chinois

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

Жал­бите на же­ната на воин: От Đặng Trần Côn до Hoàng Xuân Nhị

Пре­ве­дено от френ­ски

« Не, тя е заб­ра­вила всич­ко, за да мисли един­с­т­вено за за­ми­на­ва­нето на своя съп­руг. Друг бог [раз­ли­чен от този на вой­на­та] я вдъх­но­вя­ва, дик­тува ѝ зат­рог­ващи сбо­гу­ва­ния и об­лива очите ѝ със съл­зи. Тол­кова е вяр­но, че мъ­ките и на най-крат­ката раз­дяла над­х­вър­лят си­лите на влю­бе­ни­те! »

Ка­тул. Пъ­лен пре­вод на по­е­зи­ята на Ка­тул, пос­лед­ван от по­е­зи­ята на Гал и Бде­нето на праз­ни­ците на Ве­нера (Traduction complète des poésies de Catulle, suivie des poésies de Gallus et de la Veillée des fêtes de Vénus), прев. от ла­тин­ски от Фран­соа Но­ел. Па­риж: Rémont, 1806.

Тези сти­хове на Ка­тул биха могли също тол­кова добре да бъ­дат на­пи­сани във Ви­ет­нам през 1740-те го­ди­ни. Именно в тази смутна епо­ха, бе­ля­зана от вой­нишки на­бо­ри, бяха съ­чи­нени Жал­бите на же­ната на воин (Chinh phụ ngâm)1От­х­вър­лени фор­ми:
Plaintes d’une femme dont le mari est parti pour la guerre (Жал­бите на една же­на, чийто съп­руг е за­ми­нал на война).
Complainte d’une femme de guerrier (Жалба на една жена на воин).
Complainte de la femme du guerrier (Жал­бата на же­ната на во­ина).
Complainte de la femme d’un guerrier (Жал­бата на же­ната на воин).
Plaintes de la femme du guerrier (Жал­бите на же­ната на во­ина).
Complainte de la femme d’un soldat (Жал­бата на же­ната на вой­ник).
Plainte d’une femme de soldat (Жалба на една жена на вой­ник).
Le Chant de la femme d’un guerrier (Пе­сента на же­ната на воин).
Chant de la femme du guerrier (Пе­сен на же­ната на во­ина).
Chant de la femme du combattant (Пе­сен на же­ната на бой­ците).
Romance de la femme du combattant (Ро­манс на же­ната на бой­ците).
Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre (Жал­бите на една chinh-phou, же­на, чийто съп­руг за­ми­нава на война).
Les Plaintes d’une chinh-phu (Жал­бите на една chinh-phu).
Scansion d’une femme de guerre (Скан­ди­ране на една жена на война).
Scansion d’une femme dont le mari est à la guerre (Скан­ди­ране на една же­на, чийто съп­руг е на война).
La Complainte de l’épouse du guerrier (Жал­бата на съп­ру­гата на во­ина).
La Complainte de l’épouse du combattant (Жал­бата на съп­ру­гата на бой­ците).
Femme de guerrier (élégie) (Жена на воин (е­ле­гия)).
Chinh phụ (ngâm khúc).
. Сред тъ­тена на ба­ра­ба­ните се из­ди­гат пла­чо­вете на млада ви­ет­нам­ка, чийто съп­руг, за­ми­нал на фрон­та, се бави да се за­върне и не се зав­ръ­ща. « Ця­лата тъ­га, це­лият бунт, […] ця­лата мъка от очак­ва­нето са из­ра­зени тук с нес­рав­нима из­тън­че­ност ». Това е ин­тимна еле­гия, а не пам­ф­лет. И все пак тя до­бива та­къв тон на без­силно от­ча­я­ние, та­къв ис­к­рен коп­неж по неж­ността и обик­но­ве­ните ра­дости на лю­бов­та, че про­бужда ин­с­тин­к­тивно от­в­ра­ще­ние към вой­на­та. Ле­ген­дата казва впро­чем, че ня­кои вой­ни­ци, чу­вайки я да се пее в здрача на ла­ге­ри­те, сти­гали до­там да де­зер­ти­рат. Чуйте же­ната на во­и­на:

« Мно­гоб­ройни са оне­зи, ко­ито за­ми­на­ват, редки — оне­зи, ко­ито се зав­ръ­щат:
По бой­ните по­лета на ка­сап­ни­цата аван­тюр­ният жи­вот на вой­ника
Е твърде схо­ден с цвета на лис­та­та! »

Đặng, Trần Côn и Đoàn, Thị Điểm. Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes (Жал­бите на една chinh-phou, же­на, чийто съп­руг за­ми­нава на вой­на, и други сти­хот­во­ре­ния), прев. от ви­ет­нам­ски от Hoàng Xuân Nhị. Па­риж: Stock, 1943; пре­изд. под заг­ла­ви­ето Plaintes de la femme d’un guerrier (Жал­бите на же­ната на воин), Па­риж: Sudestasie, 1987.

Тази жалба е до­не­сена до нас от три из­к­лю­чи­телни фи­гу­ри, съб­рани от­въд ве­ко­ве­те: един пър­во­на­ча­лен по­ет, една ге­ни­ална пре­во­дачка и един без­стра­шен фран­ко­фон­ски пос­ред­ник.

Đặng Trần Côn: Първоначалният поет

От Đặng Trần Côn ле­то­пи­сите са за­па­зили об­раза на аб­со­лют­ния учен. Ко­гато над сто­ли­цата Thăng Long (дне­шен Ха­ной) се спус­кал по­ли­цейски час, ав­то­рът из­ко­пал тайно ма­зе, за да бди скри­шом край сво­ите кни­ги. Кой знае дали скром­ната лампа на не­го­вите из­пъл­нени с учене нощи не е та­зи, обез­смър­тена в тези стро­фи:

« […] може би лам­пата ме раз­би­ра…
Или лам­пата не ме раз­би­ра?
То­гава ще бъда сама да стра­дам? »

Đặng, Trần Côn и Đoàn, Thị Điểm. Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes (Жал­бите на една chinh-phou, же­на, чийто съп­руг за­ми­нава на вой­на, и други сти­хот­во­ре­ния), прев. от ви­ет­нам­ски от Hoàng Xuân Nhị. Па­риж: Stock, 1943; пре­изд. под заг­ла­ви­ето Plaintes de la femme d’un guerrier (Жал­бите на же­ната на воин), Па­риж: Sudestasie, 1987.

Ра­ните на една стра­на, раз­къс­вана то­гава между вла­де­те­лите на Се­вера и Юга, при­да­доха на не­го­вото сти­хот­во­ре­ние, на­пи­сано на кла­си­чески ки­тайс­ки, ужа­ся­ваща точ­ност. Че­тяха го и му се въз­хи­ща­ваха чак в Ки­тай. И ня­кои, из­п­ла­шени от бля­съка на та­къв та­лант, въз­к­лик­на­ха: « Ця­лата му ин­те­ли­ген­т­ност се про­я­вява в това дълго сти­хот­во­ре­ние. Ав­то­рът ще жи­вее още най-много три го­дини ». Зло­вещо и прав­диво про­ро­чес­т­во: Đặng Trần Côn угас­нал три го­дини по-къс­но, до­ве­ден, шепне се, до са­мо­у­бийс­т­во.

Đoàn Thị Điểm: Гениалната преводачка

Твор­ба­та, въп­реки сво­ята стой­ност, може би ни­кога не би се раз­п­рос­т­ра­нила сред на­ро­да, ако не беше ней­ният пре­вод на на­ци­о­нал­ния език от Đoàn Thị Điểm, на­ре­чена Hồng Hà (« Ро­зови от­б­ля­съци » или « Ро­зов об­лак »)2За Đoàn Thị Điểm ня­маме други све­де­ния ос­вен оне­зи, пре­дос­та­вени от скръбта на ней­ния съп­руг, който я оп­лака в над­г­робно сло­во:
« Раз­мах­вайки сво­ята чет­ка, за да описва пей­за­жи­те,
Тя из­ра­зя­ваше много дъл­боки чув­с­тва […]
Спо­собни да трог­нат дори Без­смър­т­ни­те; […]
Уви! Тя ня­маше пос­то­янно жи­ли­ще; […]
Омъ­жена едва след трий­сет­го­дишна въз­раст,
Тя на­пусна зе­мя­та, прех­вър­лила че­ти­рий­сет­те; […]
Тя си оти­де, без да пре­дуп­реди сво­ята стара май­ка; […]
Не е ли странна съд­ба­та?
Нима Не­бето е нес­п­ра­вед­ли­во?… »
. Ней­ната ре­ши­телно женска вер­сия — вдъх­но­ве­на, ако смея да ка­жа, от бу­рите на ду­шата — се из­дигна до ранга на тво­ре­ние, по­ня­кога дори за­сен­ч­вайки ори­ги­нала на Đặng Trần Côn, който вече беше въз­хи­ти­те­лен! « Това по­казва до каква сте­пен по­е­те­сата […] при­те­жа­ваше ед­нов­ре­менно всички тайни на ки­тайс­кия език и на род­ната си реч. » Ни­кога преди раз­ме­рът song thất lục bát (« двойно се­дем, шест, осем »), тол­кова бла­гоп­ри­я­тен за бла­го­род­ната ме­лан­хо­лия, не беше из­пол­з­ван с та­кова из­кус­т­во: « Всяка дума е съл­за, всеки стих — ри­да­ние […] от сър­це­то. И става дума за плам­нало сър­це, за бурно сър­це, […] за ху­баво малко жен­ско сър­це, смър­тно ра­нено от дя­вол­с­ката стрела на лю­бовта — и то на най-се­ри­оз­ната лю­бов, съп­ру­жес­ката лю­бов »3Така казва Trần Văn Tùng в своя за­бе­ле­жи­те­лен сбор­ник Poésies d’Extrême-Orient (По­е­зии от Да­леч­ния Из­ток)..

Hoàng Xuân Nhị: Безстрашният франкофонски посредник

Нак­рая, ня­колко думи за Hoàng Xuân Nhị. На­ми­ращ се в Па­риж при пър­вите тъ­тени на Вто­рата све­товна вой­на, той търси в по­е­зи­ята на сво­ите предци уни­вер­сално пос­ла­ние, ко­ето да от­п­рави към една плам­нала Ев­ро­па. Не­го­вият Дневник описва ен­ту­си­аз­ма, който един ден го на­кара да върви — или по-скоро да лети — през сто­ли­ца­та, дек­ла­ми­райки на глас като об­ла­дан, като луд. Па­ри­жани се об­ръ­щаха с ве­сел или със­т­ра­да­те­лен вид: « Бедните! », си мис­леше той, « те биха били пре­из­пъл­нени с ра­дост и биха заб­ра­вили без­к­рай­ната тъга на вой­на­та, ако бяха имали само една капка от мо­ето го­лямо щас­тие! »

Защо той спря из­бора си върху Жал­бите на же­ната на воин? За­щото те бяха впи­сани « в са­мата [му] кръв » от люл­ка­та: ос­та­нал рано си­рак, той беше на­ме­рил в « без­к­райно скъ­по­цен­ните сълзи на тази бла­го­родна и тол­кова дос­тойна за съ­жа­ле­ние же­на, тази Ма­ри­ана Ал­ко­фо­радо на Да­лечна Азия » май­чина обич. Да я пре­ве­де, да я раз­тъл­кува оз­на­ча­ваше да осъ­щес­тви една ху­ма­нис­тична меч­та, за­пи­сана в Дневника му на дата 25 де­кем­ври 1940 г.: « Един ори­ги­на­лен — и преди всичко жив — син­тез на две чо­веч­нос­ти, на два свя­та: на Из­тока и на За­па­да, ето какво съм ре­шил да бъ­да, ето какво се ста­рая да бъ­да, ето какво съм в про­цес да бъда ». Ве­ли­ко­лепно из­пъл­нен за­лог! За това сви­де­тел­с­тва при­е­мът, ока­зан на не­го­вия пре­вод, който Ро­бер Бра­зияк4Трябва да уточ­ня, че зло­по­луч­ните ан­га­жи­менти на Ро­бер Бра­зияк по време на Оку­па­ци­ята жес­токо ще про­ти­во­ре­чат на този ху­ма­нис­ти­чен иде­ал, който той тук при­вет­с­тва. поз­д­рави с тези хва­леб­с­т­вени ду­ми: « Г-н Hoàng Xuân Nhị […] съ­умя да приб­лижи до нас […] сво­ята стра­на. Чо­ве­кът е един, от еди­ния до дру­гия край на пла­не­та­та, и че­тейки раз­мис­лите за бяг­с­т­вото на дните или за вой­на­та, за удо­вол­с­т­ви­ето да оби­чаш, за смърт­та, аз мис­лех ту за Ка­тул, ту за Омир, ту за Кор­ней, за Ма­лар­ме, за Ва­ле­ри. Ху­баво е да ни се на­пом­нят тези име­на, ху­баво е да се умее да се обе­ди­нят две тол­кова раз­лични на пръв пог­лед кул­тури и, без да се иска да се прави не­чиста смес, да им се по­могне да се раз­бе­рат ».

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

Οι Θρήνοι της συζύγου ενός πολεμιστή : Από τον Đặng Trần Côn στον Hoàng Xuân Nhị

Μεταφρασμένο από τα γαλ­λικά

«Όχι, εκείνη τα έχει όλα ξεχάσει, για να σκέφτεται μόνο την αναχώρηση του συζύγου της. Ένας άλ­λος θεός [και όχι του πολέμου] την εμπνέει, της υπαγορεύει συγκινητικούς αποχαι­ρετισμούς και λού­ζει τα μάτια της με δάκρυα. Τόσο αληθές εί­ναι ότι τα βάσανα της πιο σύντομης απου­σίας υπερ­βαί­νουν τις δυνάμεις των ερωτευ­μένων!»

Κάτουλ­λος. Traduction complète des poésies de Catulle, suivie des poésies de Gallus et de la Veillée des fêtes de Vénus (Πλήρης μετάφραση των ποι­ημάτων του Κάτουλ­λου, ακολου­θού­μενη από τα ποι­ήματα του Γάλ­λου και την Αγρυπνία των εορ­τών της Αφροδίτης), μτ­φρ. από τα λατινικά υπό François Noël. Παρίσι: Rémont, 1806.

Αυ­τοί οι στίχοι του Κάτουλ­λου θα μπορού­σαν κάλ­λιστα να εί­χαν γραφεί στο Βιετ­νάμ της δεκαετίας του 1740. Σε αυτή την ταραγ­μένη εποχή, που σημαδεύ­τηκε από στρατολογήσεις, συνετέθησαν οι Θρήνοι της συζύγου ενός πολεμιστή (Chinh phụ ngâm)1Απορ­ριπτόμενοι τύποι:
Plaintes d’une femme dont le mari est parti pour la guerre (Θρήνοι μιας γυναί­κας της οποίας ο σύζυγος αναχώρησε για τον πόλεμο).
Complainte d’une femme de guerrier (Θρήνος μιας συζύγου πολεμιστή).
Complainte de la femme du guerrier (Θρήνος της συζύγου του πολεμιστή).
Complainte de la femme d’un guerrier (Θρήνος της συζύγου ενός πολεμιστή).
Plaintes de la femme du guerrier (Θρήνοι της συζύγου του πολεμιστή).
Complainte de la femme d’un soldat (Θρήνος της συζύγου ενός στρατιώτη).
Plainte d’une femme de soldat (Θρήνος μιας συζύγου στρατιώτη).
Le Chant de la femme d’un guerrier (Το άσμα της συζύγου ενός πολεμιστή).
Chant de la femme du guerrier (Άσμα της συζύγου του πολεμιστή).
Chant de la femme du combattant (Άσμα της συζύγου του μαχητή).
Romance de la femme du combattant (Ρομάν­τζο της συζύγου του μαχητή).
Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre (Θρήνοι μιας chinh-phou, γυναί­κας της οποίας ο σύζυγος αναχωρεί για τον πόλεμο).
Les Plaintes d’une chinh-phu (Οι θρήνοι μιας chinh-phu).
Scansion d’une femme de guerre (Σκαμπό μιας γυναί­κας πολέμου).
Scansion d’une femme dont le mari est à la guerre (Σκαμπό μιας γυναί­κας της οποίας ο σύζυγος εί­ναι στον πόλεμο).
La Complainte de l’épouse du guerrier (Ο θρήνος της συζύγου του πολεμιστή).
La Complainte de l’épouse du combattant (Ο θρήνος της συζύγου του μαχητή).
Femme de guerrier (élégie) (Σύζυγος πολεμιστή (ελεγεί­α)).
Chinh phụ (ngâm khúc).
. Μέσα στον κρότο των τυμπάνων υψώνονται οι κλαυθ­μοί μιας νεαρής Βιετ­ναμέζας, της οποίας ο σύζυγος, που έφυγε για το μέτωπο, αρ­γεί να επιστρέψει και δεν επιστρέφει. «Όλη η θλίψη, όλη η εξέγερ­ση, […] όλη η αγωνία της αναμονής εκ­φράζονται εκεί με ασύγκριτη φινέτσα». Εί­ναι μια εν­δόμυχη ελεγεία, και όχι ένα φυλ­λάδιο. Ωστόσο, λαμ­βάνει έναν τέτοιο τόνο ανίσχυρης απελ­πισίας, μια τόσο ει­λικρινή λαχτάρα για τη γλυκύτητα και τις απλές χαρές της αγάπης, που εγεί­ρει μια εν­στικτώδη αποστροφή κατά του πολέμου. Ο θρύλος μάλιστα λέει ότι ορισμένοι στρατιώτες, ακού­γοντάς την να ψάλ­λεται στο σού­ρουπο των στρατοπέδων, έφταναν στο σημείο να λιποτακτούν. Ακού­στε τη σύζυγο του πολεμιστή:

«Πολ­λοί εί­ναι αυ­τοί που αναχωρούν, σπάνιοι αυ­τοί που επιστρέφουν:
Στα πεδία της σφαγής, η περιπετειώδης ζωή του στρατιώτη
Δεν εί­ναι παρά υπερ­βολικά όμοια με το χρώμα των φύλ­λων!»

Đặng, Trần Côn και Đoàn, Thị Điểm. Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes (Θρήνοι μιας chinh-phou, γυναί­κας της οποίας ο σύζυγος αναχωρεί για τον πόλεμο, και άλλα ποι­ήματα), μτ­φρ. από τα βιετ­ναμέζικα υπό Hoàng Xuân Nhị. Παρίσι: Stock, 1943· επανέκδ. υπό τον τίτλο Plaintes de la femme d’un guerrier (Θρήνοι της συζύγου ενός πολεμιστή), Παρίσι: Sudestasie, 1987.

Αυ­τός ο θρήνος έχει φερ­θεί έως εμάς από τρεις εξαί­ρετες μορ­φές, ενωμένες πέρα από τους αιώνες: έναν αρ­χικό ποι­ητή, μια ιδιο­φυή μεταφράστρια και έναν ατρόμητο γαλ­λόφωνο δια­βιβαστή.

Đặng Trần Côn: Ο αρχικός ποιητής

Από τον Đặng Trần Côn, τα χρονικά διέσωσαν την ει­κόνα ενός απόλυτου λογίου. Όταν είχε επιβληθεί απαγόρευση κυκλοφορίας στην πρωτεύ­ουσα Thăng Long (το σημερινό Ανόι), ο συγ­γραφέας έσκαψε ένα κρυφό υπόγειο για να ξενυχτά κρυφά κοντά στα βιβλία του. Ποιος ξέρει αν το ταπεινό λυχνάρι των μελετηρών νυχτών του δεν εί­ναι αυτό που απαθανατίζεται σε αυ­τές τις στροφές:

«[…] ίσως το λυχνάρι να με καταλαβαί­νει…
Ή μήπως το λυχνάρι δεν με καταλαβαί­νει;
Τότε θα εί­μαι μόνη να υποφέρω;»

Đặng, Trần Côn και Đoàn, Thị Điểm. Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes (Θρήνοι μιας chinh-phou, γυναί­κας της οποίας ο σύζυγος αναχωρεί για τον πόλεμο, και άλλα ποι­ήματα), μτ­φρ. από τα βιετ­ναμέζικα υπό Hoàng Xuân Nhị. Παρίσι: Stock, 1943· επανέκδ. υπό τον τίτλο Plaintes de la femme d’un guerrier (Θρήνοι της συζύγου ενός πολεμιστή), Παρίσι: Sudestasie, 1987.

Οι πληγές μιας χώρας τότε διχασμένης ανάμεσα στους άρ­χοντες του Βορρά και του Νότου προσέδωσαν στο ποί­ημά του, γραμ­μένο στην κλασική κινεζική, μια τρομερή ακρίβεια. Δια­βάστηκε και θαυ­μάστηκε ακόμη και στην Κίνα. Και μερικοί, τρομαγ­μένοι από τη λάμψη ενός τέτοιου ταλέντου, αναφώνησαν: «Όλη η ευ­φυΐα του εκ­δηλώνεται σε αυτό το μακρύ ποί­ημα. Ο συγ­γραφέας θα ζήσει το πολύ ακόμη τρία χρόνια». Μοι­ραία και αληθής προφητεία: ο Đặng Trần Côn έσβησε τρία χρόνια αρ­γότερα, στριμωγ­μένος, ψιθυρίζεται, στην αυ­τοκτονία.

Đoàn Thị Điểm: Η ιδιοφυής μεταφράστρια

Το έρ­γο, παρά την αξία του, ίσως δεν θα είχε ποτέ δια­δοθεί στον λαό, αν δεν υπήρχε η μετάφρασή του στην εθνική γλώσσα από την Đoàn Thị Điểm, με το παρατσού­κλι Hồng Hà («Ρόδινες ανταύ­γειες» ή «Ρόδινο σύν­νεφο»)2Σχετικά με την Đoàn Thị Điểm, δεν έχουμε άλ­λες πληροφορίες παρά αυ­τές που παρέχονται από τον πόνο του συζύγου της που την θρήνησε σε έναν επικήδειο λόγο:
«Κου­νώντας τον κάλαμό της για να περιγράψει τα τοπία,
Εξέφρασε πολύ βαθιά αι­σθήματα […]
Ικανά να συγκινήσουν ακόμη και τους Αθανάτους· […]
Αλίμονο! Δεν είχε σταθερή κατοι­κία· […]
Παντρεμένη μόνο μετά τα τριάντα,
Άφησε τη γη πέρα από τα σαράντα· […]
Αναχώρησε χωρίς να ει­δοποι­ήσει την ηλικιω­μένη μητέρα της· […]
Δεν εί­ναι αλήθεια ότι η μοίρα εί­ναι παράξενη;
Εί­ναι λοι­πόν άδικος ο Ου­ρανός;…»
. Η αποφασιστικά γυναικεία εκ­δοχή της — εμπνευ­σμένη, αν τολμώ να πω, από τις θύελ­λες της ψυχής — ανέβηκε στο επίπεδο της δημιουρ­γίας, κάνοντας μερικές φορές ακόμη και να ξεχνιέται το πρωτότυπο του Đặng Trần Côn, που ήταν ωστόσο ήδη αξιο­θαύ­μαστο! «Σημαί­νει ότι η ποι­ήτρια […] κατείχε ταυ­τόχρονα όλα τα μυστικά της κινεζικής γλώσ­σας και της γενέθλιας λαλιάς της.» Ποτέ προη­γου­μένως το μέτρο song thất lục bát («δύο φορές επτά, έξι, οκτώ»), τόσο πρόσφορο για ευ­γενή μελαγ­χολία, δεν είχε χρησιμοποι­ηθεί με τέτοια τέχνη: «Κάθε λέξη εί­ναι ένα δάκρυ, κάθε στίχος ένας λυγ­μός […] της καρ­διάς. Και πρόκει­ται για μια καρ­διά στις φλόγες, για μια καρ­διά στην τρικυμία, […] για μια όμορφη μικρή γυναι­κεία καρ­διά πληγωμένη θανάσιμα από το δια­βολικό βέλος του έρωτα — και του πιο σοβαρού έρωτα, του συζυγικού έρωτα»3Έτσι μιλά ο Trần Văn Tùng στην αξιο­σημεί­ωτη συλ­λογή του Poésies d’Extrême-Orient (Ποι­ήσεις της Άπω Ανατολής)..

Hoàng Xuân Nhị: Ο ατρόμητος γαλλόφωνος διαβιβαστής

Τέλος, λίγα λόγια για τον Hoàng Xuân Nhị. Παρών στο Παρίσι κατά τους πρώτους κρότους του Δευ­τέρου Παγκοσμίου Πολέμου, αναζήτησε στις ποι­ήσεις των προγόνων του ένα οι­κου­μενικό μήνυμα να απευ­θύνει σε μια Ευ­ρώπη στις φλόγες. Το Ημερολόγιό του περιγράφει τον εν­θου­σια­σμό που τον έκανε, μια μέρα, να βαδίζει — ή μάλ­λον να πετά — μέσα από την πρωτεύ­ου­σα, απαγ­γέλ­λοντας μεγαλόφωνα σαν δαι­μονισμένος, σαν τρελός. Οι Παριζιάνοι γύριζαν να τον κοι­τάξουν με ύφος δια­σκεδαστικό ή οι­κτο: «Οι καη­μένοι!», σκεφτόταν, «θα εί­χαν μεταφερ­θεί από ευ­χαρίστηση και θα εί­χαν ξεχάσει την άπειρη θλίψη του πολέμου, αν εί­χαν μόνο μια σταγόνα από τη μεγάλη μου ευ­τυχία!»

Γιατί στάθηκε στην επιλογή των Θρήνων της συζύγου ενός πολεμιστή; Διότι αυ­τοί ήταν εγ­γεγραμ­μένοι «μέσα στο ίδιο [του] το αίμα» από την κού­νια του: ορ­φανός από νωρίς, είχε βρει στα «απεί­ρως πολύτιμα δάκρυα αυ­τής της ευ­γενούς και τόσο αξιο­λύπητης γυναί­κας, αυ­τής της Μαριάν­νας Αλ­κοφοράντο της Άπω Ασίας» μια μητρική στορ­γή. Το να τη μεταφράσει, να την ερ­μηνεύ­σει, ήταν η πραγ­ματοποί­ηση ενός αν­θρωπιστικού ονεί­ρου, σημειω­μένου στο Ημερολόγιό του στις 25 Δεκεμ­βρίου 1940: «Μια πρωτότυπη σύν­θεση — ζωντανή προπαντός — δύο αν­θρωπιών, δύο κόσμων: της Ανατολής και της Δύσης, αυτό εί­ναι που έχω αποφασίσει να εί­μαι, αυτό εί­ναι που προσπαθώ να εί­μαι, αυτό εί­ναι που εί­μαι σε εξέλιξη να γίνω». Στοί­χημα μεγαλόπρεπα κερ­δισμένο! Το μαρ­τυρά η υποδοχή που επιφυλάχθηκε στη μετάφρασή του, την οποία ο Robert Brasillach4Πρέπει να διευ­κρινίσω ότι οι μοι­ραίες δεσμεύ­σεις του Robert Brasillach κατά την Κατοχή θα έρ­θουν να αντιφάσουν βίαια αυτό το αν­θρωπιστικό ιδεώδες που εκεί­νος επικροτεί εδώ. χαι­ρέτησε με αυτά τα εγκωμια­στικά λόγια: «Ο κ. Hoàng Xuân Nhị […] κατάφερε να φέρει κοντά μας […] τη χώρα του. Ο άν­θρωπος εί­ναι ένας, από το ένα άκρο στο άλλο του πλανήτη, και, δια­βάζοντας τους στοχασμούς για τη φυγή των ημερών ή για τον πόλεμο, για την ηδονή του έρωτα, για τον θάνατο, σκεφτόμουν άλ­λοτε τον Κάτουλ­λο, άλ­λοτε τον Όμηρο, άλ­λοτε τον Κορ­νέιγ, τον Μαλ­λαρ­μέ, τον Βαλερύ. Εί­ναι ωραίο να μας υπεν­θυμίζει αυτά τα ονόματα, εί­ναι ωραίο να ξέρει να ενώνει δύο πολιτισμούς τόσο φαι­νομενικά ανόμοιους, και, χωρίς να θέλει να κάνει μια ακάθαρτη ανάμιξη, να τους βοηθά να κατανοη­θούν».

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

যোদ্ধার স্ত্রীর বিলাপ : ডাং চ্যান কন থেকে হোয়াং সুয়ান নি পর্যন্ত

ফরাসি থেকে অনূদিত

« না, সে সবকিছু ভুলে গেছে, কেবল তার স্বামীর প্রস্থানের কথাই ভাবে। অন্য এক দেবতা [যুদ্ধের দেবতা নয়] তাকে অনুপ্রাণিত করে, তাকে হৃদয়স্পর্শী বিদায়ের কথা বলায় এবং তার চোখ অশ্রুতে ভিজিয়ে দেয়। এতটাই সত্য যে স্বল্পতম বিচ্ছেদের যন্ত্রণাও প্রেমিকদের শক্তিকে অতিক্রম করে ! »

ক্যাটুলাস। Traduction complète des poésies de Catulle, suivie des poésies de Gallus et de la Veillée des fêtes de Vénus (ক্যাটুলাসের কবিতাবলির সম্পূর্ণ অনুবাদ, গ্যালুসের কবিতা ও ভেনাসের উৎসবের জাগরণসহ), ফ্রাঁসোয়া নোয়েল কর্তৃক লাতিন থেকে অনূদিত। প্যারিস : রেমঁ, ১৮০৬।

ক্যাটুলাসের এই পদগুলি ১৭৪০-এর দশকের ভিয়েতনামেও সমানভাবে লেখা হতে পারত। সেই অশান্ত যুগে, সৈন্য সংগ্রহের কালে, রচিত হয়েছিল যোদ্ধার স্ত্রীর বিলাপ (Chinh phụ ngâm)1বাতিল রূপসমূহ :
Plaintes d’une femme dont le mari est parti pour la guerre (যে নারীর স্বামী যুদ্ধে গেছে তার বিলাপ)।
Complainte d’une femme de guerrier (এক যোদ্ধা-স্ত্রীর বিলাপ)।
Complainte de la femme du guerrier (যোদ্ধার স্ত্রীর বিলাপ)।
Complainte de la femme d’un guerrier (এক যোদ্ধার স্ত্রীর বিলাপ)।
Plaintes de la femme du guerrier (যোদ্ধার স্ত্রীর বিলাপসমূহ)।
Complainte de la femme d’un soldat (এক সৈনিকের স্ত্রীর বিলাপ)।
Plainte d’une femme de soldat (এক সৈনিক-স্ত্রীর বিলাপ)।
Le Chant de la femme d’un guerrier (এক যোদ্ধার স্ত্রীর গান)।
Chant de la femme du guerrier (যোদ্ধার স্ত্রীর গান)।
Chant de la femme du combattant (যোদ্ধার স্ত্রীর গান)।
Romance de la femme du combattant (যোদ্ধার স্ত্রীর প্রণয়োপাখ্যান)।
Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre (এক চিন-ফুর বিলাপ, যে নারীর স্বামী যুদ্ধে যায়)।
Les Plaintes d’une chinh-phu (এক চিন-ফুর বিলাপসমূহ)।
Scansion d’une femme de guerre (এক যুদ্ধ-নারীর ছন্দপাঠ)।
Scansion d’une femme dont le mari est à la guerre (যে নারীর স্বামী যুদ্ধে আছে তার ছন্দপাঠ)।
La Complainte de l’épouse du guerrier (যোদ্ধার পত্নীর বিলাপ)।
La Complainte de l’épouse du combattant (যোদ্ধার পত্নীর বিলাপ)।
Femme de guerrier (élégie) (যোদ্ধার স্ত্রী (শোকগাথা))।
Chinh phụ (ngâm khúc) (যোদ্ধার স্ত্রী (বিলাপগাথা))।
। রণদুন্দুভির গর্জনের মাঝে উঠে আসে এক তরুণী ভিয়েতনামী নারীর ক্রন্দন, যার স্বামী রণাঙ্গনে গিয়ে ফিরতে দেরি করছে এবং ফিরছে না। « সমস্ত বিষাদ, সমস্ত বিদ্রোহ, […] প্রতীক্ষার সমস্ত যন্ত্রণা সেখানে অতুলনীয় পরিশীলনে প্রকাশিত হয়েছে »। এটি এক অন্তরঙ্গ শোকগাথা, কোনো প্রচারপত্র নয়। তবুও, এতে অসহায় হতাশার এমন সুর, প্রেমের কোমলতা ও সরল আনন্দের প্রতি এমন আন্তরিক আকাঙ্ক্ষা ফুটে ওঠে যে তা যুদ্ধের বিরুদ্ধে এক সহজাত বিতৃষ্ণা জাগিয়ে তোলে। কিংবদন্তি বলে যে কিছু সৈন্য, সন্ধ্যাবেলায় শিবিরে এটি গাইতে শুনে, পলায়নে প্রবৃত্ত হয়েছিল। যোদ্ধার স্ত্রীর কথা শুনুন :

« যারা যায় তারা অনেক, যারা ফেরে তারা বিরল :
রক্তাক্ত রণক্ষেত্রে, সৈনিকের দুঃসাহসিক জীবন
পাতার রঙের সাথে বড়ই সাদৃশ্যপূর্ণ ! »

ডাং, চ্যান কন এবং দোয়ান, থি ডিয়েম। Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes (এক চিন-ফুর বিলাপ, যে নারীর স্বামী যুদ্ধে যায়, এবং অন্যান্য কবিতা), হোয়াং সুয়ান নি কর্তৃক ভিয়েতনামী থেকে অনূদিত। প্যারিস : স্টক, ১৯৪৩ ; Plaintes de la femme d’un guerrier (যোদ্ধার স্ত্রীর বিলাপ) শিরোনামে পুনঃপ্রকাশিত, প্যারিস : সুদেস্তাজি, ১৯৮৭।

এই বিলাপগীতি আমাদের কাছে পৌঁছেছে তিন অসাধারণ ব্যক্তিত্বের মাধ্যমে, যারা শতাব্দীর সীমা পেরিয়ে একত্রিত হয়েছেন : একজন আদি কবি, একজন প্রতিভাময়ী অনুবাদিকা এবং একজন নির্ভীক ফরাসিভাষী সেতুবন্ধক।

ডাং চ্যান কন : আদি কবি

ডাং চ্যান কন সম্পর্কে ইতিহাস রক্ষা করেছে এক পরিপূর্ণ পণ্ডিতের প্রতিচ্ছবি। যখন রাজধানী থাং লং (বর্তমান হ্যানয়)-এ সান্ধ্য আইন জারি হয়েছিল, লেখক একটি গোপন গুহা খনন করেছিলেন তাঁর বইগুলির পাশে গোপনে রাত জাগার জন্য। কে জানে তাঁর অধ্যয়নরত রাত্রিগুলির বিনম্র প্রদীপটিই কি এই পঙ্‌ক্তিগুলিতে অমর হয়ে আছে :

« […] হয়তো প্রদীপ আমাকে বোঝে…
নাকি প্রদীপ আমাকে বোঝে না ?
তাহলে আমি একাই কষ্ট পাব ? »

ডাং, চ্যান কন এবং দোয়ান, থি ডিয়েম। Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes (এক চিন-ফুর বিলাপ, যে নারীর স্বামী যুদ্ধে যায়, এবং অন্যান্য কবিতা), হোয়াং সুয়ান নি কর্তৃক ভিয়েতনামী থেকে অনূদিত। প্যারিস : স্টক, ১৯৪৩ ; Plaintes de la femme d’un guerrier (যোদ্ধার স্ত্রীর বিলাপ) শিরোনামে পুনঃপ্রকাশিত, প্যারিস : সুদেস্তাজি, ১৯৮৭।

উত্তর ও দক্ষিণের অধিপতিদের মধ্যে তখন বিভক্ত একটি দেশের ক্ষতগুলি তাঁর কবিতাকে, যা শাস্ত্রীয় চীনা ভাষায় রচিত, এক ভয়াবহ যথার্থতা প্রদান করেছিল। এটি চীন পর্যন্ত পঠিত ও প্রশংসিত হয়েছিল। আর কেউ কেউ, এমন প্রতিভার দীপ্তিতে ভীত হয়ে, উচ্চারণ করেছিলেন : « তাঁর সমগ্র বুদ্ধিমত্তা এই দীর্ঘ কবিতায় প্রকাশিত হয়েছে। লেখক বড়জোর আরও তিন বছর বাঁচবেন »। এক অশুভ ও সত্য ভবিষ্যদ্বাণী : ডাং চ্যান কন তিন বছর পর প্রয়াত হন, কোণঠাসা হয়ে, বলা হয়, আত্মহত্যায়।

দোয়ান থি ডিয়েম : প্রতিভাময়ী অনুবাদিকা

রচনাটি তার মূল্য সত্ত্বেও জনগণের মধ্যে কখনোই হয়তো প্রসারিত হতো না, যদি না দোয়ান থি ডিয়েম, যিনি হং হা (« গোলাপি প্রতিচ্ছবি » বা « গোলাপি মেঘ ») নামে পরিচিত, এটি জাতীয় ভাষায় অনুবাদ করতেন2দোয়ান থি ডিয়েম সম্পর্কে আমাদের কাছে আর কোনো তথ্য নেই, কেবল তাঁর স্বামীর শোক যা তাঁকে এক শোকবচনে কেঁদেছিল :
« প্রকৃতি বর্ণনা করতে তুলি চালিয়ে,
তিনি অতি গভীর অনুভূতি প্রকাশ করেছিলেন […]
এমনকি অমরদেরও আবেগাপ্লুত করতে সক্ষম ; […]
হায় ! তাঁর কোনো স্থায়ী আবাস ছিল না ; […]
ত্রিশের পরই কেবল বিবাহিত হয়ে,
চল্লিশ পেরিয়ে তিনি ধরণী ত্যাগ করলেন ; […]
তিনি তাঁর বৃদ্ধা মাকে না জানিয়েই চলে গেলেন ; […]
নিয়তি কি অদ্ভুত নয় ?
আকাশ কি তবে অন্যায়পরায়ণ ?… »
। তাঁর দৃঢ়ভাবে নারীসুলভ সংস্করণ — সাহস করে বলি, আত্মার ঝঞ্ঝা দ্বারা অনুপ্রাণিত — সৃষ্টির পর্যায়ে উন্নীত হয়েছিল, এমনকি কখনো কখনো ডাং চ্যান কনের মূল রচনাকেও ভুলিয়ে দিত, যদিও তা ইতিমধ্যেই প্রশংসনীয় ছিল ! « এর দ্বারা বোঝা যায় কবিকা […] কীভাবে চীনা ভাষা ও তাঁর মাতৃভাষার সমস্ত রহস্যের অধিকারী ছিলেন। » এর আগে কখনোই song thất lục bát (« জোড়া সাত, ছয়, আট ») ছন্দ, যা মহৎ বিষাদের জন্য এত উপযোগী, এমন শিল্পনৈপুণ্যে ব্যবহৃত হয়নি : « প্রতিটি শব্দ একটি অশ্রু, প্রতিটি পদ একটি দীর্ঘশ্বাস […] হৃদয়ের। এবং এটি একটি অগ্নিদগ্ধ হৃদয়, একটি ঝঞ্ঝাবিক্ষুব্ধ হৃদয়, […] এক নারীর সুন্দর ছোট্ট হৃদয় যা প্রেমের শয়তানী তীরে মৃত্যুসম আহত — এবং সবচেয়ে গুরুতর প্রেম, দাম্পত্য প্রেম »3এভাবেই বলেন ত্রান ভ্যান তুং তাঁর অসাধারণ সংকলন Poésies d’Extrême-Orient (দূর প্রাচ্যের কবিতাবলি)-তে।

হোয়াং সুয়ান নি : নির্ভীক ফরাসিভাষী সেতুবন্ধক

পরিশেষে, হোয়াং সুয়ান নি সম্পর্কে কিছু কথা। দ্বিতীয় বিশ্বযুদ্ধের প্রথম প্রকম্পনগুলির সময় প্যারিসে উপস্থিত থেকে, তিনি তাঁর পূর্বপুরুষদের কবিতায় এক বিশ্বজনীন বার্তা খুঁজেছিলেন অগ্নিদগ্ধ ইউরোপের উদ্দেশে প্রেরণের জন্য। তাঁর Journal (দিনলিপি) বর্ণনা করে সেই উৎসাহের কথা যা তাঁকে একদিন রাজধানীর মধ্য দিয়ে হেঁটে — বা বরং উড়িয়ে — নিয়ে গিয়েছিল, এক প্রেতগ্রস্তের মতো, এক উন্মাদের মতো উচ্চস্বরে আবৃত্তি করতে করতে। প্যারিসবাসীরা কেউ কৌতুকপূর্ণ, কেউ করুণাময় দৃষ্টিতে ফিরে তাকাত : « বেচারারা ! », তিনি ভাবতেন, « তারা আনন্দে আপ্লুত হয়ে যেত এবং যুদ্ধের অসীম বিষাদ ভুলে যেত, যদি তাদের কাছে আমার মহান সুখের একটি বিন্দু মাত্রও থাকত ! »

কেন তিনি যোদ্ধার স্ত্রীর বিলাপের উপর তাঁর পছন্দ স্থির করেছিলেন ? কারণ এটি দোলনা থেকেই « [তাঁর] রক্তেই » লিপিবদ্ধ ছিল : অল্প বয়সে অনাথ হয়ে, তিনি « এই মহৎ ও এতটাই করুণ নারীর অমূল্য অশ্রুতে, প্রাচ্য-এশিয়ার এই মারিয়ান আলকোফোরাদোয় » এক মাতৃস্নেহ খুঁজে পেয়েছিলেন। এটি অনুবাদ করা, এটি ব্যাখ্যা করা — এ ছিল এক মানবতাবাদী স্বপ্নকে সাকার করা, যা তিনি ১৯৪০ সালের ২৫শে ডিসেম্বর তাঁর Journal (দিনলিপি)-তে লিখেছিলেন : « দুটি মানবতার, দুটি বিশ্বের — প্রাচ্য ও পাশ্চাত্যের — এক মৌলিক, সর্বোপরি জীবন্ত সংশ্লেষ : এই-ই আমি হওয়ার সংকল্প করেছি, এই-ই আমি হওয়ার চেষ্টা করছি, এই-ই আমি হয়ে উঠছি »। বাজি দারুণভাবে রক্ষিত হয়েছিল ! এর সাক্ষ্য দেয় তাঁর অনুবাদের প্রতি প্রদত্ত সংবর্ধনা, যাকে রবার্ট ব্রাসিয়াক4আমাকে স্পষ্ট করতে হবে যে দখলদারিত্বের সময় রবার্ট ব্রাসিয়াকের অশুভ প্রতিশ্রুতিসমূহ তিনি এখানে যে মানবতাবাদী আদর্শকে অভিনন্দিত করেছেন তার সাথে প্রবলভাবে বিরোধিতা করবে। এই প্রশংসাবাচক ভাষায় অভিনন্দিত করেছিলেন : « জনাব হোয়াং সুয়ান নি […] তাঁর দেশকে আমাদের কাছে এনেছেন […]। মানুষ গ্রহের এক প্রান্ত থেকে অপর প্রান্ত পর্যন্ত এক, এবং দিনগুলির অপগমন বা যুদ্ধ, প্রেমের আনন্দ, মৃত্যু সম্পর্কিত ধ্যানসমূহ পড়তে গিয়ে আমি কখনো ক্যাটুলাসের কথা ভেবেছি, কখনো হোমারের, কখনো কর্নেইলের, মালার্মের, ভ্যালেরির। এই নামগুলি আমাদের স্মরণ করিয়ে দেওয়া সুন্দর, আপাতদৃষ্টিতে এত অসদৃশ দুটি সংস্কৃতিকে একত্রিত করতে জানা সুন্দর, এবং, অশুদ্ধ মিশ্রণ না করেই, তাদের পরস্পরকে বুঝতে সাহায্য করা সুন্দর »।

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

Плач дружини воїна: від Данг Чан Кона до Хоанг Суан Ні

Пере­кладено з французької

«Ні, вона забула все, аби думати лише про від­’­їзд свого чоловіка. Інше божество [ніж божество війни] надихає її, диктує їй зворушливі слова проща­ння та зрошує її очі слізьми. На­стільки правдиво, що муки навіть найкоротшої роз­луки пере­важають сили закоханих!»

Катулл. Traduction complète des poésies de Catulle, suivie des poésies de Gallus et de la Veillée des fêtes de Vénus (Повний пере­клад поезій Катул­ла, з додатком поезій Галла та «Чува­ння свята Венери»), пер. з латини Франсуа Ноеля. Париж: Rémont, 1806.

Ці вірші Катулла так само могли б бути написані у В’єтнамі 1740-х років. Саме в ту неспокійну добу, по­значену набором війська, був складений Плач дружини воїна (Chinh phụ ngâm)1Від­кинуті форми:
Plaintes d’une femme dont le mari est parti pour la guerre (Плач жінки, чоловік якої пішов на війну).
Complainte d’une femme de guerrier (Плач жінки воїна).
Complainte de la femme du guerrier (Плач дружини воїна).
Complainte de la femme d’un guerrier (Плач дружини воїна).
Plaintes de la femme du guerrier (Плач дружини воїна).
Complainte de la femme d’un soldat (Плач дружини солдата).
Plainte d’une femme de soldat (Плач жінки солдата).
Le Chant de la femme d’un guerrier (Пісня дружини воїна).
Chant de la femme du guerrier (Пісня дружини воїна).
Chant de la femme du combattant (Пісня дружини бійця).
Romance de la femme du combattant (Романс дружини бійця).
Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre (Плач чінь-фу, жінки, чоловік якої вирушає на війну).
Les Plaintes d’une chinh-phu (Плачі чінь-фу).
Scansion d’une femme de guerre (Скандува­ння жінки війни).
Scansion d’une femme dont le mari est à la guerre (Скандува­ння жінки, чоловік якої на війні).
La Complainte de l’épouse du guerrier (Плач дружини воїна).
La Complainte de l’épouse du combattant (Плач дружини бійця).
Femme de guerrier (élégie) (Дружина воїна (елегія)).
Chinh phụ (ngâm khúc) (Чінь-фу (плач)).
. Серед гуркоту барабанів зді­ймається плач юної в’єтнамки, чоловік якої, пішовши на фронт, забарився з поверне­н­ням і так і не повернувся. «Уся туга, увесь бунт, […] уся тривога очікува­ння виражені тут із не­зрівнян­ною витонченістю.» Це інтимна елегія, а не памфлет. Та все ж вона набуває такого від­тінку без­силого від­чаю, такого щирого пориву до ніжності та простих радощів коха­н­ня, що пробуджує інстинктивну від­разу до війни. Подейкують навіть, що деякі солдати, чуючи її спів у сутінках на бівуаках, доходили до дезертирства. Послухайте дружину воїна:

«Численні ті, хто йде, рідкісні ті, хто повертається:
На полях бойні авантюрне жи­ття солдата
Аж надто схоже на колір опалого листя!»

Данг, Чан Кон і Доан, Тхі Дьєм. Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes (Плач чінь-фу, жінки, чоловік якої вирушає на війну, та інші поеми), пер. з в’єтнамської Хоанг Суан Ні. Париж: Stock, 1943; пере­вид. під на­звою Plaintes de la femme d’un guerrier (Плач дружини воїна), Париж: Sudestasie, 1987.

Ця жалібна пісня ді­йшла до нас завдяки трьом непересічним по­статям, по­єд­наним через столі­т­тя: первісному поетові, геніальній пере­кладачці та без­страшному франкомовному провід­нику.

Данг Чан Кон: первісний поет

Літописи зберегли образ Данг Чан Кона як абсолютного книжника. Коли на столицю Тханглонг (теперішній Ханой) опустилася комен­дантська година, автор викопав таємний під­вал, щоб уночі потайки чувати при своїх книгах. Хто знає, чи не та сама скромна лампа його прилежних ночей увічнена в цих строфах:

«[…] можливо, лампа мене ро­зуміє…
А може, лампа мене не ро­зуміє?
Тоді я страждатиму сама?»

Данг, Чан Кон і Доан, Тхі Дьєм. Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes (Плач чінь-фу, жінки, чоловік якої вирушає на війну, та інші поеми), пер. з в’єтнамської Хоанг Суан Ні. Париж: Stock, 1943; пере­вид. під на­звою Plaintes de la femme d’un guerrier (Плач дружини воїна), Париж: Sudestasie, 1987.

Рани країни, тоді роз­дертої між пів­нічними та пів­ден­ними володарями, надали його поемі, написаній класичною китайською, страшної правдивості. Її читали та поціновували навіть у Китаї. А декого, наляканого блискучістю такого таланту, прорвало: «Уся його ро­зумова сила проявилася в цій довгій поемі. Автор проживе щонайбільше ще три роки.» Лиховісне та правдиве пророцтво: Данг Чан Кон згас за три роки, доведений, як шепочуть, до самогубства.

Доан Тхі Дьєм: геніальна перекладачка

Твір, по­при свою вартість, можливо, ніколи не поширився б серед народу, якби не його пере­клад національною мовою, здійснений Доан Тхі Дьєм на прі­звисько Хонг Ха («Рожеві від­блиски» або «Рожева хмара»)2Про Доан Тхі Дьєм у нас немає інших ві­домостей, окрім тих, які дав біль її чоловіка, що оплакав її в над­гробній промові:
«Махаючи своїм пензлем для опису пейзажів,
Вона виражала дуже глибокі почу­ття […]
Здатні зворушити навіть Без­смертних; […]
На жаль! У неї не було сталого при­становища; […]
Ви­йшовши заміж лише після тридцяти,
Вона залишила землю, пере­йшовши за сорок; […]
Вона пішла, не попередивши свою стару матір; […]
Чи не дивна доля?
Чи Небо не­справедливе?…»
. Її рішуче жіноча версія — натхнен­на, якщо насмілюся так сказати, бурями душі — під­неслася до рангу само­стійного творі­н­ня, часом навіть змушуючи забути оригінал Данг Чан Кона, хоча той уже й сам був прекрасний! «Це показує, на­скільки поетеса […] володіла водночас усіма таємницями китайської мови та своєї рідної говірки.» Ніколи раніше роз­мір song thất lục bát («по­двійні сім, шість, вісім»), такий придатний для шляхетної меланхолії, не використовувався з таким мистецтвом: «Кожне слово — сльоза, кожен вірш — ри­да­ння […] серця. І це серце у вогні, серце в бурі, […] миле жіноче серденько, смертельно поранене диявольською стрілою коха­ння — і коха­ння найсер­йознішого, коха­ння по­дружнього.»3Так каже Чан Ван Тунг у своїй чудовій збірці Poésies d’Extrême-Orient (Поезії Далекого Сходу).

Хоанг Суан Ні: безстрашний франкомовний провідник

Нарешті, кілька слів про Хоанг Суан Ні. Пере­буваючи в Парижі у перші роки Другої світової війни, він шукав у поезіях своїх пращурів універсальне посла­н­ня, яке можна було б адресувати охопленій вогнем Європі. Його Щоденник описує захопле­н­ня, що змусило його одного дня крокувати — або радше летіти — через столицю, декламуючи вголос, ніби одержимий, ніби божевільний. Парижани оберталися з ви­глядом то здивованим, то жалісливим: «Бідолашні!», думав він, «вони б роз­чулилися та забули нескінченну скорботу війни, якби мали лише краплину мого великого щастя!»

Чому ж він зупинив свій вибір на Плачі дружини воїна? А тому, що вони були вписані «у саму [його] кров» від колиски: рано осиротівши, він зна­йшов у «без­мірно дорогоцін­них сльозах цієї шляхетної та такої жалюгідної жінки, цієї Маріанни Алкофорадо Далекої Азії» материнську ласку. Пере­кладати її, тлумачити її означало здійснити гуманістичну мрію, занотовану в його Щоденнику від 25 грудня 1940 року: «Оригінальний синтез — а насамперед живий — двох людств, двох світів: Сходу та Заходу — ось чим я вирішив бути, ось чим я намагаюся бути, ось чим я нині стаю.» Парі прекрасно витримане! Свідче­н­ням тому є при­йом, на­даний його пере­кладові, який Робер Бразіяк4Маю уточнити, що згубні зобов’яза­ння Робера Бразіяка під час Окупації жорстоко суперечитимуть цьому гуманістичному ідеалові, якому він тут плескає. вітав такими хвалебними словами: «Пан Хоанг Суан Ні […] зумів на­близити до нас […] свою країну. Людина — одна, від одного краю планети до іншого, і, читаючи роз­думи про швидкоплин­ність днів чи про війну, про насолоду коха­н­ня, про смерть, я думав то про Катул­ла, то про Гомера, то про Корнеля, про Мал­ларме, про Валері. Прекрасно нагадувати нам ці імена, прекрасно вміти єд­нати дві культури, такі від­мінні на ви­гляд, і, не прагнучи нечистого зміша­н­ня, допомагати їм поро­зумітися.»

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

บทคร่ำครวญของภรรยานักรบ : จากดั่ง เจิ่น โกน ถึงหหว่าง สวน หญิ

แปลจากภาษาฝรั่งเศส

« ไม่เลย นางได้ลืมทุกสิ่งทุกอย่าง เพื่อจะคำนึงถึงแต่การจากไปของสามีเท่านั้น เทพองค์อื่น [มิใช่เทพแห่งสงคราม] ดลใจนาง บอกให้นางกล่าวคำอำลาอันซาบซึ้ง และอาบดวงตาของนางด้วยน้ำตา ช่างเป็นความจริงเสียนี่กระไร ที่ว่าความทุกข์ทรมานจากการพลัดพรากแม้เพียงสั้นที่สุด ก็เกินกำลังของคู่รักจะทนทานได้ ! »

กาตูลลุส. การแปลครบถ้วนแห่งบทกวีของกาตูลลุส ตามด้วยบทกวีของกัลลุส และคืนเฝ้างานเลี้ยงของวีนัส (Traduction complète des poésies de Catulle, suivie des poésies de Gallus et de la Veillée des fêtes de Vénus), แปลจากภาษาละตินโดย ฟร็องซัว โนเอล. ปารีส : เรมง, ๑๘๐๖.

ถ้อยกวีของกาตูลลุสเหล่านี้ ก็คงจะเขียนขึ้นในเวียดนามแห่งทศวรรษ ๑๗๔๐ ได้ไม่ผิดเพี้ยน ในยุคอันปั่นป่วนนั้นเอง อันถูกประทับตราด้วยการเกณฑ์ทหาร ที่ บทคร่ำครวญของภรรยานักรบ (Chinh phụ ngâm) ได้ถูกประพันธ์ขึ้น1รูปที่ปฏิเสธ :
บทคร่ำครวญของหญิงผู้มีสามีออกศึก (Plaintes d’une femme dont le mari est parti pour la guerre).
บทคร่ำครวญของภรรยาของนักรบ (Complainte d’une femme de guerrier).
บทคร่ำครวญของภรรยาของนักรบ (Complainte de la femme du guerrier).
บทคร่ำครวญของภรรยานักรบ (Complainte de la femme d’un guerrier).
บทคร่ำครวญของภรรยาของนักรบ (Plaintes de la femme du guerrier).
บทคร่ำครวญของภรรยาของทหาร (Complainte de la femme d’un soldat).
บทคร่ำครวญของภรรยาทหาร (Plainte d’une femme de soldat).
บทเพลงของภรรยานักรบ (Le Chant de la femme d’un guerrier).
บทเพลงของภรรยาของนักรบ (Chant de la femme du guerrier).
บทเพลงของภรรยาของนักรบ (Chant de la femme du combattant).
บทเพลงรักของภรรยาของนักรบ (Romance de la femme du combattant).
บทคร่ำครวญของหญิง จิ๋ญ-ฟู ผู้มีสามีออกศึก (Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre).
บทคร่ำครวญของหญิง จิ๋ญ-ฟู (Les Plaintes d’une chinh-phu).
บทประพันธ์ของภรรยาแห่งสงคราม (Scansion d’une femme de guerre).
บทประพันธ์ของหญิงผู้มีสามีอยู่ในสงคราม (Scansion d’une femme dont le mari est à la guerre).
บทคร่ำครวญของภรรยานักรบ (La Complainte de l’épouse du guerrier).
บทคร่ำครวญของภรรยานักรบ (La Complainte de l’épouse du combattant).
ภรรยานักรบ (บทเศร้าโศก) (Femme de guerrier (élégie)).
จิ๋ญ ฟู (เงิม คุก) (Chinh phụ (ngâm khúc)).
. ท่ามกลางเสียงกระหึ่มของกลองรบ ดังก้องเสียงสะอื้นไห้ของหญิงสาวเวียดนามนางหนึ่ง ซึ่งสามีได้ออกศึก ทอดเวลานานยังมิหวนคืน และมิหวนคืนเลย « ความเศร้าโศกทั้งมวล ความขุ่นแค้นทั้งมวล […] ความปวดร้าวจากการรอคอยทั้งมวล ล้วนได้รับการแสดงออกด้วยความประณีตอันหาที่เปรียบมิได้ ». นี่คือบทเพลงคร่ำครวญแห่งใจส่วนลึก หาใช่บทประท้วงไม่ ทว่ากลับกินใจด้วยน้ำเสียงแห่งความสิ้นหวังอันไร้พลัง ด้วยความปรารถนาอย่างแรงกล้าและจริงใจในความอ่อนหวานและความสุขอันเรียบง่ายของความรัก จนปลุกเร้าความรังเกียจชิงชังต่อสงครามขึ้นโดยสัญชาตญาณ ตำนานเล่าขานต่อมาว่า มีทหารบางคน เมื่อได้ยินเสียงขับขานบทนี้ในยามสนธยาแห่งค่ายพัก ถึงกับหนีทัพกลับไป มาฟังเสียงของภรรยานักรบกันเถิด :

« คนจำนวนมากออกไป น้อยคนนักที่กลับคืน :
บนสนามแห่งการเข่นฆ่า ชีวิตที่ผันผวนของทหาร
ช่างเหมือนกับสีของใบไม้เสียจริง ! »

ดั่ง, เจิ่น โกน และ ดว่าน, ถิ เดี๋ยม. บทคร่ำครวญของหญิง จิ๋ญ-ฟู ผู้มีสามีออกศึก และบทกวีอื่น ๆ (Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes), แปลจากภาษาเวียดนามโดย หหว่าง สวน หญิ. ปารีส : สต็อก, ๑๙๔๓ ; พิมพ์ใหม่ภายใต้ชื่อ บทคร่ำครวญของภรรยานักรบ (Plaintes de la femme d’un guerrier), ปารีส : สุดเอเชียซี, ๑๙๘๗.

บทคร่ำครวญนี้ได้ถูกส่งทอดมาถึงเราโดยบุคคลพิเศษสามท่าน อันถูกเชื่อมโยงข้ามกาลเวลาอันยาวนาน : กวีต้นกำเนิด ผู้แปลอัจฉริยะ และผู้นำพาผู้กล้าหาญสู่โลกแห่งภาษาฝรั่งเศส.

ดั่ง เจิ่น โกน : กวีต้นกำเนิด

จากดั่ง เจิ่น โกน บันทึกประวัติศาสตร์ได้รักษาภาพของบัณฑิตผู้แท้จริงไว้ ในเวลาที่เคอร์ฟิวได้ปกคลุมเมืองหลวงทังลอง (ฮานอยในปัจจุบัน) ผู้ประพันธ์ได้ขุดห้องใต้ดินลับ เพื่อเฝ้าระวังศึกษาตำราอย่างเงียบเชียบในยามค่ำคืน ใครจะรู้ ตะเกียงน้อยอันถ่อมตนแห่งคืนการศึกษาของเขา อาจมิใช่ตะเกียงดวงเดียวกันที่ได้รับการจารึกไว้เป็นอมตะในบทกวีเหล่านี้ก็เป็นได้ :

« […] บางทีตะเกียงอาจเข้าใจฉัน…
หรือว่าตะเกียงไม่เข้าใจฉัน ?
เช่นนั้นแล้ว ฉันคงต้องทุกข์ทรมานเพียงลำพัง ? »

ดั่ง, เจิ่น โกน และ ดว่าน, ถิ เดี๋ยม. บทคร่ำครวญของหญิง จิ๋ญ-ฟู ผู้มีสามีออกศึก และบทกวีอื่น ๆ (Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes), แปลจากภาษาเวียดนามโดย หหว่าง สวน หญิ. ปารีส : สต็อก, ๑๙๔๓ ; พิมพ์ใหม่ภายใต้ชื่อ บทคร่ำครวญของภรรยานักรบ (Plaintes de la femme d’un guerrier), ปารีส : สุดเอเชียซี, ๑๙๘๗.

แผลฉกรรจ์ของแผ่นดินที่ในขณะนั้นถูกฉีกขาดระหว่างขุนนางเหนือและใต้ ได้มอบความถูกต้องอันน่าสะพรึงให้แก่บทกวีของเขา ที่ถูกเขียนเป็นภาษาจีนโบราณ ผู้คนได้อ่านและชื่นชมไปไกลถึงประเทศจีน และบางคน เมื่อตระหนกในความเฉียบคมของพรสวรรค์เช่นนั้น ได้อุทานออกมาว่า : « สติปัญญาทั้งหมดของเขาได้แสดงออกมาในบทกวียาวนี้ ผู้ประพันธ์จะมีชีวิตอยู่ได้อีกอย่างมากเพียงสามปี » คำทำนายอันน่าสยดสยองและเป็นจริง : ดั่ง เจิ่น โกน ได้สิ้นชีวิตในอีกสามปีต่อมา ถูกผลักดัน ดังที่ผู้คนกระซิบ จนถึงขั้นปลิดชีพตนเอง.

ดว่าน ถิ เดี๋ยม : ผู้แปลอัจฉริยะ

ผลงานนี้ แม้จะมีคุณค่ามากเพียงใด ก็คงมิอาจแพร่กระจายในหมู่ประชาชนได้ หากมิได้รับการแปลเป็นภาษาประจำชาติโดย ดว่าน ถิ เดี๋ยม ผู้มีสมญานามว่า ห่ง ห่า (« เงาแสงสีชมพู » หรือ « เมฆสีชมพู »)2เกี่ยวกับ ดว่าน ถิ เดี๋ยม เราไม่มีข้อมูลใดอื่นนอกจากที่ได้รับจากความเศร้าโศกของสามีของนาง ผู้ร้องคร่ำครวญถึงนางในสุนทรพจน์งานศพ :
« ขณะที่นางขยับพู่กันเพื่อพรรณนาภูมิทัศน์,
นางได้แสดงออกซึ่งความรู้สึกอันลึกซึ้งยิ่ง […]
อันสามารถทำให้แม้กระทั่งเทพเจ้าซาบซึ้ง ; […]
อนิจจา ! นางมิมีที่อยู่อาศัยอันมั่นคง ; […]
แต่งงานเพียงหลังอายุสามสิบ,
นางจากโลกไปเมื่อล่วงเลยอายุสี่สิบ ; […]
นางจากไปโดยมิแจ้งให้มารดาผู้ชราของนางทราบ ; […]
มิใช่หรือว่าโชคชะตาช่างประหลาด ?
สวรรค์ช่างไม่เป็นธรรมหรือ ?… »
. การแปลของนาง อันมีลักษณะเฉพาะแบบ สตรี อย่างแน่วแน่ — ดลใจ หากข้าพเจ้ากล้ากล่าว จากพายุแห่งจิตวิญญาณ — ได้ก้าวขึ้นสู่ระดับของการสร้างสรรค์ ทำให้บางครั้งถึงกับลืมต้นฉบับของดั่ง เจิ่น โกน ที่อย่างไรเสียก็น่าชื่นชมอยู่แล้ว ! « นั่นคือเครื่องบ่งชี้ว่ากวีหญิง […] ได้ครอบครองความลับทั้งหมดของทั้งภาษาจีนและภาษาแม่ของนางเพียงใด. » ฉันทลักษณ์ ซง เถิ้ต ลุก บ๊าต (« เจ็ด-เจ็ด-หก-แปด ») อันเหมาะกับความเศร้าโศกอันสูงส่งเสียยิ่ง ไม่เคยถูกใช้อย่างมีศิลปะเช่นนี้มาก่อน : « ทุกคำเป็นน้ำตา ทุกบรรทัดเป็นเสียงสะอื้น […] จากหัวใจ และมันเป็นหัวใจที่ลุกเป็นไฟ หัวใจที่อยู่ในพายุ […] หัวใจน้อย ๆ อันงดงามของหญิงสาว ที่ถูกบาดเจ็บถึงตายด้วยลูกศรปิศาจแห่งความรัก — และความรักที่จริงจังที่สุด คือความรักของสามีภรรยา »3เช่นนี้ที่ เจิ่น วัน ตุ่ง กล่าวไว้ในผลงานรวบรวมอันยอดเยี่ยมของเขา กวีนิพนธ์แห่งตะวันออกไกล (Poésies d’Extrême-Orient)..

หหว่าง สวน หญิ : ผู้นำพาผู้กล้าหาญสู่โลกแห่งภาษาฝรั่งเศส

ในที่สุด ขอกล่าวสักสองสามคำเกี่ยวกับ หหว่าง สวน หญิ. ในขณะอยู่ที่กรุงปารีสในช่วงเสียงปึงปังครั้งแรกของสงครามโลกครั้งที่สอง เขาได้แสวงหาในบทกวีของบรรพชนเขา ข้อความสากลที่จะส่งไปยังยุโรปอันอยู่ในเปลวเพลิง บันทึกประจำวัน ของเขาบรรยายถึงความปลื้มปีติที่ทำให้เขา ในวันหนึ่ง เดิน — หรือบินดังนั้น — ฝ่ากรุงเมืองหลวง พลางขับขานเสียงดังราวกับผู้ถูกผีสิง ราวกับคนบ้า ชาวปารีสหันมามองด้วยสีหน้าขบขันหรือเวทนา : « น่าสงสาร ! » เขาคิด, « พวกเขาคงจะปลื้มปีติยินดี และคงลืมความเศร้าหดหู่อันไม่มีที่สิ้นสุดของสงคราม หากเพียงพวกเขาได้รับเพียงหยดเดียวจากความสุขใหญ่หลวงของฉัน ! »

เหตุใดเขาจึงเลือก บทคร่ำครวญของภรรยานักรบ ? ก็เพราะว่าบทเหล่านี้ได้ถูกจารึก « ในเลือดเนื้อของ [เขา] เอง » ตั้งแต่อยู่ในเปล : กำพร้ามาตั้งแต่เนิ่นนานแล้ว เขาได้พบใน « น้ำตาอันล้ำค่ายิ่งของหญิงผู้สูงส่งและน่าสงสารเหลือเกินคนนี้ มาเรียนา อัลโกฟอราโดแห่งเอเชียตะวันออกไกลผู้นี้ » ซึ่งความรักดุจมารดา การแปล การตีความบทนี้ คือการบรรลุความฝันแห่งมนุษยนิยม ที่จดบันทึกไว้ใน บันทึกประจำวัน ของเขา ลงวันที่ ๒๕ ธันวาคม ๑๙๔๐ ว่า : « การสังเคราะห์อันริเริ่ม — และมีชีวิตเหนือสิ่งใด — แห่งสองมนุษยภาพ แห่งสองโลก : แห่งตะวันออกและตะวันตก นี่คือสิ่งที่ฉันได้ตั้งใจที่จะเป็น สิ่งที่ฉันพยายามจะเป็น สิ่งที่ฉันกำลังจะกลายเป็น ». เป็นพันธะอันสำเร็จลุล่วงอย่างงดงาม ! การต้อนรับที่มอบให้แก่งานแปลของเขาเป็นพยานยืนยันได้ ซึ่งโรเบิร์ต บราซีลลัค4ข้าพเจ้าต้องชี้แจงว่า การมีส่วนร่วมอันน่าเศร้าของโรเบิร์ต บราซีลลัค ภายใต้การยึดครอง จะมาขัดแย้งอย่างรุนแรงกับอุดมคติแห่งมนุษยนิยมที่เขายกย่องในที่นี้. ได้กล่าวยกย่องด้วยถ้อยคำชื่นชมเหล่านี้ : « ม. หหว่าง สวน หญิ […] ได้นำพาประเทศของเขา […] เข้ามาใกล้เรา มนุษย์เป็น หนึ่งเดียว ตั้งแต่ปลายโลกหนึ่งจรดอีกปลายหนึ่ง และเมื่ออ่านการรำพึงรำพันเรื่องการล่วงเลยของวันคืน หรือเรื่องสงคราม เรื่องความสุขแห่งการรัก เรื่องความตาย ฉันคิดถึงบางครั้งกาตูลลุส บางครั้งโฮเมอร์ บางครั้งคอร์เนย ถึงมัลลาร์เม ถึงวาเลรี เป็นเรื่องที่งดงามที่ได้ระลึกถึงชื่อเหล่านี้ เป็นเรื่องที่งดงามที่ได้รู้จักรวมเอาวัฒนธรรมสองวัฒนธรรมที่ดูเหมือนแตกต่างกันเช่นนี้เข้าด้วยกัน และโดยมิประสงค์จะทำให้เกิดการผสมผสานอันไม่บริสุทธิ์ ก็ช่วยให้พวกเขาเข้าใจกัน ».

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

Nářky ženy vá­lečníka : Od Đặng Trần Côna k Hoàng Xuân Nhịovi

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Ne, na všechno za­po­mně­la, aby mys­lela jen na od­chod svého cho­tě. Jiný bůh [než bůh války] ji in­spi­ruje, vkládá jí do úst do­jemná slova roz­lou­čení a smáčí jí oči slza­mi. Tak je prav­da, že muka i té nejkratší ne­pří­tom­nosti pře­sahují síly mi­len­ců!

Ca­tullus. Tra­duction complète des poésies de Ca­tulle, suivie des poésies de Gallus et de la Ve­illée des fê­tes de Vénus (Úplný pře­klad básní Ca­tullových, ná­sle­dovaný básněmi Gallovými a Bděním o svát­cích Venu­ši­ných), přel. z la­tiny François Noël. Pa­říž: Ré­mont, 1806.

Tyto verše Ca­tullovy mohly být právě tak dobře na­psány ve Vietnamu čtyři­cá­tých let 18. sto­le­tí. Právě v této ne­klidné do­bě, po­zna­menané od­vody voj­ska, byly složeny Nářky ženy vá­lečníka (Chinh phụ ngâm)1Od­mítnuté for­my:
Pla­in­tes d’une femme dont le mari est parti pour la guerre (Nářky ženy, je­jíž manžel ode­šel do války).
Compla­inte d’une femme de guerrier (Ná­řek ženy vá­lečníka).
Compla­inte de la femme du guerrier (Ná­řek ženy onoho vá­lečníka).
Compla­inte de la femme d’un guerrier (Ná­řek ženy jednoho vá­lečníka).
Pla­in­tes de la femme du guerrier (Nářky ženy onoho vá­lečníka).
Compla­inte de la femme d’un sol­dat (Ná­řek ženy vo­jáka).
Pla­inte d’une femme de sol­dat (Ná­řek ženy vo­jáka).
Le Chant de la femme d’un guerrier (Pí­seň ženy vá­lečníka).
Chant de la femme du guerrier (Pí­seň ženy onoho vá­lečníka).
Chant de la femme du com­bat­tant (Pí­seň ženy bo­jovníka).
Ro­mance de la femme du com­bat­tant (Ro­mance ženy bo­jovníka).
Pla­in­tes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre (Nářky jedné chinh-phou, ženy, je­jíž manžel od­chází do války).
Les Pla­in­tes d’une chinh-phu (Nářky jedné chinh-phu).
Scan­sion d’une femme de guerre (Skan­dování vá­lečné ženy).
Scan­sion d’une femme dont le mari est à la guerre (Skan­dování ženy, je­jíž manžel je ve válce).
La Compla­inte de l’épouse du guerrier (Ná­řek manželky vá­lečníka).
La Compla­inte de l’épouse du com­bat­tant (Ná­řek manželky bo­jovníka).
Femme de guerrier (élégie) (Žena vá­lečníka (e­legie)).
Chinh phụ (ngâm khúc).
. Upro­střed du­nění bubnů se zvedá pláč mladé Vietnamky, je­jíž manžel, ode­šedší na fron­tu, dlouho otálí s ná­vra­tem a ne­vrací se. „Veš­kerý smu­tek, veš­kerá vzpou­ra, […] veš­kerá úz­kost če­kání jsou zde vy­já­d­řeny s ne­srovna­telnou jem­ností“. Je to elegie niterná, nikoli pamflet. A přece nabývá ta­kového přízvuku bez­mocného zoufal­ství, ta­kové upřímné touhy po něze a prostých ra­dos­tech lás­ky, že vzbu­zuje in­stink­tivní odpor k vál­ce. Legenda ostatně praví, že ně­kteří vo­já­ci, sly­šíce ji znít za sou­mraku v ležení, de­zer­tova­li. Slyšte ženu vá­lečníka:

Mnozí jsou ti, kdo od­cháze­jí, vzácní ti, kdo se vra­ce­jí:
Na bi­tevních po­lích ja­tek dob­ro­družný život vo­jáka
Je až pří­liš po­dobný barvě lis­tí!

Đặng, Trần Côn a Đoàn, Thị Điểm. Pla­in­tes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poè­mes (Nářky jedné chinh-phou, ženy, je­jíž manžel od­chází do války, a jiné básně), přel. z vietnamš­tiny Hoàng Xuân Nhị. Pa­říž: Stock, 1943; znovu vyd. pod ná­zvem Pla­in­tes de la femme d’un guerrier (Nářky ženy vá­lečníka), Pa­říž: Su­destasie, 1987.

Tento ná­řek byl k nám při­ne­sen třemi vý­ji­mečnými po­stava­mi, spo­jenými na­příč stale­tí­mi: pů­vodním básníkem, geni­ální pře­kla­da­telkou a ne­o­hroženým fran­couz­sky mlu­ví­cím pro­středníkem.

Đặng Trần Côn: Původní básník

Z Đặng Trần Côna kro­niky uchovaly ob­raz doko­nalého li­te­rá­ta. Když byl na hlavní město Thăng Long (dnešní Hanoj) uvalen zá­kaz vy­cházení, au­tor si vy­kopal tajný sklep, aby mohl skrytě bdít u svých knih. Kdo ví, zda skromná lampa jeho stu­dijních nocí není ta, která je zvěčněna v těchto slo­kách:

[…] snad mě lampa chápe…
Nebo mě lampa ne­chápe?
Pak budu sama trpět?

Đặng, Trần Côn a Đoàn, Thị Điểm. Pla­in­tes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poè­mes (Nářky jedné chinh-phou, ženy, je­jíž manžel od­chází do války, a jiné básně), přel. z vietnamš­tiny Hoàng Xuân Nhị. Pa­říž: Stock, 1943; znovu vyd. pod ná­zvem Pla­in­tes de la femme d’un guerrier (Nářky ženy vá­lečníka), Pa­říž: Su­destasie, 1987.

Rány země tehdy ro­ze­rvané mezi pány Severu a Jihu pro­půj­čily jeho básni, na­psané v kla­sické čín­šti­ně, straš­livou prav­divost. Četla a ob­divovala se jí až v Číně. A ně­kte­ří, vy­dě­šení oslnivostí ta­kového talen­tu, zvo­la­li: „Veš­kerá jeho in­te­ligence se pro­jevuje v této dlouhé básni. Au­tor bude žít nanej­výš ještě tři roky“. Zlověstné a prav­divé pro­roc­tví: Đặng Trần Côn ze­mřel o tři roky poz­dě­ji, do­hnán, jak se šep­tá, k se­bevraž­dě.

Đoàn Thị Điểm: Geniální překladatelka

Dílo by se navzdory své hodnotě možná nikdy ne­rozší­řilo mezi li­dem, ne­být jeho pře­kladu do ná­rodního jazyka, který po­ří­dila Đoàn Thị Điểm, pře­zdívaná Hồng Hà („Rů­žové od­les­ky“ či „Rů­žový ob­lak“)2O Đoàn Thị Điểm ne­máme jiné zprávy než ty, jež nám po­sky­tuje bo­lest je­jího manže­la, který ji opla­kal v po­hřební ře­či:
Máva­jíc svým štět­cem, aby po­psala kra­ji­ny,
Vy­já­d­řila velmi hlu­boké city […]
Schopné do­jmout i Ne­smr­telné; […]
Žel! Ne­měla stá­lého obyd­lí; […]
Vdaná teprve po tři­cít­ce,
Opus­tila zemi po čtyři­cít­ce; […]
Ode­šla, aniž zpravila svou sta­rou matku; […]
Není-liž osud po­divný?
Je snad Nebe ne­spraved­livé?…
. Její roz­hodně ženská verze — in­spi­rovaná, smím-li to tak ří­ci, bouřemi duše — se po­vznesla do hodnosti tvor­by, takže ob­čas ne­chávala za­po­menout i na pů­vodní dílo Đặng Trần Cônovo, ač již samo o sobě ob­divuhodné! „To svědčí o tom, do jaké míry básnířka […] ovlá­dala zá­roveň všechna tajem­ství čín­ského jazyka i své rodné mlu­vy.“ Nikdy před­tím ne­bylo me­trum song thất lục bát („dvojí sedm, šest, osm“), tak pří­hodné pro vzne­šenou me­lan­cho­lii, po­u­žito s ta­kovým uměním: „Každé slovo je slzou, každý verš vzlykem […] srd­ce. A jde o srdce v pla­meni, srdce v bouři, […] krásné malé žen­ské srdce smr­telně zraněné ďá­bel­ským šípem lásky — a to lásky nej­vážnější, lásky manžel­ské3Tak praví Trần Văn Tùng ve své po­zo­ruhodné sbírce Poésies d’Ex­trê­me-O­ri­ent (Básně Dálného Vý­chodu)..

Hoàng Xuân Nhị: Neohrožený francouzsky mluvící prostředník

Ko­nečně něko­lik slov o Hoàng Xuân Nhịovi. Pří­tomný v Pa­říži v prvních otře­sech druhé svě­tové války, hle­dal v básních svých předků univerzální po­sel­ství, jež by ad­re­soval Ev­ropě v pla­menech. Jeho Deník po­pi­suje nadšení, jež jej jednoho dne ved­lo, aby krá­čel — či spíše le­těl — hlavním měs­tem, de­kla­muje na­hlas jako po­sed­lý, jako blázen. Pa­řížané se ob­ra­celi s po­ba­veným či sou­citným vý­razem: „Ubohé!“, mys­lel si, „byly by une­seny ra­dostí a za­po­mněly by na ne­ko­nečný smu­tek války, kdyby měly jen je­di­nou kapku mého velkého štěs­tí!

Proč svou volbu za­stavil právě na Nář­cích ženy vá­lečníka? Pro­tože byly ve­psány „v [je­ho] krvi sa­motné“ už od ko­lébky: jako brzy osi­řelý na­šel ve „slzách ne­ko­nečně draho­cenných této ženy vzne­šené a tak ža­lostné, této Ma­ri­anny Al­cofo­rady Dálné Asie“ ma­teř­skou ná­klonnost. Pře­ložit ji, vy­ložit ji, zna­menalo usku­tečnit hu­manis­tický sen, za­zna­menaný v jeho Deníku k datu 25. pro­since 1940: „Pů­vodní syn­téza — pře­devším živá — dvou lid­stev, dvou svě­tů: Vý­chodu a Zá­pa­du, to je to, čím jsem se roz­hodl být, to je to, oč usi­lu­ji, to je to, čím právě jsem“. Skvěle do­držená sáz­ka! Svědčí o tom při­je­tí, je­hož se jeho pře­kladu do­stalo, a které Ro­bert Bra­sillach4Mu­sím upřesnit, že Ro­bert Bra­sillach se svými ne­blahými angažmá za oku­pace ostře po­pře tento hu­manis­tický ide­ál, jejž zde tles­ká. uví­tal tě­mito po­chvalnými slovy: „Pan Hoàng Xuân Nhị […] dokázal nám při­blížit […] svou ze­mi. Člověk je jeden, od jednoho konce planety k druhé­mu, a při čtení úvah o pr­chavosti dnů či o vál­ce, o ra­dosti mi­lovat, o smr­ti, jsem mys­lel hned na Ca­tulla, hned na Ho­méra, hned na Corne­illa, na Mallar­méa, na Valéryho. Je krásné při­po­mínat nám tato jména, je krásné umět spo­jit dvě tak zdán­livě od­lišné kul­tu­ry, a aniž bychom chtěli či­nit ne­čisté smí­šení, po­má­hat jim, aby si ro­zu­měly“.

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

شکوه‌های همسر یک جنگاور: از Đặng Trần Côn تا Hoàng Xuân Nhị

ترجمه از فرانسوی

«نه، او همه چیز را از یاد برده است تا تنها به رفتن همسرش بیندیشد. خدایی دیگر [غیر از خدای جنگ] به او الهام می‌بخشد، وداع‌های دل‌انگیز را بر زبانش جاری می‌سازد و چشمانش را در اشک می‌شوید. چه راست است که عذاب‌های کوتاه‌ترین جدایی از توان دلدادگان فراتر می‌رود!»

Catulle. Traduction complète des poésies de Catulle, suivie des poésies de Gallus et de la Veillée des fêtes de Vénus (ترجمهٔ کامل اشعار کاتولوس، به همراه اشعار گالوس و شب‌زنده‌داری جشن‌های ونوس)، ترجمه از لاتین توسط فرانسوا نوئل. پاریس: Rémont، ۱۸۰۶.

این ابیات کاتولوس می‌توانست همان‌قدر در ویتنام دههٔ ۱۷۴۰ نیز سروده شده باشد. در همین دوران پرآشوب، که با سربازگیری‌های پیاپی نشان‌گذاری شده بود، شکوه‌های همسر یک جنگاور (Chinh phụ ngâm)1صورت‌های کنارگذاشته‌شده:
Plaintes d’une femme dont le mari est parti pour la guerre (شکوه‌های زنی که شوهرش به جنگ رفته است).
Complainte d’une femme de guerrier (مرثیهٔ همسر یک جنگاور).
Complainte de la femme du guerrier (مرثیهٔ همسر آن جنگاور).
Complainte de la femme d’un guerrier (مرثیهٔ همسر یک جنگاور).
Plaintes de la femme du guerrier (شکوه‌های همسر آن جنگاور).
Complainte de la femme d’un soldat (مرثیهٔ همسر یک سرباز).
Plainte d’une femme de soldat (شکوهٔ یک همسر سرباز).
Le Chant de la femme d’un guerrier (سرود همسر یک جنگاور).
Chant de la femme du guerrier (سرود همسر آن جنگاور).
Chant de la femme du combattant (سرود همسر آن رزم‌آور).
Romance de la femme du combattant (داستان عاشقانهٔ همسر آن رزم‌آور).
Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre (شکوه‌های یک چین‌فو، زنی که شوهرش به جنگ می‌رود).
Les Plaintes d’une chinh-phu (شکوه‌های یک چین‌فو).
Scansion d’une femme de guerre (وزن‌خوانی یک زن جنگ).
Scansion d’une femme dont le mari est à la guerre (وزن‌خوانی زنی که شوهرش در جنگ است).
La Complainte de l’épouse du guerrier (مرثیهٔ زوجهٔ آن جنگاور).
La Complainte de l’épouse du combattant (مرثیهٔ زوجهٔ آن رزم‌آور).
Femme de guerrier (élégie) (همسر جنگاور (مرثیه)).
Chinh phụ (ngâm khúc).
سروده شد. در میان غرش طبل‌ها، اشک‌های زن جوان ویتنامی بلند می‌شود؛ همسرش که به جبهه رفته، در بازگشت تأخیر می‌کند و دیگر باز نمی‌گردد. «تمامی اندوه، تمامی شورش، […] تمامی دلهرهٔ انتظار در آن با ظرافتی بی‌مانند بیان شده است». این مرثیه‌ای صمیمانه است، نه پامفلتی سیاسی. با این حال، چنان لحن یأس ناتوان و چنان آرزوی صادقانه‌ای به لطافت و شادی‌های ساده عشق در آن طنین‌انداز است که بیزاری غریزی نسبت به جنگ را برمی‌انگیزد. افسانه نیز می‌گوید که برخی از سربازان، به هنگام شامگاه با شنیدن این سرود در اردوگاه‌ها، سرانجام راه فرار در پیش می‌گرفتند. به سخن همسر آن جنگاور گوش فرا دهید:

«بسیارند آنان که می‌روند، اندک‌اند آنان که باز می‌گردند:
در میدان‌های کشتار، زندگی پرماجرای سرباز
به‌نهایت همانند رنگ برگ‌هاست!»

Đặng, Trần Côn و Đoàn, Thị Điểm. Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes (شکوه‌های یک چین‌فو، زنی که شوهرش به جنگ می‌رود، و دیگر اشعار)، ترجمه از ویتنامی توسط Hoàng Xuân Nhị. پاریس: Stock، ۱۹۴۳؛ چاپ مجدد با عنوان Plaintes de la femme d’un guerrier (شکوه‌های همسر یک جنگاور)، پاریس: Sudestasie، ۱۹۸۷.

این مرثیه از طریق سه چهرهٔ استثنایی، که سده‌ها آنان را به‌هم پیوند داده، به ما رسیده است: شاعری اصیل، مترجمی نابغه، و رابطی فرانسوی‌زبان و دلاور.

Đặng Trần Côn: شاعر اصیل

از Đặng Trần Côn، تاریخ تصویر یک ادیب تمام‌عیار را به یادگار گذاشته است. هنگامی که حکومت نظامی بر پایتخت Thăng Long (هانوی کنونی) سایه افکنده بود، شاعر زیرزمینی پنهانی حفر کرد تا در خلوت در کنار کتاب‌هایش شب‌زنده‌داری کند. که می‌داند، شاید چراغ فروتن آن شب‌های پرمطالعه همان چراغی باشد که در این بندها جاودانه شده است:

«[…] شاید چراغ مرا بفهمد…
یا چراغ مرا نمی‌فهمد؟
پس آیا تنها من خواهم بود که رنج می‌برم؟»

Đặng, Trần Côn و Đoàn, Thị Điểm. Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes (شکوه‌های یک چین‌فو، زنی که شوهرش به جنگ می‌رود، و دیگر اشعار)، ترجمه از ویتنامی توسط Hoàng Xuân Nhị. پاریس: Stock، ۱۹۴۳؛ چاپ مجدد با عنوان Plaintes de la femme d’un guerrier (شکوه‌های همسر یک جنگاور)، پاریس: Sudestasie، ۱۹۸۷.

زخم‌های کشوری که در آن زمان میان فرمانروایان شمال و جنوب پاره شده بود، به این شعر، که به چینی کلاسیک سروده شده، صداقتی هولناک بخشید. آن را تا چین خواندند و ستودند. و چند تن، هراسان از درخشش چنین استعدادی، چنین گفتند: «تمام هوش او در این شعر بلند آشکار شده است. شاعر دیگر دست‌کم سه سال زنده خواهد ماند». پیشگویی شوم و راست: Đặng Trần Côn سه سال بعد چشم از جهان فرو بست؛ زمزمه‌ها می‌گفتند که به خودکشی واداشته شده بود.

Đoàn Thị Điểm: مترجم نابغه

این اثر، با تمام ارزشش، شاید هرگز در میان مردم فراگیر نمی‌شد، اگر ترجمهٔ آن به زبان ملی به دست Đoàn Thị Điểm، ملقب به Hồng Hà («بازتاب‌های گلگون» یا «ابر گلگون») صورت نمی‌گرفت2دربارهٔ Đoàn Thị Điểm، اطلاعاتی جز آنچه از سوگ شوهرش که او را در یک ستایش‌نامهٔ سوگوارانه گریست به دست ما نرسیده است:
«با حرکت قلم خویش به وصف چشم‌اندازها می‌پرداخت،
احساسات بسیار ژرف را بیان می‌کرد […]
توانمند به برانگیختن حتی جاودانگان؛ […]
افسوس! خانه‌ای پایدار نداشت؛ […]
تنها پس از سی‌سالگی ازدواج کرده،
و پس از چهل‌سالگی این جهان را وانهاد؛ […]
بی آن‌که مادر سالخورده‌اش را بیاگاهاند، رفت؛ […]
آیا به‌راستی سرنوشت شگفت نیست؟
آیا آسمان به‌راستی ناعادل است؟…»
. روایت او، که قاطعانه زنانه بود — اگر اجازه داشته باشم بگویم، الهام‌گرفته از طوفان‌های روح — به مرتبهٔ آفرینشی مستقل ارتقا یافت و گاه حتی متن اصلی Đặng Trần Côn را، با وجود زیبایی شگفت‌انگیزش، در سایه قرار داد! «این بدان معناست که این شاعرزن […] در آن واحد بر همهٔ رازهای زبان چینی و گویش مادری‌اش چیره بود.» هرگز پیش از این، وزن song thất lục bát («دو هفت، شش، هشت») که چنان مناسب برای حزن متعالی است، با چنین هنری به کار گرفته نشده بود: «هر واژه اشکی است، هر مصراع هق‌هقی […] از دل. و این دلی است شعله‌ور، دلی است طوفان‌زده، […] دل کوچک و زیبای زنی است که با تیر اهریمنی عشق به‌مرگ زخم خورده است — و آن هم جدی‌ترین عشق، یعنی عشق زناشویی»3چنین می‌گوید Trần Văn Tùng در مجموعهٔ ارجمند خویش Poésies d’Extrême-Orient (اشعار خاور دور)..

Hoàng Xuân Nhị: رابط فرانسوی‌زبان دلیر

سرانجام، چند کلمه‌ای دربارهٔ Hoàng Xuân Nhị. او که در نخستین خروش‌های جنگ جهانی دوم در پاریس حضور داشت، در اشعار نیاکانش پی پیامی جهانی می‌گشت تا به اروپایی در شعله‌های آتش پیشکش کند. روزنگار او شور و وجدی را وصف می‌کند که روزی او را وادار کرد در سراسر پایتخت راه برود — یا بهتر بگوییم پرواز کند — و با صدای بلند چون آدمی شیدا و دیوانه شعر بخواند. پاریسی‌ها سر برمی‌گرداندند، گاه با لبخند و گاه با ترحم: «بیچاره‌ها!»، با خود می‌اندیشید، «اگر تنها قطره‌ای از این شادی بزرگ من را داشتند، از سر شوق به آسمان می‌رسیدند و اندوه بی‌پایان جنگ را از یاد می‌بردند!»

چرا انتخاب او بر شکوه‌های همسر یک جنگاور قرار گرفت؟ زیرا این شکوه‌ها از همان گهواره «در خود [خونش]» نقش بسته بود: یتیم از کودکی، در «اشک‌های بی‌نهایت گران‌بهای این زن نجیب و چنین شایان ترحم، این ماریان آلکوفرادوی خاور دور» مهر مادری یافته بود. ترجمهٔ او، تفسیر او، تحقق رؤیایی انسان‌گرایانه بود که در روزنگارش به تاریخ ۲۵ دسامبر ۱۹۴۰ ثبت شده است: «ترکیبی اصیل — و به‌ویژه زنده — از دو انسانیت، از دو جهان: شرق و غرب، آن چیزی است که تصمیم گرفته‌ام باشم، آن چیزی است که می‌کوشم باشم، آن چیزی است که در حال شدن آنم». پیمانی به‌نهایت زیبا که به‌ سرانجام رسید! گواه این مدعا استقبالی است که از ترجمه‌اش به عمل آمد، و رُبر برازیلاک4باید روشن کنم که تعهدات شوم رُبر برازیلاک در دوران اشغال، بعدها به‌تندی این آرمان انسان‌گرایانه را که او در اینجا ارج می‌نهد، نقض خواهد کرد. چنین آن را با سخنانی ستایش‌آمیز ارج نهاد: «آقای Hoàng Xuân Nhị […] توانست کشور خویش را […] به ما نزدیک کند. انسان یکی است، از این سوی کرهٔ زمین تا آن سوی، و در خواندن این تأملات دربارهٔ گریز روزها یا دربارهٔ جنگ، دربارهٔ لذت دوست داشتن، دربارهٔ مرگ، گاه به کاتولوس می‌اندیشیدم، گاه به هومر، گاه به کورنی، به مالارمه، به والری. زیباست که این نام‌ها را به یاد ما می‌آورد، زیباست که می‌داند چگونه دو فرهنگی را که به‌ظاهر چنان ناهمگون‌اند با هم پیوند دهد و، بی‌آنکه بخواهد آمیزه‌ای ناخالص بسازد، آن‌ها را در فهم متقابل یاری رساند».

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

Kla­go­sång av en kri­ga­res hustru: Från Đặng Trần Côn till Hoàng Xuân Nhị

Över­satt från frans­kan

»Nej, hon har glömt allt för att en­dast tänka på sin ma­kes av­färd. En an­nan gud [än kri­gets] in­spi­re­rar hen­ne, dik­te­rar henne rö­rande av­skeds­ord och ba­dar hen­nes ögon i tå­rar. Så sant är det att den kor­taste skils­mäs­sans kval över­går de äls­kan­des kraf­ter!«

Ca­tullus. Traduc­tion com­plète des poé­sies de Ca­tul­le, su­i­vie des poé­sies de Gal­lus et de la Veil­lée des fê­tes de Vénus (Full­stän­dig över­sätt­ning av Ca­tullus dik­ter, följd av Gal­lus dik­ter och Va­kan vid Ve­nus fes­ter), övers. från la­ti­net av François Noël. Pa­ris: Ré­mont, 1806.

Dessa Ca­tullus-ver­ser kunde lika gärna ha skri­vits i 1740-ta­lets Vi­et­nam. Det är i denna oro­liga tid, präg­lad av trupp­mönst­ring­ar, som Kla­go­sång av en kri­ga­res hustru (Chinh phụ ngâm) kom­po­ne­ra­des1Av­vi­sade for­mer:
Plain­tes d’une femme dont le mari est parti pour la gu­erre (Kla­go­sång av en hustru vars make har dra­git ut i krig).
Com­plainte d’une femme de gu­er­rier (Kla­go­sång av en kri­gar­hust­ru).
Com­plainte de la femme du gu­er­rier (Kla­go­sång av kri­ga­rens hust­ru).
Com­plainte de la femme d’un gu­er­rier (Kla­go­sång av en kri­ga­res hust­ru).
Plain­tes de la femme du gu­er­rier (Kla­go­mål av kri­ga­rens hust­ru).
Com­plainte de la femme d’un sol­dat (Kla­go­sång av en sol­dats hust­ru).
Plainte d’une femme de sol­dat (Kla­go­mål av en sol­dat­hust­ru).
Le Chant de la femme d’un gu­er­rier (En kri­ga­res hust­rus sång).
Chant de la femme du gu­er­rier (Kri­ga­rens hust­rus sång).
Chant de la femme du com­bat­tant (Strids­man­nens hust­rus sång).
Ro­mance de la femme du com­bat­tant (Strids­man­nens hust­rus ro­mans).
Plain­tes d’une chin­h-p­hou, femme dont le mari part pour la gu­erre (Kla­go­sång av en chin­h-p­hou, en hustru vars make drar ut i krig).
Les Plain­tes d’une chin­h-phu (En chin­h-p­hus kla­go­sång).
Scan­sion d’une femme de gu­erre (En krigs­hust­rus skan­de­ran­de).
Scan­sion d’une femme dont le mari est à la gu­erre (S­kan­de­rande av en hustru vars make är i kri­get).
La Com­plainte de l’é­pouse du gu­er­rier (Kri­ga­rens ma­kas kla­go­sång).
La Com­plainte de l’é­pouse du com­bat­tant (Strids­man­nens ma­kas kla­go­sång).
Femme de gu­er­rier (é­lé­gie) (Kri­gar­hustru [e­le­gi]).
Chinh phụ (ngâm khúc).
. Mitt i trum­virv­lar­nas dån hö­jer sig en ung vi­et­na­me­sis­kas gråt, vars ma­ke, som dra­git ut i fält, drö­jer med att åter­vända och ald­rig kom­mer åter. »Hela sor­gen, hela upp­ro­ret, […] hela vän­tans ång­est ut­trycks där med en ojäm­för­lig för­fi­ning«. Det är en in­tim ele­gi, inte en strids­skrift. Och dock an­tar den en så­dan ton av makt­lös för­tviv­lan, en så­dan upp­rik­tig läng­tan ef­ter öm­het och kär­le­kens enkla gläd­je­äm­nen, att den väcker en in­stink­tiv av­sky mot kri­get. Le­gen­den för­täl­jer för öv­rigt att vissa sol­da­ter, då de hörde den sjungas i läg­rens skym­ning, gick så långt som till att de­ser­te­ra. Lyssna till kri­ga­rens hust­ru:

»Många är de som drar ut, få är de som åter­vän­der:
På slakt­fäl­ten är sol­da­tens även­tyr­liga liv
En­dast allt­för likt lö­vens färg!«

Đặng, Trần Côn och Đoàn, Thị Điểm. Plain­tes d’une chin­h-p­hou, femme dont le mari part pour la gu­er­re, et aut­res poè­mes (Kla­go­sång av en chin­h-p­hou, en hustru vars make drar ut i krig, och andra dik­ter), övers. från vi­et­na­me­sis­kan av Hoàng Xuân Nhị. Pa­ris: Stock, 1943; ny­utg. un­der ti­teln Plain­tes de la femme d’un gu­er­rier (Kla­go­sång av en kri­ga­res hust­ru), Pa­ris: Su­des­ta­sie, 1987.

Denna kla­go­sång har förts fram till oss av tre ena­stå­ende ge­stal­ter, för­enade över sek­len: en ur­sprung­lig dik­ta­re, en över­sät­ta­rinna av geni och en oför­skräckt fransk­ta­lande för­med­la­re.

Đặng Trần Côn: Den ursprunglige diktaren

Av Đặng Trần Côn har an­na­lerna be­va­rat bil­den av en ab­so­lut lärd man. Då ett ute­gångs­för­bud hade lagts över hu­vud­sta­den Thăng Long (da­gens Ha­noi), grävde för­fat­ta­ren en hem­lig käl­lare för att i lönn­dom kunna vaka vid sina böck­er. Vem vet om inte den öd­mjuka lam­pan från hans stu­die­nät­ter är just den som odöd­lig­gjorts i dessa stro­fer:

»[…] kanske för­står mig lam­pan…
El­ler för­står mig lam­pan in­te?
Då skall jag lida en­sam?«

Đặng, Trần Côn och Đoàn, Thị Điểm. Plain­tes d’une chin­h-p­hou, femme dont le mari part pour la gu­er­re, et aut­res poè­mes (Kla­go­sång av en chin­h-p­hou, en hustru vars make drar ut i krig, och andra dik­ter), övers. från vi­et­na­me­sis­kan av Hoàng Xuân Nhị. Pa­ris: Stock, 1943; ny­utg. un­der ti­teln Plain­tes de la femme d’un gu­er­rier (Kla­go­sång av en kri­ga­res hust­ru), Pa­ris: Su­des­ta­sie, 1987.

Så­ren i ett land som då var sön­der­sli­tet mel­lan her­rarna i Norr och Sö­der gav hans dikt, skri­ven på klas­sisk ki­ne­sis­ka, en för­fär­lig träff­sä­ker­het. Man läste och be­und­rade den ända i Ki­na. Och några, skrämda av lys­kraf­ten hos en så­dan be­gåv­ning, ut­brast: »Hela hans in­tel­li­gens uppen­ba­rar sig i denna långa dikt. För­fat­ta­ren kom­mer på sin höjd att leva ännu tre år«. En olycks­bå­dande och sann­fär­dig pro­fe­tia: Đặng Trần Côn slock­nade tre år se­na­re, drevs, vis­kar man, till själv­mord.

Đoàn Thị Điểm: Översättarinnan av geni

Ver­ket skul­le, trots sitt vär­de, kanske ald­rig ha spri­dit sig bland fol­ket, om det inte vore för dess över­sätt­ning till na­tio­nal­språ­ket av Đoàn Thị Điểm, med till­nam­net Hồng Hà (»Rosa speg­ling­ar« el­ler »Rosa mol­n«)2Om Đoàn Thị Điểm har vi inga andra upp­lys­ningar än dem som till­han­da­hålls av smär­tan hos hen­nes ma­ke, som be­grät henne i en grav­tals­dikt:
»Ge­nom att svinga sin pen­sel för att skildra land­skap,
Ut­tryckte hon yt­terst djupa käns­lor […]
För­mögna att röra till och med de Odöd­li­ga; […]
Ack! Hon hade ingen sta­dig bo­ning; […]
Gift först ef­ter tret­tio år,
Läm­nade hon jor­den då fyr­tio­års­da­gen var pas­se­rad; […]
Hon for utan att för­varna sin gamla mor; […]
Är det inte så att ödet är be­syn­ner­ligt?
Är då Him­len orätt­vis?…«
. Hen­nes re­so­lut kvinnliga ver­sion — in­spi­re­rad, om jag så får säga, av sjä­lens stor­mar — höjde sig till en ska­pel­ses rang och kom ibland att över­skugga Đặng Trần Côns ori­gi­nal, som dock re­dan var be­und­rans­värt! »Detta sä­ger oss i vil­ken grad po­e­tin­nan […] be­satt på samma gång alla det ki­ne­siska språ­kets och sitt mo­ders­måls hem­lig­he­ter.« Ald­rig ti­di­gare hade vers­måt­tet song thất lục bát (»­dubbla sju, sex, åt­ta«), så äg­nat åt ädel me­lan­ko­li, an­vänts med en så­dan konst: »Varje ord är en tår, varje vers en snyft­ning […] från hjär­tat. Och det rör sig om ett hjärta i lå­gor, ett hjärta i storm, […] om ett vack­ert li­tet kvin­no­hjärta död­ligt så­rat av kär­le­kens dia­bo­liska pil — och av den all­var­li­gaste kär­le­ken, den äk­ten­skap­liga kär­le­ken«3Så ta­lar Trần Văn Tùng i sin märk­liga sam­ling Poé­sies d’Ex­trê­me-O­ri­ent (Dikt­ning från Fjär­ran Ös­ter­n)..

Hoàng Xuân Nhị: Den oförskräckte fransktalande förmedlaren

Slut­li­gen några ord om Hoàng Xuân Nhị. När­va­rande i Pa­ris vid det andra världs­kri­gets första dån sökte han i sina för­fä­ders po­esi ett uni­ver­sellt bud­skap att rikta till ett Eu­ropa i lå­gor. Hans Dagbok skild­rar den hän­fö­relse som en dag fick ho­nom att gå — el­ler sna­rare flyga — ge­nom hu­vud­sta­den, hög­lä­sande likt en be­satt, likt en gal­ning. Pa­ri­serna vände sig om med ro­ade el­ler med­lid­samma mi­ner: »De stack­ars män­ni­skor­na!«, tänkte han, »de skulle ha hän­förts av glädje och glömt kri­gets oänd­liga sorg, om de blott haft en droppe av min stora lycka!«

Var­för stan­nade hans val vid Kla­go­sång av en kri­ga­res hustru? Jo, där­för att den var in­skri­ven »i [hans] eget blod« se­dan vag­gan: ti­digt för­äld­ra­lös hade han fun­nit i »denna ädla och så med­li­dans­värda kvin­nas oänd­ligt dyr­bara tå­rar, denna Mari­anne Al­co­fo­rado från Fjär­ran Asien« en mo­der­lig kär­lek. Att över­sätta den, att tolka den, var att för­verk­liga en hu­ma­nis­tisk dröm, an­teck­nad i hans Dagbok den 25 de­cem­ber 1940: »En ur­sprung­lig syn­tes — fram­för allt le­vande — av två mänsk­lig­he­ter, av två värl­dar: av Ös­tern och Väs­tern, det är vad jag har be­slu­tat mig för att va­ra, det är vad jag strä­var ef­ter att va­ra, det är vad jag hål­ler på att bli«. Ett mag­ni­fikt in­friat löf­te! Detta vitt­nar mot­ta­gan­det av hans över­sätt­ning om, vil­ken Robert Bra­sillach4Jag måste pre­ci­sera att Robert Bra­sillachs olycks­bring­ande en­ga­ge­mang un­der Ock­u­pa­tio­nen våld­samt skall komma att mot­säga detta hu­ma­nis­tiska ideal som han här ap­plå­de­rar. hyl­lade med dessa be­röm­mande ord: »Herr Hoàng Xuân Nhị […] har för­mått föra […] sitt land när­mare oss. Män­ni­skan är en, från ena än­den av pla­ne­ten till den andra, och vid läs­ningen av be­trak­tel­serna över da­gar­nas flykt el­ler över kri­get, över gläd­jen att älska, över dö­den, tänkte jag än på Ca­tullus, än på Ho­mer­os, än på Cor­neil­le, på Mal­lar­mé, på Va­léry. Det är vack­ert att på­minna oss om dessa namn, det är vack­ert att kunna för­ena två kul­tu­rer som till sy­nes är så oli­ka, och, utan att vilja göra nå­gon oren bland­ning, hjälpa dem att för­stå var­andra«.

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

Plân­ge­rile so­ției unui răz­bo­i­nic : De la Đặng Trần Côn la Hoàng Xuân Nhị

Tra­dus din fran­ceză

« Nu, ea a ui­tat to­tul, pen­tru a se gândi doar la ple­ca­rea so­țu­lui ei. Un alt zeu [de­cât cel al răz­bo­i­u­lui] o in­spi­ră, îi dic­tează cu­vinte de ră­ma­s-bun pline de dui­o­șie și îi scaldă ochii în la­cri­mi. Atât de ade­vă­rat este că su­fe­rin­țele ce­lei mai scurte ab­sențe în­trec pu­te­rile în­dră­gos­ti­ți­lor ! »

Ca­tul. Tra­duc­tion com­plète des poé­sies de Ca­tul­le, sui­vie des poé­sies de Gal­lus et de la Ve­il­lée des fêtes de Vé­nus (Tra­du­ce­rea com­pletă a po­e­zi­i­lor lui Ca­tul, ur­mată de po­e­zi­ile lui Gal­lus și de Pri­ve­ghe­rea săr­bă­to­ri­lor lui Ve­nus), trad. din la­tină de François Noël. Pa­ris : Ré­mont, 1806.

Aceste ver­suri ale lui Ca­tul ar fi pu­tut fi scrise tot atât de bine în Vi­et­na­mul ani­lor 1740. În această epocă tul­bu­re, mar­cată de în­cor­po­rări mi­li­ta­re, au fost com­puse Plân­ge­rile so­ției unui răz­bo­i­nic (Chinh phụ ngâm)1Forme res­pinse :
Plain­tes d’une femme dont le mari est parti pour la gu­erre.
Com­plainte d’une femme de gu­er­rier.
Com­plainte de la femme du gu­er­rier.
Com­plainte de la femme d’un gu­er­rier.
Plain­tes de la femme du gu­er­rier.
Com­plainte de la femme d’un sol­dat.
Plainte d’une femme de sol­dat.
Le Chant de la femme d’un gu­er­rier.
Chant de la femme du gu­er­rier.
Chant de la femme du com­bat­tant.
Ro­mance de la femme du com­bat­tant.
Plain­tes d’une chin­h-phou, femme dont le mari part pour la gu­erre.
Les Plain­tes d’une chin­h-phu.
Scansion d’une femme de gu­erre.
Scansion d’une femme dont le mari est à la gu­erre.
La Com­plainte de l’épo­use du gu­er­rier.
La Com­plainte de l’épo­use du com­bat­tant.
Femme de gu­er­rier (élégie).
Chinh phụ (n­gâm khúc).
. În mij­lo­cul bu­bu­i­tu­lui to­be­lor se îna­lță plân­se­tele unei ti­nere vi­et­na­meze, al că­rei soț, ple­cat pe front, în­târ­zie să se în­toarcă și nu se mai în­toar­ce. « Toată tris­te­țea, toată re­vol­ta, […] toată ne­li­niș­tea aș­tep­tă­rii sunt ex­pri­mate aici cu o ra­fi­nare in­com­pa­ra­bilă ». Este o ele­gie in­ti­mis­tă, nu un pam­flet. Și to­tuși, ea ca­pătă un ac­cent atât de ne­pu­tin­cios de dis­pe­rat, o as­pi­ra­ție atât de sin­ceră că­tre dul­ceață și că­tre sim­plele bu­cu­rii ale dra­gos­tei, în­cât tre­zește o aver­siune in­s­tinc­tivă față de răz­boi. Le­genda spu­ne, de alt­fel, că unii sol­dați, au­zin­d-o cân­tată în amur­gul ta­be­re­lor, ajun­geau să dez­er­te­ze. As­cul­ta­ți-o pe so­ția răz­bo­i­ni­cu­lui :

« Mulți sunt cei care plea­că, pu­țini cei care se în­torc :
Pe câm­pu­rile de mă­cel, viața aven­tu­roasă a sol­da­tu­lui
Nu e de­cât prea ase­mă­nă­toare cu­lo­rii frun­ze­lor ! »

Đặng, Trần Côn și Đoàn, Thị Điểm. Plain­tes d’une chin­h-phou, femme dont le mari part pour la gu­er­re, et au­tres poè­mes (Plân­ge­rile unei chin­h-phou, fe­meie al că­rei soț pleacă la răz­boi, și alte po­eme), trad. din vi­et­na­meză de Hoàng Xuân Nhị. Pa­ris : Sto­ck, 1943 ; re­ed. sub ti­tlul Plain­tes de la femme d’un gu­er­rier (Plân­ge­rile so­ției unui răz­bo­i­nic), Pa­ris : Su­des­ta­sie, 1987.

Această tân­gu­ire ne-a fost trans­misă de trei fi­guri de ex­cep­ție, re­u­nite peste se­cole : un poet ori­gi­nal, o tra­du­că­toare de ge­niu și un ne­în­fri­cat mij­lo­ci­tor fran­co­fon.

Đặng Trần Côn : Poetul original

Des­pre Đặng Trần Côn, ana­lele au păs­trat ima­gi­nea unui căr­tu­rar ab­so­lut. În timp ce o stare de ase­diu se abă­tuse asu­pra ca­pi­ta­lei Thăng Long (ac­tu­a­lul Ha­no­i), au­to­rul a să­pat o piv­niță clan­des­tină pen­tru a ve­ghea în se­cret ală­turi de căr­țile sa­le. Cine știe dacă umila lampă a nop­ți­lor sale stu­di­oase nu este cea ne­mu­ri­toare în aceste strofe :

« […] poate că lampa mă în­țe­le­ge…
Sau lampa nu mă în­țe­lege ?
Atunci voi su­feri sin­gură ? »

Đặng, Trần Côn și Đoàn, Thị Điểm. Plain­tes d’une chin­h-phou, femme dont le mari part pour la gu­er­re, et au­tres poè­mes (Plân­ge­rile unei chin­h-phou, fe­meie al că­rei soț pleacă la răz­boi, și alte po­eme), trad. din vi­et­na­meză de Hoàng Xuân Nhị. Pa­ris : Sto­ck, 1943 ; re­ed. sub ti­tlul Plain­tes de la femme d’un gu­er­rier (Plân­ge­rile so­ției unui răz­bo­i­nic), Pa­ris : Su­des­ta­sie, 1987.

Ră­nile unei țări atunci sfâși­ate în­tre se­ni­o­rii din Nord și din Sud au îm­pru­mu­tat po­e­mu­lui său, scris în chi­neza cla­si­că, o jus­tețe te­ri­bi­lă. A fost ci­tit și ad­mi­rat până în Chi­na. Iar câ­ți­va, în­spă­i­mân­tați de ful­ge­ra­rea unui ase­me­nea ta­lent, au ex­cla­mat : « Toată in­te­li­gența lui se ma­ni­festă în acest lung po­em. Au­to­rul va mai trăi cel mult trei ani ». Ne­fastă și ade­vă­rată pro­fe­ție : Đặng Trần Côn s-a stins trei ani mai târ­ziu, îm­pins, se șop­teș­te, la si­nu­ci­de­re.

Đoàn Thị Điểm : Traducătoarea de geniu

Ope­ra, în ciuda va­lo­rii sa­le, poate nu s-ar fi răs­pân­dit nici­o­dată în po­por, dacă nu ar fi fost tra­du­ce­rea ei în limba na­țio­nală de că­tre Đoàn Thị Điểm, su­pra­nu­mită Hồng Hà (« Re­flexe tran­da­fi­rii » sau « Nor tran­da­fi­riu »)2Des­pre Đoàn Thị Điểm nu avem alte in­for­ma­ții de­cât cele fur­ni­zate de du­re­rea so­țu­lui ei, care a plân­s-o în­tr-o oglindă fu­ne­bră :
« Miș­cân­du-și pen­sula pen­tru a des­crie pe­i­sa­je­le,
Ea ex­prima sen­ti­mente foarte pro­funde […]
Ca­pa­bile să-i emo­țio­neze chiar și pe Ne­mu­ri­tori ; […]
Vai ! Ea nu avea o lo­cu­ință sta­bilă ; […]
Că­să­to­rită abia după trei­zeci de ani,
A pă­ră­sit pămân­tul după pa­tru­zeci de ani îm­pli­niți ; […]
A ple­cat fără să-și în­ști­in­țeze bă­trâna mamă ; […]
Nu este oare des­ti­nul stra­niu ?
Ce­rul este oare ne­drept ?… »
. Ver­siu­nea sa ho­tă­rât feminină — in­spi­ra­tă, dacă în­drăz­nesc să spun, din furt­u­nile su­fle­tu­lui — s-a ri­di­cat la ran­gul de cre­a­ție, fă­când une­ori chiar să fie ui­tat ori­gi­na­lul lui Đặng Trần Côn, deja atât de ad­mi­ra­bil ! « Asta arată în ce mă­sură po­eta […] po­seda în ace­lași timp toate tai­nele lim­bii chi­neze și ale gra­i­u­lui ei na­tal. » Nici­o­dată mai îna­inte me­trul song thất lục bát (« dublu șap­te, șa­se, opt »), atât de pro­pice no­bi­lei me­lan­co­lii, nu fu­sese fo­lo­sit cu o ase­me­nea artă : « Fi­e­care cu­vânt e o la­cri­mă, fi­e­care vers un sus­pin […] din ini­mă. Și e vorba de o inimă în flă­că­ri, de o inimă în furt­u­nă, […] de o fru­moasă ini­mi­oară de fe­meie ră­nită de moarte de să­ge­ata di­a­bo­lică a iu­bi­rii — și a iu­bi­rii ce­lei mai se­ri­oa­se, iu­bi­rea con­ju­gală »3Ast­fel vor­bește Trần Văn Tùng în re­mar­ca­bila sa cu­le­gere Poé­sies d’Ex­trê­me-O­rient (Po­e­zii din Ex­tre­mul Orient)..

Hoàng Xuân Nhị : Neînfricatul mijlocitor francofon

În sfâr­șit, câ­teva cu­vinte des­pre Hoàng Xuân Nhị. Pre­zent la Pa­ris la pri­mele bu­bu­i­turi ale ce­lui de-al Doi­lea Răz­boi Mondi­al, el a că­u­tat în po­e­zi­ile stră­mo­și­lor săi un me­saj uni­ver­sal de adre­sat unei Eu­rope în flă­cări. Jurnalul său des­crie en­tu­zi­as­mul care l-a fă­cut, în­tr-o zi, să me­argă — sau mai de­grabă să zbo­are — prin ca­pi­ta­lă, de­clamând cu glas tare ca un po­se­dat, ca un ne­bun. Pa­ri­zie­nii se în­torceau cu un aer amu­zat sau în­dui­o­șat : « Săr­ma­nii ! », gân­dea el, « ar fi fost trans­por­tați de bu­cu­rie și ar fi ui­tat tris­te­țea in­fi­nită a răz­bo­i­u­lui, dacă ar fi avut nu­mai o pi­că­tură din ma­rea mea fe­ri­cire ! »

De ce și-a oprit ale­ge­rea asu­pra Plân­ge­ri­lor so­ției unui răz­bo­i­nic ? Pen­tru că ele erau în­scrise « chiar în [sân­gele său] » încă din lea­găn : or­fan de tim­pu­riu, gă­sise în « la­cri­mile in­fi­nit de pre­ți­oase ale aces­tei fe­mei no­bile și atât de demne de mi­lă, această Ma­ri­annă Al­co­fo­rado a Ex­tre­mu­lui Orient » o afec­țiune ma­ter­nă. A o tra­du­ce, a o in­ter­preta în­semna a îm­plini un vis uma­nist, no­tat în Jurnalul său la data de 25 de­cem­brie 1940 : « O sin­teză ori­gi­nală — vie mai ales — a două uma­ni­tă­ți, a două lumi : a Orien­tu­lui și a Oc­ci­den­tu­lui, iată ce am ho­tă­rât să fiu, iată ce mă stră­du­iesc să fiu, iată ce sunt pe cale să de­vin ». Pa­riu mag­ni­fic ți­nut ! Stă măr­tu­rie pri­mi­rea fă­cută tra­du­ce­rii sa­le, pe care Ro­bert Bra­sil­lach4Tre­buie să pre­ci­zez că an­ga­ja­men­tele ne­faste ale lui Ro­bert Bra­sil­lach sub Ocu­pa­ție vor con­tra­zice cu vi­o­lență acest ideal uma­nist pe care îl apla­udă aici. a sa­lu­ta­t-o cu aceste cu­vinte elo­gi­oase : « Dom­nul Hoàng Xuân Nhị […] a știut să apro­pie de noi […] țara sa. Omul este unul sin­gur, de la un ca­păt la al­tul al pla­ne­tei și, ci­tind me­di­ta­ți­ile asu­pra fu­gii zi­le­lor sau asu­pra răz­bo­i­u­lui, asu­pra plă­ce­rii de a iu­bi, asu­pra mor­ții, mă gân­deam când la Ca­tul, când la Ho­mer, când la Cor­ne­il­le, la Mal­lar­mé, la Va­léry. E fru­mos să ne amin­tești aceste nu­me, e fru­mos să știi să unești două cul­turi atât de di­fe­rite în apa­rență și, fără a vrea să faci un ames­tec im­pur, să le ajuți să se în­țe­leagă ».

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

『정부음(征婦吟)』 : 당쩐꼰(Đặng Trần Côn)에서 호앙쑤언니(Hoàng Xuân Nhị)에 이르기까지

프랑스어에서 번역됨

아니, 그녀는 모든 것을 잊어버렸으니, 오직 남편의 떠남만을 생각할 뿐이다. [전쟁의 신이 아닌] 또 다른 신이 그녀에게 영감을 주어, 가슴 저미는 작별의 말을 일러 주고, 그녀의 두 눈을 눈물로 적신다. 가장 짧은 이별의 고통조차도 연인들의 힘을 넘어선다는 것은 참으로 진실이로다 !

카툴루스(Catulle). 카툴루스 시 전집의 완역, 갈루스의 시편 및 비너스 축제의 전야제 부록(Traduction complète des poésies de Catulle, suivie des poésies de Gallus et de la Veillée des fêtes de Vénus), 라틴어에서 프랑수아 노엘(François Noël) 옮김. 파리 : 레몽(Rémont), 1806.

이 카툴루스의 시구는 1740년대의 베트남에서도 똑같이 쓰일 수 있었을 것이다. 바로 이 격변의 시대, 군대의 징집으로 점철된 시대에 『정부음(征婦吟)』(Chinh phụ ngâm)이 지어졌다1물리친 형태들 :
남편이 전쟁터로 떠난 여인의 한탄(Plaintes d’une femme dont le mari est parti pour la guerre).
전사의 아내의 비탄(Complainte d’une femme de guerrier).
전사 아내의 비탄(Complainte de la femme du guerrier).
전사 한 사람의 아내의 비탄(Complainte de la femme d’un guerrier).
전사 아내의 한탄(Plaintes de la femme du guerrier).
병사의 아내의 비탄(Complainte de la femme d’un soldat).
병사 아내의 한탄(Plainte d’une femme de soldat).
전사의 아내의 노래(Le Chant de la femme d’un guerrier).
전사 아내의 노래(Chant de la femme du guerrier).
전투원 아내의 노래(Chant de la femme du combattant).
전투원 아내의 로망스(Romance de la femme du combattant).
남편이 전쟁터로 떠난 정부(征婦)의 한탄(Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre).
정부(征婦)의 한탄(Les Plaintes d’une chinh-phu).
전쟁터의 한 여인에 대한 영창(Scansion d’une femme de guerre).
남편이 전쟁터에 나간 한 여인에 대한 영창(Scansion d’une femme dont le mari est à la guerre).
전사의 아내의 비탄(La Complainte de l’épouse du guerrier).
전투원의 아내의 비탄(La Complainte de l’épouse du combattant).
전사의 아내(비가)(Femme de guerrier (élégie)).
정부(곡)(Chinh phụ (ngâm khúc)).
. 북소리의 울림 가운데서 한 젊은 베트남 여인의 흐느낌이 솟아오르니, 전선으로 떠난 그녀의 남편은 돌아옴을 미루고 또 미루어 끝내 돌아오지 않는다. 「모든 슬픔, 모든 분노, […] 기다림의 모든 번민이 비할 데 없는 섬세함으로 표현되어 있다」. 이는 격문이 아니라 친밀한 비가(悲歌)이다. 그러나 이 시는 너무도 무력한 절망의 어조를 띠고, 다정함과 사랑의 소박한 기쁨에 대한 너무도 진솔한 갈망을 담고 있어, 본능적인 반전(反戰)의 정서를 일깨운다. 전설에 따르면, 어떤 병사들은 황혼 무렵 진영에서 이 시가 읊어지는 것을 듣고는 탈영하기에 이르렀다고 한다. 전사의 아내가 하는 말을 들어 보라 :

떠나는 이는 많고, 돌아오는 이는 드물도다 :
살육의 전장에서 병사의 위태로운 삶은
나뭇잎의 빛깔과 너무도 닮았으니 !

당쩐꼰(Đặng, Trần Côn) · 도안티디엠(Đoàn, Thị Điểm). 남편이 전쟁터로 떠난 한 정부(chinh-phou)의 한탄과 다른 시편들(Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes), 베트남어에서 호앙쑤언니(Hoàng Xuân Nhị) 옮김. 파리 : 스토크(Stock), 1943 ; 『전사의 아내의 한탄』(Plaintes de la femme d’un guerrier)이라는 제목으로 재간행, 파리 : 쉬데스타지(Sudestasie), 1987.

이 비가는 세 시대를 가로질러 한자리에 모인 세 명의 비범한 인물에 의해 우리에게 전해졌으니, 곧 본디의 시인 한 사람과 천재적인 번역자 한 사람, 그리고 대담한 프랑스어권 전달자 한 사람이다.

당쩐꼰(Đặng Trần Côn) : 본디의 시인

당쩐꼰에 관하여, 연대기는 절대적인 학자의 모습을 간직하고 있다. 수도 탕롱(Thăng Long, 오늘날의 하노이)에 통행 금지령이 내려졌을 때, 작가는 자신의 책들 곁에서 은밀히 밤을 지새우기 위해 비밀의 지하실을 팠다. 그의 면학의 밤들을 비추던 소박한 등불이 어쩌면 다음의 시구에 영원히 새겨진 바로 그것은 아닐까 :

[…] 어쩌면 이 등불은 나를 이해하리라…
혹은 이 등불은 나를 이해하지 못하는가 ?
그렇다면 나 홀로 괴로워해야 하는가 ?

당쩐꼰(Đặng, Trần Côn) · 도안티디엠(Đoàn, Thị Điểm). 남편이 전쟁터로 떠난 한 정부(chinh-phou)의 한탄과 다른 시편들(Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes), 베트남어에서 호앙쑤언니(Hoàng Xuân Nhị) 옮김. 파리 : 스토크(Stock), 1943 ; 『전사의 아내의 한탄』(Plaintes de la femme d’un guerrier)이라는 제목으로 재간행, 파리 : 쉬데스타지(Sudestasie), 1987.

당시 남북 군주들 사이에 갈가리 찢긴 한 나라의 상흔은, 고전 한문으로 쓰인 그의 시에 끔찍한 정확성을 부여하였다. 사람들은 이 시를 읽고 감탄하였으니, 그 명성은 중국에까지 이르렀다. 그리고 그러한 재능의 광휘에 두려움을 느낀 어떤 이들은 이렇게 외쳤다 : 「그의 모든 지혜가 이 긴 시 속에 드러났구나. 작가는 기껏해야 앞으로 삼 년을 더 살리라」. 이 음울한 예언은 진실이 되었으니, 당쩐꼰은 삼 년 뒤 세상을 떠났고, 사람들은 그가 궁지에 몰려 자결하였다고 수군거렸다.

도안티디엠(Đoàn Thị Điểm) : 천재적인 번역자

이 작품은, 그 가치에도 불구하고, 도안티디엠 — 「붉은 노을」 또는 「붉은 구름」을 뜻하는 호앙하(Hồng Hà)라는 별호로 불린 — 에 의한 국어(國語) 번역이 없었더라면 어쩌면 결코 백성들 사이에 퍼지지 못하였을 것이다2도안티디엠에 관하여, 우리는 추도사 속에서 그녀를 애도한 남편의 슬픔이 전해 주는 것 외에는 다른 자료를 가지고 있지 않다 :
그녀는 붓을 휘둘러 풍경을 그리며,
매우 깊은 감정을 표현하였으니 […]
그것은 신선들마저도 감동시킬 만하였노라 ; […]
아아 ! 그녀에게는 안정된 거처가 없었으니 ; […]
서른이 지나서야 비로소 혼인하였고,
마흔을 갓 넘긴 채 이 땅을 떠나갔구나 ; […]
그녀는 늙은 어머니께 알리지 않고 떠났으니 ; […]
운명이란 참으로 야릇하지 아니한가 ?
하늘은 과연 부당한가 ?…
. 영혼의 폭풍에서 영감을 받았다고 감히 말한다면, 단호하게 여성적인 그녀의 번역본은 창작의 반열에 올라, 이미 감탄할 만하였던 당쩐꼰의 원작마저도 때로 잊히게 할 정도였다 ! 「이는 그 여류 시인이 […] 한문(漢文)과 자신의 모국어의 모든 비밀을 함께 지니고 있었음을 보여 준다」. 그 이전까지는, 고귀한 우수(憂愁)에 그토록 알맞은 송칠육팔(song thất lục bát, 「쌍칠육팔」) 운율이 그토록 빼어난 솜씨로 사용된 적이 결코 없었다 : 「한 글자 한 글자가 눈물이요, 한 행 한 행이 […] 가슴에서 우러나는 흐느낌이다. 그것은 불타는 가슴, 폭풍에 휩싸인 가슴, […] 사랑이라는, 그것도 가장 진지한 사랑인 부부애의 악마 같은 화살에 치명적인 상처를 입은 가련한 여인의 작은 가슴이다3쩐반뚱(Trần Văn Tùng)이 그의 빼어난 시집 『극동의 시편들』(Poésies d’Extrême-Orient)에서 이렇게 말하였다..

호앙쑤언니(Hoàng Xuân Nhị) : 대담한 프랑스어권 전달자

끝으로, 호앙쑤언니에 관해 몇 마디 적어 두고자 한다. 제2차 세계 대전의 첫 굉음이 울려 퍼지던 무렵 파리에 머물고 있던 그는, 불길에 휩싸인 유럽에 전할 보편적인 메시지를 자기 선조들의 시 속에서 찾고자 하였다. 그의 일기는 어느 날 그를 사로잡아, 마치 신들린 사람처럼, 미친 사람처럼 큰 소리로 시를 낭송하면서 — 걷는다기보다는 차라리 날아다니듯이 — 수도를 가로지르게 한 그 열광을 묘사하고 있다. 파리 사람들은 재미있다는 듯이, 혹은 가엾다는 듯이 그를 돌아보았다 : 「가엾은 이들이여 !」 그는 생각하였다, 「내 크나큰 행복의 단 한 방울만이라도 그들이 가질 수 있었다면, 그들은 환희에 사로잡혀 전쟁의 한없는 슬픔을 잊을 수 있었으련만 !

어찌하여 그는 『정부음(征婦吟)』을 택하였는가 ? 그것은 이 시가 요람 시절부터 「그의 피 속에 바로」 새겨져 있었기 때문이다. 일찍이 고아가 된 그는 「그토록 고결하고 그토록 가련한 이 여인, 극동의 마리아나 알코포라두(Marianne Alcoforado)의 더없이 귀중한 눈물」 속에서 어머니의 사랑을 발견하였던 것이다. 이 시를 번역하고 풀이하는 일은, 1940년 12월 25일자 일기에 적혀 있는 한 인본주의적 꿈을 실현하는 것이었으니 : 「두 인류의, 두 세계의 — 곧 동양과 서양의 — 독창적인, 무엇보다도 살아 있는 종합. 이것이 내가 되기로 결심한 것이며, 내가 되고자 애쓰는 것이며, 내가 마침내 되어 가고 있는 것이다」. 이 약속은 훌륭히 지켜졌다 ! 그 증거로, 로베르 브라지야크(Robert Brasillach)4점령기 동안 로베르 브라지야크(Robert Brasillach)가 보였던 불행한 정치적 행적이 그가 여기서 박수를 보내는 이 인본주의적 이상을 격렬하게 부정하리라는 점을 분명히 밝혀 두어야 하겠다.가 다음과 같이 찬사 어린 말로 환영한 그의 번역의 영접이 있다 : 「호앙쑤언니 씨는 […] 자신의 나라를 우리 가까이에 […] 가져다줄 수 있었다. 인간은 지구의 이쪽 끝에서 저쪽 끝까지 하나이며, 흘러가는 날들에 대한, 또는 전쟁에 대한, 사랑의 기쁨에 대한, 죽음에 대한 명상들을 읽으며 나는 때로는 카툴루스를, 때로는 호메로스를, 때로는 코르네유를, 말라르메를, 발레리를 떠올렸다. 우리에게 이러한 이름들을 상기시켜 주는 것은 아름다운 일이며, 겉보기에 그토록 다른 두 문화를 결합할 줄 알고, 불순한 혼합을 만들지 않으면서도 그 두 문화가 서로를 이해하도록 돕는 것은 아름다운 일이다」.

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

Skargi żony wo­jow­nika: Od Đặng Trần Côna do Hoàng Xuân Nhịa

Prze­tłuma­czone z fran­cu­skiego

Nie, ona za­po­mniała o wszyst­kim, by myśleć jedynie o odej­ściu swego mał­żon­ka. Inne bóstwo [niż bóstwo woj­ny] ją na­tchnie, po­dyk­tuje jej wzrusza­jące po­żegna­nia i ską­pie jej oczy we łzach. Tak prawdą jest, że udręki naj­krót­szej roz­łąki prze­kraczają siły ko­chan­ków!

Ka­tul­lus. Tra­duc­tion com­plète des po­ésies de Ca­tul­le, su­ivie des po­ésies de Gal­lus et de la Veil­lée des fêtes de Vénus (Pełny prze­kład po­ezji Ka­tul­lu­sa, wraz z po­ezjami Gal­lusa i Czuwaniem ku czci We­nery), tłum. z łaciny François Noël. Pa­ryż: Rémont, 1806.

Te wersy Ka­tul­lusa rów­nie do­brze mo­głyby być na­pisane w Wiet­na­mie lat czter­dzie­stych XVIII wie­ku. To wła­śnie w owej burz­liwej epo­ce, na­zna­czonej po­bo­rami do woj­ska, po­wstały Skargi żony wo­jow­nika (Chinh phụ ngâm)1Formy od­rzucone:
Plain­tes d’une femme dont le mari est parti pour la guerre (Skargi ko­bie­ty, której mąż wy­ruszył na woj­nę).
Com­plainte d’une femme de guer­rier (Skarga żony wo­jow­nika).
Com­plainte de la femme du guer­rier (Skarga żony wo­jow­nika).
Com­plainte de la femme d’un guer­rier (Skarga żony wo­jow­nika).
Plain­tes de la femme du guer­rier (Skargi żony wo­jow­nika).
Com­plainte de la femme d’un sol­dat (Skarga żony żoł­nie­rza).
Plainte d’une femme de sol­dat (Skarga żony żoł­nie­rza).
Le Chant de la femme d’un guer­rier (Pieśń żony wo­jow­nika).
Chant de la femme du guer­rier (Pieśń żony wo­jow­nika).
Chant de la femme du com­bat­tant (Pieśń żony bo­jow­nika).
Ro­mance de la femme du com­bat­tant (Ro­manca żony bo­jow­nika).
Plain­tes d’une chin­h-phou, femme dont le mari part pour la guerre (Skargi chinh-phou, ko­bie­ty, której mąż wy­rusza na woj­nę).
Les Plain­tes d’une chin­h-phu (Skargi chinh-phu).
Scan­sion d’une femme de guerre (Skan­dowanie ko­biety woj­ny).
Scan­sion d’une femme dont le mari est à la guerre (Skan­dowanie ko­bie­ty, której mąż jest na woj­nie).
La Com­plainte de l’épo­use du guer­rier (Skarga mał­żonki wo­jow­nika).
La Com­plainte de l’épo­use du com­bat­tant (Skarga mał­żonki bo­jow­nika).
Femme de guer­rier (élégie) (Żona wo­jow­nika [ele­gia­]).
Chinh phụ (n­gâm khúc).
. Wśród łoskotu bęb­nów wznoszą się łka­nia młodej Wiet­nam­ki, której mąż, wy­ruszyw­szy na front, zwleka z po­wro­tem i nie wraca. „Cały smu­tek, cały bunt, […] cały lęk ocze­ki­wania wy­rażony jest tu z nie­zrów­na­nym wy­rafi­nowaniem”. Jest to ele­gia in­tym­na, a nie pam­flet. A jed­nak na­biera ta­kiego tonu bez­sil­nej roz­pa­czy, tak szcze­rego pra­gnie­nia łagod­no­ści i pro­stych rado­ści mi­ło­ści, że bu­dzi in­stynk­towną od­razę do woj­ny. Le­genda mówi zresz­tą, iż nie­którzy żoł­nie­rze, słysząc ją śpie­waną o zmierz­chu w obo­zach, de­cydowali się na de­zer­cję. Po­słuchaj­cie żony wo­jow­nika:

Liczni są ci, co wy­rusza­ją, nie­liczni ci, co wraca­ją:
Na po­lach rzezi pełne przy­gód życie żoł­nie­rza
Aż na­zbyt po­dobne jest do barwy li­ści!

Đặng, Trần Côn i Đoàn, Thị Điểm. Plain­tes d’une chin­h-phou, femme dont le mari part pour la guer­re, et au­tres po­èmes (Skargi chinh-phou, ko­bie­ty, której mąż wy­rusza na woj­nę, oraz inne wier­sze), tłum. z wiet­nam­skiego Hoàng Xuân Nhị. Pa­ryż: Stock, 1943; wznow. pod ty­tu­łem Plain­tes de la femme d’un guer­rier (Skargi żony wo­jow­nika), Pa­ryż: Su­de­stasie, 1987.

Owa skarga do­tarła do nas dzięki trzem wy­jąt­ko­wym po­staciom, po­łączonym po­nad wie­ka­mi: pier­wot­nemu po­ecie, ge­nial­nej tłumaczce i nie­ustraszonemu po­śred­ni­kowi fran­ko­foń­skie­mu.

Đặng Trần Côn: Pierwotny poeta

Z Đặng Trần Côna kro­niki za­chowały ob­raz uczonego ab­so­lut­nego. Gdy nad sto­licą Thăng Long (dzisiej­szym Hanoi) za­pa­dła go­dzina po­li­cyj­na, au­tor wy­ko­pał po­tajemną piw­nicę, by w se­krecie czuwać przy swoich książ­kach. Kto wie, czy skromna lampa jego stud­nych nocy nie jest tą uwiecz­nioną w tych stro­fach:

[…] być może lampa mnie ro­zu­mie…
Lub też lampa mnie nie ro­zu­mie?
Wów­czas będę cier­pieć sa­ma?

Đặng, Trần Côn i Đoàn, Thị Điểm. Plain­tes d’une chin­h-phou, femme dont le mari part pour la guer­re, et au­tres po­èmes (Skargi chinh-phou, ko­bie­ty, której mąż wy­rusza na woj­nę, oraz inne wier­sze), tłum. z wiet­nam­skiego Hoàng Xuân Nhị. Pa­ryż: Stock, 1943; wznow. pod ty­tu­łem Plain­tes de la femme d’un guer­rier (Skargi żony wo­jow­nika), Pa­ryż: Su­de­stasie, 1987.

Rany kraju wów­czas roz­dar­tego mię­dzy pa­nami Pół­nocy i Po­łu­dnia nadały jego po­ema­to­wi, na­pisanemu w klasycz­nej chińsz­czyź­nie, strasz­liwą traf­ność. Czytano go i po­dzi­wiano aż w Chi­nach. A nie­którzy, za­trwożeni na­gło­ścią ta­kiego ta­len­tu, wy­krzyki­wali: „Cała jego in­teligen­cja prze­ja­wia się w tym dłu­gim po­ema­cie. Au­tor będzie żył jesz­cze naj­wyżej trzy lata”. Zło­wróżbna i praw­dziwa prze­po­wied­nia: Đặng Trần Côn zgasł trzy lata póź­niej, przy­party — jak się szep­cze — do sa­mo­bój­stwa.

Đoàn Thị Điểm: Genialna tłumaczka

Dzie­ło, mimo swej war­to­ści, być może ni­gdy nie roz­po­wszech­niłoby się wśród lu­du, gdyby nie jego prze­kład na język na­ro­dowy do­ko­nany przez Đoàn Thị Điểm, zwaną Hồng Hà („Różane re­flek­sy” lub „Różowy ob­ło­k”)2O Đoàn Thị Điểm nie mamy in­nych wia­domo­ści niż te, których do­star­czył ból jej męża, opłakującego ją w mo­wie po­grze­bo­wej:
Po­rusza­jąc pędz­lem, by opisać krajobrazy,
Wy­rażała uczucia bar­dzo głębo­kie […]
Zdolne wzruszyć na­wet Nie­śmier­tel­nych; […]
Nie­stety! Nie miała stałego miesz­ka­nia; […]
Wy­szła za mąż do­piero po trzydzie­st­ce,
Opu­ściła zie­mię tuż po czter­dzie­st­ce; […]
Ode­szła nie uprze­dziw­szy starej mat­ki; […]
Czy nie jest tak, że los jest dziw­ny?
Czy Niebo jest za­tem nie­sprawie­dliwe?…
. Jej zde­cydowanie kobieca wer­sja — na­tchnio­na, że po­zwolę so­bie tak rzec, bu­rzami du­szy — wznio­sła się do rangi twór­czo­ści, sprawia­jąc nie­kie­dy, że za­po­mi­nano o oryginale Đặng Trần Côna, choć on sam już godny był po­dzi­wu! „To do­wód, do ja­kiego stop­nia po­etka […] po­sia­dała rów­nocze­śnie wszyst­kie taj­niki języka chiń­skiego oraz swej ro­dzimej mo­wy.” Ni­gdy wcze­śniej miary song thất lục bát („po­dwójna sió­dem­ka, szóst­ka, ósem­ka­”), tak sprzyja­jącej szlachet­nej melan­cholii, nie używano z taką sztu­ką: „Każde słowo jest łzą, każdy wiersz szlochem […] ser­ca. A chodzi o serce w płomie­nia­ch, serce w na­wał­nicy, […] o śliczne ser­duszko ko­biety zranione na śmierć dia­bel­ską strzałą mi­ło­ści — i to mi­ło­ści naj­po­waż­niej­szej, mi­ło­ści mał­żeń­skiej3Tak mówi Trần Văn Tùng w swoim zna­ko­mi­tym zbio­rze Po­ésies d’Extrême-Orient (Po­ezje Da­le­kiego Wschodu)..

Hoàng Xuân Nhị: Nieustraszony pośrednik frankofoński

Wresz­cie kilka słów o Hoàng Xuân Nhịu. Obecny w Pa­ryżu w pierw­szych zgieł­kach drugiej wojny świa­to­wej, szukał on w po­ezjach swych przod­ków uniwer­sal­nego prze­słania, by skie­ro­wać je do płonącej Eu­ro­py. Jego Dziennik opisuje za­pał, który ka­zał mu pew­nego dnia ma­sze­ro­wać — a raczej fruwać — przez sto­licę, de­klamu­jąc na głos ni­czym opętany, ni­czym sza­le­niec. Pa­ryżanie od­wracali się z miną roz­bawioną lub współ­czującą: „Biedacy!” — myślał — „unio­słaby ich radość i za­po­mnie­liby o nie­skoń­czonym smutku woj­ny, gdyby tylko mieli kro­plę mego wiel­kiego szczę­ścia!

Dlaczego wy­brał Skargi żony wo­jow­nika? Otóż były one wy­pisane „w sa­mej [jego] krwi” od ko­leb­ki: osie­ro­cony za młodu, zna­lazł w „nie­skoń­cze­nie cen­nych łzach owej ko­biety szlachet­nej i tak żałosnej, owej Ma­rianny Al­cofo­rado da­le­kiej Azji” mat­czyne uczucie. Tłuma­czyć ją, in­ter­pre­to­wać — to było urze­czywist­niać hu­ma­nistyczne ma­rze­nie, za­pisane w jego Dzienniku pod datą 25 grud­nia 1940 ro­ku: „Oryginalna syn­teza — przede wszyst­kim żywa — dwóch ludz­ko­ści, dwóch świa­tów: Wschodu i Za­chodu, oto czym po­stanowiłem być, oto czym usiłuję być, oto czym wła­śnie jestem”. Za­kład wspa­niale do­trzyma­ny! Świad­czy o tym przy­jęcie zgo­to­wane jego prze­kładowi, który Ro­bert Brasil­lach4Mu­szę za­zna­czyć, że zgubne za­an­ga­żowania Ro­berta Brasil­lacha pod Okupa­cją gwał­tow­nie za­prze­czą temu hu­ma­nistycz­nemu ide­ałowi, któremu tu przy­klaskuje. po­witał tymi po­chwal­nymi słowy: „Pan Hoàng Xuân Nhị […] po­trafił przy­bliżyć nam […] swój kraj. Człowiek jest jeden, od jed­nego krańca planety po drugi, i czytając te medytacje nad ucieczką dni czy nad woj­ną, nad roz­ko­szą mi­łowania, nad śmier­cią, myślałem to o Ka­tul­lu­sie, to o Homerze, to o Cor­neil­le­’u, o Mal­lar­mém, o Valérym. Pięk­nie jest przy­po­mnieć nam te imio­na, pięk­nie jest umieć zjed­noczyć dwie tak po­zor­nie od­mienne kul­tury i, nie chcąc do­ko­nywać nie­czystej mie­sza­niny, po­móc im na­wzajem się zro­zu­mieć”.

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

Ra­tapan Is­tri Se­o­rang Pra­ju­rit : Dari Đặng Trần Côn ke Hoàng Xuân Nhị

Di­ter­je­mah­kan dari ba­hasa Pran­cis

« Ti­dak, ia te­lah me­lu­pa­kan se­ga­la­nya, ha­nya un­tuk me­re­nung­kan ke­per­gian su­a­mi­nya. Dewa lain [se­lain dewa pe­rang] meng­il­ha­m­i­nya, men­dik­te­kan ucapan per­pi­sahan yang me­nyen­tuh, dan mem­ba­sahi ma­ta­nya de­ngan air ma­ta. Sung­guh be­nar bahwa de­rita per­pi­sahan ter­pen­dek pun me­lam­paui ke­ku­atan para ke­ka­sih! »

Ca­tul­le. Tra­duc­tion com­p­lète des poésies de Ca­tul­le, su­i­vie des poésies de Gal­lus et de la Ve­il­lée des fêtes de Vénus (Ter­je­mahan leng­kap pu­i­si-pu­isi Ca­tul­lus, di­i­kuti pu­i­si-pu­isi Gal­lus dan Ma­lam Pe­ra­yaan Ve­nus), terj. dari ba­hasa La­tin oleh François Noël. Pa­ris : Rémont, 1806.

Ba­it-bait Ca­tul­lus ini se­be­nar­nya bisa saja di­tu­lis di Vi­et­nam pada ta­hun 1740-an. Pada masa per­go­lakan itu­lah, yang di­tan­dai oleh pe­na­ri­kan pa­suk­an, Ra­tapan Is­tri Se­o­rang Pra­ju­rit (Chinh phụ ngâm) di­gu­bah1Ben­tuk-ben­tuk yang di­to­lak:
Pla­in­tes d’une femme dont le mari est parti pour la gu­erre (Ra­tapan Se­o­rang Pe­rem­puan yang Su­a­mi­nya Be­rang­kat ke Me­dan Pe­rang).
Com­p­la­inte d’une femme de gu­er­rier (Ra­tapan Se­o­rang Is­tri Pra­ju­r­it).
Com­p­la­inte de la femme du gu­er­rier (Ra­tapan Is­tri Sang Pra­ju­r­it).
Com­p­la­inte de la femme d’un gu­er­rier (Ra­tapan Is­tri Se­o­rang Pra­ju­r­it).
Pla­in­tes de la femme du gu­er­rier (Ra­tapan Is­tri Sang Pra­ju­r­it).
Com­p­la­inte de la femme d’un sol­dat (Ra­tapan Is­tri Se­o­rang Ser­da­du).
Pla­inte d’une femme de sol­dat (Ra­tapan Se­o­rang Is­tri Ser­da­du).
Le Chant de la femme d’un gu­er­rier (Nya­nyian Is­tri Se­o­rang Pra­ju­r­it).
Chant de la femme du gu­er­rier (Nya­nyian Is­tri Sang Pra­ju­r­it).
Chant de la femme du com­bat­tant (Nya­nyian Is­tri Sang Pe­ju­ang).
Ro­mance de la femme du com­bat­tant (Ro­mansa Is­tri Sang Pe­ju­ang).
Pla­in­tes d’une chin­h-p­hou, femme dont le mari part pour la gu­erre (Ra­tapan se­o­rang chin­h-p­hou, pe­rem­puan yang su­a­mi­nya be­rang­kat ke me­dan pe­rang).
Les Pla­in­tes d’une chin­h-phu (Ra­tapan Se­o­rang chin­h-p­hu).
Scan­sion d’une femme de gu­erre (S­kansi Se­o­rang Pe­rem­puan Pe­rang).
Scan­sion d’une femme dont le mari est à la gu­erre (S­kansi Se­o­rang Pe­rem­puan yang Su­a­mi­nya di Me­dan Pe­rang).
La Com­p­la­inte de l’épo­use du gu­er­rier (Ra­tapan Is­tri Sang Pra­ju­r­it).
La Com­p­la­inte de l’épo­use du com­bat­tant (Ra­tapan Is­tri Sang Pe­ju­ang).
Femme de gu­er­rier (élégie) (Is­tri Pra­ju­rit (e­le­gi)).
Chinh phụ (ngâm khúc).
. Di te­ngah ge­mu­ruh gen­de­rang, ter­de­ngar ta­ngis se­o­rang pe­rem­puan muda Vi­et­nam, yang su­a­mi­nya pergi ke me­dan pe­rang, ter­lam­bat pu­lang dan ti­dak pu­lang. « Se­ge­nap ke­se­dih­an, se­ge­nap pem­be­ron­tak­an, […] se­ge­nap ke­pe­dihan pe­nan­tian ter­ung­kap di sana de­ngan ke­ha­lusan yang ti­ada tara ». Ini ada­lah elegi yang in­tim, bu­kan pam­f­let. Na­mun, ia meng­am­bil nada ke­pu­tus­a­saan yang be­gitu pas­rah, ke­rin­duan yang be­gitu tu­lus akan ke­lem­butan dan ke­gem­bi­raan se­der­hana cin­ta, se­hingga ia mem­bang­kit­kan ke­ben­cian na­lu­r­iah ter­ha­dap pe­rang. Le­genda bah­kan me­nu­tur­kan bahwa be­be­rapa pra­ju­r­it, yang men­de­ng­ar­nya di­lan­tun­kan di senja per­ke­mah­an, akhir­nya me­la­ri­kan di­ri. De­ng­ar­kan­lah is­tri sang pra­ju­r­it:

« Ba­nyak yang per­gi, se­di­kit yang kem­ba­li:
Di me­dan pem­ban­tai­an, ke­hi­dupan pe­tu­a­langan sang pra­ju­rit
Tak ubah­nya warna de­da­un­an! »

Đặng, Trần Côn dan Đoàn, Thị Điểm. Pla­in­tes d’une chin­h-p­hou, femme dont le mari part pour la gu­er­re, et aut­res poèmes (Ra­tapan se­o­rang chin­h-p­hou, pe­rem­puan yang su­a­mi­nya be­rang­kat ke me­dan pe­rang, dan pu­i­si-pu­isi la­in­nya), terj. dari ba­hasa Vi­et­nam oleh Hoàng Xuân Nhị. Pa­ris : Stock, 1943; ce­tak ulang de­ngan ju­dul Pla­in­tes de la femme d’un gu­er­rier (Ra­tapan Is­tri Se­o­rang Pra­ju­r­it), Pa­ris : Su­de­stas­ie, 1987.

Ra­tapan ini sam­pai ke­pada kita me­la­lui tiga so­sok luar bi­a­sa, yang di­per­te­mu­kan me­lin­tasi abad: se­o­rang pe­nyair as­li, se­o­rang pe­ner­je­mah je­ni­us, dan se­o­rang pe­nye­bar ber­ba­hasa Pran­cis yang gi­gih.

Đặng Trần Côn: Penyair Asli

Ten­tang Đặng Trần Côn, ca­tatan se­ja­rah me­nyim­pan citra se­o­rang sas­tra­wan se­ja­ti. Ke­tika jam ma­lam di­ber­la­ku­kan di ibu kota Thăng Long (kini Ha­no­i), sang pe­nga­rang meng­gali se­buah ru­ang ba­wah ta­nah ra­ha­sia agar da­pat ber­jaga di­am-diam ber­sama bu­ku-bu­ku­nya. Si­apa tahu apa­kah lampu se­der­hana ma­lam-ma­lam yang pe­nuh studi itu bu­kan­lah lampu yang di­a­ba­di­kan da­lam ba­it-bait ber­i­kut:

« […] mung­kin lampu me­ma­ham­i­ku…
Atau lampu ti­dak me­ma­ham­i­ku?
Maka aku­kah sa­tu-sa­tu­nya yang men­de­ri­ta? »

Đặng, Trần Côn dan Đoàn, Thị Điểm. Pla­in­tes d’une chin­h-p­hou, femme dont le mari part pour la gu­er­re, et aut­res poèmes (Ra­tapan se­o­rang chin­h-p­hou, pe­rem­puan yang su­a­mi­nya be­rang­kat ke me­dan pe­rang, dan pu­i­si-pu­isi la­in­nya), terj. dari ba­hasa Vi­et­nam oleh Hoàng Xuân Nhị. Pa­ris : Stock, 1943; ce­tak ulang de­ngan ju­dul Pla­in­tes de la femme d’un gu­er­rier (Ra­tapan Is­tri Se­o­rang Pra­ju­r­it), Pa­ris : Su­de­stas­ie, 1987.

Lu­ka-luka se­buah ne­geri yang saat itu ter­ko­yak an­tara para pa­nge­ran Utara dan Se­latan mem­be­ri­kan ke­te­patan yang me­nge­ri­kan pada pu­i­si­nya, yang di­tu­lis da­lam ba­hasa Ti­ong­hoa kla­sik. Karya itu di­baca dan di­ka­gumi hingga ke Ti­ong­kok. Dan be­be­rapa orang, ter­ke­jut oleh ke­ce­mer­langan ba­kat se­de­mi­kian ru­pa, ber­se­ru: « Se­lu­ruh ke­cer­das­an­nya ter­ma­ni­fes­tasi da­lam pu­isi pan­jang ini. Pe­nga­rang­nya akan hi­dup pa­ling lama tiga ta­hun lagi ». Ra­malan yang ke­lam dan be­nar ada­nya: Đặng Trần Côn me­ning­gal tiga ta­hun ke­mu­di­an, ter­de­sak, me­nu­rut bi­sik­an, hingga bu­nuh di­ri.

Đoàn Thị Điểm: Penerjemah Jenius

Karya itu, ter­le­pas dari ni­la­in­ya, mung­kin tak per­nah akan ter­se­bar di ka­langan rak­yat, an­dai bu­kan ka­rena ter­je­mah­an­nya ke da­lam ba­hasa na­si­o­nal oleh Đoàn Thị Điểm, yang di­ju­luki Hồng Hà (« Pan­tulan Ma­war » atau « Awan Ma­war »)2Ten­tang Đoàn Thị Điểm, kita ti­dak me­mi­l­iki ke­te­rangan lain se­lain yang di­be­ri­kan oleh ke­pe­dihan su­a­mi­nya yang me­na­ngis­i­nya da­lam se­buah pi­dato pe­ma­kam­an:
« Se­m­bari meng­ge­rak­kan ku­as­nya un­tuk me­lu­kis­kan pe­man­dang­an-pe­man­dang­an,
Ia meng­ung­kap­kan pe­ra­sa­an-pe­ra­saan yang amat da­lam […]
Mampu me­nyen­tuh bah­kan para Dewa Aba­di; […]
Sa­yang! Ia ti­dak me­mi­l­iki tem­pat ting­gal yang te­tap; […]
Me­ni­kah baru se­te­lah usia tiga pu­luh­an,
Ia me­ning­gal­kan du­nia ini se­te­lah usia em­pat pu­luh ta­hun le­wat; […]
Ia pergi tanpa mem­be­ri­tahu ibu­nya yang su­dah tua; […]
Bu­kan­kah tak­dir itu aneh?
Apa­kah La­ngit me­mang ti­dak adil?… »
. Ver­si­nya yang amat feminin — te­rin­s­pi­rasi, jika bo­leh saya ka­ta­kan, oleh ba­dai-ba­dai jiwa — naik ke pe­ring­kat se­buah cip­ta­an, ka­dang-ka­dang bah­kan mem­buat orang me­lu­pa­kan karya asli Đặng Trần Côn, yang su­dah me­nga­gum­kan! « Ini­lah yang me­nun­juk­kan se­jauh mana sang pe­nyair pe­rem­puan […] me­ngu­a­sai se­ka­li­gus se­gala ra­ha­sia ba­hasa Ti­ong­hoa dan ba­hasa ibu­nya. » Tak per­nah se­be­lum­nya pola sa­jak song thất lục bát (« tu­juh gan­da, enam, de­la­pan »), yang be­gitu co­cok un­tuk me­lan­koli yang ang­gun, di­gu­na­kan de­ngan ke­pi­a­waian se­ma­cam itu: « Se­tiap kata ada­lah air ma­ta, se­tiap ba­ris ada­lah isak ta­ngis […] dari ha­ti. Dan ini ada­lah hati yang ber­ko­bar, hati yang ber­ba­dai, […] hati ke­cil se­o­rang pe­rem­puan yang ma­nis, yang ter­luka pa­rah oleh anak pa­nah ib­lis cinta — dan cinta yang pa­ling sung­guh-sung­guh, cinta su­a­mi-is­tri »3De­mi­ki­an­lah ujar Trần Văn Tùng da­lam him­pu­n­an­nya yang luar bi­a­sa, Poésies d’Extrême-O­r­i­ent (Pu­i­si-Pu­isi dari Ti­mur Ja­uh)..

Hoàng Xuân Nhị: Penyebar Berbahasa Prancis yang Gigih

Akhir­nya, be­be­rapa kata ten­tang Hoàng Xuân Nhị. Ber­ada di Pa­ris pada sa­at-saat per­tama Pe­rang Du­nia Ke­dua ber­ge­mu­r­uh, ia men­cari da­lam pu­i­si-pu­isi ne­nek mo­yang­nya se­buah pe­san uni­ver­sal un­tuk di­sam­pai­kan ke­pada Eropa yang ter­ba­kar. Jurnal-nya meng­gam­bar­kan an­tu­si­asme yang mem­bu­at­nya, su­atu ha­ri, ber­ja­lan — atau le­bih te­pat­nya ter­bang — me­lin­tasi ibu ko­ta, me­lan­tun­kan de­ngan su­ara ke­ras ba­gai­kan ke­ra­suk­an, ba­gai­kan orang gi­la. Orang-o­rang Pa­ris me­no­leh de­ngan tam­pang geli atau iba: « Kasihan! », pi­kir­nya, « me­reka pasti akan ter­ha­nyut da­lam su­ka­cita dan me­lu­pa­kan ke­se­dihan tak ter­hingga akan pe­rang, an­dai­kan me­reka me­mi­l­iki se­te­tes saja ke­ba­ha­gi­a­anku yang be­sar! »

Meng­apa ia akhir­nya me­mi­lih Ra­tapan Is­tri Se­o­rang Pra­ju­rit? Ka­rena karya itu te­lah ter­ta­nam « da­lam da­rah­[nya] sen­diri » se­jak bu­ai­an: ya­tim pi­atu se­jak di­ni, ia te­lah me­ne­mu­kan da­lam « air mata yang tak ter­ni­lai dari pe­rem­puan mu­lia dan be­gitu me­nye­dih­kan ini, Ma­ri­anne Al­co­fo­r­ado dari Asia Ti­mur Jauh ini » se­buah ka­sih sa­yang ibu. Me­ner­je­mah­kan­nya, me­naf­sir­kan­nya, ber­arti me­wu­jud­kan se­buah im­pian hu­ma­nis, yang di­ca­tat da­lam Jurnal-nya ter­tang­gal 25 De­se­m­ber 1940: « Sin­te­sis ori­si­nal — ter­u­tama yang hi­dup — dari dua ke­ma­nu­si­a­an, dari dua du­nia: dari Ti­mur dan Ba­rat, itu­lah yang te­lah aku te­tap­kan un­tuk men­jadi di­r­i­ku, itu­lah yang se­dang aku usa­ha­kan un­tuk men­ja­di, itu­lah yang se­dang aku ja­lani ». Janji yang di­te­pati de­ngan ge­mi­l­ang! Hal ini ter­bukti dari sam­butan yang di­be­ri­kan ke­pada ter­je­mah­an­nya, yang di­puji Ro­bert Bra­sil­lach4Saya perlu men­je­las­kan bahwa ke­ter­li­bat­an-ke­ter­li­batan su­ram Ro­bert Bra­sil­lach se­lama Pen­du­dukan akan de­ngan ke­ras ber­ten­tangan de­ngan ideal hu­ma­nis yang ia puji di si­ni. de­ngan ka­ta-kata ber­i­kut: « Tuan Hoàng Xuân Nhị […] ber­ha­sil men­de­kat­kan ne­ge­ri­nya […] ke­pada ki­ta. Ma­nu­sia ada­lah satu, dari ujung ke ujung pla­net ini, dan, ke­tika mem­baca re­nung­an-re­nungan ten­tang ber­la­lu­nya hari atau ten­tang pe­rang, ten­tang ke­nik­matan men­cin­tai, ten­tang ke­ma­ti­an, aku ter­ka­dang ter­i­ngat pada Ca­tul­lus, ter­ka­dang pada Ho­me­rus, ter­ka­dang pada Cor­ne­il­le, pada Mal­lar­mé, pada Valéry. Ada­lah in­dah un­tuk meng­i­ng­at­kan kita pada na­ma-nama itu, ada­lah in­dah un­tuk da­pat me­nya­tu­kan dua ke­bu­da­yaan yang se­de­mi­kian tam­pak ber­be­da, dan, tanpa hen­dak mem­buat cam­puran yang ti­dak mur­ni, un­tuk mem­bantu me­reka sa­ling me­ma­hami ».

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

De Klaag­zang van de vrouw van een krij­ger : Van Đặng Trần Côn tot Hoàng Xuân Nhị

Ver­taald uit het Frans

« Nee, zij heeft al­les ver­ge­ten, om al­leen nog te den­ken aan het ver­trek van haar echt­ge­noot. Een an­dere god [dan die van de oor­log] be­zielt haar, dic­teert haar ont­roe­rende af­scheids­woor­den en doet haar ogen ba­den in tra­nen. Zo waar is het dat de kwel­lin­gen van de kort­ste af­we­zig­heid de krach­ten der ge­lie­ven te bo­ven gaan! »

Ca­tul­lus. Tra­duc­tion com­plète des poé­sies de Ca­tul­le, sui­vie des poé­sies de Gal­lus et de la Veil­lée des fê­tes de Vé­nus (Vol­le­dige ver­ta­ling van de ge­dich­ten van Ca­tul­lus, ge­volgd door de ge­dich­ten van Gal­lus en de Nacht­wake van het feest van Ve­nus), uit het La­tijn ver­taald door François No­ël. Pa­rijs: Ré­mont, 1806.

Deze ver­zen van Ca­tul­lus had­den even­goed in het Viet­nam van de ja­ren 1740 ge­schre­ven kun­nen zijn. Het was in die woe­lige tijd, ge­ken­merkt door troe­pen­lich­tin­gen, dat de Klaag­zang van de vrouw van een krij­ger (Chinh phụ ngâm)1Ver­wor­pen vor­men:
Plain­tes d’une femme dont le mari est parti pour la gu­erre (Klaag­zang van een vrouw wier echt­ge­noot ten oor­log is ge­trok­ken).
Com­plainte d’une femme de gu­er­rier (Klaag­zang van een vrouw van een krij­ger).
Com­plainte de la femme du gu­er­rier (Klaag­zang van de vrouw van de krij­ger).
Com­plainte de la femme d’un gu­er­rier (Klaag­zang van de vrouw van een krij­ger).
Plain­tes de la femme du gu­er­rier (Klaag­zang van de vrouw van de krij­ger).
Com­plainte de la femme d’un sol­dat (Klaag­zang van de vrouw van een sol­daat).
Plainte d’une femme de sol­dat (Klacht van een vrouw van een sol­daat).
Le Chant de la femme d’un gu­er­rier (Het Lied van de vrouw van een krij­ger).
Chant de la femme du gu­er­rier (Lied van de vrouw van de krij­ger).
Chant de la femme du com­bat­tant (Lied van de vrouw van de strij­der).
Ro­mance de la femme du com­bat­tant (Ro­mance van de vrouw van de strij­der).
Plain­tes d’une chin­h-p­hou, femme dont le mari part pour la gu­erre (Klaag­zang van een chin­h-p­hou, vrouw wier echt­ge­noot ten oor­log trekt).
Les Plain­tes d’une chin­h-phu (De Klaag­zan­gen van een chin­h-p­hu).
Scan­sion d’une femme de gu­erre (Scan­de­ring van een oor­logs­vrouw).
Scan­sion d’une femme dont le mari est à la gu­erre (Scan­de­ring van een vrouw wier echt­ge­noot in de oor­log is).
La Com­plainte de l’é­pouse du gu­er­rier (De Klaag­zang van de echt­ge­note van de krij­ger).
La Com­plainte de l’é­pouse du com­bat­tant (De Klaag­zang van de echt­ge­note van de strij­der).
Femme de gu­er­rier (élé­gie) (Vrouw van een krij­ger (e­le­gie)).
Chinh phụ (ngâm khúc).
werd ge­com­po­neerd. Te mid­den van het rof­fe­len der trom­mels stijgt het we­nen op van een jonge Viet­na­me­se, wier echt­ge­noot, naar het front ver­trok­ken, talmt om te­rug te ke­ren en niet te­rug­komt. « Alle droe­fe­nis, alle op­stan­dig­heid, […] alle angst van het wach­ten wordt erin uit­ge­drukt met een on­ver­ge­lij­ke­lijke ver­fij­ning ». Het is een in­ti­mis­ti­sche ele­gie, geen pam­flet. Toch krijgt zij zo’n toon van mach­te­loze wan­hoop, een zo op­recht ver­lan­gen naar de zacht­heid en een­vou­dige vreug­den der lief­de, dat zij een in­stinc­tieve af­keer van de oor­log wekt. De le­gende wil ove­ri­gens dat som­mige sol­da­ten, wan­neer zij haar in de sche­me­ring der le­ger­plaat­sen hoor­den zin­gen, er­toe over­gin­gen te de­ser­te­ren. Luis­ter naar de vrouw van de krij­ger:

« Tal­rijk zijn zij die ver­trek­ken, zeld­zaam zij die te­rug­ke­ren:
Op de slag­vel­den van het bloed­bad is het avon­tuur­lijke le­ven van de sol­daat
Maar al te zeer ge­lijk aan de kleur van de bla­de­ren! »

Đặng, Trần Côn en Đoàn, Thị Điểm. Plain­tes d’une chin­h-p­hou, femme dont le mari part pour la gu­er­re, et au­tres poè­mes (Klaag­zang van een chin­h-p­hou, vrouw wier echt­ge­noot ten oor­log trekt, en an­dere ge­dich­ten), uit het Viet­na­mees ver­taald door Hoàng Xuân Nhị. Pa­rijs: Stock, 1943; her­dr. on­der de ti­tel Plain­tes de la femme d’un gu­er­rier (Klaag­zang van de vrouw van een krij­ger), Pa­rijs: Su­de­s­ta­sie, 1987.

Deze klaag­zang is tot ons ge­ko­men door drie uit­zon­der­lijke fi­gu­ren, over de eeu­wen heen ver­e­nigd: een oor­spron­ke­lijke dich­ter, een ge­ni­ale ver­taal­ster en een on­ver­schrok­ken Frans­ta­lige door­ge­ver.

Đặng Trần Côn: De oorspronkelijke dichter

Van Đặng Trần Côn heb­ben de an­na­len het beeld be­waard van een ab­so­lute ge­let­ter­de. Toen er een avond­klok over de hoofd­stad Thăng Long (het hui­dige Ha­noi) was uit­ge­vaar­digd, groef de au­teur een ge­heime kel­der om in stilte bij zijn boe­ken te kun­nen wa­ken. Wie weet of de be­schei­den lamp van zijn stu­di­euze nach­ten niet die is welke in deze stro­fen ver­eeu­wigd is:

« […] mis­schien be­grijpt de lamp mij…
Of be­grijpt de lamp mij niet?
Dan zal ik al­leen lij­den? »

Đặng, Trần Côn en Đoàn, Thị Điểm. Plain­tes d’une chin­h-p­hou, femme dont le mari part pour la gu­er­re, et au­tres poè­mes (Klaag­zang van een chin­h-p­hou, vrouw wier echt­ge­noot ten oor­log trekt, en an­dere ge­dich­ten), uit het Viet­na­mees ver­taald door Hoàng Xuân Nhị. Pa­rijs: Stock, 1943; her­dr. on­der de ti­tel Plain­tes de la femme d’un gu­er­rier (Klaag­zang van de vrouw van een krij­ger), Pa­rijs: Su­de­s­ta­sie, 1987.

De won­den van een land dat toen ver­scheurd was tus­sen de he­ren van het Noor­den en het Zui­den, ver­leen­den zijn in klas­siek Chi­nees ge­schre­ven ge­dicht een ver­schrik­ke­lijke juist­heid. Men las en be­won­derde het tot in China toe. En en­ke­len, be­ang­stigd door het blik­se­mende van zulk een ta­lent, rie­pen uit: « Heel zijn in­tel­li­gen­tie open­baart zich in dit lange ge­dicht. De au­teur zal hoog­stens nog drie jaar le­ven ». Een on­heil­spel­lende en waar­heids­ge­trouwe pro­fe­tie: Đặng Trần Côn stierf drie jaar la­ter, naar men fluis­tert in het nauw ge­dre­ven tot zelf­moord.

Đoàn Thị Điểm: De geniale vertaalster

Het werk zou zich, on­danks zijn waar­de, wel­licht nooit on­der het volk ver­spreid heb­ben, ware het niet ver­taald in de na­ti­o­nale taal door Đoàn Thị Điểm, bij­ge­naamd Hồng Hà (« Roze weer­schijn » of « Roze wolk »)2Over Đoàn Thị Điểm heb­ben wij geen an­dere in­lich­tin­gen dan die welke ver­schaft zijn door de smart van haar echt­ge­noot, die haar be­zong in een lijk­re­de:
« Door haar pen­seel te be­we­gen om de land­schap­pen te be­schrij­ven,
Drukte zij zeer diepe ge­voe­lens uit […]
In staat zelfs de On­ster­fe­lij­ken te ont­roe­ren; […]
He­laas! Zij had geen vaste wo­ning; […]
Pas na de der­tig ge­trouwd,
Ver­liet zij de aarde voor­bij de veer­tig; […]
Zij ver­trok zon­der haar oude moe­der te waar­schu­wen; […]
Is het lot niet zon­der­ling?
Is de He­mel dan on­recht­vaar­dig?… »
. Haar re­so­luut vrouwelijke ver­sie — geïn­spi­reerd, durf ik te zeg­gen, door de stor­men van de ziel — ver­hief zich tot de rang van schep­ping, en deed zelfs soms het ori­gi­neel van Đặng Trần Côn ver­ge­ten, hoe­wel dat reeds be­won­de­rens­waar­dig was! « Dat zegt iets over hoe­zeer de dich­te­res […] te­ge­lijk alle ge­hei­men van de Chi­nese taal en van haar moe­der­taal be­heerste. » Nooit voor­dien was het me­trum song thất lục bát (« dub­bel ze­ven, zes, acht »), zo ge­schikt voor de edele wee­moed, met zulk een kunst ge­han­teerd: « Elk woord is een traan, elk vers een snik […] van het hart. En het gaat om een hart in vlam­men, een hart in storm, […] een lief­lijk vrou­wen­hartje do­de­lijk ge­wond door de dui­velse pijl van de liefde — en van de meest se­ri­euze lief­de, de ech­te­lijke liefde »3Al­dus spreekt Trần Văn Tùng in zijn op­mer­ke­lijke bun­del Poé­sies d’Ex­trê­me-O­rient (Ge­dich­ten uit het Verre Oos­ten)..

Hoàng Xuân Nhị: De onverschrokken Franstalige doorgever

Tot slot en­kele woor­den over Hoàng Xuân Nhị. Aan­we­zig in Pa­rijs bij het eer­ste ge­dreun van de Tweede We­reld­oor­log, zocht hij in de po­ë­zie van zijn voor­va­de­ren een uni­ver­sele bood­schap om te rich­ten tot een Eu­ropa in vlam­men. Zijn Journal (Dagboek) be­schrijft de geest­drift die hem op een dag deed lo­pen — of lie­ver vlie­gen — door de hoofd­stad, hardop de­cla­me­rend als een be­ze­te­ne, als een dwaas. De Pa­rij­ze­naars keer­den zich om met een ge­a­mu­seerde of me­de­lij­dende blik: « Die arme stak­kers! », dacht hij, « zij zou­den in ver­voe­ring ge­raakt zijn en de on­ein­dige droef­heid van de oor­log ver­ge­ten zijn, had­den zij maar één drup­pel van mijn grote ge­luk ge­had! »

Waarom liet hij zijn keuze val­len op de Klaag­zang van de vrouw van een krij­ger? Om­dat zij hem « in [zijn] bloed zelf » wa­ren in­ge­schre­ven sinds de wieg: vroeg ver­weesd, had hij in « de on­ein­dig kost­bare tra­nen van deze edele en zo deer­nis­wek­kende vrouw, deze Ma­ri­anne Al­co­fo­rado van Verre Azië » een moe­der­lijke ge­ne­gen­heid ge­von­den. Haar ver­ta­len, haar ver­tol­ken, was een hu­ma­nis­ti­sche droom ver­we­zen­lij­ken, op­ge­te­kend in zijn Journal op 25 de­cem­ber 1940: « Een ori­gi­nele syn­these — vooral een le­vende — van twee men­se­lijk­he­den, van twee we­rel­den: van het Oos­ten en het Wes­ten, dat is wat ik be­slo­ten heb te zijn, dat is wat ik tracht te zijn, dat is wat ik be­zig ben te wor­den ». Een schit­te­rend in­ge­loste be­lof­te! Daar­van ge­tuigt het ont­haal dat zijn ver­ta­ling te beurt viel, die Ro­bert Bra­sil­lach4Ik moet pre­ci­se­ren dat Ro­bert Bra­sil­lachs on­heil­spel­lende en­ga­ge­men­ten on­der de Be­zet­ting dit hu­ma­nis­ti­sche ide­aal dat hij hier toe­juicht, ge­weld­da­dig zul­len te­gen­spre­ken. in deze lo­vende be­woor­din­gen be­groet­te: « De heer Hoàng Xuân Nhị […] heeft zijn land […] aan ons we­ten te ver­bin­den. De mens is één, van het ene einde van de pla­neet tot het an­de­re, en bij het le­zen van de over­pein­zin­gen over het vlie­den der da­gen of over de oor­log, over het ge­not van het be­min­nen, over de dood, dacht ik nu eens aan Ca­tul­lus, dan weer aan Ho­me­rus, dan aan Corn­eil­le, aan Mal­lar­mé, aan Va­lé­ry. Het is mooi om ons deze na­men in her­in­ne­ring te bren­gen, het is mooi te kun­nen ver­e­ni­gen wat in schijn twee zo ver­schil­lende cul­tu­ren zijn, en, zon­der een on­zui­vere ver­men­ging te wil­len na­stre­ven, hen el­kaar te hel­pen be­grij­pen ».

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

I Lamenti della moglie di un guer­riero : da Đặng Trần Côn a Hoàng Xuân Nhị

Tradotto dal fran­cese

« No, ella ha dimen­ticato tut­to, per non pen­sare che alla par­tenza del suo sposo. Un al­tro dio [diverso da quello della guer­ra] la is­pira, le detta com­moventi pa­role d’ad­dio e le bagna gli oc­chi di lacrime. Tanto è vero che i tor­menti della più breve as­senza superano le forze degli amanti ! »

Ca­tul­lo. Traduc­tion com­plète des poésies de Ca­tul­le, suivie des poésies de Gal­lus et de la Veil­lée des fêtes de Vénus (Traduzione com­pleta delle poesie di Ca­tul­lo, seguita dalle poesie di Gallo e dalla Veglia delle feste di Venere), trad. dal la­tino di Fra­nçois Noël. Pa­rigi : Rémont, 1806.

Questi versi di Ca­tullo avreb­bero potuto al­tret­tanto bene es­sere scritti nel Viet­nam degli anni 1740. È in ques­t’epoca travaglia­ta, segnata da ar­ruolamenti di trup­pe, che furono com­posti i Lamenti della moglie di un guer­riero (Chinh phụ ngâm)1Forme res­pinte :
Lamenti di una donna il cui marito è par­tito per la guerra.
Lamento di una moglie di guer­riero.
Lamento della moglie del guer­riero.
Lamento della moglie di un guer­riero.
Lamenti della moglie del guer­riero.
Lamento della moglie di un sol­dato.
Lamento di una moglie di sol­dato.
Il Canto della moglie di un guer­riero.
Canto della moglie del guer­riero.
Canto della moglie del com­bat­tente.
Romanza della moglie del com­bat­tente.
Lamenti di una chin­h-phou, donna il cui marito parte per la guerra.
I Lamenti di una chin­h-phu.
Scan­sione di una donna di guerra.
Scan­sione di una donna il cui marito è in guerra.
Il Lamento della sposa del guer­riero.
Il Lamento della sposa del com­bat­tente.
Donna di guer­riero (elegia).
Chinh phụ (n­gâm khúc).
. In mezzo al rul­lio dei tam­buri si levano i pianti di una giovane viet­namita, il cui marito, par­tito per il fron­te, tarda a tor­nare e non tor­na. « Tutta la tris­tez­za, tutta la rivol­ta, […] tutta l’an­goscia del­l’at­tesa vi è es­pressa con un’in­com­parabile raf­fina­tezza ». È un’elegia in­timis­ta, e non un pam­phlet. Ep­pure as­sume un tale ac­cento di im­potente di­sperazione, un’as­pirazione così sin­cera alla dol­cezza e alle sem­plici gioie del­l’amore, da risvegliare un’is­tin­tiva av­ver­sione con­tro la guer­ra. La leg­genda narra del resto che al­cuni sol­da­ti, uden­dola can­tare al crepuscolo degli ac­cam­pamen­ti, finis­sero per di­ser­tare. Ascol­tate la moglie del guer­riero :

« Numerosi sono coloro che par­tono, rari coloro che ritor­nano :
Sui campi di car­neficina, la vita av­ven­turosa del sol­dato
Non è che troppo simile al colore delle foglie ! »

Đặng, Trần Côn e Đoàn, Thị Điểm. Plain­tes d’une chin­h-phou, femme dont le mari part pour la guer­re, et autres poèmes (Lamenti di una chin­h-phou, donna il cui marito parte per la guer­ra, e al­tri poemi), trad. dal viet­namita di Hoàng Xuân Nhị. Pa­rigi : Stock, 1943 ; ried. con il titolo Plain­tes de la femme d’un guer­rier (Lamenti della moglie di un guer­riero), Pa­rigi : Sudes­tasie, 1987.

Questa elegia ci è giunta grazie a tre figure d’ec­cezione, riunite at­traverso i secoli : un poeta originario, una tradut­trice di genio e un in­trepido divul­ga­tore fran­cofono.

Đặng Trần Côn : Il poeta originario

Di Đặng Trần Côn, gli an­nali hanno con­ser­vato l’im­magine di un let­terato as­soluto. Quando un coprifuoco si era ab­bat­tuto sulla ca­pitale Thăng Long (l’odierna Hanoi), l’autore scavò una can­tina clan­des­tina per vegliare in segreto ac­canto ai suoi libri. Chissà se l’umile lam­pada delle sue notti studiose non sia quella im­mor­talata in queste strofe :

« […] forse la lam­pada mi com­pren­de…
O la lam­pada non mi com­prende ?
Al­lora sarò sola a sof­frire ? »

Đặng, Trần Côn e Đoàn, Thị Điểm. Plain­tes d’une chin­h-phou, femme dont le mari part pour la guer­re, et autres poèmes (Lamenti di una chin­h-phou, donna il cui marito parte per la guer­ra, e al­tri poemi), trad. dal viet­namita di Hoàng Xuân Nhị. Pa­rigi : Stock, 1943 ; ried. con il titolo Plain­tes de la femme d’un guer­rier (Lamenti della moglie di un guer­riero), Pa­rigi : Sudes­tasie, 1987.

Le ferite di un paese al­lora dilaniato tra i signori del Nord e del Sud con­ferirono al suo poema, scritto in cinese clas­sico, una gius­tezza ter­ribile. Lo si lesse e lo si am­mirò fino in Cina. E al­cuni, spaven­tati dalla fol­gorante audacia di un tale talen­to, esclamarono : « Tutta la sua in­tel­ligenza si manifesta in questo lungo poema. L’autore vivrà an­cora tre anni al mas­simo ». Funesta e veritiera profezia : Đặng Trần Côn si spense tre anni dopo, cos­tret­to, si mor­mora, al suicidio.

Đoàn Thị Điểm : La traduttrice di genio

L’opera, mal­grado il suo valore, forse non si sarebbe mai dif­fusa tra il popolo, se non fosse stato per la sua traduzione in lin­gua nazionale ad opera di Đoàn Thị Điểm, sopran­nominata Hồng Hà (« Riflessi rosa » o « Nuvola rosa »)2Su Đoàn Thị Điểm, non ab­biamo al­tre in­for­mazioni se non quelle for­nite dal dolore di suo marito che la pianse in un’orazione funebre :
« Agitando il suo pen­nello per descrivere i paesag­gi,
Ella es­presse sen­timenti molto profondi […]
Ca­paci di com­muovere per­sino gli Im­mor­tali ; […]
Ahimè ! Non aveva una dimora stabile ; […]
Sposa­tasi solo dopo i tren­t’an­ni,
Lasciò la terra superati i quaranta ; […]
Partì senza av­ver­tire la sua vec­chia madre ; […]
Non è forse strano il des­tino ?
Il Cielo è dun­que in­giusto ?… »
. La sua ver­sione risolutamente femminile — is­pira­ta, oserei dire, dalle tem­peste del­l’anima — si elevò al rango di creazione, facendo per­sino tal­volta dimen­ticare l’originale di Đặng Trần Côn, pur già am­mirevole ! « È a dire fino a che punto la poetessa […] pos­sedeva al con­tempo tutti i segreti della lin­gua cinese e del suo idioma na­tale. » Mai prima d’al­lora il metro song thất lục bát (« dop­pio set­te, sei, otto »), così propizio alla nobile malin­conia, era stato im­piegato con un’arte simile : « Ogni pa­rola è una lacrima, ogni verso un sin­ghiozzo […] del cuore. E si tratta di un cuore in fiam­me, di un cuore in tem­pes­ta, […] di un grazioso pic­colo cuore di donna ferito a morte dalla frec­cia diabolica del­l’amore — e del­l’amore più serio, l’amore co­niugale »3Così parla Trần Văn Tùng nella sua notevole rac­colta Poésies d’Ex­trême-Orient (Poesie del­l’Es­tremo Oriente)..

Hoàng Xuân Nhị : L’intrepido divulgatore francofono

In­fine, qual­che pa­rola su Hoàng Xuân Nhị. Pre­sente a Pa­rigi ai primi fragori della Seconda guerra mon­diale, egli cercò nelle poesie dei suoi an­tenati un mes­sag­gio univer­sale da rivol­gere a un’Europa in fiam­me. Il suo Diario descrive l’en­tusiasmo che lo fece, un gior­no, cam­minare — o piut­tosto volare — at­traverso la ca­pitale, declamando ad alta voce come un pos­seduto, come un fol­le. I pa­rigini si vol­tavano con aria diver­tita o im­pietosita : « Poveretti ! », pen­sava lui, « sareb­bero stati tras­por­tati dalla gioia e avreb­bero dimen­ticato la tris­tezza in­finita della guer­ra, se aves­sero avuto sol­tanto una goc­cia della mia grande felicità ! »

Per­ché fermò la sua scelta sui Lamenti della moglie di un guer­riero ? È che essi erano im­pressi « nel [suo] san­gue stesso » fin dalla culla : or­fano in tenera età, aveva trovato nelle « lacrime in­finitamente pre­ziose di questa donna nobile e così pietosa, questa Marianna Al­coforado del­l’Es­tremo Oriente » un af­fetto ma­ter­no. Tradur­la, in­ter­pretar­la, era realiz­zare un sogno umanis­ta, an­notato nel suo Diario alla data del 25 dicem­bre 1940 : « Una sin­tesi originale — viva soprat­tutto — di due umanità, di due mondi : del­l’Oriente e del­l’Oc­ciden­te, ecco ciò che ho deciso di es­sere, ecco ciò che mi sforzo di es­sere, ecco ciò che sto diven­tando ». Scom­messa magnificamente vinta ! Ne è tes­timonianza l’ac­coglienza riser­vata alla sua traduzione, che Robert Brasil­lach4Devo pre­cisare che gli im­pegni funesti di Robert Brasil­lach sotto l’Oc­cupazione ver­ranno violen­temente a con­trad­dire questo ideale umanista che egli ap­plaude qui. salutò con queste pa­role elogia­tive : « Il signor Hoàng Xuân Nhị […] ha saputo av­vicinarci […] il suo paese. L’uomo è uno, da un capo al­l’al­tro del pianeta, e, leg­gendo le meditazioni sulla fuga dei giorni o sulla guer­ra, sul piacere d’amare, sulla mor­te, pen­savo ora a Ca­tul­lo, ora a Omero, ora a Cor­neil­le, a Mal­lar­mé, a Valéry. È bello ricor­darci questi nomi, è bello saper unire due cul­ture così dis­simili in ap­paren­za, e, senza voler fare un miscuglio im­puro, aiutarle a com­pren­dersi ».

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

योद्धा की पत्नी का विलाप : देंग ट्रान कोन से होआंग सुआन न्ही तक

फ्रांसीसी से अनुवादित

« नहीं, वह सब कुछ भूल चुकी है, केवल अपने पति के प्रस्थान के बारे में सोचने के लिए। एक अन्य देवता [युद्ध के देवता के अलावा] उसे प्रेरित करता है, उसे हृदयस्पर्शी विदाई के शब्द बोलने का आदेश देता है और उसकी आँखों को आँसुओं से भिगो देता है। यह कितना सत्य है कि सबसे संक्षिप्त विरह की पीड़ाएँ प्रेमियों की शक्ति से परे होती हैं! »

कैटुलस। कैटुलस की कविताओं का पूर्ण अनुवाद, गैलस की कविताओं और शुक्र के पर्व की पूर्व संध्या के साथ (Traduction complète des poésies de Catulle, suivie des poésies de Gallus et de la Veillée des fêtes de Vénus), लैटिन से फ़्रांस्वा नोएल द्वारा अनुवादित। पेरिस : रेमों, १८०६।

कैटुलस की ये पंक्तियाँ १७४० के दशक के वियतनाम में भी उतनी ही सहजता से लिखी जा सकती थीं। यह उसी अशांत युग में था, सैन्य भर्तियों से चिह्नित, जब योद्धा की पत्नी का विलाप (चिन्ह फु न्गाम) की रचना हुई1अस्वीकृत रूप :
एक स्त्री के विलाप जिसका पति युद्ध के लिए गया है (Plaintes d’une femme dont le mari est parti pour la guerre)।
एक योद्धा की स्त्री का विलाप (Complainte d’une femme de guerrier)।
योद्धा की पत्नी का विलाप (Complainte de la femme du guerrier)।
एक योद्धा की पत्नी का विलाप (Complainte de la femme d’un guerrier)।
योद्धा की पत्नी के विलाप (Plaintes de la femme du guerrier)।
एक सैनिक की पत्नी का विलाप (Complainte de la femme d’un soldat)।
एक सैनिक की स्त्री का विलाप (Plainte d’une femme de soldat)।
एक योद्धा की पत्नी का गीत (Le Chant de la femme d’un guerrier)।
योद्धा की पत्नी का गीत (Chant de la femme du guerrier)।
सेनानी की पत्नी का गीत (Chant de la femme du combattant)।
सेनानी की पत्नी का प्रणयगीत (Romance de la femme du combattant)।
एक चिन्ह-फू के विलाप, एक स्त्री जिसका पति युद्ध के लिए जाता है (Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre)।
एक चिन्ह-फू के विलाप (Les Plaintes d’une chinh-phu)।
एक युद्ध की स्त्री का छन्द (Scansion d’une femme de guerre)।
एक स्त्री का छन्द जिसका पति युद्ध में है (Scansion d’une femme dont le mari est à la guerre)।
योद्धा की पत्नी का विलाप (La Complainte de l’épouse du guerrier)।
सेनानी की पत्नी का विलाप (La Complainte de l’épouse du combattant)।
योद्धा की पत्नी (शोकगीत) (Femme de guerrier (élégie))।
चिन्ह फु (न्गाम खुक) (Chinh phụ (ngâm khúc))।
। ढोलों की गड़गड़ाहट के बीच एक युवा वियतनामी स्त्री का रुदन उठता है, जिसका पति, मोर्चे पर गया हुआ, लौटने में देर करता है और लौटता ही नहीं। « समस्त उदासी, समस्त विद्रोह, […] प्रतीक्षा की सम्पूर्ण व्यथा वहाँ अतुलनीय परिष्कार के साथ अभिव्यक्त की गई है »। यह एक अंतरंग शोकगीत है, कोई पैम्फ़्लेट नहीं। फिर भी, यह असहाय निराशा का ऐसा स्वर धारण करता है, कोमलता और प्रेम के सरल आनन्दों के लिए ऐसी निष्कपट आकांक्षा प्रकट करता है, कि यह युद्ध के विरुद्ध एक सहज विमुखता जागृत करता है। किंवदंती तो यह भी कहती है कि कुछ सैनिक, इसे शिविरों के सांध्यकाल में गाते सुनकर, परित्याग कर भाग जाते थे। योद्धा की पत्नी की बात सुनिए :

« जो जाते हैं वे अनेक हैं, जो लौटते हैं वे विरल :
रणक्षेत्रों पर, सैनिक का जोखिम भरा जीवन
पत्तों के रंग से अत्यन्त समान है! »

देंग, ट्रान कोन और दोआन, थी दिएम। एक चिन्ह-फू के विलाप, एक स्त्री जिसका पति युद्ध पर जाता है, और अन्य कविताएँ (Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes), वियतनामी से होआंग सुआन न्ही द्वारा अनुवादित। पेरिस : स्तॉक, १९४३ ; योद्धा की पत्नी का विलाप (Plaintes de la femme d’un guerrier) शीर्षक से पुनर्मुद्रित, पेरिस : सूदेस्तासी, १९८७।

यह विलाप तीन असाधारण व्यक्तित्वों द्वारा हम तक पहुँचाया गया है, जो शताब्दियों के पार एकत्रित हुए : एक मूल कवि, एक प्रतिभाशाली अनुवादिका और एक निर्भय फ़्रांकोफ़ोन माध्यम।

देंग ट्रान कोन : मूल कवि

देंग ट्रान कोन की, इतिहास के अभिलेखों ने एक परम विद्वान की छवि संरक्षित की है। जब राजधानी थांग लोंग (वर्तमान हनोई) पर एक कर्फ़्यू लागू हुआ था, लेखक ने एक गुप्त तहख़ाना खोदा ताकि वह अपनी पुस्तकों के पास चुपचाप जागकर अध्ययन कर सके। कौन जाने उसकी अध्ययन-निशाओं का विनम्र दीपक वही न हो जो इन छंदों में अमर हो गया है :

« […] शायद दीपक मुझे समझता है…
अथवा दीपक मुझे नहीं समझता ?
तब क्या मैं अकेली ही पीड़ा सहूँगी? »

देंग, ट्रान कोन और दोआन, थी दिएम। एक चिन्ह-फू के विलाप, एक स्त्री जिसका पति युद्ध पर जाता है, और अन्य कविताएँ (Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes), वियतनामी से होआंग सुआन न्ही द्वारा अनुवादित। पेरिस : स्तॉक, १९४३ ; योद्धा की पत्नी का विलाप (Plaintes de la femme d’un guerrier) शीर्षक से पुनर्मुद्रित, पेरिस : सूदेस्तासी, १९८७।

उस समय उत्तर और दक्षिण के सामंतों के बीच विभाजित एक देश के घावों ने उनकी कविता को, जो शास्त्रीय चीनी में लिखी गई थी, एक भयावह यथार्थता प्रदान की। उसे पढ़ा गया और चीन तक प्रशंसा की गई। और कुछ लोगों ने, ऐसी प्रतिभा की दीप्ति से भयभीत होकर, उद्गार किया : « उनकी सम्पूर्ण बुद्धिमत्ता इस लम्बी कविता में प्रकट होती है। लेखक अधिकतम तीन वर्ष और जीवित रहेंगे »। अशुभ और सत्य भविष्यवाणी : देंग ट्रान कोन तीन वर्ष पश्चात् ही चल बसे, और कानाफूसी है कि आत्महत्या को विवश होकर।

दोआन थी दिएम : प्रतिभाशाली अनुवादिका

यह कृति, अपने मूल्य के बावजूद, शायद कभी जनसामान्य में फैल नहीं पाती, यदि उसका राष्ट्रभाषा में अनुवाद दोआन थी दिएम द्वारा न किया गया होता, जिनका उपनाम होंग हा (« गुलाबी प्रतिबिम्ब » अथवा « गुलाबी बादल ») था2दोआन थी दिएम के बारे में, हमारे पास उनके पति की उस पीड़ा द्वारा प्रदान किए गए विवरणों के अतिरिक्त कोई जानकारी नहीं है, जिन्होंने एक शोक-वचन में उनका रुदन किया :
« दृश्यों का वर्णन करने के लिए अपनी कूँची हिलाते हुए,
उन्होंने अत्यन्त गहन भावनाएँ अभिव्यक्त कीं […]
जो अमरों को भी द्रवित कर सकती थीं ; […]
हाय ! उनके पास कोई स्थिर निवास नहीं था ; […]
तीस के बाद ही विवाहित,
उन्होंने चालीस पार करते ही पृथ्वी छोड़ दी ; […]
वे अपनी वृद्ध माता को सूचित किए बिना ही चली गईं ; […]
क्या नियति विचित्र नहीं है ?
क्या ईश्वर तब अन्यायी है ?… »
। उनका दृढ़तापूर्वक स्त्रैण संस्करण — यदि मैं कह सकूँ तो आत्मा के झंझावातों से प्रेरित — सृजन के स्तर तक पहुँच गया, यहाँ तक कि कभी-कभी देंग ट्रान कोन के मूल को विस्मृत करा देता था, जो स्वयं ही अद्भुत था ! « यह बताता है कि कवयित्री […] किस सीमा तक चीनी भाषा और अपनी मातृभाषा के समस्त रहस्यों की एक साथ अधिष्ठाता थीं। » इससे पहले कभी भी सोंग थत लुक बात छंद (« दोहरा सात, छह, आठ »), जो उदात्त उदासी के लिए इतना अनुकूल है, इतनी कलात्मकता से प्रयुक्त नहीं हुआ था : « प्रत्येक शब्द एक अश्रु है, प्रत्येक पंक्ति हृदय की एक सिसकी […]। और यह एक ज्वलित हृदय है, एक झंझावाती हृदय, […] एक सुन्दर छोटा सा स्त्री-हृदय जो प्रेम के — और सबसे गम्भीर प्रेम, वैवाहिक प्रेम के — पैशाचिक तीर से मरणासन्न रूप से आहत है »3ऐसा त्रान वान तुंग ने अपने उत्कृष्ट संग्रह सुदूर-पूर्व की कविताएँ (Poésies d’Extrême-Orient) में कहा है।

होआंग सुआन न्ही : निर्भय फ़्रांकोफ़ोन माध्यम

अन्त में, होआंग सुआन न्ही के बारे में कुछ शब्द। द्वितीय विश्वयुद्ध के पहले धमाकों के समय पेरिस में उपस्थित, उन्होंने अपने पूर्वजों की कविताओं में एक सार्वभौमिक संदेश की खोज की जिसे वह जलते हुए यूरोप को सम्बोधित कर सकें। उनकी डायरी (Journal) उस उत्साह का वर्णन करती है जिसने उन्हें एक दिन राजधानी के पार चलने — बल्कि उड़ने — पर विवश किया, ज़ोर से उच्चारण करते हुए जैसे कोई सम्मोहित हो, कोई पागल हो। पेरिसवासी विनोदपूर्ण या दयापूर्ण भाव से पीछे मुड़कर देखते थे : « बेचारे ! », वे सोचते, « वे आनन्द से मग्न हो जाते और युद्ध की अनन्त उदासी भूल जाते, यदि उन्हें मेरी महान् प्रसन्नता की केवल एक बूँद भी मिल पाती ! »

उन्होंने योद्धा की पत्नी का विलाप पर ही अपना चयन क्यों रोका ? क्योंकि वह पालने से ही « [उनके] रक्त में » अंकित थी : असमय अनाथ हुए, उन्होंने « इस उदात्त और इतनी करुणाजनक स्त्री, इस सुदूर-एशिया की मारियाना अल्कोफ़ोरादो के अमूल्य अश्रुओं में » मातृ-स्नेह पाया था। उसका अनुवाद करना, उसकी व्याख्या करना, यह एक मानवतावादी स्वप्न को साकार करना था, जो उनकी डायरी में २५ दिसम्बर १९४० की तिथि पर दर्ज है : « दो मानवताओं का, दो विश्वों का : प्राच्य और पाश्चात्य का एक मौलिक — और सबसे बढ़कर जीवन्त — संश्लेषण, यही है जो मैंने बनने का संकल्प किया है, यही है जिसके लिए मैं प्रयासरत हूँ, यही है जो मैं बनता जा रहा हूँ »। शानदार ढंग से निभाया गया वचन ! इसका साक्षी है उनके अनुवाद को मिला स्वागत, जिसकी रॉबेर ब्रासियाक4मुझे यह स्पष्ट करना चाहिए कि अधिग्रहण के अधीन रॉबेर ब्रासियाक की अशुभ प्रतिबद्धताएँ इस मानवतावादी आदर्श का प्रचण्डता से खण्डन करेंगी जिसका वे यहाँ अभिनन्दन करते हैं। ने इन प्रशंसात्मक शब्दों में सराहना की : « श्री होआंग सुआन न्ही ने […] अपने देश को हमारे निकट लाने में सफलता पाई है। मनुष्य एक है, ग्रह के एक छोर से दूसरे छोर तक, और दिनों के पलायन पर अथवा युद्ध पर, प्रेम के सुख पर, मृत्यु पर इन ध्यानों को पढ़ते हुए, मैं कभी कैटुलस के बारे में सोचता था, कभी होमर के, कभी कोर्नेय, मलार्मे, वालेरी के बारे में। यह सुन्दर है कि वे हमें इन नामों की याद दिलाते हैं, यह सुन्दर है कि वे प्रकट रूप से इतनी असमान दो संस्कृतियों को एकजुट करना जानते हैं, और, बिना कोई अशुद्ध मिश्रण किए, उन्हें एक-दूसरे को समझने में सहायता करना जानते हैं »।

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

Os La­men­tos da mu­lher de um guer­reiro: De Đặng Trần Côn a Hoàng Xuân Nhị

Tra­du­zido do fran­cês

«Não, ela es­que­ceu tu­do, para ape­nas pen­sar na par­tida do seu es­po­so. Um ou­tro deus [que não o da guer­ra] a ins­pi­ra, di­ta-lhe co­mo­ven­tes adeu­ses e ba­nha-lhe os olhos de lá­gri­mas. Tão ver­dade é que os tor­men­tos da mais breve au­sên­cia ul­tra­pas­sam as for­ças dos aman­tes!»

Ca­tu­lo. Tra­duc­tion com­plète des poé­sies de Ca­tul­le, sui­vie des poé­sies de Gal­lus et de la Veil­lée des fê­tes de Vé­nus (Tra­du­ção com­pleta das po­e­sias de Ca­tu­lo, se­guida das po­e­sias de Galo e da Vi­gí­lia das fes­tas de Vé­nus), trad. do la­tim por Fran­çois Noël. Pa­ris: Ré­mont, 1806.

Es­tes ver­sos de Ca­tulo po­de­riam ter sido igual­mente es­cri­tos no Vi­et­name dos anos 1740. Foi nessa época con­tur­ba­da, mar­cada por le­vas de tro­pas, que fo­ram com­pos­tos os La­men­tos da mu­lher de um guer­reiro (Chinh phụ ngâm)1For­mas re­jei­ta­das:
Plain­tes d’une femme dont le mari est parti pour la guerre (La­men­tos de uma mu­lher cujo ma­rido par­tiu para a guer­ra).
Com­plainte d’une femme de guer­rier (La­men­ta­ção de uma mu­lher de guer­rei­ro).
Com­plainte de la femme du guer­rier (La­men­ta­ção da mu­lher do guer­rei­ro).
Com­plainte de la femme d’un guer­rier (La­men­ta­ção da mu­lher de um guer­rei­ro).
Plain­tes de la femme du guer­rier (La­men­tos da mu­lher do guer­rei­ro).
Com­plainte de la femme d’un sol­dat (La­men­ta­ção da mu­lher de um sol­da­do).
Plainte d’une femme de sol­dat (La­mento de uma mu­lher de sol­da­do).
Le Chant de la femme d’un guer­rier (O Cân­tico da mu­lher de um guer­rei­ro).
Chant de la femme du guer­rier (Cân­tico da mu­lher do guer­rei­ro).
Chant de la femme du com­bat­tant (Cân­tico da mu­lher do com­ba­ten­te).
Ro­mance de la femme du com­bat­tant (Ro­mance da mu­lher do com­ba­ten­te).
Plain­tes d’une chi­nh-phou, femme dont le mari part pour la guerre (La­men­tos de uma chi­nh-phou, mu­lher cujo ma­rido parte para a guer­ra).
Les Plain­tes d’une chi­nh-phu (Os La­men­tos de uma chi­nh-phu).
Scan­sion d’une femme de guerre (Es­can­são de uma mu­lher de guer­ra).
Scan­sion d’une femme dont le mari est à la guerre (Es­can­são de uma mu­lher cujo ma­rido está na guer­ra).
La Com­plainte de l’é­pouse du guer­rier (A La­men­ta­ção da es­posa do guer­rei­ro).
La Com­plainte de l’é­pouse du com­bat­tant (A La­men­ta­ção da es­posa do com­ba­ten­te).
Femme de guer­rier (é­lé­gie) (Mu­lher de guer­reiro [e­le­gi­a]).
Chinh phụ (n­gâm khúc).
. Por en­tre o ru­far dos tam­bo­res er­guem-se os pran­tos de uma jo­vem vi­et­na­mi­ta, cujo ma­ri­do, par­tido para a fren­te, tarda a re­gres­sar e nunca mais re­gres­sa. «Toda a tris­te­za, toda a re­vol­ta, […] toda a an­gús­tia da es­pera é nele ex­pressa com um in­com­pa­rá­vel re­quinte». É uma ele­gia in­ti­mis­ta, e não um pan­fle­to. E con­tu­do, as­sume um tal acento de im­po­tente de­ses­pe­ro, uma as­pi­ra­ção tão sin­cera à do­çura e às sim­ples ale­grias do amor, que des­perta uma aver­são ins­tin­tiva con­tra a guer­ra. Reza a lenda que al­guns sol­da­dos, ao ou­vi-la can­tar ao cre­pús­culo dos acam­pa­men­tos, che­ga­vam mesmo a de­ser­tar. Es­cu­tai a mu­lher do guer­rei­ro:

«Nu­me­ro­sos são os que par­tem, ra­ros os que re­gres­sam:
Nos cam­pos de car­ni­fi­ci­na, a vida aven­tu­reira do sol­dado
Não é se­não de­ma­si­ado se­me­lhante à cor das fo­lhas!»

Đặng, Trần Côn e Đoàn, Thị Điểm. Plain­tes d’une chi­nh-phou, femme dont le mari part pour la guer­re, et au­tres poè­mes (La­men­tos de uma chi­nh-phou, mu­lher cujo ma­rido parte para a guer­ra, e ou­tros po­e­mas), trad. do vi­et­na­mita por Hoàng Xuân Nhị. Pa­ris: Stock, 1943; re­ed. sob o tí­tulo Plain­tes de la femme d’un guer­rier (La­men­tos da mu­lher de um guer­rei­ro), Pa­ris: Su­des­ta­sie, 1987.

Esta la­men­ta­ção foi tra­zida até nós por três fi­gu­ras de ex­cep­ção, reu­ni­das para além dos sé­cu­los: um po­eta ori­gi­ná­rio, uma tra­du­tora de gé­nio e um in­tré­pido trans­mis­sor fran­có­fo­no.

Đặng Trần Côn: O poeta originário

De Đặng Trần Côn, os anais guar­da­ram a ima­gem de um le­trado ab­so­lu­to. Quando um re­co­lher obri­ga­tó­rio se aba­teu so­bre a ca­pi­tal Thăng Long (a ac­tual Ha­nói), o au­tor ca­vou uma cave clan­des­tina a fim de ve­lar em se­gredo junto dos seus li­vros. Quem sabe se a hu­milde lâm­pada das suas noi­tes de es­tudo não é aquela imor­ta­li­zada nes­tas es­tro­fes:

«[…] tal­vez a lâm­pada me com­pre­en­da…
Ou a lâm­pada não me com­pre­en­de?
En­tão se­rei eu so­zi­nha a so­frer?»

Đặng, Trần Côn e Đoàn, Thị Điểm. Plain­tes d’une chi­nh-phou, femme dont le mari part pour la guer­re, et au­tres poè­mes (La­men­tos de uma chi­nh-phou, mu­lher cujo ma­rido parte para a guer­ra, e ou­tros po­e­mas), trad. do vi­et­na­mita por Hoàng Xuân Nhị. Pa­ris: Stock, 1943; re­ed. sob o tí­tulo Plain­tes de la femme d’un guer­rier (La­men­tos da mu­lher de um guer­rei­ro), Pa­ris: Su­des­ta­sie, 1987.

As fe­ri­das de um país en­tão di­la­ce­rado en­tre os se­nho­res do Norte e do Sul em­pres­ta­ram ao seu po­e­ma, es­crito em chi­nês clás­si­co, uma ter­rí­vel jus­te­za. Foi lido e ad­mi­rado até na Chi­na. E al­guns, as­sus­ta­dos pe­rante a ful­gu­rân­cia de ta­ma­nho ta­len­to, ex­cla­ma­ram: «Toda a sua in­te­li­gên­cia se ma­ni­festa neste longo po­e­ma. O au­tor vi­verá no má­ximo mais três anos». Fu­nesta e ve­rí­dica pro­fe­cia: Đặng Trần Côn ex­tin­guiu-se três anos mais tar­de, acos­sa­do, se­gundo se mur­mu­ra, ao sui­cí­dio.

Đoàn Thị Điểm: A tradutora de génio

A obra, ape­sar do seu va­lor, tal­vez nunca se ti­vesse di­fun­dido en­tre o po­vo, não fora a sua tra­du­ção em lín­gua na­ci­o­nal por Đoàn Thị Điểm, al­cu­nhada Hồng Hà («­Re­fle­xos ro­sa­dos» ou «Nu­vem ro­sa­da»)2So­bre Đoàn Thị Điểm, não te­mos ou­tras in­for­ma­ções além das for­ne­ci­das pela dor do seu ma­ri­do, que a cho­rou numa ora­ção fú­ne­bre:
«Agi­tando o seu pin­cel para des­cre­ver as pai­sa­gens,
Ela ex­pri­mia sen­ti­men­tos pro­fun­dís­si­mos […]
Ca­pa­zes de co­mo­ver até os Imor­tais; […]
Ai! Ela não ti­nha mo­rada es­tá­vel; […]
Ca­sada ape­nas de­pois dos trin­ta,
Dei­xou a terra pas­sa­dos os qua­ren­ta; […]
Par­tiu sem avi­sar a sua ve­lha mãe; […]
Não é ver­dade que o des­tino é es­tra­nho?
Será o Céu en­tão in­jus­to?…»
. A sua ver­são re­so­lu­ta­mente feminina — ins­pi­ra­da, se as­sim me posso ex­pri­mir, nas tem­pes­ta­des da alma — al­çou-se ao ní­vel de cri­a­ção, fa­zendo até por ve­zes es­que­cer o ori­gi­nal de Đặng Trần Côn, ainda que já ad­mi­rá­vel! «É di­zer até que ponto a po­e­tisa […] pos­suía si­mul­ta­ne­a­mente to­dos os se­gre­dos da lín­gua chi­nesa e do seu fa­lar na­ti­vo.» Nunca an­tes a mé­trica song thất lục bát («­du­plo se­te, seis, oi­to»), tão pro­pí­cia à no­bre me­lan­co­lia, ha­via sido em­pre­gue com tal ar­te: «Cada pa­la­vra é uma lá­gri­ma, cada verso um so­luço […] do co­ra­ção. E tra­ta-se de um co­ra­ção em cha­mas, de um co­ra­ção em tem­pes­ta­de, […] de um lindo pe­queno co­ra­ção de mu­lher fe­rido de morte pela fle­cha di­a­bó­lica do amor — e do amor mais sé­rio, o amor con­ju­gal»3As­sim fala Trần Văn Tùng na sua no­tá­vel co­lec­tâ­nea Poé­sies d’Ex­trê­me-O­ri­ent (Po­e­sias do Ex­tre­mo-O­ri­en­te)..

Hoàng Xuân Nhị: O intrépido transmissor francófono

Por fim, al­gu­mas pa­la­vras so­bre Hoàng Xuân Nhị. Pre­sente em Pa­ris aos pri­mei­ros es­tron­dos da Se­gunda Guerra Mun­di­al, pro­cu­rou nas po­e­sias dos seus an­te­pas­sa­dos uma men­sa­gem uni­ver­sal a di­ri­gir a uma Eu­ropa em cha­mas. O seu Diário des­creve o en­tu­si­asmo que o fez, certo dia, ca­mi­nhar — ou an­tes, voar — atra­vés da ca­pi­tal, de­cla­mando em voz alta como um pos­suí­do, como um lou­co. Os pa­ri­si­en­ses vol­ta­vam-se com ar di­ver­tido ou com­pa­de­ci­do: «Po­bres de­les!», pen­sava ele, «ter-se-iam trans­por­tado de jú­bilo e te­riam es­que­cido a tris­teza in­fi­nita da guer­ra, se ti­ves­sem tido ape­nas uma gota da mi­nha grande fe­li­ci­da­de!»

Por­que é que re­caiu a sua es­co­lha so­bre os La­men­tos da mu­lher de um guer­reiro? É que es­ta­vam ins­cri­tos «no [seu] pró­prio san­gue» desde o ber­ço: ór­fão de tenra ida­de, ele ha­via en­con­trado nas «lá­gri­mas in­fi­ni­ta­mente pre­ci­o­sas dessa mu­lher no­bre e tão digna de pe­na, essa Ma­ri­ana Al­co­fo­rado do Ex­tre­mo-O­ri­ente» um afecto ma­ter­nal. Tra­du­zi-la, in­ter­pre­tá-la, era re­a­li­zar um so­nho hu­ma­nis­ta, ano­tado no seu Diário à data de 25 de De­zem­bro de 1940: «Uma sín­tese ori­gi­nal — viva so­bre­tudo — de duas hu­ma­ni­da­des, de dois mun­dos: do Ori­ente e do Oci­den­te, é o que re­solvi ser, é o que me es­forço por ser, é o que es­tou em vias de ser». Aposta mag­ni­fi­ca­mente cum­pri­da! Disso é tes­te­mu­nho o aco­lhi­mento re­ser­vado à sua tra­du­ção, que Ro­bert Bra­sil­lach4Devo pre­ci­sar que os fu­nes­tos com­pro­mis­sos de Ro­bert Bra­sil­lach du­rante a Ocu­pa­ção vi­rão vi­o­len­ta­mente con­tra­di­zer este ideal hu­ma­nista que ele aqui aplau­de. sau­dou nes­tes ter­mos elo­gi­o­sos: «O Sr. Hoàng Xuân Nhị […] soube apro­xi­mar de nós […] o seu país. O ho­mem é uno, de uma ponta à ou­tra do pla­ne­ta, e, ao ler as me­di­ta­ções so­bre a fuga dos dias ou so­bre a guer­ra, so­bre o pra­zer de amar, so­bre a mor­te, eu pen­sava ora em Ca­tu­lo, ora em Ho­me­ro, ora em Cor­neil­le, em Mal­lar­mé, em Va­léry. É belo re­cor­dar-nos es­ses no­mes, é belo sa­ber unir duas cul­tu­ras tão dis­se­me­lhan­tes na apa­rên­cia, e, sem que­rer fa­zer mis­tura im­pu­ra, aju­dá-las a com­pre­en­de­rem-se».

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

『征婦吟』(Chinh phụ ngâm)― 鄧陳琨から黄春爾まで

フランス語からの翻訳

いや、彼女はすべてを忘れ、ただ夫の出立のことのみを思っている。[戦の神とは]別の神が彼女に霊感を与え、心に沁みる別れの言葉を口述させ、その目を涙で濡らすのだ。いかに短い別離の苦しみであれ、恋人たちの力を超えるものであるとは、まことの真実である!

カトゥルス『カトゥルス詩集完訳、ガッルス詩篇およびウェヌス祭前夜祭附』、フランソワ・ノエル訳(ラテン語より)、パリ:レモン社、1806年。

これらのカトゥルスの詩句は、1740年代のヴェトナムにおいてもそのまま書かれ得たものであった。徴兵が相次いで行われたこの動乱の時代こそ、『征婦吟』(Chinh phụ ngâm)1却下された形態:
戦に発った夫の妻の嘆き(Plaintes d’une femme dont le mari est parti pour la guerre)。
戦士の妻の嘆き(Complainte d’une femme de guerrier)。
戦士の妻の嘆き(Complainte de la femme du guerrier)。
戦士の妻の嘆き(Complainte de la femme d’un guerrier)。
戦士の妻の嘆き(Plaintes de la femme du guerrier)。
兵士の妻の嘆き(Complainte de la femme d’un soldat)。
兵士の妻の嘆き(Plainte d’une femme de soldat)。
戦士の妻の歌(Le Chant de la femme d’un guerrier)。
戦士の妻の歌(Chant de la femme du guerrier)。
戦士の妻の歌(Chant de la femme du combattant)。
戦士の妻のロマンス(Romance de la femme du combattant)。
征婦の嘆き ― 夫が戦に発つ女の歌(Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre)。
征婦の嘆き(Les Plaintes d’une chinh-phu)。
戦の女の吟(Scansion d’une femme de guerre)。
夫が戦にある女の吟(Scansion d’une femme dont le mari est à la guerre)。
戦士の妻の嘆き(La Complainte de l’épouse du guerrier)。
戦士の妻の嘆き(La Complainte de l’épouse du combattant)。
戦士の妻(哀歌)(Femme de guerrier (élégie))。
征婦(吟曲)(Chinh phụ (ngâm khúc))。
が作られた時代である。軍鼓の轟きの只中に、ひとりのヴェトナムの若き女の涙声が立ち昇る。前線へと旅立った彼女の夫は、なかなか帰らず、ついに帰ることがない。「あらゆる悲しみ、あらゆる憤り、[…]待つことのあらゆる苦悩が、比類なき洗練をもって表現されている」。これは私的な哀歌であって、檄文ではない。それでもなお、その響きには救いなき絶望と、優しさへの、愛の素朴な喜びへの、かくも誠実な憧れが漂っており、戦に対する本能的な嫌悪を呼び覚ますのである。伝説によれば、宿営地の薄暮にこの歌を耳にした幾人かの兵士たちが、ついには脱走に至ったとさえ言われている。征婦の言葉に耳を傾けてみよう。

旅立つ者は多く、帰る者は稀
戦場における兵士の浮沈定めなき生は
木の葉の色にあまりに似ている!

鄧陳琨・段氏點『征婦の嘆き ― 夫が戦に発つ女の歌、その他の詩篇』(Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes)、黄春爾訳(ヴェトナム語より)、パリ:ストック社、1943年;『征婦吟』(Plaintes de la femme d’un guerrier)と改題して再版、パリ:シュデスタジー社、1987年。

この哀歌は、世紀を越えて結ばれた三人の傑出した人物 ― 原作の詩人、天才的な訳者、そしてフランス語圏への大胆な仲介者 ― によって、私たちのもとへと届けられた。

鄧陳琨:原作の詩人

鄧陳琨について、年代記は絶対的な学者の像を伝えている。首都昇龍(現在のハノイ)に夜間外出禁止令が敷かれていた頃、作者は密かに地下室を掘り、書物のもとで秘密裏に夜を明かしたという。彼の勉学に明け暮れた夜々を照らした慎ましいランプは、もしかすると次の詩節に永遠に刻み込まれたものではなかろうか。

[…]もしかしたらランプは私を分かってくれているかもしれぬ…
それともランプは私を分かってくれぬのか?
ならば私はひとりで苦しむのか?

鄧陳琨・段氏點『征婦の嘆き ― 夫が戦に発つ女の歌、その他の詩篇』(Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes)、黄春爾訳(ヴェトナム語より)、パリ:ストック社、1943年;『征婦吟』(Plaintes de la femme d’un guerrier)と改題して再版、パリ:シュデスタジー社、1987年。

当時、北方と南方の諸侯の間で引き裂かれていた国の傷痕は、漢文で書かれたこの詩に、恐ろしいまでの真実味を与えた。この詩は中国にまで読まれ、賞賛された。そして、かかる才能の閃きに恐れをなした者たちは、こう叫んだ。「彼の知性のすべてが、この長詩のうちに現れている。作者はせいぜいあと三年しか生きられぬであろう」。不吉にして真実なる予言であった。鄧陳琨は三年後、自殺に追い込まれたと囁かれつつ、世を去ったのである。

段氏點:天才的な訳者

その作品の価値にもかかわらず、もし段氏點 ― 紅霞(「薔薇色の照り返し」あるいは「薔薇色の雲」)2段氏點については、葬送の辞のなかで彼女を悼んだ夫の悲嘆によって伝えられたもの以外、何の情報も持ち合わせていない。
風景を描かんと筆を揮い、
きわめて深い感情を表した[…]
不死なる者たちさえ感動させ得るほどの感情を。[…]
ああ!彼女には定まった住まいがなかった。[…]
三十を過ぎてようやく嫁ぎ、
四十を過ぎて世を去った。[…]
老いた母に告げることもなく逝った。[…]
運命とは奇妙なものではないか。
天は不公平なのではないか?…
と号した彼女 ― による国語(ヴェトナム語)への翻訳がなければ、この詩はおそらく民衆の間に広まることもなかったであろう。あえて言うならば、魂の嵐に着想を得た彼女の決定的に女性的な訳本は、創作の域にまで達しており、時としては既に賞賛に値する鄧陳琨の原作さえ忘れさせるほどであった!「それは女性詩人[…]がいかに中国語と母国語の双方の秘奥を究めていたかを物語るものである」。気高い憂愁にこれほどふさわしいsong thất lục bát(「二つの七、六、八」)の韻律が、これほどの技巧をもって用いられたことは、それ以前にはなかった。「一語一語が涙であり、一句一句が[…]心からの嗚咽である。それは炎に燃える心、嵐に揺れる心、[…]愛の悪魔的な矢に瀕死の傷を負った愛らしい小さな女の心 ― しかも最も真剣な愛、夫婦の愛の矢に貫かれた心なのである3チャン・ヴァン・トゥンが、その傑作『極東詩集』(Poésies d’Extrême-Orient)においてこう語っている。

黄春爾:フランス語圏への大胆な仲介者

最後に、黄春爾について幾らか述べておこう。第二次世界大戦の最初の轟音が響く頃、パリに居合わせた彼は、炎に包まれるヨーロッパに向けて発する普遍的なメッセージを、祖先の詩のうちに探し求めた。彼の『日記』は、ある日、首都を歩き ― いやむしろ飛ぶように駆け抜け ― 憑かれたように、狂人のように声高く詩を朗誦させた熱狂を描いている。パリの人々はおもしろがって、あるいは憐れむように振り返った。「かわいそうに!」と彼は思った。「もし私の大いなる幸福のほんの一滴だけでも彼らが味わっていたなら、彼らは喜びに我を忘れ、戦争の果てしない悲しみを忘れ去ったことだろうに!

なぜ彼は『征婦吟』を選んだのか。それはこの詩が揺り籠より「[彼の]血そのもの」に刻み込まれていたからである。早くに孤児となった彼は、「この高貴で哀れ深き女、この極東のマリアナ・アルコフォラードの限りなく貴い涙」のうちに、母性的な愛情を見出していた。これを翻訳すること、これを解釈することは、1940年12月25日付の『日記』に記されたヒューマニスト的な夢を実現することであった。「東洋と西洋という二つの人間性、二つの世界の独創的な ― そして何よりも生き生きとした ― 総合、それが私が成ろうと決意したものであり、私が成ろうと努めるものであり、私が今まさに成りつつあるものなのだ」。見事に果たされた賭けであった!その証拠に、彼の翻訳に寄せられた歓迎ぶりは目覚ましく、ロベール・ブラジヤック4占領下におけるロベール・ブラジヤックの不吉な政治的関与は、ここで彼が称賛するこのヒューマニスト的理想と激しく矛盾するものとなることを、明記しておかねばならない。はこれを次の賞賛の言葉で迎えた。「黄春爾氏は[…]彼の祖国を私たちに引き寄せることに成功した。人間は、地球の果てから果てまで、一つなのである。そして、月日の流れについて、戦争について、愛の喜びについて、死についての瞑想を読みながら、私はあるときはカトゥルスを、あるときはホメロスを、あるときはコルネイユを、マラルメを、ヴァレリーを思い浮かべた。これらの名を私たちに思い起こさせてくれることは美しい。見たところこれほど異なる二つの文化を結びつけ、不純な混淆を作ることなく、互いに理解し合えるよう手助けすることは美しいことである」。

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

Die Kla­gen der Frau ei­nes Krie­gers: Von Đặng Trần Côn zu Hoàng Xuân Nhị

Aus dem Fran­zö­si­schen über­setzt

Nein, sie hat al­les ver­ges­sen, um nur an die Ab­reise ih­res Gat­ten zu den­ken. Ein an­de­rer Gott [als der des Krie­ges] be­seelt sie, dik­tiert ihr rüh­rende Ab­schieds­worte und be­netzt ihre Au­gen mit Trä­nen. So wahr ist es, dass die Qua­len der kür­zes­ten Tren­nung die Kräfte der Lie­ben­den über­stei­gen!

Ca­tull. Tra­duc­tion com­plète des poé­sies de Ca­tul­le, sui­vie des poé­sies de Gal­lus et de la Veillée des fêtes de Vé­nus (Voll­stän­dige Über­set­zung der Ge­dichte Ca­tulls, ge­folgt von den Ge­dich­ten des Gal­lus und der Vi­gi­lie der Ve­nus­fes­te), aus dem La­tei­ni­schen über­setzt von François Noël. Pa­ris: Ré­mont, 1806.

Diese Verse Ca­tulls hät­ten ebenso gut im Vi­et­nam der 1740er Jahre ge­schrie­ben wer­den kön­nen. In je­ner un­ru­hi­gen Zeit, ge­prägt von Trup­pe­n­aus­he­bun­gen, ent­stan­den die Kla­gen der Frau ei­nes Krie­gers (Chinh phụ ngâm)1Ver­wor­fene For­men:
Plain­tes d’une femme dont le mari est parti pour la guerre (Kla­gen ei­ner Frau, de­ren Mann in den Krieg ge­zo­gen ist).
Com­plainte d’une femme de guer­rier (Klage ei­ner Frau ei­nes Krie­ger­s).
Com­plainte de la femme du guer­rier (Klage der Frau des Krie­ger­s).
Com­plainte de la femme d’un guer­rier (Klage der Frau ei­nes Krie­ger­s).
Plain­tes de la femme du guer­rier (Kla­gen der Frau des Krie­ger­s).
Com­plainte de la femme d’un sol­dat (Klage der Frau ei­nes Sol­da­ten).
Plainte d’une femme de sol­dat (Klage ei­ner Frau ei­nes Sol­da­ten).
Le Chant de la femme d’un guer­rier (Der Ge­sang der Frau ei­nes Krie­ger­s).
Chant de la femme du guer­rier (Ge­sang der Frau des Krie­ger­s).
Chant de la femme du com­bat­tant (Ge­sang der Frau des Kämp­fer­s).
Ro­mance de la femme du com­bat­tant (Ro­manze der Frau des Kämp­fer­s).
Plain­tes d’une chin­h-phou, femme dont le mari part pour la guerre (Kla­gen ei­ner chin­h-phou, ei­ner Frau, de­ren Mann in den Krieg zieht).
Les Plain­tes d’une chin­h-phu (Die Kla­gen ei­ner chin­h-phu).
Scan­sion d’une femme de guerre (S­kan­die­rung ei­ner Kriegs­frau).
Scan­sion d’une femme dont le mari est à la guerre (S­kan­die­rung ei­ner Frau, de­ren Mann im Krieg ist).
La Com­plainte de l’é­pouse du guer­rier (Die Klage der Gat­tin des Krie­ger­s).
La Com­plainte de l’é­pouse du com­bat­tant (Die Klage der Gat­tin des Kämp­fer­s).
Femme de guer­rier (élé­gie) (Frau des Krie­gers [E­le­gie]).
Chinh phụ (ngâm khúc).
. In­mit­ten des Trom­mel­wir­bels er­he­ben sich die Trä­nen ei­ner jun­gen Vi­et­na­me­sin, de­ren Gat­te, an die Front ge­zo­gen, sich mit der Heim­kehr säumt und nicht zu­rück­kehrt. „Alle Trau­er, alle Auf­leh­nung, […] alle Angst des War­tens fin­det darin Aus­druck mit un­ver­gleich­li­chem Fein­ge­fühl“. Es ist eine in­time Ele­gie und keine Streit­schrift. Den­noch nimmt sie einen sol­chen Ak­zent ohn­mäch­ti­ger Ver­zweif­lung an, eine so auf­rich­tige Sehn­sucht nach der Sanft­mut und den schlich­ten Freu­den der Lie­be, dass sie eine in­stink­tive Ab­nei­gung ge­gen den Krieg weckt. Die Le­gende sagt im Üb­ri­gen, dass man­che Sol­da­ten, wenn sie diese Verse in der Däm­me­rung der La­ger sin­gen hör­ten, schließ­lich de­ser­tier­ten. Hört die Frau des Krie­gers:

Zahl­reich sind je­ne, die fort­zie­hen, sel­ten je­ne, die zu­rück­keh­ren:
Auf den Schlacht­fel­dern gleicht das aben­teu­er­li­che Le­ben des Sol­da­ten
Nur allzu sehr der Fa­rbe der Blät­ter!

Đặng, Trần Côn und Đoàn, Thị Điểm. Plain­tes d’une chin­h-phou, femme dont le mari part pour la guer­re, et au­tres poè­mes (Kla­gen ei­ner chin­h-phou, ei­ner Frau, de­ren Mann in den Krieg zieht, und an­dere Ge­dich­te), aus dem Vi­et­na­me­si­schen über­setzt von Hoàng Xuân Nhị. Pa­ris: Stock, 1943; Neu­auf­lage un­ter dem Ti­tel Plain­tes de la femme d’un guer­rier (Kla­gen der Frau ei­nes Krie­ger­s), Pa­ris: Su­de­sta­sie, 1987.

Diese Klage ist bis zu uns ge­tra­gen wor­den durch drei au­ßer­ge­wöhn­li­che Ge­stal­ten, die über die Jahr­hun­derte hin­weg ver­eint sind: einen ur­sprüng­li­chen Dich­ter, eine ge­ni­ale Über­set­ze­rin und einen küh­nen fran­ko­pho­nen Ver­mitt­ler.

Đặng Trần Côn: Der ursprüngliche Dichter

Von Đặng Trần Côn ha­ben die An­na­len das Bild ei­nes voll­en­de­ten Ge­lehr­ten be­wahrt. Als eine Aus­gangs­sperre über die Haupt­stadt Thăng Long (das heu­tige Ha­noi) ver­hängt wor­den war, grub der Au­tor einen heim­li­chen Kel­ler, um ins­ge­heim bei sei­nen Bü­chern zu wa­chen. Wer weiß, ob die be­schei­dene Lampe sei­ner stu­di­en­rei­chen Nächte nicht jene ist, die in die­sen Stro­phen ver­ewigt wur­de:

[…] viel­leicht ver­steht mich die Lam­pe…
Oder ver­steht mich die Lampe nicht?
Dann werde ich al­lein lei­den müs­sen?

Đặng, Trần Côn und Đoàn, Thị Điểm. Plain­tes d’une chin­h-phou, femme dont le mari part pour la guer­re, et au­tres poè­mes (Kla­gen ei­ner chin­h-phou, ei­ner Frau, de­ren Mann in den Krieg zieht, und an­dere Ge­dich­te), aus dem Vi­et­na­me­si­schen über­setzt von Hoàng Xuân Nhị. Pa­ris: Stock, 1943; Neu­auf­lage un­ter dem Ti­tel Plain­tes de la femme d’un guer­rier (Kla­gen der Frau ei­nes Krie­ger­s), Pa­ris: Su­de­sta­sie, 1987.

Die Wun­den ei­nes da­mals zwi­schen den Fürs­ten des Nor­dens und des Sü­dens zer­ris­se­nen Lan­des ver­lie­hen sei­nem in klas­si­schem Chi­ne­sisch ver­fass­ten Ge­dicht eine schreck­li­che Wahr­haf­tig­keit. Man las und be­wun­derte es bis nach Chi­na. Und ei­ni­ge, er­schreckt von der Kühn­heit ei­nes sol­chen Tal­ents, rie­fen aus: „All seine Klug­heit of­fen­bart sich in die­sem lan­gen Ge­dicht. Der Ver­fas­ser wird höchs­tens noch drei Jahre le­ben“. Düs­tere und wahr­haf­tige Pro­phe­zei­ung: Đặng Trần Côn er­losch drei Jahre spä­ter, in die Enge ge­trie­ben, so wird ge­mun­kelt, durch Selbst­mord.

Đoàn Thị Điểm: Die geniale Übersetzerin

Das Werk hätte sich trotz sei­nes Wer­tes viel­leicht nie­mals un­ter dem Volk ver­brei­tet, wäre nicht seine Über­tra­gung in die Volkss­pra­che durch Đoàn Thị Điểm ge­we­sen, mit Bei­n­amen Hồng Hà („Ro­sige Spie­ge­lun­gen“ oder „Ro­sa­fa­r­bene Wol­ke“)2Über Đoàn Thị Điểm ha­ben wir keine an­de­ren Aus­künfte als je­ne, die der Schmerz ih­res Gat­ten lie­fer­te, der sie in ei­ner Trau­er­rede be­wein­te:
In­dem sie ih­ren Pin­sel schwang, um Land­schaf­ten zu be­schrei­ben,
Drückte sie Emp­fin­dun­gen von gro­ßer Tiefe aus […]
Fä­hig, selbst die Un­s­terb­li­chen zu rüh­ren; […]
Ach! Sie hatte kei­nen fes­ten Wohn­sitz; […]
Erst nach den Drei­ßig ver­mählt,
Ver­ließ sie diese Erde jen­seits der Vier­zig; […]
Sie ging fort, ohne ihre alte Mut­ter zu un­ter­rich­ten; […]
Ist es nicht so, dass das Schick­sal selt­sam ist?
Ist denn der Him­mel un­ge­recht?…
. Ihre ent­schie­den weibliche Fas­sung — in­spi­riert, wenn ich so sa­gen darf, von den Stür­men der Seele — er­hob sich zum Rang ei­ner Schöp­fung und ließ bis­wei­len so­gar das Ori­gi­nal von Đặng Trần Côn ver­ges­sen, das doch schon be­wun­derns­wert war! „Das zeigt, in wel­chem Maße die Dich­te­rin […] zu­gleich alle Ge­heim­nisse der chi­ne­si­schen Spra­che und ih­rer Mut­ter­spra­che be­herrsch­te.“ Nie­mals zu­vor war das Vers­maß song thất lục bát („­dop­pel­tes Sie­ben, Sechs, Acht“), das der ed­len Schwer­mut so för­der­lich ist, mit sol­cher Kunst ver­wen­det wor­den: „Je­des Wort ist eine Trä­ne, je­der Vers ein Schluch­zen […] aus dem Her­zen. Und es han­delt sich um ein flam­men­des Herz, ein stür­mi­sches Herz, […] ein hüb­sches klei­nes Frau­en­herz, zu Tode ge­trof­fen vom teuf­li­schen Pfeil der Liebe — und zwar der ernst­haf­tes­ten Lie­be, der ehe­li­chen Liebe3So spricht Trần Văn Tùng in sei­ner be­mer­kens­wer­ten Samm­lung Poé­sies d’­Ex­trê­me-O­ri­ent (Dich­tun­gen aus Fer­no­st)..

Hoàng Xuân Nhị: Der kühne frankophone Vermittler

Schließ­lich noch ei­nige Worte über Hoàng Xuân Nhị. An­we­send in Pa­ris bei den ers­ten Er­schüt­te­run­gen des Zwei­ten Welt­kriegs, suchte er in der Dich­tung sei­ner Vor­vä­ter eine uni­ver­selle Bot­schaft, die er an ein in Flam­men ste­hen­des Eu­r­opa rich­ten konn­te. Sein Tagebuch schil­dert die Be­geis­te­rung, die ihn ei­nes Ta­ges durch die Haupt­stadt schrei­ten — oder viel­mehr flie­gen — ließ, mit lau­ter Stimme de­kla­mie­rend wie ein Be­ses­se­ner, wie ein Wahn­sin­ni­ger. Die Pa­ri­ser dreh­ten sich mit be­lus­tig­ter oder mit­lei­di­ger Miene um: „Die Ar­men!“, dachte er, „sie wä­ren vor Be­ha­gen ent­zückt ge­we­sen und hät­ten die un­end­li­che Trau­rig­keit des Krie­ges ver­ges­sen, hät­ten sie nur einen Trop­fen mei­nes gro­ßen Glücks ge­habt!

Warum traf seine Wahl auf die Kla­gen der Frau ei­nes Krie­gers? Weil sie „in [sei­nem] Blut selbst“ ein­ge­schrie­ben wa­ren seit der Wie­ge: früh ver­waist, hatte er in „den un­end­lich kost­ba­ren Trä­nen die­ser ed­len und so er­bar­mungs­wür­di­gen Frau, die­ser Ma­ri­ana Al­co­fo­rado Fer­no­st­asi­ens“ eine müt­te­r­li­che Zu­nei­gung ge­fun­den. Sie zu über­set­zen, sie zu deu­ten, hieß einen hu­ma­nis­ti­schen Traum zu ver­wirk­li­chen, nie­der­ge­schrie­ben in sei­nem Tagebuch un­ter dem Da­tum des 25. De­zem­ber 1940: „Eine ur­sprüng­li­che Syn­these — vor al­lem eine le­ben­dige — zweier Mensch­hei­ten, zweier Wel­ten: des Ori­ents und des Ok­zi­dents, das ist es, was zu sein ich be­schlos­sen ha­be, was zu sein ich mich be­mü­he, was zu sein ich im Be­griff bin“. Eine glanz­voll ein­ge­löste Ver­hei­ßung! Da­von zeugt die Auf­nah­me, die sei­ner Über­set­zung zu­teil­wur­de, wel­che Ro­bert Bra­sil­lach4Ich muss prä­zi­sie­ren, dass die un­heil­vol­len Be­kennt­nisse Ro­bert Bra­sil­lachs wäh­rend der Ok­ku­pa­tion die­sem hu­ma­nis­ti­schen Ide­al, das er hier be­klatscht, ge­walt­sam wi­der­spre­chen wer­den. mit fol­gen­den lo­ben­den Wor­ten be­grüß­te: „Herr Hoàng Xuân Nhị […] hat es ver­mocht, uns […] sein Land nä­her­zu­brin­gen. Der Mensch ist einer, von ei­nem Ende der Erde zum an­de­ren, und beim Le­sen der Be­trach­tun­gen über das Ver­flie­ßen der Tage oder über den Krieg, über die Lust des Lie­bens, über den Tod, dachte ich bald an Ca­tull, bald an Ho­mer, bald an Cor­neil­le, an Mall­ar­mé, an Va­léry. Es ist schön, uns an diese Na­men zu er­in­nern, es ist schön, zwei dem An­schein nach so un­ähn­li­che Kul­tu­ren zu ver­ei­nen zu wis­sen, und, ohne eine un­reine Mi­schung an­stre­ben zu wol­len, ih­nen zu hel­fen, ein­an­der zu ver­ste­hen“.

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

«Жалобы жены воина»: от Данг Чан Кона до Хоанг Суан Ньи

Пе­ре­ве­дено с фран­цуз­ского

«Нет, она за­была обо всём, чтобы ду­мать лишь об отъезде сво­его су­пру­га. Иное бо­же­ство [не­жели бог вой­ны] вдох­нов­ляет её, дик­тует ей тро­га­тель­ные про­щаль­ные слова и омы­вает её очи сле­за­ми. Сколь же вер­но, что муки са­мой крат­кой раз­луки пре­вос­хо­дят силы лю­бя­щих!»

Ка­тулл. Пол­ный пе­ре­вод по­э­зии Ка­тул­ла, за коим сле­дуют по­э­зии Галла и Бде­ние празд­ни­ков Ве­неры (Traduction complète des poésies de Catulle, suivie des poésies de Gallus et de la Veillée des fêtes de Vénus), пер. с лат. Фран­суа Но­э­ля. Па­риж: Rémont, 1806.

Эти стихи Ка­тулла с тем же успе­хом могли быть на­пи­саны во Вьет­наме 1740-х го­дов. Именно в эту смут­ную эпо­ху, от­ме­чен­ную ре­крут­скими на­бо­ра­ми, и были сло­жены «Жа­лобы жены во­и­на» (Chinh phụ ngâm)1От­верг­ну­тые фор­мы:
Plaintes d’une femme dont le mari est parti pour la guerre (Жа­лобы же­ны, чей муж ушёл на войну).
Complainte d’une femme de guerrier (Жа­лоба жены во­ина).
Complainte de la femme du guerrier (Жа­лоба жены во­ина).
Complainte de la femme d’un guerrier (Жа­лоба жены во­ина).
Plaintes de la femme du guerrier (Жа­лобы жены во­ина).
Complainte de la femme d’un soldat (Жа­лоба жены сол­дата).
Plainte d’une femme de soldat (Жа­лоба жены сол­дата).
Le Chant de la femme d’un guerrier (Песнь жены во­ина).
Chant de la femme du guerrier (Песнь жены во­ина).
Chant de la femme du combattant (Песнь жены бойца).
Romance de la femme du combattant (Ро­манс жены бойца).
Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre (Жалобы chinh-phou, же­ны, чей муж ухо­дит на войну).
Les Plaintes d’une chinh-phu (Жа­лобы од­ной chinh-phu).
Scansion d’une femme de guerre (Скан­ди­ро­ва­ние же­ны, ушед­шей на войну).
Scansion d’une femme dont le mari est à la guerre (Скан­ди­ро­ва­ние же­ны, чей муж на войне).
La Complainte de l’épouse du guerrier (Жа­лоба су­пруги во­ина).
La Complainte de l’épouse du combattant (Жа­лоба су­пруги бойца).
Femme de guerrier (élégie) (Жена во­ина (эле­гия)).
Chinh phụ (ngâm khúc).
. Среди гро­хота ба­ра­ба­нов раз­да­ются ры­да­ния юной вьет­нам­ки, чей су­пруг, ушед­ший на пе­ре­до­вую, мед­лит с воз­вра­ще­нием — и не воз­вра­ща­ет­ся. «Вся скор­бь, вся воз­мущён­ность […], вся тре­вога ожи­да­ния вы­ра­жены здесь с не­срав­нен­ной утон­чён­но­стью». Это со­кро­вен­ная эле­гия, а во­все не пам­флет. И всё же она зву­чит с та­кой но­той бес­силь­ного от­ча­я­ния, с та­ким ис­крен­ним устрем­ле­нием к неж­но­сти и про­стым ра­до­стям лю­бви, что про­бу­ждает ин­стинк­тив­ное от­вра­ще­ние к войне. Ле­генда даже гла­сит, что иные сол­да­ты, за­слы­шав её на­пев в су­мер­ках ла­ге­рей, бро­са­лись в де­зер­тир­ство. По­слу­шайте же жену во­и­на:

«Мно­го­чис­ленны те, кто ухо­дит, редки воз­вра­ща­ю­щи­е­ся:
На по­лях бойни жизнь во­и­на, пол­ная пре­врат­но­стей,
Лишь слиш­ком сходна с цве­том па­лых ли­стьев!»

Данг Чан Кон и Доан Тхи Дьем. Жалобы chinh-phou, же­ны, чей муж ухо­дит на войну, и иные сти­хо­тво­ре­ния (Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes), пер. с вьет­нам­ского Хо­анг Суан Ньи. Па­риж: Stock, 1943; пе­ре­изд. под за­гла­вием Жа­лобы жены во­ина (Plaintes de la femme d’un guerrier), Па­риж: Sudestasie, 1987.

Эта жа­лоба до­шла до нас бла­го­даря трём не­за­у­ряд­ным фи­гу­рам, со­единён­ным че­рез ве­ка: пер­во­на­чаль­ному по­эту, пе­ре­вод­чи­це-ге­нию и не­у­стра­ши­мому по­сред­ни­ку-фран­ко­фо­ну.

Данг Чан Кон: первоначальный поэт

От Данг Чан Кона ле­то­писи со­хра­нили об­раз книж­ника до мозга ко­стей. Ко­гда на сто­лицу Тхан­глонг (ны­неш­ний Ха­ной) пал ко­мен­дант­ский час, ав­тор вы­рыл под­зем­ный тай­ник, дабы тайно бодр­ство­вать подле своих книг. Кто зна­ет, не та ли скром­ная лампа его учё­ных но­чей уве­ко­ве­чена в этих стро­фах:

«[…] быть мо­жет, лампа по­ни­мает ме­ня…
Или лампа меня не по­ни­ма­ет?
То­гда я одна буду стра­дать?»

Данг Чан Кон и Доан Тхи Дьем. Жалобы chinh-phou, же­ны, чей муж ухо­дит на войну, и иные сти­хо­тво­ре­ния (Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes), пер. с вьет­нам­ского Хо­анг Суан Ньи. Па­риж: Stock, 1943; пе­ре­изд. под за­гла­вием Жа­лобы жены во­ина (Plaintes de la femme d’un guerrier), Па­риж: Sudestasie, 1987.

Раны стра­ны, то­гда раз­ди­ра­е­мой между кня­зьями Се­вера и Юга, при­дали его по­э­ме, на­пи­сан­ной на клас­си­че­ском ки­тайском, страш­ную прав­ди­вость. Её чи­тали и ею вос­хи­ща­лись вплоть до са­мого Ки­тая. И иные, устрашён­ные бли­ста­тель­но­стью эта­кого та­лан­та, вос­кли­ца­ли: «Весь его ум про­яв­ля­ется в этой длин­ной по­э­ме. Ав­тор про­живёт ещё не бо­лее трёх лет». Зло­ве­щее и ис­тин­ное про­ро­че­ство: Данг Чан Кон угас три года спу­стя, до­ведён­ный, как шеп­чут, до са­мо­убийства.

Доан Тхи Дьем: переводчица-гений

Про­из­ве­де­ние, при всей своей цен­но­сти, быть мо­жет, ни­ко­гда не раз­не­слось бы по на­ро­ду, не будь оно пе­ре­ве­дено на род­ной язык Доан Тхи Дьем, про­зван­ной Хонг Ха («Ро­зо­вые от­блес­ки» или «Ро­зо­вое об­ла­ко»)2О Доан Тхи Дьем мы не имеем иных све­де­ний, кроме тех, что до­ста­вила нам скорбь её му­жа, опла­кав­шего её над­гроб­ной ре­чью:
«Водя своею ки­стью, дабы за­пе­чат­леть пейза­жи,
Она вы­ра­жала чув­ства весьма глу­бо­кие […]
Спо­соб­ные тро­нуть даже Бес­смерт­ных; […]
Увы! У неё не было при­ста­нища по­сто­ян­но­го; […]
Выйдя за­муж лишь по трид­цати го­дах,
Она по­ки­нула землю по со­рока ми­но­вав; […]
Она ушла, не пре­ду­пре­див ста­руш­ку-мать; […]
Не правда ли, что судьба при­чуд­ли­ва?
Не­ужто Небо не­спра­вед­ли­во?…»
. Её ре­ши­тельно женский пе­ре­вод — вдох­но­влён­ный, осме­люсь ска­зать, гро­зами души — под­нялся до уровня са­мо­сто­я­тель­ного тво­ре­ния, за­став­ляя по­рой даже за­быть ори­ги­нал Данг Чан Ко­на, и без того уже пре­вос­ход­ный! «Это го­во­рит о том, до ка­кой сте­пени по­этесса […] вла­дела разом всеми тайнами как ки­тайского язы­ка, так и на­ре­чия род­но­го.» Ни­ко­гда прежде раз­мер song thất lục bát («двой­ной семь, ше­сть, во­семь»), столь бла­го­при­ят­ный бла­го­род­ной ме­лан­хо­лии, не при­ме­нялся с та­ким ис­кус­ством: «Каж­дое слово — сле­за, каж­дый стих — ры­да­ние […] из са­мого серд­ца. И это сердце пы­ла­ю­щее, сердце в бу­ре, […] хо­ро­шень­кое ма­лень­кое жен­ское сер­деч­ко, смер­тельно ра­нен­ное дья­воль­ской стре­лой лю­бви — и лю­бви са­мой серьёз­ной, лю­бви су­пру­же­ской»3Так го­во­рит Чан Ван Тунг в своём за­ме­ча­тель­ном сбор­нике По­э­зии Даль­него Вос­тока (Poésies d’Extrême-Orient)..

Хоанг Суан Ньи: неустрашимый посредник-франкофон

На­ко­нец, не­сколько слов о Хо­анг Суан Ньи. На­хо­дясь в Па­риже при пер­вых рас­ка­тах Вто­рой ми­ро­вой вой­ны, он ис­кал в по­э­зии своих пред­ков все­об­щее по­сла­ние, об­ра­щён­ное к пы­ла­ю­щей Ев­ро­пе. Его Дневник опи­сы­вает тот вос­торг, что за­ста­вил его од­на­жды ша­гать — а ско­рее ле­теть — че­рез всю сто­ли­цу, де­кла­ми­руя в пол­ный го­лос, словно одер­жи­мый, словно без­умец. Па­ри­жане обо­ра­чи­ва­лись с на­смеш­кой или жа­ло­стью: «Бедняги!», ду­мал он, «они бы пре­ис­пол­ни­лись бла­жен­ства и за­были бес­ко­неч­ную пе­чаль вой­ны, об­ла­дай они хотя бы кап­лей мо­его ве­ли­кого сча­стья!»

По­чему же он оста­но­вил свой вы­бор на «Жа­ло­бах жены во­и­на»? Да по­то­му, что они были за­пе­чат­лены «в са­мой [е­го] крови» с ко­лы­бе­ли: рано оси­ро­тев­ший, он нашёл в «бес­ко­нечно дра­го­цен­ных сле­зах этой бла­го­род­ной и столь жа­лост­ной жен­щи­ны, этой Ма­ри­анны Аль­ко­форадо Даль­ней Азии» ма­те­рин­скую неж­ность. Пе­ре­ве­сти её, ис­тол­ко­вать — зна­чило во­пло­тить гу­ма­ни­сти­че­скую меч­ту, за­несён­ную в Дневник под да­той 25 де­ка­бря 1940 го­да: «Са­мо­быт­ный — а глав­ное, жи­вой — син­тез двух че­ло­ве­че­ств, двух ми­ров: Вос­тока и За­па­да, — вот что я по­ло­жил себе быть, вот к чему я стрем­люсь, вот чем я ста­нов­люсь». Па­ри, бли­ста­тельно вы­игран­ное! Сви­де­тель­ство тому — приём, ока­зан­ный его пе­ре­во­ду, ко­то­рый Ро­бер Бра­зийак4Дол­жен уточ­нить, что зло­ве­щие обя­за­тель­ства Ро­бера Бра­зийака в годы Ок­ку­па­ции же­стоко опро­верг­нут тот гу­ма­ни­сти­че­ский иде­ал, ко­то­рому он здесь ру­копле­щет. при­вет­ство­вал в столь хва­леб­ных вы­ра­же­ни­ях: «Г-н Хо­анг Суан Ньи […] су­мел при­бли­зить к нам […] свою стра­ну. Че­ло­век един от од­ного края пла­неты до дру­го­го, и, чи­тая раз­мыш­ле­ния о бег­стве дней или о войне, об от­раде лю­бить, о смер­ти, я ду­мал то о Ка­тул­ле, то о Го­ме­ре, то о Кор­не­ле, о Мал­лар­ме, о Ва­ле­ри. Пре­крас­но, что он на­по­ми­нает нам эти име­на, пре­крас­но, что он умеет со­еди­нить две столь не­схо­жие на вид куль­туры и, не же­лая со­зда­вать не­чи­стого сме­ше­ния, по­мочь им по­нять друг друга».

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

شكاوى زوجة المحارب: من دانغ تْرَان كون إلى هوانغ شوان نهي

مترجم من الفرنسية

«كلَّا، لقد نسيت كلَّ شيء، ولم تعد تفكر إلا في رحيل زوجها. إلهٌ آخر [غير إله الحرب] يُلهمها، يُملي عليها وداعاً مؤثراً ويُغرق عينيها بالدموع. فحقاً إن عذابات أقصر فراق تفوق طاقة العاشقَين!»

كاتولوس. الترجمة الكاملة لأشعار كاتولوس، تليها أشعار غالوس وسهرة أعياد فينوس، ترجمة من اللاتينية فرانسوا نويل (Traduction complète des poésies de Catulle, suivie des poésies de Gallus et de la Veillée des fêtes de Vénus). باريس: ريمون، 1806.

كان من الممكن لهذه الأبيات لكاتولوس أن تُكتب تماماً في فيتنام أربعينيات القرن الثامن عشر. ففي تلك الحقبة المضطربة، التي اتسمت بحملات التجنيد، نُظمت شكاوى زوجة المحارب (تشِنْه فُو نغام)1الصيغ المرفوضة:
شكاوى امرأة رحل زوجها إلى الحرب (Plaintes d’une femme dont le mari est parti pour la guerre).
شكوى زوجة محارب (Complainte d’une femme de guerrier).
شكوى زوجة المحارب (Complainte de la femme du guerrier).
شكوى زوجة محارب (Complainte de la femme d’un guerrier).
شكاوى زوجة المحارب (Plaintes de la femme du guerrier).
شكوى زوجة جندي (Complainte de la femme d’un soldat).
شكوى زوجة جندي (Plainte d’une femme de soldat).
نشيد زوجة محارب (Le Chant de la femme d’un guerrier).
نشيد زوجة المحارب (Chant de la femme du guerrier).
نشيد زوجة المقاتل (Chant de la femme du combattant).
قصة غرامية لزوجة المقاتل (Romance de la femme du combattant).
شكاوى تشِنْه-فُو، المرأة التي يرحل زوجها للحرب (Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre).
شكاوى تشِنْه-فُو (Les Plaintes d’une chinh-phu).
إنشاد امرأة حرب (Scansion d’une femme de guerre).
إنشاد امرأة زوجها في الحرب (Scansion d’une femme dont le mari est à la guerre).
شكوى زوجة المحارب (La Complainte de l’épouse du guerrier).
شكوى زوجة المقاتل (La Complainte de l’épouse du combattant).
زوجة محارب (مرثية) (Femme de guerrier (élégie)).
تشِنْه فُو (نغام خوك) (Chinh phụ (ngâm khúc)).
. وفي خضم قعقعة الطبول، يرتفع بكاء فتاة فيتنامية شابة، رحل زوجها إلى الجبهة، فتأخر في العودة ولم يعد. «كل الحزن، كل الثورة، […] كل قلق الانتظار يُعبَّر عنه فيها بلطافة لا مثيل لها». إنها مرثية حميمية، لا منشور سياسي. ومع ذلك، تأخذ نبرة من اليأس العاجز، وتطلعاً صادقاً إلى عذوبة الحب وأفراحه البسيطة، حتى لتُوقظ نفوراً غريزياً من الحرب. وتقول الأسطورة إن بعض الجنود، حين سمعوا تلك الشكاوى تُنشَد في غسق المعسكرات، انتهى بهم الأمر إلى الفرار. أصغوا إلى زوجة المحارب:

«كثيرون هم الذين يرحلون، ونادرون هم الذين يعودون:
في ساحات المذابح، حياة الجندي المغامِرة
لا تشبه إلا لون أوراق الشجر!»

دانغ، تْرَان كون ودوان، ثي ديم. شكاوى تشِنْه-فُو، المرأة التي يرحل زوجها للحرب، وقصائد أخرى (Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes)، ترجمة من الفيتنامية هوانغ شوان نهي. باريس: ستوك، 1943؛ أُعيد طبعه تحت عنوان شكاوى زوجة المحارب (Plaintes de la femme d’un guerrier)، باريس: سوديستازي، 1987.

حُملت هذه المرثية إلينا بفضل ثلاث شخصيات استثنائية، اجتمعت عبر القرون: شاعر أصلي، ومترجمة عبقرية، وناقل فرنكوفوني جسور.

دانغ تْرَان كون: الشاعر الأصلي

من دانغ تْرَان كون، احتفظت السجلات بصورة أديب مطلق. حين فُرض حظر التجول على العاصمة ثانغ لونغ (هانوي الحالية)، حفر المؤلف قبواً سرياً ليسهر خفيةً مع كتبه. ومن يدري، لعل المصباح المتواضع لتلك الليالي الدراسية هو ذاته الذي خُلِّد في هذه الأبيات:

«[…] ربما يفهمني المصباح…
أم لا يفهمني المصباح؟
فأكون وحدي عُرضةً للعذاب؟»

دانغ، تْرَان كون ودوان، ثي ديم. شكاوى تشِنْه-فُو، المرأة التي يرحل زوجها للحرب، وقصائد أخرى (Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes)، ترجمة من الفيتنامية هوانغ شوان نهي. باريس: ستوك، 1943؛ أُعيد طبعه تحت عنوان شكاوى زوجة المحارب (Plaintes de la femme d’un guerrier)، باريس: سوديستازي، 1987.

أضفت جراحُ بلدٍ ممزَّقٍ آنذاك بين أمراء الشمال والجنوب على قصيدته، المكتوبة بالصينية الفصحى، صدقاً مرعباً. قُرئت وأُعجب بها حتى في الصين. وأبدى بعضهم، مفزوعين من سطوع موهبة كهذه، قائلين: «يتجلى كل ذكائه في هذه القصيدة الطويلة. لن يعيش المؤلف أكثر من ثلاث سنوات على الأكثر». نبوءة شؤمى وصادقة: انطفأ دانغ تْرَان كون بعد ثلاث سنوات، وقد دُفع، كما يُهمَس، إلى الانتحار.

دوان ثي ديم: المترجمة العبقرية

ربما لم يكن العمل، رغم قيمته، لينتشر بين الشعب لولا ترجمته إلى اللغة القومية على يد دوان ثي ديم، الملقبة بهونغ ها («انعكاسات وردية» أو «سحابة وردية»)2عن دوان ثي ديم، ليس لدينا معلومات سوى تلك التي قدّمها ألم زوجها الذي رثاها في خطبة جنائزية:
«بتحريك ريشتها لوصف المناظر،
عبّرت عن مشاعر بالغة العمق […]
قادرة على إثارة الخالدين أنفسهم؛ […]
آه! لم يكن لها مسكن مستقر؛ […]
تزوجت فقط بعد الثلاثين،
وغادرت الأرض وقد تجاوزت الأربعين؛ […]
رحلت دون أن تُنبئ أمها العجوز؛ […]
أليس من الغريب أن القدر هكذا؟
هل السماء إذن ظالمة؟…»
. ارتقت نسختها الأنثوية بحزم — مستلهَمة، إن جاز لي القول، من عواصف الروح — إلى مرتبة الإبداع، حتى إنها أنست أحياناً أصل دانغ تْرَان كون، الرائع أصلاً! «هذا يدل على مدى امتلاك الشاعرة […] لكل أسرار اللغة الصينية وللهجتها الأم في آنٍ معاً.» لم يُستخدم من قبل وزن سونغ ثات لوك بات («سبعة سبعة، ستة، ثمانية»)، الملائم للحزن النبيل، بمثل هذا الفن: «كل كلمة دمعة، وكل بيت نشيج […] من القلب. وهو قلب مشتعل، قلب في عاصفة، […] قلب امرأة صغير ظريف جرحه سهم الحب الشيطاني جرحاً مميتاً — والحب الأكثر جدية، الحب الزوجي»3هكذا يتحدث تْرَان فان تونغ في مجموعته الرائعة أشعار الشرق الأقصى..

هوانغ شوان نهي: الناقل الفرنكوفوني الجسور

أخيراً، كلمات قليلة عن هوانغ شوان نهي. كان موجوداً في باريس عند أولى ضوضاء الحرب العالمية الثانية، فالتمس في أشعار أسلافه رسالة كونية يوجهها إلى أوروبا المشتعلة. تصف مذكراته الحماسة التي دفعته يوماً للسير — أو بالأحرى للطيران — عبر العاصمة، يُنشد بصوت عالٍ كالممسوس، كالمجنون. كان الباريسيون يلتفتون إليه بنظرة متسلية أو متعاطفة: «المساكين!»، كان يفكر، «كانوا سيغمرهم الفرح وينسون الحزن اللانهائي للحرب، لو أنهم نالوا قطرة واحدة فحسب من سعادتي العظيمة!»

لماذا اختار شكاوى زوجة المحارب بالذات؟ لأنها كانت محفورة «في دمي ذاته» منذ المهد: فقد كان يتيماً منذ نعومة أظافره، ووجد في «الدموع الثمينة لا حدود لها لتلك المرأة النبيلة والمثيرة للشفقة، تلك ماريانا ألكوفورادو الشرق الأقصى الآسيوي» حناناً أمومياً. ترجمتها وتأويلها كانا تحقيقاً لحلم إنساني، دوَّنه في مذكراته بتاريخ 25 ديسمبر 1940: «تركيبٌ أصيل — حيٌّ بالأخص — لإنسانيتين، لعالمَين: الشرق والغرب، هذا ما عقدت العزم على أن أكونه، هذا ما أسعى لأن أكونه، هذا ما أنا بصدد أن أكونه». رهانٌ أُنجز بشكل رائع! يشهد على ذلك الاستقبال الذي حظيت به ترجمته، والذي حياه روبير برازيّاك4عليّ أن أوضح أن الالتزامات المشؤومة لروبير برازيّاك تحت الاحتلال ستأتي لتُناقض بعنف هذا المثال الإنساني الذي يُصفّق له هنا. بهذه الكلمات الإطرائية: «السيد هوانغ شوان نهي […] استطاع أن يقرّب منا […] بلده. الإنسانُ واحدٌ، من طرف الكوكب إلى طرفه، وعند قراءة التأملات في انقضاء الأيام أو في الحرب، في متعة الحب، في الموت، كنت أفكر تارةً في كاتولوس، وتارةً في هوميروس، وتارةً في كورناي، ومالارميه، وفاليري. من الجميل أن يُذكَّرنا بهذه الأسماء، من الجميل أن يُحسن المرء توحيد ثقافتين متباينتين ظاهرياً، ومن دون رغبة في خلط نجس، أن يساعدهما على فهم بعضهما بعضاً».

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

Los La­men­tos de la es­posa de un gue­rrero: De Đặng Trần Côn a Hoàng Xuân Nhị

Tra­ducido del fran­cés

«No, ella lo ha ol­vi­dado to­do, para no pen­sar sino en la par­tida de su es­po­so. Otro dios [dis­tinto al de la gue­rra] la ins­pi­ra, le dicta con­mo­ve­do­res adio­ses y baña sus ojos en lágrimas. ¡Tan cierto es que los tor­men­tos de la más breve au­sen­cia so­brepa­san las fuer­zas de los aman­tes!»

Ca­tulo. Tra­duc­tion com­plète des po­é­sies de Ca­tu­lle, suivie des po­é­sies de Ga­llus et de la Vei­llée des fêtes de Vé­nus (T­ra­duc­ción com­pleta de las poesías de Ca­tulo, se­guida de las poesías de Galo y de la Velada de las fies­tas de Ve­nus), trad. del la­tín por François No­ël. Pa­rís: Rémont, 1806.

Es­tos ver­sos de Ca­tulo bien po­drían ha­ber sido es­critos en el Vie­tnam de los años 1740. Fue en aque­lla época con­vul­sa, mar­cada por las levas de tro­pas, cuando se com­pu­sie­ron los La­men­tos de la es­posa de un gue­rrero (Chinh phụ ngâm)1For­mas re­cha­za­das:
Plain­tes d’une fe­mme dont le mari est parti pour la gue­rre (La­men­tos de una mujer cuyo ma­rido par­tió a la gue­rra).
Com­plainte d’une fe­mme de gue­rrier (La­mento de una es­posa de gue­rre­ro).
Com­plainte de la fe­mme du gue­rrier (La­mento de la es­posa del gue­rre­ro).
Com­plainte de la fe­mme d’un gue­rrier (La­mento de la es­posa de un gue­rre­ro).
Plain­tes de la fe­mme du gue­rrier (La­men­tos de la es­posa del gue­rre­ro).
Com­plainte de la fe­mme d’un sol­dat (La­mento de la es­posa de un sol­da­do).
Plainte d’une fe­mme de sol­dat (La­mento de una es­posa de sol­da­do).
Le Chant de la fe­mme d’un gue­rrier (El Canto de la es­posa de un gue­rre­ro).
Chant de la fe­mme du gue­rrier (Canto de la es­posa del gue­rre­ro).
Chant de la fe­mme du com­ba­ttant (Canto de la es­posa del com­ba­tien­te).
Ro­mance de la fe­mme du com­ba­ttant (Ro­mance de la es­posa del com­ba­tien­te).
Plain­tes d’une chi­nh-phou, fe­mme dont le mari part pour la gue­rre (La­men­tos de una chinh-phou, mujer cuyo ma­rido parte a la gue­rra).
Les Plain­tes d’une chi­nh-phu (Los La­men­tos de una chinh-phu).
Scan­sion d’une fe­mme de gue­rre (Es­can­sión de una mujer de gue­rra).
Scan­sion d’une fe­mme dont le mari est à la gue­rre (Es­can­sión de una mujer cuyo ma­rido está en la gue­rra).
La Com­plainte de l’épo­use du gue­rrier (El La­mento de la es­posa del gue­rre­ro).
La Com­plainte de l’épo­use du com­ba­ttant (El La­mento de la es­posa del com­ba­tien­te).
Fe­mme de gue­rrier (élégie) (Mujer de gue­rrero [ele­gía]).
Chinh phụ (n­gâm khúc).
. En me­dio del re­do­ble de los tam­bo­res se al­zan los llan­tos de una joven vie­tna­mita, cuyo ma­ri­do, par­tido al fren­te, tarda en re­gre­sar y no re­gre­sa. «Toda la tris­teza, toda la rebe­lión, […] toda la an­gus­tia de la es­pera se expresa allí con un refi­na­miento in­com­pa­ra­ble». Es una ele­gía inti­mis­ta, no un pan­fle­to. Y sin em­bar­go, adquiere tal acento de im­po­tente des­es­pe­ra­ción, una as­pi­ra­ción tan sin­cera a la dul­zura y a las sim­ples ale­g­rías del amor, que des­pierta una aver­sión ins­tin­tiva contra la gue­rra. La leyenda cuen­ta, ade­más, que al­gu­nos sol­da­dos, al oírla can­tar al crepús­culo de los cam­pa­men­tos, lle­ga­ban a de­ser­tar. Es­cu­chad a la es­posa del gue­rre­ro:

«Nu­me­ro­sos son los que par­ten, ra­ros los que re­gre­san:
En los cam­pos de la ma­tan­za, la vida aven­turera del sol­dado
¡No es sino de­ma­siado se­mejante al co­lor de las hojas!»

Đặng, Trần Côn y Đoàn, Thị Điểm. Plain­tes d’une chi­nh-phou, fe­mme dont le mari part pour la gue­rre, et aut­res po­è­mes (La­men­tos de una chinh-phou, mujer cuyo ma­rido parte a la gue­rra, y ot­ros poe­ma­s), trad. del vie­tna­mita por Hoàng Xuân Nhị. Pa­rís: Stock, 1943; reed. bajo el tí­tulo Plain­tes de la fe­mme d’un gue­rrier (La­men­tos de la es­posa de un gue­rre­ro), Pa­rís: Sudes­ta­sie, 1987.

Esta en­de­cha ha lle­gado hasta no­so­t­ros gra­cias a tres figuras de excep­ción, reu­ni­das a través de los siglos: un poeta origi­nal, una tra­duc­tora de ge­nio y un in­trépido trans­mi­sor fran­cófono.

Đặng Trần Côn: El poeta original

De Đặng Trần Côn, los ana­les han con­ser­vado la imagen de un le­trado ab­so­luto. Mien­tras un toque de queda se aba­tía so­bre la capital Thăng Long (la ac­tual Ha­nó­i), el autor cavó un só­tano clan­des­tino para velar en se­creto junto a sus libros. Quién sabe si la humilde lám­para de sus no­ches de es­tudio no es la in­mor­ta­li­zada en es­tas es­tro­fas:

«[…] tal vez la lám­para me com­pren­da…
¿O tal vez la lám­para no me com­pren­de?
¿En­ton­ces sufriré yo so­la?»

Đặng, Trần Côn y Đoàn, Thị Điểm. Plain­tes d’une chi­nh-phou, fe­mme dont le mari part pour la gue­rre, et aut­res po­è­mes (La­men­tos de una chinh-phou, mujer cuyo ma­rido parte a la gue­rra, y ot­ros poe­ma­s), trad. del vie­tna­mita por Hoàng Xuân Nhị. Pa­rís: Stock, 1943; reed. bajo el tí­tulo Plain­tes de la fe­mme d’un gue­rrier (La­men­tos de la es­posa de un gue­rre­ro), Pa­rís: Sudes­ta­sie, 1987.

Las he­ri­das de un país en­ton­ces des­ga­rrado en­tre los señores del Norte y del Sur pres­ta­ron a su poe­ma, es­crito en chino clá­si­co, una jus­teza te­rrible. Se leyó y se ad­miró hasta en Chi­na. Y al­gu­nos, es­pan­ta­dos ante la ful­guran­cia de tal ta­len­to, excla­ma­ron: «Toda su in­teli­gen­cia se ma­ni­fiesta en este largo poe­ma. El autor vivirá tres años a lo sumo». Fu­nesta y ve­rídica profe­cía: Đặng Trần Côn se extin­guió tres años más tar­de, lleva­do, se­gún se mur­mura, al sui­cidio.

Đoàn Thị Điểm: La traductora de genio

La obra, a pe­sar de su va­lor, quizá nunca se hu­biera difun­dido en­tre el pueblo, de no ser por su tra­duc­ción a la len­gua na­cio­nal por Đoàn Thị Điểm, apo­dada Hồng Hà («Reflejos rosas» o «Nube rosa»)2So­bre Đoàn Thị Điểm, no te­ne­mos ot­ros da­tos que los pro­por­cio­na­dos por el do­lor de su ma­ri­do, que la lloró en una ora­ción fú­nebre:
«Agitando su pin­cel para des­cribir los pai­sajes,
Expresó sen­ti­mien­tos muy profun­dos […]
Capa­ces de con­mo­ver in­cluso a los In­mor­ta­les; […]
¡Ay! No te­nía mo­rada es­ta­ble; […]
Ca­sada solo des­pués de los trein­ta,
Dejó la tie­rra pa­sa­dos los cua­ren­ta; […]
Par­tió sin avi­sar a su an­ciana ma­dre; […]
¿No es acaso ext­raño el des­ti­no?
¿Es injusto el Cielo?…»
. Su ver­sión re­suel­ta­mente femenina —ins­pi­ra­da, si me atrevo a de­cir­lo, por las tor­men­tas del al­ma— se elevó al rango de crea­ción, ha­ciendo in­cluso a ve­ces ol­vi­dar el origi­nal de Đặng Trần Côn, ¡aun­que ya ad­mi­ra­ble en sí mis­mo! «Es de­cir hasta qué punto la poe­tisa […] po­seía a la vez to­dos los se­cre­tos de la len­gua china y de su len­gua ma­ter­na.» Ja­más an­tes el me­tro song thất lục bát («­do­ble sie­te, seis, ocho»), tan pro­pi­cio a la no­ble melan­co­lía, ha­bía sido em­pleado con tal ar­te: «Cada pa­la­bra es una lágrima, cada verso un so­llozo […] del co­ra­zón. Y se trata de un co­ra­zón en lla­mas, de un co­ra­zón en tem­pes­tad, […] de un lindo co­ra­zon­cito de mujer he­rido de muerte por la fle­cha dia­bólica del amor —y del amor más se­rio, el amor con­yugal»3Así ha­bla Trần Văn Tùng en su no­ta­ble re­co­pi­la­ción Po­é­sies d’Ext­rê­me-Orient (Poesías de Ext­remo Orien­te)..

Hoàng Xuân Nhị: El intrépido transmisor francófono

Por úl­ti­mo, unas pa­la­bras so­bre Hoàng Xuân Nhị. Pre­sente en Pa­rís en los pri­me­ros es­truen­dos de la Se­gunda Gue­rra Mun­dial, buscó en las poesías de sus ante­pa­sa­dos un men­saje univer­sal que di­rigir a una Europa en lla­mas. Su Diario des­cribe el en­tu­siasmo que un día le hizo ca­mi­nar —o más bien vo­lar— a través de la capital, de­cla­mando en voz alta como un po­se­so, como un lo­co. Los pa­ri­si­nos se da­ban la vuelta con aire diver­tido o com­pa­sivo: «¡Pobres!», pen­saba él, «se ha­brían trans­por­tado de gozo y ha­brían ol­vi­dado la tris­teza in­fi­nita de la gue­rra, si tan solo hu­bie­ran te­nido una gota de mi gran feli­ci­dad!»

¿Por qué fijó su elec­ción en los La­men­tos de la es­posa de un gue­rrero? Por­que es­ta­ban ins­critos «en [su] san­gre misma» desde la cu­na: huér­fano desde tem­prana edad, ha­bía ha­llado en «las lágrimas in­fi­nita­mente pre­cio­sas de esta mujer no­ble y tan digna de pie­dad, esta Ma­riana Al­co­forado del Ext­remo Oriente» un afecto ma­ter­nal. Tra­ducir­la, in­ter­pre­tar­la, era rea­li­zar un sueño hu­ma­nis­ta, ano­tado en su Diario el 25 de di­ciem­bre de 1940: «Una sín­te­sis origi­nal —viva so­bre to­do— de dos hu­ma­ni­da­des, de dos mun­dos: del Oriente y del Oc­ciden­te, eso es lo que he re­suelto ser, eso es lo que me es­fuerzo en ser, eso es lo que es­toy lle­gando a ser». ¡Apuesta mag­nífi­ca­mente cum­pli­da! Lo tes­ti­mo­nia la aco­gida re­ser­vada a su tra­duc­ción, que Robert Bra­si­llach4Debo pre­ci­sar que los fu­nes­tos com­promi­sos de Robert Bra­si­llach du­rante la Ocupa­ción ven­drían a contra­de­cir vio­len­ta­mente este ideal hu­ma­nista que ap­laude aquí. saludó en es­tos tér­mi­nos elogio­sos: «M. Hoàng Xuân Nhị […] ha sa­bido acer­car a no­so­t­ros […] su país. El hom­bre es uno, de un ext­remo al otro del pla­ne­ta, y, al leer las me­dita­cio­nes so­bre la fuga de los días o so­bre la gue­rra, so­bre el pla­cer de amar, so­bre la muer­te, pen­saba ya en Ca­tulo, ya en Ho­me­ro, ya en Cor­nei­lle, en Ma­llar­mé, en Va­lé­ry. Es her­moso re­cor­dar­nos es­tos nom­bres, es her­moso sa­ber unir dos cul­turas tan disími­les en apa­rien­cia, y, sin que­rer ha­cer una mez­cla im­pura, ayu­dar­las a com­pren­derse».

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

《征妇吟》:从邓陈琨到黄春倪

译自法文

«不,她已将一切忘却,只念及夫君之远行。另一位神祇[非战神也]启迪着她,授她以动人的告别之辞,并以泪水浸润其双目。诚哉斯言:即便最短暂离别之苦,亦超乎情人所能承受!»

卡图卢斯。《卡图卢斯诗作全译,附伽卢斯诗作及维纳斯节守夜诗》(Traduction complète des poésies de Catulle, suivie des poésies de Gallus et de la Veillée des fêtes de Vénus),弗朗索瓦·诺埃尔(François Noël)译自拉丁文。巴黎:雷蒙(Rémont)出版社,1806年。

卡图卢斯的这些诗句,本可同样写就于一七四〇年代的越南。正是在那个动荡不安、征兵频仍的年代,《征妇吟》(Chinh phụ ngâm)1被舍弃之名称:
《丈夫赴战之妻的哀诉》(Plaintes d’une femme dont le mari est parti pour la guerre)。
《征夫之妻的哀诉》(Complainte d’une femme de guerrier)。
《征夫之妻的哀诉》(Complainte de la femme du guerrier)。
《征夫之妻的哀诉》(Complainte de la femme d’un guerrier)。
《征夫之妻的哀诉》(Plaintes de la femme du guerrier)。
《士卒之妻的哀诉》(Complainte de la femme d’un soldat)。
《士卒之妻的哀诉》(Plainte d’une femme de soldat)。
《征夫之妻的吟唱》(Le Chant de la femme d’un guerrier)。
《征夫之妻的吟唱》(Chant de la femme du guerrier)。
《征夫之妻的吟唱》(Chant de la femme du combattant)。
《征夫之妻的浪漫曲》(Romance de la femme du combattant)。
《征妇之哀,丈夫赴战之妻的哀诉》(Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre)。
《征妇之哀》(Les Plaintes d’une chinh-phu)。
《战时妻子之吟诵》(Scansion d’une femme de guerre)。
《丈夫赴战之妻的吟诵》(Scansion d’une femme dont le mari est à la guerre)。
《征夫之妻的哀诉》(La Complainte de l’épouse du guerrier)。
《征夫之妻的哀诉》(La Complainte de l’épouse du combattant)。
《征夫之妻(挽歌)》(Femme de guerrier (élégie))。
《征妇(吟曲)》(Chinh phụ (ngâm khúc))。
应运而生。在战鼓的隆隆声中,响起了一位年轻越南女子的哀泣——她的丈夫奔赴前线,迟迟不归,终未归来。«所有的悲伤,所有的反抗,[……]所有等待中的焦虑,皆以无可比拟之精微表达出来。»这是一首私密的哀歌,而非一篇檄文。然而,它却带着如此无可奈何的绝望之音,带着对温柔与爱情简朴欢乐如此真挚的向往,以至于它本能地唤起人们对战争的厌恶。传说有些士兵,在营地暮色中听到这首吟唱,竟至弃甲而逃。请听这位征妇所言:

«去者众,归者寡:
沙场之上,士卒之险危人生
何其酷似落叶之色!»

邓陈琨与段氏点。《征妇吟,出征者之妻的哀诉,及其他诗作》(Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes),黄春倪译自越南文。巴黎:斯托克(Stock)出版社,1943年;后以《征妇之哀》(Plaintes de la femme d’un guerrier)为题再版,巴黎:东南亚出版社(Sudestasie),1987年。

这首哀歌,经由三位非凡人物穿越数个世纪而传至我们手中:一位原创诗人,一位天才译者,以及一位无畏的法语桥梁人。

邓陈琨:原创诗人

关于邓陈琨,史册留下的是一位极致文人的形象。当宵禁笼罩京城升龙(今河内)之时,这位作者掘地为穴,以便夜深人静之际秘密研读典籍。谁知道他那钻研之夜的微弱灯火,是否正是被这些诗节所永恒铭记的那一盏:

«[……]或许灯儿懂我心……
抑或灯儿不懂我?
难道唯我独自承受此苦?»

邓陈琨与段氏点。《征妇吟,出征者之妻的哀诉,及其他诗作》(Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre, et autres poèmes),黄春倪译自越南文。巴黎:斯托克(Stock)出版社,1943年;后以《征妇之哀》(Plaintes de la femme d’un guerrier)为题再版,巴黎:东南亚出版社(Sudestasie),1987年。

当时这个国家在南北诸侯之间分崩离析的创伤,赋予了他这首以古汉语写就的诗作一种可怖的真切。它被读、被仰慕,直至中国境内。而某些人,被如此才华的灿烂所惊骇,惊呼道:«他全部的智慧都体现在这首长诗之中。作者最多还能再活三年。»这是不祥而又应验的预言:邓陈琨三年后辞世,据传是被逼至自尽。

段氏点:天才译者

这部作品,尽管价值非凡,若非段氏点——号红霞(«玫瑰之影»或«粉红云霞»)2关于段氏点,我们除了她丈夫在悼词中所流露之悲痛之外,无其他资料:
«她挥动笔毫描绘风景,
抒发深沉至极之情感[……]
足以感动天上之仙人;[……]
唉!她未有安稳之居所;[……]
三十之后方才出嫁,
四十出头便已离世;[……]
她离去时未告知年迈之母;[……]
岂非命运之奇异?
天道莫非不公?……»
——将其译为民族语言,或许永远无法在民众中传扬。她那决然女性化的译本——若我可以说,是受灵魂之风暴所启迪——跃升至创作之境,有时甚至使邓陈琨已然令人赞叹的原作黯然失色!«这足见女诗人[……]同时掌握了汉语及其母语的所有奥秘。»此前从未有人以如此精湛的技艺运用«双七六八»(song thất lục bát)这一格律——它如此适合表达高贵的忧郁:«字字皆泪,句句皆心头之呜咽。这是一颗火焰之心,一颗风暴之心,[……]一颗女子之娇小心灵,被爱情之恶箭——而且是最严肃之爱情,夫妻之爱——刺至濒死»3陈文松(Trần Văn Tùng)在其卓越的文集《远东诗作》(Poésies d’Extrême-Orient)中如是说。

黄春倪:无畏的法语桥梁人

最后,关于黄春倪略陈数语。他在第二次世界大战初次的轰鸣中身处巴黎,在祖辈的诗篇中寻觅一则普世的讯息,以告诸火光中的欧洲。他的《日记》描述了那种使他某日如痴如狂、似魂附体般高声吟诵着穿越——或者说飞越——首都的兴奋之情。巴黎人或带笑意或带怜悯地回头注视:«可怜的人们!»他思忖道,«他们若能尝到我巨大幸福之一滴,定会狂喜不已,定会忘却战争无尽的悲伤!»

他为何独独选中了《征妇吟》?那是因为这部作品自摇篮时代起便铭刻于«[他]血脉之中»:他幼年丧亲,在«这位高贵而又如此可怜的女子——这位远东的玛丽安娜·阿尔科福拉多——那无比珍贵的眼泪»中找到了母性的慈爱。翻译她、阐释她,便是实现一个人文主义的梦想,他在《日记》一九四〇年十二月二十五日的条目中记下:«两种人性、两个世界——东方与西方——之独特而尤为生动的综合,这便是我决意成为的,这便是我努力成为的,这便是我正在成为的»。这一誓言被辉煌地履行了!其译本所受到的礼遇便是明证,罗贝尔·布拉西亚克(Robert Brasillach)4我须指出,罗贝尔·布拉西亚克在占领时期之不祥承诺,将与他在此处所赞颂之人文主义理想形成强烈之矛盾。以这般赞誉之辞褒扬之:«黄春倪先生[……]能够将他的国度[……]带至我们身边。人是一体的,从地球的此端至彼端,在阅读那些关于光阴流逝、关于战争、关于爱之欢愉、关于死亡的沉思之时,我时而想起卡图卢斯,时而想起荷马,时而想起高乃依、马拉美、瓦莱里。能让我们忆及这些名字,何其美哉;能将外表如此迥异的两种文化结合起来——而又不愿造作出不纯之混合——并助其相互理解,何其美哉»。

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

Lament of a War­rior’s Wife: From Đặng Trần Côn to Hoàng Xuân Nhị

Trans­lated from French

No, she has for­got­ten ev­ery­thing, think­ing only of her hus­band’s de­par­ture. An­other god [than the god of war] in­spires her, dic­tates her touch­ing farewells and bathes her eyes in tears. So true is it that the tor­ments of the briefest ab­sence ex­ceed the strength of lovers!

Cat­ul­lus. Tra­duc­tion com­plète des poésies de Cat­ulle, suivie des poésies de Gal­lus et de la Veil­lée des fêtes de Vénus (Com­plete Trans­la­tion of the Po­etry of Cat­ul­lus, Fol­lowed by the Po­etry of Gal­lus and the Vigil of the Feast of Venus), trans. from the Latin by François Noël. Paris: Ré­mont, 1806.

These verses by Cat­ul­lus could just as well have been writ­ten in the Viet­nam of the 1740s. It was dur­ing this trou­bled pe­ri­od, marked by mil­i­tary con­scrip­tion, that the Lament of a War­rior’s Wife (Chinh phụ ngâm)1Re­jected forms:
Plaintes d’une femme dont le mari est parti pour la guerre (La­ments of a Woman Whose Hus­band Has Gone to War).
Com­plainte d’une femme de guer­rier (La­ment of a War­rior’s Wife).
Com­plainte de la femme du guer­rier (La­ment of the War­rior’s Wife).
Com­plainte de la femme d’un guer­rier (La­ment of a War­rior’s Wife).
Plaintes de la femme du guer­rier (La­ments of the War­rior’s Wife).
Com­plainte de la femme d’un sol­dat (La­ment of a Sol­dier’s Wife).
Plainte d’une femme de sol­dat (La­ment of a Sol­dier’s Wife).
Le Chant de la femme d’un guer­rier (The Song of a War­rior’s Wife).
Chant de la femme du guer­rier (Song of the War­rior’s Wife).
Chant de la femme du com­bat­tant (Song of the Com­bat­an­t’s Wife).
Ro­mance de la femme du com­bat­tant (Ro­mance of the Com­bat­an­t’s Wife).
Plaintes d’une chin­h-phou, femme dont le mari part pour la guerre (La­ments of a Chin­h-Phou, a Woman Whose Hus­band De­parts for War).
Les Plaintes d’une chin­h-phu (The Laments of a Chin­h-Phu).
Scan­sion d’une femme de guerre (S­can­sion of a Woman of War).
Scan­sion d’une femme dont le mari est à la guerre (S­can­sion of a Woman Whose Hus­band Is at War).
La Com­plainte de l’épouse du guer­rier (The Lament of the War­rior’s Wife).
La Com­plainte de l’épouse du com­bat­tant (The Lament of the Com­bat­an­t’s Wife).
Femme de guer­rier (élégie) (Wife of a War­rior [El­e­gy]).
Chinh phụ (ngâm khúc).
was com­posed. Amid the rolling of drums rise the tears of a young Viet­namese wom­an, whose hus­band, gone to the front, is slow in re­turn­ing—and never re­turns. “All the sad­ness, all the re­volt, […] all the an­guish of wait­ing is ex­pressed there with in­com­pa­ra­ble re­fine­ment.” It is an in­ti­mate el­e­gy, not a pam­phlet. And yet it strikes such a note of help­less de­spair, such a sin­cere yearn­ing for the gen­tle­ness and sim­ple joys of love, that it awak­ens an in­stinc­tive aver­sion to war. Leg­end has it, in­deed, that some sol­diers, hear­ing it sung at twi­light in the camps, would desert. Lis­ten to the war­rior’s wife:

Many are those who de­part, few are those who re­turn:
On the fields of car­nage, the sol­dier’s ad­ven­tur­ous life
Is all too like the color of leaves!

Đặng, Trần Côn and Đoàn, Thị Điểm. Plaintes d’une chin­h-phou, femme dont le mari part pour la guer­re, et autres poèmes (La­ments of a Chin­h-Phou, a Woman Whose Hus­band De­parts for War, and Other Po­em­s), trans. from the Viet­namese by Hoàng Xuân Nhị. Paris: Stock, 1943; reis­sued as Plaintes de la femme d’un guer­rier (La­ment of a War­rior’s Wife), Paris: Sud­estasie, 1987.

This lament has been borne down to us by three ex­cep­tional fig­ures, brought to­gether across the cen­turies: an orig­i­nal po­et, a trans­la­tor of ge­nius, and an in­trepid fran­co­phone in­ter­preter.

Đặng Trần Côn: The Original Poet

Of Đặng Trần Côn, the an­nals have pre­served the im­age of an ab­so­lute man of let­ters. When a cur­few de­scended upon the cap­i­tal Thăng Long (p­re­sen­t-day Hanoi), the au­thor dug a clan­des­tine cel­lar in or­der to keep se­cret vigil with his books. Who knows whether the hum­ble lamp of his stu­dious nights is not the very one im­mor­tal­ized in these stan­zas:

[…] per­haps the lamp un­der­stands me…
Or does the lamp not un­der­stand me?
Then I shall suf­fer alone?

Đặng, Trần Côn and Đoàn, Thị Điểm. Plaintes d’une chin­h-phou, femme dont le mari part pour la guer­re, et autres poèmes (La­ments of a Chin­h-Phou, a Woman Whose Hus­band De­parts for War, and Other Po­em­s), trans. from the Viet­namese by Hoàng Xuân Nhị. Paris: Stock, 1943; reis­sued as Plaintes de la femme d’un guer­rier (La­ment of a War­rior’s Wife), Paris: Sud­estasie, 1987.

The wounds of a coun­try then torn be­tween the lords of the North and the South lent his po­em, writ­ten in clas­si­cal Chi­ne­se, a ter­ri­ble apt­ness. It was read and ad­mired as far as Chi­na. And some, alarmed by the bril­liance of such tal­ent, ex­claimed: “All his in­tel­li­gence is man­i­fest in this long po­em. The au­thor will live three years more at most.” A grim and truth­ful prophe­cy: Đặng Trần Côn died three years lat­er, driven, it is whis­pered, to sui­cide.

Đoàn Thị Điểm: The Translator of Genius

The work, de­spite its mer­it, might never have spread among the peo­ple, had it not been for its trans­la­tion into the na­tional lan­guage by Đoàn Thị Điểm, called Hồng Hà (“Rosy Re­flec­tions” or “Rosy Cloud”)2Of Đoàn Thị Điểm we have no in­for­ma­tion other than that sup­plied by the grief of her hus­band, who mourned her in a fu­neral ora­tion:
Ply­ing her brush to de­pict land­scapes,
She gave voice to feel­ings of great depth […]
Ca­pa­ble of mov­ing even the Im­mor­tals; […]
Alas! She had no set­tled abode; […]
Wed only past her thir­ti­eth year,
She left this earth past her for­ti­eth; […]
She de­parted with­out fore­warn­ing her aged moth­er; […]
Is fate not strange?
Is Heav­en, then, un­just?…
. Her res­o­lutely feminine ver­sion—in­spired, if I may say, by the storms of the soul—rose to the rank of orig­i­nal cre­ation, some­times even eclips­ing Đặng Trần Côn’s source text, ad­mirable as it al­ready was! “This shows to what de­gree the po­et­ess […] pos­sessed all the se­crets both of the Chi­nese lan­guage and of her na­tive tongue.” Never be­fore had the song thất lục bát me­ter (“­dou­ble sev­en, six, eight”), so well suited to no­ble melan­choly, been em­ployed with such art: “Each word is a tear, each verse a sob […] from the heart. And it is a heart in flames, a heart in tem­pest, […] the pretty lit­tle heart of a woman wounded unto death by the di­a­bol­i­cal ar­row of love—and of the most se­ri­ous love, con­ju­gal love.3Thus speaks Trần Văn Tùng in his re­mark­able col­lec­tion Poésies d’Ex­trême-Ori­ent (Po­ems of the Far East).

Hoàng Xuân Nhị: The Intrepid Francophone Interpreter

A few words, fi­nal­ly, on Hoàng Xuân Nhị. Present in Paris at the first thun­der of the Sec­ond World War, he sought in the po­etry of his an­ces­tors a uni­ver­sal mes­sage to ad­dress to a Eu­rope in flames. His Journal de­scribes the en­thu­si­asm that one day made him walk—or rather fly­—across the cap­i­tal, de­claim­ing aloud like a man pos­sessed, like a mad­man. Parisians turned around with amused or pity­ing looks: “Poor things!” he thought, “they would have been trans­ported with de­light and would have for­got­ten the in­fi­nite sad­ness of the war, had they but a drop of my great hap­pi­ness!

Why did he set­tle his choice upon the Lament of a War­rior’s Wife? Be­cause it was in­scribed “in [his] very blood” from the cradle: or­phaned ear­ly, he had found in “the in­fin­itely pre­cious tears of that no­ble and so pitiable wom­an, that Mar­i­ana Al­co­forado of Far Asia” a ma­ter­nal af­fec­tion. To trans­late her, to in­ter­pret her, was to ful­fill a hu­man­ist dream, set down in his Journal on De­cem­ber 25, 1940: “An orig­i­nal syn­the­sis—above all, a liv­ing one—of two hu­man­i­ties, of two worlds: of the East and the West, that is what I have re­solved to be, that is what I strive to be, that is what I am in the process of be­ing.” A pledge mag­nif­i­cently kept! Wit­ness the re­cep­tion ac­corded his trans­la­tion, which Robert Brasil­lach4I must note that Robert Brasil­lach’s calami­tous com­mit­ments un­der the Oc­cu­pa­tion would come to con­tra­dict, with vi­o­lence, the hu­man­ist ideal he ap­plauds here. hailed in these lauda­tory terms: “Mr. Hoàng Xuân Nhị […] has been able to bring his coun­try closer to us […]. Man is one, from one end of the planet to the oth­er, and, in read­ing the med­i­ta­tions on the flight of days or on war, on the plea­sure of lov­ing, on death, I thought now of Cat­ul­lus, now of Homer, now of Corneille, of Mal­lar­mé, of Valéry. It is fine to be re­minded of these names, fine to know how to unite two cul­tures so dis­sim­i­lar in ap­pear­ance, and, with­out seek­ing any im­pure mix­ture, to help them un­der­stand each oth­er.

Mappemonde mettant en évidence le Vietnam et la France.

Les Plaintes de la femme d’un guer­rier : De Đặng Trần Côn à Hoàng Xuân Nhị

« Non, elle a tout ou­blié, pour ne son­ger qu’au dé­part de son époux. Un autre dieu [que ce­lui de la guer­re] l’ins­pi­re, lui dicte de tou­chants adieux et baigne ses yeux de larmes. Tant il est vrai que les tour­ments de la plus courte ab­sence passent les forces des amants ! »

Ca­tulle. Tra­duc­tion com­plète des poé­sies de Ca­tul­le, sui­vie des poé­sies de Gal­lus et de la Veillée des fêtes de Vé­nus, trad. du la­tin par François Noël. Pa­ris : Ré­mont, 1806.

Ces vers de Ca­tulle au­raient tout aussi bien pu être écrits dans le Viet­nam des an­nées 1740. C’est en cette époque trou­blée, marquée par des le­vées de trou­pes, qu’ont été com­po­sées les Plaintes de la femme d’un guer­rier (Chinh phụ ngâm)1Formes reje­tées :
Plaintes d’une femme dont le mari est parti pour la guerre.
Com­plainte d’une femme de guer­rier.
Com­plainte de la femme du guer­rier.
Com­plainte de la femme d’un guer­rier.
Plaintes de la femme du guer­rier.
Com­plainte de la femme d’un sol­dat.
Plainte d’une femme de sol­dat.
Le Chant de la femme d’un guer­rier.
Chant de la femme du guer­rier.
Chant de la femme du com­bat­tant.
Ro­mance de la femme du com­bat­tant.
Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guerre.
Les Plaintes d’une chinh-phu.
Scan­sion d’une femme de guerre.
Scan­sion d’une femme dont le mari est à la guerre.
La Com­plainte de l’épouse du guer­rier.
La Com­plainte de l’épouse du com­bat­tant.
Femme de guer­rier (é­lé­gie).
Chinh phụ (n­gâm khúc).
. Au mi­lieu du rou­le­ment des tam­bours s’élèvent les pleurs d’une jeune Viet­na­mien­ne, dont le ma­ri, parti au front, tarde à re­ve­nir et ne re­vient pas. « Toute la tris­tes­se, toute la ré­vol­te, […] toute l’an­goisse de l’at­tente y est ex­pri­mée avec un in­com­pa­rable raf­fi­ne­ment ». C’est une élé­gie in­ti­mis­te, et non un pam­phlet. Pour­tant, elle prend un tel ac­cent d’im­puis­sant déses­poir, une as­pi­ra­tion si sin­cère à la dou­ceur et aux simples joies de l’amour, qu’elle éveille une aver­sion ins­tinc­tive contre la guerre. La lé­gende dit d’ailleurs que cer­tains sol­dats, l’en­ten­dant chan­ter au cré­pus­cule des cam­pe­ments, en ve­naient à dé­ser­ter. Écou­tez la femme du guer­rier :

« Nom­breux sont ceux qui par­tent, rares ceux qui re­viennent :
Sur les champs de car­na­ge, la vie aven­tu­reuse du sol­dat
N’est que trop sem­blable à la cou­leur des feuilles ! »

Đặng, Trần Côn et Đoàn, Thị Điểm. Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guer­re, et autres poèmes, trad. du viet­na­mien par Hoàng Xuân Nhị. Pa­ris : Sto­ck, 1943 ; ré­éd. sous le titre Plaintes de la femme d’un guer­rier, Pa­ris : Su­des­ta­sie, 1987.

Cette com­plainte a été por­tée jusqu’à nous par trois fi­gures d’ex­cep­tion, réunies par-delà les siècles : un poète ori­gi­nel, une tra­duc­trice de gé­nie et un in­tré­pide pas­seur fran­co­phone.

Đặng Trần Côn : Le poète originel

De Đặng Trần Côn, les an­nales ont gardé l’image d’un let­tré ab­so­lu. Alors qu’un couvre-feu s’était abattu sur la ca­pi­tale Thăng Long (l’ac­tuelle Ha­noï), l’au­teur creusa une cave clan­des­tine afin de veiller en se­cret au­près de ses livres. Qui sait si l’­humble lampe de ses nuits stu­dieuses n’est pas celle im­mor­ta­li­sée dans ces strophes :

« […] peut-être la lampe me com­prend-el­le…
Ou la lampe ne me com­prend-elle pas ?
Alors je se­rai seule à souf­frir ? »

Đặng, Trần Côn et Đoàn, Thị Điểm. Plaintes d’une chinh-phou, femme dont le mari part pour la guer­re, et autres poèmes, trad. du viet­na­mien par Hoàng Xuân Nhị. Pa­ris : Sto­ck, 1943 ; ré­éd. sous le titre Plaintes de la femme d’un guer­rier, Pa­ris : Su­des­ta­sie, 1987.

Les meur­tris­sures d’un pays alors dé­chiré entre les sei­gneurs du Nord et du Sud prê­tèrent à son poè­me, écrit en chi­nois clas­sique, une jus­tesse ter­rible. On le lut et on l’ad­mira jusqu’en Chine. Et quelques-uns, ef­frayés par la ful­gu­rance d’un tel ta­lent, s’ex­cla­mèrent : « Toute son in­tel­li­gence se ma­ni­feste dans ce long poème. L’au­teur vi­vra en­core trois ans tout au plus ». Fu­neste et vé­ri­dique pro­phé­tie : Đặng Trần Côn s’étei­gnit trois ans plus tard, ac­cu­lé, mur­mure-t-on, au sui­cide.

Đoàn Thị Điểm : La traductrice de génie

L’œu­vre, en dé­pit de sa va­leur, ne se se­rait peut-être ja­mais ré­pan­due parmi le peu­ple, n’eût été sa tra­duc­tion en langue na­tio­nale par Đoàn Thị Điểm, sur­nom­mée Hồng Hà (« Re­flets roses » ou « Nuage rose »)2Sur Đoàn Thị Điểm, nous n’avons d’autres ren­sei­gne­ments que ceux four­nis par la dou­leur de son mari qui la pleura dans une orai­son fu­nèbre :
« En agi­tant son pin­ceau pour dé­crire les pay­sa­ges,
Elle ex­prima des sen­ti­ments très pro­fonds […]
Ca­pables d’émou­voir même les Im­mor­tels ; […]
Hé­las ! Elle n’avait pas de de­meure stable ; […]
Ma­riée seule­ment après la tren­tai­ne,
Elle quitta la terre la qua­ran­taine pas­sée ; […]
Elle par­tit sans aver­tir sa vieille mère ; […]
N’est-ce pas que le des­tin est bi­zarre ?
Le Ciel est-il donc injuste ?… »
. Sa ver­sion ré­so­lu­ment féminine — ins­pi­rée, si j’ose di­re, des orages de l’âme — se hissa au rang de créa­tion, fai­sant même quelque­fois ou­blier l’ori­gi­nal de Đặng Trần Côn, pour­tant déjà ad­mi­rable ! « C’est dire à quel point la poé­tesse […] pos­sé­dait à la fois tous les se­crets de la langue chi­noise et de son par­ler na­tal. » Ja­mais au­pa­ra­vant le mètre song thất lục bát (« double sept, six, huit »), si pro­pice à la noble mé­lan­co­lie, n’avait été em­ployé avec un tel art : « Chaque mot est une lar­me, chaque vers un san­glot […] du cœur. Et il s’agit d’un cœur en flam­me, d’un cœur en tem­pê­te, […] d’un joli pe­tit cœur de femme blessé à mort par la flèche dia­bo­lique de l’amour — et de l’amour le plus sé­rieux, l’amour conju­gal »3Ainsi parle Trần Văn Tùng dans son re­marquable re­cueil Poé­sies d’Ex­trême-Orient..

Hoàng Xuân Nhị : L’intrépide passeur francophone

En­fin, quelques mots sur Hoàng Xuân Nhị. Pré­sent à Pa­ris aux pre­miers fra­cas de la Se­conde Guerre mon­dia­le, il cher­cha dans les poé­sies de ses aïeux un mes­sage uni­ver­sel à adres­ser à une Eu­rope en flammes. Son Journal dé­crit l’en­thou­siasme qui le fit, un jour, mar­cher — ou plu­tôt vo­ler — à tra­vers la ca­pi­ta­le, dé­cla­mant à haute voix tel un pos­sé­dé, tel un fou. Les Pa­ri­siens se re­tour­naient d’un air amusé ou api­toyé : « Les pauvres ! », pen­sait-il, « ils au­raient été trans­por­tés d’aise et au­raient ou­blié la tris­tesse in­fi­nie de la guer­re, s’ils avaient eu seule­ment une goutte de mon grand bon­heur ! »

Pourquoi ar­rê­ta-t-il son choix sur les Plaintes de la femme d’un guer­rier ? C’est qu’elles étaient ins­crites « en [son] sang même » de­puis le ber­ceau : or­phe­lin de bonne heu­re, il avait trouvé dans « les larmes in­fi­ni­ment pré­cieuses de cette femme noble et si pi­toya­ble, cette Ma­rianne Al­co­fo­rado d’Ex­trême-Asie » une af­fec­tion ma­ter­nelle. La tra­dui­re, l’in­ter­pré­ter, c’était réa­li­ser un rêve hu­ma­nis­te, noté dans son Journal à la date du 25 dé­cembre 1940 : « Une syn­thèse ori­gi­nale — vi­vante sur­tout — de deux hu­ma­ni­tés, de deux mondes : de l’Orient et de l’Oc­ci­dent, c’est ce que j’ai ré­solu d’être, c’est ce que je m’ef­force d’être, c’est ce que je suis en train d’être ». Pari ma­gni­fique­ment tenu ! En té­moigne l’ac­cueil ré­servé à sa tra­duc­tion, que Ro­bert Bra­sillach4Je dois pré­ci­ser que les en­ga­ge­ments fu­nestes de Ro­bert Bra­sillach sous l’Oc­cu­pa­tion vien­dront vio­lem­ment contre­dire cet idéal hu­ma­niste qu’il ap­plau­dit ici. sa­lua en ces termes élo­gieux : « M. Hoàng Xuân Nhị […] a su rap­pro­cher de nous […] son pays. L’­homme est un, d’un bout à l’autre de la pla­nè­te, et, à lire les mé­di­ta­tions sur la fuite des jours ou sur la guer­re, sur le plai­sir d’ai­mer, sur la mort, je pen­sais tan­tôt à Ca­tul­le, tan­tôt à Ho­mè­re, tan­tôt à Cor­neille, à Mal­lar­mé, à Va­lé­ry. Il est beau de nous rap­pe­ler ces noms, il est beau de sa­voir unir deux cultures aussi dis­sem­blables d’ap­pa­ren­ce, et, sans vou­loir faire de mé­lange im­pur, de les ai­der à se com­prendre ».