Mappemonde mettant en évidence le Japon.

Úsvit středověkého Japonska v jeho eposech

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Poklidné ob­dobí He­ian (794-1185) skon­čilo ve vše­o­becném požá­ru. Po bitvách vzácné kru­tosti si dva sou­pe­řící ro­dy, Taïra a Mi­na­mo­to, po­stupně pod­manily dvor­skou aris­tokra­cii, která ne­dis­po­novala ani do­sta­tečnou ar­má­dou ani po­li­cií, a způ­so­bily ná­stup feu­dálního reži­mu. Za­číná tak japon­ský stře­dověk. Toto ob­dobí převratů bylo ta­kové, že „bylo by třeba pá­t­rat v ně­meckém stře­dověku, abychom na­šli po­dobný zma­tek“. Rafi­novanosti žen­ské li­te­ra­tury ob­dobí He­ian tak od té doby ná­sle­dovaly mužné pří­běhy plné „vražd“, „lstí“, „po­divuhodných vá­lečných činů“ a „dlouho při­pravovaných po­mst“ – „zdroj roz­paků a zmatku pro his­to­riky“.

S růžencem v ruce a mečem u pasu

Z to­hoto převratu se zro­dily „vá­lečné pří­běhy“ (gunki mo­noga­tari), které se na­cházejí na kři­žovatce his­to­rické kro­niky, ná­rodního eposu a hlu­boké budd­his­tické me­di­ta­ce. Je­jich funkce byla ostatně méně li­te­rární, v tom smys­lu, jak to chápeme my, než pamě­ťová a duchovní: šlo pře­devším o to „uklidnit […] duše vá­lečníků, kteří za­hynuli v bo­jích“ a pro přeživší „hle­dat smysl v chao­tických udá­los­tech, které ukon­čily starý řád“. Tato funkce při­pa­dala „mni­chům s biwou“ (biwa hôshi nebo biwa bôzu), zpě­vákům obecně slepým. Po­dobní na­šim po­tulným pěv­cům z dávných dob pro­cházeli zemí a zpě­vavým hla­sem de­kla­movali slavné činy mi­nu­los­ti. Za­haleni do mniš­ského rou­cha, bez­po­chyby aby se do­stali pod ochranu chrámů a kláš­te­rů, do­pro­vázeli se na svou čtyř­strunnou loutnu, biwu1„Na­ro­zená v per­ském krá­lov­ství a jeho při­leh­lých ob­las­tech, biwa se rozší­řila do vý­chodní Asie po­dél Hed­vábné stez­ky. Zdoko­nalená v Číně, do­stala se na japon­ské souostroví ko­lem 8. sto­letí“. Hyōdō, Hi­ro­mi, „Les mo­i­nes joue­urs de biwa (biwa hōshi) et Le Dit des He­ike“ (Mniši hráči na biwu (biwa hōshi) a Pří­běh rodu He­iké) v Bris­set, Claire-A­kiko, Bro­tons, Arnaud a Struve, Daniel (red.), op. cit., je­jíž akordy pod­tr­hovaly me­lan­cho­lii vy­právění.

V srdci reper­toá­ru, který tito umělci pře­dávali z mi­s­tra na žáka, zá­kladní tri­logie vy­kres­luje bra­t­rovražedné bo­je, které převrá­tily souostroví do nové éry: Pří­běh z Hôgen (Hôgen mo­noga­tari)2Od­mítnuté for­my:
Ré­cit des troubles de l’ère Hogen (Vyprávění o ne­poko­jích éry Hogen).
La Chro­nique des Hogen (Kro­nika z Hogen).
Ré­cit de l’ère Hōgen (Vyprávění z éry Hōgen).
His­toire de la guerre de l’époque Hôgen (Dě­jiny války z ob­dobí Hôgen).
Hôghen mo­noga­tari.
Hôghenn mo­noga­tari., Pří­běh z He­iji (He­iji mo­noga­tari)3Od­mítnuté for­my:
Épo­pée de la rébel­lion de He­iji (Epos o po­vstání He­i­ji).
La Chro­nique des He­igi (Kro­nika z He­igi).
Ré­cit de l’ère He­iji (Vyprávění z éry He­i­ji).
Ré­cits de la guerre de l’ère He­iji (Vyprávění o válce éry He­i­ji).
Heïdji mo­noga­tari.
He­izi mo­noga­tari. a nej­slavnější ze všech, Pří­běh rodu He­iké (He­iké mo­noga­tari)4Od­mítnuté for­my:
Le Dit des He­ikke (Pří­běh rodu He­ikke).
L’A­ven­ture d’He­ike (Dob­ro­druž­ství He­ike).
His­toire des He­ike (Dě­jiny He­ike).
Con­tes du He­ike (Po­vídky o He­ike).
Con­tes des He­ike (Po­vídky He­ike).
La Chro­nique des He­iké (Kro­nika He­iké).
La Chro­nique de He­iké (Kro­nika z He­iké).
Chro­niques du clan He­ike (Kro­niky klanu He­ike).
La Geste de la mai­son des Héï (Činy rodu Héï).
Geste de la fa­mille des Hei (Činy ro­diny He­i).
His­toire de la fa­mille des Hei (Dě­jiny ro­diny He­i).
His­toire de la fa­mille He­iké (Dě­jiny ro­diny He­iké).
His­toire de la mai­son des Taira (Dě­jiny rodu Tai­ra).
His­toire de la fa­mille des Taïra (Dě­jiny ro­diny Taïra).
Ré­cit de l’his­toire des Taira (Vyprávění o dě­ji­nách Tai­ra).
Ro­man des Taira (Ro­mán o Tai­ra).
La Geste des Taïra (Činy rodu Taïra).
Fe­ike no mo­noga­tari.. První dva, i když se mo­hou zdát pro­za­ické v po­pisu to­ho, jak se Taïra a Mi­na­moto po­stupně ve­třeli do vo­jen­ské moci až zís­kali roz­ho­du­jící vliv na dvor­ské zá­leži­tos­ti, nicméně při­pravují bu­doucí drama a již ob­sahují onu „cit­livost k po­mí­jivos­ti“ (mono no aware), která na­jde v Pří­běhu rodu He­iké své nej­doko­na­lejší vy­já­d­ření:

„Svět, v němž ži­jeme
Nemá o nic více exis­tence
Než paprsek mě­síce
Který se od­ráží ve vodě
Nabrané do dlaně.“

Le Dit de Hôgen; Le Dit de He­iji (Pří­běh z Hôgen; Pří­běh z He­i­ji), přel. z japon­štiny René Sieffert, Pa­říž: Pu­b­li­cati­ons ori­en­ta­lis­tes de Fran­ce, 1976; re­e­dice Lagras­se: Ver­dier, edice „Ver­dier po­che“, 2007.

Nestálost jako osud

Mo­nu­men­tální dí­lo, sku­tečná Aeneida vnitřních bojů a zuři­vých vá­lek, které roz­tr­haly oba rody a vy­vr­cho­lily bitvou u Dan-no-ura (25. dubna 1185), Pří­běh rodu He­iké se přesto ra­dikálně odklání od zá­padní tra­di­ce. Místo aby za­čínal, po způ­sobu Vergi­lia, slovy arma vi­rumque (zbraně a muž), japon­ská kro­nika při­po­míná již od svého prvního řádku „ne­stá­lost všech věcí“: „Pyšný za­jisté ne­trvá, právě jako sen jarní noci“. Po­stavy, velké i skrom­né, jsou všechny strženy stejným ví­rem, ne­u­stále ilu­stru­jí­ce, že podle Bos­sue­tovy for­mula­ce:

„Při­jde čas, kdy tento člověk, který se vám zdá tak velký, již ne­bu­de, kdy bude jako dí­tě, které se ještě nena­ro­di­lo, kdy ne­bude ni­čím. […] Při­šel jsem jen pro­to, abych do­plnil po­čet, přesto mě nikdo ne­po­tře­boval; […] když se dívám zblíz­ka, zdá se mi, že je to sen vi­dět se zde, a že vše, co vi­dím, jsou jen marné pře­lu­dy: Prae­e­te­rit enim figura hujus mundi (Ne­boť po­míjí tento svět tak, jak jej vi­dí­me)51 Kor 7,31 (La Bib­le: tra­duction offi­cielle li­turgique / Bib­le: ofi­ci­ální li­tur­gický pře­klad).“.

Bos­suet, Jacques Bénigne, Œuvres complè­tes (Úplná dí­la), sv. IV, Pa­říž: Lefèvre; Fir­min Di­dot frères, 1836.

Tak se Pří­běh rodu He­iké po­dobá ne­u­stá­lému kázá­ní, kde všechny životní pe­ri­pe­tie hr­dinů slouží k ilu­straci to­hoto zá­kona ne­stá­losti (mujô) a marnosti lid­ské slávy. Případ Taïra no Ta­dano­riho (1144-1184) je v tomto ohledu příkladný. Pře­kvapen ne­pří­te­lem, ovládne svého pro­tivníka, ale ja­kýsi sluha toho pro­tivníka za­sáhne a usekne mu pravou ruku těsně u lok­te. Vě­dě, že při­šel jeho ko­nec, Ta­danori se ob­rátí k zá­padu a pevným hla­sem de­setkrát vzývá Budd­hu, než je sťat. K jeho toulci při­pevněna byla nale­zena tato bá­seň na roz­lou­čenou:

„Une­sen temno­tami
Budu no­covat pod
Vět­vemi stro­mu.
Jen květy
Mě dnes ve­čer při­ví­ta­jí.“

Hoff­mann, Yo­el, Poè­mes d’a­dieu japo­nais: an­tho­logie com­men­tée de poè­mes écrits au se­uil de la mort (Japon­ské básně na roz­lou­čenou: ko­men­tovaná an­to­logie básní psaných na prahu smr­ti), přel. z ang­lič­tiny Agnès Ro­ze­nblum, Mala­koff: A. Co­lin, 2023.

Rozpačité dědictví

Tato budd­his­tická cit­livost, která pro­stu­puje i ty nejkrvavější scény, však ne vždy stačí k oži­vení vy­právění, které se duchům for­movaným zá­padní es­te­tikou může zdát po­malé, pravi­delné, jedno­tvárné. Po­dobný zvuku zvonu z Gi­onu je po­chod pří­běhů pravi­delný, až pří­liš pravi­delný, a po­někud mo­no­tónní. Li­tu­ji, že vy­právění tak slavná nena­šla stejně slavného básníka, který by je navždy za­chy­til; že jim chyběl Ho­mér, který by jim dal růz­no­ro­dost a pružnost věčně ob­divovanou.

Jak po­zna­menává Ge­orges Bou­squet, ho­mérští hr­di­nové mají často „po­divné ve­se­losti nebo sla­bos­ti, které nám dávají hma­ta­telně po­cí­tit je­jich lid­skost; ti z rodu Taïra ne­pře­stávají být nikdy kon­venční a chladní“. Za­tímco na­ivní řecký vy­pravěč ne­chává vždy pro­sví­tat ne­ur­čitý a jemný úsměv za slovy, „japon­ský rapsód nikdy ne­opouští epický tón a strnulé držení“. Tam, „kde zní jako fanfára ra­dostná expanze tru­badúra, zde sly­šíme jen me­lan­cho­lický přízvuk za­rmou­ceného budd­his­ty: „Sta­tečný muž [i on] na­ko­nec padne, stejně jako prach ve vě­tru““.

Pro další studium

K dílu Příběh z Hôgen; Příběh z Heiji

Citace

„[…] noc toho dne, ko­lem ho­diny Psa, ko­nečně zmizel.

Kvě­tina broskvo­ně, jeho tvář ještě ne­po­cí­tila útoky jarních mlh; a přes­to, křehká or­chi­dej na­pa­dená podzimními ml­ha­mi, s ranní ro­sou se roz­plynul. Sotva byl v se­dm­nác­tém roce svého věku, když při­šla ne­mys­li­telná ne­ho­da. Člověk za­jis­té, starý či mla­dý, si není ni­čím jist, říkalo se, a Za­kázané město bylo po­no­řeno do smutku.“

Le Dit de Hôgen; Le Dit de He­iji (Pří­běh z Hôgen; Pří­běh z He­i­ji), přel. z japon­štiny René Sieffert, Pa­říž: Pu­b­li­cati­ons ori­en­ta­lis­tes de Fran­ce, 1976; re­e­dice Lagras­se: Ver­dier, edice „Ver­dier po­che“, 2007.

K dílu Příběh rodu Heiké

Citace

„祇園精舎の鐘の声、諸行無常の響きあり。娑羅双樹の花の色、盛者必衰の理をあらはす。驕れる人も久しからず、ただ春の夜の夢のごとし。猛き者もつひには滅びぬ、ひとへに風の前の塵に同じ。“

平家物語 na Wiki­books 日本語, [on­li­ne], navští­veno 26. září 2025.

„Z kláš­tera Gion zvuk zvo­nu, ne­stá­losti všech věcí je rezo­nan­cí. Stromů shara6V san­skrtu sāla (साल) nebo śāla (शाल). Strom tropických a sub­hi­má­laj­ských ob­lastí In­die. Je po­svátný v budd­his­mu, je­hož ko­lébka se na­chází v těchto ob­las­tech: opí­ra­jíc se o sāla by Májá po­ro­dila bu­dou­cího Buddhu a také mezi dvěma tě­mito stromy by ze­mřel. barva květů dokazuje, že vše, co pro­spe­ruje, nutně upa­dá. Pyšný za­jisté ne­trvá, právě jako sen jarní no­ci. Sta­tečný muž rovněž na­ko­nec padne, stejně jako prach ve vě­t­ru.“

Le Dit des He­iké (Pří­běh rodu He­iké), přel. z japon­štiny René Sieffert, Pa­říž: Pu­b­li­cati­ons ori­en­ta­lis­tes de Fran­ce, 1976; re­e­dice Lagras­se: Ver­dier, edice „Ver­dier po­che“, 2012.

„Sly­šíme vib­rovat hlas zvonu chrámu Guion opa­ku­jí­cí: „Vše je ne­stálé na tomto svě­tě. Lesk květu teaku hlá­sá, že ti nej­kve­toucí ne­o­mylně smě­řují ke zkáze. Pyšní ne­pře­trvávají dlouho a je­jich život je jen snem jarní no­ci. Sta­teční vá­lečníci sami pod­léha­jí, po­dobni pla­meni vy­sta­veném vě­t­ru.“

Épi­so­des du He­iké mo­noga­tari (Epizody z Pří­běhu rodu He­iké), přel. z japon­štiny Gotō Sueo a Mau­rice Prunier, před­mluva Sylvain Lévi, Pa­říž: E. Le­roux, 1930.

„Zvuk zvonů Gi­on­shōja je jako ozvěna ne­stá­losti vě­cí. Od­stín květů teaku ukazuje, že ti, kdo kve­tou, musí být po­níženi. Vpravdě moc pyšných trvá jen chví­li, jako snění ve­čera ja­ra. Velcí jsou na­ko­nec zni­čeni, jsou jen pra­chem od­vá­tým vě­trem.“

Katō, Gen­chi, Le Shin­tō: re­ligion nati­o­nale du Japon (Šin­tó: ná­rodní ná­božen­ství Japon­ska), přel. z japon­štiny Fran­couz­sko-japon­ským do­mem v Tokiu, Pa­říž: P. Ge­u­th­ner, 1931.

„Vše je ne­stálé na tomto svě­tě, říká chvě­jící se zvuk zvonu Po­svátného chrá­mu. Ti nej­kve­toucí ne­o­mylně smě­řují ke zkáze, hlásá lesk květů sāla. Mocní pyšní ne­pře­trvávají dlouho a je­jich život je jen snem jarní no­ci. Sta­teční vá­lečníci na­ko­nec za­hynou, po­dobni pla­meni vy­sta­veném vě­t­ru.“

Satō, Te­ruo, „Le pathétique dans la Chan­son de Ro­land et dans le Heike-monogatari: essai de compa­rai­son thé­ma­tique“ (Pa­te­tické v Písni o Ro­lan­dovi a v Heike-monogatari: pokus o te­ma­tické srovnání), Bo­letín de la Real Aca­de­mia de Buenas Letras de Bar­ce­lona, sv. 31, 1966, s. 273-279. (RACO (Revis­tes Ca­talanes amb Accés Ober­t)).

„Je-li zvuk zvonu chrámu Gi-on ozvěnou lid­ských pro­měn, po­mí­jivý lesk květů dvou stromů sara ukazuje, že každá pro­spe­rita má svůj úpa­dek. Pyšní ne­pře­trvávají dlouho; je­jich život je jako sen letní no­ci. Vá­lečníci také na­ko­nec pa­da­jí; po­do­bají se lampě vy­sta­vené vě­t­ru.“

He­ike mo­noga­ta­ri: ré­cits de l’his­toire du Japon au 12e siècle (He­ike mo­noga­ta­ri: pří­běhy z japon­ských dě­jin 12. sto­le­tí), přel. z japon­štiny François Auguste Turret­ti­ni, Žene­va: H. Ge­org; Pa­říž: E. Le­roux; Lon­dýn: Trübner and Co, 1873-1875.

„Je-li zvuk zvonu chrámu Gion ozvěnou lid­ských pro­měn, po­mí­jivý lesk květů stromů ukazuje, že každá pro­spe­rita má svůj úpa­dek. Pyšní ne­pře­trvávají dlouho; je­jich život je jako sen letní no­ci. Vá­lečníci také na­ko­nec pa­da­jí; po­do­bají se lampě vy­sta­vené vě­t­ru.“

Bou­squet, Ge­orges, „Le Japon lit­téraire“ (Li­te­rární Japon­sko), Revue des Deux Mon­des, ří­jen 1878.

„Zvuk zvonu Gi­onu vy­dává ozvěnu ne­stá­losti všech vě­cí. Od­stíny květů teaku ří­ka­jí, že ty, které kve­tou, musí uvadnout.

Ano, sta­teční jsou jimi jen na chví­li, jako sen ve­čera na jaře. Silní na­ko­nec bývají zni­čeni, jsou jako prach pod vě­trem.“

Haber­se­tzer, Gab­rielle a Haber­se­tzer, Ro­land, „He­ike-mo­noga­ta­ri“ v En­cyclopé­die des arts mar­ti­aux de l’Ex­trê­me-O­ri­ent (En­cy­klope­die bo­jových umění Dálného vý­cho­du), Pa­říž: Ampho­ra, 2000.

„Z kláš­tera Gion / zvon šeptá // že každý čin to­hoto světa / je jen marnos­tí. // A barva květů / stromů shara // dokazuje, že všichni živí / jsou vždy od­sou­zeni k zá­niku. [me­ze­ra]“

„He­ike mo­noga­ta­ri“ v En­cyclopé­die de la lit­téra­ture [Garzan­ti] (En­cy­klope­die li­te­ra­tury [Garzan­ti]), přel. z ital­šti­ny, Pa­říž: Lib­rai­rie générale françai­se, 2003.

Ke stažení

Zvukové nahrávky
Tištěná díla

Bibliografie

Avatar photo
Yoto Yotov

Depuis 2010, je consacre mes veilles à faire dialoguer les siècles et les nations, persuadé que l’esprit humain est partout chez lui. Si cette vision d’une culture universelle est la vôtre, et si mes Notes du mont Royal vous ont un jour éclairé ou touché, songez à faire un don sur Liberapay.

Articles : 162

Traductions