Na okraji snů: Přízraky Uedy Akinariho

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Právě na okraji se často ukrývají ti nejpo­zo­ruhodnější gé­ni­ové. Syn ne­zná­mého otce a pří­liš známé matky — kur­tizány ze čtvrti rozkoší —, Ueda Aki­nari (1734-1809)¹Od­mítnuté for­my:
Aki­nari Oue­da.
Ueda Tôsa­ku.
Uyeda Aki­na­ri. svou matku spat­řil pouze jednou, když už byl do­spě­lým mu­žem a slavným spi­sova­te­lem. Ado­p­tovaný ob­chodnickou ro­di­nou z Ósa­ky, jeho exis­tence byla po­zna­menána touto pů­vodní han­bou, na kte­rou jeho ne­přá­telé ne­vá­hali úto­čit: „Moji ne­přá­telé o mně ří­ka­jí: je to dítě z hos­tin­ce; ještě hůř, je to ně­jaký vý­ho­nek pře­stár­lého pa­sáka! Na což od­po­ví­dám: […] v kaž­dém případě jsem na své hoře je­di­ným gene­rá­lem a ne­znám si tam rovného“. K tomu se při­dávala vada prstů²Va­du, kte­rou no­sil jako od­znak, když po­de­psal své mi­s­trov­ské dílo pseu­do­ny­mem Senši Ki­džin, to jest Zmrza­čený s defor­movanými prs­ty., která mu bránila v doko­nalé ka­li­grafii a pa­ra­doxně ho, hr­dého mla­dého muže málo na­klo­něného ob­cho­du, vedla k vášnivému in­te­lek­tuálnímu a li­te­rárnímu hle­dání. Z této po­hnuté exis­ten­ce, z této cit­livosti obnažené nado­raz, se zrodí jeho mi­s­trov­ské dí­lo, Pří­běhy deště a mě­síce (Ugetsu mo­noga­tari)³Od­mítnuté for­my:
Con­tes des mois de pluie (Pří­běhy deš­tivých mě­sí­ců).
Con­tes de la lune va­gue après la pluie (Pří­běhy ne­jasného mě­síce po deš­ti).
Con­tes de la lune et de la pluie (Pří­běhy mě­síce a deš­tě).
Con­tes de pluies et de lune (Pří­běhy dešťů a mě­sí­ce).
Con­tes de la lune des pluies (Pří­běhy mě­síce dešťů).
Con­tes de lune et de pluie (Pří­běhy mě­síce a deš­tě).
Con­tes du clair de lune et de la pluie (Pří­běhy mě­síčního svitu a deš­tě).
Uegutsu mo­noga­tari..

O pramenech a snech

Těchto devět fan­tas­tických pří­bě­hů, pu­b­li­kovaných v roce 1776, před­stavuje ob­rat v li­te­ra­tuře ob­dobí Edo. Aki­na­ri, ro­ze­šedší se s „pří­běhy plovou­cího světa“, lehko­my­slným žánrem tehdy v mó­dě, za­hajuje způ­sob yomihon, ne­boli „knihy ke čtení“, která cílí na kul­tivované pu­b­likum, kte­rému na­bízí pro­stor snění a úniku. Ori­gi­na­lita jeho pří­stupu spo­čívá v mi­s­trov­ské syn­téze mezi čín­skými vy­pravěč­skými tra­di­cemi a japon­ským li­te­rárním dě­dic­tvím. Ač­koli hojně čerpá ze sbí­rek fan­tas­tických pří­běhů dynastií Ming a Čching, jako jsou Pří­běhy při zha­sínání svíčky (Ji­an­deng xinhua), nikdy se ne­spokojí s pros­tým pře­kla­dem nebo servilní adap­ta­cí. Každý pří­běh je zcela po­japon­štěn, trans­po­nován do ná­rodního his­to­rického a ge­o­grafického rámce a pře­devším pro­měněn je­di­nečnou me­lan­cho­lií.

Ke kon­ti­nen­tálním pra­menům Aki­nari s doko­na­lým uměním mí­chá re­mi­nis­cence na kla­sickou li­te­ra­turu své ze­mě. Vliv diva­dla nó je všude ci­telný, nejen v ges­tech a fyzi­o­gno­mi­ích — mstivých duchů, přízra­cích vá­lečníků, zoufa­lých mi­len­kách —, ale také v sa­motné kompo­zici pří­bě­hů, které dů­my­slně roz­vr­hují od­lou­čení od světa a dra­ma­tickou gra­daci až k zje­vení nadpři­ro­ze­na. Stejně tak elegantní a květnatá próza (gabun) je živoucí po­ctou zla­tému věku ob­dobí He­i­an, a zejména Pří­běhu prince Gen­džiho (Genji mo­noga­tari).

Přízračné lidství

Co udeří v Pří­bě­zích deště a mě­síce, je to, že svět duchů není nikdy zcela od­říz­nut od světa živých. Aki­na­riho pří­zraky nejsou pouhými mon­stry, jsou ob­dařeny komplexní osobnos­tí, často bo­hatší a ori­gi­nálnější než osobnost li­dí, které při­cházejí strašit. Je­jich zje­vení jsou mo­tivována silně lid­skými ci­ty: věrností až za hrob, zne­u­ctěnou lás­kou, sží­ravou žár­livostí nebo ne­uha­si­telnou nenávis­tí. Pří­zrak je často jen pro­dlou­žením vášně, která se ne­mohla uko­jit nebo uti­šit v po­zem­ském svě­tě. Jeho hlas, při­cháze­jící ze zá­hro­bí, k nám pro­mlouvá se zne­poko­jivou mo­derností o nás samých.

Tak Mi­ja­gi, opuš­těná manželka, která v Domě v rákosí čeká sedm let na ná­vrat svého mu­že, který ode­šel zbo­hatnout. Ze­mřevši vy­čerpá­ním a žalem, zjeví se mu na jednu po­slední noc, než se stane jen po­hřebním pahorkem, na kte­rém se na­jde tato srd­cervoucí bá­seň:

„Tak tomu bylo,
vě­děla jsem to, a přece mé srdce
se ko­lébalo v ilu­zích:
V tomto svě­tě, až do dnešního dne,
byl to tedy život, který jsem ži­la?“

Ue­da, Aki­na­ri. Con­tes de pluie et de lune (Pří­běhy deště a mě­sí­ce) (Ugetsu mo­noga­tari), přel. z japon­štiny René Sieffert. Pa­říž: Gal­li­mard, edice „Connaissance de l’O­ri­ent. Série japo­nai­se“, 1956.

Fan­tas­tično u Aki­na­riho tedy není pouhou pá­kou hrůzy; je zvětšu­jí­cím zr­ca­dlem du­ševních muk. Pří­zraky při­cházejí při­po­mínat živým je­jich po­chybení, mo­rální dů­sledky je­jich či­nů. Po­msta pod­ve­dené manželky nebo lo­aja­lita pří­te­le, který si dává smrt, aby do­držel svůj slib, jsou to­lika po­do­ben­stvími o síle zá­vazků a osu­dovosti vášní.

Cizelér chimér

Aki­na­riho styl je ne­po­chybně tím, co dílu pro­půj­čuje jeho trva­lost. Spo­juje vzne­šenost kla­sického jazyka se smys­lem pro ryt­mus zdě­děným po diva­dle nó, vy­tvá­řeje je­di­nečnou hud­bu, která čtenáře okouz­luje. Sa­motný ná­zev, Ugetsu, „déšť a mě­síc“, převádí tuto okouz­lu­jící me­lo­dii do ob­razu — ob­raz mě­síčního svi­tu, který se za­kaluje šepo­tem jem­ného deš­tě, vy­tvá­řeje ide­ální rá­mec pro pro­jevy nadpři­ro­zena, přízračný svět, kde se hranice mezi snem a re­a­li­tou stí­ra­jí.

Ne­zá­vislý umě­lec, Aki­nari strávil téměř de­set let brou­šením svého mi­s­trov­ského dí­la, což svědčí o dů­leži­tos­ti, kte­rou mu při­klá­dal. In­te­lek­tuální ne­zá­vis­lost, která se pro­jevila také v jeho prudkých po­le­mi­kách s druhým velkým vzdě­lan­cem své do­by, Mo­to­ori No­ri­na­gou, na­ci­o­na­lis­tou před ča­sem. Za­tímco ten druhý po­vy­šoval před­kové mýty Japon­ska na „je­di­nou pravdu“, Aki­nari se to­muto ide­álu vy­smíval tvrzením, že „v každé zemi je duch ná­roda jeho zá­pach“. Tak tento syn kur­tizány dokázal pouhou si­lou svého umění pro­sa­dit se jako ústřední po­stava, „doko­nalý anar­chista“⁴Vý­raz po­chází od Alfreda Jarryho o Ubuovi, ale mohl by, od­vážnou analogií, cha­rak­te­rizovat du­cha na­prosté ne­zá­vis­losti Aki­na­ri­ho., který si po­hrávaje s kon­ven­ce­mi, po­vznesl fan­tas­tický pří­běh na stu­peň rafi­novanosti bez ob­do­by. Jeho zvláštnos­ti, které vy­ža­dovaly zvláštní od­vahu v japon­ské spo­lečnos­ti, která po­výšila konfor­mitu na nej­vyšší ctnost, ne­mohly ne­okouz­lit Yukio Mishi­mu, který se v Mo­derní Japon­sko a sa­mu­raj­ská etika (Ha­ga­kure nyū­mon) při­znává, že si vzal Aki­na­riho dílo s se­bou „bě­hem bom­bar­dování“ a ob­divoval pře­devším jeho „zá­měrný ana­chro­nis­mus“. Pří­běhy deště a mě­síce nejsou jen an­to­logií žánru; jsou znovuob­je­veným ob­razem vy­právění po japon­sku, kde si po­divuhodné a dě­sivé konku­rují s nej­jem­nější po­ezií, za­ne­cháva­jíce čtenáře v trvalém kouzlu po­divného a nád­herného snu.

Pro další studium

Kolem Příběhů deště a měsíce

Citáty

„Iso­ra, dcera Ka­sa­dy, ode dne, kdy vstou­pila (do své nové ro­di­ny), brzy vstávala a pozdě uléhala, obvykle ne­opouš­těla bok svých tchánů; zvá­žila po­vahu svého muže a ce­lým srd­cem se sna­žila mu slou­žit; také manželé Izawovi, do­jati její od­daností synov­ským po­vinnos­tem, se ne­mohli ra­dostí nabažit; Šótaró ze své strany oce­ňoval její dobrou vůli a žil s ní v dobré sho­dě. Avšak co si po­čít proti špatným sklo­nům ego­is­ty? Od ur­či­tého okamžiku se do hloubky za­mi­loval do kur­tizá­ny, ja­kési Sode z To­mo-no-cu⁵To­mo-no-cu (dnes To­mo­nou­ra): Pří­stav ve Vnitřním mo­ři, prefek­tura Hi­roši­ma, je­hož skalnaté kra­jiny in­spi­rovaly ani­movaný film Po­nyo na útesu stu­dia Ghi­bli.; na­ko­nec ji vy­kou­pil, zří­dil pro ni dům v sou­sední vesnici a trávil dny a dny, aniž by se vrá­til do­mů.“

Ue­da, Aki­na­ri. Con­tes de pluie et de lune (Pří­běhy deště a mě­sí­ce) (Ugetsu mo­noga­tari), přel. z japon­štiny René Sieffert. Pa­říž: Gal­li­mard, edice „Connaissance de l’O­ri­ent. Série japo­nai­se“, 1956.

Ke stažení

Zvukové nahrávky

• Jean Dou­chet, René Sieffert, Daniel Ser­ceau a Danielle Elis­se­eff o Pří­bě­zích deště a mě­síce. (France Cul­tu­re).

Bibliografie

• Guilla­maud, Je­an. His­toire de la lit­téra­ture japo­naise (Dě­jiny japon­ské li­te­ra­tu­ry). Pa­říž: El­lip­ses, edice „Lit­téra­tu­res. Série Lit­téra­tu­res du mon­de“, 2008.
• Hum­bertc­lau­de, Pierre. „Essai sur la vie et l’œuvre de Ueda Aki­nari (1734-1809)“ (E­sej o životě a díle Uedy Aki­na­riho (1734-1809)). Mo­nu­menta nippo­nica, sv. 3, č. 2 (čer­venec 1940), s. 458-479; sv. 4, č. 1 (le­den 1941), s. 102-123; sv. 4, č. 2 (čer­venec 1941), s. 454-464; sv. 5, č. 1 (le­den 1942), s. 52-85. (Ča­sopis Mo­nu­menta nippo­nica).
• Katō, Shūi­chi. His­toire de la lit­téra­ture japo­naise (Dě­jiny japon­ské li­te­ra­tu­ry), sv. II, přel. z japon­štiny Ernest Dale Saun­ders. Pa­říž: Fayard; In­ter­tex­tes, 1986.
• La­chaud, Franço­is. „Takada Ma­mo­ru: Edo bungaku no kyokō to ke­ishō (Fiction et Représen­tation dans la lit­téra­ture d’E­do)“ (Fikce a repre­zen­tace v li­te­ra­tuře ob­dobí Edo). Bulle­tin de l’É­cole française d’Ex­trê­me-O­ri­ent, sv. LXXXVIII, 2001, s. 430-438. (Per­sée).
• Macé, Mie­ko. „His­toi­res fan­tas­tiques: Aki­nari Ue­da, ’Con­tes de pluie et de lu­ne’ (1776)“ (Fan­tas­tické pří­běhy: Aki­nari Ue­da, „Pří­běhy deště a mě­sí­ce“ (1776)). Le Point Référen­ces, č. 80, s. 44-45.
• Pi­co­ne, Ma­ry. „Om­bres japo­nai­ses: L’Illusion dans les con­tes de re­venants (1685-1989)“ (Japon­ské stíny: Iluze v pří­bě­zích o přízra­cích (1685-1989)). L’Homme, 1991, sv. XXXI, č. 117, s. 122-150. (Per­sée).
• Sieffert, René. La Lit­téra­ture japo­naise (Japon­ská li­te­ra­tu­ra). Pa­říž: Pu­b­li­cati­ons ori­en­ta­lis­tes de Fran­ce, 1973.
• Struve, Daniel a Tschu­din, Je­an-Jacques. La Lit­téra­ture japo­naise (Japon­ská li­te­ra­tu­ra). Pa­říž: Pres­ses univer­si­taires de Fran­ce, edice „Que sais-je?“, 2008.