunosuche.
Akutagawa Riunoské.
Akoutagawa Ryunosouké.
Akoutagaoua Ryounosouké.
Akoutagava Ryounosouke.
على عجل قبل أن يتجرّع السمّ فجر الرابع والعشرين من يوليو ١٩٢٧، هي بمثابة مفتاح كتاباته جميعها. كان في الخامسة والثلاثين من عمره. وقد خلّف وراءه نحو مئةٍ وخمسين قصة قصيرة، حيث «يتآمر بهاء الفنّ وعذابات الوجود ليُضفِيا على أعماله هالةً لا تُضاهى»2زهاو يوجياو، في ترجمتها لـ«راشومون: مختارات من قصص آكوتاغاوا ريونوسكيه» (罗生门:芥川龙之介短篇小说选)، كونمينغ: منشورات يونان الشعبية، ٢٠١٥. ترجمتها عن الصينية بنفسي. — وذهولَ يابانٍ كان يستشعر بغموضٍ، في هذا الموت، نهاية حقبة.

في مسكن هاديس

عاش كثيرٌ من اليابانيين المثقفين، في شبابهم، فترةً طبعها بعمقٍ هذا الكاتب المثقف على نحوٍ خفيّ، المصطبغ بسخريةٍ لا مبالية، لكنه، تحت مظهرٍ متحرّر، يُخفي بصعوبةٍ شيئًا متوترًا، قلقًا، غير واثق، أشبه بأولئك المحظيات اللواتي لا تُفلح ابتسامتهنّ الودود في حجب الضيق الذي يسري في قرارة أنفسهنّ، والذي ينبثق، في لحظةٍ ما، إلى سطح الوجود ليُغرقه. لذلك، منذ انتحاره الغامض، تظلّ روح آكوتاغاوا تُطارد الآداب اليابانية. يروي إندو شوساكو هذا الحلم المُلحّ:

«كنتُ في غرفةٍ مظلمة، وجهًا لوجه مع آكوتاغاوا ريونوسكيه. كان يقف أمامي دون أن ينبس ببنت شفة، مُطرقَ الرأس، عاقدًا ذراعيه على كيمونوه الرمادي البالي. نهض فجأةً، وأزاح ستار الخيزران خلفه، ودخل الغرفة المجاورة. كنتُ أعلم أنه عالم الموتى. […] عندئذٍ استيقظت. تُرى لماذا كانت تُراودني أحلامٌ كئيبة كهذه على نحوٍ متكرر؟ إلى جانبي، كانت زوجتي تنام في هدوء.»

إندو، شوساكو، Une femme nommée Shizu : nouvelles (امرأةٌ اسمها شيزو: قصص)، ترجمة عن اليابانية مِنه نغوين-موردفينوف، باريس: دونويل، سلسلة «Empreinte» (بَصمة)، ١٩٩٧.

كيف لا يتبادر إلى الذهن الإلياذة، حين يرى أخيل في المنام طيف باتروكلوس فيمدّ ذراعيه ليُمسك به، عبثًا: «لقد اختفت الروح تحت الأرض، كأنها دخان […] / وا أسفاه! إذن ثمّة، حتى في مسكن هاديس، / روحٌ، أو طيف»؟ هكذا يعود آكوتاغاوا، طيفًا مألوفًا، في ذاكرة شعبٍ يأبى أن يدعه يتلاشى بأكمله في مسكن هاديس.

تحت برج التنّين

«سُمّي آكوتاغاوا ريونوسكيه، أي “ابن التنّين”، لأنه وُلد في الأول من مارس ١٨٩٢ في ساعة التنّين، يوم التنّين، شهر التنّين من عام التنّين.»3ريشار كولاس، Dictionnaire amoureux du Japon (قاموس عاشق لليابان)، مادة «Akutagawa Ryūnosuke» (آكوتاغاوا ريونوسكيه). أما جنون أمه، وهو لم يتجاوز بضعة أشهر، فقد أورثه بالأحرى رعب وراثةٍ ملعونة. تكفّلت برعاية الطفل أسرة أمه، وهي سلالةٌ عريقة من خدم الشوغونية، فغذّته بالكلاسيكيات الصينية واليابانية. وصدام هذا الشرق التقليدي بالغرب المعاصر — ميريميه، وأناتول فرانس، وبو، وسواهم — جعل منه «إنسانًا مُمزّقًا، منقسمًا، مُشتَّتًا؛ إنسانًا مزدوجًا متناقضًا»4كلود روا، في تقديمه لـRashômon et autres contes (راشومون وحكايات أخرى).. وصعوبةُ الوجود هذه، المشتركة بين أبناء جيله، ستُحدّدها قصصه وتُضخّمها حتى تبلغ ضربًا من الهَوَس. ومع ذلك، لم يكن أحدٌ من الكتّاب اليابانيين أقدرَ من آكوتاغاوا على أن يجد ملاذًا في الفنّ. كان يصف نفسه قارئًا، جالسًا على سُلّم مكتبةٍ، يتفرّس من عليائه صغارة الباعة والزبائن المنهمكين بين الرفوف: «لا تُساوي حياة الإنسان حتى سطرًا واحدًا من بودلير» (جينسي وا إيتشيغيو نو بودوريرو ني مو شيكاناي)، كان يقول.

اللعبة الباهرة لمُحرّك الدُّمى

فرض آكوتاغاوا نفسه في الرابعة والعشرين أميرًا للقصة القصيرة. وبوصفه التلميذ المُفضّل لناتسومه سوسيكي، رُشِّح حتى ليكون صهر المعلّم. وتظلّ قصصه المسمّاة «التاريخية» — راشومون، وفي الأحراش (يابو نو ناكا)، وغيرهما —، حيث يمزج كآبةً حديثةً بلا هوادة «بالأصوات التي تبكي، والأصوات التي تضحك» في اليابان القديم، أشهرَ ما كتب. وما يُثير الإعجاب فيها ليس دقّة المؤرّخ، بل الدمى الهزلية، ودمى المُشعوذ الجوّال المُرعبة، التي يجعلها ترقص في نهاية خيوطٍ خفيّة عبر «سعة اطّلاعه الفخمة، وحساسيته المفرطة الحدّة، وحسّه الفطري بالدراما»5جورج بونو، Histoire de la littérature japonaise contemporaine (1868-1938) (تاريخ الأدب الياباني المعاصر (١٨٦٨-١٩٣٨)).:

«العالم بأسره
مُودَعٌ في صندوق
مُحرّك الدُّمى»
(يو نو ناكا وا / هاكو ني إيريتاري / كايراشي)

دو شافان، إدويج، «Akutagawa Ryūnosuke (1892-1927)» (آكوتاغاوا ريونوسكيه). في Cinéma et littérature au Japon : de l’ère Meiji à nos jours (السينما والأدب في اليابان: من عصر ميجي إلى أيامنا)، بإشراف ماكس تيسييه، باريس: مركز ج. بومبيدو، سلسلة «Cinéma singulier» (سينما فريدة)، ١٩٨٦، ص ٤٤-٤٥.

يُعلّق جان-جاك أوريغا: «كان الكاتب يبدو مُتملّصًا: ألم يُعنون مجموعاتٍ قصصية بـمُحرّك الدُّمى [كايراشي] ودوّامة الظلال [كاغيتورو]؟ ومع ذلك، كان القارئ يستشعر حضوره في كل سطر». ويبلغ مسرح الظلال هذا ذروته في صورٌ جهنّمية (جيغوكوهين)، حيث يتأمّل الرسّام يوشيهيده، كي يُنجز جِداريته، ابنتَه تحترق حيّةً أمام عينيه، ثم يشنق نفسه. ذلك أن الفنّ المُتقن يُشبه اللهب الذي يتطلّب قوتًا حيًّا. وسيحرص آكوتاغاوا كل الحرص على أن يجعل من نفسه ضحيته الطوعية.

شهيدًا للفنّ

«فجأةً ظهر [مُحرّك الدُّمى] بشخصه، بين ديكورات الحياة الواقعية. وفي أعمالٍ كثيرًا ما تكون مُمزّقة للقلب، وصف […] الهواجس التي داهمته شيئًا فشيئًا والتي كان لها أن تُودي به.» في عام ١٩٢٧، يُملي انحلال عقله تحت وطأة هواجس مَرَضية ولذّاتٍ كئيبة روائعه الأخيرة: فيغدو قهقهةً في كابّا، وهلوسةً في التروس (هاغوروما)، وجنونًا في حياة أبله (آرو آهو نو إيشّو). «أنا، في نهاية المطاف، ابن مجنونة»، يبوح في رسالة إلى صديق قديم (آرو كيويو إيه أوكورو شوكي)، التي كتبها عشية موته. ويُضيف: «لعلّك تضحك من التناقض الذي أجد نفسي فيه، أنا الذي، مع محبتي لجمال الطبيعة، أُقرّر أن أُنهي حياتي. لكن الطبيعة جميلة لأنها تنعكس في نظرتي الأخيرة…» وقد أحسن كاواباتا ياسوناري التعبير عن مأساوية هذا التوهّج الأخير: «غالبًا ما يكون عليلًا واهنًا، [لكنه] يشتعل في اللحظة الأخيرة قبل أن ينطفئ تمامًا.»6كاواباتا ياسوناري، «النظرة الأخيرة» (ماتسوغو نو مه)، غير منشور بالفرنسية. هكذا انطفأ ابن التنّين، شهيدًا للفنّ، والإنجيل مفتوح، على وقع المطر المتساقط. أما شيغا ناويا، حين علم بموته، فقد قال عبارةً تنمّ عن تحفّظٍ رائع: «لم يكن بوسعه أن يفعل غير ذلك.»

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Akutagawa Ryûnosuke, o la belleza de la mirada última

Tra­ducido del fran­cés

«Una vaga in­quie­tud. » (Bo­n’yari shita fuan.) Es­tas pa­la­bras, tra­za­das a la ca­rrera por Akutagawa Ryû­no­suke1For­mas re­cha­za­das:
Acutagawa Ryu­no­su­che.
Akutagawa Riu­no­ské.
Akoutagawa Ryu­no­so­uké.
Akoutagaoua Ryou­no­so­uké.
Akoutagava Ryou­no­so­uke.
an­tes de ab­sor­ber el ve­neno al alba del 24 de julio de 1927, son como la llave de to­dos sus es­critos. Te­nía treinta y cinco años. Dejaba tras de sí unos ciento cin­cuenta rela­tos donde « el es­plen­dor del arte y los tor­men­tos de la exis­ten­cia cons­pi­ran para dar a su obra un aura inimita­ble »2Zhao Yujiao, en su tra­duc­ción de Ras­hômon: se­lec­ción de rela­tos de Akutagawa Ryû­no­suke (罗生门:芥川龙之介短篇小说选), Kun­ming: Edi­cio­nes Po­pula­res de Yun­nan, 2015. Trad. del chino por mí. — y el es­tupor de un Japón que pre­sen­tía os­cura­men­te, en esa muer­te, el fin de una épo­ca.

En la casa de Hades

Mu­chos ja­po­ne­ses cul­ti­va­dos han atrave­sa­do, en su juven­tud, un pe­ríodo fuer­te­mente mar­cado por este es­critor dis­cre­ta­mente in­telec­tual, teñido de una iro­nía des­preo­cupa­da, pero que, bajo apa­rien­cias des­en­vuel­tas, di­simula mal algo ner­vio­so, in­quie­to, mal ase­gura­do, se­mejante a esas cor­te­sa­nas cuya son­risa afa­ble no logra velar el ma­les­tar que rezuma en su fuero in­terno y que, en un mo­mento da­do, irrumpe en la super­fi­cie de la exis­ten­cia para su­mer­gir­la. Así, desde su sui­cidio enig­má­ti­co, el alma de Akutagawa ronda las le­tras ja­po­nesas. Endô Shûs­aku re­fiere este sueño ob­se­sivo:

« Me ha­llaba en una ha­bita­ción os­cura, frente a Akutagawa Ryû­no­suke. Se man­te­nía ante mí sin de­cir pa­la­bra, la ca­beza ga­cha y los bra­zos cruza­dos so­bre su kimono raído de co­lor gris. Se levantó brus­ca­men­te, apartó el es­tor de bambú que te­nía de­trás y pe­ne­tró en la ha­bita­ción con­ti­gua. Yo sa­bía que se tra­taba del mundo de los muer­tos. […] Fue en­ton­ces cuando des­per­té. ¿Por qué te­nía yo con tanta fre­cuen­cia sueños tan mór­bi­dos? A mi la­do, mi es­posa dor­mía apa­cible­men­te. »

En­dô, Shûs­aku, Une fe­mme no­mmée Shizu : no­uve­lles (Una mujer lla­mada Shizu: rela­tos), trad. del ja­po­nés por Minh Nguyen-Mor­d­vi­no­ff, Pa­rís: De­no­ël, col. « Em­preinte », 1997.

¿Cómo no pen­sar en la Ilíada, cuando Aqui­les ve en sueños la som­bra de Pa­tro­clo y tiende los bra­zos para asir­la, en va­no: « El alma ha­bía des­apa­re­cido bajo tie­rra, como un humo […] / ¡Ay! hay, pues, in­cluso en la casa de Ha­des, / Un al­ma, o bien una som­bra »? Así re­gresa Akutagawa, som­bra fa­mi­liar, en la me­mo­ria de un pueblo que se niega a dejarlo des­apa­re­cer por en­tero en la casa de Ha­des.

Bajo el signo del Dragón

« A Akutagawa se le puso por nom­bre Ryû­no­suke, “Hijo del Dragón”, pues ha­bía na­cido el 1 de marzo de 1892 a la hora del Dragón, el día del Dragón, el mes del Dragón del año del Dragón. »3Ri­chard Co­lla­sse, Dic­tion­naire amo­ureux du Ja­pon (Dic­cio­na­rio ena­mo­rado de Japón), en­trada « Akutagawa Ryū­no­suke ». La de­men­cia de su ma­dre, cuando él no cuenta más que unos me­s­es, le lega más bien el te­rror de una he­ren­cia mal­dita. El niño es re­co­gido por la fa­mi­lia ma­ter­na, an­ti­guo li­naje de ser­vi­do­res del shogu­na­to, que lo nutre con los clá­si­cos chi­nos y ja­po­ne­ses. La co­li­sión de ese Oriente tra­di­cio­nal con el Oc­cidente con­tem­po­rá­neo — Mé­rimée, Ana­tole Fran­ce, Poe, etc. — hace de él « [un] hom­bre des­ga­rra­do, dividi­do, des­cuar­tiza­do; [un] hom­bre do­ble y contra­dic­torio »4Claude Roy, en su prefa­cio a Ras­hômon et aut­res con­tes (Ras­hômon y ot­ros cuen­tos).. Esa difi­cul­tad de ser, co­mún a su ge­ne­ra­ción, sus rela­tos la pre­ci­sa­rán y la am­plifi­ca­rán hasta una suerte de ob­se­sión. Sin em­bar­go, de to­dos los es­critores ja­po­nes­es, nin­guno es­taba mejor dis­puesto que Akutagawa a ha­llar refugio en el ar­te. Se des­cribía a sí mismo como lec­tor, en­ca­ra­mado en la es­ca­lera de una libre­ría, midiendo con la mi­rada desde allá arriba la pe­queñez de los ven­de­do­res y de los clien­tes que se afa­na­ban en­tre los es­tan­tes: « La vida hu­mana no vale ni siquiera un verso de Baudelaire » (Jin­sei wa ichi­gyô no Bô­do­rêru ni mo shika­nai), de­cía.

El deslumbrante juego del titiritero

Akutagawa se ha­bía im­puesto a los vein­ti­cua­tro años como el prín­cipe del relato breve. Dis­cípulo pre­di­lecto de Na­tsume Sôseki, ha­bía sido in­cluso con­side­rado como yerno del ma­es­tro. Sus rela­tos lla­ma­dos « his­tóri­cos » — Rashômon, En el bos­que (Yabu no naka), etc. —, donde en­tre­mez­cla un spleen re­suel­ta­mente mo­derno « [a] las vo­ces que lloran, [a] las vo­ces que ríen » del viejo Japón, siguen siendo los más célebres. Lo que en ellos se ad­mira no es la exac­ti­tud del his­toria­dor, sino los muñe­cos bur­les­cos, las ma­rio­ne­tas hela­do­ras del fe­rian­te, que hace dan­zar al cabo de hi­los in­vi­sibles me­diante « [su] erudi­ción fas­tuosa, [su] sen­sibi­li­dad agudí­sima, [su] sen­tido in­nato del drama »5Geor­ges Bon­neau, His­toire de la litté­ra­ture ja­po­naise con­tem­po­ra­ine (1868-1938) (His­toria de la lite­ra­tura ja­po­nesa con­tem­po­rá­nea (1868-1938)).:

« El mundo en­tero
Me­tido en una caja
El ti­ti­ritero »
(Yo no naka wa / Hako ni ire­tari / Kai­raishi)

Chava­nes, Edwige de, « Akutagawa Ryū­no­suke (1892-1927) ». En Ci­néma et litté­ra­ture au Ja­pon : de l’ère Meiji à nos jours (Cine y lite­ra­tura en Japón: de la era Meiji a nues­tros días), bajo la dir. de Max Tes­sier, Pa­rís: Cen­tre G. Pom­pi­dou, col. « Ci­néma sin­gulier », 1986, p. 44-45.

Jean-Ja­cques Origas co­men­ta: « El autor pa­re­cía es­ca­bu­llir­se: ¿no ha­bía in­ti­tulado acaso re­co­pi­la­cio­nes de rela­tos El ti­ti­ritero [Kairaishi] y Ca­rru­sel de som­bras [Kagetôrô]? Y, sin em­bar­go, el lec­tor per­cibía su pre­sen­cia en cada lí­nea ». Ese tea­tro de som­bras al­canza su colmo en Figuras in­fer­na­les (Jigokuhen), donde el pin­tor Yos­hi­hidé, para cul­mi­nar su fres­co, con­tem­pla a su pro­pia hija ar­der viva ante sus ojos, y luego se ahor­ca. Es que el arte con­sumado se ase­meja a la llama que exige un ali­mento vivo. Y Akutagawa pon­drá un punto de ho­nor en ha­cerse su víc­tima vo­lun­ta­ria.

En mártir del arte

« De pronto [el ti­ti­rite­ro] apa­re­ció en per­so­na, en­tre los de­co­ra­dos de la vida real. Y, en obras a me­nudo des­ga­rra­do­ras, des­cribió […] las ob­se­sio­nes que, poco a po­co, lo asal­ta­ron y que ha­brían de arreba­tar­lo. » En 1927, la de­sin­te­gra­ción de su ra­zón bajo ob­se­sio­nes mór­bi­das, delei­tes mo­ro­sos dicta sus úl­ti­mas obras ma­es­tras: se hace risa bur­lona con Kappa, aluci­na­ción con Engranaje (Haguruma), locura con La vida de un idiota (Aru ahô no isshô). « Soy, des­pués de to­do, el hijo de una loca », con­fía en la Carta a un viejo amigo (Aru kyûyû e okuru shuki), re­dac­tada en la vís­pera de su muer­te. Y aña­de: « Tal vez te rías de la contra­dic­ción en que me en­cuen­tro, yo que, aun amando la be­lleza de la na­tura­leza, de­cido suprimir­me. Pero la na­tura­leza es be­lla por­que se refleja en mi mi­rada úl­ti­ma… » Kawa­bata Ya­su­nari supo expre­sar lo trágico de esa in­can­des­cen­cia fi­nal: « Las más de las ve­ces en­fer­mizo y debi­lita­do, [se] in­flama en el úl­timo ins­tante an­tes de extin­guirse del to­do. »6Kawa­bata Ya­su­na­ri, La mi­rada úl­tima (Ma­tsugo no me), inédito en fran­cés. Así se extin­guió el Hijo del Dragón, már­tir del ar­te, la Biblia abier­ta, al son de la lluvia que caía. Shiga Nao­ya, al en­te­rarse de su muer­te, tuvo esta fór­mula de una ad­mi­ra­ble con­ten­ción: « No po­día ha­cer otra co­sa. »

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

芥川龙之介,或临终之眼的美

译自法文

「一种朦胧的不安。」(Bon’yari shita fuan.)这几个字,是芥川龙之介1已摒弃的拼写形式:
Acutagawa Ryunosuche.
Akutagawa Riunoské.
Akoutagawa Ryunosouké.
Akoutagaoua Ryounosouké.
Akoutagava Ryounosouke.
于1927年7月24日拂晓服毒之前匆匆写下的,宛如开启他全部文字的钥匙。他时年三十五岁。他身后留下约一百五十篇短篇小说,在这些作品里,「艺术的辉煌与生存的煎熬合谋,赋予其作品一种无可仿效的灵光2Zhao Yujiao,见其所译《罗生门:芥川龙之介短篇小说选》,昆明:云南人民出版社,2015年。由本人译自中文。——也留下一个愕然的日本,这个日本在此死亡之中隐隐预感到一个时代的终结。

在哈得斯的宅邸中

许多有教养的日本人,都曾在青春岁月里度过一段深受这位作家影响的时期。这位作家含蓄而智性,带着一种漫不经心的反讽,然而在其洒脱的外表之下,却掩不住某种神经质的、不安的、缺乏自信的东西,恰似那些烟花女子——她们殷勤的微笑,终究无法遮蔽自内心深处涌起的隐痛,而这隐痛在某一刻会喷涌到生活的表面,将其淹没。因此,自那场谜一般的自杀以来,芥川的幽魂便一直萦绕在日本的文坛之上。远藤周作记述了这个萦绕不去的梦:

我身处一间昏暗的屋子里,面对着芥川龙之介。他一言不发地站在我面前,低着头,双臂交叠在那件磨得发旧的灰色和服上。他猛地起身,撩开身后的竹帘,走进了隔壁的房间。我知道那便是死者的世界。……就在此时,我醒了。我为何频频做这般病态的梦呢?在我身旁,我的妻子安然地睡着。

远藤周作,《Une femme nommée Shizu : nouvelles》(《名叫静的女人:短篇小说集》),Minh Nguyen-Mordvinoff 译自日语,巴黎:Denoël 出版社,「Empreinte」丛书,1997年。

我们怎能不想起《伊利亚特》——当阿喀琉斯在梦中望见帕特罗克洛斯的亡魂,伸出双臂想要将其抱住,却是徒然:「魂灵已如青烟遁入地下……/ 呜呼!原来,即便在哈得斯的宅邸里,/ 也还有一个魂灵,或者说一个影子」?芥川便这样归来,作为一个熟悉的影子,回到一个不肯让他整个消失于哈得斯宅邸中的民族的记忆里。

在龙的星宿之下

芥川取名龙之介,即『龙之子』,因为他生于1892年3月1日,龙年、龙月、龙日的龙时。3Richard Collasse,《Dictionnaire amoureux du Japon》(《钟情日本词典》),「Akutagawa Ryūnosuke」词条。在他仅几个月大时,母亲便陷入疯癫,这留给他的,毋宁是一种对遗传诅咒的恐惧。孩子被母亲一族收养,那是幕府旧臣的世家,以中国和日本的古典典籍哺育他。这一传统东方与当代西方——梅里美、阿纳托尔·法朗士、爱伦·坡等等——的碰撞,使他成为「一个被撕裂、被分割、被扯拉的人;一个双重而矛盾的人4Claude Roy,见其为《Rashômon et autres contes》(《罗生门及其他故事》)所作的序。。这种「存在之难」,为他那一代人所共有,而他的小说将其刻画得愈发精确,并将其放大到近乎一种梦魇。然而,在所有日本作家中,没有谁比芥川更适于在艺术中寻得庇护。他把自己描绘成一个读者,高踞于书店的梯子上,从高处睥睨那些在书架间忙碌的店员与顾客的渺小:「人生还不如波德莱尔的一行诗」(Jinsei wa ichigyô no Bôdorêru ni mo shikanai),他这样说道。

令人炫目的傀儡师之戏

芥川在二十四岁便确立了自己短篇之王的地位。作为夏目漱石最钟爱的弟子,他甚至一度被看好将成为大师的女婿。他那些所谓「历史」小说——《罗生门》、《竹林中》(Yabu no naka)等等——在其中他将一种彻底现代的忧郁,糅入古老日本「哭泣的声音、欢笑的声音」,至今仍是他最负盛名之作。人们在其中所赞叹的,绝非史家的精确,而是那滑稽的木偶、那令人毛骨悚然的江湖艺人的傀儡——他凭借「其奢华的学识、其极度敏锐的感受力、其与生俱来的戏剧感5Georges Bonneau,《Histoire de la littérature japonaise contemporaine (1868-1938)》(《日本当代文学史(1868—1938)》)。,让这些傀儡在无形的丝线尽头起舞:

整个世界
被装进匣中
傀儡师
Yo no naka wa / Hako ni iretari / Kairaishi

Chavanes, Edwige de,《Akutagawa Ryūnosuke (1892-1927)》(《芥川龙之介(1892—1927)》)。载于《Cinéma et littérature au Japon : de l’ère Meiji à nos jours》(《日本的电影与文学:从明治时代至今》),Max Tessier 主编,巴黎:蓬皮杜中心,「Cinéma singulier」丛书,1986年,第44—45页。

Jean-Jacques Origas 评论道:「作者似乎在隐遁:他不是把几部短篇集命名为《傀儡师》[Kairaishi]和《影灯笼》[Kagetôrô]吗?然而,读者却在字里行间感到他的存在」。这皮影戏般的戏剧在《地狱变》(Jigokuhen)中达到极致:画师良秀为了完成他的壁画,眼睁睁看着自己的女儿在眼前被活活烧死,继而上吊自尽。因为,臻于圆满的艺术,恰如那需要以活物为养料的火焰。而芥川将引以为荣,甘愿使自己成为它的祭品。

作为艺术的殉道者

突然,[傀儡师]亲自现身于现实生活的布景之间。而在一些往往令人心碎的作品里,他描绘了……那些渐渐向他袭来、终将把他带走的执念。」1927年,他的理智在病态的执念与阴郁的自我沉溺之下瓦解,口授出他最后的杰作:这瓦解在《河童》中化作冷笑,在《齿轮》(Haguruma)中化作幻觉,在《一个傻子的一生》(Aru ahô no isshô)中化作疯狂。「我毕竟是一个疯女人的儿子」,他在临终前夕写下的《给某旧友的手记》(Aru kyûyû e okuru shuki)中如此吐露。他又补充道:「或许你会讥笑我所身处的矛盾——我一面热爱自然之美,一面却决意自我了断。然而自然之所以美,正因为它映照在我临终之眼中……」川端康成道出了这最后一场炽燃的悲剧性:「大多时候病弱不堪,[他]却在彻底熄灭之前的最后一刻燃烧起来。6Kawabata Yasunari,《临终之眼》(Matsugo no me),法语未刊。龙之子便如此熄灭了,作为艺术的殉道者,圣经翻开着,伴着淅沥的雨声。志贺直哉得知他的死讯,说出了一句克制得令人钦佩的话:「他别无他法。

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Akutagawa Ryūnosuke, or the Beauty of the Ultimate Gaze

Trans­lated from French

“A vague un­easi­ness.” (Bon’­yari shita fuan.) These words, traced in haste by Aku­ta­gawa Ryūno­suke1Re­jected forms:
Acu­ta­gawa Ryuno­suche.
Aku­ta­gawa Ri­unoské.
Ak­outa­gawa Ryunosouké.
Ak­outa­gaoua Ry­ounosouké.
Ak­outa­gava Ry­ounosouke.
be­fore ab­sorb­ing the poi­son at dawn on 24 July 1927, are as the key to all his writ­ings. He was thir­ty-five years old. He left be­hind him some hun­dred and fifty short sto­ries in which “the splen­dour of art and the tor­ments of ex­is­tence con­spire to lend his work an inim­itable aura2Zhao Yu­jiao, in her trans­la­tion of Rashō­mon: A Se­lec­tion of Short Sto­ries by Aku­ta­gawa Ryūno­suke (罗生门:芥川龙之介短篇小说选), Kun­ming: Yun­nan Peo­ple’s Pub­lish­ing House, 2015. Trans­lated from the Chi­nese by me. — and the stu­pe­fac­tion of a Japan that dimly sensed, in this death, the end of an age.

In the House of Hades

Many cul­ti­vated Ja­pa­nese have passed, in their youth, through a pe­riod strongly marked by this dis­creetly in­tel­lec­tual writer, tinged with a care­free irony, but who, be­neath a ca­sual ex­te­ri­or, ill con­ceals some­thing ner­vous, anx­ious, il­l-as­sured, akin to those cour­te­sans whose win­ning smile can­not quite veil the malaise that wells up within their in­ner­most be­ing and which, at a given mo­ment, springs to the sur­face of ex­is­tence to sub­merge it. Thus, since his enig­matic sui­cide, Aku­ta­gawa’s soul has haunted Ja­pa­nese let­ters. Endō Shūsaku re­counts this ob­ses­sive dream:

I was in a dark room, fac­ing Aku­ta­gawa Ryūno­suke. He stood be­fore me with­out a word, his head bowed and his arms crossed over his worn grey ki­mono. He rose abrupt­ly, drew aside the bam­boo blind be­hind him, and en­tered the ad­join­ing room. I knew that it was the world of the dead. […] It was then that I awoke. Why did I so fre­quently have such mor­bid dreams? Be­side me, my wife slept peace­ful­ly.

Endō, Shūsaku, Une femme nom­mée Shizu : nou­velles (A Woman Named Shizu: Sto­ries), trans. from the Ja­pa­nese by Minh Nguyen-Mord­vi­noff, Paris: De­noël, coll. « Em­preinte », 1997.

How can one not think of the Iliad, when Achilles sees in a dream the shade of Pa­tro­clus and stretches out his arms to seize it, in vain: “The soul had van­ished be­neath the earth, like smoke […] / Alas! there is, then, even in the house of Hades, / A soul, or else a shade”? Thus does Aku­ta­gawa re­turn, a fa­mil­iar shade, in the mem­ory of a peo­ple that re­fuses to let him dis­ap­pear en­tirely into the house of Hades.

Under the Sign of the Dragon

Aku­ta­gawa was named Ryūno­suke, ’Son of the Drag­on,’ for he was born on 1 March 1892 at the hour of the Drag­on, on the day of the Drag­on, in the month of the Dragon of the year of the Drag­on.3Richard Col­lasse, Dic­tio­n­naire amoureux du Japon (A Lover’s Dic­tio­nary of Japan), en­try « Aku­ta­gawa Ryūno­suke ». The mad­ness of his moth­er, when he was but a few months old, be­queathed to him in­stead the ter­ror of a cursed hered­i­ty. The child was taken in by the ma­ter­nal fam­i­ly, an old line of re­tain­ers of the shogu­nate, which nour­ished him on the Chi­nese and Ja­pa­nese clas­sics. The col­li­sion of this tra­di­tional Ori­ent with the con­tem­po­rary Oc­ci­dent — Mérimée, Ana­tole France, Poe, and so forth — made of him “a man torn, di­vid­ed, riven; a man dou­ble and con­tra­dic­tory4Claude Roy, in his pref­ace to Rashô­mon et autres con­tes (Rashō­mon and Other Tales).. This dif­fi­culty of be­ing, com­mon to his gen­er­a­tion, his short sto­ries would re­fine and am­plify to the point of a kind of ob­ses­sion. And yet, of all Ja­pa­nese writ­ers, none was bet­ter dis­posed than Aku­ta­gawa to take refuge in art. He de­scribed him­self as a read­er, perched atop a book­shop lad­der, sur­vey­ing from on high the pet­ti­ness of the sell­ers and cus­tomers bustling among the shelves: “Hu­man life is not worth a sin­gle line of Baude­laire” (Jin­sei wa ichi­gyō no Bō­dorēru ni mo shikanai), he would say.

The Dazzling Play of the Puppeteer

Aku­ta­gawa had es­tab­lished him­self at twen­ty-four as the prince of the short tale. Favourite dis­ci­ple of Nat­sume Sōseki, he had even been con­sid­ered as the mas­ter’s son-in-law. His so-called “his­tor­i­cal” tales — Rashōmon, In the Thicket (Yabu no naka), and oth­ers —, in which he blends a res­o­lutely mod­ern spleen with “the voices that weep, the voices that laugh” of old Japan, re­main his most cel­e­brat­ed. What one ad­mires in them is not the ex­ac­ti­tude of the his­to­ri­an, but the bur­lesque pup­pets, the chill­ing mar­i­onettes of the fair­ground show­man, which he makes dance at the end of in­vis­i­ble strings by “his sump­tu­ous eru­di­tion, his hy­per-a­cute sen­si­bil­i­ty, his in­nate sense of drama5Georges Bon­neau, His­toire de la lit­téra­ture japon­aise con­tem­po­raine (1868-1938) (His­tory of Con­tem­po­rary Ja­pa­nese Lit­er­a­ture (1868-1938)).:

The whole world
Put into a box
The pup­pet show­man
(Yo no naka wa / Hako ni ire­tari / Kairaishi)

Cha­vanes, Ed­wige de, « Aku­ta­gawa Ryūno­suke (1892-1927) ». In Cinéma et lit­téra­ture au Japon : de l’ère Meiji à nos jours (Cin­ema and Lit­er­a­ture in Japan: From the Meiji Era to Our Day), ed. Max Tessier, Paris: Cen­tre G. Pom­pi­dou, coll. « Cinéma sin­gulier », 1986, pp. 44-45.

Jean-Jacques Ori­gas com­ments: “The au­thor seemed to slip away: had he not en­ti­tled col­lec­tions of short sto­ries The Pup­pet Show­man [Kairaishi] and Carousel of Shad­ows [Kagetōrō]? And yet the reader per­ceived his pres­ence in ev­ery line”. This the­atre of shad­ows at­tains its height in In­fer­nal Fig­ures (Jigokuhen), where the painter Yoshi­hide, to com­plete his fres­co, con­tem­plates his own daugh­ter burn­ing alive be­fore his eyes, then hangs him­self. For ac­com­plished art is akin to the flame that de­mands liv­ing fu­el. And Aku­ta­gawa would make it a point of hon­our to make him­self its will­ing vic­tim.

A Martyr to Art

Sud­denly [the pup­pet show­man] ap­peared in per­son, amid the sets of real life. And, in works of­ten heartrend­ing, he de­scribed […] the ob­ses­sions that, lit­tle by lit­tle, as­sailed him and that were to carry him off.” In 1927, the dis­in­te­gra­tion of his rea­son un­der mor­bid ob­ses­sions, un­der gloomy self-in­dul­gences, dic­tated his fi­nal mas­ter­pieces: it turns to snig­ger­ing with Kappa, to hal­lu­ci­na­tion with Gears (Haguruma), to mad­ness with The Life of an Id­iot (Aru ahō no is­shō). “I am, af­ter all, the son of a mad­woman”, he con­fides in the Let­ter to an Old Friend (Aru kyūyū e okuru shuki), writ­ten on the eve of his death. And he adds: “Per­haps you will laugh at the con­tra­dic­tion in which I find my­self, I who, while lov­ing the beauty of na­ture, re­solve to do away with my­self. But na­ture is beau­ti­ful be­cause it is re­flected in my ul­ti­mate gaze…” Kawa­bata Ya­sunari knew how to ex­press the tragedy of this fi­nal in­can­des­cence: “Most of­ten sickly and en­fee­bled, [he] blazes up at the last mo­ment be­fore go­ing out en­tire­ly.6Kawa­bata Ya­sunari, The Ul­ti­mate Gaze (Mat­sugo no me), un­pub­lished in French. Thus the Son of the Dragon was ex­tin­guished, a mar­tyr to art, the Bible open, to the sound of the fall­ing rain. Shiga Naoya, on learn­ing of his death, ut­tered this phrase of ad­mirable re­straint: “He could not have done oth­er­wise.

Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Akutagawa Ryûnosuke, ou la beauté du regard ultime

«Une vague inquié­tude. » (Bon’yari shita fuan.) Ces mots, tra­cés à la hâte par Aku­ta­gawa Ryû­no­suke1Formes reje­tées :
Acu­ta­gawa Ryu­no­suche.
Aku­ta­gawa Riu­nos­ké.
Akou­ta­gawa Ryu­no­sou­ké.
Akou­ta­gaoua Ryou­no­sou­ké.
Akou­ta­gava Ryou­no­souke.
avant d’ab­sor­ber le poi­son à l’aube du 24 juillet 1927, sont comme la clef de tous ses écrits. Il avait trente-cinq ans. Il lais­sait der­rière lui quelque cent cinquante nou­velles où « la splen­deur de l’art et les tour­ments de l’exis­tence conspirent à don­ner à son œuvre une aura in­imi­table »2Zhao Yujiao, dans sa tra­duc­tion de Ra­shô­mon : choix de nou­velles d’Aku­ta­gawa Ryû­no­suke (罗生门:芥川龙之介短篇小说选), Kun­ming : Édi­tions po­pu­laires du Yun­nan, 2015. Trad. du chi­nois par mes soins. — et la stu­peur d’un Ja­pon qui pres­sen­tait obs­cu­ré­ment, dans cette mort, la fin d’une époque.

Dans la maison d’Hadès

Bien des Ja­po­nais culti­vés ont tra­ver­sé, dans leur jeu­nes­se, une pé­riode for­te­ment marquée par cet écri­vain dis­crè­te­ment in­tel­lec­tuel, teinté d’une iro­nie in­sou­cian­te, mais qui, sous des de­hors dé­sin­vol­tes, cache mal quelque chose de ner­veux, d’inquiet, de mal as­su­ré, sem­blable à ces cour­ti­sanes dont le sou­rire ave­nant ne par­vient pas à voi­ler le ma­laise qui sourd en leur for in­té­rieur et qui, à un mo­ment don­né, jaillit à la sur­face de l’exis­tence pour la sub­mer­ger. Aus­si, de­puis son sui­cide énig­ma­tique, l’âme d’Aku­ta­gawa hante-t-elle les lettres ja­po­naises. Endô Shû­saku rap­porte ce rêve ob­sé­dant :

« J’étais dans une pièce som­bre, face à Aku­ta­gawa Ryû­no­suke. Il se te­nait de­vant moi sans dire un mot, la tête bais­sée et les bras croi­sés sur son ki­mono élimé de cou­leur grise. Il se leva brusque­ment, écarta le store en bam­bou der­rière lui et pé­né­tra dans la pièce voi­sine. Je sa­vais qu’il s’agis­sait du monde des morts. […] C’est alors que je me suis ré­veillé. Pourquoi donc avais-je fré­quem­ment des rêves si mor­bides ? À mes cô­tés, mon épouse dor­mait pai­si­ble­ment. »

En­dô, Shû­sa­ku, Une femme nom­mée Shizu : nou­velles, trad. du ja­po­nais par Minh Nguyen-Mord­vi­noff, Pa­ris : De­noël, coll. « Em­preinte », 1997.

Com­ment ne pas pen­ser à l’Iliade, lorsqu’Achille voit en songe l’ombre de Pa­trocle et tend les bras pour la sai­sir, en vain : « L’âme avait dis­paru sous ter­re, ainsi qu’une fu­mée […] / Hé­las ! il y a donc, même dans la mai­son d’Ha­dès, / Une âme, ou bien une ombre » ? Tel re­vient Aku­ta­ga­wa, ombre fa­mi­liè­re, dans la mé­moire d’un peuple qui re­fuse de le lais­ser dis­pa­raître tout en­tier dans la mai­son d’Ha­dès.

Sous le signe du Dragon

« Aku­ta­gawa fut pré­nommé Ryû­no­su­ke, “Fils du Dra­gon”, car il était né le 1er mars 1892 à l’­heure du Dra­gon, le jour du Dra­gon, le mois du Dra­gon de l’an­née du Dra­gon. »3Ri­chard Col­las­se, Dic­tion­naire amou­reux du Ja­pon, en­trée « Aku­ta­gawa Ryū­no­suke ». La dé­mence de sa mè­re, alors qu’il n’a que quelques mois, lui lègue plu­tôt la ter­reur d’une hé­ré­dité mau­dite. L’en­fant est re­cueilli par la fa­mille ma­ter­nel­le, an­cienne li­gnée de ser­vi­teurs du sho­gu­nat, qui le nour­rit aux clas­siques chi­nois et ja­po­nais. La col­li­sion de cet Orient tra­di­tion­nel avec l’Oc­ci­dent contem­po­rain — Mé­ri­mée, Ana­tole Fran­ce, Poe, etc. — fait de lui « [un] homme dé­chi­ré, di­vi­sé, écar­telé ; [un] homme double et contra­dic­toire »4Claude Roy, dans sa pré­face à Ra­shô­mon et autres contes.. Cette dif­fi­culté d’être, com­mune à sa gé­né­ra­tion, ses nou­velles la pré­ci­se­ront et l’am­pli­fie­ront jusqu’à une sorte de han­tise. Pour­tant, de tous les écri­vains ja­po­nais, nul n’était mieux dis­posé qu’Aku­ta­gawa à trou­ver re­fuge dans l’art. Il se dé­cri­vait en lec­teur, ju­ché sur l’échelle d’une li­brai­rie, toi­sant de là-haut la pe­ti­tesse des ven­deurs et des clients s’af­fai­rant entre les rayons : « La vie hu­maine ne vaut pas même une ligne de Bau­de­laire » (Jin­sei wa ichi­gyô no Bô­do­rêru ni mo shi­ka­nai), di­sait-il.

L’éblouissant jeu du marionnettiste

Aku­ta­gawa s’était im­posé à vingt-quatre ans comme le prince du ré­cit bref. Dis­ciple pré­féré de Nat­sume Sô­se­ki, il avait même été pres­senti comme gendre du maître. Ses nou­velles dites « his­to­riques » — Rashômon, Dans le fourré (Yabu no naka), etc. —, où il mêle un spleen ré­so­lu­ment mo­derne « [aux] voix qui pleu­rent, [aux] voix qui rient » du vieux Ja­pon, de­meurent ses plus cé­lèbres. Ce qu’on y ad­mi­re, ce n’est point l’exac­ti­tude de l’­his­to­rien, mais les pou­pées bur­lesques, les ma­rion­nettes glaçantes du fo­rain, qu’il fait dan­ser au bout d’in­vi­sibles fils par « [son] éru­di­tion fas­tueu­se, [sa] sen­si­bi­lité sur­ai­guë, [son] sens inné du drame »5Georges Bon­neau, His­toire de la lit­té­ra­ture ja­po­naise contem­po­raine (1868-1938). :

« Le monde en­tier
Mis en boîte
Mon­treur de ma­rion­nettes »
(Yo no naka wa / Hako ni ire­tari / Kai­rai­shi)

Cha­va­nes, Ed­wige de, « Aku­ta­gawa Ryū­no­suke (1892-1927) ». Dans Ci­néma et lit­té­ra­ture au Ja­pon : de l’ère Meiji à nos jours, sous la dir. de Max Tes­sier, Pa­ris : Centre G. Pom­pi­dou, coll. « Ci­néma sin­gu­lier », 1986, p. 44-45.

Jean-Jacques Ori­gas com­mente : « L’au­teur sem­blait se dé­ro­ber : n’avait-il pas in­ti­tulé des re­cueils de nou­velles Le mon­treur de pou­pées [Kairaishi] et Ma­nège d’ombres [Kagetôrô] ? Et pour­tant, le lec­teur per­ce­vait sa pré­sence à chaque ligne ». Ce théâtre d’ombres at­teint son comble dans Fi­gures in­fer­nales (Jigokuhen), où le peintre Yo­shi­hi­dé, pour ache­ver sa fresque, contemple sa propre fille brû­ler vive sous ses yeux, puis se pend. C’est que l’art ac­com­pli s’ap­pa­rente à la flamme qui exige un ali­ment vi­vant. Et Aku­ta­gawa met­tra un point d’hon­neur à s’en faire la vic­time vo­lon­taire.

En martyre de l’art

« Sou­dain [le mon­treur de ma­rion­net­tes] ap­pa­rut en per­son­ne, parmi les dé­cors de la vie réelle. Et, en des œuvres sou­vent dé­chi­ran­tes, il dé­cri­vit […] les ob­ses­sions qui, peu à peu, l’as­saillirent et qui de­vaient l’em­por­ter. » En 1927, la désa­gré­ga­tion de sa rai­son sous des ob­ses­sions mor­bi­des, des dé­lec­ta­tions mo­roses dicte ses ul­times chefs-d’œuvre : elle se fait ri­ca­ne­ment avec Kappa, hal­lu­ci­na­tion avec Engrenage (Haguruma), fo­lie avec La vie d’un idiot (Aru ahô no is­shô). « Je suis, après tout, le fils d’une folle », confie-t-il dans la Lettre à un vieil ami (Aru kyûyû e okuru shuki), ré­di­gée à la veille de sa mort. Et d’ajou­ter : « Peut-être ri­ras-tu de la contra­dic­tion dans laquelle je me trou­ve, moi qui, tout en ai­mant la beauté de la na­tu­re, dé­cide de me sup­pri­mer. Mais la na­ture est belle parce qu’elle se re­flète dans mon ul­time re­gard… » Ka­wa­bata Ya­su­nari sut dire le tra­gique de cette in­can­des­cence fi­nale : « Le plus sou­vent ma­la­dif et af­fai­bli, [il] s’en­flamme au der­nier mo­ment avant de s’éteindre tout à fait. »6Ka­wa­bata Ya­su­na­ri, Le re­gard ul­time (Mat­sugo no me), in­édit en français. Ainsi s’étei­gnit le Fils du Dra­gon, en mar­tyre de l’art, la Bible ou­ver­te, au son de la pluie tom­bante. Shiga Naoya, ap­pre­nant sa mort, eut cette for­mule d’une ad­mi­rable re­te­nue : « Il ne pou­vait faire au­tre­ment. »