Akutagawa Ryûnosuke, aneb krása posledního pohledu

Pře­loženo z fran­couz­štiny

«Neur­čitý ne­klid. » (Bon’yari shita fuan.) Tato slova, jež na­spěch na­črtl Akuta­gawa Ryûno­suke1Od­mítnuté for­my:
Acuta­gawa Ryu­no­suche.
Akuta­gawa Riu­no­ské.
Akouta­gawa Ryu­no­souké.
Akouta­gaoua Ryou­no­souké.
Akouta­gava Ryou­no­sou­ke.
, než za úsvitu 24. čer­vence 1927 po­žil jed, jsou jako klíč ke všem jeho spi­sům. Bylo mu pět­a­tři­cet let. Za­ne­chával za se­bou na sto pa­de­sát po­ví­dek, v nichž se „nád­hera umění a muka exis­tence spol­ču­jí, aby jeho dílu pro­půj­čily nena­po­do­bi­telnou auru2Zhao Yu­ji­ao, ve svém pře­kladu Rašó­mon: vý­bor z po­ví­dek Akuta­gawy Rjú­no­su­keho (罗生门:芥川龙之介短篇小说选), Kun­ming: Yunnan­ské li­dové na­kla­da­tel­ství, 2015. Pře­loženo z čín­štiny mnou. — a ohro­mené Japon­sko, jež v této smrti temně tu­šilo ko­nec jedné epo­chy.

V domě Hádově

Mnozí vzdě­laní Japonci pro­šli v mládí ob­do­bím silně po­zna­menaným tímto nenápadně in­te­lek­tuálním spi­sova­te­lem, za­bar­veným bez­sta­rostnou iro­nií, který však pod ležérním ze­vnějš­kem stěží skrývá cosi nervóz­ní­ho, zne­poko­jeného, ne­jis­tého, po­dobně jako ony kur­tizá­ny, je­jichž vlídný úsměv ne­dokáže za­střít tí­seň prýš­tící z je­jich nit­ra, tí­seň, která v jis­tém okamžiku vy­tryskne na po­vrch exis­tence a za­plaví ji. A tak od jeho zá­hadné se­bevraždy ob­chází duše Akuta­gawova japon­ské pí­semnic­tví. Endô Shûsaku vy­práví o tomto ob­se­dant­ním snu:

« Byl jsem v temné místnos­ti, tváří v tvář Akuta­gawovi Ryûno­su­ke­mu. Stál přede mnou beze slova, s hlavou sklo­něnou a pažemi zkříženými na obnošeném ki­monu šedé barvy. Ná­hle po­vstal, od­hrnul za se­bou bam­bu­sovou ro­letu a vstou­pil do ve­d­lejší místnos­ti. Vě­děl jsem, že jde o svět mrtvých. […] Tehdy jsem se pro­bu­dil. Proč jen jsem tak často míval sny tak mor­bidní? Po mém boku spala žena má pokojně. »

En­dô, Shûsa­ku, Une femme no­mmée Shizu : nou­velles (Žena jménem Šizu: po­vídky), z japon­štiny pře­lo­žil Minh Nguyen-Mor­dvi­noff, Pa­říž: Denoël, edice „Empre­in­te“, 1997.

Jak ne­po­mys­let na Íliadu, když Achilleus ve snu spatří stín Pa­troklův a na­přáhne paže, aby jej uchopil, marně: « Duše zmizela pod zemí jako dým […] / Bě­da! I v domě Há­dově tedy pře­bývá / du­še, či spíše stín »? Tak se vrací Akuta­gawa, dů­věrně známý stín, v paměti ná­ro­da, jenž jej od­mítá ne­chat zcela zmizet v domě Há­dově.

Ve znamení Draka

« Akuta­gawa do­stal jméno Ryûno­su­ke, „Syn Draka“, ne­boť se na­ro­dil 1. března 1892 v ho­dinu Draka, v den Draka, v mě­síci Draka roku Draka. »3Ri­chard Collas­se, Dicti­onnaire amou­reux du Japon (Za­mi­lovaný slovník Japon­ska), heslo „A­kuta­gawa Ryūno­su­ke“. Ší­len­ství jeho matky, jež pro­puklo, když mu bylo teprve něko­lik mě­sí­ců, mu odkazuje spíše hrůzu z pro­kle­tého dě­dic­tví. Dítě při­jímá ro­dina z mat­činy strany, sta­ro­bylý rod slu­žeb­níků šóguná­tu, jenž jej sytí čín­skými a japon­skými kla­siky. Srážka to­hoto tra­dičního Ori­entu se sou­do­bým Zá­pa­dem — Méri­mée, Ana­tole Fran­ce, Poe atd. — z něj činí « [člověka] ro­ze­rvaného, roz­dě­leného, roz­čtvrceného; [člověka] dvo­jího a roz­porného »4Claude Roy, ve své před­mluvě k Ra­shô­mon et autres con­tes (Ra­shô­mon a jiné po­vídky).. Tuto ne­snáz být, spo­lečnou jeho gene­ra­ci, jeho po­vídky upřesní a ze­sílí až v ja­kousi po­sed­lost. A přece ze všech japon­ských spi­sova­telů ne­byl nikdo lépe uzpů­so­ben než Akuta­gawa k to­mu, aby nalezl úto­čiště v umění. Sám sebe lí­čil jako čtenáře po­sazeného na žeb­říku v knihku­pec­tví, jenž shora měří ma­lost pro­davačů a zá­kaz­níků po­bí­ha­jí­cích mezi regá­ly: « Lid­ský život nemá cenu ani je­di­ného Bau­de­lai­rova verše » (Jin­sei wa ichigyô no Bô­dorêru ni mo shikanai), říkával.

Oslnivá hra loutkářova

Akuta­gawa se ve čtyři­a­dva­ceti le­tech pro­sa­dil jako kníže krátké pró­zy. Ob­lí­bený žák Natsu­meho Sô­seki­ho, byl dokonce za­mýš­len za mi­s­trova ze­tě. Jeho takzvané „his­to­rické“ po­vídky — Rashômon, V houští (Yabu no naka) atd. —, v nichž mísí roz­hodně mo­derní splín s « [hla­sy], jež plá­čou, [hla­sy], jež se smějí » starého Japon­ska, zů­stávají jeho nejpro­slu­lejší­mi. Ne­ob­divujeme na nich přesnost his­to­ri­kovu, ný­brž bur­leskní panáč­ky, mrazivé loutky ko­me­di­an­tovy, jež ne­chává tan­čit na ne­vi­di­telných nit­kách svou « [okázalou] eru­di­cí, [svou] pře­brou­šenou cit­livos­tí, [svým] vro­zeným smys­lem pro drama »5Ge­orges Bonne­au, His­toire de la lit­téra­ture japo­naise con­tempo­ra­ine (1868-1938) (Dě­jiny sou­dobé japon­ské li­te­ra­tury (1868–1938)).:

« Celý svět
vložen do kra­bice
loutkář »
(Yo no naka wa / Hako ni ire­tari / Kai­raishi)

Chavanes, Edwige de, „A­kuta­gawa Ryūno­suke (1892–1927)“. In Ci­néma et lit­téra­ture au Japon : de l’ère Me­iji à nos jours (Film a li­te­ra­tura v Japon­sku: od éry Me­i­dži po naše dny), pod ve­dením Maxe Tes­sie­ra, Pa­říž: Cen­tre G. Pompi­dou, edice „Ci­néma singu­lier“, 1986, s. 44–45.

Je­an-Jacques Origas po­zna­menává: « Au­tor jako by se vy­trá­cel: nena­zval snad své sbírky po­ví­dek Loutkář [Kairaishi] a Rej stínů [Kagetôrô]? A přece čtenář vní­mal jeho pří­tom­nost v kaž­dém řádku. » Toto diva­dlo stínů vr­cholí v Pe­kelných vý­jevech (Jigokuhen), kde ma­líř Yoshi­hi­dé, aby dokon­čil svou fresku, při­hlíží, jak jeho vlastní dcera za­živa hoří před jeho zra­ky, a poté se obě­sí. Ne­boť doko­nalé umění se po­dobá pla­meni, jenž žádá živou po­travu. A Akuta­gawa si učiní věcí cti stát se jeho dob­rovolnou obě­tí.

Mučedníkem umění

« Ná­hle se [lout­kář] ob­jevil osobně, mezi ku­li­sami sku­tečného živo­ta. A v dí­lech často drá­savých vy­lí­čil […] po­sed­los­ti, jež jej po­zvolna na­pa­daly a měly jej na­ko­nec strh­nout. » V roce 1927 roz­klad jeho ro­zumu pod tí­hou mor­bidních po­sed­lostí a chmurných rozkoší dik­tuje jeho po­slední mi­s­trov­ská dí­la: stává se úšklebkem v Kappovi, halu­ci­nací v Soukolí (Haguruma), ší­len­stvím v Životě jednoho hlu­páka (Aru ahô no isshô). « Jsem přece jen syn ší­lené ženy », svě­řuje se v Do­pise starému pří­teli (Aru kyûyû e okuru shuki), sepsaném v před­ve­čer své smr­ti. A do­dává: « Snad se za­smě­ješ roz­po­ru, v němž se nalézám, já, jenž ač­koli mi­luji krásu pří­ro­dy, roz­ho­duji se skon­covat se se­bou. Avšak pří­roda je krásná pro­to, že se zr­ca­dlí v mém po­sledním po­hle­du… » Kawabata Ya­sunari dokázal vy­já­d­řit tragiku to­hoto po­sledního žhnutí: « Nej­čas­těji cho­robný a ze­sláb­lý, [vzplane] v po­sledním okamžiku, než zcela vy­has­ne. »6Kawabata Ya­suna­ri, Po­slední po­hled (Mat­sugo no me), fran­couz­sky ne­vy­dáno. Tak vy­hasl Syn Draka, mu­čedník umění, s otevřenou Bib­lí, za zvuku pa­da­jí­cího deš­tě. Shiga Naoya, když se do­zvě­děl o jeho smr­ti, pro­nesl tato slova ob­divuhodné zdržen­livos­ti: « Ne­mohl jednat ji­nak. »


Chcete-li se dozvědět více

Kolem „V půli životní cesty Shinsukeho Daidôjiho“

Citace

« Shin­suke tuto bídu nenávi­děl. Ba i dnes chová v hloubi srdce ozvěnu oné teh­dejší nenávis­ti, ne­smaza­telnou. Ne­mohl si ku­po­vat kni­hy, ani cho­dit na letní kurzy, ani no­sit nový ka­bát. Jeho spo­lu­žáci však všech těchto vý­sad požíva­li. Zá­vi­děl jim. A dokonce na ně ob­čas žár­lil. Tuto zá­vist, tuto žár­livost však od­mí­tal při­znat. Ne­boť choval jen po­hr­dání k je­jich ro­zu­movým schopnos­tem. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, „À mi-che­min de la vie de Shin­suke Dai­dôji : tableau d’une psy­cho­logie“ (V půli životní cesty Shin­su­keho Dai­dô­ji­ho: ob­raz jedné psy­cho­logie), z japon­štiny pře­lo­žila Edwige de Chavanes. In An­tho­logie de nou­velles japo­nai­ses con­tempo­ra­i­nes. 1 (An­to­logie sou­do­bých japon­ských po­ví­dek. 1), Pa­říž: Gal­li­mard, edice „Du monde en­tier“, 1986.

Kolem Koňských nohou

Citace

« Hanzaburôa se opět zmocnil úžas. Podle této vý­měny řečí byl za­prvé mr­tev. Za­druhé, uplynuly již tři dny. Za­tře­tí, jeho nohy byly v roz­kla­du. To vše bylo ab­surdní. Ale což ho jeho nohy ne­po­slou­chaly ja­ko… Sotva chtěl vy­kro­čit, vy­razil ze sebe hla­sitý vý­křik. Ne bez­dů­vodně. V bí­lých kalho­tách s bez­vadným zá­hybem a k nim la­dí­cích bo­tách se obě jeho nohy pro­hý­baly ve vě­tru, který vnikal oknem! Před tímto vý­jevem Hanzaburô má­lem ne­vě­řil svým očím. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, Jam­bes de cheval (Koň­ské nohy), z japon­štiny pře­lo­žila Cathe­rine An­ce­lot, do­slov Ni­no­miya Ma­sayuki, Pa­říž: Les Belles Let­tres, edice „Collection Japon. Série Ficti­on“, 2013.

Kolem „Sluky“

Citace

« Právě v tom okamžiku se zvenčí ozvaly vý­kři­ky; brzy vy­běhly po scho­dech chvatné kroky a za okamžik se dveře prudce otevře­ly. Pět či šest osob, muži, ženy a dě­ti, vtrhlo do místnos­ti, každý vo­laje něco ji­ného.

„Ta­tínku, na­šli jsme ji“, zvo­lal ve­sele Ilja, jenž byl v če­le, mávaje slu­kou. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, „La bé­cas­si­ne“ (Sluka), z japon­štiny pře­lo­žil Ho­riguchi Daiga­ku, Japon et Ex­trê­me-O­ri­ent (Japon­sko a Dálný vý­chod), č. 7–8 (čer­venec–­srpen 1924), s. 1–12.

Ke stažení

Tištěná díla

Kolem „Věrnosti Wei Chenga“

Citace

« Wei Cheng, chmurně svraš­tiv obo­čí, po­čal stále rych­lejším krokem pře­cházet po pís­či­ně, po níž se plí­žil stín no­ci. Za­tím říční vody po­zvolna, palec po pal­ci, stopu po stopě, za­plavovaly pís­či­nu, za­tímco pach řas a vody stou­pa­jící z řeky se le­dově po­čínal lepit na jeho ků­ži. Zvedl oči: tam na­ho­ře, nad mos­tem, zá­řivý jas za­pa­da­jí­cího slunce již po­hasl a jen sloupky ka­menného zá­brad­lí, celé černé, os­t­rými ča­rami šrafovaly nebe zmod­ralé no­cí. Ale žena stále ne­při­chází. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, „La foi de Wei Cheng“ (Věrnost Wei Chenga), z japon­štiny pře­lo­žila Edwige de Chavanes. In Les no­ix, la mou­che, le ci­t­ron (Oře­chy, mou­cha, ci­t­ron), Ar­les: Édi­ti­ons P. Picquier, 1991.

Kolem Kouzelnice

Citace

« 「俊さん。」――さう云ふ声が一瞬間、信子の唇から洩れようとした。実際俊吉はその時もう、彼女の俥のすぐ側に、見慣れた姿を現してゐた。が、彼女は又ためらつた。その暇に何も知らない彼は、とうとうこの幌俥とすれ違つた。薄濁つた空、疎らな屋並、高い木々の黄ばんだ梢、――後には不相変人通りの少い場末の町があるばかりであつた。

「秋――」

信子はうすら寒い幌の下に、全身で寂しさを感じながら、しみじみかう思はずにゐられなかつた。 »

(Podzim) na Wiki­source 日本語, [on­li­ne], cit. 10. čer­vence 2026.

« „Šun-san!“ Na okamžik se tento vý­křik má­lem vydral z je­jích rtů. Vskutku, v tu chvíli se Shunki­chiho dů­věrně známá si­lu­eta ob­jevila přímo ve­dle vo­zu. Znovu za­vá­ha­la. On, ni­čeho ne­tu­še, ko­nečně vůz s kor­bou před­jel. Še­divé ne­be, ne­pravi­delné stře­chy do­mů, kmeny velkých stromů roz­klá­da­jí­cích své vět­ve… Pak už jen před­městí s jeho málo rušnými uli­ce­mi. Pod mírně chladnou kor­bou po­cí­tila No­buko všemi vlákny svého těla me­lan­cho­lii podzimního času a bezděky se jí z rtů vydral ti­chý vý­křik. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, La ma­gi­ci­enne (Kouzelnice), z japon­štiny pře­lo­žila Éli­sabeth Suet­sugu, Ar­les: P. Picquier, 1999.

« „Sunsan!“ Toto zvo­lání se chys­talo vydrat z úst No­bu­ko. Vskutku, v tom okamžiku se dů­věrně známá si­lu­eta je­jího bra­trance ob­jevila ve­dle kuruma7Vše, co se v Japon­sku po­hybuje na ko­lech, je kuruma.. Ale No­buko znovu za­vá­hala a Sunki­ti, ne­tu­šící pří­tom­nost své sestřeni­ce, vůz před­jel.

Za­chmuřené ne­be, ne­rovné stře­chy osamě­lého před­měs­tí, pes­tré listí vy­sokých stro­mů, mí­je­jící se kra­jina temné uli­ce… A ve svém kuruma, kam už vnikal svěží ve­černí vzduch, cítíc ce­lou svou by­tostí bo­lestnou sa­mo­tu, No­buko si ne­mohla ne­po­vě­dět: „Podzi­m!“. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, „L’au­tomne“ (Podzim), z japon­štiny pře­lo­žila Si­o­den Hu­miko (Shi­o­den Fu­miko), Extrême-Asie (Dálná Asie), č. 46 (du­ben 1930), s. 205–212.

« Chys­tala se No­buko za­vo­lat: „Šun-san!“ Tento vý­křik jí má­lem vy­tryskl ze rtů. Dů­věrně známá si­lu­eta Shun-ki­chiho se právě v tom okamžiku na­cházela ve­dle je­jího rikši. Znovu za­vá­hala a Shun-ki­chi, jenž o ni­čem ne­vě­děl, pro­šel ko­lem.

Tro­chu za­mžené ne­be, roz­trou­šené do­my, vy­soké ze­žloutlé ko­runy stro­mů… Na je­jím ob­zoru už zů­stávala jen malá vzdá­lená čtvrť s ces­tou, kudy zřídka někdo pro­šel. „Podzi­m!“ po­mys­lela si No­buko pod chladnou plach­tou rikši, a zoufal­ství sa­moty ji ná­hle ce­lou za­plavi­lo. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, „Le nez • L’au­tomne“ (Nos • Podzim), z japon­štiny pře­lo­žil Kaze Ke­i­ta, Les Œuvres lib­res (Svo­bodná díla), č. 106 (bře­zen 1955), s. 108–124.

« 横浜の或亜米利加人へ雛を売る約束の出来たのは十一月頃のことでございます。紀の国屋と申したわたしの家は親代々諸大名のお金御用を勤めて居りましたし、殊に紫竹とか申した祖父は大通の一人にもなつて居りましたから、雛もわたしのではございますが、中々見事に出来て居りました。 »

(Panenky) na Ao­zora Bunko, [on­li­ne], cit. 10. čer­vence 2026.

« Bylo tedy při­slí­beno, že panenky bu­dou ko­lem mě­síce lis­topadu přene­chány jis­tému Ame­ri­čanovi z Yoko­hamy. Má ro­di­na, jež nese jméno Ki­nokuniya, za­stávala z poko­lení na poko­lení úlohu vě­ři­tele u dai­mjóů, a můj děd, jenž se, mys­lím, jmenoval Shi­chiku, byl mu­žem zna­lým zá­bav. Navzdory skrom­nos­ti, která by měla mírnit má slova, mu­sím ří­ci, že tyto panenky, tedy mé panenky, byly velmi krásné prá­ce. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, La ma­gi­ci­enne (Kouzelnice), z japon­štiny pře­lo­žila Éli­sabeth Suet­sugu, Ar­les: P. Picquier, 1999.

« Zá­vazek pro­dat panenky Ame­ri­čanovi byd­lí­címu v Yoko­hamě byl při­jat v mě­síci lis­topa­du. Po celá poko­lení naše ro­di­na, je­jíž ob­chodní jméno bylo Ki­nokuni-ya, půj­čovala peníze feu­dálním pá­nům. Byl to můj děd jménem Shi­chiku, muž zku­šený a odpoutaný od statků to­hoto svě­ta, kdo mi panenky dal; přesto byly, mohu to ří­ci, zna­menité prá­ce. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, „Les poupées“ (Panenky), z japon­štiny pře­lo­žil Serge Elis­séeff (Serge Elis­séev), Japon et Ex­trê­me-O­ri­ent (Japon­sko a Dálný vý­chod), č. 4 (bře­zen 1924), s. 327–346; re­e­dice in Neuf nou­velles japo­nai­ses (Devět japon­ských po­ví­dek), Pa­říž: G. Van Oest, 1924.

Ke stažení

Tištěná díla

Kolem Života jednoho hlupáka a jiných povídek

Citace

« […] mu­sel jsem někde za­blou­dit, ne­boť jsem se ná­hle ocitl před po­hřební síní v Aoyamě. Bylo tomu dob­rých de­set let, co jsem ko­lem této bu­dovy na­po­sledy pro­šel, přesně od po­hřebního ob­řadu Natsu­meho Sô­seki­ho. Ani před de­seti lety jsem ne­byl šťastný. Ale byl jsem ale­spoň v mí­ru. S očima upřenýma na štěr­kovou plo­chu roz­klá­da­jící se za branou jsem znovu spat­řil banánovník „Vily Sô­seki“. Ne­mohl jsem se ubránit po­ci­tu, že i můj život do­spěl ke kon­ci. A ne­mohl jsem se rovněž ubránit dojmu, že to ne­byla ná­ho­da, jež po de­seti le­tech dovedla mé kroky až sem. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, La vie d’un idiot et autres nou­velles (Život jednoho hlu­páka a jiné po­vídky), z japon­štiny pře­lo­žila Edwige de Chavanes, před­mluva Je­annine Kohn-Éti­em­ble, Pa­říž: Gal­li­mard, edice „Connaissance de l’O­ri­en­t“, 1987.

Kolem „Krista z Nankingu“

Citace

« V témž okamžiku so­cha Kris­ta, jež vi­sela na zdi, s hlu­kem spadla. Něko­lik vte­řin trvalo tíživé ti­cho. Po­té, jsouc jata ve­likým tajem­ným po­hnu­tím, mladá Číňanka so­chu zvedla a znovu po­hlédla na tvář němého cizince a na tvář Kris­tovu. Zů­stávala do­ja­ta. Tvář sva­tého Krista se po­divuhodně po­do­bala tváři cizin­cově. Ná­hle se na bledé tváři Číňanky ob­jevil jasný úsměv a při­stou­pila k to­muto muži s vý­razem ra­dos­ti. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, „Le Christ de Nankin“ (Kris­tus z Nankingu), z japon­štiny pře­lo­žil Mat­suo Kuni (Mat­suo Kuni­no­su­ke), Bifur, č. 8 (čer­ven 1931), s. 97–100.

Ke stažení

Tištěná díla

Kolem Žab

Citace

« 渡辺の橋の供養の時、三年ぶりで偶然袈裟にめぐり遇った己は、それからおよそ半年ばかりの間、あの女と忍び合う機会を作るために、あらゆる手段を試みた。そうしてそれに成功した。いや、成功したばかりではない、その時、己は、己が夢みていた通り、袈裟の体を知る事が出来た。が、当時の己を支配していたものは、必しも前に云った、まだあの女の体を知らないと云う未練ばかりだった訳ではない。己は衣川の家で、袈裟と一つ部屋の畳へ坐った時、既にこの未練がいつか薄くなっているのに気がついた。それは己がもう童貞でなかったと云う事も、その場になって、己の欲望を弱める役に立ったのであろう。しかしそれよりも、主な原因は、あの女の容色が、衰えていると云う事だった。 »

袈裟と盛遠 (Kesa a Mo­rito) na Ao­zora Bunko, [on­li­ne], cit. 10. čer­vence 2026.

« Po třech le­tech, co jsem ji ne­vi­děl, jsem ji ná­ho­dou opět po­tkal při ob­řadu očiš­tění nového mostu ve Wa­tanabe, a poté jsem po šest mě­síců po­u­žíval všech úskoků svě­ta, abych se s ní tajně se­tkal. A do­sáhl jsem svého. Ba více než to. Po­znal jsem její tě­lo, jak jsem o tom snil. Přesto cit, jenž mnou tehdy hý­bal, už ne­byl pouhou mrzu­tostí nad tím, že jsem ji ještě ne­zís­kal. Když jsme oba usedli na ro­hož v domě v Ko­ro­mogawě, zpo­zo­roval jsem, že mi bez mého vě­domí lí­tost ze­sláb­la. Že jsem již ne­byl panic, pa­trně na­po­mohlo zmenšit mou touhu. Avšak bylo tu cosi roz­hodnější­ho: krása této ženy zvadla. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, Une va­gue inqui­étude (Ne­ur­čitý ne­klid), z japon­štiny pře­lo­žil Silvain Chu­pin, před­mluva René de Cec­cat­ty, Mo­na­ko: Édi­ti­ons du Ro­cher, edice „Nou­velle“, 2005; rozší­řená re­e­dice pod ná­zvem Les grenouilles (Žáby), z japon­štiny pře­lo­žili Cathe­rine An­ce­lot a Silvain Chu­pin, Pa­říž: Cam­bou­ra­kis, edice „Lit­téra­tu­re“, 2024.

« Bylo to v den budd­his­tické slavnos­ti, u Wa­tanabes­kého mostu, kde jsem po­tkal Kes­su. Po­divná ná­hoda po třech le­tech od­lou­čení. Do­zvě­děl jsem se, že je vdaná. Po šest mě­síců jsem po­u­žíval roz­ličných úskoků, abych od ní zís­kal tajnou schůzku. Nejen že jsem schůzku zís­kal, ale po­znal jsem ko­nečně ono tě­lo, o němž jsem ne­u­stále snil. Avšak v tom okamžiku jsem shle­dal, že v mém srdci jsou ještě jiné city než pal­čivá lí­tost, že jsem tak dlouho če­kal na toto ob­cování. Po je­jím boku, v domě Ko­ro­mogawa, jsem po­zo­roval, že pů­vab je­jího těla už zcela nena­pl­ňoval mou du­ši.

Snad se zmenšení mé touhy vy­svět­lovalo tím, že jsem již ne­byl panic a že mé prvotní vášně se uti­ši­ly. Snad také ji­nou pří­či­nou: Kes­sina tvář už ne­zá­řila mla­dostí jako kdy­si. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, „Kesa et Mo­ri­to“ (Kesa a Mo­rito), z japon­štiny pře­lo­žili Mat­suo Kuni (Mat­suo Kuni­no­su­ke) a Émile Stei­nil­ber-O­ber­lin, France-Japon (Francie-Japonsko), č. 10 (čer­venec 1935), s. 163–166.

Ke stažení

Tištěná díla

Kolem Rashômon a jiných povídek

Citace

« 或日の暮方の事である。一人の下人が、羅生門の下で雨やみを待つてゐた。

廣い門の下には、この男の外に誰もゐない。唯、所々丹塗の剝げた、大きな圓柱に、蟋蟀が一匹とまつてゐる。羅生門が、朱雀大路にある以上は、この男の外にも、雨やみをする市女笠や揉烏帽子が、もう二三人はありさうなものである。それが、この男の外には誰もゐない。 »

羅生門 (Brána Rašó­mon) na Wiki­source 日本語, [on­li­ne], cit. 10. čer­vence 2026.

« Při­ho­dilo se to jednoho dne za sou­mra­ku: člověk níz­kého stavu tam stál pod Bránou Ra­shô a če­kal, až po­leví déšť.

Pod roz­lehlou Bránou ne­byl nikdo kromě ně­ho. Jen na ob­rov­ském slou­pu, z ně­hož místy opa­dala čer­vená omít­ka, se usa­dil cvr­ček. Po­ně­vadž se Brána Ra­shô na­chází v Suza­kuské tří­dě, dalo by se če­kat, že tu kromě to­hoto muže po­tkáme dvě tři osoby, ženy v ku­že­lovi­tých klo­bou­cích či muže s eboshi8Vy­soká čapka, nej­čas­těji černá, kte­rou kdysi no­sili uro­zení. na hlavě, hle­da­jící úto­čiště před deš­těm. A přece tu ne­byl nikdo kromě ně­ho. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, Ra­shô­mon et autres con­tes (Ra­shô­mon a jiné po­vídky), z japon­štiny pře­lo­žil Mori Ari­ma­sa, Pa­říž: Gal­li­mard, edice „Connaissance de l’O­ri­en­t“, 1965; re­e­dice s před­mluvou Clauda Roye, Pa­říž: Le Livre de po­che, edice „Le Livre de poche. Clas­sique“, 1969.

« Noc byla chladná. Sluha jis­tého sa­mu­raje stál sám pod ob­louky Ra­sho­monu a če­kal, až pře­prška pře­jde.

Tato stavba byla vzty­čena na­proti Sujacké tří­dě. Ne­bylo vzácnos­tí, že se pod ní ko­lemjdou­cí, v klo­bou­cích ze šá­choru či ve šlech­tických pokrýv­kách hlavy, ukrývali před pře­prš­kou. Ale onoho ve­čera byl sluha sám; žádná jiná pří­tom­nost než cvrčka na vy­bled­lém čer­veném slou­pu. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, „Ra­sho­mon • Dans le tail­lis“ (Ra­sho­mon • V houští), z japon­štiny pře­lo­žili Ono Yoshio a René de Berval, France-Asie (Francie-Asie), č. 103 (pro­si­nec 1954), s. 217–225.

« 長崎あたりの村々には、時々日の暮の光と一しょに、天使や聖徒の見舞う事があった。現にあのさん・じょあん・ばちすたさえ、一度などは浦上の宗徒みげる弥兵衛の水車小屋に、姿を現したと伝えられている。と同時に悪魔もまた宗徒の精進を妨げるため、あるいは見慣れぬ黒人となり、あるいは舶来の草花となり、あるいは網代の乗物となり、しばしば同じ村々に出没した。 »

おぎん (Ogin) na Wiki­source 日本語, [on­li­ne], cit. 10. čer­vence 2026.

« Při­házelo se někdy, že za paprsků za­pa­da­jí­cího slunce navště­vovali an­dělé či světci vesnice v okolí Na­ga­sa­ki. Vy­práví se dokon­ce, že svatý Jan Křti­tel se jednou zjevil ve mlýně Miguela Yahe­ie, vě­ří­cího z Ura­ka­mi. Ďá­bel se za­se, aby kladl pře­kážky ná­božen­ské hor­livosti vě­ří­cích, pro­mě­ňoval hned v po­divného černo­cha, hned v exo­tickou kvě­tinu či ve vůz se záclo­nami z rákosí a řá­dil v týchž vesni­cích. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, Ra­shô­mon et autres con­tes (Ra­shô­mon a jiné po­vídky), z japon­štiny pře­lo­žil Mori Ari­ma­sa, Pa­říž: Gal­li­mard, edice „Connaissance de l’O­ri­en­t“, 1965; re­e­dice s před­mluvou Clauda Roye, Pa­říž: Le Livre de po­che, edice „Le Livre de poche. Clas­sique“, 1969.

« Při­házelo se dokon­ce, že an­dělé a světci se­stu­po­vali navštívit vesnice ko­lem Na­ga­saki s paprsky sou­mračného slun­ce. Uvádí se dokonce s ur­či­tos­tí, že se jednou svatý Jan Křti­tel zjevil ve mlýně Mi­chela Yaheie v Ura­ka­mi. Také dé­mon se zase v týchž vesni­cích často zjevoval v po­době ne­zná­mého černo­cha, exo­tické kvě­tiny či bam­bu­sového palankýnu, aby vě­ří­cím za­bránil v po­stu. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, Le nez et autres con­tes (Nos a jiné po­vídky), z japon­štiny pře­lo­žil Ma­ruyama Jun­tarô, Tokio: Ha­ku­suisha, 1927.

« すると、一生懸命にのぼった甲斐があって、さっきまで自分がいた血の池は、今ではもう暗の底にいつの間にかかくれて居ります。それからあのぼんやり光っている恐しい針の山も、足の下になってしまいました。この分でのぼって行けば、地獄からぬけ出すのも、存外わけがないかも知れません。犍陀多は両手を蜘蛛の糸にからみながら、ここへ来てから何年にも出した事のない声で、「しめた。しめた。」 »

蜘蛛の糸 (Pavoučí vlákno) na Wiki­source 日本語, [on­li­ne], cit. 10. čer­vence 2026.

« Po prav­dě, jeho urputný zá­pas ne­byl marný: Krvavý rybník, jejž před chvílí opus­til, se již ztrá­cel v hlu­bi­nách temno­ty. I vzdá­lené třpy­tění straš­livé hory Je­hel se octlo pod jeho no­ha­ma. Tímto tempem se snad útěk z Pekla usku­teční snáze, než oče­kával. Oví­jeje si ko­lem paže pavoučí vlákno, pravil s úsmě­vem uspoko­jení: „Už to je! Už to je!“ tónem za­po­menu­tým od jeho pří­chodu na toto mís­to, a to bůhví před ko­lika le­ty. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, Ra­shô­mon et autres con­tes (Ra­shô­mon a jiné po­vídky), z japon­štiny pře­lo­žil Mori Ari­ma­sa, Pa­říž: Gal­li­mard, edice „Connaissance de l’O­ri­en­t“, 1965; re­e­dice s před­mluvou Clauda Roye, Pa­říž: Le Livre de po­che, edice „Le Livre de poche. Clas­sique“, 1969.

« Tehdy uvi­děl, že jeho úsilí ne­bylo marné: Krvavé je­ze­ro, v němž se ještě před chvílí na­cházel, zmizelo v temno­tě. Uvi­děl rovněž sla­bou zář straš­livé hory Je­hel pod se­bou. Tímto tempem by útěk z Pe­kel snad ne­byl ob­tížnější, než si před­stavoval. Sví­raje vlákno oběma ruka­ma, po­čal se Kan­data smát hla­sem, jejž už po všechna ta léta strá­vená v pekle ne­po­u­žil: „Bude to fungo­vat, po­vede se mi to“. »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, „Le fil d’a­raignée“ (Pavoučí vlákno), z japon­štiny pře­lo­žili Chris­topher Chassagneux a Lu­cie De­me­sy, La main de Thôt (Thovtova ruka), č. 13, 2025.

« Špl­hat tak usi­lovně stálo za to, ne­boť Krvavý rybník, kde se do­sud na­cházel, teď zmizel v temno­tách pod ním. I slabá zář dě­sivé hory Je­hel byla pod ním. Kdyby špl­hal tímto tempem dál, únik z Pekla by mohl být snazší, než se če­kalo. Kan­data si ovi­nul pavoučí vlákno ko­lem ru­kou a hla­sem, jejž ne­po­u­žil od svého pří­chodu sem, před mnoha le­ty, se za­smál a ře­kl: „Už to je, jsem tam!“ »

Akuta­gawa, Ryûno­su­ke, „Le fil de l’a­raignée“ (Pavoučí vlákno), ne­přímý pře­klad z ang­lič­tiny od Lu­cile Rusu ve spo­lu­práci s Cla­rou War­telle-Saka­mo­to, podle pře­kladu Anne McNulty a Sato Eriko. In Pe­ti­tes his­toi­res japo­nai­ses : con­tes et nou­velles bi­lingues pour pro­gres­ser en japo­nais (Malé japon­ské pří­běhy: dvoj­jazyčné po­vídky a novely pro zdoko­nalení v japon­štině), Mala­koff: A. Co­lin, 2022, s. 38–61.

Ke stažení

Tištěná díla

Bibliografie

  • Bonne­au, Ge­orges, His­toire de la lit­téra­ture japo­naise con­tempo­ra­ine (1868-1938) (Dě­jiny sou­dobé japon­ské li­te­ra­tury (1868–1938)), před­mluva Kikuchi Kan, Pa­říž: Payot, 1940.
  • Chavanes, Edwige de, „A­kuta­gawa Ryūno­suke (1892-1927)“. In Ci­néma et lit­téra­ture au Japon : de l’ère Me­iji à nos jours (Film a li­te­ra­tura v Japon­sku: od éry Me­i­dži po naše dny), pod ve­dením Maxe Tes­sie­ra, Pa­říž: Cen­tre G. Pompi­dou, edice „Ci­néma singu­lier“, 1986, s. 44–45.
  • Collas­se, Ri­chard, Dicti­onnaire amou­reux du Japon (Za­mi­lovaný slovník Japon­ska), Pa­říž: Plon, edice „Dicti­onnaire amou­re­ux“, 2021.
  • Guilla­maud, Je­an, His­toire de la lit­téra­ture japo­naise (Dě­jiny japon­ské li­te­ra­tury), Pa­říž: El­lip­ses, edice „Lit­téra­tu­res. Série Lit­téra­tu­res du mon­de“, 2008.
  • Ma­téo, Pas­cal, „Ryûno­suke Akuta­gawa, ‚Ra­shô­mon‘ (1915). Les ténèbres d’un Japon de légen­de“ (Ryûno­suke Akuta­gawa, „Ra­shô­mon“ (1915). Temnoty legen­dárního Japon­ska), Le Point Référen­ces, č. 80 (du­ben–­čer­ven 2020), s. 64–65.
  • Mat­suo, Kuni (Mat­suo, Kuni­no­su­ke), His­toire de la lit­téra­ture japo­naise : des temps ar­chaïques à 1935 (Dě­jiny japon­ské li­te­ra­tu­ry: od ar­chaických dob do roku 1935), ve spo­lu­práci s Kawaji Ryūkō a Alfre­dem Smoula­rem, před­mluvy Ana­tole de Monzie, Émile Stei­nil­ber-O­ber­lin a Noguchi Yo­neji­rō, Pa­říž: So­ci­été française d’é­di­ti­ons lit­téraires et tech­niques, edice „Bib­li­o­thèque du héris­son“, 1935.
  • Origas, Je­an-Jacques, „A­kuta­gawa Ryūno­suke (1892-1927)“, En­cyclopæ­dia univer­sa­lis, [on­li­ne], cit. 10. čer­vence 2026.
  • Pinguet, Mau­ri­ce, La mort vo­lon­taire au Japon (Dob­rovolná smrt v Japon­sku), Pa­říž: Gal­li­mard, edice „Bib­li­o­thèque des his­toi­re­s“, 1984.
  • Sieffert, René, La lit­téra­ture japo­naise (Japon­ská li­te­ra­tura), Pa­říž: Lib­rai­rie A. Co­lin, edice „Collection A. Co­lin“, 1961; nové vyd. s ak­tua­lizací od Katô Shui­chi­ho, Pa­říž: Pu­b­li­cati­ons ori­en­ta­lis­tes de Fran­ce, edice „Langues et civi­li­sati­ons. Lit­téra­tu­re“, 1986.
Avatar photo
Yoto Yotov

Od roku 2010 věnuji svůj čas podpoře dialogu mezi staletími a národy, přesvědčen, že lidský duch je všude doma. Pokud sdílíte tuto vizi univerzální kultury a pokud vás mé Notes du mont Royal někdy osvítily nebo dojaly, zvažte prosím dar na Liberapay.

Articles : 384