Mappemonde mettant en évidence le Japon et la Russie.

Rekviem ainuského lidu

Pře­loženo z fran­couz­štiny •

Po­dobně jako u ame­rických in­di­án­ských ná­ro­dů, to, co dnes zbývá z ai­nus­kého li­du, kdysi tak po­zo­ruhodného a tak vroucně od­daného svo­bo­dě, je ubo­hým způ­so­bem stěs­náno do něko­lika do­mo­ro­dých vesnic. Tiše vy­ha­síná, po­ne­chán osu­du, je­hož si ni­jak ne­za­sluhuje. Před japon­skou hege­mo­nií se při­tom jeho ne­smírné území roz­klá­dalo na způ­sob majestát­ního stro­mu. Velký os­t­rov Hokkaidó — tehdy zvaný Ezo — tvo­řil mo­hutný kmen, z ně­hož vy­rážely dvě od­lišné vět­ve. Jedna, na­klo­něná k seve­ro­zá­pa­du, ne­byla ni­čím ji­ným než os­t­rovem Sa­cha­lin — Ki­ta-Ezo ne­boli „Severní Ezo“; druhá, smě­řu­jící k seve­rový­cho­du, vy­kres­lovala ře­těz Ku­ril — Oku-Ezo ne­boli „Ezo na konci svě­ta“ — navle­čený až k hrotu Kam­čatky.

Na okraji známého světa

Po téměř celé ti­sí­ci­letí ne­mělo Japon­sko žádné vážné po­vě­domí o těchto os­t­rovech, ukrytých pod my­to­lo­gickými ml­ha­mi. To má­lo, co o nich vě­dě­lo, mu při­cházelo ze zvlášt­ního zboží, jež při­jí­malo pro­střednic­tvím směnného ob­chodu — žraločí olej, orlí pe­ra, lé­čivý li­šejník, po­divné oděvy šité z kůry v létě, z tuleních kůží v zimě —, anebo z dál­kových, ne­spo­leh­livých do­slechů, které po­pi­sovaly os­t­rovní ná­čelníky jako obry „velmi zlé a od­dané magii“, schopné dle své vůle „při­vo­lávat déšť a roz­poutávat bouře“1Matsumae-ši (Po­pis Macu­mae) od Macu­mae Hi­ro­nagy, 1781, ve fran­couz­štině ne­vy­dáno.. Teprve roku 1604 byl v Macu­mae do­sazen dai­mjó; ten se však spoko­joval, abychom tak ře­kli, s hlí­dáním brá­ny.

„Ne­pa­trné a pře­hlížené“, tyto os­t­rovy byly rovněž je­di­nou částí Pa­cifiku, jež unikla neú­navné činnosti kapi­tána Cooka. A z to­hoto dů­vodu vzbu­dily zvě­davost La Pérou­sea, který od svého od­jezdu z Fran­cie ho­řel ne­trpě­livos­tí, aby byl prvním, kdo na nich při­stane. Roku 1787 za­kot­vily fregaty pod jeho ve­lením před Sa­cha­li­nem a Fran­cou­zi, kteří se­stou­pili na břeh, navázali styk s „ra­sou lidí od­lišnou od Japon­ců, Číňanů, Kam­ča­dalů i Ta­ta­rů, od nichž je od­dě­luje pouze prů­liv“. Uchvá­cen je­jich jem­nými a bez­pro­středními způ­soby stejně jako je­jich vzácnou in­te­ligen­cí, La Pérouse ne­vá­hal srovnat je s nej­lépe vzdě­lanými Ev­ropa­ny. S úža­sem vy­práví, jak je­den os­t­rovní do­mo­ro­dec, po­chopiv jeho žá­dosti, uchopil tužku, aby na papír na­kres­lil přesnou mapu a na­zna­čil „čár­kami po­čet dnů cesty v pi­rogách“.

Při­šla re­stau­race Me­i­dži, která měla roz­vrá­tit od­věkou rovnováhu v Ezu snad ještě více než rovnováhu sa­motného Japon­ska. Pro­střednic­tvím brutální po­li­tiky mý­cení a ko­lo­niza­ce, zhoršené au­to­ri­ta­tivním vy­vlast­ňováním, podro­bila cen­t­rální správa Ai­nuy po­ručnic­tví ma­ceš­ské po­vahy, které mazalo i sa­motný ná­zev je­jich ze­mě. V tomto nu­ceném od­su­nutí na okraj se je­jich bo­hatá ústní li­te­ra­tu­ra, pře­dávaná z poko­lení na poko­lení v úto­čišti je­jich pamě­ti, vy­tra­ti­la, až z ní zbyly jen vzpo­mínky pra­ro­di­čů. Za­po­menuty byly zpěvy za­svě­cené předkům (ainu-jukar)2Z praxe těchto veršovaných vy­právění (jukar) se do­chovalo jen málo svě­dec­tví: „Má­me-li vě­řit jedné japon­ské kresbě ze 17. sto­le­tí, re­ci­tá­tor (jukar-kur) pů­vodně pa­trně předná­šel svůj text vleže u ohniš­tě, při­čemž udával takt poklepy na bři­cho. Po­slední svě­dec­tví […] ukazují re­ci­tá­to­ra, ve sku­tečnosti nej­čas­těji ženu, se­dící se zkříženýma no­hama na kraji ohniš­tě, udáva­jící takt úde­rem hůlky o okraj topeniš­tě. Po­slu­chači činí to­též a pravi­delně vy­dávají do­pro­váze­jící pokřiky“., bož­ské eposy (kamuj-jukar) a pří­běhy (uwepeker), v nichž ožívala ne­u­r­čitě zo­sobněná pří­ro­da: Mo­ře, které živí, Les, který pří­střeší dává, Med­vídě vy­chovávané ve vesnici s ne­ko­nečnou pé­čí… Jak si stýská Ku­bo­dera Icuhiko: „Kromě něko­lika starců Ai­nuové již svůj jazyk ne­po­u­žíva­jí. Mluví japon­sky“.

Obětavá horlivost Čiri Jukie

Právě pro­to, aby za­žeh­nala tento osud, se zjevila Čiri Jukie. Zmí­tána mezi svým mo­derním japon­ským vzdě­láním a dě­dic­tvím svých ba­bi­ček, slavných re­ci­tá­to­rek, vě­doma si, že je od­sou­zena ne­mo­cí, věnovala tato Ai­nuska svůj velmi krátký život pře­pisu tři­nácti bož­ských eposů do la­tinky a je­jich pře­kladu do japon­šti­ny, čímž se stala „dívkou, která chytala bohy“ ja­kožto „dar svým li­dem“3Abychom převzali krásnou for­mulaci ba­da­tele Marvina Nauen­dorffa.. Její srdce pře­stalo bít ve věku deva­tenácti let, pouhých něko­lik ho­din po dokon­čení ru­kopisu Ainu šin’jó-šú (Sbírka ai­nus­kých zpěvů)4Od­mítnuté po­do­by:
Chants des dieux aïnous (Zpěvy ai­nus­kých bohů).
Mytho­logie ainu (Ai­nuská my­to­logie).
Ainu shin’yo­oshuu.
Ainu shi­nyoushu.. Její te­ta, Ime­kanu5Od­mítnuté po­do­by:
Imekano.
Kannari Macu., a její bra­tr, Čiri Maši­ho, poté převzali po­cho­deň a vy­dali ob­jemná pokra­čování. Ve své před­mluvě, zně­jící jako odkaz, in­to­nuje Čiri Jukie žalo­zpěv „tě­ch, kteří jsou od­sou­zeni k zá­niku“ (ho­ro­bi­juku mono):

« Kam se po­děli všichni ti li­dé, kteří pokojně žili v ho­rách a na pláních? Pří­ro­da, jež exis­tovala od pra­dávných ča­sů, po­stupně mizí. Těch něko­lik málo z nás, kteří ještě zbýva­jí, ot­vírá v úžasu doko­řán oči před pro­měnami svě­ta. […] Ó, ža­lostná si­lu­e­to, jež umí­ráš a jsi nu­cena upínat se k mi­lo­sr­den­ství druhých! »

Cu­ši­ma, Júko (ed.), Tom­bent, tom­bent les gout­tes d’argent : Chants du pe­u­ple aïnou (Pa­da­jí, pa­dají stří­brné kapky: Zpěvy ai­nus­kého lidu), přel. z japon­štiny Flore Cou­mauová, Ro­dolphe Di­ot, Cathe­rine Van­sin­tejanová, Pau­line Veyová a Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fayolle­ová, Pa­říž: Gal­li­mard, ed. „L’Aube des pe­u­ple­s“, 1996.

Odpor duchem u Nukišio Kizó

V doko­nalém pro­ti­kladu k to­muto po­smrtnému chvalo­ře­čení od­mítá Nuki­šio Kizó6Od­mítnuté po­do­by:
Nuki­šio Hó­čin.
Nuki­šio Hó­ma­ku. pro­roc­tví o vy­hynutí. Pro­střednic­tvím svého manifestu z roku 1934, Asi­mi­lace a po­zůstatky Ai­nuů (Ainu no dóka to senšó), pro­bouzí hr­dost na ai­nuské jméno, které v jazyce jeho lidu zna­mená „lid­ská by­tost“. Praný­řuje „oby­čejného člověka“ (ningen), oslepeného so­bec­tvím, a volá po pří­chodu „ctnostného člověka“ (hito, 人). Od­dávaje se po­e­tické exegezi to­hoto ide­ogra­mu, je­hož dvě čárky se vzá­jemně podpí­ra­jí, aby si za­bránily padnout, in­te­lek­tuál v něm čte sa­motnou alego­rii naší lid­ské pod­mínky: lid­ská by­tost „po­tře­buje ener­gickou a stá­lou vzá­jemnou opo­ru, aby se udržela na no­hou“. Právě v tomto či­no­ro­dém bra­tr­ství, po­výšeném na ctnost, spat­řuje na­ději na usmí­řenou spo­lečnost, kde „ctnostní lidé ctí moc pří­rody“.

Hledání uletělých duší

Tak jako zmizel starý Ezo, s tě­mito Ai­nuy — bra­try hu­kotu bys­třin a nářku vě­tru v listí — hrozí rovněž vy­mazání „lesní a bar­bar­ské te­ofagie“; „mystického spo­le­čen­ství s ne­vi­di­telnem“; divokých pus­tin obyd­lených slavnými vzpo­mín­kami a bohy kamuj; ko­nečně „prapů­vodních in­tui­cí, je­jichž stře­dem je idea ramat — du­cha, tajného nit­ra, srdce člověka a věcí“7Tak vý­stižně po­psané Foscem Ma­ra­i­nim.. Ztrá­címe svůj vlastní díl ani­mismu ve světě pří­ro­dy, který se ne­pře­stává zmenšovat. Je naléhavé poku­sit se jej znovu zís­kat, tak jako oní ša­mani dávných dob, kteří se vr­hali do hle­dání, aby za­chy­tili ule­tělé duše umí­ra­jí­cích dříve, než se navždy roz­plynou.

K dalšímu čtení

K dílu Assimilation et vestiges des Aïnous : Manifeste précurseur autochtone (Asimilace a pozůstatky Ainuů: Průkopnický domorodý manifest)

Citáty

« Drazí Utari [bratři a se­stry], jen ti nej­silnější z nás znají pravý smysl slova ainu. Ač­koli nás stíhá ne­sprave­dlnost a jsme od­sou­zeni k ne­od­vratnému zá­niku, buďte hrdí na svou mi­nu­lost, po­vstaňte a vzchopte se! […] Tím, že nás za­bí­jí, za­bíjí spo­lečnost i sebe sa­mu, bez pře­s­tání mu­síme odo­lávat, avšak naše vůle je ne­o­chvějná, po­vstaňte a vzchopte se! […]

Drazí Utari, ve chví­li, kdy pře­kra­čujeme údolí smr­ti, Bůh nám po­dává las­kavou a upřímnou ru­ku, […] krá­čejte vpřed sjedno­ceni a vzá­jemně si po­má­hej­te, po­vstaňte a vzchopte se! […] Nechte za­znít chvalo­zpěv až k ne­be­sům a do čtyř stran svě­ta, po­vstaňte a vzchopte se! »

Nuki­šio, Kizó, As­si­mi­lation et ves­tiges des Aïnous : Manifeste précur­seur au­toch­tone (Asi­mi­lace a po­zůstatky Ai­nuů: Prů­kopnický do­mo­rodý manifest), přel. z japon­štiny Sa­ku­rai No­rio ve spo­lu­práci s Lu­ci­enem-Lau­ren­tem Cler­cqem, před­ml. Daniel Char­tier, Que­bec: Pres­ses de l’Univer­sité du Québec, ed. „Jar­din de givre“, 2023.

Ke stažení

Zvukové nahrávky
Tištěná díla

K dílu Le Japon avant les Japonais : Étude ethnographique sur les Aïnou primitifs (Japonsko před Japonci: Etnografická studie o prvotních Ainuech)

Citáty

« Když Nej­vyšší Bůh ne­chal vy­růst ze země trávy a stro­my, bož­ský Ai­jo­ina stvo­řil prvního Ai­nua, to jest prvního člověka.

Vy­mo­de­loval jeho tělo ze ze­mě, jeho vlasy udě­lal z drch­nicky a pá­teř ze stébla vr­by. Pro­to, když člověk ze­stárne, záda se ohý­bají jako ohnutá vě­tev stro­mu. »

Béna­zet, Ale­xan­dre, Le Japon avant les Japo­nais : Étude ethnographique sur les Aïnou pri­mi­tifs (Japon­sko před Japon­ci: Etno­grafická stu­die o prvot­ních Ai­nuech), Pa­říž: bu­reaux de la « Revue des idées », 1910 [pří­běhy převzaté z The Ainu and Their Folk-Lore (Ai­nuové a je­jich folk­lór) od Johna Batche­lo­ra, 1901].

Ke stažení

Zvukové nahrávky
Tištěná díla

K dílu Tombent, tombent les gouttes d’argent : Chants du peuple aïnou (Padají, padají stříbrné kapky: Zpěvy ainuského lidu)

Citáty

« Na­padlo mě za­hrát si na něj žert
A po­sa­dila jsem se na práh dveří
Vy­křikla jsem
„Tóroro hanrok hanrok!“8Na­po­do­bení kuňkání žá­by.

Tu onen mladý muž
Zvedl ru­ku, v níž držel nůž
Uvi­děl mě a jemně se usmál
A řekl mi takto
„Je to tvůj zpěv?
Je to tvůj zpěv ra­dos­ti?
Rád bych sly­šel víc“
Za­ra­dovala jsem se a vy­křikla
„Tóroro hanrok hanrok!“ »

Cu­ši­ma, Júko (ed.), Tom­bent, tom­bent les gout­tes d’argent : Chants du pe­u­ple aïnou (Pa­da­jí, pa­dají stří­brné kapky: Zpěvy ai­nus­kého lidu), přel. z japon­štiny Flore Cou­mauová, Ro­dolphe Di­ot, Cathe­rine Van­sin­tejanová, Pau­line Veyová a Ro­se-Ma­rie Ma­ki­no-Fayolle­ová, Pa­říž: Gal­li­mard, ed. „L’Aube des pe­u­ple­s“, 1996 [zpěvy převzaté zejména z Ainu šin’jó-šú (Sbírka ai­nus­kých zpěvů) od Čiri Jukie, 1923; z Ainu džodži­ši: Júka­ra-šú (Ai­nuské epické básně: Sbírka jukarů) od Ime­kanu ve spo­lu­práci s Kin­daiči Kjó­su­ke, 1959–1975; z Čiri Mašiho čo­sa­ku-šú (Dílo Čiri Mašiho), 1973–1976; a z Ainu džodži­ši: Šin’jó se­i­den no kenkjú (Ai­nuské epické básně: Stu­die ka­muj-jukarů a oinů) od Ku­bo­dery Icuhiko, 1977].

Ke stažení

Zvukové nahrávky

K dílu « De la poésie populaire chez les Aïno » (O lidové poezii u Ainuů)

Citáty

« Tento [bůh hro­mu], jenž zde pře­bývá osa­mo­cen, co dob­rého nám říká? Ne­ví­me; hle, po­stu­puje vpřed a dívá se před se­be. Upírá zrak na naši ze­mi, na řeku a na mo­ře. Tam se osamělý balvan tyčí do vzdu­chu; na vr­cholu skály se valí hrom (do­sl. drak hro­mu), za­tímco noc (do­sl. drak no­ci) se zvedá z naší obce nad sou­sední ob­ce. Nyní je jeho po­tě­šením pro­cházet se sám. Ale ne­bude otá­let pří­liš dlouho (než se vrá­tí); ne­boť v tomto okamžiku, za­tímco pro­dlévá, […] na před­měs­tích naší vesnice jsou trámy a krokve prudce otřá­sá­ny. »

Cha­ren­cey, Hya­cin­the de, « De la poésie po­pulaire chez les Aïno » (O li­dové po­ezii u Ai­nuů), Revue ori­en­tale et amé­ri­ca­ine, sv. 7, 1862, s. 196–201 [zpěvy převzaté z Ezo hógen: Moši­ogusa (Jazyk os­t­rova Ezo: Moř­ské řasy ne­boli roz­mani­tosti) od Ue­hary Ku­madžiró a Abeho Čó­zaburó, 1792].

Ke stažení

Zvukové nahrávky
Tištěná díla

K dílu « Les Aïnou des îles Kouriles » (Ainuové Kurilských ostrovů)

Citáty

« V nej­dávnějších do­bách se dva ai­nuští bratři vy­dali na Kam­čatku za lovem. Bylo to v zi­mě. Jednoho dne se mladší z obou bra­trů, který vy­razil na lov, pří­liš daleko pus­til do hor a zblou­dil. Fou­kal ví­tr, sníh hustě pa­dal a ho­dina byla pozdní. Blí­žila se noc. Zne­poko­jen, hle­dal na všech stranách ně­jaký úkryt, kde by odpo­či­nul. Žádný nena­cháze­je, za­čínal již zoufat, když před se­bou spat­řil díru ve ská­le. Po­tě­šen tímto ná­le­zem a v do­mnění, že by mohl strávit noc v této jes­ky­ni, vstou­pil dovnitř. Bylo to obydlí med­vě­da. Med­věd ihned vy­šel z nitra jes­kyně a oslovil pří­cho­zí­ho: „Co jste sem při­šel dě­lat?“ »

To­rii, Rjúzó, « Les Aïnou des îles Kou­ri­les » (Ai­nuové Ku­ril­ských os­t­rovů), přel. z japon­štiny Erne­st-Auguste Tulpin, Journal of the College of Science, Impe­rial Univer­sity of Tokyo, sv. 42, 1919.

Ke stažení

Zvukové nahrávky
Tištěná díla

Bibliografie

Avatar photo
Yoto Yotov

Od roku 2010 věnuji svůj čas podpoře dialogu mezi staletími a národy, přesvědčen, že lidský duch je všude doma. Pokud sdílíte tuto vizi univerzální kultury a pokud vás mé Notes du mont Royal někdy osvítily nebo dojaly, zvažte prosím dar na Liberapay.

Articles : 292

Traductions