Ten, kdo hledal sám sebe: velikost a samota Hérakleita

Pře­loženo z fran­couz­štiny

Héra­klei­tos z Efesu k nám do­léhá z hlu­bin věků pro­střednic­tvím zlomků svitku uloženého v 5. sto­letí př. n. l. v chrámu Ar­te­mi­dy. Dodnes se ve­dou spory o to, zda tento svi­tek byl sou­vis­lým po­jednáním, nebo zda se­stával z osa­mo­cených myš­lenek, ja­kých se nám uchoval ná­hodný vý­běr ci­ta­cí. Héra­klei­tos se v něm kaž­do­pádně vy­ja­d­řoval si­byl­ským, sevřeným slo­hem, způ­so­bi­lým udivovat; užíval zá­roveň tón pro­roka i jazyk fi­lo­sofa. Od­tud ono příz­visko Temný či Za­halený (Σκοτεινός), tak často při­po­jované k jeho jménu, jež mi nicméně při­padá pře­hnané: « Za­jisté [je­ho] četba je drsná a ne­snadná. Noc je tem­ná, tma hus­tá. Ne­chá-li tě však vést za­svě­cenec, uvi­díš v této knize jasněji než za plného slunce » (Řecká an­to­logie, podle pala­tin­ského ru­kopisu). Zábles­ky, jež se nám z jeho učení do­chovaly, jsou jako blesky bouře, která se tajemně vzdá­lila a roz­ráží před­sókra­tov­skou noc ohněm ne­srovna­telným s žádným ji­ným. Hegel, sle­du­jící vy­trysknutí « světla myš­lenky », spat­řuje v Héra­klei­tovi nejzá­ři­vější ústřední po­stavu. Hei­degger ještě při­sazuje: « Héra­klei­tos je pře­zdíván „Tem­ný“. Při­tom je jasný. Ne­boť říká to, co osvět­lu­je, a pokouší se po­zvat jeho svět­lo, aby vstou­pilo do jazyka myš­lenky »1Hei­degger, Mar­tin, Essais et Conféren­ces (Eseje a přednášky), přel. z něm­činy An­dré Préau, před­ml. Jean Be­aufret, Pa­ris: Gal­li­mard, edice « Les Essais », 1958..

Královský odmítavec

K této zdán­livé tem­nosti se u Héra­kleita při­dával sklon k hr­dosti a opo­vržení bližní­mi. Ne­boť když je fi­lo­sof hr­dý, není jím nikdy na­půl. Jako ná­sledník trůnu přene­chal bez vá­hání krá­lov­skou hodnost bra­t­rovi a poté od­mítl dávat zá­kony ob­ci, kte­rou poklá­dal za nena­pravi­telně « v po­dručí špatného zřízení » (πονηρᾷ πολιτείᾳ). A tak se uchý­lil do sva­tyně Ar­te­mi­dy, kde hrál s dětmi kostky. Tla­čili se ko­lem něj zvě­dav­ci? Od­sekl jim:

« Proč se diví­te, ni­če­mové? Copak není lepší to­hle dě­lat, než s vámi vést ob­čan­ský život? » (Τί, ὦ κάκιστοι, θαυμάζετε ; Ἢ οὐ κρεῖττον τοῦτο ποιεῖν ἢ μεθ’ ὑμῶν πολιτεύεσθαι ;)

Di­ogenés Laërt­ský, Kniha IX, přel. z řečtiny Jacques Brun­schwig, in Vies et Doctri­nes des phi­lo­sophes illustres (Životy a učení slavných fi­lo­sofů), přel. pod ve­dením Ma­rie-O­dile Goule­t-Cazé, Pa­ris: Lib­rai­rie générale françai­se, edice « La Po­cho­thèque », 1999.

Tento mudrc nikoho ne­po­tře­boval a po­hr­dal i spo­lečností učen­ců. Přesto to ne­byl člověk ne­cit­livý; a když truch­lil nad bě­da­mi, z nichž je upře­dena lid­ská exis­ten­ce, vstu­po­valy mu do očí sl­zy. « Hle­dal jsem sám sebe » (Ἐδιζησάμην ἐμεωυτόν), při­znává, jako by on je­diný sku­tečně na­plnil delfský příkaz « Po­znej sám sebe ». Ni­e­tz­sche po­cítí po­svátnou hrůzu z této soběstačnos­ti: « nelze ani tu­šit », řekne fi­lo­sof vůle k mo­ci, « jaký to byl po­cit sa­mo­ty, jenž pro­nikal efe­s­ského pous­tevníka z chrámu Ar­te­mi­dy, pokud se člověk sám ne­o­citne zka­menělý hrů­zou na nejpus­tějším a nejdivo­čejším po­hoří »2Ni­e­tz­s­che, Fried­ri­ch, La Phi­lo­sophie à l’époque tragique des Grecs (Fi­lo­sofie v tra­gickém ob­dobí Řeků), přel. z něm­činy Mi­chel Haar a Marc de Launay, in Œuvres (Dílo). I, přel. pod ve­dením Marca de Launay, Pa­ris: Gal­li­mard, edice « Bib­li­o­thèque de la Pléi­ade », 2000..

Závratné plynování všehomíra

Za­tímco na druhém konci řeckého světa elej­ská škola uzamykala jsoucno v le­dové ne­hybnos­ti, Héra­klei­tos po­jímá jednotu jako řeku v ne­u­stá­lém po­hybu, která zů­stává táž, tře­baže je stále ji­ná, ne­boť nové vlny bez ustání ženou ty staré před se­bou3Tímto ob­razem Héra­klei­tos ne­říká jen, že exis­tence je vy­dána ná­hodným zvra­tům a úpadkům, ný­brž že žádná věc není tím či oním: ona se tím stává. Svět se po­dobá kykeónu (κυκεών), onomu směsi vína, na­strouhaného sýra a ječné mou­ky, je­jíž hustá konzis­tence drží po­hro­madě jen díky mí­chání. Jakmile ono ustane, složky se od­dě­lí, těžké klesne ke dnu a tento ri­tuální ná­poj pře­stane být. Po­hyb se tak ukazuje jako kon­sti­tu­tivní prvek jednoty pro­ti­kla­dů: « I kykeón se roz­klá­dá, jestliže se ne­mí­chá » (Καὶ ὁ κυκεὼν διίσταται μὴ κινούμενος).. Proti obecné iluzi stá­losti nic není pevné: « Vše plyne » (Πάντα ῥεῖ), « Vše je stáváním se » (Hegel), « Všechny věci […] se ustavičně ko­lébají […]. Ne­maluji bytí. Maluji pře­chod » (Mon­taigne).

Plynování všech věcí má za ná­sle­dek, že se vše převrací ve svůj pro­ti­klad. Jestliže jsoucno exis­tuje jen ve změně, je nutně stře­dem mezi dvěma pro­ti­leh­lými póly; v kaž­dém okamžiku jsme v pří­tom­nosti oné ne­za­chy­ti­telné hrani­ce, kde se do­tý­kají dvě pro­ti­kladné vlastnos­ti. Hro­zivý zá­kon, který platí i pro lid­skou by­tost sa­motnou, je­jíž každý věk je smrtí před­cho­zí­ho:

« Což ne­zmizelo ne­mluvně v dí­těti a dítě v chlap­ci, ji­noch v mla­díku, mla­dík v mla­dém muži a poté […] do­spělý muž ve starci […]? Snad […] nás pří­roda po­ti­chu učí ne­bát se ko­nečné smr­ti? »

Fi­lón Ale­xan­drij­ský, De Io­sepho (O Jo­sefovi), přel. z řečtiny Jean Lapor­te, Pa­ris: Édi­ti­ons du Cerf, edice « Les Œuvres de Phi­lon d’Alexan­drie », 1964.

Estetika kosmické hry

Ve snaze o tra­gické při­ta­kání životu učiní Ni­e­tz­sche z efe­s­ského pous­tevníka svého nej­bližšího předka. « Svět ve své věčné po­třebě pravdy má […] věčně za­po­třebí Héra­kleita », pro­hlá­sí. A jin­de:

« […] po­bývání s Héra­klei­tem mi při­náší větší po­hodu a útě­chu než cokoli ji­ného. Při­ta­kání po­mí­jivosti a ničení; „ano“ ře­čené pro­ti­kladu a vál­ce; stávání se, za­hrnu­jící od­mítnutí sa­motného pojmu „bytí“ — v tom mu­sím roz­po­znat […] myš­lenku nej­bližší té mé, jaká kdy byla po­ja­ta. »

Ni­e­tz­s­che, Fried­ri­ch, L’Antéchrist (Antikrist), do­plněno o Ecce homo, přel. z něm­činy Je­an-C­laude Hé­me­ry, Pa­ris: Gal­li­mard, edice « Fo­lio », 1974.

To, co tam ně­mecký fi­lo­sof nalezne pře­devším, je pro­ti­látka proti schopenhauer­skému pe­si­mis­mu. Daleka to­ho, aby se skláněla pod jhem do­mně­lých vin, ne­sprave­dlnos­tí, roz­po­rů, utrpení, sku­tečnost se osvo­bo­zuje od vší mo­rálky: je « dí­tě­tem, které si hraje, po­souvá kamínky: krá­lov­stvím dí­těte » (παῖς […] παίζων, πεσσεύων· παιδὸς ἡ βασιληίη). Jestliže se Héra­klei­tos mí­sil do hry hlučných dětí ve sva­tyni Ar­te­mi­dy, pak pro­to, že tam už roz­jí­mal o « hře velkého dí­tě­te-světa », totiž Bo­ha. Vůle k moci se tu v Ni­e­tz­schově du­chu rý­suje: umě­lecká sí­la, která bu­duje a ničí se vzne­šenou ne­vinností dí­tě­te, které tu a tam pokládá ob­lázky nebo staví kupky pís­ku, aby je znovu sbo­ři­lo, mimo dobro a zlo. Právě ve stopách Tem­ného se Ni­e­tz­sche « chystá stát se Antikristem, to jest tím, kdo za­vr­huje mo­rální smysl světa ».


K dalšímu čtení

K dílu Héraclite : la lumière de l’Obscur (Hérakleitos: světlo Temného)

Citáty

« Ἀκοῦσαι οὐκ ἐπιστάμενοι οὐδ᾽ εἰπεῖν. • Ψυχῆς πείρατα ἰὼν οὐκ ἂν ἐξεύροιο πᾶσαν ἐπιπορευόμενος ὁδόν· οὕτω βαθὺν λόγον ἔχει. • Ποταμοῖς τοῖς αὐτοῖς ἐμβαίνομέν τε καὶ οὐκ ἐμβαίνομεν, εἶμέν τε καὶ οὐκ εἶμεν. »

Αποσπάσματα (Ηράκλειτος) na Wiki­source ελληνικά, [on­li­ne], konzul­továno 22. února 2026.

« Ne­znalí na­slou­chání, ne­dove­dou ani pro­mlu­vit. • Nena­šel bys meze du­še, i kdyby ses vy­dal po všech cestách, tak hlu­boký je její logos. • Vstu­pujeme i ne­vstu­pujeme do týchž řek; jsme i nejsme. »

Héra­klei­tos z Efe­su, Hérac­lite : la lu­mière de l’Ob­scur (Héra­klei­tos: světlo Tem­ného), přel. z řečtiny Jean Bou­chart d’Orval, před­ml. Con­stan­tin Fo­ti­nas. Mon­tréal: Édi­ti­ons du Ro­seau, 1997; pře­tisk, Go­r­des: Les Édi­ti­ons du Re­lié, edice « Poche », 2007.

« Ne­u­mě­li-li na­slou­chat, ne­dove­dou ani pro­mlu­vit. • Nena­šel bys meze du­še, i kdyby ses ubí­ral po všech cestách, tak hlu­bokou řeč (λόγον) chová. • Vstu­pujeme i ne­vstu­pujeme do týchž řek; jsme (v ni­ch) i ne(jsme). »

Héra­klei­tos z Efe­su, Fragments (Zlomky), přel. z řečtiny Mar­cel Con­che, Pa­ris: Pres­ses univer­si­taires de Fran­ce, edice « Épi­méthée », 1986; pře­tisk pod ná­zvem Frag­ments re­composés : présen­tés dans un or­dre rati­onnel (Pře­u­spo­řá­dané zlomky: po­dané v ra­ci­o­nálním po­řadí), Pa­ris: PUF, 2017.

« Ne­dove­dou ani na­slou­chat, ani pro­mlu­vit. • I kdyby ses ubí­ral po všech stez­kách, nikdy bys nena­šel meze du­še, tak hlu­boké je po­znání, jež chová. • Se­stu­pujeme do týchž řek i do nich ne­se­stu­puje­me; jsme v nich i v nich nejsme. »

Héra­klei­tos z Efe­su, Frag­ments : ci­tati­ons et té­mo­ignages (Zlomky: ci­táty a svě­dec­tví), přel. z řečtiny Je­an-François Pra­de­au, Pa­ris: Flam­ma­ri­on, edice « GF », 2002.

« Ne­dove­dou ani na­slou­chat, ba ani pro­mlu­vit. • Meze duše bys nena­šel, ať jdeš dál a dál,
byť by cesta byla se­be­delší,
tak hlu­boký je logos, jejž v sobě skrývá. • Do týchž řek
vstu­pujeme i ne­vstu­puje­me,
jsme i nejsme. »

Dumont, Je­an-Paul (ed.), Les Préso­cra­tiques (Předsókratikové), přel. z řečtiny Je­an-Paul Dumont, ve spo­lu­práci s Danie­lem De­lat­trem a Je­anem-Loui­sem Po­i­rie­rem, Pa­ris: Gal­li­mard, edice « Bib­li­o­thèque de la Pléi­ade », 1988.

« Ne­schopní na­slou­chat, stejně (ja­ko) pro­mlu­vit. • A meze du­še, tam kam jdeš, nikterak ne­ob­jevíš, i kdyby ses ubí­ral po všech cestách, tak hlu­boký je její logos. • V ty­též řeky vstu­pujeme i ne­vstu­puje­me, jsme i nejsme. »

Héra­klei­tos z Efe­su, Hérac­lite d’Éphè­se, les ves­tiges (Héra­klei­tos z Efe­su, po­zůstatky). III.3.B/i, Les Frag­ments du livre d’Hérac­lite (Zlomky Héra­klei­tovy knihy), přel. z řečtiny Serge Mou­raviev [Sergueï Niki­titch Mou­raviev], Sankt Augustin: Aca­de­mia Ver­lag, edice « He­rac­li­tea », 2006.

« Tito li­dé, kteří ne­dove­dou ani na­slou­chat, ani pro­mlu­vit. • Meze duše bys ne­do­sáhl, i kdyby ses vy­dal po celé ces­tě, tak hlu­boký logos má. • Do týchž řek vstu­pujeme i ne­vstu­puje­me, jsme i nejsme. »

Héra­klei­tos z Efe­su, Les Frag­ments d’Hérac­lite (Zlomky Héra­klei­tovy), přel. z řečtiny Roger Mu­nier, Toulou­se: Fata Morgana, edice « Les Immé­mo­ri­aux », 1991.

« Li­dé, kteří slyší a mlu­ví, aniž by vě­dě­li. • Hranice duše bys ne­do­sáhl, i kdyby tě nohy za­nesly po všech cestách: tak hlu­boké je slovo, jež v ní pře­bývá. • Vstu­pujeme i ne­vstu­pujeme do týchž řek, jsme i nejsme. »

Bat­tis­ti­ni, Yves (ed.), Trois Con­tempo­ra­ins : Hérac­li­te, Par­méni­de, Empé­docle (Tři sou­časní­ci: Héra­klei­tos, Par­meni­dés, Empe­dok­lés), přel. z řečtiny Yves Bat­tis­ti­ni, Pa­ris: Gal­li­mard, edice « Les Essais », 1955; rozšíř. pře­tisk pod ná­zvem Trois Préso­cra­tiques (Tři před­sókra­ti­kové), Pa­ris: Gal­li­mard, edice « Idées », 1968.

« Ne­dove­dou ani na­slou­chat, ani pro­mlu­vit. • [me­ze­ra] • Se­stu­pujeme i ne­se­stu­pujeme do téhož ře­ky, jsme i nejsme. »

Tanne­ry, Paul, Pour l’his­toire de la science hellène : de Thalès à Empé­docle (K dě­ji­nám he­lén­ské vě­dy: od Thaléta k Empe­dokle­ovi), Pa­ris: F. Al­can, 1887; pře­tisk (před­ml. Fe­de­rigo Enrique­s), Pa­ris: Gauthi­er-Villars, 1930.

« Tito li­dé, kteří ne­dove­dou ani na­slou­chat, ani pro­mlu­vit. • Nelze nalézt meze du­še, ať zvo­líš kte­rou­koli cestu, tak hlu­boko jsou po­no­ře­ny. • Se­stu­pujeme i ne­se­stu­pujeme do téže ře­ky; jsme i nejsme. »

Vo­i­lquin, Jean (ed.), Les Pen­seurs grecs avant So­crate : de Thalès de Mi­let à Pro­di­cos (Řečtí mys­li­telé před Sókra­tem: od Thaléta z Mí­létu po Pro­dika), přel. z řečtiny Jean Vo­i­lquin, Pa­ris: Lib­rai­rie Garnier Frères, edice « Clas­siques Garnier », 1941; pře­tisk, Pa­ris: Garnier-Flam­ma­ri­on, edice « GF », 1964.

« Ne­schopní na­slou­chat, stejně jako pro­mlu­vit. • Meze „psýché“ na její pouti by ne­ob­jevil ten, kdo by se vy­dal po všech cestách: tak hlu­boký logos má. • Do týchž řek vstu­pujeme i ne­vstu­puje­me, jsme i nejsme. »

Héra­klei­tos z Efe­su, Fragments (Zlomky), přel. z řečtiny Frédé­ric Rous­sille, ve spo­lu­práci s Éli­ane Gaillar­dovou a Franço­i­sem Bar­bouxem, Pa­ris: Édi­ti­ons Fin­dak­ly, 1984.

« Rozkoš je zde, avšak ně­kteří ji ne­dove­dou vi­dět ani sly­šet. • Nikdy nena­jdeš meze život­ního de­chu („psýché“), i kdyby ses ubí­ral po všech cestách, ne­boť blaženost jeho rozkoše je ne­ko­nečná. • Vstu­pujeme i ne­vstu­pujeme do týchž řek, jsme i nejsme. »

Héra­klei­tos z Efe­su, Les Frag­ments d’Hérac­lite (Zlomky Héra­klei­tovy), přel. z řečtiny Guy Massat, [Sucy-en-Brie]: Anfor­tas, 2018.

« Ne­u­mě­li-li na­slou­chat, ne­dove­dou ani pro­mlu­vit. • [me­ze­ra] • Do týchž řek vstu­pujeme i ne­vstu­puje­me; jsme i nejsme. »

Plazenet, Lau­rence (ed.), An­tho­logie de la lit­téra­ture grecque : de Troie à Byzance (An­to­logie řecké li­te­ra­tu­ry: od Tróje po Byzan­tium), přel. z řečtiny Em­manuèle Blan­cová, [Pa­ris]: Gal­li­mard, edice « Fo­lio Clas­sique », 2020.

« Ne­u­měli na­slou­chat ani pro­mlu­vit. • Kon­činy duše bys na své cestě ne­ob­jevil, i kdyby ses ubí­ral po každé stez­ce; tak hlu­boký logos v sobě skrývá. • Vstu­pujeme i ne­vstu­pujeme do týchž řek, jsme i nejsme. »

Axe­los, Kostas, Hérac­lite et la Phi­lo­sophie : la pre­mière sai­sie de l’être en de­venir de la to­ta­lité (Héra­klei­tos a fi­lo­sofie: první uchopení jsoucna ve stávání se celku), Pa­ris: Les Édi­ti­ons de Mi­nuit, edice « Argu­ments », 1962.

« Ne­dove­dou ani sly­šet, ani pro­mlu­vit. • Nena­šel bys meze du­še, i kdyby ses vy­dal po všech cestách, tak hlu­boký logos má. • Vstu­pujeme i ne­vstu­pujeme do týchž řek. Jsme i nejsme. »

Ramnoux, Clé­men­ce, Hérac­lite ou l’ho­mme en­tre les cho­ses et les mots (Héra­klei­tos aneb člověk mezi věcmi a slovy), před­ml. Mau­rice Blan­chot, Pa­ris: Les Belles Let­tres, edice « Collection d’étu­des an­ci­ennes », 1959.

« Je­likož ne­dove­dou na­slou­chat, ne­dove­dou ani pro­mlu­vit. • Meze de­chu by na své cestě ne­ob­jevil člověk, jenž by se vy­dal po všech. Tak hlu­boký je ro­zum, jejž drží. • Do týchž řek vstu­pujeme i ne­vstu­puje­me, jsme i nejsme. »

Héra­klei­tos z Efe­su, Hérac­lite ou la sépa­ration (Héra­klei­tos aneb od­dě­lení), přel. z řečtiny Jean Bollack a He­inz Wismann. Pa­ris: Les Édi­ti­ons de Mi­nuit, edice « Le Sens com­mun », 1972.

« Ne­schopní jsou na­slou­chat právě tak jako pro­mlu­vit. • Krajního bodu duše nelze do­sáh­nout chůzí, i kdyby člověk došel až na ko­nec ces­ty. Ne­boť prapříčina se hlu­boko v ní roz­pro­stí­rá. • Do týchž řek vstu­pujeme i ne­vstu­puje­me. Právě jako jsme i nejsme. »

Héra­klei­tos z Efe­su, Les Frag­ments (Zlomky), přel. z řečtiny Si­monne Jacque­mar­dová, do­plněno o Hérac­lite d’Éphèse ou le flam­bo­i­e­ment de l’Ob­scur (Héra­klei­tos z Efesu aneb plápo­lání Tem­ného) od téže au­torky, Pa­ris: Arfuyen, edice « Om­bre », 2003.

« Ne­u­měli na­slou­chat, ba ani pro­mlu­vit. • Ne­mohl bys od­ha­lit meze du­še,
i kdyby ses ubí­ral po všech cestách,
tak hlu­boký logos v sobě skrývá. • Do týchž řek vstu­pujeme i ne­vstu­puje­me,
jsme i nejsme. »

Héra­klei­tos z Efe­su, Éc­lats d’ho­rizon : 150 frag­ments d’Hérac­lite d’Éphèse (Záblesky ob­zo­ru: 150 zlomků Héra­kleita z Efesu), přel. z řečtiny Linda Ra­so­a­manana, před­ml. Yves Bat­tis­ti­ni, Nan­tes: Éd. Amal­thée, 2007.

« Ne­u­mě­li-li na­slou­chat,
ne­dove­dou ani pro­mlu­vit. • Meze duše
by ne­ob­jevil
ten, kdo by pro­šel všemi cesta­mi,
tak hlu­boký je logos, jejž v sobě uchovává. • Do týchž řek
vstu­pujeme i ne­vstu­puje­me,
jsme i nejsme. »

Ori­et, Blai­se, Hérac­lite ou la phi­lo­sophie (Héra­klei­tos aneb fi­lo­sofie), Pa­ris: L’Har­mat­tan, edice « Ou­ver­ture phi­lo­sophique », 2011.

« Ne­dove­dou ani na­slou­chat, ani pro­mlu­vit. • Hranice du­še, ať se ubí­ráš po kte­rékoli ces­tě, bys ne­mohl od­ha­lit, to­lik hlu­bokého ro­zumu v sobě chová. • Se­stu­pujeme i ne­se­stu­pujeme do téže ře­ky, jsme i nejsme. »

Héra­klei­tos z Efe­su, Doctri­nes phi­lo­sophiques (Fi­lo­sofická učení), přel. z řečtiny Mau­rice So­lovi­ne, Pa­ris: F. Al­can, 1931.

« [me­ze­ra] • Nelze nalézt meze du­še, i kdyby se člověk vy­dal po celé ces­tě, tak hlu­boký λόγος má. • Vstu­pujeme i ne­vstu­puje­me, jsme i nejsme v týchž ře­kách. »

Weil, Si­mo­ne, La Source grecque (Řecký pra­men), Pa­ris: Gal­li­mard, edice « Espoir », 1953.

« Ne­u­měli na­slou­chat ani pro­mlu­vit. • Nena­jdeš meze du­še, ať se vy­dáš kte­rýmkoli smě­rem, tak hlu­boká je její mí­ra. • Se­stu­pujeme i ne­se­stu­pujeme do týchž řek; jsme i nejsme. »

Burnet, John, L’Au­rore de la phi­lo­sophie grecque (Úsvit řecké fi­lo­sofie), přel. z ang­lič­tiny Auguste Rey­mond, Pa­ris: Payot & Cie, 1919.

Ke stažení

Zvukové nahrávky
Tištěná díla

Bibliografie

  • Au­ro­bin­do, Shri, Héraclite (Hérakleitos), přel. z ang­lič­tiny D. N. Bo­narjee a Jean Her­bert, před­ml. Ma­rio Me­u­nier, Pa­ris: Dervy-Livres, 1970.
  • Be­aufret, Je­an, Di­alogue avec Hei­degger (Di­alog s Hei­degge­rem). I, Phi­lo­sophie grecque (Řecká fi­lo­sofie), Pa­ris: Les Édi­ti­ons de Mi­nuit, edice « Argu­ments », 1973.
  • Bou­chart d’Orval, Je­an, Civi­li­sation pro­fane : la perte du sacré (Pro­fánní civi­liza­ce: ztráta po­svátna), Mon­tréal: Édi­ti­ons du Ro­seau, 1987.
  • Can­tin-Brault, An­to­i­ne, Pen­ser le néant : Hegel, Hei­degger et l’épre­uve hérac­li­téenne (Mys­let ni­co­tu: Hegel, Hei­degger a héra­klei­tov­ská zkouška), Québec: Pres­ses de l’Univer­sité Laval, edice « Zêtê­sis », 2018.
  • De­charne­ux, Bernard a Inowlocki, Sab­ri­na, Phi­lon d’Alexan­drie : un pen­seur à l’in­ter­section des cul­tu­res gré­co-ro­ma­i­ne, ori­en­tale, juive et chréti­enne (Fi­lón Ale­xan­drij­ský: mys­li­tel na kři­žovatce řecko-řím­ské, ori­en­tální, ži­dov­ské a křesťan­ské kul­tury), Bruxelles: E.M.E., 2009.
  • Go­edert, Ge­orges, Ni­e­tz­sche cri­tique des vale­urs chréti­ennes : souffrance et compas­sion (Ni­e­tz­sche jako kri­tik křesťan­ských hodnot: utrpení a sou­cit), Pa­ris: Be­au­chesne, 1977.
  • Jani­caud, Do­mi­nique, Hegel et le Destin de la Grèce (Hegel a osud Řecka), Pa­ris: Lib­rai­rie phi­lo­sophique J. Vrin, edice « Bib­li­o­thèque d’his­toire de la phi­lo­sophie », 1975.
  • Je­annière, Abel, La Pen­sée d’Hérac­lite d’Éphèse et la Vi­sion préso­cra­tique du monde (Myš­lení Héra­kleita z Efesu a před­sókra­tický ob­raz světa), s úplným pře­kla­dem zlomků, Pa­ris: Au­bier-Mon­taigne, 1959.
  • Ro­milly, Jacque­line de, Pré­cis de lit­téra­ture grecque (Pře­hled řecké li­te­ra­tury), Pa­ris: Pres­ses univer­si­taires de Fran­ce, 1980.
  • Stei­ner, Ge­orge, Poésie de la pen­sée (Po­ezie myš­lenky), přel. z ang­lič­tiny Pierre-Em­manuel Dauzat, Pa­ris: Gal­li­mard, edice « NRF Essais », 2011.
  • Zeller, Édouard, La Phi­lo­sophie des Grecs con­si­dérée dans son déve­loppe­ment his­to­rique (Fi­lo­sofie Řeků ve svém his­to­rickém vý­voji). II, Les Éléa­tes, Hérac­li­te, Empé­docle, les Ato­mis­tes, Anaxa­go­re, les Sophis­tes (Ele­a­té, Héra­klei­tos, Empe­dok­lés, ato­mis­té, Anaxa­go­rás, sofisté), přel. z něm­činy Émile Boutroux, Pa­ris: Ha­chet­te, 1882. (Go­ogle Livre­s).
Avatar photo
Yoto Yotov

Od roku 2010 věnuji svůj čas podpoře dialogu mezi staletími a národy, přesvědčen, že lidský duch je všude doma. Pokud sdílíte tuto vizi univerzální kultury a pokud vás mé Notes du mont Royal někdy osvítily nebo dojaly, zvažte prosím dar na Liberapay.

Articles : 264