Bernier‚ François

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

Беседите на Конфуций, владетел без корона

Пре­ве­дено от френ­ски

« Без този съ­щес­т­вен ключ [Беседите] не бихме могли да про­ник­нем в ки­тайс­ката ци­ви­ли­за­ция. А който не поз­нава тази ци­ви­ли­за­ция, ни­кога не би мо­гъл да дос­тигне до нещо по­вече от час­тично раз­би­ране на чо­веш­кия опит. »

Confucius. Les Entretiens de Confucius (Бе­се­дите на Кон­фу­ций), trad. du chinois par Pierre Ryckmans, préf. de René Étiemble. Paris : Gallimard, coll. « Connaissance de l’Orient », 1987.

Ис­то­ри­ята на ми­сълта пред­лага малко при­мери на вли­я­ние тол­кова ши­роко об­х­ватно и тол­кова трай­но, кол­кото това на Дос­то­поч­те­ния Учи­тел Кун или Кун­фу­дзъ1От­х­вър­лени фор­ми:
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-tzu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
. Ако трябва да съ­дим за не­го­вото ве­ли­чие по дъл­бо­кия от­пе­ча­тък, който той е ос­та­вил върху всички на­роди на Из­точна Азия, мо­жем без съм­не­ние да го на­ре­чем « най-ве­ли­кият нас­тав­ник […], ко­гото ве­ко­вете ня­кога са про­из­вели ». В не­го­вите Беседи (Лунюй)2От­х­вър­лени фор­ми:
Analectes (Аналекти).
Dialogues (Диалози).
Les Annales (Аналите).
Les Propos (Изказванията).
Les Entretiens philosophiques (Фи­ло­соф­с­ките бе­седи).
Les Discussions philosophiques (Фи­ло­соф­с­ките дис­ку­сии).
Le Livre des entretiens ou des discours moraux (Кни­гата на бе­се­дите или на мо­рал­ните слова).
Discours et paroles (Слова и думи).
Aphorismes (Афоризми).
Conversations avec ses disciples (Раз­го­вори с не­го­вите уче­ници).
Liber sententiarum (Книга на сен­тен­ци­ите).
Ratiocinantium sermones (Бе­се­дите на раз­съж­да­ва­щите).
Dissertæ sententiæ (Учени сен­тен­ции).
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
Да не се бърка с:
Les Entretiens familiers de Confucius (Се­мей­ните бе­седи на Кон­фу­ций) (Kongzi jiayu), ко­ито об­ра­зу­ват нещо като хе­те­ро­док­сално до­пъл­не­ние към сбор­ника на Беседите.
из­пък­ват пла­мен­ната му лю­бов към чо­ве­чес­т­вото и въз­ви­ше­ният му мо­рал, по­чер­пан от из­во­рите на здра­вия ра­зум; там се про­я­вява пос­то­ян­ната му грижа да върне на чо­веш­ката при­рода онзи пър­во­на­ча­лен бля­сък, по­лу­чен от Не­бе­то, но пом­ра­чен от мрака на не­ве­жес­т­во­то. За­това не бива да се учуд­ва­ме, ако йе­зу­ит­с­ките от­ци, ко­ито го нап­ра­виха из­вес­тен и по­чи­тан в Ев­ропа под ла­ти­ни­зи­ра­ното име Кон­фу­ций, из­пи­таха към него въз­торг, ра­вен на този на ки­тай­ци­те. Те ви­дяха в не­го­вите Беседи пер­лите на Ки­тай, или нещо още по-цен­но, за­щото pretiosior est cunctis opibus [sapientia] (мъд­ростта е по-ценна от пер­лите)3Пр 3,15 (прев. La Bible : traduction officielle liturgique (Биб­ли­я­та: офи­ци­а­лен ли­тур­ги­чен пре­вод)).. И стиг­наха до из­во­да, че « тези уче­ния не са добри само за хо­рата от Ки­тай, но […] че малко са фран­цу­зи­те, ко­ито не биха се смет­нали […] за твърде щас­т­ли­ви, ако мо­жеха да ги при­ве­дат в из­пъл­не­ние ». Са­мият Вол­тер, по­ко­рен, окачи в своя ка­би­нет пор­т­рет на ки­тайс­кия мъд­рец, под който пос­тави след­ните че­тири сти­ха:

« На един­с­т­ве­ния спа­си­те­лен ра­зум тъл­ку­ва­тел,
Без да зас­ле­пява све­та, прос­ве­ща­ващ умо­ве­те,
Той го­во­реше само като мъд­рец и ни­кога като про­рок;
И все пак му по­вяр­ва­ха, дори в не­го­вата соб­с­т­вена стра­на. »

Voltaire. « De la Chine » (« За Ки­тай »). Œuvres complètes de Voltaire (Пълни съ­чи­не­ния на Вол­тер), vol. 40, Questions sur l’Encyclopédie, par des amateurs (Въп­роси върху Ен­цик­ло­пе­ди­я­та, от лю­би­тели), IV, César-Égalité. Oxford : Voltaire Foundation, 2009.

Очевидността на правия разум

Раз­г­леж­дано в двой­ното от­но­ше­ние на мо­рала и по­ли­ти­ка­та, уче­ни­ето на Кон­фу­ций може да се сравни с то­ва, ко­ето Сок­рат пре­по­да­ваше го­ре-долу по съ­щото вре­ме. « При­я­тели на ра­зу­ма, вра­гове на ен­ту­си­азма » (Вол­тер), Кон­фу­ций и Сок­рат са об­лекли ан­тич­ната мъд­рост в онази кро­тост, в онази оче­вид­ност, в онова спо­койс­т­вие, спо­собни да трог­нат и най-гру­бите умо­ве. Може би чо­веш­кият дух ни­кога не е бил по-дос­тойно пред­с­та­вен, от­кол­кото от тези двама хо­ра. Пре­въз­ходни по сво­ята фи­ло­со­фия, те не бяха по-малко та­кива и по своя раз­съ­дък. За­това те ви­наги зна­еха до­къде трябва да се стигне и къде трябва да се спре. И ако слу­чайно се от­к­ло­ня­ваха от пра­вия път, здра­вият им ра­зум ги връ­щаше към него — а в това те имат зна­чи­телно пре­дим­с­тво пред много фи­ло­софи на на­шето вре­ме, ко­ито имат раз­съж­де­ния тол­кова зап­ле­те­ни, тол­кова пог­реш­ни, тол­кова ужа­ся­ващи тън­кос­ти, че едва ус­пя­ват да раз­бе­рат сами себе си. « Учи­те­лят каз­ва: „Ни­кой не би по­мис­лил да из­лезе по друг на­чин ос­вен през вра­та­та. Защо хо­рата се опит­ват да вър­вят из­вън Пъ­тя?“ » (VI.17)

За­това трябва да съ­жа­ля­ваме за мне­ни­ето на Хе­гел, кой­то, не на­ми­райки в Беседите нито едно от онези лу­та­ния, ко­ито той на­ри­чаше фи­ло­со­фия, от­сече с ужасна ду­ма: « за ре­пу­та­ци­ята на Кон­фу­ций щеше да бъде по-доб­ре, ако твор­бата му не беше пре­веж­дана »4Hegel, Georg Wilhelm Friedrich. Leçons sur l’histoire de la philosophie (Лек­ции по ис­то­рия на фи­ло­со­фи­ята), trad. de l’allemand par Jean Gibelin. Paris : Gallimard, 1954.. Това чисто гер­ман­ско през­ре­ние е още по-ст­ран­но, тъй като Гер­ма­ния при­те­жа­ва, с Раз­го­во­рите на Гьоте, една книга из­к­лю­чи­телно близка ед­нов­ре­менно по сво­ята ведра кра­сота и по живото при­със­т­вие на Учи­тел. Нека не се заб­луж­да­ва­ме! Да съ­диш Кон­фу­ций като не­дос­тоен за пре­вод, оз­на­чава да от­х­вър­лиш са­мия ра­зум — « онази вът­решна ис­ти­на, ко­ято е в ду­шата на всички хо­ра, и ко­ято на­шият фи­ло­соф неп­ре­къс­нато до­пит­ва­ше, за да [на­соч­ва] всич­ките си думи » (Жан дьо Лаб­рюн).

Пътят на мъдреца

По­добно на тол­кова други « наставници » на чо­веш­кия род, като Буда в Ин­дия, Зо­ро­ас­тър в Пер­сия, Кон­фу­ций не беше пи­са­тел, а Учи­тел, който ос­тави на сво­ите уче­ници гри­жата да пре­да­дат не­го­вите уче­ния. Впро­чем, чужд на го­ле­мите речи и на не­у­мес­т­ното крас­но­ре­чие, той пред­по­чи­таше пред тях една със­ре­до­то­чена наг­ла­са, « като тази на му­зи­кант, на­ве­ден над своя ин­с­т­ру­мент, за да из­в­лече от него най-кра­си­вите ме­ло­дии »5Спо­ред спо­луч­ли­вия об­раз на Ан­то­ан-Жо­зеф Асаф.. По­ня­кога той дори сти­гаше до­там да въз­дъх­не: « Бих ис­кал по­вече да не го­воря ». На уче­ни­ци­те, ко­ито се раз­въл­ну­ваха от не­го­вите мъл­ча­ния, той от­го­ва­ряше с почти кос­ми­ческо ве­ли­чие: « Го­вори ли Не­бе­то? И все пак че­ти­рите се­зона след­ват своя ход, и все пак стоте съ­щес­тва се раж­дат. Го­вори ли Не­бе­то? » (XVII.19)

Той сми­рено за­я­вя­ваше на все­ки, който ис­каше да го чуе: « Аз пре­да­вам, не из­мис­лям нищо […] и оби­чам Древ­ността » (VII.1). Тази не­гова роля на па­зи­тел и пос­ред­ник на об­ре­дите (ли), зна­ни­ето (джъ), чув­с­т­вото за чо­веч­ност (жън), той из­пъл­ня­ваше с пре­да­ност, с дос­тойн­с­т­во; не без да пре­ми­нава през дъл­боки уни­ния, зна­ейки колко « не­го­вата ми­сия е теж­ка, и пъ­тят му е дъ­лъг » (VIII.7). Все пак той се оку­ра­жа­ваше с ми­сълта да из­пълни ис­тин­ски не­бе­сен ман­дат: « Цар Уън е мър­тъв. Се­га, не съм ли аз то­зи, на ко­гото е по­ве­рен за­ло­гът на ци­ви­ли­за­ци­я­та? Ако Не­бето беше зак­лело не­го­вата ги­бел, защо щеше да го по­вери на смър­тен като ме­не? И ако Не­бето е ре­шило да опази този за­лог, какво имам да се стра­ху­вам от хо­рата от Ку­ан? » (IX.5)

Империята на добродетелта

Едно често сре­щано по­ня­тие в Беседите е това за « бла­го­род­ния чо­век » (дзюндзъ), ко­ето пър­во­на­чално обоз­на­ча­ваше арис­ток­рат от зна­тен род и се­мейс­т­во, но на ко­ето Кон­фу­ций вдъхва нов сми­съл, за­мес­т­вайки арис­ток­ра­ци­ята на кръвта с тази на сър­це­то. Бла­го­род­ни­кът вече не се оп­ре­деля от рож­де­ни­е­то, ко­ето получава от ръ­цете на слу­чай­ност­та, а от мо­рал­ното из­ви­ся­ване и чув­с­т­ви­тел­ност­та, ко­ито придобива бла­го­да­ре­ние на уче­ни­ето6Както при­помня Си­рил Жа­ва­ри, Фран­ция ще трябва да чака два­де­сет и три века след Кон­фу­ций, за да види Фи­га­ро, ка­ме­ри­ера на гра­фа, да пре­тен­дира за чув­с­тва на ра­вен­с­тво и за ре­ванш срещу при­ви­ле­ги­ите на своя гос­по­дар: « Гос­по­дин графе […]. За­щото сте ве­лик гос­по­дар, мис­лите се за ве­лик ге­ний!… Бла­го­род­с­тво, бо­гат­с­тво, ранг, длъж­нос­ти; всичко това прави тол­кова горд! С какво сте зас­лу­жили тол­кова бла­га? Дали сте си труда да се ро­ди­те, и нищо по­ве­че. Ина­че, доста обик­но­вен чо­век! До­като аз », и т.н.. По­до­бен на « По­ляр­ната звезда » (II.1), не­из­ме­нен и цен­т­ра­лен, той не се грижи да не бъде забелязан; той по-скоро търси да нап­рави нещо забележително: « Учи­те­лят каз­ва: „Не е не­щас­тие да бъ­деш не­поз­нат за хо­ра­та, но е не­щас­тие да не ги поз­на­ваш“ » (I.16). Къде да се на­мери по-кра­сива мак­си­ма, по-го­лямо без­раз­ли­чие към сла­вата и ус­пе­хи­те? Какво зна­че­ние има, в крайна смет­ка, че Кон­фу­ций е ос­та­нал, през це­лия си жи­вот, вла­де­тел без ко­ро­на? Той е из­г­ра­дил Им­пе­рия, чи­ито не­ви­дими гра­ници се прос­ти­рат до тези на чо­ве­чес­т­во­то.

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

Τα Ανάλεκτα του Κομφούκιου, ένας μονάρχης χωρίς στέμμα

Μεταφρασμένο από τα γαλ­λικά

«Χωρίς αυτό το θεμελιώδες κλειδί [Τα Ανάλεκτα], δεν θα μπορούσε κανείς να έχει πρόσβαση στον κινεζικό πολιτισμό. Και όποιος αγνοεί αυ­τόν τον πολιτισμό δεν θα μπορούσε ποτέ να φτάσει παρά σε μια μερική κατανόηση της αν­θρώπινης εμπει­ρίας.»

Confucius. Les Entretiens de Confucius (Τα Ανάλεκτα του Κομ­φού­κιου), μτ­φρ. από τα κινεζικά Pierre Ryckmans, πρόλ. René Étiemble. Παρίσι: Gallimard, σειρά «Connaissance de l’Orient», 1987.

Η ιστορία της σκέψης προσφέρει λίγα παραδείγ­ματα επιρ­ροής τόσο εκτεταμένης και τόσο διαρ­κούς όσο εκείνη του Σεβαστού Δασκάλου Κονγκ ή Κονγ­κφου­τζί1Απορ­ριπτέοι τύποι:
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-tzu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
. Αν πρέπει να κρίνουμε τη μεγαλοσύνη του από το βαθύ αποτύπωμα που άφησε σε όλους τους λαούς της Ανατολικής Ασίας, μπορούμε ασφαλώς να τον ονομάσουμε «τον μεγαλύτερο διδάσκαλο […] που έχουν ποτέ παραγάγει οι αιώνες». Στα Ανάλεκτά του (Λουνγιού)2Απορ­ριπτέοι τύποι:
Analectes (Ανάλεκτα).
Dialogues (Διάλογοι).
Les Annales (Τα Χρονικά).
Les Propos (Τα Λόγια).
Les Entretiens philosophiques (Οι Φιλοσοφικές Συνομιλίες).
Les Discussions philosophiques (Οι Φιλοσοφικές Συζητήσεις).
Le Livre des entretiens ou des discours moraux (Το Βιβλίο των συνομιλιών ή των ηθικών λόγων).
Discours et paroles (Λόγοι και ρήσεις).
Aphorismes (Αφορισμοί).
Conversations avec ses disciples (Συνομιλίες με τους μαθητές του).
Liber sententiarum (Το Βιβλίο των γνωμικών).
Ratiocinantium sermones (Οι Συνομιλίες των ορ­θολογιστών).
Dissertæ sententiæ.
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
Να μη συγ­χέεται με:
Les Entretiens familiers de Confucius (Οι Οι­κείες Συνομιλίες του Κομ­φού­κιου) (Kongzi jiayu) που αποτελούν ένα εί­δος ετερόδοξου συμπληρώματος της συλ­λογής των Ανάλεκτων.
εκ­δηλώνονται με λάμψη η φλογερή του αγάπη για την αν­θρωπότητα και η υψηλή του ηθική, αντλημένη από τις πηγές της κοι­νής λογικής· εκεί φανερώνεται η αδιάκοπη μέριμνά του να αποδώσει στην αν­θρώπινη φύση την πρώτη εκείνη λάμψη που έλαβε από τον Ου­ρανό, αλλά που σκοτεί­νια­σαν τα ζοφερά πέπλα της άγνοιας. Δεν θα εκ­πλαγούμε λοι­πόν αν οι Ιησουί­τες πατέρες, οι οποίοι τον γνώρισαν στην Ευ­ρώπη και την έκαναν να τον θαυ­μάσει υπό το λατινοποι­ημένο όνομα Confucius, συνέλαβαν για εκεί­νον εν­θου­σια­σμό ίσο με εκεί­νον των Κινέζων. Εί­δαν στα Ανάλεκτά του τα μαρ­γαριτάρια της Κίνας ή κάτι ακόμη μεγαλύτερης αξίας, διότι pretiosior est cunctis opibus [sapientia] (η σοφία εί­ναι πολυτιμότερη από τα μαρ­γαριτάρια)3Παρ. 3,15 (μτ­φρ. La Bible: traduction officielle liturgique (Η Βίβλος: επίσημη λει­τουρ­γική μετάφραση)).. Και κατέληξαν στο συμπέρασμα ότι «αυ­τές οι διδασκαλίες δεν εί­ναι μόνο καλές για τους αν­θρώπους της Κίνας, αλλά […] λίγοι Γάλ­λοι θα ήταν […] πολύ ευ­τυχείς αν μπορού­σαν να τις θέσουν σε πράξη». Ο ίδιος ο Βολ­ταί­ρος, κατακτημένος, κρέμασε στο γραφείο του ένα πορ­τρέτο του Κινέζου σοφού, στο κάτω μέρος του οποίου χάραξε αυ­τούς τους τέσ­σερις στίχους:

«Της μόνης σωτήριας λογικής ερ­μηνευ­τής,
Χωρίς να θαμπώνει τον κόσμο, φωτίζοντας τα πνεύ­ματα,
Δεν μίλησε παρά ως σοφός και ποτέ ως προφήτης·
Κι όμως τον πίστεψαν, ακόμη και στην ίδια του τη χώρα.»

Voltaire. «De la Chine» («Περί Κίνας»). Œuvres complètes de Voltaire (Άπαντα του Βολ­ταί­ρου), τόμ. 40, Questions sur l’Encyclopédie, par des amateurs (Ζητήματα επί της Εγκυκλοπαί­δειας, από ερασιτέχνες), IV, César-Égalité (Καίσαρ-Ισότητα). Οξ­φόρ­δη: Voltaire Foundation, 2009.

Η Προφάνεια της ορθής λογικής

Εξεταζόμενο υπό το διπλό πρίσμα της ηθικής και της πολιτικής, το δόγμα του Κομ­φού­κιου συγκρίνεται με εκείνο που δίδασκε ο Σωκράτης την ίδια περίπου εποχή. «Φίλοι της λογικής, εχθροί του εν­θου­σια­σμού» (Βολ­ταί­ρος), ο Κομ­φού­κιος και ο Σωκράτης έν­δυσαν την αρ­χαία σοφία με αυτή τη γλυκύτητα, αυτή την προφάνεια, αυτή την ηρεμία ικανές να αγ­γίξουν τα πιο τραχιά πνεύ­ματα. Ποτέ ίσως το αν­θρώπινο πνεύμα δεν εκ­προσωπήθηκε με τόσο αξιο­πρεπή τρόπο όσο από αυ­τούς τους δύο άν­δρες. Ανώτεροι μέσω της φιλοσοφίας τους, δεν ήταν λιγότερο μέσω της κρίσης τους. Έτσι, γνώριζαν πάντα μέχρι πού πρέπει να φτάσει κανείς και πού πρέπει να σταματήσει. Και αν, ωστόσο, απομακρύνονταν από τον ίσιο δρόμο, η κοινή τους λογική τους επανέφερε σε αυ­τόν, πράγμα που τους δίνει ένα σημαντικό πλεονέκτημα έναντι πολ­λών φιλοσόφων του και­ρού μας, που έχουν συλ­λογισμούς τόσο μπερ­δεμένους, τόσο εσφαλ­μένους, λεπτολογίες τόσο φοβερές, ώστε δυσκολεύ­ονται να καταλάβουν τους ίδιους τους εαυ­τούς τους. «Ο Δάσκαλος εί­πε: “Κανείς δεν θα σκεφτόταν να βγει αλ­λιώς παρά μέσα από την πόρ­τα. Γιατί λοι­πόν οι άν­θρωποι ζητούν να βαδίσουν έξω από την Οδό;”» (VI.17)

Θα λυπηθού­με, ως εκ τού­του, για τη γνώμη του Χέγκελ, ο οποί­ος, μη βρίσκοντας στα Ανάλεκτα καμία από εκεί­νες τις παρεκτροπές που ονόμαζε φιλοσοφία, απεφάνθη με μια λέξη φοβερή: «θα ήταν προτιμότερο για τη φήμη του Κομ­φού­κιου να μην είχε μεταφραστεί το έργο του»4Hegel, Georg Wilhelm Friedrich. Leçons sur l’histoire de la philosophie (Μαθήματα για την ιστορία της φιλοσοφίας), μτ­φρ. από τα γερ­μανικά Jean Gibelin. Παρίσι: Gallimard, 1954.. Αυτή η περιφρόνηση, εντελώς γερ­μανική, εί­ναι ακόμη πιο παράξενη καθώς η Γερ­μανία δια­θέτει, με τις Συνομιλίες του Γκαίτε, ένα βιβλίο εξέχουσα προσιτό τόσο από τη γαλήνια ομορ­φιά του όσο και από τη ζώσα παρου­σία ενός Δασκάλου. Ας μην παραπλανηθού­με! Να κρίνεις τον Κομ­φού­κιο ανάξιο μετάφρασης σημαί­νει να απορ­ρίπτεις την ίδια τη λογική — «αυτή την εσωτερική αλήθεια που βρίσκεται στην ψυχή όλων των αν­θρώπων, και την οποία ο φιλόσοφός μας συμ­βου­λευόταν διαρ­κώς για να καθοδηγεί όλα του τα λόγια» (Jean de Labrune).

Η Οδός του σοφού

Όπως τόσοι άλ­λοι «διδάσκαλοι» του αν­θρώπινου γένους, όπως ο Βού­δας στην Ιν­δία, ο Ζαρατού­στρα στην Περ­σία, ο Κομ­φού­κιος δεν ήταν συγ­γραφέας, αλλά Δάσκαλος που άφησε στους μαθητές του τη φροντίδα να καταγράψουν τις διδασκαλίες του. Άλ­λωστε, ξένος προς τους μεγάλους λόγους και την άκαιρη ευ­γλωτ­τία, προτιμούσε μια στάση συγκεντρωμένη, «όπως αυτή ενός μου­σικού σκυμ­μένου πάνω από το όρ­γανό του για να βγάλει τις ωραιότερες μελωδίες»5Σύμ­φωνα με τη φωτεινή ει­κόνα του Antoine-Joseph Assaf.. Έφτανε ορισμένες φορές στο σημείο να αναστενάζει: «Θα ήθελα να μη μιλούσα πια». Στους μαθητές που συγκινού­νταν από τις σιω­πές του, απαντούσε με μια μεγαλοπρέπεια σχεδόν κοσμική: «Μιλάει ο Ου­ρανός; Ωστόσο οι τέσ­σερις εποχές ακολου­θούν την πορεία τους, ωστόσο τα εκατό πλάσματα γεν­νιού­νται. Μιλάει ο Ου­ρανός;» (XVII.19)

Δήλωνε ταπεινά σε όποιον ήθελε να τον ακού­σει: «Μεταβιβάζω, δεν επινοώ τίποτα […] και αγαπώ την Αρ­χαιότητα» (VII.1). Αυ­τόν τον ρόλο του δια­βιβαστή των τελετουρ­γιών (li), της γνώσης (zhi), της αν­θρώπινης συναί­σθησης (ren) τον εκ­πλήρωνε με αφοσίωση, με αξιο­πρέπεια· όχι χωρίς να περνά από βαθιές καταρ­ρεύ­σεις, γνωρίζοντας πόσο «η αποστολή του εί­ναι βαριά, και η οδός του μακρά» (VIII.7). Ωστόσο, εν­θάρ­ρυνε τον εαυτό του στη σκέψη ότι εκ­πληρώνει μια αληθινή ου­ράνια εντολή: «Ο βασιλιάς Ουέν πέθανε. Τώρα, δεν εί­μαι εγώ που μου έχει εμπιστευ­θεί η παρακαταθήκη του πολιτισμού; Αν ο Ου­ρανός είχε ορ­κιστεί την απώλειά της, γιατί θα την εμπιστευόταν σε έναν θνητό σαν εμένα; Και αν ο Ου­ρανός αποφάσισε να δια­φυλάξει αυτή την παρακαταθήκη, τι έχω να φοβηθώ από τους αν­θρώπους του Κουάν­γκ;» (IX.5)

Η Αυτοκρατορία της αρετής

Μια λέξη συχνή στα Ανάλεκτα εί­ναι εκείνη του «έντιμου αν­θρώπου» (junzi), που αρ­χικά προσ­διόριζε έναν ευ­γενή προερ­χόμενο από αριστοκρατική γενιά και οι­κογένεια, αλλά στην οποία ο Κομ­φού­κιος δίνει μια νέα έν­νοια αντικαθιστώντας την αριστοκρατία της καταγωγής με εκείνη της καρ­διάς. Ο άν­δρας ποιότητας δεν προσ­διο­ρίζεται πλέον από τη γέν­νηση που λαμβάνει από τα χέρια της τύχης, αλλά από την ηθική ανύψωση και την ευαι­σθησία που αποκτά μέσω της μελέτης6Όπως υπεν­θυμίζει ο Cyrille Javary, η Γαλ­λία θα περιμένει εί­κοσι τρεις αιώνες μετά τον Κομ­φού­κιο για να δει τον Φίγκαρο, τον υπηρέτη του κόμη, να διεκ­δικεί αι­σθήματα ισότητας και εκ­δίκησης ενάντια στα προνόμια του κυρίου του: «Κύριε κόμη […]. Επειδή εί­στε ένας μεγάλος άρ­χοντας, νομίζετε ότι εί­στε μεγάλη ιδιο­φυΐα!… Αρ­χοντιά, περιου­σία, βαθ­μό, θέσεις· όλα αυτά κάνουν τόσο υπερήφανο! Τι κάνατε για τόσα αγαθά; Δώσατε στον εαυτό σας τον κόπο να γεν­νηθεί­τε, και τίποτε άλ­λο. Κατά τα λοι­πά, άν­θρωπος αρ­κετά συνηθισμένος! Ενώ εγώ», κ.λπ.. Όμοιος με τον «πολικό αστέρα» (II.1), αμετάβλητος και κεντρικός, δεν τον απασχολεί το να μην παρατηρείται· επιδιώκει μάλ­λον να κάνει κάτι αξιοπαρατήρητο: «Ο Δάσκαλος εί­πε: “Δεν εί­ναι δυστυχία το να μη γίνει κάποιος γνωστός στους αν­θρώπους, αλλά εί­ναι δυστυχία το να μην τους γνωρίζει”» (I.16). Πού να βρει κανείς ένα ωραιότερο γνωμικό, μια μεγαλύτερη αδια­φορία απέναντι στη δόξα και τις επιτυχίες; Τι σημασία έχει, εν τέλει, αν ο Κομ­φού­κιος έμει­νε, σε όλη του τη ζωή, ένας μονάρ­χης χωρίς στέμ­μα; Έχτισε μια Αυ­τοκρατορία της οποίας τα αόρατα σύνορα εκτεί­νονται μέχρι εκείνα της αν­θρωπότητας.

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

কনফুসিয়াসের বাণীসংগ্রহ (লুনইয়ু), মুকুটহীন সম্রাট

ফরাসি থেকে অনূদিত

« এই মৌলিক চাবিকাঠি [বাণীসংগ্রহ] ব্যতীত চীনা সভ্যতায় প্রবেশ করা সম্ভব নয়। আর যে এই সভ্যতাকে উপেক্ষা করে, সে কখনোই মানব অভিজ্ঞতার আংশিক বোধের বেশি অর্জন করতে পারবে না। »

Confucius. Les Entretiens de Confucius (কনফুসিয়াসের বাণীসংগ্রহ), trad. du chinois par Pierre Ryckmans, préf. de René Étiemble. Paris : Gallimard, coll. « Connaissance de l’Orient » (প্রাচ্যের জ্ঞান), 1987.

চিন্তার ইতিহাসে এমন বিস্তৃত ও দীর্ঘস্থায়ী প্রভাবের দৃষ্টান্ত খুব কমই পাওয়া যায় যা পূজনীয় গুরু কোং বা কোংফুজি1পরিত্যক্ত রূপ:
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-tzu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
-এর প্রভাবের সমতুল্য। যদি পূর্ব এশিয়ার সমস্ত জনগোষ্ঠীর উপর তাঁর রেখে যাওয়া গভীর ছাপ দ্বারা তাঁর মহত্ত্বকে বিচার করতে হয়, তবে নিঃসন্দেহে তাঁকে « শতাব্দীর পর শতাব্দী ধরে জন্ম নেওয়া সর্বশ্রেষ্ঠ শিক্ষক » বলে অভিহিত করা যেতে পারে। তাঁর বাণীসংগ্রহ-এ (লুনইয়ু)2পরিত্যক্ত রূপ:
Analectes (সংকলন).
Dialogues (সংলাপ).
Les Annales (ইতিবৃত্ত).
Les Propos (কথাবার্তা).
Les Entretiens philosophiques (দার্শনিক বাণীসংগ্রহ).
Les Discussions philosophiques (দার্শনিক আলোচনা).
Le Livre des entretiens ou des discours moraux (বাণীসংগ্রহের বা নৈতিক ভাষণের গ্রন্থ).
Discours et paroles (ভাষণ ও কথা).
Aphorismes (সূক্তি).
Conversations avec ses disciples (তাঁর শিষ্যদের সাথে কথোপকথন).
Liber sententiarum (Le Livre des sentencesবাণীসমূহের গ্রন্থ).
Ratiocinantium sermones (Les Entretiens des rationalistesযুক্তিবাদীদের বাণীসংগ্রহ).
Dissertæ sententiæ (ভিন্নতর বাণীসমূহ).
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
নিম্নলিখিতের সাথে গুলিয়ে ফেলবেন না:
Les Entretiens familiers de Confucius (কনফুসিয়াসের ঘরোয়া বাণীসংগ্রহ) (Kongzi jiayu) যা বাণীসংগ্রহ সংকলনের এক প্রকার অপ্রামাণিক পরিশিষ্ট গঠন করে।
উদ্ভাসিত হয় তাঁর মানবতার প্রতি প্রজ্বলিত প্রেম এবং সাধারণ বুদ্ধির উৎস থেকে আহরিত তাঁর উদাত্ত নৈতিকতা; সেখানেই প্রকাশ পায় মানবপ্রকৃতিকে স্বর্গপ্রদত্ত সেই আদিম দীপ্তি ফিরিয়ে দেওয়ার তাঁর নিরন্তর প্রয়াস, যে দীপ্তি অজ্ঞতার অন্ধকারে আচ্ছন্ন হয়ে গিয়েছিল। অতএব আশ্চর্যের বিষয় নয় যে জেসুইট ফাদাররা, যাঁরা ইউরোপে তাঁকে কনফুসিয়াস নামের লাতিনীকৃত রূপে পরিচিত ও প্রশংসিত করেছিলেন, তাঁর প্রতি চীনাদের সমান উৎসাহ পোষণ করেছিলেন। তাঁরা তাঁর বাণীসংগ্রহ-এ চীনের মণিমুক্তা—অথবা তারও মূল্যবান কিছু—প্রত্যক্ষ করেছিলেন, কারণ pretiosior est cunctis opibus [sapientia] (প্রজ্ঞা সকল মণিমুক্তার চেয়ে মূল্যবান)3হিতোপদেশ ৩.১৫ (অনুবাদ La Bible : traduction officielle liturgiqueবাইবেল: সরকারি লিটার্জিকাল অনুবাদ).। এবং তাঁরা এই উপসংহারে পৌঁছেছিলেন যে « এই শিক্ষাগুলি কেবল চীনের লোকদের জন্যই উপযোগী নয়, […] এমন ফরাসি খুব কমই আছেন যাঁরা […] নিজেদের অত্যন্ত সৌভাগ্যবান বলে গণ্য করবেন না, যদি তাঁরা এগুলিকে অনুশীলনে আনতে পারেন »। স্বয়ং ভলতেয়ার, মুগ্ধ হয়ে, তাঁর কর্মকক্ষে চীনা ঋষির একটি প্রতিকৃতি ঝুলিয়েছিলেন, যার নিচে তিনি এই চারটি পঙ্‌ক্তি লিখেছিলেন:

« একমাত্র মঙ্গলকর যুক্তির ভাষ্যকার,
জগৎকে চমৎকৃত না করেই, মনগুলিকে আলোকিত করে,
তিনি কথা বলেছেন কেবল ঋষির মতো, কখনো প্রবক্তার মতো নয়;
তবুও তাঁকে বিশ্বাস করা হয়েছিল, এমনকি তাঁর নিজের দেশেও। »

Voltaire. « De la Chine » (চীন প্রসঙ্গে). Œuvres complètes de Voltaire (ভলতেয়ারের সম্পূর্ণ রচনাবলী), vol. 40, Questions sur l’Encyclopédie, par des amateurs (অপেশাদারদের কর্তৃক বিশ্বকোষ-সম্পর্কিত প্রশ্নাবলী), IV, César-Égalité (সিজার-সাম্য). Oxford : Voltaire Foundation, 2009.

সরল যুক্তির স্পষ্টতা

নৈতিকতা ও রাজনীতির দ্বিবিধ দৃষ্টিকোণ থেকে বিবেচনা করলে, কনফুসিয়াসের মতবাদ সক্রেটিস প্রায় একই সময়ে যা শিক্ষা দিতেন তার সাথে তুলনীয়। « যুক্তির বন্ধু, উন্মাদনার শত্রু » (ভলতেয়ার), কনফুসিয়াস ও সক্রেটিস প্রাচীন প্রজ্ঞাকে সেই কোমলতা, সেই স্পষ্টতা, সেই প্রশান্তি দিয়ে আবৃত করেছিলেন যা সবচেয়ে রুক্ষ মনকেও স্পর্শ করতে সক্ষম। সম্ভবত মানব আত্মা কখনো এই দুই ব্যক্তির চেয়ে অধিক মর্যাদার সাথে প্রতিনিধিত্ব করেনি। তাঁদের দর্শনে শ্রেষ্ঠ হওয়ার পাশাপাশি তাঁরা বিচারবুদ্ধিতেও কম শ্রেষ্ঠ ছিলেন না। তাই তাঁরা সর্বদা জানতেন কতদূর পর্যন্ত যেতে হবে এবং কোথায় থামতে হবে। আর যদি কখনো তাঁরা সরল পথ থেকে বিচ্যুত হতেন, তাঁদের সাধারণ বুদ্ধি তাঁদের সেখানে ফিরিয়ে আনত, যে ব্যাপারে আমাদের যুগের অনেক দার্শনিকের তুলনায় তাঁদের একটি উল্লেখযোগ্য সুবিধা রয়েছে—যে দার্শনিকদের যুক্তি এত পেঁচানো, এত মিথ্যা, এত ভয়ংকর সূক্ষ্মতায় ভরপুর যে তাঁরা নিজেরাই নিজেদের বুঝতে কষ্ট পান। « গুরু বললেন: “কেউ দরজা ছাড়া অন্য কোনো পথে বাইরে যাওয়ার কথা ভাবে না। তবে কেন মানুষ পথের বাইরে চলতে চায়?” » (VI.১৭)

অতএব এ দুঃখজনক যে হেগেল, বাণীসংগ্রহ-এ যাঁকে তিনি দর্শন বলতেন তেমন কোনো বিভ্রান্তি না পেয়ে, একটি ভয়ংকর শব্দে সিদ্ধান্ত দিয়েছিলেন: « কনফুসিয়াসের সুনামের জন্য বরং ভালো হতো যদি তাঁর গ্রন্থ অনুবাদ করা না হতো »4Hegel, Georg Wilhelm Friedrich. Leçons sur l’histoire de la philosophie (দর্শনের ইতিহাস বিষয়ে বক্তৃতাবলী), trad. de l’allemand par Jean Gibelin. Paris : Gallimard, 1954.। এই সম্পূর্ণরূপে জার্মানিক অবজ্ঞা আরো অদ্ভুত মনে হয় কারণ জার্মানি, গ্যেটের সাথে কথোপকথন গ্রন্থের মধ্য দিয়ে, এমন একটি বই অধিকার করে যা তার নির্মল সৌন্দর্য এবং একজন গুরুর জীবন্ত উপস্থিতি উভয় বিচারেই অত্যন্ত নিকটবর্তী। ভুল করলে চলবে না! কনফুসিয়াসকে অনুবাদের অযোগ্য মনে করা মানে স্বয়ং যুক্তিকেই প্রত্যাখ্যান করা—« সেই অন্তর্নিহিত সত্য যা সকল মানুষের আত্মায় রয়েছে, এবং যাকে আমাদের দার্শনিক [তাঁর] সমস্ত কথাকে পরিচালিত করার জন্য অবিরত পরামর্শ করতেন » (জঁ দ্য লাব্রুন)।

ঋষির পথ

মানবজাতির অন্য বহু « শিক্ষক »-এর মতো, ভারতের বুদ্ধ, পারস্যের জরাথুস্ত্রের মতো, কনফুসিয়াস কোনো লেখক ছিলেন না, বরং একজন গুরু যিনি তাঁর শিষ্যদের উপর নিজের শিক্ষাগুলি লিপিবদ্ধ করার দায়িত্ব ছেড়ে দিয়েছিলেন। উপরন্তু, দীর্ঘ বক্তৃতা ও অনুপযুক্ত বাগ্মিতার প্রতি অনাসক্ত, তিনি একটি ধ্যানমগ্ন ভঙ্গি পছন্দ করতেন, « যেমনটি একজন সংগীতজ্ঞ তাঁর যন্ত্রের উপর ঝুঁকে সেখান থেকে সবচেয়ে সুন্দর সুর বের করার জন্য করেন »5আঁতোয়ান-জোসেফ আসাফ-এর দীপ্তিময় চিত্রকল্প অনুসারে।। তিনি কখনো কখনো এতদূর দীর্ঘশ্বাস ফেলতেন: « আমি আর কথা বলতে চাই না »। যে শিষ্যরা তাঁর নীরবতায় ব্যথিত হতেন, তাঁদের তিনি প্রায় মহাজাগতিক মাহাত্ম্যে উত্তর দিতেন: « স্বর্গ কি কথা বলে? তবু চারটি ঋতু তাদের পথ অনুসরণ করে, তবু শত প্রাণী জন্ম নেয়। স্বর্গ কি কথা বলে? » (XVII.১৯)

তিনি বিনয়ের সাথে যে কেউ শুনতে চাইত তাদের কাছে ঘোষণা করতেন: « আমি প্রেরণ করি, আমি কিছুই উদ্ভাবন করি না […] এবং আমি প্রাচীনকালকে ভালোবাসি » (VII.১)। আচার-অনুষ্ঠানের (লি), জ্ঞানের (চি), মানবতাবোধের (রেন) এই বাহকের ভূমিকাটি তিনি নিষ্ঠার সাথে, মর্যাদার সাথে পালন করতেন; গভীর অবসাদের মধ্য দিয়ে না যেয়ে নয়, এই জেনে যে « তাঁর মিশন ভারী, এবং তাঁর পথ দীর্ঘ » (VIII.৭)। তথাপি, তিনি একটি প্রকৃত স্বর্গীয় আদেশ পালন করছেন এই চিন্তায় নিজেকে উৎসাহিত করতেন: « রাজা ওয়েন মৃত। এখন কি আমিই সভ্যতার আমানতের অভিভাবক নই? যদি স্বর্গ এর ধ্বংসের শপথ নিত, তবে তা কেন আমার মতো একজন মরণশীলের কাছে অর্পণ করত? আর যদি স্বর্গ এই আমানত রক্ষা করার সিদ্ধান্ত নিয়ে থাকে, তবে কুয়াং-এর লোকদের কাছ থেকে আমার কী ভয় আছে? » (IX.৫)

পুণ্যের সাম্রাজ্য

বাণীসংগ্রহ-এ একটি প্রায়শই ব্যবহৃত শব্দ হলো « সৎ ব্যক্তি » (জুনজি), যা মূলত এক অভিজাত বংশ ও পরিবারের ভদ্রলোককে নির্দেশ করত, কিন্তু কনফুসিয়াস রক্তের আভিজাত্যের পরিবর্তে হৃদয়ের আভিজাত্যকে প্রতিস্থাপন করে এই শব্দে এক নতুন অর্থ আরোপ করেন। গুণসম্পন্ন ব্যক্তি আর জন্ম দ্বারা সংজ্ঞায়িত নন—যা সে ভাগ্যের হাত থেকে গ্রহণ করে—বরং অধ্যয়নের মাধ্যমে যে নৈতিক উচ্চতা ও সংবেদনশীলতা সে অর্জন করে তার দ্বারা সংজ্ঞায়িত6যেমনটি সিরিল জাভারি স্মরণ করিয়ে দেন, ফ্রান্স কনফুসিয়াসের তেইশ শতাব্দী পরে অপেক্ষা করবে ফিগারো—কাউন্টের কক্ষভৃত্যকে—তার মনিবের সুবিধাগুলির বিরুদ্ধে সমতা ও প্রতিশোধের অনুভূতি দাবি করতে দেখার জন্য: « মহাশয় কাউন্ট […]। কারণ আপনি একজন মহান প্রভু, আপনি নিজেকে একজন মহান প্রতিভা মনে করেন!… আভিজাত্য, ভাগ্য, একটি পদমর্যাদা, পদসমূহ; এই সব কিছু এত গর্বিত করে! এত সম্পদের জন্য আপনি কী করেছেন? আপনি জন্মগ্রহণের কষ্ট সহ্য করেছেন, আর কিছু নয়। বাকিটা, যথেষ্ট সাধারণ মানুষ! অথচ আমি » ইত্যাদি।। « ধ্রুবতারার » (II.১) মতো, অপরিবর্তনীয় ও কেন্দ্রীয়, তিনি লক্ষিত না হওয়ার জন্য চিন্তিত নন; বরং তিনি কিছু লক্ষণীয় করতে চান: « গুরু বললেন: “মানুষের কাছে অপরিচিত থাকা দুর্ভাগ্য নয়, কিন্তু তাদের না-চেনা দুর্ভাগ্য” » (I.১৬)। এর চেয়ে সুন্দর বচন, খ্যাতি ও সাফল্যের প্রতি এর চেয়ে বৃহত্তর ঔদাসীন্য কোথায় পাওয়া যাবে? শেষ পর্যন্ত কী এসে যায় যে কনফুসিয়াস সারাজীবন একজন মুকুটহীন সম্রাট থেকে গেছেন? তিনি এমন একটি সাম্রাজ্য নির্মাণ করেছেন যার অদৃশ্য সীমান্ত মানবতার সীমান্ত পর্যন্ত প্রসারিত।

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

Бесіди Конфуція, державець без корони

Пере­кладено з французької

«Без цього основоположного ключа [Бесіди] неможливо отримати до­ступ до китайської цивілізації. А той, хто не знатиме цієї цивілізації, ніколи не зможе осягнути людський досвід інакше, як лише частково.»

Confucius. Les Entretiens de Confucius (Бесіди Конфуція), trad. du chinois par Pierre Ryckmans, préf. de René Étiemble. Paris : Gallimard, coll. « Connaissance de l’Orient », 1987.

Історія думки знає мало прикладів впливу на­стільки широкого й на­стільки тривалого, як вплив Високошанованого Вчителя Куна, або ж Кунфуцзи1Від­кинуті форми:
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-tzu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
. Якщо судити про його велич за глибиною сліду, який він залишив на всіх народах Східної Азії, його, без­перечно, можна на­звати «найвидатнішим вихователем […], якого будь-коли породжували віки». Саме в його Бесідах (Лунь юй)2Від­кинуті форми:
Analectes (Аналекти).
Dialogues (Діалоги).
Les Annales (Аннали).
Les Propos (Промови).
Les Entretiens philosophiques (Філософські бесіди).
Les Discussions philosophiques (Філософські дис­кусії).
Le Livre des entretiens ou des discours moraux (Книга бесід або моральних промов).
Discours et paroles (Промови та слова).
Aphorismes (Афоризми).
Conversations avec ses disciples (Роз­мови з учнями).
Liber sententiarum (Книга сентенцій).
Ratiocinantium sermones (Бесіди раціоналістів).
Dissertæ sententiæ.
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
Не сплутати з:
Les Entretiens familiers de Confucius (Сімейні бесіди Конфуція) (Kongzi jiayu), які становлять свого роду неортодоксальний додаток до збірки Бесід.
сяє його палка любов до людства та під­несена мораль, почерпнута з джерел здорового глузду; саме там виявляється його по­стійне прагне­ння повернути людській природі первісний блиск, отриманий від Неба, але за­тьмарений мороком неуцтва. Тож не дивно, що отці-єзуїти, які від­крили його Європі та змусили захоплюватися ним під латинізованим іменем Конфуцій, пере­йнялися до нього захопле­н­ням, рівним захопленню китайців. Вони побачили в його Бесідах перлини Китаю або щось іще цін­нішого, бо ж pretiosior est cunctis opibus [sapientia] (мудрість дорожча за всі скарби)3Пр 3,15 (переклад La Bible : traduction officielle liturgique (Біблія: офіційний літургійний пере­клад)).. І вони ді­йшли висновку, що «ці на­станови добрі не лише для людей Китаю, але […] мало зна­йдеться французів, які не вважали б […] себе вельми щасливими, якби могли впровадити їх у жи­ття». Сам Вольтер, під­корений, повісив у своєму кабінеті порт­рет китайського мудреця, під яким помістив ці чотири рядки:

«Єдиного спасен­ного ро­зуму речник,
Не сліплячи світ, освітлюючи уми,
Він говорив лиш як мудрець, ніколи як пророк;
Однак йому повірили, і навіть у його краю.»

Voltaire. « De la Chine » (« Про Китай »). Œuvres complètes de Voltaire (Повне зі­бра­ння творів Вольтера), vol. 40, Questions sur l’Encyclopédie, par des amateurs (Пита­ння щодо Енциклопедії від аматорів), IV, César-Égalité (Цезар-Рівність). Oxford : Voltaire Foundation, 2009.

Очевидність здорового розуму

Роз­глядувана з по­двійного боку — морального й політичного, — доктрина Конфуція порівнянна з тією, яку при­близно в ту саму епоху викладав Сократ. «Друзі ро­зуму, вороги екзальтації» (Вольтер), Конфуцій і Сократ зодягли давню мудрість у ту лагідність, ту очевидність, той спокій, які здатні зворушити навіть найгрубіші уми. Можливо, ніколи людський дух не був пред­ставлений гідніше, ніж цими двома людьми. Пере­вершуючи інших філософією, вони не менше пере­вершували їх судже­н­ням. Тож вони завжди знали, до якої межі слід іти і де треба зупинитися. А якщо й від­хилялися від прямого шляху, здоровий глузд повертав їх на нього, у чому вони мають значну пере­вагу над багатьма філософами нашого часу, чиї міркува­ння на­стільки заплутані, на­стільки хибні, чиї хитросплеті­ння на­стільки жахливі, що вони ледве здатні зро­зуміти самих себе. «Учитель сказав: “Нікому не спаде на думку виходити інакше, ніж через двері. То чому ж люди прагнуть іти поза Шляхом?”» (VI.17)

Тож можна лише пожалкувати про думку Гегеля, який, не зна­йшовши в Бесідах жодного з тих блукань, що їх він називав філософією, виніс жорстокий вирок одним словом: «для репутації Конфуція було б краще, якби його твір не пере­кладали»4Hegel, Georg Wilhelm Friedrich. Leçons sur l’histoire de la philosophie (Лекції з історії філософії), trad. de l’allemand par Jean Gibelin. Paris : Gallimard, 1954.. Ця суто германська зневага тим паче дивна, що Німеч­чина має у Роз­мовах з Ґете книгу над­звичайно близьку як своєю погідною красою, так і живою присутністю Вчителя. Хай ні­хто не помиляється! Вважати Конфуція негідним пере­кладу означає від­кидати сам ро­зум — «ту внутрішню істину, що є в душі всіх людей, і яку наш філософ невпинно радився, [щоб] спрямовувати всі свої слова» (Жан де Лабрюн).

Шлях мудреця

Як і багато інших «вихователів» людського роду, як Будда в Індії, як Заратустра в Персії, Конфуцій не був письмен­ником, а Вчителем, який доручив своїм учням турботу про пере­писува­ння його на­станов. Зрештою, чужий пишним промовам і недоречному красномовству, він від­давав пере­вагу зосередженій по­ставі, «подібній до пози музиканта, схиленого над своїм інструментом, щоб видобути з нього най­прекрасніші мелодії»5За світлим образом Антуана-Жозефа Ас­сафа.. Іноді він навіть зітхав: «Я хотів би більше не говорити». До учнів, яких хвилювало його мовча­н­ня, він від­повідав з майже космічною велич­чю: «Хіба Небо говорить? Однак чотири пори року слідують своєму ходу, однак сто створінь народжуються. Хіба Небо говорить?» (XVII.19)

Він смиренно заявляв усім, хто хотів його слухати: «Я пере­даю, я не вигадую нічого […] і я люблю Старовину» (VII.1). Цю роль пере­давача обрядів (лі), зна­ння (чжи), почу­ття людяності (жень) він виконував із від­даністю, з гідністю; не оминаючи глибоких занепадів духу, усві­домлюючи, на­скільки «його місія важка, а його дорога довга» (VIII.7). Однак він під­бадьорював себе думкою, що виконує справжній небесний мандат: «Цар Вень помер. Хіба тепер не я наділений довіреним скарбом цивілізації? Якби Небо присягнулося згубити її, навіщо було б довіряти її смертному, як я? А якщо Небо вирішило зберегти цей скарб, чого мені боятися людей із Куана?» (IX.5)

Імперія чесноти

Часте слово в Бесідах — це слово «шляхетна людина» (цзюньцзи), яке первісно означало шляхтича знатного роду й сім’ї, але якому Конфуцій надає нового змісту, замінюючи аристократію крові на аристократію серця. Людина якості ви­значається вже не народже­н­ням, яке вона отримує з рук випадку, а моральним під­несе­н­ням і чутливістю, яку вона здобуває завдяки на­вчанню6Як нагадує Сіріль Жаварі, Франція чекатиме двадцять три столі­ття після Конфуція, щоб побачити, як Фігаро, камердинер графа, заявить про почу­ття рівності та помсти проти привілеїв свого пана: «Пане графе […]. Через те, що ви великий вельможа, ви вважаєте себе великим генієм!… Шляхетство, статок, чин, посади — все це робить таким гордим! Що ви зробили, щоб мати стільки благ? Ви за­вдали собі клопоту народитися — і нічого більше. А загалом, доволі звичайна людина! Тоді як я» тощо.. Подібний до «Полярної зірки» (II.1), непорушної й центральної, він не турбується про те, що його не помічають; він радше прагне зробити щось варте уваги: «Учитель сказав: “Не біда, що люди не знають тебе, але біда — не знати їх”» (I.16). Де зна­йти максиму прекраснішу, байдужість більшу до слави й успіхів? Зрештою, яке має значе­н­ня, що Конфуцій лишався впродовж усього свого жи­ття державцем без корони? Він збудував Імперію, чиї невидимі кордони сягають кордонів людства.

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

คัมภีร์หลุนอวี่ ของขงจื๊อ ผู้ปกครองที่ปราศจากมงกุฎ

แปลจากภาษาฝรั่งเศส

« หากปราศจากกุญแจสำคัญดอกนี้ [คัมภีร์หลุนอวี่] เราย่อมไม่อาจเข้าถึงอารยธรรมจีนได้ และผู้ใดที่ไม่รู้จักอารยธรรมนี้ ย่อมไม่อาจบรรลุถึงความเข้าใจอันสมบูรณ์เกี่ยวกับประสบการณ์ของมนุษย์ได้เลย »

ขงจื๊อ. คัมภีร์หลุนอวี่ของขงจื๊อ (Les Entretiens de Confucius), แปลจากภาษาจีนโดย ปิแอร์ ริกมานส์, คำนำโดย เรอเน เอเตียมเบิล. ปารีส : กัลลิมาร์, ชุด « องค์ความรู้แห่งบูรพาทิศ », ค.ศ. 1987.

ประวัติศาสตร์แห่งความคิดมีตัวอย่างน้อยนักที่จะแสดงถึงอิทธิพลอันแผ่ขยายและยั่งยืนเช่นที่ปรมาจารย์ผู้เป็นที่เคารพคงหรือคงฟูจื่อ1รูปแบบที่ปฏิเสธ :
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-tzu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
ได้ทิ้งไว้ หากเราจะตัดสินความยิ่งใหญ่ของท่านจากรอยประทับอันลึกซึ้งที่ท่านได้สลักไว้บนชนชาติทั้งหลายในเอเชียตะวันออก เราย่อมเรียกท่านได้อย่างไม่ลังเลว่าเป็น « ครูผู้ยิ่งใหญ่ที่สุด […] ที่กาลเวลาเคยให้กำเนิดมา » และในงาน คัมภีร์หลุนอวี่ (Lunyu)2รูปแบบที่ปฏิเสธ :
Analectes.
Dialogues.
Les Annales.
Les Propos.
Les Entretiens philosophiques.
Les Discussions philosophiques.
Le Livre des entretiens ou des discours moraux.
Discours et paroles.
Aphorismes.
Conversations avec ses disciples.
Liber sententiarum (Le Livre des sentences).
Ratiocinantium sermones (Les Entretiens des rationalistes).
Dissertæ sententiæ.
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
อย่าสับสนกับ :
การสนทนาแบบสนิทสนมของขงจื๊อ (Les Entretiens familiers de Confucius) (Kongzi jiayu) ซึ่งเป็นเสมือนภาคเสริมที่นอกรีตของชุดสะสม คัมภีร์หลุนอวี่.
ของท่านนี้เอง ที่เปล่งประกายความรักอันแรงกล้าต่อมนุษยชาติและคุณธรรมอันสูงส่งของท่าน ซึ่งกลั่นกรองมาจากแหล่งกำเนิดของสามัญสำนึก ในที่นี้แสดงให้เห็นถึงความห่วงใยอันมิเสื่อมคลายของท่านในการคืนความเปล่งประกายแรกเริ่มที่ได้รับจากสวรรค์ให้แก่ธรรมชาติของมนุษย์ ซึ่งถูกบดบังด้วยม่านแห่งความโง่เขลา จึงไม่น่าแปลกใจเลยที่บรรดาคุณพ่อคณะเยซูอิตซึ่งทำให้ยุโรปได้รู้จักและชื่นชมท่านภายใต้นามที่แปลงเป็นภาษาละตินว่า Confucius นั้น ได้บังเกิดความปีติยินดีอันเทียบเคียงได้กับชาวจีน พวกเขาเห็นใน คัมภีร์หลุนอวี่ ของท่านดั่งไข่มุกแห่งจีน หรือสิ่งที่มีค่ายิ่งกว่านั้น เพราะ pretiosior est cunctis opibus [sapientia] (ปัญญานั้นมีค่ามากกว่าไข่มุกใดๆ ทั้งสิ้น)3สภษ 3,15 (แปลจาก พระคัมภีร์ : ฉบับแปลทางการเพื่อพิธีกรรม). และพวกเขาได้สรุปว่า « คำสอนเหล่านี้มิได้ดีเพียงสำหรับชาวจีนเท่านั้น แต่ […] มีชาวฝรั่งเศสน้อยคนนักที่จะไม่รู้สึก […] เป็นสุขอย่างยิ่ง หากพวกเขาสามารถนำคำสอนเหล่านี้ไปปฏิบัติได้ » วอลแตร์เองก็พ่ายแพ้ต่อความศรัทธานี้ ได้แขวนภาพปรมาจารย์ชาวจีนไว้ในห้องทำงานของตน และเขียนกลอนสี่บทไว้ใต้ภาพดังนี้ :

« ผู้ตีความเหตุผลอันเป็นประโยชน์เพียงหนึ่งเดียว
มิทำให้โลกตะลึงงัน แต่จุดประกายให้ดวงจิต
ท่านพูดเฉกเช่นปราชญ์ มิเคยพูดดั่งศาสดา
กระนั้นเขาก็เชื่อท่าน และแม้ในแผ่นดินของท่านเอง »

วอลแตร์. « ว่าด้วยจีน ». ผลงานสมบูรณ์ของวอลแตร์ (Œuvres complètes de Voltaire), เล่ม 40, คำถามต่อสารานุกรม โดยผู้สมัครเล่น (Questions sur l’Encyclopédie, par des amateurs), IV, César-Égalité. ออกซ์ฟอร์ด : วอลแตร์ ฟาวน์เดชัน, ค.ศ. 2009.

ความประจักษ์ชัดแห่งเหตุผลอันเที่ยงตรง

เมื่อพิจารณาภายใต้ทั้งแง่มุมของจริยธรรมและการเมือง คำสอนของขงจื๊อย่อมเทียบเคียงได้กับที่โสกราตีสได้สอนในห้วงเวลาเดียวกัน « มิตรของเหตุผล ศัตรูของความหลงใหล » (วอลแตร์) ขงจื๊อและโสกราตีสได้ห่อหุ้มภูมิปัญญาโบราณด้วยความอ่อนโยน ด้วยความประจักษ์ชัด ด้วยความสงบเยือกเย็นที่สามารถสัมผัสจิตใจที่หยาบกระด้างที่สุดได้ บางที จิตวิญญาณของมนุษย์ไม่เคยได้รับการเป็นตัวแทนอย่างทรงเกียรติยิ่งกว่าโดยบุคคลทั้งสองนี้ พวกเขาเหนือกว่าด้วยปรัชญาของพวกเขา และก็มิได้ด้อยกว่าในวิจารณญาณ ดังนั้น พวกเขาจึงรู้เสมอว่าจะต้องไปถึงไหนและจะต้องหยุด ณ จุดใด และหากบางครั้งพวกเขาออกนอกเส้นทางที่ถูกต้อง สามัญสำนึกของพวกเขาก็จะนำพากลับคืนมา ในแง่นี้พวกเขามีข้อได้เปรียบอันสำคัญเหนือนักปรัชญาหลายคนในยุคของเรา ที่มีการให้เหตุผลอันสับสนยุ่งเหยิง อันผิดพลาด มีความซับซ้อนอันน่าสะพรึงกลัว จนแม้พวกเขาเองก็ลำบากที่จะเข้าใจตนเอง « ปรมาจารย์กล่าวว่า : “ไม่มีผู้ใดคิดจะออกไปทางอื่นนอกจากประตู เหตุใดเล่ามนุษย์จึงพยายามเดินอยู่นอกหนทางอันถูกต้อง?” » (VI.17)

ดังนั้น เราจึงเสียดายความเห็นของเฮเกิล ผู้ที่เมื่อไม่พบใน คัมภีร์หลุนอวี่ ซึ่งสิ่งที่เขาเรียกว่าปรัชญานั้น จึงตัดสินด้วยถ้อยคำอันโหดร้ายว่า : « คงจะดีกว่าสำหรับชื่อเสียงของขงจื๊อ หากผลงานของท่านไม่ได้รับการแปล »4เฮเกิล, เกออร์ก วิลเฮล์ม ฟรีดริช. บทบรรยายว่าด้วยประวัติศาสตร์ปรัชญา (Leçons sur l’histoire de la philosophie), แปลจากภาษาเยอรมันโดย ฌอง จิเบอแล็ง. ปารีส : กัลลิมาร์, ค.ศ. 1954. การดูหมิ่นเช่นชาวเยอรมันนี้ยิ่งแปลกประหลาดยิ่งขึ้น เพราะเยอรมนีมี การสนทนาของเกอเธ่ (Conversations de Goethe) ซึ่งเป็นหนังสือที่ใกล้เคียงอย่างยิ่ง ทั้งโดยความงามอันสงบเยือกเย็นและโดยการประทับอยู่ อย่างมีชีวิต ของปรมาจารย์ อย่าให้เราสับสนเลย! การตัดสินว่าขงจื๊อไม่คู่ควรแก่การแปลนั้น คือการปฏิเสธเหตุผลนั่นเอง — « ความจริงภายในซึ่งสถิตอยู่ในวิญญาณของมนุษย์ทุกคน และเป็นสิ่งที่นักปรัชญาของเราหมั่นปรึกษาอยู่เสมอ [เพื่อ] ชี้นำคำพูดทั้งหมดของท่าน » (ฌอง เดอ ลาบรูน)

หนทางแห่งปราชญ์

เช่นเดียวกับ « ครู » ของมนุษยชาติอีกหลายท่าน เช่นเดียวกับพระพุทธเจ้าในอินเดีย โซโรอัสเตอร์ในเปอร์เซีย ขงจื๊อมิใช่นักเขียน แต่เป็นปรมาจารย์ผู้ฝากภาระการบันทึกคำสอนของท่านไว้แก่บรรดาศิษย์ ยิ่งกว่านั้น ท่านยังเป็นคนแปลกหน้าต่อการกล่าวสุนทรพจน์อันยืดยาวและการแสดงโวหารที่ไม่เหมาะสม ท่านชอบมากกว่าที่จะมีท่าทีอันสำรวม « ดั่งนักดนตรีที่ก้มลงเหนือเครื่องดนตรีของตน เพื่อบรรเลงทำนองอันงดงามที่สุด »5ตามภาพเปรียบเทียบอันเปล่งประกายของอ็องตวน-โฌแซฟ อาสซาฟ. บางครั้งท่านถึงขั้นถอนหายใจว่า : « ข้าใคร่จะไม่พูดอีกแล้ว » แก่บรรดาศิษย์ที่รู้สึกตื่นตระหนกต่อความเงียบของท่าน ท่านโต้ตอบด้วยความเป็นเจ้านายเสมือนเป็นจักรวาล : « สวรรค์พูดหรือ? กระนั้นทั้งสี่ฤดูก็เคลื่อนไปตามกระบวนของมัน กระนั้นสรรพสิ่งทั้งร้อยก็บังเกิดขึ้น สวรรค์พูดหรือ? » (XVII.19)

ท่านประกาศอย่างถ่อมตนแก่ผู้ที่ปรารถนาจะรับฟังว่า : « ข้าถ่ายทอด ข้ามิได้ประดิษฐ์อะไรขึ้นใหม่ […] และข้ารักโบราณกาล » (VII.1) บทบาทผู้ส่งต่อพิธีกรรม (li) ความรู้ (zhi) และความรู้สึกเห็นใจเพื่อนมนุษย์ (ren) นี้ ท่านได้ปฏิบัติด้วยความทุ่มเท ด้วยความสง่างาม มิใช่โดยปราศจากการตกอยู่ในความท้อแท้อันลึกซึ้ง เมื่อตระหนักว่า « ภารกิจของท่านนั้นหนักหน่วง และหนทางของท่านนั้นยาวไกล » (VIII.7) อย่างไรก็ตาม ท่านก็ให้กำลังใจตนเองด้วยความคิดที่ว่ากำลังปฏิบัติตามอาณัติแห่งสวรรค์อย่างแท้จริง : « กษัตริย์เหวินสวรรคตแล้ว บัดนี้ มิใช่ข้าหรือที่ได้รับมอบฝากอารยธรรมไว้? หากสวรรค์ได้สาบานจะให้สูญสลาย เหตุใดจึงมอบให้แก่มนุษย์เช่นข้า? และหากสวรรค์ได้ตัดสินใจปกปักรักษาสิ่งที่มอบฝากนี้ไว้ ข้าจะต้องเกรงกลัวอะไรจากชาวเมืองกว่าง? » (IX.5)

จักรวรรดิแห่งคุณธรรม

คำหนึ่งซึ่งพบบ่อยใน คัมภีร์หลุนอวี่ คือคำว่า « สุภาพชน » (junzi) ซึ่งเดิมหมายถึงสุภาพบุรุษที่มาจากชาติตระกูลและครอบครัวอันสูงส่ง แต่ขงจื๊อให้ความหมายใหม่โดยแทนที่ขุนนางแห่งสายเลือดด้วยขุนนางแห่งหัวใจ ผู้มีคุณสมบัติมิได้นิยามตนเองด้วยกำเนิดที่ตน ได้รับ จากมือแห่งโชคชะตาอีกต่อไป แต่ด้วยความสูงส่งทางจริยธรรมและความรู้สึกอันละเอียดอ่อนที่ตน ได้มา ผ่านการศึกษา6ดังที่ซิริล จาวารีระลึกถึง ฝรั่งเศสจะต้องรอถึงยี่สิบสามศตวรรษหลังจากขงจื๊อ จึงจะได้เห็นฟิกาโร คนรับใช้ในห้องนอนของท่านเคานต์ เรียกร้องความรู้สึกแห่งความเสมอภาคและการแก้แค้นต่ออภิสิทธิ์ของนายของตน : « ท่านเคานต์ […]. เพราะท่านเป็นขุนนางใหญ่ ท่านจึงคิดว่าตนเป็นอัจฉริยะใหญ่!… ขุนนาง ทรัพย์สิน ฐานันดร ตำแหน่ง ; ทั้งหมดนี้ทำให้ภูมิใจเหลือเกิน! ท่านได้ทำอะไรเพื่อทรัพย์สมบัติมากมายขนาดนี้? ท่านเพียงแต่ได้รับความเหนื่อยยากในการเกิดมา และไม่มีอะไรอื่น นอกเหนือจากนั้น เป็นชายธรรมดาเสียทีเดียว! ในขณะที่ข้า » ฯลฯ เปรียบเสมือน « ดาวเหนือ » (II.1) ที่มั่นคงและเป็นศูนย์กลาง ท่านมิได้ห่วงกังวลที่จะไม่ถูก สังเกตเห็น แต่ท่านแสวงหาที่จะกระทำสิ่งที่ น่าสังเกต : « ปรมาจารย์กล่าวว่า : “มิใช่ความโชคร้ายที่ไม่ถูกมนุษย์รู้จัก แต่เป็นความโชคร้ายที่ไม่รู้จักมนุษย์ทั้งหลาย” » (I.16) จะหาที่ไหนได้ในคำคมที่งดงามกว่านี้ ความไม่ใส่ใจที่ยิ่งใหญ่กว่านี้ต่อชื่อเสียงและความสำเร็จ? สุดท้ายแล้ว จะเป็นเรื่องสำคัญหรือที่ขงจื๊อยังคงเป็นผู้ปกครองที่ปราศจากมงกุฎตลอดทั้งชีวิต? ท่านได้สร้างจักรวรรดิหนึ่งซึ่งพรมแดนอันมองไม่เห็นได้แผ่ขยายไปจนถึงพรมแดนแห่งมนุษยชาติ

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

Hovory Konfuciovy, vladař bez koruny

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Bez to­hoto zá­kladního klíče [Hovorů] by člověk ne­mohl pro­niknout k čín­ské civi­liza­ci. A kdo by tuto civi­lizaci igno­roval, nikdy by ne­do­sáhl než čás­tečného po­ro­zu­mění lid­ské zku­šenos­ti.

Konfu­cius. Les En­t­reti­ens de Confu­cius (Hovory Konfu­ci­ovy), přel. z čín­štiny Pierre Ryckmans, před­ml. René Éti­em­ble. Pa­říž: Gal­li­mard, sb. „Connaissance de l’O­ri­en­t“, 1987.

Dě­jiny myš­lení na­bízejí jen málo příkladů vlivu tak roz­sáh­lého a tak trvalého, jako byl vliv Cti­hodného Mi­s­tra Konga ne­boli Kongfu­ziho1Od­mítnuté for­my:
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-t­zu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
. Má­me-li jeho ve­likost po­su­zovat podle hlu­boké stopy, kte­rou za­ne­chal u všech ná­rodů vý­chodní Asie, mů­žeme jej bez­po­chyby na­zvat „nej­větším uči­te­lem […], ja­kého kdy věky zplo­dily“. Právě v jeho Hovorech (Lun-jü)2Od­mítnuté for­my:
Analekta.
Dialogy.
Anály.
Výroky.
Fi­lo­sofické hovory.
Fi­lo­sofické dis­kuse.
Kniha hovorů či mravních roz­prav.
Roz­pravy a slova.
Aforismy.
Konverzace s žáky.
Li­ber sen­ten­ti­a­rum (Kniha sen­tencí).
Rati­o­ci­nan­tium ser­mo­nes (Hovory ra­ci­o­na­listů).
Dis­sertæ sen­ten­tiæ.
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
Ne­zamě­ňovat s:
Les En­t­reti­ens fa­mi­liers de Confu­cius (Dů­věrné roz­hovory Konfu­ci­ovy) (Kongzi jiayu), které tvoří ja­kýsi he­te­ro­doxní do­plněk sbírky Hovorů.
vy­zařuje jeho vroucí láska k lid­stvu a jeho vzne­šená mo­rálka, čerpaná z pra­menů zdravého ro­zu­mu; právě tam se pro­jevuje jeho ustavičná snaha navrá­tit lid­ské při­ro­zenosti onen prvotní lesk, jejž ob­držela od Ne­bes, ale který byl za­temněn temno­tami ne­vě­do­mos­ti. Nelze se tedy divit, že jezuit­ští ot­cové, kteří jej před­stavili a ob­divovali Ev­ropě pod la­ti­nizovaným jménem Confu­cius, vůči němu po­jali nadšení rovné nadšení Číňanů. Spat­řovali v jeho Hovorech perly Číny či cosi ještě cennější­ho, ne­boť pre­ti­o­sior est cunctis opi­bus [sapi­en­tia] (moud­rost je vzácnější než perly)3Př 3,15 (přel. La Bib­le: tra­duction offi­cielle li­turgique (Bib­le: ofi­ci­ální li­tur­gický pře­klad)).. A do­šli k zá­vě­ru, že „tato učení nejsou dobrá pouze pro lidi v Číně, ný­brž […] že je málo Fran­couzů, kteří by se […] ne­po­važovali za velmi šťastné, kdyby je dokázali uvést v praxi“. Sám Vol­taire, jím okouz­len, po­vě­sil ve své pra­covně por­trét čín­ského mudr­ce, pod nějž umís­til tyto čtyři verše:

Vy­k­la­dač je­di­ného spa­si­telného ro­zu­mu,
Aniž by oslnil svět, osvě­coval mys­li,
Mlu­vil pouze jako mudrc a nikdy jako pro­rok;
A přesto mu uvě­ři­li, a to dokonce v jeho ze­mi.

Vol­taire. „De la Chi­ne“ („O Číně“). Œuvres complè­tes de Vol­taire (Se­brané spisy Vol­tai­rovy), sv. 40, Ques­ti­ons sur l’En­cyclopé­die, par des ama­teurs (Otázky k En­cy­klope­dii, od mi­lovníků), IV, César-Égalité. Oxford: Vol­taire Foun­dati­on, 2009.

Samozřejmost přímého rozumu

Po­su­zována z dvo­jího hle­diska mo­rálky a po­li­tiky, Konfu­ci­ova nauka se po­dobá té, již ve stejné době hlá­sal Sókra­tés. „Přá­telé ro­zu­mu, ne­přá­telé fana­tismu“ (Vol­taire), Konfu­cius a Sókra­tés odili an­tickou moud­rost onou jem­nos­tí, onou sa­mo­zřej­mos­tí, oním kli­dem, jež dokáží za­sáh­nout i nej­hrubší mys­li. Snad nikdy ne­byl lid­ský duch dů­stojněji před­sta­ven než tě­mito dvěma muži. Nad­řazení svou fi­lo­sofií, ne­byli o nic méně nad­řazení svým úsudkem. A tak vždy vě­dě­li, kam až je třeba jít a kde je třeba se za­stavit. A pokud se přece jen od­chý­lili od správné cesty, je­jich zdravý ro­zum je na ni opět navedl, čímž mají značnou vý­hodu před mnoha fi­lo­sofy naší do­by, kteří mají úvahy tak za­mo­tané, tak ne­správné, jemnůstky tak hro­zivé, že jen stěží ro­zu­mějí sami so­bě. „Mistr pravil: „Nikdo by ani ne­po­mys­lel vy­jít ji­nudy než dveř­mi. Proč se tedy lidé snaží krá­čet mimo Cestu?““ (VI.17)

Li­tujeme tedy mínění Hege­lova, který nena­cházeje v Hovorech žádné z oněch zblou­dění, jež na­zýval fi­lo­sofií, roz­hodl straš­livým slovem: „bylo by lepší pro Konfu­ci­ovu po­věst, kdyby jeho dílo ne­bylo pře­loženo4Hegel, Ge­org Wilhelm Fried­rich. Leçons sur l’his­toire de la phi­lo­sophie (Přednášky o dě­ji­nách fi­lo­sofie), přel. z něm­činy Jean Gi­be­lin. Pa­říž: Gal­li­mard, 1954.. Toto zcela ger­mán­ské po­hr­dání je o to po­divnější, že Ně­mecko vlastní s Go­ethovými roz­hovory knihu emi­nentně blíz­kou jak svou klidnou krá­sou, tak živou pří­tom­ností Mi­s­tra. Nenechme se mý­lit! Po­važovat Konfu­cia za ne­hodného pře­kladu zna­mená od­mí­tat sám ro­zum — „onu vnitřní prav­du, jež je v duši všech lidí a již se náš fi­lo­sof ne­u­stále tázal, [aby tak] ří­dil všechna svá slova“ (Jean de Labru­ne).

Cesta mudrcova

Jako to­lik ji­ných „učitelů“ lid­ského ro­du, jako Buddha v In­dii, Za­rathuštra v Per­sii, Konfu­cius ne­byl spi­sova­tel, ný­brž Mi­s­tr, který svým žákům za­ne­chal úkol za­zna­menat jeho učení. Ostatně cizí velkým pro­slovům a ne­místné vý­mluvnos­ti, dával přednost sou­stře­děnému po­sto­ji, „po­dobnému po­stoji hu­debníka sklo­něného nad svým ná­stro­jem, aby z něj vy­lou­dil nejkrásnější me­lo­die5Podle zářné ob­razu An­to­i­na-J­o­sepha Assafa.. Někdy dokonce vzdychal: „Chtěl bych už ne­mlu­vit“. Žákům, kteří se nad jeho ml­čeními vzru­šova­li, od­po­ví­dal s majestá­tem téměř kos­mickým: „Mluví snad Ne­be? A přece čtyři roční doby plynou svým bě­hem, a přece se rodí všechny tvo­ry. Mluví snad Ne­be?“ (XVII.19)

Pokorně pro­hlašoval kaž­dé­mu, kdo ho chtěl sly­šet: „Pře­dávám, nic ne­vy­nalézám […] a mi­luji sta­ro­by­lost“ (VII.1). Tuto úlohu pře­dava­tele ob­řadů (li), vě­dění (č’) a smyslu pro lid­skost (žen) plnil s od­danos­tí, s dů­stojnos­tí; nikoli bez pro­žívání hlu­bokých sklí­čenos­tí, vě­da, jak „je jeho po­slání tíživé a jeho cesta dlouhá“ (VIII.7). Avšak po­vzbu­zoval se myš­lenkou, že na­plňuje sku­tečné ne­beské po­slání: „Král Wen je mr­tev. Není to nyní já, kdo je po­vě­řen úschovou civi­liza­ce? Kdyby Nebe pří­sahalo její zá­hu­bu, proč by ji svě­řilo smr­telní­kovi, jako jsem já? A pakliže Nebe roz­hodlo tuto úschovu za­chovat, čeho se mám obávat od lidí z Kuangu?“ (IX.5)

Říše ctnosti

Slovo, jež se v Hovorech často ob­jevuje, je „čestný muž“ (ťün-c’), které pů­vodně ozna­čovalo šlech­tice po­cháze­jí­cího z uro­zeného rodu a ro­di­ny, ale je­muž Konfu­cius dává nový smysl, ne­boť aris­tokra­cii krve na­hrazuje aris­tokra­cií srd­ce. Člověk vyš­ších kva­lit se již ne­defi­nuje zro­zením, jež přijímá z ru­kou ná­ho­dy, ný­brž mravním po­vzne­sením a cit­livos­tí, jichž nabývá stu­diem6Jak při­po­míná Cyrille Java­ry, Fran­cie bude muset po Konfu­ci­ovi če­kat dva­cet tři sto­le­tí, než uvidí Figa­ra, hrabě­cího ko­morníka, dovo­lávat se rovnos­tář­ských citů a po­msty proti privi­legiím svého pá­na: „Pane hrabě […]. Pro­tože jste velký pán, máte se za velkého géni­a!… Šlech­tický pů­vod, jmění, hodnost, místa; to vše činí tak pyšným! Co jste udě­lal pro to­lik vý­hod? Dali jste si tu prá­ci, že jste se na­ro­di­li, a nic víc. Ji­nak však do­cela oby­čejný člověk! Za­tímco já“ atd.. Po­do­ben „Po­lární hvězdě“ (II.1), ne­měnné a ústřední, ne­stará se o to, že není povšimnut; spíše se snaží uči­nit cosi povšimnutíhodného: „Mistr pravil: „Není to ne­štěstí být ne­po­znán lid­mi, ale ne­štěs­tím je je ne­po­znat““ (I.16). Kde na­jít krásnější maxi­mu, větší lhos­tejnost vůči slávě a úspě­chu? Co na tom, ostatně, že Konfu­cius zů­stal po celý život vla­dařem bez ko­runy? Vy­bu­doval Ří­ši, je­jíž ne­vi­di­telné hranice se roz­pro­stí­rají k hrani­cím lid­stva.

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

گفتگوهای کنفوسیوس، فرمانروای بی‌تاج

ترجمه از فرانسوی

«بدون این کلید بنیادین [گفتگوها]، نمی‌توان به تمدن چینی دسترسی یافت. و کسی که از این تمدن بی‌خبر باشد، هرگز نخواهد توانست جز به فهمی ناقص از تجربه بشری دست یابد.»

کنفوسیوس. گفتگوهای کنفوسیوس، ترجمه از چینی به قلم پی‌یر ریکمانس، با پیشگفتاری از رنه اِتیامبل. پاریس: گالیمار، مجموعه «شناخت شرق»، ۱۹۸۷.

تاریخ اندیشه نمونه‌های کمی از تأثیری چنین گسترده و پایدار همچون تأثیر استاد گرامی کونگ یا کونگ‌فوزی1صورت‌های مردود:
کونگ فو تسئه.
کرونگ-فو-تسه.
کونگ-فو-تسئو.
کونگ-فو-تزه.
خونگ-فو-تزِه.
خونگ-فو-دزه.
کونگ-فو-تسئه.
خونگ-فو-دسو.
کونگ-فو-تسو.
کونگ فو-تزو.
کون-فو زو.
کوم-فو-چو.
به دست می‌دهد. اگر بخواهیم عظمت او را از روی نقش ژرفی که بر تمامی اقوام آسیای خاوری بر جای نهاده است داوری کنیم، بی‌گمان می‌توانیم او را «بزرگ‌ترین آموزگاری […] که قرون تاکنون پدید آورده‌اند» بنامیم. در گفتگوها (لون‌یو)2صورت‌های مردود:
آنالکت‌ها.
دیالوگ‌ها.
سالنامه‌ها.
سخنان.
گفتگوهای فلسفی.
مباحث فلسفی.
کتاب گفتگوها یا گفتارهای اخلاقی.
گفتارها و کلمات.
کلمات قصار.
گفتگوها با شاگردانش.
Liber sententiarum (کتاب جملات قصار).
Ratiocinantium sermones (گفتگوهای خردگرایان).
Dissertæ sententiæ.
لِن-یو.
لوئن یو.
لوئَن یو.
لونگ یو.
لیئن-یو.
لیون یو.
لیون-یو.
لون-یو.
لون یو.
لون-یو.
با این اثر اشتباه نشود:
گفتگوهای خانوادگی کنفوسیوس (Kongzi jiayu) که نوعی مکمل غیررسمی برای مجموعه گفتگوها را تشکیل می‌دهند.
ی اوست که عشق پرشور او به انسانیت و اخلاق متعالی او که از سرچشمه‌های عقل سلیم برگرفته شده، متجلی می‌شود؛ آنجاست که دغدغه دائمی او برای بازگرداندن آن درخشش نخستین به طبیعت بشری ـ درخششی که از آسمان دریافت شده اما در تاریکی‌های نادانی پنهان مانده است ـ خود را آشکار می‌سازد. پس شگفت نخواهد بود که پدران یسوعی، که او را زیر نام لاتینی‌شده کنفوسیوس به اروپا شناساندند و موجب تحسین او شدند، شور و اشتیاقی برابر با اشتیاق چینیان به او یافتند. آنان در گفتگوهای او گوهرهای چین یا چیزی گران‌بهاتر از آن را دیدند، چه pretiosior est cunctis opibus [sapientia] (حکمت از همه گنج‌ها گران‌بهاتر است)3کتاب امثال ۳:۱۵ (ترجمه کتاب مقدس: ترجمه رسمی مذهبی).. و چنین نتیجه گرفتند که «این آموزه‌ها نه‌تنها برای مردم چین نیکوست، بلکه […] فرانسویان اندکی هستند که اگر بتوانند آنها را به عمل درآورند، خود را بسیار خوش‌بخت نشمارند». ولتر خود نیز، شیفته آن سان، در دفتر کارش نگاره‌ای از حکیم چینی آویخت و در پای آن این چهار بیت را نگاشت:

«یگانه مفسر خرد رهایی‌بخش،
بی‌آنکه جهان را خیره کند، اذهان را روشنی می‌بخشد،
چون حکیمی سخن گفت و هرگز چون پیامبری نه؛
با این حال او را باور کردند، حتی در سرزمین خویش.»

ولتر. «درباره چین». آثار کامل ولتر، جلد ۴۰، پرسش‌هایی درباره دایرة‌المعارف، به قلم گروهی از دوستداران، چهارم، سزار-برابری. آکسفورد: بنیاد ولتر، ۲۰۰۹.

بداهت خرد راستین

آموزه کنفوسیوس، اگر از دو منظر اخلاق و سیاست بدان نگریسته شود، با آنچه سقراط در همان دوران تعلیم می‌داد، قابل قیاس است. کنفوسیوس و سقراط، «دوستان خرد، دشمنان شور و هیجان» (ولتر)، حکمت باستان را در آن نرمی، آن بداهت، آن آرامشی پوشاندند که قادر است حتی خشن‌ترین اذهان را نیز متأثر سازد. شاید هرگز روح بشری شایسته‌تر از این دو مرد نمایندگی نشده باشد. آنان که در فلسفه خویش برتر بودند، در داوری نیز کم از آن نبودند. از این رو، همواره می‌دانستند تا کجا باید رفت و کجا باید ایستاد. و اگر به هر روی از راه راست منحرف می‌شدند، عقل سلیمشان آنان را به آن باز می‌گرداند، و در این امر بر بسیاری از فلاسفه روزگار ما برتری چشمگیری دارند که استدلال‌هایشان چنان درهم‌پیچیده، چنان نادرست، و دقیقه‌سنجی‌هایشان چنان وحشتناک است که خود نیز در فهم خویش درمی‌مانند. «استاد گفت: “هیچ‌کس نمی‌اندیشد جز از در بیرون رود. پس چرا مردم می‌کوشند بیرون از راه گام بردارند؟”» (۱۷.۶)

پس، بر این عقیده هگل که در گفتگوها هیچ یک از آن گمراهی‌هایی را که او فلسفه می‌نامید نیافت و با کلامی هولناک حکم راند، افسوس باید خورد: «برای آبروی کنفوسیوس بهتر می‌بود که اثرش ترجمه نمی‌شد»4هگل، گئورگ ویلهلم فریدریش. درس‌هایی درباره تاریخ فلسفه (Leçons sur l’histoire de la philosophie)، ترجمه از آلمانی به قلم ژان ژیبلن. پاریس: گالیمار، ۱۹۵۴.. این تحقیر کاملاً ژرمنی شگفت‌انگیزتر از آن است که آلمان خود، با گفتگوهای گوته، کتابی در اختیار دارد که هم در زیبایی آرام و هم در حضور زنده یک استاد به‌گونه‌ای برجسته بدان نزدیک است. اشتباه نشود! کنفوسیوس را شایسته ترجمه ندانستن، خود خرد را رد کردن است ـ «آن حقیقت درونی که در روح همه آدمیان است و فیلسوف ما پیوسته به آن می‌نگریست تا [همه] گفتارهای خویش را راه بنماید» (ژان دو لابرون).

راه حکیم

همچون بسیاری دیگر از «آموزگاران» نوع بشر، چونان بودا در هند، زرتشت در ایران، کنفوسیوس نیز نویسنده نبود، بلکه استادی بود که نگارش آموزه‌های خود را به شاگردانش وانهاد. به‌علاوه، بیگانه با خطابه‌های بلند و فصاحت بی‌جا، حالتی متمرکز را بر آنها ترجیح می‌داد، «همچون نوازنده‌ای که بر ساز خویش خم شده تا زیباترین نواها را از آن برکشد»5بنا به تصویر روشنگر آنتوان-ژوزف آساف.. گاه چنان پیش می‌رفت که می‌گفت: «می‌خواهم دیگر سخن نگویم». به شاگردانی که از سکوت‌های او متأثر می‌شدند، با شکوهی تقریباً کیهانی پاسخ می‌داد: «آیا آسمان سخن می‌گوید؟ با این حال چهار فصل گردش خود را می‌پیمایند، با این حال صدها آفریده زاده می‌شوند. آیا آسمان سخن می‌گوید؟» (۱۹.۱۷)

با فروتنی به هر که می‌خواست بشنود اعلام می‌داشت: «من انتقال می‌دهم، چیزی نمی‌سازم […] و عتیق را دوست دارم» (۱.۷). این نقش انتقال‌دهنده آیین‌ها (لی)، دانش (ژی)، و حس انسانیت (رن) را با از خودگذشتگی، با وقار به انجام می‌رساند؛ نه بدون گذر از فرورفتگی‌های ژرف، چه می‌دانست که «رسالتش سنگین است و راهش دراز» (۷.۸). با این همه، خود را با اندیشه به انجام رساندن مأموریتی به‌راستی آسمانی دل‌گرم می‌داشت: «شاه ون مرده است. اکنون، آیا این من نیستم که امانت تمدن به من سپرده شده است؟ اگر آسمان نابودی آن را سوگند خورده بود، چرا آن را به فانی چون من می‌سپرد؟ و اگر آسمان به حفظ این امانت تصمیم گرفته است، چه باید از مردم کوانگ بترسم؟» (۵.۹)

امپراتوری فضیلت

واژه‌ای که در گفتگوها بسیار به کار می‌رود، «انسان شریف» (ژون‌زی) است که در اصل بر نجیب‌زاده‌ای دلالت می‌کرد که از نژاد و خاندان شریف برخاسته باشد، اما کنفوسیوس بدان معنایی نو می‌بخشد، با این که اشرافیت قلب را جایگزین اشرافیت خون می‌کند. انسان والامقام دیگر با تولدی که از دست‌های تصادف دریافت می‌شود تعریف نمی‌شود، بلکه با اوج اخلاقی و حساسیتی که با آموختن کسب می‌کند تعریف می‌گردد6چنان‌که سیریل ژاواری یادآوری می‌کند، فرانسه بیست‌وسه قرن پس از کنفوسیوس صبر خواهد کرد تا فیگارو، خدمتکار خصوصی کُنت، احساسات برابری و انتقام در برابر امتیازات اربابش را مطالبه کند: «جناب کُنت […]. چون شما اشراف‌زاده‌ای بزرگ هستید، خود را نابغه‌ای بزرگ می‌پندارید!… اشرافیت، ثروت، جایگاه، مقامات؛ همه این چیزها چقدر مغرور می‌سازند! شما برای این‌همه نعمت چه کرده‌اید؟ شما زحمت زاده شدن را به خود داده‌اید، و دیگر هیچ. در ضمن، انسانی نسبتاً معمولی! حال آنکه من»، و الی آخر.. همچون «ستاره قطبی» (۱.۲)، تغییرناپذیر و در مرکز، نگران آن نیست که مورد توجه قرار نگیرد؛ بلکه می‌کوشد کاری درخور توجه انجام دهد: «استاد گفت: “بدبختی نیست که آدمیان تو را نشناسند، اما بدبختی است که تو آنان را نشناسی”» (۱.۱۶). کجا می‌توان مَثَلی زیباتر، بی‌اعتنایی‌ای بزرگ‌تر در برابر شکوه و کام‌یابی‌ها یافت؟ سرانجام چه فرق می‌کند که کنفوسیوس تمام عمر خویش، فرمانروایی بی‌تاج باقی ماند؟ او امپراتوری ساخته است که مرزهای نامرئی آن تا مرزهای انسانیت گسترش می‌یابد.

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

Konfucius Samtal, en okrönt härskare

Över­satt från frans­kan

»Utan denna grund­läg­gande nyckel [Samtalen] kan man icke vinna till­träde till den ki­ne­siska ci­vi­li­sa­tio­nen. Och den som icke kän­ner denna ci­vi­li­sa­tion skulle ald­rig kunna nå mer än en par­ti­ell för­stå­else av den mänsk­liga er­fa­ren­he­ten.»

Con­fu­ci­us. Les Entre­ti­ens de Con­fu­cius (Kon­fu­cius Sam­tal), övers. från ki­ne­sis­kan av Pi­erre Ryck­mans, för­ord av René Éti­emb­le. Pa­ris: Gal­li­mard, koll. »Con­nais­sance de l’­O­ri­en­t», 1987.

Tan­kens his­to­ria er­bju­der få ex­em­pel på ett så vid­sträckt och så be­stå­ende in­fly­tande som det den Vör­dade Mäs­ta­ren Kong el­ler Kong­fuzi1För­kas­tade for­mer:
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-t­zu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
ut­övat. Om man skall döma om hans stor­het ef­ter det djupa av­tryck han satt på alla folk i Östa­si­en, kan man för­visso kalla ho­nom »den störste lä­ro­fa­der […] som ti­derna nå­gon­sin fram­bragt». Det är i hans Samtal (Lunyu)2För­kas­tade for­mer:
Analectes (Analekter).
Dialogues (Dialoger).
Les An­na­les (Annalerna).
Les Pro­pos (Yttrandena).
Les Entre­ti­ens phi­lo­sop­hi­ques (De fi­lo­so­fiska sam­ta­len).
Les Di­scus­sions phi­lo­sop­hi­ques (De fi­lo­so­fiska dis­kus­sio­nerna).
Le Livre des entre­ti­ens ou des di­scours mo­raux (Bo­ken om sam­tal el­ler mo­ra­liska dis­kur­ser).
Di­scours et pa­ro­les (Dis­kur­ser och ord).
Aphorismes (Aforismer).
Con­ver­sa­tions avec ses di­scip­les (Sam­tal med sina lär­jungar).
Li­ber sen­ten­ti­a­rum (Sen­ten­ser­nas bok).
Ra­ti­o­ci­nan­tium ser­mo­nes (Ra­tio­na­lis­ter­nas sam­tal).
Dis­sertæ sen­ten­tiæ.
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
Får icke för­väx­las med:
Les Entre­ti­ens fa­mi­li­ers de Con­fu­cius (Kon­fu­cius för­tro­liga sam­tal) (Kongzi ji­ayu) som ut­göra ett slags he­te­ro­doxt sup­ple­ment till sam­lingen Samtalen.
som hans brin­nande kär­lek till mänsk­lig­he­ten och hans sub­lima mo­ral, häm­tade ur det sunda för­nuf­tets käl­lor, trä­der fram i hela sin glans; det är där som hans stän­diga om­sorg uppen­ba­rar sig — att återge den mänsk­liga na­tu­ren den ur­sprung­liga lys­ter den fått av Him­me­len, men som okun­nighe­tens mör­ker för­dunk­lat. Man för­vå­nas alltså icke över att je­su­it­fä­der­na, vilka gjorde ho­nom känd och be­und­rad i Eu­ropa un­der det la­ti­ni­se­rade nam­net Con­fu­ci­us, för ho­nom hyste en hän­fö­relse jäm­bör­dig med ki­ne­ser­nas. De såg i hans Samtal Ki­nas pär­lor el­ler nå­got än mer dyr­bart, ty pre­tio­sior est cun­c­tis opi­bus [s­a­pi­en­tia] (vis­he­ten är dyr­ba­rare än pär­lor)3Ords 3:15 (övers. La Bib­le: traduc­tion of­fi­ci­elle li­tur­gi­que).. Och de drogo den slut­sat­sen att »dessa lä­ror icke blott äro goda för fol­ket i Ki­na, utan […] att det fin­nes få frans­män som icke skulle skatta sig […] mycket lyck­liga om de kunde om­sätta dem i hand­ling». Vol­taire själv, be­ta­gen, hängde i sitt ar­bets­rum upp ett por­trätt av den ki­ne­siske vi­se, vid vars fot han satte dessa fyra ra­der:

»Av det enda häl­so­bring­ande för­nuf­tet ut­tol­ka­re,
Utan att för­blinda värl­den, upp­ly­sande sin­nen,
Han ta­lade blott som vis och ald­rig som pro­fet;
Lik­väl trodde man ho­nom, och även i hans land.»

Vol­tai­re. »De la Chi­ne» (»Om Ki­na»). Œuv­res com­plè­tes de Vol­taire (Vol­tai­res sam­lade verk), bd 40, Ques­tions sur l’En­cyclo­pé­die, par des ama­teurs (Frå­gor om En­cyk­lo­pe­di­en, av ama­tö­rer), IV, César-Égalité. Ox­ford: Vol­taire Foun­da­tion, 2009.

Det rätta förnuftets evidens

Be­trak­tad i sitt dubbla för­hål­lande till mo­ra­len och po­li­ti­ken lå­ter sig Kon­fu­cius lära jäm­fö­ras med den som So­kra­tes lärde ut vid un­ge­fär samma tid. »För­nuf­tets vän­ner, hän­fö­rel­sens fi­en­der» (Vol­tai­re), Kon­fu­cius och So­kra­tes ha iklätt den an­tika vis­he­ten denna mild­het, denna evi­dens, denna lugna sin­nes­stäm­ning, ka­pa­bel att röra de rå­aste sin­nen. Ald­rig kanske har män­ni­sko­an­den vär­di­gare bli­vit fö­re­trädd än av dessa två män. Över­lägsna i sin fi­lo­so­fi, voro de icke mindre över­lägsna i sitt om­dö­me. De visste så­lunda all­tid huru långt man bör gå och var man bör stan­na. Och om de lik­väl nå­gon gång veko av från den rätta vä­gen, förde dem de­ras sunda för­nuft åter dit, vari de ha ett be­ty­dande fö­re­träde fram­för många fi­lo­so­fer i vår tid, vilka ha så för­vrid­na, så falska re­so­ne­mang, så för­fär­liga sub­ti­li­te­ter, att de svår­li­gen för­stå sig själ­va. »Mäs­ta­ren sa­de: ”Ingen skulle tänka sig att gå ut an­nor­le­des än ge­nom dör­ren. Var­för söka män­ni­skorna vandra ut­an­för Vä­gen?”» (VI.17)

Man be­kla­gar där­för He­gels om­dö­me, som, då han icke i Samtalen fann nå­got av de vill­fa­rel­ser han kal­lade fi­lo­so­fi, fällde ett för­skräck­ligt ut­lå­tan­de: »det hade va­rit bättre för Kon­fu­cius rykte om man icke hade över­satt hans verk»4He­gel, Ge­org Wil­helm Fri­edrich. Leçons sur l’his­toire de la phi­lo­sop­hie (Fö­re­läs­ningar om fi­lo­so­fins his­to­ria), övers. från tys­kan av Jean Gi­belin. Pa­ris: Gal­li­mard, 1954.. Detta helt ger­manska för­akt är så mycket märk­li­gare som Tysk­land med Sam­tal med Go­ethe äger en bok som i hög grad står detta verk nä­ra, både ge­nom sin lugna skön­het och ge­nom en Mäs­ta­res levande när­va­ro. Må ingen taga mis­te! Att finna Kon­fu­cius ovär­dig att över­sät­tas, det är att för­kasta själva för­nuf­tet — »denna inre san­ning som fin­nes i alla män­ni­skors själ, och som vår fi­lo­sof oupp­hör­ligt råd­frå­gade [för att] leda alla sina ord» (Jean de Labru­ne).

Den vises Väg

Lik­som så många andra »lärofäder» för män­ni­sko­släk­tet, lik­som Buddha i In­di­en, Za­rat­hustra i Per­si­en, var Kon­fu­cius icke nå­gon skri­bent, utan en Mäs­tare som åt sina lär­jungar över­lät om­sor­gen att ned­teckna hans lä­ror. För öv­rigt, främ­mande för stora tal och mal­pla­ce­rad väl­ta­lig­het, fö­re­drog han en sam­lad håll­ning, »lik den hos en mu­si­ker böjd över sitt in­stru­ment för att ur det locka fram de skö­naste me­lo­dier»5En­ligt An­to­i­ne-Jo­seph As­safs ly­sande bild.. Han gick stundom så långt att han suck­a­de: »Jag skulle vilja icke längre tala». Till de lär­jungar som rör­des över hans tyst­na­der gen­mälde han med en näs­tan kos­misk ma­je­stät: »Ta­lar Him­me­len? Lik­väl följa de fyra års­ti­derna sin gång, lik­väl fö­das de hun­dra va­rel­ser­na. Ta­lar Him­me­len?» (X­VII.19)

Han för­kla­rade öd­mjukt för en­var som ville höra ho­nom: »Jag för­med­lar, jag upp­fin­ner in­tet […] och jag äls­kar Forn­ti­den» (VII.1). Denna roll som över­bring­are av ri­terna (li), av kun­ska­pen (zhi), av mänsk­lig­he­tens sinne (ren), fyllde han med hän­gi­ven­het, med vär­dighet; icke utan att stundom råka i djupt ned­slå­ende till­stånd, då han visste huru »hans upp­drag är tungt och hans väg är lång» (VI­II.7). Lik­väl upp­munt­rade han sig själv vid tan­ken på att full­borda ett verk­ligt him­melskt man­dat: »Ko­nung Wen är död. Är det icke nu jag som är för­sedd med ci­vi­li­sa­tio­nens an­för­trodda gods? Om Him­me­len hade svu­rit dess un­der­gång, var­för skulle den ha an­för­trott det åt en död­lig som mig? Och om Him­me­len har be­slu­tat att be­vara detta gods, vad har jag att frukta från fol­ket i Ku­ang?» (IX­.5)

Dygdens rike

Ett ofta fö­re­kom­mande ord i Samtalen är det om »he­der­lig man» (junzi), som ur­sprung­li­gen be­teck­nade en her­re­man av ädel börd och fa­milj, men åt vil­ket Kon­fu­cius gi­ver en ny in­ne­börd ge­nom att er­sätta blo­dets aris­to­krati med hjär­tats. Den ädle man­nen de­fi­ni­e­ras icke längre ge­nom den fö­delse han mottager ur slum­pens hän­der, utan ge­nom den mo­ra­liska upp­höjd­het och den käns­lig­het han förvärvar tack vare stu­di­erna6Så­som Cy­rille Ja­vary er­in­rar, skall Frank­rike vänta i tju­go­tre sek­ler ef­ter Kon­fu­cius på att se Fi­garo, gre­vens kam­mar­tjä­na­re, hävda käns­lor av jäm­lik­het och hämnd mot sin her­res pri­vi­le­gi­er: »Herr greve […]. Där­för att ni är en stor her­re, tror ni er vara ett stort ge­ni!… Adel, för­mö­gen­het, en rang, äm­be­ten; allt detta gör en så hög­mo­dig! Vad har ni gjort för så mycket gods? Ni har gi­vit er be­svä­ret att fö­das, och in­tet mer. För öv­rigt en ganska van­lig man! Me­dan jag», o. s. v.. Lik »Polstjärnan» (II.1), oför­än­der­lig och cen­tral, be­kym­rar han sig icke om att icke bliva bemärkt; han sö­ker fast­mer göra nå­got bemärkansvärt: »Mäs­ta­ren sa­de: ”Det är icke en olycka att vara miss­för­stådd av män­ni­skor­na, men det är en olycka att miss­för­stå dem”» (I.16). Var finna en skö­nare max­im, en större lik­gil­tighet in­för ärans och fram­gång­ens lock­el­ser? Vad spe­lar det till slut för roll om Kon­fu­cius hela sitt liv för­blev en okrönt härs­ka­re? Han har byggt ett rike vars osyn­liga grän­ser sträcka sig till mänsk­lig­he­tens.

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

Analectele lui Confucius, suveran fără coroană

Tra­dus din fran­ceză

« Fără această cheie fun­damen­tală [Analectele], nu se poate avea ac­ces la ci­vi­li­za­ția chi­ne­ză. Iar cine ar ig­nora această ci­vi­li­za­ție nu ar pu­tea atinge nici­o­dată de­cât o în­țe­le­gere par­ți­ală a ex­pe­rien­ței uma­ne. »

Con­fu­ci­us. Les En­tre­ti­ens de Con­fu­cius (Ana­lec­tele lui Con­fu­cius), trad. din chi­neză de Pierre Ryc­k­mans, pref. de René Éti­em­ble. Pa­ris: Gal­li­mard, col. „Con­nai­s­sance de l’O­rien­t”, 1987.

Is­to­ria gân­di­rii oferă pu­ține exem­ple de o in­flu­ență atât de în­tinsă și de du­ra­bilă pre­cum cea a Ve­ne­ra­tu­lui Ma­es­tru Kong sau Kon­gfuzi1Forme res­pin­se:
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-t­zu.
Cu­n-fu zu.
Cum-fu-çu.
. Dacă tre­buie să-i ju­de­căm mă­re­ția după pe­ce­tea adâncă pe care a în­ti­pă­ri­t-o asu­pra tu­tu­ror po­poa­re­lor din Asia Ră­să­ri­tea­nă, îl pu­tem cu si­gu­ranță numi „cel mai mare în­vă­ță­tor […] pe care l-au pro­dus vreo­dată ve­a­cu­rile”. În Analectele sale (Lunyu)2Forme res­pin­se:
Analectes (Analecte).
Dialogues (Dialoguri).
Les An­na­les (Analele).
Les Pro­pos (Vorbele).
Les En­tre­ti­ens phi­lo­sophi­ques (Con­vor­bi­rile fi­lo­so­fice).
Les Dis­cus­sions phi­lo­sophi­ques (Dis­cu­ți­ile fi­lo­so­fice).
Le Li­vre des en­tre­ti­ens ou des di­sco­urs mo­raux (Car­tea con­vor­bi­ri­lor sau a dis­cur­su­ri­lor mo­rale).
Di­sco­urs et pa­ro­les (Dis­cur­suri și cu­vinte).
Aphorismes (Aforisme).
Con­ver­sa­tions avec ses dis­ci­ples (Con­ver­sa­ții cu uce­ni­cii săi).
Li­ber sen­ten­ti­a­rum (Car­tea sen­tin­țe­lor).
Ra­ti­o­ci­nan­tium ser­mo­nes (Con­vor­bi­rile ra­țio­na­liș­ti­lor).
Dis­sertæ sen­ten­tiæ.
Lén-yù.
Luen yu.
Lo­uen yu.
Lo­ung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
A nu se con­funda cu:
Les En­tre­ti­ens fa­mi­li­ers de Con­fu­cius (Con­vor­bi­rile fa­mi­li­are ale lui Con­fu­cius) (Kon­gzi ji­ayu), care for­me­ază un fel de su­pli­ment he­te­ro­dox la cu­le­ge­rea Analectelor.
stră­lu­cesc dra­gos­tea sa în­flă­că­rată pen­tru ome­nire și mo­rala sa su­bli­mă, iz­vo­râtă din bu­nul-simț; acolo se vă­dește grija sa ne­în­ce­tată de a reda fi­rii ome­nești acel prim lu­ciu pri­mit de la Cer, dar în­tu­ne­cat de ne­gu­rile nești­in­ței. Nu vom fi deci ui­miți dacă pă­rin­ții ie­zu­iți, care l-au fă­cut cu­nos­cut și ad­mi­rat în Eu­ropa sub nu­mele la­ti­ni­zat de Con­fu­ci­us, au con­ce­put pen­tru el un en­tu­zi­asm egal cu acela al chi­ne­zi­lor. Ei au vă­zut în Analectele sale per­lele Chi­nei sau ceva și mai pre­ți­os, căci pre­ti­o­sior est cunc­tis opi­bus [sa­pien­tia] (în­țe­lep­ciu­nea este mai pre­ți­oasă de­cât per­lele)3Pr 3,15 (trad. La Bi­ble: tra­duc­tion offi­cielle li­tur­gi­que (Bi­blia: tra­du­cere ofi­ci­ală li­tur­gică)).. Și au tras con­clu­zia că „aceste în­vă­ță­turi nu sunt bune doar pen­tru oa­me­nii Chi­nei, ci […] că sunt pu­țini fran­cezi care nu s-ar so­coti […] foarte fe­ri­ciți dacă le-ar pu­tea pune în prac­tică”. Vol­taire în­su­și, cu­ce­rit, a atâr­nat în ca­bi­ne­tul său un por­tret al în­țe­lep­tu­lui chi­nez, sub care a așe­zat aceste pa­tru ver­su­ri:

« Al sin­gu­rei ra­țiuni mân­tu­i­toare tăl­mă­ci­tor,
Fără să or­be­ască lu­mea, lu­minând spi­ri­te­le,
El n-a vor­bit de­cât ca în­țe­lept și nici­o­dată ca pro­fet;
Cu toate aces­tea, a fost cre­zut, și chiar în țara sa. »

Vol­tai­re. „De la Chi­ne” („Des­pre Chi­na­”). Œu­vres com­plètes de Vol­taire (Ope­rele com­plete ale lui Vol­taire), vol. 40, Qu­es­tions sur l’En­cy­clo­pédie, par des ama­te­urs (În­tre­bări asu­pra En­ci­clo­pe­di­ei, de că­tre ama­tori), IV, César-Égalité (Cezar-Egalitate). Ox­ford: Vol­taire Fo­un­da­tion, 2009.

Evidența dreptei rațiuni

Con­si­de­rată sub dublul ra­port al mo­ra­lei și al po­li­ti­cii, doc­trina lui Con­fu­cius se com­pară cu aceea pe care o în­văța So­crate cam în ace­eași epo­că. „Pri­e­teni ai ra­țiu­nii, du­ș­mani ai en­tu­zi­as­mu­lui” (Vol­tai­re), Con­fu­cius și So­crate au îm­bră­cat în­țe­lep­ciu­nea an­tică în acea blân­de­țe, în acea evi­den­ță, în acea li­niște în stare să atingă cele mai as­pre minți. Nici­o­da­tă, poa­te, spi­ri­tul ome­nesc n-a fost mai cu dem­ni­tate re­pre­zen­tat de­cât prin acești doi băr­bați. Su­pe­ri­ori prin fi­lo­so­fia lor, nu erau mai pu­țin su­pe­ri­ori prin ju­de­cata lor. Ast­fel, ei știau în­tot­dea­una până unde tre­buie să me­argă și unde tre­buie să se opre­as­că. Și da­că, to­tuși, se abă­teau de la ca­lea cea dre­ap­tă, bu­nul-simț îi re­a­du­cea pe ea, în care pri­vință au un avan­taj con­si­de­ra­bil asu­pra mul­tor fi­lo­sofi din vre­mea noas­tră, care au ra­țio­na­mente atât de în­câl­ci­te, atât de fal­se, sub­ti­li­tăți atât de în­spă­i­mân­tă­toa­re, în­cât cu greu se în­țe­leg pe ei în­șiși. „Ma­es­trul a zis: «Ni­mă­nui nu i-ar trece prin minte să iasă alt­fel de­cât pe ușă. De ce ca­ută oa­me­nii să me­argă în afara Că­ii?»” (VI­.17)

Vom re­gre­ta, prin ur­ma­re, opi­nia lui He­gel ca­re, ne­gă­sind în Analecte niciuna din­tre acele ră­tă­ciri pe care el le nu­mea fi­lo­so­fie, a tă­iat scurt prin­tr-un cu­vânt te­ri­bil: „ar fi fost mai bine pen­tru re­pu­ta­ția lui Con­fu­cius ca opera sa să nu fi fost tra­dusă4He­gel, Ge­org Wil­helm Frie­dri­ch. Leçons sur l’his­to­ire de la phi­lo­sophie (Pre­le­geri de is­to­rie a fi­lo­so­fiei), trad. din ger­mană de Jean Gi­be­lin. Pa­ris: Gal­li­mard, 1954.. Acest dis­preț cu to­tul ger­ma­nic este cu atât mai stra­niu cu cât Ger­ma­nia po­se­dă, prin Con­ver­sa­ți­ile lui Go­ethe, o carte emi­na­mente apro­pi­ată atât prin se­ni­nă­ta­tea ei fru­moa­să, cât și prin pre­zența vie a unui Ma­es­tru. Să nu ne în­șe­lăm! A ju­deca pe Con­fu­cius ne­demn de a fi tra­dus în­seamnă a res­pinge în­săși ra­țiu­nea — „acel ade­văr lă­un­tric care se află în su­fle­tul tu­tu­ror oa­me­ni­lor și pe care fi­lo­so­ful nos­tru îl con­sulta ne­în­ce­tat [pen­tru] a-și că­lă­uzi toate cu­vin­tele” (Jean de La­bru­ne).

Calea înțeleptului

Ase­me­nea atâ­tor al­tor „învățători” ai ne­a­mu­lui ome­ne­sc, ase­me­nea lui Bu­d­dha în In­dia, Za­rathus­tra în Per­sia, Con­fu­cius nu era un scri­i­tor, ci un Ma­es­tru care a lă­sat uce­ni­ci­lor săi grija de a transcrie în­vă­ță­tu­rile sa­le. De alt­fel, străin de ma­rile dis­cur­suri și de eloc­vența ne­la­lo­cul ei, el le pre­fera o ati­tu­dine re­cu­lea­să, „ase­me­nea unui mu­zi­cian aple­cat asu­pra in­stru­men­tu­lui său pen­tru a scoate din el cele mai fru­moase me­lo­dii5După ima­gi­nea lu­mi­noasă a lui An­to­i­ne-Jo­seph As­saf.. Ajun­gea une­ori până la a sus­pi­na: „Aș vrea să nu mai vor­besc”. Uce­ni­ci­lor care se tul­bu­rau de tă­ce­rile sa­le, le re­plica cu o mă­re­ție aproape cos­mi­că: „Vor­bește oare Ce­rul? Și to­tuși cele pa­tru ano­tim­puri își ur­me­ază cur­sul, și to­tuși cele o sută de făp­turi se nasc. Vor­bește oare Ce­rul?” (XVII­.19)

Spu­nea cu sme­re­nie cui voia să-l as­cul­te: „Eu trans­mit, nu in­ven­tez ni­mic […] și iu­besc An­ti­chi­ta­tea” (VII­.1). Acest rol de păs­tră­tor al ri­tu­ri­lor (li), al cu­noaș­te­rii (zhi), al sim­țu­lui uma­ni­tă­ții (ren), îl în­de­pli­nea cu de­vo­ta­ment, cu dem­ni­ta­te; nu fără a trece prin pro­funde des­cu­ra­jă­ri, ști­ind cât de mult „mi­siu­nea sa este grea, iar dru­mul său este lung” (VI­II­.7). Cu toate aces­tea, se îm­băr­băta cu gân­dul îm­pli­ni­rii unui ade­vă­rat man­dat ce­resc: „Re­gele Wen a mu­rit. Acum, oare nu sunt eu cel că­ruia i s-a în­cre­din­țat de­po­zi­tul ci­vi­li­za­ți­ei? Dacă Ce­rul i-ar fi ju­rat piei­rea, de ce l-ar fi în­cre­din­țat unui mu­ri­tor ca mi­ne? Și dacă Ce­rul a ho­tă­rât să păs­treze acest de­po­zit, ce am a mă teme de oa­me­nii din Kuang?” (IX.5)

Imperiul virtuții

Un cu­vânt frec­vent în Analecte este acela de „om de bi­ne” (junzi), care de­semna la ori­gine un no­bil de neam și de fa­mi­lie alea­să, dar că­ruia Con­fu­cius îi dă un sens nou în­lo­cu­ind aris­to­cra­ția sân­ge­lui cu cea a ini­mii. Omul de ca­li­tate nu se mai de­fi­nește prin naș­te­rea pe care o primește din mâi­nile în­tâm­plă­rii, ci prin înăl­ți­mea mo­rală și prin sen­si­bi­li­ta­tea pe care o dobândește prin stu­diu6După cum amin­tește Cy­rille Ja­va­ry, Franța va aș­tepta do­uă­zeci și trei de ve­a­curi după Con­fu­cius pen­tru a-l ve­dea pe Fi­ga­ro, va­le­tul de ca­meră al con­te­lui, re­ven­di­când sen­ti­mente de ega­li­tate și de re­vanșă îm­po­triva pri­vi­le­gi­i­lor stă­pâ­nu­lui său: „Dom­nule conte […]. Pen­tru că sun­teți un mare se­ni­or, vă cre­deți un mare ge­niu!… No­ble­țe, ave­re, un rang, sluj­be; toate aces­tea fac atât de mân­dru! Ce ați fă­cut pen­tru atâ­tea bu­nu­ri? V-ați dat os­te­ne­ala să vă naș­te­ți, și ni­mic mai mult. În­co­lo, om des­tul de obiș­nu­it! Pe când eu”, și așa mai de­par­te.. Ase­me­nea „Ste­lei Po­lare” (II­.1), ne­clin­tit și cen­tral, nu se ne­li­niș­tește că nu este remarcat; ca­ută mai de­grabă să facă ceva remarcabil: „Ma­es­trul a zis: «Nu este o ne­no­ro­cire să fii ne­cu­nos­cut oa­me­ni­lor, ci este o ne­no­ro­cire să nu-i cu­noști»” (I.16). Unde să gă­sim o ma­ximă mai fru­moa­să, o in­di­fe­rență mai mare față de glo­rie și de suc­ce­se? Ce con­tea­ză, în de­fi­ni­tiv, că Con­fu­cius a ră­mas, în­tre­aga sa via­ță, un su­ve­ran fără co­roa­nă? El a clă­dit un Im­pe­riu ale că­rui gra­nițe ne­vă­zute se în­tind până la cele ale ome­ni­rii.

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

공자의 『논어』, 왕관 없는 군주

프랑스어에서 번역됨

« 이 근본적인 열쇠[『논어』]가 없다면, 중국 문명에 접근할 수 없을 것이다. 그리고 이 문명을 모르는 자는 결코 인간 경험에 대한 부분적인 이해밖에 얻지 못할 것이다. »

Confucius. Les Entretiens de Confucius (공자의 논어), trad. du chinois par Pierre Ryckmans, préf. de René Étiemble. Paris : Gallimard, coll. « Connaissance de l’Orient » (동양에 대한 지식), 1987.

사상사는 공자 또는 공부자(孔夫子, Kongfuzi)1거부된 표기 형태들:
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-tzu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
만큼 광범위하고 지속적인 영향력을 보여준 예를 거의 제시하지 못한다. 만약 그의 위대함을 동아시아의 모든 민족들에게 새겨진 깊은 자취로 판단해야 한다면, 우리는 그를 분명히 « 여러 세기가 일찍이 배출한 가장 위대한 스승 […] »이라고 부를 수 있을 것이다. 바로 그의 『논어』(論語, Lunyu)2거부된 표기 형태들:
Analectes (논어).
Dialogues (대화록).
Les Annales (연대기).
Les Propos (말씀).
Les Entretiens philosophiques (철학적 대화).
Les Discussions philosophiques (철학적 토론).
Le Livre des entretiens ou des discours moraux (대화 또는 도덕 담론의 책).
Discours et paroles (담론과 말씀).
Aphorismes (격언집).
Conversations avec ses disciples (제자들과의 대화).
Liber sententiarum (Le Livre des sentences) (잠언집).
Ratiocinantium sermones (Les Entretiens des rationalistes) (합리주의자들의 대화).
Dissertæ sententiæ (산만한 격언들).
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
혼동하지 말 것:
『논어』의 모음집에 일종의 비정통적 보충을 이루는 『공자가어』(Les Entretiens familiers de Confucius, Kongzi jiayu).
에서 그의 뜨거운 인류애와 상식의 원천에서 길어 올린 숭고한 도덕이 빛나고 있다. 바로 거기에서 인간 본성에 하늘로부터 받은 본래의 광채를 되돌려주되, 무지의 어둠으로 흐려진 그 광채를 되돌려주려는 그의 끊임없는 염려가 드러난다. 따라서 그를 유럽에 라틴어화된 이름 콩피시우스(Confucius)로 알리고 흠모하게 만든 예수회 신부들이 중국인들의 열정에 버금가는 열정을 그에게 품었다는 것은 놀라운 일이 아닐 것이다. 그들은 그의 『논어』에서 중국의 진주들을 보았으며, 혹은 그보다 더 값진 무언가를 보았다. 왜냐하면 pretiosior est cunctis opibus [sapientia] (지혜는 진주보다 더 귀중하다)3잠언 3,15 (trad. La Bible : traduction officielle liturgique (성경: 공식 전례 번역)).. 그리고 그들은 « 이 가르침들은 중국인들에게만 좋은 것이 아니라 […] 이를 실천에 옮길 수 있다면 대단히 행복할 것이라고 생각하지 않을 프랑스인은 거의 없을 것이다 »라고 결론지었다. 볼테르 자신도 감복하여 자신의 서재에 중국 성인의 초상화를 걸고, 그 아래에 다음 네 줄의 시를 적었다:

« 오직 유익한 이성의 유일한 해석자로서,
세상을 눈부시게 하지 않고 정신을 밝히며,
그는 오직 현자로서 말했을 뿐, 결코 예언자로서 말하지 않았다;
그럼에도 사람들은 그를 믿었고, 심지어 그의 나라에서조차 그러했다. »

Voltaire. « De la Chine » (중국에 대하여). Œuvres complètes de Voltaire (볼테르 전집), vol. 40, Questions sur l’Encyclopédie, par des amateurs (애호가들의 백과사전에 관한 질문들), IV, César-Égalité (케사르-평등). Oxford : Voltaire Foundation, 2009.

올바른 이성의 명증함

도덕과 정치라는 이중의 관계에서 고찰할 때, 공자의 학설은 거의 같은 시대에 소크라테스가 가르치던 것과 비교된다. « 이성의 친구들이자 광신의 적들 »인(볼테르) 공자와 소크라테스는 고대의 지혜에 가장 거친 정신들마저 감동시킬 수 있는 저 온화함, 저 명증함, 저 평정을 입혔다. 아마도 인간 정신은 이 두 사람보다 더 품격 있게 대표된 적이 없었을 것이다. 철학에서 탁월했던 그들은 판단력에서도 마찬가지로 탁월했다. 따라서 그들은 언제나 어디까지 나아가야 하는지, 어디에서 멈춰야 하는지를 알고 있었다. 그리고 만약 그들이 올바른 길에서 벗어나는 일이 있었다 하더라도, 그들의 양식이 그들을 다시 그곳으로 이끌었다. 이 점에서 그들은 우리 시대의 많은 철학자들에 비해 상당한 우위를 지닌다. 우리 시대의 철학자들은 너무나 뒤얽히고 너무나 거짓된 추론, 너무나 끔찍한 궤변을 지니고 있어서 자기 자신조차 이해하기 어려울 정도다. « 스승께서 말씀하시기를: “아무도 문을 통하지 않고 나갈 생각을 하지 않는다. 그런데 어찌 사람들이 도(道)의 바깥으로 걸으려 하는가?” » (VI.17)

따라서 헤겔의 견해는 유감스러울 것이다. 그는 『논어』에서 자신이 철학이라고 부르던 저 탈선들을 전혀 발견하지 못하고는 한마디 끔찍한 말로 단언했다: « 공자의 명성을 위해서는 그의 저작이 번역되지 않았더라면 더 나았을 것이다 »4Hegel, Georg Wilhelm Friedrich. Leçons sur l’histoire de la philosophie (철학사 강의), trad. de l’allemand par Jean Gibelin. Paris : Gallimard, 1954.. 이 전적으로 게르만적인 경멸은 더욱 이상한 것이, 독일은 『괴테와의 대화』와 함께 그 평온한 아름다움과 『스승』의 살아있는 현존에 의해 매우 유사한 책을 지니고 있기 때문이다. 오해하지 말기를! 공자를 번역할 가치가 없다고 판단하는 것은 이성 자체를 — « 우리 철학자가 자신의 모든 말을 이끌기 위해 끊임없이 상의했던, 모든 인간의 영혼 안에 있는 저 내적 진리 »(장 드 라브륀)를 — 거부하는 것이다.

성인의 도(道)

인류의 많은 다른 « 스승들 »과 마찬가지로, 인도의 붓다, 페르시아의 조로아스터처럼, 공자는 저술가가 아니라 스승이었으며, 자신의 제자들에게 그의 가르침을 옮겨 적는 일을 맡겼다. 게다가 그는 긴 담론과 어울리지 않는 웅변에 낯설었으며, 그보다는 « 가장 아름다운 선율을 끌어내기 위해 악기 위로 몸을 숙인 음악가의 자세와 같은 »5앙투안-조제프 아사프의 빛나는 이미지에 따라. 가다듬어진 태도를 선호했다. 때로 그는 이렇게까지 한숨 지었다: « 나는 더 이상 말하고 싶지 않다 ». 그의 침묵에 감동한 제자들에게 그는 거의 우주적인 위엄으로 답했다: « 하늘이 말하는가? 그럼에도 사계절은 그 운행을 따르고, 수백 가지 피조물이 태어난다. 하늘이 말하는가? » (XVII.19)

그는 듣고자 하는 누구에게나 겸손하게 선언했다: « 나는 전할 뿐, 아무것도 지어내지 않는다 […] 그리고 나는 옛것을 사랑한다 » (VII.1). 예(禮, li), 지(智, zhi), 인(仁, ren)의 전달자라는 이 역할을, 그는 헌신과 존엄으로 수행했다; 그의 « 사명이 무겁고, 그의 길이 멀다 »(VIII.7)는 것을 알기에 깊은 낙담을 겪지 않은 것은 아니었다. 그럼에도 그는 진정한 천명(天命)을 완수한다는 생각으로 스스로를 격려했다: « 문왕(文王)은 돌아가셨다. 이제 문명의 위탁을 받은 자가 내가 아닌가? 만약 하늘이 그것의 상실을 맹세했다면, 어찌 그것을 나 같은 한 필부에게 맡겼겠는가? 그리고 만약 하늘이 이 위탁을 보존하기로 결정했다면, 내가 광(匡) 사람들로부터 무엇을 두려워하겠는가? » (IX.5)

덕(德)의 제국

『논어』에 자주 등장하는 단어는 « 군자(君子, junzi) »라는 단어로, 원래는 고귀한 혈통과 가문에서 태어난 귀족을 가리켰으나, 공자는 혈통의 귀족주의를 마음의 귀족주의로 대체함으로써 여기에 새로운 의미를 부여한다. 품격 있는 인간은 더 이상 우연의 손에서 받는 출생에 의해서가 아니라, 학문을 통해 획득하는 도덕적 고양과 감수성에 의해 정의된다6시릴 자바리가 상기시키는 바와 같이, 프랑스는 백작의 시종인 피가로가 주인의 특권에 대항하여 평등과 복수의 감정을 요구하는 것을 보기까지 공자 이후 23세기를 기다려야 할 것이다: « 백작님 […]. 당신은 대영주이기에 자신을 위대한 천재라고 믿으시는군요!… 귀족 신분, 재산, 지위, 관직; 이 모든 것이 사람을 얼마나 교만하게 만드는가! 당신은 이 많은 재산을 위해 무엇을 하셨습니까? 당신은 태어나는 수고를 하셨을 뿐, 그 이상의 아무것도 하지 않으셨습니다. 그 외에는, 꽤 평범한 사람이시죠! 반면 저는 » 등등.. « 북극성 »(II.1)처럼 불변하고 중심적인 그는 주목받지 않는 것을 염려하지 않는다; 오히려 주목할 만한 무언가를 이루고자 한다: « 스승께서 말씀하시기를: “사람들에게 알려지지 않는 것은 불행이 아니요, 그들을 알아보지 못하는 것이 불행이다” » (I.16). 어디에서 이보다 더 아름다운 격언을, 영광과 성공에 대한 이보다 더 큰 무관심을 발견할 수 있겠는가? 결국 공자가 평생 왕관 없는 군주로 남았다 한들 무슨 상관인가? 그는 보이지 않는 국경이 인류의 국경까지 뻗어나가는 제국을 건설했다.

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

Dialogi Konfucjusza, władca bez korony

Prze­tłuma­czone z fran­cu­skiego

« Bez tego fun­damen­tal­nego klu­cza [Dialogów] nie spo­sób uzyskać do­stępu do cywilizacji chiń­skiej. A kto nie zna tej cywilizacji, ten ni­gdy nie zdoła osią­gnąć ni­czego wię­cej niż czę­ściowe zro­zu­mie­nie do­świad­cze­nia ludz­kie­go. »

Con­fucius. Les En­tretiens de Con­fucius (Dia­logi kon­fucjań­skie), przekł. z chiń­skiego Pierre Ryck­mans, przedm. René Étiem­ble. Pa­ryż: Gal­limard, kol. « Con­na­is­sance de l’Orient » (« Po­zna­nie Orientu »), 1987.

Dzieje myśli ludz­kiej do­star­czają nie­wielu przy­kładów wpływu tak roz­le­głego i tak trwałego, jak wpływ Czcigod­nego Mi­strza Kon­ga, czyli Kong­fuzi1Formy od­rzucone:
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-t­zu.
Cu­n-fu zu.
Cum-fu-çu.
. Jeżeli mamy oceniać jego wiel­kość po głębo­kim pięt­nie, ja­kie wy­cisnął on na wszyst­kich lu­dach Azji Wschod­niej, to z całą pew­no­ścią można go na­zwać „naj­wspa­nial­szym na­uczycie­lem […], ja­kiego kie­dykol­wiek wy­dały wieki”. To wła­śnie w jego Dialogach (Lunyu)2Formy od­rzucone:
Analectes (Analekta).
Dialogues (Dialogi).
Les An­na­les (Roczniki).
Les Pro­pos (Wypowiedzi).
Les En­tretiens phi­loso­phi­ques (Dia­logi fi­lozoficzne).
Les Discus­sions phi­loso­phi­ques (Dys­kusje fi­lozoficzne).
Le Livre des en­tretiens ou des discours mo­raux (Księga dia­logów lub dys­kur­sów mo­ral­nych).
Discours et pa­ro­les (Dys­kursy i słowa).
Aphorismes (Aforyzmy).
Conver­sations avec ses disciples (Roz­mowy z uczniami).
Liber sen­ten­tia­rum (Księga sen­ten­cji).
Ratio­cinan­tium ser­mo­nes (Dia­logi ro­zu­mu­jących).
Dis­sertæ sen­ten­tiæ.
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
Nie mylić z:
Les En­tretiens fami­liers de Con­fucius (Po­ufne roz­mowy Kon­fucjusza) (Kongzi jiayu), które stanowią ro­dzaj hetero­dok­syj­nego uzupeł­nie­nia zbioru Dialogów.
ja­śnieje jego go­rąca mi­łość do człowie­czeń­stwa oraz jego wznio­sła mo­ral­ność, za­czerp­nięta ze źródeł zdro­wego roz­sąd­ku; to tam ob­ja­wia się jego nie­ustanna tro­ska o przy­wrócenie na­tu­rze ludz­kiej owego pier­wot­nego blasku otrzyma­nego od Nie­ba, lecz przy­ćmio­nego mro­kami nie­wie­dzy. Nie będzie więc dzi­wić, że oj­cowie jezuici, którzy uka­zali go Eu­ro­pie i wzbu­dzili dla niego po­dziw pod zlaty­nizowanym imie­niem Kon­fucjusza, po­wzięli doń en­tu­zjazm równy te­mu, jaki żywili Chiń­czycy. Uj­rzeli w jego Dialogach perły Chin, a raczej coś jesz­cze cen­niej­sze­go, po­nie­waż pre­tio­sior est cunc­tis opibus [sapien­tia] (mądrość jest cen­niej­sza niż perły)3Prz 3,15 (przekł. La Bi­ble: tra­duc­tion of­fi­cielle litur­gique (Bi­blia: ofi­cjalny prze­kład litur­giczny)).. I do­szli do wnio­sku, że „te na­uki są do­bre nie tylko dla Chiń­czyków, lecz […] mało zna­lazłoby się Fran­cu­zów, którzy nie po­czytaliby so­bie za wiel­kie szczę­ście, gdyby mo­gli je wpro­wadzić w czyn”. Sam Wol­ter, pod­bi­ty, za­wie­sił w swoim ga­bi­necie por­tret chiń­skiego mędr­ca, a u jego stóp umie­ścił te cztery wier­sze:

« Jedynego zbaw­czego ro­zumu tłuma­cz,
Nie olśnie­wając świa­ta, lecz oświe­ca­jąc umysły,
Mówił tylko jako mędrzec, a ni­gdy jako pro­rok;
A prze­cież mu wie­rzono, na­wet w jego wła­snej oj­czyź­nie. »

Vol­taire. « De la Chine » (« O Chi­nach »). Œuvres com­plètes de Vol­taire (Dzieła wszyst­kie Wol­tera), t. 40, Questions sur l’En­cyc­lopédie, par des ama­teurs (Pytania o En­cyklopedię, przez ama­to­rów), IV, César-Égalité (Cezar-Równość). Oxford: Vol­taire Fo­un­dation, 2009.

Oczywistość prawego rozumu

Roz­ważana pod dwoja­kim względem mo­ral­no­ści i po­li­ty­ki, dok­tryna Kon­fucjusza daje się po­rów­nać z tą, której mniej wię­cej w tej sa­mej epoce na­uczał So­krates. „Przy­ja­ciele ro­zu­mu, wro­go­wie en­tu­zja­zmu” (Wol­ter), Kon­fucjusz i So­krates przy­odziali staro­żytną mądrość w ową łagod­ność, ową oczywisto­ść, ów spo­kój, zdolne po­ruszyć na­wet naj­bar­dziej nie­okrze­sane umysły. Ni­gdy za­pewne duch ludzki nie był god­niej re­pre­zen­to­wany niż przez tych dwóch mężów. Górujący fi­lozofią, nie mniej góro­wali zdro­wym osądem. To­też za­wsze wie­dzie­li, jak da­leko zajść trzeba i w którym miej­scu się za­trzymać. A jeśliby na­wet zbo­czyli z pro­stej dro­gi, ich zdrowy roz­sądek przy­wracał ich na nią, w czym mają oni znaczną prze­wagę nad wie­loma fi­lozofami na­szych cza­sów, którzy snują ro­zu­mo­wania tak po­kręt­ne, tak fał­szy­we, sub­tel­no­ści tak prze­rażające, że le­d­wie sami sie­bie po­jąć zdołają. „Mistrz rze­kł: „Nikomu nie przy­szłoby na myśl wy­chodzić ina­czej niż drzwia­mi. Cze­muż więc lu­dzie próbują kro­czyć poza Dro­gą?” ” (VI.17)

Na­leży za­tem żałować opinii Hegla, który, nie zna­lazł­szy w Dialogach żad­nego z owych błęd­nych ro­zu­mo­wań, ja­kie on sam na­zywał fi­lozofią, wy­dał strasz­liwy wy­rok w jed­nym słowie: „by­łoby le­piej dla re­putacji Kon­fucjusza, gdyby dzieło jego nie zo­stało prze­łożone4Hegel, Georg Wil­helm Frie­drich. Le­çons sur l’hi­sto­ire de la phi­loso­phie (Wy­kłady z hi­sto­rii fi­lozofii), przekł. z nie­miec­kiego Jean Gibe­lin. Pa­ryż: Gal­limard, 1954.. Ta iście ger­mań­ska po­garda jest tym dziw­niej­sza, że Niemcy po­sia­dają, w Roz­mo­wach z Go­ethem, książkę nie­zwykle zbliżoną — za­równo przez swoją po­godną pięk­ność, jak i przez żywą obec­ność Mi­strza. Nie łudźmy się! Osądzić Kon­fucjusza nie­god­nym prze­kładu, to od­rzucić sam ro­zum — „ową we­wnętrzną praw­dę, która jest w du­szy wszyst­kich lu­dzi, a którą nasz fi­lozof nie­ustan­nie radził się [, aby] kie­ro­wać każ­dym swoim słowem” (Jean de Labrune).

Droga mędrca

Po­dob­nie jak tylu in­nych „nauczycieli” ro­dzaju ludz­kie­go, jak Budda w In­diach czy Za­ratusz­tra w Per­sji, Kon­fucjusz nie był pi­sarzem, lecz Mi­strzem, który po­zostawił swoim uczniom tro­skę o spisanie jego na­uk. Zresztą obcy wiel­kim prze­mo­wom i nie na miej­scu roz­wija­nej elokwen­cji, wo­lał on od nich po­stawę skupio­ną, „jak po­stawa mu­zyka po­chylonego nad swoim in­strumen­tem, by wy­dobyć zeń naj­pięk­niej­sze melodie5We­dle świe­tlistego ob­razu An­to­ine’a-Jose­pha As­safa.. Do­chodził nie­kiedy do te­go, że wzdychał: „Chciał­bym już wię­cej nie mówić”. Uczniom, których po­ruszały jego mil­cze­nia, od­po­wia­dał z ma­jestatem nie­mal ko­smicz­nym: „Czyż Niebo mówi? A prze­cież cztery pory roku na­stępują po so­bie, prze­cież sto stworzeń się ro­dzi. Czyż Niebo mówi?” (XVII­.19)

Oznaj­miał po­kor­nie każ­de­mu, kto chciał go słuchać: „Prze­ka­zuję, ni­czego nie wy­myślam […] i mi­łuję Staro­żyt­ność” (VII­.1). Tę rolę te­go, który po­daje da­lej ob­rzędy (li), wie­dzę (zhi) i po­czucie człowie­czeń­stwa (ren), wy­peł­niał z od­daniem, z god­no­ścią; nie bez po­pa­dania w głębo­kie zgnębie­nia, świa­dom jak da­lece „cięż­kie jest jego po­słan­nic­two i długa droga” (VIII­.7). Wsze­lako po­krze­piał się myślą o wy­peł­nia­niu praw­dziwego man­datu nie­biań­skie­go: „Król Wen umarł. Czyż te­raz nie ja jestem stróżem de­po­zytu cywilizacji? Gdyby Niebo za­przysię­gło jej zgubę, cze­muż po­wie­rzyłoby ją ta­kiemu śmier­tel­nikowi jak ja? A jeśli Niebo po­stanowiło ten de­po­zyt za­chować, cze­góż mam się lękać ze strony lu­dzi z Kuang?” (IX.5)

Imperium cnoty

Słowem często po­wraca­jącym w Dialogach jest słowo „mąż szlachet­ny” (junzi), które pier­wot­nie ozna­czało szlach­cica z wy­so­kiego rodu i ro­dziny, lecz któremu Kon­fucjusz na­daje nowe zna­cze­nie, za­stępując arysto­krację krwi arysto­kracją ser­ca. Człowiek szlachetny nie jest już de­fi­nio­wany przez uro­dze­nie, które otrzymuje z rąk przy­pad­ku, lecz przez wznio­słość mo­ralną i wraż­liwość, ja­kie nabywa dzięki stu­dio­waniu6Jak przy­po­mina Cyrille Ja­vary, Fran­cja od­czeka dwadzie­ścia trzy wieki po Kon­fucjuszu, aby uj­rzeć Fi­ga­ra, po­ko­jowca hrabie­go, jak do­maga się uczucia rów­no­ści i re­wanżu wo­bec przy­wile­jów swojego pa­na: „Pa­nie hrabio […]. Po­nie­waż jesteś wiel­kim pa­nem, sądzisz, że jesteś wiel­kim ge­niu­sze­m!… Szlachec­two, for­tu­na, ran­ga, stanowiska; wszystko to czyni człowieka tak dum­nym! A cóżeś uczynił dla zdobycia tylu dóbr? Za­dałeś so­bie trud, by się uro­dzić, i nic wię­cej. Zresztą człowiek do­syć zwyczaj­ny! Pod­czas gdy ja”, itd.. Po­dobny do „Gwiazdy Po­lar­nej” (II­.1), nie­wzruszony i cen­tral­ny, nie trosz­czy się o to, by być zauważanym; stara się raczej uczynić coś god­nego uwagi: „Mistrz rze­kł: „Nie jest nie­szczę­ściem być nie­roz­po­zna­nym przez lu­dzi; lecz jest nie­szczę­ściem ich nie roz­po­zna­wać” ” (I.16). Gdzież zna­leźć mak­symę pięk­niej­szą, obo­jęt­ność więk­szą wo­bec sławy i po­wodze­nia? Cóż w końcu za róż­nica, że Kon­fucjusz po­został przez całe życie władcą bez ko­ro­ny? Zbu­dował on Im­perium, którego nie­widzialne gra­nice się­gają gra­nic człowie­czeń­stwa.

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

Analek Konfusius, penguasa tanpa mahkota

Di­ter­je­mah­kan dari ba­hasa Pran­cis

« Tanpa kunci fun­da­men­tal ini [Analek], ti­dak mung­kin se­se­o­rang me­mi­l­iki ak­ses ke­pada per­a­daban Ti­ong­kok. Dan ba­rang­si­apa meng­a­ba­ikan per­a­daban ini ti­dak akan per­nah da­pat men­ca­pai le­bih da­ri­pada pe­ma­haman par­sial ten­tang peng­a­laman ma­nu­sia. »

Con­fu­ci­us. Les En­tre­ti­ens de Con­fu­cius (Ana­lek Kon­fu­sius), terj. dari ba­hasa Ti­ong­hoa oleh Pi­erre Ry­c­k­mans, kata peng­an­tar oleh René Éti­em­b­le. Pa­ris : Gal­li­ma­rd, ko­leksi « Con­nais­sance de l’O­r­i­ent », 1987.

Se­ja­rah pe­mi­ki­ran ma­nu­sia me­na­war­kan se­di­kit con­toh pe­nga­ruh yang se­luas dan se­ta­han lama itu se­ba­gai­mana pe­nga­ruh Sang Guru Ter­hor­mat Kong atau Kong­fuzi1Ben­tuk-ben­tuk yang di­to­lak :
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-t­zu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
. Jika ke­be­sar­an­nya ha­rus di­u­kur dari je­jak men­da­lam yang ia to­r­eh­kan pada se­mua bangsa Asia Ti­mur, maka da­pat­lah ia di­ju­luki « guru ter­be­sar […] yang per­nah di­ha­sil­kan oleh se­gala za­man ». Da­lam Analek-nya (Lunyu)2Ben­tuk-ben­tuk yang di­to­lak :
Analectes.
Dialogues.
Les An­na­les.
Les Propos.
Les En­tre­ti­ens phi­lo­sop­hi­ques.
Les Dis­cus­si­ons phi­lo­sop­hi­ques.
Le Livre des en­tre­ti­ens ou des dis­co­urs mo­r­aux.
Dis­co­urs et paro­les.
Aphorismes.
Con­ver­sa­ti­ons avec ses dis­cip­les.
Li­ber sen­ten­ti­a­rum (Ki­tab Sen­tensi).
Ra­ti­o­ci­nan­tium se­r­mo­nes (Per­bin­cangan Para Ra­si­o­na­lis).
Dis­se­rtæ sen­ten­tiæ.
Lén-yù.
Luen yu.
Lo­uen yu.
Lo­ung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
Ja­ngan di­cam­pur­a­duk­kan de­ngan :
Les En­tre­ti­ens fa­mi­l­i­ers de Con­fu­cius (Per­bin­cangan ak­rab Kon­fu­sius) (Kongzi ji­ayu) yang mem­ben­tuk se­ma­cam lam­piran he­te­r­o­doks ter­ha­dap kum­pulan Analek.
itu­lah cinta ka­sih­nya yang ber­ko­bar ter­ha­dap ke­ma­nu­si­aan dan mo­ral­nya yang lu­hur, yang di­gali dari sum­ber-sum­ber akal se­hat, me­man­car de­ngan ge­mi­l­ang ; di sa­na­lah ter­wu­jud ke­gi­gih­an­nya tanpa henti un­tuk me­ngem­ba­li­kan ke­pada kod­rat ma­nu­sia ca­haya su­lung yang di­te­rima dari La­ngit itu, na­mun yang te­lah di­ka­bur­kan oleh ke­ge­lapan ke­ti­dak­ta­hu­an. Maka ti­dak­lah meng­he­ran­kan bila para ba­pak Je­su­it, yang mem­per­ke­nal­kan dan me­mu­ja­nya di Eropa de­ngan nama La­tin­nya Con­fu­ci­us, me­ra­sa­kan an­tu­si­asme yang se­tara de­ngan an­tu­si­asme orang-o­rang Ti­ong­hoa. Me­reka me­li­hat da­lam Analek-nya mu­ti­a­ra-mu­ti­ara Ti­ong­kok atau se­su­atu yang bah­kan le­bih ber­harga la­gi, se­bab pre­ti­o­sior est cun­c­tis opi­bus [sa­pi­en­tia] (ke­bi­jak­sa­naan le­bih ber­harga da­ri­pada se­gala mu­ti­ara)3Ams 3,15 (terj. Al­ki­tab : ter­je­mahan resmi li­tur­gis).. Dan me­reka me­nyim­pul­kan bahwa « ajar­an-a­jaran ini bu­kan ha­nya baik bagi orang-o­rang Ti­ong­kok, me­la­in­kan […] se­di­kit se­kali orang Pran­cis yang ti­dak akan meng­ang­gap di­r­i­nya […] sa­ngat be­run­tung jika me­reka da­pat mem­p­rak­tik­kan­nya ». Vol­ta­ire sen­di­ri, yang ter­pe­so­na, meng­gan­tung­kan pot­ret sang bi­jak Ti­ong­hoa di ru­ang ker­ja­nya, di ba­wah pot­ret itu ia me­nu­lis­kan ke­em­pat bait ber­i­kut :

« Pe­naf­sir tung­gal akal se­hat yang me­nye­la­mat­kan,
Tanpa me­nyi­lau­kan du­nia, men­ce­rah­kan bu­di,
Ia ha­nya ber­kata se­ba­gai orang bi­jak dan tak per­nah se­ba­gai nabi ;
Na­mun orang per­caya ke­pa­da­nya, bah­kan di ne­ge­ri­nya sen­di­ri. »

Vol­ta­ire. « De la Chine » (« Ten­tang Ti­ong­kok »). Œuv­res com­p­lètes de Vol­ta­ire (Karya Leng­kap Vol­ta­ire), vol. 40, Qu­es­ti­ons sur l’En­c­y­c­lopédie, par des ama­t­e­urs (Per­ta­nya­an-per­ta­nyaan ten­tang En­sik­lo­pe­dia, oleh para ama­tir), IV, César-Égalité (Kaisar-Kesetaraan). Oxford : Vol­ta­ire Fo­un­da­ti­on, 2009.

Kenyataan Akal yang Lurus

Di­ti­lik dari su­dut pan­dang ganda mo­ral dan po­li­tik, ajaran Kon­fu­sius da­pat di­ban­ding­kan de­ngan ajaran So­kra­tes yang di­war­ta­kan pada masa yang ku­rang le­bih sa­ma. « Sa­ha­bat-sa­ha­bat akal bu­di, mu­suh-mu­suh ke­ri­u­han » (Vol­ta­ir­e), Kon­fu­sius dan So­kra­tes te­lah me­nye­li­muti ke­bi­jak­sa­naan purba de­ngan ke­lem­butan itu, de­ngan ke­te­rang-je­lasan itu, de­ngan ke­te­nangan itu yang mampu me­nyen­tuh bah­kan bu­di-budi yang pa­ling ka­sar se­ka­li­pun. Mung­kin, tak per­nah budi ma­nu­sia di­wa­kili se­cara le­bih ber­mar­ta­bat da­ri­pada oleh ke­dua orang ini. Ung­gul da­lam fil­sa­fat me­re­ka, me­reka tak ka­lah ung­gul da­lam pe­ni­laian me­re­ka. De­mi­ki­an­lah, me­reka se­nan­ti­asa tahu sam­pai di mana ha­rus me­lang­kah dan di mana ha­rus ber­hen­ti. Dan se­an­dai­nya, ka­dang-ka­dang, me­reka me­nyim­pang dari ja­lan yang lu­rus, akal se­hat me­reka akan me­ngem­ba­li­kan me­reka ke sa­na, da­lam hal ini me­reka me­mi­l­iki ke­ung­gulan yang cu­kup be­sar atas ba­nyak fil­suf za­man kita yang me­mi­l­iki pe­na­lar­an-pe­na­laran be­gitu ber­be­lit, be­gitu ke­li­ru, de­ngan ke­ha­lus­an-ke­ha­lusan yang be­gitu me­nge­ri­kan, se­hingga me­reka su­lit me­ma­hami diri me­reka sen­di­ri. « Sang Guru ber­kata : “Ti­ada se­o­rang pun akan ber­pi­kir un­tuk ke­luar se­lain me­la­lui pin­tu. Meng­apa orang-o­rang men­ca­ri-cari un­tuk ber­ja­lan di luar Ja­lan ?” » (VI.17)

Oleh ka­rena itu, kita akan me­nya­yang­kan pen­da­pat He­gel yang, ka­rena ti­dak me­ne­mu­kan da­lam Analek satu pun dari pe­nyim­pang­an-pe­nyim­pangan yang ia se­but fil­sa­fat itu, me­mu­tus­kan de­ngan satu kata yang me­nge­ri­kan : « akan le­bih baik bagi re­pu­tasi Kon­fu­sius se­an­dai­nya kar­ya­nya ti­dak di­ter­je­mah­kan »4He­gel, Ge­org Wil­helm Fri­ed­rich. Leçons sur l’his­to­ire de la phi­lo­sop­hie (Ku­l­i­ah-ku­l­iah ten­tang Se­ja­rah Fil­sa­fat), terj. dari ba­hasa Jer­man oleh Jean Gi­be­lin. Pa­ris : Gal­li­ma­rd, 1954.. Pan­dangan yang se­pe­nuh­nya Jer­ma­nik ini te­rasa ma­kin aneh meng­i­ngat Jer­man me­mi­l­iki, de­ngan Per­ca­kap­an-per­ca­kapan Go­ethe, se­buah buku yang sa­ngat se­rupa baik da­lam ke­in­dah­an­nya yang te­nang ma­u­pun da­lam ke­ha­diran hidup se­o­rang Gu­ru. Ja­ngan sam­pai kita sa­lah me­ma­ham­i­nya ! Meng­ha­kimi Kon­fu­sius ti­dak la­yak di­ter­je­mah­kan ber­arti me­no­lak akal budi itu sen­diri — « ke­be­naran ba­tin yang ada di da­lam jiwa se­mua ma­nu­sia, dan yang se­nan­ti­asa di­kon­sul­tas­i­kan oleh fil­suf kita [un­tuk] me­mim­pin se­gala per­ka­ta­an­nya » (Jean de Lab­ru­ne).

Jalan Sang Bijak

Se­perti ba­nyak « guru » umat ma­nu­sia la­in­nya, se­perti Sang Bud­dha di In­dia, Za­rat­hus­tra di Per­sia, Kon­fu­sius bu­kan­lah se­o­rang pe­nu­lis, me­la­in­kan se­o­rang Guru yang me­nye­rah­kan ke­pada para mu­r­id­nya tu­gas men­ca­tat ajar­an-a­jar­an­nya. Lagi pu­la, asing ter­ha­dap pi­da­to-pi­dato pan­jang dan ke­fa­sihan yang ti­dak pada tem­pat­nya, ia le­bih me­nyu­kai si­kap yang te­kun, « se­perti si­kap se­o­rang pe­mu­sik yang mem­bung­kuk di atas alat mu­sik­nya un­tuk me­na­rik da­ri­nya me­lo­di-me­lodi yang pa­ling in­dah »5Me­nu­rut per­um­pa­maan yang ce­mer­lang dari An­to­i­ne-Jo­seph As­saf.. Ka­dang-ka­dang ia bah­kan me­nge­luh : « Aku ingin ti­dak ber­ka­ta-kata lagi ». Ke­pada para mu­rid yang ter­gu­gah oleh ke­he­ning­an­nya, ia men­ja­wab de­ngan ke­a­gungan yang nya­ris kos­mik : « Apa­kah La­ngit ber­bi­cara ? Na­mun ke­em­pat mu­sim meng­i­kuti arus­nya, na­mun se­ra­tus makh­luk di­la­hir­kan. Apa­kah La­ngit ber­bi­cara ? » (XVI­I.19)

Ia me­nya­ta­kan de­ngan ren­dah hati ke­pada si­apa pun yang mau men­de­ngar : « Aku me­ne­rus­kan, aku ti­dak men­cipta apa pun […] dan aku men­cin­tai Za­man Kuno » (VI­I.1). Pe­ran se­ba­gai pe­ne­rus ri­tus-ri­tus (li), pe­nge­ta­huan (zhi), rasa ke­ma­nu­si­aan (ren) itu, ia ja­lan­kan de­ngan peng­a­b­di­an, de­ngan mar­ta­bat ; ti­dak tanpa me­la­lui ke­pu­tus­a­saan yang da­lam, ka­rena ia tahu be­tapa « mi­si­nya be­rat, dan ja­lan­nya pan­jang » (VI­I­I.7). Na­mun de­mi­ki­an, ia me­nye­ma­ng­ati diri de­ngan pi­ki­ran bahwa ia men­ja­lan­kan su­atu ama­nat la­ngit yang se­jati : « Raja Wen te­lah wa­fat. Ki­ni, bu­kan­kah aku­lah yang di­per­ca­ya­kan de­ngan ti­tipan per­a­daban ? Se­an­dai­nya La­ngit te­lah ber­sum­pah un­tuk meng­han­cur­kan­nya, meng­apa Ia akan mem­per­ca­ya­k­an­nya ke­pada se­o­rang fana se­perti aku ? Dan se­an­dai­nya La­ngit te­lah me­mu­tus­kan un­tuk me­me­li­hara ti­tipan ini, apa yang mesti ku­ta­kut­kan dari orang-o­rang Ku­ang ? » (IX.5)

Kekaisaran Kebajikan

Se­buah kata yang se­ring mun­cul da­lam Analek ia­lah « ma­nu­sia bu­di­man » (junzi), yang se­mula me­nun­juk­kan se­o­rang pri­yayi yang la­hir dari ras dan ke­lu­arga bang­sa­wan, te­tapi yang di­beri makna baru oleh Kon­fu­sius de­ngan meng­gan­ti­kan ke­bang­sa­wa­nan da­rah de­ngan ke­bang­sa­wa­nan ha­ti. Ma­nu­sia ber­ku­a­li­tas ti­dak lagi di­de­fi­ni­si­kan oleh ke­la­hiran yang ia terima dari ta­ngan ke­be­tul­an, me­la­in­kan oleh ke­lu­huran mo­ral dan ke­pe­kaan yang ia peroleh ber­kat pel­a­jaran6Se­perti di­i­ng­at­kan oleh Cy­rille Ja­vary, Pran­cis akan me­nunggu dua pu­luh tiga abad se­te­lah Kon­fu­sius un­tuk me­li­hat Fi­garo, pe­la­yan ka­mar sang Com­te, me­nun­tut pe­ra­sa­an-pe­ra­saan ke­se­ta­raan dan pem­ba­lasan ter­ha­dap hak-hak is­ti­mewa tu­an­nya : « Tuan Comte […]. Ka­rena Tuan ada­lah se­o­rang bang­sa­wan be­sar, Tuan meng­ang­gap diri Tuan se­o­rang je­nius be­sar !… Ke­bang­sa­wa­n­an, ke­ka­ya­an, pang­kat, ke­du­dukan ; se­mu­a­nya itu mem­buat orang be­gitu ang­kuh ! Apa yang te­lah Tuan la­ku­kan un­tuk be­gitu ba­nyak harta itu ? Tuan te­lah ber­su­sah pa­yah di­la­hir­kan, dan ti­dak le­bih dari itu. Se­le­bih­nya, ma­nu­sia yang cu­kup bi­a­sa-bi­asa saja ! Se­men­tara aku », dan se­te­rus­nya.. Se­rupa de­ngan « Bin­tang Ku­tub » (I­I.1), tak be­ru­bah dan sen­tral, ia ti­dak pe­duli akan ti­dak dikenal ; se­ba­lik­nya ia ber­u­paya me­la­ku­kan se­su­atu yang pa­tut di­ke­nal : « Sang Guru ber­kata : “Bu­kan­lah su­atu ke­ma­langan ti­dak di­ke­nal oleh orang-o­rang, me­la­in­kan su­atu ke­ma­langan ti­dak me­nge­nal me­re­ka” » (I.16). Di ma­nakah da­pat di­te­mu­kan mak­sim yang le­bih in­dah, ke­ti­dak­pe­du­l­ian yang le­bih be­sar ter­ha­dap ke­mas­y­hu­ran dan ke­ber­ha­silan ? Apa pen­ting­nya, pada akhir­nya, bahwa Kon­fu­sius te­tap, se­pan­jang hi­dup­nya, se­o­rang pe­ngu­asa tanpa mah­kota ? Ia te­lah mem­ba­ngun se­buah Ke­kai­saran yang ba­tas-ba­tas­nya yang tak ka­sat­mata itu te­ren­tang hingga ba­tas-ba­tas ke­ma­nu­si­a­an.

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

De Ge­sprek­ken van Confucius, vorst zonder kroon

Ver­taald uit het Frans

« Zon­der deze fun­da­men­tele sleu­tel [De Ge­sprek­ken] kan men geen toe­gang krij­gen tot de Chi­nese be­scha­ving. En wie deze be­scha­ving niet kent, zou nooit meer kun­nen be­rei­ken dan een ge­deel­te­lijk be­grip van de men­se­lijke er­va­ring. »

Con­fu­ci­us. Les En­tre­tiens de Con­fu­cius (De Ge­sprek­ken van Con­fu­cius), uit het Chi­nees ver­taald door Pierre Ry­ck­mans, voorw. van René Étiem­ble. Pa­rijs: Gal­li­mard, reeks « Con­nais­sance de l’O­rient », 1987.

De ge­schie­de­nis van het den­ken biedt wei­nig voor­beel­den van een in­vloed die zo uit­ge­strekt en zo duur­zaam is als die van de Ver­eerde Mees­ter Kong of Kong­fuzi1Ver­wor­pen vor­men:
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-t­zu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
. Als men zijn groot­heid moet be­oor­de­len naar het diepe stem­pel dat hij op alle vol­ke­ren van Oos­t-A­zië heeft ge­drukt, dan kan men hem met recht noe­men « de groot­ste leer­mees­ter […] die de eeu­wen ooit heb­ben voort­ge­bracht ». Het is in zijn Gesprekken (Lunyu)2Ver­wor­pen vor­men:
Analectes (Analecten).
Dialogues (Dialogen).
Les An­na­les (De An­na­len).
Les Pro­pos (De Uit­spra­ken).
Les En­tre­tiens phi­lo­so­p­hiques (De Fi­lo­so­fi­sche Ge­sprek­ken).
Les Dis­cus­si­ons phi­lo­so­p­hiques (De Fi­lo­so­fi­sche Dis­cus­sies).
Le Li­vre des en­tre­tiens ou des dis­cours mo­raux (Het Boek der ge­sprek­ken of mo­rele re­de­voe­rin­gen).
Dis­cours et pa­ro­les (Re­de­voe­rin­gen en woor­den).
Aphorismes (Aforismen).
Con­ver­sa­ti­ons avec ses dis­ci­ples (Ge­sprek­ken met zijn leer­lin­gen).
Li­ber sen­ten­ti­a­rum (Het Boek der spreu­ken).
Ra­ti­o­ci­nan­tium ser­mo­nes (De Ge­sprek­ken der ra­ti­o­na­lis­ten).
Dis­sertæ sen­ten­tiæ.
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
Niet te ver­war­ren met:
Les En­tre­tiens fa­mi­liers de Con­fu­cius (De Ver­trou­we­lijke Ge­sprek­ken van Con­fu­cius) (Kongzi ji­ayu) die een soort he­te­ro­dox sup­ple­ment vor­men op de bun­del van de Gesprekken.
dat zijn vu­rige liefde voor de mens­heid en zijn ver­he­ven mo­raal, ge­put uit de bron­nen van het ge­zond ver­stand, tot uit­bar­sting ko­men; daar open­baart zich zijn voort­du­rende be­kom­mer­nis om aan de men­se­lijke na­tuur die eer­ste glans te­rug te ge­ven, die ze van de He­mel heeft ont­van­gen maar die ver­duis­terd is door de duis­ter­nis van de on­we­tend­heid. Men zal zich dan ook niet ver­won­de­ren dat de je­zuïe­ten­pa­ters, die hem aan Eu­ropa be­kend­maak­ten en de­den be­won­de­ren on­der de ge­la­ti­ni­seerde naam Con­fu­ci­us, voor hem een geest­drift op­vat­ten die ge­lijk was aan die van de Chi­ne­zen. Zij za­gen in zijn Gesprekken de pa­rels van China of iets van nog gro­tere waar­de, want pre­tio­sior est cunc­tis opi­bus [sapien­tia] (de wijs­heid is kost­baar­der dan pa­rels)3Spr. 3,15 (vert. La Bi­ble: tra­duc­tion of­fi­cielle li­tur­gique (De Bij­bel: of­fi­ci­ële li­tur­gi­sche ver­ta­ling)).. En zij be­slo­ten dat « deze le­rin­gen niet al­leen goed zijn voor de men­sen van Chi­na, maar […] dat er wei­nig Fran­sen zijn die zich […] niet zeer ge­luk­kig zou­den ach­ten in­dien zij deze in prak­tijk kon­den bren­gen ». Vol­taire zelf, ge­won­nen voor hem, hing in zijn werk­ka­mer een por­tret op van de Chi­nese wij­ze, waar­on­der hij deze vier ver­zen plaat­ste:

« Van de enige heil­zame rede de uit­leg­ger,
Zon­der de we­reld te ver­blin­den, de gees­ten ver­lich­tend,
Sprak hij slechts als wijze en nooit als pro­feet;
En toch ge­loofde men hem, zelfs in zijn land. »

Vol­tai­re. « De la Chine » (« Over China »). Œu­vres com­plè­tes de Vol­taire (Vol­le­dige wer­ken van Vol­taire), vol. 40, Ques­ti­ons sur l’En­cy­clo­pé­die, par des ama­teurs (Vra­gen over de En­cy­clo­pe­die, door lief­heb­bers), IV, César-Égalité. Ox­ford: Vol­taire Foun­da­ti­on, 2009.

De Evidentie van de juiste rede

Be­schouwd on­der het dub­bele op­zicht van de mo­raal en de po­li­tiek, kan de leer van Con­fu­cius ver­ge­le­ken wor­den met die welke So­cra­tes om­streeks de­zelfde tijd on­der­wees. « Vrien­den van de re­de, vij­an­den van het en­thou­si­asme » (Vol­tai­re), heb­ben Con­fu­cius en So­cra­tes de oude wijs­heid be­kleed met die zacht­heid, die evi­den­tie, die kalmte die in staat zijn de ruw­ste gees­ten te ra­ken. Nooit, mis­schien, is de men­se­lijke geest waar­di­ger ver­te­gen­woor­digd ge­weest dan door deze twee man­nen. Su­pe­ri­eur door hun fi­lo­so­fie, wa­ren zij het niet min­der door hun oor­deel. Daarom wis­ten zij al­tijd tot hoe­ver men moet gaan en waar men moet stop­pen. En in­dien zij zich toch van de rechte weg af­wend­den, bracht hun ge­zond ver­stand hen erop te­rug, waarin zij een aan­zien­lijk voor­deel heb­ben op vele fi­lo­so­fen van onze tijd, die zulke kron­ke­li­ge, zulke valse re­de­ne­rin­gen heb­ben, zulke ver­schrik­ke­lijke spits­von­dig­he­den, dat zij moeite heb­ben zichzelf te be­grij­pen. « De Mees­ter zei: “Nie­mand zou er­aan den­ken an­ders dan door de deur naar bui­ten te gaan. Waarom pro­be­ren de men­sen bui­ten de Weg te wan­de­len?” » (VI.17)

Men zal dan ook de me­ning be­treu­ren van He­gel, die, om­dat hij in De Ge­sprek­ken geen en­kele van die ver­dwa­lin­gen vond die hij fi­lo­so­fie noem­de, een vre­se­lijk oor­deel vel­de: « het zou be­ter ge­weest zijn voor de re­pu­ta­tie van Con­fu­ci­us, in­dien men zijn werk niet had ver­taald »4He­gel, Ge­org Wil­helm Frie­d­rich. Leçons sur l’his­toire de la phi­lo­so­p­hie (Les­sen over de ge­schie­de­nis van de fi­lo­so­fie), uit het Duits ver­taald door Jean Gi­be­lin. Pa­rijs: Gal­li­mard, 1954.. Deze ge­heel Ger­maanse ver­ach­ting is des te vreem­der om­dat Duits­land, met de Ge­sprek­ken van Goethe, een boek be­zit dat er bij uit­stek dicht bij staat, zo­wel door zijn se­rene schoon­heid als door de levende aan­we­zig­heid van een Mees­ter. Laat men zich niet ver­gis­sen! Con­fu­cius on­waar­dig ach­ten om ver­taald te wor­den, is de rede zelf ver­wer­pen — « die in­ner­lijke waar­heid die in de ziel van alle men­sen is, en die onze fi­lo­soof voort­du­rend raad­pleegde [om] al zijn woor­den te lei­den » (Jean de La­b­ru­ne).

De Weg van de wijze

Zo­als zo­vele an­dere « leermeesters » van het men­se­lijk ge­slacht, zo­als de Boed­dha in In­dia, Za­ra­t­hoes­tra in Per­zië, was Con­fu­cius geen schrij­ver, maar een Mees­ter die aan zijn leer­lin­gen de zorg over­liet om zijn on­der­rich­tin­gen op te te­ke­nen. Ove­ri­gens, vreemd aan grote re­de­voe­rin­gen en mis­plaatste wel­spre­kend­heid, ver­koos hij een in­ge­to­gen hou­ding, « zo­als die van een mu­zi­kant ge­bo­gen over zijn in­stru­ment om er de mooi­ste me­lo­dieën aan te ont­lok­ken »5Vol­gens het lich­tende beeld van An­toi­ne-Jo­seph As­saf.. Hij ging er soms toe om te zuch­ten: « Ik zou niet meer wil­len spre­ken ». Aan de leer­lin­gen die ont­roerd wer­den door zijn stil­tes, ant­woordde hij met een bijna kos­mi­sche ma­jes­teit: « Spreekt de He­mel? En toch vol­gen de vier jaar­ge­tij­den hun loop, en toch wor­den de hon­derd we­zens ge­bo­ren. Spreekt de He­mel? » (X­VII.19)

Hij ver­klaarde ne­de­rig aan wie het ho­ren wil­de: « Ik geef door, ik ver­zin niets […] en ik houd van de Oud­heid » (VII.1). Deze rol van door­ge­ver van de ri­ten (li), van de ken­nis (zhi), van het ge­voel van men­se­lijk­heid (ren), ver­vulde hij met toe­wij­ding, met waar­dig­heid; niet zon­der door diepe moe­de­loos­he­den te gaan, we­tende hoe­zeer « zijn zen­ding zwaar is, en zijn weg lang » (VI­II.7). Even­wel be­moe­digde hij zichzelf met de ge­dachte een waar­ach­tig he­mels man­daat te vol­bren­gen: « Ko­ning Wen is dood. Ben ik nu niet die­gene die be­last is met het on­der­pand van de be­scha­ving? Als de He­mel het ver­derf er­van ge­zwo­ren had, waarom zou hij het aan een ster­ve­ling zo­als ik heb­ben toe­ver­trouwd? En als de He­mel be­slo­ten heeft dit on­der­pand te be­wa­ren, wat heb ik dan te vre­zen van de lie­den van Ku­ang? » (IX.5)

Het Rijk van de deugd

Een veel­voor­ko­mend woord in De Ge­sprek­ken is dat van « eer­lijk man » (junzi), dat oor­spron­ke­lijk een edel­man aan­duidde uit een adel­lijk ge­slacht en fa­mi­lie, maar waar­aan Con­fu­cius een nieuwe be­te­ke­nis geeft door de aris­to­cra­tie van het hart te ver­van­gen door die van het bloed. De man van kwa­li­teit laat zich niet meer be­pa­len door de ge­boorte die hij ontvangt uit de han­den van het toe­val, maar door de mo­rele ver­he­ven­heid en de ge­voe­lig­heid die hij verwerft door de stu­die6Zo­als Cy­rille Ja­vary er­aan her­in­nert, zal Frank­rijk drie­ën­twin­tig eeu­wen na Con­fu­cius moe­ten wach­ten om Fi­ga­ro, de ka­mer­die­naar van de graaf, ge­voe­lens van ge­lijk­heid en wraak te zien op­ei­sen te­gen de pri­vi­le­ges van zijn mees­ter: « Mijn­heer de graaf […]. Om­dat u een groot heer bent, denkt u dat u een groot ge­nie bent!… Adel, for­tuin, een rang, be­trek­kin­gen; dat al­les maakt zo trots! Wat hebt u ge­daan voor zo­veel goe­de­ren? U hebt u de moeite ge­ge­ven ge­bo­ren te wor­den, en ver­der niets. Voor de rest, een vrij ge­woon mens! Ter­wijl ik », enz.. Ge­lijk aan « de Pool­ster » (II.1), on­ver­an­der­lijk en cen­traal, be­kom­mert hij zich er niet om niet opgemerkt te wor­den; hij tracht eer­der iets opmerkenswaardigs te doen: « De Mees­ter zei: “Het is geen on­ge­luk mis­kend te wor­den door de men­sen, maar het is een on­ge­luk hen te mis­ken­nen” » (I.16). Waar vindt men een scho­nere spreuk, een gro­tere on­ver­schil­lig­heid te­gen­over roem en suc­ces­sen? Wat doet het er, ten­slot­te, toe dat Con­fu­cius zijn le­ven lang een vorst zon­der kroon is ge­ble­ven? Hij heeft een Rijk op­ge­bouwd waar­van de on­zicht­bare gren­zen zich uit­strek­ken tot die van de mens­heid.

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

I Dialoghi di Confucio, sovrano senza corona

Tradotto dal fran­cese

« Senza questa chiave fon­damen­tale [I Dialoghi], non si potrebbe avere ac­cesso alla civiltà cinese. E chi ignorasse tale civiltà non potrebbe mai rag­giun­gere che un’in­tel­ligenza par­ziale del­l’es­perienza umana. »

Con­fucio. Les En­tretiens de Con­fucius (I Dialoghi di Con­fucio), trad. dal cinese di Pierre Ryck­mans, pref. di René Étiem­ble. Pa­rigi : Gal­limard, coll. « Con­nais­sance de l’Orient », 1987.

La storia del pen­siero of­fre pochi esempi di un’in­fluenza tanto es­tesa e tanto dura­tura quanto quella del Venerato Maes­tro Kong o Kong­fuzi1Forme rifiutate :
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-tzu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
. Se si deve giudicare della sua gran­dezza dal­l’im­pronta profonda che ha lasciato su tutti i popoli del­l’Asia orien­tale, lo si può as­sicuramente chiamare « il più grande is­titutore […] che i secoli ab­biano mai prodotto ». È nei suoi Dialoghi (Lunyu)2Forme rifiutate :
Analectes (Analetti).
Dialogues (Dialoghi).
Les An­nales (Gli An­nali).
Les Propos (I Propositi).
Les En­tretiens philosophiques (I Dialoghi filosofici).
Les Di­scus­sions philosophiques (Le Di­scus­sioni filosofiche).
Le Livre des en­tretiens ou des di­scours moraux (Il Libro dei dialoghi o dei di­scorsi morali).
Di­scours et pa­roles (Di­scorsi e pa­role).
Aphorismes (Aforismi).
Con­ver­sa­tions avec ses di­sciples (Con­ver­sazioni con i suoi di­scepoli).
Liber sen­ten­tiarum (Il Libro delle sen­tenze).
Ra­tiocinan­tium ser­mones (I Dialoghi dei razionalisti).
Dis­sertæ sen­ten­tiæ.
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
Da non con­fon­dere con :
Les En­tretiens familiers de Con­fucius (I Dialoghi familiari di Con­fucio) (Kongzi jiayu) che for­mano una sorta di sup­plemento eterodosso alla rac­colta dei Dialoghi.
che riful­gono il suo ar­dente amore per l’umanità e la sua morale su­blime, at­tinta alle fonti del buon senso ; è lì che si manifesta la sua cos­tante pre­oc­cupazione di res­tituire alla na­tura umana quel primo lus­tro ricevuto dal Cielo, ma oscurato dalle tenebre del­l’ignoran­za. Non ci si stupirà dun­que se i padri gesuiti, che lo fecero co­noscere e am­mirare al­l’Europa sotto il nome la­tiniz­zato di Con­fucio, con­cepirono per lui un en­tusiasmo pari a quello dei cinesi. Videro nei suoi Dialoghi le perle della Cina o qual­cosa di an­cor più grande prez­zo, poiché pre­tiosior est cunc­tis opibus [sapien­tia] (la sapienza è più pre­ziosa delle perle)3Pr 3,15 (trad. La Bible : traduc­tion of­ficielle litur­gique (La Bib­bia : traduzione uf­ficiale litur­gica)).. E con­clusero che « questi in­segnamenti non sono buoni sol­tanto per le genti della Cina, ma […] che vi sono pochi fran­cesi che non si stimereb­bero […] as­sai felici se potes­sero met­terli in pra­tica ». Vol­taire stes­so, con­quis­ta­to, ap­pese nel suo gabinetto un ritratto del sag­gio cinese, ai piedi del quale pose questi quat­tro versi :

« Della sola ragione salutare in­ter­prete,
Senza ab­bagliare il mon­do, il­luminando gli spiriti,
Egli non parlò che da sag­gio e mai da profeta ;
Ep­pure gli si credet­te, e per­sino nel suo paese. »

Vol­taire. « De la Chine » (« Della Cina »). Œuvres com­plètes de Vol­taire (Opere com­plete di Vol­taire), vol. 40, Ques­tions sur l’En­cyclopédie, par des ama­teurs (Ques­tioni sul­l’En­ciclopedia, da dilet­tanti), IV, César-Égalité (Cesare-Eguaglianza). Ox­ford : Vol­taire Foun­da­tion, 2009.

L’Evidenza della retta ragione

Con­siderata sotto il duplice rap­porto della morale e della po­litica, la dot­trina di Con­fucio si pa­ra­gona a quella che Socrate in­segnava verso la stessa epoca. « Amici della ragione, nemici del­l’en­tusiasmo » (Vol­taire), Con­fucio e Socrate hanno rives­tito la sag­gezza an­tica di quella dol­cez­za, di quella eviden­za, di quella calma ca­paci di toc­care gli spiriti più rudi. Mai, for­se, lo spirito umano fu più degnamente rap­presen­tato che da questi due uomini. Superiori per la loro filosofia, non lo erano meno per il loro giudizio. Sapevano sem­pre fin dove bisogna an­dare e dove bisogna fer­mar­si. E se, tut­tavia, si al­lon­tanavano dalla retta via, il loro buon senso ve li ricon­doceva, in che hanno un van­tag­gio con­siderevole su molti filosofi del nos­tro tempo che hanno ragionamenti così con­tor­ti, così fal­si, sot­tigliezze così spaven­tose, che fa­ticano a ca­pirsi essi stes­si. « Il Maes­tro disse : “Nes­suno pen­serebbe di uscire al­trimenti che dalla por­ta. Per­ché le genti cer­cano di cam­minare fuori dalla Via ?” » (VI.17)

Si rim­pian­gerà, dun­que, l’opinione di Hegel il quale, non trovando nei Dialoghi al­cuno di quegli smar­rimenti che egli chiamava filosofia, troncò con una pa­rola ter­ribile : « sarebbe stato meglio per la reputazione di Con­fucio che non si fosse tradotta la sua opera »4Hegel, Georg Wilhelm Friedrich. Leçons sur l’his­toire de la philosophie (Lezioni sulla storia della filosofia), trad. dal tedesco di Jean Gibelin. Pa­rigi : Gal­limard, 1954.. Questo di­sprezzo tutto ger­manico è tanto più strano in quanto la Ger­mania pos­siede, con le Con­ver­sazioni di Goethe, un libro eminen­temente vicino sia per la sua serena bel­lezza sia per la pre­senza vivente di un Maes­tro. Che non ci si in­ganni ! Giudicare Con­fucio in­degno di es­sere tradotto significa riget­tare la ragione stessa — « quella verità in­teriore che è nel­l’anima di tutti gli uomini, e che il nos­tro filosofo con­sul­tava senza posa [per] con­durre tutte le sue pa­role » (Jean de Labrune).

La Via del saggio

Come tanti al­tri « istitutori » del genere umano, come il Bud­dha in In­dia, Zara­thus­tra in Per­sia, Con­fucio non era uno scrit­tore, ma un Maes­tro che lasciò ai suoi di­scepoli il com­pito di trascrivere i suoi in­segnamen­ti. Del res­to, es­traneo ai grandi di­scorsi e al­l’eloquenza fuori luogo, egli pre­feriva loro un at­teg­giamento rac­col­to, « come quello di un musicista chinato sul suo strumento per trarne le più belle melodie »5Secondo la luminosa im­magine di An­toine-Joseph As­saf.. Giun­geva tal­volta a sos­pirare : « Vor­rei non par­lare più ». Ai di­scepoli che si com­movevano dei suoi silen­zi, ribat­teva con una maestà quasi cosmica : « Il Cielo parla forse ? Ep­pure le quat­tro stagioni seguono il loro cor­so, ep­pure le cento crea­ture nascono. Il Cielo parla forse ? » (XVII.19)

Dichiarava umil­mente a chi voleva udirlo : « Io trasmet­to, non in­vento nulla […] e amo l’An­tichità » (VII.1). Questo ruolo di tramite dei riti (li), del sapere (zhi), del senso di umanità (ren), lo as­sol­veva con dedizione, con dignità ; non senza pas­sare per profondi ab­bat­timen­ti, sapendo quanto « la sua mis­sione è pesan­te, e la sua strada è lunga » (VIII.7). Tut­tavia, si in­corag­giava al pen­siero di com­piere un vero e proprio man­dato celeste : « Il re Wen è mor­to. Ora, non sono forse io che sono in­ves­tito del deposito della civiltà ? Se il Cielo avesse giurato la sua per­dita, per­ché l’avrebbe af­fidato a un mor­tale come me ? E se il Cielo ha deciso di pre­ser­vare questo deposito, che cosa ho da temere dalle genti di Kuang ? » (IX.5)

L’Impero della virtù

Una pa­rola frequente nei Dialoghi è quella di « uomo onesto » (junzi), che designava originariamente un gen­tiluomo nato da nobile stirpe e famiglia, ma a cui Con­fucio dà un senso nuovo sos­tituendo l’aris­tocrazia del cuore a quella del san­gue. L’uomo di qualità non si definisce più per la nascita che riceve dalle mani del caso, bensì per l’elevazione morale e la sen­sibilità che acquisisce grazie allo studio6Come ricorda Cyrille Javary, la Fran­cia at­ten­derà ven­titré secoli dopo Con­fucio per vedere Figaro, il cameriere del con­te, riven­dicare sen­timenti di uguaglianza e di rivin­cita con­tro i privilegi del suo padrone : « Signor Conte […]. Per­ché siete un gran signore, vi credete un gran genio !… Nobil­tà, for­tuna, un ran­go, dei posti ; tutto ciò rende così fieri ! Che cosa avete fatto per tanti beni ? Vi siete dato la pena di nascere, e nulla più. Del res­to, uomo ab­bas­tanza or­dinario ! Men­tre io », ecc.. Simile alla « stella Po­lare » (II.1), im­mutabile e cen­trale, non si pre­oc­cupa di non es­sere notato ; cerca piut­tosto di fare qual­cosa di notevole : « Il Maes­tro disse : “Non è una di­sgrazia es­sere misconosciuti dagli uomini, ma è una di­sgrazia misconoscer­li” » (I.16). Dove trovare una mas­sima più bel­la, un’in­dif­ferenza più grande riguardo alla gloria e ai suc­cessi ? Che im­por­ta, in definitiva, che Con­fucio sia rimas­to, per tutta la sua vita, un sovrano senza corona ? Ha cos­truito un Im­pero le cui fron­tiere in­visibili si es­ten­dono fino a quelle del­l’umanità.

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

कन्फ़्यूशियस के वार्तालाप, बिना मुकुट के सम्राट

फ्रांसीसी से अनुवादित

« इस मौलिक कुंजी [वार्तालाप] के बिना, कोई चीनी सभ्यता तक पहुँच नहीं सकता। और जो इस सभ्यता से अनभिज्ञ है, वह मानवीय अनुभव की केवल आंशिक समझ ही प्राप्त कर सकेगा। »

Confucius. Les Entretiens de Confucius (कन्फ़्यूशियस के वार्तालाप), Pierre Ryckmans द्वारा चीनी से अनुवाद, René Étiemble की प्रस्तावना के साथ। Paris : Gallimard, coll. « Connaissance de l’Orient », 1987.

विचार के इतिहास में ऐसे उदाहरण बहुत कम मिलते हैं जहाँ किसी का प्रभाव इतना व्यापक और इतना स्थायी रहा हो जितना कि पूज्य गुरु कोंग या कोंगफ़ूज़ी1अस्वीकृत रूप:
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-tzu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
का। यदि उनकी महानता का आकलन उस गहरी छाप से किया जाए जो उन्होंने पूर्वी एशिया के सभी लोगों पर छोड़ी है, तो उन्हें निस्संदेह « सदियों ने अब तक जो सबसे महान शिक्षक […] पैदा किया है » कहा जा सकता है। उनके वार्तालाप (लुनयू)2अस्वीकृत रूप:
Analectes (संकलन).
Dialogues (संवाद).
Les Annales (इतिवृत्त).
Les Propos (कथन).
Les Entretiens philosophiques (दार्शनिक वार्तालाप).
Les Discussions philosophiques (दार्शनिक चर्चाएँ).
Le Livre des entretiens ou des discours moraux (वार्तालापों या नैतिक प्रवचनों की पुस्तक).
Discours et paroles (प्रवचन और शब्द).
Aphorismes (सूक्तियाँ).
Conversations avec ses disciples (अपने शिष्यों के साथ वार्तालाप).
Liber sententiarum (वाक्यों की पुस्तक).
Ratiocinantium sermones (तर्कवादियों के वार्तालाप).
Dissertæ sententiæ (विस्तृत वाक्य).
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
भ्रम न हो:
Les Entretiens familiers de Confucius (कन्फ़्यूशियस के पारिवारिक वार्तालाप) (Kongzi jiayu) के साथ जो वार्तालाप के संग्रह का एक अपरंपरागत अनुपूरक हैं।
में ही मानवता के प्रति उनका उत्कट प्रेम और उनकी उदात्त नैतिकता प्रकट होती है, जो सामान्य बुद्धि के स्रोतों से ली गई है; वहीं उनकी निरंतर चिंता प्रकट होती है कि मानव स्वभाव को उसकी वह प्रथम चमक लौटाई जाए जो स्वर्ग से प्राप्त हुई थी, परंतु अज्ञान के अंधकार से धूमिल हो गई है। अतः यह आश्चर्य की बात नहीं है कि जेसुइट पादरियों ने, जिन्होंने उन्हें यूरोप में कन्फ़्यूशियस के लातिनी नाम से परिचित और प्रशंसित किया, उनके प्रति चीनियों के समान ही उत्साह का अनुभव किया। उन्होंने उनके वार्तालाप में चीन के मोती देखे, या उससे भी अधिक मूल्यवान कुछ, क्योंकि pretiosior est cunctis opibus [sapientia] (बुद्धि मोतियों से अधिक मूल्यवान है)3Pr 3,15 (La Bible : traduction officielle liturgique (बाइबिल: आधिकारिक धार्मिक अनुवाद) से अनुवाद).। और उन्होंने निष्कर्ष निकाला कि « ये शिक्षाएँ केवल चीन के लोगों के लिए ही अच्छी नहीं हैं, बल्कि […] बहुत कम फ़्रांसीसी ऐसे होंगे जो […] स्वयं को बहुत भाग्यशाली न मानें यदि वे इन्हें व्यवहार में ला सकें »। स्वयं वोल्तेयर ने, मोहित होकर, अपने कक्ष में चीनी ऋषि का एक चित्र लगाया, जिसके नीचे उन्होंने ये चार पंक्तियाँ लिखीं:

« केवल स्वस्थ तर्क के व्याख्याकार,
संसार को चकाचौंध किए बिना, मनों को प्रकाशित करते हुए,
उन्होंने केवल ऋषि की भाँति बात की, कभी भी भविष्यवक्ता की तरह नहीं;
फिर भी उन पर विश्वास किया गया, और वह भी उनके ही देश में। »

Voltaire. « De la Chine » (चीन के विषय में). Œuvres complètes de Voltaire (वोल्तेयर की संपूर्ण रचनाएँ), vol. 40, Questions sur l’Encyclopédie, par des amateurs (विश्वकोश पर प्रश्न, शौकीनों द्वारा), IV, César-Égalité (सीज़र-समानता). Oxford : Voltaire Foundation, 2009.

सही तर्क की स्पष्टता

नैतिकता और राजनीति के दोहरे संबंध में विचार करने पर, कन्फ़्यूशियस का सिद्धांत लगभग उसी युग में सुकरात द्वारा पढ़ाए जाने वाले सिद्धांत से तुलनीय है। « तर्क के मित्र, उत्साह के शत्रु » (वोल्तेयर), कन्फ़्यूशियस और सुकरात ने प्राचीन बुद्धि को उस मृदुता, उस स्पष्टता, उस शांति से अलंकृत किया जो सबसे कठोर मनों को भी छूने में सक्षम है। शायद ही कभी मानवीय चेतना का इतना गरिमापूर्ण प्रतिनिधित्व इन दो पुरुषों से अधिक किसी ने किया हो। अपने दर्शन में श्रेष्ठ होते हुए, वे अपने विवेक में भी कम श्रेष्ठ नहीं थे। अतः वे सदैव जानते थे कि कहाँ तक जाना है और कहाँ रुकना है। और यदि कभी वे सही मार्ग से विचलित होते भी, तो उनकी सामान्य बुद्धि उन्हें वहाँ वापस ले आती, जिसमें उन्हें हमारे समय के कई दार्शनिकों पर एक महत्वपूर्ण लाभ है जिनके तर्क इतने उलझे हुए, इतने मिथ्या, और जिनकी सूक्ष्मताएँ इतनी भयावह हैं कि वे स्वयं को ही समझने में कठिनाई महसूस करते हैं। « गुरु ने कहा: “कोई भी द्वार के अतिरिक्त किसी अन्य मार्ग से बाहर जाने का विचार नहीं करेगा। तो फिर लोग मार्ग के बाहर क्यों चलना चाहते हैं?” » (VI.17)

इसलिए हमें हेगेल के मत पर खेद है जिन्होंने, वार्तालाप में उन भटकावों में से कोई भी न पाकर जिन्हें वे दर्शन कहते थे, एक भयावह शब्द में निर्णय सुना दिया: « कन्फ़्यूशियस की ख्याति के लिए बेहतर होता यदि उनकी रचना का अनुवाद न किया जाता »4Hegel, Georg Wilhelm Friedrich. Leçons sur l’histoire de la philosophie (दर्शन के इतिहास पर व्याख्यान), Jean Gibelin द्वारा जर्मन से अनुवाद। Paris : Gallimard, 1954.। यह पूर्णतः जर्मन अवमानना इसलिए भी विचित्र है क्योंकि जर्मनी के पास गेटे के वार्तालाप नामक एक पुस्तक है जो अपनी शांत सुंदरता और एक गुरु की जीवंत उपस्थिति दोनों की दृष्टि से अत्यंत निकट है। इसमें कोई भ्रम न हो! कन्फ़्यूशियस को अनुवाद के योग्य न मानना तर्क को ही अस्वीकार करना है — « वह आंतरिक सत्य जो सभी मनुष्यों की आत्मा में है, और जिससे हमारे दार्शनिक निरंतर परामर्श करते थे [अपने] सभी शब्दों को निर्देशित करने के लिए » (Jean de Labrune)।

ऋषि का मार्ग

मानव जाति के कई अन्य « शिक्षकों » की तरह, जैसे भारत में बुद्ध, ईरान में ज़रथुस्त्र, कन्फ़्यूशियस एक लेखक नहीं थे, बल्कि एक गुरु थे जिन्होंने अपने शिष्यों पर अपनी शिक्षाओं को लिपिबद्ध करने का भार छोड़ा। वस्तुतः, बड़े भाषणों और अनुचित वाक्पटुता से दूर, वे एक एकाग्रचित्त मुद्रा को पसंद करते थे, « जैसे कोई संगीतकार अपने वाद्य पर झुककर उससे सबसे सुंदर धुनें निकालता है »5Antoine-Joseph Assaf की प्रकाशमान छवि के अनुसार।। वे कभी-कभी यहाँ तक आह भरते: « मैं अब और नहीं बोलना चाहता »। जो शिष्य उनके मौन से व्यथित होते, उन्हें वे लगभग ब्रह्मांडीय गरिमा के साथ उत्तर देते: « क्या आकाश बोलता है? फिर भी चारों ऋतुएँ अपना चक्र चलाती हैं, फिर भी सौ जीव जन्म लेते हैं। क्या आकाश बोलता है? » (XVII.19)

वे विनम्रतापूर्वक जो सुनना चाहता उससे कहते: « मैं प्रसारित करता हूँ, मैं कुछ भी आविष्कार नहीं करता […] और मुझे प्राचीनता प्रिय है » (VII.1)। संस्कारों (ली), ज्ञान (ज़ी), मानवीयता की भावना (रेन) के संवाहक की यह भूमिका वे समर्पण के साथ, गरिमा के साथ निभाते थे; गहरे विषादों से गुज़रे बिना नहीं, यह जानते हुए कि « उनका कार्य भारी है, और उनका मार्ग लंबा » (VIII.7)। फिर भी, वे एक वास्तविक स्वर्गीय आदेश को पूरा करने के विचार से स्वयं को प्रोत्साहित करते: « राजा वेन की मृत्यु हो चुकी है। अब, क्या मैं ही नहीं हूँ जिसे सभ्यता की धरोहर सौंपी गई है? यदि आकाश ने इसके विनाश की शपथ ली होती, तो वह इसे मुझ जैसे नश्वर को क्यों सौंपता? और यदि आकाश ने इस धरोहर को संरक्षित करने का निर्णय लिया है, तो मुझे कुआंग के लोगों से क्या भय? » (IX.5)

सद्गुण का साम्राज्य

वार्तालाप में एक बार-बार आने वाला शब्द है « सज्जन » (जुनज़ी), जो मूलतः एक कुलीन वंश और परिवार से आने वाले सामंत को दर्शाता था, परंतु जिसे कन्फ़्यूशियस रक्त की अभिजात्यता के स्थान पर हृदय की अभिजात्यता रखकर एक नया अर्थ देते हैं। गुणवान व्यक्ति अब जन्म से परिभाषित नहीं होता जो उसे संयोग के हाथों से प्राप्त होता है, बल्कि नैतिक उन्नयन और संवेदनशीलता से परिभाषित होता है जिसे वह अध्ययन के माध्यम से अर्जित करता है6जैसा कि Cyrille Javary स्मरण कराते हैं, फ़्रांस को कन्फ़्यूशियस के तेईस शताब्दियों बाद तक प्रतीक्षा करनी पड़ी जब तक कि फ़िगारो, काउंट का वैलेट-डी-चैंबर, अपने स्वामी के विशेषाधिकारों के विरुद्ध समानता और प्रतिशोध की भावनाओं का दावा करने के लिए प्रकट नहीं हुआ: « काउंट महोदय […]। क्योंकि आप एक महान प्रभु हैं, आप स्वयं को एक महान प्रतिभा मानते हैं!… कुलीनता, भाग्य, एक स्तर, पद; यह सब इतना गर्वीला बनाता है! आपने इतने सारे वरदानों के लिए क्या किया है? आपने जन्म लेने का कष्ट उठाया, और उससे अधिक कुछ नहीं। शेष के लिए, एक बिल्कुल साधारण मनुष्य! जबकि मैं », आदि।। « ध्रुव तारे » (II.1) के समान, अपरिवर्तनीय और केंद्रीय, वह इस बात की चिंता नहीं करता कि उसे देखा नहीं गया; बल्कि वह कुछ देखने योग्य करने का प्रयास करता है: « गुरु ने कहा: “मनुष्यों द्वारा अनजान रहना दुर्भाग्य नहीं है, परंतु मनुष्यों को न जानना दुर्भाग्य है” » (I.16)। इससे अधिक सुंदर सूक्ति, ख्याति और सफलताओं के प्रति इससे बड़ी उदासीनता कहाँ मिलेगी? अंततः, क्या फ़र्क पड़ता है कि कन्फ़्यूशियस आजीवन बिना मुकुट के सम्राट बने रहे? उन्होंने एक ऐसा साम्राज्य स्थापित किया जिसकी अदृश्य सीमाएँ मानवता की सीमाओं तक फैली हुई हैं।

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

Os Ana­lec­tos de Confúcio, soberano sem coroa

Tra­du­zido do fran­cês

« Sem esta chave fun­da­men­tal [Os Ana­lec­tos], não se po­de­ria ter acesso à ci­vi­li­za­ção chi­ne­sa. E quem ig­no­rasse esta ci­vi­li­za­ção nunca po­de­ria al­can­çar se­não uma in­te­li­gên­cia par­cial da ex­pe­ri­ên­cia hu­ma­na. »

Con­fu­cius. Les En­tre­ti­ens de Con­fu­cius (Os Ana­lec­tos de Con­fú­cio), trad. do chi­nês por Pi­erre Ryck­mans, pref. de René Éti­em­ble. Pa­ris : Gal­li­mard, col. « Con­nais­sance de l’O­ri­ent », 1987.

A his­tó­ria do pen­sa­mento ofe­rece pou­cos exem­plos de uma in­fluên­cia tão ex­tensa e tão du­ra­doura como a do Ve­ne­rado Mes­tre Kong ou Kong­fuzi1For­mas re­jei­ta­das:
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-t­zu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
. Se de­ve­mos jul­gar a sua gran­deza pela marca pro­funda que im­pri­miu em to­dos os po­vos da Ásia ori­en­tal, po­de­mos cer­ta­mente no­meá-lo « o maior pre­cep­tor […] que os sé­cu­los al­guma vez pro­du­zi­ram ». É nos seus Analectos (Lunyu)2For­mas re­jei­ta­das:
Analectes (Analectos).
Dialogues (Diálogos).
Les An­na­les (Os Anais).
Les Pro­pos (Os Di­tos).
Les En­tre­ti­ens phi­lo­sophi­ques (Os Ana­lec­tos fi­lo­só­fi­cos).
Les Dis­cus­si­ons phi­lo­sophi­ques (As Dis­cus­sões fi­lo­só­fi­cas).
Le Li­vre des en­tre­ti­ens ou des dis­cours mo­raux (O Li­vro dos ana­lec­tos ou dos dis­cur­sos mo­rais).
Dis­cours et pa­ro­les (Dis­cur­sos e pa­la­vras).
Aphorismes (Aforismos).
Con­ver­sa­ti­ons avec ses dis­ci­ples (Con­ver­sa­ções com os seus dis­cí­pu­los).
Li­ber sen­ten­ti­a­rum (O Li­vro das sen­ten­ças).
Ra­ti­o­ci­nan­tium ser­mo­nes (Os Ana­lec­tos dos ra­ci­o­na­lis­tas).
Dis­sertæ sen­ten­tiæ.
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
Não con­fun­dir com:
Les En­tre­ti­ens fa­mi­li­ers de Con­fu­cius (Os Ana­lec­tos fa­mi­li­a­res de Con­fú­cio) (Kongzi ji­ayu), que for­mam uma es­pé­cie de su­ple­mento he­te­ro­doxo à co­le­tâ­nea dos Analectos.
que ir­rom­pem o seu ar­dente amor pela hu­ma­ni­dade e a sua mo­ral su­bli­me, hau­ri­das nas fon­tes do bom sen­so; é aí que se ma­ni­festa a sua pre­o­cu­pa­ção cons­tante de de­vol­ver à na­tu­reza hu­mana aquele pri­meiro lus­tre re­ce­bido do Céu, mas obs­cu­re­cido pe­las tre­vas da ig­no­rân­cia. Não ad­mi­ra­rá, pois, que os pa­dres je­suí­tas, que o de­ram a co­nhe­cer e ad­mi­rar à Eu­ropa sob o nome la­ti­ni­zado de Con­fú­cio, con­ce­bes­sem por ele um en­tu­si­asmo igual ao dos Chi­ne­ses. Vi­ram nos seus Analectos as pé­ro­las da China ou algo de mais alto preço ain­da, pois pre­ti­o­sior est cunc­tis opi­bus [sa­pi­en­tia] (a sa­be­do­ria é mais pre­ci­osa do que as pé­ro­las)3Pr 3,15 (trad. La Bi­ble : tra­duc­tion of­fi­ci­elle li­tur­gi­que, A Bí­blia: tra­du­ção ofi­cial li­túr­gica).. E con­cluí­ram que « es­tes en­si­na­men­tos não são bons ape­nas para as gen­tes da Chi­na, mas […] que há pou­cos Fran­ce­ses que não se jul­gas­sem […] muito fe­li­zes se os pu­des­sem re­du­zir à prá­tica ». O pró­prio Vol­tai­re, con­quis­ta­do, pen­du­rou no seu ga­bi­nete um re­trato do sá­bio chi­nês, ao pé do qual ins­cre­veu es­tes qua­tro ver­sos:

« Da só ra­zão sa­lu­tar in­tér­pre­te,
Sem des­lum­brar o mun­do, ilu­mi­nando os es­pí­ri­tos,
Não fa­lou se­não como sá­bio e nunca como pro­fe­ta;
Con­tudo foi cri­do, e mesmo no seu país. »

Vol­tai­re. « De la Chine » (« Da China »). Œu­vres com­plè­tes de Vol­taire (Obras com­ple­tas de Vol­taire), vol. 40, Ques­ti­ons sur l’Ency­clo­pé­die, par des ama­teurs (Ques­tões so­bre a En­ci­clo­pé­dia, por ama­do­res), IV, César-Égalité (César-Igualdade). Ox­ford : Vol­taire Foun­da­ti­on, 2009.

A Evidência da reta razão

Con­si­de­rada sob o du­plo as­peto da mo­ral e da po­lí­ti­ca, a dou­trina de Con­fú­cio com­pa­ra-se à que Só­cra­tes en­si­nava por volta da mesma épo­ca. « Ami­gos da ra­zão, ini­mi­gos do en­tu­si­asmo » (Vol­tai­re), Con­fú­cio e Só­cra­tes re­ves­ti­ram a sa­be­do­ria an­tiga dessa do­çu­ra, dessa evi­dên­cia, dessa calma ca­pa­zes de to­car os es­pí­ri­tos mais ru­des. Ja­mais, tal­vez, o es­pí­rito hu­mano foi mais dig­na­mente re­pre­sen­tado do que por es­tes dois ho­mens. Su­pe­ri­o­res pela sua fi­lo­so­fia, não o eram me­nos pelo seu juí­zo. Por isso sa­biam sem­pre até onde é pre­ciso ir e onde é pre­ciso pa­rar. E se, to­da­via, se afas­ta­vam do reto ca­mi­nho, o seu bom senso a ele os re­con­du­zia, no que le­vam con­si­de­rá­vel van­ta­gem so­bre mui­tos fi­ló­so­fos do nosso tem­po, que têm ra­ci­o­cí­nios tão ema­ra­nha­dos, tão fal­sos, sub­ti­le­zas tão pa­vo­ro­sas, que mal se com­pre­en­dem a si pró­pri­os. « O Mes­tre dis­se: “Nin­guém pen­sa­ria em sair se­não pela por­ta. Por que bus­cam os ho­mens ca­mi­nhar fora da Vi­a?” » (VI.17)

La­men­tar-se-á, por con­se­guin­te, a opi­nião de He­gel que, não en­con­trando nos Analectos ne­nhum da­que­les des­va­rios a que cha­mava fi­lo­so­fia, cor­tou cerce com uma pa­la­vra ter­rí­vel: « mais va­lera para a re­pu­ta­ção de Con­fú­cio que não se ti­vesse tra­du­zido a sua obra »4He­gel, Ge­org Wi­lhelm Fri­e­dri­ch. Le­çons sur l’his­toire de la phi­lo­sophie (Li­ções so­bre a his­tó­ria da fi­lo­so­fia), trad. do ale­mão por Jean Gi­be­lin. Pa­ris : Gal­li­mard, 1954.. Este des­prezo tão ger­mâ­nico é tanto mais es­tra­nho quanto a Ale­ma­nha pos­sui, com as Con­ver­sa­ções de Go­ethe, um li­vro emi­nen­te­mente pró­ximo quer pela sua se­rena be­le­za, quer pela pre­sença viva de um Mes­tre. Não nos en­ga­ne­mos! Jul­gar Con­fú­cio in­digno de ser tra­du­zido é re­jei­tar a pró­pria ra­zão — « aquela ver­dade in­te­rior que está na alma de to­dos os ho­mens, e que o nosso fi­ló­sofo con­sul­tava sem ces­sar [pa­ra] con­du­zir to­das as suas pa­la­vras » (Jean de La­bru­ne).

A Via do sábio

Como tan­tos ou­tros « preceptores » do gé­nero hu­ma­no, como o Buda na Ín­dia, Za­ra­tus­tra na Pér­sia, Con­fú­cio não era um es­cri­tor, mas um Mes­tre que dei­xou aos seus dis­cí­pu­los o cui­dado de trans­cre­ver os seus en­si­na­men­tos. De res­to, alheio aos gran­des dis­cur­sos e à eloquên­cia des­lo­ca­da, pre­fe­ri­a-lhes uma ati­tude re­co­lhi­da, « como a de um mú­sico de­bru­çado so­bre o seu ins­tru­mento para dele ex­trair as mais be­las me­lo­dias »5Se­gundo a lu­mi­nosa ima­gem de An­toi­ne-Jo­seph As­saf.. Ia por ve­zes até ao ponto de sus­pi­rar: « Que­re­ria já não fa­lar ». Aos dis­cí­pu­los que se co­mo­viam com os seus si­lên­ci­os, re­tor­quia com uma ma­jes­tade quase cós­mi­ca: « Fala o Céu? E, con­tu­do, as qua­tro es­ta­ções se­guem o seu cur­so, con­tudo as cem cri­a­tu­ras nas­cem. Fala o Céu? » (X­VI­I.19)

De­cla­rava hu­mil­de­mente a quem o qui­sesse ou­vir: « Trans­mi­to, nada in­vento […] e amo a An­ti­gui­dade » (VI­I.1). Este pa­pel de trans­mis­sor dos ri­tos (li), do sa­ber (zhi), do sen­tido de hu­ma­ni­dade (ren), de­sem­pe­nha­va-o com de­vo­ção, com dig­ni­da­de; não sem pas­sar por pro­fun­dos aba­ti­men­tos, sa­bendo quanto « a sua mis­são é pe­sa­da, e o seu ca­mi­nho é longo » (VI­I­I.7). To­da­via, ani­ma­va-se ao pen­sa­mento de cum­prir um ver­da­deiro man­dato ce­les­te: « O rei Wen mor­reu. Ago­ra, não sou eu que es­tou in­ves­tido do de­pó­sito da ci­vi­li­za­ção? Se o Céu ti­vesse ju­rado a sua per­da, por que o te­ria con­fi­ado a um mor­tal como eu? E se o Céu de­ci­diu pre­ser­var este de­pó­si­to, que te­nho eu a re­cear das gen­tes de Ku­ang? » (IX.5)

O Império da virtude

Uma pa­la­vra fre­quente nos Analectos é a de « ho­mem hon­rado » (junzi), que de­sig­nava ori­gi­nal­mente um fi­dalgo oriundo de no­bre raça e fa­mí­lia, mas a quem Con­fú­cio dá um sen­tido no­vo, subs­ti­tuindo a aris­to­cra­cia do co­ra­ção à do san­gue. O ho­mem de qua­li­dade já não se de­fine pelo nas­ci­mento que recebe das mãos do aca­so, mas pela ele­va­ção mo­ral e pela sen­si­bi­li­dade que adquire gra­ças ao es­tudo6Como re­corda Cy­rille Ja­vary, a França es­pe­rará vinte e três sé­cu­los de­pois de Con­fú­cio para ver Fí­ga­ro, o cri­ado de quarto do con­de, rei­vin­di­car sen­ti­men­tos de igual­dade e de re­van­che con­tra os pri­vi­lé­gios do seu amo: « Se­nhor conde […]. Por­que sois um grande se­nhor, jul­gais-vos um grande gé­ni­o!… No­bre­za, for­tu­na, uma ca­te­go­ria, car­gos; tudo isto torna tão ar­ro­gan­te! Que fi­zes­tes para tan­tos bens? Des­tes-vos ao tra­ba­lho de nas­cer, e nada mais. De res­to, ho­mem bas­tante or­di­ná­rio! Ao passo que eu », etc.. Se­me­lhante à « es­trela Po­lar » (I­I.1), imu­tá­vel e cen­tral, não se pre­o­cupa por não ser notado; pro­cura an­tes fa­zer algo de notável: « O Mes­tre dis­se: “Não é uma des­graça ser des­co­nhe­cido dos ho­mens, mas é uma des­graça des­co­nhe­cê-los” » (I.16). Onde en­con­trar má­xima mais be­la, in­di­fe­rença maior quanto à gló­ria e aos êxi­tos? Que im­por­ta, afi­nal, que Con­fú­cio te­nha per­ma­ne­ci­do, a vida in­tei­ra, um so­be­rano sem co­roa? Cons­truiu um Im­pé­rio cu­jas fron­tei­ras in­vi­sí­veis se es­ten­dem às da hu­ma­ni­da­de.

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

『論語』孔子、冠なき君主

フランス語からの翻訳

この根本的な鍵[『論語』]なくしては、中国文明に近づくことはできない。そしてこの文明を知らぬ者は、人間経験についての部分的な理解しか得ることができないであろう。

孔子『論語』(Les Entretiens de Confucius)、ピエール・リックマンス訳、ルネ・エティアンブル序文。パリ:ガリマール社、「東洋の知」叢書、1987年。

思想史において、敬愛すべき孔子(コンフーズ)1棄却された形:
Cong fou tsëe。
Krong-fou-tsé。
K’ong-fou-tseu。
Kong-fou-tze。
Khoung-fu-tzée。
Khoung-fou-dze。
Cung-fou-tsée。
Khung-fu-dsü。
Kung-fu-tsu。
Kung fu-tzu。
Cun-fu zu。
Cum-fu-çu。
ほど広範かつ永続的な影響を及ぼした例はほとんどない。東アジアのすべての民族に刻みつけた深い痕跡によってその偉大さを判断するならば、彼は間違いなく「数世紀がかつて生み出した最も偉大な教育者」と呼ぶに値する。『論語』(Lunyu)2棄却された形:
Analectes (『アナレクタ』)。
Dialogues (『対話篇』)。
Les Annales (『年代記』)。
Les Propos (『言葉』)。
Les Entretiens philosophiques (『哲学的対話』)。
Les Discussions philosophiques (『哲学的議論』)。
Le Livre des entretiens ou des discours moraux (『対話あるいは道徳的言説の書』)。
Discours et paroles (『言説と言葉』)。
Aphorismes (『警句集』)。
Conversations avec ses disciples (『弟子たちとの会話』)。
Liber sententiarum (Le Livre des sentences) (『箴言の書』)。
Ratiocinantium sermones (Les Entretiens des rationalistes) (『理性的思索者たちの対話』)。
Dissertæ sententiæ (『練り上げられた箴言』)。
Lén-yù
Luen yu
Louen yu
Loung yu
Lien-yu
Liun iu
Liun-ju
Loun-yu
Loun iu
Lún-iù
混同すべからず:
『孔子家語』(Les Entretiens familiers de ConfuciusKongzi jiayu)——これは『論語』集に対する一種の異端的補遺をなす。
の中でこそ、彼の人類に対する熱烈な愛と、良識の源泉から汲み取られた崇高な道徳が輝きを放つのである。そこにこそ、天から受けた最初の輝きを、しかし無知の闇によって曇らされた人間本性に、その輝きを取り戻させようとする彼の絶えざる配慮が現れている。したがって、彼をラテン語化した名「コンフキウス」のもとでヨーロッパに紹介し賞賛せしめたイエズス会士たちが、中国人に劣らぬ熱狂を彼に対して抱いたとしても驚くには当たらない。彼らは『論語』の中に、中国の真珠、あるいはそれより更に貴い何か、すなわち pretiosior est cunctis opibus [sapientia] (知恵はあらゆる富よりも貴い)3箴言3章15節 (『聖書:典礼公式訳』による)。 を見出した。そしてこう結論づけた、「これらの教えは中国人にとってのみ善きものではなく、[…]これらを実践することができたならば、自らを幸福と思わぬフランス人はほとんどいないであろう」と。ヴォルテール自身も魅了され、自らの書斎にこの中国の賢者の肖像を掲げ、その下にこの四行の詩を書きつけた:

唯一健全な理性の解釈者にして、
世を眩ますことなく、精神に光を与え、
彼はただ賢者として語り、決して預言者としては語らなかった。
しかしながら人々は彼を信じた、彼自身の国においてさえ。

ヴォルテール「中国について」。『ヴォルテール全集』第40巻、『愛好者たちによる百科全書への質問』IV、César-Égalité。オックスフォード:ヴォルテール財団、2009年。

正しき理性の明証性

道徳と政治の二重の関係から考察するとき、孔子の学説はほぼ同時代にソクラテスが説いていたものと比較される。「理性の友、熱狂の敵」(ヴォルテール)たる孔子とソクラテスは、古代の叡智に、最も荒々しい精神をも感動させ得るあの優しさ、あの明証性、あの平静さを纏わせた。おそらく、これほど立派に人間精神が体現されたことはかつてなかったであろう。その哲学において優れていた彼らは、その判断においても劣らず優れていた。それゆえ、彼らは常にどこまで行くべきか、どこで止まるべきかを心得ていた。そしてもし、それでもなお正道から逸れることがあったとしても、その良識が彼らをそこへ連れ戻したのである。この点において彼らは、あまりにも込み入った、あまりにも虚偽の推論、あまりにも恐るべき精緻さを有し、自分自身をも理解しがたいほどの現代の多くの哲学者たちに比べ、相当な優位を有している。「先生は仰った:「誰も扉以外から出ようとは思わない。なぜ人々は道の外を歩もうとするのか?」」(VI.17)

したがって、『論語』の中に自らが哲学と呼ぶあの迷走を一つも見出さず、一言で断罪したヘーゲルの意見は遺憾である:「孔子の名声のためには、彼の著作が翻訳されなかった方がよかったであろう4ヘーゲル、ゲオルク・ヴィルヘルム・フリードリヒ『哲学史講義』(Leçons sur l’histoire de la philosophie)、ジャン・ジブラン独訳から仏訳。パリ:ガリマール社、1954年。。このゲルマン的な軽蔑は、ドイツが『ゲーテとの対話』という、その静謐な美しさにおいても、また『師』の生ける臨在においても極めて近しい書物を有しているだけに、いっそう奇妙に思われる。しかし誤解してはならない! 孔子を翻訳に値しないと判断することは、理性そのもの——「すべての人々の魂の中にある、そしてわれらの哲学者が自らの言葉のすべてを導くために絶えず参照したあの内なる真理」(ジャン・ド・ラブリュヌ)——を拒絶することに他ならないのだから。

賢者の道

人類の他の多くの「教育者」たち、インドの仏陀、ペルシアのゾロアスターと同じく、孔子は著述家ではなく、自らの教えを書き記す務めを弟子たちに委ねた師であった。その上、大演説や場違いな雄弁に疎い彼は、「最も美しい旋律を引き出すために楽器の上にかがみ込む音楽家の態度のような5アントワーヌ=ジョゼフ・アサフの明晰なイメージによる。、静かに集中した姿勢を好んだ。彼は時に、「もはや語りたくない」と嘆息するまでに至った。その沈黙に心を動かされた弟子たちに対し、彼はほとんど宇宙的な威厳をもってこう反論した:「天が語るだろうか? それでも四季は巡り、それでも百の生きものが生まれる。天が語るだろうか?」(XVII.19)

彼は謙虚に、聞く者にこう宣言した:「述べて作らず[…]古を愛する」(VII.1)。礼(li)、知(zhi)、仁の心(ren)の伝達者というこの役割を、彼は献身をもって、威厳をもって果たした。「その使命は重く、その道は長い」(VIII.7)ことを知りつつ、深い落胆を経ぬではなかった。しかしながら、彼は真の天命を全うするという思いによって自らを奮い立たせた:「文王は亡くなった。今、文明の負託を委ねられているのは私ではないか? もし天がその滅亡を誓ったのならば、なぜ私のような死すべき者にそれを委ねたであろうか? そしてもし天がこの負託を保つと決めたのなら、私は匡の人々に何を恐れることがあろうか?」(IX.5)

徳の帝国

『論語』の中で頻繁に現れる言葉に「君子」(junzi)がある。これはもともと高貴な血統と家柄から出た紳士を指していたが、孔子はこれに新たな意味を与え、血の貴族性に心の貴族性を置き換えた。高潔の人はもはや偶然の手から受け取る誕生によって定義されるのではなく、学問によって獲得する道徳的高揚と感性によって定義されるのである6シリル・ジャヴァリが想起させるように、フランスは、伯爵の従者フィガロが主人の特権に対する平等と復讐の感情を主張するのを見るために、孔子の後二十三世紀を待たねばならないであろう:「伯爵殿[…]。あなたが大貴族であるからといって、ご自分を大天才と思い込んでおられる!……家柄、財産、地位、役職;これらすべてがかくも人を誇らしくする! かくも多くの恵みのために、あなたは何を為されたのか? あなたは生まれる労を執られた、それだけのこと。その他は、ごく平凡な人間! 一方この私は」云々。。「北極星」(II.1)のように不動にして中心的な彼は、注目されないことを気にかけない。むしろ彼は何か注目に値することを為さんと努めるのだ:「先生は仰った:「人に知られざるは不幸にあらず、人を知らざるは不幸なり」」(I.16)。これ以上に美しい格言を、栄光と成功に対するこれ以上に大きな無関心を、どこに見出せようか? 結局のところ、孔子が生涯を通じて冠なき君主のままであったとて、何であろうか? 彼は、その見えざる国境が人類の国境まで広がる帝国を築いたのである。

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

Die Ge­sprä­che des Konfuzius, König ohne Krone

Aus dem Fran­zö­si­schen über­setzt

Ohne die­sen grund­le­gen­den Schlüs­sel [Die Ge­sprä­che] könnte man kei­nen Zu­gang zur chi­ne­si­schen Zi­vi­li­sa­tion fin­den. Und wer diese Zi­vi­li­sa­tion nicht kennt, könnte nie mehr als ein un­voll­stän­di­ges Ver­ständ­nis der mensch­li­chen Er­fah­rung er­lan­gen.

Kon­fu­zi­us. Die Ge­sprä­che des Kon­fu­zius (Les Ent­re­ti­ens de Con­fu­cius), aus dem Chi­ne­si­schen über­setzt von Pi­erre Ry­ck­mans, Vor­wort von René Éti­em­ble. Pa­ris: Gal­li­mard, Reihe „Con­nais­sance de l’O­ri­en­t“, 1987.

Die Ge­schichte des Den­kens bie­tet we­nige Bei­spiele für einen so weit­rei­chen­den und dau­e­r­haf­ten Ein­fluss wie den des Ver­ehr­ten Meis­ters Kong oder Kong­fuzi1Ver­wor­fene For­men:
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-t­zu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
. Wenn man seine Größe an der tie­fen Prä­gung mes­sen soll, die er al­len Völ­kern Ost­asi­ens auf­ge­drückt hat, so kann man ihn mit Recht „den größ­ten Lehr­meis­ter […] nen­nen, den die Jahr­hun­derte je her­vor­ge­bracht ha­ben“. In sei­nen Gesprächen (Lunyu)2Ver­wor­fene For­men:
Analekten.
Dialoge.
Die An­na­len.
Die Aus­sprü­che.
Die phi­lo­so­phi­schen Ge­sprä­che.
Die phi­lo­so­phi­schen Dis­kus­si­o­nen.
Das Buch der Ge­sprä­che oder mo­ra­li­schen Re­den.
Re­den und Worte.
Aphorismen.
Ge­sprä­che mit sei­nen Schü­lern.
Li­ber sen­ten­ti­a­rum (Das Buch der Sen­ten­zen).
Ra­tio­cinan­tium ser­mo­nes (Die Ge­sprä­che der Ra­ti­o­na­lis­ten).
Dis­sertæ sen­ten­tiæ.
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
Nicht zu ver­wech­seln mit:
Die ver­trau­li­chen Ge­sprä­che des Kon­fu­zius (Kongzi jiayu), die eine Art he­te­ro­do­xen An­hang zur Samm­lung der Gespräche bil­den.
of­fen­ba­ren sich seine glü­hende Liebe zur Mensch­heit und seine er­ha­bene Sit­ten­leh­re, die aus den Quel­len des ge­sun­den Men­schen­ver­stan­des schöpft; dort zeigt sich sein be­stän­di­ges Be­mü­hen, der mensch­li­chen Na­tur je­nen ur­sprüng­li­chen Glanz wie­der­zu­ge­ben, den sie vom Him­mel emp­fan­gen hat, der aber durch die Fins­ter­nis der Un­wis­sen­heit ver­dun­kelt wur­de. Man wird sich also nicht wun­dern, dass die Je­su­i­ten­pa­tres, die ihn un­ter dem la­ti­ni­sier­ten Na­men Con­fu­cius Eu­r­opa be­kannt und be­wun­derns­wert mach­ten, eine Be­geis­te­rung für ihn heg­ten, die je­ner der Chi­ne­sen gleich­kam. Sie sa­hen in sei­nen Gesprächen die Per­len Chi­nas oder et­was von noch hö­he­rem Wert, denn pre­tio­sior est cunc­tis opi­bus [s­a­pi­en­tia] (die Weis­heit ist kost­ba­rer als Per­len)3Spr 3,15 (Übers. Die Bi­bel: of­fi­zi­elle li­tur­gi­sche Über­set­zung (La Bi­ble: tra­duc­tion of­fi­ci­elle li­tur­gi­que)).. Und sie ka­men zu dem Schluss, dass „diese Leh­ren nicht nur für die Men­schen Chi­nas gut sind, son­dern […] dass es we­nige Fran­zo­sen gibt, die sich nicht […] äu­ßerst glü­ck­lich schätz­ten, wenn sie sie in die Pra­xis um­set­zen könn­ten“. Vol­taire selbst, von ihm er­obert, hängte in sei­nem Ar­beits­zim­mer ein Por­trät des chi­ne­si­schen Wei­sen auf, un­ter das er diese vier Verse setz­te:

Ein­zi­ger Aus­le­ger der heil­s­a­men Ver­nunft,
Ohne die Welt zu blen­den, die Geis­ter er­leuch­tend,
Sprach er nur wie ein Wei­ser und nie­mals wie ein Pro­phet;
Den­noch glaubte man ihm, und selbst in sei­nem Land.

Vol­taire. „Über China“ („De la Chi­ne“). Sämt­li­che Werke Vol­tai­res (Œu­vres com­plètes de Vol­taire), Bd. 40, Fra­gen zur En­zy­klo­pä­die von Lieb­ha­bern (Ques­ti­ons sur l’En­cy­clopé­die, par des ama­teurs), IV, César-Égalité. Ox­ford: Vol­taire Foun­da­ti­on, 2009.

Die Evidenz der rechten Vernunft

Un­ter dem dop­pel­ten Ge­sichts­punkt der Mo­ral und der Po­li­tik be­trach­tet, lässt sich die Lehre des Kon­fu­zius mit je­ner ver­glei­chen, die So­kra­tes etwa zur glei­chen Zeit lehr­te. „Freunde der Ver­nunft, Feinde des En­thu­si­as­mus“ (Vol­tai­re), ha­ben Kon­fu­zius und So­kra­tes die an­tike Weis­heit mit je­ner Mil­de, je­ner Evi­denz, je­ner Ruhe um­klei­det, die fä­hig sind, auch die rau­es­ten Geis­ter zu rüh­ren. Viel­leicht wurde der mensch­li­che Geist nie wür­di­ger ver­tre­ten als durch diese bei­den Män­ner. Ih­rer Phi­lo­so­phie über­le­gen, wa­ren sie es nicht we­ni­ger durch ihr Ur­teil. So wuss­ten sie stets, wie weit man ge­hen muss und wo man in­ne­hal­ten soll. Und wenn sie den­noch vom rech­ten Weg ab­wi­chen, führte sie ihr ge­sun­der Men­schen­ver­stand wie­der dort­hin zu­rück, worin sie einen be­trächt­li­chen Vor­teil ge­gen­über vie­len Phi­lo­so­phen un­se­rer Zeit ha­ben, die so ver­wor­re­ne, so falsche Schluss­fol­ge­run­gen, so schreck­li­che Spitz­fin­dig­kei­ten her­vor­brin­gen, dass sie sich selbst kaum ver­ste­hen. „Der Meis­ter sprach: ‚Nie­mand dächte dar­an, an­ders als durch die Tür hin­aus­zu­ge­hen. Warum su­chen die Men­schen, au­ßer­halb des Weges zu wan­deln?’“ (VI.17)

Man wird da­her die Mei­nung He­gels be­dau­ern, der, da er in den Gesprächen keine je­ner Ver­ir­run­gen fand, die er Phi­lo­so­phie nann­te, mit ei­nem schreck­li­chen Wort ab­schnitt: „Für den Ruf des Kon­fu­zius wäre es bes­ser ge­we­sen, wenn man sein Werk nicht über­setzt hätte4He­gel, Ge­org Wil­helm Fried­rich. Vor­le­sun­gen über die Ge­schichte der Phi­lo­so­phie (Leç­ons sur l’hi­s­to­ire de la phi­lo­so­phie), aus dem Deut­schen über­setzt von Jean Gi­be­lin. Pa­ris: Gal­li­mard, 1954.. Diese ganz ger­ma­ni­sche Ver­ach­tung ist umso selt­sa­mer, als Deut­sch­land mit den Ge­sprä­chen Goe­thes ein Buch be­sitzt, das ihm so­wohl durch seine hei­tere Schön­heit als auch durch die lebendige Ge­gen­wart ei­nes Meis­ters au­ßer­or­dent­lich na­he­steht. Man täu­sche sich nicht! Kon­fu­zius der Über­set­zung un­wür­dig zu er­klä­ren, heißt die Ver­nunft selbst zu­rück­zu­wei­sen — „jene in­nere Wahr­heit, die in der Seele al­ler Men­schen wohnt, und die un­ser Phi­lo­soph un­ab­läs­sig be­frag­te, [um] alle seine Worte zu len­ken“ (Jean de La­bru­ne).

Der Weg des Weisen

Wie so viele an­dere „Lehrmeister“ des Men­schen­ge­schlechts, wie Bud­dha in In­di­en, Za­ra­thus­tra in Per­si­en, war Kon­fu­zius kein Schrift­stel­ler, son­dern ein Meis­ter, der sei­nen Schü­lern die Sorge über­ließ, seine Leh­ren nie­der­zu­schrei­ben. Üb­ri­gens, den gro­ßen Re­den und der un­an­ge­brach­ten Be­red­sam­keit fremd, zog er ih­nen eine ge­sam­melte Hal­tung vor, „wie die ei­nes Mu­si­kers, der sich über sein In­stru­ment beugt, um ihm die schöns­ten Me­lo­dien zu ent­lo­cken5Nach dem leuch­ten­den Bild von An­to­i­ne-Jo­seph As­saf.. Er ging zu­wei­len so weit zu seuf­zen: „Ich möchte nicht mehr spre­chen“. Den Schü­lern, die sich über sein Schwei­gen be­trof­fen zeig­ten, ent­geg­nete er mit ei­ner fast kos­mi­schen Er­ha­ben­heit: „Spricht der Him­mel? Den­noch fol­gen die vier Jah­res­zei­ten ih­rem Lauf, den­noch wer­den die hun­dert Ge­schöpfe ge­bo­ren. Spricht der Him­mel?“ (XVI­I.19)

Er er­klärte de­mü­tig je­dem, der ihn hö­ren woll­te: „Ich über­lie­fe­re, ich er­finde nichts […] und ich liebe das Al­ter­tum“ (VI­I.1). Diese Rolle des Über­lie­fe­rers der Ri­ten (li), des Wis­sens (zhi), des Sinns für Mensch­lich­keit (ren) er­füllte er mit Hin­ga­be, mit Wür­de; nicht ohne durch tiefe Nie­der­ge­schla­gen­hei­ten zu ge­hen, wis­send, wie sehr „seine Mission schwer und sein Weg lang ist“ (VII­I.7). Doch er­mu­tigte er sich mit dem Ge­dan­ken, einen wahr­haf­ten himm­li­schen Auf­trag zu er­fül­len: „Kö­nig Wen ist tot. Bin nun nicht ich mit der Hut der Zi­vi­li­sa­tion be­traut? Hätte der Him­mel ih­ren Un­ter­gang be­schlos­sen, warum hätte er sie ei­nem Sterb­li­chen wie mir an­ver­traut? Und wenn der Him­mel be­schlos­sen hat, die­ses Gut zu be­wah­ren, was habe ich von den Leu­ten von Kuang zu fürch­ten?“ (IX.5)

Das Reich der Tugend

Ein häu­fi­ges Wort in den Gesprächen ist das des „Eh­ren­man­nes“ (junzi), das ur­sprüng­lich einen aus ed­lem Ge­schlecht und Fa­mi­lie stam­men­den Edel­mann be­zeich­ne­te, dem Kon­fu­zius aber eine neue Be­deu­tung ver­leiht, in­dem er die Ari­s­to­kra­tie des Her­zens an die Stelle der des Blu­tes setzt. Der Mann von Qua­li­tät be­stimmt sich nicht mehr durch die Ge­burt, die er aus den Hän­den des Zu­falls empfängt, son­dern durch die sitt­li­che Er­he­bung und die Fein­füh­lig­keit, die er durch das Stu­dium erwirbt6Wie Cy­rille Ja­vary er­in­nert, wird Frank­reich drei­und­zwan­zig Jahr­hun­derte nach Kon­fu­zius war­ten, um Fi­ga­ro, den Kam­mer­die­ner des Gra­fen, Ge­fühle der Gleich­heit und der Ra­che ge­gen die Pri­vi­le­gien sei­nes Herrn ein­for­dern zu se­hen: „Mon­sieur le comte […]. Weil Sie ein gro­ßer Herr sind, hal­ten Sie sich für ein gro­ßes Ge­ni­e!… Adel, Ver­mö­gen, ein Rang, Äm­ter; all dies macht so stolz! Was ha­ben Sie für so viele Gü­ter ge­tan? Sie ha­ben sich die Mühe ge­ge­ben, ge­bo­ren zu wer­den, und nichts wei­ter. Im Üb­ri­gen ein ziem­lich ge­wöhn­li­cher Men­sch! Wäh­rend ich“ usw.. Gleich „dem Po­lars­tern“ (I­I.1), un­wan­del­bar und zen­tral, küm­mert er sich nicht dar­um, bemerkt zu wer­den; er sucht viel­mehr et­was Bemerkenswertes zu voll­brin­gen: „Der Meis­ter sprach: ‚Es ist kein Un­g­lü­ck, von den Men­schen ver­kannt zu wer­den, aber es ist ein Un­g­lü­ck, sie zu ver­ken­nen’“ (I.16). Wo fin­det man eine schö­nere Ma­xi­me, eine grö­ßere Gleich­gül­tig­keit ge­gen­über Ruhm und Er­folg? Was macht es schließ­lich aus, dass Kon­fu­zius sein Le­ben lang ein Kö­nig ohne Krone blieb? Er hat ein Reich er­baut, des­sen un­sicht­bare Gren­zen sich bis zu de­nen der Mensch­heit er­stre­cken.

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

«Беседы» Конфуция, государь без короны

Пе­ре­ве­дено с фран­цуз­ского

«Без этого осно­во­по­ла­га­ю­щего ключа [Бесед] не­воз­можно по­стичь ки­тайскую ци­ви­ли­за­цию. А тот, кто не знает этой ци­ви­ли­за­ции, ни­ко­гда не смо­жет до­стичь ни­че­го, кроме ча­стич­ного по­ни­ма­ния че­ло­ве­че­ского опы­та.»

Confucius. Les Entretiens de Confucius (Бе­седы Кон­фу­ци­я), trad. du chinois par Pierre Ryckmans, préf. de René Étiemble. Paris : Gallimard, coll. « Connaissance de l’Orient », 1987.

Ис­то­рия мысли яв­ляет нам мало при­ме­ров столь ши­ро­кого и столь дол­го­веч­ного вли­я­ния, как вли­я­ние До­сто­чти­мого Учи­теля Ку­на, или Кун­фуцзы1От­верг­ну­тые фор­мы:
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-tzu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
. Если су­дить о его ве­ли­чии по той глу­бо­кой пе­ча­ти, ко­то­рую он на­ло­жил на все на­роды Вос­точ­ной Азии, то его, без­услов­но, можно на­звать «ве­ли­чайшим учи­те­лем […], ка­кого ко­гда-либо яв­ляли века». Именно в его «Беседах» (Луньюй)2От­верг­ну­тые фор­мы:
Analectes (А­на­лек­ты).
Dialogues (Ди­а­ло­ги).
Les Annales (Ан­на­лы).
Les Propos (Ре­че­ни­я).
Les Entretiens philosophiques (Фи­ло­соф­ские бе­се­ды).
Les Discussions philosophiques (Фи­ло­соф­ские рас­су­жде­ни­я).
Le Livre des entretiens ou des discours moraux (Книга бе­сед, или Мо­раль­ные рас­су­жде­ни­я).
Discours et paroles (Рас­су­жде­ния и ре­че­ни­я).
Aphorismes (А­фо­риз­мы).
Conversations avec ses disciples (Раз­го­воры с уче­ни­ка­ми).
Liber sententiarum (Le Livre des sentences (Книга сен­тен­ций)).
Ratiocinantium sermones (Les Entretiens des rationalistes (Бе­седы ра­ци­о­на­ли­стов)).
Dissertæ sententiæ.
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
Не сме­ши­вать с:
Les Entretiens familiers de Confucius (До­маш­ние бе­седы Кон­фу­ция) (Kongzi jiayu), со­став­ля­ю­щими что-то вроде ге­те­ро­док­саль­ного до­пол­не­ния к сбор­нику «Бесед».
про­ры­ва­ется на­ружу его го­ря­чая лю­бовь к че­ло­ве­че­ству и его воз­вы­шен­ная мо­раль, чер­па­е­мая из ис­точ­ни­ков здра­вого смыс­ла; именно там про­яв­ля­ется его не­устан­ная за­бота о том, чтобы воз­вра­тить че­ло­ве­че­ской при­роде тот пер­во­на­чаль­ный блеск, по­лу­чен­ный от Не­ба, но пом­рачён­ный мглою не­ве­же­ства. По­этому не стоит удив­ляться то­му, что от­цы-и­е­зу­и­ты, по­зна­ко­мив­шие Ев­ропу с этим муд­ре­цом и за­ста­вив­шие её вос­хи­щаться им под ла­ти­ни­зи­ро­ван­ным име­нем Кон­фу­ция, про­ни­клись к нему вос­тор­гом, рав­ным вос­торгу са­мих ки­тай­цев. Они уви­дели в его «Беседах» жем­чу­жины Ки­тая или не­что ещё бо­лее дра­го­цен­ное, ибо pretiosior est cunctis opibus [sapientia] (муд­рость дра­го­цен­нее всех бо­гатств)3Притч 3:15 (пер. La Bible : traduction officielle liturgique (Би­блия: офи­ци­аль­ный ли­тур­ги­че­ский пе­ре­вод)).. И они за­клю­чи­ли, что «эти на­став­ле­ния хо­роши не только для жи­те­лей Ки­тая, но […] что мало найдётся фран­цу­зов, ко­то­рые не по­чли бы себя […] весьма счаст­ли­вы­ми, если бы могли при­ме­нить их на прак­тике». Сам Воль­тер, по­корён­ный, по­ве­сил в своём ка­би­нете пор­трет ки­тайского муд­ре­ца, под ко­то­рым по­ме­стил сле­ду­ю­щие че­тыре сти­ха:

«Един­ствен­ного здра­вого ра­зума тол­ко­ва­тель,
Не ослеп­ляя ми­ра, осве­щая умы,
Он го­во­рил лишь как муд­рец и ни­ко­гда как про­рок;
И всё же ему по­ве­ри­ли, и даже в его соб­ствен­ной стра­не.»

Voltaire. « De la Chine » (О Ки­та­е). Œuvres complètes de Voltaire (Пол­ное со­бра­ние со­чи­не­ний Воль­те­ра), vol. 40, Questions sur l’Encyclopédie, par des amateurs (Во­просы об Эн­цик­ло­пе­дии, от лю­би­те­лей), IV, César-Égalité (Це­зарь-Ра­вен­ство). Oxford : Voltaire Foundation, 2009.

Очевидность здравого разума

Рас­смат­ри­ва­е­мое в двой­ном от­но­ше­нии — мо­рали и по­ли­тики — уче­ние Кон­фу­ция со­по­ста­вимо с тем, что про­по­ве­до­вал Со­крат при­бли­зи­тельно в ту же эпо­ху. «Дру­зья ра­зу­ма, враги вос­тор­жен­но­сти» (Воль­тер), Кон­фу­ций и Со­крат об­лекли ан­тич­ную муд­рость той мяг­ко­стью, той оче­вид­но­стью, той без­мя­теж­но­стью, ко­то­рые спо­собны тро­нуть даже са­мые гру­бые умы. Быть мо­жет, ни­ко­гда че­ло­ве­че­ский дух не был пред­став­лен до­стойнее, чем этими двумя людь­ми. Пре­вос­ходя дру­гих своей фи­ло­со­фи­ей, они не усту­пали им и в рас­су­ди­тель­но­сти. По­этому они все­гда зна­ли, до­куда нужно идти и где сле­дует оста­но­вить­ся. А если всё же они и укло­ня­лись с вер­ного пу­ти, здра­вый смысл воз­вра­щал их к нему — в чём они имеют зна­чи­тель­ное пре­иму­ще­ство пе­ред мно­гими фи­ло­со­фами на­шего вре­ме­ни, чьи рас­су­жде­ния столь за­пу­тан­ны, столь лож­ны, чьи тон­ко­сти столь ужа­са­ю­щи, что они с тру­дом по­ни­мают са­мих се­бя. «Учи­тель ска­зал: “Ни­кто и не по­мыс­лит выйти ина­че, чем че­рез дверь. По­чему же люди стре­мятся идти вне Пу­ти?”» (VI.17)

По­этому сле­дует по­жа­леть о мне­нии Ге­ге­ля, ко­то­рый, не найдя в «Беседах» ни од­ного из тех блу­жда­ний, что име­но­вал фи­ло­со­фи­ей, от­ре­зал страш­ным сло­вом: «было бы лучше для ре­пу­та­ции Кон­фу­ция, если бы его со­чи­не­ние не пе­ре­во­дили»4Hegel, Georg Wilhelm Friedrich. Leçons sur l’histoire de la philosophie (Лек­ции по ис­то­рии фи­ло­со­фи­и), trad. de l’allemand par Jean Gibelin. Paris : Gallimard, 1954.. Это чи­сто гер­ман­ское пре­зре­ние тем бо­лее стран­но, что Гер­ма­ния об­ла­да­ет, в лице «Раз­го­во­ров с Гёте», кни­гой в выс­шей сте­пени близ­кой од­но­вре­менно своей без­мя­теж­ной кра­со­той и живым при­сут­ствием Учи­те­ля. Да не за­блу­жда­ются на этот счёт! Счесть Кон­фу­ция не­до­стой­ным пе­ре­вода — зна­чит от­верг­нуть са­мый ра­зум — «ту вну­трен­нюю ис­ти­ну, что пре­бы­вает в душе всех лю­дей и с ко­то­рой наш фи­ло­соф бес­пре­станно со­ве­то­вался [что­бы] на­прав­лять все свои слова» (Жан де Ла­брюн).

Путь мудреца

По­добно столь­ким дру­гим «учителям» рода че­ло­ве­че­ского — как Будда в Ин­дии, За­ра­тустра в Пер­сии, — Кон­фу­ций не был пи­са­те­лем, но Учи­те­лем, ко­то­рый предо­ста­вил своим уче­ни­кам за­боту о за­писи его на­став­ле­ний. Впро­чем, чуж­дый про­стран­ным ре­чам и не­умест­ному крас­но­ре­чию, он пред­по­чи­тал им со­сре­до­то­чен­ную осанку — «по­доб­ную осанке му­зы­кан­та, склонён­ного над своим ин­стру­мен­том, дабы из­влечь из него пре­крас­нейшие ме­ло­дии»5Со­гласно све­то­зар­ному об­разу Ан­ту­а­на-Жо­зефа Ас­са­фа.. По­рою он даже взды­хал: «Я же­лал бы бо­лее не го­во­рить». Уче­ни­кам, ко­то­рые сму­ща­лись его мол­ча­ни­я­ми, он воз­ра­жал с по­чти кос­ми­че­ским ве­ли­чи­ем: «Го­во­рит ли Не­бо? И од­нако че­тыре вре­мени года сле­дуют своим че­ре­дом, од­нако сто со­зда­ний ро­жда­ют­ся. Го­во­рит ли Не­бо?» (XVII.19)

Он сми­ренно объ­яв­лял вся­ко­му, кто же­лал его слу­шать: «Я пе­ре­даю, я ни­чего не вы­ду­мы­ваю […] и я лю­блю древ­ность» (VII.1). Эту роль пе­ре­дат­чика обря­дов (ли), зна­ния (чжи), чув­ства че­ло­веч­но­сти (жэнь) он ис­пол­нял с пре­дан­но­стью, с до­сто­ин­ством; не без то­го, чтобы про­хо­дить че­рез глу­бо­кие уны­ния, со­зна­вая, сколь «мис­сия его тя­же­ла, а путь его до­лог» (VIII.7). Од­нако он обо­дрял себя мыс­лью об ис­пол­не­нии ис­тин­ного не­бес­ного ман­да­та: «Царь Вэнь умер. Ныне не мне ли вве­рен за­лог ци­ви­ли­за­ции? Если бы Небо по­кля­лось в её ги­бе­ли, за­чем оно вве­рило бы его смерт­но­му, как я? А если Небо ре­шило со­хра­нить этот за­лог, чего мне стра­шиться от жи­те­лей Ку­а­на?» (IX.5)

Империя добродетели

Ча­сто встре­ча­ю­ще­еся в «Беседах» слово — «бла­го­род­ный муж» (цзюньцзы), ко­то­рое из­на­чально обо­зна­чало дво­ря­нина знат­ного рода и се­мьи, но ко­то­рому Кон­фу­ций при­даёт но­вый смысл, за­ме­няя ари­сто­кра­тию крови ари­сто­кра­тией серд­ца. Че­ло­век до­сто­ин­ства опре­де­ля­ется бо­лее не ро­жде­ни­ем, полученным из рук слу­чая, но нрав­ствен­ным воз­вы­ше­нием и чут­ко­стью, приобретаемыми по­сред­ством уче­ния6Как на­по­ми­нает Си­рилль Жа­ва­ри, Фран­ции при­шлось ждать два­дцать три сто­ле­тия по­сле Кон­фу­ция, чтобы уви­деть Фи­га­ро, ка­мер­ди­нера гра­фа, от­ста­и­ва­ю­щего чув­ства ра­вен­ства и тре­бу­ю­щего воз­да­я­ния за при­ви­ле­гии сво­его гос­по­ди­на: «Гос­по­дин граф […]. От­то­го, что вы — вель­мо­жа, вы мните себя ве­ли­ким ге­ни­ем!… Знат­ность, со­сто­я­ние, чин, долж­но­сти — всё это де­лает че­ло­века та­ким гор­дым! Что вы сде­ла­ли, чтобы за­слу­жить столько благ? Вы дали себе труд ро­дить­ся, и ни­чего бо­лее. Во всём осталь­ном — че­ло­век до­вольно за­уряд­ный! То­гда как я» и т. д.. По­доб­ный «По­ляр­ной звезде» (II.1), не­движ­ной и цен­траль­ной, он не печётся о том, чтобы быть замеченным; он стре­мится ско­рее со­вер­шить не­что замечательное: «Учи­тель ска­зал: “Не беда быть не­при­знан­ным людь­ми, но беда — не при­зна­вать их”» (I.16). Где сыс­кать из­ре­че­ние бо­лее пре­крас­ное, без­раз­ли­чие бо­лее ве­ли­кое к славе и успе­хам? Что, в конце кон­цов, за важ­ность, что Кон­фу­ций остал­ся, всю свою жизнь, го­су­да­рем без ко­ро­ны? Он воз­двиг Им­пе­рию, чьи не­зри­мые гра­ницы про­сти­ра­ются до пре­де­лов че­ло­ве­че­ства.

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

محادثات كونفوشيوس، عاهلٌ بلا تاج

مُترجَمٌ من الفرنسية

« من دون هذا المفتاح الجوهري [المحادثات]، لا يمكن الولوج إلى الحضارة الصينية. ومن يجهل هذه الحضارة لن يبلغ أبداً سوى فهم جزئيٍّ للتجربة الإنسانية. »

Confucius. Les Entretiens de Confucius (محادثات كونفوشيوس), trad. du chinois par Pierre Ryckmans, préf. de René Étiemble. Paris : Gallimard, coll. « Connaissance de l’Orient » (معرفة الشرق), 1987.

قلَّما يُقدِّم لنا تاريخ الفكر مثالاً على تأثيرٍ بلغ من الاتساع والديمومة ما بلغه تأثير المعلِّم الجليل كونغ، أو كونغفوزي1الصيغ المرفوضة:
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-tzu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
. فإن كان لا بدَّ من الحكم على عظمته بما طبعه من أثرٍ عميق في نفوس شعوب آسيا الشرقية جميعاً، فلنا أن نُسمِّيَه عن جدارة « أعظم مُعلِّم […] أنجبته القرون ». وفي محادثاته (Lunyu)2الصيغ المرفوضة:
Analectes (منتخبات).
Dialogues (حوارات).
Les Annales (الحوليَّات).
Les Propos (الأقوال).
Les Entretiens philosophiques (المحادثات الفلسفية).
Les Discussions philosophiques (المناقشات الفلسفية).
Le Livre des entretiens ou des discours moraux (كتاب المحادثات أو الخطابات الأخلاقية).
Discours et paroles (خطابات وأقوال).
Aphorismes (قواعد).
Conversations avec ses disciples (محادثات مع تلاميذه).
Liber sententiarum (كتاب الأحكام).
Ratiocinantium sermones (محادثات العقلانيِّين).
Dissertæ sententiæ (أحكام مُدقَّقة).
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
لا تُخلط بـ:
Les Entretiens familiers de Confucius (المحادثات الأليفة لكونفوشيوس) (Kongzi jiayu) التي تُشكِّل نوعاً من الملحق غير القويم لمجموعة المحادثات.
يتجلَّى حبُّه المتَّقد للإنسانية وأخلاقه السامية، المستقاة من منابع الفطرة السليمة؛ وهناك يتبدَّى حرصه الدائم على ردِّ الطبيعة البشرية إلى رونقها الأوَّل الذي تلقَّته من السماء، ثم أظلمته ظلمات الجهل. فلا غرابة إذن أن يشعر الآباء اليسوعيون، الذين عرَّفوا أوروبا به وجعلوها تُعجَب به تحت اسمه المُلَتَّن Confucius، بحماسٍ يُوازي حماس الصينيين أنفسهم. فقد رأوا في محادثاته لآلئ الصين، بل شيئاً أثمن من ذلك، إذ إنَّ pretiosior est cunctis opibus [sapientia] (الحكمة أثمن من اللآلئ)3سفر الأمثال 3:15 (بحسب ترجمة La Bible : traduction officielle liturgique (الكتاب المقدَّس: الترجمة الليتورجية الرسمية)).. وخلصوا إلى أنَّ « هذه التعاليم ليست صالحةً لأهل الصين وحدهم، بل […] قلَّةٌ من الفرنسيين من لا يعدُّ نفسه […] سعيد الحظِّ بالغاية لو استطاع أن يُترجمها عملاً ». بل إنَّ فولتير نفسه، وقد استُهوي به، علَّق في مكتبه صورةً للحكيم الصيني، وكتب في أسفلها هذه الأبيات الأربعة:

« للعقل السليم وحده مُفسِّرٌ أمين،
من غير أن يُبهر العالم، نوَّر العقول،
لم يتكلَّم إلَّا ككيمٍ، ولم يتكلَّم قطُّ كنبيٍّ؛
ومع ذلك صُدِّق، حتى في بلده. »

Voltaire. « De la Chine » (عن الصين). Œuvres complètes de Voltaire (الأعمال الكاملة لفولتير), vol. 40, Questions sur l’Encyclopédie, par des amateurs (أسئلة حول الموسوعة، بأقلام هواة), IV, César-Égalité (قيصر-المساواة). Oxford : Voltaire Foundation, 2009.

بداهة العقل السديد

إذا نُظِر إلى تعاليم كونفوشيوس من جهتَي الأخلاق والسياسة معاً، أمكن مقارنتها بتلك التي كان يُعلِّمها سقراط في الحقبة ذاتها تقريباً. فكلاهما، « صديقان للعقل، وعدوَّان للحماسة » (فولتير)، كسا كونفوشيوس وسقراط الحكمةَ القديمةَ بذلك الرفق، وبتلك البداهة، وبذلك الهدوء القادر على أن يمسَّ أفظَّ النفوس. ولعلَّ الروح الإنسانية لم تُمثَّل قطُّ تمثيلاً أجدر مما مثَّلها به هذان الرجلان. فإن كانا متفوِّقَين بفلسفتهما، فلم يكونا أقلَّ تفوُّقاً بحصافتهما. ولذلك كانا يعلمان دوماً إلى أين ينبغي الذهاب، وأين يجب التوقُّف. وإن هما حادا، في بعض الأحيان، عن الجادَّة، ردَّهما إليها عقلهما السليم، فلهما في ذلك أفضليَّةٌ كبرى على كثيرٍ من فلاسفة عصرنا الذين تراهم يدورون في استدلالاتٍ ملتوية، وفي أباطيل، وفي تدقيقاتٍ مفزعة، حتى إنَّهم بالكاد يفهمون أنفسهم. « قال المعلِّم: “لا أحد يُفكِّر في الخروج إلَّا من الباب. فلمَ يسعى الناس إذن إلى السير خارج الطريق؟” » (VI.17)

وسنأسف إذن لرأي هيغل الذي، إذ لم يجد في المحادثات شيئاً من تلك التيهانات التي كان يُسمِّيها فلسفة، أصدر حكمه الرهيب بكلمةٍ واحدة: « كان من الأفضل لسمعة كونفوشيوس أن لا يُترجَم كتابه »4Hegel, Georg Wilhelm Friedrich. Leçons sur l’histoire de la philosophie (دروس في تاريخ الفلسفة), trad. de l’allemand par Jean Gibelin. Paris : Gallimard, 1954.. وهذا الاحتقار الجرماني بامتياز أغرب ما يكون، إذ إنَّ ألمانيا تمتلك، في محادثات غوته، كتاباً قريباً للغاية من المحادثات، في جماله الصافي وفي الحضور الحيِّ لمعلِّمٍ فيه. فليحترس القارئ! فمن يحكم على كونفوشيوس بأنَّه لا يستحقُّ أن يُترجَم، إنَّما يرفض العقل ذاته — « تلك الحقيقة الباطنة الكامنة في نفوس الناس جميعاً، والتي كان فيلسوفنا يستشيرها لا ينقطع [ليُصرِّف] كلامه كلَّه بمقتضاها » (جان دو لابرون).

طريق الحكيم

كسائر « المُعلِّمين » الذين أوتوا الجنس البشري، كبوذا في الهند، وزرادشت في فارس، لم يكن كونفوشيوس كاتباً، بل معلِّماً ترك لتلاميذه أمر تدوين تعاليمه. هذا فضلاً عن أنَّه، إذ كان غريباً عن الخطب الرنَّانة والبلاغة في غير مواضعها، كان يُؤثر عليها هيئةً متأمِّلةً، « كهيئة موسيقيٍّ منحنٍ على آلته ليستخرج منها أجمل الألحان »5بحسب الصورة المُنيرة لأنطوان-جوزيف عسَّاف.. وكان يتنهَّد أحياناً قائلاً: « لَوددتُ ألَّا أتكلَّم بعدُ ». وإذ كان التلاميذ يضطربون من صمته، يُجيبهم بجلالٍ يكاد يكون كونيَّاً: « أتتكلَّم السماء؟ ومع ذلك تجري الفصول الأربعة في مسارها، ومع ذلك تُولَد المائة مخلوق. أتتكلَّم السماء؟ » (XVII.19)

وكان يُصرِّح في تواضعٍ لمن يشاء الإصغاء إليه: « إنِّما أُبلِّغ، ولا أبتدع شيئاً […] وأحبُّ القِدَم » (VII.1). وقد كان يضطلع بدور الناقل هذا، ناقلاً للشعائر (li)، وللعلم (zhi)، ولحسِّ الإنسانية (ren)، بتفانٍ وبوقار؛ دون أن يخلو الأمر من لحظات انكسارٍ عميق، وهو يدرك كم « مهمَّته ثقيلة، وطريقه طويل » (VIII.7). غير أنَّه كان يُشجِّع نفسه بخاطر الاضطلاع بمهمَّةٍ سماويَّةٍ حقَّة: « إنَّ الملك وِن قد مات. أفلستُ أنا الآن المُودَع فيه أمانة الحضارة؟ لو كانت السماء قد أقسمت على ضياعها، فلِمَ كانت تأتمن عليها فانياً مثلي؟ وإن كانت السماء قد قضت بحفظ هذه الأمانة، فما عساي أخشى من أهل كوانغ؟ » (IX.5)

إمبراطورية الفضيلة

ثمَّة كلمةٌ متواترةٌ في المحادثات، هي كلمة « الرجل الشريف » (junzi)، التي كانت تدلُّ أصلاً على نبيلٍ من عِرقٍ كريمٍ ومن أسرةٍ كريمة، ولكنَّ كونفوشيوس يُعطيها معنًى جديداً بإحلاله أرستقراطية القلب محلَّ أرستقراطية الدم. فلم يعد الرجل الرفيع يُعرَّف بالمولد الذي يتلقَّاه من يد المصادفة، بل بالرفعة الأخلاقية والحساسية التي يكتسبها بفضل الدراسة6وكما يُذكِّر سيريل جافاري، ستنتظر فرنسا ثلاثة وعشرين قرناً بعد كونفوشيوس لترى فيغارو، خادم غرفة الكونت، يُطالب بمشاعر المساواة والانتقام من امتيازات سيِّده: « سيِّدي الكونت […]. لأنَّك سيِّدٌ عظيم، تحسب نفسك عبقريَّاً عظيماً!… النبالة، والثروة، والرتبة، والمناصب؛ كلُّ ذلك يجعل المرء بهذا الكبرياء! وماذا فعلتَ من أجل كلِّ هذه الخيرات؟ لقد أخذتَ على نفسك عناء أن تُولَد، لا غير. أمَّا في ما سوى ذلك، فرجلٌ عاديٌّ إلى حدٍّ بعيد! بينما أنا »، إلخ.. شبيهاً بـ« النجم القطبي » (II.1)، الراسخ المركزيِّ، فإنَّه لا يهتمُّ بأن لا يكون ملحوظاً؛ بل يسعى بالأحرى إلى أن يصنع شيئاً يستحقُّ الملاحظة: « قال المعلِّم: “ليس من مصيبةٍ أن يجهلك الناس، وإنَّما المصيبة أن تجهلهم” » (I.16). فأين تجد قولاً أجمل من هذا، ولامبالاةً أعظم إزاء المجد والنجاحات؟ فما يهمُّ، في نهاية المطاف، أن يكون كونفوشيوس قد بقي، طيلة حياته، عاهلاً بلا تاج؟ فقد أسَّس إمبراطوريَّةً تمتدُّ حدودها الخفيَّة إلى حدود الإنسانية ذاتها.

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

Las Ana­lec­tas de Confucio, soberano sin corona

Tra­ducido del fran­cés

« Sin esta clave fun­da­men­tal [Las Ana­lec­tas], no se po­dría te­ner ac­ceso a la civi­liza­ción chi­na. Y quien ig­no­rase esta civi­liza­ción no po­dría ja­más al­can­zar sino una in­teli­gen­cia par­cial de la expe­rien­cia hu­ma­na. »

Con­fucio. Les En­tre­tiens de Con­fucius (Las Ana­lec­tas de Con­fucio), trad. del chino por Pie­rre Ryck­mans, pref. de René Étiem­ble. Pa­rís: Ga­llimard, col. « Con­naiss­ance de l’Orient », 1987.

La his­toria del pen­sa­miento ofrece po­cos ejem­plos de una in­fluen­cia tan exten­dida y tan du­ra­dera como la del Ve­ne­rado Ma­es­tro Kong o Kon­gfuzi1For­mas re­cha­za­das:
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-tzu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
. Si ha de juz­garse su gran­deza por la hue­lla profunda que ha im­preso so­bre to­dos los pueblos de Asia orien­tal, se le puede cier­ta­mente nom­brar « el más grande pre­cep­tor […] que los siglos ha­yan ja­más producido ». Es en sus Analectas (Lunyu)2For­mas re­cha­za­das:
Analectes.
Dialogues.
Les An­na­les.
Les Pro­pos.
Les En­tre­tiens phi­lo­so­phiques.
Les Dis­cus­sions phi­lo­so­phiques.
Le Li­vre des en­tre­tiens ou des dis­co­urs mo­raux.
Dis­co­urs et pa­ro­les.
Aphorismes.
Con­ver­sations avec ses dis­cip­les.
Liber sen­ten­tia­rum (El Libro de las sen­ten­cias).
Ra­tio­ci­nan­tium ser­mo­nes (Las Con­ver­sacio­nes de los ra­cio­na­lis­tas).
Dis­sertæ sen­ten­tiæ.
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
No con­fun­dir con:
Les En­tre­tiens fa­mi­liers de Con­fucius (Las Con­ver­sacio­nes fa­mi­lia­res de Con­fucio) (Kongzi jiayu) que for­man una es­pe­cie de sup­le­mento he­te­ro­doxo al re­co­pi­la­torio de las Analectas.
donde es­ta­llan su ar­diente amor de la hu­ma­ni­dad y su mo­ral su­bli­me, be­bida en las fuen­tes del buen sen­ti­do; es allí donde se ma­ni­fiesta su cons­tante afán de devol­ver a la na­tura­leza hu­mana ese pri­mer lus­tre re­cibido del Cielo, pero os­cure­cido por las ti­nieblas de la ig­no­ran­cia. No sor­pren­de­rá, pues, que los pa­dres je­suitas, que lo die­ron a co­no­cer y a ad­mi­rar a Europa bajo el nom­bre la­ti­nizado de Con­fucio, con­cibie­ran por él un en­tu­siasmo igual al de los chi­nos. Vie­ron en sus Analectas las per­las de China o algo de ma­yor pre­cio aún, pues pre­tio­sior est cunc­tis opibus [s­apien­tia] (la sa­bi­du­ría es más pre­ciosa que las per­las)3Pr 3,15 (t­rad. La Bible: tra­duc­tion offi­cie­lle litur­gique (La Biblia: tra­duc­ción ofi­cial litúr­gica)).. Y con­cluye­ron que « es­tas en­señan­zas no son so­la­mente bue­nas para las gen­tes de Chi­na, sino […] que hay po­cos fran­ce­ses que no se es­ti­ma­ran […] muy afor­tu­na­dos si pudie­sen re­ducir­las a prác­tica ». El pro­pio Vol­tai­re, con­quis­ta­do, colgó en su ga­bi­nete un re­trato del sa­bio chi­no, al pie del cual puso es­tos cua­tro ver­sos:

« De la sola ra­zón salu­da­ble in­tér­pre­te,
Sin des­lum­brar al mun­do, ilumi­nando los es­píritus,
No ha­bló sino como sa­bio y ja­más como profe­ta;
Sin em­bargo se le creyó, y aun en su país. »

Vol­tai­re. « De la Chine » (« De China »). Œuvres com­plètes de Vol­taire (Obras com­ple­tas de Vol­taire), vol. 40, Ques­tions sur l’En­cyclo­pédie, par des ama­teurs (Cues­tio­nes so­bre la En­ci­clo­pe­dia, por afi­cio­na­dos), IV, César-Égalité. Oxford: Vol­taire Foun­da­tion, 2009.

La Evidencia de la recta razón

Con­side­rada bajo el do­ble as­pecto de la mo­ral y de la po­líti­ca, la doc­trina de Con­fucio se com­para con la que Só­c­ra­tes en­señaba ha­cia la misma épo­ca. « Amigos de la ra­zón, ene­migos del en­tu­siasmo » (Vol­tai­re), Con­fucio y Só­c­ra­tes han reves­tido la sa­bi­du­ría an­ti­gua de esa dul­zura, de esa eviden­cia, de esa calma capa­ces de to­car los es­píritus más ru­dos. Ja­más, aca­so, fue el es­píritu hu­mano más dig­na­mente repre­sen­tado que por es­tos dos hom­bres. Supe­rio­res por su fi­lo­so­fía, no lo eran me­nos por su jui­cio. Así, sa­bían siem­pre hasta dónde hay que ir y dónde hay que de­te­ner­se. Y si, con to­do, se apar­ta­ban del recto ca­mi­no, su buen sen­tido los vol­vía a él, en lo que tie­nen una con­side­ra­ble ven­taja so­bre mu­chos fi­ló­so­fos de nues­tro tiempo que tie­nen ra­zo­na­mien­tos tan en­re­da­dos, tan fal­sos, suti­lezas tan es­pan­tosas, que ape­nas logran com­pren­derse a sí mis­mos. « El Ma­es­tro di­jo: “Na­die pen­sa­ría en salir sino por la puer­ta. ¿Por qué las gen­tes bus­can ca­mi­nar fuera de la Vía?” » (VI.17)

Se la­men­ta­rá, pues, la opi­nión de He­gel quien, no ha­llando en Las Ana­lec­tas nin­guno de esos ext­ravíos que él lla­maba fi­lo­so­fía, zanjó con una pa­la­bra te­rrible: « más ha­bría va­lido para la reputa­ción de Con­fucio que no se hu­biese tra­ducido su obra »4He­gel, Georg Wilhelm Frie­dri­ch. Leçons sur l’his­toire de la phi­lo­so­phie (Lec­cio­nes so­bre la his­toria de la fi­lo­so­fía), trad. del ale­mán por Jean Gibe­lin. Pa­rís: Ga­llimard, 1954.. Este des­pre­cio todo ger­má­nico es tanto más ext­raño cuanto que Ale­ma­nia po­see, con las Con­ver­sacio­nes de Goe­the, un libro emi­nen­te­mente pr­óximo a la vez por su serena be­lleza y por la pre­sen­cia viviente de un Ma­es­tro. ¡Que no haya en­ga­ño! Juz­gar a Con­fucio in­digno de ser tra­ducido es re­cha­zar la ra­zón misma — « esa ver­dad in­te­rior que está en el alma de to­dos los hom­bres, y que nues­tro fi­ló­sofo con­sul­taba sin ce­sar [pa­ra] con­ducir to­das sus pa­la­bras » (Jean de La­bru­ne).

La Vía del sabio

Como tan­tos ot­ros « preceptores » del gé­nero hu­ma­no, como el Buda en la In­dia, Za­ra­tus­tra en Per­sia, Con­fucio no era un es­critor, sino un Ma­es­tro que dejó a sus dis­cípulos el cui­dado de trans­cribir sus en­señan­zas. Por lo de­más, ajeno a los gran­des dis­cur­sos y a la elocuen­cia des­pla­za­da, prefe­ría una ac­ti­tud re­co­gi­da, « como la de un mú­sico in­cli­nado so­bre su ins­tru­mento para ext­raer las más be­llas melodías »5Se­gún la lumi­nosa imagen de An­toi­ne-Joseph Ass­af.. Lle­gaba a ve­ces hasta sus­pi­rar: « Qui­siera no ha­blar más ». A los dis­cípulos que se con­mo­vían por sus si­len­cios, rep­li­caba con una majes­tad casi cós­mi­ca: « ¿A­caso ha­bla el Cielo? Sin em­bargo las cua­tro es­ta­cio­nes siguen su cur­so, sin em­bargo las cien cria­turas na­cen. ¿A­caso ha­bla el Cielo? » (XVI­I.19)

De­cla­raba humil­de­mente a quien qui­siera oír­lo: « Yo trans­mito, nada in­vento […] y amo la An­ti­güe­dad » (VI­I.1). Ese papel de trans­mi­sor de los ritos (li), del sa­ber (zhi), del sen­tido de hu­ma­ni­dad (ren), lo cum­plía con en­tre­ga, con dig­ni­dad; no sin pa­sar por profun­dos aba­ti­mien­tos, sa­biendo cuán « pe­sada es su mi­sión, y cuán larga su ruta » (VI­I­I.7). Sin em­bar­go, se alen­taba al pen­sa­miento de cum­plir un ver­da­dero man­dato celes­te: « El rey Wen ha muer­to. Ahora, ¿no soy yo quien está in­ves­tido del depó­sito de la civi­liza­ción? Si el Cielo hu­biera jurado su pér­di­da, ¿por qué lo ha­bría con­fiado a un mor­tal como yo? Y si el Cielo ha de­cidido pre­ser­var este depó­sito, ¿qué he de te­mer de las gen­tes de Kuang? » (IX.5)

El Imperio de la virtud

Una pa­la­bra fre­cuente en Las Ana­lec­tas es la de « hom­bre ho­nesto » (junzi), que de­sig­naba origi­nal­mente a un gen­tilhom­bre na­cido de no­ble raza y fa­mi­lia, pero a quien Con­fucio da un sen­tido nuevo sus­ti­tuyendo la aris­to­c­ra­cia del co­ra­zón a la de la san­gre. El hom­bre de ca­li­dad ya no se define por el na­ci­miento que recibe de ma­nos del azar, sino por la eleva­ción mo­ral y la sen­sibi­li­dad que adquiere gra­cias al es­tudio6Como lo re­cuerda Cyri­lle Ja­va­ry, Fran­cia ha­brá de es­pe­rar vein­ti­trés siglos des­pués de Con­fucio para ver a Fí­ga­ro, el ayuda de cámara del con­de, rei­vin­di­car sen­ti­mien­tos de igual­dad y de revan­cha contra los privi­le­gios de su amo: « Señor conde […]. Por­que sois un gran señor, ¡os creéis un gran ge­nio!… No­bleza, for­tu­na, un ran­go, car­gos; ¡todo eso vuelve tan or­gu­llo­so! ¿Qué ha­béis he­cho para me­re­cer tan­tos bien­es? Os tomas­teis la mo­les­tia de na­cer, y nada más. Por lo de­más, ¡hom­bre bas­tante or­di­na­rio! Mien­tras que yo », etc.. Se­mejante a « la es­tre­lla Po­lar » (I­I.1), in­muta­ble y cen­tral, no se preo­cupa de no ser advertido; busca más bien ha­cer algo notable: « El Ma­es­tro di­jo: “No es una des­gra­cia ser des­co­no­cido por los hom­bres, pero es una des­gra­cia des­co­no­cer­los” » (I.16). ¿Dónde ha­llar una máxima más be­lla, una in­dife­ren­cia más grande res­pecto a la gloria y a los éxitos? ¿Qué im­por­ta, en defi­niti­va, que Con­fucio haya per­ma­ne­ci­do, toda su vi­da, un so­be­rano sin co­ro­na? Ha edi­fi­cado un Im­pe­rio cuyas fron­te­ras in­vi­sibles se extien­den hasta las de la hu­ma­ni­dad.

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

孔子《论语》:无冕之君

译自法文

«倘若没有这把根本性的钥匙[《论语》],便无从进入中华文明。而不了解这一文明的人,对人类经验的理解也永远只能是片面的。»

孔子。《论语》(Les Entretiens de Confucius),皮埃尔·李克曼(Pierre Ryckmans)译自中文,何天爵(René Étiemble)作序。巴黎:伽利玛出版社,「东方知识」丛书,1987年。

在人类思想史上,鲜有哪位思想家的影响能如孔夫子1舍弃之形式:
Cong fou tsëe。
Krong-fou-tsé。
K’ong-fou-tseu。
Kong-fou-tze。
Khoung-fu-tzée。
Khoung-fou-dze。
Cung-fou-tsée。
Khung-fu-dsü。
Kung-fu-tsu。
Kung fu-tzu。
Cun-fu zu。
Cum-fu-çu。
那般广博而恒久。倘若要以他在整个东亚各民族身上所留下的深刻印记来衡量其伟大,那么我们完全可以称他为「古往今来最伟大的导师」。正是在他的《论语》(Lunyu)2舍弃之形式:
Analectes(《分析集》)。
Dialogues(《对话录》)。
Les Annales(《编年》)。
Les Propos(《言论》)。
Les Entretiens philosophiques(《哲学对话》)。
Les Discussions philosophiques(《哲学讨论》)。
Le Livre des entretiens ou des discours moraux(《对话或道德言论之书》)。
Discours et paroles(《言谈与话语》)。
Aphorismes(《格言集》)。
Conversations avec ses disciples(《与弟子之对话》)。
Liber sententiarum(《名言录》)。
Ratiocinantium sermones(《理性主义者的对话》)。
Dissertæ sententiæ(《分散的名言》)。
Lén-yù
Luen yu
Louen yu
Loung yu
Lien-yu
Liun iu
Liun-ju
Loun-yu
Loun iu
Lún-iù
勿与以下混淆:
《孔子家语》(Les Entretiens familiers de Confucius, Kongzi jiayu),乃《论语》之非正统补编。
中,迸发出他对人类那炽热的爱与崇高的道德——后者正汲取自常识的源泉;正是在其中,显现出他孜孜不倦的关怀:欲使人性重现那得自上天、却为蒙昧之晦暗所遮蔽的最初光华。因此,当耶稣会神父们以拉丁化的名字「Confucius」将他介绍给欧洲并使之为人所仰慕时,他们对他所怀抱的热忱丝毫不亚于中国人,这并不令人惊讶。他们在《论语》中看到了中国的明珠,乃至比明珠更为珍贵之物,因为 pretiosior est cunctis opibus [sapientia](智慧比珍珠更宝贵)3《箴言》3:15(据《圣经官方礼仪译本》(La Bible : traduction officielle liturgique))。。他们最后得出结论:「这些教诲不仅有益于中国人,而且[……]只要法国人能将其付诸实践,鲜有人不会自认为极其幸运。」伏尔泰本人也为之折服,在自己的书房里挂起了这位中国圣人的画像,并在画像下题写了这样四行诗句:

«唯凭救赎之理性阐发真理,
不炫世人,而启迪心灵,
言必智者之言,从不作先知状;
然众人信之,其本国之人亦信之。»

伏尔泰。《论中国》,《伏尔泰全集》第40卷,《业余爱好者对〈百科全书〉的若干问题》,IV,César-Égalité。牛津:伏尔泰基金会,2009年。

正理之自明

从伦理与政治的双重角度来看,孔子的学说可与苏格拉底大约在同一时期所传授的学说相媲美。「理性之友,狂热之敌」(伏尔泰),孔子与苏格拉底为古代智慧披上了那种温和、自明与宁静的气息,足以打动最粗野的心灵。也许,人类的精神从未有过比这两人更为庄严的代表。他们在哲学上卓越超群,在判断力上亦毫不逊色。因此,他们始终知道应当走到何处,又应当止步于何处。倘若他们偶尔偏离了正道,他们的常识便会将他们引回来——在这一点上,他们较之我们时代那些许多哲学家具有相当大的优势;后者的推理如此曲折、如此谬误,其诡辩如此可怖,以至于连他们自己也难以理解自己。「子曰:「谁能出不由户?何莫由斯道也?」」(VI.17)

由此,对黑格尔的看法便令人扼腕。他在《论语》中未能找到任何被他称作哲学的那种迷乱,便以一句可怕的断语了事:「为了孔子的名声起见,假使他的书从不曾被翻译,那倒是更好的事4黑格尔(Hegel, Georg Wilhelm Friedrich)。《哲学史讲演录》(Leçons sur l’histoire de la philosophie),让·吉贝兰(Jean Gibelin)译自德文。巴黎:伽利玛出版社,1954年。。这种纯粹日耳曼式的轻蔑尤为令人费解,因为德国本身拥有《歌德谈话录》这样一部作品——它在宁静之美与一位大师「活生生」的临在这两方面,都与《论语》极为相近。请勿误解!判定孔子不配被翻译,便是拒斥理性本身——「这种内在的真理存在于所有人的灵魂之中,而我们这位哲学家为了指导自己的一切言语,从不停止向它求教」(拉布律讷)。

圣人之道

如同其他许多人类的「导师」,如印度的佛陀、波斯的琐罗亚斯德,孔子并非一位作家,而是一位将记录其教诲的工作留给弟子们的大师。况且,他厌恶宏大的辞令与不合时宜的雄辩,宁愿保持一种凝神静思的姿态,「如同一位俯身于乐器之上、欲奏出最美旋律的乐师5据安托万-约瑟夫·阿萨夫(Antoine-Joseph Assaf)之明喻。。他有时甚至叹息道:「予欲无言」。当弟子们为他的沉默而不安时,他便以近乎宇宙般的庄严回答道:「天何言哉?四时行焉,百物生焉,天何言哉?」(XVII.19)

他谦逊地向一切愿意聆听的人宣称:「述而不作[……]信而好古」(VII.1)。这个传承礼、智与仁的角色,他以献身之心、以尊严之态履行着;其间并非没有陷入深沉的沮丧,因为他知道自己「任重而道远」(VIII.7)。然而,想到自己正在完成一项真正的天命,他便自我激励:「文王既没,文不在兹乎?天之将丧斯文也,后死者不得与于斯文也;天之未丧斯文也,匡人其如予何?」(IX.5)

德之邦国

《论语》中频频出现的一个词是「君子」(junzi),原意指出身于高贵血统与家族的绅士;但孔子赋予它一种新的含义,即以心灵的贵族气质取代血统的贵族气质。品德高尚之人不再由偶然之手所赐予的出身来界定,而是由通过学习所获得的道德高度与敏感性来界定6正如西里尔·雅瓦里(Cyrille Javary)所指出,法国要在孔子之后二十三个世纪,方才见到费加罗——伯爵的贴身男仆——挺身要求平等、反抗主人之特权:「伯爵大人[……]。因为您是大贵族,您便自以为是大才子!……贵族、财富、品位、职位;这一切使人如此骄傲!您为了这么多的好处做了什么呢?您不过不辞辛苦地出生了一下,仅此而已。此外,您不过是个相当平庸之人!而我,却」,云云。。他就像「北辰」(II.1)一般,恒定而居中,不为自己不被注意而忧心;他所追求的,乃是做出值得被注意之事:「子曰:「不患人之不己知,患不知人也。」」(I.16)还能到哪里去寻找一句更美的格言,一种对荣耀与成功更伟大的淡然?归根结底,孔子终其一生都是一位无冕之君,又有何妨?他已然建立起一个其无形边界延伸至人类边界的帝国。

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

The Analects of Confucius, Sovereign Without a Crown

Trans­lated from French

« With­out this fun­da­men­tal key [The Analects], one can­not gain ac­cess to Chi­nese civ­i­liza­tion. And who­ever re­mained ig­no­rant of that civ­i­liza­tion could never at­tain any­thing more than a par­tial un­der­stand­ing of hu­man ex­pe­ri­ence. »

Con­fu­cius. Les En­tre­tiens de Con­fu­cius (The Analects of Con­fu­cius), trans. from Chi­nese by Pierre Ryck­mans, pref. by René Étiem­ble. Paris: Gal­li­mard, “Con­nais­sance de l’Ori­ent” col­l., 1987.

The his­tory of thought of­fers few ex­am­ples of an in­flu­ence as far-reach­ing and as en­dur­ing as that of the Ven­er­a­ble Mas­ter Kong, or Kong­fuzi1Re­jected forms:
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-tzu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
. If we are to judge his great­ness by the deep mark he has im­printed upon all the peo­ples of East Asia, we may as­suredly call him “the great­est teacher […] the ages have ever pro­duced.” It is in his Analects (Lunyu)2Re­jected forms:
Analectes (Analects).
Dialogues.
Les An­nales (The An­nals).
Les Pro­pos (The Say­ings).
Les En­tre­tiens philosophiques (Philo­soph­i­cal Con­ver­sa­tions).
Les Dis­cus­sions philosophiques (Philo­soph­i­cal Dis­cus­sions).
Le Livre des en­tre­tiens ou des dis­cours moraux (The Book of Con­ver­sa­tions or of Moral Dis­courses).
Dis­cours et paroles (Dis­courses and Say­ings).
Aphorismes (Aphorisms).
Con­ver­sa­tions avec ses dis­ci­ples (Con­ver­sa­tions with His Dis­ci­ples).
Liber sen­ten­tiarum (The Book of Sen­tences).
Ra­ti­oci­nan­tium ser­mones (The Con­ver­sa­tions of the Ra­tio­nal­ists).
Dis­sertæ sen­ten­tiæ.
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
Not to be con­fused with:
Les En­tre­tiens fam­i­liers de Con­fu­cius (Kongzi ji­ayu) (The Fa­mil­iar Dis­courses of Con­fu­cius), which form a sort of het­ero­dox sup­ple­ment to the col­lec­tion of the Analects.
that his ar­dent love of hu­man­ity and his sub­lime moral­i­ty, drawn from the well­springs of com­mon sense, shine forth; it is there that his con­stant con­cern is man­i­fest to re­store to hu­man na­ture that first lus­tre re­ceived from Heav­en, but dimmed by the shad­ows of ig­no­rance. One will not be as­ton­ished, then, that the Je­suit fa­thers, who in­tro­duced him to Eu­rope and made him ad­mired there un­der the La­tinized name of Con­fu­cius, con­ceived for him an en­thu­si­asm equal to that of the Chi­nese. They saw in his Analects the pearls of Chi­na, or some­thing of still greater price, for pre­tio­sior est cunc­tis opibus [s­api­en­tia] (wis­dom is more pre­cious than pearls)3Pr 3:15 (trans. La Bible: tra­duc­tion of­fi­cielle liturgique (The Bible: Of­fi­cial Litur­gi­cal Trans­la­tion)).. And they con­cluded that “these teach­ings are not only good for the peo­ple of Chi­na, but […] that there are few French­men who would not deem them­selves […] very for­tu­nate if they could put them into prac­tice.” Voltaire him­self, won over, hung in his study a por­trait of the Chi­nese sage, be­neath which he set these four lines:

« Sole whole­some in­ter­preter of rea­son,
With­out daz­zling the world, en­light­en­ing minds,
He spoke only as a sage and never as a prophet;
Yet he was be­lieved, even in his own coun­try. »

Voltaire. “De la Chine” (“On Chi­na”). Œu­vres com­plètes de Voltaire (Com­plete Works of Voltaire), vol. 40, Ques­tions sur l’En­cy­clopédie, par des am­a­teurs (Ques­tions on the En­cy­clo­pe­dia, by Am­a­teurs), IV, César-Égalité (Caesar-Equality). Ox­ford: Voltaire Foun­da­tion, 2009.

The Self-Evidence of Right Reason

Con­sid­ered from the twofold stand­point of moral­ity and pol­i­tics, Con­fu­cius’s doc­trine bears com­par­i­son with that which Socrates was teach­ing at about the same time. “Friends of rea­son, en­e­mies of en­thu­si­asm” (Voltaire), Con­fu­cius and Socrates clothed an­cient wis­dom in that gen­tle­ness, that self-ev­i­dence, that calm ca­pa­ble of touch­ing the rough­est of minds. Nev­er, per­haps, was the hu­man mind more worthily rep­re­sented than by these two men. Su­pe­rior in their phi­los­o­phy, they were no less so in their judg­ment. Thus they al­ways knew how far one must go and where one must stop. And if, nev­er­the­less, they strayed from the straight path, their good sense brought them back to it — wherein they hold a con­sid­er­able ad­van­tage over many philoso­phers of our day, whose rea­son­ings are so con­vo­lut­ed, so false, whose sub­tleties are so ap­palling, that they can scarcely un­der­stand them­selves. “The Mas­ter said: ’No one would think of go­ing out ex­cept through the door. Why, then, do peo­ple seek to walk out­side the Way?’” (VI.17)

One will re­gret, then, the opin­ion of Hegel, who, find­ing in The Analects none of those aber­ra­tions that he called phi­los­o­phy, set­tled the mat­ter with a dread­ful word: “it would have been bet­ter for Con­fu­cius’s rep­u­ta­tion had his work not been trans­lated4Hegel, Georg Wil­helm Friedrich. Leçons sur l’his­toire de la philoso­phie (Lec­tures on the His­tory of Phi­los­o­phy), trans. from Ger­man by Jean Gibelin. Paris: Gal­li­mard, 1954.. This wholly Ger­manic con­tempt is all the more strange in that Ger­many pos­sess­es, with the Con­ver­sa­tions of Goethe, a book em­i­nently close to The Analects both in its serene beauty and in the living pres­ence of a Mas­ter. Let there be no mis­take about it! To judge Con­fu­cius un­wor­thy of trans­la­tion is to re­ject rea­son it­self — “that in­ner truth which is in the soul of all men, and which our philoso­pher cease­lessly con­sulted [in or­der to] guide all his words” (Jean de Labrune).

The Way of the Sage

Like so many other “teachers” of the hu­man race — like the Bud­dha in In­dia, like Zarathus­tra in Per­sia — Con­fu­cius was not a writer, but a Mas­ter who left to his dis­ci­ples the task of tran­scrib­ing his teach­ings. More­over, a stranger to grand speeches and to mis­placed elo­quence, he pre­ferred to them a rec­ol­lected at­ti­tude, “like that of a mu­si­cian bent over his in­stru­ment to draw from it the most beau­ti­ful melodies5Af­ter the lu­mi­nous im­age of An­toine-Joseph As­saf.. He went so far at times as to sigh: “I would like to speak no more.” To the dis­ci­ples who were moved by his si­lences, he re­torted with an al­most cos­mic majesty: “Does Heaven speak? Yet the four sea­sons fol­low their course, yet the hun­dred crea­tures are born. Does Heaven speak?” (XVI­I.19)

He humbly de­clared to who­ever would hear him: “I trans­mit, I in­vent noth­ing […] and I love An­tiq­uity” (VI­I.1). This role as a trans­mit­ter of the rites (li), of knowl­edge (zhi), of the sense of hu­man­ity (ren), he ful­filled with de­vo­tion, with dig­ni­ty; not with­out pass­ing through mo­ments of deep de­jec­tion, know­ing how much “his mis­sion is heavy, and his road long” (VI­I­I.7). Nev­er­the­less, he took courage in the thought of ful­fill­ing a true ce­les­tial man­date: “King Wen is dead. Now, is it not I who am en­trusted with the de­posit of civ­i­liza­tion? Had Heaven sworn its ru­in, why would it have con­fided it to a mor­tal like me? And if Heaven has de­cided to pre­serve this de­posit, what have I to fear from the peo­ple of Kuang?” (IX.5)

The Empire of Virtue

A fre­quent word in The Analects is that of “honourable man” (junzi), which orig­i­nally des­ig­nated a gen­tle­man of no­ble race and fam­i­ly, but to which Con­fu­cius gives a new mean­ing by re­plac­ing the aris­toc­racy of blood with that of the heart. The man of qual­ity is no longer de­fined by the birth he receives from the hands of chance, but by the moral el­e­va­tion and the sen­si­bil­ity he acquires through study6As Cyrille Javary points out, France was to wait twen­ty-three cen­turies af­ter Con­fu­cius to see Fi­garo, the coun­t’s valet, claim feel­ings of equal­ity and of re­venge against the priv­i­leges of his mas­ter: “My lord Count […]. Be­cause you are a great no­ble­man, you be­lieve your­self a great ge­nius!… No­bil­i­ty, for­tune, rank, po­si­tions; all that makes one so proud! What have you done to de­serve so many bless­ings? You took the trou­ble to be born, and noth­ing more. For the rest, a rather or­di­nary man! Whereas I,” etc.. Like “the Po­lar star” (I­I.1), un­mov­ing and cen­tral, he does not worry about go­ing unnoticed; he seeks rather to do some­thing noteworthy: “The Mas­ter said: ’It is no mis­for­tune to be mis­un­der­stood by men; but it is a mis­for­tune to mis­un­der­stand them’” (I.16). Where will one find a finer max­im, a greater in­dif­fer­ence to­ward glory and suc­cess? What mat­ters, in the end, that Con­fu­cius re­mained, his whole life long, a sov­er­eign with­out a crown? He has built an Em­pire whose in­vis­i­ble fron­tiers ex­tend to those of hu­man­i­ty.

Mappemonde mettant en évidence la Chine et Taïwan.

Les En­tre­tiens de Confucius, souverain sans couronne

« Sans cette clé fon­da­men­tale [Les En­tre­tiens], on ne sau­rait avoir ac­cès à la ci­vi­li­sa­tion chi­noise. Et qui igno­re­rait cette ci­vi­li­sa­tion ne pour­rait ja­mais at­teindre qu’une in­tel­li­gence par­tielle de l’ex­pé­rience hu­maine. »

Confu­cius. Les En­tre­tiens de Confu­cius, trad. du chi­nois par Pierre Ry­ck­mans, préf. de René Étiemble. Pa­ris : Gal­li­mard, coll. « Connais­sance de l’Orient », 1987.

L’­his­toire de la pen­sée offre peu d’exemples d’une in­fluence aussi éten­due et aussi du­rable que celle du Vé­néré Maître Kong ou Kong­fuzi1Formes reje­tées :
Cong fou tsëe.
Krong-fou-tsé.
K’ong-fou-tseu.
Kong-fou-tze.
Khoung-fu-tzée.
Khoung-fou-dze.
Cung-fou-tsée.
Khung-fu-dsü.
Kung-fu-tsu.
Kung fu-tzu.
Cun-fu zu.
Cum-fu-çu.
. Si l’on doit ju­ger de sa gran­deur par la marque pro­fonde qu’il a im­pri­mée sur tous les peuples d’Asie orien­ta­le, l’on peut as­su­ré­ment le nom­mer « le plus grand ins­ti­tu­teur […] que les siècles aient ja­mais pro­duit ». C’est dans ses Entretiens (Lunyu)2Formes reje­tées :
Analectes.
Dialogues.
Les An­nales.
Les Pro­pos.
Les En­tre­tiens phi­lo­so­phiques.
Les Dis­cus­sions phi­lo­so­phiques.
Le Livre des en­tre­tiens ou des dis­cours mo­raux.
Dis­cours et pa­roles.
Aphorismes.
Conver­sa­tions avec ses dis­ciples.
Li­ber sen­ten­tia­rum (Le Livre des sen­tences).
Ra­tio­ci­nan­tium ser­mones (Les En­tre­tiens des ra­tio­na­listes).
Dis­sertæ sen­ten­tiæ.
Lén-yù.
Luen yu.
Louen yu.
Loung yu.
Lien-yu.
Liun iu.
Liun-ju.
Loun-yu.
Loun iu.
Lún-iù.
Ne pas confondre avec :
Les En­tre­tiens fa­mi­liers de Confu­cius (Kongzi jiayu) qui forment une sorte de sup­plé­ment hé­té­ro­doxe au re­cueil des Entretiens.
qu’éclatent son ar­dent amour de l’­hu­ma­nité et sa mo­rale su­bli­me, pui­sée aux sources du bon sens ; c’est là que se ma­ni­feste son souci constant de rendre à la na­ture hu­maine ce pre­mier lustre reçu du Ciel, mais obs­curci par les té­nèbres de l’igno­rance. On ne s’éton­nera donc pas si les pères jé­sui­tes, qui le firent connaître et ad­mi­rer à l’Eu­rope sous le nom la­ti­nisé de Confu­cius, conçurent pour lui un en­thou­siasme égal à ce­lui des Chi­nois. Ils virent dans ses Entretiens les perles de la Chine ou quelque chose de plus grand prix en­co­re, car pre­tio­sior est cunc­tis opi­bus [sa­pien­tia] (la sa­gesse est plus pré­cieuse que les perles)3Pr 3,15 (trad. La Bible : tra­duc­tion of­fi­cielle li­tur­gique).. Et ils conclurent que « ces en­sei­gne­ments ne sont pas seule­ment bons pour les gens de la Chi­ne, mais […] qu’il y a peu de Français qui ne s’es­ti­massent […] fort heu­reux s’ils les pou­vaient ré­duire en pra­tique ». Vol­taire lui-mê­me, conquis, ac­cro­cha dans son ca­bi­net un por­trait du sage chi­nois, au bas duquel il mit ces quatre vers :

« De la seule rai­son sa­lu­taire in­ter­prè­te,
Sans éblouir le mon­de, éclai­rant les es­prits,
Il ne parla qu’en sage et ja­mais en pro­phète ;
Ce­pen­dant on le crut, et même en son pays. »

Vol­taire. « De la Chine ». Œuvres com­plètes de Vol­taire, vol. 40, Ques­tions sur l’En­cy­clo­pé­die, par des ama­teurs, IV, César-Égalité. Ox­ford : Vol­taire Foun­da­tion, 2009.

L’Évidence de la droite raison

Consi­dé­rée sous le double rap­port de la mo­rale et de la po­li­tique, la doc­trine de Confu­cius se com­pare à celle que So­crate en­sei­gnait vers la même époque. « Amis de la rai­son, en­ne­mis de l’en­thou­siasme » (Vol­tai­re), Confu­cius et So­crate ont re­vêtu la sa­gesse an­tique de cette dou­ceur, de cette évi­den­ce, de ce calme ca­pables de tou­cher les es­prits les plus rudes. Ja­mais, peut-être, l’es­prit hu­main ne fut plus di­gne­ment re­pré­senté que par ces deux hommes. Su­pé­rieurs par leur phi­lo­so­phie, ils ne l’étaient pas moins par leur ju­ge­ment. Aus­si, ils sa­vaient toujours jusqu’où il faut al­ler et où il faut s’ar­rê­ter. Et si, tou­te­fois, ils s’écar­taient du droit che­min, leur bon sens les y ra­me­nait, en quoi ils ont un avan­tage consi­dé­rable sur bien des phi­lo­sophes de notre temps qui ont des rai­son­ne­ments si en­tor­tillés, si faux, des sub­ti­li­tés si épou­van­ta­bles, qu’ils peinent à se com­prendre eux-mêmes. « Le Maître dit : “Nul ne son­ge­rait à sor­tir au­tre­ment que par la porte. Pourquoi les gens cherchent-ils à mar­cher en de­hors de la Voie ?” » (VI.17)

On re­gret­te­ra, dès lors, l’opi­nion de He­gel qui, ne trou­vant dans Les En­tre­tiens au­cun de ces éga­re­ments qu’il nom­mait phi­lo­so­phie, tran­cha d’un mot ter­rible : « il au­rait mieux valu pour la ré­pu­ta­tion de Confu­cius que l’on n’eût pas tra­duit son ou­vrage »4He­gel, Georg Wil­helm Frie­drich. Leçons sur l’­his­toire de la phi­lo­so­phie, trad. de l’al­le­mand par Jean Gi­be­lin. Pa­ris : Gal­li­mard, 1954.. Ce mé­pris tout ger­ma­nique est d’au­tant plus étrange que l’Al­le­magne pos­sè­de, avec les Conver­sa­tions de Goethe, un livre émi­nem­ment proche à la fois par sa se­reine beauté et par la pré­sence vivante d’un Maître. Que l’on ne s’y trompe pas ! Ju­ger Confu­cius in­digne d’être tra­duit, c’est reje­ter la rai­son même — « cette vé­rité in­té­rieure qui est dans l’âme de tous les hom­mes, et que notre phi­lo­sophe consul­tait sans cesse [pour] conduire toutes ses pa­roles » (Jean de La­bru­ne).

La Voie du sage

Comme tant d’autres « instituteurs » du genre hu­main, comme le Boud­dha en In­de, Za­ra­thous­tra en Per­se, Confu­cius n’était pas un écri­vain, mais un Maître qui laissa à ses dis­ciples le soin de trans­crire ses en­sei­gne­ments. Du res­te, étran­ger aux grands dis­cours et à l’élo­quence dé­pla­cée, il leur pré­fé­rait une at­ti­tude re­cueillie, « comme celle d’un mu­si­cien pen­ché sur son ins­tru­ment pour en ti­rer les plus belles mé­lo­dies »5Se­lon la lu­mi­neuse image d’An­toine-Jo­seph As­saf.. Il al­lait par­fois jusqu’à sou­pi­rer : « Je vou­drais ne plus par­ler ». Aux dis­ciples qui s’émou­vaient de ses si­len­ces, il ré­torquait avec une majesté presque cos­mique : « Le Ciel parle-t-il ? Pour­tant les quatre sai­sons suivent leur cours, pour­tant les cent créa­tures naissent. Le Ciel parle-t-il ? » (X­VII.19)

Il dé­cla­rait hum­ble­ment à qui vou­lait l’en­tendre : « Je trans­mets, je n’in­vente rien […] et j’aime l’An­tiquité » (VII.1). Ce rôle de pas­seur des rites (li), du sa­voir (zhi), du sens d’hu­ma­nité (ren), il le rem­plis­sait avec dé­voue­ment, avec di­gnité ; non sans pas­ser par de pro­fonds abat­te­ments, sa­chant com­bien « sa mis­sion est lour­de, et sa route est longue » (VIII.7). Ce­pen­dant, il s’en­cou­ra­geait à la pen­sée d’ac­com­plir un vé­ri­table man­dat cé­leste : « Le roi Wen est mort. Main­te­nant, n’est-ce pas moi qui suis in­vesti du dé­pôt de la ci­vi­li­sa­tion ? Si le Ciel avait juré sa per­te, pourquoi l’au­rait-il confié à un mor­tel comme moi ? Et si le Ciel a dé­cidé de pré­ser­ver ce dé­pôt, qu’ai-je à craindre des gens de Kuang ? » (IX.5)

L’Empire de la vertu

Un mot fré­quent dans Les En­tre­tiens est ce­lui d’« hon­nête homme » (junzi), qui dé­si­gnait ori­gi­nel­le­ment un gen­til­homme issu de noble race et fa­mil­le, mais à qui Confu­cius donne un sens nou­veau en sub­sti­tuant l’aris­to­cra­tie du cœur à celle du sang. L’­homme de qua­lité ne se dé­fi­nit plus par la nais­sance qu’il reçoit des mains du ha­sard, mais par l’élé­va­tion mo­rale et la sen­si­bi­lité qu’il acquiert grâce à l’étude6Comme le rap­pelle Cy­rille Ja­va­ry, la France at­ten­dra vingt-trois siècles après Confu­cius pour voir Fi­ga­ro, le va­let de chambre du com­te, re­ven­diquer des sen­ti­ments d’éga­lité et de re­vanche contre les pri­vi­lèges de son maître : « Mon­sieur le comte […]. Parce que vous êtes un grand sei­gneur, vous vous croyez un grand gé­nie !… No­bles­se, for­tu­ne, un rang, des places ; tout cela rend si fier ! Qu’avez-vous fait pour tant de biens ? Vous vous êtes donné la peine de naî­tre, et rien de plus. Du res­te, homme as­sez or­di­naire ! Tan­dis que moi », etc.. Pa­reil à « l’étoile Po­laire » (II.1), im­muable et cen­tral, il ne se sou­cie pas de n’être pas remarqué ; il cherche plu­tôt à faire quelque chose de remarquable : « Le Maître dit : “Ce n’est pas un mal­heur d’être mé­connu des hom­mes, mais c’est un mal­heur de les mé­con­naî­tre” » (I.16). Où trou­ver une maxime plus bel­le, une in­dif­fé­rence plus grande à l’égard de la gloire et des suc­cès ? Qu’im­por­te, en dé­fi­ni­ti­ve, que Confu­cius soit res­té, sa vie du­rant, un sou­ve­rain sans cou­ronne ? Il a bâti un Em­pire dont les fron­tières in­vi­sibles s’étendent à celles de l’­hu­ma­ni­té.