Hodiny zahálky: Filozofická procházka s mnichem Kenkōem

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Klenot pous­tevnické li­te­ra­tu­ry, Ho­diny za­hálky (Tsurezure-gusa)¹Od­mítnuté for­my:
Cahier des heu­res oi­sives (Se­šit ho­din za­hálky).
Va­ri­étés sur des mo­ments d’ennui (Roz­mani­tosti o chví­lích nudy).
Va­ri­étés sur des mo­ments de désœuvre­ment (Roz­mani­tosti o chví­lích ne­činnosti).
Réfle­xi­ons lib­res (Volné úvahy).
Écrit dans des mo­ments d’ennui (Psáno ve chví­lích nudy).
Pro­pos des mo­ments per­dus (Řeči ztra­cených chvil).
Les Her­bes de l’ennui (Trávy nudy).
Les Divers Mo­ments de loi­sirs (Různé chvíle volna).
Tsourézouré Gouça.
Tsure-dzure-gusa.
Tsouré-dzouré-gousa. jsou nad­ča­sovým po­zváním k za­chy­cení pr­chavé krásy světa dříve, než uschne „rosa na pláních Adaši“ a než se roz­plynou „dýmy hory To­ribe“ (kap. VII)²Pláně Adaši, na­cháze­jící se seve­ro­zá­padně od Kjóta, kdysi slou­žily jako roz­sáhlý hřbi­tov, kde se těla po­ne­chávala živlům. Hora To­ri­be, ležící na ji­hový­cho­dě, byla zase mís­tem kre­ma­cí.. Au­tor, Urabe Kenkō ne­boli mnich Kenkō (1283–1350)³Od­mítnuté for­my:
Urabe Kaneyoshi.
Yoshida Kaneyoshi.
Yoshida Kenkō.
Yoshida Kennkō.
opat Kenko.
bonz Kenkō.
cti­hodný Kenkō.
Kenkō hōši.
Kennkō hōši.
Kenkō-bōši.
Kenkō bō­ci., ne­byl ani přísným as­ke­tou, ani zbožným mu­žem v úz­kém slova smys­lu. Jako dů­stojník stráže po­vě­řený do­pro­vo­dem cí­saře Go-Udy se roz­hodl vstou­pit do řádu až po smrti svého ochrán­ce, a uči­nil tak pro­to, aby mohl po­zo­rovat své sou­časníky z od­stu­pu. V do­bě, kdy „vá­lečníci z Kantō“, ne­vzdě­laní vo­já­ci, su­žovali dvůr „způ­so­bem života vzdá­leným vší lid­skosti, bližším spíše zví­řa­tům“ (kap. LXXX), dokázal Kenkō uchovat to pod­statné: sta­ro­bylý vkus.

„Kenkō […] je opož­děný kla­sik. […] jeho eseje při­po­mínají zdvo­ři­lou konverzaci světáka a vy­zna­čují se onou pro­s­to­tou a lehkostí vy­já­d­ření, které jsou ve sku­tečnosti vý­sledkem doko­nalého umění.

Pro po­čá­teční stu­dium staré japon­ské li­te­ra­tury nelze uči­nit lepší volbu než Ho­diny za­hálky.“

As­t­on, Wil­liam Ge­orge. Lit­téra­ture japo­naise (Japon­ská li­te­ra­tura), přel. z ang­lič­tiny Henry Du­ran­d-Davray. Pa­ris: A. Co­lin, ed. „His­toi­res des lit­téra­tu­re­s“, 1902. (Bib­li­o­thèque nati­o­nale de France (BnF)).

Při zkou­mání to­hoto díla bo­ha­tého na dů­věrná sdě­lení lze u Kenkōa ro­ze­znat dvě pro­ti­kladné osobnos­ti: aris­tokrata a mni­cha. Hlásá sice budd­his­tické odpoutání, ale při­znává, že „člověk bez smyslu pro mi­lostný život“ by se po­do­bal „křiš­ťá­lové čí­ši, které by chybělo dno“ (kap. III). Kri­tizuje lpění na hmotných stat­cích, ale po­ciťuje „vždy bu­šení srdce“ (kap. VIII), když si vzpo­mene na vý­zdobu palá­ce, do­plňky k oděvům či nád­heru ob­řa­dů. Od­su­zuje hrubé opil­ství, ale při­pouš­tí, že sklenka saké sdí­lená mezi „dů­věrnými přá­teli u ohně“ (kap. CLXXV) za sně­hové noci je jedním z pů­vabů exis­ten­ce. Tyto dvě stránky jeho po­vahy se spo­jují a „vy­tvá­řejí typ starého mlá­dence [sku­tečně] sympa­tického, který se stává ještě sympa­tič­tějším, když v klidu roz­jí­máme nad myš­len­kami a ra­dami tak hlu­boké moud­ros­ti, ji­miž je vy­plněna většina jeho spisu“, vy­svět­luje Mi­chel Revon. Poklá­dám ho za nej­většího mo­ra­lis­tu, nej­har­mo­nič­tějšího a nej­čistšího du­cha Japon­ska.

Podstata zuihitsu: Následovat rozmar štětce

„Zuihitsu, „po proudu štět­ce“ […]. Bonz Kenkō slo­žil nejkrásnější knihu to­hoto druhu. Je mým mi­s­trem. Od­jel jsem do Kjóta, abych pla­kal na mís­tě, kde žil. Je­den bonz mě tam za­ve­dl. […] „Opat Kenkō,“ řekl mi […], „to jsou [ty kvě­ti­ny], které jsou zde!“ Japonci jsou jako roční ob­do­bí; vše se s nimi […] vra­cí. My jsme jako dě­ji­ny; vše s námi umí­rá.“

Quignard, Pas­cal. Pe­tits Trai­tés (Malá po­jednání). Pa­ris: Maeght, 1990; pře­tisk Pa­ris: Gal­li­mard, ed. „Fo­li­o“, 1997.

Ho­diny za­hálky ná­ležejí k onomu tak zvlášt­nímu li­te­rárnímu žánru zuihitsu („po niti štět­ce“)⁴Od­mítnuté for­my:
„Impre­si­o­nis­tická li­te­ra­tu­ra“.
„Ná­sle­du­jíc ště­tec“.
„Ná­sle­du­jíc roz­mar štět­ce“.
„Spisy po niti štět­ce“.
„Směsi“.
„Eseje“.
„E­sej po niti štět­ce“.
„E­sej po niti pe­ra“.
„Po­známky psané po proudu pe­ra“.
„Po proudu štět­ce“.
„Ne­cháva­jíc jít svůj ště­tec“.
„Podle li­bosti štět­ce“.
Zouï-hitsou., do ně­hož Japonci řadí i Mon­taignovy Eseje. A toto srovnání mezi Kenkōem a na­ším fran­couz­ským šlech­ti­cem, byť kon­venční, není o nic méně správné. U obou na­cházíme ten­týž jistý a jemný vkus, tu­též me­lan­cho­lii, která nikdy není zoufal­stvím, to­též hu­manis­tické nadšení nikoli to­lik pro An­tiku jako spíše pro an­tickou ctnost, tu­též vůli ko­nečně malovat sebe sama při malování druhých. Žádný pravi­delný plán, žádný sys­tém, který by spoutal du­cha; nic než roz­mar štět­ce, z ně­hož vy­vstává „změť úvah, anekdot a maxim na­házených bez ladu a skladu na papír po [něko­lik] let, ko­lem roku 1335“, za­hrada dojmů, kde divoká tráva sou­sedí se vzácným kvě­tem. Slavný in­cipit udává tón této in­te­lek­tuální pro­cház­ce:

„Podle li­bosti svých ho­din za­hálky (Tsu­rezure naru mama ni), od rána do ve­če­ra, před svým psa­cím stolkem, za­pi­suji bez ur­či­tého zá­měru ma­li­chernos­ti, je­jichž pr­chavý od­raz pro­chází mou mys­lí. Po­divná blou­dění!“

Urabe, Kenkō. Les Heu­res oi­sives (Ho­diny za­hálky) (Tsurezure-gusa), přel. z japon­štiny Char­les Grosbois a To­miko Yoshi­da. Pa­ris: Gal­li­mard, ed. „Connaissance de l’O­ri­ent. Série japo­nai­se“, 1987; čás­tečný pře­tisk pod ná­zvem Cahi­ers de l’er­mi­tage (Pous­tevní­kovy se­šity) (před­ml. Zéno Bi­anu), Pa­ris: Gal­li­mard, ed. „Fo­lio Sages­se­s“, 2022.

Poetika nedokončeného

V srdci Ho­din za­hálky tepe pro­ni­kavý po­cit po­mí­jivos­ti. Pro mo­derního člověka je běh času nej­čas­těji zdro­jem úz­kos­ti; pro Kenkōa je sa­motnou pod­mínkou krá­sy. „Jeho po­mí­jivost dává to­muto světu cenu“ (kap. VII), pí­še. Kdyby naše exis­tence měla být věčná, po­ezie světa by se ihned roz­plynu­la. Z této fi­lo­zofie ne­jis­toty vy­chází ryze japon­ská es­te­tika ne­dokon­čeného, která před úplností mě­síce upřednostňuje za­halený lesk upa­da­jí­cího ne­bes­kého tě­le­sa; a před roz­kvet­lým kvě­tem okvětní lístky, které vítr unáší v spě­chu, navzdory nám:

„Ať je před­mět ja­kýko­li, jeho doko­na­lost je va­dou. Nechte věci ne­dokon­čené, tak jak jsou, bez vy­lepšování: shle­dám v tom za­jí­mavost a budu se cí­tit dob­ře. Bylo mi ře­čeno: když se staví cí­sař­ský pří­by­tek, je zvykem ne­chat jedno místo ne­dokon­čené.“

Urabe, Kenkō. Les Heu­res oi­sives (Ho­diny za­hálky) (Tsurezure-gusa), přel. z japon­štiny Char­les Grosbois a To­miko Yoshi­da. Pa­ris: Gal­li­mard, ed. „Connaissance de l’O­ri­ent. Série japo­nai­se“, 1987; čás­tečný pře­tisk pod ná­zvem Cahi­ers de l’er­mi­tage (Pous­tevní­kovy se­šity) (před­ml. Zéno Bi­anu), Pa­ris: Gal­li­mard, ed. „Fo­lio Sages­se­s“, 2022.

Tím, že nás učí, že „lí­tost nad opa­dáváním květů a úbytkem mě­síce“ (kap. CXXXVII) je do­jem­nější než chvála je­jich plného roz­květu, nám Kenkō ne­dává pouze lekci po­e­tiky; na­bízí nám, což je ještě lepší, útě­chu.

K dalšímu čtení

Kolem Hodin zahálky

Citace

„世の人の心まどはすこと色欲にはしかず。人の心はおろかなるものかな。にほひなどはかりのものなるに、しばらく衣裳にたきものすと知りながら、えならぬにほひには心ときめきするものなり。久米の仙人の、物洗ふ女のはぎの白きを見て通を失ひけむは、まことに手あしはだへなどのきよらに肥えあぶらつきたらむは、外の色ならねばさもあらむかし。“

徒然草 (國文大觀) na Wiki­source 日本語, [on­li­ne], na­hlédnuto 4. pro­since 2025.

„Nic horšího pro sve­dení srdcí lidí než smy­slné touhy. Lid­ské srd­ce: jaká bláz­nivá věc!

Hleď­te! Vůně je věc pr­chavá, ale i když ví­me, že vůně ka­di­dla na oděvu trvá jen okamžik, vždy nám za­buší srd­ce, když ucí­tíme nád­hernou vůni. To, co se vy­práví o pous­tevní­kovi z Kume⁵Pous­tevník z Kume (Kume no sennin) zís­kal svou čis­to­tou moc jez­dit na ob­la­cích. Ale jednoho dne, když se vzná­šel nad ře­kou Joši­no, byl tak roz­ru­šen no­hami přívě­tivé a lehce oděné pradleny, že tato svět­ská myš­lenka, které si dovo­lil, ho ná­hle srazila z vý­šin., který ztra­til svou kou­zelnou moc při po­hledu na bě­lost no­hou pradleny, mi při­padá zcela nor­mální, ne­boť ků­že, paže a nohy plných tvarů jsou sku­tečně mocnými sku­tečnost­mi.“

Urabe, Kenkō. Les Heu­res oi­sives (Ho­diny za­hálky) (Tsurezure-gusa), přel. z japon­štiny Char­les Grosbois a To­miko Yoshi­da. Pa­ris: Gal­li­mard, ed. „Connaissance de l’O­ri­ent. Série japo­nai­se“, 1987; čás­tečný pře­tisk pod ná­zvem Cahi­ers de l’er­mi­tage (Pous­tevní­kovy se­šity) (před­ml. Zéno Bi­anu), Pa­ris: Gal­li­mard, ed. „Fo­lio Sages­se­s“, 2022.

„Nic ne­svádí srdce lidí to­hoto světa to­lik jako tě­lesná vá­šeň. Lid­ské srdce je v tom směšné. I když ví­me, že vůně je jen věcí vy­půj­čenou, ka­di­dlem, jímž se na­pus­tily šaty na velmi krát­kou do­bu, přesto srdce bije silně­ji, když ucí­tíme nád­hernou vůni. Pous­tevník z Kou­mé, spat­řiv bí­lou nohu ženy, která prala prádlo, ztra­til svou nadpři­ro­zenou moc; a to je po­chopi­telné, ne­boť elegantní a baculatý vzhled paží, no­hou a kůže není cizí vlastnos­tí.“

Revon, Mi­chel. An­tho­logie de la lit­téra­ture japo­nai­se: des ori­gi­nes au 20^e siècle (An­to­logie japon­ské li­te­ra­tu­ry: od po­čátků do 20. sto­letí). Pa­ris: De­lagrave, ed. „Pallas“, 1910.

„Nic nás ne­svádí to­lik jako se­xuální vá­šeň. Člověk je v tomto ohledu směšný; ale naše srdce bijí silně­ji, když k nám do­razí sladká vůně parfé­mu. Pous­tevník jménem Koumé ztra­til svou nadpři­ro­zenou vě­du, když spat­řil bílé nohy ženy, která pra­la. Lze si před­stavit, že i pous­tevník může být sve­den hez­kýma a tlus­týma no­hama že­ny.“

Ishikawa, Ta­késhi. Étude sur la lit­téra­ture impres­si­onniste au Japon (Stu­die o impre­si­o­nis­tické li­te­ra­tuře v Japon­sku). Di­ser­tační práce pro dok­to­rát na Pa­říž­ské univerzi­tě. Pa­ris: A. Pe­do­ne, 1909.

Ke stažení

Tištěná díla

• Tra­duction par­tielle de Les Heu­res oi­sives par Mi­chel Revon (Čás­tečný pře­klad Ho­din za­hálky od Mi­chela Revo­na) (1910). (Bib­li­o­thèque nati­o­nale de France (BnF)).
• Tra­duction par­tielle de Les Heu­res oi­sives par Mi­chel Revon (Čás­tečný pře­klad Ho­din za­hálky od Mi­chela Revo­na) (1918). (Go­ogle Livre­s).
• Tra­duction par­tielle de Les Heu­res oi­sives par Mi­chel Revon (Čás­tečný pře­klad Ho­din za­hálky od Mi­chela Revo­na) (1923). (Go­ogle Livre­s).
• Tra­duction par­tielle de Les Heu­res oi­sives par Mi­chel Revon (Čás­tečný pře­klad Ho­din za­hálky od Mi­chela Revo­na) (1928). (Go­ogle Livre­s).
• Tra­duction par­tielle de Les Heu­res oi­sives par Ta­késhi Ishikawa (Čás­tečný pře­klad Ho­din za­hálky od Ta­kéšiho Išikawy) (1909). (Go­ogle Livre­s).
• Tra­duction par­tielle de Les Heu­res oi­sives par Ta­késhi Ishikawa (Čás­tečný pře­klad Ho­din za­hálky od Ta­kéšiho Išikawy) (1910). (Go­ogle Livre­s).

Bibliografie

• As­t­on, Wil­liam Ge­orge. Lit­téra­ture japo­naise (Japon­ská li­te­ra­tura), přel. z ang­lič­tiny Henry Du­ran­d-Davray. Pa­ris: A. Co­lin, ed. „His­toi­res des lit­téra­tu­re­s“, 1902. (Bib­li­o­thèque nati­o­nale de France (BnF)).
• Quignard, Pas­cal. Pe­tits Trai­tés (Malá po­jednání). Pa­ris: Maeght, 1990; pře­tisk Pa­ris: Gal­li­mard, ed. „Fo­li­o“, 1997.
• Sieffert, René. La Lit­téra­ture japo­naise (Japon­ská li­te­ra­tura). Pa­ris: Pu­b­li­cati­ons ori­en­ta­lis­tes de Fran­ce, ed. „Langues et civi­li­sati­ons. Lit­téra­tu­re“, 1973.
• Struve, Daniel a Tschu­din, Je­an-Jacques. La Lit­téra­ture japo­naise (Japon­ská li­te­ra­tura). Pa­ris: Pres­ses univer­si­taires de Fran­ce, ed. „Que sais-je?“, 2008.