Mappemonde mettant en évidence la Roumanie et l’Italie.

Tristia a Epistulae ex Ponto, aneb Řím na břehu Černého moře

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Byl jednou za vlády Augusta je­den muž, který se mohl po­važovat za ob­dařeného všemi mi­lost­mi: Pu­b­lius Ovi­dius Naso, ře­čený Ovi­dius. Módní básník ve slavném sto­letí la­tin­ské po­ezie, lu­sor amo­rum (pě­vec lá­sek), jeho žer­tovné pero si pod­manilo Řím a jeho lehkost ve sklá­dání veršů hrani­čila se zá­zra­kem: „sna­žil jsem se psát pró­zou, ale slova se sklá­dala tak přesně do me­tra, že to, co jsem psal, byly verše“. Jmění, pů­vod, slavní přá­te­lé, dům sou­se­dící s Kapi­to­lem, nic ne­chybělo to­muto řím­skému rytí­ři, který si užíval života jis­tějšího a po­ho­dlnějšího než kdy před­tím.

Přesto jednoho rána roku 8 na­šeho le­topoč­tu, když se Řím pro­bu­dil, rozší­řila se uli­cemi zlověstná zpráva: mi­lá­ček múz, tehdy pa­de­sát­ník, právě ode­šel pod cí­sař­ským do­pro­vo­dem. Ne na ně­jaké zlaté dů­cho­dové po­břeží s mírným podne­bím, ale na relegatio (vy­hnan­ství)1Relegatio (vy­hnan­ství), ač­koli se po­do­balo exilium (exi­lu), se od něj právně li­ši­lo: ne­vedlo ani ke ztrátě ob­čan­ství, ani ke konfis­kaci majetku. Ovi­dius, kte­rému bylo v těchto dvou bo­dech udě­leno omi­lostnění, dbal na to, aby upřesnil, že je mylné, když ho jeho sou­časníci ozna­čují za vy­hnan­ce: quippe re­lega­tus, non exul, di­cor in illo (není ře­čeno, že jsem vy­hnanec, ale pouze vy­po­vě­zený). Ale k čemu do­držovat roz­li­šení, které dě­lal pouze z dů­vodu cti? Sám se od něj osvo­bo­dil: a pa­tria fugi victus et exul ego (já po­ražený a uprch­lík se vi­dím vy­hnaný ze své vlas­ti); exul eram (byl jsem ve vy­hnan­ství). do To­mis2Dnešní Con­stanța v Ru­mun­sku., le­dové osady na nej­vzdá­lenější hranici ří­še, na ne­hos­tinných bře­zích Černého mo­ře.3Při po­sledním pozdravu Kapi­tolu vy­hnanec pro­nesl toto roz­lou­čení, které si Go­ethe osvojí v okamžiku svého vlast­ního od­chodu z Věčného města: „Velcí bo­hové, kteří obýváte tento vzne­šený chrám tak blízko mého domu a které mé oči již nikdy ne­u­vi­dí; […] vy, které mu­sím opus­tit, […] zbavte mě, pro­sím vás, Cae­sa­rovy nenávis­ti; to je je­diná mi­lost, o kte­rou vás při od­chodu žá­dám. Řekněte to­muto bož­skému muži, jaký omyl mě svedl, a dejte mu po­znat, že má chyba ne­byla nikdy zlo­či­nem“.

Záhada nemilosti

Jaká byla pří­čina této relegatio bez sou­du, z pouhé vůle Augusta, a jaký dů­vod měl tento vládce zbavit Řím a svůj dvůr tak velkého básníka a uvěz­nit ho u Gétů? To je to, co ne­víme a co nikdy ne­bu­deme vě­dět. Ovi­dius se zmiňuje o car­men et error (bá­seň a ne­opa­trnost), zá­hadně šep­taje:

„Ach! proč jsem vi­děl to, co jsem vi­dět ne­měl? Proč se mé oči staly vinný­mi? Proč jsem ko­nečně svou ne­opa­trností po­znal to, co jsem nikdy po­znat ne­měl?“

Ovi­de. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (E­legie Ovi­di­ovy z vy­hnan­ství [sv. I, Elegie Tris­tií]), přel. z la­tiny Jean Ma­rin de Kervillars. Pa­říž: d’Houry fils, 1723.

Pokud Umění mi­lovat, vy­dané o de­se­ti­letí dříve, bylo oním carmen nebo ofi­ci­ální zá­minkou, sku­tečný error ne­boli vina zů­stává zá­ha­dou za­pe­če­těnou v básní­kově hrobě:

„Ovi­diův zlo­čin byl ne­po­chybně v tom, že vi­děl něco hanebného v Octavi­ově ro­dině […]. Učenci ne­roz­hod­li, zda vi­děl Augusta s mla­dým chlap­cem […]; nebo zda vi­děl ně­ja­kého štolbu v ná­ručí cí­sa­řovny Livie, kte­rou si Augustus vzal tě­hotnou s ji­ným; nebo zda vi­děl to­hoto cí­saře Augusta za­městnaného se svou dce­rou či vnuč­kou; nebo ko­nečně zda vi­děl to­hoto cí­saře Augusta dě­lat něco horší­ho, torva tuen­ti­bus hi­r­cis [pod divokými po­hledy koz­lů].“

Vol­taire. Œuvres complè­tes de Vol­taire, vol. 45B, […] D’Ovi­de, de So­crate […] (Úplné spisy Vol­tai­rovy, sv. 45B, […] O Ovi­di­ovi, o Sokra­tovi […]). Oxford: Vol­taire Foun­dati­on, 2010.

Za­po­meňme tedy na hypo­tézy stejně po­četné jako po­divné tě­ch, kteří chtějí za kaž­dou cenu uhodnout dvou­ti­sí­ci­leté tajem­ství. Stačí vě­dět, že v mu­kách vy­hnan­ství, ve vzly­cích osamění, Ovi­dius nena­šel jiný zdroj než svou po­ezii a že ji ce­lou po­u­žil k ob­měk­čení cí­saře, je­hož zášť si při­vo­dil. „Bo­hové se někdy ne­chají ob­měk­čit“, říkal si. Od­tud se zro­dily Tristia (Tristia)4Od­mítnuté for­my:
Les Cinq Livres des Tris­tes (Pět knih Tris­tií).
Tris­tium libri quinque (V).
De Tris­ti­bus libri quinque (V). a Epis­tulae ex Ponto (Epis­tulae ex Ponto)5Od­mítnuté for­my:
Let­tres du Pont (Listy z Pon­tu).
Élégies écri­tes dans la pro­vince de Pont (E­legie psané v pro­vin­cii Pon­t).
Les Qua­tre Livres d’épîtres écri­tes dans la pro­vince de Pont (Čtyři knihy epištol psaných v pro­vin­cii Pon­t).
Pon­ti­cae epis­to­lae.
De Ponto libri qua­tuor (IV)..

Kronika věčné zimy: Drama Tomis

Ovi­di­ovy elegie z vy­hnan­ství jsou deníkem muže ztra­ceného daleko od svých blíz­kých, daleko od civi­liza­ce, je­jímž byl kdysi nejpří­jem­nějším před­stavi­te­lem; dlouhý ná­řek ad­re­sovaný jeho manžel­ce, přá­te­lům, kteří zů­stali v Ří­mě, a neú­prosné mo­ci, od níž marně oče­kává mi­lost. To­mis se tu jeví jako „země plná hořkosti“, ne­u­stále bi­čovaná vě­try a krou­pami věčné zi­my, kde i víno, „zka­menělé chla­dem“, tuhne v led, který je třeba se­kat se­ke­rou. Básník se tam cítí jako ab­so­lutní cizi­nec; vě­zeň oduchováva­jící za­po­mínat la­tin­sky upro­střed bar­bar­ských slov a straš­livých vý­křiků Gétů:

„mluví spolu jazykem, který je jim spo­lečný; ale já se ne­mohu do­ro­zu­mět ji­nak než gesty a zna­mení­mi; zdejší lidé mě po­važují za bar­bara a [ti­to] drzí Gé­tové se smějí la­tin­ským slovům.“

Ovi­de. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (E­legie Ovi­di­ovy z vy­hnan­ství [sv. I, Elegie Tris­tií]), přel. z la­tiny Jean Ma­rin de Kervillars. Pa­říž: d’Houry fils, 1723.

Tváří v tvář protivenství

Kde Ovi­dius čerpal od­vahu po­třebnou k to­mu, aby snesl tak kru­tou pro­ti­ven­ství? V psaní:

„[Ptá­te-li se mě], co zde dě­lám, řeknu vám, že se za­bývám stu­di­emi zdán­livě málo uži­tečný­mi, které však mají svou uži­tečnost pro mě; a kdyby slou­žily jen k to­mu, aby mě ne­chaly za­po­menout na mé ne­štěs­tí, ne­byla by to malá vý­ho­da: pří­liš šťastný, když-li z pěs­tování tak ne­plodného pole zís­kám ale­spoň ně­jaké ovo­ce.“

Ovi­de. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil, t. II, Élégies pon­tiques (E­legie Ovi­di­ovy z vy­hnan­ství, sv. II, Pont­ské elegie), přel. z la­tiny Jean Ma­rin de Kervillars. Pa­říž: d’Houry, 1726.

Ostatně, bývalý řím­ský dandy úplně ne­zmizel: elegan­ce, vy­tří­bené ry­sy, srovnání spíše dů­my­slná než pevná pře­trváva­jí, někdy až do pře­mí­ry. Už Quin­ti­li­anus ho sou­dil méně za­městnaného vlast­ními ne­štěs­tími než jako ama­tor ingenii sui (mi­lovníka vlast­ního géni­a). Podle Seneky star­šího Ovi­dius znal „to, co bylo v jeho verších pře­bujelé“, ale vy­rovnával se s tím: „Říkal, že tvář je někdy uči­něna mno­hem hezčí znaménkem krásy“. Tato stá­lost v tom, dávat svým myš­lenkám ně­jaký ob­rat, ně­jaké „znaménko krásy“, po fran­couz­ském způ­sobu – „řeklo by se téměř, že se na­ro­dil mezi námi“, po­zna­menává pře­kla­da­tel Jean Ma­rin de Kervillars – je po­sledním zna­kem jeho osobnos­ti, při­znaným od­mítnu­tím ne­chat vzdá­lenost od hlavního města zni­čit uměl­ce. A po­té, co tak často po­psal toto od­lou­čení jako druh smr­ti, na­ko­nec na­jde Řím na břehu Černého moře a uzaví­rá: „ze­mě, kam mě osud umís­til, mi musí na­hra­dit Řím. Má ne­šťastná múza se spoko­juje s tímto jeviš­těm […]: ta­ková je li­bovůle mocného Bo­ha.“6Více rezignovaný než roz­hodný, ne­šel tak dale­ko, aby na­psal na práh svých dve­ří, jak to udělá Hugo, EXI­LIUM VITA EST (VY­HNAN­STVÍ JE ŽIVOT nebo ŽIVOT JE VY­HNAN­STVÍ).

Pro další studium

Kolem Epistulae ex Ponto

Citace

„Cernis ut in du­ris – et quid bove fir­mius? – arvis
For­tia tau­ro­rum corpora frangat opus.
Quae numquam vacuo so­lita est cessare novali
Fructi­bus ad­si­duis lassa sene­s­cit hu­mus.
Oc­ci­det, ad ci­rci si quis cer­ta­mina semper
Non in­ter­mis­sis cur­si­bus ibit equus.
Firma sit illa li­cet, solve­tur in aequore navis
Quae numquam liqui­dis sicca ca­re­bit aquis.
Me quoque de­bi­li­tat se­ries in­mensa malo­rum
Ante meum tempus cogit et esse senem.“

Epis­tulae ex Ponto na Wiki­source la­ti­na, [on­li­ne], konzul­továno 2. lis­topadu 2025.

„Vi­dí­te, jak vo­li, kteří dlouho orali tvrdé ze­mě, na­ko­nec pod­leh­nou tak drsné prá­ci: přes­to, co je silnějšího než vůl? Ze­mě, která si nikdy ne­odpo­či­nula, se na­ko­nec vy­čerpá tím, že každý rok ro­dí. Kůň, kte­rého ne­chají slou­žit ne­pře­tržitě a bez odpo­činku v zá­pa­sech cirku, na­ko­nec pod­lehne upro­střed svého bě­hu. Loď, jakkoli dob­rá, pokud je stále na vo­dě, se na­ko­nec otevře a zničí sama od se­be. Tak mě dlouhá řada ne­štěstí vy­čerpá­vá, oslabuje a nutí mě ze­stárnout před ča­sem.“

Ovi­de. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil, t. II, Élégies pon­tiques (E­legie Ovi­di­ovy z vy­hnan­ství, sv. II, Pont­ské elegie), přel. z la­tiny Jean Ma­rin de Kervillars. Pa­říž: d’Houry, 1726.

„Vi­díš, jak namá­havé polní práce lá­mou mo­hutné tělo vo­lů; a přes­to, co je silnějšího než vůl? Ze­mě, je­jíž lůno je stále plodné, se vy­čerpá­vá, una­vená ne­u­stá­lým plo­zením; za­hyne kůň, kte­rého nutí zá­po­lit bez odpo­činku v zá­pa­sech cirku; a loď, je­jíž boky stále vlhké se nikdy ne­vy­su­šily na bře­hu, jakkoli pevná je ji­nak, se ro­ze­vře upro­střed vln. Tak i já, oslabený řa­dou ne­ko­nečných ne­štěs­tí, cí­tím se ze­stárlý před ča­sem.“

Ovi­de. Œuvres complè­tes. […] Les Tris­tes; Les Pon­tiques […] (Úplná dí­la. […] Tris­tia; Pont­ské listy […]), přel. z la­tiny Char­les Ni­sard. Pa­říž: J.-J. Du­bo­chet et Cie, edice „Collection des au­teurs la­tin­s“, 1838.

„Ne­vi­díš, jak drsné práce polí vy­čerpá­vají mo­hutné tělo býků? Co je přesto odolnějšího než vůl? Ne­po­ne­chána nikdy pe­ri­o­dicky odpo­či­nout na úho­ru, země una­vená ne­pře­trži­tými skliz­němi sama po­znává stárnutí. Po­dobně za­hyne kůň, který se bude účastnit všech zá­vodů cirku, aniž by někdy vy­ne­chal je­diný běh, a jakkoli pevná, loď se ro­ze­vře na mo­ři, není-li nikdy vy­tažena z te­ku­tého živlu a po­ložena do suchého doku. A já, po­dobně, toto ne­ko­nečné pokra­čování ne­štěstí mě vy­čerpává a dělá ze mě starce dříve, než při­jde můj čas.“

Ovi­de. Les Tris­tes; Les Pon­tiques; Ibis; Le Noyer; Ha­lie­u­tiques (Tris­tia; Pont­ské lis­ty; Ibis; Ořešák; Ha­lie­u­tika), přel. z la­tiny Émile Ripert. Pa­říž: Garnier frères, edice „C­las­siques Garnier“, 1937.

„Vi­díš, jak na ob­tížných po­lích práce láme mo­hutná těla býků – a co je odolnějšího než vůl? Ze­mě, která nikdy ne­po­znala odpo­či­nek úho­ru, stárne, vy­čerpaná ne­u­stá­lou pro­duk­cí. Za­hyne kůň, který se bude účastnit všech zá­vodů cirku bez vy­ne­chání je­di­ného bě­hu. Jakkoli pevná, roz­padne se na moři loď, která ne­bude nikdy vy­tažena z te­ku­tého živlu a po­ne­chána v su­chu. Mě také ne­ko­nečná řada ne­štěstí vy­čerpává a dělá ze mě starce před ča­sem.“

Ovi­de. Pontiques (Pont­ské lis­ty), přel. z la­tiny Jacques An­d­ré. Pa­říž: Les Belles Let­tres, edice „Collection des Univer­si­tés de Fran­ce“, 1977.

„Vi­díš, jak na ob­tížných po­lích únava láme mo­hutné tělo vo­lů; a přes­to, co je silnějšího než vůl? Ze­mě, kte­rou nikdy nene­chají ne­činnou, nikdy ležet la­dem, se vy­čerpá­vá, una­vená ne­u­stá­lým plo­zením. Za­hyne kůň, který bez odpo­činku, bez pře­stávky bude stále účast­níkem zá­vodů cirku. Jakkoli pevná je loď, za­hyne, není-li nikdy v su­chu, je-li stále smá­čena vlna­mi. A já ta­ké, ne­ko­nečná řada ne­štěstí mě oslabuje a stárnu před ča­sem.“

Ovi­de. Œuvres complè­tes d’Ovi­de, t. X, [Pon­tiques] (Úplná díla Ovi­di­ova, sv. X, [Pont­ské lis­ty]), přel. z la­tiny Ma­rie Ni­co­las Jo­seph Ca­re­s­me. Pa­říž: C.-L.-F. Panckoucke, edice „Bib­li­o­thèque la­ti­ne-françai­se“, 1836.

„Vi­dí­te, jak se vo­li, kteří jsou nej­silnějšími ze zví­řat, unaví při orání, a jak po­le, která nene­chají odpo­či­nout, ale která jsou stále osívána, se na­ko­nec unaví nošením zr­na. Na­ko­nec uhyne kůň, pokud ho ne­chají bě­hat při hrách v cirku, aniž by mu dali od­dech. Jakkoli dobrá je loď, ur­čitě za­čne na­bí­rat vo­du, pokud ne­bude nikdy vy­tažena na souš. Jsem po­dobně oslaben ne­ko­nečnými ne­štěs­tí­mi, která sná­ším, a ze­stárl jsem před ča­sem.“

Ovi­de. Les Œuvres (Dí­la), přel. z la­tiny Éti­enne Algay de Mar­tignac. Lyon, 1697.

„Víš, že když jsou země tvr­dé, voli s mo­hutným tě­lem
(A co je mo­hutnějšího než vůl?) se vy­čerpají pra­cí;
Pů­da, která nikdy ne­byla po­ne­chána la­dem, stárne,
Vy­čerpaná stá­lými skliz­ně­mi;
Pokud se kůň často účastní zá­vodů cirku
Bez to­ho, aby se běhy ro­ze­stu­py, ze­mře;
Loď může být pevná, ale ztros­ko­tá, pokud nikdy ne­byla
Vy­tažena na souš, stranou od vlhkos­ti.
Mě také ochro­muje dlouhé zře­tě­zení ne­štěstí
Které mě činí sta­rým před ča­sem.“

Ovi­de. Les Tris­tes; Les Pon­tiques (Tris­tia; Pont­ské lis­ty), přel. z la­tiny Danièle Ro­bert. Ar­les: Ac­tes Sud, edice „Babel“, 2020.

„Víš, jak se na po­lích vy­čerpá­vají zví­řata
(A sou­maři jsou přece odolní vůči zlu)
Země vy­čerpaná čas­tými skliz­němi
Bez úhoru stárne
A kůň ze­mře
Pokud se účastní všech běhů cirku
To­lik jde veslo do vo­dy, až se na­ko­nec zlomí

Co se mě tý­če, je to stejné
Ne­štěstí bez úlevy
Tato série ne­štěstí
Udě­laly z tvého manžela starce před ča­sem“

Ovi­de. Tris­tes; Pon­tiques (Tris­tia; Pont­ské lis­ty), přel. z la­tiny Ma­rie Darrie­u­ssecq. Pa­říž: P.O.L, 2008.

„Ne­vi­dí­te, jak práce orání unavuje vo­ly, jakkoli jsou ro­bust­ní? Ze­mě, která se nikdy ne­stává úho­rem, pro­tože si nikdy ne­odpo­či­ne, se na­ko­nec unaví tím, že ne­u­stále ro­dí. Kůň pod­lehne v cirku, pokud mu ne­dáte žádný od­dech pro běh a pro zá­pa­sy. Ať je loď zkon­struována jakko­li, že se na ní nic ne­pokazí, přesto se ro­ze­vře ve vo­dě, pokud ji nikdy ne­vy­táh­nete na souš. Také mohu ří­ci, že délka mých útrap mě ne­smírně osla­bi­la; a jsem nu­cen ze­stárnout před ča­sem.“

Ovi­de. De Ponto libri IV, cum in­terpre­tati­one gal­lica – Les Qua­tre Livres des épîtres d’Ovi­de, écri­tes à plusie­urs de ses amis, du lieu de son exil dans la pro­vince de Pont (De Ponto libri IV, s fran­couz­ským pře­kla­dem – Čtyři knihy Ovi­di­ových epištol, psaných něko­lika jeho přá­te­lům z místa jeho vy­hnan­ství v pro­vin­cii Pon­t), přel. z la­tiny Mi­chel de Ma­rolles. Pa­říž: L. Billa­i­ne, 1661.

Stažení

Zvukové nahrávky
Tištěná díla

Kolem Tristia

Citace

„Parve – nec invi­deo – sine me, li­ber, ibis in Ur­bem:
Ei mi­hi, quod do­mino non li­cet ire tuo!
Va­de, sed in­cul­tus, qualem de­cet exu­lis es­se;
Infe­lix ha­bi­tum tempo­ris hujus habe.
Nec te purpu­reo ve­lent vacci­nia fuco –
Non est con­veni­ens lucti­bus ille co­lor“

Tristia na Wiki­source la­ti­na, [on­li­ne], konzul­továno 1. lis­topadu 2025.

„Má kni­ho, pů­jdeš do Ří­ma, a pů­jdeš do Říma beze mne: nejsem zá­vis­tivý; ale bě­da! že tvému pánu není dovo­leno jít tam sám. Ode­jdi, ale bez oz­do­by, jak se sluší na knihu vy­hnan­covu. Ne­šťastné dí­lo! nechť tvé ob­le­čení od­po­vídá ča­su, v němž ži­je­me. Ne­buď pokryt ma­rokénem purpu­rové barvy; veš­kerá ta nád­hera se ne­hodí v čas smutku a slz.“

Ovi­de. Les Élégies d’Ovide pen­dant son exil [t. I, Élégies des Tris­tes] (E­legie Ovi­di­ovy z vy­hnan­ství [sv. I, Elegie Tris­tií]), přel. z la­tiny Jean Ma­rin de Kervillars. Pa­říž: d’Houry fils, 1723.

„Nu­že, sou­hla­sím, malá knížko: beze mne pů­jdeš do Města,
Tam, kam tvůj pán, bě­da! nemá právo jít.
Jdi te­dy, ale za­ne­dbaná, jak se sluší na mé vy­hnan­ství;
Ob­lec se, ne­šťastná, do rou­cha mého osu­du.
Žádná bo­růvka, aby tě nalí­čila purpu­rem –
To není barva, která se hodí k mé strasti“

Ovi­de. Les Tris­tes: poè­mes cho­i­sis (Tris­tia: vy­brané básně), přel. z la­tiny Do­mi­nique Po­i­rel. Pa­říž: La Différen­ce, edice „Orphée“, 1989.

„Jdi, malá kni­ho, sou­hla­sím, jdi beze mne do to­hoto města, kam, bě­da! není mi dovo­leno jít, mně, který jsem tvůj otec; jdi, ale bez oz­dob, jak se sluší na syna vy­hnan­cova; a ne­šťastný, při­jmi znaky ne­štěs­tí. Ať tě bo­růvka ne­líčí svou purpu­rovou barvou; tato barva není barvou smutku“

Ovi­de. Œuvres complè­tes. […] Les Tris­tes; Les Pon­tiques […] (Úplná dí­la. […] Tris­tia; Pont­ské listy […]), přel. z la­tiny Char­les Ni­sard. Pa­říž: J.-J. Du­bo­chet et Cie, edice „Collection des au­teurs la­tin­s“, 1838.

„Malá kni­ho, chci to dobře, beze mne ode­jdeš do města, kam já, tvůj pán, bě­da! jít ne­mo­hu. Jdi, ale bez oz­dob, jak se sluší na syna vy­hnan­cova. Ne­šťastná, vezmi si šat dnů, v nichž ži­ješ. Žádná bo­růvka, aby tě nalí­čila purpu­rem: tato barva se ne­hodí ke smutku.“

Ovi­de. Les Tris­tes; Les Pon­tiques; Ibis; Le Noyer; Ha­lie­u­tiques (Tris­tia; Pont­ské lis­ty; Ibis; Ořešák; Ha­lie­u­tika), přel. z la­tiny Émile Ripert. Pa­říž: Garnier frères, edice „C­las­siques Garnier“, 1937.

„Malá kniho – nejsem zá­vis­tivý – pů­jdeš beze mne do Ří­ma. Bě­da! tvému pánu je za­kázáno tam jít. Jdi, ale bez oz­dob, jak se sluší na knihu vy­hnan­covu. Ne­šťastná, vezmi si šat okolnos­tí! Žádné bo­růvky, aby tě nalí­čily svou purpu­rovou barvou – tato barva se špatně hodí ke smutku“

Ovi­de. Tristes (Tris­ti­a), přel. z la­tiny Jacques An­d­ré. Pa­říž: Les Belles Let­tres, edice „Collection des Univer­si­tés de Fran­ce“, 1968.

„Malá kni­ho, ne­bráním tvému štěs­tí: pů­jdeš do Říma beze mne, do Ří­ma, bě­da! kam ne­může jít tvůj otec. Ode­jdi, ale bez oz­dob, jak se sluší na syna vy­hnan­cova; ne­šťastný, vezmi si livrej ne­štěs­tí: žádná bo­růvka, aby tě oděla svou purpu­rovou barvou; tato barva se špatně hodí ke smutku“

Ovi­de. Œuvres cho­i­sies, t. II. […] Les Tris­tes (Vybraná dí­la, sv. II. […] Tris­ti­a), přel. z la­tiny Ar­man­d-Bal­thazard Verna­dé, revi­dováno Émile Pes­sonne­aux. Pa­říž: Garnier frères, 1861.

„Malý svaz­ku, ne­bráním tvému štěs­tí: pů­jdeš do Říma beze mne, do Ří­ma, bě­da! kam ne­může jít tvůj otec. Ode­jdi, ale bez oz­dob, jak se sluší na dílo vy­hnan­covo; ne­šťastný, za­chovej livrej ne­štěs­tí: žádná bo­růvka, aby tě oděla svou purpu­rovou barvou; tento bo­hatý od­stín se špatně hodí ke smutku“

Ovi­de. Œuvres complè­tes d’Ovi­de, t. IX, [Tris­tes] (Úplná díla Ovi­di­ova, sv. IX, [Tris­ti­a]), přel. z la­tiny Ar­man­d-Bal­thazard Verna­dé. Pa­říž: C.-L.-F. Panckoucke, edice „Bib­li­o­thèque la­ti­ne-françai­se“, 1834.

„Chceš tedy jít beze mne do Ří­ma, má kni­ho? Ne­zá­vi­dím tvé štěs­tí. Bě­da! kéž by bylo dovo­leno tvému pánu tě do­pro­vázet. Jdi tam, ale bez oz­dob, jak musí být vy­hnanec. Pokryj se podle stavu, kam tě tvé ne­štěstí uved­lo, ne pokrývkou bar­venou purpu­rem a fi­alovou, ne­boť tato barva se špatně hodí ke smutku.“

Ovi­de. Les Œuvres (Dí­la), přel. z la­tiny Éti­enne Algay de Mar­tignac. Lyon, 1697.

„Je to beze mne, malá kniho (a ne­zá­vi­dím ti), že pů­jdeš do Ří­ma;
Bě­da! mně, tvému pá­nu, není dovo­leno tam jít!
Jdi tam, ale bez příprav, jak se sluší vy­hnan­cům;
Ob­lec vzhled, ne­šťastná, mé si­tua­ce.
Žádné bo­růvky, aby tě pokryly purpu­rovou barvou:
Tato barva se ne­hodí k zármutku“

Ovi­de. Les Tris­tes; Les Pon­tiques (Tris­tia; Pont­ské lis­ty), přel. z la­tiny Danièle Ro­bert. Ar­les: Ac­tes Sud, edice „Babel“, 2020.

„Malá kniho
Běda
Jdi beze mne do města, kam mám za­kázaný vstup

Jdi celá prostá
Bez učených oz­dob
Jak se sluší vy­hnan­cům

Šat všedního dne
Vy­dě­děnci nenosí purpur
Smu­tek se nenosí v čer­vené“

Ovi­de. Tris­tes; Pon­tiques (Tris­tia; Pont­ské lis­ty), přel. z la­tiny Ma­rie Darrie­u­ssecq. Pa­říž: P.O.L, 2008.

„Malá kni­ho, ne­říkám ne: pů­jdeš do Říma beze mne – do Ří­ma, bě­da, kam tvůj pán už nemá právo jít! Jdi tam, ale špatně ob­le­čená, jak se sluší na knihu vy­hnan­covu. Vezmi si, ne­šťastná, ob­le­čení to­hoto smutného ob­dobí mého živo­ta. Ne­chci tě nalí­čenou purpu­rovou barvou bo­růvek: ta­kový lesk se ne­hodí ke smutku.“

Ovi­de. L’Exil et le Salut: Tris­tes et Pon­tiques (Vy­hnan­ství a spá­sa: Tris­tia a Pont­ské lis­ty), přel. z la­tiny Chan­tal Labre. Pa­říž: Ar­léa, edice „Re­tour aux grands tex­te­s“, 1991.

„Má malá kni­ho, bude to tedy beze mne, že podnikneš cestu do Říma (ne­zá­vi­dím ti to), ale velmi li­tu­ji, že není dovo­leno tvému pánu udě­lat to stejně jako ty. Nu dob­rá! dávám ti svo­lení; ale když pů­jdeš do Ří­ma, ať je to bez vy­ba­vení. Nenes tam žádnou oz­dobu a buď ta­ková, jaká musí být ubohá vy­hnan­kyně, se ša­tem se­zóny, který bude úměrný tvému ne­štěs­tí. Ať tmavá fi­alová smí­chaná s purpu­rem ne­o­bo­hacuje tvou pokrývku; tato barva se ne­hodí pro smu­tek.“

Ovi­de. Tris­tium libri V, cum in­terpre­tati­one gal­lica – Les Tris­tes d’Ovide (Tris­tium libri V, s fran­couz­ským pře­kla­dem – Ovi­di­ova Tris­ti­a), přel. z la­tiny Mi­chel de Ma­rolles. Pa­říž: L. Billa­i­ne, 1661.

Stažení

Zvukové nahrávky
Tištěná díla

Bibliografie

  • Car­copi­no, Jérô­me. „L’exil d’Ovi­de“ (Ovi­di­ovo vy­hnan­ství) v Ren­con­tres de l’his­toire et de la lit­téra­ture ro­ma­i­nes (Se­tkání řím­ské his­to­rie a li­te­ra­tu­ry). Pa­říž: Flam­ma­ri­on, 1963.
  • Cu­vil­lier-Fle­u­ry, Alfred-Auguste. „Ovi­de“ (Ovi­dius). Revue de Pa­ris, sv. XVI, 1830, s. 200-216. (Go­ogle Livre­s).
  • Gou­dot, Ma­rie. Tris­tia: figu­res d’exil (Tris­tia: po­stavy vy­hnan­ství). Rennes: La Part com­mu­ne, edice „L’Étranger fa­mi­lier“, 2006.
  • La Mo­the Le Vayer, François de. De la pa­trie et des étrangers: et autres pe­tits trai­tés scep­tiques (O vlasti a cizin­cích: a další malá skep­tická po­jednání). Pa­říž: De­sjonquères, edice „Collection 17e siècle“, 2003.
  • Lau­rens, Pierre. His­toire cri­tique de la lit­téra­ture la­ti­ne: de Vi­rgile à Huy­smans (Kri­tická his­to­rie la­tin­ské li­te­ra­tu­ry: od Vergi­lia k Huy­sman­sovi). Pa­říž: Les Belles Let­tres, 2014.
  • Pfaff-Rey­dellet, Maud. „L’hiver éternel de Scythie: di­mension mé­tapoétique de l’évo­cation des confins“ (Věčná zima Ský­thie: me­tapo­e­tická di­menze evokace okrajů) v Sege­tis certa fi­des me­ae: ho­m­mages offerts à Gérard Freyburger (Sege­tis certa fi­des me­ae: po­cty věnované Gérardu Freyburge­rovi). Turnhout: Brepols, edice „Re­cher­ches sur les rhé­to­riques re­ligie­u­se­s“, 2021, s. 135-151.
  • Poga­ci­as, An­drei. „Ovi­de, un poète ro­main chez les Gè­tes“ (Ovi­dius, řím­ský básník u Gétů). Courrier in­ternati­o­nal, č. 1633, od 17. do 23. února 2022, s. 54.
  • Vol­taire. Œuvres complè­tes de Vol­taire, vol. 45B, […] D’Ovi­de, de So­crate […] (Úplné spisy Vol­tai­rovy, sv. 45B, […] O Ovi­di­ovi, o Sokra­tovi […]). Oxford: Vol­taire Foun­dati­on, 2010.
Avatar photo
Yoto Yotov

Depuis 2010, je consacre mes veilles à faire dialoguer les siècles et les nations, persuadé que l’esprit humain est partout chez lui. Si cette vision d’une culture universelle est la vôtre, et si mes Notes du mont Royal vous ont un jour éclairé ou touché, songez à faire un don sur Liberapay.

Articles : 168

Traductions