Nebeský trosečník: Émile Nelligan

Pře­loženo z fran­couz­štiny

«Nel­ligan je legen­dární. Que­becký lid je sám o sobě ja­kýmsi snem, ima­gi­nárním, a přesto sku­tečným, ne­jis­tým, avšak vy­trva­lým, a na­ko­nec – kdo ví? – možná za­chráněným, možná ztra­ceným. Mezi tě­mito dvěma legen­dami exis­tuje spo­jení.»

Va­de­bon­co­eur, Pierre. «É­mile Nel­ligan (1879-1941), poè­te» (É­mile Nel­ligan (1879-1941), básník), in En quelques traits (Něko­lika tahy), Mon­tréal: Fi­des, 1978.

Je třeba při­po­mínat, že kanad­sko-fran­couz­ská li­te­ra­tura exis­tuje sotva dvě sto­le­tí; že právě vy­chází z dět­ství? Do­sud chudá na li­te­rární slávu, přece jen jednu má, která příkladně ztě­lesňuje její vlastní mlá­dí. Touto slávou je Émile Nel­ligan1Od­mítnuté for­my:
Émil Nel­lighan.
Émile Kovar.
: se­dm­nác­ti­letý mla­dík, téměř dí­tě. Ale tra­gickým zvra­tem při­ro­zeného řádu v tomto bez­sta­rostném věku, který podle Bos­sueta «ja­koby byl stvo­řen jen pro ra­dost a rozkoše» a který «na­píná plachty ze všech stran k na­ději», Nel­ligan již v nic ne­doufá; je ztra­cen:

«Má duše je černá: kde jsem? Kam mí­řím v té tmě?
Všechny její na­děje leží zmrazené:
Jsem novým Nor­skem, kde vládne jen stín po mně,
z ně­hož plavá nebe jsou již ztra­cené.»

Nel­ligan, Émi­le. Poésies complè­tes (Sou­borné básně), před­mluva Claude Be­au­so­leil a Louis Dan­tin, Mon­tréal: Typo, edice «Typo Poésie», 1998.

A není to jen v těchto verších, pod vlivem po­mí­jivého zklamání, kdy pro­žívá toto roz­ča­rování. Je to v celé jeho sbírce Poésies complè­tes (Sou­borné básně), vzne­šených snech pro­kle­tého an­dě­la, jenž zů­stal cizin­cem vůči kompro­mi­sům, které život vy­ža­duje.

Prokletý anděl

Na slavné fo­to­grafii tento štíhlý ško­lák s ble­dou tváří a roz­cu­chanými vlasy fas­ci­nuje svýma velkýma vlhký­ma, ne­ko­nečnýma oči­ma; oči­ma, které se měni­ly, které chápaly, které sni­ly. Cho­dil s prsty po­třísněnými inkous­tem, v ne­u­pra­vené re­dingo­tě, a přesto s hr­dým vý­razem. «Je to po­divný chlapec», říkali jedni; «tro­chu pózer», usu­zovali dru­zí. Ale jeho hr­dost byla jen fa­sádou, za níž se špatně skrývala pře­pjatá cit­livost, tu pře­kypu­jící nadšením, tu za­stíněná divokou a hro­zivou me­lan­cho­lií:

«Je to vláda hořkého smí­chu, zuři­vos­ti,
vě­dět, že jsem básník, a být jen v opo­vržení,
vě­dět, že mám srd­ce, a ne­mít po­chopení
než od luny a bouřných ve­čerů v tem­nos­ti!»

Nel­ligan, Émi­le. Poésies complè­tes (Sou­borné básně), před­mluva Claude Be­au­so­leil a Louis Dan­tin, Mon­tréal: Typo, edice «Typo Poésie», 1998.

Okolní ne­po­chopení a noci strá­vené ho­rečna­tým psaním veršů, kde «již mezi zá­ři­vými rysy ukazovalo ší­len­ství svůj ohyzdný spár»2Vý­raz o «ohyzdném spáru» je od Louise Dan­tina v jeho «É­mile Nel­ligan et son Œuvre» (É­mile Nel­ligan a jeho dí­lo), pu­b­li­kovaném v sedmi pokra­čováních v novi­nách Les Débats (1902) a brzy se stal onou my­tickou před­mluvou (1903), která od­ha­lila nejen jednoho z nej­lepších básníků fran­kofonní Kanady (Nel­ligana), ale také jednoho z je­jích nej­lepších es­te­tiků (Dan­ti­na)., na­ko­nec před­časně pod­lo­mily jeho zdraví. Ze­mřel dva­krát: nejprve in­te­lek­tuální smrtí či ší­len­stvím v deva­tenácti le­tech; poté tě­lesnou smrtí v pa­de­sáti sedmi le­tech.

Smích a vzlyky

Není po­chyb, že Nel­ligan krutě trpěl tímto ne­po­chopením. On, který snil jen o Pa­říži, tvr­dil, že jeho verše tam jednoho dne od­le­tí, aby se vrá­tily v krásné knize. Ta­ková am­bi­ce, mla­distvá a vibru­jí­cí, na­bízela snadnou ko­řist zlo­my­slné kri­ti­ce. Nejprudší útok při­šel z Monde illustré, z pera ja­kéhosi ne­u­r­či­tého novi­náře pro­jíž­dě­jí­cího Mon­tréalem, De Mar­chy či De Mar­chi, je­hož křestní jméno his­to­rie za­po­mně­la. S po­vrchní iro­nií a ma­li­chernou ome­zeností tento cenzor ze­směš­ňoval ori­gi­na­litu mla­díka, a dokonce mu blaho­sklonným tónem navr­hoval, aby na­psal «malou tezi v prosté próze» a dokázal tak své zá­sluhy, při­čemž zá­keřně do­dával: «ne­boť my po­vzbu­zujeme mladé spi­sova­tele».

Do­tčen do hloubi du­še, Nel­ligan ne­vá­hal od­po­vě­dět bě­hem památného za­se­dání Li­te­rární školy mon­tre­al­ské 26. května 1899. Toho ve­če­ra, tváří v tvář svým odpůr­cům, těm «mužům s po­nurými če­ly, / kteří po­hr­dali [je­ho] živo­tem a od­mí­tali [je­ho] ruku», mla­dík vstal. S vla­jící hřívou a planou­cím po­hle­dem přednesl jedním de­chem svou štiplavou od­po­věď, «La ro­mance du vin» (Ro­mance vína), která při­vedla sál do vy­tržení. Byl to zá­roveň jeho tri­umf i roz­lou­čení:

«Zvony zpívaly; ve­černí vítr voní tak slad­ce…
A za­tímco víno proudí v ra­dostném toku,
jsem tak ve­se­lý, tak ve­se­lý, směji se hlad­ce,
ó! tak ve­se­lý, že se bo­jím pro­puknout ve vzlyku!»

Nel­ligan, Émi­le. Poésies complè­tes (Sou­borné básně), před­mluva Claude Be­au­so­leil a Louis Dan­tin, Mon­tréal: Typo, edice «Typo Poésie», 1998.

«Le vaisseau d’or» (Zlatá loď)

Pro­dukt ne­prav­dě­po­dobné al­chy­mie, Nel­ligan se při­bli­žuje Po­eovi v makabroznos­ti, He­re­di­ovi v cize­lovaném verši, Nervalovi v oni­rických nos­talgi­ích, ale také Ro­denbachovi v ml­hách a Chopi­novi v hudbě du­še. S pý­chou pěs­tuje «své ne­u­rózy» a svě­řuje se: «Ze­mřu ší­lený… jako Bau­de­laire». Pod ná­po­rem ně­ja­kého ob­se­dant­ního snu, ně­jaké do­mi­nantní myš­lenky se vrhá k ab­so­lutnu s «veš­ke­rým úsi­lím, veš­ke­rou krví duše», což vede Louise Dan­tina k pro­hlá­šení: «Při­pus­tí­me-li, že člověk i dílo jsou pouze ná­čr­tem, mu­síme tvr­dit, že je to ná­črt génia».

Tento ná­črt génia má dě­sivou jasnovidnost «to­ho, [co] staří v la­tině na­zývali ‚va­te­s’, věšt­ce, vi­dou­cí­ho, pro­roka, básníka in­spi­rovaného bohy»3Claude La Cha­ri­té.. Roger Fournier evo­kuje «hro­zivý okamžik», kdy umě­lec vidí svůj ko­nec dříve, než ho pro­ži­je. Tato před­tu­cha se vtě­luje do «Le vais­seau d’or» (Zlatá loď), jeho nejem­be­ma­tič­tějšího so­ne­tu. Nel­ligan v něm maluje nád­heru tri­umfu­jící lo­di, «te­sané z masivního zlata», plu­jící po ne­zná­mých mo­řích. Ale tento slavný ob­raz je tu jen pro­to, aby byl lépe zni­čen. V tra­gickém pádu loď na­ráží na útes a po­tápí se, za­ne­cháva­jíc jen bo­haté trosky. Čtenář pak s hrů­zou chápe, že jde o básníka sa­motného, pro­ro­ku­jí­cího vlastní ztros­ko­tání:

«Co se stalo s mým srd­cem, opuš­těnou lo­dí?
Bě­da! po­no­řilo se do pro­pasti snu…»

Nel­ligan, Émi­le. Poésies complè­tes (Sou­borné básně), před­mluva Claude Be­au­so­leil a Louis Dan­tin, Mon­tréal: Typo, edice «Typo Poésie», 1998.


Pro další studium

K dílu Poésies complètes (Souborné básně)

Citáty

«Ach! jak sněhu na­padlo, jak sněží jen!
Mé okno je za­hra­dou ji­novatky.
Ach! jak sněhu na­padlo, jak sněží jen!
Co je křeč ži­tí, ty šedé zmatky
proti nudě, co mám, co mám v svůj den!…»

Nel­ligan, Émi­le. Poésies complè­tes (Sou­borné básně), před­mluva Claude Be­au­so­leil a Louis Dan­tin, Mon­tréal: Typo, edice «Typo Poésie», 1998.

Ke stažení

Zvukové nahrávky
Tištěná díla

Bibliografie

  • Ab der Hal­den, Char­les. «É­mile Nel­ligan» (É­mile Nel­ligan), in Nou­velles étu­des de lit­téra­ture cana­di­enne-française (Nové stu­die kanad­sko-fran­couz­ské li­te­ra­tu­ry), Pa­ris: F. R. de Ru­deval, 1907. (Go­ogle Livre­s).
  • Fournier, Roger. «Des mo­ments émou­vants sur la tombe d’É­mile Nel­ligan» (Do­jemné chvíle na hrobě Émila Nel­ligana), in Émile Nel­ligan: dossier de presse 1918-1980 (É­mile Nel­ligan: tis­kový sou­bor 1918-1980), Sher­bro­oke: Bib­li­o­thèque du Sé­mi­naire de Sher­bro­oke, 1981.
  • Gri­sé, Yo­lan­de, Ro­bi­doux, Réjean a Wyczyn­ski, Paul (ed.). Émile Nel­ligan (1879-1941): cinquante ans après sa mort (É­mile Nel­ligan (1879-1941): pa­de­sát let po jeho smr­ti). Sborník z ko­lokvia po­řá­daného Cen­t­rem pro vý­zkum frankokanad­ské civi­lizace Ot­tawské univerzi­ty, Mon­tréal: Fi­des, 1993.
  • Hay­ward, Annet­te. La Corre­spon­dance en­tre Louis Dan­tin et Ger­main Be­au­lieu: une grande ami­tié lit­téraire (1909-1941) (Ko­re­spon­dence mezi Loui­sem Dan­ti­nem a Ger­ma­i­nem Be­au­lieu: velké li­te­rární přá­tel­ství (1909-1941)), Québec: Pres­ses de l’Univer­sité Laval, 2023.
  • La Cha­ri­té, Clau­de. «É­mile Nel­ligan et le mythe du génie pré­co­ce, mort fou» (É­mile Nel­ligan a mý­tus před­časného génia, jenž ze­mřel v ší­len­ství), in L’In­ven­tion de la lit­téra­ture québé­co­ise au 19e siècle (Zro­zení que­becké li­te­ra­tury v 19. sto­le­tí), Québec: Sep­ten­t­ri­on, 2021.
  • Paul-Crou­zet, Je­anne. Poésie au Cana­da: de nou­ve­aux clas­siques français (Po­ezie v Kana­dě: noví fran­couz­ští kla­si­kové), Pa­ris: Di­dier, 1946.
  • Ro­bi­doux, Réje­an. Connaissance de Nel­ligan (Po­znání Nel­ligana), Mon­tréal: Fi­des, 1973.
  • Sam­son, Je­an-Noël a Char­land, Ro­lan­d-Ma­rie (ed.). Émile Nel­ligan (É­mile Nel­ligan), Mon­tréal: Fi­des, 1968.
  • Va­de­bon­co­eur, Pierre. «É­mile Nel­ligan (1879-1941), poè­te» (É­mile Nel­ligan (1879-1941), básník), in En quelques traits (Něko­lika tahy), Mon­tréal: Fi­des, 1978.
  • Wyczyn­ski, Paul. Émile Nel­ligan: bi­ographie (É­mile Nel­ligan: živo­topis), Québec: Bib­li­o­thèque québé­co­i­se, 1999.
Avatar photo
Yoto Yotov

Od roku 2010 věnuji svůj čas podpoře dialogu mezi staletími a národy, přesvědčen, že lidský duch je všude doma. Pokud sdílíte tuto vizi univerzální kultury a pokud vás mé Notes du mont Royal někdy osvítily nebo dojaly, zvažte prosím dar na Liberapay.

Articles : 216