Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

Tristia a Epistulae ex Ponto, aneb Řím na břehu Černého moře

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Byl jednou za vlády Augusta je­den muž, který se mohl po­važovat za ob­dařeného všemi mi­lost­mi: Pu­b­lius Ovi­dius Naso, ře­čený Ovi­dius. Módní básník ve slavném sto­letí la­tin­ské po­ezie, lu­sor amo­rum (pě­vec lá­sek), jeho žer­tovné pero si pod­manilo Řím a jeho lehkost ve sklá­dání veršů hrani­čila se zá­zra­kem: „sna­žil jsem se psát pró­zou, ale slova se sklá­dala tak přesně do me­tra, že to, co jsem psal, byly verše“. Jmění, pů­vod, slavní přá­te­lé, dům sou­se­dící s Kapi­to­lem, nic ne­chybělo to­muto řím­skému rytí­ři, který si užíval života jis­tějšího a po­ho­dlnějšího než kdy před­tím.

Přesto jednoho rána roku 8 na­šeho le­topoč­tu, když se Řím pro­bu­dil, rozší­řila se uli­cemi zlověstná zpráva: mi­lá­ček múz, tehdy pa­de­sát­ník, právě ode­šel pod cí­sař­ským do­pro­vo­dem. Ne na ně­jaké zlaté dů­cho­dové po­břeží s mírným podne­bím, ale na relegatio (vy­hnan­ství)1Relegatio (vy­hnan­ství), ač­koli se po­do­balo exilium (exi­lu), se od něj právně li­ši­lo: ne­vedlo ani ke ztrátě ob­čan­ství, ani ke konfis­kaci majetku. Ovi­dius, kte­rému bylo v těchto dvou bo­dech udě­leno omi­lostnění, dbal na to, aby upřesnil, že je mylné, když ho jeho sou­časníci ozna­čují za vy­hnan­ce: quippe re­lega­tus, non exul, di­cor in illo (není ře­čeno, že jsem vy­hnanec, ale pouze vy­po­vě­zený). Ale k čemu do­držovat roz­li­šení, které dě­lal pouze z dů­vodu cti? Sám se od něj osvo­bo­dil: a pa­tria fugi victus et exul ego (já po­ražený a uprch­lík se vi­dím vy­hnaný ze své vlas­ti); exul eram (byl jsem ve vy­hnan­ství). do To­mis2Dnešní Con­stanța v Ru­mun­sku., le­dové osady na nej­vzdá­lenější hranici ří­še, na ne­hos­tinných bře­zích Černého mo­ře.3Při po­sledním pozdravu Kapi­tolu vy­hnanec pro­nesl toto roz­lou­čení, které si Go­ethe osvojí v okamžiku svého vlast­ního od­chodu z Věčného města: „Velcí bo­hové, kteří obýváte tento vzne­šený chrám tak blízko mého domu a které mé oči již nikdy ne­u­vi­dí; […] vy, které mu­sím opus­tit, […] zbavte mě, pro­sím vás, Cae­sa­rovy nenávis­ti; to je je­diná mi­lost, o kte­rou vás při od­chodu žá­dám. Řekněte to­muto bož­skému muži, jaký omyl mě svedl, a dejte mu po­znat, že má chyba ne­byla nikdy zlo­či­nem“.

Záhada nemilosti

Jaká byla pří­čina této relegatio bez sou­du, z pouhé vůle Augusta, a jaký dů­vod měl tento vládce zbavit Řím a svůj dvůr tak velkého básníka a uvěz­nit ho u Gétů? To je to, co ne­víme a co nikdy ne­bu­deme vě­dět. Ovi­dius se zmiňuje o car­men et error (bá­seň a ne­opa­trnost), zá­hadně šep­taje:

„Ach! proč jsem vi­děl to, co jsem vi­dět ne­měl? Proč se mé oči staly vinný­mi? Proč jsem ko­nečně svou ne­opa­trností po­znal to, co jsem nikdy po­znat ne­měl?“

Ovi­de. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (E­legie Ovi­di­ovy z vy­hnan­ství [sv. I, Elegie Tris­tií]), přel. z la­tiny Jean Ma­rin de Kervillars. Pa­říž: d’Houry fils, 1723.

Pokud Umění mi­lovat, vy­dané o de­se­ti­letí dříve, bylo oním carmen nebo ofi­ci­ální zá­minkou, sku­tečný error ne­boli vina zů­stává zá­ha­dou za­pe­če­těnou v básní­kově hrobě:

„Ovi­diův zlo­čin byl ne­po­chybně v tom, že vi­děl něco hanebného v Octavi­ově ro­dině […]. Učenci ne­roz­hod­li, zda vi­děl Augusta s mla­dým chlap­cem […]; nebo zda vi­děl ně­ja­kého štolbu v ná­ručí cí­sa­řovny Livie, kte­rou si Augustus vzal tě­hotnou s ji­ným; nebo zda vi­děl to­hoto cí­saře Augusta za­městnaného se svou dce­rou či vnuč­kou; nebo ko­nečně zda vi­děl to­hoto cí­saře Augusta dě­lat něco horší­ho, torva tuen­ti­bus hi­r­cis [pod divokými po­hledy koz­lů].“

Vol­taire. Œuvres complè­tes de Vol­taire, vol. 45B, […] D’Ovi­de, de So­crate […] (Úplné spisy Vol­tai­rovy, sv. 45B, […] O Ovi­di­ovi, o Sokra­tovi […]). Oxford: Vol­taire Foun­dati­on, 2010.

Za­po­meňme tedy na hypo­tézy stejně po­četné jako po­divné tě­ch, kteří chtějí za kaž­dou cenu uhodnout dvou­ti­sí­ci­leté tajem­ství. Stačí vě­dět, že v mu­kách vy­hnan­ství, ve vzly­cích osamění, Ovi­dius nena­šel jiný zdroj než svou po­ezii a že ji ce­lou po­u­žil k ob­měk­čení cí­saře, je­hož zášť si při­vo­dil. „Bo­hové se někdy ne­chají ob­měk­čit“, říkal si. Od­tud se zro­dily Tristia4Od­mítnuté for­my:
Les Cinq Livres des Tris­tes (Pět knih Tris­tií).
Tris­tium libri quinque (V).
De Tris­ti­bus libri quinque (V). a Epis­tulae ex Ponto5Od­mítnuté for­my:
Let­tres du Pont (Listy z Pon­tu).
Élégies écri­tes dans la pro­vince de Pont (E­legie psané v pro­vin­cii Pon­t).
Les Qua­tre Livres d’épîtres écri­tes dans la pro­vince de Pont (Čtyři knihy epištol psaných v pro­vin­cii Pon­t).
Pon­ti­cae epis­to­lae.
De Ponto libri qua­tuor (IV)..

Kronika věčné zimy: Drama Tomis

Ovi­di­ovy elegie z vy­hnan­ství jsou deníkem muže ztra­ceného daleko od svých blíz­kých, daleko od civi­liza­ce, je­jímž byl kdysi nejpří­jem­nějším před­stavi­te­lem; dlouhý ná­řek ad­re­sovaný jeho manžel­ce, přá­te­lům, kteří zů­stali v Ří­mě, a neú­prosné mo­ci, od níž marně oče­kává mi­lost. To­mis se tu jeví jako „země plná hořkosti“, ne­u­stále bi­čovaná vě­try a krou­pami věčné zi­my, kde i víno, „zka­menělé chla­dem“, tuhne v led, který je třeba se­kat se­ke­rou. Básník se tam cítí jako ab­so­lutní cizi­nec; vě­zeň oduchováva­jící za­po­mínat la­tin­sky upro­střed bar­bar­ských slov a straš­livých vý­křiků Gétů:

„mluví spolu jazykem, který je jim spo­lečný; ale já se ne­mohu do­ro­zu­mět ji­nak než gesty a zna­mení­mi; zdejší lidé mě po­važují za bar­bara a [ti­to] drzí Gé­tové se smějí la­tin­ským slovům.“

Ovi­de. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (E­legie Ovi­di­ovy z vy­hnan­ství [sv. I, Elegie Tris­tií]), přel. z la­tiny Jean Ma­rin de Kervillars. Pa­říž: d’Houry fils, 1723.

Tváří v tvář protivenství

Kde Ovi­dius čerpal od­vahu po­třebnou k to­mu, aby snesl tak kru­tou pro­ti­ven­ství? V psaní:

„[Ptá­te-li se mě], co zde dě­lám, řeknu vám, že se za­bývám stu­di­emi zdán­livě málo uži­tečný­mi, které však mají svou uži­tečnost pro mě; a kdyby slou­žily jen k to­mu, aby mě ne­chaly za­po­menout na mé ne­štěs­tí, ne­byla by to malá vý­ho­da: pří­liš šťastný, když-li z pěs­tování tak ne­plodného pole zís­kám ale­spoň ně­jaké ovo­ce.“

Ovi­de. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil, t. II, Élégies pon­tiques (E­legie Ovi­di­ovy z vy­hnan­ství, sv. II, Pont­ské elegie), přel. z la­tiny Jean Ma­rin de Kervillars. Pa­říž: d’Houry, 1726.

Ostatně, bývalý řím­ský dandy úplně ne­zmizel: elegan­ce, vy­tří­bené ry­sy, srovnání spíše dů­my­slná než pevná pře­trváva­jí, někdy až do pře­mí­ry. Už Quin­ti­li­anus ho sou­dil méně za­městnaného vlast­ními ne­štěs­tími než jako ama­tor ingenii sui (mi­lovníka vlast­ního géni­a). Podle Seneky star­šího Ovi­dius znal „to, co bylo v jeho verších pře­bujelé“, ale vy­rovnával se s tím: „Říkal, že tvář je někdy uči­něna mno­hem hezčí znaménkem krásy“. Tato stá­lost v tom, dávat svým myš­lenkám ně­jaký ob­rat, ně­jaké „znaménko krásy“, po fran­couz­ském způ­sobu – „řeklo by se téměř, že se na­ro­dil mezi námi“, po­zna­menává pře­kla­da­tel Jean Ma­rin de Kervillars – je po­sledním zna­kem jeho osobnos­ti, při­znaným od­mítnu­tím ne­chat vzdá­lenost od hlavního města zni­čit uměl­ce. A po­té, co tak často po­psal toto od­lou­čení jako druh smr­ti, na­ko­nec na­jde Řím na břehu Černého moře a uzaví­rá: „ze­mě, kam mě osud umís­til, mi musí na­hra­dit Řím. Má ne­šťastná múza se spoko­juje s tímto jeviš­těm […]: ta­ková je li­bovůle mocného Bo­ha.“6Více rezignovaný než roz­hodný, ne­šel tak dale­ko, aby na­psal na práh svých dve­ří, jak to udělá Hugo, EXI­LIUM VITA EST (VY­HNAN­STVÍ JE ŽIVOT nebo ŽIVOT JE VY­HNAN­STVÍ).

Pro další studium

Kolem Epistulae ex Ponto

Citace

„Cernis ut in du­ris – et quid bove fir­mius? – arvis
For­tia tau­ro­rum corpora frangat opus.
Quae numquam vacuo so­lita est cessare novali
Fructi­bus ad­si­duis lassa sene­s­cit hu­mus.
Oc­ci­det, ad ci­rci si quis cer­ta­mina semper
Non in­ter­mis­sis cur­si­bus ibit equus.
Firma sit illa li­cet, solve­tur in aequore navis
Quae numquam liqui­dis sicca ca­re­bit aquis.
Me quoque de­bi­li­tat se­ries in­mensa malo­rum
Ante meum tempus cogit et esse senem.“

Epis­tulae ex Ponto na Wiki­source la­ti­na, [on­li­ne], konzul­továno 2. lis­topadu 2025.

„Vi­dí­te, jak vo­li, kteří dlouho orali tvrdé ze­mě, na­ko­nec pod­leh­nou tak drsné prá­ci: přes­to, co je silnějšího než vůl? Ze­mě, která si nikdy ne­odpo­či­nula, se na­ko­nec vy­čerpá tím, že každý rok ro­dí. Kůň, kte­rého ne­chají slou­žit ne­pře­tržitě a bez odpo­činku v zá­pa­sech cirku, na­ko­nec pod­lehne upro­střed svého bě­hu. Loď, jakkoli dob­rá, pokud je stále na vo­dě, se na­ko­nec otevře a zničí sama od se­be. Tak mě dlouhá řada ne­štěstí vy­čerpá­vá, oslabuje a nutí mě ze­stárnout před ča­sem.“

Ovi­de. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil, t. II, Élégies pon­tiques (E­legie Ovi­di­ovy z vy­hnan­ství, sv. II, Pont­ské elegie), přel. z la­tiny Jean Ma­rin de Kervillars. Pa­říž: d’Houry, 1726.

„Vi­díš, jak namá­havé polní práce lá­mou mo­hutné tělo vo­lů; a přes­to, co je silnějšího než vůl? Ze­mě, je­jíž lůno je stále plodné, se vy­čerpá­vá, una­vená ne­u­stá­lým plo­zením; za­hyne kůň, kte­rého nutí zá­po­lit bez odpo­činku v zá­pa­sech cirku; a loď, je­jíž boky stále vlhké se nikdy ne­vy­su­šily na bře­hu, jakkoli pevná je ji­nak, se ro­ze­vře upro­střed vln. Tak i já, oslabený řa­dou ne­ko­nečných ne­štěs­tí, cí­tím se ze­stárlý před ča­sem.“

Ovi­de. Œuvres complè­tes. […] Les Tris­tes; Les Pon­tiques […] (Úplná dí­la. […] Tris­tia; Pont­ské listy […]), přel. z la­tiny Char­les Ni­sard. Pa­říž: J.-J. Du­bo­chet et Cie, edice „Collection des au­teurs la­tin­s“, 1838.

„Ne­vi­díš, jak drsné práce polí vy­čerpá­vají mo­hutné tělo býků? Co je přesto odolnějšího než vůl? Ne­po­ne­chána nikdy pe­ri­o­dicky odpo­či­nout na úho­ru, země una­vená ne­pře­trži­tými skliz­němi sama po­znává stárnutí. Po­dobně za­hyne kůň, který se bude účastnit všech zá­vodů cirku, aniž by někdy vy­ne­chal je­diný běh, a jakkoli pevná, loď se ro­ze­vře na mo­ři, není-li nikdy vy­tažena z te­ku­tého živlu a po­ložena do suchého doku. A já, po­dobně, toto ne­ko­nečné pokra­čování ne­štěstí mě vy­čerpává a dělá ze mě starce dříve, než při­jde můj čas.“

Ovi­de. Les Tris­tes; Les Pon­tiques; Ibis; Le Noyer; Ha­lie­u­tiques (Tris­tia; Pont­ské lis­ty; Ibis; Ořešák; Ha­lie­u­tika), přel. z la­tiny Émile Ripert. Pa­říž: Garnier frères, edice „C­las­siques Garnier“, 1937.

„Vi­díš, jak na ob­tížných po­lích práce láme mo­hutná těla býků – a co je odolnějšího než vůl? Ze­mě, která nikdy ne­po­znala odpo­či­nek úho­ru, stárne, vy­čerpaná ne­u­stá­lou pro­duk­cí. Za­hyne kůň, který se bude účastnit všech zá­vodů cirku bez vy­ne­chání je­di­ného bě­hu. Jakkoli pevná, roz­padne se na moři loď, která ne­bude nikdy vy­tažena z te­ku­tého živlu a po­ne­chána v su­chu. Mě také ne­ko­nečná řada ne­štěstí vy­čerpává a dělá ze mě starce před ča­sem.“

Ovi­de. Pontiques (Pont­ské lis­ty), přel. z la­tiny Jacques An­d­ré. Pa­říž: Les Belles Let­tres, edice „Collection des Univer­si­tés de Fran­ce“, 1977.

„Vi­díš, jak na ob­tížných po­lích únava láme mo­hutné tělo vo­lů; a přes­to, co je silnějšího než vůl? Ze­mě, kte­rou nikdy nene­chají ne­činnou, nikdy ležet la­dem, se vy­čerpá­vá, una­vená ne­u­stá­lým plo­zením. Za­hyne kůň, který bez odpo­činku, bez pře­stávky bude stále účast­níkem zá­vodů cirku. Jakkoli pevná je loď, za­hyne, není-li nikdy v su­chu, je-li stále smá­čena vlna­mi. A já ta­ké, ne­ko­nečná řada ne­štěstí mě oslabuje a stárnu před ča­sem.“

Ovi­de. Œuvres complè­tes d’Ovi­de, t. X, [Pon­tiques] (Úplná díla Ovi­di­ova, sv. X, [Pont­ské lis­ty]), přel. z la­tiny Ma­rie Ni­co­las Jo­seph Ca­re­s­me. Pa­říž: C.-L.-F. Panckoucke, edice „Bib­li­o­thèque la­ti­ne-françai­se“, 1836.

„Vi­dí­te, jak se vo­li, kteří jsou nej­silnějšími ze zví­řat, unaví při orání, a jak po­le, která nene­chají odpo­či­nout, ale která jsou stále osívána, se na­ko­nec unaví nošením zr­na. Na­ko­nec uhyne kůň, pokud ho ne­chají bě­hat při hrách v cirku, aniž by mu dali od­dech. Jakkoli dobrá je loď, ur­čitě za­čne na­bí­rat vo­du, pokud ne­bude nikdy vy­tažena na souš. Jsem po­dobně oslaben ne­ko­nečnými ne­štěs­tí­mi, která sná­ším, a ze­stárl jsem před ča­sem.“

Ovi­de. Les Œuvres (Dí­la), přel. z la­tiny Éti­enne Algay de Mar­tignac. Lyon, 1697.

„Víš, že když jsou země tvr­dé, voli s mo­hutným tě­lem
(A co je mo­hutnějšího než vůl?) se vy­čerpají pra­cí;
Pů­da, která nikdy ne­byla po­ne­chána la­dem, stárne,
Vy­čerpaná stá­lými skliz­ně­mi;
Pokud se kůň často účastní zá­vodů cirku
Bez to­ho, aby se běhy ro­ze­stu­py, ze­mře;
Loď může být pevná, ale ztros­ko­tá, pokud nikdy ne­byla
Vy­tažena na souš, stranou od vlhkos­ti.
Mě také ochro­muje dlouhé zře­tě­zení ne­štěstí
Které mě činí sta­rým před ča­sem.“

Ovi­de. Les Tris­tes; Les Pon­tiques (Tris­tia; Pont­ské lis­ty), přel. z la­tiny Danièle Ro­bert. Ar­les: Ac­tes Sud, edice „Babel“, 2020.

„Víš, jak se na po­lích vy­čerpá­vají zví­řata
(A sou­maři jsou přece odolní vůči zlu)
Země vy­čerpaná čas­tými skliz­němi
Bez úhoru stárne
A kůň ze­mře
Pokud se účastní všech běhů cirku
To­lik jde veslo do vo­dy, až se na­ko­nec zlomí

Co se mě tý­če, je to stejné
Ne­štěstí bez úlevy
Tato série ne­štěstí
Udě­laly z tvého manžela starce před ča­sem“

Ovi­de. Tris­tes; Pon­tiques (Tris­tia; Pont­ské lis­ty), přel. z la­tiny Ma­rie Darrie­u­ssecq. Pa­říž: P.O.L, 2008.

„Ne­vi­dí­te, jak práce orání unavuje vo­ly, jakkoli jsou ro­bust­ní? Ze­mě, která se nikdy ne­stává úho­rem, pro­tože si nikdy ne­odpo­či­ne, se na­ko­nec unaví tím, že ne­u­stále ro­dí. Kůň pod­lehne v cirku, pokud mu ne­dáte žádný od­dech pro běh a pro zá­pa­sy. Ať je loď zkon­struována jakko­li, že se na ní nic ne­pokazí, přesto se ro­ze­vře ve vo­dě, pokud ji nikdy ne­vy­táh­nete na souš. Také mohu ří­ci, že délka mých útrap mě ne­smírně osla­bi­la; a jsem nu­cen ze­stárnout před ča­sem.“

Ovi­de. De Ponto libri IV, cum in­terpre­tati­one gal­lica – Les Qua­tre Livres des épîtres d’Ovi­de, écri­tes à plusie­urs de ses amis, du lieu de son exil dans la pro­vince de Pont (De Ponto libri IV, s fran­couz­ským pře­kla­dem – Čtyři knihy Ovi­di­ových epištol, psaných něko­lika jeho přá­te­lům z místa jeho vy­hnan­ství v pro­vin­cii Pon­t), přel. z la­tiny Mi­chel de Ma­rolles. Pa­říž: L. Billa­i­ne, 1661.

Stažení

Zvukové nahrávky
Tištěná díla

Kolem Tristia

Citace

„Parve – nec invi­deo – sine me, li­ber, ibis in Ur­bem:
Ei mi­hi, quod do­mino non li­cet ire tuo!
Va­de, sed in­cul­tus, qualem de­cet exu­lis es­se;
Infe­lix ha­bi­tum tempo­ris hujus habe.
Nec te purpu­reo ve­lent vacci­nia fuco –
Non est con­veni­ens lucti­bus ille co­lor“

Tristia na Wiki­source la­ti­na, [on­li­ne], konzul­továno 1. lis­topadu 2025.

„Má kni­ho, pů­jdeš do Ří­ma, a pů­jdeš do Říma beze mne: nejsem zá­vis­tivý; ale bě­da! že tvému pánu není dovo­leno jít tam sám. Ode­jdi, ale bez oz­do­by, jak se sluší na knihu vy­hnan­covu. Ne­šťastné dí­lo! nechť tvé ob­le­čení od­po­vídá ča­su, v němž ži­je­me. Ne­buď pokryt ma­rokénem purpu­rové barvy; veš­kerá ta nád­hera se ne­hodí v čas smutku a slz.“

Ovi­de. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (E­legie Ovi­di­ovy z vy­hnan­ství [sv. I, Elegie Tris­tií]), přel. z la­tiny Jean Ma­rin de Kervillars. Pa­říž: d’Houry fils, 1723.

„Nu­že, sou­hla­sím, malá knížko: beze mne pů­jdeš do Města,
Tam, kam tvůj pán, bě­da! nemá právo jít.
Jdi te­dy, ale za­ne­dbaná, jak se sluší na mé vy­hnan­ství;
Ob­lec se, ne­šťastná, do rou­cha mého osu­du.
Žádná bo­růvka, aby tě nalí­čila purpu­rem –
To není barva, která se hodí k mé strasti“

Ovi­de. Les Tris­tes: poè­mes cho­i­sis (Tris­tia: vy­brané básně), přel. z la­tiny Do­mi­nique Po­i­rel. Pa­říž: La Différen­ce, edice „Orphée“, 1989.

„Jdi, malá kni­ho, sou­hla­sím, jdi beze mne do to­hoto města, kam, bě­da! není mi dovo­leno jít, mně, který jsem tvůj otec; jdi, ale bez oz­dob, jak se sluší na syna vy­hnan­cova; a ne­šťastný, při­jmi znaky ne­štěs­tí. Ať tě bo­růvka ne­líčí svou purpu­rovou barvou; tato barva není barvou smutku“

Ovi­de. Œuvres complè­tes. […] Les Tris­tes; Les Pon­tiques […] (Úplná dí­la. […] Tris­tia; Pont­ské listy […]), přel. z la­tiny Char­les Ni­sard. Pa­říž: J.-J. Du­bo­chet et Cie, edice „Collection des au­teurs la­tin­s“, 1838.

„Malá kni­ho, chci to dobře, beze mne ode­jdeš do města, kam já, tvůj pán, bě­da! jít ne­mo­hu. Jdi, ale bez oz­dob, jak se sluší na syna vy­hnan­cova. Ne­šťastná, vezmi si šat dnů, v nichž ži­ješ. Žádná bo­růvka, aby tě nalí­čila purpu­rem: tato barva se ne­hodí ke smutku.“

Ovi­de. Les Tris­tes; Les Pon­tiques; Ibis; Le Noyer; Ha­lie­u­tiques (Tris­tia; Pont­ské lis­ty; Ibis; Ořešák; Ha­lie­u­tika), přel. z la­tiny Émile Ripert. Pa­říž: Garnier frères, edice „C­las­siques Garnier“, 1937.

„Malá kniho – nejsem zá­vis­tivý – pů­jdeš beze mne do Ří­ma. Bě­da! tvému pánu je za­kázáno tam jít. Jdi, ale bez oz­dob, jak se sluší na knihu vy­hnan­covu. Ne­šťastná, vezmi si šat okolnos­tí! Žádné bo­růvky, aby tě nalí­čily svou purpu­rovou barvou – tato barva se špatně hodí ke smutku“

Ovi­de. Tristes (Tris­ti­a), přel. z la­tiny Jacques An­d­ré. Pa­říž: Les Belles Let­tres, edice „Collection des Univer­si­tés de Fran­ce“, 1968.

„Malá kni­ho, ne­bráním tvému štěs­tí: pů­jdeš do Říma beze mne, do Ří­ma, bě­da! kam ne­může jít tvůj otec. Ode­jdi, ale bez oz­dob, jak se sluší na syna vy­hnan­cova; ne­šťastný, vezmi si livrej ne­štěs­tí: žádná bo­růvka, aby tě oděla svou purpu­rovou barvou; tato barva se špatně hodí ke smutku“

Ovi­de. Œuvres cho­i­sies, t. II. […] Les Tris­tes (Vybraná dí­la, sv. II. […] Tris­ti­a), přel. z la­tiny Ar­man­d-Bal­thazard Verna­dé, revi­dováno Émile Pes­sonne­aux. Pa­říž: Garnier frères, 1861.

„Malý svaz­ku, ne­bráním tvému štěs­tí: pů­jdeš do Říma beze mne, do Ří­ma, bě­da! kam ne­může jít tvůj otec. Ode­jdi, ale bez oz­dob, jak se sluší na dílo vy­hnan­covo; ne­šťastný, za­chovej livrej ne­štěs­tí: žádná bo­růvka, aby tě oděla svou purpu­rovou barvou; tento bo­hatý od­stín se špatně hodí ke smutku“

Ovi­de. Œuvres complè­tes d’Ovi­de, t. IX, [Tris­tes] (Úplná díla Ovi­di­ova, sv. IX, [Tris­ti­a]), přel. z la­tiny Ar­man­d-Bal­thazard Verna­dé. Pa­říž: C.-L.-F. Panckoucke, edice „Bib­li­o­thèque la­ti­ne-françai­se“, 1834.

„Chceš tedy jít beze mne do Ří­ma, má kni­ho? Ne­zá­vi­dím tvé štěs­tí. Bě­da! kéž by bylo dovo­leno tvému pánu tě do­pro­vázet. Jdi tam, ale bez oz­dob, jak musí být vy­hnanec. Pokryj se podle stavu, kam tě tvé ne­štěstí uved­lo, ne pokrývkou bar­venou purpu­rem a fi­alovou, ne­boť tato barva se špatně hodí ke smutku.“

Ovi­de. Les Œuvres (Dí­la), přel. z la­tiny Éti­enne Algay de Mar­tignac. Lyon, 1697.

„Je to beze mne, malá kniho (a ne­zá­vi­dím ti), že pů­jdeš do Ří­ma;
Bě­da! mně, tvému pá­nu, není dovo­leno tam jít!
Jdi tam, ale bez příprav, jak se sluší vy­hnan­cům;
Ob­lec vzhled, ne­šťastná, mé si­tua­ce.
Žádné bo­růvky, aby tě pokryly purpu­rovou barvou:
Tato barva se ne­hodí k zármutku“

Ovi­de. Les Tris­tes; Les Pon­tiques (Tris­tia; Pont­ské lis­ty), přel. z la­tiny Danièle Ro­bert. Ar­les: Ac­tes Sud, edice „Babel“, 2020.

„Malá kniho
Běda
Jdi beze mne do města, kam mám za­kázaný vstup

Jdi celá prostá
Bez učených oz­dob
Jak se sluší vy­hnan­cům

Šat všedního dne
Vy­dě­děnci nenosí purpur
Smu­tek se nenosí v čer­vené“

Ovi­de. Tris­tes; Pon­tiques (Tris­tia; Pont­ské lis­ty), přel. z la­tiny Ma­rie Darrie­u­ssecq. Pa­říž: P.O.L, 2008.

„Malá kni­ho, ne­říkám ne: pů­jdeš do Říma beze mne – do Ří­ma, bě­da, kam tvůj pán už nemá právo jít! Jdi tam, ale špatně ob­le­čená, jak se sluší na knihu vy­hnan­covu. Vezmi si, ne­šťastná, ob­le­čení to­hoto smutného ob­dobí mého živo­ta. Ne­chci tě nalí­čenou purpu­rovou barvou bo­růvek: ta­kový lesk se ne­hodí ke smutku.“

Ovi­de. L’Exil et le Salut: Tris­tes et Pon­tiques (Vy­hnan­ství a spá­sa: Tris­tia a Pont­ské lis­ty), přel. z la­tiny Chan­tal Labre. Pa­říž: Ar­léa, edice „Re­tour aux grands tex­te­s“, 1991.

„Má malá kni­ho, bude to tedy beze mne, že podnikneš cestu do Říma (ne­zá­vi­dím ti to), ale velmi li­tu­ji, že není dovo­leno tvému pánu udě­lat to stejně jako ty. Nu dob­rá! dávám ti svo­lení; ale když pů­jdeš do Ří­ma, ať je to bez vy­ba­vení. Nenes tam žádnou oz­dobu a buď ta­ková, jaká musí být ubohá vy­hnan­kyně, se ša­tem se­zóny, který bude úměrný tvému ne­štěs­tí. Ať tmavá fi­alová smí­chaná s purpu­rem ne­o­bo­hacuje tvou pokrývku; tato barva se ne­hodí pro smu­tek.“

Ovi­de. Tris­tium libri V, cum in­terpre­tati­one gal­lica – Les Tris­tes d’Ovide (Tris­tium libri V, s fran­couz­ským pře­kla­dem – Ovi­di­ova Tris­ti­a), přel. z la­tiny Mi­chel de Ma­rolles. Pa­říž: L. Billa­i­ne, 1661.

Stažení

Zvukové nahrávky
Tištěná díla

Bibliografie

  • Car­copi­no, Jérô­me. „L’exil d’Ovi­de“ (Ovi­di­ovo vy­hnan­ství) v Ren­con­tres de l’his­toire et de la lit­téra­ture ro­ma­i­nes (Se­tkání řím­ské his­to­rie a li­te­ra­tu­ry). Pa­říž: Flam­ma­ri­on, 1963.
  • Cu­vil­lier-Fle­u­ry, Alfred-Auguste. „Ovi­de“ (Ovi­dius). Revue de Pa­ris, sv. XVI, 1830, s. 200-216. (Go­ogle Livre­s).
  • Gou­dot, Ma­rie. Tris­tia: figu­res d’exil (Tris­tia: po­stavy vy­hnan­ství). Rennes: La Part com­mu­ne, edice „L’Étranger fa­mi­lier“, 2006.
  • La Mo­the Le Vayer, François de. De la pa­trie et des étrangers: et autres pe­tits trai­tés scep­tiques (O vlasti a cizin­cích: a další malá skep­tická po­jednání). Pa­říž: De­sjonquères, edice „Collection 17e siècle“, 2003.
  • Lau­rens, Pierre. His­toire cri­tique de la lit­téra­ture la­ti­ne: de Vi­rgile à Huy­smans (Kri­tická his­to­rie la­tin­ské li­te­ra­tu­ry: od Vergi­lia k Huy­sman­sovi). Pa­říž: Les Belles Let­tres, 2014.
  • Pfaff-Rey­dellet, Maud. „L’hiver éternel de Scythie: di­mension mé­tapoétique de l’évo­cation des confins“ (Věčná zima Ský­thie: me­tapo­e­tická di­menze evokace okrajů) v Sege­tis certa fi­des me­ae: ho­m­mages offerts à Gérard Freyburger (Sege­tis certa fi­des me­ae: po­cty věnované Gérardu Freyburge­rovi). Turnhout: Brepols, edice „Re­cher­ches sur les rhé­to­riques re­ligie­u­se­s“, 2021, s. 135-151.
  • Poga­ci­as, An­drei. „Ovi­de, un poète ro­main chez les Gè­tes“ (Ovi­dius, řím­ský básník u Gétů). Courrier in­ternati­o­nal, č. 1633, od 17. do 23. února 2022, s. 54.
  • Vol­taire. Œuvres complè­tes de Vol­taire, vol. 45B, […] D’Ovi­de, de So­crate […] (Úplné spisy Vol­tai­rovy, sv. 45B, […] O Ovi­di­ovi, o Sokra­tovi […]). Oxford: Vol­taire Foun­dati­on, 2010.
Avatar photo
Yoto Yotov

Od roku 2010 věnuji svůj čas podpoře dialogu mezi staletími a národy, přesvědčen, že lidský duch je všude doma. Pokud sdílíte tuto vizi univerzální kultury a pokud vás mé Notes du mont Royal někdy osvítily nebo dojaly, zvažte prosím dar na Liberapay.

Articles : 240

Traductions